Systém veřejného školství – hlavní poskytovatel a záruka vzdělávání – je v krizi, která se prohlubuje. A to nejen u nás. Prvotní příčiny krize ale nejsou v závadách uvnitř systému. Jsou důsledkem prudkého vývoje, ke kterému dochází mimo školství. Něco se změnilo – ve světě, ve společnosti. Školský systém bohužel na změny nezvládá reagovat, neumí to, nikdy nemusel a často ani nemůže. A to vytváří a prohlubuje problémy uvnitř školského systému, uvnitř škol, uvnitř tříd, ba i v duších učitelů, žáků i rodičů.
Zdroj: Cílek,
Václav (ed.): Něco se
muselo stát. Nová kniha proměn.Novela bohemica, 2014, 489 stran, ISBN 978-80-87683-36-1, str.331–340
Chceme-li řešit nebo alespoň
hledat příčiny problémů školství a vzdělávání, nemá smysl začínat od vnitřních
potíží škol a řešit, zda má být státní maturita z matematiky povinná, od kdy se
žáci mají učit druhý světový jazyk, kdo má jmenovat profesory; ba ani otázky
výběru a odměňování učitelů nejsou klíčové.
Když na druhé palubě lodi dojde
toaletní papír, je to nepochybně velká nepříjemnost, a rozumím nespokojenosti
pasažérů i naléhavosti problému. Jde-li ale o říční loď, která právě vyjela na
širé moře mezi ledovce, není toaletní papír ani přesolená polévka největším
nebezpečím. A problémy nevyřeší ani lepší výcvik posádky a dokonce ani to, když
posádce zdvojnásobíme platy.
Je třeba se podívat na změny v
okolním světě a posoudit jejich vliv na školství. A právě tomu je věnován tento
text. Zdá se, že změny jsou natolik hluboké a závažné, že bude nutné
přehodnotit nejen celkovou koncepci systému veřejného školství, ale celé pojetí
procesu vzdělávání, jeho smysl, naše očekávání, cíle a funkce. V něm budou
veřejné školství a školy hrát jistě jinou roli než dosud. Taková změna bude
složitá, náročná i bolestná a jistě nebude trvat jen pár let.
Hlavní překážkou proměny jsou
zakořeněné způsoby uvažování, mýty, předsudky a řada omylů, které ještě nedávno
byly nezpochybnitelnými pravdami. V myslích velké části veřejnosti, zejména
rodičů i mnohých učitelů, však zůstávají. Mnozí z nich míní, že řešení spočívá
v „návratu ke školství mých mladých let“, ignorujíce změny, ke kterým ve světě
došlo, a jejich hluboký vliv na celé vzdělávání. Přibývá však lidí, kteří
nutnost změny vidí a hledají cesty.
Říční loď se prostě na moře
mezi ledovce nehodí, ale co dělat, když už tam jsme? Musíme ji přestavět, a co
je nejhorší, musíme ji přestavět během plavby. Názory části posádky, že
nejlepší by bylo vrátit se do řeky, jsou naivní, proud i vítr nás ženou přes
moře. A navíc mnozí pasažéři ba i část posádky přes moře chtějí a potřebují.
Školství není vzdělávání
Než pokročím dál, je třeba
vyjasnit pojmy. Mnozí pokládají za vzdělávání jen to, co se děje ve škole, a
vzděláním myslí, co se naučili ve škole. Ale člověk se učí a vzdělává pořád,
často, i když o tom neví. Učení je trvalý přirozený proces, dokonce tak
přirozený, že jej ani neumíme zastavit. Už Aristoteles ve 4. století před naším
letopočtem v úvodu své Metafyziky napsal: Učení je člověku přirozené. Právě
proto, že je člověk učenlivý, se mohlo lidstvo dostat až tam, kde je dnes.
Školství ovšem obhospodařuje
jen část vzdělávání, a jak vysvitne níže, čím dál menší. Navíc část z toho, co
se ve škole učíme, zase rychle zapomeneme, a na způsob, jakým myslíme, cítíme
nebo jednáme, to nemá žádný vliv (1).
Kdykoliv se ale začne mluvit o
vzdělávání, vždy nakonec diskuse skončí u školy. Je to tím, že většina z nás
nikdy neměla důvod příliš přemýšlet o tom, kde a jak jsme se naučili to
všechno, co umíme, potřebujeme a používáme. Vzdělávání mimo školu je hluboké,
trvalé, ale rozptýlené. Sice se celý život něco učíme, něco se dozvídáme a něco
nám v hlavě zůstává pro potřeby dalšího použití, ale většinou si to
neuvědomujeme. Zato školu jsme si uvědomovali velmi dobře. Ve škole se
vykládalo, dělaly se domácí úkoly, rozdávaly se pětky a poznámky, vzdělávání
byl vědomý a často nepříjemný proces, ke kterému jsme se často museli nutit. O
školním vzdělávání jsme moc dobře věděli, proto si je pamatujeme. A proto k
němu vždy sklouzneme, když začneme o vzdělávání přemýšlet nebo mluvit.
Šest změn ve světě,
které ovlivňují školství
Rychle se zvyšuje
dostupnost vzdělávacích příležitostí mimo školství
Všichni už dnes vidí, jak do
vzdělávání zasáhla dostupnost informací, která během posledních dvaceti let
narostla k nepoznání. Vliv rozvoje komunikačních technologií, internetu,
mobilních telefonů, digitálních fotoaparátů, médií, televize, počítačových her,
zábavy, ale třeba i reklamy na vzdělávání je však mnohem hlubší.
Nejde už jen o dostupnost
informací, stále rychleji se objevují další skutečné vzdělávací zdroje,
vzdělávací služby a poskytovatelé vzdělávání. Mnohé z nich stojí mimo tradiční
školství, některé částečně, jiné úplně, a některé dokonce proti němu.
Google a Wikipedii zná každý.
Rychle se šíří například MOOC, masové on-line otevřené kursy. Více se o nich
začalo mluvit v roce
Výuková videa na Khan Academy,
webu, kde se každé dítě od první třídy až po maturitu může učit matematiku a
dnes i další předměty, má už (v říjnu roku 2013) skoro 300 milionů zhlédnutí a
jazykové mutace po celém světě, včetně české Khanovy školy.
Miliony lidí se vzdělávají
třeba na TED.com, na serveru BBC Learning a
stovkách dalších serverů, které přinášejí poučení – vzdělání v takových
oblastech a takovou formou, že u nich mladí i staří tráví svůj volný čas –
vzdělávají se.
Počítačové hry (samozřejmě jen
některé) nejen že vzdělávají, a často lépe než škola, ale staly si formou
osvědčování kvalit, a to dokonce i pro pracovní trh. Hewlett-Packard a Yahoo
začaly cíleně oslovovat gildmastery (leadery skupin) ve hře World of Warcraft
(WoW) jako kandidáty na vedoucí manažerské pozice. Na Harvardu začali tento
způsob výběru pracovníků vědecky analyzovat. Projekt Badges tuto myšlenku dále
zobecňuje a snaží se využít síťového propojení lidí a institucí k osvědčování
kvalit jednotlivce – vlastní tedy k vydávání neformálních diplomů – prakticky
kýmkoliv, kdo k tomu má informace.
Vzniká řada projektů na
principu P2PE (Peer to Peer Education): sociální sítě, internetové propojení
lidí zde slouží k tomu, aby žák našel svého učitele, učitel své žáky. Učit může
každý, kdo něco umí, a učit se lze cokoliv, co někoho zajímá: od akupresury,
partnerské bondage přes kurz argumentace a vzdušnou akrobacii až po drhání či
brazilskou portugalštinu, to vše a další stovky kurzů nabízí i český portál Naučmese.cz. Kam
až sahá nabídka třeba p2pu.org, o tom se může každý
přesvědčit sám. V listopadu 2013 spustil Google projekt Helpouts.
Důsledky
Ještě před dvěma dekádami bylo
školství tím, kdo určoval, co to je vzdělávání a vzdělanost. Cíle vzdělávání
byly určeny prostě tím, co se učilo ve škole. Co se ve školách neučilo, bylo
mnohem obtížněji dostupné, a tudíž to znalo a umělo jen málo lidí, většina z
nás prostě nevěděla, co všechno je možné umět a kde se to naučit.
Obsah výuky, např. učebnice,
donedávna vytvářeli převážně jen lidé v odpovídajícím postavení v hierarchii
školství. Oni byli tou respektovanou autoritou pro stanovení obsahu i metod
vzdělávání. Dnes může vytvářet obsah kdokoliv, laici, třeba i studenti,
spolužáci. A jsou často velmi úspěšní.
Donedávna málokdo pochyboval,
že škola přesně ví, jak danou věc své žáky či studenty správně naučit.
Fenomény, jako je P2PE, Khan Academy či vzdělávací hry ovšem ukazují, že
existují i jiné cesty, ba i zcela jiné cesty a formy učení, které mnohdy a
mnohým, i když ne každému a ne vždy, vyhovují lépe než výuka ve škole. Školství
ztratilo nejen monopol na proces vzdělávání, na výuku, ale i na určování
obsahu, metod i cílů vzdělávání, a postupně jej ztrácí i jinde. Drolí se
dokonce i pilíř, který udržuje zájem o školy i v době tržního triumfalismu,
totiž vydávání oficiálních titulů.
V roce 2012 nemělo z 500
vedoucích pracovníků (CEO) nejvýznamnějších firem (podle časopisu Fortune)
téměř 200 magisterské vzdělání a 35 z nich dokonce nemělo ani bakalářský titul,
o dva roky dřív to bylo jen
Rychlost šíření mimoškolních
vzdělávacích zdrojů je tak vysoká, že naprostá většina lidí, a to včetně těch,
kteří se vzděláváním zabývají, o nich neví a možné důsledky podceňují. Obecný
omyl spočívá v tom, že internet a další technologie jen usnadnily přístup k
informacím, ale že jejich výběr a předávání pořád musí zajistit škola.
Příklady jako MOOC, Khan
Academy, P2PE ovšem ukazují, že už nejde jen o pouhé informační zdroje, ale o
skutečnou nabídku vzdělávání, která škole, jak ji známe, efektivně konkuruje.
Takové vzdělávání je většinou zdarma, a zpravidla je dostupné kdykoliv a
kdekoliv. Oproti škole navíc ovšem nabízí možnost individuální volby obsahu i
metod učení, někde zas špičkovou kvalitu. Např. Khanova akademie je úspěšná
především proto, že Salman Khan je „mistr světa“ ve výkladu počtů a matematiky,
běžný učitel mu může konkurovat asi stejně jako hráč okresního přeboru Ronaldu.
Kurzy MOOC nabízejí zejména univerzity z první padesátky, kdo pak bude chtít
slyšet přednášku ze školy z třetí stovky?
Druhý omyl spočívá v tom, že
školy mají stále monopol na výuku „face to face“, která je v mnoha oblastech
nezbytná, a že nové zdroje vzdělávání se omezují na odosobněné setkávání
studenta s chladnou binární virtualitou vzdělávacích zdrojů. Třeba projekt
Minerva Stanfordovy univerzity sice využívá zdrojů MOOC, ale studenti pohromadě
s několika lektory cestují po světě. Výuka v rámci P2PE probíhá někdy on-line,
ale většinou prezenčně. Rozdíly mezi osobním setkáním a Skypem jsou důležité
pro nás starší, mladí s nimi žijí od narození...
Vznikly i fenomény, které
pokládají školu za zbytečnou, ba nežádoucí: Unschooling či Edupunk. Stipendium
v rámci projektu Uncollege můžete získat jedině, když během jeho čerpání
nebudete chodit do školy.
Něco se změnilo!
Připravujeme naše děti na život, ale nevíme na jaký
Elektřině (1873) trvalo 46 let,
než pronikla do čtvrtiny domácností v USA, televizi (1926) to trvalo 26 let,
mobilní telefon (1983) to zvládl za 13 let, internet (1991) za 7 let. Jak
rychle pronikl do domácností Google, digitální fotoaparáty, tablety? Nevíme
přesně, ale bylo to zase rychlejší...
Jisté je, že svět se mění čím
dál rychleji. Nevíme, co bude za dvacet let. Prognostici trhu práce opakovaně
sdělují, že většina povolání, která budou vykonávat naše děti za třicet let,
dnes ještě neexistuje. Nikdo přesně neví, jaká to budou. Studie vědců z
univerzity v Oxfordu docházejí k závěru, že v průběhu následujících dvou dekád
bude 45 % z dnešních pracovních míst vysoce ohroženo komputerizací. To mluvíme
o práci. Jak budeme my a naše děti za dvacet trávit volný čas, jaké nové zdroje
zábavy a poučení se objeví, co dokáže medicína s naším zdravím či věkem?
Nevíme.
I žáci, kteří chodili do školy
třeba v šedesátých letech minulého století, dospěli do světa, který si tehdy
nikdo nedovedl představit, ale rychlost změn v té době nebyla tak oči vidná a
my – tehdejší žáci – jsme vlastně žili s tím, že svět, ve kterém budeme žít,
bude podobný tomu tehdejšímu (2). I když to nakonec nebyla pravda, ve škole nám
to nevadilo. Čím jdeme dále do historie, tím spíš se blížíme stavu, kdy změny
byly tak pomalé, že se během jednoho lidského života ve světě vlastně nic
nezměnilo. Na jaře zasel a na podzim sklidil, oženil se, postavil dům, měl
děti. Syn, stejně jako otec, s pluhem po dědečkovi. Lidé umírali s pocitem, že
vše zažili, narození, svatbu, smrt, válku, bídu i nemoc. Nebyl důvod myslet si,
že v příští generaci to bude jinak.
Pro žáky, kteří chodí do školy
dnes, však už nic takového možné není. Oni za krátkou dobu svého života zažili
už zrod, ale i zánik tolika nových věcí, technologií, projektů, zvyků, vztahů,
že nutně vnímají svět jako proměnlivý a nestálý. Vnímají ho jinak než kterákoli
generace před tím.
Důsledky
Život, který současné děti
čeká, si nikdo neumí představit. Většina z nich, pokud se ovšem něco nezmění, bude
ještě v roce 2070 pracovat. Jediné jisté je, že je čekají změny, mnoho změn, a
ne všechny budou k lepšímu. A škola by je měla na takový život připravovat. Ale
děti vědí, nebo alespoň tuší, že škola neví, na jaký život je připravuje!
Řešením by jistě bylo, kdyby
škola připravovala žáky prostě na změny, na to, jak je zvládnout rozumově,
postojově i emocionálně. Že změny lze přijímat jako výzvy, naučit se
flexibilitě a pružnosti, umět řešit nové nečekané problémy, nebát se rozhodovat
i v nejisté situaci. To lze ale ve škole jen stěží zajistit. Tak jako pro výuku
plavání potřebujete bazén, pro přípravu na změnu je zapotřebí proměnlivé
prostředí. Ale škola, se svojí strukturou, s předem danými obsahy výuky, je z
principu stabilní, rozvážná instituce. Klade jen otázky, na které zná odpověď.
Jak se v ní mají žáci učit řešit nové, nečekané problémy?
Autorita školy byla založena
mj. na tom, že škola věděla, co se mají žáci naučit. A jedním z nedůležitějších
argumentů, i když často nevysloveným, bylo to, že právě takový obsah výuky se v
minulosti osvědčil. Jak ale přesvědčit dnes žáky o užitečnosti výuky, když je
jasné, že ani oni, ani učitelé, a samozřejmě že ani tvůrci osnov (3) nevědí, co
bude a co tedy bude zapotřebí. Děti, dospělí, ale i učitelé proto stále méně
věří, že to, co jim škola předkládá, je to, co budou potřebovat.
Něco se změnilo!
Studovat může každý
Zatímco předchozí dvě změny
stále nabírají na síle, zde jde už o téměř ukončený proces. Problém je, jak se
s ním vyrovnat.
Během let 1960 až 2010 došlo ve
všech rozvinutých zemích k dramatickému nárůstu počtu studentů i absolventů v
sekundárním a terciárním školství.
Podíl mladých lidí, kteří
nastupují na vysokou školu, se v ČR během let 1994 až 2012 zvýšil více než
třikrát! Tím ovšem jen dosáhl v rozvinutých zemích celkem běžného stavu něco
přes 60 %. To, co v rozvinutých zemích trvalo více než 50 let, u nás proběhlo
třikrát rychleji. Proto také nedošlo k přiměřené adaptaci na nové podmínky, a
to ani k adaptaci systému, ani k adaptaci v uvažování aktérů. Velmi podobná
situace je u maturit, i když změna nebyla zdaleka tak prudká. Dnes chce
maturitu skoro každý a skoro každý ji také získá.
Průměrná délka počátečního
vzdělávání se prodloužila od roku 1999 do roku 2010 o tři roky.
Důsledky
Možnosti, potřeby i požadavky
žáků a studentů se roztáhly po celé Gaussově křivce. Na vysoké i střední školy
přicházejí žáci a studenti s výrazně nižšími studijními předpoklady, se slabší
předchozí přípravou i s nižší motivací ke studiu než kdykoliv dřív.
Mnozí učitelé to prožívají
velmi negativně a volají po návratu do minulosti, k výběru jen těch nejlepších,
dokonce k omezení přístupu k vysokoškolskému vzdělávání. Nevědí nebo ignorují,
že v rámci EU máme vůbec nejnižší podíl osob ve věku 30 až 34 let, jež ukončily
terciární vzdělání. Vycházejí z toho, že nižší úroveň některých vede ke
snižování úrovně a nároků na všechny. To je ovšem zkratkovitá úvaha. Pokud
dojde k dostatečné diferenciaci nároků, obsahu, metod i vzdělávacích cest a
jejich přizpůsobení možnostem a potřebám vzdělávaných, je možné zachovat jak
špičkovou úroveň pro nejlepší, tak i poskytnout maximální možný, to ale znamená
přiměřený, obsah i rozsah vzdělání i těm slabším.
Jisté je, že taková změna není
snadná, rychlá a pro mnohé ani příjemná. Je však nezbytná. Představa návratu do
minulosti, jak ji někteří prosazují, je vysoce kontraproduktivní, protože brání
důležitým změnám a udržuje současný nepříliš uspokojivý stav. Přitom má stejnou
naději na úspěch jako snaha o návrat od aut k jízdě na koni.
I v roce 1774, když byla
zavedena povinná školní docházka, mnozí vzdělance protestovali. A kdo by tehdy
řekl, že naprostá většina lidí bude do školy chodit 13 let a 9 bude povinných.
Něco se změnilo!
Každý chce něco jiného
Individuálnost – „být svůj“ –
se stala vysoce žádanou hodnotou. Patří to k postmoderní společnosti stejně
jako pojmy: pluralita životních stylů, skepse vůči tradičním pojmům, nutnost
pojímat svět v jeho mnohoznačnosti, rovnoprávnost odlišných pohledů a hodnot,
občanská společnost a multikulturalita, relativnost pravdy, různost hodnotových
rámců. Absence společností sjednocujících hodnot a ideologií a hodnotových
rámců se postupně promítá do dalších a dalších oblastí života včetně vzdělávání
a školství.
Představy rodičů o tom, pro
jaký život se mají děti ve školách vzdělávat, se liší. Jen pár příkladů: velká
skupina rodičů a dětí za klíčovou hodnotu pokládá peníze (viz tržní
triumfalismus). Takoví rodiče a děti jsou na jedné straně připraveni plnit
úkoly školy, ale na druhé straně špatně nesou jakékoliv neúspěchy dětí
(orientace na výkon). Současně se ovšem takoví rodiče jen málo ohlížejí na to,
zda jsou děti spokojené a co je baví. Jiní naopak pokládají pohodu dítěte za
velmi důležitou. Výchovu svých dětí nesměřují ke kariérnímu úspěchu a vydělávání
peněz.
Další skupinu tvoří rodiče,
kteří nejsou ochotni akceptovat standardní systém vzdělávání tak, jak je
nabízejí současné státní základní a střední školy. Nechtějí, aby jejich děti
byly již na úrovni mateřské školy zařazeny do systému, ve kterém je základní
devízou poslušnost a kázeň.
Někteří rodiče směřují své děti
spíše k mimoškolním aktivitám, nekladou takový důraz na prospěch ve škole, ale
na kroužky a mimoškolní zájmové činnosti. Učitelé si nejčastěji stěžují na
děti, pro jejichž rodiče je dítě centrem jejich života. Takoví rodiče si někdy
ani nevšimnou, že ne oni vychovávají dítě, ale právě ono rozhoduje o tom, co,
kdy, kde a jak budou dělat. Dítěti je dovoleno vše – a to doslova.
To jsou ovšem jen rozdíly mezi
rodiči. Na další, ještě hlubší rozdíly narazíme, když s názory rodičů začneme
konfrontovat představy zaměstnavatelů. Rozdíly jsou pochopitelně i mezi
zaměstnavateli. Někteří vidí rychlost přicházejících změn a uvažují o
přenositelných univerzálních kompetencích (komunikace, týmová spolupráce,
řešení problémů, kritické myšlení, flexibilita, cizí jazyky apod.), jiní by
nejraději ty nejschopnější děti co nejdříve poslali do učení a pak ke svým
vlastním (!) strojům. A nakonec zde máme i zájem celé společnosti na
vzdělanosti budoucích generací, ten ovšem do české debaty prakticky nevstupuje.
Není zde nikdo, kdo by zájmy společnosti formuloval.
Důsledky
Malá, i když rostoucí část
rodičů vyřeší svůj problém tím, že najdou pro své dítě školu s vyhraněným,
často alternativním programem, který jim vyhovuje. Ve většině škol a tříd se
ale scházejí děti, jejichž rodiče nebo ony samy mají rozdílné hodnotové rámce,
očekávání, co jim škola má přinést, a proto i rozdílná škola nemůže vyhovět
všem. Logicky roste nespokojenost rodičů i dětí, a roste i nespokojenost
učitelů. Spokojeni nejsou ani zaměstnavatelé.
Dílčím důsledkem je, že značná
část učitelů prakticky, a z velké části i vědomě, rezignovala na výchovu dětí.
Představa první, zřejmě největší skupiny rodičů, že cílem života je hodně
vydělávat, nezapadá do hodnotového rámce většiny učitelů. Učitelé nechtějí,
dokonce nemohou vychovávat děti v souladu s představou takových rodičů, protože
by to bylo v rozporu s jejich vlastním přesvědčením, ale zdráhají se také
vychovávat je v rozporu nebo dokonce proti výchově v rodině. A tak se raději
výchově vyhýbají.
Systémově vážnější problém
ovšem spočívá v tom, že za těchto okolností je obtížné stanovit obecné cíle
vzdělávání, a nemáme-li je, jsou opatření ve školství zcela chaotická.
Pěkně současnou situaci na
blogu popsal kolega Zdeněk Bělecký, čtvrtek 6. červen 2013:„Chceme mít co
nejvíc středoškoláků, ale sníme o návratu prvorepublikové gymnaziální úrovně
maturity. Vytvořili jsme vysoce selektivní systém, a jak na běžícím pásu
povolujeme vznik elitářských škol, zároveň bychom chtěli inkluzi. Máme velmi
liberální právní prostředí a současně bychom chtěli kázeň a pořádek. Dáváme do
školství minimum peněz, ale chtěli bychom skvělé výsledky. Prohlásíme za cíl
rozvoj osobnosti a kompetence, ale vzápětí vytváříme standardy znalostí.
Vyhlásíme kurikulární reformu a dvoustupňové vzdělávací programy, ale jedním
dechem požadujeme jednotné osnovy. Chceme mít motivované a respektované
učitele, ale nejsme schopni je ochránit ani před rodiči, kteří je přijdou zfackovat.
Chceme vyučovat druhý cizí jazyk, finanční gramotnost a průřezová témata, ale
vytvoříme zákon, podle kterého nikdo není kvalifikovaný pro výuku ničeho.
Stvořili jsme chytrou horákyni a naše školství plní zadání ‚přines to, nevím
co‘.“
Není vůbec náhodou, že od
schválení školského zákona (2004), který ukládá státu obecné cíle vzdělávání
formulovat a připravit Národní program vzdělávání, už uplynulo devět let a
program stále nemáme. A nejspíš ani mít nebudeme, nikdo nemá odvahu problém
vůbec otevřít.
Něco se změnilo!
Tržní triumfalismus
Peníze se staly cílem, měřítkem
úspěchu i smyslem života. Staly se i státní a celoevropskou ideologií. Slova
jako konkurenceschopnost, prosperita, úspěch, rozvoj, inovace, pokrok vlastně
neznamenají nic jiného než „více peněz“. Růst HDP se stal hlavním cílem veškeré
politiky, nejen naší, ale i politiky EU. Uvažování mnohých vystihl Michal
Horáček v textu písničky zpívané Richardem Müllerem: „Štěstí je tak krásná a
přepychová věc, ale prachy, prachy si za něj nekoupíš.“
Zejména posledních dvacet let
peníze pronikají do dalších a dalších dříve nevídaných oblastí. Podrobně to v
knize Co si za
peníze nekoupíte popisuje Michael J. Sandel. Pronikají do
sportovních fandovství, do kultury, do rozhodování o tom, zda mít či nemít
děti, do dobročinnosti, překrývají i etiku a morálku. A v těchto oblastech
devastují samotnou podstatu věci a redukují ji na peníze.
Co znamená devastace hodnoty,
pěkně ukazuje následující pokus: v Izraeli jeden den v roce vycházejí žáci
středních škol vybírat peníze na dobročinné účely. Výzkumníci je rozdělili do
tří skupin. První vybírala normálně, druhá dostala odměnu ve výši 1 % z vybrané
částky a třetí ve výši 10 %, vybraná částka se o odměnu žákům nekrátila,
platili ji výzkumníci. Kdo vybral nejvíce? Žáci, kteří nedostali nic! Vnímali
jednoduše svůj úkol jako dobrý skutek a snažili se nejvíce. A to nepřekonala
ani 10 %, natož 1 % odměna. Za dobré skutky se prostě neplatí.
Podobně fandové ztrácejí zájem
o svůj klub, když je sportoviště pojmenováno po velké firmě, pojištění proti
pokutám zcela mění smysl pokut, za 13 eur si lze koupit právo vypustit do
vzduchu tunu CO₂, i přední americké univerzity přijímají méně nadané studenty z
hodně bohatých rodin, některé školy v USA platí dětem za to, že přečtou knihu,
atd. atd. (viz http://www.ted.com/talks/michael_sandel_why_we_shouldn_t_trust_markets_with_our_civic_life.html).
Peníze postupně z veřejného prostoru vytlačily debatu o morálních normách a
etice, debatu o tom, co to je dobrý život. Když se o takových otázkách nevede
veřejná debata, „pouze to znamená, že trhy rozhodnou za nás“. (Michael J.
Sandel). Když ale nevíme, co je dobrý život, nemůže na něj konzistentně
připravovat – vzdělávat a vychovávat. I zde trhy rozhodují za nás.
Důsledky
V ČR dobře známá kniha K. P.
Liessmanna Teorie
nevzdělanosti se vlastně zabývá tím, jaké důsledky pro školství má
tržní triumfalismus. Konstatuje: Pokud vědění představuje už jen aplikaci informací
pro podnikání zcela poplatné praxi, je definováno podnikatelským cílem, nikoliv
kritériem pravdivosti. Vzdělání přestává být hodnotou samo o sobě, stává se
pouhou investicí, jejíž přínos se vyjadřuje penězi.
Nepochybným důsledkem tržního
triumfalismu je i zvětšování skupiny rodičů, žáků i studentů, kteří vzdělání
pokládají pouze za prostředek k vydělávání peněz. Mnohdy se pak ukazuje, že jim
vlastně nejde o vzdělání, ale pouze o titul, papír, certifikát, který umožňuje
získat lépe placenou práci. Od školství se tak stále méně očekává vzdělávání.
Reklama přesvědčuje zákazníky,
že je dobré být krásný, mladý a bohatý. To zajišťuje koloběh tržního
triumfalismu. Situace ve vzdělávání by se nepochybně změnila, kdyby velké
nadnárodní firmy přišly s tím, že je dobré být moudrý a vzdělaný. To však u
většiny z nich čekat nelze, jejich obrat to stěží zvýší.
Někdy je tržní triumfalismus
méně viditelnou, ale přesto hlavní příčinou změn ve školství. Celý rozvinutý svět
podporuje vzdělávání v oblastech STEM (science, technology, engineering and
mathematics). I když tu a tam narazíme i na jiné důvody, to hlavní je, že právě
tyto oblasti znamenají více inovací, více nových výrobků, větší
konkurenceschopnost, další rozvoj, větší prodeje, vyšší export, lepší obchodní
bilanci, vyšší HDP. A tedy více peněz.
Přitom, podíváme-li se kolem
sebe, problémy, které na nás skutečně doléhají, jsou jen výjimečně technického
rázu, jen málokdo skutečně potřebuje rychlejší auto, nový model smartphonu či
výkonnější počítač. Mnohem více nás trápí vztahy mezi lidmi, rozdělování
bohatství, korupce, politická nestabilita, partnerské či mezigenerační vztahy,
problémy školství a vzdělávání, problémy ekonomiky. Jsou to ale trhy, kdo v
době tržního triumfalismu určuje cíle vzdělávání.
V USA rychle roste síť
soukromých charterových škol RocketShip. Zjednodušeně řečeno její obchodní
(ziskový) model je založen na tom, že část práce učitelů je nahrazena velmi
sofistikovaným vzdělávacím softwarem. Podobných pokusů je víc. Žádný z nich
zatím nedominuje nad obvyklými školami, ale auta také nějakou dobu existovala
spolu s koňmi – dokud nepřišel Ford. Když uvážíme, že celosvětově má školství
větší obrat než všechny farmaceutické, kosmetické firmy a výrobci aut
dohromady, zdá se, že motivace pro tržní triumfalismus není malá. Možná se
nakonec té reklamy na vzdělávání dočkáme. Když ale o cílech vzdělávání
nepovedeme veřejnou debatu, trhy resp. softwarové firmy rozhodnou za nás, co
přesně bude taková reklama propagovat.
Něco se změnilo!
Všeobecný blahobyt
V rozvinutých zemích už problém
chudých není hlad, ale obezita. I většina lidí na sociálních dávkách má doma
televizi, ledničku, splachovací záchod a z kohoutku jim teče teplá voda. Karel
IV. nic z toho neměl.
Současně ubývá práce. Reálně
hrozí brzká automatizace, robotizace, komputerizace dalších a dalších prací.
Práce pro většinu lidí prostě nebude. Píše
o tom nositel Nobelovy ceny Paul Krugman. Mj. konstatuje, že vzdělání již není
odpovědí na rostoucí nerovnosti, pokud vůbec někdy bylo. A navrhuje ještě větší
přerozdělování, směřuje k podobným řešením jako návrh, aby každý občan dostával
po celý život pevný, takzvaný základní nepodmíněný příjem (viz Wikipedie),
který by mu zajistil sice ne bohatý, ale důstojný život, a to bez ohledu na to,
zda pracuje, nebo ne. Za práci by měl peníze navíc. Ve Švýcarsku např. by
takový „plat“ měl činit 2500 SFR a Švýcaři už nasbírali 100 000 podpisů nutných
pro vypsání referenda nad tímto návrhem. Technický a technologický pokrok,
všeobecný blahobyt, rozšiřování občanských práv a sociální systémy změnily
svět.
Důsledky
V takovém světě se zcela mění
motivace pro vzdělávání. Dříve to byla, a v řadě rozvinutých zemí stále je,
hrozba bídy či „výtah“ k vyššímu společenskému postavení, k lepší práci, cesta
od manuální dřiny do tepla kanceláře. Dnes postupně přestává být jasné, zda
vzdělávání je vůbec přípravou pro práci.
Po měsíci návštěvy školy,
koncem září, přišel žák jedné průmyslovky za ředitelem a vracel mu učebnice, že
už nebude do školy chodit. „A proč? Vždyť studuješ docela dobře.“ „Rodiče jsou
nezaměstnaní, a když jdu ráno do školy, tak ještě spí a já je vždycky vzbudím.“
S tím můžeme srovnat příběh studenta čínské střední školy, jak je popsán v
dokumentárním filmu I Wanna Be Boss. Připravuje se na přijímací zkoušky, které
rozhodnou o budoucnosti jeho, ale vlastně i celé jeho rodiny. Ze svého prvního
platu chce svým starým rodičům koupit nový nábytek. Představa, že i v
rozvinutých zemích můžeme nějak zařídit stejně silnou motivaci studentů ke
studiu, je zjevně mylná.
Samozřejmě že pro ty, co
pokládají vydělávání peněz za smysl života, je vzdělání, resp. titul stále
jeden z nástrojů. Na druhé straně je zde zvětšující se skupina rodin, které
docela dobře žijí ze sociálních dávek. V takovém prostředí vychované děti často
už ani nepočítají s tím, že budou pracovat. A že by je škola mohla připravovat
na nezaměstnanost, trávení volného času či nabízet cesty k seberealizaci ve
světě, kde práce nebude dost, o tom neuvažují ani oni, ani jiní, patrně ani
škola.
Česká škola stojí pořád do
značné míry na vnější motivaci. Předpokládá, že se žáci budou bát známek,
učitelů a přijímaček, a proto se budou učit. Ukazuje se ale, že to už
nefunguje, děti se přestaly bát. (...) učitelé si s řadou situací nevědí rady.
Mocenské nástroje, které vždy měli k dispozici, už nefungují. (
Něco se změnilo!
Co dělat?
Jak si čtenář jistě všiml, vliv
šesti uvedených změn na školství je nejen silný, ale také velmi různorodý a
mnohdy protichůdný, např. tržní triumfalismus vede k silné motivaci získat
titul, všeobecný blahobyt naopak k nechuti chodit do školy vůbec. Bohužel ani
protichůdné vlivy se navzájem neruší, ale naopak spíše zvyšují napětí a
komplikují realizaci byť jen dílčích opatření. Situace školství je vážná a
zhoršuje se.
Podle všeho bude nutné
přehodnotit, jakou roli ve vzdělávání dětí, mladých lidí i dospělých má vůbec
systém veřejného školství hrát: jaké chceme vzdělání a co očekáváme od
školství. Rychle rostoucí rozsah vzdělávacích příležitostí, zdrojů i služeb
mimo školství ukazuje, že končí stav, kdy školství je hlavním poskytovatelem
vzdělávání. Systém veřejného školství jako záruka vzdělávání není jediné možné
řešení. Jisté je, že mimoškolní vzdělávací příležitosti nabydou na významu.
S výjimkou tržního
triumfalismu, který naopak do škol pronikl plnou silou, většina dalších potíží
souvisí s tím, že školy tvoří uzavřený, od okolí izolovaný systém. Žáci a
studenti se učí, aby obstáli u zkoušek a postoupili na vyšší stupeň školy a
uměli to, co se tam požaduje. Zda jim to k něčemu bude, je podružné. Školy jdou
svou cestou. A svět také svou. Ale jinou! Uzavřenost školství je už
neudržitelná. Školy všech stupňů musí začít brát na vědomí změny světa a pracovat
s nimi. A mají-li si zachovat významný (záměrně neříkám hlavní) vliv na
vzdělávání, musí nejen svět pustit do škol, ale také samy vstoupit do světa
mimo školy. Vzít na vědomí, že žáci a studenti žijí už teď své životy v rychle
se měnícím světě.
Divergenci hodnotových rámců,
nároků a očekávání bude třeba řešit hledáním společného jádra cílů vzdělávání a
hodnotového rámce výchovy (4), takového, který bude pro naprostou většinu
společnosti přijatelný. Hledání to bude dlouhé a náročné. Nikoli proto, že by
takové jádro neexistovalo, ale proto, že málokdo bude ochoten se smířit s tím,
že tam bude chybět to, co se sám ve škole před čtyřiceti či jen deseti lety
učil. I maličké jádro by ale bylo mnohem lepší než současný chaotický stav.
A co můžeme všichni udělat teď
hned? První je soustředit větší díl své pozornosti a úsilí na vzdělávání, které
neprobíhá ve škole. Přijmout, že vzdělávání nerovná se škola a školství není
vzdělávání, a přemýšlet o tom, kde konkrétně a jak probíhá mimoškolní
vzdělávání. Pak jistě nalezneme způsoby, jak kultivovat (5) mimoškolní
vzdělávací zdroje, rozvíjet je, pomáhat jim, hledat způsoby a postupy, jak
propojit náš reálný svět se školou a školu se světem našich dětí.
Měli bychom také hledat cesty,
jak ukazovat, že vzdělávání není jen přípravou na práci a cestou k vydělávání
peněz, ale že také je a bude stále víc cestou k plnohodnotnému životu a
seberealizaci.
___________________
(1) Podle Wikipedie Vzdělávání
(Education) je v obecném smyslu forma učení, ve které jsou znalosti, dovednosti
a návyky předávány z jedné generace na druhou. Každá zkušenost, která má
formativní vliv na způsob, jakým člověk myslí, cítí nebo jedná, může být
považována za vzdělávací.
(2) Většina z nás například
nevěřila, že se dožije konce komunismu.
(3) Dnes nemáme osnovy, ale
Rámcové vzdělávací programy. Základní skladba předmětů je však stále stejná. Už
od Exener-Bonitzovy reformy v roce 1848.
(4) Např. Austrálie, Nový
Zéland, Ontario, Švédsko, Skotsko a Singapur mají dosti podobné čtyři hlavní
cíle vzdělávání: morální hodnoty (slušný člověk), umět se učit, sebedůvěru
(self-confidence) a aktivní občan.
(5) Česká Wikipedie má šestkrát
méně stránek než holandská; většina učitelů vysokých škol a patrně i
funkcionářů o MOOC nikdy neslyšela ani nečetla, videa na Khan Academy převádí
do českého webu Khanovaskola.cz, skupinka
nadšenců, mnozí rodiče se bojí počítačových her, o jejich možném přínosu nemají
tušení. Každý může pomoci.
0 komentářů:
Okomentovat