Od září začne vycházet Učitelský měsíčník

neděle 7. června 2020 · 0 komentářů

Časopis pro všechny pedagogické pracovníky, který se snaží pomáhat jim v jejich nelehké práci a je zdrojem odborného vzdělávání a profesního rozvoje: nabízí pomoc při řešení reálných situací, se kterými se učitelé setkávají.

Prostřednictvím špičkových odborníků na danou problematiku přináší orientaci a tipy v moderních pedagogických trendech, právní problematice, managementu třídy, způsobech hodnocení, didaktice jednotlivých předmětů, rozvoji gramotnosti i v celkovém pojetí kurikula.

Aktuálně, prakticky, přehledně
– Informace MŠMT, ČŠI, zprávy z asociací
– Legislativa (prakticky a srozumitelně)
– Psychohygiena, sebeřízení
– Zásady pro úspěšnou komunikaci
– Management a klima třídy
– Návody na řešení kázeňských problémů žáků
– Sdílená zkušenost
– Didaktika, metodika
– RVP, ŠVP – rady, tipy, zkušenosti
– Projekty, do kterých stojí za to se zapojit
– Rozhovory
– Poradna

Vychází od září 2020!

10 čísel / rok (od září do června) + 2 tematické přílohy. Minimálně 32 stran

Kalendářní předplatné: 1 035 Kč / rok (1139 Kč včetně DPH, poštovného a balného)

Objednávejte na www.wolterskluwer.cz/obchod


Animovaný seriál, který seznamuje děti s pravidly bezpečného chování v digitálním světě

sobota 6. června 2020 · 0 komentářů

Jeden svět na školách, vzdělávací program společnosti Člověk v tísni, a Nadace O2 představují nový mediálně-vzdělávací seriál pro děti s názvem V digitálním světě. Reagují tak na dlouhodobý nedostatek výukových materiálů v oblasti mediální výchovy na prvním stupni základních škol.

Původem francouzský animovaný seriál je určen pro 6–12leté diváky. Přibližuje dětem prostředí „nul a jedniček“ a seznamuje je se základními pojmy a nástroji digitálního světa jako jsou vyhledávače, cookies nebo „lajky“. Vysvětluje principy tvorby bezpečného hesla, rozebírá důvody rodičovské kontroly a upozorňuje na nezbytnost ověřování informací. Otevírá i problematická témata jako jsou například projevy nenávisti a rizikového chování na internetu.

„Z průzkumů vztahu dětí k moderním technologiím a médiím vyplývá, že značná část dětí tráví na internetu nezřídka i několik hodin denně. Často už ve velmi raném věku. Podle průzkumu EU Kids Online tráví české děti ve věku 9–11 let na internetu v průměru 114 minut denně. S rostoucím věkem se tato doba prodlužuje. První kroky ve virtuálním prostředí by měly jít ruku v ruce se začátky vzdělávání v této oblasti. Publikováním série V digitálním světě naplňujeme dlouho trvající potřebu doposud chybějících materiálů pro učitele, využitelných při rozvíjení mediální gramotnosti už na prvním stupni základních škol,“ uvádí Karel Strachota, ředitel Jednoho světa na školách.

V českém znění propůjčily postavičkám své hlasy herečky Dana Syslová (babička),Kateřina Winterová (vypravěčka), Klára Issová (maminka) a Veronika Valíčková (dívka Mína), známá z pořadu ČT:D Terčin zvířecí svět. Mužské hlasy nadabovali herci Igor Orozovič (kostička Ping), Jan Meduna ml. (kostička Pong),moderátor pořadu Wifina České televize Matěj Havelka (kluk Filip) a Svatopluk Schuller (surfař). Role Kocoura se ujal Jan Cina.

Prvních deset dílů (Digitální svět, Vyhledávače, Jak mluvit na internetu, Cookies, Pravda nebo ne?, Sociální sítě, Online hry, Rodičovská kontrola, Lajky a Tvořit na internetu) je dostupných na audiovizuálním výukovém portálu www.jsns.cz, který je po dobu uzavření škol během mimořádné situace související s šířením epidemie COVID-19 otevřen nejen registrovaným uživatelům (převážně učitelům), ale komukoliv, kdo má zájem využívat lekce Jednoho světa na školách. Vyučující a rodiče zde najdou ke každé epizodě i výukové materiály, informační texty a tipy na společné aktivity s dětmi, které upevní a prohloubí znalosti získané při sledování seriálu.

Zároveň je mohou zájemci najít i na vzdělávacím portálu www.O2chytraskola.cz, který učí děti, rodiče a pedagogy používat internet chytře a bezpečně, nabízí řadu inspirativních tipů rodičům a výukových materiálů učitelům.Tématu bezpečného chování na internetu a digitální gramotnosti se společnost O2 věnuje dlouhodobě.

V loňském roce také rozjela vzdělávací portál a grantový program O2 Chytrá škola. „Dlouhodobě vnímáme potřebu našich „chytrých“ škol mluvit s mladšími dětmi o tématech, která se jich týkají, ale mají k nim minimum informací, ať už jde o rizikové chování na internetu, kyberšikanu nebo nutnost ověřování informací. Proto jsme se s nadšením rozhodli spolupracovat na představení seriálu V digitálním světě českým dětem,“ říká Dominika Herdová z Nadace O2, která adaptaci seriálu pro české prostředí finančně podpořila.

Původní verze (v originále pod názvem #DansLaToile) vznikla v koprodukci frankofonních televizních a rozhlasových stanic sdružených v nadnárodní organizaci Les médias francophones publics (Francie, Belgie, Švýcarsko, Kanada). Pro české prostředí jej pod režií Alice Hurychové nadabovalo studio Soundsquare.

Všechny díly i výukové materiály jsou dostupné zdarma online na www.jsns.cz/v-digitalnim-svete nebo na www.o2chytraskola.cz.

Odkaz ke stažení fotek z dabingu a ilustračních obrázků k seriálu: https://peopleinneed.canto.global/b/KVF6F (heslo: 683974)

Odkaz na trailer seriálu V digitálním světě na YouTube:
https://www.youtube.com/watch?v=x3g41joCj7w

Markéta Hronová: Místo školy zahrada, místo učebnic knihovna. Rodičů, kteří učí své děti sami, jsou tisíce a rychle jich přibývá

pátek 5. června 2020 · 0 komentářů

Zatímco statisíce rodičů z celé republiky zjišťují, jaké to je, učit vlastní děti doma, existují rodiny, které se docházky dětí do základní školy zřekly dobrovolně a trvale.

Zdroj: Hospodářské noviny 7. 5. 2020

"Nemáme žádný rozvrh ani plán, klasické učebnice prakticky nepoužíváme. Limitují nás akorát časy kroužků − animace, tanec, ilustrátorský kurz, pohybově-divadelní kurz a další. Mezitím děláme, co nás baví a co stihneme. Děti hodně čtou, malují, tančí, točí filmy, zahradničí, chodíme do divadel a galerií, do knihovny, vídáme se s přáteli a často i s prarodiči. Můžeme zacházet se svým časem dost flexibilně a využíváme toho," popisuje Michaela Trpišovská, která své dvě dcery vzdělává sama už šestým rokem. Je to něco jiného než "škola doma" přes počítač při zavřených školách v nouzovém koronavirovém režimu. Při ní jde většinou pouze o plnění zadaných úkolů bez možnosti si program nastavit na míru, tedy individuálně, což je hlavní smysl domácí školy.

Dcery Trpišovské většinu zajímavých informací získávají z rozhovorů s někým z rodiny, z knih, od kamarádů či z internetu. Pro domácí (oficiálně nazývané individuální) vzdělávání se jejich matka rozhodla, protože je jí sympatická myšlenka svobodné školy, kde se děti učí jen to, co samy chtějí. Takovou ale v Česku není možné založit jako oficiální vzdělávací instituci.

Důvody, proč se rodiny rozhodují pro domácí vzdělávání, jsou jinak velmi různé. Do klasické školy nechodí třeba děti diplomatů, kteří pobývají v zahraničí, pravidelnou docházku program nedovolí mladým sportovcům či umělcům. Také děti s různými formami postižení potřebují individuální přístup, rozhodují se pro něj i rodiče silně nábožensky vyhranění či s odlišným způsobem života, než je ten, který chápeme jako běžný.

Nejčastějším důvodem je však svobodná volba jiných metod vzdělávání. Podle zjišťování České školní inspekce z roku 2016 se takto vyjádřilo 73 procent rodičů, kteří učí děti sami. V tomto školním roce se v Česku individuálně vzdělává 3874 dětí, jejich počet se za pět let více než zdvojnásobil, přesto jsou to promile z celkového počtu dětí školou povinných. "Tito rodiče potom hledají alternativní školy, a pokud takovou nenajdou, prakticky jim nezbude jiná legislativní možnost než zapsat dítě do domácího vzdělávání," konstatuje i inspekční zpráva…

Celý text článku si můžete přečíst ZDE.

Pandemie koronaviru urychlila zájem českých základních škol o digitalizaci vzdělávání

· 0 komentářů

Nadace O2 v rámci druhého ročníku grantového programu O2 Chytrá škola rozdělila více než 4,5 milionu korun. Více než čtvrtina základních škol požádala o grant, který souvisel s využíváním technologií ve výuce.

Oproti loňskému ročníku grantové výzvy školy řešily častěji nejen aktuální téma online výuky, ale i využívání digitálních technologií. Pandemie koronaviru tak jednoznačně urychlila potřebu škol řešit zásadních téma současného českého školství – digitalizaci.

Nejčastějším tématem grantových žádostí byla stejně jako v loňském roce online bezpečnost (v rámci grantu se jí bude věnovat 52 % škol). Je vidět, že prevence v oblasti bezpečného pohybu dětí na síti je pro školy stále velmi důležitá.

„Současná doba donutila řadu českých škol aktivně řešit téma digitálního vzdělávání. Učitelé se museli ze dne na den seznámit s používáním moderních technologií a zařadit je do online výuky. Nejen pedagogové, ale také děti a rodiče si uvědomili, že je jednoznačně přínosné moderní technologie ve výuce používat,“ říká Hany Farghali, předseda správní rady Nadace O2. „A přesně pro tyto účely je náš grantový program O2 Chytrá škola určen. Je skvělé, že pomáháme tam, kde to je potřeba,“ dodává.

Do grantového programu se přihlásilo 148 základních škola a dětských domovů, ze kterých bylo vybráno 74 nejúspěšnějších žadatelů. Mezi ně rozdělí Nadace O2 částku 4 534 978 korun. Průměrná výše grantové podpory činí 61 283 korun.

Mezi nejzajímavější projekty patří aktivita ZŠ Dr. Edvarda Beneše z Prahy 9, v rámci které budou žáci 2. stupně spolu s učitelem a organizací Slow Tech Institute tvořit geolokační hru. Žáci Fakultní základní školy Otakara Chlupa PedfUK Praha 13 se zase společně s organizací Jules a Jim v rámci grantu pustí do natáčení preventivního spotu z oblasti online bezpečí. Budoucnost školství představují svým projektem pedagožky ZŠ Praha 4 – Květnového vítězství, kde navážou na on-line výuku. Budou v ní pokračovat s osmými ročníky i v příštím školním roce formou tzv. Free On-line Fridays. Každý pátek se tedy děti budou učit distančně z domova. Cílem je naučit děti zodpovědnosti za své vzdělávání a samostatnosti. Zajímavé projekty se odehrají i v několika dětských domovech, které letos mohly také žádat o grant.

Na školách se díky finanční podpoře uskuteční řada seminářů, workshopů, přednášek a zajímavých projektů. V rámci zmiňovaných aktivit budou školy spolupracovat s celkem 30 školicími organizacemi a vzdělávacími partnery, například s projektem E-Bezpečí, Slow Tech Institute, Prototýpci, Jeden svět na školách a další. Velmi často vzdělávací aktivity (pro učitele, děti i rodiče) v projektu realizují sami pedagogové z podpořených škol a při výuce se metodicky a obsahově opírají o vzdělávací portál O2Chytraskola.cz.


Zdeňka Šíp Staňková: Žiju s dětmi život tak, jak si přejeme my sami, ne podle vzdělávacích či jiných programů určených někým jiným

čtvrtek 4. června 2020 · 0 komentářů

Je fajn, že se teď víc mluví o domácím vzdělávání, ale podle mě stojí za to hledat informace i o jiných způsobech učení založených na jiném paradigmatu – tedy na vnitřním řízení každého člověka a dobrovolnosti.

Zdroj: blog autorky 30. 4. 2020

Myslím, že současná situace může být příležitostí k tomu, abychom si mohli uvědomit, kolik – a jaké často nesmysly a zbytečnosti – toho na naše děti školy nakládají. A taky, že nemusíme suplovat učitele, že si můžeme čas s dětmi užívat, že se učíme každou vteřinu našich životů a nepotřebujeme k tomu vzdělávací programy a že se vůbec nic nestane, když se pár týdnů děti nepodívají na žádnou učebnici.

Četla jsem od mnoha rodičů stesky, ať už se otevřou ty školy, že se svými dětmi nechtějí trávit 24 hodin denně a nestydí se za to. Nemyslím, že je třeba se za něco stydět, to jistě ne. Taky mám ráda čas jen pro sebe, je super, když jsou děti někde, kde chtějí být a s někým, koho mají rády. Nicméně vnímám to, že jsem je porodila, jako obrovskou zodpovědnost.

Dětská duše je strašně křehká. Tak moc, že jsme to už jako dospělí možná raději zapomněli, protože nám to nahání hrůzu. Možná se děsíme té obrovské moci, kterou máme nad tím, jaký dospělý se z našich dětí stane.

Můžeme ji uplatnit tolika způsoby, že nejdou spočítat. Každé naše rozhodnutí, každé naše slovo, poznámka, vyjádřená emoce, výraz, pohyb,… to všechno na ně má vliv. Často tak velký, že ho v dospělosti musíme znovu hledat a rozebírat s psychology a terapeuty.

Moc bych si přála, aby moje děti zažily dětství bez traumat, která by jim později komplikovala život. Nikdo nevíme, jak moc nebo málo odolného člověka porodíme. Radši to nechci pokoušet.

Nejsem ani zdaleka takovým rodičem, jakým bych si přála být. Cítím ale, že to nejlepší, co můžu svým dětem dát, a o co se chci znovu a znovu pokoušet, je přijetí, respekt a důvěra. A to, co opakuju pořád dokola: nebrat jim moc nad jejich životy.

Daniel Janata: Anzelmus

středa 3. června 2020 · 0 komentářů

Zvláštní jméno a asi obtížné uhádnout, co – kdo – to je. A o co jde? Co se za zvláštním jménem skrývá? K čemu to mohlo sloužit? A proč se Anzelmus vlastně objevil? To vše jsou otázky, na které si odpovídali děti a rodiče ze Základní školy Školamyšl, kde právě Anzelmus „řádil“.

V prvé řadě šlo o fiktivní identitu v online prostředí domény skolamysl.cz.

Tak ještě jinak. Šlo jednoduše o vymyšlenou neexistující postavu, která v neexistujícím prostředí působila.

A možná ještě jinak, šlo o vymyšlené jméno, za které se schovávali učitelé naší školy a prostřednictvím tohoto jména připravovali úkoly do online prostředí, kde děti ze Školamyšle a celá škola nyní pracuje – učí se.

Proč se ale skrývat? Jaký to má smysl v současné online době? Možná je to cesta, jak si uvědomit, že v online prostředí to nemusí být tak snadné.Je možné jej zneužít, či se skrývat za „někoho“ neznámého, v našem případě Anzelma. A dost možná, že je to cesta, jak chápat online prostředí a mít se jednoduše na pozoru. A o to nám s učiteli Školamyšle také šlo.

Hned po Velikonocích ovládl naše online prostředí Anzelmus. Zabránil učitelům, aby měli přístup ke svým účtům a byl jediným, který komunikoval s dětmi. A nebyl to žádný uhlazený slušný chlapík. Moc se s nikým nepáral a pojmenovával vše tak, jak mu zobák narost. A narostl mu opravdu hrubě.
.
Anzelmus všem vyslal informaci, že je tu, a co mají děcka očekávat a zvládnout, pokud chtějí zase své učitele zpět. (To bylo samozřejmě rizikové, protože se mohlo stát, že učitele děcka chtít zpět nebudou a naše „jediná“ motivace se rozplyne, jak pára nad hrncem. Ale naštěstí v dnešní vzdálené výuce se děcka i učitelé na sebe těší, a tak jsme s motivací nesáhli vedle.)

Hned první den se začaly valit úkoly od „neznámého“ Anzelma, za kterým se vždy skrýval jeden z učitelů, který práci připravil. O jaké úkoly šlo a na jakém principu se odehrávaly? Možná znáte escapegames, hry, kde je nutné společně nalézt cestu ven z místnosti. Dostáváte indicie, řešíte rébusy a společnými silami hledáte „klíč“. A to byl princip, který jsme jako učitelé nastavili do našich aktivit.

Každé z dětí dostalo svůj osobní úkol, který byl jedním ze stavebních kamenů společné „stavby“ – klíče. Zároveň jsme nastavili pro třídní skupinu videohovor, kde děcka ladila detaily a společně se dohodla na vyřešení problému. Anzelmus to vše mlčky sledoval, a jen v nutných případech formou chatu vstoupil do hry. A na závěr, když se (někdy konečně) vše zadařilo, potvrdil úspěch a pustil skupinu do další místnosti – aktivity.

Takto děti prošly celé čtyři dny. Dny s Anzelmusem, dny, kdy spolupracovaly, společně řešily, komunikovaly a hledaly cestu dál a nakonec ven. Samozřejmě, že se to všem podařilo a Anzelmus odešel. Ale přeci někde zůstal. Zůstal v práci učitelů, kteří si pořádně mákli, protože vše vymyslet, nebylo fakt jednoduché. Zůstal jako představa spolupráce, komunikace a práce na společném řešení rébusů, úkolů, cest.

Ano, Anzelmus, to může být v tomto čase cesta. Naše školamyšlí cesta.

Jitka Polanská: Aktivní děti – známka dobré výuky

úterý 2. června 2020 · 0 komentářů

V rozhovoru s Jitkou Polanskou přibližuje učitelka Monika Olšáková kouzlo badatelského způsobu vyučování a důležitost kolegiálního mentoringu. Monika Olšáková získala 2. místo v ceně Global Teacher Prize CR za rok 2019.

Zdroj: www.eduin.cz. Text vyšel 18. 2. 2020 v Lidových novinách.

Mladistvě působící druhostupňová učitelka s dvacetiletou praxí učí přírodovědné předměty, angličtinu a enviromentální výchovu na základní škole ve slezské vesničce Janovice. Monika Olšáková miluje badatelské pojetí výuky a sdílí své nadšení pro učitelskou spolupráci. Loni získala druhé místo v učitelské soutěži Global Teacher Prize (GTP). Myslí si, že děti v tom, co mohou dokázat, často podceňujeme.

Čím teď ve škole žijete?

Dobrodružných momentů je v tomto školním roce víc. Náš pan ředitel mi u nás v Janovicích povolil výuku přírodopisu v blocích. Vždy hodinu a půl v šestce a sedmičce. Užíváme si to, žáci pracují úplně jinak, než když je k dispozici jen čtyřicet pět minut, to se na ně strašně spěchá. Když jsme s tím začínali, děti říkaly, že se bojí, jak to zvládnou. A teď mi skoro připadá – a někdo z nich mi to i řekl – že jsou to jejich nejoblíbenější hodiny.

Jak jste ty dvouhodinovky pojala?

S mým pražským kolegou Danem Pražákem – oba jsme na Facebooku ve skupině Učitelé přírodovědných předmětů – jsme uzavřeli sázku, že budeme učit výhradně konstruktivisticky neboli povedeme děti, aby si na věci přišly samy, a zcela se obejdeme bez frontální výuky. V přírodopise jsme hodinu postavili na tom, že děti budou ve skupinách obhajovat, která buňka je „nejdůležitější“. V čem je jedinečná rostlinná buňka a v čem zase živočišná a bakteriální… Nejdřív dostanou obrázky buněk bez jakéhokoli popisu. Vůbec nevědí, co to je, musejí vyvinout určité úsilí a schématické zobrazení „přečíst“, nemají se čeho chytit. Pak jdou k učebnicím. Učebnice jsou pro mě stále jeden ze zdrojů informací, nemám potřebu je zatracovat. Kromě toho mají k dispozici přírodovědnou knihovničku. V téhle fázi si žáci ověřují, zda jejich předpoklady opravdu platí, zda pozorovali dobře. Mnohdy se trefili! Poznali jádro, uměli rozeznat, která buňka je nejspíš rostlinná, podle přítomnosti chloroplastů. Odvodili společné znaky živých organismů, že dýchají, přijímají potravu. A já jsem se přitom bála, že s tím nepohnou. Máme předsudky. I já je občas mám.

Ráda spolupracujete s kolegy?

Ano. Hodně nápadů rozvíjíme s Tomášem Chrobákem (loňský vítěz soutěže GTP – pozn. red.). Působíme ve školách blízko sebe a já teď do té jeho jezdím jeden den v týdnu učit a mentorovat. Tomáš nedávno připravil hodinu matematiky pro sedmou třídu postavenou na vyvozování matematických modelů. Pomáhala jsem mu s cíli a metodikou, hodinu jsem pak natáčela a spolu jsme ji analyzovali. Při tom mě napadlo přenést ten koncept i do chemie. Ty, Tome, to by bylo dobré i na hmotnostní zlomek nebo míchání roztoků, říkám mu. Ať si ty děti na to samy přijdou! A pak jsme to tak zkusili odučit, tedy já jsem to učila a on to pro změnu natáčel. Měla jsem z toho skvělý pocit. Jedna skupina přišla dokonce na tři řešení. A každá alespoň na jedno. Všechny také sestavily postup pro ostatní. Já už to teď nebudu učit tím starým způsobem. Defaultně budu děti provádět badatelským cyklem, od motivace, souvislostí, kladení otázek…

Jak se stane, že učitel začne aplikovat jiné metody, než které sám zažil a třeba i používal?

Velká inspirace přichází od jiných učitelů, ve kterých člověk rozpozná kvalitu. Každý ovšem vidí kvalitu v něčem jiném. Někdo třeba ve srovnaných šanonech, což tedy není můj případ. Jiný zase v tom, že dokáže improvizovat. Já silně vnímám kvalitu výuky podle toho, jak se projevují děti. Když jsou živé, přítomné, a třeba ani nechtějí odejít, to je pro mě známka dobrého učení.

Badatelské učení je dost náročné na přípravu i vedení hodiny. Co vás k němu ponouká?

Asi nemám ráda stereotyp. A když vidím, že něco funguje, tak to chci dělat, i když to je náročné.

Jste rovněž lektorka metody RWCT, čtením a psaním ke kritickému myšlení. Využíváte tuto techniku i v přírodovědných předmětech?

Myslím, že pro běžného učitele není snadné prosadit si čtenářskou lekci nebo dílnu psaní v přírodopise, ale já jako lektorka si to občas mohu dovolit. Vezmeme si téma, klíčová slova a jdeme psát. První psaní, druhé psaní, revize… Loni jsme tuhle metodu použili při přípravě scénáře filmu pro festival Envofilm, který organizuje Albrechtova střední škola v Českém Těšíně. A přísahám, že děti v tom projektu udělaly všechno samy, včetně natočení a sestříhání filmu na téma zdravého životního stylu. A to mě fascinuje.

Chtěla jste vždy být učitelkou?

Asi ano. Tedy chtěla jsem být i lékařkou, ale pak se mi zdálo, že ve škole je větší prostor pro tvořivost. Vystudovala jsem chemii a přírodopis na přírodovědecké fakultě. Klíčové bylo, že jsem pak nastoupila do školy s dobrým ředitelem. Řekl mi: „Zkusme to kritické myšlení, uvidíš, jak ti to půjde a jestli tě to bude bavit.“ To bylo v roce 2005. A pak jsme začali i s badatelským vyučováním, teď jsme v tom expertní školou.

Vaše škola přitom leží trochu bokem…

Ano, je to obyčejná malá venkovská škola v malebné vesnici na kopci, naproti škole stojí kostel.

Záleží hodně na vedení?

Jistě, ale to se docela střídalo. Na začátku jsem měla velkou podporu, pak bylo šest let „hluché“ a málo radostné období. No a poslední tři roky mám ředitele, se kterým jsme si opravdu sedli. Dostali jsme do školy spoustu peněz na malých projektech. Máme krásnou zahradu, kde jsme dělali všechno s dětmi a rodiči, žádné firmy, architekti. Vyrobili jsme si i venkovní učebnu, takovou platformu z palet pod starou borovicí, jsou tam tabule i polštářky na sezení. S Justinou Danišovou tam teď budeme pilotovat koncept Učíme se venku. Učení v přírodě mě taky hrozně baví, děti jsou venku úplně jiné než ve třídě. Vždycky jsem záviděla tělocvikářům, že mají možnost děti vidět i jinak, takové nespoutanější.

Ve vesnici asi žijí úplně běžní rodiče. Jak všechny vaše experimenty snášejí?

Nevím, asi si nějak zvykli. Musím říct, že v nich mám velkou oporu, stačí říct a pomůžou, s čím je potřeba. Děláme pro ně i setkání formou kavárničky, loni byla třetí. Tam se vždy probírá nějaké téma, o kterém chtějí vědět více, vybírají si ho oni. První byla na prožitkové učení, druhá na hodnocení, a teď na poslední chtěli matematiku podle Hejného.

Takže ještě matematiku podle Hejného neděláte?

Děláme, ale přesto je potřeba ji přibližovat, vysvětlovat, rodičům, ale i učitelům.

Učitel, co má nutkavou potřebu inovovat, je někdy ve sboru neoblíbený. Jak je to u vás?

Myslím, že i pro mé kolegy je někdy těžké mít ve škole takovou střelu jako jsem já. A mně taky vždycky nebylo do skoku. Někdy už jen tím, že člověk dělá něco navíc, jako by na sebe chtěl upozorňovat, někdo to tak vnímá. Byly doby, kdy jsem se u nás ve škole třeba i trochu styděla za to, že jezdím lektorovat. Někdy komunita jako by tlačila člověka k tomu, aby nevybočoval. Ale já se vidím jako součást celku, naší školy, svou práci beru jako službu druhým a kudy chodím, tudy mluvím o Janovicích, ne o sobě.

Co podle vás může změnit nastavení učitele, který nechce žádné novoty?

Úspěchy. Úspěchy táhnou. Vidím to třeba na tom, že se do našeho ekotýmu, který na škole vedu, přihlašují postupně i učitelé. Protože za sebou máme nějaké úspěchy, byli jsme vyhlášeni nejlepší Ekologickou školou v Moravskoslezském kraji, vyhráli jsme Badatelskou konferenci, teď ten Envofilm, získali jsme grant na zahradu. Někdo vás dobře ohodnotí a najednou to dává smysl. Chcete být součástí té úspěšné komunity.

Řekla jste, že taky hodně působí vzor jiného člověka, inspirace. Školní mentoring se považuje za jeden z nejúčinnějších nástrojů pro zvýšení úrovně škol. Když mentorujete, chtějí se učitelé otevřít?

Jezdím jako mentor do třinecké základní školy a do školy v Bašce. V Třinci se nejdřív chodili doptávat čtyři učitelé, teď, po téměř třech letech, je to už dvanáct lidí. Myslím, že to je i tím, že vedení to nechává vyrůst zdola, netlačí. Někteří učitelé to i rok dva pozorovali zpovzdálí a přidali se až teď. Je pravda, že v kolegiální podpoře a mentoringu je síla, kterou účast v nějakém semináři nemá. Tam si to vyslechnou a třeba si i pomyslí, hm, to je dobré, to možná vyzkouším. Materiály si vezmou, ale kolik z nich to opravdu udělá? Nebo třeba něco zkouší, ale nejsou si jistí, s kým to mohou konzultovat, když lektor ze semináře už je pryč. Něco nefunguje, a řeknou si, aha, je to blbost. Přitom by stačilo něco upravit. Učitel potřebuje podporu, aby to zkoušel dál.

Co s vámi učitelé nejvíc řeší?

Zdroje, texty, jak s nimi pracovat, aby to nebylo jednotvárné. Jak děti aktivizovat, čím je zaujmout, jak začít hodinu, jak je dělit do skupin. Někdy jsou to i jednotlivosti, ale i ty jim pak při výuce hodně pomůžou. S těmi pokročilejšími teď procházíme čtenářské kontinuum, takový itinerář rozvoje dítěte v dobrého čtenáře. Tihle učitelé přicházejí sdílet poznatky s podobně nastaveným učitelem. Své hodiny si už přímo vyšívají, jak tomu říkám, a pak je i představují na konferencích. Bavíme se o tom, co se nového ve vzdělávání děje, jaký vyšel zajímavý článek nebo kniha.

A ti, co ještě „nevyšívají“, jaké dělají chyby?

Konkrétně u čtenářství třeba opomíjejí fázi evokace – tedy zjišťování toho, co dítě už ví k danému tématu předtím, než se pustí do čtení. Mají text, mají připravené otázky, a to je vše. Vidí ten úkol omezeně, a výuka pak může sklouznout k banalitám nebo je mechanická a děti nezaujme. Oni to i sami cítí a svěřují se s tím.

Jak dělíte svůj čas mezi výuku dětí a mentoringem s lektorskou prací věnovanou učitelům?

V pondělí, úterý a ve středu učím u nás v Janovicích, ve čtvrtek učím dvě hodiny chemie v Bašce a taky tam na vyžádání působím jako mentorka. V pátek buď někde lektoruji nebo jsem jako mentorka v Třinci. A musím se pochlubit. Vypsali jsme s kolegy další kurz RWCT. Po jedničce, kterou jsme pořádali ve Frýdlantu, jsme otevřeli dvojku a do dvaceti čtyř hodin bylo všech dvacet pět míst obsazených. A to je proto, že jsme jako školy mezi sebou zasíťované, víme o sobě. Takže tam budou lidi z Hnojníku, Třince, Bašky, Janovic, Frýdlantu…

Učitelství je hodně náročná profese. Unavený učitel, který o sobě navíc pochybuje, má před třídou velmi slabou pozici. Co s tím?

Je to tak. Někdy organizujeme i komunitní kruhy pro učitele. Co je nyní již běžné pro dětský kolektiv, nejvíc na prvním stupni, se osvědčuje i pro dospělé. A v té bezpečné atmosféře sdílení jsem často zažila i slzy. Slzy z únavy, frustrace, pocitu neúspěchu. Na běžném školení tohle nezažijete. Věřím, že to bylo i očistné.

Cítíte se sama taky někdy unavená?

To si pište, že ano. Mám tři děti, stavíme dům, není to jednoduché. Ale práce mě hrozně baví.

Digitální (ne)gramotnost českého vzdělávacího systému

pondělí 1. června 2020 · 0 komentářů

Koronavirová krize vedla k uzavření škol a postavila je před nelehký úkol – zajistit vzdělávání dětí a studentů na dálku, tedy v jejich domovech s pomocí internetu. Zvládlo tuto mimořádnou situaci české školství? Jak na ni bylo připraveno? A mohlo vůbec být? O těchto otázkách ve čtvrtek 28. května diskutovali přední experti. Pokračují tak v sérii debat, letos poprvé ve virtuální podobě, předcházejících výroční konferenci Kam kráčíš, Česko. Tu každoročně pořádají Aspen Institute Central Europe a mediální dům Economia.

Pozvaní hosté se shodli na tom, že v úrovni distanční výuky byly mezi školami velké rozdíly. Některé si vedly dobře, jiné propadly.Do značné míry záleželo na aktivitě a počítačové gramotnosti pedagogů. Zároveň se ukázalo, že potřeba digitální technologie zvětšuje vzdělávací handicap dětí z chudších rodin. Mnoho z nich nedisponovalo potřebným vybavením, tedy počítači nebo notebooky, a pokud ano, nedokázaly si se zadávanými úkoly pro školáky a zasíláním požadovaného vypracování úloh technicky poradit. Přesto však výuka na dálku přinejmenším jeden pozitivní poznatek přinesla. Pedagogové si ověřili, že mohou řadu věcí vyřešit on-line, a především pro vysoké školy je virtuální komunikace výzvou do budoucnosti.

Debatu otevřel moderátor Petr Honzejk, vedoucí rubriky Komentáře Hospodářských novin, a požádal o prezentaci nových výsledků výzkumů PAQ Research a IDEA o digitální připravenosti škol, prvních reakcích domácností se školáky a problémech sociálně-ekonomických nerovností.

„Zkoumali jsme postoj asi 800 rodičů a zajímali se, jak vnímají distanční výuku. Ptali jsme se na to, jaké mají aspirace, tedy jakého vzdělání by podle nich mohly jejich děti dosáhnout. Zajímavé je, že ve srovnání s rokem 2019 tyto aspirace klesly. Možná to bylo právě kvůli distančnímu vzdělávání a zhoršenému přístupu k přijímacím zkouškám na střední školy,“ řekl Daniel Prokop, vedoucí expertní skupiny Aspen Institute CE a zakladatel PAQ Research. „Dále jsme zjistili, že si řada rodičů dětí, zejména těch na druhém stupni, myslí, že dostávají studijní látky příliš moc, s čímž se mohli podrobněji seznámit až nyní. A konečně, že asi osm procent dětí vůbec nemělo přístup k počítači, což svědčí o sociálních nerovnostech,“ dodal.

Ministr školství, mládeže a tělovýchovy Robert Plaga připustil, že jeho úřad čelil kritice, proč se nepodařilo zajistit, aby během pandemie měly všechny děti stejný nárok na vzdělání. „Máme obrovskou diverzitu škol, a právě to se ukázalo během této krize. Rodiny nejsou všechny stejně vybavené. Počítač mnohdy nebyl volný pro výuku, protože ho používali rodiče v režimu home office. Ohrožených škol je přes tisíc, snažíme se je technicky dovybavovat s pomocí evropských fondů. A především chceme, po dohodě s operátory, ošetřit edukační domény tak, aby se nedostávaly do datových tarifů,“ uvedl ministr. Jak dále sdělil, ministerstvo připravuje pro sociálně slabší regiony návrh vyrovnávacích letních kempů, které by měly děti k doplnění výuky motivovat. Práce učitelů navíc by pak měla být ředitelem školy oceněna mimořádnými odměnami.„Díky změně financování regionálního školství mohou ředitelé své učitele odměnit. A devítiprocentní navýšení platů pro příští rok určitě bude. Tak to mám slíbeno od premiéra i ministryně financí,“ doplnil Robert Plaga.

Daniel Münich, výkonný ředitel think tanku IDEA při CERGE-EI a poradce expertní skupiny Aspen Institute CE, se domnívá, že české školství na koronavirovou pandemii připraveno nebylo a ani být nemohlo.„Učitelé se snažili. Česko se s tím potrápilo stejně, jako většina zemí. Distanční vzdělávání není univerzální budoucnost. Pro vysoké školy jsou například přednášky touto formou rozumné, u nižších škol to ale po internetu nepůjde. Určitě tím nenahradíme klasickou výuku. Ukázalo se však, že memorování bychom měli snížit na polovinu a učit to podstatné,“ poznamenal.

Ředitelka ZŠ Neštěmická z Ústí nad Labem Marie Čápová upozornila na to, že nikdo z učitelů, žáků či rodičů v celé zemi nevěděl, jak dlouho zůstanou školy zavřené. „Nikdo žádný návod neměl. Takže nejjednodušší zpočátku bylo posílat úkoly na jedno místo – Google Drive. Každý učitel si obsah opakování probrané látky a upevňování znalostí nastavoval podle potřeb svých i potřeb žáků. Zjišťovali jsme počet žáků v online výuce a těch bez možnosti připojení. Z toho vyplynuly počty žáků s nutností předávání podkladů formou pracovních listů vhozených do schránky. Rodiče pocházejí z různého socio-ekonomického prostředí.Dle zpětné vazby byl a je největším problémem objem dat pro online výuku.Velké množství žáků má jen zakoupené kupony na dobití telefonu, na kterém se připojují k online výuce," sdělila. Podle jejího názoru nebude mít krize žádný vliv na to, jak se děti v budoucnu profesně uplatní.

Ondřej Zapletal, ředitel Nadace České spořitelny, připomněl, že velkou pozornost je třeba věnovat dětem z ohrožených rodin. „Je to obrovský problém. Dětí, které byly úplně odstřiženy od výuky, je podle průzkumů minimálně deset tisíc. Stát by měl zvýšit investice do terénní práce a věnovat právě těmto dětem zvýšenou pozornost. Pandemie obnažila problémy českého školství, tedy nerovný přístup ke vzdělávání, strukturální problémy řízení školství, nedostatečné kompetence učitelů a podfinancovanost. Je důležité neuhnout z národní vzdělávací strategie 2030, která má vůli tyto dlouhodobé problémy řešit,“ dodal.

Podle šéfa Aspen Institute CE Jiřího Schneidera bylo uzavření škol velkým zátěžovým testem. „Pandemie ukázala, jak se s náhlou změnou dokázali vyrovnat nejen učitelé a žáci, ale také rodiče. Máme tak k dispozici neocenitelné podněty pro debatu o celoživotním vzdělávání, což je téma, kterému se v rámci projektu Kam kráčíš, Česko dlouhodobě věnujeme. Velkým problémem do budoucna může být to, že se ještě více zvětšily rozdíly mezi těmi, kteří krizi zvládli, a těmi, co zaostávají,“ poznamenal Jiří Schneider.

Záznam debaty najdete ZDE.



________________

O Aspen Institute Central Europe

Aspen Institute Central Europe je nezávislá platforma, kde se mohou setkávat a jednat představitelé politiky a byznysu, ale také osobnosti z oblasti umění, sportu či vědy. Cílem institutu je rozvíjet mezioborovou spolupráci a podporovat mladé středoevropské lídry z různých sektorů v jejich osobním i profesním rozvoji.

Unikátní český software studentům ukáže, na jaké obory mají talent

sobota 30. května 2020 · 0 komentářů

Koronavirová pandemie silně zasáhla i studenty základních a středních škol. Vzdálená dvouměsíční výuka se dotkla i jejich známek, kterých dostávali méně než jindy, a školy nyní řeší, podle čeho studentům vůbec vystavit vysvědčení. Body za dobré vysvědčení přitom často hrají nemalou roli při přijímacích zkouškách na střední či vysokou školu.

Rodiče či školní výchovní poradci tak budou muset příští rok o to více dbát na to, jak doporučit dětem tu nejvhodnější střední či vysokou školu a studijní obor. Pomoci jim může jedinečný software Salmondo, který umí žákům poradit, pro jaké obory či budoucí profesi mají největší předpoklady a talent.

Software vznikl teprve na podzim roku 2017 a od té doby již stihl úspěšně projít programem Jihomoravského inovačního centra JIC MASTER, zabodovat v prestižní soutěži a v současnosti jej používá přes 25 000 studentů více než 500 českých základních a středních a škol. Vzhledem ke ztíženým podmínkám výuky, kterým školy a studenti v průběhu koronavirové pandemie čelili, se nyní jeho tvůrci rozhodli zpřístupnit jej všem školám zdarma.


Každé druhé bakalářské studium zůstane nedokončeno

Jakou vybrat tu správnou střední či vysokou školu? Bude mě zvolený obor bavit a budu na něj stačit? Budu v mé vysněné budoucí práci šťastný? I takové otázky řeší každoročně desítky tisíc studentů či jejich rodičů. Zjistit, na co mají studenti největší talent, vlohy či osobnostní předpoklady, jim může pomoci česká aplikace Salmondo.

„Salmondo je uživatelsky jednoduchá webová aplikace určená pro žáky a výchovné či kariérové poradce, připravená ve spolupráci s předními českými odborníky. Díky propracovaným psychologickým testům, dotazníkům a dalším nástrojům se žáci dozví více o sobě a o tom, jaké studium a profesní cesta by pro ně mohla být ta pravá,“ popisuje hlavní myšlenku aplikace jeden z jejích tvůrců Tibor Kučera.

Žáci základních a středních škol díky aplikaci tak mohou získat důležitou životní nápovědu, na které předměty a obory se při budoucím vzdělávání zejména zaměřit. Jak totiž vyplývá ze statistik, například polovina bakalářských studií je ukončena bez získání titulu. Studenti často obor jen zkusí, nedokončí jej, a později se přihlásí na jiný. A to jen kvůli tomu, že obor neodpovídal jejich očekáváním, nenaplnil jejich představy či proto, že pro něj neměli některou z potřebných kompetencí.

Nedá se však jednoduše říci, že volba nevhodného oboru byla chyba studenta. Pro vysoké školy i pracovní trh to však znamená promarněné roky studia a zbytečnou ztrátu talentů.


Vývoj pod taktovkou odborníků a psychologů

Jedinečnost aplikace Salmondo pro identifikaci talentu a vloh každého studenta spočívá zejména v její komplexnosti. Na trhu sice existuje řada psychologických dotazníků, ovšem s různorodou kvalitou.

„Bohužel je pravda, že mnoho z těchto testů nepřináší spolehlivé výsledky a jsou vhodné spíše pro pobavení než k hlubšímu zamyšlení. Sami jsme měli stejnou zkušenost, proto jsme si dali za cíl přinést změnu. Naše aplikace Salmondo přináší sadu poctivě lokalizovaných testů, které jsou profesionálně připraveny ve spolupráci s nejzkušenějšími českými psychology věnujícími se této oblasti,“ podotýká Kučera.

Na vývoji aplikace Salmondo se podílí řada odborníků. Jedním z nich je vedoucí vědecká pracovnice Psychologického ústavu Akademie věd ČR doc. PhDr. Martina Hřebíčková, Dr., DSc., která patří k nejcitovanějším a nejuznávanějším českým psychologům. Dalším je například PhDr. Antonín Mezera, přední český odborník na volbu povolání s dlouholetými zkušenostmi ředitele pedagogicko-psychologické poradny. O kvalitě aplikace Salmondo svědčí i ocenění z roku 2018 v soutěži “Nastartuj se”, kterou pořádá Komerční banka.


Do konce školního roku zdarma

V reakci na komplikace s koronavirovou pandemií se tvůrci Salmonda rozhodli mimořádně zpřístupnit software všem školám zdarma. „Stejně jako celá řada dalších organizací ve vzdělávání, i my chceme podpořit učitele a rozšířit možnosti distanční výuky o podporu kariérového poradenství a osobního rozvoje žáků. Všem základním a středním školám v České republice nyní nabízíme plnou verzi aplikace Salmondo, a to do konce školního roku 2019/2020,“ dodává Kučera.

Zástupci škol naleznou software na webu www.salmondo.cz/nadalku

Tomáš Feřtek: Hierarchie. Bylo by škoda, kdyby se školy vrátily k „normálu“. Debata s řediteli a učiteli o zkušenostech z pandemické výuky je nečekaně optimistický zážitek

pátek 29. května 2020 · 0 komentářů

Je to jako když doma shromažďujete krámy, manželka vám říká, abyste je vyhodili, ale vy je máte rádi a nechcete se jich zbavit, i když jich máte plný byt a všude to překáží. Jenže pak se stěhujete a přijede jen malý náklaďák. A vy se musíte okamžitě rozhodnout, co je to důležité.

Zdroj: Respekt 19. 5. 2020

Přesně v téhle situaci jsme se v distančním vzdělávání ocitli a zjistili jsme, že bez spousty zbytečností v učivu se obejdeme velmi snadno,“ konstatoval v jedné ze série česko-slovenských on-line debat ředitel klánovické základky Michal Černý, jinak také předseda Asociace ředitelů základních škol v České republice.

Autor tohoto textu některé z těch debat moderoval a musí konstatovat, že to byl překvapivě optimistický zážitek. Ať už se jednalo o ředitele, ředitelku, starostu, šéfku odboru školství, učitelku nebo matky zapřažené v distančním vzdělávání, stížnosti byly spíš okrajové. A naopak v mnohém se všechny ty skupiny shodly. Což bylo zajímavé především proto, že školství na Slovensku a v České republice se už dnes v mnohém liší.

Jednoznačná shoda panovala v nutnosti seškrtat učivo. Ve chvíli, kdy přijel ten malý stěhovák, neboť na přímou výuku měli učitelé najednou opravdu jen pár hodin týdně, bylo jasné, že tímhle způsobem se vzdělávací plány naplnit nedají. Podobně to došlo rodičům. Některé školy se totiž navzdory okolnostem pokoušely do stěhovacího vozu nacpat všechno, byť to přepadávalo vrchem, a hrnuly na děti ty samé úkoly jako ve škole: vypiš z učebnice od strany do strany, vyplň cvičení… Jenže když se (například) matka novinářka podívá nečekaně napřímo do toho, čím se zabývá její potomek v češtině na druhém stupni základní školy, nutně propadne pochybnostem. Opravdu má řešit, zda je tato věta vedlejší příčinná či účelová?

Druhý „aha moment“ spočíval v zastaralosti frontální výuky. „Ona nemá moc velký smysl ani ve třídě, ale on-line vám dojde, že to je opravdu k ničemu. Proč by mě mělo dvacet žáků doma poslouchat ve stejnou chvíli z počítače, když si na stejné téma můžou pustit nějaké video nebo film,“ konstatovala Petra Mazancová, gymnaziální učitelka angličtiny a společenských věd. Obecná shoda diskutujících panovala v tom, že právě distanční vzdělávání je přimělo zásadně jinak přemýšlet o tom, jak hodinu udělat, aby se do ní vůbec někdo přihlásil. Případně, aby si je v půlce výkladu žáci nevypnuli. Číst si „pod lavicí“ je při on-line výuce výrazně snazší.

A s tím souvisí třetí a nejdůležitější bod shody. Vzdělávání zprostředkovávané digitálními technologiemi zásadně narušuje hierarchický model a činí všechny zúčastněné strany rovnoprávnější. Ve třídě můžete přísným pohledem, známkou, poznámkou či jiným lehce represivním nástrojem zařídit, aby žáci poslouchali a dělali i to, co je ve skutečnosti nezajímá. V on-line prostředí je to krajně obtížné.

A neplatí to rozhodně jen o vztahu učitel – třída. Stejné je to ve vztahu ředitel – učitelé. Má smysl kontrolovat a usměrňovat všech svých dvacet či čtyřicet kolegyň a kolegů? Jednotné pokyny jsou k ničemu. Každý ten učitel má trochu jiné děti s jinými rodiči, a tedy jiným zázemím a technickými možnostmi. Opět to samozřejmě platí pro každou třídu v běžné výuce, ale distanční vzdělávání to činí viditelné pro každého. Sociálně slabé dítě je často pro učení nedostupné, v distanční výuce opět doslova. Prostě zmizelo kdesi; dříve mentálně, dnes i fyzicky. A když dítě v problematické domácnosti nemá ani stůl, vážně ho k počítači v on-line hodině neposadíte. Nemá kde a před čím sedět.

V takové situaci příkazy nefungují. Ani ty od ministerstva ke školám a od ředitele k učitelům, ani ty od učitelů k žákům. Co funguje, je spolupráce, nabídka pomoci, výměna zkušeností, nabídka samostatnosti pro ty, kteří úkoly zvládají i bez přímého řízení, a soustředění na ty, kteří naopak potřebují pomoc každodenně. Těch momentů vhledu a pochopení je překvapivě mnoho, podívejte se na podrobnější zápisy s česko-slovenských debat. Začíná fáze, kdy se školy začínají vracet k normálu. Ale bylo by škoda, kdyby se k tomu „normálu“ doopravdy vrátily.

Autor je spolupracovníkem Informačního centra o vzdělávání EDUin

Záznamy z česko-slovenských debat ze série Nouzový stav ve vzdělávání / řešení a příležitosti v ČR a SR najdete ZDE, ZDE a ZDE.

Šárka Kabátová: Koronakrize odhalila strach ve školství i sociální nerovnosti

čtvrtek 28. května 2020 · 0 komentářů

„Myslím si, že celá tato situace možná přispěje k tomu, že alespoň trochu vymizí strach z našeho školství. Něco nového se učí nejen žáci, ale i my učitelé,“ říká pedagog Daniel Pražák ze Základní školy Strossmayerovo náměstí.

Zdroj: www.seznamzpravy.cz 17. 5. 2020

Je pro vás jakožto učitele současná situace ve školství přehledná? Tušíte, co všechno vás vlastně čeká?

Myslím si, že učitel, který chce informace najít, tak je najde. Veškeré informace pro svou práci mám, ale nevím, jestli bych to měl ten stejný pocit, kdybych byl třeba kolegou těsně před důchodem.

Pochopila jsem, že ve vaší škole hledáte na poradách mezi učiteli tu nejlepší možnou cestu ohledně fungování vaší instituce v době koronavirové.

Hledáme rozhodně konsenzuální cestu, tak, aby to bylo dobře, jak pro školu, tak pro žáky, především i pro učitele.

Vysvětlujete situace studentům tak, aby se cítili komfortně a necítili se jakkoli izolovaní v téhle situaci?

Myslím si, že učitelé velmi brzy zjistili, že to je možná to, o co žáci v tuhle chvíli stojí ze všeho nejvíc a že je vlastně naše úloha. Informace si žák dohledá. Ale už si nedohledá, jak ty informace třídit, nebo jim přitom schází sociální kontakt. Proto máme online třídnické hodiny, v nichž vlastně neřešíme učivo, ale řešíme, jaká je teď situace, a také to, jak se žáci cítí, jak řeší problémy. Jsem hrozně rád za dotazník se zpětnou vazbou, v němž jsme jednak zjišťovali technickou dostupnost žáků – to znamená, že ve spolupráci se zřizovatelem někteří naši žáci dostali technické vybavení, jako jsou třeba modemy, datové karty, ale zároveň jsme se ptali i na to, jak jim výuka na dálku vyhovuje.

A jak tato „akce“ dopadla?

Dostali jsme poměrně robustní zpětnou vazbu, a velmi pozitivní. Mně se hrozně líbilo, že se ukázalo, že u nás na škole, kde si o tu zpětnou vazbu u těch žáků říkáme dlouhodobě, jsou žáci opravdu schopni ji podat. Když byli vůči něčemu kritičtí, tak uměli přesně popsat, v čem vidí problém a co by mělo nebo mohlo být lepší. To mi přišlo naprosto skvělé. A já jsem třeba díky tomu částečně modifikoval svoji výuku.

Jakým způsobem?

Žáci vznesli požadavky, abychom se viděli na třídnických hodinách. Tak třeba to. A zároveň jsem pozměnil třeba tempo zadávání úloh nebo jejich typy.

Co žáci preferují v koronavirové situaci? Individuální práci, nebo tu skupinovou?

Moje klasická výuka je hodně postavená na skupinové práci. A přiznám se, že teď, v téhle situaci, jsem na to vlastně nedokázal navázat. Nedokázal jsem k tomu najít vhodné online řešení, a to i když patrně existuje. Vím, že třeba v Zoomu se dají rozdělit skupinky, ale nějak jsem se k tomu nedostal i proto, že jsme se ve škole rozhodli umístit těžiště do takzvané asynchronní výuky, což znamená, že nejsou všichni připojení ve stejný čas a že jim dáváme úkoly k dispozici na jakýkoli jimi zvolený čas. Některé děti jsou totiž třeba na chatách nebo v některých rodinách mají třeba jen jeden počítač pro celou rodinu. Tak proto jim umožňuji vypracovat úkoly tak, jak potřebují.

Mluvil jste o tom, že studenti umí poskytnout zpětnou vazbu vám jako učitelům a zároveň že v té situaci fungují poměrně úspěšně. Lze z toho vyčíst, jaká je současná generace žáků, nebo je příliš přehnané zatím takové soudy vůbec vyslovovat?

Já se nechci pouštět do generalizace. Nicméně já jsem se jako student pedagogiky setkával s názorem: „Co se má co student vyjadřovat k výuce.“ Vždycky jsem si ale říkal, že to tak prostě není, že se naopak žáci mají vyjadřovat k výuce. A pro mě je třeba ta zkušenost spojená s jejich zpětnou vazbou určitým potvrzením. Hlavně se mi potvrzuje, že pokud chceme po žácích, aby uměli dát zpětnou vazbu, musíme je to nejdřív naučit. A tady se ukazuje, že po dvou letech fungování systému hodnocení učitelů to žáci umí použít i v takovém extrémním případě.

Myslíte, že je současná situace ve školství, která je v lecčems přínosná jak pro žáky, tak i učitele, udržitelná do budoucna?

Myslím si, že řada učitelů na začátku nebyla tolik „kompaktní“ s využitím technologií. Ale nyní, když si je vyzkoušeli a připustili si, že je v pohodě dělat v krizové době chyby, tak dokázali svou výuku proměnit. A vím i o iniciativě z Ministerstva školství, která se snaží o to, abychom vychytali to dobré, co nás koronavýuka naučila, a přenesli to i do běžného stavu.

Poukazujete na pozitiva. Je naopak něco velmi negativního, co se vlivem krize v současném školství zakotvilo a překvapilo vás to?

Jedna věc se ukázala, ale nebylo to bohužel překvapení. Jde o to, co nám v našem školství dlouhodobě nejde, a tím je mazání sociální nerovnosti. Pokud se podíváme na data OECD, tak je to poměrně velký problém. A to, že tahle situace na řadě míst vykopala příkopy ještě o něco větší, je prostě fakt. Ale myslím si, že to může být jakési popostrčení k tomu, abychom si uvědomili, že tu tenhle problém je a že s ním musíme něco udělat. Ostatně jedna z hlavních strategických linií v dokumentu nazvaném Hlavní směry vzdělávací politiky do roku 2030 říká, a nám se to teď potvrzuje, že to není jenom o tom, abychom zajistili podnětné prostředí, ale že existují rodiny, které nemají technické zázemí.

A proto byly některé rodiny v distanční výuce závislé na darech od nejrůznějších institucí. Jejich děti by se do ní jinak ani nemohly zapojit… S kolika takovými případy jste se vy osobně setkal?

V mé třídě se jednalo o dvě rodiny. Ale nám tady funguje velmi dobrá spolupráce zřizovatele a vedení školy. Vím, že podobným systémem je proslulý například Královéhradecký kraj. Ale pak jsou oblasti, které mají problémy, a je otázkou, jak to funguje tam. Něco málo ukázalo šetření České školní inspekce skrze telefonické dotazování ředitelů, ale nemáme tolik informací, abychom z toho mohli něco vyvozovat.

Ukazuje se, že děti ze sociálně slabšího prostředí trpí ještě silnější izolací než zbytek žáků?

Ano. Všechny děti se kterými jsem komunikoval, přesně tohle zmiňují. Ale vlastně pro mě bylo, řekněme, trochu veselé nebo minimálně překvapivé, když mi ti samí žáci, kteří nepatřili k těm nejaktivnějším v čase běžné výuky, říkali, že už se hrozně těší do školy. A to nejenom na ten fotbálek, na přestávky a na spolužáky, ale říkali mi, že se zkrátka těší na to, až se zase budeme společně učit. A to si myslím, že je skvělá příležitost pro žáky.

Teď si vyzkoušeli něco, čemu se říká sebeřízené vzdělávání. Tedy jak si naplánovat plnění úkolů, jak si naplánovat svoji práci, jak si stanovit režim. Já jsem měl tuto skvělou příležitost v době, kdy jsem chodil na gymnázium, a díky tomu jsem přišel na to, že se nemusí dělat věci na poslední chvíli. A vím, že řada mých spolužáků z vysoké školy na tohle přišla až během právě vysokoškolského studia. Myslím si, že generace, která zažila dva měsíce online výuky, z toho všeho možná bude také hodně těžit.

Jaká vlastnost je teď pro české školství ta nejzásadnější? Myslím, aby se celá ta nová situace zvládla bez hlubokých ran?

Myslím, že je to hlavně komunikace. A to na všech úrovních. Komunikace je klíčem k tomu, abychom společně zvládli tuto situaci a abychom třeba zvládli i ty další těžké vlny, které nejspíš přijdou.

A čeho by se naopak mělo české školství definitivně zbavit?

Jeden můj kolega, skvělý dějepisář, říká, že školství není pro ustrašené. A já si myslím, že, a ukazuje to i řada diskuzí, že strach v našem školství je všudypřítomný. Jde například o strach ze selhání. Když si znovu vezmu na pomoc data OECD, ukazuje se, že jsme vlastně na konci žebříčku toho, jak si jako učitelé věříme v tom, jestli dokážeme ovlivnit výsledky našich žáků. To znamená, jak si věříme, že dokážeme implementovat novou metodu. Já si myslím, že teď se v našem školství ukázalo, že jsme se na situaci dobře adaptovali. Výuka ve třídách se překlopila do online výuky.

Je spoustu příkladů, kdy učitelé navzdory věku do toho rozjetého vlaku nasedli s nadšením a streamují své hodiny. Učitelka z malotřídky na vesnici se například stala youtuberkou. Takových případů je víc. Myslím si, že celá ta situace možná přispěje k tomu, že alespoň trochu vymizí strach z našeho školství. Třeba i z nového způsobu hodnocení žáků. Teď se ukázalo, že je možné žáky na konci školního roku hodnotit pomocí slovního hodnocení, což věřím, že pro řadu učitelů může být dalším impulzem vyzkoušet si něco nového. A ono je to v podstatě těžší než přidělit nějakou známku. Je to vlastně velká zodpovědnost pro učitele. Jednak je to časově náročné a druhak se nad tím žákem musí mnohem víc zamyslet, aby mu mohl dát skutečně kvalitní zpětnou vazbu. Často se lidé ptají, co se žáci v době koronavirové vlastně naučí. Důležité je si uvědomit, že se učí nejen žáci. Spoustu se toho učíme i my učitelé.

Jana Hrubá: Nastává čas pro sebehodnocení?

středa 27. května 2020 · 0 komentářů

S postupujícím časem se v médiích objevují stále častěji výzkumy a průzkumy z oblasti on line vzdělávání, zkušenosti ředitelů, učitelů i rodičů s jeho zaváděním i zamyšlení, co by mělo nastat, až koronavrová krize skončí.

Generál Petr Pavel nedávno kdesi napsal: „Měli bychom využít tento oddechový čas, kdy je epidemie na ústupu, pro zlepšení toho, co fungovalo hůř, než bychom si přáli, abychom byli dobře připraveni, než přijde druhá vlna.“ Všechny nečekané události vždy ověřují připravenost. Nejen v armádě a ve strukturách státu. Také ve školách. Vždy lépe obstojí ti připravenější.

Abychom mohli tuto nečekanou zkušenost opravdu zhodnotit, musíme mít s čím porovnat stav předtím a poté. Dobře se dá využít mezinárodní výzkum TALIS 2018, který mapuje zkušenosti, názory a postoje učitelů a ředitelů v porovnání 48 států.

Proč připomínám tento výzkum? Výrazně se tam objevuje nízká sebedůvěra českých učitelů. Jejich pocit připravenosti na zvládnutí obsahu předmětu a didaktiky od roku 2013 dokonce poklesl. Necítí se dost připraveni na výuku různě nadaných žáků (dokonce jen 34 %!), ale i na chování žáků, vedení třídy, sledování pokroku žáků a využívání ICT (jen 47 %!) Nemluvě o připravenosti na motivování žáků, jejich vedení ke kreativitě, kritickému myšlení, samostatné práci, k řešení problémů a připravenosti na projektovou výuku.

Nemůžeme se tedy divit, že v čase koronaviru nezvládli všichni ředitelé a učitelé on line výuku stoprocentně, že nedokázali podchytit, motivovat a netradičně hodnotit všechny žáky. Naopak si myslím, že mnoho škol obstálo vzhledem k uvedenému pocitu nepřipravenosti velmi dobře. Ti, kteří dokázali komunikovat navzájem, s rodiči i žáky, spolupracovat, pomáhat si a rychle se učit jeden od druhého, novou situaci zvládli. (Možná to souvisí s pozitivním dopadem zpětné vazby, mentoringu a profesního rozvoje – i to se ve výzkumu TALIS objevuje.) Jejich sebedůvěra může výrazně vzrůst.

Pravdivé sebehodnocení by teď mělo rychle nastat na všech úrovních – u jednotlivých učitelů, vedení škol, celých sborů, zřizovatelů i představitelů státu. Měli bychom se ptát na názor i žáků a rodičů. Zvládli jsme všichni všechno dobře? Byli jsme na nenadálou situaci dobře připraveni po stránce koordinace, technické i lidské? Co způsobovalo, že to někde drhlo?

Vlastně jde o připravenost na změnu. Svět kolem nás se mění nesmírně rychle a nikdo neví, jaká překvapení nám vliv člověka, techniky a reakce přírody ještě mohou přichystat. Mnoho autorů dnes píše o tom, že bychom se neměli vracet k navyklým pořádkům a přístupům. Souhlasím – měli bychom zhodnotit dobré zkušenosti, využít je a doplnit své dovednosti. Pak můžeme hledět do budoucnosti s větší sebedůvěrou, že dokážeme zvládnout změny a naplnit své poslání.

Miroslava Federičová, Václav Korbel: Pandemie COVID-19 a sociálně-ekonomické nerovnosti ve vzdělávání

úterý 26. května 2020 · 0 komentářů

Cílem této studie není popsat současnou situaci, ale nastínit, kdo je výukou na dálku nejohroženější a kudy by se měla případná opatření ubírat, abychom omezili prohlubování nerovností ve vzdělávání. Ve studii se zaměřujeme na vzdělávání základní, s větším důrazem na druhý stupeň.


Shrnutí

Školy byly kvůli pandemii COVID-19 uzavřeny 11. března 2020 a od té doby byly nuceny přejít na výuku na dálku. Tyto nové okolnosti mohou, kromě jiného, ještě více prohloubit již tak značné nerovnosti ve vzdělávání, které v Česku patří k nejvyšším v Evropě. Ve studii se proto zaměřujeme na různé faktory, které by mohly ovlivnit průběh aktuální výuky na dálku a dopady na sociálně-ekonomické nerovnosti ve vzdělávání v Česku. Pro přehlednost rozlišujeme faktory na straně škol, rodin a žáků.


Školy

Z technického hlediska byla na rychlé přizpůsobení se potřebám výuky na dálku připravena jen menšina škol. Pouze 19 % základních škol disponovalo školním informačním systémem dostupným rodičům i žákům online, maximálně polovina využívala nějakou online platformu k výuce.


Učitelé

Z pohledu ICT dovedností učitelů jich byla na výuku na dálku připravena méně než polovina, což je pod průměrem zemí OECD. Zároveň necelá čtvrtina učitelů postrádá vzájemnou podporu mezi učiteli, a to zejména při zavádění nových myšlenek ve škole. Všechny tyto faktory, důležité pro rychlý a hladký přechod na výuku na dálku, se však významně neliší ve školách s vyšším podílem žáků ze znevýhodněného prostředí. Problémem by nicméně mohl být nedostatek pedagogických pracovníků, tím spíše nedostatek kvalifikovaných a aprobovaných pedagogických pracovníků, se kterým se potýkají zejména školy v sociálně znevýhodněných oblastech.


Domácnosti

V domácnostech může hrát roli hlavně technická vybavenost na straně hardwaru a internetového připojení a podpora dětí ze strany rodičů. I když se technická vybavenost domácností obecně nezdá být v dnešní době vážnějším problémem, i tak je stále 6 % domácností s dětmi, kde počítač nebo tablet doma nemají, a zhruba 3 %, kde nemají připojení k internetu. Část žáků bude mít navíc přístup pouze přes mobil s omezeným datovým tarifem. Jde zde zejména o žáky s nejnižším socioekonomickým statusem. Tato skupina žáků je znevýhodněna také v případě podpory ze strany rodičů, kde až 16 % žáků ze znevýhodněného prostředí, oproti 8 % žáků s vyšším socioekonomickým statusem, postrádá podporu rodičů v jejich snaze učit se. Tyto faktory na straně domácností tudíž mohou hrát roli v prohlubování nerovností ve vzdělání, a to zejména v případě, když se bude situace distanční výuky prodlužovat. Jejich dopad může být zároveň o to horší, když se dostanou do interakce s nejasnými nebo komplikovanými instrukcemi pro výuku na dálku ze strany učitelů, které vyžadují větší zapojení a pomoc rodičů.


Žáci

Technické dovednosti na straně žáků by pro sociální nerovnosti ve vzdělávání neměly být zásadní. Práci s ICT ovládá více než 90 % žáků, a to bez rozdílů, z jakého socioekonomického prostředí pocházejí. Samostatnost při řešení problémů nebo instalaci nových programů pak již zvládá něco víc než polovina, s menší nevýhodou pro žáky ze znevýhodněného prostředí. Klíčovým, a to zejména u žáků druhého stupně základního vzdělání, se však jeví motivace, ambice, píle a sebedůvěra žáků, jejichž význam může být u distančního vzdělávání větší. V těchto socio-emočních („měkkých“) dovednostech mají výraznější výhodu žáci s nejvyšším socioekonomickým statusem.


Doporučení pro veřejnou politiku

Na základě našich zjištění se liší pro různé časové horizonty:

V případě relativně krátkého zavření škol jsou nejvíce ohrožení žáci, kteří se běžícího vzdělávání na dálku neúčastní, a to ať kvůli chybějící technice, nedostatku podpory z rodiny, anebo vlastnímu nezájmu. Pro ně výpadek i pár měsíců může vést k dlouhodobému zaostávání a další ztrátě motivace a aspirací. Je zásadní nejenom výuku umožnit žákům bez techniky, ale také se snažit zapojit nekomunikující žáky, a to přes intenzivní komunikaci s rodiči, nebo při snížení restrikcí spoluprací s terénními pracovníky. Po znovuotevření škol lze kromě doučování přemýšlet také o letních opakovacích kurzech pro ohrožené žáky.

V případě delšího zavření škol se budou zvyšovat rozdíly mezi školami. Je proto nutné přijít s inovativními opatřeními, jak pomoct školám, které nezvládají dobře výuku na dálku. To buď vyžaduje kvalitní data a akceschopnost v regionech pro jejich identifikaci a následnou pomoc, anebo silné vedení z centra.

V neposlední řadě by měl vzniknout plán, jak reagovat na případné další vlny pandemie, které mohou vést k dalšímu zavírání škol v budoucnu. Řada zemí se soustředí na investice do ICT technologií a vzdělávání pedagogů, v Česku je ale v čase mezi možnými vlnami také klíčová aktivace podpůrného mechanismu školám (ve smyslu středního článku podpory). Ten by v době jak otevřených škol, tak v případě znovu uzavření byl schopen školy monitorovat a pružně a efektivně pomáhat v těch potřebných.


Celý text studie najdete ZDE.

Výzkum: Jak vidí naši rodiče domácí vzdělávání ve srovnání s rodiči jinde? Rodiče se mohou zapojit.

pondělí 25. května 2020 · 0 komentářů

Více než dvouměsíční uzavření škol představuje vynucený experiment s domácím vzděláváním. Vystavil rodiče, děti i učitele zcela nové situaci. Museli se prakticky vyrovnávat se zajišťováním výuky a učení dětí. Rodiče byli nuceni do značné míry převzít na svá bedra jeho organizaci, intenzivněji komunikovat s učiteli a přitom zvládat chod domácnosti a další úkoly.

Je důležité zjistit, co si rodiče o vzdělávání v domácím prostředí v průběhu pandemie myslí, jak se s požadavky na výuku vypořádali a jak problémy s ní spojené konkrétně řeší. Proběhlo sice již několik šetření s podobným zaměřením. Žádné však nebylo tak podrobně zaměřeno na každodenní postupy rodičů a jejich komunikaci se školou jako dotazníkový výzkum, který navíc dovoluje mezinárodní srovnání. Dotazník, který jsme vyvinuli ve spolupráci s francouzskými, německými a italskými kolegy bude předložen rodičům v deseti zemích.

Ve Francii proběhl sběr dat již v dubnu a první výsledky ukázaly několik zajímavých skutečností. Během měsíce dubna tam dotazník vyplnilo 30 tisíc rodičů.

Ukázalo se, že rodiče bez ohledu na vzdělání, povolání nebo obec, v níž rodina žije, nerezignovali na snahu své děti právě v této době ve vzdělávání podpořit. Čas, který denně věnují sledování a kontrole učení svých dětí, se téměř nelišil. Vždy šlo zhruba o 3 hodiny denně. A to i přes rozdílné vybavení domácnosti internetem nebo počítači či chytrými telefony či ipady.

Mezi rodinami však byly rozdíly v typu intelektuálního podněcování dětí, v samotném učení. Někteří rodiče vyžadovali striktní plnění zadání a trvali spíše na formálních aspektech úkolů (sedět u úkolů, odeslat je včas). Jiní rodiče zase zadávali svým dětem i činnosti a úkoly, které s předepsaným učivem souvisely spíše nepřímo, vyhledávali pro ně úkoly složitější a činnosti, které měly více rozvíjející charakter. Zajímavým ukazatelem je také skutečnost, že rodiče berou v potaz, co bude dál, jaké učivo je klíčové pro zvládnutí látky, která bude následovat v dalších měsících.

Potvrdilo se tak, že dosavadní zjištění o materiálních podmínkách domácností pro distanční vzdělávání nebo o frekvenci, délce a způsobech komunikace se školou neposkytují odpověď na to nejpodstatnější. Jaká je (a nakonec bude) efektivnost domácího učení dětí, do jaké míry se případně prohloubí rozdíly mezi dětmi s rozdílným rodinným zázemím. To by mohlo naznačit, na co a jak se zaměřit ve škole po zahájení dalšího školního roku. Na výzkum by proto od září měly navazovat rozhovory s těmi rodiči, kteří budou ochotni se do nich zapojit. A také s učiteli, kteří budou mít zájem poskytnout pohled “z druhé strany“.

Cílem výzkumu je tedy porozumět současné situaci a díky tomu pomoci školám a rodinám lépe zvládnout návrat do výuky, ale také se připravit na případné podobné situace v budoucnosti. Ty bohužel nelze vyloučit.

Naši rodiče se do šetření mohou zapojit zde: https://www.surveymonkey.com/r/TQNV39X

Výzkum podpořilo nakladatelství Portál slevovým kupónem 20% z nákupní ceny knih z tohoto nakladatelství pro rodiče, kteří se do něj zapojí vyplněním dotazníku v době do 21. 6. 2020.

prof. Stanislav Štech
Univerzita Karlova – Pedagogická fakulta

Celosvětově oceněná výuková aplikace Mooveez je nyní zdarma

sobota 23. května 2020 · 0 komentářů

V době karantény a období, kdy jsou uzavřené školy, pomáhá učitelům i rodičům s výukou jazyků česká aplikace Mooveez, která získala prestižní ocenění od British Council. Aktuálně ji využívá více než čtvrt milionu uživatelů. Firma se v reakci na dění kolem pandemie koronaviru nyní rozhodla, že aplikaci zpřístupní pro všechny až do konce srpna zcela zdarma.

Aplikace Mooveez, která podporuje výuku jazyků s pomocí filmů, získala díky svému přelomovému přístupu v roce 2016 v Londýně ocenění Digitální inovací roku v celosvětové soutěži pořádané British Council. Tým Mooveez se tento týden rozhodl pomoci školám i rodičům a nabízí aplikaci až do 31. 8. 2020 zcela zdarma, aby jim pomohl s výukou v současné náročné situaci. Aplikaci již takto využívají přední jazykové školy v zemi jako Edua Group, Confucius či Glossa a je rovněž testována na stovkách dalších základních a středních škol v Česku a sousedním Německu.

„Uzavření škol kvůli pandemii koronaviru zásadním způsobem narušilo běžné způsoby výuky. Dáváme proto studentům i jejich učitelům k dispozici nástroj, díky kterému mohou i v tomto složitém období pokračovat ve výuce a vzájemné interakci“, vysvětluje záměr ředitel společnosti Mooveez Company Miroslav Pešta.


Jak aplikace funguje?

Aplikace Mooveez studenta nenásilně a zábavnou formou vede k užívání jazyka pomocí filmů. Díky tomu uživatel velmi rychle porozumí filmovým dialogům, ze kterých přejímá slovní zásobu a fráze. K tomu aplikace používá například ozvučené kartičky, u nichž si student procvičuje překlad nebo se může nahrávat a porovnávat výslovnost se originálem. Dvojjazyčný scénář, kterým uživatel ovládá film zase pomáhá s porozuměním složitějších pasáží filmu.Čeští uživatelé se mohou učit angličtinu, němčinu, francouzštinu, španělštinu nebo ruštinu.Součástí výukového programu jsou také denní mini-aktivity. V aplikaci lze kromě známých filmů nalézt i seriály nebo dokumenty.

Aplikace je vhodná pro domácí výuku, ale hlavně pro školy. Největšího vylepšení výukového procesu totiž lze dosáhnout právě ve spolupráci s učitelem. Místo domácích úkolů nechá učitel studenta pouze koukat doma na části filmů různými způsoby. Společné online hodiny se pak díky lektorskému portálu promění v zábavné hraní si na filmové herce, diskuse o zápletce či charakterech hrdinů filmů či seriálů.

Mooveez využívá zkušenost s jazykovou výukou, kterou mají skandinávské země. Tam na rozdíl od jiných regionů umí téměř každý anglicky. Ve Skandinávii se totiž nikdy nerozvinulo dabování filmů v té míře, jako u nás. Od mládí se tam všichni dívají na anglické filmy pouze s titulky. Děti i dospělí mají díky častému kontaktu s angličtinou výbornou pasivní slovní zásobu, anglický jazyk mají „naposlouchaný“ a ve škole s učiteli jej aktivují a dále rozvíjí. Do dlouhodobé paměti se díky emocím zapisují scénky z filmů lépe než cokoliv jiného. „Pokud vás něco baví, tak se učíte, ať to máte v plánu či nikoliv,“ tvrdí profesor Stephen Krashen z University of California.

Pro zlepšení úrovně v cizím jazyce je třeba častého, ideálně denního kontaktu s jazykem. Aplikace Mooveez tento kontakt umožňuje a podporuje.


______________________

MOOVEEZ Company a.s. je česká společnost, která vyvíjí a provozuje jazykovou aplikaci Mooveez. Aplikace Mooveez je na českém trhu od roku 2014 a v roce 2016 se začala rozšiřovat do dalších zemí. Funguje na obou nejrozšířenějších mobilních platformách – Android a iOS. Na jejím vývoji se podílel třicetičlenný mezinárodní tým programátorů, pedagogů, překladatelů a korektorů.

Kontakt:
Miroslav Pešta – ředitel Mooveez, M: 602 310 489, E: Miroslav.pesta@mooveez.com

Projekt pomůže tisícům ohrožených dětí se vzděláváním

pátek 22. května 2020 · 0 komentářů

Částkou šest milionů korun podpořila Nadace České spořitelny projekt organizace Člověk v tísni s názvem “Krize COVID 19 a vzdělávací dráhy ohrožených dětí”. Cílem společného projektu je pomoci dětem, které se v důsledku koronavirové krize nemohou účastnit distanční výuky na stejné úrovni jako jejich spolužáci.

Primárními příjemci podpory je minimálně 500 dětí z 250 rodin Těm bude zapůjčena potřebná technika, zajištěno připojení na internet a doučování. Projekt nicméně počítá s následnou podporou dalších stovek až tisíců dětí prostřednictvím dalších vzdělávacích služeb a nízkoprahových zařízení. Podpora zahrnuje také rozšíření online dobrovolnictví a umožní nalézt dobrovolníky z nejrůznějších regionů, využít univerzity, studenty, a propojit je s dětmi v lokalitách, kde je dlouhodobě deficit této pomoci. V rámci projektu pak budou otestovány také otevřené hotspoty v lokacích s výrazným počtem obyvatel bez připojení.

„Distanční výuka v době krize v řadě případů prohloubila problémy, kterým sociálně znevýhodněné a jinak ohrožené děti čelily ve vzdělávání již před krizí,” říká Ondřej Zapletal, ředitel Nadace České spořitelny, a dodává: „Člověka v tísni vnímáme jako výrazného hráče, který má ve spolupráci s dalšími subjekty šanci na dosahování systémových změn. Tento projekt je první větší spoluprací Nadace České spořitelny s Člověkem v tísni a já věřím, že jde o první krok ke strategickému partnerství v rámci našeho nadačního programu zaměřeného na rovné šance ve vzdělávání.”

Projekt ve své první fázi reaguje na urgentní potřebu v důsledku krize COVID 19 – zajištění a umožnění vzdělávání dětí žijících v sociálním vyloučení. Ve střednědobém a dlouhodobém horizontu se pak bude soustředit na vyrovnání dopadů krize a stabilizaci rodin.

„Půlroční výpadek z výuky bude mít pro sociálně znevýhodněné děti citelné dopady – ať už na úrovni znalostní a dovednostní, tak na úrovni sociální,” vysvětluje vedoucí projektu Zuzana Ramajzlová z Člověka v tísni a uzavírá: „Na základě dlouholetých zkušeností jsme přesvědčeni, že děti budou potřebovat čas pro vyrovnání absence a stabilizaci spolupráce se školou. Největším problémům totiž děti mohou čelit právě po začátku nového školního roku. Proto považujeme za nezbytné podporu směřovat na celý nový školní cyklus.”

___________________

Nadace České spořitelny je největší bankovní nadací v ČR. Zaměřuje se především na systémové změny ve vzdělávání a v sociálním podnikání. Do podpory projektů v těchto oblastech a dalších obecně prospěšných programů investuje každý rok v průměru 60 miliónů korun.