První kolo přijímacího řízení je za námi a stejně jako v posledních letech se znovu řeší nesoulad mezi nabídkou a poptávkou po středních školách v místě bydliště uchazečů. V Praze se opět naplno ukázal nedostatek kapacit na veřejných středních školách. Letos přitom nejde jen o všeobecné obory. Tlak je vidět napříč různými typy škol.
Zdroj: EDUin
8. 6. 2026
Opakovaně
se ukazuje, že uchazeči mohou v Praze skončit pod čarou
i s výsledky, se kterými by v jiném kraji uspěli. Ne proto, že
by se málo snažili nebo neměli studijní předpoklady, ale proto, že pro ně ve
veřejných školách nezbylo místo.
A jako
každý rok se na sociálních sítích vyrojí „rady“ lidí, kteří sice
o vzdělávací politice nic moc nevědí, ale do školy kdysi chodili, takže mají
pocit, že k tématu mají co říct. Pražští žáci si prý nemají stěžovat.
Mohou přece dojíždět do jiného kraje. A když je škola daleko, mohou bydlet
na „intru“. Tím se má problém vyřešit. Jenže nevyřeší. Pouze se přehodí na
jednotlivé rodiny. Místo abychom vedli politiky k odpovědnosti za
neschopnost včas plánovat kapacity, obrací se pozornost zpět k mladým
lidem. Mají být skromnější, odolnější, přizpůsobivější. Z problému veřejné
politiky se tak stává příležitost povyšovat se nad mladší generaci, která si podle
některých vlastně nemá na co stěžovat.
Nechme
teď stranou právní otázky, zda jsou uchazeči z Prahy u přijímacího
řízení znevýhodněni a jak by se to dokazovalo u soudu. Pro tuto
debatu je podle mě důležitější něco jiného. Co vlastně ještě považujeme za
přiměřenou dostupnost veřejné školy? Je opravdu nutné, aby žák na běžný
středoškolský obor denně dojížděl hodinu nebo dvě jedním směrem, kvůli škole
vstával v pět ráno a vracel se domů pozdě odpoledne? Je
v pořádku, aby se kvůli škole v patnácti letech stěhoval mimo domov?
Domovy
mládeže (tedy ty „internáty“) mají ve vzdělávacím systému své místo. Jsou
důležité pro žáky specializovaných oborů, pro žáky z odlehlejších regionů
i pro ty, kteří si záměrně vybírají školu daleko od bydliště. Nejsou ale
univerzální náhradou za chybějící kapacity tam, kde žáci skutečně žijí. Už jen
proto, že kapacita domovů mládeže je omezená
a poptávku nepokrývá ani dnes. Někteří žáci proto bydlí ve studentských
bytech. A to se bavíme o celkových kapacitách v krajích, nikoli
o tom, zda je konkrétní domov mládeže dostupný v blízkosti konkrétní
školy, nebo jestli žáka čeká další každodenní přesouvání po městě a rodinu
další výdaje za dopravu.
A nejde
jen o lůžka. Pokoje bývají po dvou, třech i čtyřech, podle vyhlášky mohou
být i šestimístné. Pro někoho může být takové prostředí v pořádku.
Pro jiného může být dlouhodobě náročné. Mladý člověk nepotřebuje jen místo, kde
přespí. Potřebuje se také někde učit, odpočívat, být chvíli sám a prostě
normálně dospívat. Navíc domovy mládeže nejsou zadarmo. Znamenají další náklady
pro rodinu, odloučení dítěte od domova, režim a pravidla, která nemusí být
pro každého přijatelná nebo vhodná. Liší se také kvalita zázemí, stravování,
prostředí, sociální klima i dostupnost podpory. Pro řadu rodin to prostě
není realistická varianta.
Někomu
může domov mládeže vyhovovat. Představa, že tím elegantně vyřešíme nedostatek
míst v žádaných středoškolských programech, je pohodlná hlavně pro lidi,
kterých se to netýká. Pro ty, kteří z bezpečí domova schovaní za
klávesnicí rozdávají rady na sociálních sítích, protože ty dnes umožňují
každému se tvářit jako odborník na cizí život.
Podobné
je to s dojížděním. Ano, část středoškoláků už dnes dojíždí. Někteří tráví
v autobusech a vlacích každý den tři nebo čtyři hodiny. I já
jsem mezi nimi kdysi byla. U úzce specializovaného oboru se dá pochopit,
že žák jede přes půl kraje nebo do jiného kraje. Kdo chce studovat policejní
školu, sklářství nebo chov koní, nemůže čekat školu za každým rohem. Jenže
u běžných středoškolských programů, včetně gymnázií a lyceí, by to
stát a kraje neměly brát jako normu a měly by usilovat
o dostupnost v rozumné dojezdové vzdálenosti od bydliště. Zvlášť ve
chvíli, kdy je poptávka po těchto oborech dlouhodobě viditelná v datech.
Rodiče
těchto dětí pracují, platí daně a oprávněně očekávají, že stát, kraje
a obce zajistí základní veřejné služby v rozumné dostupnosti. To
neznamená, že každé dítě musí mít vybranou školu za rohem. Znamená to ale, že
veřejná politika nemá považovat za standard, aby patnáctiletý žák kvůli běžnému
typu vzdělávání denně trávil tři až čtyři hodiny na cestách, vstával extrémně
brzy, přicházel o spánek a neměl čas ani energii na kroužky, sport,
kamarády nebo běžný rodinný život.
Pokud
vzdělávací systém nastaví dostupnost tak, že část žáků musí dlouhodobě vstávat
brzy ráno a vracet se domů pozdě odpoledne, nejde jen o nepohodlí.
Jde o systémové zhoršení podmínek, za kterých se mají vzdělávat. Dojíždění
navíc znamená další finanční náklady pro rodinu. Ne každá domácnost je zvládá
stejně snadno.
Ano,
domovy mládeže a dojíždění mohou být individuální možností pro některé
rodiny. Neměly by se ale stát trestem pro děti, které se narodily v kraji,
kde politici nedokázali dostatečně dopředu pracovat s demografickými daty
a poptávkou po konkrétních oborech. A už vůbec nemají být záminkou,
proč nedostatek míst dál neřešit.
Neměli
bychom normalizovat něco jen proto, že se to dělo i v minulosti. To,
že starší generace něco „vydržely“, ještě neznamená, že to bylo správně nebo že
by to tak mělo zůstat. Chtít, aby se žák dostal k veřejné službě
v rozumné vzdálenosti od domova, není žádný přehnaný požadavek. Je to
standard, který by neměl záviset na tom, v jakém kraji žák bydlí.
0 komentářů:
Okomentovat