NÁRODNÍ GALERIE Praha: aktuální výstavy a kompletní program

sobota 11. července 2020 · 0 komentářů

AKTUALISOVÁNO.

Dovolujeme si vás pozvat na výstavy, doprovodné programy, programy pro děti a rodiny s dětmi a další akce.


Kompletní program: červenec a srpen 2020

Kompletní program (včetně programů lektorského oddělení a programů pro školy a zájmové skupiny) na červenec najdete ZDE, na srpen ZDE.

Přehled všech probíhajících a připravovaných výstav najdete ZDE.

Nabídku všech programů pro školy najdete ZDE.

Komentované prohlídky, studijní materiály, semináře a kurzy pro pedagogy najdete ZDE.


Manet v černobílé

Veletržní palác, grafický kabinet, 4. patro, prodlouženo do 9. srpna

»Francouzský malíř Édouard Manet (1832–1883) se grafické tvorbě věnoval pouze okrajově. Kolem deseti děl, zejména leptů, ze Sbírky grafiky a kresby NGP představí tuto méně známou kapitolu Manetova díla a ukáže, jak se bytostný malíř vyjadřoval také v barevně úsporném médiu grafiky.«

Více informací a doprovodné programy ZDE.


Odilon Redon: À Edgar Poe

Veletržní palác, grafický kabinet, 4. patro, prodlouženo do 9. srpna

»Grafický kabinet navazuje na výstavu Sen ve snu: Edgar Allan Poe a umění v českých zemích.

Cyklus šesti litografií z roku 1882 À Edgar Poe je poctou básníkovi, jehož básně Redon znal v překladu klíčových postav francouzské poezie Charlese Baudelaira a Stéphana Mallarmého. Literární předurčení jej inspirovalo k snovým motivům, které doprovodil poetickými názvy.

Na šesti listech odkrývá monstrózní a neskutečnou sílu fantazie, zachycuje lidský strach a zároveň přitažlivost k hrůze. Spontánnost, originalita a výjimečnost jeho projevu jsou velmi blízké podstatě Poeova literárního díla. Koncepce jednotlivých obrazů navozují buď vztah ke konkrétní scéně, nebo náladu přítomnou v Poeově díle.«

Více informací a doprovodné programy ZDE.


Stanislav Sucharda 1866–1916: Tvůrčí proces

Veletržní palác, prodlouženo do 25. října

»Výstava představuje osobnost významného českého sochaře přelomu 19. a 20. století, v jehož vrstevnaté tvorbě se prolínají interakce regionu a metropole, přechod od tradic 19. století směrem k moderně i postupná recepce progresivních evropských stylů domácím uměleckým prostředím.

Suchardův život a dílo jsou členěny do tematických celků věnovaných formativnímu prostředí rodinné novopacké dílny, tvůrčím počátkům, působení v čele Spolku výtvarných umělců Mánes, architektonické skulptuře, portrétní, pomníkové, sepulkrální a medailérské tvorbě. Ve všech těchto oblastech je dobře patrný vývoj umělcova formálního projevu od raného myslbekovského realismu přes rodinovskou impresi až k ryze modernímu výrazu.

Sucharda se rozhodující měrou zasloužil o rozvoj českého moderního medailérství; sám za své plakety a medaile obdržel řadu mezinárodních ocenění. Aktivní sokolství podpořilo jeho fascinaci idealizovaným světem slovanského pohanství, vznik originálního ikonografického repertoáru a značně nekonvenčních pomníkových návrhů.

Tato vůbec první souhrnná prezentace vesměs neznámého Suchardova díla je výstupem společného projektu Stopy tvorby. Dědictví velkých sochařů první poloviny 20. století. Restaurování a péče o sochařské památky ze sádry (NAKI, DG16P02B052) Fakulty restaurování Univerzity Pardubice a Ústavu dějin umění AV ČR, v jehož průběhu byla zpracovávána umělcova unikátní pozůstalost. Čerstvě restaurované sádrové modely, kresebné studie i bohatá fotografická dokumentace umožňují komplexní vhled do vlastního tvůrčího procesu, počínajícího spontánní autorskou črtou a vrcholícího mnohdy odosobněným převodem do finálního materiálu.«

Více informací a doprovodné programy ZDE.


Sen ve snu. Edgar Allan Poe a umění v českých zemích

Veletržní palác, prodlouženo do 22. listopadu

Výstava se věnuje reflexím tvorby amerického spisovatele, básníka a teoretika Edgara Allana Poea (1809–1849) ve výtvarném umění v českých zemích, stejně jako obecnějšímu fenoménu hrůzy a strachu. Poe vyvolává dodnes živý zájem, jeho povídky a básně stále inspirují nejen literáty, ale i výtvarníky, filmaře či hudebníky.

Literární dílo E. A. Poea začalo více umělce inspirovat až po spisovatelově předčasné smrti. Hlavní zásluhu na tom měl překladatel jeho díla do francouzštiny básník Charles Baudelaire. Pozoruhodná díla inspirovaná Poeovou tvorbou vytvořily již ve druhé polovině 19. století tak výrazné osobnosti jako byli například Edouard Manet, Odilon Redon, James Ensor nebo Gustave Doré.

Jakkoli začalo být Poeovo dílo překládáno do češtiny již v 50. letech 19. století, první výtvarné reflexe přišly až o několik desítek let později, tedy na přelomu století. Jeho básněmi a povídkami byl inspirován například František Kupka a záhy po něm i Josef Váchal, Jan Konůpek nebo František Kobliha. S českým prostředím měl silné vazby i Alfred Kubin, který svými pracemi doprovodil souborné vydání Poeových povídek v němčině.

Zájem o Poea pak nepřetržitě trvá až do současnosti. Zásadní práce inspirované Poem vytvořil například Alén Diviš nebo František Tichý. Poe výrazně inspiroval i Jana Švankmajera a v nedávné době například Františka Štorma nebo Jaroslava Rónu.

Výstava představuje široké spektrum umělců, vedle již zmíněných například Krištofa Kinteru, Josefa Bolfa nebo Martina Zeta, stejně jako příslušníky nejmladší generace Jana Vytisku či Marka Škubala. Cílem je demonstrovat úzké vazby, které může moderní a současné umění mít k tvůrci z 19. století.

Vystavující umělci: Josef Bolf, Adolf Born, Alén Diviš, Tereza Eisnerová, Jakub Gajdošík, Matouš Háša, Jan Hísek, Kryštof Hošek, Jakub Janovský, Bohumil Kafka, Krištof Kintera, František Kobliha, Běla Kolářová, Jan Konůpek, Jan Kotík, Alfred Kubin, Otakar Kubín (Coubine), František Kupka, Martin Mulač, Karel Nepraš, Jaroslav Panuška, Jiří Příhoda, Jaroslav Róna, Pavel Rút, Jakub Schikaneder, Vladimír Silovský, Karel Souček, Hugo Steiner-Prag, Richard Stipl, Jiří Šalamoun, Marek Škubal, Jakub Špaňhel, František Štorm, Jan Švankmajer, Mark Ther, František Tichý, Josef Váchal, Markéta Váradiová, Jan Vytiska, Martin Zet.

Více informací a doprovodné programy ZDE.


Nebourat! Podoby brutalismu v Praze

Veletržní palác, prodlouženo do 22. listopadu

Architektura 60. až 80. let 20. století, někdy obdivovaná, někdy nenáviděná, je intenzivně diskutovaným a rozporuplně přijímaným fenoménem současnosti. Veřejnost ji možná vnímá zatím spíše negativně, do značné míry i kvůli nedostatku informací nebo negativní zkušenosti s režimem před Sametovou revolucí. Výstava Nebourat! Podoby brutalismu v Praze prezentuje pražské stavby (včetně projektů připravovaných, ale nepostavených), které byly ve větší či menší míře ovlivněny brutalismem a pokrokovými vlivy za zapovězeného, ale pro tvůrce inspirativního Západu.

Krok za krokem odkrývá, v čem spočívají prostorové, kompoziční nebo konstrukční hodnoty této architektury. Představuje stavby, které výrazným způsobem vstupují (nebo měly vstoupit) do obrazu města a které zásadně ovlivňují kvalitu veřejného prostoru kolem sebe. Takové objekty jako je např. obchodní dům Kotva, bývalá Ústřední telekomunikační budova na Žižkově (aktuálně určená k demolici), budova bývalého Federálního shromáždění, hotel Intercontinental, Barrandovský most, stejně jako nedávno zbořený soubor staveb Transgasu, byly a jsou příklady na svou dobu nejpokročilejších řešení a špičkových výtvarných koncepcí.

Na dvě stě padesát originálních noblesních plánů, fotografií a modelů, z nichž mnohé jsou vystaveny poprvé, pochází převážně ze sbírky architektury Národní galerie Praha, zásadní zápůjčky laskavě poskytlo Umělecko-průmyslové museum, Galerie výtvarného umění v Chebu, Národní muzeum a řada soukromých osob.

Více informací a doprovodné programy ZDE.


Ozvěny benátského bienále: Stanislav Kolíbal

Veletržní palác, malá dvorana, prodlouženo do 10. ledna

V roce 1925, kdy se Stanislav Kolíbal narodil, začala stavba Veletržního paláce v Praze a zároveň i československého pavilonu v Benátkách. O století později zůstávají všichni tři přetrvávajícími ikonami národní kulturní identity. Díky přemístění Kolíbalovy výstavy z Benátského bienále 2019 (realizované v Českém a Slovenském pavilonu) do Malé dvorany Veletržního paláce získají návštěvníci Národní galerie Praha nový pohled na Kolíbalovu hlubokou vizi.

Jak název současné výstavy napovídá, nejedná se o reprízu, ale spíše o přehodnocení jejích ozvěn z enigmatického italského města v české metropoli.

Výstava Bývalé nejisté tušené, která je zde znovu nainstalovaná v interiéru opisujícím velikost benátského pavilonu, byla původně koncipovaná v reakci na architekturu budovy včetně nového díla inspirovaného jeho fasádou.

V podobném duchu reagoval Kolíbal na projekt Ozvěny Benátského bienále a jeho nové prostory. Malou dvoranu oživují jasné nástěnné kresby, jež motivicky vycházejí z rozměrů budovy, zatímco jedna z Kolíbalových konstruktivistických soch z 90. let ve formě modelu jeho Stavby zdůrazňuje umělcovo důležité propojení malby, kresby, sochy a architektury.

Více informací a doprovodné programy ZDE.


Kurt Gebauer

Veletržní palác, 1. patro, prodlouženo do 10. ledna

Kurt Gebauer (* 1941) vysvětluje své životní poslání dvojsmyslnou nadsázkou „obecního sochaře“. Již šest desítek let kultivuje a obhospodařuje veřejný prostor, většinu času i na úkor vlastního postavení. Jeho těžko zařaditelné pojetí živé figurace mátlo nejen politické cenzory předlistopadového režimu, ale i uměleckou scénu samu.

Pečlivé studie prožívané skutečnosti lidského těla, jednou oslavy radostného života a přírody, jindy bryskní obžaloby společenské absurdity, groteskní, ironické i poeticky smutné, jej řadí mezi velké postavy českého 20. století dalším ztělesněním poetiky malého velkého člověka. Postavy, která nemění dějiny silou, ale vyprávěním, jemným humorem a hlubokou lidskostí.

Výstava je zatím nejuceleněji představeným souborem prací sochaře-malíře, který celý život soustředěně rozvíjí, střídá a vrací se k několika překrývajícím se technikám a tématům. Ať již je to vznášející se tělo i mysl plavkyň a létavců, těkavé pulzování života dívek na prahu mezi dětstvím a dospělostí, strnulost a nabubřelost gest a těl pomníkových konvencí, nebo do jednoduchosti a lehkosti vybroušená hloubka jeho satirických alegorií, zásahů do veřejného prostoru, Kurtova díla vždy vyvolávají úsměv. Avšak s opět typicky českým vědomím vlastní konečnosti, nicoty, která zůstává vždy na dosah.

Více informací a doprovodné programy ZDE.


Otevřený depozitář umění Asie

Veletržní palác, prodlouženo do 10. ledna

Po téměř desetiletém trvání expozice asijského umění v paláci Kinských se prezentace sbírek přesunula do jižního křídla prvního poschodí Veletržního paláce, kde se představuje v takzvaném otevřeném depozitáři. Schaudepot je výstavním formátem, jenž zpřístupňuje co největší počet děl k bezprostřednímu studiu díky jejich umístění ve skleněných vitrínách, které umožňují trojrozměrný prostorový pohled. V otevřeném depozitáři má tak návštěvník možnost se seznámit s výběrem více než 600 děl asijské provenience z Národní galerie Praha.

Vystaveny jsou převážně sochy a předměty uměleckého řemesla od nejstarších děl z archaického období až do 20. století, rozdělené do dvou základních tematických okruhů. První z nich představuje některé myšlenkové systémy – filosofii a náboženství taoismu, buddhismu, konfucianismu a hinduismu – definující asijské kultury a umění Číny, Tibetu, Indie, jižní a jihovýchodní Asie. Druhý okruh vyzdvihuje charakteristické rysy asijského užitého umění a seskupuje díla podle materiálů (kamenina, porcelán, laky, kovy), technik (například email cloisonné) a dekoru.

Sbírka umění Asie a Afriky dnes čítá přes 13 tisíc uměleckých předmětů, z toho největší část zaujímají díla asijské provenience. V otevřeném depozitáři v současné době nejsou vystaveny artefakty z citlivých materiálů – především dřevěná plastika, malba a grafika. Ty budou až do doby zpřístupnění nové stálé expozice k vidění výběrově na krátkodobých výstavách a některé z nich projdou restaurátorským a badatelským průzkumem.

Více informací a doprovodné programy ZDE.


Stálé expozice

Středověké umění v Čechách a střední Evropa 1200–1550

klášter sv. Anežky České

Dlouhodobá expozice umístěná v patře klášterního komplexu prezentuje na více než dvou stech exponátech z oboru malířství, sochařství a uměleckého řemesla proměny formy a funkce výtvarného díla během tří staletí. Exponáty provenienčně spjaté s českými zeměmi doplňují díla vytvořená v širším středoevropském regionu – zvláště Franky, Rakousy, Sasko – např. díly Hanse Pleydenwurffa, Albrechta Altdorfera, Hanse Hesseho či Lucase Cranacha staršího.

Více informací a doprovodné programy ZDE.


Staří mistři

Schwarzenberský palác

Expozice Staří mistři ve Schwarzenberském paláci představuje výběr nejvýznamnějších mistrovských děl ze Sbírky starého umění (Hans von Aachen, Petr Brandl, Matyáš Bernard Braun, Lucas Cranach, Adriaen de Vries, Albrecht Dürer, El Greco, Francisco José Goya, Hans Holbein, Jan Gossaert zvaný Mabuse, Jusepe de Ribera, Peter Paul Rubens, Bartholomaeus Spranger, Karel Škréta, Simon Vouet, Michael Leopold Willmann a jiní).

Její základní časový rámec tvoří období od 16. do 18. století vycházející z retrospektivního pohledu na předrenesanční tendence v umění gotiky a antická díla jako inspirační podnět pro renesanční a barokní umění. Expozice je pojata jako dialog mezi národními a mezinárodními impulzy, vlivy a změnami v duchu dialektiky forem, stylů a motivů. Z dramaturgického hlediska reflektuje narativní aspekty evropského umění od antiky až po osvícenství, dějinné souvislosti a nadčasovost mistrovských uměleckých děl v inovativní instalaci.

V rámci hlavního přístupu do Schwarzenberského paláce je obnoven původní vstup z Hradčanského náměstí přes nádvoří. Tři sály v přízemí jsou vyhrazeny pro příležitostné sbírkové expozice a dvě místnosti poslouží grafickým kabinetům.

Architektonické pojetí expozice koresponduje s její koncepcí: přízemí je pojato jako prolog expozice, první a druhé patro jako tematické panorama renesančního a barokního umění a půdní prostor je v nových souvislostech věnován sběratelství, tvorbě v malířství i sochařství, „skicáriu“ a kabinetní malbě.

Více informací a doprovodné programy ZDE.


1796–1918: Umění dlouhého století

Veletržní palác

Expozice vědomě a přirozeně spojuje domácí umění s tím zahraničním. Na rozdíl od předcházejících stálých expozic v Národní galerii nejsou do tohoto souboru začleněny žádné zápůjčky z jiných muzejních a galerijních institucí, které by doplňovaly mezery ve sbírkách. Cílem nebylo vytvořit další uměleckohistorický přehled a nově kodifikovat to zásadní, co bylo v průběhu 19. století v českých zemích vytvořeno. Takový přístup totiž zákonitě opomíjí díla, která se do sbírky dostala formou nákupů či darů z jiných evropských regionů a která také zásadně ovlivňovala lokální situaci a vývoj na umělecké scéně. Expozice tedy ukazuje, co Národní galerie v průběhu své více než dvěstědvacetileté existence shromáždila v širokém kontextu. Zastoupení jednotlivých autorů je tak přirozeně nerovnoměrné, od kompaktních a reprezentativních souborů po víceméně náhodné či příležitostné akvizice.

Konečný výběr reprezentuje více než čtyři sta padesát děl od 150 autorů ve třech hlavních kapitolách: Člověk, Svět a Ideje. Expozice zahrnuje vedle malby také sochařství. Volná plastika doprovází obrazy, veřejná plastika tvoří zvláštní oddíl, který s ohledem na vybraný přístup a dostupnost exponátů parafrázuje tři základní témata v oddílech Architektura, Pomník a Náhrobek.

Vedle sebe se tak na výstavě objevují umělci nejen odlišných uměleckých názorů, ale i příslušníci velmi rozdílných generací, například Josef Mánes vedle Pabla Picassa, Josef Navrátil vedle Bohumila Kubišty či Antonio Canova vedle Franze von Stucka. Díky tematickému členění expozice tak vznikla i celá řada menších skupin děl, která reprezentují samostatné obsahové celky, od vlastních podobizen, rodinných i oficiálních portrétů přes obrazy z kaváren, rušných městských bulvárů, jarních krajin či horských jezer po díla s náboženskou nebo mytologickou tématikou.

Výjimku ze záměru prezentovat pouze sbírkové exponáty NGP představují dvě instalace, které tvůrčím způsobem pracují s vizuálními médii 19. století. Zatímco architekt expozice Jiří Příhoda použil v tříkanálové projekci filmové materiály poskytnuté Národním filmovým archivem, designérský tým grafického Studia Najbrt zpracoval do impresivní koláže výtvarné plakáty, zapůjčené Uměleckoprůmyslovým museem v Praze, Archivem Národního divadla a Vojenským historickým ústavem Praha. Obě ryze současné intervence vyšly ze základní myšlenky expozice – přiblížit návštěvníkovi universum člověka 19. století. Staly se tak nedílnou součástí celého projektu a dokladem inspirativnosti výtvarného dědictví dlouhého století pro společnost 21. století.

Sbírková expozice chápe tzv. „dlouhé století“ odlišně než bývá obvyklé. Liší se datací – začátek expozice není spojen s událostmi Francouzské revoluce, ale se vznikem Společnosti vlasteneckých přátel umění 5. února 1796 v Praze, jejíž činnost byla pro rozvoj výtvarného umění v českých zemích zcela zásadní. V témže roce se otevřely první veřejné prostory, které své návštěvníky seznamovaly s důležitými díly domácího, ale i evropského výtvarného umění. Dalším významným počinem Společnosti vlasteneckých přátel umění bylo založení Akademie výtvarných umění o tři roky později. Praha tak měla podmínky pro to, aby se v následujících desetiletích častěji objevovala na umělecké mapě jako místo, které stále živěji reagovalo na nové podněty ze zahraničí. Středoevropský region získal další důležité kulturní centrum. Byla to právě díla z Obrazárny Společnosti vlasteneckých přátel umění, která vytvořila základ sbírek dnešní Národní galerie Praha. V roce 1902 založil císař František Josef I. Moderní galerii, jejíž akvizice významným způsobem rozhodly o bohatství a rozmanitosti kolekce umění první poloviny 20. století. Zcela zásadní počin představoval nákup sbírky francouzského umění československým státem v roce 1923.

Sledované období zahrnuje vlastně tři století, včetně toho, které skončilo teprve před nedávnem. Současný vztah k dějinám 19. století ale bývá ambivalentní, stejně blízký jako vzdálený. Nejen tehdejší společnost, ale i její kultura, včetně výtvarného umění, prošla výraznými změnami, které často zásadně ovlivňují i naší současnost. Na dnešní tak naléhavé a výrazné diskuse o problémech genderových či environmentálních by naopak člověk 19. století jen nechápavě hleděl. Přesto i to jsou otázky, které přinesla právě společnost dlouhého století. Do celé problematiky dnes také výrazně zasahují pokusy o odlišné vidění dějin umění, o další možná „čtení“ výtvarného umění minulosti. To vše je také charakterizováno určitým odklonem od tradičních národních škol, jak uměleckých, tak uměleckohistorických. V tomto smyslu se ocitáme v neobyčejně plodné a inspirativní debatě, která umožňuje i poměrně radikální změnu ve vyprávění „příběhu umění“.

Více informací a doprovodné programy ZDE.


1918–1938: První republika

Veletržní palác, 3. patro

Výstavní projekt má povahu střednědlouhé sbírkové expozice ve 3. patře Veletržního paláce, které je nově instalována ke stému výročí vzniku Československé republiky. Na základě sbírek Národní galerie Praha, doplněné o zápůjčky od jiných institucí či ze soukromých sbírek, bohatou a kosmopolitní tvorbu a umělecký provoz dvacetiletého období nezávislého Československa, mezi lety 1918-1938.

Expozice se opírá především o sbírky Národní galerie Praha, doplněné o zápůjčky z dalších institucí i soukromých sbírek. Neomezuje se na výtvarná umělecká díla, ale bude mít i mezioborové přesahy formou prezentace dalších kulturních a výtvarných oblastí první republiky (knižní tvorba, design, užitý grafický design,…).

Expozice, která pokrývá dvacetileté období po zrodu nezávislé Československé republiky, ukazuje formou jakési umělecké topografie první republiky rozmanitost tehdejší umělecké produkce i bohatý umělecký provoz. Projekt představuje umění první republiky očima tehdejšího uměnímilovného diváka prostřednictvím stěžejních galerií, uměleckých spolků a institucí a představuje významná kulturní centra mladého státu. V prvé řadě to je hlavní město, jakožto umělecké centrum s rušnou výstavní aktivitou představující nejen tvorbu domácích tvůrců, ale i to nejprogresivnější z celé Evropy. Dále to je Brno, Zlín, Bratislava, Košice a Užhorod. Součástí expozice jsou částečné rekonstrukce zásadních výstav, které se v těchto centrech v době první republiky konaly (výstava Tvrdošíjných, Výstava soudobé kultury v Brně, Poesie 32, První výstava Surrealistů v ČSR).

V daném časovém a prostorovém rámci projekt představuje významné události na poli výtvarné kultury v době tzv. první republiky, s důrazem na kosmopolitní a mnohonárodnostní charakter jejího území. Tento přístup si klade za cíl nejen představit s historickou věrností bohatství a rozmanitost kultury mladého státu, ale sloužit i jako poučení pro dnešní dobu, kdy neznalost minulosti má mnohdy za následek xenofobní postoje. Expozici bude provázet také bohatý edukativní i odborný doprovodný program.

Více informací a doprovodné programy ZDE.


1930–současnost: České moderní umění

Veletržní palác

Českou výtvarnou tvorbu po roce 1930 reprezentují díla Františka Muziky, Josefa Šímy, Jindřicha Štyrského, Toyen, Zdeňka Sklenáře, Jana Kotíka nebo Václava Bartovského. Expozice mapuje i umělecké tendence od 60. let do současnosti – informel, akční umění, novou citlivost i postmodernu.

Více informací a doprovodné programy ZDE.


Doprovodné programy k výstavám a studijní materiály

Přehled všech doprovodných programů k výstavám v Národní galerii naleznete ZDE.

Studijní materiály (ve formátu pdf) k výstavám (včetně již proběhlých výstav) najdete ZDE.


Bezplatné vstupné do Národní galerie Praha pro mladé

Národní galerie Praha otevírá zcela zdarma svoje stálé expozice pro mladé do 26 let.

Dlouhodobý záměr bezplatného vstupného pro mladou generaci se podařilo naplnit ve spolupráci s Komerční bankou, která vstupenky za tuto část návštěvníků uhradí. Nulové vstupné se vztahuje jak na české, tak zahraniční návštěvníky.


Programy pro děti a rodiny s dětmi

Cílem programů a služeb pro děti a rodiny s dětmi je otevřít prostor galerie pro vzdělávání v oblasti umění pro děti od nejmladšího věku a zároveň nabídnout galerii jako místo pro podnětné a zábavné trávení společného času pro celou rodinu. Na dětské návštěvníky a rodiny s dětmi je zaměřena široká nabídka výtvarných heren a dílen (ateliérů) a cílená propagace.

Pro návštěvu kdykoli během otevírací doby galerie jsou k dispozici pracovní listy a výtvarné pracovny ve vybraných objektech NG.

Přehled programů najdete ZDE.


Ostatní akce

Kurzy dějin umění – informace ZDE.

Komentované prohlídky, přednášky a diskuse, tvůrčí dílny či akce za účasti umělců – informace ZDE.


Otevřené výtvarné herny ve Veletržním paláci

Sledujte Národní galerie Praha dětem na Facebooku a neunikne vám nic z našich programů a aktivit pro děti, teenagery, rodiče i celé rodiny!


KONTAKT:
Oddělení vzdělávání / Education Department
Sbírka moderního a současného umění / Collection of Modern and Contemporary Art
Národní galerie Praha / National Gallery Prague
tel.: +420 224 301 003
e-mail: vzdelavani@ngprague.cz
www.ngprague.cz

https://www.facebook.com/NGPrague
https://www.facebook.com/NGPdetem
https://www.instagram.com/ngprague/
twitter.com/narodnigalerie

Klára Smolíková, Bára Váchalová: Zakousněte se do knihy. Pracovní listy k rozvoji čtenářství

· 0 komentářů

Soubor pracovních listů je určený pro žáky 1. až 3. tříd. Úkoly jsou řazeny se vzestupnou náročností, první třetina není příliš textová a postupně přibývá úkolů textových a ubývá výtvarných.

Jednotlivé úkoly směřují především k podpoře čtenářství a k rozvoji pozitivní vazby na knihy, ale i k podpoře čtení s porozuměním a rozvoji slovní zásoby a jsou různého typu (dokreslování, doplňování, spojování, dopisování atd.) Každý pracovní list doplňuje na druhé straně metodika, legenda a další náměty. Děti například zjišťují, jak se dá do knihy zakousnout a pochutnat si na ní, na čem si lze naopak při četbě vylámat zuby, vytvářejí ilustrace k příběhu, zamýšlejí se nad významem knižní obálky, ujasňují si, které typy příběhů mají rády a proč.

Klára Smolíková řadu let spolupracovala s dětskými časopisy, píše knížky pro děti a scénáře ke komiksům, počítačovým hrám i večerníčkům. Publikuje také metodické materiály pro ZŠ a externě spolupracuje s Pedagogickou fakultou UK v Praze. V Portálu je spoluautorkou knih Viktorka a vesmírná dobrodružství, Hračky a masky z papíru, Chyťte Bycha, Ve škole straší, Šimonovy pracovní listy 11 a 12.

Více informací a ukázky najdete ZDE.

…„Jako velmi hodnotnou součást knihy považuji zařazení metodické části pro učitele či rodiče, v níž naleznou tipy a rady, jak s daným pracovním listem pracovat, jak uzpůsobit pracovní prostředí či děti pro práci namotivovat. Samozřejmostí je také přiložené řešení k některým doplňovacím úkolům, jež by mohly být náročnější na splnění, aby u nich nedošlo k omylům či nepochopení.“ (Z recenze Pavlíny Lišovské)

Lenka Menšíková: Buďme pro děti příkladem

pátek 10. července 2020 · 0 komentářů

Aneb Jak spolupráce rodičů se školou obohatí všechny a nejvíc děti. Proč s dětmi sdílet svou práci a co jim to může přinést. Lenka Menšíková se dělí o své zkušenosti z pohledu rodiče spolupracujícího se školou (ZŠ Janovice).

Zdroj.


Děti se učí z velké části do určitého věku pozorováním nás, rodičů

„Už zase se hrabou v hlíně, já to nechápu. Podívej, jak vypadají!“ Ujely mi jednou nervy, když jsem viděla své děti (ještě ve školkovém věku) opět celé od bláta. Ti dva nevynechali jedinou příležitost, aby byli celí špinaví. Většinou mě baví je pozorovat, ale jsou chvíle… no, chápete mě, ne? Soused se na mě podíval a s úsměvem konstatoval: „A ty se divíš? Co děláš každou volnou chvíli???“ No, ano, miluji zahradu, květiny, byliny a kontakt s nimi mě naplňuje klidem a radostí. A děti se učí od nás, dospělých, jak jinak. Jen tento úhel pohledu mě prostě nenapadl. Děti se učí z velké části do určitého věku pozorováním nás, rodičů. Dělají to přirozeně, s chutí a radostí. A tak si říkám, proč toho nevyužít dál, i v době, kdy děti začnou chodit do školy?


Ukažte dětem svou práci

Mám práci, která mě baví. Vybrala jsem si ji sama. A protože je její součástí také práce s lidmi a lektorování, napadlo mě, že by bylo hezké ukázat svou práci dětem ve škole. Prozatím těm malým, na prvním stupni, které jsou nadšené a dychtivé po vědění a nových informacích. Chtěla jsem jim předvést zajímavé a věřím i důležité informace hravou a tvořivou formou. Zasadit do kontextu i nových souvislostí to, co mnozí znají. A poté totéž, ale v pozměněné, věku uzpůsobené formě ukázat i dětem starším. To pro mě znamenalo jinou přípravu, zamyšlení i vcítění se do jejich kůže, abych dokázala udržet jejich pozornost. Chtěla jsem i tyto starší děti zaujmout, přála jsem si, aby si z mého povídání něco do života odnesly.

Naše škola není velká a je rodičům a komunikaci otevřená. Umožňuje vzájemnou diskuzi mezi rodiči a učiteli, naslouchá názorům rodičů a spolupracuje na společných projektech. Má zkušenost je teprve krátká, mé děti nastupují do druhé a třetí třídy, ale vnímám naši školu jako rovnocenného partnera, ne jako uzavřenou instituci. Velmi si vážím toho, že učitelé respektují můj názor (a já respektuji jejich), že jsou vnímaví k mým podnětům a pracují i s mými nápady.


Můžeme ukázat dětem, proč se dané téma učí

A samozřejmě nejsem jediná, kdo měl a má příležitost postavit se před děti a ukázat dětem svou práci. Ukázat jim informace, které ve škole získávají, v reálných souvislostech a dát jim nový smysl. Dát jim do ruky odpověď na častou otázku: „Proč se zrovna TOHLE musíme učit, k čemu mi to bude?!“ Propojit jim jednou tématikou více předmětů, protože život není matematika nebo fyzika v izolované podobě, není jen český jazyk či zeměpis. Když tuto informaci získají děti i od nás, rodičů, kteří mají chuť sdílet svou práci, a ta je navíc baví, pak lze vytvořit velmi inspirativní prostředí, na které dobrý učitel dokáže vhodně navázat. Právě v tom vězí kouzlo. Při dobré spolupráci učitele a rodiče (nebo jiného zajímavého hosta) lze z přednášky mnohé vytěžit. Můžeme ukázat dětem, proč se dané téma učí, podpořit jejich zájem o probíranou látku a jejich motivaci se učit. Je tak velký rozdíl v tom, když se učíte věci proto, abyste je uměli k prověrce nebo proto, že znáte smysl toho, proč se danou látku učíte a k čemu vám to může být, a to platí v jakémkoliv věku. Děti jsou jako houby, nasávají informace, které je zajímají, dokáží jich vstřebat neuvěřitelné množství. Ale často jen když je baví nebo v tom vidí smysl.


A jak taková spolupráce školy a rodičů může vypadat?

Tak například naše paní učitelky umožnily mým dětem předstoupit před třídu s prezentací zajímavých faktů z dovolené na ostrově sopečného původu. Nebo stačila jen krátká zpráva paní učitelce a mohly se podělit se svými spolužáky o setkání s ornitologem, jehož vyprávění a ukázky živých ptáků a ptáčat ve volné přírodě fascinovaně sledovaly. A také se paní učitelka nechala inspirovat doporučením na krásný dokument o spisovatelce a malířce Daisy Mrázkové, s jejíž knihami děti ve škole pracují. A nejen to, děti si po shlédnutí dokumentu zkoušely malířské techniky, které Daisy Mrázková používá.

Shrňme si nyní možné dopady spolupráce rodiče s učiteli a školou:
– propojením učiva s praxí dáte dobrý příklad dětem;
– zejména malé děti jsou nadšené z vaší účasti ve škole, stáváte se jejich vzorem a umožňujete vyzkoušet si učivo v praxi;
– posilujete jejich sebevědomí a potažmo i pozici v kolektivu (děti zejména v mladším věku jsou pyšné na své rodiče, a pokud rodič vystoupí před třídou, ukáže něco zajímavého, stane se pro děti oporou);
– druhotným dopadem může být i ztráta ostychu dětí vystoupit před publikem (opět patrné zejména u mladších dětí – vidí-li svého rodiče zaujatě a poutavě povídat před třídou, může to být impulz zkusit to také);
– dáte dětem informace v jiných souvislostech, které ve škole běžně nezískají – dáte do souvislosti učivo s praxí;
– ukážete dětem, že škola je partner (boříte zažitý a nezdravý strach z autorit);
– posílíte v dětech hodnoty jako sounáležitost a podpora;
– umožníte dětem i jiný způsob vnímání informací (některé děti více vnímají informace poslechově, jiné potřebují zapojit i jiné smysly, umožníte vyzkoušení v praxi apod.)
…a určitě najdete další.

A tak, milí rodiče, máte-li svou práci rádi, podělte se o ni. Pojďme dětem příkladem, buďme jim vzorem. Dejme smysl jejich učení a podpořme jejich vnitřní motivaci pro další objevování a rozvoj. Zamysleme se nad tím, co právě probírají nebo co již znají a zkusme jim tyto informace zasadit do smysluplného celku – naší práce – a umožnit jim pohled „za obzor”. Zajímejme se o jejich vzdělání nejen otázkami, jaké mají známky. Zaměňme otázky typu: „Co bylo dnes ve škole?”, na které následuje odpověď typu: „Dobrýýý”, za otázky vybízející k diskuzi a zamyšlení. Hledejme, co děti ve škole baví a tato témata rozvíjejme. Zkusme být ve vztahu se školou proaktivní, nikoliv jen reaktivní.

Jak? Například:
– navrhněme sami učitelům svou pomoc;
– inspirujme je nápadem, zajímavými informacemi i zkušenostmi;
– nechme děti sdílet vlastní zážitky (můžete o nich učitele informovat a on již sám s dětmi na dané téma diskutuje).


Spolupracujme s učiteli, kteří o to stojí

A těch právě v dnešní době díky bohu přibývá. Sdílejme nejen doma, ale i ve škole, protože co vy víte, kolik dětí zaujmete, motivujete a inspirujete?

Stejně tak by bylo příjemné, kdyby i učitelé (nejen ve školce) oslovili rodiče, protože mnoho z nás, rodičů, nemá v první chvíli odvahu přijít s nápadem přednášet něco dětem, podělit se o své vědomosti a zkušenosti, či něco poradit. Třídní učitel povětšinou ví, čím jsou rodiče „jeho“ dětí. Často dokáží odhadnout, zda by rodič byl ochoten před děti předstoupit. Může na přípravě spolupracovat, dát rodiči tipy a rady, co by děti zaujalo a proč, jak správně přednášku načasovat, aby dobře zapadla do probírané látky. A věřte, nemusí se jednat jen o práci policie nebo zubní hygienistky, i běžné, na první pohled méně atraktivní zaměstnání může být zajímavé. Důležité je, aby vše bylo úměrné věku dětí, ideálně obsahovalo i probírané či probrané učivo a samozřejmě sdělení (tedy spíše v rovině mimoslovní), že práce nás může bavit.

Pokud máte děti školního věku, přemýšlejte, co je osobně by bavilo, o čem si s nimi povídáte, co je na vaší práci zajímá. Tak koncipujte svou hodinu a věřte, váš úspěch bude jistě zaručen! A nezapomeňte si to užívat, stojí to za to!


Co lze dětem třeba nabídnout?

Věřte, že téměř cokoliv – zkusme jen pár příkladů na ukázku. Děti na druhém stupni naší školy mohly pod mikroskopem pozorovat podvodní svět v makroměřítku s tatínkem z povodí řeky Odry, já jsem umožnila dětem nahlédnout do chemické laboratoře a pochopit rozdíly mezi rostlinnými oleji a destilovanými esenciálních olejů a jejich vznik a vlastnosti. Na dětský den měly možnost děti ve 2. třídě vyzkoušet, jaké to je vést kavárnu a obsluhovat v ní své nejbližší, anebo si malí nečtenáři poslechli pohádku v italštině a zkoušely pochopit, o jaký příběh se jedná. Určitě si dokážu představit povídání o vzniku nového oblečení v chráněné dílně a mnoho dalších povolání. A zkusme přestat vymýšlet argumenty, proč že to tentokrát nejde, protože, milí rodiče, i tento postoj je pro děti vzorem! Půjdete do toho se mnou? Držím palce a těším se na vaše zkušenosti! Přeji vám, ať jsou stejně dobré, jako ty naše.

Lenka Menšíková, majitelka studia přírodní péče RosMarina, lektorka, a také máma dvou dětí v ZŠ Janovice.

Další nápady najdete ZDE.


Markéta Popelářová: Patnáctiminutový rituál, který dětem zlepší školní den

čtvrtek 9. července 2020 · 0 komentářů

Tak jako i dospělí potřebují své ráno začít poklidně, například s kávou a novinami nebo během poklidného hovoru s kolegou, i děti ocení, když jejich den bude nastartován klidným rituálem.

Zdroj: Magazín Perpetuum 5. 2. 20108

Krátké setkání s ostatními spolužáky, při kterém se děti vzájemně pozdraví, povypráví si o svých víkendových zážitcích a plánech na zbytek dne, praktikují třeba na základní škole Highlander Charter School v USA.

Dětem toto setkání pomůže ke zklidnění sebe samých a vzápětí i k efektivnějšímu a příjemnějšímu učení. Poklidných ranních patnáct minut je prospěšných i pro učitele, kteří je iniciují, protože se díky nim dozví, co se v životech jejich žáků odehrává a jak se ten den cítí. Děti si kromě pozdravení a vyprávění také hrají zahrají hru nebo drží minutu ticha.

Podívejte se na video zachycující takový ranní rituál prvňáčků v Highlander Charter School ve Spojených státech.

Zdroj: Eutopia.org

Tajný učitel: Metody ve stylu sociálních sítí

středa 8. července 2020 · 0 komentářů

Výuku můžeme občas změnit směrem k 21. století a inspirovat se moderními trendy a sociálními sítěmi. Podle mě to nelze přehánět a dělat to často, ale jednou za x týdnů či pololetí nevidím důvod, proč váhat a omezovat se. Pokud bude vše správně využito, studenti se mohou dokonce naučit i něco nového.

Zdroj: blog autora 5. 1. 2020

Pro studenty půjde většinou o známé prostředí, což je první problém – těžká pozice pro učitele, protože půjde o něco naprosto jiného, nového a pro někoho i složitějšího na přípravu. I učitel se tedy má šanci naučit něco nového. Pro studenty jsou to krom faktů ze školního vzdělávacího plánu i dovednosti jak technického charakteru, tak ideálně i komunikačního a sociálního.

Pravděpodobně nejužívanější sociální sítí současnosti je Instagram, o němž jsem už jednou psal. Jedná se zjednodušeně napsáno o sociální sít plnou fotografií. A to je důležité – informace současné generaci už nepřichází prostřednictvím textu, ale přes vizuální prostředek. Proto je nutné se částečně přizpůsobit a zařadit do výuky více vizuálních metod. Jak to využít ve výuce? Vyzkoušel jsem nebo mě napadá několik způsobů:

– Jednoduše mohou studenti fotit a psát k tomu popisky a klíčová slova („hashtagy“).

– Studenti mohou dostat fotografii/e vybranou učitelem a musí k nim napsat smysluplný komentář a hashtagy. Tyto první dvě verze samozřejmě slouží jednoduše k souhrnu učiva, vytváření „nadpisů“, kategorií a uvědomění si, co je důležité.

– Studenti mohou dostat fotografie a opět k nim píší komentář a hashtagy, ale mají už konkrétní úkol, například ke stejné fotografií píší z pohledu Velké Británie a k úplně totožné fotografii z pohledu nacistického Německa; lze stejně rozdat i další úkoly a další pohledy (jeden student ekonomický pohled, další politický; nebo pozitivní a negativní pohled – vše lze dát do skupin, nebo i jednotlivci, který musí vymýšlet více pohledů na věc atd.). Tato verze slouží jako součást mediální výchovy, k pochopení významů dvou úhlů pohledu a využití propagandy. Ale i samozřejmě k pochopení, proč se kdo jak zachoval, což může být v moderních dějinách vysvětleno prostřednictvím ideologií.

– Těžší, ale zábavnější, je ztvárnit určité situace či osobnosti fotografií – například studenti musí nafotit sami sebe jako sedm smrtelných hříchů. Nebo různé fáze a události života TGM nebo Churchilla.

– A zajímavou věcí, kterou jsem nezkoušel, ale inspiroval jsem se v jiných třídách, je projekt zaměřený na staré místní fotografie, které se porovnají se současností; úkol studentů je najít místo zobrazené na staré původní fotografii a zachytit ho ze stejného úhlu nyní, a porovnat.

Ne vždy to bude potřeba, ale internet je mocný nástroj, pokud ho správně využijeme, a proto nabízí vzory pro podobné využití falešných sociálních sítí. Stačí napsat jméno sociální sítě (Instagram, Twitter, Facebook) a kouzelné slovo „template“. Pak už se jen nechat inspirovat nebo dokonce jen vytisknout a práce může začít. Lze už najít i přímo aplikace, které studenti jen vyplňují online (Fakebook).

Další sociální sítí je TikTok, což je platforma pro sdílení krátkých několikavteřinových videí. Inspirace pochází ze zahraničí, kde se několik studentských videí zaměřených na historii dostalo až na proslulé zpravodajské weby (článek Time ZDE). Máte kreativní třídu? Zkuste jim zadat úkol, ať natočí život Jana Husa ve dvanácti vteřinách. Lze pracovat ve skupinách i individuálně. Může jít o opakování i zpracování nové látky. Studenti se neučí jen historii a technické věci, ale měli by opět umět pracovat ve skupině, domluvit se, rozdělit si úkoly, napsat „scénář“, pokud možno být vtipní a kreativní. Několik příkladů můžete najít v původním textu.

Další možností, která prorazila do velkých médií, je falešná konverzace v Messengeru či jiných komunikačních aplikací, které nedávno proslavil ukrajinský prezident (k dispozici pod odstavcem). Stačí studentům dát zadání, ukázat vzor a nechat je. Věřte jim, poradí si. Moji studenti dostali minutu výše zmíněného videa, téma „investitura“ a sami si dokázali najít aplikace, pohrát si s nimi, vyladit pozadí, udělat z toho video a sdílet to se mnou.

Užití vhodné tehdy, pokud chcete, aby studenti znali určité detaily o události nebo osobnostech – konverzaci mezi Stalinem, Trumanem a Churchillem by mohla být zajímavá, stejně tak mezi zastáncem socialismu a na druhé straně liberalismu. Poprvé jsem něco podobného zaznamenal při padesátiletém výročí okupace vojsky Varšavské smlouvy, kdy byla podobně zpracovaná komunikace mezi Brežněvem a Dubčekem.

Klasická, a dnes už pravděpodobně zastaralá, je možnost udělat falešný facebookový profil. Ale podle mě to pořád smysl – vytvářet přátelé, nepřátelé, napsat několik statusů z pohledu osobnosti, zařadit osobu do několika skupin, přiřadit zájmy, studenti si při tom mohou uvědomit další věci, které dotváří osobnost a dějiny.

Nestárnoucí klasika je užití Twitteru – v mém případě jde nejčastěji napsat krátkou zprávu o složité věci. Zkuste využít omezený prostor Twitteru, původně 140 znaků, a do tohoto prostoru nacpat Velkou francouzskou revoluci. Studenti musí hodně přemýšlet, aby to dokázali. A samozřejmě to po čase dokáží. Ale nejdůležitější aspekt je, že si musí uvědomit, co je skutečně podstatné na této události.

Máte další tipy na využití sociálních sítí ve výuce?

Celý text s ukázkami najdete ZDE.


Jitka Mašatová: Jak na reflexi, zpětnou vazbu, týmovou spolupráci? Zkuste ‚Slabikář neformálního vzdělávání‘

úterý 7. července 2020 · 0 komentářů

To se takhle sešli čtyři lidé, kteří se dlouhodobě věnují vzdělávání – dětí, mládeže, učitelů – a řekli si, že se během své dlouhé praxe leccos dozvěděli, na leccos přišli, nasbírali celkem dost zkušeností a chtěli by se o ně podělit s ostatními. No a tak vznikl Slabikář neformálního vzdělávání…

Zdroj: Magazín Perpetuum 1. 9. 2019

Ne, tak jednoduché to nebylo. Pro Moniku, Jolanu, Tomáše a Tibora je totiž vzdělávání životním posláním a zároveň vášní. A proto Slabikář nemohl vznikat jinak než s vášní, dlouze a složitě, nekonečnými diskuzemi o důležitosti témat, s nekonečnými úpravami, přepisováním, škrtáním, aby v něm bylo opravdu to podstatné. Ovšem díky tomu stojí za to.

Suchou teorii ve Slabikáři nenajdete, naopak – jednoduchým a pochopitelným způsobem přibližuje metody, tipy a triky, které se v praxi osvědčily. A pokud se nějaká teorie ve Slabikáři rozebírá, je vždy postavená tak, aby vysvětlila mechanismy stojící za efektivním učením. Teorie s jednoznačnými implikacemi pro praxi.


Pokud chcete děti něco naučit, vytvářejte bezpečné prostředí

Třeba ta o fungování lidského mozku. Víte například, proč stres neprospívá procesu učení? Resp. proč se ve stresu nemůžeme nic nového naučit? Odpovědí jsou tři mozky a vývojová psychologie: nejstarší, plazí mozek zajišťuje vitální funkce, novější, savčí mozek odpovídá za emoce a nejmladší, lidský mozek je zodpovědný za vědomé chování, myšlení, porozumění souvislostem a představivost.

Jak tyto tři mozky interagují, pokud jsme ve stresu, v krizi? Dostáváme se do zóny paniky, kdy na řadu přichází plazí mozek s primárními reflexy. Ten nás buď zcela paralyzuje, nebo vezmeme nohy na ramena a utečeme, anebo začneme bojovat. V takové situaci nejsme schopni efektivního učení. Navíc pokud naše strategie útěku vyjde, může se stát, že budeme z podobných situací utíkat i příště. S tím souvisí i nebezpečí, že budeme méně ochotni vystupovat ze své zóny komfortu a podstupovat nové výzvy. S touto znalostí je pak vzkaz jakémukoli vzdělávání jasný: Pokud chcete děti něco naučit, vytvářejte bezpečné prostředí, aby nemusely zamrznout, utéct nebo útočit.

To jen tak jako malou ochutnávku.

Celý Slabikář je strukturovaný s jasným cílem: pochopit, jak se lidé učí, a následně představit funkční vzdělávací metody a techniky, pro lepší pochopení ilustrované příklady ze vzdělávací praxe nebo běžného života. Inspiraci v něm mohou najít všichni, kdo se profesně i dobrovolně zabývají prací s mladými lidmi – učitelé, skautští vedoucí, školitelé, lektoři. Prostě všichni, kteří nějakým způsobem rozvíjejí kompetence dětí a mládeže. Všichni ti, kdo v souladu s Jeanem Piagetem věří, že „cílem vzdělávání není zvyšovat množství vědomostí, ale vytvářet pro děti možnosti, kdy mohou vymýšlet a objevovat, vytvářet lidi schopné dělat nové věci“.


Jediné, co může být funkční, je individualizovaný přístup

A pozor, nejedná se jen o další z řady metodických pomůcek, kterých je na trhu spoustu, jedinečnost Slabikáře spočívá mj. v tom, že neposuzuje vzdělávání prizmatem dnešní doby, naopak všechna svá doporučení, metody, postupy píše optikou budoucnosti, optikou toho, jací budou mladí lidé v budoucnu a co budou od vzdělání skutečně potřebovat. A budoucnost vidí Slabikář jasně – jediné, co může být funkční, je individualizovaný přístup, který pomůže dětem odhalit jejich talenty a potenciál. Za pomoci učitelů, kteří nemusejí všechno vědět a znát, ale dokážou je inspirovat a spíš jim položí vhodnou otázku, než aby jim sdělovali odpovědi.


Ke stažení ZDE. Doplněný e-learningem. Elektronická verze zdarma, papírová za mírný poplatek.

Přímo na stránce https://www.slabikarnfv.eu/cs najdete objednávkový google formulář, příp. lze napsat na slabikar@anev.cz

Barbora Ziková: Learnlife – škola, která učí žít

pondělí 6. července 2020 · 0 komentářů

Po první návštěvě Learnlife, vzdělávací laboratoře budoucnosti, jsem samým nadšením celou noc nemohla spát. Tady chci pracovat! Tady, kde se učí opravdu potřebné věci. Kritické myšlení, práce s nejmodernějšími technologiemi, ale i upřímné sdílení emocí a důležitost sebereflexe. Navíc neformálně, takže si ani nevšimnete, že se učíte! Zkrátka škola snů…

Zdroj: Magazín Perpetuum 7. 4. 2020

Až o pár týdnů později jsem zjistila, že původní název tohoto pedagogického startupu byl „Our Dream School“. Nic výstižnějšího si po tříměsíční stáži stále nedovedu představit.

Školu snů najdete momentálně jen v srdci Barcelony, pomalu se však rozrůstá do celého světa. Vize zakladatelů Learnlife je totiž odvážná, chtějí změnit nefunkční systém vzdělávání a připravit mladou generaci na turbulentní a digitalizované 21. století. To vše v globálním měřítku.

Co přesně v současném systému nefunguje? Tak například test kreativity od NASA ukázal, že 88 % teenagerů ztratilo schopnost kreativně přemýšlet (více v knize George Landa – Breakpoint and Beyond: Mastering the Future Today). Další studie současné mladé generace odhalily výrazný pokles motivace k učení a zároveň strmý nárůst hladiny stresu po nástupu do školy. Learnlife se odhodlal jednat a vytvořit mezinárodní tým nejlepších metodiků a expertů na inovace ve vzdělávání.

Od stolu se však svět mění jen těžko, že? Proto se rozhodli podniknout cestu kolem světa, na které během dvou let navštívili přes 100 nejlepších škol ve 40 zemích světa a posbírali tak cenné zkušenosti a rady přímo v terénu. Veškeré poznatky poté vyústily v otevření prvního vzdělávacího hubu v Barceloně. Za každou pobočku ve vyspělých zemích také Learnlife otevírá jednu školu v zemích rozvojových. Další škola se tak brzy otevře v Kigali, hlavním městě Rwandy, a třetí u sousedů v Hamburku. Do roku 2030 plánují otevření 100 000 poboček na všech obydlených kontinentech.

A čím je Learnlife tak výjimečný? Jako stážistka jsem měla možnost zažít jejich inovativní přístupy na vlastní kůži a už od přijímacího pohovoru jsem tušila, co je klíčem úspěchu. Do Školy snů jsem totiž poprvé dorazila jako posluchač přednášky o budoucnosti vzdělávání. Představené myšlenky mě tak nadchnuly, že jsem se okamžitě šla představit prvnímu člověku, který měl na sobě Learnlife tričko. „Dobrý den, já jsem Bára, lektorka němčiny. Nemám moc zkušeností s výukou dětí, ale hrozně ráda bych u vás absolvovala praxi nebo pomáhala. Sháníte teď někoho?“

„Co je tvoje proč? Proč chceš do světa vzdělávání?“ překvapil mě budoucí kolega a lety ostřílený pedagog svou reakcí. Learnlife totiž nehledí jen na aprobace a diplomy. Škola snů má pevné základy postavené na hodnotách a odvážné sdílené vizi. A jaké hodnoty to jsou?


1. Life-long learning (celoživotní vzdělávání)

Když jsem se do týmu přidala, děti měly zrovna na konci pololetí prezentovat, co se za poslední měsíce naučily. Tyto prezentace probíhají formou slavnostního setkání s rodiči, kamarády a s takzvaným průvodcem (learning guide). Žádné známky, žádné testy, jediným úkolem je být kreativní a umět reflektovat. Jenže jak tak abstraktní zadání vysvětlit dětem? Hlavně názorně! Jeden z průvodců, Xavi*, se posadí před padesát adolescentů a dá jim do rukou barevné obálky. Do každé z nich si předem připravil okruhy otázek a studenti se ho tak sami ptají na jeho profesní úspěchy za poslední měsíce, co se mu naopak vůbec nepovedlo a v čem se ještě chce profesně zlepšit. Princip celoživotního vzdělávání totiž měří všem stejně a každý zaměstnanec se musí neustále učit. Studenti ani nedutají, všechny zajímá, jak se jejich nejoblíbenějšímu průvodci dařilo.

„V dalším cyklu chci zapracovat na svých koučovacích a mentorských dovednostech a těším se, že vy toho budete součástí!,“ končí svou prezentaci Xavi. Všechny děti tleskají, některé jdou Xaviho poplácat po zádech a vrátit obálky. Dobrá práce!

Já mám pro dnešek padla a odcházím v údivu. Z jaké planety tito lidé pocházejí? Jak je možné, že umějí bez ostychu tak otevřeně mluvit o svých nedostatcích a ani jeden puberťák se jim za to nevysměje? Klíčem je life-long learning. Průvodci si nenárokují patent na pravdu, neboť sami zůstávají věčnými studenty. Výsledkem je pokorná a bezpečná atmosféra. A proto se ani u studentů nevědomost netrestá, protože mnohem efektivnější je přetavit ji ve zvědavost a využít jako hnací motor pro další výuku.


2. Smysluplné učení

Studijní cesta kolem světa Škole snů ukázala, že lidé se nejlépe učí, pokud ve svém snažení vidí smysl. Jenže kdo dneska ví, co je smyslem jeho života? Enrique*, šestnáctiletý student, to už přinejmenším tuší.

„Na začátku roku jsem se začal učit programovat. Napsal jsem tohle,“ vypráví mi a ukazuje na svém notebooku shluk čísel a písmen. Nerozumím ničemu. „Je to vlastně rozšíření jednoho volně dostupného programu na úpravu fotek. Já totiž rád fotím noční oblohu, víš? A když svoje fotky teď projedu tím programem, co jsem napsal, propojí se s veřejnou databází vesmírných těles… no a pak mi to vypíše názvy a přesnou polohu všech hvězd, které jsem vyfotil.“
„Počkej, ale jestli ses začal učit v lednu… vždyť’ je teprve únor, jak jsi tohle dokázal?“
„Mě to prostě hrozně baví, víš? A taky jsem poslední týden moc nespal.“

Enrique rozhodně není jediný student, který vytváří tak ohromující projekty. Learnlife totiž vede děti k japonské filosofii Ikigai. Ta se zrodila na japonské Okinawě, ostrově s průměrně nejstaršími obyvateli planety. Výzkumy poukazují na to, že k tamní dlouhověkosti patrně přispívá i pocit smysluplné práce. Pomocí jednoduchých otázek pomáhá Ikigai nejen na Okinawě objevit silné osobní stránky, vášně a schopnosti potenciálně prospěšné pro společnost. V místě, kde se vše protne, lze najít jakousi osobní misi a smysl života. To se samozřejmě může v průběhu života ještě několikrát změnit, jako startovní čára ovšem systém Ikigai funguje pro teenagery skvěle.

Jakmile některé z dětí své Ikigai objeví, jeho průvodce mu pomůže sestavit individualizovaný plán a student pak může každý den v předem domluveném čase pracovat na svém srdcovém projektu (passion project) a vzdělávat se do hloubky v tom, co pro své budoucí zaměření opravdu potřebuje. Smysluplná práce se tak propojí s dalším velmi důležitým pilířem školy: děti si velkou část učení musejí řídit samy.Pokud žádný z průvodců neumí programovat nebo třeba točit podcasty, dostane student prostor k tomu, aby si našel online kurz, učil se podle YouTube anebo požádal nějakého člena rodiny či spolužáka, jestli by mu nepomohl. Průvodce pak asistuje při organizování projektu a plní důležitou roli mentora, který dohlíží na to, zda dítě svůj plán postupně plní. Takový způsob výuky tak rozvíjí i cennou samostatnost.


3. Síla komunity a mezilidských vztahů

V Learnlife jsem si poprvé naplno uvědomila klíčovou roli komunity. Každé dítě má svého mentora, se kterým se pravidelně setkává a probírá svůj pokrok či problémy, na které narazilo. Mentor může být z řad průvodců, ale potkala jsem i mladší studenty, kteří si své mentory vybrali mezi nejstaršími spolužáky. Výuka totiž probíhá ve smíšených věkových skupinách, rozdělených do tří hlavních programů: Explorers (Objevitelé), Creators (Tvůrci) a Changemakers (Hybatelé změn). Všichni se pravidelně dvakrát měsíčně potkávají na komunitních setkáních, kam dorazí každý člen týmu, včetně ředitele i uklízečky. Každý je totiž pro chod školy důležitý. Jedním z tradičních bodů programu, který mi navždy zůstane v paměti, je hra Much loves (Hodně lásky), při které si kdokoliv může vzít slovo a vyjádřit dík či obdiv vůči ostatním.Někdy se oceňují spolužáci vzájemně:

„Já chci poděkovat Leovi* za to, že mě naučil dělat nové triky na skateboardu!“ Často se však pozornost stočí k průvodcům.
„Díky, Xavi, tvůj vědecký kroužek byl fakt sranda!“ se zdá jako roztomilá maličkost, ale pro všechny z týmu jsou právě tyhle věty největším hnacím motorem.

Na prvním komunitním setkání jsem byla dost skeptická a vůbec jsem nečekala, že se děti odváží veřejně chválit. Jenže nebát se mluvit o svých emocích si trénují v předmětu nazvaném Real talk (Opravdový hovor), kde každý den půl hodiny probírají důležitá témata, jako je sebevědomí, přátelství, problémy s rodiči, nebo sexuální život. Vše, co se podle mě ve společnosti obecně bojíme otevírat.

Zní to idylicky, že? Learnlife mě ovšem naučil, že „Nikdy nejsi hotová!“. Vždycky je co zlepšovat a tento nadějný startup má přes veškeré úspěchy také své nedostatky. Budova školy v centru rušné Barcelony nenabízí moc možností pro výuku v přírodě a prostor nezbyl ani na klasickou tělocvičnu. Celý koncept je taky finančně i lidsky náročný, protože na jednoho průvodce připadá maximálně jedenáct dětí. Kromě toho škola zaměstnává spoustu expertů a dobrovolníků, kteří nabízejí odborné workshopy vaření, truhlářství nebo třeba 3D tisku. Asi je vám také zřejmé, že barcelonský hub je zatím soukromá škola pro děti ze zajištěných rodin. Jedno je však přes všechny minusy jasné – změna systému je možná a Learnlife ví, jak na to.

Stáž se mi chýlí ke konci a odnáším si hlavně naději, že za pár desítek let budou všechny děti školou povinné mít stejné možnosti jako ty barcelonské. Rozhodovat o tom, co se chtějí učit, a mít možnost najít si k tomu svou individuální cestu. Věřím, že je k učení bude pohánět vnitřní motivace tak jako Explorers, a ne strach ze špatných známek. A že jejich rodiče budou učitelům stejně vděční jako maminka jedné z našich studentek během posledního komunitního setkání:

„Moc vám děkuji. Opět poznávám svou dceru. Když chodila do normální školy, skoro neměla čas s námi večer mluvit, protože pořád dělala úkoly a něco se učila nazpaměť. O víkendech to samé. Až když začala chodit do Learnlife, stres opadnul a ona zase začala nadšeně vyprávět a sdílet, jak se celý den měla…“


_______________________

* Všechna jména byla změněna kvůli zachování soukromí studentů a pedagogů.

Learnlife si můžete z pohodlí domova projít virtuálně ZDE.


Jiří Nantl: Co musí Česko udělat, pokud chce uspět

sobota 4. července 2020 · 0 komentářů

Probíhající technologická a digitální revoluce proměňuje nároky na vzdělávání, strukturu pracovního trhu a brzy zřejmě také samotné pojetí práce. K zajištění živobytí a základního smyslu života bude pro každého důležité umět něco, co nemůže snadno dělat stroj, a nejlépe se prosadí lidé, kteří si svou práci vytvoří sami.

Zdroj: Fórum 24 20. 3. 2020


…Budoucnost každému na míru

V tomto ohledu jsme v Česku mimořádně špatně připraveni: náš vzdělávací systém dlouhodobě produkuje zhruba pětinu dětí, které jsou na samé hranici funkční gramotnosti. Tito lidé budou mít při pokračujícím technologickém vývoji dost možná problém vůbec rozumět tomu, co se kolem nich děje. Navíc jsme se ve vzdělávání zacyklili v debatě o tom, jak nastavit „nepodkročitelnou laťku“, aniž bychom si kladli otázky, kde ta laťka má být a proč, jestli na její překročení děti připravujeme, co je za ní a jestli to celé takto dává smysl. Budoucnost je v individualizaci. Jako země budeme úspěšní, když náš vzdělávací systém zvládne z každého dostat maximum jeho možností, ne když všechny úředně srovnáme podle jednoho mustru. Důležité bude zkvalitnit základní vzdělání, které má lidem dát všestranný základ do života, protože další úrovně a formy vzdělávání možná budou stále více flexibilní a propojitelné s kariérou.

Proměny práce se dotknou zejména rozdílů mezi manuálními a nemanuálními profesemi a vyžádají si úpravy pracovněprávních předpisů. V mezinárodní odborné debatě o vzdělávání se už před deseti lety začalo prosazovat vědomí, že čas strávený ve škole není dobrým ukazatelem kvality vzdělání, protože lidé jsou různí a učí se různým tempem. Podstatné jsou výsledky. Toto se bude stále častěji prosazovat také v nemanuálních povoláních a lidé to začnou požadovat. Aktuální předpisy týkající se ochrany bezpečnosti a zdraví při práci (šité na potřeby populace vykonávající převážně dělnické profese) jsou už dnes pro řadu lidí buď komické, nebo je rovnou obtěžují. Zákoník práce celým kategoriím zaměstnanců nabízí takovou ochranu, o kterou už často sami nestojí – a chtěli by raději úplně jiné věci. Stále běžnější bude pro celou řadu profesí souběh práce pro více zaměstnavatelů najednou, pozice v řadě povolání bude kombinovat status zaměstnance a živnostníka (v dnešním pojetí). To si vyžádá úpravu daňových zákonů a režimu sociálního zabezpečení, aby byla dostupná žádoucí flexibilita, ale také určitá srovnatelná míra daňového zatížení a zabezpečení při momentální ztrátě výdělku.

Zásadním tématem specifickým pro Česko je otázka využití území. Nezvládneme-li v rozumném čase zprůjezdnit zemi a zabezpečit kvalitní veřejnou infrastrukturu a služby, dospějeme téměř jistě ke skutečnému pragocentrismu: do hlavního města se stáhne téměř vše. Při stárnutí a vylidňování venkova, zejména v periferních oblastech státu, navíc hrozí ochromení územní samosprávy na nemalé části našeho území, neboť v Česku máme obrovský počet malinkých obcí. Nezvládneme-li vybudovat vysokorychlostní železnice a další dopravní infrastrukturu adekvátní 21. století, aby se tu rovnoměrně rozprostřely životní příležitosti, bude to znamenat jednak obrovskou zátěž pro pražské metropolitní území, ale také v určitém čase nutnost redefinovat celkovou územní strukturu správy státu. Dodejme, že vylidnění venkova by znamenalo zásadní zvrat v tisícileté historii českého státu, návrat před časy přemyslovských králů, kdy veškerý život probíhal v pražské kotlině a ve vybraných sídlech.

S otázkou využívání území samozřejmě souvisí také otázka přístupu k proměnám klimatu. Jako země na evropském rozvodí, odkud většina srážek odtéká jinam, máme existenční zájem na tom, aby fungovala určitá klimatická rovnováha. Máme také národní a kontinentální bezpečnostní zájem na klimatické stabilitě ve světě, jinak nám hrozí další přívaly uprchlíků. A současně (vzhledem ke generačním posunům ve vnímání naléhavosti tématu klimatické změny) máme zájem na zachování ústavní a politické stability. V globálním měřítku je otázka změny klimatu, ať už je její původ jakýkoli, řešitelná buď technologickým pokrokem, nebo zásadní změnou lidského životního stylu, jíž by téměř jistě šlo dosáhnout jen vnuceným omezením svobody. Západní odpověď na ekologické výzvy zatím vždy spočívala v sázce na technologie (mimochodem, i přechod z dřeva na fosilní paliva svého času představoval ekologický pokrok). Potřebujeme soustředit zdroje na relevantní výzkum, což vzhledem k rozsahu problému vyžaduje silnou evropskou a globální vědeckou spolupráci.

Shrnuto, mezi naše výzvy patří dopady prodlužování života a proměn jeho fází na sociální systémy, dostupnost kvalitního zdravotnictví budoucnosti, vzdělávací systém odpovídající digitální době, reakce na proměnu podoby lidské práce ve velkém množství profesí, využití potenciálu území našeho státu nebo ochrana prostředí pro náš život vzhledem ke klimatické změně. Všechna tato témata mají něco společného: jsou to dlouhodobá témata, která jsou ovlivněna už nyní známými, do nějaké míry předvídatelnými a většinou globálními trendy – současně však není možné je vyřešit skokově, v žádné z těchto oblastí nemá smysl budovat nějakou utopii.

Jediná funkční cesta spočívá v promyšlených, postupných krocích skutečné změny, která skloubí osobní svobodu a zodpovědnost každého s férovými pravidly fungování společnosti. Jedním z důsledků probíhající technologické revoluce je zužující se prostor pro průměrné. Jak pro jednotlivce, tak pro celé státy. Naše schopnost připravit se strategicky na budoucnost tedy dost možná rozhodne o tom, zda naše země bude patřit k prvnímu světu, nebo jestli bude naopak postupně směřovat do toho třetího. Zatím o nich přitom vesměs ani nepřemýšlíme. Dost dobrý důvod to změnit, pokud našemu národu chceme zajistit skvělou budoucnost.

Hana Matoušů: Najednou je jasněji vidět, jak jsou učitelé nepostradatelní

pátek 3. července 2020 · 0 komentářů

Blíží se vyhlášení cen Global Teachers Prize Czech Republic, jichž je naše nadace generálním partnerem. Jak přípravy ovlivnila pandemie?

Zdroj: Michal Prokeš, web Nadace České spořitelny 2. 6. 2020

Tento rozhovor vzniká za mimořádných okolností. Jak pandemie ovlivnila letošní ročník Global Teachers Prize Czech Republic?
Termín, do kterého jsme přijímali přihlášky do letošního ročníku, se strefil do týdne, kdy se uzavřely školy, takže takovým tím prvním bezprostředním vlivem na cenu byl počet letošních přihlášených kandidátů – ti, co přihlášení nechávali na poslední chvíli, svoji přihlášku mnohdy nestihli dotáhnout a odeslat, protože v tu dobu měli plno práce související s přechodem na distanční vzdělávání. Ale mnohem větší dopad měly zavřené školy na způsob letošního hodnocení. Za normálních okolností totiž všechny finalisty navštíví odborná porota na jejich hodinách, aby mohla posoudit jejich práci se žáky přímo v praxi. To ovšem letos nebylo možné, takže jsme museli vymyslet náhradní řešení. Tím hlavním kritériem pro výběr letošních vítězů je tedy to, jak se finalisté dokázali popasovat s distančním vzděláváním. Během návštěv nám ukázali, jak probíhá jejich výuka za této výjimečné situace, součástí hodnocení pak bude i společný online rozhovor s porotci.

Jak může současná situace pomoct učitelům, školám, rodičům?

Já ji vnímám jako takovou prověrku, nakolik jsme schopni se adaptovat na změny – v tomto případě ta změna přišla ze dne na den, kdy se vzdělávání přesunulo ze škol do obývacích pokojů, ale příště to může vypadat zase třeba trochu jinak – jde mi spíše o ten princip a schopnost pružně reagovat na změnu a vymyslet nějakou plnohodnotnou jinou variantu. A tím hlavním bonusem současné situace je jednoznačně spolupráce – mnohem více se rozběhla na všech úrovních – jak mezi samotnými učiteli, kteří spolu sdíleli nápady a způsoby, jak za dané situace co nejlépe a nejefektivněji učit, tak na úrovních mezi učiteli a žáky a učiteli a rodiči.

Zcela jednoznačně se ukázalo, že aby vše fungovalo co nejlépe, je třeba spolu vzájemně komunikovat a spolupracovat – tak jen pevně doufám, že toto zjištění někam nezapadne, a že ho budeme mít na paměti i až se zase vše vrátí do normálu. Mohla by to být i příležitost zamyslet se nad obsahem učiva, způsoby hodnocení a i samotným stylem výuky. A takovým vedlejším produktem tohoto stavu by mohla být změna vnímání statusu učitelského povolání u nás – najednou je jasněji vidět, co všechno dobří učitelé s dětmi zvládají a jak jsou pro naši společnost nepostradatelní.

Co vám udělalo v rámci GTP loni největší radost? Co letos?

Taková kontinuální radost je zvyšování povědomí o ceně – každoročně roste počet nominovaných i přihlášených a pak také to, že je u ceny vnímána její odbornost že se nám daří zviditelňovat její hlavní princip – že totiž nejde o nějaké pomyslné poměřování jednotlivých učitelů, ale ocenění učitelského povolání a o sdílení dobré praxe. Mám radost že komunita GTP CZ roste a ocenění učitelé se stávají vyhledávanými mentory ve svých regionech i partnery v diskusi o směřování českého školství. A letos mi samozřejmě udělal ohromnou radost postup našeho loňského vítěze Tomáš Chrobáka mezi 50 finalistů ve světovém finále ceny. To je myslím krásné potvrzení toho, že jsme na dobré cestě.

Kam se bude GTP dále posouvat? Jak vidíte soutěž za dva roky, jak za deset let?

Považuji za zásadní, abychom vymysleli, jak co nejeefektivněji pracovat s tím potenciálem skvělých učitelů, kteří se do ceny hlásí. Aby to neskončilo jen u toho, že je poplácáme po zádech, jak jsou skvělí, ale že jim pomůžeme v tom, aby profesně rostli a byli inspirací pro ostatní. Tuto podporu a umožnění sdílení dobré praxe považuji za největší devízu ceny. A ráda bych, aby si cena nadále udržela svoji kvalitu a odbornost, aby účast v ní byl vnímána jako skutečné prestižní odborné ocenění pedagogické praxe u nás.


______________________

Hana Matoušů, koordinátorka Global Teachers Prize Czech Republic. Vystudovala albanistiku a slavistická studia se specializací bulharština na FF UK. Několik let se věnovala výuce albánštiny a překladatelství, poté postupně působila na různých pozicích v oblasti PR a marketingu. V EDUinu má na starosti realizaci ceny GLOBAL TEACHER PRIZE CR a věnuje se fundraisingu.

Bořivoj Brdička: Revize vzdělávání z pohledu technologií

čtvrtek 2. července 2020 · 0 komentářů

Je docela jisté, že čistě teoreticky si většina z nás změny světa vyvolané technologiemi uvědomuje. Tvrdíme-li dnes, že v blízké budoucnosti budeme všichni (nejen v zaměstnání) potřebovat schopnost spolupracovat s „chytrými“ počítačovými systémy, které práci nejen zefektivní, ale umožní lidem dělat věci bez nich nemyslitelné, budete nejspíše tušit, že to je pravda. Bohužel toto navýšení schopností se bude plnohodnotně týkat jen těch, kteří na to budou připraveni. Proto se nutně musíme zamyslet nad tím, jaký dopad současný vývoj má na naše školství.

Kamil Kopecký: Proměny českého školství v době koronavirové

středa 1. července 2020 · 0 komentářů

Jakými proměnami prošlo české školství v době koronavirové krize? Skutečně došlo ke skokovému přechodu k e-learningu? Co se změnilo a co ne? A co si české školství z krize odneslo a odnese? O tom všem je můj dnešní text.

Zdroj: blog autora 2. 6. 2020


Největší přínos koronakrize? Především spolupráce, solidarita a tvorba nového vzdělávacího obsahu

Pokud mohu hodnotit, co zásadního koronakrize pro české školství přinesla, pak musím na prvním místě uvést především masivní rozvoj spolupráce a solidarity mezi učiteli. Velká část učitelů začala tvořit vlastní vzdělávací materiály, sdílet příklady dobré praxe, tvořit zajímavý videoobsah (přestože především v podobě frontálního výkladu), velmi rychle začaly vznikat návody na práci s nejrůznějšími e-learningovými nástroji, aplikacemi, jednoduše učitelé (velká část z nich) dokázali, že samotný přechod na e-learning není zdaleka tak obtížný, jak se zdá.

Samozřejmě transformace školství narazila na technické limity – a to jak na straně pedagogů / škol, tak na straně rodičů.


Limity? Vybavení, přístup k internetu, čas a energie rodičů

České školství bohužel v současnosti není plošně technologiemi vybaveno – jak upozorňuje zpráva České školní inspekce (2017), v oblasti základního a středního školství je dostatečně vybaveno max. 20 procent škol. Přestože za poslední dva roky školy získaly další vybavení, je to velmi málo a dva roky dotací na IT skutečně nezalepí desítky let podfinancovaného školství. Stejně tak u většiny škol nedochází k udržování (servisu) a generační obměně stávajícího zařízení, takže v praxi klidně narazíme na počítačové učebny fungující na dávno nepodporovaných Windows XP. Samotnou otázkou je pak připojení k internetu – vysokorychlostní internet v základním a středním školství bohužel zůstal jen v říši snů.

Problémem je také vybavení domácností – velmi často je v domácnostech technika sdílena, nebo je nedostatečná, žáci tak logicky nemají ke vzdělávání rovný přístup. V době krize se díky podpoře řady firem podařilo alespoň částečně pedagogům i rodinách nutné technologie dodat, za což jim patří velký dík a uznání. Na všechny se však bohužel nedostalo.


Přechod na online výuku? Pouze vnější pohled, ve skutečnosti k němu plošně nedošlo

Přestože se z pohledu vnějšího pozorovatele může zdát, že české školství prošlo masivní změnou spojenou se zaváděním e-learningových nástrojů do výuky na ZŠ a SŠ, ve skutečnosti se toto nestalo. České školství je totiž silně diverzifikované a mezi školami jsou propastné rozdíly.

Na jedné straně máme školy, které skutečně na e-learning aktivně najely, poskytly žákům vzdělávací obsah, rozpracované plány výuky, realizovaly online videochaty, probíhalo autotestování, pravidelná komunikace s žáky a rodiči, zjišťování zpětné vazby apod., na straně druhé tu máme velké množství škol, pro které e-learning znamenal pouhé zadávání úkolů z učebnice v týdenních intervalech, doplněné o pracovní listy, které museli žáci odevzdávat. U těchto škol byla zcela zásadní úloha rodiče – bez pomoci rodičů žáci nedokázali samostatně studovat, pokud učitel děti systematicky nevede k samostatnosti a aktivnímu sebevzdělávání, jsou na něj zcela odkázány, což se projevilo i zde.

Podle různých druhů šetření trávili rodiče výukou se svými dětmi cca 3 hodiny denně, což je velmi mnoho. Rodič tak velmi často nahrazoval nefungujího učitele a přímo suploval jeho roli. Na druhou stranu – řada rodičů s učiteli v době krize vůbec nekomunikovala a bylo obtížné zjistit jakékoli informace o tom, jak domácí studium probíhá. Obě strany mince je třeba vidět a vnímat.

U opravdového e-learningového vzdělávání je zásadní role průvodce (tutora), bez něj se radikálním způsobem snižuje jeho efektivita a značně závisí na vlastní sebekázni a schopnostech učit se samostatně. Obecně pak platí – čím mladší dítě, tím větší je nutnost osobního kontaktu s učitelem / vzdělavatelem – e-learning může být doplňkem, sám o sobě bez lidského vstupu na základní škol moc dobře nefunguje.

Ano, procvičovat pomocí e-learningu můžeme, můžeme se testovat na Kahootu, Quizzletu či Google Forms, ale co když učivu nerozumíme, máme otázky, potřebujeme téma dovysvětlit, ptáme se proč? A co emoce, prožitek? Tady nám autotestovací nástroje či sdílené nástěnky moc nepomohou a technologie jsou bezzubé.


Fanatiční známkovači? Formativní hodnocení jako snová představa

Přestože doporučení MŠMT jasně upozorňovalo na nerovný přístup ke vzdělávání v době koronakrize, opět se objevila řada fanatických známkovačů, kteří začali své žáky známkami trestat. Nepřišel jsi do online videochatu? Pětka. Pozdě odevzdaný úkol? Pětka. Úkol psaný rukou na papíru a naskenovaný? Pětka. Formativní hodnocení žáků bohužel zůstalo pouze na úrovni doporučení, které nemá žádnou právní závaznost a pro řadu učitelů tak znamenalo jediné – nemusím. I toto ukazuje, jak propastné jsou rozdíly mezi učiteli – na jedné straně máme učitele, které chápou, v jak obtížné situaci se žáci i pedagogové ocitli, na straně druhé učitele, které radikální proměna vzdělávání nezajímá, hlavně když mají dostatek známek pro hodnocení.

Uzavření škol bylo velkou šancí, jak školství skutečně proměnit, obávám se však, že po jejich opětovném otevření škol všem žákům najede řada škol do původních kolejí a e-learningové nástroje s formativním hodnocení zůstanou pouhou vzpomínkou spojenou s dobou koronakrize. Snad se pletu.


MŠMT v době koronakrize? Kritika, ale i pozitivní kroky

Přestože se MŠMT těší všeobecné kritice ze všech stran (a v oblasti “Vyhlášky k hodnocení” jsem se do okopávání jeho kotníků zapojil i já), nechci útočit na jeho kroky (to si užilo v posledních měsících dosytosti o velké části učitelů i veřejnosti), ale naopak vyzdvihnout, co pozitivního udělalo. Za sebe říkám – uzavření škol byl v dané době rozumný a logický krok, jak zabránit rozjezdu epidemie COVID19 v ČR (zde však jde o opatření nezávislé na MŠMT).

Je třeba ocenit, že ministerstvo začalo učitelům nabízet využitelný vzdělávací obsah (#nadalku) a vydávat doporučení, jak online vzdělávání realizovat. A rady to byly často rozumné – s důrazem na citlivost celé situace, s důrazem na formativní hodnocení, s důrazem na nerovné podmínky. Velmi jsem ocenil poznámku o tom, že známkování by nemělo v době krize sloužit jako nástroj nátlaku, díky za ni.

Škoda jen, že šlo u většiny sdělení o doporučení, ale přesto to byla gesta, která se třeba v budoucnu podaří přetavit v něco více závazného. Ministerstvo také začalo organizovat různé druhy vzdělávacích webinářů zaměřených na různá témata – opět pozitivní věc. A jistě by se našla řada dalších pozitivních kroků. Samozřejmě najdeme velké množství kroků, které nebyly ideální, byly matoucí a nepromyšlené, ale tento text nemá být o kritice MŠMT, tak k němu prosím takto přistupujte.


Pozitivní a optimistický závěr

V každém případě koronakrize přinesla celou řadu pozitiv:

1. Žáci a učitelé si vyzkoušeli aktivity, ke kterým by se v rámci běžné výuky přirozenou cestou nedostali. Naučili se ovládat řadu nových nástrojů, naučili se realizovat videokonference, naučili se tvořit vzdělávací obsah (třeba vytvořit online test, sestříhat video, vytvořit animaci), z části učitelů se stali youtubeři a streameři apod.

2. Žáci si uvědomili, jak je důležité být v kontaktu s živým učitelem a spolužáky a jak důležité je prezenční vzdělávání. A třeba i to, že se jim bude po škole stýskat…

3. Vzniklo velké množství dostupného vzdělávacího obsahu, který půjde využít, přestože nebudou krizová opatření a zavřené školy.

4. Rodiče si uvědomili, jak těžká a náročná je práce učitele. Ale třeba také to, jaké jsou mezi učiteli mnohdy propastné rozdíly a u kterých učitelů by bylo lepší, aby se vrhli raději na jinou profesi.

5. Nouzová opatření odhalila, že přechod k e-learningovému vzdělávání a obecně modernizaci školství není tak těžký, jak se zdá. Učitelská sdružení a další neziskové či komerční projekty jsou připraveny pomoci všem, kteří mají o modernizaci školy zájem. A nejenom neziskový sektor – aktivně se zapojily firmy, ať už jde o Microsoft (poděkování Karlu Klatovskému a jeho lidem), Google (Taťána le Moigne a její tým), O2 Chytrá škola (Maruška Mališková, Hany Falghari a lidi kolem nich) apod. A samozřejmě nesmíme zapomenout na Českou televizi a její vzdělávací aktivity, třeba projekt UčíTelka.


Co říci závěrem? Spíš jen přání do budoucna – buďme tvořiví, poučme se z doby koronakrize, využijme příkladů dobré praxe, inovujme, nenechme se odradit tím, že školství nefunguje tak, jak by mohlo. Buďme jako učitelé slyšet a vidět, ukazujme světu, že hodně umíme a že se stále zlepšujeme. Buďme hrdi na svou profesi.

Jana Hrubá: Kdo chce, může

úterý 30. června 2020 · 0 komentářů

Učitelé i veřejnost si často stěžovali na neinformovanost o záměrech ministerstva školství a nemožnost se k nim vyjádřit. Zdá se, že s návrhem Strategie 2030+ to bude jinak.

Ve dnech 23.–25. 6. 2020 se konalo on line 6 dvouhodinových kulatých stolů k implementačním kartám strategie 2030+. Vždy s cca 15 pozvanými panelisty – zástupci aktérů vzdělávání a členy vedení ministerstva. Zároveň běžel chat, kde mohli svoje připomínky a dotazy vyjádřit vzdálení účastníci. Záznam si můžete poslechnout i dodatečně ZDE. Na stejné stránce naleznete i celý návrh textu Strategie 2030+.

Debata to byla zajímavá, dobře zapůsobila i mladá krev mezi pracovníky ministerstva. Příslušní náměstci nebo ředitelé odborů představovali tzv. implementační karty klíčových opatření. Podrobné tabulky těchto opatření byly na závěr publikovány ZDE spolu s formulářem pro zasílání podnětů. Formulář je otevřený od 26. 6. do 12. 7. 2020.

Je třeba uznat, že tentokrát si na neinformovanost nemůžeme stěžovat, i když načasování kulatých stolů v 10 a 14 hodin na konci školního roku nemuselo všem vyhovovat. Sledujících nebylo tolik, kolik by se dalo při počtu učitelů očekávat. Ale všechno ještě můžete dohnat ze záznamů a zveřejněných textů.


Práce jako na kostele

Zdá se, že vedení ministerstva školství tentokrát položilo důraz i na implementaci. Součástí textu Strategie 2030+ je na str. 41–44 implementační plán. Implementačních karet je pět, klíčových opatření na nich dohromady 22 a aktivit 50. Bude vyvinuta soustava indikátorů jako nástroj zpětné vazby.

Příprava definitivního textu Strategie bude probíhat v několika krocích. Počítá se i s několika konzultacemi, s dalšími aktéry a veřejností by měla konzultace probíhat v listopadu 2020 až lednu 2021. Zveřejnění by mělo proběhnout v 1. polovině roku 2021. Implementaci má vést řídící výbor (vedení ministerstva), výkonnou roli k jednotlivým kartám klíčových opatření budou mít pracovní skupiny, složené z členů příslušných útvarů ministerstva a přímo řízených organizací MŠMT, vždy v čele s projektovým manažerem. Bude probíhat interní a externí evaluace a sledování a řízení rizik.


Kdo to všechno udělá?

Plán je tedy hotov, úkoly stanoveny. Na implementačních kartách najdete jako výstupy analýzy, tematická šetření, tvorbu dokumentů (věcné záměry změn, standardy, novely zákonů a vyhlášek, profily absolventů, návrhy soustavy oborů vzdělávání aj.), podrobnosti k revizi RVP (návrhy cílů vzdělávání, vymezení uzlových bodů, jádrové a rozvíjející výstupy, modelové ŠVP), oblast dalšího vzdělávání pedagogických pracovníků (aktualizace nabídky DVPP, balíčky adresné podpory, programy profesního rozvoje učitelů a ředitelů, modelové kurzy aj.), pokusné ověřování kombinovaného vzdělávání (prezenčního + on line), metodickou podporu (soubory metodických materiálů, učebních úloh, výuková videa, příručky, příklady dobré praxe, nové učebnice aj.), zajištění financování (státní rozpočet, prostředky z ESF, úpravy nastavení výzev a dotačních programů), funkční informační systém… Implementační karty jsou přitom zpracovány pouze do roku 2023. To všechno zpracují a uskuteční úředníci ministerstva a pracovníci přímo řízených organizací?

Nějak z toho vypadli ti, kteří by to měli realizovat s dětmi a mladými lidmi. Učitelé a ředitelé. Ti budou jenom podporováni, školeni, úkolováni a kontrolováni? Kdo a jak je pro novou strategii vzdělávání získá, aby se stala i jejich věcí? Chybí jakýkoli komunikační plán. Zahrnutí informacemi může také zastrašit. Pedagogové by se měli na tvorbě všech těch dokumentů, výukových materiálů a dalších výstupů aktivně podílet svým názorem a svou zkušeností. Trochu se spoléhá na plánovaný střední článek podpory v územích, ale ten ještě neexistuje a čas běží.

Nezávidím pověřeným úředníkům průběžnou evaluaci karet, byť působí dokonale. Papír sice unese všechno, ale…

Nejdůležitější je získat lidi pro spolupráci.

Milí a vážení čtenáři!

· 0 komentářů

Přejeme vám všem krásné a klidné prázdniny plné radosti, sluníčka a volných dní. Uplynulá část školního roku byla velmi náročná a zasloužíte si opravdový odpočinek.

To a především zdraví Vám i Vašim rodinám

přeje

redakce Učitelských listů

Od září začne vycházet Učitelský měsíčník

pondělí 29. června 2020 · 0 komentářů

Časopis pro všechny pedagogické pracovníky, který se snaží pomáhat jim v jejich nelehké práci a je zdrojem odborného vzdělávání a profesního rozvoje: nabízí pomoc při řešení reálných situací, se kterými se učitelé setkávají.

Prostřednictvím špičkových odborníků na danou problematiku přináší orientaci a tipy v moderních pedagogických trendech, právní problematice, managementu třídy, způsobech hodnocení, didaktice jednotlivých předmětů, rozvoji gramotnosti i v celkovém pojetí kurikula.

Aktuálně, prakticky, přehledně
– Informace MŠMT, ČŠI, zprávy z asociací
– Legislativa (prakticky a srozumitelně)
– Psychohygiena, sebeřízení
– Zásady pro úspěšnou komunikaci
– Management a klima třídy
– Návody na řešení kázeňských problémů žáků
– Sdílená zkušenost
– Didaktika, metodika
– RVP, ŠVP – rady, tipy, zkušenosti
– Projekty, do kterých stojí za to se zapojit
– Rozhovory
– Poradna

Vychází od září 2020!

10 čísel / rok (od září do června) + 2 tematické přílohy. Minimálně 32 stran

Kalendářní předplatné: 1 035 Kč / rok (1139 Kč včetně DPH, poštovného a balného)

Objednávejte na www.wolterskluwer.cz/obchod


Jitka Polanská: V koronakrizi zabodovali ajťáci. Nerovné šance ve vzdělávání i díky nim už nejsou soukromý problém, ale veřejné téma

· 0 komentářů

Už nejde tak snadno říkat, že problémy ve škole mají děti z rodin, které se dost nesnaží, a hotovo. Uzavření škol vedlo k tomu, že učitelé – a skrz příběhy v médiích i veřejnost – nahlédli do domácností méně úspěšných žáků a udělali si jasnější obrázek, na čem učení vázne. Dobrá vůle by často byla, chybí ale potřebné vybavení i kapacita a schopnost rodičů dětem se školou pomáhat.

Zdroj: Rodiče vítáni 3. 6. 2020

Bylo evidentní, že je třeba něco udělat, aby se některé děti (a byly jich tísíce) vůbec mohly zapojit. A i díky několika výrazným soukromým projektům, které si pomoc vzaly za úkol, se z problému stalo veřejné téma. Vyznamenali se v tom, možná pro někoho překvapivě, IT firmy a dobrovolníci z této branže.

“Naše školy jsme na distační výuku začali připravovat už v polovině února,” říká zakladatel a majitel tří škol s názvem American Academy (a jednoho gymnázia) Ondřej Kania.“Data byla k dispozici, v Itálii se již epidemie rozjela a vědělo se, kolik Čechů tam odjelo lyžovat. Měli jsme pár dětí v karanténě a uzavření škol státem jsem předvídal,” dodává. Když k tomu 11. března skutečně došlo, jeho školy měly k dispozici hotovou metodiku, jak učit distančně, a tu umístili i na školní web. Kania to zmínil na sociální síti LinkedIn, tam si toho všiml Jakub Nešetřil, bývalý IT businessman a zakladatel neziskovky Česko.Digital.

Domluvili se rychle. Česko.Digital sdružuje dva a půl tisíce dobrovolníků a teď mělo jízdní plán, podle kterého mohli učit další školy, jak se zdigitalizovat. Impulz nastartoval UčeníOnline, hlavní projekt Česko.Digital během koronakrize. Ten nakonec ještě víc než pomoc školám proslavila sbírka notebooků a dalších zařízení pro děti z nízkopříjmových rodin, které neměly na čem plnit požadavky školy.

Pro samotného Ondřeje Kaniu nerovné šance ve vzdělávání nejsou abstraktní pojem, ale vlastní zkušenost. Vyrostl v chudé rodině, kde nikdo kromě jednoho strýce neměl maturitu. “Rodiče mi mohli pomáhat tak do třetí třídy,” říká. Učitelé ho s jeho pěti trojkami v devítce viděli na kuchařském učňáku. Tam se ale neviděl on, a unikl od toho daleko, až do USA, kde si dokázal najít stipendium a vystudovat. “Jsem výjimka, spousta šikovných lidí tenhle souboj s rodinným sociálním předurčením prohrála,” konstatuje.


Ajťáci chtějí a umí pomáhat

“Kvalita školského systému se pozná podle toho, jestli ekonomická síla rodiny nedeterminuje výsledek vzdělávání žáka z dané rodiny,“ říká Jakub Nešetřil. Jinými slovy – dobří žáci jsou často dobří proto, že mají dobré rodinné zázemí, a špatní žáci by za jiných podmínek v rodině mohli být dobrými žáky, nebo aspoň lepšími žáky. Nešetřil má za sebou čtyři roky života na západním pobřeží USA. Poté, co prodal svou úspěšnou frmu Apiary za velké peníze společnosti Oracle, se vrátil domů do Česka.

“V San Francisku, kde jsem žil, je obrovská koncentrace bohatých lidí (často majitelů IT firem) a zároveň tu kolabují veřejné sociální služby. Tenhle kontrast mě znepokojoval. Po návratu jsem začal dělat přednášky pro lidi z IT a apelovat na ně, aby nebyli lhostejní vůči tomu, co se kolem nich děje. Platy máte, jaké máte, říkal jsem jim, dokážete ohromné věci, tak pojďte věnovat nějaký svůj čas a pomáhat, kde je třeba.” A členové IT komunity, v rozporu se svou pověstí sociálně poněkud necitlivých tvorů, se mu začali hlásit po stovkách.

UčímeOnline – v číslech (zdroj Česko.Digital)
– 1 159 kusů ve sbírce (notebooky, počítače s monitorem, tablety) – darovaly soukromé firmy
– do rodin umístěno zatím 497 počítačů, a to třemi cestami: přes neziskové organizace, které vykonávají sociální práci, přes neziskové organizace působící v nějakém regionu nebo místě, přes školy



Jedna máma pomohla stu dalších

“Na Česko.Digital mě odkázali na FB stránce COVID19cz, kde jsem se snažila najít nějaké firmy, které by mi darovaly notebooky,” říká Tereza Vohryzková, která rozjela sbírku zařízení pro potřebné rodiny na vlastní pěst. Sama zažila období, kdy se starala o děti jako jediný živitel a měla hluboko do kapsy. Nakonec její seznam čítal sto většinou neúplných domácností. Ve velké většině případů je propojila s rodinami, které měly doma nějaké zařízení navíc a mohly ho postrádat. “To vědomí, že pomoc přichází i odjinud a já se postupně můžu vrátit ke svým osobním starostem a vlastním projektům, mi hodně pomohlo,” chválí Tereza Nešetřilovu partu a dodává k tomu: “Nejsmutnější příběh českého samoživitelství je máma se třemi dětmi, z nichž jedno by se rádo dostalo na dobrou střední školu. Nemůže se ale doma připravovat, protože nemá počítač, nejsou data… Tady by se ten kruh chudoby mohl lámat, ale kvůli takový pitomosti, jako je notebook, se to nestane.”


S radostí a rovnými šancemi

S Česko.Digital se během nouzového stavu propojila i Eduzměna, rok starý nadační fond založený čtyřmi velkými soukromými nadacemi. Jedním ze zakladatelů Eduzměny je Nadační fond AVAST, který patří stejnojmenné technologické společnosti. (Dalšími jsou Nadace České spořitelny, Nadace Karla Janečka a OSF). Na podporu rovných šancí ve vzdělávání je Eduzměna přímo zaměřená i ve svém běžném provozu. “Chceme, aby se všechny děti učily naplno, s radostí a rovnými šancemi…” píše ve své vizi.

Dvěma sty miliony, dobrými radami a síťováním chce podpořit školy a další vzdělávací subjekty nejdřív v jedné oblasti. Vybrala si Kutnohorsko. Nouzový stav ale pozměnil dlouhodobější plány a zmíněná vize logicky vedla k tomu pomáhat školám a rodinám s distanční výukou. “Nejdříve jsme se stali jakýmsi distributorem vybavení, které nashromáždilo Česko.Digital,“ říká ředitel Nadačního fondu Zdeněk Slejška. Pak založili i vlastní Fond pro Kutnohorsko. “Do této chvíle jsme kladně vyřídili 22 žádostí za celkovou částku více než 670 000 Kč,” říká Slejška. Podpora je různorodá a netýká se jen zařízení, ale třeba i terénní pomoci. Většinou šla přes školy a neziskové organizace. “Jde nám především o to, abychom pomohli bojovat s možnými negativními následky krize,” vysvětluje Slejška.

Pomoc skrze Eduzměnu, pro příklad: Jeden z notebooků obdržel žák druhého stupně Základní školy a Praktické školy Kutná Hora pocházející z obtížných sociálních podmínek, který je ve škole velmi šikovný a hezky pracuje. Než mohla začít výuka elektronicky, bylo třeba založit e-mail a osvěžit si znalosti z hodin informatiky o ukládání a odesílání dokumentů. Vše probíhalo na dálku, telefonicky, o to to bylo náročnější a pomáhala celá rodina. Přes počáteční obtíže žák vše zvládl a jeho výuka na dálku se stala zajímavější, intenzivnější a zábavnější. Nejen on sám, ale všichni z rodiny se zdokonalili v počítačové gramotnosti a společně se podílejí na přípravách na výuku. (Zdroj Eduzměna)


Jsme za to zodpovědní

“Nůžky mezi rodinami se teď ještě o něco víc rozevřou, o tom se píše, to není jen můj názor,” říká výkonná ředitelka a členka správní rady Nadačního fondu Avast Libuše Tomolová. “My rodiče jsme se v těchto měsících dětem věnovali mnoho hodin denně, aby nezaostávaly, ale jiní tyhle možnosti ani schopnosti neměli, to se musí někde projevit.” Nerovné šance ve vzdělávání jsou podle ní celospolečenský problém, protože “lidé s nedostatečným vzděláním jsou méně samostatní a snadno manipulovatelní a je ve veřejném zájmu, aby jich bylo co nejméně. Za tohle my všichni musíme nést odpovědnost.”

Logistika distanční výuky dávala evidentně zabrat i vzdělaným a dobře vybaveným rodinám, jako jsou Tomolovi. “Upřímně, první týden deset dní se ze mě stal skoro rodinný IT specialista,” říká Libuše Tomolová. “Musela jsem stáhnout různé aplikace, každá škola měla jiný požadavek, do toho se začaly rozjíždět kroužky… Bylo toho opravdu hodně, až skoro nad mé síly. A jiné děti takovou podporu doma neměly vůbec šanci dostat.”

Na Nadační fond se podle ní od začátku krize obracely školy, ale třeba i zdravotnická zařízení s tím, zda nemají nějaké vyřazené počítače. “I tohle byl popud, proč založit Fond pro Kutnohorsko,” říká.


Přišla jsem o práci, tak jsem dělala charitu

“V důsledku kovidové epidemie jsem přišla o práci. Tak jsem si řekla, že se můžu něčemu užitečnému věnovat aspoň dobrovolnicky,” říká Petra Škrabalová, která dostala za úkol koordinovat sbírku zařízení a jejich rozdělování nemajetným rodinám ve společnosti Mironet. Nápad takovou sbírku uspořádat vzešel od samotného zakladatele firmy, která prodává IT zařízení, Roberta Novotného. “Známe se s Robertem dlouhá léta, tak mi to svěřil,” říká Petra Škrabalová.

„Mezi mými přáteli jsou dvě rodiny, které pracují v gastru a kvůli koronakrizi přišly o příjmy. Neměly ani na to, aby si koupily počítač na splátky, a poprosily mě o zapůjčení zdarma,“ vysvětluje Robert Novotný, co bylo na začátku sbírky.

Že Mironet “rozdává” notebooky, se rychle rozkřiklo: “Když jsem tam volala, měli ve frontě asi tři tisíce žádostí,” říká Tereza Vohryzková, která se snažila techniku získat, kde to šlo. “Nakonec jsme jich odbavili zatím jen stovky, je to velmi náročné, skoro ve všech rodinách jsem byla osobně, nejde jen někam poslat počítač a dál se nestarat,” říká Petra Škrabalová. Koncem nouzového stavu to ale neskončilo. “Chceme v tom pokračovat, další vlnu plánujeme na září,” dodává.

„Už máme skoro pět set dárců, jsou to většinou domácnosti, které mají použitelnou techniku, ale nemají pro ni už uplatnění,“ říká majitel společnosti Robert Novotný, který si slibuje, že by jich do půl roku mohlo být dva tisíce a do pěti let dvacet tisíc. „Tohle je podle průzkumů počet rodin, které by takovou formu podpory potřebovaly.“ Sbírku v Mironetu nazvali Počítače dětem a jde o to, říká Novotný, vyrovnat šance těch z méně zajištěného rodinného prostředí na další studium.

“Podle našich dat došlo v průběhu jara k nákupu celkem 221 notebooků na našich SŠ a speciálních ZŠ a 282 notebooků na ZŠ, jež zřizují městské části. Tyto nákupy jsme kofinancovali z rozpočtu hlavního města, je ale docela pravděpodobné, že další nákupy realizovaly městské části, respektive školy z vlastních zdrojů, a o tom data nevedeme. Dále jsme bezplatně do 30. 6. zapůjčili 450 modemů s 60gb dat v rámci dohody se společností Vodafone. O tom, kterým žákům ze socioekonomicky znevýhodněného prostředí budou zápůjčky poskytnuty, rozhodovali samotní učitelé a ředitelé škol.” (Vít Šimral, radní hlavního města Prahy pro oblast školství, sportu, vědy a podpory podnikání)


Radnice a školy mají rodinám nejblíž

Rodinám, kterým Tereza Vohryzková už pomoci nedokázala, aspoň radila, ať kontaktují své školy a své starosty. “Pražský magistrát takovou pomoc pro rodiny zorganizoval,” říká a dodává, že většinu maminek, které se na ni obrátily, ani nenapadlo, že by mohly o něco žádat školu. O radnici ani nemluvě.

Že by měly nějak zareagovat především obce jakožto zřizovatelé škol, je možná i pohled (nebo alibi) ministerstva školství. Ozvalo se hodně hlasů, které stavěly do protikladu akčnost občanské společnosti, všech těch de facto soukromých iniciativ, a nečinnost státu. Váhání MŠMT mohlo být ale dáno i realistickým odhadem, že jeho pomoc z výšky a z daleka bude pomalá a příliš byrokratická. Dobrá parketa pro něj ale může být v případech, jako je tento, vysledovat a podpořit funkční iniciativy, které vznikají zdola. MŠMT ostatně říká, že se už teď snažilo pomáhat přes UčeníOnline. A že v tom chce nějak pokračovat. Přesněji to formulováno nebylo, ale nějakou naději to dává. Ajťákům by se tak dalo přičíst k dobru nejen to, že pomohli mnoha rodinám v nouzi a chtějí v tom pokračovat, ale i to, že inspirovali státní správu, aby si utřídila myšlenky a našla své silné stránky.