Zuzana Keményová: Budou žáci kvůli AI hloupější? Ne, myšlení žáků naopak pomůže rozvíjet

Umělá inteligence se rychle zabydluje na českých základních a středních školách. Problém ale je, že se na školy dostává rychleji, než se stíhá adaptovat samotný školský systém. Z dostupných průzkumů – například od agentury IPSOS z letošního ledna – vyplývá, že AI dnes používá zhruba 80 procent žáků, ale jen kolem 30 procent učitelů. A ti ji navíc využívají spíš při přípravě výuky než přímo v hodinách. „Běžnou součástí výuky tedy AI ještě není, ale rozhodně už nejde o okrajový jev,“ říká Eva Nečasová, spoluzakladatelka neziskové organizace AI dětem.

 

Zdroj: Hospodářské noviny 28. 5. 2026. Článek byl publikován ve speciální příloze HN Vzdělávání

 

Školy již s AI pracují v několika rovinách: První je práce učitelů. Umělá inteligence pro ně funguje jako asistent, který šetří čas u rutinních úkolů, jako jsou přípravy hodin, tvorba pracovních listů, administrativa nebo formulace zpětné vazby. „To je dnes nejčastější a nejviditelnější použití,“ zmiňuje Nečasová.

 

Druhou rovinou jsou žáci. „Tady vidíme největší potenciál do budoucna – personalizaci výuky. Adaptivní systémy již dokážou sledovat pokrok konkrétního žáka a přizpůsobovat mu úkoly na míru, což má přímý dopad na jeho motivaci,“ vysvětluje Nečasová. Organizace AI dětem již v této oblasti vyvíjí aplikaci Tiny, která poskytuje data o tom, co si žáci z hodiny skutečně odnesli, a žákům nabízí formativní hodnocení a roli osobního tutora. Třetí rovinou je pak vedení škol, tam však prý osvojování si nástrojů AI vázne.

 

„Aby se AI smysluplně dostala do běžného života školy, nestačí samostatná iniciativa jednotlivých učitelů – je potřeba strategické řízení. Klíčové je ustanovit ve škole někoho jako lídra změny, který celý proces digitalizace koordinuje, pomáhá sboru překonávat obavy a kultivuje otevřenou kulturu školy,“ říká Mája Jedličková z AI dětem.

 

 

Praktické použití AI až od druhého stupně

 

Reakce učitelů na umělou inteligenci jsou prý různé a kopírují situaci při přijímání jiných technologických změn v minulosti. „Na jedné straně máme nadšence a inovátory, kteří AI berou jako příležitost, na druhé skeptiky, kteří k ní přistupují s obavami. A mezi tím velkou skupinu učitelů, kteří jsou prostě přetížení – a ti AI často vítají jako nástroj, který jim může rozvázat ruce od rutinní administrativy a příprav, aby měli víc času na samotné žáky,“ popisuje Nečasová.

 

Reakce dětí jsou prý vesměs pozitivní – pro ně je tahle technologie přirozená součást světa. „Občas se také setkáváme s vědomým bojkotem AI ze strany žáků. Mají obavy o naši planetu. Jinak děti samy často volají po tom, aby je tím světem někdo z dospělých bezpečně provedl,“ zmiňuje Nečasová.

 

A jak AI žákům představit? Na prvním stupni, zhruba od třetí třídy, jde Nečasová a její tým cestou hravých, často úplně offline aktivit. Děti nemusejí sedět u počítače, aby porozuměly tomu, jak funguje strojové učení nebo proč jsou data důležitá. „Z aplikací pak ukazujeme třeba Teachable Machine nebo Quick, Draw, které jsou pro žáky názorné a zábavné,“ konstatuje Nečasová. Na druhém stupni a na střední škole se už pouštějí do složitějších témat, včetně otázek wellbeingu a etiky. „Pracujeme také s chatboty a učíme praktické dovednosti – jak si udělat rešerši, jak generovat obsah, jak ke generovaným výstupům přistupovat kriticky,“ dodává Nečasová.

 

 

Podvádění? Ne, když se úkol zadá dobře

 

Obavy učitelů se přitom obvykle točí kolem dvou věcí: První je, že žáci budou hloupnout – že když si nechají odpovědi vygenerovat, přestanou sami přemýšlet. Tady je odpověď v metodice. „Záleží na tom, jak učitel s AI ve výuce pracuje. V naší aplikaci Tiny například používáme chatboty, kteří žáka nevedou k hotové odpovědi, ale k vlastnímu uvažování,“ nabízí příklad Nečasová. Dodává, že ke zhloupnutí dojít nemusí, pokud školství zareaguje včas a správně. Klíčové prý je, že AI nemá sloužit jako náhrada myšlení, ale jako asistent, který myšlení rozvíjí, který žáky vede ke komplexnímu uvažování, argumentaci a obhajobě vlastních závěrů. „To je úplně jiná logika než: AI mi něco napíše a já to odevzdám,“ říká Jedličková.

 

Aby to ale fungovalo, musí se přenastavit zadávání úkolů. Pokud po žákovi učitel chce, aby vyhledal faktickou informaci, kterou mu AI dá za dvě vteřiny, samozřejmě se naučí akorát to, jak se ptát chatbota. „Když ale úkol vyžaduje kritické posouzení zdrojů, formulaci vlastního názoru nebo kreativní řešení, AI se stane nástrojem k přemýšlení, ne jeho náhradou. Takže ano, riziko existuje, ale není to riziko AI samotné. Je to riziko toho, že na ni nezareagujeme,“ shrnuje Nečasová.

 

Druhá obava ze strany učitelů se týká podvádění, tedy že žáci budou domácí úkoly nechávat dělat AI nebo že si AI přizvou k testům. „Řešení tady není v zákazech, ale v jiném typu zadání. Hodiny mají být aktivizační a motivující a žáci mohou dostávat úkoly, které vyžadují vlastní myšlení, prezentaci nebo diskusi ve třídě. Ty pak fungují bez ohledu na to, jestli žák doma použil AI, nebo ne,“ vysvětluje Nečasová.

 

Dodává, že pokud má hodina podobu, kde pedagog mluví osmdesát procent času a žáci dostávají úkol typu: Napiš slohovku na téma podzim, tak AI samozřejmě bude lákavá zkratka. Když ale frontální výklad tvoří zhruba jen dvacet procent času, kdy je obsah pro žáky relevantní a kdy mají větší autonomii a odpovědnost za vlastní učení, tak se otázka podvádění začne posouvat někam jinam.

 

„Využití AI nemá smysl zakazovat. Žáci si cestu, jak zákaz obejít, vždycky najdou – a navíc je to zákaz toho, s čím budou v dospělosti pracovat denně. Mnohem funkčnější je transparentnost a jasná pravidla,“ míní Nečasová. Učitel by měl specifikovat, kdy je AI povolena – třeba pro brainstorming nebo rešerši – a kdy ne. A hodnocení by se mělo zaměřit na celý proces učení, ne jen na finální výstup. „Když vidíte, jak žák k řešení došel, podvádění přestává dávat smysl,“ připomíná Nečasová.

 

 

Studenti učí učitele o AI

 

Jednou z prvních škol v Česku, na které se s AI začalo pracovat, je Smíchovská střední průmyslová škola, gymnázium a hotelová škola Radlická v Praze. Zde ji studenti používali ještě dříve, než přišel ChatGPT. Když se objevil, požádali učitelé studenty, aby pro ně uskutečnili školení a vysvětlili jim, jak AI funguje a jak se dá využít.

 

„Nikdo z učitelů nepoužil slovo ‚zakázat‘,“ říká ředitel školy Radko Sáblík. I nyní studenti a absolventi starším učitelům vysvětlují, jak s různými modely AI pracovat. Ovšem jak Sáblík přiznává, je v tom mimořádná bublina, daná jak složením pedagogického sboru, tak aktivním přístupem studentů a jejich podnikavostí. Na smíchovské SPŠ a gymnáziu je 96 učitelů, z toho 48 jejich absolventů ve věku 19 až 28 let. Jsou to podle Sáblíkových slov IT domorodci, kteří také s AI umí pracovat. I studenti školy mají vysokou míru vnitřní motivace se vzdělávat, hojně využívají samostudium, a to i v oblasti AI.

 

„Studentům však opakovaně říkám, že pokud si nechají vše napsat, nakreslit, vypočítat, vymodelovat, naprogramovat, tak se může stát, že budou malinko blbí, a nakonec se ani s tím programem nedomluví. Takže ano, pokud někdo z žáků základních škol či studentů středních škol bude vše nechávat na AI, bude hloupější. Ale nikoli proto, že by se toho málo našprtal na test či písemku, z čehož stejně většinu zapomene, ale protože nebude schopný myslet logicky, informaticky a kriticky,“ pokračuje Sáblík.

 

Na smíchovské průmyslovce tedy platí, že student může k vytváření úkolů a projektů AI využívat, jinak bude méně efektivní než jiní zaměstnanci, živnostníci či podnikatelé a to jej bude handicapovat, ale musí uvést, který model využil. Tak to dokonce stojí ve školním řádu. „V praxi budou s AI absolventi také pracovat, tak o jakém podvádění mluvíme? Něco jiného je, že je máme učit již zmíněnému myšlení, formulování myšlenek, dovednosti vhodně argumentovat, a při tom můžeme volit takové metody a případy, že AI k tomu používat nebudou,“ podotýká Sáblík.

 

.