Dobrý systém přijímaček nemá rodiče a jejich děti trestat za neznalost triků a strategií. Má všem dětem poskytovat co největší šance dostat se na školu, která odpovídá jejich schopnostem, zájmům a potřebám. Jak toho dosáhnout?
Zdroj: Seznam.Zprávy.cz
2. 6. 2026
Debata
o přijímacích zkouškách na střední školy se u nás často zužuje na
otázky, zda a jak testovat, kolik přihlášek povolit a jak zvládnout
nápor na elektronický systém. Nedávná veřejná přednáška Christophera Neilsona z Yaleovy
univerzity v IDEA při CERGE-EI ale připomněla důležitější
a přehlížené fenomény.
Například
to, že způsob rozdělování uchazečů mezi školy není pouhým technickým detailem
řešeným podrobným zákonem a ještě rozsáhlejší vyhláškou dirigující průběh
přijímacího řízení. Mechanismus párování uchazečů a škol je totiž
nástrojem veřejné politiky s velkými dopady na (ne)rovnosti šancí mladých
lidí, na jejich sociální a ekonomickou mobilitu i dopady na důvěru
voličů ve funkčnost demokratického státu.
Základní
teze zmíněné přednášky byla celkem jednoduchá: centralizovaná digitalizace
přijímaček, taková, co nedávno proběhla i u nás, přináší velké výhody, ale
zároveň vytváří nová rizika nerovností.
Výhody
jsou zřejmé: elektronické systémy, potažmo digitalizace, šetří čas rodinám
i školám, snižuje nároky na administrativu, usnadňuje koordinaci a omezuje
prostor pro nekalé zákulisní rozhodování. Ještě na jaře roku 2023 museli
rodiče běhat z jedné fronty před školou ke druhé a za své ratolesti
často podávali přihlášky dost „naslepo“. Dnes přijímačky probíhají mnohem
efektivněji a transparentněji.
Digitalizace
ale přináší také méně viditelné problémy. Když je systém moc složitý, profitují
z něj informované rodiny. Peripetie rodičovského výběru a řazení škol
se i proto snažíme polopaticky vysvětlit v osvětovém
videu. Ve skutečnosti však nejde jen o informovanost. Výhodu získávají
rodiny, které mají čas, vzdělání, digitální dovednosti a sociální
kontakty. Dokážou si zjistit reputaci škol, lépe odhadnout šance na přijetí
a snáze pochopit komplikovaná pravidla systému. Takové rodiny jsou pak
schopny strategicky sestavit pořadí přihlášek.
Naopak
děti z méně informovaného prostředí prohrávají namnoze nejen proto, že
jsou méně zdatné, ale i proto, že jejich rodiče třeba jen dostatečně
nepochopili mechanismus přihlášek, neměli a nezískali si dost informací,
nebo nezvážili všechny alternativy. Jednu z prvních přesvědčivých
empirických evidencí z rodičovského terénu poskytl nedávno zveřejněný výzkum agentury PAQ Research.
Praxe
různých zemí ukazuje, že i zdánlivě drobné rozdíly mohou zásadně změnit
výsledky. V některých systémech mohou uchazeči uvést jen několik škol jako
u nás, jinde je počet neomezený. Někde záleží na pořadí přihlášek jako
u nás, jinde ne. Některé systémy motivují rodiče k taktizování a
„bezpečným volbám“ jako u nás, jiné jsou navrženy tak, aby rodiny mohly
jednoduše napsat školy podle skutečných preferencí.
Český
model, kdy se uchazeči mohou hlásit na velmi omezený počet škol, na tři, aniž
ještě znají výsledky v nevyzpytatelných testech, každopádně představuje ve
světě docela anomálii.
Zahraniční
zkušenosti jsou velmi důležité, byť o ně u nás zájem dosud jevil
málokdo. Ukazují, že zdaleka nestačí fungující portál přihlášek, jako je
v Česku Dipsy.cz. Záleží totiž
na mnohých dalších detailech. Pokud pravidla vytvářejí výhody pouze pro rodiče
a děti, kteří umějí strategicky kalkulovat, digitalizovaný systém
neposiluje rovnost šancí, ale naopak reprodukuje nespravedlivé informační
nerovnosti.
Jak
využít AI
A ještě
je zde další důležitá věc: stát často z dat, která mnohdy až horečně
sbírá, dobře ví nebo přinejmenším může vědět, že některý uchazeč a jeho
rodiče zřejmě při podávání přihlášky dělají chybu, ale nijak nepomůže. Pokud se
například student hlásí na jeho nadějím neúměrně výběrové školy, systém to
v datech vidí. Přesto dnes takového uchazeče nechá „spadnout ze skály“
a řeší jen administrativní a právní náležitosti.
Přitom by
stačilo pouhé upozornění: „Podívejte se i na ty a ty další školy X, Y
podobného typu ve vaší dostupné vzdálenosti a zvažte širší seznam
možností.“ Nešlo by o rozhodování za rodiče, ale o pomoc
v orientaci a informovanosti těm, kterým to pomůže.
Právě
tady se nově nabízí využití možností umělé inteligence. AI by na portálu
přihlášek mohla fungovat jako chytrý asistent, který rodinám pravidla celého
procesu přijímaček polopaticky vysvětlí a formou dobrovolného kvízu ověří,
že jim rodiče rozumí, upozorní je na rizika, doporučí vhodné alternativy škol
a pomůže předvyplnit přihlášku bez chyb. To může být zásadní pro rodiny,
které buď nemají moc zkušeností se vzdělávacím systémem nebo kolem sebe lidi
schopné poradit. Nebo prostě „jen“ věci nevěnují dostatečnou pozornost. Odbýt
vše tím, že děti mohou za své rodiče, je laciné, nemorální, a navíc škodí
všem.
Důležitá
je i transparentnost
Stát
rozděluje přístup ke vzdělání a rozděluje tak vzácný veřejný statek. Hodně
vzácný statek. Proto by měla být veřejné dobře známa a chápána pravidla
včetně samotného algoritmu, podle něhož se uchazeči přiřazují ke školám. Bez
možnosti nezávislé kontroly nelze důvěryhodně ověřit, zda systém skutečně
funguje tak, jak se to deklaruje.
Česká
debata by se proto neměla ptát pouze na to, zda lze přijímačky „zjednodušit“
a zpohodlnit. Měla by se ptát, jakým dětem současná či budoucí složitost
pomáhá a které poškozuje. Dobrý systém určitě nemá rodiče a jejich
děti trestat za neznalost triků a strategií, z omezené finanční
a jiné možnosti získávat informace nebo odměňovat za schopnost obejít
pravidla. Má všem dětem poskytovat co největší šance dostat se na školu, která
odpovídá jejich schopnostem, zájmům a potřebám.
Ve výše
popsaném ohledu volá po řadě zlepšení už současný předreformní model
přijímaček.
Obáváme
se ale, že naše návrhy založené na dobré zahraniční praxi budou pro velmi
konzervativní české poměry příliš pokrokové a pro úzce uvažující
právnickou komunitu příliš revoluční.
0 komentářů:
Okomentovat