Hynek Trojánek: Děti budou méně online. Zbývá dořešit poslední detail: co budou dělat?

Diskuze o smartphonech a sociálních sítích se nutně mění v diskuzi o fyzickém veřejném prostoru. Existuje ještě? A proč nechceme, aby v něm byly děti?

 

Zdroj: deník Alarm 12. 8. 2026

 

Ve společnosti sílí odpor k aktivnímu využívání sociálních sítí a smartphonů. Tvůrci trendů je rok 2026 nazýván „rokem analogu“, což se zejména na instagramu propisuje do nejrůznějších návodů a tipů. V této směsici nostalgie, odporu vůči BigTech a marketingového pábení hrají hlavní roli MP3 a CD přehrávače. Proč se to děje? A proč offline rokem nebyl už rok 2025, jak jsem předpovídal v článku zde na Alarmu na konci roku 2024?

 

Lidé jsou ze stávající podoby sociálních sítí dlouhodobě unavení. Hřebíčkem do rakve sociálních médií se ale aktuálně zdá být nejrůznější AI harampádí, kterým je prostor sítí zaneřáděn. Lidé si také mnohem více váží svého soukromí, na sítích už tak příliš nenajdeme autentické fotky z mejdanů či oslav. Namísto toho jsme vystaveni podvodným reklamám, které správci dominantních sítí ne zcela ochotně odstraňují, jelikož i z těch profitují.

 

Mimo to někteří Evropané vnímají napjaté vztahy se Spojenými státy a sypat data tamním nevyzpytatelným korporacím už je zkrátka nebaví. Zvlášť když vidí, že ze spárů BigTech se již snaží vymanit i samotné evropské vlády a instituce. Lidé už prokoukli představitele technologických gigantů. Je stále těžší věřit jejich řečem o produktech, které by měly „zlepšovat a zjednodušovat“ naše životy. Nevídanou čočku dostává v posledních dnech například Sam Altman za svůj nápad, aby rodiče vyráběli dětem pomocí AI podcasty o jejich koníčcích (a snížili tak riziko, že se s nimi třeba budou muset přímo bavit). Veřejnost je ale naštvaná i na politiky, kteří by online prostor chtěli takzvaně zabezpečit, čímž nezřídka dosahují prakticky stejného efektu ničení internetu, jako BigTech.

 

Rostoucí odpor k sociálním sítím a smartphonům pak nejvíce vyhřezává ve vztahu k dětem. S většími či menšími výjimkami, z donucení státu či bez něj, směřujeme zdá se ke společenské shodě na tom, že děti by zkrátka měly být méně online. Nastává proto čas se ptát: jak děti s těmi několika volnými hodinami denně navíc, které jim patrně vyčarujeme, vlastně naloží?

 

 

Debata o internetu je debatou o veřejném prostoru

 

„Odinstaloval jsem si instagram a stáhl jsem si Mafii,“ píše mi v létě kamarád a mimoděk tak ilustruje jeden ze scénářů, které mohou nastat. Bez ohledu na současné dění je totiž možné, že pobyt online se z hlediska stráveného času příliš nezmění, jen bude ještě pasivnější a bude více připomínat starou dobrou televizi. Ovšem s tím rozdílem, že půjde o televizi nabízející každému jiný, personalizovaný obsah, a o televizi, kterou máme stále u sebe. Tento posun už dnes částečně probíhá a z pohledu provozovatelů sociálních sítí jde o vítězství: nadále totiž zůstáváme v jejich prostoru a poslušně konzumujeme zaplacenou reklamu, což je to, o co jde především.

 

Dalším, spíše nepravděpodobným scénářem může být, že „hnutí za lepší internet“ bude sílit a vedle stávajících sítí se začnou více prosazovat sítě alternativní a komunitní, tedy internetové služby typu Fediverse. Ani v tomto scénáři se nutně nemusí změnit podíl času strávený online. Pobytem na sítích, které nestojí na vytěžování našich dat a pozornosti, by se však výrazně změnila kvalita takto tráveného času. Zatím si lze však jen těžko přestavit, že by se „alternativní sítě staly mainstreamem“, a je ostatně vůbec otázkou, zda je správné si to přát.

 

Konečně je tu možnost třetí: děti a mladí lidé hromadně přepnou do offline módu a znovu obsadí fyzický veřejný prostor! Háček je v tom, že během posledních let, kdy jsme jako společnost zvládli zničit prostor internetový, jsme také poměrně obstojně zničili veřejný prostor fyzický.

 

V otřepaném internetovém memu se rodič znepokojeně táže dítěte přilepeného ke smartphonu, proč nejde raději ven. Dítě reaguje výmluvným pohledem z okna, za kterým jsou jen silnice či parkoviště. Je v tom veliký kus pravdy: aut nejenže je čím dál tím víc, ale také jsou stále větší. Rodiče tak mají poměrně oprávněný důvod snažit se vstup dětí do tohoto tankodromu co nejvíce omezit. Nejde však jen o auta. Jako společnost děti venku zkrátka nechceme. Máme strach, aby je někdo neunesl či aby si samy neublížily. A v neposlední řadě chceme prostě klid.

 

 

Žádný křik

Vede to třeba k tomu, že osekáváme provozní dobu hřišť. K tomuto kroku aktuálně přistoupila podle iDnes většina pražských radnic. Důvod? Děti hlučí. Bez ohledu na to, že v aktuálních brutálních vedrech děti zcela logicky využívají dětská hřiště i v pozdějších hodinách, například mezi osmou a desátou, městské části neváhají vstup na hřiště kvůli výtkám sousedů omezovat. Případně dělí děti na ty hlučné a na ty méně hlučné – olympijští snaživci, kteří budou mlčky a osamoceně dřít na své fyzičce „bez křiku, bouchání věcmi a tak dále“, jak se vyjádřil zástupce jedné městské části, tak mohou setrvat déle.

 

V Českých Budějovicích letos v červenci dokonce neváhali hlučnost na hřištích i odborně měřit, a přišli tak se skandálním odhalením, že nejvíce povyku děti vyluzují, když dá někdo gól. V jihomoravském kraji (a nejen tam) pak hřiště zamykají na svátky. Jak informovaly Novinky, do boje však vyráží třináctiletý hrdina a celou věc nyní řeší s dětským ombudsmanem. Snad se mu podaří světu vysvětlit, že zrovna když je zavřená škola, mohlo by být hřiště pro děti vcelku dobrým útočištěm.

 

Výjimkou pak není, že se dětská hřiště rovnou bourají. Někdy mají ustoupit jak jinak než autům, respektive parkovacím místům, jindy prostě ze dne na den bez předchozího upozornění hřiště zmizí, protože někomu v rámci „revitalizace“ přijde vhodnější, aby zde byla zeleň.

 

 

Sdílení polohy jako pupeční šňůra

 

Vedle potřeby klidu je pak zásadní přísadou způsobující proměnu dnešního veřejného prostoru strach rodičů děti ven vůbec pouštět. V pár let starém textu Jakub Ježek popisuje tento fenomén jako ne zcela dobře zmapovaný, patrně však související s řadou široce medializovaných únosů dětí v devadesátých letech. Ať již je příčinou rostoucí počet aut, strach z toho, že dítě někdo unese, či z toho, že se zkrátka „chytí špatné party“, faktem je, že v posledních desítkách let sledujeme „bezprecedentní proměnu, která zcela převrátila podobu dětství, tak jak probíhalo po celá tisíciletí. Děti až do puberty prakticky přestaly trávit čas bez dozoru dospělých,“ píše Ježek.

 

Konečně je tu možnost třetí: děti a mladí lidé hromadně přepnou do offline módu a znovu obsadí fyzický veřejný prostor! Háček je v tom, že během posledních let, kdy jsme jako společnost zvládli zničit prostor internetový, jsme také poměrně obstojně zničili veřejný prostor fyzický.

 

V otřepaném internetovém memu se rodič znepokojeně táže dítěte přilepeného ke smartphonu, proč nejde raději ven. Dítě reaguje výmluvným pohledem z okna, za kterým jsou jen silnice či parkoviště. Je v tom veliký kus pravdy: aut nejenže je čím dál tím víc, ale také jsou stále větší. Rodiče tak mají poměrně oprávněný důvod snažit se vstup dětí do tohoto tankodromu co nejvíce omezit. Nejde však jen o auta. Jako společnost děti venku zkrátka nechceme. Máme strach, aby je někdo neunesl či aby si samy neublížily. A v neposlední řadě chceme prostě klid.

 

Důsledky této proměny vidíme i v aktuální debatě o regulaci mobilů na školách. V té se objevil poměrně nečekaný argument, který vlastně vůbec nesouvisí se smartphony ani se sociálními sítěmi, ale právě s povahou dnešního rodičovství. Jak některé rodičovské skupiny, tak například zástupci ODS totiž mají obavy z toho, že dítě bez smartphonu či bez chytrých hodinek nebude na příjmu či ho nebude možné lokalizovat pomocí GPS. Poslankyně Renáta Zajíčková doslova varuje před tím, že „rodiče ztratí pocit bezpečí a spojení s dětmi“.

 

Má v zásadě pravdu – regulace mobilů ve školách týkající se i přestávek asi jako vedlejší efekt skutečně přinese i větší nedostupnost dítěte. Otázkou však je, nakolik je pro rodiče i děti tento „pocit bezpečí“ skutečně prospěšný a nakolik se v něm projevuje pokračující trend démonizování veřejného prostoru, do kterého vlastně není radno bez mobilu či chytrých hodinek vůbec vstupovat.

 

Fenomén rodičovského sledování či vzájemně sdílených poloh je samozřejmě složitý a nejednoznačný: psycholožka Zuzana Pavelcová o něm mluví jako o „pupeční šňůře“. Moment, kdy rodiče přestanou starší děti takto sledovat, pak označuje za současný přechodový rituál do dospělosti. Tato digitální pupeční šňůra každopádně může přispívat k tomu, že se děti ven do fyzického světa samy nijak zvlášť neženou. Z hlediska objevování a experimentování mimo dohled rodičů, které je nutně součástí dospívání, si totiž bohatě vystačí právě s online prostorem.

 

 

Ukroužkované děti

Vedle Krtečka ve městě, ve kterém vidíme guerilla gardening i přímou akci v podobě strkání zátek do výfuků aut, je další oblíbenou filmovou „klasikou“ mezi lidmi bojujícími za přístupný a živý veřejný prostor také film Ať žijí duchové. Jak by také ne: jde prakticky o příběh dětských squatterů, kteří chtějí vdechnout život prázdnému domu (hradu). Nalezneme zde však i příběh DIY kultury v podobě kluka, který si ze součástek, co mu přilétnou do obýváku, staví vlastní auto. Film Ať žijí duchové z roku 1977 je z dnešního pohledu zajímavý i s ohledem na rodiče – žádné rodiče zde totiž nevidíme. Rodiče jsou v příběhu přítomní pouze skrze občasné dětské průpovídky typu „Už je tma, to mi naši daj“, které zaznívají ve věkově pestré skupince desítek dětí.

 

I o pár let později natočený snímek Lucie, postrach ulice působí z dnešního pohledu jako totální sci-fi. Lucie, která teprve za pár týdnů půjde do první třídy, zde s klíčem od domu na krku běhá po městě, leze na střechy domů, střílí z praku a padá do jezírka. Tyto časy, kdy se děti ve větších či menších tlupách potulovaly bez dozoru a bez digitálního dohledu venku a vracely se orientačně „do večeře“ domů, už se pravděpodobně nevrátí. Pokud však nechceme děti „ukroužkovat“, tedy přihlásit je do často až absurdního množství kroužků a tím zabránit, aby se potulovaly online či offline, co jim vlastně můžeme nabídnout?

 

V Česku máme skvělou síť knihoven – doslova za pár desítek korun ročně si zde můžeme půjčovat knihy, trávit zde čas, připojit se k internetu či využít možnost hledání v archivech, udělat si čaj, nebo se účastnit nejrozličnějších společenských akcí, doučovat se či být doučován. Iniciativa Pěšky městem zase prošlapává nové cestičky ve veřejném prostoru a motivuje nejen děti, aby už odmala chodily pěšky. Vznikají takzvaná dobrodružná hřiště, jejichž dobrodružnost spočívá v tom, že kladiva, pily a hřebíky, které zde děti mohou využít k montování a vytváření všeho, co je napadne, nejsou z plastu, ale skutečné. Určitý efekt může mít i zpřístupňování galerií a muzeí, které byly letos od dubna každou první neděli v měsíci zdarma, což je pilotní fáze, kterou ministerstvo kultury aktuálně vyhodnocuje.

 

Může se však něco z výše uvedeného stát alespoň částečnou alternativou ke skupinové dynamice a okamžitému uspokojení, které poskytují sociální sítě?

 

 

Autor pracuje v organizaci IuRe a podílí se na rodičovské iniciativě Dětství bez mobilu.