středa 12. srpna 2020 · 0 komentářů

K sepsání následujících myšlenek mě motivovala otázka v dotazníku ohledně distanční výuky v rámci naší školy. Poslední z otázek zněla „Chceš k výuce něco navrhnout?“ Chci. Věřím, že období, které člověk stráví ve školském vzdělávacím systému je tím nejdůležitějším v životě člověka – vždyť se v něm formuje budoucnost jedince a celé společnosti, která je těmito jedinci tvořena. Místo o osobnostní vývoj studenta však konvenční vzdělávací systém klade důraz na mechanickou memorizaci faktů, jejichž drtivá většina je pro budoucí život bezvýznamná.

Zdroj: EDUin 2. 7. 2020

Netvrdím, že je memorizace špatná. Aby člověk dokázal vyjádřit své myšlenky, je potřeba naučit se pravopis našeho (krásného) českého jazyka. Aby se člověk dokázal orientovat v základních ekonomických otázkách, je potřeba základní znalost matematiky. Dnes extrémně důležité cizí jazyky dostávají od škol poměrně velký prostor. Také IT kompetence dostává čím dál větší pozornost, což nelze hodnotit negativně. V neposlední řadě bych chtěl vyjádřit respekt a úctu ke všem učitelům, kteří svému povolání dedikují svůj čas a energii a snaží se ze školy udělat opravdu místo vzdělání, místo, jakým by škola měla být, kterým je však čím dál méně.


„Chceš k výuce něco navrhnout?“

Ráno jsem si udělal zhruba dvouhodinovou sportovní / meditační rutinu, která mi hodně pomáhá soustředit se a jsem fyzicky i psychicky v mnohem lepší kondici. Tuto rutinu bych normálně v rámci dojíždění nebyl schopen realizovat, přitom je start dne ta nejdůležitější část – formuje naši výkonnost a soustředěnost ve zbytku dne a konvenční školský systém se o tyto věci vůbec nezajímá. Nezajímá se o to, co je v životě člověka skutečně důležité, pouze plnit osnovy, psát testy, dostávat známky a to celé až k maturitě, po jejímž složení člověka škola vyvrhne do dalšího stupně vzdělávání.

Přitom v čem je maturita v životě člověka tak důležitá, či jakkoli prakticky významná? Rozhoduje o dalším studijním / kariérním životě? Určitě ne, kdybych netrávil dny a hodiny svého volného času přemýšlením, jaké jsou v mém životě hodnoty, které chci zastávat, úsilím o co chci strávit následující dekády a na kterou vysokou školu půjdu, netušil bych, kam po gymnáziu jít. Jen díky tomu, že jsem v kontaktu s lidmi z oboru, ve kterém chci pracovat, mám určitou kariérní představu a snad i budoucnost. Ne díky tomu, že se dokážu naučit desítky autorů s jejich díly a literárním kontextem. Ne díky tomu, že jsem prospíval s vyznamenáním.

Je načase, aby moderní školství začalo skutečně dospívající lidi připravovat na život, nejen s nimi hrát hru na čísla od jedné do pěti. Chápu, že možnosti učitelů jsou svázány osnovami, které jsou v principu stejné od 19. století. Chápu, že mnoho učitelů je znechucených a frustrovaných z žáků, kteří se nechtějí učit, odmítají dávat pozor a neplní úkoly. Ale děti jsou prostě takové – jsou věrné svojí přirozenosti a ještě nejsou tak sociálně deformované jako dospělí, nemají takovou „sebekontrolu“.

Takže jejich nepozornost nepramení z toho, že by byly zlobivé a neposlušné, nýbrž z toho, že školský systém jde proti jejich přirozenosti. (viz Emil čili o výchově / pedagogická filosofie Komenského – není naprosto zvrácené, že se studenti musí nazpaměť učit názvy děl a životopis jejich autorů, ale myšlenky děl, toho, proč ta díla byla v první řadě napsána, škola s poklidem ignoruje?) Toto je samozřejmě otázka komplexní reformy školství, která je potřeba, ale na kterou já/jeden učitelský sbor nestačí. Proto se, prosím, raději zaměřme na to, co změnit můžeme, na každodenní realitu vyučovacích hodin, které i jednotlivec může udělat více či méně užitečné.

Jakým způsobem by tedy české školství mělo studenty připravovat na život? Naučit je zodpovědnosti. Ne typu zodpovědnosti „odevzdám žádaný úkol a budu mít klid“. Ta může vést pouze k tomu, že po jejím splnění studenti opravdu chtějí mít pouze klid a rozptýlení, které hledají v destruktivních činnostech a návycích. Schválně píši „může“ – rozhodně si nemyslím, že ze školy vycházejí pouze negativně deformovaní jedinci. Všichni skvělí lidé, se kterými jsem se v životě setkal (a že jich není málo), vzdělávacím systémem prošli. Avšak důvody, díky kterým je za skvělé považuji, nepramení ze znalostí nabytých ve školních lavicích. Škola by měla studenty vést k odpovědnosti za oblasti života, které se těžko kvantifikují do učebních osnov – jedná se o oblasti psychického a fyzického zdraví, finanční gramotnosti a seberealizace.

Ať už si toto přečte více či méně učitelů, nevracejte se v příštím roce do úplně stejných kolejí. Udělejte, prosím, znovu ze školy něco, co je v dnešním světě relevantní. Protože v aktuálním stavu, kdy jsem měl možnost pracovat doma a v tomto režimu jsem byl daleko zdravější (fyzicky/mentálně) a produktivnější, nemohu shledat fyzickou docházku do školy a plnění v osnovách stojící učební látky jakkoli prospěšnou. Děkuji. Věřím vám, že uděláte vše, co je ve vašich silách, aby byl následující rok lepší, než ten předchozí.


Vojtěch Starý letos maturitní zkouškou zakončil středoškolské studium na Gymnáziu Jeseník. Zajímá se o otázky ekologie, společnosti a školství – jeho snem je pomoci k jeho zlepšení.

NÁRODNÍ GALERIE Praha: aktuální výstavy a kompletní program

pondělí 10. srpna 2020 · 0 komentářů

AKTUALISOVÁNO.

Dovolujeme si vás pozvat na výstavy, doprovodné programy, programy pro děti a rodiny s dětmi a další akce.


Kompletní program: srpen a září 2020

Kompletní program (včetně programů lektorského oddělení a programů pro školy a zájmové skupiny) na srpen najdete ZDE, na září ZDE.

Přehled všech probíhajících a připravovaných výstav najdete ZDE.

Nabídku všech programů pro školy najdete ZDE.

Komentované prohlídky, studijní materiály, semináře a kurzy pro pedagogy najdete ZDE.


Leonardo inspirující

Schwarzenberský palác, do 18. října

Leonardo da Vinci byl uměleckou osobností, která nikdy nepřestala podněcovat tvorbu následujících generací. Grafický kabinet ve Schwarzenberském paláci představuje jak díla vytvořená podle Leonardových předloh, tak také jím volně inspirovanou tvorbu.

Přestože se jedná o prostor vyhrazený primárně starému umění, součástí grafického kabinetu jsou tentokrát i díla z 19. a 20. století. Návštěvníci Národní galerie si tak mohou prohlédnout kresby Jana Zrzavého nebo Viléma Kandlera. Dalšími vystavenými díly budou grafiky Albrechta Dürera, Williama Hogartha, nebo mědiryt vytvořený podle předlohy Petera Paula Rubense.

Zlatým hřebem je Hollarův grafický list Salvator Mundi, jehož předloha v nedávné době rezonovala všemi světovými médii.

Více informací a doprovodné programy ZDE.


Stanislav Sucharda 1866–1916: Tvůrčí proces

Veletržní palác, prodlouženo do 25. října

»Výstava představuje osobnost významného českého sochaře přelomu 19. a 20. století, v jehož vrstevnaté tvorbě se prolínají interakce regionu a metropole, přechod od tradic 19. století směrem k moderně i postupná recepce progresivních evropských stylů domácím uměleckým prostředím.

Suchardův život a dílo jsou členěny do tematických celků věnovaných formativnímu prostředí rodinné novopacké dílny, tvůrčím počátkům, působení v čele Spolku výtvarných umělců Mánes, architektonické skulptuře, portrétní, pomníkové, sepulkrální a medailérské tvorbě. Ve všech těchto oblastech je dobře patrný vývoj umělcova formálního projevu od raného myslbekovského realismu přes rodinovskou impresi až k ryze modernímu výrazu.

Sucharda se rozhodující měrou zasloužil o rozvoj českého moderního medailérství; sám za své plakety a medaile obdržel řadu mezinárodních ocenění. Aktivní sokolství podpořilo jeho fascinaci idealizovaným světem slovanského pohanství, vznik originálního ikonografického repertoáru a značně nekonvenčních pomníkových návrhů.

Tato vůbec první souhrnná prezentace vesměs neznámého Suchardova díla je výstupem společného projektu Stopy tvorby. Dědictví velkých sochařů první poloviny 20. století. Restaurování a péče o sochařské památky ze sádry (NAKI, DG16P02B052) Fakulty restaurování Univerzity Pardubice a Ústavu dějin umění AV ČR, v jehož průběhu byla zpracovávána umělcova unikátní pozůstalost. Čerstvě restaurované sádrové modely, kresebné studie i bohatá fotografická dokumentace umožňují komplexní vhled do vlastního tvůrčího procesu, počínajícího spontánní autorskou črtou a vrcholícího mnohdy odosobněným převodem do finálního materiálu.«

Více informací a doprovodné programy ZDE.


Karel Myslbek: Tiché drama lidské bídy

Veletržní palác, grafický kabinet, 4. patro, do 8. listopadu

Malíř Karel Myslbek (1874–1915) byl citlivým pozorovatelem obyčejných lidí, které zachycoval v jejich těžkých životních podmínkách. Zajímal ho také svět cirkusu a divadla jako odraz této nelehké lidské existence.

Kresby a grafiky, ve kterých rozvíjel motivy pozdějších obrazů, představí některé z jeho námětů od zobrazení starců a žebráků k motivům klaunů a pierotů.

Více informací a doprovodné programy ZDE.


Hermína Laukotová: Páry zemské

Veletržní palác, grafický kabinet, 4. patro, do 8. listopadu

V letech 1898–1900 představila českoněmecká malířka Hermína Laukotová (1853–1931) pražské veřejnosti svůj grafický cyklus Páry zemské (Erdendunst). Dnes málo známý, avšak výtvarně pozoruhodný soubor leptů a akvatint je po sto dvaceti letech od svého vzniku ve své úplnosti k vidění ve formě grafického kabinetu.

Ten připomíná, jakou roli hrála v umění přelomu 19. a 20. století znovuzrozená umělecká grafika a zároveň, jaké místo v ní zastávaly ženy – umělkyně.

Více informací a doprovodné programy ZDE.


Sen ve snu. Edgar Allan Poe a umění v českých zemích

Veletržní palác, prodlouženo do 22. listopadu

Výstava se věnuje reflexím tvorby amerického spisovatele, básníka a teoretika Edgara Allana Poea (1809–1849) ve výtvarném umění v českých zemích, stejně jako obecnějšímu fenoménu hrůzy a strachu. Poe vyvolává dodnes živý zájem, jeho povídky a básně stále inspirují nejen literáty, ale i výtvarníky, filmaře či hudebníky.

Literární dílo E. A. Poea začalo více umělce inspirovat až po spisovatelově předčasné smrti. Hlavní zásluhu na tom měl překladatel jeho díla do francouzštiny básník Charles Baudelaire. Pozoruhodná díla inspirovaná Poeovou tvorbou vytvořily již ve druhé polovině 19. století tak výrazné osobnosti jako byli například Edouard Manet, Odilon Redon, James Ensor nebo Gustave Doré.

Jakkoli začalo být Poeovo dílo překládáno do češtiny již v 50. letech 19. století, první výtvarné reflexe přišly až o několik desítek let později, tedy na přelomu století. Jeho básněmi a povídkami byl inspirován například František Kupka a záhy po něm i Josef Váchal, Jan Konůpek nebo František Kobliha. S českým prostředím měl silné vazby i Alfred Kubin, který svými pracemi doprovodil souborné vydání Poeových povídek v němčině.

Zájem o Poea pak nepřetržitě trvá až do současnosti. Zásadní práce inspirované Poem vytvořil například Alén Diviš nebo František Tichý. Poe výrazně inspiroval i Jana Švankmajera a v nedávné době například Františka Štorma nebo Jaroslava Rónu.

Výstava představuje široké spektrum umělců, vedle již zmíněných například Krištofa Kinteru, Josefa Bolfa nebo Martina Zeta, stejně jako příslušníky nejmladší generace Jana Vytisku či Marka Škubala. Cílem je demonstrovat úzké vazby, které může moderní a současné umění mít k tvůrci z 19. století.

Vystavující umělci: Josef Bolf, Adolf Born, Alén Diviš, Tereza Eisnerová, Jakub Gajdošík, Matouš Háša, Jan Hísek, Kryštof Hošek, Jakub Janovský, Bohumil Kafka, Krištof Kintera, František Kobliha, Běla Kolářová, Jan Konůpek, Jan Kotík, Alfred Kubin, Otakar Kubín (Coubine), František Kupka, Martin Mulač, Karel Nepraš, Jaroslav Panuška, Jiří Příhoda, Jaroslav Róna, Pavel Rút, Jakub Schikaneder, Vladimír Silovský, Karel Souček, Hugo Steiner-Prag, Richard Stipl, Jiří Šalamoun, Marek Škubal, Jakub Špaňhel, František Štorm, Jan Švankmajer, Mark Ther, František Tichý, Josef Váchal, Markéta Váradiová, Jan Vytiska, Martin Zet.

Více informací a doprovodné programy ZDE.


Nebourat! Podoby brutalismu v Praze

Veletržní palác, prodlouženo do 22. listopadu

Architektura 60. až 80. let 20. století, někdy obdivovaná, někdy nenáviděná, je intenzivně diskutovaným a rozporuplně přijímaným fenoménem současnosti. Veřejnost ji možná vnímá zatím spíše negativně, do značné míry i kvůli nedostatku informací nebo negativní zkušenosti s režimem před Sametovou revolucí. Výstava Nebourat! Podoby brutalismu v Praze prezentuje pražské stavby (včetně projektů připravovaných, ale nepostavených), které byly ve větší či menší míře ovlivněny brutalismem a pokrokovými vlivy za zapovězeného, ale pro tvůrce inspirativního Západu.

Krok za krokem odkrývá, v čem spočívají prostorové, kompoziční nebo konstrukční hodnoty této architektury. Představuje stavby, které výrazným způsobem vstupují (nebo měly vstoupit) do obrazu města a které zásadně ovlivňují kvalitu veřejného prostoru kolem sebe. Takové objekty jako je např. obchodní dům Kotva, bývalá Ústřední telekomunikační budova na Žižkově (aktuálně určená k demolici), budova bývalého Federálního shromáždění, hotel Intercontinental, Barrandovský most, stejně jako nedávno zbořený soubor staveb Transgasu, byly a jsou příklady na svou dobu nejpokročilejších řešení a špičkových výtvarných koncepcí.

Na dvě stě padesát originálních noblesních plánů, fotografií a modelů, z nichž mnohé jsou vystaveny poprvé, pochází převážně ze sbírky architektury Národní galerie Praha, zásadní zápůjčky laskavě poskytlo Umělecko-průmyslové museum, Galerie výtvarného umění v Chebu, Národní muzeum a řada soukromých osob.

Více informací a doprovodné programy ZDE.


František Muzika v kresbě a grafice

Veletržní palác, grafický kabinet, 2. patro, do 3. ledna

Kabinet v expozici moderního a současného umění ve Veletržním paláci představuje Františka Muziku (1900–1974) a jeho imaginativně cítěné kresby a grafické listy ze sbírek Národní galerie, které jsou jevištěm poetických metamorfóz plných enigmatických odkazů.

Nedílnou součástí mnohostranné tvorby Františka Muziky vedle malby, kresby a grafiky byla také ilustrace, krásné písmo, karikatura a scénické návrhy pro divadlo. Muzika byl členem Devětsilu (1921), Nové skupiny (1923) a SVU Mánes (1923). Věnoval se výtvarné kritice a působil jako pedagog na Vysoké škole uměleckoprůmyslové (1945–1970). Vedle samostatných výstav doma i v zahraničí bylo dílo Františka Muziky představeno také v souvislostech významných mezinárodních projektů, Benátského bienále (1948, 1964), výstavy Obsessions et Visions v Paříži (1968), hnutí Phases v Bruselu (1969) či na výstavě Surrealismus in Europa v Kolíně nad Rýnem (1969).

Počátkem třicátých let, kdy u autora ještě doznívala lyrická postkubistická stylizace tvarů ve figurálních námětech, datujeme začátek Muzikova imaginativního období, v němž se o slovo hlásí archetypální představy a sny. Muzika netvořil dle přírody, reflektoval imaginativní krajinu své mysli. Romantizující vize zaznamenával klasickou výtvarnou formou.

V kresbě a grafice se setkáváme se základním symbolickým jazykem pro Muziku charakteristických motivů, jež v průběhu let procházejí jeho dílem v nesčetných proměnách: ruiny zdí, antropomorfizované skály, torza, drapérie, lastury, ruce. Situovány jsou v chiricovském neskutečném scénickém prostoru dodávající výjevům charakter snové představy.

Tragiku doby Muzika reflektoval v motivech Zápasů (1937), Raněného (1937) a Ženách u hrobu (1939). Během válečných let vznikaly fantómy a ireálné snové výjevy (Velký sen, 1942), prodchnuté dobovým smutkem a melancholií. Vystaveny jsou také skici zběžně načrtnuté tužkou bezprostředně zachycující prvotní tvořivý impuls inspirace, z nichž některé později vykrystalizovaly v malířské provedení (Requiem, Zrození Venuše).

V poválečné tvorbě Františka Muziky dochází k tematické proměně. Začaly se objevovat vegetativní motivy lesů, bažin a stromů, které postupně přecházely do organických buněčných struktur (Strom u domu, 1952).

V šedesátých letech do Muzikova díla vstupuje mýtická kultovní architektura v podobě Elsinoru (1963) a Věží (1967). Motiv ženského torza, Muzikův přelud prázdných drapérií, se proměnil v cyklus snových Larev (1967), které se zjevily i v pozdní sérii monumentálních Schodišť (1971), přízračných scén předznamenávajících malířův závěr života.

Více informací a doprovodné programy ZDE.


Ozvěny benátského bienále: Stanislav Kolíbal

Veletržní palác, malá dvorana, prodlouženo do 10. ledna

V roce 1925, kdy se Stanislav Kolíbal narodil, začala stavba Veletržního paláce v Praze a zároveň i československého pavilonu v Benátkách. O století později zůstávají všichni tři přetrvávajícími ikonami národní kulturní identity. Díky přemístění Kolíbalovy výstavy z Benátského bienále 2019 (realizované v Českém a Slovenském pavilonu) do Malé dvorany Veletržního paláce získají návštěvníci Národní galerie Praha nový pohled na Kolíbalovu hlubokou vizi.

Jak název současné výstavy napovídá, nejedná se o reprízu, ale spíše o přehodnocení jejích ozvěn z enigmatického italského města v české metropoli.

Výstava Bývalé nejisté tušené, která je zde znovu nainstalovaná v interiéru opisujícím velikost benátského pavilonu, byla původně koncipovaná v reakci na architekturu budovy včetně nového díla inspirovaného jeho fasádou.

V podobném duchu reagoval Kolíbal na projekt Ozvěny Benátského bienále a jeho nové prostory. Malou dvoranu oživují jasné nástěnné kresby, jež motivicky vycházejí z rozměrů budovy, zatímco jedna z Kolíbalových konstruktivistických soch z 90. let ve formě modelu jeho Stavby zdůrazňuje umělcovo důležité propojení malby, kresby, sochy a architektury.

Více informací a doprovodné programy ZDE.


Kurt Gebauer

Veletržní palác, 1. patro, prodlouženo do 10. ledna

Kurt Gebauer (* 1941) vysvětluje své životní poslání dvojsmyslnou nadsázkou „obecního sochaře“. Již šest desítek let kultivuje a obhospodařuje veřejný prostor, většinu času i na úkor vlastního postavení. Jeho těžko zařaditelné pojetí živé figurace mátlo nejen politické cenzory předlistopadového režimu, ale i uměleckou scénu samu.

Pečlivé studie prožívané skutečnosti lidského těla, jednou oslavy radostného života a přírody, jindy bryskní obžaloby společenské absurdity, groteskní, ironické i poeticky smutné, jej řadí mezi velké postavy českého 20. století dalším ztělesněním poetiky malého velkého člověka. Postavy, která nemění dějiny silou, ale vyprávěním, jemným humorem a hlubokou lidskostí.

Výstava je zatím nejuceleněji představeným souborem prací sochaře-malíře, který celý život soustředěně rozvíjí, střídá a vrací se k několika překrývajícím se technikám a tématům. Ať již je to vznášející se tělo i mysl plavkyň a létavců, těkavé pulzování života dívek na prahu mezi dětstvím a dospělostí, strnulost a nabubřelost gest a těl pomníkových konvencí, nebo do jednoduchosti a lehkosti vybroušená hloubka jeho satirických alegorií, zásahů do veřejného prostoru, Kurtova díla vždy vyvolávají úsměv. Avšak s opět typicky českým vědomím vlastní konečnosti, nicoty, která zůstává vždy na dosah.

Více informací a doprovodné programy ZDE.


Otevřený depozitář umění Asie

Veletržní palác, prodlouženo do 10. ledna

Po téměř desetiletém trvání expozice asijského umění v paláci Kinských se prezentace sbírek přesunula do jižního křídla prvního poschodí Veletržního paláce, kde se představuje v takzvaném otevřeném depozitáři. Schaudepot je výstavním formátem, jenž zpřístupňuje co největší počet děl k bezprostřednímu studiu díky jejich umístění ve skleněných vitrínách, které umožňují trojrozměrný prostorový pohled. V otevřeném depozitáři má tak návštěvník možnost se seznámit s výběrem více než 600 děl asijské provenience z Národní galerie Praha.

Vystaveny jsou převážně sochy a předměty uměleckého řemesla od nejstarších děl z archaického období až do 20. století, rozdělené do dvou základních tematických okruhů. První z nich představuje některé myšlenkové systémy – filosofii a náboženství taoismu, buddhismu, konfucianismu a hinduismu – definující asijské kultury a umění Číny, Tibetu, Indie, jižní a jihovýchodní Asie. Druhý okruh vyzdvihuje charakteristické rysy asijského užitého umění a seskupuje díla podle materiálů (kamenina, porcelán, laky, kovy), technik (například email cloisonné) a dekoru.

Sbírka umění Asie a Afriky dnes čítá přes 13 tisíc uměleckých předmětů, z toho největší část zaujímají díla asijské provenience. V otevřeném depozitáři v současné době nejsou vystaveny artefakty z citlivých materiálů – především dřevěná plastika, malba a grafika. Ty budou až do doby zpřístupnění nové stálé expozice k vidění výběrově na krátkodobých výstavách a některé z nich projdou restaurátorským a badatelským průzkumem.

Více informací a doprovodné programy ZDE.


Stálé expozice

Středověké umění v Čechách a střední Evropa 1200–1550

klášter sv. Anežky České

Dlouhodobá expozice umístěná v patře klášterního komplexu prezentuje na více než dvou stech exponátech z oboru malířství, sochařství a uměleckého řemesla proměny formy a funkce výtvarného díla během tří staletí. Exponáty provenienčně spjaté s českými zeměmi doplňují díla vytvořená v širším středoevropském regionu – zvláště Franky, Rakousy, Sasko – např. díly Hanse Pleydenwurffa, Albrechta Altdorfera, Hanse Hesseho či Lucase Cranacha staršího.

Více informací a doprovodné programy ZDE.


Staří mistři

Schwarzenberský palác

Expozice Staří mistři ve Schwarzenberském paláci představuje výběr nejvýznamnějších mistrovských děl ze Sbírky starého umění (Hans von Aachen, Petr Brandl, Matyáš Bernard Braun, Lucas Cranach, Adriaen de Vries, Albrecht Dürer, El Greco, Francisco José Goya, Hans Holbein, Jan Gossaert zvaný Mabuse, Jusepe de Ribera, Peter Paul Rubens, Bartholomaeus Spranger, Karel Škréta, Simon Vouet, Michael Leopold Willmann a jiní).

Její základní časový rámec tvoří období od 16. do 18. století vycházející z retrospektivního pohledu na předrenesanční tendence v umění gotiky a antická díla jako inspirační podnět pro renesanční a barokní umění. Expozice je pojata jako dialog mezi národními a mezinárodními impulzy, vlivy a změnami v duchu dialektiky forem, stylů a motivů. Z dramaturgického hlediska reflektuje narativní aspekty evropského umění od antiky až po osvícenství, dějinné souvislosti a nadčasovost mistrovských uměleckých děl v inovativní instalaci.

V rámci hlavního přístupu do Schwarzenberského paláce je obnoven původní vstup z Hradčanského náměstí přes nádvoří. Tři sály v přízemí jsou vyhrazeny pro příležitostné sbírkové expozice a dvě místnosti poslouží grafickým kabinetům.

Architektonické pojetí expozice koresponduje s její koncepcí: přízemí je pojato jako prolog expozice, první a druhé patro jako tematické panorama renesančního a barokního umění a půdní prostor je v nových souvislostech věnován sběratelství, tvorbě v malířství i sochařství, „skicáriu“ a kabinetní malbě.

Více informací a doprovodné programy ZDE.


1796–1918: Umění dlouhého století

Veletržní palác

Expozice vědomě a přirozeně spojuje domácí umění s tím zahraničním. Na rozdíl od předcházejících stálých expozic v Národní galerii nejsou do tohoto souboru začleněny žádné zápůjčky z jiných muzejních a galerijních institucí, které by doplňovaly mezery ve sbírkách. Cílem nebylo vytvořit další uměleckohistorický přehled a nově kodifikovat to zásadní, co bylo v průběhu 19. století v českých zemích vytvořeno. Takový přístup totiž zákonitě opomíjí díla, která se do sbírky dostala formou nákupů či darů z jiných evropských regionů a která také zásadně ovlivňovala lokální situaci a vývoj na umělecké scéně. Expozice tedy ukazuje, co Národní galerie v průběhu své více než dvěstědvacetileté existence shromáždila v širokém kontextu. Zastoupení jednotlivých autorů je tak přirozeně nerovnoměrné, od kompaktních a reprezentativních souborů po víceméně náhodné či příležitostné akvizice.

Konečný výběr reprezentuje více než čtyři sta padesát děl od 150 autorů ve třech hlavních kapitolách: Člověk, Svět a Ideje. Expozice zahrnuje vedle malby také sochařství. Volná plastika doprovází obrazy, veřejná plastika tvoří zvláštní oddíl, který s ohledem na vybraný přístup a dostupnost exponátů parafrázuje tři základní témata v oddílech Architektura, Pomník a Náhrobek.

Vedle sebe se tak na výstavě objevují umělci nejen odlišných uměleckých názorů, ale i příslušníci velmi rozdílných generací, například Josef Mánes vedle Pabla Picassa, Josef Navrátil vedle Bohumila Kubišty či Antonio Canova vedle Franze von Stucka. Díky tematickému členění expozice tak vznikla i celá řada menších skupin děl, která reprezentují samostatné obsahové celky, od vlastních podobizen, rodinných i oficiálních portrétů přes obrazy z kaváren, rušných městských bulvárů, jarních krajin či horských jezer po díla s náboženskou nebo mytologickou tématikou.

Výjimku ze záměru prezentovat pouze sbírkové exponáty NGP představují dvě instalace, které tvůrčím způsobem pracují s vizuálními médii 19. století. Zatímco architekt expozice Jiří Příhoda použil v tříkanálové projekci filmové materiály poskytnuté Národním filmovým archivem, designérský tým grafického Studia Najbrt zpracoval do impresivní koláže výtvarné plakáty, zapůjčené Uměleckoprůmyslovým museem v Praze, Archivem Národního divadla a Vojenským historickým ústavem Praha. Obě ryze současné intervence vyšly ze základní myšlenky expozice – přiblížit návštěvníkovi universum člověka 19. století. Staly se tak nedílnou součástí celého projektu a dokladem inspirativnosti výtvarného dědictví dlouhého století pro společnost 21. století.

Sbírková expozice chápe tzv. „dlouhé století“ odlišně než bývá obvyklé. Liší se datací – začátek expozice není spojen s událostmi Francouzské revoluce, ale se vznikem Společnosti vlasteneckých přátel umění 5. února 1796 v Praze, jejíž činnost byla pro rozvoj výtvarného umění v českých zemích zcela zásadní. V témže roce se otevřely první veřejné prostory, které své návštěvníky seznamovaly s důležitými díly domácího, ale i evropského výtvarného umění. Dalším významným počinem Společnosti vlasteneckých přátel umění bylo založení Akademie výtvarných umění o tři roky později. Praha tak měla podmínky pro to, aby se v následujících desetiletích častěji objevovala na umělecké mapě jako místo, které stále živěji reagovalo na nové podněty ze zahraničí. Středoevropský region získal další důležité kulturní centrum. Byla to právě díla z Obrazárny Společnosti vlasteneckých přátel umění, která vytvořila základ sbírek dnešní Národní galerie Praha. V roce 1902 založil císař František Josef I. Moderní galerii, jejíž akvizice významným způsobem rozhodly o bohatství a rozmanitosti kolekce umění první poloviny 20. století. Zcela zásadní počin představoval nákup sbírky francouzského umění československým státem v roce 1923.

Sledované období zahrnuje vlastně tři století, včetně toho, které skončilo teprve před nedávnem. Současný vztah k dějinám 19. století ale bývá ambivalentní, stejně blízký jako vzdálený. Nejen tehdejší společnost, ale i její kultura, včetně výtvarného umění, prošla výraznými změnami, které často zásadně ovlivňují i naší současnost. Na dnešní tak naléhavé a výrazné diskuse o problémech genderových či environmentálních by naopak člověk 19. století jen nechápavě hleděl. Přesto i to jsou otázky, které přinesla právě společnost dlouhého století. Do celé problematiky dnes také výrazně zasahují pokusy o odlišné vidění dějin umění, o další možná „čtení“ výtvarného umění minulosti. To vše je také charakterizováno určitým odklonem od tradičních národních škol, jak uměleckých, tak uměleckohistorických. V tomto smyslu se ocitáme v neobyčejně plodné a inspirativní debatě, která umožňuje i poměrně radikální změnu ve vyprávění „příběhu umění“.

Více informací a doprovodné programy ZDE.


1918–1938: První republika

Veletržní palác, 3. patro

Výstavní projekt má povahu střednědlouhé sbírkové expozice ve 3. patře Veletržního paláce, které je nově instalována ke stému výročí vzniku Československé republiky. Na základě sbírek Národní galerie Praha, doplněné o zápůjčky od jiných institucí či ze soukromých sbírek, bohatou a kosmopolitní tvorbu a umělecký provoz dvacetiletého období nezávislého Československa, mezi lety 1918-1938.

Expozice se opírá především o sbírky Národní galerie Praha, doplněné o zápůjčky z dalších institucí i soukromých sbírek. Neomezuje se na výtvarná umělecká díla, ale bude mít i mezioborové přesahy formou prezentace dalších kulturních a výtvarných oblastí první republiky (knižní tvorba, design, užitý grafický design,…).

Expozice, která pokrývá dvacetileté období po zrodu nezávislé Československé republiky, ukazuje formou jakési umělecké topografie první republiky rozmanitost tehdejší umělecké produkce i bohatý umělecký provoz. Projekt představuje umění první republiky očima tehdejšího uměnímilovného diváka prostřednictvím stěžejních galerií, uměleckých spolků a institucí a představuje významná kulturní centra mladého státu. V prvé řadě to je hlavní město, jakožto umělecké centrum s rušnou výstavní aktivitou představující nejen tvorbu domácích tvůrců, ale i to nejprogresivnější z celé Evropy. Dále to je Brno, Zlín, Bratislava, Košice a Užhorod. Součástí expozice jsou částečné rekonstrukce zásadních výstav, které se v těchto centrech v době první republiky konaly (výstava Tvrdošíjných, Výstava soudobé kultury v Brně, Poesie 32, První výstava Surrealistů v ČSR).

V daném časovém a prostorovém rámci projekt představuje významné události na poli výtvarné kultury v době tzv. první republiky, s důrazem na kosmopolitní a mnohonárodnostní charakter jejího území. Tento přístup si klade za cíl nejen představit s historickou věrností bohatství a rozmanitost kultury mladého státu, ale sloužit i jako poučení pro dnešní dobu, kdy neznalost minulosti má mnohdy za následek xenofobní postoje. Expozici bude provázet také bohatý edukativní i odborný doprovodný program.

Více informací a doprovodné programy ZDE.


1930–současnost: České moderní umění

Veletržní palác

Českou výtvarnou tvorbu po roce 1930 reprezentují díla Františka Muziky, Josefa Šímy, Jindřicha Štyrského, Toyen, Zdeňka Sklenáře, Jana Kotíka nebo Václava Bartovského. Expozice mapuje i umělecké tendence od 60. let do současnosti – informel, akční umění, novou citlivost i postmodernu.

Více informací a doprovodné programy ZDE.


Doprovodné programy k výstavám a studijní materiály

Přehled všech doprovodných programů k výstavám v Národní galerii naleznete ZDE.

Studijní materiály (ve formátu pdf) k výstavám (včetně již proběhlých výstav) najdete ZDE.


Bezplatné vstupné do Národní galerie Praha pro mladé

Národní galerie Praha otevírá zcela zdarma svoje stálé expozice pro mladé do 26 let.

Dlouhodobý záměr bezplatného vstupného pro mladou generaci se podařilo naplnit ve spolupráci s Komerční bankou, která vstupenky za tuto část návštěvníků uhradí. Nulové vstupné se vztahuje jak na české, tak zahraniční návštěvníky.


Programy pro děti a rodiny s dětmi

Cílem programů a služeb pro děti a rodiny s dětmi je otevřít prostor galerie pro vzdělávání v oblasti umění pro děti od nejmladšího věku a zároveň nabídnout galerii jako místo pro podnětné a zábavné trávení společného času pro celou rodinu. Na dětské návštěvníky a rodiny s dětmi je zaměřena široká nabídka výtvarných heren a dílen (ateliérů) a cílená propagace.

Pro návštěvu kdykoli během otevírací doby galerie jsou k dispozici pracovní listy a výtvarné pracovny ve vybraných objektech NG.

Přehled programů najdete ZDE.


Ostatní akce

Kurzy dějin umění – informace ZDE.

Komentované prohlídky, přednášky a diskuse, tvůrčí dílny či akce za účasti umělců – informace ZDE.


Otevřené výtvarné herny ve Veletržním paláci

Sledujte Národní galerie Praha dětem na Facebooku a neunikne vám nic z našich programů a aktivit pro děti, teenagery, rodiče i celé rodiny!


KONTAKT:
Oddělení vzdělávání / Education Department
Sbírka moderního a současného umění / Collection of Modern and Contemporary Art
Národní galerie Praha / National Gallery Prague
tel.: +420 224 301 003
e-mail: vzdelavani@ngprague.cz
www.ngprague.cz

https://www.facebook.com/NGPrague
https://www.facebook.com/NGPdetem
https://www.instagram.com/ngprague/
twitter.com/narodnigalerie

Jan Jícha: Proč české děti nesnášejí češtinu aneb na prahu druhého obrození

· 0 komentářů

Čeština je krásná řeč, mnohotvárná a dynamická, dá se v ní provolávat „Já se tam vrátím“ i s rapovými hvězdičkami zvracet všechny hnusy světa. Trpělivě snáší bulvární i youtuberkulózní banalizaci a myslí si své – takových už bylo, kdo z ní chtěli to či ono odkrájet, zapomenout či nahradit cizojazyčnem, a hle, je tu pořád stejně čilá jako v době kralické, pohrává si s novotvary, ale žádný nenechá rozbujet do zhoubné mohutnosti.

Zdroj: iDNES.cz 1. 7. 2020

Víceméně se čeština zbavila barokních byrokratismů jako zvete se na projednání odvolání povolení oholení, takže i úřední dokument dnes nezřídka působí dojmem, že jej psal člověk, zato pro změnu porůstá up-to-date vyrážkou eurospeaku a mobilizuje imunitu proti epidemické koncepční implementaci klíčové kompetence utopence i proti anglogenním vřídkům jako mějte dobrý večer.

To všechno je znamením, že čeština žije, konají se v ní všechny myslitelné projevy lidské komunikace a komunikačního lidství, ani globalizovaná mládež si nemůže stěžovat, že by ji její mateřský jazyk jakkoli svazoval, že by v něm něco nešlo. Proč je tedy takový problém zařídit, aby děti a žáci měli svou rodnou řeč rádi? Proč čeština, čtyřiašedesátý nejpoužívanější jazyk světa a druhý na světě, v němž vyšla tištěná kniha, jazyk s tisíciletou historií, který se dnes těší značnému studijnímu zájmu zde usazených cizinců, patří na základních školách stabilně mezi nejnenáviděnější předměty a v žebříčku neoblíbenosti figuruje na druhém místě hned za hudební výchovou?


Jak se učíme česky

Dítě českých rodičů se zhruba do pěti let naučí velmi solidně komunikovat česky. Když nastupuje do první třídy, umí už cca 80 procent gramatiky – skloňování, časování, vyjádření budoucnosti, minulosti a podmínky, přání, rozkaz, zákaz, vedlejší větu účelovou a přípustkovou…

Prvňáček s pečlivými rodiči ovládá i nuance jako skloňování „obě moje oči“, děti, kterým se hodně čte, se vyjadřují okouzlující poetickou mluvou a běžná slova jako kadeřnictví či krmit si přirozeně spojují s kadeřemi a pokrmem, jež znají od Boženy Němcové. I takové finesy jako přechodníky nebo chlap jeden bídná sice samy nepoužívají, ale pasivně jim rozumí a dokonce dokáží i podle citem osvojených pravidel invenčně obohacovat svou slovní zásobu, a tak vznikne třeba chočidlo – ohrádka z kostek, do které se umístí lesní zvířátka a nechají se ochočit.

Úhrnem je malý Čech nastupující do školy dokonale vybaven civilizačním nástrojem a evoluční výhodou zvanou mluvený jazyk, nepřemýšlí, zda ho má rád nebo ne, používá ho k předávání sdělení i vyjádření emocí a ovládá ho natolik, že mu tato kompetence usnadňuje, neřku-li umožňuje život.

A v první třídě přijde náraz: všichni šestiletí uživatelé jazyka se postaví do řady a začnou se učit psát – stejná písmena ve stejnou dobu. Někteří už to umí a nudí se, jiným to nejde a bojí se. Pokud na psaní vyfasují nějakou nacistickou reinkarnaci, která jim hned od září začne soukat pětky za písmenka nedoléhající k lince, je o neštěstí minimálně na devět let postaráno.

Dítě, které bylo zvyklé, že se může učit mluvit libovolným tempem podle vlastní potřeby, je konfrontováno s kasárenským režimem výuky psaní, jež mu do dosud bezproblémového vztahu s rodným jazykem zasévá plevel méněcennosti: nejsem dost rychlý, dostávám trojky, pětky, neumím češtinu.


České výukové schisma

Ve druhé třídě přijdou měkké a tvrdé souhlásky, ve třetí vyjmenovaná slova. A nastává nová kapitola bídy: je potřeba se naučit seznamy slov, z nichž půlka patří do parnasistní poezie. Bystrý, lysý, dmýchat, pýr, chmýří, čepýřit se… Začíná největší tragédie konzervativního školského přístupu k mateřskému jazyku, a sice oddělení obsahu od formy. Čeština, druhdy bezproblémový komunikační kód pískoviště, se metamorfuje na abstraktní seznamy archaismů a pravopisná cvičení, v nichž se zásadně neodehrává nic, co by dítě zajímalo, zato v nich nad pol- kroužil- orl- a sokol-.

Dítě zná sokola z ruských pohádek, orla z řeckých bájí, tuší, že by tyto dva druhy nikdy nenapadlo ve společném plurálním hejnu kroužit nad poli, ale o to taky nejde. Kroužící dravci jsou zcela irelevantní, jde výhradně o jejich koncovky.

A jakmile je s úspěchem vyřešíme, už nás navštívil- otcov- přátelé a my jsme z toho samou radostí radši odjel- z Břeclav- do Opav-. Shrnuto a sečteno, „čeština“ prvního stupně ve své tradiční podobě zděděné z časů „osnov“ je brutální útok na dětské pojetí jazyka jako nástroje, komunikačního prostředku, hračky a kamaráda a sugeruje jeho vnímání jen jako učiva, skličující záplavy bezobsažných vět, jejichž jediným poselstvím je správné i/y v koncovce příčestí minulého.

Žákům se navěky infikuje tato jazyková dvojdomost: buďto něco říkám/píšu, protože to chci sdělit, nebo proto, že to má být pravopisně. Vnímají předávanou zprávu a její psanou podobu odděleně, protože přesně tak to dělají jejich přitroublé učebnice. Chtěli by ve slohovce vyprávět příběh, ale předem nevěří v dobrý výsledek, jsou totiž „marní na češtinu“, jelikož jim „nejdou íčka“.

A tak prostá skutečnost, že máme v češtině měkké i a tvrdé y, jejichž užití se řídí jistou logikou a něco znamená, se pro velkou část populace stává celoživotním traumatem, štemplem na to, že „neumí češtinu“, neboť tradiční způsob, jímž české školy žáky za nesprávné užití i/y penalizují, jim po dobu školní docházky vštěpuje přesvědčení, že o nic jiného v našem národním jazyce nejde.


Hurvínek za chvíli pouhou rozebere větu dlouhou

Pardon, jde – na druhém stupni je také potřeba do dětí natlačit větné členy a druhy vedlejších vět.

V době, kdy už sledují sociální sítě, aktivně se zajímají o společenské či ekologické problémy, budují si sebevědomí na základě prožitků vlastní užitečnosti a těší se, až dosáhnou věku, kdy si budou moci přivydělat, se brodí hodinami češtiny jako bažinou a rozlišují přísudek slovesný od jmenného se sponou (nikdy jim nikdo nevysvětlí, proč se tak jmenují), větu vedlejší příčinnou od věty hlavní v poměru příčinném (nikdy jim nikdo neprozradí, proč protože uvozuje větu vedlejší, zatímco neboť větu hlavní) a všechna možná příslovečná určení, jež nikdy v životě nebudou zajímat nikoho jiného než jejich češtinářku, a pravděpodobně ani tu ne, nejradši by se na to sama vykašlala a četla s nimi Terryho Pratchetta, jenomže musí, je to v učebnici a budou to chtít v přijímačkách na střední.

Český žák druhého stupně je bez ohledu na svůj jazykový talent surově tlačen do role dočasného lingvisty a kvalita jeho češství je posuzována podle dosažené míry syntaktické abstrakce. Rozbor věty a s ním související jednorázová, jindy a jinde už nepoužitelná terminologie převažuje v důležitosti nad schopností chovat se zdvořile ke spolužákům nebo rozpoznat reálný facebookový profil od falešného. Ne že by se tomu v hodinách nesmělo věnovat, ale pro samé přívlastky rozvité a uvadlé na to nezbývá čas a obvykle se tím nedá zlepšit známka.


Nač tato filipika

Aby nedošlo k omylu: pointou není vymýtit pravopisný mordor a psát všude měkké i. Český pravopis je součástí našeho kulturního dědictví a takové hodnoty nelze měřit jen pragmatickým pohledem. To bychom taky mohli uloupnout a prodat pár safírů ze svatováclavské koruny (bude přece dost cenná i bez nich) nebo ubourat kus Pražského hradu, když nám aktuálně nepřináší žádný užitek.

Ne, český pravopis není triviální, ale je logický, pochopitelný, naučitelný a má svou kulturní a historickou cenu. Když litevská ambasáda v Praze slavila výročí 100 let státní samostatnosti, připomínala vztahy Litvy s ostatními zeměmi Evropské unie a u České republiky vděčně vypíchla jako symbol vzájemnosti písmena č, š a ž, která litevština převzala do svého pravopisu během národního obrození.

Náš moderní pravopis vskutku začíná Husovými nabodeníčky, která jsou počátkem diakritiky ve všech jazycích našeho kulturního okruhu, má za sebou dobrodružný příběh vývoje normy a bylo by neodpustitelným barbarstvím ho osekat pro potřebu neinvenčních učitelů a jejich právem frustrovaných žáků. Ano, i něco tak odtažitého jako pravopis se dá učit kreativně, zábavně, dramaticky. Co třeba zadání: „Sehrajte scénku, ve které dítě přijde domů po půlnoci a čeká ho naštvaný rodič. Jeden ale bude říkat pouze vyjmenovaná slova po s a druhý po p.“

Ano, všechno se dá učit tak, že to zarezonuje s dětskou duší, a dětská duše rezonuje především s příběhem. Potřebuje děj, potřebuje vývoj odněkud někam, a tím nemyslím od mýt po Litomyšl. Má-li žákům i učitelům dávat výuka mateřštiny smysl, je potřeba opět propojit obsah a formu, umožnit jim prožitek jazyka ve vztahu k realitě, skutečné nebo fikční – dětem nezáleží na tom, zda text obsahuje pravdu, ale zda dává smysl. Orli a sokoli nad poli nenabízejí ani jedno, ani druhé.

A není ani účelem zrušit slovotvorný nebo větný rozbor – na zcela základní úrovni mají svůj význam i pro běžného uživatele a poznat, kde se ve větě píše čárka, je důležitou součástí základního, nikoli odborného vzdělání. Jenomže vše je otázka míry, a ve věci rozborů vět Jiřík těžce přelil…

Obecně nejde o to za každou cenu obsah učiva zjednodušit, ale přestat ho učit blbě. Dětem nevadí těžká látka, vadí jim látka beze smyslu. Mnozí žáci se pravopis naučí snadno a intuitivně a větné rozbory je baví, klíč k tomu má vždy v rukou rodič a pedagog.


Úsvit věku češtináře

Naštěstí jsou v této zemi stovky skvělých učitelů a průvodců, kteří prokoukli tuto pseudoakademickou faleš a učí češtinu v rámci možností jinak – hravě, v otázkách, v pohybu, s hmatatelnými pomůckami, s využitím reálných textů o skutečných lidech. Rozvíjejí ve svých třídách tvůrčí psaní, na němž si žáci ihned vyzkoušejí osvojená pravidla (ovšem, opravit to dá víc práce než vyplňovací cvičení), zdařilé slohy žáků dramatizují či filmují a zakládají za tím účelem youtubové kanály.

Jsou učitelé schopní zadat téma slohu tak, aby je samotné bavilo práce číst a opravovat. Jsou češtináři, kteří s dětmi probírají aktuální témata, např. v-skyt orla mořského v české krajině (pravda, není v tom tolik záludných íček, ale zase to má obsah). Jsou tací, kteří chápou, že třeťákům stačí k zapamatování pravopisného pravidla, když se ho naučí v rozverné atmosféře, zatímco páťáci už pro stejný efekt vyžadují vysvětlení důvodu jeho vzniku a pochopení jeho smyslu.

A jsou i pedagogové bohem políbení, kteří mají dost soudnosti, aby žákům za další dva roky, kdy je nezajímá nic jiného než vlastní já, vlastní tělo a vztahy s vrstevníky, nevnucovali absurdní představu, že jejich budoucnost závisí na rozeznání přípony slovotvorné od přípony tvarotvorné, zato jsou ochotni si s nimi celé hodiny povídat a seznamovat je s archetypálními příběhy, které potřebují slyšet.

Krutá pravda bohužel je, že český jazyk se i dnes, v době Rámcového vzdělávacího programu (RVP) zaměřeného primárně na kompetence, vyučuje často jen jako soubor nudných daností, které je potřeba se našprtat víceméně nazpaměť, a jelikož se to mnohým nepodaří, mají utrum, navěky už „nebudou umět češtinu“, resp. ponesou si z ní do života jen sadu náhodně zapamatovaných pouček, třeba že „máme čtyři částice: ať, nechť, kéž a což“ nebo že „v koncovce -ami se píše vždycky měkké i“ – a pak napíšou drahokami, protože je nikdo nenaučil propojit mantru o koncovce -ami s mantrami o stavbě slova.

A ještě krutější pravda je, že i ti, kdo si tuto masu paradigmata axiomů do hlavy narvou a uhrají jedničky, využijí v životě nanejvýš pravopis, zatímco podrobná větná stavba zůstane i pro ty nejchytřejší a nejhouževnatější naprosto nepoužitelným učivem, opravnitelným nanejvýš jako trénink mozku nebo jako příprava na vysokoškolské studium bohemistiky, kde se to všechno stejně probírá znovu!

Po proběhlé koronakrizi se navíc odhalila tragická realita výuky češtiny v celé nahotě: na supl za vyřazené učitele nastoupili rodiče a s hrůzou zjistili, že se jejich děti učí totéž co oni před třiceti lety, že jim to nedokážou vysvětlit, protože to sami nikdy nepochopili, a zejména že na všetečné otázky „k čemu to je“ neznají jinou odpověď než „k ničemu“. A mají pravdu – jediným důvodem, proč se v češtině učí právě tohle a právě takhle, je stoletá tradice a postrach jednotných přijímaček, které jsou ve své aktuální podobě zločinem na vztahu českého národa k vlastní mateřštině.

Osobně učím češtinu pětadvacet let a neumím nazpaměť vyjmenovaná slova po m ani všechny souřadicí spojky. Přitom nikdy neváhám, jak se píše myslet nebo omyl, bezchybně užívám čárky, dokážu vyjádřit svůj názor, ve tvorbě současných hitmakerů snadno rozeznám, že nikdy nepřečetli žádnou českou báseň, a mezi školním slohovým průměrem vycítím literární talent a pomůžu mu rozkvést. Český jazyk se mi – po několikaleté bolestné etapě zvané základní škola – stal opět nástrojem, médiem, radostí, láskou, předmětem zábavy, hrdosti a sebevědomí. Musel jsem ale zapomenout na to, že mi po jistou dobu byl jen učivem, látkou a přítěží.

Karanténa je za námi, prázdniny před námi, v září nastane skutečný návrat do škol. Máme ideální příležitost a zároveň nejvyšší čas se nad nimi vážně zamyslet.

Autor je ředitel základní školy, básník a spisovatel.


Od září začne vycházet Učitelský měsíčník

· 0 komentářů

Časopis pro všechny pedagogické pracovníky, který se snaží pomáhat jim v jejich nelehké práci a je zdrojem odborného vzdělávání a profesního rozvoje: nabízí pomoc při řešení reálných situací, se kterými se učitelé setkávají.

Prostřednictvím špičkových odborníků na danou problematiku přináší orientaci a tipy v moderních pedagogických trendech, právní problematice, managementu třídy, způsobech hodnocení, didaktice jednotlivých předmětů, rozvoji gramotnosti i v celkovém pojetí kurikula.

Aktuálně, prakticky, přehledně
– Informace MŠMT, ČŠI, zprávy z asociací
– Legislativa (prakticky a srozumitelně)
– Psychohygiena, sebeřízení
– Zásady pro úspěšnou komunikaci
– Management a klima třídy
– Návody na řešení kázeňských problémů žáků
– Sdílená zkušenost
– Didaktika, metodika
– RVP, ŠVP – rady, tipy, zkušenosti
– Projekty, do kterých stojí za to se zapojit
– Rozhovory
– Poradna

Vychází od září 2020!

10 čísel / rok (od září do června) + 2 tematické přílohy. Minimálně 32 stran

Kalendářní předplatné: 1 035 Kč / rok (1139 Kč včetně DPH, poštovného a balného)

Objednávejte na www.wolterskluwer.cz/obchod


Zygmunt Bauman: Tekutá modernita

sobota 8. srpna 2020 · 0 komentářů

Kniha zpracovává jeden z klíčových konceptů, s nimiž přišel slavný sociolog Zygmunt Bauman. Podle něj ideu tekuté modernity charakterizuje individualismus, narůstající pocit nejistoty a privatizace ambivalence.

Jde o chaotické pokračování moderny, kdy jedinec může volně přejít z jedné sociální pozice do jiné. Typickým rysem tekuté modernity je nomádství, člověk proplouvající světem jako turista, měnící místa, zaměstnání, partnery, hodnoty, politickou a sexuální orientaci, aniž by vytvářel a participoval na tradičních sítích vztahů a zodpovědností. Ty jsou nahrazeny osobní, zcela individuální volbou.

Zkoumání změn, které znamenají nástup tekuté modernity pro lidskou situaci, rozděluje Bauman do pěti částí, ve kterých podrobně analyzuje proměny základních moderních konceptů: 1. úsilí o emancipaci, 2. myšlenku individualizace – představu, že je na jedinci, aby se sám stal tím, kým chce být, 3. představu pokroku a práce jako prostředku, jak ovládnout budoucnost, 4. oddělení času a prostoru, 5. národní stát.

Zygmunt Bauman (1925–2017) byl polsko-britský sociolog a filozof, jeden z nejvýznamnějších teoretiků společenských věd. Zabýval se otázkami modernity, holokaustu, postmoderního konzumerismu apod.

Ukázky a více podrobností najdete ZDE.

Jitka Polanská: Učitelka na volné noze: Prázdniny mám, kdy chci, a svou školu nosím v kabelce. Když to říkám dětem, smějí se

pátek 7. srpna 2020 · 0 komentářů

Učitelé chodí každý den do stejné školy, ale Petra Dočkalová je „terénní učitelka”. K rozhodnutí odejít ze školy na volnou nohu ji postrčila Feuersteinova metoda instrumentálního obohacení. Dětem předává, že učení je bohatství a že je na nich, aby si splnily své sny. „Nemůžu to udělat za ně, ale můžu je v tom maximálně podpořit,” říká.

Zdroj: www.rodicevitani.cz 13. 7. 2020

Jak dlouho to je, co jste vyměnila stálé zaměstnání za nejistotu?

Tři roky.

Psala jste na Facebooku, že jste si slíbila, že ze školy odejdete dřív, než vyhoříte. Už jste byla před vyhořením?

Já učením žiju, je to moje životní náplň. A vždycky jsem si říkala, že nikdy nebudu otrávená učitelka. Že když to na mě půjde, odejdu. Rodině jsem říkala: „Když tak mě upozorněte, kdybych to na sobě nepozorovala.” To bylo ještě dávno před mým odchodem ze školy, kdy už jsem si nastavila ty kontrolky.

Ne každý musí ze školy pryč, aby mohl naplnit svou vizi. Neměla jste tam dobré podmínky?

Vedení mě podporovalo, v tom problém nebyl. Pro mě už to ale nebylo ono. Dlouho jsem chtěla měnit věci kolem, a pak jsem pochopila, že mám změnit sebe. Na to mě myslím přivedl Feuerstein. Je takový citát (já mám ráda citáty): Člověk pořád čeká na změnu, než pochopí, že změna je on sám. Mě zajímá mozek a myšlení ve vztahu k učení. Prošla jsem různými kurzy, ale Feuerstein mi asi myšlení otevřel nejvíc. Směřuje k sebeřízení, a tím já teď hodně žiju.

Přišel i nějaký konkrétní impulz, proč jste nakonec odešla na volnou nohu?

Po letech učení a různých školení jsem si vysnila, že udělám v nějakém místě komunitní školu. V tom smyslu, že škola se pod mým vedením stane centrem místní komunity, kde se učí všichni. To byla moje vize. Přihlásila jsem se do konkurzu na ředitele, půl roku jsem se na to připravovala, studovala paragrafy… A nevybrali mě.

Byla to škola, kde jste předtím učila?

Ne, byla to jiná, malá škola. Ten neúspěch mě pak přiměl přemýšlet co dál. Moje pedagogická kariéra je velmi pestrá. Začínala jsem jako asistent pedagoga ve zvláštní škole, u jednoho nevidomého chlapce s autismem. Tam jsem pochopila, že vše, co vím, mi v takhle specifické situaci k ničemu není, musím se učit rovnou v terénu, a hodně se mohu naučit přímo od toho chlapce. Spoustu věcí mě také naučily paní učitelky, se kterými jsem v té škole pracovala. Daly mi spoustu materiálů a rad. Pamatuju si, jak opakovaly: Hele, Petro, vždycky s láskou! Byly skvělé, vždy hledaly řešení. Míň mluvily a víc dělaly. Neměly to tam jednoduché, ale nikdy jsem je neviděla naštvané. Jedna z nich mi pak řekla: “Petro, běž dál, nezůstávej tady, běž dál.” Rozhodla jsem se, že si dodělám vysokou, abych mohla učit.

A pak jste tedy šla dál? A kam?

Po studiích jsem nastoupila na běžnou základku, Čekala jsem dva roky, než se uvolnilo místo. Mám pocit, že se celý život učím vytrvat. Tam jsem učila osm let. Už tam jsem vymýšlela, jak rozbít rutinu. Ve škole se často umírá na stereotyp. Měnila jsem třeba sezení. Zvala do školy rodiče. Měla jsem to z knížek, četla jsem Johna Holta, Komenský to tam má taky. Pak jsem přestoupila na jinou školu. Během těch dvou let, co jsem tam byla, jsem zažila dost náročnou třídu. A ta mě naučila, jak pracovat s jedinečností, se vzdělávací nerovnováhou. Nevadí mi, když mám žáky různé úrovně. A neškatulkuju je. A postupně jsem přicházela na to, že děti nechci učit jen vyjmenovaná slova. Že je chci naučit myslet. A byla jsem taky zralá vyzkoušet si něco nového. Bylo mi čtyřicet dva a říkala jsem si, že jestli chci něco dělat jinak, neměla bych čekat. Feuerstein vede člověka k tomu, aby pochopil svoje myšlení, byl autentický a uměl se sám řídit. Převzít si zodpovědnost za své učení, za život – a jít. Já jsem to už učila, ale ještě pořádně nežila.

Co je to, ta terénní učitelka, pro vás?

Učení není závislé na škole, a já jsem všude, kde mě někdo potřebuje. Dětem říkám: „Celá moje škola je tady v té kabelce.” A ony se smějí a říkají: „Nedá se tam vlézt.” Škola je jen jedno prostředí z mnoha. To mě lákalo, učit se i v jiných kruzích. Půl roku jsem se na přechod na volnou nohu připravovala. Odkoukávala jsem věci od podnikatelů. Chodila jsem se k nim učit, jak si říct o cenu, a tak. Jak plánovat program i finance. Jak se uživit. Nebylo to jen tak, strach máte. Rodina mě hodně podržela. Z výpovědi ve škole jsem udělala nabídku spolupráce. Brala jsem si třeba odpoledne doučování cizinců. A postupně jsem začala pracovat i s jinými zakázkami. Náchod je malé město, lidi mě tam znají, vědí, že propojuju učení, myšlení a život. Pomalinku za mnou začali chodit s různými potřebami.

Učení, myšlení a život. Jak to propojujete?

Hodně vycházím právě z Feuersteina, ctím principy jeho metody instrumentálního obohacení, ale jdu si teď zároveň originální cestou. Jako základ mám, že člověk je vždy tady a teď a vždy se může rozvíjet.

Reuven Feuerstein je izraelský psycholog, který se zaměřil na rozvoj umění učit se. Pracoval s dětmi ze židovských rodin, které po druhé světové válce přicházely do Palestiny z uprchlických táborů z celého světa. Mnohé ztratily vše, své domovy a rodiny. Feuerstein se rozhodl, že jim pomůže najít znovu chuť do života a cestu ke vzdělání. Mnohé z těchto dětí nikdy předtím nechodily do školy a byly považovány za nezvratně vývojově retardované. Feuerstein ale zjistil, že jeho svěřenci mají mnohem větší učební potenciál, než dokládaly inteligenční testy…

Rozhovor o tom, jak tuto metodu uplatňují v jedné škole, si můžete přečíst ZDE.


Každý člověk?

Ano, každý, dítě i dospělý. K tomu slouží kognitivní edukace.

Jak byste to vysvětlila?

Učím lidi se učit. Učím je najít jejich potenciál a rozvíjet ho. Když ke mně rodiče pošlou dítě, tak chci, aby u toho byli a viděli, jak to vedu, viděli jiný úhel pohledu, možnosti, jak se s dítětem dá pracovat. Hodně jdu přes kladení otázek. Zavádím teď i rodinné učení, i tomu tak říkám. Učí se celá rodina. Dítě má třeba problém se čtením a ukáže se, že stejný problém měl v dětství jeho rodič. Když si to řeknou, může to pomoct. Nedávno jsem mluvila s jednou maminkou, a ta mi říkala, že na sobě teď kvůli svému dítěti hodně pracuje. „Když jsem sama rozkopaná, nemůžu mu pomoct,” říkala mi.

Přibližte mi, o jakou podporu si rodiny říkají?

Může to být cokoli, s čím umím pomoci. Záleží na tom, s jakou potřebou kdo přichází. Třeba byste ke mně přišla s tím, že máte dítě, které se nedaří namotivovat k učení. Já pracuju se smyslem učení. Učení je bohatství, je to cesta ke štěstí. Učím učit se tím, že zažehnu o učení zájem.

Jak taková práce vypadá konkrétně?

Budu se s tím dítětem bavit, ptát se na jeho silné stránky, na to, co ho baví. A co je mu naopak odporné. Hodně naslouchám. Když člověk chce někomu pomoci, musí především naslouchat. Děti milujou, když dáte prostor tomu, co je baví. Když někomu nejde matematika, řeším s ním strategie učení spíš než konkrétní úkoly. Třeba za mnou přivedou dítě s tím, že má z písemky vždycky pětku, i když se před tím hodiny učí. Začnu s ním rozebírat, jak to dělá. Dojdeme k tomu, že nerozumí zadání. Vedu ho otázkami. „Co uděláš, když nevíš?” Nejdříve mi třeba odpoví, že neví, pak se dostaneme k tomu, že si zadání přečte ještě jednou… Jde o to aby, získalo sebedůvěru a pochopení, že změna strategie vede k nějakému výsledku.

Učíte i ve školách, nebo jen individuálně?

Jezdím i do škol, jako lektor, a do komunitních center. Ze školy například vyšlou žádost o radu, jak naložit s tím, když jsou děti nesoustředěné. Přijedu tam a odučím hodinu, učitelé jsou u toho a může jim to proměnit pohled na jejich žáky. Nedávno jsem učila i na Slovensku, slovenské děti.

Rozuměly vám?

Rozuměly mi krásně. No, a když učím ve školách a mám učit třeba slovní druhy, tak to propojuju s myšlením. Proč si myslíte, že se učíme slovní druhy? K čemu to máme?

To přesně nevím, asi kvůli pravopisu. Já už si je ani moc nevybavuji.

Myšlenkově by to byl proces třídění. Podporuje to myšlení. Jazyk používáme i v abstraktní rovině. Vždy vedu děti k tomu, aby mi řekly, v jaké situaci se jim to může hodit. Jeden chlapec mi tak na mou otázku, k čemu je mu počítání, řekl: „Potřebuju vědět, co to znamená, když mi maminka řekne, že něco bude za deset minut.“

Ještě k těm slovním druhům, podle vás tedy rozvíjí abstraktní myšlení. To na prvním stupni děti možná ani ještě nepoberou, ne?

Odkrývám dětem smysl učení. Co děláme, když se učíme slovní druhy, třídíme si tím jazyk. Kdy takový proces v životě používáme. Neodbývám je s tím, že to prostě musejí umět a hotovo.

A kdybyste jim měla vysvětlit, proč se učí něco, o čem fakt nejste přesvědčená, že dává smysl, co byste řekla?

Tak řeknu, já nevím, k čemu to tady teď je. Když něco nevím, tak to prostě nevím. Jediný důkaz o smyslu učení je ten, že to ten člověk opravdu žije. Násobilku používám, je to systém. Má podle mě smysl. Cílem matematiky je taky rozvíjet myšlení. To dává smysl. Je to užitečné pro mozek. Dívám se na učivo i z hlediska prospěšnosti pro myšlení. A to „proč” často nacházím.

Jak si hledáte zakázky jako učitelka–živnostnice? Jak se o vás lidé dozvídají? Třeba na tom Slovensku?

Tam to bylo přes jednu konferenci. Na ní si mě všimla jedna maminka a pozvala mě, abych nějak podpořila jejího syna. Hodně jsem se také učila, jak o sobě dát vědět, jak využívat setkání, sociální sítě a tak.

Už vás to uživí?

Ano, teď už ano.

Má to nějaké nevýhody, oproti minulému životu ve škole?

Nevýhoda je i něco, co je na tom zároveň krásné. To sebeřízení. Prázdniny mám, kdy já potřebuju. Na druhou stranu se musím umět ukočírovat, nesmím to s prací přehánět. Je třeba myslet i na své potřeby. To platí i pro učitele ve škole.

Mají pro to podmínky?

Já vždy všem říkám – nikoho jiného nezměním, musím jít sám k sobě.

Jsou dnešní děti jiné než dřív, náročnější, jak si někteří učitelé stěžují?

Mně nepřijdou jiné.

Ne? Nebyly starší generace jako děti takové přiťáplejší?

Záleží na prostředí, ve kterém se pohybují. To na nás hodně působí. Dnes je to jiné v tom, že hranice si musím dávat já, už to není určené zvnějšku. Děti už nemají respekt automaticky, jen proto, že jsem učitelka. Je důležité navázat s nimi vztah. Chceme je naučit kriticky myslet, a tak musíme pak počítat s tím, že budou kriticky myslet. A kriticky myslící skupina, to je pak nálož. Já ctím, že učení není jen osvojení si znalostí. To je málo. Je to myšlení v souvislostech, obhajoba argumentů a tak. A to klade nároky na učitele. Mně klidně děti můžou tykat, já si ty hranice udržím i tak.

A jak si je udržujete? Děti se teprve učí je nepřekračovat, takže se vám určitě stává, že je překročí.

Přirozenost, otevřenost, důvěra. Když důvěřuju tak nějak sobě, důvěřuju dětem, a je to otevřené. A když myslím, že to je už za hranicí, tak řeknu stop, hele, tady už se nebudeme pohybovat, pojďme udělat krok zpátky. Ale stejně tak může s takovouhle zpětnou vazbou přijít i dítě. Minulý týden mi sedmiletý kluk napsal, že někdy moc komentuju. Šla jsem se ho zeptat, jak to myslí. A vysvětlil mi, že si minule chtěl něco vyřešit, a já jsem přišla a začala to řešit. A já mu na to: „Můžeš mi příště říct, až to budu dělat?” A on že ano. A tohle je ono. Děti milují otevřenost.

Mluvíte často o sebeřízení, sebeřízené práci…

Podle mě je to to zásadní, co můžeme děti učit. Já tomu říkám „převzít své kompetence” a jít. Práce bude víc a víc sebeřízená. A když jim něco nejde, tak musí vědět, že to není napořád. Když to vezmou za jiný konec, půjde to. Jde toho daleko víc, než si myslíme. Často koukám na TED talks a tam mluví lidi, kteří měli různé obrovské deficity a našli svůj způsob řešení. Takovéhle inspirativní příběhy bychom měli dětem ukazovat.

Je hodně slyšet, že děti chtějí dělat jen to, co je baví, a v tom postupují hrozně rychle dopředu. Naopak se spíš vyhýbají tomu, co jim nejde. Jak děti motivovat, aby se pustily i do něčeho, co jim nevoní?

Já nevím, já jim ani nic neslibuju. Já jim dokonce říkám: Nemůžu vám nic slíbit. Mohu jim jen zprostředkovat zkušenost s učením a předat nadšení a zápal pro věc. Já mluvím o učení se ze života. Ne pro život. Vždyť děti už přece život žijí. Učení je vaše odpovědnost, říkám jim. I to, jestli budete mít šťastný život. Já vás v tom můžu maximálně jen podpořit.

A čím je zaujmete?

Jdeme po tom smyslu. Aby pochopily, že když na sobě budou pracovat, mohou si plnit sny. Že mají silné stránky, na kterých to lze postavit, ale že aby byl život opravdový, nemůžou si říct: Budu dělat jen tohle, a na tamto se vykašlu. Líbí se mi koncept vnitřní disciplíny, o kterém mluví Daniel Siegel. Mít svůj řád, jít k sobě. A Feuerstein říká: Když nebude nic kolem vás fungovat, budete ale pořád vy, váš vnitřní řád.


______________________


Petra Dočkalová vystudovala gymnázium v Jaroměři a posléze při zaměstnání Pedagogickou fakultu Univerzity Hradec Králové, obor učitelství 1. stupně a speciální pedagogika. Absolvovala mnoho školení a kurzů. Zaměřuje se na neurovědu ve vzdělávání. V roce 2013 prošla kurzem Feuersteinovy metody instrumentálního obohacení. Žije v Náchodě.

Lucie Fialová: Naše výhoda oproti škole je, že děláme jen s dětmi, které chtějí

středa 5. srpna 2020 · 0 komentářů

„Máme větší klid, nejsme pod takovým tlakem rodičů jako školy, takže si můžeme zvolit nejen formy a nástroje, ale především tempo. A můžeme ho přizpůsobovat skupině, s níž pracujeme,“ říká v rozhovoru bývalý ředitel Centra volného času v brněnských Lužánkách Milan Appel.

Zdroj: Lidovky 7. 7. 2020

Lidové noviny: Co se vám vybaví, když si řeknete 30 let na Lužánkách?

Appel: V každé době bylo něco hezkého, ale úplně nejhezčí byl začátek. Bylo těsně po revoluci, najednou všechno šlo, měli jsme málo překážek, ať legislativních, nebo lidských. V Lužánkách v té době pracovali lidé, kteří nemohli z politických důvodů v osmdesátých letech učit. Měli v hlavě nachystané myšlenky a stačilo jim dát prostor, aby je uskutečnili. Zkoušeli jsme různé věci, a když se osvědčily, rozvíjeli jsme je dál. Když se neosvědčily, poučili jsme se. Vnější prostředí už nikdy nebylo tak příznivé změnám, chybám, omylům jako na začátku devadesátých let.

LN: Zájmové kroužky a oddíly praskají ve švech, kdežto do školy chodí české děti nejméně rády z celé Evropy. Čím by se mohly školy inspirovat od neformálního vzdělávání?

Appel: Naše obrovská výhoda oproti škole je, že děláme jen s dětmi, které chtějí. Nemusíme je příliš získávat, stačí je neodradit. Máme štěstí, že nemusíme překonávat odpor, který často vzniká už v první třídě. Máme větší klid na práci, nejsme pod takovým tlakem rodičů jako školy, takže si můžeme zvolit nejen formy a nástroje, které používáme, ale především tempo. A můžeme ho přizpůsobovat skupině, se kterou pracujeme.

Inspirací pro školy by mohly být věkově smíšené kolektivy, to je družinový systém od pravěku a funguje to tak ve všech oddílech. Nebo to, že se na výchově dětí podílí souběžně více pedagogů – to je v základním školství často chápáno jako ohrožení, učitelé nechtějí mít druhého dospělého ve třídě, ale na našich kroužcích jsou běžně dva vychovatelé a je to koncert: společně vymýšlejí, spolupracují, doplňují se. Jeden něco vysvětluje a druhý pracuje s těmi, kterým to jde pomaleji, nebo naopak vymýšlí program pro ty, kdo jsou dál.

LN: Co byste chtěl, aby si děti z Lužánek odnášely?

Appel: Je toho víc, ale třeba, že k tomu, aby byli dobří, nemusejí nikoho porazit. To by mimochodem prospělo i školskému systému. Když se hodnotí zvířátka podle toho, jak umějí lézt na stromy, ryba bude vždy frustrovaná. A těch ryb v každé třídě pár plave. Posláním pedagoga je hledat, co je v dětech dobré. Jenže školský systém má v DNA hledání chyb. Učitel kontroluje písemnou práci, počítá chyby, snaží se přistihnout dítě při tom, že se mýlí. Upozornit na chybu není špatné, když nám jde o to, aby se z ní dítě poučilo. Ale problémem je, když se chyba trestá.

Když jsem jako ředitel přijímal lidi, bylo pro mne velmi důležité, aby to byli týmoví hráči, aby byli schopní spolupráce. Ale to je to poslední, na co děti škola připravuje, vždyť většina forem spolupráce je trestných: opisování nebo „to není z tvé hlavy, to ti poradil Jirka“ – to je geniální, když se na to zeptá Jirky, který je lepší. Nebo když děti chtějí něco říct, protože je předmět zajímá, ale dostanou vynadáno, že ruší. A příští hodinu, když se třeba zrovna neučily a nejsou připravené, jsou vyvolané a ztrapňované před ostatními. Všechno, co se ve škole děje, jsou ty nejhorší podmínky ke vzdělávání. Bavíme se o inovacích a o tom, že je třeba přidat učitelům, ale podstatu neměníme.

LN: Co ještě se děti na Lužánkách nebo ve Vlčatech naučí?

Appel: Ti, kterým je dnes osm deset, půjdou do svého prvního zaměstnání za 15 let. A vůbec nevíme, na jakou dobu je připravujeme, co budou dělat, jaká budou zaměstnání. Ale co jim dát můžeme, jsou vzorce chování, příklady, jak přistupovat k problému, k chybě, jak komunikovat, spolupracovat. Neučíme tím, co dětem říkáme, ale jací jsme. Je důležité je neodradit od jejich touhy se rozvíjet a hledat vlastní cesty. V tom nejsme neomylní ani my.

Jednou jsme měli na táboře soutěž, kdy družiny měly přemístit kvádr odněkud někam a použít k tomu klády, na nichž ho povezou. Pak přišla jedna družina, čapla provaz a vláčela kvádr lesem bez polen. Neztratili čas domlouváním, takže byli nejrychlejší. Večer vedoucí, který to vymyslel, říkal, to jim přece nemůžeme uznat. Takhle fůra učitelů uvažuje – nechtějí, aby si děcka vymyslela svou cestu, ale aby se naučila tu jejich. To je na úrovni poloviny minulého století. Ať se učí postupy, ale čím víc hledají vlastní cesty, tím jsou lépe připravené na život.

LN: Takže jste jim to uznali?

Appel: Samozřejmě jsme jim to uznali, ale kdyby to bylo jen na tom autorovi, neuznal by to.

LN: Taky máte výhodu, že nemusíte dávat známky. I ty ve škole někdy kazí vztahy a atmosféru.

Appel: Známky nedáváme, ale na táboře zpravidla bývá nějaké bodování – a tam rozdíl oproti známkování není skoro žádný. Přitom nás do toho na rozdíl od škol nikdo nenutí. Taky jsem si to dlouho neuvědomoval, milník nastal asi před 20 lety – vzal jsem s sebou na tábor kámoše, který vymyslel, že děti budou vyrábět sádrové trpaslíky.

Začali kostru olepovat novinovým papírem se sádrou, pak ho postavili a on se rozpadl. Výsledkem byla bílá louka, děcka celá bílá od sádry, naštvaní rádci – a všichni jsme si lámali hlavu, jak to udělat, když výsledkem není nic, co by se dalo obodovat. Nic nebylo vzdálenější pravdě – děckám stačil zážitek z toho, jak to dělají, a dokonce nejvíc se jim líbilo to, že se to rozpadlo.

LN: Jsou ještě nějaké věci, na které jste sám přišel až časem?

Appel: V té samé chvíli, kdy jsem pochopil, že nemusíme všechno bodovat, jsem taky odložil píšťalku. Vždycky jsem obdivoval kámošku, která dělá tábor pro skautky, a připadalo mi, že tam ten den plyne, aniž by ho potřebovali členit nástupy. Já jsem tak byl vychovaný ve skautu a celé roky v pionýru jsme to tak taky měli. Teď už vím, že to jde i bez toho. Děcka mají vědět, že když se ozve třeba zvonek, tak se sejdeme, ale nemusím na ně pískat a nemusejí dělat špalíry jako na vojně.

LN: Pracujete s dětmi 30 let. Jsou dnes jiné?
.
Appel: Děcka jsou stejná, jako byla, když jsem začínal, a dokonce jsou stejná, jako jsem byl já, když jsem byl malý. Změnila se jen doba. V sedmdesátých letech jsme se sešli ráno na nádraží, koupili si za čtyři koruny lístek a jeli jsme, kam nám to za ty čtyři koruny vyšlo. Vystoupili jsme, někam došli, uvařili jsme si pytlíkovou polívku a děcka byla nadšená. Dnes je těžší dostat je na akci, kvůli větší konkurenci, ale když už tam jsou, pořád chtějí zažít dobrodružství a romantiku, vevnitř jsou konstruovaná úplně stejně jako jejich předchůdci před dvaceti třiceti lety.

LN: Vážně nejsou jiní? Říká se, že jsou mnohem drzejší.

Appel: Řekl bych spíš, že mají menší úctu k autoritám. Protože si mohou ověřit, že ne všechno, co jim tvrdí, je pravda. Dneska i třicátníci občas potřebují od svých dětí, aby jim spravily něco na počítači nebo vysvětlily appku. Děti jsou chytřejší než střední generace, to dřív nebývalo. Uvnitř jsou ale pořád stejné – chtějí být úspěšné, milované, chtějí mít kamarády, nechtějí být vyčleněné z party, to jsou všechno věci, které se vůbec nemění.

LN: Nejsou pohodlnější? I dnes si rádi dají pytlíkovou polívku? Nechtějí lepší jídlo? Teplo?

Appel: Podsadové stany jsou vymazlenější – dřív si je děti stloukaly samy – a máme líp postavenou kuchyň, ale pořád jsme v lese, není tam elektřina, děti musejí pomáhat s vařením, drží hlídky, mají fůru povinností. Snad jen jedna věc je jiná – když jsme přišli ze školy, hodili jsme kabelu za dveře a šli jsme ven a tam jsme se všichni potkali. Dnes se potkají na sociální síti. Lítání po venku vymizelo, což je škoda. Na druhou stranu všechny sportovní oddíly, kroužky nebo skaut jsou plné. Mnohé děti mají mnohem víc aktivit, než bylo za nás, příležitostí přibylo.

LN: A mění se zájmy dětí?

Appel: Mění a je to důležitá součást naší práce přemýšlet, co jim nabídnout. Ne vždycky jsme v tom úspěšní. Když přichází něco nového, těžko odhadnout, jestli se to udrží, nebo to vyfičí jako chvilková módní věc. A potom jsou činnosti, u kterých hledáme správnou formu. Některé aktivity fungují, jen když jsou spontánní. Inline, skate, parkour – to jsou věci, které děti nechtějí dělat ve středu od tří do půl páté, chtějí to dělat, když mají chuť.

Myšlenka, že zájmová činnost znamená, že se něčemu věnujete každý týden ve středu od tří do pěti, je staromódní. Když chodíte do folklorního souboru, asi to jinak nejde. Ale jsou i jiné činnosti a my se snažíme nebýt konzervativní v uvažování o tom, jak má vypadat kroužek.

LN: Co nekonzervativního jste třeba vymysleli?

Appel: Přemýšleli jsme například, jak propojit různé věkové skupiny. Normální venkovská rodina dříve fungovala tak, že bylo osm deset dětí, přičemž ty velké se staraly o menší. Nám takhle funguje družinový systém v oddíle. V rámci Lužánek k tomu nakonec posloužil dětský cirkus – tam jsou šestileté holčičky i patnáctiletí chlapi. Když dělají pyramidu z lidských těl, dole jsou osmáci, nad nimi páťáci, do třetího patra vylezou holčičky a úplně nahoru prvňačka, která chodí do gymnastiky a udělá salto dolů. A podílejí se na tom všichni. Zažijí společný úspěch – a to je droga.

Chodíte do tanečků a je to někdy dril, ale pak máte vystoupení a lidi vám tleskají a vy si říkáte: To chci znovu zažívat. A co je na tom nejdůležitější: když tyhle děti vyrostou z kroužku, založí si vlastní. Náš cíl totiž není naplnit volný čas dětí, ale naučit je, aby si jej uměly naplnit samy. Kdyby jen chodily na schůzky, kde pro ně připravíme nějakou zábavu, to by bylo málo. To bychom byli pouzí animátoři. Chceme, aby si samy přišly na to, jak si udělat život takový, aby pro ně byl smysluplný – a aby na to už nepotřebovaly nás.

LN: Jaká módní zábava třeba nevydržela?

Appel: Pamatujete si, jak se z gumiček vyráběly náramky? To všichni chtěli dělat, ale nevydrželo to ani rok. A pak jsou věci, které jsou nesmrtelné, třeba paličkování. Dlouho frčel aerobik. A najednou vyšuměl a nahradila ho jóga, pilates, port de bras (plynulé cvičení inspirované moderním tancem a jógou – pozn. red.). Jenže když to přichází, nikdy nevíte, jak dlouho se to udrží, jestli má cenu posílat lidi, aby se to naučili.

Nejlepší je, když jen nereagujeme na poptávku zvenčí, ale sami něco vymýšlíme. Třeba cirkus, kde učíme děti cirkusovým dovednostem, jsme si přivezli ze Stuttgartu, kde jsme byli na výměně. Vznikl z toho veliký projekt, který zas chytá úplně jinou sociální skupinu dětí – třeba takové, které tolik nevynikají ve škole, ale chtějí se hecnout a taky dokázat, že jsou v něčem dobré.

LN: Myslíte i na tohle?

Appel: Asi se nabízí říct, že ano, ale mnohdy jde spíš o náhodu. Každé děcko potřebuje zažít úspěch, ale někomu se jej dostane i ve škole. A pak jsou ti, kterým škola a někdy i rodina dávají signály: jsi loser, nic z tebe nebude. Teď mám čerstvou historku od vedoucího kroužku raketového modelářství v Letovicích. Vyprávěl mi o klukovi, který nedostudoval základku a chodil k němu do kroužku. Celý svět mu dával najevo, že z něho nic nebude. Vedoucí si ale všiml, že je strašně trpělivý a šikovný na drobnou práci.

V raketovém modelářství jde ještě víc než u jiných činností o trpělivost, protože půl hodiny něco dlachníte čtyřmi prsty, pak se to rozsype a musíte znovu. A on na to byl dobrý. Ten vedoucí mu to řekl a možná to byl první člověk, od kterého něco takového slyšel. Kluk si pak dodělal základní školu a dneska má firmu na renovování starého nábytku.

Z mého pohledu to je Komenský: kdyby ten vedoucí za celou svou kariéru ovlivnil osud jednoho člověka tak, že ho přesměroval z cesty do pekel k tomu, že se živí sám a není na dávkách, je to víc, než učitel, který za 40 let žádné děti pro nic nezískal, protože je odrazoval. V naší branži to jde – a to je na ní krásné.


______________________

Milan Appel
– Získal titul zemědělského inženýra a začínal jako inseminátor prasat.
– V letech 1989 až 2019 řídil Středisko volného času Lužánky, kde dnes pracuje jako školitel.
– Byl v poradním sboru hned několika náměstků ministrů školství nebo členem správní rady legendy zážitkové pedagogiky Prázdninová škola Lipnice.
– Dlouhých 38 let byl náčelníkem tábornického oddílu Vlčata, dodnes s nimi jezdí jako kuchař.
– Posledních 20 let se věnuje vzdělávání pedagogů volného času, přednáší také o inkluzi v zájmových kroužcích.

IT dobro: Hackathon pomůže digitalizaci neziskového sektoru

pondělí 3. srpna 2020 · 0 komentářů

V polovině srpna se v Praze uskuteční už druhý ročník Salesforce Non-Profit Hackathonu zaměřeného na pomoc neziskovým organizacím v České republice. Cílem čtyřiadvacetihodinového maratonu, kterého se zúčastní desítky IT dobrovolníků, je navrhnout a vytvořit digitální řešení stěžejních procesů neziskové organizace působící v oblasti vzdělávání. Vynaloženo bude přes pět set hodin dobrovolnické práce, část řešení nabídne organizátor zdarma dalším neziskovkám.

„Zadání jsme vytvořili na základě analýzy dat a procesů společnosti EDUin. Právě pro tento subjekt dobrovolníci připraví na Hackathonu komplexní řešení na míru,“ přibližuje organizátorka hackathonu, ředitelka pořadatelského spolku CRM pro neziskovky Petra Joklová. Jedním dechem dodává, že digitalizace neziskového sektoru po koronakrizi nabrala na obrátkách. „Organizace byly náhle vystaveny potřebě komunikovat na dálku, což spustilo řetězec dalších on-line potřeb. V současné době rozjíždíme řádově desítky nových projektů,“ doplňuje Joklová.

„Od důležitého rozhodnutí implementovat Salesforce si slibujeme především větší efektivitu při komunikaci s novináři a zlepšení mediálního servisu, který od svého vzniku poskytujeme. Současně potřebujeme vytvořit nové databázové řešení pro jeden ze stěžejních projektů, kterým je GlobalTeacherPrice ČR, odborná cena pro inspirující pedagogy,“ uvádí Jan Dolínek, výkonný ředitel organizace EDUin. Na rozdíl od prvního ročníku Hackathonu se letos 14. a 15. srpna nebude soutěžit. Všichni konzultanti se tentokrát pod vedením mentorů spojí, aby vytvořili jedno funkční řešení.


Dobrovolníci vítáni

Hackathon je stále otevřený a mohou se do něj stále přihlašovat konzultanti se zkušeností s CRM systémem Salesforce. Odměnou jim bude nejen pocit z dobře vykonané práce pro dobrou věc – jde přeci jen o vzdělání našich dětí – ale i získání nových znalostí a kontaktů v oboru. „To, co v komerční sféře často chybí a co dobrovolníci oceňují nejvíce, je vysoká efektivita a viditelné výsledky,“ uvádí Joklová. Projektové týmy jsou zpravidla menší, než v komerci a pokud jde vše tak, jak má, jsou u jednodušších projektů výsledky vidět během několika měsíců.


Digitalizace je v nezisku klíčová

Dobrá vůle a ochota pomáhat je motorem každé neziskové organizace, a proto by úsilí všech jejich zaměstnanců mělo být využíváno maximálně efektivně, tedy zejména na samotnou pomoc a smysl existence. S fundraisingem a administrativou nechť pomáhají moderní technologie. A právě digitalizace a zavádění moderních technologií je posláním spolku CRM pro neziskovky, pořadatele letošního hackathonu.

„Část odvětví stále v oblasti digitalizace pokulhává. Neziskovky nevědí, že si mohou práci usnadnit profesionálním systémem, který je k dispozici za zlomek komerční sazby,“ vysvětluje Joklová. Jeden z nejrozšířenějších a nejpropracovanějších CRM systémů na světě, Salesforce, poskytuje neziskovým a vzdělávacím organizacím licence zdarma. K jeho implementaci je však potřeba pomoc profesionálních konzultantů. Těm se za sedm let pod křídly organizace CRM pro neziskovky a pod vedením Petry Joklové podařilo zrealizovat přes 100 projektů pro organizace jako např. Greenpeace, Armáda spásy či Zdravotní klaun a další. „Nejvíce jsme pyšní právě na spojení dobrovolníků z komerční sféry a neziskového sektoru, které jsme za dobu naší existence vybudovali. Na přenos know-how do organizací, které potom mohou efektivněji pomáhat,“ uzavírá ředitelka dobročinného spolku CRM pro neziskovky, Petra Joklová.


Radana Dungelová: Čim, Čára a zahrada

sobota 1. srpna 2020 · 0 komentářů

Čim a Čára jsou dva malí vrabčí sourozenci. Děti Anička a Honzík jsou také dva sourozenci a všichni čtyři se sejdou na jedné zahradě jednoho domu. Co se ale stane, když se obě děti začnou na obyčejnou zahradu svých prarodičů koukat neobyčejnýma očima dvou vrabčích sourozenců?

Dětským čtenářům se prostřednictvím všedně nevšedního příběhu podaří nahlédnout do světa ptáků, poznají jejich starosti, ale i radosti, setkají se s papouškem a zjistí, že to, co nám lidem, připadá všední a bezpečné, může být pro ptáky osudné. Jak upravit zahradu tak, aby byla i pro naše zpěvavé spolubydlící bezpečná a přívětivá, kdy a čím ptáčky krmit a na koho si na zahradě dávat pozor? Kniha prostřednictvím příběhů děti vzdělává, učí je koukat se pozorně kolem sebe a nebrat drobnosti samozřejmě a na lehkou váhu.

Radana Dungelová se vedle své práce v brněnské zoo věnuje publikování v populárně naučných časopisech, fotografování a cestování.

Více informací a ukázky najdete ZDE.


Jak dostat děti na výlet? Vemte si na pomoc mobilní aplikace. Poradíme jaké

pátek 31. července 2020 · 0 komentářů

Většina rodičů ráda bere děti na výlety. Jenže děti by často raději zůstaly s mobilem na gauči. Jak z toho ven? Poradíme, jak potomkům výlety zatraktivnit, ale pozor: není řeč jen o zábavě. Neuškodí, když se děti naučí využívat mobily i prakticky.

Zdroj: www.rodicevitani.cz 29. 12. 2019

Zná to asi každý rodič – děti někdy nebývají zdaleka takovými fanoušky rodinných výletů jako dospělí. Asi nejznámější variantou, jak dětem výlety zpříjemnit, je geocaching. Stačí do mobilu nainstalovat příslušnou aplikaci (geocaching.com, ale už existují i alternativní aplikace), založit si v ní profil a už si můžete zpestřovat výlety hledáním „pokladů“, které v přírodě i ve městech schovali hráči před vámi. Alternativou ke geocachingu je Wherigo – venkovní hra založená na používání GPS navigace.

Zatraktivnit mašírování krajinou se snaží i aplikace Skryté příběhy. Každá trasa děti vtáhne do příběhu jedné historické postavy, která z mobilu promlouvá hlasem profesionálních herců a která právě něco plánuje nebo řeší nějaký problém. Podobně funguje aplikace Místa Paměti národa nebo Geofun.

Začněte už doma – správný výlet začíná včasným plánováním: ukažte dětem mapy online, server, kde mohou vyhledávat spoje i online zdroje informací o přírodě nebo pamětihodnostech. Čím víc děti do přípravy výletu zapojíte, tím víc ho vezmou za vlastní. Když výlet končí, ať najdou nejbližší místo, kde se lze občerstvit anebo nejvýhodnější spoj domů.

Sportovně založeným dětem může pomoci, když zapneme krokoměr a změříme si délku trasy nebo rychlost – doporučujeme například aplikace Runtastic nebo Sports Tracker.

Když dorazíte na hrad, nechte potomka, ať o něm něco vyhledá na internetu a zahraje si na průvodce. Zaujme vás u cesty neznámá rostlina nebo strom? Stáhněte si aplikaci PlantNet – pak stačí objekt zájmu vyfotit a dozvíte se o něm vše potřebné. Malým badatelům se může hodit i to, že si do telefonu lze stáhnout například lupu, a nemusíte ji brát s sebou ven fyzicky. Aplikace Skymap zase ukazuje a pojmenovává souhvězdí na noční obloze.

Umělečtěji zaměřené děti mohou výlet zaznamenávat pomocí fotoaparátu, doma se pak mohou naučit, jak fotky upravovat, jak vytvořit online album, sdílet ho s ostatními účastníky výletu anebo z fotek vytvořit vzpomínkové video. Podpoříte tak nejen dovednosti práce s tabletem či počítačem, ale také kreativitu a soustředění.

Při tom všem ctěte svaté pravidlo: všeho s mírou. Chcete, aby si děti výlet užily, co nejvíc se toho naučily a dozvěděly, a ne aby si zvrtly kotník, protože škobrtají lesem s mobilem v ruce.


Co by měly děti znát, než je vypustíme do světa:

– Online mapy: zkuste Google Maps nebo Seznam Mapy, které nabízejí i turistické trasy.

– Servery o počasí – například Aladin. A když Aladin ukáže, že bude hezky, prozkoumejte Swim Places – aplikace s doporučením na místa, kde se dá vykoupat.

– Pro případ úrazu: aplikace českého Červeného kříže První pomoc nebo aplikace Záchranka.

Sláva nazdar výletu!

Více ZDE.

Lucie Kočárová: Jak se hýbou české děti? Máme mnoho aktivních sportovců, jen málo dětí ale pravidelně chodí nebo jezdí na kole. A tloustnou

středa 29. července 2020 · 0 komentářů

Určitě už jste to viděli: malé sportovce, kteří pětkrát týdně dřou na hřišti nebo v tělocvičně, ale jejich rodiče je vozí autem nejlépe až do šatny. A taky už jste si určitě všimli oplácaných dětí, které se s mobilem v ruce poflakují po nákupních centrech. Jak se hýbou české děti? Odpověď není jednoduchá, ale jedno se dá říct s jistotou: z jejich životů už téměř vymizel spontánní pohyb, jako je jízda na kole, lezení po stromech nebo úplně obyčejná chůze.

Zdroj: www.rodicevitani.cz 7. 5. 2020

Gymnastický sál Sokola Žižkov ze všeho nejvíc připomíná kostel. Má téměř gotickou klenbu a vysoká okna, kterými dopadají proudy světla na koberec na prostná, bradla, kladiny a trampolíny. Každé odpoledne a večer tu trénují všechny věkové kategorie a každé odpoledne s výjimkou soboty tu najdete alespoň jednu ze tří dcer Evy Píglové. Kateřině je osm a trénuje dvanáct hodin týdně, šestiletá Eliška osm hodin, čtyřletá Lucie čtyři hodiny. Všechny dívky jsou v závodních družstvech a s gymnastikou začaly i před třetími narozeninami.

„Musím říct, že holky gymnastika baví. Jasně, je to dřina, kolikrát se jim na trénink nechce, ale pak tu jsou spokojené, protože vidí, že mají výsledky. Samozřejmě je to vykoupeno tím, že už prostě na další kroužky není čas. Víkendy i prázdniny trávíme v tělocvičně, prakticky si nemůžou dovolit vynechat. Když pak ale Eliška přijde ze školy s tím, že jako jediná umí v první třídě skákat přes švihadlo a kotrmelec vpřed i vzad, máme z toho všichni dobrý pocit,“ říká Eva. Výhodou rodiny je, že bydlí v pěší vzdálenosti, školu i školku mají děvčata prakticky přes ulici od tělocvičny. I tak představuje gymnastika pro rodinu zátěž, například finanční – ačkoliv vzhledem k počtu dětí dostali slevu, ročně platí přes padesát tisíc korun.

„Kdyby holky řekly, že už nechtějí chodit, přijali bychom to; my s partnerem nemáme ohledně jejich sportovních úspěchů žádné ambice. Vidíme ale, jak jsou díky sportu pracovité, zodpovědné a odolné, takže každý rok si říkáme – snad ještě letos vydržíme,“ dodává Eva Píglová.


Pohybu dětem ubývá s věkem, pětina žáků se vyhýbá tělocviku

Tolik jako Kateřina, Eliška a Lucie z Prahy nejspíš sportuje málokdo. Jak moc se ale české děti skutečně hýbou? Na tuto otázku odpovídají vědci z Univerzity Palackého v Olomouci, kteří se pravidelně účastní mezinárodní studie HBSC o zdraví a životním stylu školáků. Dotazovali se třinácti tisíc dětí ve věku jedenáct až patnáct let z 230 škol po celém Česku na to, jak tráví volný čas.

Výsledky jsou možná poměrně překvapivé, a to zejména pro skeptiky, kteří tvrdí, že děti jsou čím dál línější a nejraději by jen zíraly do mobilu. 86 % dětí mezi 11 a 15 lety tráví svůj čas aktivně, ať už ve skautu, uměním nebo sportem. A ačkoliv české děti tloustnou (více než pětina školáků na druhém stupni váží víc, než by měla, jde zejména o chlapce a děti z nízkopříjmových rodin), nedá se říct, že by se nehýbaly.

Naopak, dvě třetiny z nich se věnují několikrát týdně nějaké organizované sportovní aktivitě, zejména jde o děti z lépe situovaných rodin, jejichž rodiče si mohou dovolit sport financovat. V jedenácti letech jsou to téměř tři čtvrtiny, v patnácti už ale jen o málo víc než polovina. Nejvíce sportují děti v Praze a Západočeském kraji, nejméně v Ústeckém a Libereckém. Alespoň pětkrát týdně se hýbe polovina chlapců a čtyři pětiny dívek – zároveň ale 20 % dětí nosí omluvenky na tělocvik a 5 % je uvolněno úplně.


Předčasná specializace škodí tělu i výkonům, tvrdí sportovní lékařka

Široké spektrum dětí a dospívajících vídá ve své ordinaci v centru Prahy sportovní lékařka Marie Skalská. Přicházejí k ní jak děti, které chtějí se sportem začít, tak i vrcholoví sportovci, jejichž těla je potřeba pro vysokou zátěž optimálně vyladit. „Děti mívají poměrně dost spontánního pohybu v předškolním věku. Prvním zlomem je věk šest let, kdy je náhle usadíme do lavic. Další pokles aktivity nastává s nástupem na druhý stupeň, kdy přibývá učení, a namísto družiny mají děti odpolední vyučování. A posledním zlomem je pak věk kolem čtrnácti, patnácti let, kdy děti nastupují na střední školu,“ myslí si sportovní lékařka.

S tím jde ruku v ruce i to, že nejvíc státních i sponzorských peněz jde do vrcholových klubů, které pak tlačí na své malé svěřence. Nejhorší situace je ve velkých městech, kde „jde o medaile“. Kdo tlak a narůstající zátěž není ochotný snášet, tak odpadá – často právě v citlivém věku 13–15 let, kdy náhlý výpadek mnoha tréninků týdně není snadné nahradit jinou aktivitou, a tak bývalý mladý sportovec často končí doma u počítače.

Další problém podle doktorky Skalské představuje předčasná specializace dětí. V některých sportech, jako je například krasobruslení nebo sportovní gymnastika, to vlastně ani jinak nejde – největších úspěchů dosahují děvčata kolem 16, 17 let; s přibývajícím věkem, změnou postavy a posunem těžiště jde jejich výkonnost rychle dolů. „Pak tu mám ale hokejisty, kteří odmala jedou dvoufázové tréninky na ledě, ovšem kromě toho už nedělají nic. Nejdou nikam pěšky, neprojedou se na kole. Je přitom třeba si uvědomit, že ta úspěšná generace Nagana byli kluci, co ještě vyrůstali s volným pohybem, kopali fotbálek, běhali kolem domu,“ vysvětluje Marie Skalská. Děti by podle ní měly mít co nejširší možnost se rozvíjet bez tlaku na výkon ideálně do věku 12 let.


Všestrannost je základ, sportovní klub nabízí i sociální kolektiv

To, že předčasná specializace dětem škodí, si myslí i Martin Jahoda ze společnosti SportAnalytik. A souhlasí i s tím, že největším problémem dnešních dětí je nedostatek spontánní pohybové aktivity, jako je volné pobíhání s kamarády.

„I pokud byste své dítě byli ochotní volně vypustit ven, nejspíš by tam bylo samo. Partičky dětí, jako si je pamatujeme ze svého dětství, už potkáte málokde. Dnes musí rodič dítěti vybrat oddíl, přihlásit ho, zaplatit nemalé peníze a ještě ho tam vozit nebo vodit. Je to velký nárok,“ vysvětluje manažer a otec čtyř dětí. Vnímá i to, že mnoho klubů je zaměřeno čistě výkonnostně, takže děti už od raného věku drilují konkrétní dovednosti a na rozvoj všestrannosti není čas ani prostor. „Mnozí rodiče už ale právě toto nechtějí; záleží jim spíš na tom, aby jejich dítě získalo dobrý všeobecný základ. Proto jsme založili program Gymnathlon, v němž se děti od dvou do sedmi let hravou a nesoutěžní formou seznámí se základy atletiky, gymnastiky a míčových her,“ vysvětluje Jahoda. V rámci programu sportuje v ČR už 1 200 dětí a zakladatelé plánují rozjet kurzy i pro dospělé. Kdo nemá v dosahu Gymnathlon, tomu dobře poslouží i oddíly sokolské všestrannosti, které bývají na každé vesnici.

Co ale dělat s dítětem, kterému je třeba deset let, je vidět, že na závodění v čemkoliv to u něj nebude, a pomalu propadá nechuti k pohybu? Psychologové radí: domluvte se, že se musí aspoň tři hodiny týdně hýbat, a hledejte společně formu, která pro dítě bude stravitelná. Řešením může být třeba některý z „malých“ sportů, jako je třeba veslování nebo lakros. „Má smysl to nevzdat a hledat. Sport má pro děti mnoho přínosů. Nejen fyzických, ale sportovní oddíl pro ně může být druhým sociálním kolektivem vedle školy, který dítě může podržet, když to jinde třeba skřípe,“ vysvětluje Martin Jahoda. S tím souhlasí i matka malých gymnastek Eva Píglová: „Kačka má s ostatními v týmu skvělou partu. Tráví s nimi čas každý den, jezdí na soustředění v létě i v zimě. Když na některou zakřičí trenérka, ostatní ji podrží. Doufám, že nás právě tato parta a společný zájem přenese přes pubertu.“


Školní tělocvik: rozevírají se nůžky mezi dětmi

Při pohledu na statistiky, podle nichž klesá zdatnost a roste váha naší mládeže, často přijde řeč na školní tělocvik. Každé dítě a dospívající by podle RVP měl odcvičit alespoň dvě hodiny týdně a seznámit se se základy nejrůznějších sportů. Tělocvikáři ale říkají: nemůžete čekat, že zdatnost českých dětí zachráníme jenom my.

Šárka Eisová začala tělocvik učit v roce 1997, momentálně působí na základní škole v Kladně. „Když jsem začínala, byly na tom děti fyzicky víceméně podobně, protože každý se tak trochu hýbal. Dnes se mi ve třídách ale scházejí děti, které nesportují vůbec, a vedle nich extrémně specializovaní malí závodníci. Ty nůžky se neuvěřitelně rozevřely,“ říká. Musí při hodinách čelit například tomu, že hokejista nepřejde kladinu a gymnastka nedokáže chytit a hodit míč. Děti, které vynikají v nějakém sportu, se snaží co nejvíc zapojovat: mohou samy vést nějakou skupinu nebo ukazovat, jak se mají cviky správně provádět.

Šárka Eisová ovšem školní tělocvik odmítá pojímat výkonnostně. Trochu provokativně tvrdí, že by zrušila všechny tabulky a porovnávání. „Nikde v Rámcovém vzdělávacím plánu není napsáno, že děti musejí skákat přes kozu podél; je tam pouze uvedeno, že mají skákat přes překážku. Děti mají získat základní vzdělání, zdravotně orientovanou zdatnost. Máme jim v plné šíři představit svět pohybu, aby si uměly vybrat, co je baví. Naučit je správné návyky, třeba to, že se na sport převlékáme a aktivitu zahajujeme rozcvičením, toť vše,“ říká.

Během své kariéry učila například budoucí cukrářky a kuchařky, kterým ukazovala, jak cvičením kompenzovat fyzicky náročnou práci. Dnešní děti – třeba fotbalisty se zkrácenými svaly – zase učí, jak se protahovat. Když dítě nevyšplhá, nevadí; věnuje se během hodiny jiné aktivitě. Díky rozumnému přístupu se jí podařilo zvrátit trend a omluvenek z tělocviku jí spíš ubývá, než přibývá.

Podle Eisové se tělocvikáři potýkají s mnoha problémy, například s malými tělocvičnami, chybějícími hřišti i nedostatkem pomůcek. Práci jim neusnadňují ani rodiče, kteří se o své děti přehnaně bojí. „Musíte je přesvědčit, že nechcete, aby si děti ublížily, že je nijak netrápíte,“ vysvětluje.


Tělocvik on-line: jak na to, aby děti zase měly „tělák“ rády

„Někde se tělocvik zbytečně hrotí, jinde se zase zejména učitelky prvního stupně moc nenamáhají. Hodí dětem míč na fotbal a během hodiny tělocviku si opraví diktáty. Často říkají: my umíme učit psaní nebo počty, ale s tělocvikem si nevíme rady,“ říká Blanka Jeřábková ze společnosti Wannadoo, která provozuje aplikaci a web pro učitele nazvané Tělocvik online. Základními pilíři jsou aktivity z atletiky, gymnastiky a sportovních her, které doporučili odborníci z FTVS v Praze, přibývají ale i moderní prvky, třeba základy oblíbeného parkuru.

„Učitelé si u nás mohou najít jak jednotlivé cviky, tak i celé metodické plány vyučovacích hodin. Velký důraz klademe na správné provádění cviků a bezpečnost,“ vysvětluje Blanka Jeřábková. Obsahem jsou krátká i delší videa, kdy funkci figurantů plní děti ze ZŠ v Dolních Břežanech u Prahy. Tato základní škola se sice může pochlubit krásným novým zázemím, přesto jsou ale všechny aktivity proveditelné i v malých prostorách, jako jsou třeba třídy školní družiny.


Hodina pohybu denně? Jde to, ale…

Světová zdravotnická organizace (WHO) doporučuje dětem a dospívajícím minimálně jednu hodinu pohybu denně. „To nám přijde poměrně náročné, protože aktivní sportovec, který třikrát týdně trénuje a o víkendu má zápas, tato kritéria nesplňuje. Za nás stačí, když se dítě hýbe pětkrát týdně,“ říká Michal Kalman z Univerzity Palackého v Olomouci, vedoucí studie HBSC v ČR. Ani toto doporučení však neplní polovina chlapců a 60 % dívek.

Největším problémem je, že u dětí v ČR v posledních desetiletích v podstatě vymizela takzvaná „habituální aktivita“, tedy běžná chůze nebo jízda na kole. Podle výsledků studie HBSC jen málo dětí chodí pěšky do školy, a na kole jezdí jen 4 % chlapců a 1 % dívek. Důvodem je především dopravní situace v okolí škol. Podle Michala Kalmana v rámci zdravého pohybu dobře fungují víkendové aktivity s rodiči – jít ven, na túru, proběhnout se, házet si míčem nebo frisbee.

„Ze studie a rozhovorů s dětmi vyplývá, že současná generace dětí žije zdravěji než ty předcházející. Míň pijí a kouří, jedí víc ovoce a zeleniny a méně sladkostí. Chtějí žít zdravě a hýbat se, ale to, jak je společnost v posledních letech nastavená, jim to příliš neusnadňuje. Často vidíme aktivního sportovce, kterého rodiče vezou autem málem až do šatny. Tady je velký prostor pro pozitivní změnu,“ uzavírá Michal Kalman z UPOL.