První hodina dějepisu – Facebook, migranti a Trump

pátek 18. září 2020 · 0 komentářů

Jak už jsem psal v jiných textech, jeden z učitelových úkolů v 21.století může být nechat se inspirovat, vyzkoušet něco nového, upravit si cvičení pro vlastní potřebu a poslat to pokud možno dál. O tom je dnešní krátký text. Jedná se o příklad pozitivního využití sociálních sítí a sdílení mezi učiteli. Daniel Pražák přišel s nápadem „převrátit“ výuku dějin a začít výuku dějepisu rokem narození studentů, alespoň pro první hodinu.

Zdroj: blog Tajný učitel 10. 9. 2020

Představím zde tedy vyzkoušenou metodiku k první hodině v nových třídách (šesťáci nebo prváci, ale je to samozřejmě na zvážení každého učitele) a jelikož mi hodina ve více třídách přišla fajn, posílám to dál. (Nemusí se nutně jednat o první hodinu. Může to být stejně tak druhá nebo šestá hodina.)

Jak vypadá klasický začátek výuky dějepisu na druhém stupni nebo střední škole? Učí se téma s názvem „úvod do dějepisu“, to znamená, že se neučí hned pravěk, ale pár hodin se věnujeme smyslu dějin a dějepisu, pojmům jako pramen, archeologie nebo pomocné vědy historické a další.


Postup:

1. Zeptat se studentů, kdy se narodili. V našem případě šlo většinou o rok 2004.

2. První část. Studenti mají úkol hledat důležité události od roku jejich narození až po současnost. Události celosvětové a bez omezení oboru (tedy nejen politika). Počet událostí jsem pro ztížení a nutnost dělat rozhodnutí omezil na šest. Stojí za to připomenout, že výběr si musí obhájit, argumentovat, proč zrovna například smrt papeže je důležitá událost v dějinách posledních patnácti let. Práce probíhala ve dvojici. Studenti mohli jen vzpomínat na události nebo použít mobil (a internet). Jelikož se později nedostanou ke slovu všichni, přijde mi správné studenty obcházet, nahlížet jim do práce a zeptat se na události, které zařadili na svůj list, nechat je argumentovat, obhájit si svůj výběr.

3. Studenti pokračují dál úkolem události seřadit podle důležitosti.

4. Další vhodný krok mi přijde napsat na tabuli rok narození studentů a nechat studenty psát jejich klíčové události na tabuli. Vždy by měli obhájit, proč jejich vybraná událost patří na tabuli.

5. Na tabuli máme několik událostí, další úkol je jejich propojení, vysvětlit souvislosti. Studenti by si měli vzít dvě minuty a zkusit vymyslet, jak spolu jednotlivé události na tabuli souvisí. Základ je spojit dvě až tři události, ale zkusme jich spojit třeba pět i šest. Opět vysvětlit důvody spojení.

6. Otázka k diskuzi, která musí padnout: „Proč si myslíte, že děláme podobné cvičení na začátku dějepisu?“

7. Druhá část, napojení na látku „Úvod do dějepisu“. Na jiné části tabuli jsem napsal čtyři pojmy: minulost, dějiny, historie, dějepis. Nechal jsem zase studentům chvíli, aby si rozmysleli definici pojmů, jak spolu souvisí, jaké jsou mezi nimi rozdíly. Následně mi přišlo smysluplné zkusit „dohnat“ studenty k pochopení pojmů, vysvětli je.

8. Zápis vysvětlení pojmů z předchozího bodu.

9. Poslední část, spojení dvou předchozích části a zároveň aplikace nově probraného učiva. Diskuse nad tím, jestli události od roku 2004, které jsou pořád na tabuli, jsou minulostí, dějinami, historií nebo dějepisem.

10. Aktivita vyšla přesně na 45 minut. Smyslem je zapojit studenty, vysvětlit, že dějiny stále pokračují a v dějepise nejde jen o pravěk a starověký Řím, důležité jsou souvislosti, mnoho událostí je na sebe napojených a prakticky se jedná o neustálý sled příčin a následků.

Jak učit o fake news, propagandě a manipulacích

čtvrtek 17. září 2020 · 0 komentářů

Učitel z pražského gymnázia Na Zatlance Michal Kaderka na svém webu k mediální výchově zveřejnil lekci Svět fake news, hoaxů, propagandy a manipulací. Ta obsahuje i metodiku pro učitele, základní teorii, ale i množství aktivit a her. Podklady do výuky jsou součástí on-line otevřené učebnice, ve které učitel každý měsíc zveřejňuje jedno nové téma se vším, co učitelé pro výuku potřebují.

Zdroj: tisková zpráva Gymnázia Na Zatlance 29. 5. 2019

Výuka o dezinformacích a hoaxech je rozdělena do čtyř devadesátiminutových bloků, kde žáci pochopí základní pojmy a vyzkouší si tvořit fake news, poznají principy propagandy a uvědomí si charakter postfaktické doby. “Součástí lekce je průvodce pro učitele, podle kterého se může učitel rozhodnout, co si z palety témat a aktivit do své hodiny převezme. Pokud by se ale učitel rozhodl převzít celou lekci, podaří se mu propojit mediální výchovu s dějepisem, českým jazykem, občanskou výchovou, informatikou i anglickým jazykem,” říká Michal Kaderka, který vyučuje mediální výchovu jako samostatný předmět na pražském Gymnáziu na Zatlance.

Lekce Svět fake news, hoaxů, propagandy a manipulací je součástí on-line otevřené učebnice mediální výchovy Svět médií. Předchozích osm lekcí se týká tvorby zpravodajství, diskusí na sociálních sítích, nebo rozlišení faktů a komentářů. “Na žádost kolegů jsem vytvořil a zveřejnil lekci k historii médií, kde se mediální výchova protíná s ostatními předměty. Stejně tak jsem zveřejnil i porevoluční vývoj médií. Učitelé najdou i prolink na aplikaci s otázkami, které umožní formou hry Riskuj ověřit, co si žáci z obou lekcí pamatují,” dodává Kaderka. Podle něj je na novodobé historii médií krásně vidět, jak se do ní otisklo třicet let společenských i ekonomických změn.

„Velmi vítám a oceňuji tuto mediální aktivitu,“ říká Petr Nutil, zakladatel webu Manipulátoři.cz, „vždyť právě vzdělávání na poli mediální gramotnosti a kritického myšlení je jedním z nejpodstatnějších úkolů, který by škola v informační společnosti měla mít. Co jiného bychom měli učit své děti než to, jak se orientovat ve světě, jak vyhodnocovat informace, jak poznat ty kvalitní od nekvalitních a jak nepodléhat trikům populistů a demagogů? Vybavíme-li je těmito schopnostmi, věřím, že jim budou vysoce užitečné po celý život, a to v mnoha různých oblastech.“

„Je jen málo oblastí, které trpí takovým nedostatkem výukových materiálů a učebnic, jakou je právě oblast mediální gramotnosti. Proto velice vítám tyto online lekce, které jsou zpracovány poutavě, využívají aktuálních příkladů a také jsou podpořeny velkým množstvím audiovizuálních prvků. Navíc je učebnice volně přístupná a každý učitel ji tak může využít, což je skvělé.” říká Vojtěch Bruk, jeden ze zakladatelů Zvol si info.

Otevřená učebnice je součástí rozcestníku k mediální výchově http://www.svetmedii.info/. Veřejnost na webu najde informace, jak ve školách mediální výchova vypadá včetně příkladů, co se v ní učí. Učitelé zde naleznou všechny podklady do výuky i kalendář kurzů mediální výchovy. Novináři zde najdou všechna data o mediální gramotnosti děti, společnosti či o mediální výchově ve školách.


_______________

Michal Kaderka vyučuje mediální výchovu na Gymnáziu Na Zatlance v Praze, občanskou nauku v Karlínské obchodní akademii a učí mediální výchovu studenty učitelských oborů na Filozofické fakultě Karlovy univerzity.

V roce 2017 spoluzaložil Učitelskou platformu, jejíž cílem je zlepšit kvalitu vzdělávání.



Vojtěch Ripka: Současné trendy ve výuce dějepisu

středa 16. září 2020 · 0 komentářů

Dějepisná výuka se v českém prostředí tradičně potýká s kritikou a negativní společenskou odezvou. Rodiče mají dojem, že děti znají historii málo, a příčinu vidí převážně ve výuce údajně poznamenané tradičními a neefektivními metodami.

Zdroj: EDUin 16. 2. 2019

Právě na poli historického vzdělávání přitom působí množství institucí, které se zabývají metodami výuky, zkoumáním a aplikací nových didaktických postupů či vypracováním zajímavých učebních materiálů. Tyto instituce spolupracují se školami, učiteli i ministerstvem a aktivně působí ve směru zefektivnění dějepisného vzdělávání. Podílí se na systémové proměně dějepisného kurikula na základním a středním stupni českého školství.

Výsledky, metody a principy své práce se některé české vzdělávací instituce rozhodly prezentovat ve společné platformě. Platforma Dějiny ve veřejném prostoru má za cíl diskutovat výsledky dějepisné práce se širokou veřejností a společně promýšlet podoby historie ve veřejném prostoru. Má-li se totiž historická výuka oprostit od metod biflování tvrdých dat, je potřeba vnímat historii v kontextu prostředí, které nás obklopuje a formuje, jako proces konstruování příběhu v kulturní či kolektivní paměti.

Konference Česká společnost a historická výročí zahájila letos v listopadu činnost platformy a zazněla zde řada inspirativních postřehů z oblasti inovace dějepisné výuky.


Jak učit dějiny?

Pokud k dějinám přistoupíme konstruktivistickým způsobem, tedy tak, že historii uznáme za součást žitého prostředí, které každodenně ovlivňuje naše myšlení a jednání, objeví se řada možností inovace dějepisné výuky. Nejpalčivěji vyvstane potřeba reflektovat ve výuce soudobé dějiny, formy nedávné historie a to, jak právě tyto události ovlivňují situaci, v níž se nacházíme.

Jeden z nejvýznamnějších lektorů výuky moderních dějin, Alan McCully, přišel s metodou tzv. konfliktních dějin. Metoda se nevyhýbá konfliktním tématům ve výuce, naopak otevírá je a cílí na vytvoření prostředí, v němž je možné konfliktní dějiny pojednat. McCully, učitel a badatel původem ze Severního Irska, touto metodou vyučuje dějiny, které pro irskou společnost představují nedávnou krvavou minulost. Komunity zatížené odlišnými zkušenostmi nedávných bojů spolu nekomunikují a odmítají připustit dialog.

McCullyho metoda uznává, že stejnou událost mohou různé komunity interpretovat jinak, že tedy existují různé dějiny, a že cílem dějepisného vzdělání je citlivě zprostředkovat nestejným, třebas vzájemně znepřáteleným skupinám, odlišné perspektivy dějin, různé zkušenosti téže události. Spíše než poučování o tom, jak to tehdy skutečně bylo, hledá metoda způsoby, jak přemostit kulturní a politické rozpory pomocí dialogu.

V českém kontextu lze koncept konfliktních dějin vztáhnout například na události typu Bitva na Bílé hoře, rozpad Československa či Sametová revoluce. McCullyho metoda, ale také další vzdělávací metody uplatňované v ČR například oddělením vzdělávání Ústavu pro studium totalitních režimů, nikterak nezpochybňují to, že se události staly, pouze upozorňují na to, že výklad toho, jak se staly, nebo dokonce proč, může být různý. (S McCullyho metodou konfliktních dějin přímo pracuje například učební materiál věnovaný bratřím Mašínům.)

Důraz se přesouvá od jednoho správného výkladu k prezentaci různých perspektiv. Znát dobře událost zde neznamená pamatovat si datum, ale nahlížet rozličné perspektivy události. Připomeňme například v českém kontextu obvyklé boje o interpretaci listopadu 1989. K rozvoji takové znalosti potřebují žáci především schopnost rozlišovat a analyzovat argumenty. Nutným předpokladem a současně důsledkem takové práce je, že se ze třídy stává bezpečné prostředí, kde se žáci nebojí vyjádřit různé názory.


Pojednat dějiny pravdivě?

Práce s mnohostí perspektiv zdánlivě zpochybňuje tradiční nárok pojednat historickou událost pravdivě. Rodiče se obávají, že konstruktivistický výklad dějin neumožní zaujmout správný pohled, respektive nazřít ten pravdivý. Skutečně, perspektivace bere různá tvrzení stejně vážně. To ale neznamená, že všechna klade vedle sebe jako pravdivá. Vyznat se v množství výkladů je jedna z kompetencí, ke které dějepisná výuka směřuje, proto lektoři nabízejí spíše než frontální výklad různé analytické nástroje k orientaci. Vedle učebnic pracují se zdroji a prameny a vedou žáka k orientaci v nich.

Jedním z podstatných pramenů je paměť. Žáci přicházejí do škol s osvojenými perspektivami a školní výklad s nimi konfrontují. Soudobé dějepisné metody spíše než aby podporovaly opozici mezi pamětí a výkladem historických fakt, anebo cíleně nastolovaly jedinou pravdu, pracují s pamětí aktivním způsobem. Vtahují skrze ni studenty do výkladu, vzbuzují jejich aktivní zájem. Učitel zkoumá vzpomínky a reflexi události různých diváků a podporuje žáky v argumentaci a analýze vlastních východisek.

Vzpomínky historickou událost nijak neohrožují, naopak prezentace různých pamětí dotváří obraz skutečnosti jako komplexního celku. Zkoumáním východisek vlastních i jiných názorů žáci sami poznávají, že historie je podmíněná místem, sociální, ekonomickou či politickou situací interpretů. Učí se poznávat dějiny jako společnou, respektive společensky vytvářenou a konstruovanou platformu a místo vytváření vlastních identit.


Jak dějiny zobrazovat?

Pro konstruktivistický výklad dějin jsou podstatné různé formy výrazu historie. Zohledňuje různé obrazy jako film, videohru, dokument ve výuce především proto, že o historii se dnes žáci dozvídají mnohem více z populárních médií než z hodin dějepisu, a měli by proto s těmito formami sdělení umět kriticky zacházet. I proto fórum Dějiny ve veřejném prostoru ustavilo svou činnost ve spolupráci se subjekty veřejného prostoru, aby se různé formy zobrazování historie v oboru historického vzdělávání reflektovaly, komunikovaly a diskutovaly, a aby se celkově nahlédlo, že historie není jen předmět na školách, ale především žitá praxe, se kterou je třeba adekvátními způsoby pracovat.


___________________________

Vojtěch Ripka vystudoval politologii a sociální politiku, pracuje jako lektor a vedoucí Oddělení vzdělávání Ústavu pro studium totalitních režimů.

Text vyjadřuje postoje Oddělení vzdělávání ÚSTR, které se zabývá výukou moderních dějin a vývojem vzdělávacích materiálů zaměřených na rozvoj historických kompetencí. Oddělení pracuje týmově.


Tajný učitel: „Mnichovský mýtus“ ve výuce

úterý 15. září 2020 · 0 komentářů

Už je to nějaký čas, co jsem četl recenzi na knihu „Mnichovský komplex“ od Jana Tesaře. Asi před měsícem byla na knihu poměrně velká sleva, čtyřicet procent, tak jsem neváhal. Kniha přede mě položila hodně odlišný pohled na otázky týkající se roku 1938 a 1939 v Československu, dokonce i na Moravce jako symbol kolaborace s nacistickým režimem.

Zdroj: blog autora 17. 5. 2020

Neselhal zde dějepis obecně a pravděpodobně většina dějepisářů? Existuje dobro a zlo v rámci výuky o Mnichovské dohodě? Pokud ano, máme ho jako zodpovědní lidé za výuky učit? Máme vůbec v dějepise učit „dobro“ a „zlo“? Můžeme to hodnotit? Zeptejte se sami sebe – co se vám vybaví, když uslyšíte spojení Mnichovská dohoda? Pokud učíte dějepis, jak učíte tuto událost a období? Není to celé jen alibi a hra na vlastenectví?

Cítím zde i já své selhání. Učím Mnichovskou dohodu tradičně, zpochybňujeme její mezinárodní právní platnost, řešíme, jestli jsme měli bojovat, ale taky se pohybuju na rovnici „smlouva nám byla předložena“ a bylo to „o nás bez nás“.

A samozřejmě nechybí Hlas úzkosti od Františka Halase:

Zvoní zvoní zrady zvon zrady zvon
čí ruce ho rozhoupaly
Francie sladká hrdý Albion
a my jsme je milovali


Ale jsou tu další nepříjemné otázky. Pokud většina společnosti zná Mnichovskou dohodu jako „zradu“ a „o nás bez nás“, nejsem povinen ji takto učit a žáky socializovat do mýtu? Když budu učit nepříjemnou pravdu, neuškodím tím vlastně studentům? K čemu jim bude „pravda“, když všichni ostatní žijí v mýtické pohádce?

Jaká byla realita? O čem píše Tesař? V čem spočívá onen mýtus? Proč Mnichov nebyl žádnou zradou? Zjednodušeně Tesař píše, že tolik chválená „první republika“ byla plná politikaření a podprůměrných lidí. Což se dá pochopit, protože to byli většinou starší pánové vychovaní a vzdělaní za jiných podmínek a demokracii se učili za pochodu.

Výsledkem bylo, že Československo o budoucí válce vědělo dlouho dopředu, ale nedělalo nic pro to, aby bylo samostatně relativně schopné ustát alespoň počáteční útok na vlastní zemi a občany, aby dokázalo alespoň vystřelit jako známku hrdosti a nesouhlasu. Jako jasný důkaz neschopnosti a nepřipravenosti lze použít argumenty, že zničená Francii se na další válku začala připravovat roky před tím, než u nás vůbec padlo rozhodnutí něco dělat. To, že politici pak nedokázali hrát psychologickou hru a že vše bylo přetočeno v náš neprospěch (bude naše chyba, pokud válka začne), už je jen finální důkaz nepochopení nové reality.

Teprve v roce 1932 padlo rozhodnutí, že republika musí být nejpozději do 1937 připravena na válku s Německem. Opevnění se začalo stavět 1936… Silnice a železnice se nikam neposunuly za celých 20 let republiky. Sklady benzinu neexistovaly.

Zbraně se z Československa stále vyvážely do světa, československé armádě chyběly. Šlo o zisk. V roce 1938 NIKDO nezničil jedinou zbraň, což je opak nepsaného zákona – zničíte zbraně, aby je nedostal nepřítel. Naopak, ještě před okupací jsme zbraně prodávali Německu (!). Při německém útoku na Francii bylo 5 z 20 tankových divizí z naší země, 15 z 50 pěších divizí bylo vyzbrojeno československými zbraněmi. Další „naše“ zbraně Německo přeprodávalo svým spojencům.

Když bylo obsazeno Rakousko, naši politici nic neřekli, nic neudělali. Jasný důkaz, že politika appeasementu neublížila jen nám, naopak, my sami jsme takovou politiku vyznávali a řídili se jí. Když se rakouský scénář přihodil nám, křičeli jsme „zrada“.

Podle Tesaře šlo o vypočítavost a vytvoření sjednocujícího mýtu. Počítalo se s tím, že za nás bude Francie bojovat, že za nás budou umírat Francouzi a že to pro nás bude levnější, protože to zaplatí Francie. A když to Francie neudělala, tak je to „zrada“. Proč to všechno? Nenastala prohra a její důsledky – nerozdělil se národ, naopak se lidé sjednotili, protože „chtěli jsme bojovat, ale nemůžeme“. Měli jsme alibi. Takový mýtus zamlčel našel slabosti a sousedy dal do škatulky „nenávist“. A pomohl zdůvodnit vztah k SSSR a komunismu.

Pokud zpochybňujeme osm desítek let trvající „pravdu“, musíme samozřejmě být ochotní pohlížet kriticky na novou „pravdu“, konkrétně na Tesaře.

Co s tím ve výuce? Možná za pár let vymyslím konkrétní program a návod, ale teď myslím, že budou stačit otázky a možnosti, jak naložit s „mnichovskou zradou“. Na otázky lze odpovídat „pocitově“, lze ale i hledat informace. Můžeme najít a vytisknout historické texty z novin, v kterých lze hledat informace. Klasicky lze zadat do lavice, i do skupin.

– Byla Československá republika připravena na střet s Německem? Co bychom potřebovali pro úspěšnou obranu? Měli jsme to?

– Byli lidé připraveni se bránit? Lze najít zmínky, projevy a důkazy ochoty bojovat a bránit zemi i v jiném období, než v posledním týdnu před Mnichovskou dohodou?

– Byla pomoc Francie a SSSR reálná? Zaručovaly nám mezinárodní smlouvy s těmito státy vojenskou pomoc? Za jakých podmínek?

– Existoval plán na obranu? Existoval plán na vítězství? Existoval záložní plán? Co kdybychom vojensky prohráli, jaké by nám zbyly možnosti?

– Proč se nebránit? Pokud nebudeme bojovat, co by měl stát udělat se zbraněmi a vojenským materiálem?

– Jak se měli zachovat českoslovenští politici, když Německo zabralo sousední Rakousko? Jaké byly reálné možnosti? Pokud nic neřekneme, jaké to může mít důsledky? Pokud se ozveme, jaké to může mít důsledky? Může ČR pomoct Rakousku vojensky?


Fabulace do objasňování minulosti nepatří

pondělí 14. září 2020 · 0 komentářů

Události, které výrazně poznamenaly životy nás starších, jsou pro mladou generaci už historií. Je však potřeba jít při studiu historie k autentickým pramenům. V každé rodině je jistě dostatek příběhů, které ji mohou pomoci osvětlit, a historické dokumenty jsou už konečně také (většinou) dostupné. Ptát se pamětníků a dokumentovat fakta, odstraňovat nánosy ideologie – to je úkol nové generace historiků (a také učitelů).

Zdroj: FFabula Spolek studentů historie FF UK 21. 7. 2020

„Spolek studentů historie na FF UK se ohrazuje proti mediálním útokům na děkana, doc. Michala Pullmanna. Jako studenti historie protestujeme proti delegitimizaci historické vědy prostřednictvím osobních útoků, které připomínají praktiky kádrování, vytváření seznamu nepřátel a umlčování opozice pro rozdílné názory tak, jak je známe z nechvalně proslulých období 20. století.

Ohrazujeme se taktéž proti zaměňování prezentace závěrů odborné práce s obhajobou minulého režimu. Skandalizování výsledku dlouholetého výzkumu doc. Pullmanna, který nedemokratický režim před rokem 1989 nijak neobhajuje – naopak přichází s tezemi, které se snaží objasnit jeho životnost a dynamiku, svědčí podle nás o naprostém nepochopení smyslu historické vědy.

Je nezbytné připomenout, že svoboda akademického bádání a svoboda diskuze patří k základním principům fungování vysokých škol v demokratickém systému. Volání po cenzuře této diskuze, i kdyby bylo vedeno obavou ze zlehčování zločinů komunistických režimů, považujeme za značně znepokojivé.

Domníváme se, že právě usilování o objasnění naši minulosti v celé její komplexitě je s to významně pomoci porozumět i naší přítomnosti a problémům, kterým můžeme čelit v budoucnosti. Je nediskutovatelné, že žijeme v době, která podobnou reflexi potřebuje. Nemusíme souhlasit se závěry každého historického výzkumu, ale nesmíme zapomínat na pravidla kultivované diskuze. V opačném případě skutečně hrozí, že se historická věda promění v nástroj populistů a ideologů.

Výbor
Spolek studentů historie FF UK



Otevřený dopis Michala Klímy členům Spolku studentů historie FF UK

Zdroj: www.forum24.cz 22. 7. 2020

Novinář Michal Klíma reaguje formou otevřeného dopisu na Spolek studentů historie FF UK, který se ohradil proti „mediálním útokům“ na děkana Filozofické fakulty Univerzity Karlovy Michala Pullmanna. Klíma Pullmannovi napsal v reakci na jeho rozhovor v týdeníku Echo, kde zazněla slova o tom, že pohled na totalitní režim v Československu může být různý, a Pullmann v něm taktéž uvedl, že ne každý chtěl cestovat a režim pociťoval jako nesvobodný. Klímův dopis členům studentského spolku přinesl deník FORUM 24.

Milí studenti,

je skvělé, že jste se ozvali na ochranu svého děkana. Je vidět, že sledujete i aktuální diskusi, a to je dobře. Souhlasím s vámi, že je nepřijatelné někoho kádrovat, vytvářet seznamy nepřátel a umlčovat opozici pro rozdílné názory. Jsou to, jak píšete, metody nechvalně proslulých období 20. století.

Vstoupil jsem do diskuse s vaším děkanem a snažil jsem se o věcný tón, což na sociálních sítích řada lidí ocenila. Někteří mi ale vytýkali, že jsem uvedl, že s doc. Pullmannem máme každý jiné životní zkušenosti vzhledem k prostředí, z něhož vycházíme. Podotýkám, že jsem tak reagoval na to, co o svém mládí řekl pan děkan ve svém rozhovoru. Jinak bych to sám nevěděl. Nepochybně jste zaznamenali, že jsem v žádném případě nezpochybňoval jeho právo zveřejňovat své názory, naopak jsem okamžitě přijal nabídku na diskusi s ním kdekoliv včetně vaší fakulty.

Souhlasím s vámi i v tom, že názory na fungování minulého režimu, a to samozřejmě včetně těch, které považuji za mylné, nejsou obhajobou toho režimu. Ve své kritice jsem mluvil o relativizaci zločinů. Té se ale člověk může dopustit i z pozice kritika. Toho se podle mého názoru dopouští doc. Pullmann.

Odsoudil bych každé volání po cenzuře, a mrzí mne, že to tu vůbec musím opakovat. Téměř celý život jsem věnoval obhajobě svobody slova – za minulého režimu i po jeho pádu. Nezaznamenal jsem ale, že by někdo volal po tom, že by pan docent nebo kdokoliv jiný neměl mít právo cokoliv zveřejňovat. Zajímalo by mne, kde jste takové „volání po cenzuře“, které zmiňujete, četli nebo slyšeli.

A konečně souhlasím naprosto i se závěrem vašeho stanoviska, že usilování o objasnění naší minulosti pomůže porozumění naší přítomnosti a možným budoucím problémům. Píšete naprosto správně, že nemusíme souhlasit se závěry každého historického výzkumu, ale nesmíme zapomínat na pravidla kultivované diskuse. S vaším děkanem jsem byl rozhlase i v internetové televizi a myslím, že z obou stran diskuse probíhala kultivovaně.

Zdá se, že se shodujeme v principech. V čem je tedy problém? Já jsem ve Fóru 24 a pak i v rozhovoru s ním na ČRo a v DVTV věcně kritizoval to, co váš děkan řekl v rozhovoru pro Echo 24, a označil jsem jeho závěry za chybné. Myslím, že jsem dostatečně vysvětlil proč, a nemá smysl, abych to tu opakoval. Doc. Pullmann opakovaně uvedl, že se ve svých závěrech opírá o zahraniční historiky. Uvedl, pokud se nemýlím, dva americké. Přiznám se vám, že to nechápu. Od sedmdesátých let, kdy jsem ještě chodil do školy, mám doma knihu Potlačená zpráva. Jde o Zprávu komise ÚV KSČ o politických procesech a rehabilitacích v Československu z let 1949–1968.

Knihu vydal v Itálii v roce 1970 čelný představitel levicového exilu Jiří Pelikán. Jde o unikátní, v Československu v té době zakázaný originální text zprávy tzv. Pillerovy komise, oficiální komise pověřené v polovině šedesátých let ústředním výborem KSČ vyšetřit a zhodnotit politické procesy v Československu a prostředí, v němž se konaly. Její zveřejnění v Československu nebylo možné, protože mu zabránila invaze vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968. Sám Jan Piller se přidal k Husákovu normalizačnímu vedení a od zprávy, kterou sám podepsal, se později distancoval. Taková změna názorů, resp. stanovisek byla ovšem v té době u vysokých komunistických představitelů běžná.

Vážení studenti, vřele vám doporučuji seznámit se s tímto dokumentem. Má víc než 300 hustě psaných stran a velmi detailně popisuje podmínky a okolnosti procesů, odpovědnost za ně a další souvislosti. Vzhledem k tomu, že jedním z bodů mé polemiky s doc. Pullmannem byla údajná neinscenovanost některých protestů pracujících, ocituji zde jen krátké pasáže, které se právě toho týkají.

„Mechanismus výroby politických procesů byl výrazným obrazem manipulace vedoucí politické skupiny s celou společností. Šlo o manipulaci všeobecnou. Bezpečnost manipulovala se zatčenými, ale i s justicí a politickými funkcionáři; s bezpečností manipulovalo politické vedení a rovněž naopak, rovněž s justicí i se zatčenými. A všichni – politické vedení, bezpečnost i justice – manipulovali s obyvatelstvem.

Vynakládali mnoho energie, využívali všech prostředků masového působení – tisku, knih, schůzí, konferencí, rozhlasu, své autority – aby přesvědčili o správnosti procesu, aby usměrnili myšlení obyvatel, aby je získali pro aktivní podporu svých činů, vyzývali je k udávání, k ‚odhalování nepřátel‘. Tento tlak byl tak soustředěný a silný, tato atmosféra a ‚špionománie‘ působila natolik, že většina obyvatelstva uvěřila. V důsledku toho se v jejich vědomí změnila lež v pravdu.“

„Porušování zákonnosti, které dosáhlo masových rozměrů, vyvolalo právní nejistotu u velké části obyvatelstva. Zákonná ochrana občana byla rozrušena, ústava ztratila společenskou prestiž. Porušování zákonů státními a stranickými orgány a funkcionáři mělo řetězovou reakci, rozrůstalo se a hranice jejího působení se posunovaly. Z tohoto stavu (podhoubí) vyrůstaly nezákonné procesy a zpětně tento stav udržovaly a prohlubovaly. Občan ztratil možnost bránit svoje právo, prosadit uplatnění zákona ve zdánlivě malých případech porušování práva, ale později tuto možnost ztratil i občan v procesech, kde se jednalo o jeho životě. Nezákonnost si nevybírala, postihovala nejen ty bez funkcí a ‚bezvýznamné‘, ale také vysoké a nejvyšší funkcionáře.“

To jsou jen dva krátké výňatky z děsivého popisu atmosféry padesátých let u nás. O kousek dál autoři popisují, jak se někteří komunističtí umělci podíleli na „tvorbě dusivé atmosféry a na utváření souhlasu obyvatel s politickými procesy“.

Zdůrazňuji, že jde o vnitřní materiál komunistické strany. Tedy nikoliv jejích nepřátel, které by snad bylo možno podezírat z přehánění. Naopak, můžeme se oprávněně domnívat, že ve skutečnosti byla situace mnohem horší. Když například materiál mluví o tom, že režim vyzýval k udávání a k odhalování nepřátel, nelze si to představit jen jako nějaké všeobecné apely, ale jako tvrdý tlak spojený s všemožným vydíráním.

A nyní, i kdybyste o té době věděli jen to, co jsem právě citoval, byste mohli říci, že souhlas lidí s procesy nebyl zinscenovaný?

Velmi bych si přál, abyste opravdu přispěli k pochopení minulosti přesně z důvodů, o nichž píšete. Ale k tomu je třeba znát primární dokumenty, jako ten, ze kterého cituji. Archívy jsou otevřené. Vy se nepotřebujete dozvídat o stalinismu od historiků ať už z Pensylvánie nebo z Francie. Vy byste sami měli být arbitry děl těchto historiků, odborníky na naši českou a československou historii, kteří znají fakta, protože se s nimi do hloubky seznámili.

Přeji vám, aby se vám to podařilo, a těším se na výsledky vaší práce.

Michal Klíma


Tyto dva příspěvky jsou jedny z prvních v bohaté diskusi o komunismu, která se kolem problému odvinula ZDE.

Holger Dambeck: Vedle nul je jednička velké číslo. Matematické triky pro každý den

sobota 12. září 2020 · 0 komentářů

Dá se kus dortu rozdělit na přesné třetiny? Jak namalovat vejce a ovál? A existují tkaničky, které se opravdu nerozvážou? Ať chceme, nebo ne, s matematikou se v každodenním životě setkáváme neustále.

Avšak to, co jsme se naučili ve škole, nám často nepomáhá nebo jsme to už dávno zapomněli. U absurdně nepraktických věcí, jako je teorie množin, je to dobře. Ovšem v jiných případech se může matematika skvěle hodit.

V této knize osvědčený autor Holger Dambeck prozrazuje praktické matematické tipy a triky pro rozličné situace, ať už jde o stání ve frontě, parkování, učení se telefonních čísel nazpaměť, mocnění čísla 65 na druhou, vázání kravaty, nebo umělecké kousky s pravítkem a kruhem. A žádný strach: Nikdo se nemusí biflovat vzorce nebo debatovat o křivkách. Pro autora totiž matematika znamená zábavné přemýšlení a nalézání geniálních řešení.

Holger Dambeck vystudoval fyziku a pracuje jako redaktor ve Spiegel Online, kde píše dva pravidelné matematické sloupky. Je nositelem ceny Německé matematické společnosti. V Portále vyšla jeho úspěšná kniha Přijdou tři logici do baru…

Další informace a ukázky najdete ZDE.


Josef Mačí: První vysoká škola v Česku chce učit už jen online. Plány uspíšil koronavirus

pátek 11. září 2020 · 0 komentářů

České vysoké školy chystají i kvůli koronaviru změny ve výuce, a to už od příštího akademického roku. Žádná ale nejde tak daleko jako soukromá Unicorn University. V roce 2021 chce totiž vyučovat kompletně online.

Zdroj: www.seznamzpravy.cz, 7. 6. 2020

Byl to šok. Ze dne na den se kvůli pandemii covid-19 uzavřely nejen vysoké, ale všechny školy. A pro velkou část studentů se neotevřely minimálně dva měsíce. Uzavření zasáhlo nejen do vyučování v semestru, ale třeba i do státnic. Ty musely fakulty okamžitě odkládat nebo rušit.

Vysoké školy tak přešly na dálkovou výuku. Od nového akademického roku se ale chtějí vrátit ke starému známému prezenčnímu vyučování. Ne tak soukromá vysoká škola Unicorn University. Ta jako první v Česku minulý týden požádala u Národního akreditačního úřadu o akreditaci bakalářských programů v plně distanční formě. Student by tedy mohl absolvovat a získat titul bez toho, aniž by jednou jedinkrát vstoupil do kampusu školy.

„Pokud všechno půjde, chtěli bychom přespříští akademický rok 2021/22 poskytnout plně online studium,“ říká výkonný ředitel Unicorn University Marek Beránek. Do budoucna chtějí tímto způsobem nabízet všechny obory, nejen ty bakalářské, ale i programy v anglickém jazyce, aby je mohli ve virtuálním prostoru navštěvovat studenti z celého světa. V aktuálním akademickém roce studuje ve dvou bakalářských a dvou magisterských programech na Unicorn University celkem 444 studentů z 18 zemí.

Stejný krok už v polovině května oznámila Cambridgeská univerzita. Ta ale zůstane u online výuky a zkoušení už od nového akademického roku. Stejně jako například Manchesterská univerzita nebo podle zatím známých plánů i Kalifornská státní univerzita.


Úřad: Ani dálková výuka nemá být bezkontaktní

Na rozdíl od zahraničí ale není v Česku tak jednoduché přepnout výuku do online režimu. Bezprecedentní situace kolem koronaviru je pouze výjimkou potvrzující pravidlo. Zákonný a akreditační rámec je totiž neúprosný.

V zákoně o vysokých školách se distanční formě věnuje jediná věta a v podstatě říká jen to, že taková forma studia existuje. Bude tedy jen na názoru akreditačního úřadu, jestli vyhodnotí, že je studium pouze ve virtuálním prostoru v českém vzdělávacím systému možné.

„Současná legislativa dává pro distanční vzdělávání dostatečnou oporu. Distanční vzdělávání však nesmíme zaměňovat s nejrůznějšími dálkovými kurzy celoživotního vzdělávání. I pro distanční vysokoškolské vzdělání je nenahraditelný osobní kontakt studenta s vyučujícím, stejně tak v řadě studijních programů nelze ničím nahradit například přímou laboratorní nebo praktickou výuku,“ říká Jiří Smrčka z Národního akreditačního úřadu.

To ale není případ Unicorn University, která vyučuje v oborech softwarový vývoj, business management nebo softwarové inženýrství a big data. Tedy už z podstaty programy, u nichž není přítomnost studentů tak nezbytná, jako třeba v případě studentů medicíny.

„Národní akreditační úřad tolik nezajímá obsah vzdělávání jako spíše formální náležitosti. O čem se povede asi nejdelší diskuze, bude otázka, jak my ověříme, že tím studentem jste skutečně vy. Když si ale můžete založit bankovní účet bez toho, aniž byste vkročil do banky, tak proč nemůžeme použít stejné technologie, abychom ověřili, že na konkrétní zkoušku jste přišel opravdu vy,“ ptá se Beránek.


Čas na debatu o virtuálních univerzitách

Během nejtvrdších omezení kvůli pandemii koronaviru se ale vysoké školy musely výhradně dálkové výuce přizpůsobit. Ministerstvo školství proto přijalo novelu zákona o vysokých školách, která v tomto roce umožnila, aby školy využívaly plně distanční formu výuky, tedy nejen v rámci přednášek, ale třeba i zkoušek nebo státnic. Tenhle režim chce nyní převzít i v „mírových“ časech Unicorn University.

Dá se ale očekávat, že se nejprve bude muset vyjasnit řada otazníků. Některé z nich se objevily už při letošních přijímacích zkouškách od společnosti Scio, které v rámci přijímacího řízení využívají desítky fakult v Česku a na Slovensku. Na konci května totiž proběhly pouze v online formě a studenti museli k ověření totožnosti a kontrole toho, že nepodvádí, umožnit sledovací aplikaci přístup ke kameře, mikrofonu, a dokonce celému disku počítače. Naskenovat navíc museli i místnost, kde test psali. Debatovat se tak bude nejen o spolehlivosti ověřování totožnosti, ale i o zásazích do soukromí a bezpečnosti dat.

„Víme už, že technologie jsou tu k dispozici a můžeme se o ně opřít v případě nouze i jindy. Ale víme stále málo o skutečném distančním vzdělávání, které je významným fenoménem v celoživotním vzdělávání na celém světě,“ hodnotí aktuální stav Lucie Rohlíková z oddělení Celoživotního a distančního vzdělávání Západočeské univerzity.

Podle ředitele Unicorn University ale převládají přínosy nad negativy. Navíc student bude mít vždy možnost si vybrat, jestli je pro něj vhodnější online forma studia, nebo prezenční výuka.

„Teď je ideální čas na to otevřít diskuzi, jak upravit v České republice fungování vysokých škol tak, aby mohly být více online. V tomhle jsme pionýři. Budeme dělat všechno proto, abychom nabídli studium online, a vlastně tak dali lidem na výběr,“ dodává Beránek z Unicorn University.

Žádná z českých veřejných vysokých škol se sice tak dramatickou cestou jako Cambridgeská univerzita nebo Unicorn University nevydala, i jejich fakulty ale počítají se změnami ve výuce.

„Většina našich oborů je technicky zaměřených, některé jsou umělecky zaměřené a jak praktická výuka, tak experimenty budou i nadále jejich součástí. Porozumět lesnictví, zahradnictví nebo zemědělství jen při pohledu do počítače samozřejmě možné nikdy nebude. Získané zkušenosti ale určitě využijeme pro lepší podporu kombinované formy studia a budeme připravovat některé kurzy k realizaci online,“ plánuje prorektor pro vzdělávací činnost Mendelovy univerzity v Brně Radim Farana.

Na Univerzitě Palackého (UP) v Olomouci se připravují nejen na to, že se podobná situace může opakovat, ale mění i plány do budoucna.

„Zkušenosti z uplynulých měsíců aktualizují plány UP do budoucna a promítají se do příprav Strategického záměru UP na období 2021–2031, do budování virtuálního e-campu UP, který bude probíhat souběžně. UP se připravuje i na variantu, že s ohledem na další vývoj situace může případně také akademický rok 2020/21 probíhat dál v režimu online nebo v hybridním módu,“ říká mluvčí UP Gabriela Sýkorová Dvorníková.

České veřejné školy se tak sice chystají na případné další omezení výuky v novém akademickém roce, znamená to ale v jejich podání hlavně to, že zdokonalují už zavedené digitální nástroje, aby byly případně připravené na další nucenou přestávku v prezenční výuce. K žádným razantním krokům se ale v zásadě nechystají.

„Na UK jsme využívali online formy výuky do určité míry i před covid-19 krizí a po krizi budeme v tomto směru pokračovat a podporovat rozvoj v této oblasti. Nicméně naším hlavním cílem je mít kvalitu vzdělávací činnosti a toto se samozřejmě týká i online forem vzdělávání. Kvalita pro nás bude podstatnější než kvantita online vzdělávacích počinů,“ shrnuje většinový pohled vysokých škol v Česku Petr Podzimek z odboru vnějších vztahů Univerzity Karlovy.

Celý text najdete ZDE.


NÁRODNÍ GALERIE Praha: aktuální výstavy a kompletní program

čtvrtek 10. září 2020 · 0 komentářů

AKTUALISOVÁNO.

Dovolujeme si vás pozvat na výstavy, doprovodné programy, programy pro děti a rodiny s dětmi a další akce.


Kompletní program: září a říjen 2020

Kompletní program (včetně programů lektorského oddělení a programů pro školy a zájmové skupiny) na září najdete ZDE, na říjen ZDE.

Přehled všech probíhajících a připravovaných výstav najdete ZDE.

Nabídku všech programů pro školy najdete ZDE.

Komentované prohlídky, studijní materiály, semináře a kurzy pro pedagogy najdete ZDE.


Leonardo inspirující

Schwarzenberský palác, do 18. října

Leonardo da Vinci byl uměleckou osobností, která nikdy nepřestala podněcovat tvorbu následujících generací. Grafický kabinet ve Schwarzenberském paláci představuje jak díla vytvořená podle Leonardových předloh, tak také jím volně inspirovanou tvorbu.

Přestože se jedná o prostor vyhrazený primárně starému umění, součástí grafického kabinetu jsou tentokrát i díla z 19. a 20. století. Návštěvníci Národní galerie si tak mohou prohlédnout kresby Jana Zrzavého nebo Viléma Kandlera. Dalšími vystavenými díly budou grafiky Albrechta Dürera, Williama Hogartha, nebo mědiryt vytvořený podle předlohy Petera Paula Rubense.

Zlatým hřebem je Hollarův grafický list Salvator Mundi, jehož předloha v nedávné době rezonovala všemi světovými médii.

Více informací a doprovodné programy ZDE.


Stanislav Sucharda 1866–1916: Tvůrčí proces

Veletržní palác, prodlouženo do 25. října

»Výstava představuje osobnost významného českého sochaře přelomu 19. a 20. století, v jehož vrstevnaté tvorbě se prolínají interakce regionu a metropole, přechod od tradic 19. století směrem k moderně i postupná recepce progresivních evropských stylů domácím uměleckým prostředím.

Suchardův život a dílo jsou členěny do tematických celků věnovaných formativnímu prostředí rodinné novopacké dílny, tvůrčím počátkům, působení v čele Spolku výtvarných umělců Mánes, architektonické skulptuře, portrétní, pomníkové, sepulkrální a medailérské tvorbě. Ve všech těchto oblastech je dobře patrný vývoj umělcova formálního projevu od raného myslbekovského realismu přes rodinovskou impresi až k ryze modernímu výrazu.

Sucharda se rozhodující měrou zasloužil o rozvoj českého moderního medailérství; sám za své plakety a medaile obdržel řadu mezinárodních ocenění. Aktivní sokolství podpořilo jeho fascinaci idealizovaným světem slovanského pohanství, vznik originálního ikonografického repertoáru a značně nekonvenčních pomníkových návrhů.

Tato vůbec první souhrnná prezentace vesměs neznámého Suchardova díla je výstupem společného projektu Stopy tvorby. Dědictví velkých sochařů první poloviny 20. století. Restaurování a péče o sochařské památky ze sádry (NAKI, DG16P02B052) Fakulty restaurování Univerzity Pardubice a Ústavu dějin umění AV ČR, v jehož průběhu byla zpracovávána umělcova unikátní pozůstalost. Čerstvě restaurované sádrové modely, kresebné studie i bohatá fotografická dokumentace umožňují komplexní vhled do vlastního tvůrčího procesu, počínajícího spontánní autorskou črtou a vrcholícího mnohdy odosobněným převodem do finálního materiálu.«

Více informací a doprovodné programy ZDE.


Karel Myslbek: Tiché drama lidské bídy

Veletržní palác, grafický kabinet, 4. patro, do 8. listopadu

Malíř Karel Myslbek (1874–1915) byl citlivým pozorovatelem obyčejných lidí, které zachycoval v jejich těžkých životních podmínkách. Zajímal ho také svět cirkusu a divadla jako odraz této nelehké lidské existence.

Kresby a grafiky, ve kterých rozvíjel motivy pozdějších obrazů, představí některé z jeho námětů od zobrazení starců a žebráků k motivům klaunů a pierotů.

Více informací a doprovodné programy ZDE.


Hermína Laukotová: Páry zemské

Veletržní palác, grafický kabinet, 4. patro, do 8. listopadu

V letech 1898–1900 představila českoněmecká malířka Hermína Laukotová (1853–1931) pražské veřejnosti svůj grafický cyklus Páry zemské (Erdendunst). Dnes málo známý, avšak výtvarně pozoruhodný soubor leptů a akvatint je po sto dvaceti letech od svého vzniku ve své úplnosti k vidění ve formě grafického kabinetu.

Ten připomíná, jakou roli hrála v umění přelomu 19. a 20. století znovuzrozená umělecká grafika a zároveň, jaké místo v ní zastávaly ženy – umělkyně.

Více informací a doprovodné programy ZDE.


Sen ve snu. Edgar Allan Poe a umění v českých zemích

Veletržní palác, prodlouženo do 22. listopadu

Výstava se věnuje reflexím tvorby amerického spisovatele, básníka a teoretika Edgara Allana Poea (1809–1849) ve výtvarném umění v českých zemích, stejně jako obecnějšímu fenoménu hrůzy a strachu. Poe vyvolává dodnes živý zájem, jeho povídky a básně stále inspirují nejen literáty, ale i výtvarníky, filmaře či hudebníky.

Literární dílo E. A. Poea začalo více umělce inspirovat až po spisovatelově předčasné smrti. Hlavní zásluhu na tom měl překladatel jeho díla do francouzštiny básník Charles Baudelaire. Pozoruhodná díla inspirovaná Poeovou tvorbou vytvořily již ve druhé polovině 19. století tak výrazné osobnosti jako byli například Edouard Manet, Odilon Redon, James Ensor nebo Gustave Doré.

Jakkoli začalo být Poeovo dílo překládáno do češtiny již v 50. letech 19. století, první výtvarné reflexe přišly až o několik desítek let později, tedy na přelomu století. Jeho básněmi a povídkami byl inspirován například František Kupka a záhy po něm i Josef Váchal, Jan Konůpek nebo František Kobliha. S českým prostředím měl silné vazby i Alfred Kubin, který svými pracemi doprovodil souborné vydání Poeových povídek v němčině.

Zájem o Poea pak nepřetržitě trvá až do současnosti. Zásadní práce inspirované Poem vytvořil například Alén Diviš nebo František Tichý. Poe výrazně inspiroval i Jana Švankmajera a v nedávné době například Františka Štorma nebo Jaroslava Rónu.

Výstava představuje široké spektrum umělců, vedle již zmíněných například Krištofa Kinteru, Josefa Bolfa nebo Martina Zeta, stejně jako příslušníky nejmladší generace Jana Vytisku či Marka Škubala. Cílem je demonstrovat úzké vazby, které může moderní a současné umění mít k tvůrci z 19. století.

Vystavující umělci: Josef Bolf, Adolf Born, Alén Diviš, Tereza Eisnerová, Jakub Gajdošík, Matouš Háša, Jan Hísek, Kryštof Hošek, Jakub Janovský, Bohumil Kafka, Krištof Kintera, František Kobliha, Běla Kolářová, Jan Konůpek, Jan Kotík, Alfred Kubin, Otakar Kubín (Coubine), František Kupka, Martin Mulač, Karel Nepraš, Jaroslav Panuška, Jiří Příhoda, Jaroslav Róna, Pavel Rút, Jakub Schikaneder, Vladimír Silovský, Karel Souček, Hugo Steiner-Prag, Richard Stipl, Jiří Šalamoun, Marek Škubal, Jakub Špaňhel, František Štorm, Jan Švankmajer, Mark Ther, František Tichý, Josef Váchal, Markéta Váradiová, Jan Vytiska, Martin Zet.

Více informací a doprovodné programy ZDE.


Nebourat! Podoby brutalismu v Praze

Veletržní palác, prodlouženo do 22. listopadu

Architektura 60. až 80. let 20. století, někdy obdivovaná, někdy nenáviděná, je intenzivně diskutovaným a rozporuplně přijímaným fenoménem současnosti. Veřejnost ji možná vnímá zatím spíše negativně, do značné míry i kvůli nedostatku informací nebo negativní zkušenosti s režimem před Sametovou revolucí. Výstava Nebourat! Podoby brutalismu v Praze prezentuje pražské stavby (včetně projektů připravovaných, ale nepostavených), které byly ve větší či menší míře ovlivněny brutalismem a pokrokovými vlivy za zapovězeného, ale pro tvůrce inspirativního Západu.

Krok za krokem odkrývá, v čem spočívají prostorové, kompoziční nebo konstrukční hodnoty této architektury. Představuje stavby, které výrazným způsobem vstupují (nebo měly vstoupit) do obrazu města a které zásadně ovlivňují kvalitu veřejného prostoru kolem sebe. Takové objekty jako je např. obchodní dům Kotva, bývalá Ústřední telekomunikační budova na Žižkově (aktuálně určená k demolici), budova bývalého Federálního shromáždění, hotel Intercontinental, Barrandovský most, stejně jako nedávno zbořený soubor staveb Transgasu, byly a jsou příklady na svou dobu nejpokročilejších řešení a špičkových výtvarných koncepcí.

Na dvě stě padesát originálních noblesních plánů, fotografií a modelů, z nichž mnohé jsou vystaveny poprvé, pochází převážně ze sbírky architektury Národní galerie Praha, zásadní zápůjčky laskavě poskytlo Umělecko-průmyslové museum, Galerie výtvarného umění v Chebu, Národní muzeum a řada soukromých osob.

Více informací a doprovodné programy ZDE.


František Muzika v kresbě a grafice

Veletržní palác, grafický kabinet, 2. patro, do 3. ledna

Kabinet v expozici moderního a současného umění ve Veletržním paláci představuje Františka Muziku (1900–1974) a jeho imaginativně cítěné kresby a grafické listy ze sbírek Národní galerie, které jsou jevištěm poetických metamorfóz plných enigmatických odkazů.

Nedílnou součástí mnohostranné tvorby Františka Muziky vedle malby, kresby a grafiky byla také ilustrace, krásné písmo, karikatura a scénické návrhy pro divadlo. Muzika byl členem Devětsilu (1921), Nové skupiny (1923) a SVU Mánes (1923). Věnoval se výtvarné kritice a působil jako pedagog na Vysoké škole uměleckoprůmyslové (1945–1970). Vedle samostatných výstav doma i v zahraničí bylo dílo Františka Muziky představeno také v souvislostech významných mezinárodních projektů, Benátského bienále (1948, 1964), výstavy Obsessions et Visions v Paříži (1968), hnutí Phases v Bruselu (1969) či na výstavě Surrealismus in Europa v Kolíně nad Rýnem (1969).

Počátkem třicátých let, kdy u autora ještě doznívala lyrická postkubistická stylizace tvarů ve figurálních námětech, datujeme začátek Muzikova imaginativního období, v němž se o slovo hlásí archetypální představy a sny. Muzika netvořil dle přírody, reflektoval imaginativní krajinu své mysli. Romantizující vize zaznamenával klasickou výtvarnou formou.

V kresbě a grafice se setkáváme se základním symbolickým jazykem pro Muziku charakteristických motivů, jež v průběhu let procházejí jeho dílem v nesčetných proměnách: ruiny zdí, antropomorfizované skály, torza, drapérie, lastury, ruce. Situovány jsou v chiricovském neskutečném scénickém prostoru dodávající výjevům charakter snové představy.

Tragiku doby Muzika reflektoval v motivech Zápasů (1937), Raněného (1937) a Ženách u hrobu (1939). Během válečných let vznikaly fantómy a ireálné snové výjevy (Velký sen, 1942), prodchnuté dobovým smutkem a melancholií. Vystaveny jsou také skici zběžně načrtnuté tužkou bezprostředně zachycující prvotní tvořivý impuls inspirace, z nichž některé později vykrystalizovaly v malířské provedení (Requiem, Zrození Venuše).

V poválečné tvorbě Františka Muziky dochází k tematické proměně. Začaly se objevovat vegetativní motivy lesů, bažin a stromů, které postupně přecházely do organických buněčných struktur (Strom u domu, 1952).

V šedesátých letech do Muzikova díla vstupuje mýtická kultovní architektura v podobě Elsinoru (1963) a Věží (1967). Motiv ženského torza, Muzikův přelud prázdných drapérií, se proměnil v cyklus snových Larev (1967), které se zjevily i v pozdní sérii monumentálních Schodišť (1971), přízračných scén předznamenávajících malířův závěr života.

Více informací a doprovodné programy ZDE.


Mikuláš Medek: Nahý v trní

Valdštejnská jízdárna, klášter sv. Anežky České & Veletržní palác, do 10. ledna

Retrospektiva malíře Mikuláše Medka patří k nejrozsáhlejším výstavám Národní galerie Praha. Kromě Valdštejnské jízdárny, kde je představena autonomní část Medkova malířského díla od jeho počátků po vlastní závěr, jsou v klášteře sv. Anežky České vůbec poprvé společně vystaveny Medkovy práce pro kostely v Jedovnicích, Kotvrdovicích a Senetářově. Rozměrné realizace pro Československé aerolinie jsou umístěny ve Veletržním paláci.

Výstava přesahuje rozměr pouhé hodnotící retrospektivy. Je rozšířena o dosud neznámé práce a filmy z autorovy pozůstalosti, práce autorů, kteří jej ovlivnili a s jejichž tvorbou se vyrovnával (Toyen, Dalí, Teige), či o práce generačních vrstevníků, s nimiž se přátelil a se kterými společně vystavoval (Sekal, Istler, Koblasa, Piesen či Boudník).

Mikuláš Medek (1926⁠–⁠1974) během svého krátkého života vytvořil obsáhlé malířské dílo, které opsalo výrazný oblouk, začínající expresivními a kubizujícími juveniliemi, vedoucí přes osobitý výklad surrealismu a existencialismu k projevu označovanému jako informel, jímž se výrazně dotkl abstrakce, aby se opět vrátil k figuraci a rozvíjel vlastní filozofické pojetí obrazu jako „pohledu na pohled“, jenž mu umožnil vstřebat manýrismus a uplatnit svébytné architektonické tvarosloví v závěru svého díla.

Hloubkou uměleckého výrazu, šíří výtvarného záběru, schopností zobecnit proměnlivé pocity doby se řadí po bok nejvýznamnějších českých malířů. Šel vždy vlastní cestou, jeho postoj byl natolik silný, že dokázal odolat nejrůznějším uměleckým a společenským tlakům doby.

Koncepci celého projektu vytvořila autorská dvojice Lenka Bydžovská a Karel Srp, architektonického řešení výstavy se ujal Lukáš Machalický, který jí vtiskl jedinečné pojetí, rozvíjející nové možnosti instalace, autory grafického řešení výstavy jsou Štěpán Malovec a Kristina Ambrozová.

Více informací a doprovodné programy ZDE.


Ozvěny benátského bienále: Stanislav Kolíbal

Veletržní palác, malá dvorana, prodlouženo do 10. ledna

V roce 1925, kdy se Stanislav Kolíbal narodil, začala stavba Veletržního paláce v Praze a zároveň i československého pavilonu v Benátkách. O století později zůstávají všichni tři přetrvávajícími ikonami národní kulturní identity. Díky přemístění Kolíbalovy výstavy z Benátského bienále 2019 (realizované v Českém a Slovenském pavilonu) do Malé dvorany Veletržního paláce získají návštěvníci Národní galerie Praha nový pohled na Kolíbalovu hlubokou vizi.

Jak název současné výstavy napovídá, nejedná se o reprízu, ale spíše o přehodnocení jejích ozvěn z enigmatického italského města v české metropoli.

Výstava Bývalé nejisté tušené, která je zde znovu nainstalovaná v interiéru opisujícím velikost benátského pavilonu, byla původně koncipovaná v reakci na architekturu budovy včetně nového díla inspirovaného jeho fasádou.

V podobném duchu reagoval Kolíbal na projekt Ozvěny Benátského bienále a jeho nové prostory. Malou dvoranu oživují jasné nástěnné kresby, jež motivicky vycházejí z rozměrů budovy, zatímco jedna z Kolíbalových konstruktivistických soch z 90. let ve formě modelu jeho Stavby zdůrazňuje umělcovo důležité propojení malby, kresby, sochy a architektury.

Více informací a doprovodné programy ZDE.


Kurt Gebauer

Veletržní palác, 1. patro, prodlouženo do 10. ledna

Kurt Gebauer (* 1941) vysvětluje své životní poslání dvojsmyslnou nadsázkou „obecního sochaře“. Již šest desítek let kultivuje a obhospodařuje veřejný prostor, většinu času i na úkor vlastního postavení. Jeho těžko zařaditelné pojetí živé figurace mátlo nejen politické cenzory předlistopadového režimu, ale i uměleckou scénu samu.

Pečlivé studie prožívané skutečnosti lidského těla, jednou oslavy radostného života a přírody, jindy bryskní obžaloby společenské absurdity, groteskní, ironické i poeticky smutné, jej řadí mezi velké postavy českého 20. století dalším ztělesněním poetiky malého velkého člověka. Postavy, která nemění dějiny silou, ale vyprávěním, jemným humorem a hlubokou lidskostí.

Výstava je zatím nejuceleněji představeným souborem prací sochaře-malíře, který celý život soustředěně rozvíjí, střídá a vrací se k několika překrývajícím se technikám a tématům. Ať již je to vznášející se tělo i mysl plavkyň a létavců, těkavé pulzování života dívek na prahu mezi dětstvím a dospělostí, strnulost a nabubřelost gest a těl pomníkových konvencí, nebo do jednoduchosti a lehkosti vybroušená hloubka jeho satirických alegorií, zásahů do veřejného prostoru, Kurtova díla vždy vyvolávají úsměv. Avšak s opět typicky českým vědomím vlastní konečnosti, nicoty, která zůstává vždy na dosah.

Více informací a doprovodné programy ZDE.


Otevřený depozitář umění Asie

Veletržní palác, prodlouženo do 10. ledna

Po téměř desetiletém trvání expozice asijského umění v paláci Kinských se prezentace sbírek přesunula do jižního křídla prvního poschodí Veletržního paláce, kde se představuje v takzvaném otevřeném depozitáři. Schaudepot je výstavním formátem, jenž zpřístupňuje co největší počet děl k bezprostřednímu studiu díky jejich umístění ve skleněných vitrínách, které umožňují trojrozměrný prostorový pohled. V otevřeném depozitáři má tak návštěvník možnost se seznámit s výběrem více než 600 děl asijské provenience z Národní galerie Praha.

Vystaveny jsou převážně sochy a předměty uměleckého řemesla od nejstarších děl z archaického období až do 20. století, rozdělené do dvou základních tematických okruhů. První z nich představuje některé myšlenkové systémy – filosofii a náboženství taoismu, buddhismu, konfucianismu a hinduismu – definující asijské kultury a umění Číny, Tibetu, Indie, jižní a jihovýchodní Asie. Druhý okruh vyzdvihuje charakteristické rysy asijského užitého umění a seskupuje díla podle materiálů (kamenina, porcelán, laky, kovy), technik (například email cloisonné) a dekoru.

Sbírka umění Asie a Afriky dnes čítá přes 13 tisíc uměleckých předmětů, z toho největší část zaujímají díla asijské provenience. V otevřeném depozitáři v současné době nejsou vystaveny artefakty z citlivých materiálů – především dřevěná plastika, malba a grafika. Ty budou až do doby zpřístupnění nové stálé expozice k vidění výběrově na krátkodobých výstavách a některé z nich projdou restaurátorským a badatelským průzkumem.

Více informací a doprovodné programy ZDE.


Stálé expozice

Středověké umění v Čechách a střední Evropa 1200–1550

klášter sv. Anežky České

Dlouhodobá expozice umístěná v patře klášterního komplexu prezentuje na více než dvou stech exponátech z oboru malířství, sochařství a uměleckého řemesla proměny formy a funkce výtvarného díla během tří staletí. Exponáty provenienčně spjaté s českými zeměmi doplňují díla vytvořená v širším středoevropském regionu – zvláště Franky, Rakousy, Sasko – např. díly Hanse Pleydenwurffa, Albrechta Altdorfera, Hanse Hesseho či Lucase Cranacha staršího.

Více informací a doprovodné programy ZDE.


Staří mistři

Schwarzenberský palác

Expozice Staří mistři ve Schwarzenberském paláci představuje výběr nejvýznamnějších mistrovských děl ze Sbírky starého umění (Hans von Aachen, Petr Brandl, Matyáš Bernard Braun, Lucas Cranach, Adriaen de Vries, Albrecht Dürer, El Greco, Francisco José Goya, Hans Holbein, Jan Gossaert zvaný Mabuse, Jusepe de Ribera, Peter Paul Rubens, Bartholomaeus Spranger, Karel Škréta, Simon Vouet, Michael Leopold Willmann a jiní).

Její základní časový rámec tvoří období od 16. do 18. století vycházející z retrospektivního pohledu na předrenesanční tendence v umění gotiky a antická díla jako inspirační podnět pro renesanční a barokní umění. Expozice je pojata jako dialog mezi národními a mezinárodními impulzy, vlivy a změnami v duchu dialektiky forem, stylů a motivů. Z dramaturgického hlediska reflektuje narativní aspekty evropského umění od antiky až po osvícenství, dějinné souvislosti a nadčasovost mistrovských uměleckých děl v inovativní instalaci.

V rámci hlavního přístupu do Schwarzenberského paláce je obnoven původní vstup z Hradčanského náměstí přes nádvoří. Tři sály v přízemí jsou vyhrazeny pro příležitostné sbírkové expozice a dvě místnosti poslouží grafickým kabinetům.

Architektonické pojetí expozice koresponduje s její koncepcí: přízemí je pojato jako prolog expozice, první a druhé patro jako tematické panorama renesančního a barokního umění a půdní prostor je v nových souvislostech věnován sběratelství, tvorbě v malířství i sochařství, „skicáriu“ a kabinetní malbě.

Více informací a doprovodné programy ZDE.


1796–1918: Umění dlouhého století

Veletržní palác

Expozice vědomě a přirozeně spojuje domácí umění s tím zahraničním. Na rozdíl od předcházejících stálých expozic v Národní galerii nejsou do tohoto souboru začleněny žádné zápůjčky z jiných muzejních a galerijních institucí, které by doplňovaly mezery ve sbírkách. Cílem nebylo vytvořit další uměleckohistorický přehled a nově kodifikovat to zásadní, co bylo v průběhu 19. století v českých zemích vytvořeno. Takový přístup totiž zákonitě opomíjí díla, která se do sbírky dostala formou nákupů či darů z jiných evropských regionů a která také zásadně ovlivňovala lokální situaci a vývoj na umělecké scéně. Expozice tedy ukazuje, co Národní galerie v průběhu své více než dvěstědvacetileté existence shromáždila v širokém kontextu. Zastoupení jednotlivých autorů je tak přirozeně nerovnoměrné, od kompaktních a reprezentativních souborů po víceméně náhodné či příležitostné akvizice.

Konečný výběr reprezentuje více než čtyři sta padesát děl od 150 autorů ve třech hlavních kapitolách: Člověk, Svět a Ideje. Expozice zahrnuje vedle malby také sochařství. Volná plastika doprovází obrazy, veřejná plastika tvoří zvláštní oddíl, který s ohledem na vybraný přístup a dostupnost exponátů parafrázuje tři základní témata v oddílech Architektura, Pomník a Náhrobek.

Vedle sebe se tak na výstavě objevují umělci nejen odlišných uměleckých názorů, ale i příslušníci velmi rozdílných generací, například Josef Mánes vedle Pabla Picassa, Josef Navrátil vedle Bohumila Kubišty či Antonio Canova vedle Franze von Stucka. Díky tematickému členění expozice tak vznikla i celá řada menších skupin děl, která reprezentují samostatné obsahové celky, od vlastních podobizen, rodinných i oficiálních portrétů přes obrazy z kaváren, rušných městských bulvárů, jarních krajin či horských jezer po díla s náboženskou nebo mytologickou tématikou.

Výjimku ze záměru prezentovat pouze sbírkové exponáty NGP představují dvě instalace, které tvůrčím způsobem pracují s vizuálními médii 19. století. Zatímco architekt expozice Jiří Příhoda použil v tříkanálové projekci filmové materiály poskytnuté Národním filmovým archivem, designérský tým grafického Studia Najbrt zpracoval do impresivní koláže výtvarné plakáty, zapůjčené Uměleckoprůmyslovým museem v Praze, Archivem Národního divadla a Vojenským historickým ústavem Praha. Obě ryze současné intervence vyšly ze základní myšlenky expozice – přiblížit návštěvníkovi universum člověka 19. století. Staly se tak nedílnou součástí celého projektu a dokladem inspirativnosti výtvarného dědictví dlouhého století pro společnost 21. století.

Sbírková expozice chápe tzv. „dlouhé století“ odlišně než bývá obvyklé. Liší se datací – začátek expozice není spojen s událostmi Francouzské revoluce, ale se vznikem Společnosti vlasteneckých přátel umění 5. února 1796 v Praze, jejíž činnost byla pro rozvoj výtvarného umění v českých zemích zcela zásadní. V témže roce se otevřely první veřejné prostory, které své návštěvníky seznamovaly s důležitými díly domácího, ale i evropského výtvarného umění. Dalším významným počinem Společnosti vlasteneckých přátel umění bylo založení Akademie výtvarných umění o tři roky později. Praha tak měla podmínky pro to, aby se v následujících desetiletích častěji objevovala na umělecké mapě jako místo, které stále živěji reagovalo na nové podněty ze zahraničí. Středoevropský region získal další důležité kulturní centrum. Byla to právě díla z Obrazárny Společnosti vlasteneckých přátel umění, která vytvořila základ sbírek dnešní Národní galerie Praha. V roce 1902 založil císař František Josef I. Moderní galerii, jejíž akvizice významným způsobem rozhodly o bohatství a rozmanitosti kolekce umění první poloviny 20. století. Zcela zásadní počin představoval nákup sbírky francouzského umění československým státem v roce 1923.

Sledované období zahrnuje vlastně tři století, včetně toho, které skončilo teprve před nedávnem. Současný vztah k dějinám 19. století ale bývá ambivalentní, stejně blízký jako vzdálený. Nejen tehdejší společnost, ale i její kultura, včetně výtvarného umění, prošla výraznými změnami, které často zásadně ovlivňují i naší současnost. Na dnešní tak naléhavé a výrazné diskuse o problémech genderových či environmentálních by naopak člověk 19. století jen nechápavě hleděl. Přesto i to jsou otázky, které přinesla právě společnost dlouhého století. Do celé problematiky dnes také výrazně zasahují pokusy o odlišné vidění dějin umění, o další možná „čtení“ výtvarného umění minulosti. To vše je také charakterizováno určitým odklonem od tradičních národních škol, jak uměleckých, tak uměleckohistorických. V tomto smyslu se ocitáme v neobyčejně plodné a inspirativní debatě, která umožňuje i poměrně radikální změnu ve vyprávění „příběhu umění“.

Více informací a doprovodné programy ZDE.


1918–1938: První republika

Veletržní palác, 3. patro

Výstavní projekt má povahu střednědlouhé sbírkové expozice ve 3. patře Veletržního paláce, které je nově instalována ke stému výročí vzniku Československé republiky. Na základě sbírek Národní galerie Praha, doplněné o zápůjčky od jiných institucí či ze soukromých sbírek, bohatou a kosmopolitní tvorbu a umělecký provoz dvacetiletého období nezávislého Československa, mezi lety 1918-1938.

Expozice se opírá především o sbírky Národní galerie Praha, doplněné o zápůjčky z dalších institucí i soukromých sbírek. Neomezuje se na výtvarná umělecká díla, ale bude mít i mezioborové přesahy formou prezentace dalších kulturních a výtvarných oblastí první republiky (knižní tvorba, design, užitý grafický design,…).

Expozice, která pokrývá dvacetileté období po zrodu nezávislé Československé republiky, ukazuje formou jakési umělecké topografie první republiky rozmanitost tehdejší umělecké produkce i bohatý umělecký provoz. Projekt představuje umění první republiky očima tehdejšího uměnímilovného diváka prostřednictvím stěžejních galerií, uměleckých spolků a institucí a představuje významná kulturní centra mladého státu. V prvé řadě to je hlavní město, jakožto umělecké centrum s rušnou výstavní aktivitou představující nejen tvorbu domácích tvůrců, ale i to nejprogresivnější z celé Evropy. Dále to je Brno, Zlín, Bratislava, Košice a Užhorod. Součástí expozice jsou částečné rekonstrukce zásadních výstav, které se v těchto centrech v době první republiky konaly (výstava Tvrdošíjných, Výstava soudobé kultury v Brně, Poesie 32, První výstava Surrealistů v ČSR).

V daném časovém a prostorovém rámci projekt představuje významné události na poli výtvarné kultury v době tzv. první republiky, s důrazem na kosmopolitní a mnohonárodnostní charakter jejího území. Tento přístup si klade za cíl nejen představit s historickou věrností bohatství a rozmanitost kultury mladého státu, ale sloužit i jako poučení pro dnešní dobu, kdy neznalost minulosti má mnohdy za následek xenofobní postoje. Expozici bude provázet také bohatý edukativní i odborný doprovodný program.

Více informací a doprovodné programy ZDE.


1930–současnost: České moderní umění

Veletržní palác

Českou výtvarnou tvorbu po roce 1930 reprezentují díla Františka Muziky, Josefa Šímy, Jindřicha Štyrského, Toyen, Zdeňka Sklenáře, Jana Kotíka nebo Václava Bartovského. Expozice mapuje i umělecké tendence od 60. let do současnosti – informel, akční umění, novou citlivost i postmodernu.

Více informací a doprovodné programy ZDE.


Doprovodné programy k výstavám a studijní materiály

Přehled všech doprovodných programů k výstavám v Národní galerii naleznete ZDE.

Studijní materiály (ve formátu pdf) k výstavám (včetně již proběhlých výstav) najdete ZDE.


Bezplatné vstupné do Národní galerie Praha pro mladé

Národní galerie Praha otevírá zcela zdarma svoje stálé expozice pro mladé do 26 let.

Dlouhodobý záměr bezplatného vstupného pro mladou generaci se podařilo naplnit ve spolupráci s Komerční bankou, která vstupenky za tuto část návštěvníků uhradí. Nulové vstupné se vztahuje jak na české, tak zahraniční návštěvníky.


Programy pro děti a rodiny s dětmi

Cílem programů a služeb pro děti a rodiny s dětmi je otevřít prostor galerie pro vzdělávání v oblasti umění pro děti od nejmladšího věku a zároveň nabídnout galerii jako místo pro podnětné a zábavné trávení společného času pro celou rodinu. Na dětské návštěvníky a rodiny s dětmi je zaměřena široká nabídka výtvarných heren a dílen (ateliérů) a cílená propagace.

Pro návštěvu kdykoli během otevírací doby galerie jsou k dispozici pracovní listy a výtvarné pracovny ve vybraných objektech NG.

Přehled programů najdete ZDE.


Ostatní akce

Kurzy dějin umění – informace ZDE.

Komentované prohlídky, přednášky a diskuse, tvůrčí dílny či akce za účasti umělců – informace ZDE.


Otevřené výtvarné herny ve Veletržním paláci

Sledujte Národní galerie Praha dětem na Facebooku a neunikne vám nic z našich programů a aktivit pro děti, teenagery, rodiče i celé rodiny!


KONTAKT:
Oddělení vzdělávání / Education Department
Sbírka moderního a současného umění / Collection of Modern and Contemporary Art
Národní galerie Praha / National Gallery Prague
tel.: +420 224 301 003
e-mail: vzdelavani@ngprague.cz
www.ngprague.cz

https://www.facebook.com/NGPrague
https://www.facebook.com/NGPdetem
https://www.instagram.com/ngprague/
twitter.com/narodnigalerie

Scio od září spustí plnohodnotnou online výuku

· 0 komentářů

Zatímco ve veřejné debatě se řeší, jak se nově nabyté zkušenosti s vynucenou jarní online výukou promítnou do další podoby vzdělávání, Scio se rozhodlo jednat a od září spouští Expediční ScioŠkolu – kombinovanou výuku s důrazem na online vzdělávání.

Zdroj: tisková zpráva SCIO 20. 7. 2020

Svět se změnil, takže vzniká otázka, proč by měla být škola stejná jako v době Marie Terezie? Společnost Scio proto zakládá školu, která v České republice dosud nemá obdoby. V Expediční ScioŠkole se budou děti tři týdny v měsíci učit z domova, čtvrtý týden stráví společně na takzvané expedici. Do klasické školní budovy kvůli výuce už nezamíří.

Expediční Scioškola je určena pro žáky 4. až 9. tříd, od září 2021 bude rozšířena i o středoškolskou výuku. Zatímco výuka z domova bude probíhat prostřednictvím online nástrojů a videohovorů, a to ve spolupráci s průvodci ScioŠkol i rodiči, každoměsíční expedice představuje offline výuku vždy v nějakém zajímavém prostředí. Všichni žáci společně spolu s průvodci opustí na týden online svět a odjedou pryč – do přírody, do hor nebo třeba na farmu a stráví čas činnostmi, které z principu nelze dělat online. „Chceme, aby děti poznaly svět mimo města, mimo obrazovky. Je to příležitost navázat přátelství, zažít dobrodružství, poznat svět a přírodu, nebo zjistit, jaké je to pracovat rukama.

Cestujeme pěšky nebo veřejnou dopravou, spíme ve stanech, venku, v tábořištích. Žádné luxusní hotely ani soukromé autobusy. Děti tak prožijí týden bez internetu, bez rodičů s praktickou výukou mimo dosah obrazovky,“ vysvětluje Jon Šotola, vedoucí projektu Expediční ScioŠkola. Po návratu do „domácích lavic“ pak žáci reflektují, co na expedici zažili, a připravují se na další.

Pokud nejsou žáci na expedici, učí se z domova. Prostřednictvím online nástrojů jsou s průvodci a spolužáky v kontaktu přes internet. V jedné virtuální třídě se tak potkají žáci z celé republiky. Komunikace je postavená především na v praxi již osvědčených platformách Google Meet a Classroom, jakožto i ostatních nástrojích GSuite a dalších. Pro sledování učebního pokroku dětí pak Scio disponuje vlastní aplikaci EduMap.

„Přijde nám zbytečné, aby děti seděly od rána do večera ve třídě. Nechceme je trápit ranním vstáváním a dlouhým dojížděním. Učíme děti, aby se vždy učily to, co budou v nevyzpytatelné budoucnosti potřebovat. Rozvíjíme jejich motivaci poznávat, schopnost zdolávat výzvy a dovednost porozumět sám sobě i druhým. Inovativně, vstřícně a s respektem k jedinečnosti každého z nich,“ popisuje přístup Expediční Scio školy Ondřej Šteffl, zakladatel společnosti Scio a dodává: „Expediční školu stavíme na fungujícím konceptu ScioŠkol, které navštěvuje už přes 1000 dětí. Máme stejné hodnoty i pedagogické zásady jako ostatní ScioŠkoly. Jsme také zapsaní ve školském rejstříku. Od druhého pololetí se chystá ministerstvo zahájit pokusné ověřování distanční výuky, do té doby děti povedeme jako žáky v domácím vzdělávání.“ Expediční ScioŠkola tak představuje plnohodnotnou alternativu k jakékoliv jiné formě základního vzdělávání.

EDUin: Zavádět nové uzlové body je krok do minulosti

středa 9. září 2020 · 0 komentářů

Na konci června představovalo ministerstvo školství takzvané implementační karty ke Strategii vzdělávací politiky ČR 2030+, které popisují priority pro školství pro příští dekádu. Jedním z bodů, kolem kterých se při prezentaci ministerského návrhu právem strhla bouřlivá diskuse, bylo zavedení tzv. uzlových bodů ve 3., 5., 7. a 9. ročníku a s nimi spojené ověřování “znalostí a dovedností” žáků.

Zdroj: tisková zpráva 9. 9. 2020

Nyní končí připomínkové řízení a ministerstvo připravuje finální verzi, kterou předloží ke schválení vládě. Pokud v ní uzlové body zůstanou, nebude to krok do budoucnosti, ale do minulosti. Proč?

Z návrhu není jasné, jaké znalosti a dovednosti chce ministerstvo ověřovat, ani jak má toto ověřování vypadat. I když má mít ověřování v nově zamýšlených uzlových bodech ve 3. a 7. ročníku autoevaluační charakter, už jen definování “obsahu” testování v uzlových bodech omezí svobodu nejen pedagogicky progresivních škol, ale všech škol hlavního proudu, které si na základě svých školních vzdělávacích plánů vytvořily vlastní kurikulum. “Jakmile budou uzlové body definovány, s dalším ministrem bude velmi jednoduché pouze změnit způsob ověřování na jednotné testování a jsme tam, odkud bude jen těžko návratu,” upozorňuje programový ředitel EDUinu Miroslav Hřebecký.

Efekt může být podobný jako po zavedení jednotné přijímací zkoušky, kdy se školy v 9. třídě místo svého školního vzdělávacího programu řídí tím, co se u nich testuje, a kurikulum se zužuje na obsah testů. “Učitelé se stejně jako u přijímacích testů mohou bát, že podle výsledků budou hodnoceni ředitelem, ředitelé se budou bát žebříčků škol a srovnávání zřizovatelem,” upozorňuje Miroslav Hřebecký.

Vedlejším efektem bude snaha některých škol zbavit se žáků, kteří jim “kazí průměr”, protože testování uzlových bodů povede k sumativnímu srovnávání a “žebříčkování”, které nezohlední výchozí stav, osobní podmínky dítěte ani přidanou hodnotu školy. S tím je spojené riziko, že nadále porostou nerovnosti, které jsou v českém vzdělávacím systému již tak vysoké. Přitom jedním z cílů Strategie 2030+ je tyto nerovnosti snižovat.

Argument, že zavedení uzlových bodů zajistí, aby děti, které se přestěhovaly, byly na srovnatelné úrovni jako jejich noví spolužáci, je mylný. “Předpokládat, že nové nastavení kurikula automaticky zaručí, že se děti naučí totéž, je naivní. Rozdíly mezi dětmi s odlišným rodinným zázemím a osobními podmínkami v jedné třídě mohou být větší než u dítěte, které se přistěhovalo. Individualizace výuky jim přinese více než glajchšaltování všech do jedné řady,” dodává Miroslav Hřebecký.

Petra Boháčková: Možná se někdo z žáků stane drtičem digitálních dat

· 0 komentářů

Jak dnešní děti obstojí na trhu práce? Co jim při hledání zaměstnání v rychle se měnícím světě pomůže? Nejen o tom jsme si povídali s Petrou Boháčkovou ze ZŠ Dr. Edvarda Beneše v Čakovicích.

Zdroj: tisková zpráva Nadace O2 1. 9. 2020

Digitální gramotnost, analytické a kritické myšlení jsou pro dnešní žáky klíčové. O prohloubení znalostí v těchto disciplínách se snaží v Čakovicích díky grantovým programům O2 Chytrá škola. Do nich se zapojili hned dvakrát – v letech 2019 a 2020.

Jak jste se dostali ke spolupráci s Nadací O2?

Už před pár lety jsme se s IT nadšenci ze sdružení Slow Tech Institute dohodli, že by bylo skvělé připravit geolokační hru přímo pro naši školu. Vytvořili jsme tehdy hru „Duch Čakovic“. Její hlavní hrdinkou byla malá holčička, která chodila po Čakovicích – například po místním náměstí 25. března. Naši žáci spolu s ní zjišťovali, co se tehdy na místě událo. Vypátrali, že náměstí se tak jmenuje kvůli datu bombardování z konce druhé světové války.

To muselo žáky moc bavit. Ale to ještě nebyl grant od Nadace O2…

To ne, ale když se objevila možnost grantu v rámci programu O2 Chytrá škola, neváhali jsme. Domluvili jsme se, že by se tentokrát mělo jednat o téma bezpečnosti na internetu. Tomu byl věnován první grant O2 Chytré školy, se kterým nám kromě lidí z Nadace O2 pomáhali i IT odborníci ze Slow Tech Institute.

O co konkrétně v grantu z roku 2019 šlo?

Každá škola měla dvouhodinový seminář, který byl vedený zážitkovou formou. Část byla věnována například multitaskingu. Pokládali jsme dětem otázky tipu: „Víš, co je multitasking?“ nebo „Jsi schopný ho dělat?“, „Proč ho děláš?“. Poté následovalo praktické cvičení.

Ten multitasking mě zajímá. Jak to vypadalo v praxi?

Žáci si sedli do dvojic. Jeden z nich měl stopky a druhý nahlas říkal čísla o jedné do deseti. Pak se vyměnili. Druhý žák ale stopoval, za jak dlouho ten první vysloví deset prvních písmen abecedy. Následně měl jeden z nich vyslovovat čísla a zároveň písmena – 1a, 2b atd. A to ve výsledku samozřejmě trvá mnohem déle. Děti si tak uvědomily, že je dobré se věnovat jedné činnosti a až ji dokončím, začít s další. Vychází z toho, že pokud budou dvě věci dělat zároveň, žádný čas si rozhodně neušetří.

Co následovalo?

Žáci měli například týden, kdy dostávali každý den e-mailem krátký úkol. Například měli jet MHD bez jakéhokoliv sledování chytrého telefonu. Měli si naistalovat aplikaci, která jim měřila čas strávený před displejem mobilu. To vše rodiče kvitovali s povděkem. Celou druhou část zaměřenou mimo jiné na digitální závislosti, chronický multitasking či deprese a úzkosti, jsme museli kvůli koronavirové krizi přesunout do e-learningu.

Jak přesunutí do e-learningu vypadalo?

Natočili jsme krátká informační videa, připravili různé online dotazníky a kvízy, kde si žáci mohli ověřit, jak sledovanou problematiku zvládli.

Jak jste si na tuto formu výuky zvykli? Co vám přinesla?

Spíš bych řekla, že jsme se prostě museli s nastalou situací (zavření škol) nějak vypořádat, a proto jsme využili tuto formu e-learningu. Přinesla rozhodně mnoho výzev. Například ve formě prostředí, kam e-learningový kurz umístit. Některá videa nám dala dost zabrat. Jejich natočení probíhalo na mnoho pokusů. Klobouk dolů před těmi, kdo se natáčením živí. Raději bychom si na tuhle formu úplně nezvykali.

Letos jste ale v rámci grantu O2 Chytré školy oprášili téma geolokačních her…

Ano. Shodli jsme se na tom, že když už děti tráví tolik času na mobilu, bylo by fajn, pokud by se u toho začaly trochu hýbat. Geolokační hra byla jasná volba. Nechceme využít služeb externího programátora, ale celé si to vytvořit sami. Existují totiž různé platformy, které můžete naplnit vlastním obsahem a geolokační hra se v podstatě vytvoří sama.

V čem je to pro žáky dobré?

Tvorba geolokačních her je ukázkou projektové práce. Děti musí vymyslet téma hry. Musí si také rozdělit role. Když jedna skupina neudělá svou práci, tak ta druhá nemá na čem pracovat. Je to výuka dovedností pro jednadvacáté století jak vyšitá.

V podstatě dnes nikdo neví, jaká povolání budou v jejich dospělosti existovat a jak se promění ta stávající. Kdo by před pár lety tušil, že bude nějaký vývojář mobilních aplikací…

Myslím si, že děti, které projdou tímto způsobem práce, nebudou mít potíž pracovat právě v zaměstnáních, kde se postupuje projektovým způsobem. Pomůže jim to v rozvoji analytického myšlení. Vývoj je překotný. Děláme si s dětmi legraci, že někdo už nebude chtít být jen lékařem či právníkem, ale třeba drtičem digitálních dat.

S tím souvisí i téma celoživotního vzdělávání…

Všichni se musíme připravit na to, že to nebude jako u našich otců a dědečků. Ti celý život vykonávali jedno zaměstnání a stačily jim znalosti získané ve škole. Ten, kdo si bude umět zorganizovat život a pracovat v týmu, se neztratí.

Hodně jste se toho o schopnostech žáků museli dozvědět během online výuky v rámci karantény…

Ano, během koronavirové krize se ukázalo hodně problémů. Děti si neumí zorganizovat čas, nechávají všechno na poslední chvíli. Nerozvrhnou si úkoly, cítí se přehlcené. S tím vším jim může právě geolokační hra pomoct…

V jakých předmětech se geolokační hra bude využívat?

Částečně to budou třídnické hodiny, ale i předměty, jako je informatika, zeměpis, dějepis. Vyberou si téma, vytvoří obsah hry a vše následně „nalijí“ do systému. Částečně to bude i fyzika. Před použitím musí nejprve pochopit, jak taková mobilní aplikace funguje.

Je vidět, že na digitální gramotnost žáků kladete velký důraz…

Jsme velmi dobře vybaveni. Máme desítky tabletů, které si učitelé půjčují do hodin. Máme tu i různé druhy robotů, které využíváme v hodinách informatiky a dalších předmětech. Musím říct, že spolupráce s lidmi z Nadace O2 je skvělá a grantové výzvy nám pomáhají k dalšímu rozšiřování povědomí o digitální gramotnosti mezi našimi žáky.


Více zajímavých informací: portál pro školy a učitele Učíme se na dálku





Bohuslav Hora: Technologie ano, ale smysluplně. A také možnost volby

úterý 8. září 2020 · 0 komentářů

Digitální technologie významně ovlivňují celou společnost a logicky by měly mít vliv také na podobu moderního vzdělávání.m K jejich implementaci do výuky je však nutné přistupovat odpovědně a s respektem k jedinečnosti výukového procesu.

Zdroj: Ondřej Katz, E15 speciál 21. 8. 2020, str. 2–5

Jakkoliv je nutné vzdělávací systém modernizovat a v rámci toho jej obohacovat o moderní prvky výuky, podle slov oceňovaného pedagoga a lektora moderních výukových metod Bohuslava Hory je také stále nutné pedagogům ponechat učitelům při volbě výukových metod možnost svobodného rozhodování.

Využívají se na českých školách dostatečně moderní, technologiemi podporované formy vzdělávání?

Nerad bych házel všechny školy a jejich pedagogy do jednoho pytle, odpověď je tedy složitější. Některé školy si zvolily cestu digitalizace a pedagogové tedy přemýšlejí o využitelnosti a smysluplném nasazení technologií ve výuce. Uvědomují si limity v jejich využívání, přemýšlejí o bezpečnosti nasazení jednotlivých aplikací či programů, ale raději hledají odpovědi na otázku, jak to udělat, než by vymýšleli odpovědi na otázku, proč to nejde.

Další skupinou jsou školy, kde technologie moc nepřijímají, ale ony se jim přesto tlačí do školy všemi možnými způsoby. Vymýšlejí tedy zákazy, de facto odmítají život před branami školy a ve výuce jim stačí tabule a křída, možná tak dataprojektor, interaktivní tabule a počítač maximálně pro učitele. Nemají rádi rychlé změny, neradi se s technologiemi kamarádí, protože jim nerozumějí, možná u nich zvítězily obavy a strach z možného zneužití. A potom existují učitelé, kteří nedbají omezení a technologie do svých tříd pašují třeba i přes zákazy. A samozřejmě to existuje i opačně.

Těch přístupů, jak už jsem řekla, je tu více, a tak to vypadá, že je třeba hledat východisko v podobě nějakého sjednocení. Osobně by se mi ale líbila politika svobodného rozhodnutí každého pedagoga. On je přece zodpovědný za použité metody – i podle školského zákona. Upozorňuji, že i učitel, který technologie příliš nevyužívá, může být dobrým učitelem. A stejně tak může učitel technologie nadužívat nebo je používat nevhodným způsobem, takže se někdy může chovat i nebezpečně. Záleží totiž především na tom, jak si s dětmi rozumíme, jestli je máme rádi a dokážeme je získat pro učení…

Celý text zajímavého rozhovoru najdete ZDE.



Anna Brzobohatá: Zastaralá technika, běžné aplikace. Distanční výuka ukázala bolesti školství

pondělí 7. září 2020 · 0 komentářů

Koronavirová krize a rychlé zavedení dálkové výuky na školách poukázalo na nedostatky českého školství. Tomu pro podobné případy chybí vybavení výpočetní technikou. Počítače a dostatečné internetové připojení ale nemají ani někteří žáci, část z nich se do výuky z domu nezapojila. Podle novely školského zákona má být ale takové vzdělávání povinné, stejně jako je současná docházka do škol. Stát se chystá pomoci s počítačovou výbavou.

Zdroj: www.idnes.cz 26. 8. 2020

„Dva roky zpátky jsme s kolegyní z Národní pedagogického institutu Danielou Růžičkovou dělali hrubý propočet, kde jsme došli k číslu 2 miliardy ročně, za které by bylo možné pro ZŠ a SŠ obnovovat počítače, platit školní správce IT a připojení k internetu,“ říká lektor Ondřej Neumajer, který se dlouhodobě zabývá problematikou využívání digitálních technologií ve vzdělávání. Dodává ale, že jde o expertní odhad a bylo by potřeba to doložit odbornou studií.

Nedostatečné vybavení je problém napříč školami i republikou. Ministerstvo školství chce do října školám poskytnout dotace.

Kromě využívání sociálních sítí a malému zapojení školních platforem se během pandemie ukázalo, jaké jsou rozdíly mezi kraji i školami. Do distanční výuky se zapojila drtivá většina gymnazistů, na nematuritních oborech se ale nezapojila celá pětina žáků. Spoustě škol i žákům chybělo odpovídající vybavení, nedostatečné pokrytí internetem nebo ztráta motivace u dětí se vůbec na dálku učit.


Běžné aplikace v dálkové výuce vládly

Digitální vzdělávání v českém školství je stále výzvou. Při distanční výuce dominovaly na obou stupních základních škol komunikační platformy typu WhatsApp, Skype nebo Facebook. Školní informační systém Bakaláři, který byl čtvrtý nejvyužívanější, je určený hlavně na správu školy jako jsou rozvrhy, hodnocení či suplování.

„Jde o to, že s nejvyužívanějšími platformami standardně pracují žáci i učitelé v běžném životě. Jsou tak na ně zvyklí, umí s nimi pracovat a jsou do značné míry nedílnou součástí komunikace v jejich životě. Bakaláři samozřejmě rovněž disponují některými funkcemi, které lze při distančních aktivitách vhodně využívat, ale přece jen jde primárně o systém pro správu školních agend,“ upřesňuje náměstek ústředního školního inspektora Ondřej Andrys.

Hlavní výhody e-learningových nástrojů určených pro školy je jednoduchost a intuitivnost. Programy jako Google Classroom, Teams nebo Moodle se využívaly nejen na základních a středních školách, ale řadu z nich používají i univerzity po celém světě. Další důležitou výhodou je také jejich bezpečnost.

„Jedná se o ‚bezpečnější‘ území než jsou různé sociální sítě a komunikátory. Ale i tady hrozí nebezpečí při nevhodném používání. Velkou výhodou je celistvost programů, ale i možnost vkládat digitální nástroje jiných systémů nebo uživatelů. Dalo by se to přirovnat ke stavebnici. Nemusím z ní využívat všechny dílky, ale postupně se je učím používat, stejně tak žáci. Často i oni přijdou na nějaké skvělé použití,“ říká učitel ZŠ a MŠ Chraštická Bohuslav Hora, který je také lektor pro Apple a Google nástroje.


Vybavení i zájem pokračovat

Kolik učitelů se k využívání nástrojů vrátí v běžném vyučování či případnému dalšímu uzavření škol, je těžké odhadovat. Jak výuka na dálku u škol probíhala totiž souvisí také s postojem školy k technologiím obecně. Někde jsou zakázané telefony nebo není ani připojení na wifi.

„Školy mají také zastaralé vybavení, standardně počítače ve třídách nabíhají pomalu. Když se snažíte o něco inovativního a neustále vám to padá, přestane vás to bavit a vrátíte se k výuce analogově. Není to vždy chyba či rozhodnutí učitelů. Ti si k výuce z domu často kupovali vybavení ze svého jako sluchátka či lepší počítače,“ říká učitel z pražského gymnázia Na Zatlance Michal Kaderka.

Na začátku uzavření škol se dalo těžko odhadovat, že to bude na dva měsíce. Známé aplikace tak šetřily čas. Distanční a online výuka ale v praxi neznamená, že děti dostanou zadání s listy v učebnici e-mailem.

Před pandemií se digitální technologie při výuce využívaly jen na necelé pětině základních a středních škol. Nový typ koronaviru tak může do škol přinést aspoň z řad učitelů větší snahu zapojit digitální technologie do hodin.

„Nejde o to, že učitel promítá přes dataprojektor prezentace a s jejím využitím vede výuku. Jde o to, jestli jsou digitální technologie na základě pokynu učitele systematicky využívány ze strany žáků jako součást výuky a jako běžný nástroj například pro vyhledávání informací či zpracovávání úkolů během výuky v daném předmětu,“ dodává náměstek ústředního školního inspektora Ondřej Andrys.

Celý text s grafy najdete ZDE.

Rob Eastaway, David Wells: 100 mozkocvičných hádanek. Logické úkoly, matematické hádanky a slovní hříčky

sobota 5. září 2020 · 0 komentářů

Jestli nechcete, aby se vám prášilo na mozkové závity a aby vaše neurony usychaly nudou, pořiďte si tuto knihu.

Stovka vtipných hádanek, které se nikdy neochodí a jež navíc napnou vaše synapse až k prasknutí. S touto knihou se nikdy nebudete nudit!

Rob Eastaway je spisovatel, řečník a konzultant. Žije v Londýně a je vášnivým hráčem kriketu a golfu.

David Wells se v roce 1961 stal britským šampionem v šachu v kategorii do 21 let a řadu let působil jako editor časopisu s hádankami a logickými hříčkami.

Více informací a ukázky najdete ZDE.

Kateřina Hlaváčková, Zuzana Zavadilová: Žáci mohou být nepozorní a hůř spát. Je potřeba dát jim řád a čas, říká psycholožka

pátek 4. září 2020 · 0 komentářů

Rodiče by měli s dětmi do nového školního roku vstoupit postupně a s větší trpělivostí. Podle dětské psycholožky Lenky Čadové je pravděpodobné, že budou mít školáci zhoršenou pozornost, méně kvalitní spánek či pomalejší adaptaci na změnu. Takovou situaci ale podle ní rodiny zvládnou. Je však třeba dětem vytvořit před návratem do školních lavic řád, pravidelný rytmus a připravit je na povinnosti.

Zdroj: Zprávy Aktuálně.cz 25. 8. 2020

Jak by měli rodiče děti na návrat do školy připravit?

Hlavně u menších dětí by měl být přechod pozvolný. Rodiče by se neměli z dovolených a pobytů na chatách vracet na poslední chvíli, ale děti naopak postupně nachystat na změnu režimu, denního rytmu a na to, že budou mít opět povinnosti. Neměli bychom děti nijak strašit, ale spíše je vědomě připravovat.

To znamená, že by rodiče měli dávat menší děti dřív spát, ráno je zase dřív budit a vymyslet jim program třeba s babičkou a dědou. Aby už jejich následující dny připomínaly běžný školní rok. Děti by také měly mít jistotu, že mají nakoupené pomůcky a brzy se sejdou s kamarády. Změna by tedy měla být co nejvolnější a být pro děti pozitivní vyhlídkou.

Měly by tedy rodiny zkoušet s dětmi dosavadní vědomosti opakovat?

To je velmi individuální. Vzhledem k situaci by to ale určitě mělo být tak, že pokud rodiče vnímají u dětí nějaké nedostatky, měli by s nimi adekvátní formou daná témata opakovat. Aby pak přechod nebyl dramatický a děti věděly, že pořád umí číst a počítat.

To, co zažijí školáci 1. září, tu generace nebylo. Vrátí se po téměř půl roce výpadku. Jaké dopady mohou rodiče u dětí očekávat?

Je určitě možné, že děti budou mít horší pozornost. A také že hůře spí, pomaleji si zvykají a režim ne zcela dobře přijímají. Přece jen téhle situaci předcházela na jaře koronavirová krize, což pro ně byla nečekaná změna.

Jak mají potom rodiče postupovat, pokud dítě zlobí, nesoustřeďuje se a odmítá se učit?

Nespěchat, mluvit o tom s nimi a dát jim řád. Je třeba jim pomoct a vědět, že se jedná o přechodné období. Totiž že se nic neděje a dítě se časem vrátí do starých kolejí.

Jak by měli rodiče poznat, kdy mají dítěti nechat vlastní prostor pro učení, aby na ně nevyvíjeli přílišný tlak?

To je náročná a komplexní otázka. Záleží samozřejmě na dítěti a jeho schopnostech. Ale samozřejmě, vše, co se vymyká běžnému způsobu chování a reakcím dítěte, se dá považovat za potenciální zdroj problémů. Třeba že dítě delší dobu přemýšlí, hůř čte, učení ho nebaví a netěší. V takovém případě může mít s návratem do školy opravdu větší problém.

Měla by se v takových případech rodina obracet na psychologa, nebo situaci zkusit sama vyřešit?

Myslím si, že jsou takové chvíle běžné a že je z velké části každá rodina ustojí. Rodiče totiž dítě znají nejlépe a vědí, jak reaguje. Samozřejmě, pokud mají děti příznaky, jako je zvýšená nesoustředěnost, neklid, nespavost, ranní zvracení, nevolnosti a nechutenství, tak by rodiče určitě měli vyhledat buď psychologa, nebo pediatra.

Jak děti pauza od učení ovlivní ve vztazích ve třídním kolektivu?

Protože návratu do školy předcházelo dlouhé období nekolektivní výchovy, je to velmi náročná situace na adaptaci. Učitelé často vnímají, že musí začít se socializací nebo s procesem zvládání skupin. A musí tomu dát čas, protože děti teď byly hodně izolované.

Dá se tedy předvídat, že ve třídách bude více napětí a hádek?

Spíš bude návrat doprovázen neklidem a hravější formou. Děti už se do školy těší na své kamarády a na to, až budou ve skupině. Očekávat se tedy dají spíše projevy jako zlobení a občasné nerespektování skupinových pravidel.

Čeho by si měli rodiče u dětí více všímat během školního roku?

Jestli se chování dítěte něčím nevymyká a je standardní. Zda není plačtivé, nemění se mu často nálada. Rodiče by měli samozřejmě dítěti naslouchat. Jaké téma rozvíjí a zda se vůbec o něčem baví. Zkrátka udržet normální přístup rodinné komunikace.

Jak se pak liší přístup k dětem podle věku? Například asi bude jiný u sedmiletého kluka a školáka v sedmé třídě…

Mladší děti potřebují větší pomoc, kontrolu a zpětnou vazbu. Děti, které se už zvládají samostatně připravovat, by rodiče měli pouze dozorovat. Zbytečně jim do toho nezasahovat a vést je k samostatnosti.

Pokud případně na podzim zůstane dítě opět doma, jak by mu měli rodiče s učením pomáhat?

Neměli by zapomínat, že jsou děti odtrženy od svých kamarádů. Hlavní úkol školní výuky je zařadit se do skupiny. Pokud bude mít distanční výuku, ale bude se moct stýkat s dětmi, je potřeba naučit se žít ve skupině dětí, tedy svých vrstevníků. A přijmout skupinová pravidla, což distanční výuka neumožňuje. Jedna věc je totiž výuka a druhá sociální psychologická oblast, která při této možnosti chybí. Na to by měli rodiče myslet. Ideální jsou tedy kroužky a stýkání se s kamarády.

A co v případě, že budou v karanténě a nebude to možné?

Je vhodné, aby si děti s kamarády volaly třeba přes Skype či využívaly jiná média. Osobní kontakt je však nezastupitelný.