Michaela Endrštová: Unikátní izraelská výuková metoda dobývá české školy, propojuje matematiku s hudbou a pohybem. Děti se učí až desetkrát rychleji, říká její zakladatel

Metoda izraelského experta na rozvoj talentu a učitele Ophera Brayera zvaná Stages, která dětem pomáhá rozvíjet matematické myšlení i kreativitu prostřednictvím krátkých her, se osvědčila. Desítka škol převážně v Ústeckém kraji ji začala testovat loni v září, a jak se nyní ukazuje, má o ni zájem čím dál tím víc škol. Metoda, která propojuje hudbu, matematiku a pohyb, se začíná objevovat i v dalších krajích.

Zdroj: Hospodářské noviny 9. 11. 2018

"Školení učitelů v současné době probíhá v Mostě, Litoměřicích, Písku, a brzy se tak bude vyskytovat celkem na 26 školách. Zájem ale do budoucnosti projevily i Liberec a Ostrava," říká projektová manažerka Stages Hana Shatner. Cestu k projektu si již našla například základní škola Na Beránku v Praze 12. Třídní učitelka 5. A Mariola Bielesz je zatím jedinou učitelkou v Praze, která s touto metodou pracuje.

"Díky této metodě se děti zbavují chaosu, nesoustředěnosti, učí se spolupracovat, vytvářet a vést tým, rozvíjejí svou kreativitu a představivost, jejich slohové práce jsou den ode dne kvalitnější. Také sociální klima ve třídě se mění k lepšímu," uvedla Bielesz, jejíž třídu minulý týden navštívil zakladatel metody Opher Brayer. Metodu sem sice přivezl z Izraele, ale v České republice už dva roky žije.

Využití metody v praxi popsal zástupce ředitele základní školy Máchovka Martin Lána. „Hodinu začínám třeba tak, že nakreslím jednoduchý obrázek a děti se snaží najít řešení samy, vymýšlí, co by z nakresleného objektu mohlo vzniknout. Díky tomu pochopí, že matematika je aplikovatelná na různých místech,“ říká Lána. Je jedním z lektorů, kteří prošli školením a svoje zkušenosti s výukou metody nyní předávají dalším pedagogům.

Stages využívají zatím převážně základní školy. Má dvanáct úrovní, na každý školní rok připadá jedna. Brayer zatím pro české podmínky zpracoval dvě. Ale zapojilo se například i hořické gymnázium. „Hry jsou zatím spíš určené žákům základních škol a nyní nám chybí materiály, podle kterých bychom mohli metodu rozvíjet,“ říká ředitelka školy Šárka Šandová. Shatner uznává, že někteří učitelé, kteří projdou školením, chtějí přesnější návody, metodiku pro střední školy ale už prý chystá.

Metoda Stages, kterou Brayer vymyslel, klade důraz na rozvoj technologických schopností, talentu i empatie. Děti se díky ní podle Brayera učí až desetkrát rychleji. Má ale také pozitivní dopad na učitele.

„Sami učitelé se stávají tvořivějšími, nápaditějšími a disponují větším množstvím energie. Stages tak skrze učitele nabízí skvělý model pro děti ovlivňující pozitivně jejich růst a možnosti vyniknout,“ uvedla Shatner. Projekt podle ní propojuje předměty a pracuje s dynamikou: Děti jsou při hodinách aktivní, více se podílí na hodině. „Pracují se svými reakcemi na učivo, které učitel do hodiny přináší. Je to takový univerzální jazyk pro všechny vyučované předměty,“ dodává Shatner.

V Hradci Králové vzniká první dendrologická mateřská škola

Z mateřské školy Věkoše v Hradci Králové se stává díky dlouhodobému vzdělávacímu projektu dendrologická mateřská škola. Ve spolupráci s edukativním centrem Lesní svět nyní pedagožky z MŠ budují na zahradě školky prostor na způsob venkovní laboratoře.

„Nejde jen o krásné dřevěné interaktivní pomůcky a rozšiřování zahrady o další druhy stromů. Téma stromů jsme rozprostřeli do rámcového vzdělávacího programu zaměřeného na ekologii a etiku de facto do všech výchovných oblastí,“ říká ředitelka Mateřské školy, Hradec Králové – Věkoše mgr. Ludmila Hamáková.


Příroda je interaktivní encyklopedií, kde se děti učí prožitkem

Komenského „škola hrou“ a skautské „učím se tím, že to dělám“ se v MŠ Věkoše snoubí v důmyslně vymyšleném projektu. Program započatý ve třídách se přenese na zahradu, kde děti čeká dřevěná věž poznání s tabulkami malovaných rostlin, ptáků a hmyzu. Každá destička je oboustranná a obsahuje hádanku s odpovědí. Všechny vyobrazené rostliny a živočichové patří do biotopu zahrady a děti je zde mohou skutečně najít. U stromů jsou umístěné frotáže, které malé zvídavce upozorňují na tvar koruny i jednotlivých listů, typ kůry a plody dané dřeviny. Chystají se tu také závěsná dřevěná pexesa, dendrofon, který dřeva daných stromů rozezní různými tóny, otočná naučná kola, stopy zvířat a mnoho dalšího. „S programem jsme již začali, ale zahradu vybavujeme postupně, záleží na sehnání finančních prostředků. První zkušenosti máme velmi pozitivní. Děti se učí více vnímat své bezprostřední okolí a zájem jeví i rodiče, kterým se dřevěné edukativní prvky také velmi líbí,“ doplňuje Lída Hamáková.


Ekologie i etika chce vnímavého člověka

Děti tu mají oči dokořán, mohou si ledacos samy osahat, učí se zaposlouchat, sledovat změny v ročních obdobích, tvoří pojmy a přemýšlí v souvislostech. „Platí, že si člověk zapamatuje jen 20% toho, co slyší, ale přidáme-li ke sluchu ještě zrak, hmat, možnost diskutovat a sami si nové vyzkoušet, dostaneme se někam na 80 %. K přírodě se děti nejlépe přiblíží hrou. Když je to baví, celé to do sebe zaklapne a funguje to,“ říká Miloš Tomek z edukativního centra Lesní svět. Výukový program MŠ počítá se širokou paletou vztahových situací. Školáčci tu budou badateli, výtvarníky a také učiteli, kdy starší děti budou moci učit ty mladší. „Myslím, že pomůžeme dětem být více vnímavými k sobě navzájem i ke svému bezprostřednímu okolí. A to je mimo jiné cílem naší ekologické a etické výchovy,“ dodává Lída Hamáková.


Lípa v rámci Dne stromů

Na zahradě školky je mnoho druhů již vzrostlých stromů. Program počítá s tím, že ty, které chybějí, budou postupně dosázeny. V rámci celosvětového Dne stromů, který letos připadl na sobotu 20. října, vysadily děti, zaměstnanci i rodiče ve spolupráci s Lesním světem v MŠ Věkoše lípu. Slavnostní sázení proběhlo jako hra pro děti se čtyřmi zastaveními. Po dokončení všech instalací se bude šesti zahradními koutky jednotlivých tříd vinout nová malá naučná stezka, která děti povede k důkladnému zkoumání toho, co mají pod nohama a nad hlavou. „V týmu Lesního světa máme mnoho profesí – malíře, grafika i zkušené tesaře. Spolupracujeme ale také se samotnými dendrology. Projekty mají mít hlavu a patu – od krásného výtvarného ztvárnění, přes ekologické materiály a jejich šetrné zpracování až po citlivé umístění v terénu,“ uzavírá Miloš Tomek.


______________________

O Lesním světě: Edukativní centrum Lesní svět založil v roce 2015 milovník přírody Miloš Tomek s cílem vrátit děti i dospělé znovu do přírody. V jeho dílnách vznikají sofistikované dřevěné výrobky v podobě vzdělávacích tabulí, věží poznání, závěsných pexes věnovaných floře a fauně, dendrofonů, frotáží, skládaček apod., které v přírodě dotvářejí buď celé naučné stezky, nebo jsou třeba věnovány danému biotopu. Všechny výrobky jsou ze dřeva, certifikované systémem PEFC respektujícím zásady trvale udržitelného hospodářství při zachování biodiverzity, ošetřené PNZ oleji na přírodní bázi. Ročně osazuje Lesní svět vzdělávacími prvky desítky městských i přírodních lokalit po celém Česku.

IT odborníků máme stále nedostatek

Zaostávání v informačních technologiích je kromě horší infrastruktury a nedostatku kvalifikované pracovní síly jedním ze tří faktorů, které nejvíce srážejí konkurenceschopnost České republiky, jak nedávno ukázala studie Světového ekonomického fóra (WEF). Podepisuje se na tom u nás chronický nedostatek IT odborníků na trhu práce?

Digitalizace ekonomiky vyžaduje stále větší počet specialistů v oblasti IT. I když se podíl IT odborníků na trhu práce zdvojnásobil podle údajů ČSÚ z 1,8 % zaměstnaných osob v roce 2006 na 3,6 % v roce 2016, je jich stále nedostatek. Téměř třetina firem hlásí, že v posledním roce měly problémy s obsazením volných míst v oblasti IT. Poptávka po lidech zvládajících nové technologie není jen záležitost technologických firem – v současné době je potřebují společnosti ze všech oborů podnikání, ale i státní správa.


Ajťáci jsou jiní

„Oblast IT má z pohledu trhu práce řadu specifik. Především je tu vysoký podíl lidí na volné noze – podle globálních statistik je to celá desetina. Poměrně častým standardem, zejména u programátorů, web designérů a dalších specializací je možnost ve výrazné míře pracovat z domova. Více než v jiných oborech tu také platí, že inzerce nabídek pracovních míst se výrazně posunula k novým médiím typu sociálních a profesních sítí,“ říká Michal Novák z pracovního portálu Profesia.cz.

Zajímavé je také zjištění platového portálu Platy.cz, že ajťáci nejvíce ze všech oborů vyhledávají informace o platech na srovnatelné pozici. A je tomu tak již od roku 2014, což poukazuje na to, že adepti z IT oblasti jsou již déle zvyklí vyjednávat se zaměstnavateli o finančních podmínkách a hlídat si úroveň ohodnocení i v průběhu kontraktu. Jinými slovy, více než v jiných oborech zde platí, že zaměstnanci využívají nedostatku kvalifikovaných lidí v oboru a nejsou ochotní „jít pod cenu“.


IT odborníci sledují nabídky práce i v době, kdy ji aktivně nehledají

Ajťáci jsou také unikátní v tom, že i když mají stabilní zaměstnání a aktivně si práci nehledají, převážná většina z nich se stále zajímá o nové pracovní příležitosti a sleduje, jaké možnosti se jim aktuálně nabízejí. To potvrdila i studie Stackoverflow mapující kariérní chování IT specialistů. Mimo jiné z ní vyplynulo, že i když si pouze 13 % vývojářů aktivně hledá práci, 75,2 % z nich stále sleduje aktuální nabídky.

„Argumentem pro oslovení IT profesionálů je také zajímavý projekt – pokud nabídnete možnost podílet se na tvorbě inovativního řešení, něčeho, co je unikátní, zvýšíte zájem kvalitních lidí o práci u vás,“ říká Richard Watzke, ředitel společnosti XIXOIO a dodává: „Máme zkušenosti s vedením projektů napříč světem. Díky globálnímu zásahu tak pro nás pracují inženýři z Ruska, Mongolska, Francie, Anglie, ČR a Slovenska, Vietnamu nebo třeba Filipín. Tím podstatným je však fakt, že skvělý projekt, táhne skvělé lidi a ti přitáhnou další skvělé lidi…“


Vysoké výdělky napříč oborem jsou mýtus

Ačkoliv jsme uvedli, že lidé v tomto oboru jsou schopní si o dobré ohodnocení říci, rozhodně neplatí, že všichni ajťáci mají nadprůměrné příjmy. V IT jsou výrazné rozdíly nejen mezi jednotlivými pozicemi, ale i mezi konkrétními nabídkami a projekty.

Průměrná mzda v oboru je podle Platy.cz v současné době 46 390 Kč, přičemž desetina nejlépe placených má v průměru 70 000 Kč, spodní desetina platů obnáší necelých 29 000 Kč. Přestože u nejnižších platů došlo meziročně ke zvýšení o 10 %, zatímco u desetiny nejlépe placených jen o 5,5 %, rozdíl mezi celkovou výší hrubých mezd těchto dvou skupin se stále zvětšuje.

Z hlediska jednotlivých profesí si nejvíce vydělají IT architekti (85 500 Kč), Oracle programátoři (60 500 Kč) a IT projektoví manažeři 60 000 Kč. Největší růst oproti loňsku portál Platy.cz zaznamenal ve specializacích Oracle programátor (o 19 % na 60 500 Kč), .NET programátor (o 11 % na 47 500 Kč) a ABAP programátor (o 10 % na 58 000 Kč). Z regionálního pohledu se momentálně největší počet volných míst nabízí v Jihomoravském kraji, kde je u většiny specializací i nejvyšší průměrná mzda.

Učitelé na sociálních sítích 2. Anna Freimannová

Jmenuji se Anna Freimannová a jsem učitelkou angličtiny. Kdykoliv se mě někdo ptá, jak jsem se k tomu dostala, s oblibou říkám, že jako slepý k houslím. Můj původní záměr byl prosadit se jako grafická designérka.

Zdroj: Tajný učitel 3. 11. 2018


Představení

Během studia na střední škole však sled událostí vedl k zjištění, že je se vzdělávacím systémem nejspíš něco špatně. Tou dobou jsem naprostým omylem získala práci jako soukromá učitelka angličtiny pro děti z přilehlého okolí a začala se na jednotlivé chyby zaměřovat o něco více. V mezičase jsem se učila učit a získala tak krásný náskok tříleté praxe v oboru. Když jsem maturovala, byla jsem už pevně rozhodnutá, co chci se svým životem dělat. Chci učit a chci změnit naše školství k lepšímu.

Po maturitě jsem tedy nastoupila na pedagogickou fakultu. V mezičase jsem nadále působila jako soukromnice a dále vedla kroužek angličtiny pro děti v naší místní školce. Peněz z toho ovšem nebyl dostatek, vysokoškolské studium je relativně nákladná záležitost, obzvlášť když si musíte všechno hradit sami. Ve druhém ročníku jsem tedy nastoupila jako učitelka na nedaleké učiliště. Byl to zážitek k nezaplacení, dá se říct, že jsem začala s tou nejobtížnější možnou variantou, a to po všech stránkách.

Když pominu fakt, že jsem musela pracovat s naprosto demotivovanými studenty z horších rodinných poměrů, vedla jsem nikdy neustávající válku s vedením školy.

Do práce jsem totiž nastoupila s přesvědčením, že lze věci dělat jinak, a že angličtina může být nejen přínosná, ale zábavná a obohacující i pro budoucí mechaniky a svářeče. Vedení ovšem bylo extrémně konzervativní, mé učební metody striktně odmítalo a soustavně mi házelo klacky pod nohy. Co se mých kolegů týče, jednalo se zpravidla o vyhořelé a zkostnatělé kantory ze staré školy. Jejich postoj k práci nebyl o nic lepší než postoj samotných studentů. Mohli bychom se tu donekonečna handrkovat o to, zda byla dřív slepice nebo vejce, ale faktem je, že změna na pracovišti nebyla vítaná. Když jsem pak ohledně problematiky učňovského vzdělávání začala promlouvat v médiích, vedení se rozhodlo, že jsem pro jejich školu příliš hlučná a nepohodlná, a studenti mi někdy v půlce března oznámili, že tam údajně příští školní rok již nebudu zaměstnána.

Ačkoliv mi tuto informaci nikdo oficiálně neoznámil, a to dokonce ani v momentě, kdy do konce školního roku zbýval poslední týden, nelenila jsem a začala shánět novou práci. Zadařilo se a já po letních prázdninách putovala na základní školu se vstřícným vedením a otevřeností k novým metodám, kde působím v současnosti.


Jaká byla tvá očekávání před nástupem do školství? Překvapilo tě něco?

Od vstupu do školství jsem toho vlastně moc neočekávala. Ze střední jsem měla relativně dobrou představu, jak se věci asi mají. Na fakultě jsem se nic moc nového nedozvěděla, tak jsem byla zkrátka smířená s tím, že se budu učit za pochodu, stejně jako všechno. Jestli mě něco překvapilo, tak to, jak snadné bylo najít práci bez jakéhokoliv relevantního vzdělání. Neměla jsem u sebe ani potvrzení o studiu z VŠ a zda a jak jsem schopná vyučovat angličtinu nikdo nikdy neprověřoval. V podstatě mě všude přijali jen na mé dobré slovo. Neříkám, že to byla chyba, ale něco to o současném stavu vypovídá.

Jak vypadá tvá ideální hodina? Hodina, po které cítíš, že se povedla.

Jelikož vyučuji jazyk, ideální hodina pro mě vypadá tak, že řeč nestojí. Nejšťastnější jsem, když děti hodně diskutují, povídají a kladou otázky. S tím byl ze začátku problém. Většina dětí má dojem, že pokud se na něco musí zeptat a přiznat tak, že tomu úplně nerozumí, říká to o nich, že jsou hloupé. Zrovna tak se bojí odpovídat, když si nejsou zcela jisté, zda je jejich odpověď správná. Po měsíci na nové škole se mi to ale k mé velké radosti povedlo odbourat. Naučili jsme se, že učit se něco nového znamená dělat chyby, že to bez nich nejde, díky čemuž se i ti nejslabší snaží na sobě pracovat, protože vědí, že nedovolím, aby se jim někdo posmíval. To je podle mě ideální hodina – všichni se podílí na diskuzi, jeví zájem o to, co se právě děje, navzájem si pomáhají a ve třídě panuje pohodová atmosféra.

Jaká jsou podle tebe největší negativa českého školství a jaká jsou největší pozitiva?

Těch negativ je poměrně hodně, mám jich celý sáhodlouhý seznam. Kdybych ale měla vybrat ty nejstěžejnější, nejvíc mi asi vadí, jak málo se systém zaměřuje na děti jakožto individuály. Je nastavený tak, že musí každý umět všechno, takových dětí si cení nejvíc – jedničkářů a premiantů. Méně prostoru se už věnuje tomu, aby si děti našly něco, co je baví, v čem jsou dobré. Něco, na co by se měly zaměřit. Automaticky se předpokládá, že se musí naučit všechno, což z nich generuje nějaký průměr, který ale následně neví, co s vlastním životem.

Dále mi vadí, jak systém vnímá učitele. Učitel může být de facto kdokoliv s tím správným papírem, ačkoliv tohle povolání představuje mnohem víc a spousta lidí, která ho dělá už dlouhé roky, by se od škol měla přitom držet na míle daleko.

S hledáním pozitiv je to o něco horší, protože jak to vidím já, je, že český vzdělávací systém je něco, co má neuvěřitelný potenciál, ale ti, co ho mají na povel, dělají všechno proto, aby zůstal nenaplněný.

Co podle tebe dělá výjimečného učitele výjimečným? V čem se odlišuje od pouze dobrého učitele?

Myslím si, že výjimečný učitel je někdo, kdo nepředává jen odborné znalosti, ale také nějaké dovednosti a hodnoty, které si děti odnesou ze školy na celý život. To se každému může povést jiným způsobem. Někdo předává přímo, jiným se to povede skrz jejich přístup k žákům a učební styl. Také je to někdo, kdo se dovede odpoutat od hranic svého předmětu a vyučovat v souvislostech, ukázat, proč je zrovna tohle důležité znát a co si z toho vzít.

Naopak, co si myslíš, že definuje špatného učitele?

Špatných učitelů jsem zažila víc než těch dobrých. A dokonce i víc než těch průměrných. Dokonalým odstrašujícím příkladem by mohla být moje třídní učitelka ze střední školy. Věřím, že je to v jádru moc hodná ženská a že to tehdy všechno myslela dobře, ale ke svým dětem bych někoho takového rozhodně nechtěla.

Vyučovala češtinu a literaturu, což byly do střední předměty, které jsem měla moc ráda a dodnes je považuji za krásné, pokud se vyučují dobře. Ona nicméně postrádala cosi jako učební styl, hodiny vypadaly tak, že se buď dělaly výpisky z knížky, nebo se opisovala prezentace z projektoru. Málokdy navíc cokoliv z toho vysvětlila, jen jsme psali zaklínadla, kterým nikdo nerozuměl, a kdykoliv jsem si troufla vznést dotaz na to, co že to vlastně znamená, málokdy to dovedla vysvětlit. Určitě měla ohromné množství odborných znalostí, ale při jejich čerpání tak nějak zapomínala lidskou řeč. Dávala strašlivě dlouhé testy v krátkém časovém limitu a byla neuvěřitelný pedant na to, aby každý ve třídě tiše seděl a psal jako stroj. K tomu měla sklony plést se nám neustále do osobních věcí. Lidi, co mě znají, dobře vědí, že jsem odjakživa relativně sdílná, když už se někdo ptá, s problémy se nijak netajím, ale ke svěřování se zrovna jí jsem měla vysloveně odpor, protože se stavěla do role neomylné a nezpochybnitelné autority a neměla prakticky žádné pochopení.

Špatný učitel je pro mě tedy někdo, kdo vyžaduje militantní poslušnost, ačkoliv jeho hodiny nejsou prakticky ničím zajímavé, a neplní funkci "tlumočníka," tedy není schopen nabyté vědomosti předat jazykem, kterému žactvo dobře porozumí.

Jaká je tvoje největší chyba, kterou jsi během práce ve školství udělala?

Myslím, že moje největší selhání přišlo během práce na učilišti. Nechala jsem se příliš udolat svým okolím. Tehdy jsem za zadkem neustále měla nějakou kontrolu, protože se vědělo, že jdu svou výukou proti proudu, a ještě jsem to zhoršila tím, že jsem na sebe upozornila online. Důsledkem bylo, že se na mě většina kolegů sesypala jako vosy. Byla jsem neustále pod palbou a na okamžik mě to zlomilo. Do práce jsem chodila unavená a naštvaná. Projevilo se to na výuce. Zkrátka jsem to zabalila a začala dělat, co chtějí. Knížka a nudný výklad. Bylo to jen pár měsíců a přešlo mě to v momentě, kdy mi jedním studentem bylo řečeno, že už tam od nového školního roku pracovat nebudu. Na okamžik mě to položilo, ale krátce na to jsem našla novou práci a došlo mi, že už nemám co ztratit, tak jsem se vrátila zpět do sedla. Přesto to dodnes považuji za selhání, protože mě donutili jít proti svému přesvědčení, a už to nikdy nesmím opakovat, protože je to dokonalý recept na vyhoření.

Myslíš si, že tě pedagogická fakulta připravila na realitu ve třídě?

Na peďáku jsem třetím rokem. Nastoupila jsem v dobré víře, že se dozvím něco užitečného. Jak být lepší, efektivnější učitelka. Pravda je ovšem taková, že jsou ty roky, které si na fakultě musím odsedět, naprostá ztráta času a peněz. Kromě toho, že si do hlavy lijeme absurdní množství faktů k naší specializaci, se o učení nedozvídáme prakticky nic. Hodin o pedagogice jako takové je naprosté minimum a lidi, co je vedou, sice mají hrubou představu o tom, jak asi vypadá dítě, ale to je asi tak všechno. Je to tak, že buď přijdete na fakultu jako někdo, kdo má určitý talent či nadání vyučovat, a to důležité se naučíte až za pochodu, nebo ho nemáte a vylezete obohaceni o pár tlustých knížek a nespočet brutálních kocovin.

Představ si situaci, kdy se z tebe stává ministryně školství. Pokud se rozhodneš něco změnit, co to bude?

Jako ministryně školství bych pravděpodobně musela vyvolat naprostý převrat. Věci se sice pomalu posouvají k lepšímu, ale většinou jen v miniaturním měřítku. Od střední si v hlavě dělám seznam toho, co všechno je naprosto postavené na hlavu, a neuplyne týden, aby mi na něj nepřibyla další položka. Z těch nejstěžejnějších změn jsou to asi následující:

1) Učitelé jako takoví. Připadá mi absurdní, že může učit prakticky každý se správným papírem. A ani to dnes vlastně neplatí. Potkala jsem nespočet lidí, kteří ve školství absolutně nemají co dělat. Ať už mě učili, nebo jsem s nimi pracovala, utvrdili mě v tom, že být učitelem není povolání pro každého. Titul před jménem je to poslední, co by mělo rozhodovat o tom, koho škola zaměstná. Při přijímacím řízení by se měly hodnotit kompetence kandidáta. Jenomže k tomu by zas někdo vymyslel nějakou nesmyslnou tabulku, která nakonec stejně o ničem nevypovídá. Řešení, které mě v tomto ohledu napadlo, je výběrová komise, složená z vedení a pracovníků školy, rodičů a klidně i žáků/studentů, ty s učitelem nakonec tráví nejvíce času.

2) Náplň učiva. Ačkoliv se od klasických osnov konečně upustilo a přešli jsme na systém RVP a ŠVP, situace stále není příznivá. Ve vzdělávacích plánech jsou věci, které jsou v jednadvacátém století úplně zbytečné. Neříkám, že by děti neměly znát žádná fakta, jen se ptám, proč tolik? Proč je raději neučíme, jak potřebné informace rychle a efektivně získat? Onehdy jsem zadala práci v osmé třídě, jednoduchý a banální úkol. Vyhledejte, jak staré děti chodí do kterých škol ve Velké Británii. Po mučivých patnácti minutách jsem zjistila, že ty děti sice vědí, co je to Google a k čemu je dobrý, ale absolutně nevědí, jak s ním pracovat. To samé platí i o internetových slovnících a překladačích. Všechny informace dnes máme prakticky na dosah ruky, ale nikdo se po nich nenatáhne. Učivo, které se pokládá za všeobecné znalosti, bych osekala zhruba na třetinu. Děti by sice měly vědět, jak vypadá žába, že je obojživelník a co to znamená, ale určitě nemusí umět popsat její trávicí soustavu, stejně jako by měly ovládat základní matematické operace, ale kvadratické rovnice, permutace a integrály to nejsou. Uvolněný prostor bych zaplnila znalostmi a schopnostmi nezbytnými pro život v jednadvacátém století – finanční gramotnost, digitální gramotnost, naprosté základy práva a hlavně věnovala čas osobnímu rozvoji. Děti, co dnes vychází ze základních škol, toho vědí strašně moc. Co ale pořádně nevědí je, kdo jsou, jaké mají vlohy a co by chtěly dělat se svým životem.

3) Maturity. Co se týče našeho systému středních škol, má veliký potenciál. Jenomže to neustále někdo kazí. Moc se mi líbí, z kolika oborů a odborností si lze vybrat. Jenže zatěžování těchto škol jednotnou maturitou tomu neuvěřitelně ubližuje. Ubírají se hodinové dotace právě na odborné předměty, které by měly být tím nejdůležitějším, a nahrazují se češtinou a matematikou kvůli nesmyslným cermatím testům. V důsledku toho sice ze škol lezou absolventi s příslušným papírem, ale ze své odbornosti téměř nic nevědí, protože se místo pěti prakticky zaměřených hodin týdně pět hodin biflovali epifory, anafory, elipsy a epizeuxy. Nevím jak vy, ale když si najmu webdesignera, budu chtít pěkný a funkční web, nikoliv literární analýzu Danteho Božské komedie. Přitom by stačilo velice málo – dát školám naprostou svobodu rozhodovat o podobě závěrečné zkoušky. Nebo alespoň zavést ve státních maturitách nějaký multilevel. Přispělo by to ke zvýšení kvality středních škol, neboť by se rychle ukázalo, kteří absolventi se lépe uplatní na trhu práce a které školy potřebují naopak zapracovat na kvalitě. Uniformace maturit, ke které došlo v posledních letech, je se současnou strukturou středních škol v ČR nejen nesmyslná, ale hlavně kontraproduktivní.

Jaké jsou tvé zkušenosti s rodiči žáků?

Zkušeností s rodiči popravdě moc nemám. Když jsem pracovala na učilišti, rodiče se zapojení do dění ve škole spíše vyhýbali a škola o to obecně nijak zvlášť nestála. Teď na základce je to o dost jiné, vedení má pro kontakt s rodiči velmi přísnou politiku a naopak se je snaží zapojit co nejvíc do dění. S takovým přístupem souhlasím, z mnohých škol mám pocit, že se s rodiči zbytečně staví do nějaké kontra pozice a handrkují se o to, kdo bude mít navrch, ačkoliv by obě strany měly sdílet stejný zájem.

Čas od času se mi někdo z rodičů ozve, obvykle se jedná o otázky ohledně výuky, zkoušení, nebo někdo sem tam požádá o trochu specifičtější přístup ke své ratolesti. Zatím šlo vždy o zcela rozumné požadavky – předtištěná slovíčka pro dysgrafiky a jiné úlevy pro děti s IVP, takže jsem neměla sebemenší problém vyhovět. Očekávám ale, že to takhle idylické nebude pořád.

Co ti jako učiteli dělá radost?

Největší radost mi dělá, když se mi v dětech povede probudit zájem a ukázat jim, že učit se něco nového nemá být “opruz.” Před pár lety jsem dostala k doučování třináctiletou holčinu. Byla geniální matematička a šachistka, ale jazyky k smrti nenáviděla. K angličtině měla vysloveně odpor, ale rodiče jí chtěli dotlačit do učení. Učila jsem jí rok. Je to tak půl roku, co jsem potkala její babičku a ptala se na ní. Vyprávěla mi, jak holka nakonec našla pro jazyk nadšení. Ze čtyřek se nakonec propracovala k těm nejlepším ve třídě a z angličtiny se dokonce rozhodla maturovat. Takových zážitků s bývalými žáky mívám spoustu a neskutečně mě to těší.

A co se podle tebe za posledních x let povedlo?

Pro mě je úspěchem, že ačkoliv se to zatím děje jen v malém měřítku, školství jako celek pomalu směřuje k modernizaci. Dnes už máme mraky osvícených škol s osvícenými vedeními, která se rozhodla, že se z té zkamenělé dinosauří éry vymaní. A i když ještě nejsou všude a zdaleka jich není dost, jsou to nezbytné první krůčky, za kterými stojí neuvěřitelné množství lidí, kteří nikdy nepřestávají pracovat na tom, aby se věci změnily k lepšímu. A každým dnem jich přibývá čím dál víc. Věřím, že pokud nepolevíme, jednou se nám to podaří.

Lucie Porazilová: Muži za katedrou jsou stále vzácností

Dělit domácí práce na ženské a mužské je staromódní. S emancipací, možností kariérního růstu a větším prostorem žen ve veřejném životě pomalu přicházejí změny ve vnímání našeho soužití a postupně se začínáme férově dělit o povinnosti doma. V reálném životě máme k ideálnímu poměru padesát na padesát ještě hodně daleko, ale přece jen jsme za posledních třicet let ušli kus cesty. České školství by podobnou změnu potřebovalo jako sůl.

Zdroj: Magazín Perpetuum 23. 10. 2018

Těžko bychom hledali feminizovanější obor, než je školství. V zemích OECD se v posledních letech poměr žen ve školství drží na dvou třetinách ku třetině mužů, což nemůžeme považovat za vyrovnaný stav. U nás je však situace zdaleka nejhorší v celé Evropské unii. Do statistik jsou zahrnuti i externí učitelé, kteří ve škole tráví minimum času, a žáci tak průměrně prožijí s mužskými učiteli jen šestinu doby. S rostoucím stupněm vzdělávání jejich zastoupení posiluje. Statistiky OECD ukazují, že počtem sice ženy muže převyšují, ale na druhou stranu se jim nedaří pronikat do vedoucích pozic.

Podle ministerstva školství obsazují muži asi 15 % míst vyučujících na základních školách a téměř 35 % ředitelských míst, přičemž jejich práce bývá lépe finančně ohodnocena než práce jejich ženských kolegyň. S rostoucím stupněm vzdělávání v zemích OECD podíl žen klesá. V předškolním vzdělávání jich najdeme 97 %, na základních školách 82 %, na středních 63 %, a na vysokých školách dokonce jen 43 %. Pojďme se společně podívat, jak vypadají školy, ve kterých se vyrovnaný poměr mezi ženami a muži v učitelském sboru udržet daří!


Bez srdcařů to nejde

V poslední době si získala pozornost médií základní škola v Trmicích na Ústecku, jejíž deváťáci si sami otextovali písničku Michaela Jacksona, pronajali studio a natočili klip, který nadchl posluchače chytlavým textem velebícím učitele odvážných deváťáků. Skladbou upozornili na své schopnosti, ohromnou nabídku kroužků a volnočasových aktivit na půdě školy, ale i na nebývale vyrovnaný počet mužů a žen v jejím sboru.

S trmickou základní školou se hravě může měřit vyhlášená základní škola Březová ve Zlínském kraji, která nabízí individuální vzdělávání pro hendikepované, doma vzdělávané nebo například v zahraničí žijící žáky.

Dalším příkladem genderově vyrovnaného prostředí je základní škola Navis v Dobřejovicích u Prahy, jež vznikla teprve v roce 2011 a každému žákovi přiděluje tutora, který se věnuje nejen jemu, ale pracuje s rodinou jako celkem. „Je pravda, že v poměru učitelů a učitelek jsme na naší škole téměř vyrovnaní. Hodně tomu napomáhá to, že v každém rodícím se projektu je potřeba ‚srdcařů‘, kteří jsou ochotni dělat práci pro vizi projektu, i když si pro sebe původně plánovali jiný směr. Myslím si, že tolik mužů jsme sehnali právě proto, že jsme jim nabídli vizi, se kterou chceme učit děti, a oni se s ní ztotožnili. Podařilo se nám nadchnout je pro smysl našeho projektu a mnozí z nich tak pracují na prvním stupni, i když to pro ně zprvu byla velká výzva,“ říká ředitel školy Jan Vepřek.

„Srdcařem“, který se výuce věnuje s nadšením, je i Marek Böhm, učící fyziku na Křesťanském gymnáziu v Praze. Ten vybočuje ze statistik uvádějících, že většina mužů ve školství touží spíše po řídicích pozicích než po místě řadového pedagoga. „Mě osobně na učení nejvíc baví právě práce se studenty. Jestli bych se chtěl stát ředitelem? Učení by mi chybělo a štvalo by mě, že většinu času musím věnovat administrativě. Takže můj cíl to rozhodně není,“ přemýšlí Marek Böhm.


Ty správné vzory za katedrou

Z loňských dat Českého statistického úřadu vyplývá, že ve 175 tisících domácností žijí děti jen s jedním rodičem. Ať už je ovdovělý, svobodný, nebo rozvedený, obtížně dítěti nahradí chybějící vzor v podobě druhého rodiče. Ve třech pětinách jde o ženy. Pokud se ani ve škole mužských vzorů nedostává, nerovnováha se prohlubuje. Liší se muži a ženy v přístupu k žákům, nebo je vlastně jedno, kdo zasedá za katedru častěji? „Každý máme specifický přístup k dětem, ať už jsme žena, nebo muž,“ tvrdí Jan Vepřek a dodává: „Určité vzorce chování jsou ale bližší tomu či onomu pohlaví a děti by měly mít možnost zažít obojí. Problém českého školství je v tom, že potkávat se pravidelně s muži v učebním procesu na prvním stupni základní školy není běžné. A to je právě období, kdy mnozí chlapci zanevřou na školu s tím, že to ‚není pro ně‘.“

Marek Böhm vidí situaci podobně: „K učitelce se děti chodí svěřit a vyplakat, k učiteli jdou spíše pro radu a pro povzbuzení. Ale samozřejmě jednoznačně to takto oddělit nejde. Třídní učitel musí plnit obě role. Absence mužů je na českých školách znát. Děti se často přeřeknou a říkají mi paní učitelko. Jsou na to prostě zvyklé. Některé z nich na základní škole nepotkaly mužské učitele vůbec a jsou v šoku, když do třídy vstoupí muž.“ Dodává, že vyrovnanější poměr učitelek a učitelů prospívá i atmosféře v samotném učitelském sboru.


Změna je trvalý stav

Zvolili byste si v osmnácti letech učitelskou dráhu vy? Některé muže odrazuje často přetřásané nízké finanční ohodnocení. V loňském roce jsme psali o tom, že učitelství evokuje povolání obdobné mateřství, a navíc umožňuje lepší sladění pracovního a rodinného života, čímž si získává více žen. Podle Jana Vepřeka v systému chybí peníze a také možnost kariérního postupu. Problém podle něj nezačíná až po absolvování pedagogické fakulty, ale mnohem dříve, než si uvědomujeme. „Studenti na pedagogické fakulty totiž nejdou již z toho důvodu, že nevidí možnost, jak se učením slušně uživit. Na pedagogických fakultách se tak objevují studenti, kteří buď vůbec nechtějí učit, nebo kteří se nedostali jinam,“ upozorňuje a připomíná: „Je potřeba zvýšit prestiž učitelského povolání, a to ve dvou zásadních oblastech: zvýšit učitelům platy a podpořit zdravou komunikaci s rodiči.“

Ať už jde o jakékoliv překážky, faktem je, že učitelé-srdcaři je zdatně překonávají a školství zůstávají věrni navzdory obtížím. Hrnou se do škol, které se od průměru odlišují a dávají pedagogům volnost. Pro Vítězslava Dohnala, ředitele ScioŠkoly v Brně, kde klasické učitele nahrazují takzvaní průvodci, se s dobrým pedagogem mění i způsob výuky. „Dobrou výuku pro 21. století si představuji tak, že cílem je rozvoj osobnosti namísto získání a trénování parciálních znalostí,“ doplňuje. Síť ScioŠkol, které jsou v počtu mužů mezi pedagogy nadprůměrné, se drží hesla Změna je pro nás trvalý stav. Doufejme, že stejně trvale se bude měnit i situace mužů v učitelství k lepšímu!

Příběh třetí. Jako v Havlově hře

Jsem učitelka, je mi 30 let. Učím na soukromé základní škole v jižních Čechách. Mou aprobací je český jazyk a chemie. Když jsem minulý rok nastoupila, měla jsem v hodinách poměrně velkou autonomii, snažila jsem se vést žáky v hodinách češtiny k funkčním gramotnostem v souladu s filozofií aktivizační výuky a v hodinách chemie jsem kladla důraz na experimenty, kdy bylo mou snahou, abych vyvolala v žácích zájem o předmět a fascinaci přírodou. Všechno to skončilo letos v září.

Zdroj: Nechte nás sakra učit dobře 1. 11. 2018


„Vážení, přecházíme na jiný systém,“ přikázala s vážnou tváří ředitelka školy na poradě. Mezi učiteli to zašumělo.
„Od teď zahajujeme opravdové učení. Já vím, že si řada z vás ráda hraje, tomu je konec, protože škola není zábava, ale tvrdá a bolestivá práce. My nyní nutně potřebujeme, aby se žáci dostali na střední školy. Naši klienti si platí vzdělání a očekávají, že za to dostanou, co jim náleží – absolvování přijímaček na střední. Takže poslouchejte nová pravidla, která budeme závazně vyžadovat. Bez diskuze.“

V hodinách je nutno diktovat, žáci si musí psát minimálně dvě stránky zápis, každou hodinu tři domácí úkoly (kdo nedonese úkol, okamžitě pětka), žáci nesmí projevit svůj vlastní názor, diskuze jsou zakázány, učitel musí povinně zkoušet, týdně budou tři testy a dva diktáty – všechno bude ředitelka skrze svého zástupce kontrolovat. Ředitelka taktéž bude docházet do hodin na hospitace a kontrolovat, jestli bylo všechno učivo řádně probráno.

„Promiňte, paní ředitelko,“ trochu šokovaně jsem se ozvala, „ale současný Rámcový vzdělávací program pojem učivo vlastně vůbec nezná. Základním smyslem je rozvíjení kompetencí…“
„Ano, děkuji, že mi to připomínáte. Od teď zavádíme povinně předepsaný obsah učiva. Každému dnes pošlu klasické osnovy. Od teď nechci nic o žádném ŠVP ani RVP slyšet, za nás osnovy fungovaly a všichni věděli, co je třeba učit. V těch osnovách je jasně napsáno, co musíte odučit.“

„Počkat, ale ty osnovy jsou proboha z roku 1996,“ probudil se náhle doposavad letargický dějepisář, „to jako nesmím v dějepise probírat vstup ČR do NATO?“
„Tohle nejsou žádné dějiny, to je politika. Ať jim to řeknou rodiče. Samozřejmě můžete moderní dějiny zmínit ke konci školního roku, ale až budete mít všechno odučené. Ještě nějaké otázky?“

Myslela jsem, že jde jenom o nějaký teatrální záchvat vedení školy, tak jsem onu poněkud neuvěřitelnou poradu vytěsnila. Chyba lávky. E-mailem brzy došly osnovy z roku 1996. Na příštích hodinách jsem měla hospitace ředitelky, která byla evidentně nespokojena.

„Milá kolegyně, já vím, že vy jste mladá a chápu, že ještě nemáte zkušenosti. Uděláme to následovně – já vám povedu dalších 14 dní hodiny a vy budete hospitovat a psát si poznámky, abyste věděla, jak máte učit.“

Paní ředitelka přišla a zakřičela ječivým hlasem „Dobrý den!“. Žáci se vyděšeně postavili. Ještě než dosedli, začala ředitelka diktovat. Kdo si nestihl rychle vytáhnout sešit, dostal pětku. Kdo nestíhal psát, dostal domácí úkol. Připomínalo mi to běh na 100 metrů. Ve snaze probrat co nejvíce učiva vypadala výuka tak, že nadiktovala rychle nějaké definice, nařídila cvičení z učebnice a celou dobu nervózně přecházela mezi třídou a klepala si důležitě na hodinky a odměřovala čas. V jednu chvíli jsem už chtěla zasáhnout, ale nenašla jsem v sobě dost odvahy se své nadřízené postavit.

Zkoušení. Roztřesený žák nervózní před celou třídou dělá větný rozbor.
„Tak co je to za větný druh? Jaký je to větný druh? To máš umět! Všechno to máš umět! Jaktože to neumíš? Jsi hloupý?“
„Ehm, je to…předmět?“
„Špatně, ty TROUBO! Je to příslovečné určení. Pět! Sednout.“

Ponižování žáků, nejprimitivnější frontál, biflování, vědecké definice. Škole není zábava, škola je práce. Mám takovou teorii, že za paní ředitelkou přišli nějací extrémně ambiciózní rodiče, kteří měli pocit, že jejich dítka nedostávají dostatek učiva a drilu na to, aby splnili přijímací zkoušky na střední. Jinak si to neumím moc vysvětlit.

Nový styl výuky se razantně podepsal na atmosféře ve škole, protože paní ředitelka zrušila třídnické hodiny, protože podle jejího názoru není možné mrhat čas na zbytečné povídání. Rozpadly se mi vztahy se svou třídou, protože v novém režimu – neustálé opravování testů a diktátů, hektické diktování – nemám čas na pořádné třídnictví. Žáci to berou jako zradu a myslí si, že jsem je z nějakého důvodu přestala mít ráda. Když přicházím do třídy, žáci ve mně okamžitě přečtou stres a nechuť vést frontální hodiny a drilovat učivo. Kázeň rychle upadá. Vztahy ve třídě se bortí, klima třídy je rozvráceno. Objevuje se atmosféra strachu.

„Paní kolegyně, ráda bych vám doporučila jednu pedagogickou příručku,“ zavolala si mě ředitelka. Co to bude? Rakousko-uherský vězeňský řád?
„Jmenuje to Líný učitel. Myslím, že byste se tam mohla hodně inspirovat,“ šokovala mě ředitelka zmíněním knihy od autora, o němž vím, že je zapřísáhlý inkvizitor frontálně autoritářského stylu, který direktivně ředitelka vyžaduje.

Připadám si jako v blázinci. Nebo v Havlově absurdní hře. No nic, jdu diktovat. Snad to přežiju.

(Pozn.: ať se zdá příběh neuvěřitelný a přitažený za vlasy, opravdu se stal. Autorku znám a plně ji důvěřuji, nemá důvod si vymýšlet.)


___________________________________

Poznámka k fikčnosti příběhů: v reakci na poslední příběh se objevily názory, že není možný a že to musí být vymyšlené. Rozhodl jsem se proto trochu popsat způsob vytváření příběhů.

Různí učitelé mi píšou a říkají své zkušenosti v různých podobách (přes e-mail, vyprávění v hospodě). Abych udržel jistou strukturu pro zveřejňování na Facebooku tyto příběhy poměrně zásadně upravuji.

Co je upraveno:
– dialogy (všechny dialogy takto přesně neproběhly, bylo jich třeba více, s různými lidmi, v jiném řazení, snažím se jimi vyjádřit často duch atmosféry ve škole, jsou často zkratkou atd.)
– reálie (z důvodu velkého strachu učitelů z vyhazovu měním někdy pohlaví učitelů, aprobaci, místo, typ školy atd., někdy měním i další detaily pro těžší dohledatelnost)

Co zůstává autentické:
– příběhová fakta (např. perzekuce v reakci na inovativní výuku, aplikace školních osnov atd.)

Samozřejmě by bylo ideální psát "nezkreslená fakta" skrze výpovědi učitelů. Nicméně toto nelze
1) z důvodu strachu učitelů o místo a nutné anonymizace
2) z důvodu literární nejednotnosti příběhu (jeden příběh by byl jenom pár odstavců faktů, druhý zase lyrický výplod atd.)

Ideálním cílem stránky by bylo, kdyby učitelé našli odvahu a začali své příběhy zveřejňovat sami třeba pod hashtagem #nechtenassakraucitdobre Chápu ale, že to není vůbec jednoduché.

Šlo by to dělat nějak jinak? Máte někdo návrhy a nápady? Sem s nimi.

Jaroslav Průša: Vedení změn. Co potřebujeme, abychom uspěli?

Ředitel je klíčová osoba při realizaci (či znemožnění) žádoucích změn. „Mnozí manažeři netuší, jak ke změnám v organizacích vlastně dochází a jak jimi své týmy úspěšně provést. Jak se na ně včas adaptovat. Jak využívat příležitosti, které s sebou přinášejí. Jak je iniciovat, prosazovat a dotahovat do úspěšného konce. Je to škoda, protože tak zbytečně ztrácejí čas a přirozený talent a tvůrčí potenciál lidí nechávají zbytečně ležet ladem,“ píše Jaroslav Průša v úvodu ke svému cyklu.

Zdroj: www.hrnews.cz 19. 10. 2018

„…V úvodní části této minisérie jsme hovořili o tom, jak změny v organizacích vznikají, proč se jim lidé brání a co se musí stát, aby je přijali. (Více v článku Vedení změn: tvůrčí práce nebo noční můra?).

Dnes budeme objevovat pět klíčových momentů, ve kterých energii pro změnu buď zbytečně ztrácíme, anebo ji naopak vytváříme a využíváme.


Změna přístupu k provádění změn

Protože se svět kolem nás rychle mění, stále se od nás očekává, že budeme realizovat všechny důležité záměry a cíle, včas provádět změny, které jsou k jejich uskutečnění potřeba a efektivně řešit nečekané překážky a výzvy, na které cestou narazíme.

Protože se však mění tak rychle, je nutné změnit i samotný přístup k provádění změn. Místo snahy mít všechno pod kontrolou a o všem rozhodovat, musíme provádění změn přenést až k lidem v první linii, kam přirozeně patří. Vytvářet pro ně prostor, ve kterém budou ze sebe vydávat to nejlepší, prožívat úspěch a růst.

Musíme se naučit řídit neustálý proud změn, které se prolínají a vzájemně ovlivňují, vyvolávat pohyb žádoucím směrem a podle vývoje situace jej usměrňovat. “Být v tom” s lidmi, ale nechat je samostatně tvořit, rozhodovat a učit se z vlastních chyb i úspěchů a tím přirozeným způsobem vychovávat nové lídry, které tak nutně potřebujeme na všech úrovních řízení.

Ať se v nejbližších měsících chystáte provádět jakékoli změny, věnujte pozornost těmto klíčovým momentům.


1. Jak reagujeme na změny, překážky a výzvy

V dnešní uspěchané době, plné nečekaných zvratů, překážek a výzev, často čelíme situacím, které překračují hranice našich dosavadních zkušeností, chybějí nám důležité informace i čas k jejich získání. Nadřízení jsou však netrpěliví a očekávají okamžité výsledky. Jsme pod obrovským tlakem, jak to vše zvládnout.

Je čas vykročit na cestu ke změně. Překážky a výzvy vnímat jako příležitost k zásadnímu zlepšení, najít v sobě sílu a odvahu postavit se jim čelem a převzít odpovědnost za nalezení možných řešení. Položit problém na stůl a jasně ho pojmenovat, otevřeně říci svůj názor a bojovat za něj. Vyvolávat pocit naléhavosti ke změně, překonávat počáteční odpor a mobilizovat k akci.

V tuto chvíli o našem úspěchu rozhodne otevřenost ke změnám i příležitostem a pružnost, odvaha a originalita, s jakou k nim přistoupíme.


2. Jak řídíme činnost organizace

Jednou z palčivých otázek současného managementu je využití potenciálu jednotlivců, pracovních týmů i celé organizace. Jak to ale udělat?

Jakmile vykročíme na cestu ke změně a společně s ostatními najdeme několik možných přístupů, nastává čas sjednotit energii a úsilí mnoha lidí k dosažení společného cíle; určit směr a strategii postupu. S vědomím celkového záměru formulovat přitažlivou a smysluplnou vizi budoucnosti, která lidi sjednotí a mobilizuje k odhodlané akci a po zvážení možností zvolit účinnou strategii k jejímu uvedení do života.

Potom jsme připraveni vést druhé z pozice hlubokého vnitřního přesvědčení o správnosti směru, jít v čele a bojovat za správnou věc.


3. Jak do hry zapojujeme ostatní

Jakmile máme vizi budoucnosti a strategii postupu pro její úspěšnou realizaci, nastal čas proměnit záměry v realitu. Musíme získat podporu a spolupráci všech, kteří se budou na jejich realizaci podílet, na změnu je připravit a společně s nimi dosahovat výsledků. Naše vize se musí stát společnou vizí – vizí, které lidé uvěří, přijmou ji za svou a převezmou odpovědnost za její úspěšnou realizaci.

Do cesty se nám však staví nefungující komunikace a spolupráce, lidé vizi neznají, dostatečně jí nerozumějí nebo jí prostě nevěří. Jindy zase nedůvěřují schopnostem nebo motivům lídra, který vizi reprezentuje, anebo svým vlastním schopnostem při jejím uskutečňování uspět.

Co nám teď pomůže? Vlastní důvěryhodnost, autenticita a skutečný zájem o lidi a jejich práci. Ty tvoří základ pro rozvoj vzájemné důvěry, respektu a porozumění, i efektivní spolupráci napříč organizací…“

Celý text si můžete přečíst ZDE.

Holger Dambeck: Přijdou tři logici do baru. 100 nejhezčích logických a matematických hádanek

Lidé, kteří přemýšlejí přísně logicky, někdy říkají legrační věci. Jak je údaj o tom, že můj nejstarší syn má psa, herní konzolu nebo světle hnědé vlasy, důležitý pro určení jeho věku? A co tři logici, kteří v baru nevědí, jestli si všichni chtějí objednat pivo – dostanou, co chtějí?

V této knize autor představuje svůj osobní výbor nejhezčích logických a matematických hádanek z různých knih a internetových stránek v řadě jazyků. Některé z nich se navíc osvědčily jako „hádanka týdne“ na webu Spiegel Online.

Autor zde vyjadřuje své přesvědčení o nutnosti vyhnout se těžkopádnému počítání ve prospěch kreativně-elegantního způsobu řešení. Po úvodu, v němž popisuje základní principy řešení matematických úloh, předkládá 100 zadání – klasické úkoly, hádanky vyžadující tvořivost, geometrická zadání, početní hlavolamy, problémy zahrnující kombinatoriku a pravděpodobnost, úlohy pojednávající o cestování a nakonec i soubor obzvláště složitých záhad.

Holger Dambeck vystudoval fyziku a pracuje jako redaktor ve Spiegel Online, kde píše dva pravidelné matematické sloupky. Je nositelem ceny Německé matematické společnosti.

Více informací a zajímavé ukázky najdete ZDE.
.

Příběh druhý: Dělat dobře svoji práci

Další příběh ze života – jak dopadl učitel, který se pokusil učit jinak.

Zdroj: Nechte nás sakra učit dobře


Jsem učitel, 45 let. Učím dějepis a němčinu na gymnáziu na maloměstě. Moje výuka dějepisu spočívala v tom, že jsem se snažil nutnou a zásadní historickou faktografii obohatit. Chtěl jsem žáky trochu do dějin ponořit, pokoušel jsem se o to, aby skrze emoce prožívali dilemata historických postav a zaujmout je pomocí historických příběhů, které jsem se snažil vykládat napínavě a dramaticky. Stávalo se, že mi žáci viseli na rtech a já vždy s určitým potěšením svůj výklad přerušil a přešel do – z mého pohledu – vědecké roviny, když jsem zavelel otevřít sešity a zapsat všechnu důležitou faktografii. Třeba přiznat, že té faktografie bylo hodně, ale v té době jsem to považoval za správné, protože jsem se stylizoval do role tzv. náročného učitele.

„Pane učiteli, proč si toho musíme tolik psát? Proč nám radši více nevyprávíte?“ ptali se často žáci, když už je bolely ruce z psaní.
„Dějiny nejsou jenom příběhy, dějepis je věda, kterou musíte znát,“ odpovídal jsem nekompromisně a dále diktoval.
„A proč pane učiteli?“
„Abyste se z historie poučili! Kdo nezná svou historii, je nucen si ji zopakovat,“ s chutí jsem využíval profláklé citáty a žáci sklapli, protože jsem měl, jako jeden z mála chlapů na gymnáziu, určitou přirozenou autoritu, na které jsem si dost zakládal. Měl jsem na škole dobrou pověst a myslel jsem si, že jsem skvělý učitel.

Můj pohled na sebe jako pedagoga však prošel radikální proměnou. Co čert nechtěl, stalo se, že mi selhalo zdraví a já trčel půl roku v nemocnici. Rozhodl jsem se využít volný čas sebevzděláváním. Uvědomil jsem si, že pořád kážu žákům o vzdělání, ale moje vzdělávání se smrsklo na několik málo seminářů o bezpečnosti práce či školním právu. Začetl jsem se do různých pedagogických knížek, zhlédl celou řadu přednášek a rozhovorů o vzdělávání na Youtube, procházel různé webové stránky a prošel jsem docela silným šokem. Tak trochu jsem si uvědomil, že jsem vlastně většinu života asi učil poněkud blbě. A asi i jsem učil i trochu proti školskému zákonu, protože když jsem si poprvé podrobněji pročítal dokumenty takzvaného Rámcového vzdělávacího programu, zjistil jsem, že „předepsané učivo k zapamatování“ vlastně už vůbec neexistuje.

Teď když to píšu, tak to působí, jako že jsem dosáhl náhlého osvícení, ale byl to delší – a trochu bolestný – proces, kdy jsem se musel vyrovnávat se svým egem. Nakonec jsem zjistil, že je prostě blbost, abychom chtěli po žácích takové množství odborné faktografie, když pro život a pro opravdu hluboké myšlení je třeba něco úplně jiného.

Vzpomněl jsem si na každodenní situace suplování:
„Já jdu za tebe suplovat fyziku / matematiku / dějepis, ale je to pro mě absolutní španělská vesnice – doufám, že máš pro mě přípravy.“
„Jasně, nemůžeme všichni umět všechno.“
Ale po žácích to chceme? Proč je na každý předmět specializovaný učitel, když žáci musí umět všechno? Jak to, že učitel dějepisář nechce učit matematiku, když středním vzděláním prošel a měl by to všechno umět?

Pln elánu jsem se vrátil do školy rozhodnut, nacpaný Pettym, waldorfskými příručkami, moderní didaktikou, daltonskými přístupy atd. učit – velice zjednodušeně – především myšlenkové nástroje namísto odborné faktografie k zapamatování. V kabinetě jsem vyhrabal řadu DVD Ústavu pro studium totalitních režimů (kdo ví, kde se tam vzaly, nikdo na ně nikdy nesáhl) a začal učit jinak.

Psaní do sešitu nahradila práce žáků na jednotlivých úkolech a zadáních a moje dramatické vyprávění bylo nahrazeno diskuzí a aktivitou samotných žáků. Mluvili více oni než já. Namísto učebnice multimédia, oproti poslání sekerky z pravěku po třídě tvorba vlastních projektů.
Reakcí žáků bylo masivní nadšení, až mě to překvapilo.

Pokusil jsem se popsat, co dělám, svým dvěma kolegyním dějepisářkám. Tvrdě jsem nepochodil – dlouho jsem se jim to snažil vysvětlit, ale nedokázaly přijmout, že cílem výuky nemá být „vědět učivo, které je napsáno v sešitě či učebnici.“ Trochu jsme se porafali.

Zanedlouho si mě zavolal ředitel.
„Podívej, jsem rád, že ses uzdravil a my všichni ve vedení oceňujeme, žes přišel s určitými alternativními trendy,“ začal ředitel, „na druhé straně si myslíme, že by ses měl trochu zkrotit.“
„Proč?“
Ředitel si povzdechl.
„Jde o to, že ty žáky neučíš to, co mají umět na maturitu.“
„Ano, poslal jsem ti přece návrh změny maturity, aby…“
„Maturitu měnit nebudeme, nezlob se. Bavil jsem se s kolegyněmi a byl jsi prý přehlasován v předmětové komisi. Přesto pořád pokračuješ v tom neučení toho, co máš.“
„Hele, když se podíváš do RVP, vždyť jsem ti psal mailem…“
„Asi takhle: máme tady určitý zavedený systém, co žáci mají umět v jednotlivých ročnících, zhruba to odpovídá těm učebnicím, které psali daleko větší odborníci na dějepis, než jsi ty. Po tobě se chce, abys dělal dobře svoji práci – jako jsi to přece dělal celou dobu.“

Rozhovor mě vykolejil. V hodinách jsem však pokračoval podle výstupů z RVP. Před koncem školního roku si mě opět zavolali.
„Víš, usoudili jsme, že by bylo lepší, kdyby sis od příštího roku vzal hlavně ty němčiny. Dějepis převezmou kolegyně,“ začal ředitel.
„Nemají ty zápisy v sešitech, že?“ začal jsem pěnit.
„Ano. Prostě neděláš dobře svoji práci,“ pokrčil rameny ředitel.

Vybuchl jsem. Nedokázal jsem udržet nervy na uzdě. Už toho bylo na mě moc, před nějakou dobou se mi začala vracet nemoc a v ten okamžik jsem ředitele poslal někam, zařval svým nejsilnějším autoritativním hlasem, že dávám výpověď a třískl dveřmi. Doma jsem se rozklepal jako osika stresem.

Učitelé na sociálních sítích 1. Bohuslav Hora

V dnešním příspěvku najdete netradičně dotazník. Dotazník určený učitelům, kteří se snaží aktivně něco změnit a kteří sdílejí své postřehy na sociálních sítích. Pokud se to podaří, mohlo by jít o seriál, kde dostanou svůj prostor nejen učitelé základních a středních škol, ale snad i učitelé a učitelky z mateřských škol a doufejme, že se dostane i na univerzity a pedagogické fakulty. První oběťí se dobrovolně stal Bohuslav Hora.

Zdroj: Tajný učitel 23. 10. 2018


Představení

Jmenuji se Bohuslav Hora, učitelem jsem od roku 1994, začal jsem učit ještě před dokončením pedagogické fakulty Západočeské univerzity v Plzni. Od 14 let jsem pracoval jako instruktor s dětmi. To bylo v době, kdy v této zemi byla ještě totalita, takže v organizaci pionýr, ale měl jsem štěstí na pionýrskou vedoucí. Pohybovali jsme se hodně v přírodě, organizovali různé dobrodružné hry a výpravy. Maturoval jsem na Střední zemědělské škole v Chebu, táta si přál, abych měl nějaké povolání, kdybych se nedostal na vysokou školu. Věděl, že chci být učitelem, a asi se mu to moc nelíbilo, zažil jako dítě nacistickou totalitu, od roku 1948 žil v další totalitní společnosti.

Začal jsem učit na záskok dějepis na Gymnáziu v Rokycanech. Tehdy jsem byl ve 4. ročníku pedagogické fakulty. Bylo to 6 hodin týdně, ale byla to pro mě praxe, která nám už tehdy chyběla. A také to byly peníze, které se mi jako studentovi hodily. V 5. ročníku jsem nastoupil na plný úvazek na ZŠ Mikuláše z Husi v Táboře. Dokončil jsem pedagogickou fakultu, učitelství všeobecně vzdělávacích předmětů, aprobaci český jazyk a literatura–dějepis, stal jsem se řádným učitelem. Na tomhle místě jsem vydržel do roku 2005, a pak jsem se přesunul do ZŠ Planá nad Lužnicí, kde jsem pracoval až do srpna 2018, 12 let jako zástupce ředitele.

Od září 2018 jsem se přesunul mimo školství, ale kolega Karel Derfl, ředitel ZŠ a MŠ Chraštice, mě přivedl do jeho sboru, kde učím informatiku. Informatice se jako učitel věnuji 20 let, začal jsem ji učit už v Táboře, tehdy vznikl problém – nebyl odborný učitel, mě to zajímalo. Učil jsem se postupně na různých kurzech, hodně mě naučili moji žáci. Jeden z nich se mnou spolupracuje do současnosti.


Jaká byla tvá očekávání před nástupem do školství? Překvapilo tě něco?

Myslel jsem si, že všechno z oboru vím, že nejdůležitější jsou ta fakta, která se ověřovala na zkouškách. Ale velmi rychle jsem vystřízlivěl a zjistil, že důležité jsou vztahy s kolegy, se žáky, s rodiči, že když ošéfuji tohle, tak už učení půjde lépe, ale chvíli to tedy trvalo. Byl jsem mnohdy netrpělivý a musel jsem si zvyknout na to, že všechny všechno nenaučím. Že musím vybrat to, co je zajímavé a dokážu tím ovlivnit další zájem žáků. Překvapilo mě, jak pomalu to všechno jde, jak život plyne hroznou setrvačností. Možná je to dobře, ale byl jsem netrpělivý, chtěl jsem a chci hodně věcí i dneska o dost rychleji, než okolí. Některé to hodně dráždí a dávají to najevo nevybíravým způsobem.

Jak vypadá tvá ideální hodina? Hodina, po které cítíš, že se povedla.

Ideální hodina? Když žáci pracují, aniž si to uvědomují. Když se mi podaří je nadchnout, práce je zaujme, je pro ně zábavou, když přijdou a poděkují, nebo o takové hodině hovoří někde jinde a ke mně se dostane ocenění oklikou. Nebo když se po letech potkáme, poznáme, pozdravíme – obvykle si jména pamatuji, protože mi dá hodně práce zapamatovat si je – popovídáme si o životě, zasmějeme se, nebo dáme i vážnější myšlenky. A oni vzpomínají např. na konkrétní hodinu, nebo na principy naší práce. Čím jsem starší, tím víc jim dávám svobodu v závislosti na vzrůstající zodpovědnosti za jejich vzdělávání.

Jdu do takové hodiny s tím, že i přes to, že je práce náročná, určitě se nám povede a výsledek bude stát za to. Jsem nositelem pozitivního myšlení, upozorním i na možná úskalí, ptám se, co se nedařilo a nastavujeme si další cíle na základě chyb, které jsme vygenerovali.

Také jsem zjistil, že 45 minut není ideální délka hodiny. Proto si nechávám hodiny v blocích, u dějepisu i informatiky po dvou hodinách. To pak zvládneme klasickou evokaci, uvědomění i reflexi. Ta je zvláště důležitá pro stanovení dalších cílů a odhalení rizik.

Ještě mám jednu myšlenku, kterou se mi daří úspěšně motivovat žáky – přichytit je při úspěchu. Každý z nás si úspěch zaslouží, každý ho denně generujeme, málo si ho uvědomujeme pod tíhou chyb a náročných úkolů. Je třeba ho najít, pojmenovat a na tom vystavět další úspěchy.

Jaká jsou podle tebe největší negativa českého školství a jaká jsou největší pozitiva?

Negativ je asi hodně. Snažím se v poslední době hledat spíš to pozitivní a od toho se odpíchnout, budovat, ne bořit a nenabízet řešení. Ptát se skupin žáků, dospělých na jejich řešení, vést je problémem, naučit je překonávat překážku, přemýšlet o vlastním posunu, učit se ho naplánovat a mít radost z toho, co se podaří. Mám pak radost z úspěchů společně se svými žáky, kolegy. Opravdovou, neskrývanou.

Ještě je mezi českými učiteli hodně kolegů, kteří to mají podobně, sdílejí svoje nápady, nenechají se otrávit neúspěchy, hledají a nalézají. Někdy je to hodně těžké. Stačí jeden negativní, který otráví velkou skupinu spolupracovníků.

Velkým negativem je neúcta společnosti ke vzdělání a vzdělávání. Říkám ale, že pokud my, jako učitelé, si nebudeme vážit ostatních povolání, jak je možné, aby si vážili nás? Snažím se nesoudit, snažím se ptát, proč se některé věci dějí, porozumět jim, pokouším se je napravit, pokud je to v mých silách.

Co podle tebe dělá výjimečného učitele výjimečným? V čem se odlišuje od pouze dobrého učitele?

Myslím, že to je porozumění klientům – žákům a rodičům, porozumění kolegům. Umění naslouchat a neradit – to je hodně těžké a i mně se nedaří, obecně chci některé věci urychlit, vymlouvám se na nedostatek času a už poskytuji nevyžádané rady. Důležité je pak o takových situacích přemýšlet, vyvodit závěry, uvědomit si a příště takové chyby neopakovat. Viselo mi v kanceláři heslo z nějakého vzdělávání: „Jen blbec opakuje stále stejné chyby.“ Takže jsem to už obrátil a raději se pak ptám, abych porozuměl, co to vlastně řešíme za překážku.

Naopak, co si myslíš, že definuje špatného učitele?

Nezájem o školu, ve které pracuje, nezájem o děti, zažil už jsem i učitele, kteří nemají vůbec rádi děti, obtěžují je. Takoví by měli odejít. Poznáte je taky podle toho, že vám řeknou, že neví, co by dělali, že nic jiného neumí. Neváží si totiž sami sebe, jak si pak mohou vážit ostatních.

Jaká je tvoje největší chyba, kterou jsi během práce ve školství udělal?

Definoval bych ji jako netrpělivost, nespokojenost s výsledkem, svým i mých žáků. Oni to hned ale poznali, byl jsem podrážděný, hlasitý, ta nespokojenost ze mě tryskala. Z tohohle jsme musel rychle vycouvat, rychle bych vyhořel jako člověk, jako partner, jako otec, jako učitel. V podstatě jsem zjistil, že když budu spokojený já, bude spokojené i okolí. A ta spokojenost, že souvisí s malými drobnými cíli, které jsem se naučil definovat a plnit je.

Když dosáhnu cíle, dávám si další, naučil jsem psát si plán osobního pedagogického rozvoje, pomohlo mi to i v osobním životě. Na jednom semináři mluvila Denisa Dědičová o Flow lístku – najdi si tři věci za den, které byly fajn, kdy ti bylo dobře.

Myslíš si, že tě pedagogická fakulta připravila na realitu ve třídě?

Odborně určitě ano – myslím aprobačně. S pedagogikou a psychologií to už bylo horší. Nebyla to vina učitelů, kteří nás učili, ale poměrem aprobační odbornosti a pedagogicko-psychologické části, té bylo nepoměrně méně, i když právě to učitele živí. A pamatuji si některé vlídné tváře, které mi daly do profesního života i něco víc než odbornost. Byl to zájem o studenty, jejich problémy, vstřícnost, laskavost.

Představ si situaci, kdy se z tebe stává ministr školství. Pokud se rozhodneš něco změnit, co to bude?

Určitě vím, že nemůžu zasahovat do akademických svobod, ale hodně by se mi zamlouvala změna poměru výuky na pedagogických fakultách ve prospěch praxe a pedagogicko-psychologického bloku, přijímání studentů ke studiu – aby to nebyla poslední volba alespoň nějaké vysoké školy, měl by to být výběr těch nejlepších z nás, který nejde měřit podle známek na maturitním vysvědčení. Nazval bych to pedagogickým talentem.

Pak by to byla určitě otázka platů učitelů a jejich kariérního růstu. 25 let se mluví o standardu učitele a kariérním řádu. A s tím souvisí i reforma školství, kterou jsme zahájili v roce 2007 uvedením RVP do života v podobě ŠVP – tak aby všichni pedagogové pochopili, jaké jsou cíle, co jsou strategie a proč jsou důležité kompetence. Abychom se přestali dohadovat o tom, že poznatky důležité nejsou, že upřednostňujeme kompetence. Poznatky jsou důležité proto, abychom mohli budovat kompetence, jen musíme rozpoznat, kolik jich potřebujeme, a nepřehltit naše žáky. Jsou to také lidé. Naše touha předat jim všechno možné je veliká, také s tím bojuji.

Normálně by otázka zněla "Pedagogická komora nebo Učitelská platforma a proč?", ale jelikož vím, že jsi aktivní v druhé jmenované organizaci, tak se budu ptát přímo na Učitelskou platformu. Myslíš si, že dokáže něco změnit a být prospěšná pro obyčejné učitele? Jaké jsou konkrétní cíle Učitelské platformy? A nemyslíš si, že dvě současně existující organizace budou spíš škodit a že nedokážou existovat vedle sebe?

Teď se tedy pouštíme na tenký led. Chtěl bych říct, že nemám rád konfrontace a bourání, a když už se bourá, má se nabízet nějaké jiné řešení, že by to mělo jít ruku v ruce. Viděl jsem hodně zajímavých bouracích projektů, které nenabídly řešení. Skončily zoufale. Proto se snažím i v UP pracovat jinak, ptát se na možná řešení, hledat je společně s ostatními a pak je nabízet na těch správných místech. A tím bychom mohli i měnit. V podobném duchu diskutujeme s učiteli na diskuzních fórech.

K otázce dvou nebo více organizací bych asi odpověděl paralelou na politické strany, taky jich existuje víc. Já se buď stanu straníkem nebo sympatizantem, nebo nejdu volit, tím jsem si také zvolil. Proč bych povinně musel být v jedné organizaci. Nabízím svobodu a také ji vyžaduji od druhých. A svoboda je pro mě dodržováním dohodnutých pravidel.

Cíle učitelské platformy jsou podrobně popsány na jejím webu. Některé se nám daří naplňovat, jiné ale ne. Běžně se potkáváme s tím, že s námi lidé sympatizují, ale nevstoupí do organizace, někteří chtějí aktivně spolupracovat, jiní si počkají na výsledek, až někdo něco vybojuje, zařídí. Všichni bychom měli aktivně nabízet řešení, ne jen nadávat, že je něco špatně, že nám něco nevyhovuje. Aktivně upozorňujeme na problémy, které v českém školství vidíme, nabízíme i řešení, někdy je řešením jen otevření dané problematiky, aby se o ní začalo diskutovat, jindy komentujeme vyhlášku či zákon, který se nás ve škole přímo dotýká, vysvětlujeme politikům, jak to vlastně v praxi chodí, co vlastně nejvíc tíží české učitele. Jsme lidé z praxe a často vidíme, jak by nám navrhovaná změna prospěla či ublížila.

Jaké jsou tvé zkušenosti s rodiči žáků?

Je to pestré. Tak jako život sám. Rodiče mají obavu o své děti. Nedivím se jim, děti jsou jejich budoucnost, snaží se jim zajistit lepší život. Často ale děti nechtějí pracovat, učit se, a my máme být ti Bozi, kteří to mají zařídit. Jsme podobní lékařům, nejsme Bozi, nemožné nedokážeme, zázraky už vůbec ne. A někteří rodiče jsou opravdu netrpěliví. Chtěli by mít doma doktora věd už po páté třídě. Tlak na děti je pak obrovský, ony selhávají (což je normální, taky se nám vždy a všechno nedaří) a viníkem je často učitel – zasedl si na něj, neumí učit, dává úkolů moc, nedává úkoly, dává jich málo, nevyjadřují se o učitelích doma příliš uctivě apod. To hned ve škole poznáme. Ono vůbec učení je složitý proces. Učitel dokáže zajistit jen podmínky pro kvalitní učení a i to je mnohdy dost složité.

Některé rodiče vůbec jejich děti nezajímají, nepřijdou do školy na setkání. Řešíme společně až velké požáry, někdy je to hodně složité. A pak jsou rodiče parťáci. Podporují dítě i vás, všímají si úspěchů, i když jsou malé, jsou rádi za to, když je jejich potomek spokojen. A to mnohdy stačí k nastartování úspěchu. Vždycky ale k řešení potřebujeme toho, koho se to týká – dítě/žáka. Bez dohody s ním to nikdy nepůjde. V mnoha případech jsem zažil ten zázrak, že když rodič pochopil, že je to vzájemné partnerství – rodič–dítě–učitel, ulevilo se všem stranám a úspěchy se začaly dostavovat.

Co ti jako učiteli dělá radost? A co se podle tebe za posledních x let povedlo?

Radost mi dělá moje rodina, moje žena je také učitelka, daří se jí. Dcera studuje architekturu na ČVUT, syn kope fotbal za FAČR v Českých Budějovicích. Radost mi dělají žáci, výuka je baví, ptají se, to je vždy důkaz, že je to zajímavé. Občas za mnou někdo z nich přijde a chce poradit s nějakou náročnou životní situací, nebo chce sdílet svou radost.

Radost mi dělají bývalí žáci, se kterými se potkávám, povídají o svých úspěších, prozradí i nějaký ten neúspěch, to je život. Radost mám také z bývalých žáků, o kterých se často dozvídám, že jsou úspěšní ve svých profesích, občas se potkám s jejich rodiči, kteří mají radost, že ode mě mají pozdravovat. „To bude mít radost.“ To je věta, kterou slýchávám, když se loučíme.

Radost mi dělají kolegové v různých školách, když funguje něco z toho, co jsme spolu probírali ve sborovnách, učili se na kurzech, společně jsme přemýšleli na určitá témata. Moje radost pomáhá překonávat těžkosti nejen mně, ale i lidem kolem mě. Byl bych rád, aby se radovalo ve školství víc lidí. Je to na každém z nás, jak si nastaví konkrétní den. Jdu se o to snažit.

Příběh první: Možná si zvyknu

Stránka vznikla na základě reakcí učitelů na články, ve kterých Jiří Karen zveřejnil své zkušenosti pedagoga pokoušejícího se učit inovativně a narážejícího na konzervativní tradici. Reakce potvrzovaly velice podobné zkušenosti. Všechny příběhy jsou autorizovány, nicméně trochu stylizovány a upraveny.

Zdroj: Nechte nás sakra učit dobře


Jsem učitelka, 29 let. Když jsem po vystudování kombinace angličtina – český jazyk nastoupila na základní školu, setkala jsem se otevřeným prostředím. Kolegyně, vedoucí předmětové komise, byla poměrně liberální. Měla jsem tedy v hodinách poměrnou volnost. Mohla jsem zkoušet různé vyučovací metody. Moje základní vyučovací filozofie byla, že v hodinách mají pracovat hlavně žáci, roli učitele jsem vnímala jako moderátora výuky. Snažila jsem se vyhýbat frontálnímu výkladu a sešity jsem používala spíš jako zdroj papíru pro jednotlivé aktivity, žáci hráli divadlo, připravovali si a pilovali vlastní vyprávění příběhů před třídou apod. Bohužel jsem musela po roce odejít, protože se vracela kolegyně z mateřské dovolené. Až zpětně jsem zjistila, že „má“ škola byla alternativněji laděna a svou alternativou proslulá.

Když jsem po půl roce po náročném hledání zaměstnání nastoupila na jinou základní školu, situace se radikálně změnila. Zdálo se mi, jako bych se vrátila někam do minulosti. Výuka zde znamenala následovné – učitel přijde do třídy, nadiktuje žákům do sešitu učivo, mlčící žáci si učivo zapíší, žáci se učivo naučí na písemku. Jakékoliv jiné pojetí bylo vnímáno kolegy s pohrdáním.

„Hrát si, pořád si jen hrát, to vaše generace umí. Učení není zábava, učení je o vůli a disciplíně,“ sděloval mi blahosklonně starší kolega mezi poznámkami na hraně sexismu.

Byla jsem z toho zmatená. V předmětových komisích se pracovalo s tematickými plány, které byly pro učitele závazné. Bylo nám přísně nařízeno probírat konkrétní učivo. Když jsem ono učivo hledala v RVP, zjistila jsem, že se zřejmě jedná ještě o staré osnovy. Poukázala jsem na to, že takové učivo v ŠVP vůbec není zmíněno.

„To vás nemusí zajímat, co je v dokumentech školy. Od toho tady je předmětová komise, aby se vědělo, co přesně se musí v hodinách učit,“ odpověděla mi na dotazy nekompromisně kolegyně, ne zas o tolik starší než já.

Snažila jsem se skloubit výuku podle osnov s moderní didaktikou, ale moc to nešlo. Vždycky jsem totiž něco nestihla a dostala jsem se do skluzu. Začaly přicházet problémy.

„Paní učitelko, objevují se na vás stížnosti, že neprobíráte s žáky všechno učivo. Co mi k tomu řeknete?“ konfrontovala mě zástupkyně na koberečku a já musela plačtivě přiznat, že se polepším. Zpětně se za sebe trochu stydím, že jsem nebyla asertivnější.

Zkoušela jsem přejít na metodu, kdy jsem zhruba dvacet minut diktovala do sešitu a na deset zadala práci z učebnice, práci s učebnicí měli dělat převážně za domácí úkol, učitel by se podle zástupkyně neměl v hodinách flákat tak, že jenom kouká na pracující žáky. Posledních patnáct minut jsem se snažila vsunout nějaké aktivity, ve kterých by žáci měli prostor pro vlastní činnost – psaní výkladu za činnost totiž moc nepovažuji.

„Milá kolegyně, je hezké, že se snažíte s žáky si hrát. Hry si ale necháme na konec školního roku, až bude probráno všechno učivo a žáci ho budou umět, ano? Až všichni napíšou testy na jedničku, tak se domluvíme, že vám ty hry povolíme, co říkáte?“ druhé sezení se zástupkyní bylo daleko nepříjemnější.

Nejhorší na tom všem bylo ono blahosklonné mentorování. Připadala jsem si jako neposlušná a hloupá žákyně, která neví, jak se správně učí. Když jsem argumentovala moderní didaktikou, dostalo se mi jenom chápajících úsměvů a rad, „že ve školské praxi je to všechno stejně jinak“.

Blížil se konec školního roku a má výuka se proměnila v tabuli, křídu, slova a sešit. Cítila jsem se vyčerpaná, protože kázeň žáků se v takto vedené hodině rapidně zhoršovala. Měla jsem strach o úvazek, protože jsme s manželem chtěli začít společně bydlet. Prodlouží mi smlouvu nebo neprodlouží?

V červnu si mě zavolala ředitelka i se zástupkyní. Jak působily před tím ledově a odtažitě, najednou roztály a chovaly se nesmírně přátelsky: „Můžeme si tykat, ne? Podívej, každý jednou začíná, to je jasné, že nebudeš umět všechno hned ze začátku, na fakultě tě nic nenaučili. Bavili jsme s rodiči a podrobně si prošly sešity tříd, kde učíš. Nejsou samozřejmě ještě dokonalé, nějaké učivo tam chybí, ale jde vidět velký pokrok. Je třeba ještě zapracovat na struktuře, okrajích, ale už jdeš správným směrem.“ Zeptaly se mě, jestli bych chtěla pokračovat, já samozřejmě přisvědčila.

Další rok stupidního diktování? Potřebuji plat. Na druhou stranu, člověk se tolik nenadře. Nevím. Možná si zvyknu. Anebo ze školství odejdu.

Polemika: Je české školství rigidní, svazují ho tradiční přístupy?

Tato polemika byla uveřejněna začátkem školního roku. Možná jste ji tehdy nezachytili. Snad bude tedy dobré se k některým myšlenkám vrátit. Zase si tak moc neodporují, spíše se doplňují.

Zdroj: Hospodářské noviny 7. 9. 2018, str. 15


ANO: Jaroslav Jirásko, ředitel ZŠ K. V. Raise, Lázně Bělohrad, člen rady Asociace ředitelů ZŠ

Tuzemské školství zůstává i téměř po 250 letech od zavedení povinné školní docházky obrazem doby, ve které vzniklo. Jeho obrovským problémem je neschopnost přizpůsobovat se vzdělávacím potřebám společnosti a rychle reagovat na změny ve všech oblastech lidského života. Jeho malá (nebo spíš téměř žádná) flexibilita vede k tomu, že se stále více rozevírají nůžky mezi tím, co se děje ve školách, jak školy pracují, a tím, co se děje ve společnosti, jak společnost funguje a co člověk potřebuje k tomu, aby se v moderní společnosti orientoval, rozuměl jí a uměl si poradit se životem.

Rigidní školský systém založený na „povinnosti" a „jednotnosti" naprosto ignoruje svobodu rozhodovat o svém vlastním vzdělávání, ignoruje různorodost jednotlivců a jejich individuální limity i vše, co dnes víme o práci lidského mozku a o psychologii dítěte. Ve své strnulosti není schopen dostatečně připravovat mladé lidi na život, na jejich povolání, životní dovednosti a postoje v dnešní době, natož na dobu za deset nebo dvacet let. Oborová struktura je zastaralá a nevyhovující, izolovanost jednotlivých předmětů opomíjí mezioborovou provázanost a souvislost všeho se vším…

…Cílem vzdělávání v českém školství už dávno není vzdělanost, ale úspěšné splnění všemožných testů, maturit, státnic, zkrátka − jak tomu sami studenti s oblibou říkají − prolezení či přežití.

Výstupy ze škol jsou žalostné − absolventi neumí pracovat s informacemi, neumí aktivně používat cizí jazyky, nedokážou vysledovat souvislosti, mají zakrnělé logické myšlení, nejsou připraveni na celoživotní vzdělávání a flexibilitu, ba dokonce nejsou dostatečně připraveni používat digitální technologie, protože jim školy nedokážou ukázat jejich opravdovou užitečnost. Celý systém je dobrý tak pro přelom 18. a 19. století, ve 21. století těžce selhává. Chrlí stovky lidí „vzdělaných" ve stylu „vykonej, co jsem ti nařídil, nedopusť se žádných chyb, na nic se neptej a buď za to oznámkován".

Moderní škola však musí pracovat ve stylu „vyber si, v čem se budeš vzdělávat, přijmi za to odpovědnost, neboj se chyb a selhání, neboť to patří k životu, poznej své možnosti a limity a seznam nás s tím, jak ses posunul"…

…Nejdůležitějším prvkem jsou učitelé. Je třeba, aby ve školách pracovali zcela jiní učitelé než doposud. Aby to byli profesionálové ovládající efektivní metody učení, znající poslední poznatky moderní psychologie, připravení na to, že škola má vypadat úplně jinak, než jakou zažili oni sami. Musí to být skvělí didaktici, musí umět pracovat s heterogenní skupinou, individualizovat výuku a umět správně hodnotit, celoživotně se vzdělávat a pracovat v týmu. Samozřejmě takto vybavení odborníci musí být zároveň velmi dobře zaplaceni, podporováni a respektováni. Podívejme se, v jaké žalostné společenské, odborné a finanční situaci se učitelé aktuálně nacházejí…

…Také emoční nastavení škol je špatné. Na českých školách panuje strach – strach mají žáci (z písemky, ze zkoušení, z chybování, z testu, z maturity), strach mají učitelé (z rodičů, z inspekce, ze selhání), strach mají ředitelé (ze zřizovatele, z inspekce, z kontrol), strach mají rodiče (ze školy, ze špatných známek svých dětí). To je špatně. Základem efektivního a kvalitního vzdělávání jsou pozitivní emoce – hlavně radost, pozitivní překvapení, objevování. To naše je ale tradičně založeno na hledání chyb a trestání za ně. Moderní škola ale musí brát chybu jako lidskou přirozenost a pracovat s ní. A naopak hledat, co se podaří…


NE: Zdeněk Brom, učitel ZŠ ve Vodňanech, lektor dalšího vzdělávání učitelů

Našemu školství samotné tradiční přístupy neškodí. Našemu školství může škodit jedině konkrétní učitel. A je úplně jedno, jestli škodí tradičními nebo moderními přístupy, které neumí používat.

Kvalita a efektivita školství se totiž odvíjí od kvality a efektivity učitelů a od podmínek, které mají k dispozici (počet a skladba žáků ve třídě, přístupné technologie, prostorové možnosti…). A dále od schopnosti učitele naslouchat žákům, spolupracovat s kolegy i rodiči a samozřejmě také od portfolia výukových metod a strategií, které se učitelům nabízí. Mezi ně ovšem patří i tzv. tradiční záležitosti − frontální výuka, učení zpaměti, trochu zjednodušeně napsáno: dril. Stejně jako domácí úkoly a řady dalších věcí, které jsou dnes zatracovány.

Důvod je jednoduchý. Každé prostředí školy, každý žák a učitel jsou jedineční a vyžadují individuální přístup. Představa, že existují nějaké „zázračné moderní" metody, které fungují vždy, všude a na všechny, je scestná. Při výuce každého žáka funguje vždy něco jiného. Když vybírám z portfolia metod a strategií, tak se neptám, zda jde o tradiční, nebo moderní přístup, ale jestli jde o přístup pro žáka přínosný, zda ho posune a pomůže mu v tom nejdůležitějším − rozvoji jeho lidství a schopnosti učit se…

…Bavit se o tom, jestli českému školství škodí tradiční přístupy, vnímám jako ztrátu času.Spíše je důležité bavit se o tom, jak efektivně vzdělávat budoucí učitele a jak rozvíjet další vzdělávání současných učitelů, aby uměli smysluplně a ku prospěchu žáka využívat širokého spektra „tradičních a moderních“ metod, strategií, přístupů atd.

A pak je samozřejmě důležité, aby se vytvořily podmínky, ve kterých může své schopnosti rozvinout Ono při třiceti dětech ve třídě s rozpětím jejich intelektuálních schopností od téměř nevzdělavatelných až po velmi talentované je to mnohdy nadlidský a těžko splnitelný úkol.

Školy se mění, protože se mění především žáci a přístup rodičů ke školám. V některých školách je tento proces klidný, protože žáci, rodiče a učitelé spolupracují, jinde je bouřlivější, protože zmíněné strany si obrušují hrany.

Stejně tak se mění přístupy k žákům. Například se ukazuje, že lpění na dodržování pravidel ve škole je velmi důležité a není to zase takový přežitek. V jedné inspirativní knize z praxe reformních škol jsem se dočetl, že vyučující na jedné škole , která si zakládá na volnosti žáků, tuto záležitost objevili po roce práce.

Aby se české školství skutečně změnilo k lepšímu, je třeba nejprve klást správné otázky, které povedou k hledání odpovědí posunujících kvalitu vzdělávání v této zemi. Je třeba klást otázky: Co konkrétně potřebuje učitel pro to, aby mohl efektivně vyučovat? Které metody jsou pro žáky přínosné a jak je používat v konkrétních školách s konkrétními žáky?

To jsou otázky, na které bychom měli hledat odpovědi.

Současná politika může ohrozit vzdělávání, varují evropští rektoři

Současný politický vývoj může podle evropských rektorů ohrozit vzdělávání a vědeckou práci. Na dvoudenní mezinárodní konferenci v Praze proto podepsali zástupci desítek univerzit společnou Pražskou výzvu, v níž žádají evropské lídry, aby Evropa zůstala otevřeným prostorem.

Zdroj: ČT24 24. 10. 2018

Konference, které se zúčastnilo více než 120 zástupců evropských vzdělávacích institucí a představitelů státní a veřejné sféry, se konala ke 100. výročí vzniku Československa.

O podpisu dokumentu informoval mluvčí pražské Univerzity Karlovy Václav Hájek. „Jakožto organizace sdružující evropské univerzity chceme vyjádřit své znepokojení nad současným politickým vývojem a diskuzemi, jež mohou potenciálně vyústit v rozdělení stávajícího evropského prostoru pro vzdělávání, výzkum a inovace a s ním souvisejících dotačních programů Evropské unie,“ stojí ve výzvě.

Signatáři Pražské výzvy uvádějí, že musí být zachována možnost přeshraniční a mezinárodní spolupráce, především volný pohyb studentů a akademických pracovníků. Politiky také vyzývají, aby podpořili program výměny studentů Erasmus a budoucí program Horizon Europe, jehož cílem je navýšení rozpočtu EU na vědu a výzkum.

Současná společnost podle rektora Univerzity Karlovy a předsedy České konference rektorů Tomáše Zimy čelí zvyšující se netoleranci a růstu vlivu populistů, kteří nabízejí rychlá a jednoduchá řešení složitých problémů. Univerzity by proto podle něj měly stejně jako v minulosti chránit principy demokracie, humanismu a vědění. „Jak toho dosáhnout? Musíme přijmout zodpovědnost za rozvoj naší alma mater, naší akademické obce a současné společnosti,“ řekl na konferenci Zima.

O nárůstu xenofobie promluvil také předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský. „Strach, bezradnost a pocit bezmocné opuštěnosti vytvořily optimální podmínky pro nové spasitele, kteří s nimi velmi dovedně pracují. Tak Francie má svoji Marine Le Penovou, my máme svého Okamuru a Slováci fašistu Kotlebu,“ řekl Rychetský na čtvrtečním slavnostním zasedání v pražském Karolinu, které se konalo v rámci konference.

Výzvu podepsal rektor Univerzity Karlovy a představitelé univerzitních asociací Coimbra Group, Europaeum, LERU a UNICA. Coimbra Group sdružuje 39 evropských univerzit a UNICA zhruba padesátku univerzit sídlících v hlavních městech evropských zemí. Členy univerzitní aliance Europaeum je deset škol včetně Univerzity Karlovy, britské Oxfordské univerzity nebo pařížské Sorbonny. LERU spojují zhruba dvě desítky univerzit zaměřených na výzkum.

Tomáš G. Masaryk, školy a učitelé

Učitelé patřili v letech první republiky spolu s legionáři k největším příznivcům prezidenta T. G. Masaryka. Nebylo proto nijak překvapivé, že jeho jméno bylo čestným názvem řady obecných, měšťanských i středních škol, Masarykovo jméno nesla i druhá česká univerzita založená v Brně.

Zdroj: František Morkes, Český rozhlas Plus 6. 3. 2013

Ani Masaryk se nikdy netajil svým pozitivním vztahem ke školám a učitelům. Už v letech Rakousko-Uherska věnoval ze svých prvních jedenácti poslaneckých projevů šest právě problematice školství a učitelů. Jako vysokoškolský pedagog se svými přednáškami aktivně podílel na tzv. univerzitních extenzích, což byly univerzitní přednášky pro učitele z praxe, přednášel českým učitelům i na prázdninových kurzech v Náchodě a Hranicích.

Ve svých přednáškách upozorňoval na skutečnost, že školy jsou v područí administrativy, která sice chce dosáhnout pěkného pořádku, ve skutečnosti ale pořádku strašného. Říkal také, že každé slovo, které mluví pro reformu školy, je současně obžalobou stávající školy. Chtěl, aby škola byla státní, sociální a politická, aby se demokratizovala a stala se také praktickou a vědeckou. Velký důraz kladl i na sebevzdělávání jako významný požadavek doby.

Hovořil o tom, že žák by měl svému učiteli důvěřovat a mít ho rád a že učitel by měl mít u svých žáků, ale i u jejich rodičů, neformální autoritu. Asi jako kapitán na lodi. A ta autorita že by měla být tím větší, čím by byl větší věkový rozdíl mezi učitelem a žáky. Zdůrazňoval, že učitel by měl být zcela nezávislý na farářovi, na starostovi i na politické straně, že by měl mít dostatek prostředků, aby si mohl i knihy kupovat, dále se vzdělávat a podívat se také do světa. Netajil se svým přesvědčením, že vzdělání se vždycky a každému státu vyplatí, protože co dá stát učiteli, to třikrát i desetkrát vyzíská.

Poměrně zajímavý byl přístup T. G. Masaryka k tělesným trestům ve školách. Ty byly v našich školách oficiálně zrušeny již v roce 1870, přesto se ale ještě dlouho o nich diskutovalo. Koncem 19. století se k nim vyjádřil i Masaryk. Říkal, že učitel by měl především vychovávat, a ne trestat. Uvědomoval si přitom ovšem, že tělesný trest je někdy tím nejsnadnějším prostředkem, jak něčeho dosáhnout. Sám ale považoval trest za něco abnormálního a nabádal k tomu, aby byl používán co nejméně. Ovšem pokud se už učitel pro trest rozhodl, tak nebyl přítelem jakési „trestní scholastiky", jak říkal. Tedy toho, že například postavení do kouta za trest se zpřísňovalo předpažením a to ještě třeba i položeným ukazovátkem na natažené paže. Masarykovo krédo bylo, že trestat by se mělo co nejméně, ale že „když trest, tedy tělesný, a ovšem takový, aby se cítil – žádné hraní!"

Masarykova obliba mezi učiteli neutrpěla ani poté, co na učitelském sjezdu v roce 1920 nepodpořil požadavek na vysokoškolské vzdělání učitelů. Svůj postoj tehdy zdůvodnil praktickými ohledy, neboť se obával, že mladí, již vysokoškolsky vzdělaní učitelé by starší a zkušené učitele služebně přeskakovali a ti by tak byli diskriminováni.

Život T. G. Masaryka byl těsně spojen se školou a také celá jeho osobnost se formovala ve školách – ať už ve školních lavicích před katedrou nebo později, když už byl vysokoškolským učitelem, přímo za katedrou. Ve školách také získal významnou většinu toho, co později uplatnil v politice. Ke svému učitelování se také hrdě hlásil. A když přijímal jako prezident republiky v roce 1930 učitelskou delegaci, tak od něho učitelé slyšeli: "Když se tedy učitel stal prezidentem, tož myslím, že všichni učitelé mají trochu povinnost, aby mu pomáhali."

Při vzpomínce na totalitní školy, z nichž byly i jen portréty Masaryka odstraněny a které byly popsány Leninovým "Učit se, učit se, učit se", je možno připomenout i to, že v roce 1924 zdůraznil Masaryk delegaci studentů poněkud jinou zásadu: "Myslit, myslit, myslit!"

Novinky Pedagogické knihovny J. A. Komenského za září 2018

Pedagogická knihovna J. A. Komenského upozorňuje na knihy a články věnované celé řadě aktuálních problémů, s kterými se učitelé nebo rodiče potýkají.


Novinky za září 2018


Knižní novinky:
pedagogika
psychologie
ostatní


Ukázky

Aby nás to spolu bavilo celý rok: prožitkové učení v mateřské škole / Miroslava Baxová – vydání první
Praha: Portál, 2018 – 150 stran
ISBN 978-80-262-1370-3
Záměrem knihy je vzájemně se inspirovat, zkoušet nové věci, zamýšlet se nad organizací a usnadnit si a zlepšit práci v týmu ve třídě, částečně zdokumentovat možnosti, nehledat v ničem vědu a hrát si s radostí.

Hejného metoda: zasloužená radost z poznávání: pro rodiče / Milan Hejný
Praha: H-mat, o.p.s., [2018]
Příručka pro rodiče o významu, zásadách a výuce matematice podle Hejného metody.

Inkluze v mateřské škole: děti s PAS, ADHD a handicapem / Martina Mazánková – vydání první
Praha: Portál, 2018 – 119 stran
ISBN 978-80-262-1365-9
Praktická příručka pro pedagogy a asistenty pedagoga, kteří spolupracují s rodiči dítěte s postižením. Přináší pohled do jednotlivých metod a jejich zákonitostí, které lze ve výchovně vzdělávacím procesu dětí s postižením využívat.

Jak na ADHD a problémy s pozorností: praktické tipy pro každý den / Britta Winter ; překlad Zuzana Mikesková – 1. vydání
Brno: Edika, 2018 – 131 stran, 14 nečíslovaných listů barevných obrazových příloh
ISBN 978-80-266-1304-6
Osvědčené pomůcky a rady jak zvládnout každodenní problematické situace doma i ve škole, tipy a triky jak na děti s problémy pozorností, zvýšeným neklidem, jak zlepšit vztah s dospělými, jak posílit sebedůvěru a další náměty.

Dětský mozek vysvětlený rodičům: jak můžete pomoct svému dítěti v rozvíjení jeho rozumového a emočního potenciálu / Álvaro Bilbao ; ze španělského originálu El cerebro del niño explicado a los padres přeložila Jana Bílková – první vydání
V Bratislavě: Noxi, 2018 – 255 stran
ISBN 978-80-8111-476-2
Rovnoměrné rozvíjení racionální a emoční inteligence dokáže dětem zajistit plynulý všestranný vývin a je dobrým základem úspěšného a plnohodnotného života.


Sukova studijní knihovna (literatura pro děti a mládež):
první čtení
první stupeň ZŠ
druhý stupeň ZŠ
naučná literatura
přečtěte si s dětmi


Články:
z českých časopisů
ze zahraničních časopisů


Ukázky

Dvě školy při střídavé péči / Václav Mertin. Obsahuje bibliografické odkazy: 1 In: Školní poradenství v praxi: nový odborný časopis pro poradenské pracovníky – ISSN 2336-3436 – Roč. 5, č. 4 (2018), s. 22–24.
Dne 1. ledna 2012 nabyl účinnosti zákon č. 472/2011 Sb., který je novelou školského zákona a který upravuje právo dítěte být vzděláváno na dvou základních školách souběžně za situace, kdy je ve střídavé péči rodičů. Autor článku se zamýšlí nad tímto zákonem pohledem dětského psychologa. Z hlediska dětské psychologie pokládá rozhodnutí o dvou školách za špatné a uvádí důvody (vzdělávací problémy, vytváření emocionální vazby, aspekty socializace). Z právního hlediska se touto problematikou ve stejném čísle časopisu zabývá i článek Petra Konečného Když se rodiče nedokážou dohodnout na výběru školy.

Měly by nás trápit předčasné odchody ze škol? / Romana Slaninová. In: Týdeník školství – ISSN 1210-8316 – Roč. 26, č. 24 (2018), s. 5.
Podle údajů evropského statistického úřadu Eurostat míra předčasných odchodů mladých lidí ze středních škol a odborných učilišť v České republice neustále stoupá. V současné době dosahuje 6,6%, což představuje nárůst od roku 2015 o více než 3%. Ke zvyšování počtu předčasných odchodů ze škol dochází zejména v krajích, které se dlouhodobě potýkají se socioekonomickými problémy (Ústecký kraj 16%). Samostatnou kapitolou je vzdělávání mladých Romů, kdy 72 procent z nich se ocitá na trhu práce bez ukončeného vzdělání.

Opravdu víme, že jsou i nadaní žáci?: školy by se měly snažit vybudovat pro ně záchranný systém / Jaroslava Štefflová. In: Učitelské noviny: týdeník pro učitele a přátele školy – ISSN 0139-5718 – Roč. 121, č. 22 (2018), s. 4–7.
Ve školách se věnuje pozornost hlavně hendikepovaným dětem se speciálními vzdělávacími potřebami. Podpůrná opatření by se však měla vztahovat i na nadané děti. Na talentované děti často chybí čas, energie. Vzhledem k omezeným finančním prostředkům nejsou k dispozici ani žádné speciální pomůcky. Některé školy se snaží problém řešit rozšířením nabídky mimoškolních aktivit nebo přidáním hodin navíc. Nedostatečné je i samotné vzdělávání učitelů, kteří neumí s talentovanými žáky pracovat. Děti tak často neposlouchají a nedávají pozor, protože je výuka nudí. Učitel by měl být schopen zaujmout celé spektrum dětí ve třídě.

V Plzni vznikla první společná Programová nabídka institucí neformálního vzdělávání

Neformální vzdělávací programy pomáhají pedagogům zprostředkovat žákům zkušenost s probíraným učivem a prohloubit jejich znalosti a dovednosti. Žákům a studentům umožní vnímat nabyté znalosti v širším kontextu a lépe jim porozumět. Proto se v Plzni přední instituce neformálního vzdělávání spojily a vytvořily přehledný a ucelený materiál v podobě brožury, který je určen učitelům mateřských, základních a středních škol.

Brožuru s Programovou nabídkou školy obdržely začátkem října. Stalo se tak poprvé právě v aktuálním školním roce 2018/2019. Ke spolupráci na brožuře se domluvilo osm plzeňských organizací: Techmania Science Center, Zoologická a botanická zahrada města Plzně, Západočeská galerie v Plzni, Západočeské muzeum v Plzni, Hvězdárna a planetárium v Rokycanech a Plzni, DinoPark, DEPO2015 a Centrum robotiky.

Možnosti zážitkové formy výuky se k pedagogům dostaly v praktické a organizovanější struktuře bez ohledu na to, která ze zapojených institucí daný program nabízí.

"Doufám, že se nám podařilo vytvořit společnou nabídku pro školní skupiny, která, díky řazení dle RVP a jednotnému formátu, bude kladně přijímána učiteli. Přál bych si, abychom učitelům usnadnili orientaci v pestré nabídce programů, a tím také přispěli k jejich vyššímu využívání," komentoval vstřícný krok Vlastimil Volák, ředitel Techmania Science Center.

Zájem učitelů a pedagogických pracovníků má podpořit nejen ucelenost nabídky napříč plzeňským regionem, ale právě i zmiňované členění dle Rámcových vzdělávacích programů vyhlášených Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy. Brožura uřčená mateřským, základním a středním školám díky tomu umožní snadnou orientaci a rychlý přehled.

„Díky tomuto komplexnímu uspořádání školy dostávají unikátní nabídku. Každý vzdělávací program je navíc představen ilustrační fotografií a základní anotací. Nejvíce si cením rozmanitosti programové nabídky směrem k žákům, která je postavena na zásadách prožitkové pedagogiky. Je nám tak předloženo propojení vědy, techniky, umění a kultury na jednom místě. Jedním slovem komfort, který chce jen využít," shrnula své dojmy Hana Stýblová, prezidentka Asociace ředitelů základních škol a ředitelka ZŠ a MŠ Plzeň – Božkov.

Pokud bude například pedagoga na 2. stupni základní školy zajímat nabídka vzdělávacích programů z oblasti zeměpisu, lehce zjistí, že doplnit výuku mohou v DEPO2015, Techmania Science Center, Zoologické a botanické zahradě města Plzeň, Hvězdárně v Rokycanech a Plzni, Centru robotiky a Západočeské galerie v Plzni. Zároveň získá základní přehled o obsahu a struktuře jednotlivých programů.

„Jsem velice rád, že všichni oslovení ředitelé institucí neformálního vzdělávání se s myšlenkou společné nabídky ztotožnili a byli se svým týmem maximálně nápomocni," řekl Vlastimil Volák.

„Doufáme, že se nám podařilo programy připravit tak, aby výuku skutečně obohatily a usnadnily práci učitelům i dalším pedagogickým pracovníkům," uvedl Jiří Suchánek, ředitel kreativní zóny DEPO2015.

Pro příští školní rok budou Vzdělávací programy pro školy zpřístupněny i na interaktivních webových stránkách a rovněž jejich vydání je předpokládáno dříve, na konci předcházejícího školního roku.

Předsedové akademických senátů varují před omezováním svobody univerzit

Historicky třetí setkání akademických senátů pražských vysokých škol hostila České zemědělská univerzita v Praze. Hlavním bodem setkání se stala pracovní debata věnovaná aktuálním tématům současného českého, především však pražského vysokého školství.

Zdroj: Pražský deník.cz 14. 10. 2018

„Představitelé hlavních samosprávných orgánů zúčastněných vysokých škol zde diskutovali o problematice financování vysokého školství, stavu a průběhu institucionálních akreditací a především o riziku možného omezování akademických svobod samosprávných orgánů vysokých škol,“ uvedl předseda akademického senátu České zemědělské univerzity v Praze Zdeněk Votruba.

Všichni zúčastnění se jednomyslně shodli na znění následující výzvy:

a) Nejednoznačnost a stálé změny v modelu financování veřejných vysokých škol vedou k tomu, že tyto nejsou schopny ani ve středně dlouhé perspektivě zvolit odpovídající způsob fungování a rozvoje univerzity. To vede k výrazným tlakům v rámci univerzit a k oslabování jejich životaschopnosti.

b) Účastníci setkání důrazně varují před sílícími tendencemi omezování svobody samosprávy univerzit. Omezování pravomoci Akademických senátů univerzit a posilování vlivu Správních rad univerzit by vedlo k rozpadu stávajících akademických svobod a na univerzity přivedlo čistě komerční prostředí.

c) Účastníci setkání doporučují výraznou osvětu o stavu a fungování vysokých škol a univerzit mezi veřejností, o způsobu financování, řízení a samosprávě včetně korektního porovnání výsledků v rámci českého školství.

Akce se zúčastnilo 22 zástupců z osmi pražských vysokých škol. Poprvé se setkání na této úrovni účastnili i zástupci akademických senátů z uměleckých vysokých škol a státní vysoké školy. Čestným hostem byl předseda Fóra předsedů Akademických senátů při Radě vysokých škol (RVŠ) Jiří Skládanka, který je zároveň předsedou akademického senátu Mendelovy univerzity v Brně a místopředsedou RVŠ. Setkání se uskutečnilo na půdě České zemědělské univerzity v Praze.