Marie Kuželová: Babiš školství nerozumí, říká předseda Učitelské platformy Kaderka

Sliby vlády o prioritě vzdělávání berou v rámci rozpočtu za své a učitelé podle předsedy organizace Učitelská platforma Michala Kaderky nemají moc důvodů věřit, že si v budoucnu skutečně polepší. V rozhovoru pro Novinky varuje, že lidé ve školách ztrácejí důvěru ve vedení resortu, a volá po odborné debatě místo výkřiků na sociálních sítích. Na vzdělávání by se podle něj politici neměli dívat optikou finančních úspor, jako to nedávno předvedl premiér Andrej Babiš (ANO).

 

Zdroj: Novinky 6. 9. 2026

 

 

Stručně

 

Souhrn je vygenerován pomocí umělé inteligence.

 

Návrh rozpočtu na školství pro rok 2027 ve výši 287,9 miliard korun znamená pokles podílu výdajů na školství na HDP z 3,52 na 3,38 procenta, což je v rozporu s vládními sliby přiblížit se průměru OECD.

 

Plánované zvýšení učitelských platů o tři až čtyři procenta v roce 2027 je nedostatečné k dosažení slibovaného průměru 75 tisíc korun do roku 2029, což ohrožuje stabilitu škol.

 

Střednědobý výhled financování školství a nejistota ohledně podpůrných profesí či financování znevýhodněných škol zvyšují nejistotu a podkopávají důvěru v dlouhodobé reformy ve vzdělávání.

 

 

Podle návrhu rozpočtu má školství v příštím roce dostat 287,9 miliardy korun, ministr Robert Plaga (za ANO) přitom ještě na konci srpna mluvil o 292 miliardách. Jen na povinné výdaje v rozpočtu chybí asi šest miliard. Co to o vládě, která slibuje navýšení výdajů na úroveň zemí OECD, vypovídá?

 

Je to zklamání, protože návrh jde proti tomu, co vládní strany před volbami i po nich slibovaly. Hnutí ANO mluvilo o školství jako o prioritě, odmítalo škrty a kabinet se zavázal přibližovat výdaje na vzdělávání k průměru zemí OECD či Evropské unie. Jenže návrh na rok 2027 znamená, že podíl výdajů na školství na HDP znovu klesne, přibližně z 3,52 na 3,38 procenta. Ekonomika i mzdy mají růst rychleji než peníze pro školství.

 

Je fér říct, že problém nezačal se současnou vládou. Relativní financování školství klesalo už za předchozího kabinetu. O to více ale učitelé čekali, že se nyní trend obrátí. Pokud chce Babišova vláda své vlastní závazky skutečně naplnit a začít Česko přibližovat k zemím OECD, měl by se rozpočet ministerstva školství pro rok 2027 pohybovat kolem 334 miliard korun. Aktuální návrh je přibližně o 46 miliard nižší.

 

Věříte slibu vlády, že v roce 2029 bude průměrný učitelský plat 75 tisíc korun?

 

V tuhle chvíli tomu nic nenasvědčuje. Kdyby se měly platy do tří let zvednout až na tuto částku, musely by příští rok vyrůst asi o 12 procent. V plánu je však zvýšení zhruba jen o tři až čtyři procenta. Pro školy je to špatná zpráva, už jednou jsme viděli, že při zvyšování platů měli lidé o učitelství větší zájem, při jejich snižování začnou naopak odcházet.

 

Podle střednědobého rozpočtového výhledu, který ministerstvo financí předložilo spolu s rozpočtem, mají ale výdaje na školství naopak postupně klesat až k částce 269,6 miliardy korun v roce 2029. Co to se školami udělá?

 

Pokud by se střednědobý výhled skutečně naplnil, školství by dále zaostávalo. Nejde jen o platy učitelů, peníze potřebují i další pracovníci, od speciálních pedagogů po psychology. Školám rostou náklady a zároveň se po nich požaduje stále více, a to od podpory žáků se speciálními potřebami přes školní psychology až po řešení vzdělávacích nerovností.

 

Velkým problémem je také nejistota. To, s jakými prostředky mohou počítat, potřebují školy vědět několik let dopředu. A my dnes stále nemáme zajištěno například ani financování podpůrných profesí, školních psychologů nebo cílené podpory škol s vyšším podílem znevýhodněných žáků. Pokud má být školství prioritou, nestačí to opakovat v programových dokumentech. Musí to být vidět ve státním rozpočtu.

 

Když mluvíte o nejistotě… Ministr Plaga začal hned po svém nástupu do funkce dělat rychlé změny. Odložil zahájení výuky podle upraveného rámcového vzdělávacího programu na základních a mateřských školách a chce tento program ještě revidovat, mluví o změnách v odkladech školní docházky, ruší a opět se zavádějí přípravné třídy a další. Jak to učitelé vnímají?

 

Nejde jenom o současnou vládu, ale mezi učiteli obecně panuje extrémně velká nedůvěra vůči státu. Způsobují to právě neustálé změny. Vidím to u přípravných tříd. V jejich případě se loni rozhodlo, že od roku 2029 nemají existovat. Hnutí ANO se na tomto rozhodnutí ve Sněmovně podílelo, a přesto je teď zase vrací. Za mě je sice dobré, že budou, protože jsem toho názoru, že jsou potřeba, ale rozhodně by to nemělo být tak, že školy budou pořád dokola něco zavádět, rušit a zavádět.

 

Tušíte, proč se to v politice děje?

 

Je to způsobené tím, že se politika dělá na sociálních sítích. Smrskává se do tiktokových videí, do hurónských prohlášení, a to potom dopadá na vzdělávání. Najednou se situace změnila, tak to prostě zrušíme. A voličům to nevadí, části z nich nepřekáží, že se jimi volená strana chová nepředvídatelně.

 

Co ale tyto všemožné otočky dělají s učiteli a dalšími pracovníky ve školách?

 

Ve chvíli, kdy jste ve škole a pořád vám někdo říká, že se bude něco měnit, začnete být vůči tomu odolný. Přestanete to brát vážně, protože vůbec nevíte, jestli se věc dotáhne do konce a jestli má smysl vydávat na ni energii. Efekt je mnohem více devastační, než když uděláte špatnou reformu.

 

Můžete popsat, jak se to projevuje?

 

V Česku máme obrovský formalismus. Když se nám něco nelíbí, tak nestávkujeme jako třeba v zahraničí, ale vykazujeme, že to děláme, i když ve skutečnosti se tím neřídíme. Například 90 procent škol má ve svém vzdělávacím programu, že se věnují mediálnímu vzdělávání, ale ve skutečnosti to nedělají.

 

Náměstek ministryně financí Petr Mach (SPD) přišel s tím, že škrtnutí 9. ročníku základní školy může státu ušetřit 50 miliard korun ročně. Předsedovi Sněmovny Tomio Okamurovi (SPD) a premiérovi Babišovi se nápad natolik líbil, že ho veřejně podpořili. Nakonec musel zasáhnout ministr školství a vysvětlit svým kolegům, že nic takového není pravda.

 

Co vám taková diskuze o budoucnosti škol říká?

 

Samozřejmě to není dobré! Není to kvalitní vládnutí, když přijde premiér a předseda sněmovny, kteří o vzdělávání neví vůbec nic, s tím, že jejich cílem je na něm ušetřit. Berou to pouze jako účetní položku. Když chtějí ušetřit, můžeme zrušit celé školství. To je dokonalá ukázka toho, jak bychom se o vzdělávání bavit neměli. Zároveň tuším, jaká je vize premiéra pro vzdělávání.

 

Jaká?

 

Žádná. Andrej Babiš nemá naprosto žádnou vizi, jak by mělo vypadat vzdělávání, protože je to něco, co ho vůbec nezajímá. Když byl ministrem financí, tak tvrdil, že máme příliš mnoho maturantů, že nepotřebujeme vzdělávat děti digitálně pro průmysl 4.0, protože jemu chybí pracovníci v drůbežárně. Dívá se pohledem člověka, který zaměstnává lidi. Když mají maturitu, mají hned jiné ambice a požadavky. On nepotřebuje lidi s maturitou.

 

Pro systém je hrozně nebezpečné, když se k segmentům, jako je vzdělávání, ale i třeba zdravotnictví nebo bezpečnost, vyjadřují lidé, u kterých se to míjí s jejich kvalifikací.

 

Takže by se současný premiér a předseda Sněmovny neměli ve školství angažovat?

 

Nejdůležitější je nechat školství odborné debatě. Premiér s předsedou Sněmovny by si mohli vážit toho, že mají ve vládě odborníka, ministra Plagu, a nechat to na něm. Místo výkřiků na sociálních sítích se máme snažit o ucelené reformy, které jsou promyšlené a na kterých se v ideálním případě shodnou všechny strany. Koncepce je hrozně důležitá pro navrácení důvěry do škol. Je to dlouhodobý proces, jinak důvěru lidí ve školách nezískáme. Nyní je to tak, že čím déle v oboru pracujete, tím méně věříte, že nastane nějaká dobrá změna.

 

Pomůže školám a učitelům zákon zakazující dětem v povinné školní docházce používání telefonů?

 

Většina škol používání telefonů reguluje, a je to opravdu velice těžké. Sám učím středoškoláky a ve výuce se vracím k papíru. Žákům některé materiály raději tisknu, protože jsem zjistil, že když pracují s digitálními technologiemi, mají tendenci se nejprve podívat na zprávy a upozornění, a práce pak trvá déle.

 

Školám ale plošný zákaz nepomůže, protože ony to už dnes omezují a další zákon vynucování nezlepší. Možná že učitelé se budou cítit silnější, když dětem řeknou, že mají telefon schovat, protože jinak porušují zákon. Pro děti ale už třeba není problém mít telefony dva, jeden odevzdat a na druhý koukat třeba na toaletě. To se děje v zemích, kde jsou telefony už zakázané.

 

Existuje nějaká lepší cesta?

 

Určitě je potřeba, aby se zapojili rodiče. Jak má škola zajistit dobré podmínky pro rozvoj dětí, které mají závislostní chování, protože v rodině nemají technologie regulované a jsou na telefonech bez omezení? Škola nemá šanci to zachránit.

 

Pak je tu Evropskou komisí připravovaná změna pravidel, která mají opravit návykové mechanismy sociálních sítí. Neměl by například fungovat nekonečný proud obsahu, neustálá upozornění a další. O tom, že platformy jsou udělané tak, aby způsobovaly závislost, mluví i ministr Plaga.

 

To zní, jako že škola má vyřešit problém, který vzniká jinde.

 

Na školní systém je obecně velká fronta požadavků. Ve společnosti totiž stále panuje názor, že společenské problémy bude řešit škola. Například že když máme hodně exekucí, tak s tím pomůže finanční gramotnost ve školách. Problém ale není, že by lidé byli finančně negramotní, potíž je v jejich sociální situaci. Musíme pracovat s lidmi a rodiči, výuka finanční gramotnosti ve škole to nezachrání. Totéž u tělocviku. Když roste dětská obezita, máme ho přidávat. Horší se výsledky u matematiky, máme ji učit více hodin.

 

My se o tom, čemu se více věnovat, samozřejmě můžeme bavit, ale musíme říct, na úkor čeho to bude. Budeme přidávat hodiny moderních dějin na úkor tělocviku nebo výtvarné výchovy?

 

Co považujete za aktuálně nejpalčivější problém českých škol?

 

Opravdu to nejspíš bude nedostatek učitelů, zvláště v některých regionech a v určitých aprobacích. Obecně chybí hlavně prvostupňoví učitelé. Školství neustále řeší chybějící učitele, ale já si nemyslím, že by to bylo proto, že lidé nechtějí učit. Lidé samozřejmě chybí i v jiných odvětvích, ale pokud nedokážeme zajistit kvalitní vzdělávání, tak to má velké dopady na celou ekonomiku.

 

Rád bych zmínil i to, že máme hodně podceňovaný a zanedbávaný segment mateřských škol. Řada lidí je stále považuje jen za „hlídárny“ a dává se do nich velmi málo peněz. Když se bavím s učiteli, hodně řešíme i duševní zdraví dětí, které je čím dál horší.

 

 

 

________________

Michal Kaderka

Středoškolský učitel mediální výchovy, dějepisu a základů společenských věd, zároveň učí o umělé inteligenci. V roce 2017 spoluzakládal Učitelskou platformu, která v současnosti sdružuje přes 400 aktivních učitelů, upozorňuje na problémy v českém školství a napomáhá v jejich řešení.

Od letošního května platformě předsedá, post převzal po Petře Mazancové.