Marc Ferro: Jak se vyprávějí dětem moderní dějiny po celém světě

Autorovi, profesorovi pařížské École des hautes études en sciences sociales (EHESS), šlo v této knize podle jeho vlastních slov „o zpochybnění tradiční koncepce ,světových dějin‘.

„Nezačnu faraony a neskončím Chomejním či nepokoji v Polsku, neboť obdobný postup by se hlásil k teleologické vizi dějin, ať už je jejich hybatelem křesťanství, marxismus nebo prostě jen vychází z myšlenky pokroku,“ píše v předmluvě.

Vytkl si obtížný úkol podat výklad o různých konceptech pohledu na historii v jednotlivých zemích a společnostech a provést vzájemné srovnání těchto konceptů. Pojetí týchž událostí a historických jevů se navzájem často velmi výrazně odlišuje a je ovlivňováno nejenom aktuální politickou situací v té které zemi, ale především kolektivním vědomím společnosti, které se utvářelo v průběhu celého jejího vývoje.

Kniha vyšla ve Francii poprvé v roce 1981, rozšířené vydání, které se nyní představuje českým čtenářům, je z roku 2004.

Více informací najdete ZDE.

Martin Ťopek: Po otevření škol vydržím tak nejdéle tři dny, pak už budu v jiném zařízení, než je škola, říká učitelka

Pro Ivonu Čermákovou přestal existovat rozdíl mezi víkendem a pracovním dnem. Speciální pedagožka na základní škole v Bobrové na Vysočině od uzavření škol 12. března vyučuje na dálku. O víkendu připravuje týdenní plány pro žáky a natáčí instruktážní videa, přes týden píše komentáře k vypracovaným úlohám a je pro žáky i jejich rodiče až do večera k dispozici na mailu i telefonu.

Zdroj: iHNed.cz 23. 4. 2020

Teď si nedokáže představit, jak bude pracovat, až se 25. května částečně otevřou první stupně škol podle plánu ministerstva školství. Pedagogové budou pokračovat ve výuce na dálku, část dětí ale bude moci chodit do školy − podle rozhodnutí rodičů. "Myslím, že bych to mohla vydržet tak tři dny, pak už bych byla v jiném zařízení, než je škola," říká. Považuje za nesmyslné, aby k jejímu celotýdennímu vytížení přibyl ještě jeden úvazek − práce s patnácti dětmi, které se rozhodly jít dobrovolně do školy.

V její třídě je nyní 27 dětí, sedm z nich je s různým stupněm podpůrných opatření a vyžadují zvýšenou péči. Proto má Čermáková k dispozici také dvě asistentky. "Sjíždějí se sem žáci z okolních obcí a malých vesniček. Sociální rozložení je velmi pestré, mám i dítě z rodiny, kde nemají ani internet," popisuje učitelka, která má v Bobrové na starosti třetí třídu.

Přes víkend vypracovává týdenní plán pro děti, aby si v rodinách mohli rozhodnout, jak si během týdne učivo rozvrhnou. Ne každý má totiž neustálý přístup k internetu nebo potřebuje čas na výuku sladit s možnostmi rodičů. "Napíši dětem obsáhlý dopis, kde jim vysvětlím věci, které budou dělat, a snažím se to podávat takovou formou, aby mohly co nejvíce pracovat samy, aby nedostaly jen instrukci 'vyplň cvičení 4'."

Pokračuje natáčením videí, která vkládá na neveřejný YouTube kanál a do nich nahrává to, co popisuje v každotýdenním dopise. Pokud některé děti nemají přístup k internetu, dohodla se učitelka se sousedy z jejich vesnice, že dokument vytisknou a dají dětem do schránky.

Žáci, kteří připojení mají, vyfotí hotová cvičení a uloží na platformu, kterou učitelka vytvořila na internetu. "Pak trávím několik hodin tím, že to čtu, píšu k tomu osobní komentář, jsem jim přitom k dispozici na mailu nebo na telefonu. Tak tři čtyři hodiny dopoledne, to samé odpoledne," říká.

K návrhu ministerstva školství otevřít od 25. května školy pro dobrovolné žáky říká, že se to učitelé nakonec pokusí zvládnout. "My se s tím popereme, otázka je, jestli se do takového zvládání pouštět. Není funkční, ruší všechno, co jsme v uplynulých týdnech vybudovali."

Podobně jako Čermáková hovoří i prezident Asociace ředitelů základních škol Michal Černý, který je zároveň ředitelem Masarykovy základní školy v Praze – Klánovicích.

"Podle mě je to z hlediska organizace nejhorší varianta. Už teď mají děti různé podmínky, i když jsou všechny doma. Ale když budou některé doma a některé ve škole, tak se rozdíly budou ještě prohlubovat," řekl Černý. Ten jako jednu možnost vidí, že třídní učitel bude učit svoji třídu stále na dálku a ve škole ho bude zastupovat jiný pedagog nebo asistent.

I asistenti mají ve školách svoji úlohu, a ti, jak potvrzuje Čermáková, budou při výuce chybět. "Nedokážu si představit, že ve čtvrt na osm začínám s patnácti dětmi, rozhoduji o tom, kdy si mají nechat roušky, o přestávkách je udržuji mimo skupinky a hlídám, zda svačí odděleně, zároveň dohlížím, zda na záchod chodí po jednom, maximálně po dvou, a nepřijdou do kontaktu s jinou patnáctičlennou skupinou. Pak přijdu domů a budu kontrolovat, co udělaly děti, které zůstaly doma," popisuje.

Sama proto zatím neví, zda bude u ostatních dětí pokračovat v distanční výuce, nebo jestli je dostane jedna z asistentek, které však bude muset opět chystat podklady. "To si neumím představit. Mám dítě se závažnou poruchou chování. Ve chvíli, kdy je potřeba, asistentka může dítě vzít ze třídy a pracovat s ním někde mimo. Pokud bude asistentka sama se skupinou, tak nemůže s dítětem odejít," popisuje Čermáková.

Ministerstvo školství zatím neví, jak by měli učitelé podobné situace řešit. Říká, že pracuje na "manuálu" pro učitele, aby nový systém zvládly i venkovské školy. "Do konce dubna chceme mít od hygieniků návrh, jak by to mělo ve školách vypadat, aby pak měly tři týdny na přípravu," řekl ministr školství Robert Plaga (ANO).

S přispěním Michaely Endrštové

Strhující příběhy z konce války ožívají na webu 1945.pametnaroda.cz

Vzpomínky pamětníků na konec druhé světové války budou od pátku 8. května na speciální webové stránce 1945.pametnaroda.cz. Pětasedmdesát let staré příběhy tam umístila obecně prospěšná organizace Post Bellum. Využila svou rozsáhlou sbírku Paměť národa a vybrala z ní nejen vyprávění přímých účastníků války, ale také audio-klipy, krátké filmy a on-line expozice.

„Ředitel Post Bellum Mikuláš Kroupa doporučuje na webu 1945.pametnaroda.cz krátký film Sousedi, který vypráví příběh Rudolfa Bělohoubka, na konci války patnáctiletého kluka z jedné české vesnice. „Zavraždili mu rodiče před jeho zraky. Znal jména vrahů, a přesto se nepomstil,“ dodal Mikuláš Kroupa. „Dojímají mě rovněž ohromně silné strhující příběhy dětí, které přežily koncentrační tábory. Dnes jsou z nich profesoři, hudebníci, učitelé, cestovatelé, prostě zajímaví lidé.“

Speciál k 75. výročí konce války je určen pro nejširší veřejnost, využít ho však mohou také učitelé a žáci– krátký film Sousedi doplňují pracovní listy pro výuku.

"Web poskytuje během pandemie koronaviru unikátní příležitost učitelům, aby mohli žáky vyučovat na dálku,“ upozorňuje vedoucí vzdělávání Post Bellum Magdalena Benešová. „Jednotlivé příběhy mohou studenti uspořádávat do myšlenkových map, což jim dá příležitost uvědomit si, jak mnohovrstevnaté téma je osvobození v roce 1945. Své zpracování mohou srovnávat s dalšími zdroji dostupnými na internetu. Učitel navíc může využít připravené pracovní listy k animovanému filmu Sousedi. Jsou ke stažení na 1945.pametnaroda.cz. Věříme, že práce s webem bude bavit studenty i učitele."

Webový speciál obsahuje i úplně novou komiksovou knihu RollOuttheBarrels, která přináší jedenáct vzpomínek na konec války v západních Čechách, jak je zachytili studenti Fakulty designu a umění Ladislava Sutnara Západočeské univerzity díky podpoře Velvyslanectví USA v Praze.

Když se zlepší klima v rodině, začnou děti prospívat i ve škole

Žáci ze sociálně znevýhodněného prostředí mohou výrazně zlepšit svůj prospěch i chování ve škole, pokud pedagogové a sociální pracovníci cíleně komunikují s rodiči. To dokazuje projekt „Inovace sociálních služeb zaměřených na podporu rodičovských dovedností“, jehož pilotní fázi v dubnu dokončila nezisková organizace ScholaEmpirica.

Základem projektu se dvanáct jednoduchých rad, kterými mohou pedagogové nebo sociální pracovníci podpořit rodiče v komunikaci s jejich dětmi. „Nejvíce v praxi pomohlo, že pomáháme rodičům najít denní rytmus a řád. Běžně se stává, že rodiče nedovedli děti do školky, protože si nedokázali zorganizovat den. Díky jednoduchým radám je teď lépe dokážeme vést,“ říká sociální pracovnice z Azylového domu pro matky s dětmi ve Vsetíně Petra Hantáková, která v pilotním projektu po dobu dvou let navštěvovala osm rodin. Celkem se projektu účastnilo 12 terénních pracovníků a vedlo 54 rodin, z nichž 33 prošlo celým programem.

Jeden z dvanácti bodů manuálu se týká například omezení nežádoucího chování tím, že ho dospělí přehlížejí a dávají dítěti pozornost, až když přestane zlobit. Tím se dítě naučí, že pozornost dospělého nezíská zlobením, ale naopak chováním podle pravidel. Další z bodů se věnují tomu, jak dávat dětem jasné pokyny, nebo jak předcházet agresivnímu chování. V neposlední řadě sociální pracovníci rodičům dávají návod, jak efektivně oceňovat a chválit děti. „Pochvala by měla být cílená, konkrétní a popisná. Chválit bychom tedy neměli všeobecným ´ty jsi šikovný´, ale měli bychom přesně popisovat to, co se dítěti povedlo. Tedy například: tu slovní úlohu se ti podařilo vypočítat správně, dobré bylo, že jsi si jí nejprve pořádně přečetla a pak rozepsala jednotlivé kroky. Určitě pomohlo, že sis výsledek pak ještě zkontrolovala,“ říká ředitelka organizace ScholaEmpirica Egle Havrdová.

Po dvou letech se ukazuje, že jednoduchý návod může pomoci rodinám z komplikovaného sociálního prostředí, aby lépe zvládaly komunikovat se svými dětmi. To následně zlepšuje i chování dětí ve škole a v kolektivu vůbec. „Vyhodnocení první fáze projektu nám ukazuje, že změna přístupu rodičů k výchově rozhodně není jednoduchá a vyžaduje dlouhodobou spolupráci, nicméně pokud je rodina motivovaná a dostává pomoc zkušeného sociálního pracovníka, výsledky v podobě lepšího chování dítěte se mohou dostavit,“ říká vedoucí evaluace projektu z organizace ScholaEmpirica Jaromír Mazák.

Manuál může být pomocí pro jakéhokoliv pedagogického pracovníka, který se dostává do kontaktu vedle dětí i s rodiči ze znevýhodněných sociálních skupin. „Pedagogové i sociální pracovníci mohou manuál použít jako ilustrovanou oporu pro komunikaci s rodiči a díky tomu se s nimi nejen snáze dohodnout, na co se ve výchově dítěte zaměřit, ale také si ujasnit, jakými konkrétními postupy na tom budou pracovat,“ doplňuje Jaromír Mazák. Po úspěšném startu na Vsetínsku a v severních Čechách se bude projekt dále rozšiřovat do dalších krajů republiky.Pedagogičtí, výchovní a sociální pracovníci, kteří mají o projekt zájem, získají detailní informace na emailové adrese info@scholaempirica.org.

ScholaEmpirica tak do Česka přináší již ověřené zahraniční zkušenosti. Inspirací byl program FINDod profesora Philipa A. Fischera z Harvardské univerzity, dále projekt IncredibleYears z USA a mezinárodní program ParentingforLifelongHealthProgrammeforYoungChildren vyvinutý Světovou zdravotnickou organizací WHO. „Tyto programy dokazují, že když snížíme sociální vyloučení, tak děti dosahují ve škole lepších výkonů a zároveň se tím snižuje riziko sociální exkluze v dospělosti,“ doplňuje Egle Havrdová.

Zuzana Hronová: „Je jiná situace, musíme i jinak učit“

…Město Trmice leží pět kilometrů od Ústí nad Labem a je známé jako jedna z vyloučených lokalit Ústecka. Jenže právě Základní škola Trmice je tu považována za malý zázrak. Její ředitelce Marii Gottfriedové se totiž podařilo skrze pečlivou a trpělivou komunikaci s problémovými rodinami získat si jejich důvěru i přijetí pochopení, proč je vzdělávání důležité.

Zdroj: výňatek z obsáhlého článku Žáci off-line, Chytré Česko

Teď ředitelka řeší nový problém – distanční výuku, která je závislá na domácím samostudiu a na použití moderních technologií a aplikací. „V případě žáků či rodičů, kteří nezachytili domácí vzdělávání, se v první řadě snažíme zjistit příčiny, proč tento stav nastal. Zda se jedná o lidský faktor, tedy zda na straně rodiny chybí podpora a iniciativa, jde o pohodlnost nebo došlo k přepnutí do tzv. prázdninového režimu. Anebo zda jde o překážky technického rázu, tedy o nedostatečné podmínky pro on-line spojení se školou,“ říká Marie Gottfriedová.

Kdo nereaguje na školní komunikační systém nebo e-mail, tomu telefonují, a když ani to nepomůže, následuje osobní návštěva doma. Podle následných zjištění pak volí vhodnou strategii, jak postupovat dál.

Trmická základní škola se snaží dbát na přiměřenost obsahu i frekvenci domácí práce tak, aby žáky a rodiče nezahltila. Pamatují také na instruktážní materiály pro rodiče, aby věděli, jak s dětmi konkrétní úkoly plnit, na co dát pozor a jak jim efektivně pomáhat. Nabízejí i osobní kontakt zprostředkovaný asistentem pedagoga nebo učitelem. Jde o krátké osobní setkání, kde dotyčný předá výukové materiály rodinám a domluví další komunikaci se školou. Uvažují i o možnosti zapůjčit tablety některým dětem a rodinám. Dbají na diferenciaci domácí práce a její přizpůsobení možnostem konkrétních dětí.

„Zároveň se snažíme domácí práci koncipovat tak, aby cílila na rozvoj životních kompetencí a dovedností žáků, aby měla souvislost s jejich životem a dokázala efektivně využít stávajících podmínek. Tedy například vaření s maminkou, natírání plotu s tatínkem, rodinná vycházka a pozorování v přírodě – to všechno může být skvělým výukovým materiálem, který je dostupný všem. Dle mého mínění totiž není správné koncipovat domácí výuku žáků ve stejném stylu, jako by žáci chodili do školy. Vzdělávání nyní probíhá v mimořádných podmínkách a my, pedagogové, musíme hledat mimořádné, tedy jiné a nové formy výuky,“ myslí si ředitelka Marie Gottfriedová.

Podle ní je důležité, aby si pedagogové počínali kreativně a neustále si kladli otázky: S jakými dětmi pracuji? Na jaké děti cílím? Jak domácí práci uzpůsobit novým podmínkám? Jak docílit toho, aby domácí práce dávala smysl? „Nesmíme se bát vykročit ze zajetých stereotypů. Samozřejmě že budeme tápat, budeme se sami muset hodně učit, budeme si muset ‚přeformátovat‘ naše pedagogické myšlení, budeme chybovat. Ale je třeba začít a hlavně – pořád přemýšlet o smyslu,“ dodává.

Podle ní může mít současná situace na vzdělávání v českých školách velmi pozitivní dopady. Lépe než za běžného provozu škol totiž nyní pedagogové mohou vidět, co je podstatou vzdělávání. „Zda v našich školách má jít primárně o znalosti a poznatky, nebo spíše o dovednosti a kompetence, díky kterým si budeme vědět rady. Lépe také můžeme za současné situace vnímat, v čem tkví podstata práce učitele – je to ten, kdo servíruje poznatky, zadává úkoly a jejich zvládnutí ověřuje a hodnotí, nebo je to ten, kdo žáka doprovází, citlivě reaguje na jeho potřeby a možnosti, ale také na všechny změny, které přicházejí, a umí flexibilně volit odpovídající postupy.“

Jak se několikaměsíční distanční výuka promítne do úrovně vzdělávání, si netroufá odhadovat. Záležet bude podle ní opět na učitelích, jestli budou mít po otevření škol tendenci vést závod s časem a stůj co stůj dohnat všechno, co bylo zameškáno, nebo zda vsadí na jinou kartu, zrevidují své tematické plány, ponechají v nich to podstatné a nosné a to budou efektivně rozvíjet…

„Již teď je třeba přemýšlet o tom, jakou podporu poskytne škola, ale třeba i jiné instituce, dětem, které se v době uzavření školy nemohly opřít o podnětné rodinné zázemí. Co uděláme pro to, aby tyto děti srovnaly krok a nynější výluka nebyla příčinou jejich budoucího školního selhávání a neúspěchu. Již teď je třeba přemýšlet o tom, jakou formou podpořit školy, aby péči o tyto děti zvládly a nerezignovaly. To všechno jsou důležité náměty k zamyšlení, které mohou ve výsledku celý náš vzdělávací systém nesmírně obohatit a posunout dál,“ uzavírá Marie Gottfriedová.

Pomáháme školám přenést se do doby digitální

On-line vyučování, virtuální třída, digitální nástěnka a úkoly, elektronické i-testy nebo e-zkoušení… Tato a další podobná slova doslova ze dne na den změnila životy pedagogů, žáků, studentů, ale i jejich rodičů.

Zatímco před pár týdny by to pro mnohé byla pouze „akademická debata“o tom, jak obsah a formu výuky více přizpůsobit aktuálním trendům a schopnostem mladých, uzavření škol ukázalo, že je třeba reagovat rychleji, než si kdo dovedl představit. Řada učitelů se rychle přizpůsobila aktuální situaci a začala moderní technologie využívat skutečně naplno. Diskutují se studenty, vytváří on-line edukační materiály, zadávají a kontrolují úkoly, motivují své žáky a studenty, aby sami tvořili, sdíleli a hodnotili svůj vlastní digitální obsah. Komunikační technologie v čase karantény víc než jindy pomáhají rozvíjet schopnost interakce a spolupráce prostřednictvím sdílených úkolů.„V on-line prostředí se dá zvládnout hodně. Není třeba se bát neúspěchu a experimentování. Žáci jsou velmi tolerantní, pomáhají si navzájem a učitelům taky,“ optimisticky shrnuje zástupce ředitele ZŠ Nedvědova v Olomouci Miroslav Dvořák.

Každý stupeň vzdělávání sice řeší trochu jiné problémy a potřeby, ale zkušenosti z terénu ukazují, že o úspěchu on-line vyučování „rozhodují“ tři faktory. Podle slov učitele Miroslava Kotlase z Gymnázia Česká v Českých Budějovicích to jsou následující: výběr technologie, přes niž se výuka na dálku vede, cíle a očekávání – výuka se totiž v tuto chvíli dost mění oproti klasické, tudíž se musí změnit i výstupy.A samozřejmě důležité jsou i individuální schopnosti a digitální dovednosti pedagogů připravovat materiály elektronicky, např. ve Wordu, PowerPointu nebo Kahootu. Jeho škola patří do sítě Microsoft Showcase Schools, které mají určitý náskok a potřebné nástroje si měly možnost vyzkoušet a využívat se svými žáky v běžných hodinách už dříve. Stoprocentní on-line výuku gymnázium spustilo prakticky druhý den po uzavření škol, pouze jim přibyly on-line videochaty, které nahradily standardní výuku ve třídách.


Udržujeme kontakt mezi dětmi

Pro studenty a školáky je domácí karanténa stejně náročná jako pro dospělé. Pokud se ale celá třída několikrát týdně spojí ve virtuálním prostředí, v němž se děti a učitel navzájem vidí, pomáhá to udržet kontinuitu vzdělávání i vztahů.Tuto formu přitom někteří pedagogové občas využívali i dříve, když byl někdo z žáků nemocný a zůstal doma.

Školy, kde učitelé už dříve podporovali nadšení pro digitální technologie, mají aktuálně náskok. Odpadá jim vlastní zaučení a mohou se soustředit čistě na didaktickou stránku vzdělávání na dálku. Jako důležité vnímají vytvoření co nejpřirozenějšího kontaktu, k němuž běžně dochází ve třídě. „Každý den máme webináře. Zaměřili jsme se na profilové předměty, jako jsou matematika, český jazyk, fyzika a biologie. Ostatní předměty řešíme spíše formou domácích úkolů prostřednictvím Zadání v Microsoft Teams. Navíc skoro celá komunikace probíhá přímo v Teams, sdílíme soubory a používáme Forms pro zpětnou vazbu od žáků,“ popisuje pragmatický přístup školy k aktuální organizaci studia Miroslav Kotlas z českobudějovického gymnázia.

Podobné zkušenosti mají také na ZŠ Nedvědova v Olomouci, jak potvrzuje zástupce ředitele Miroslav Dvořák: „U nás uplatňujeme dva přístupy. Žáci do 4. třídy využívají pouze on-line komunikaci s učitelem. Nemají zřízené účty Office 365 a učitel je pouze zve na výuku v Teams. Od 5. třídy mají žáci založené týmy na každý předmět. Zde získávají podporu od vyučujících, mají tu materiály k výuce, odevzdávají své práce, ověřují si znalosti pomocí Forms. Důležité je setkávání celé třídy. Žákům jednoznačně chybí sociální kontakt a potřebují se vidět.“ Do virtuálního prostředí se posunulo také potkávání samotných učitelů, kteří se nyní přihlašují na virtuální pedagogické rady.


Posouváme výuku do 21. století

Otázka, jak přechod na digitální platformy zvládají učitelé, žáci i jejich rodiče, patří dnes k nejdiskutovanějším. I ze škol, které s digitálními technologiemi byly zvyklé pracovat před jejich uzavřením, potvrzují, že i pro ně mohla být tato změna zkouškou. „Pro některé učitele to byla velká výzva, ale zvládají to výborně. My pracujeme v Microsoft Teams, které jsou intuitivní. I u žáků se potkáváme s kladnou zpětnou vazbou a učitelé posouvají své digitální dovednosti mílovými kroky,“ uvádí Miroslav Dvořák z olomoucké základní školy, podle něhož aktuální situace pomůže posunout školy do 21. století.

Výhody využití moderních technologií si pochvaluje i ředitel Střední školy zemědělské a potravinářské v Klatovech Vladislav Smolík: „Žáci jsou nadšení, že mohou používat moderní technologie. Když nemají notebook nebo tablet, tak využívají mobil – pro ně je to přirozené prostředí. Učitelé možná s něčím bojují více, ale i oni jsou nakonec šťastní, když se naučí nové věci a zjišťují, že to funguje.“

Výzvou zůstává správné odhadnutí množství studia, aby učitelé nepřetěžovali své žáky a studenty, potažmo jejich rodiče. Domácí vzdělávání většinou nekopíruje to školní. Doma dítě nemá externí autoritu, s rodičem má jiný typ vztahu než s učitelem ve škole. Chybí vrstevníci a dítěti mohou chybět motivační faktory jako spolupráce, zdravé soupeření a kolektivní motivace, která ho nutí se ve škole přizpůsobit ostatním a učit se.


Učení příkladem

„Jsme připravení pomoct ostatním školám,“ zní z terénu ze škol, které jsou tzv. Microsoft Showcase School. „Máme zkušený tým na využití informačních technologií ve výuce. Naši lektoři nyní nabídli pomoc ostatním školám v kraji s nasazením Office365 a Teams. Díky tomuto týmu jsme mohli velice rychle zaškolit nejen pedagogické pracovníky naší školy, ale i ostatní zaměstnance. Tím pro nás výuka na dálku byla jenom dalším mezníkem v činnosti školy,“ upřesňuje Vladislav Smolík, ředitel Střední školy zemědělské a potravinářské v Klatovech, která je zároveň krajským vzdělávacím centrem Microsoftu. O své zkušenosti se s ostatními dělí i ZŠ Nedvědova v Olomouci. „Dalším školám radíme, ale rozdíly se mimochodem začínají rychle stírat. Je to o chuti učitelů stále na sobě pracovat,“ potvrzuje její zástupce ředitele Miroslav Dvořák.

Pedagogové mají nyní jedinečnou příležitost své žáky i sami sebe podnítit k mimořádnému rozvoji tvořivosti, komunikačních a digitálních dovedností, k řešení problémů a spolupráci s rodiči. Díky intuitivním technologiím je výuka nejenom možná, ale i zábavná a možná i více partnerská.

„Zvolte si cíle a technologii. Vyhledejte podporu. Nevymýšlejte již vymyšlené – teď na to není čas. Proškolte zaměstnance. Nastavte jednotná pravidla. Hodně spolu komunikujte. Pomáhejte jeden druhému. Vyhledávejte pomoc v komunitách například na Facebooku nebo LinkedIn,“ doporučuje Miroslav Kotlas z českobudějovického gymnázia.


Microsoft Teams školám umožňuje například:

– Pořádat video a audio schůzky, chatovat, sdílet a spolupracovat na dokumentech v reálném čase.

– Vytvořit svou vlastní třídu v aplikaci Teams s možností přidávat vybrané studenty, sdílet hodiny, vytvářet zadání, spolupracovat virtuálně v reálném čase, hodnotit a poskytovat zpětnou vazbu na jednom místě.

– Moderovat diskusi třídy pomocí vypnutí mikrofonu jednotlivých studentů či přiřadit je do role prezentujícího.

– Zadávat práci a zkoušet na dálku prostřednictvím Zadání. Úkoly a práci je možné zadávat individuálně nebo hromadně, zadané úkoly žáci potom přehledně vidí ve svém prostředí.

– Automaticky hodnotit písemky prostřednictvím formulářů MS Forms.

– Nahrát hodiny pro případ, že se studenti nemohou schůzky zúčastnit v reálném čase či se k hodině potřebují kdykoliv v budoucnu vrátit.

– Dělat hodiny interaktivnější pomocí tabule Whiteboard v aplikaci Teams. Učitel může žáky pozvat k tabuli, zadat jim řešení různých matematických úloh, nebo je nechat předvést jejich výtvarné dovednosti, jako by byli v běžné hodině ve třídě.

Další tipy najdete v tomto blogu.

Jana Mrákotová: Rodiče jsou nyní úplně v té nejpřednější linii a nemají nárok na nic, natož na volno, říká psycholog Radek Ptáček

Nouzový stav v Česku stále platí a celá řada omezení, jejichž cílem je zabránit šíření nákazy novým typem koronaviru, také. Zažíváme opatření která nemají obdoby, a to pak zvláště v novodobé historii, kdy svobodu a volnost pohybu bere celá řada z nás jako něco samozřejmého. Jedním z těch restrikcí nejzásadnějších a také nejdiskutovanějších je uzavření škol. V rozhovoru s psychologem Radkem Ptáčkem jsme se tentokrát zaměřili na to, jak děti vnímají současnou dobu koronavirovou, ale také na to, jak moc velkou roli škola v životě dítěte hraje.

Zdroj: www.G.cz 18. 4. 2020

Aktuálně celá řada rodičů zažívá situaci, která je nová jak pro ně, tak pro jejich ratolesti – domácí vzdělávání. Na rovinu, je něco jiného udělat s dítětem úkoly, když ve škole pár dnů chybí, protože má angínu a něco jiného je dítě doma vzdělávat dlouhodobě. Zároveň sebou nese absence školní docházky i fakt, že dítě kolem sebe nemá například kamarády. A udržet nějaký režim, je také někdy slušně náročné, přiznejme si. Že se celkově nejedná o lehkou situaci, potvrzuje i profesor psychologie Radek Ptáček. Jak vše zvládnout a je vlastně vůbec v lidských silách stoprocentně naplnit roli rodiče, ale také učitele a zároveň ještě normálně pracovat?


…Škola je prostředkem socializace

Děti nechodí do školy a nějakou dobu ještě nepůjdou. Jak je vlastně pro dítě škola důležitá? Nejde jen o vzdělání.

Škola, a to si málokdy uvědomujeme, je především prostředkem socializace a budování vztahu ke vzdělání, je základnou pro další specializované vzdělávání na středních a vysokých školách. Učit se mohou děti doma a řada rodičů tak činí. Osobně nejsem příznivcem modelu domácího vzdělávání. Děti se bezpochyby dobře naučí, ale celoživotně jim bude chybět prožití vztahů, které se budují pouze ve školním prostředí. Škola také hraje důležitou funkci v tom, že učí děti žít a chovat se v „instituci“. Celý náš dospělý svět je souborem institucí. No, a abychom byli funkční, musíme se s nimi naučit pracovat. Číst nepsaná pravidla školy jako instituce, chápat a učit se dodržovat nepsaná pravidla učitelů, spolužáků. Řešit nefér konflikty. To je něco, co rodič dítě nikdy nenaučí.

Sám jsem se ve své praxi staral o několik dětí, kteří téměř celou školu prožily v domácím vzdělávání. Měly skvělé znalosti, často na úrovni střední školy. Všechny děti – minimálně ty, které jsem viděl, měly znaky zvýšené úzkostnosti a všichni měly problémy na střední škole. Jeden mimořádně nadaný chlapec obešel během 2 let 4 gymnázia a ze všech odešel, protože chtěl „pouze to, aby k němu měli individuální přístup“.

Tímto neříkám, že celé domácí vzdělávání je špatné. V řadě případů je dokonce nutné a v nejednom případě jsem ho i doporučil. Nicméně pro tuto formu výuky musí být časově omezený důvod. Dítě musí zažít ve školním období školu.

Na druhou stranu je nutné vyjádřit velký respekt k rodičům, kteří učí své děti doma. V podstatě většina rodičů si to může v dnešní době intenzivně vyzkoušet a pocítit vděčnost, že máme školy.

Nehrozí, že se mezi dětmi více prohloubí rozdíly, že ztratí schopnost komunikovat, řešit běžné problémy, budou mít problém s autoritou?

To, co máme dobře zažité, ,se ztrácí hodně pomalu. Schopnost běžné komunikace byste ztratila možná po několika letech na opuštěném ostrově. Myslím, že dva měsíce mnoho škody nenadělají, ale ve chvíli, kdyby děti měly jít do školy až v září, tak to může být opravdu problém. Nikoliv ve ztrátě schopnosti komunikace, ale vidím problémy s disciplínou řádem, ale koneckonců i znalostmi. Když děti půjdou v září do školy, dva měsíce si budou – vlastně po půl roce, zvykat na nový režim. Co je učitel bude učit? První pololetí bude probírat látku z minulého roku a v druhém pololetí probere celou látku za daný ročník…

…Lze dětem vlastně nějak nahradit absenci kolektivu?

Jsou věci, které v životě ničím nahradit nelze. Je to stejné, jako kdybyste se ptala, čím lze nahradit kyslík nebo vodu. Ničím. Stejně je to s kolektivem, zvláště v dětském věků. Jeden ze základních vývojových úkolů dětského věku je socializace. To bez kolektivu nejde. Dítě bez možnosti být s vrstevníky po dlouhou dobu (zvláště děti různě zanedbávané a týrané) jsou ve schopnosti vycházet s druhým, vytvářet vztahy atp. doslova omezeni na celý život. Samota je zlá věc. Některé výzkumy poukazují na skutečnost, že může mít horší zdravotní dopady než kouření nebo alkohol. Musí se ovšem jednat o dlouhodobou osamělost – s opravdickým pocitem samoty. Jestliže jste introvert a vídáte se s někým jednou za týdne a úplně vám to stačí, tak to pro vás neplatí v plné míře, ale z části rozhodně ano.

Mezi dětmi jsou za normální situace rozdíly. Nehrozí, že se v tento moment ještě prohloubí a po návratu do školy vznikne u některých pocit outsiderů?

Toho bych se nebál, myslím, že návrat do školního prostředí může mít opačný efekt, děti budou šťastné, že jsou v kolektivu, uvědomí si sílu přátelství, na staré křivdy se zapomene. Ze sociálního hlediska dočasné odloučení může znamenat dobrý restart.


Psychické problémy narostou

Máme se obávat toho, že naroste počet psychických problémů právě i u dětí?

Psychických problém v dospělé populaci jistě přibude. U dětí bych to neviděl nějak zvláštně dramaticky. Děti žijí v situaci, která je teď a tady a jestliže je jako rodiče vyloženě nestrašíme, nehovoříme s nimi o počtech mrtvých atp., tak není čeho se obávat.

Naprosto jiná situace ovšem může být v rodinách, která epidemiologická opatření dostala do složité ekonomické situace. Takových rodin může být mnoho. A vzhledem k tomu, že duševní stav dítěte je odrazem duševního stavu rodiče, mohou se psychické problém z rodiče snadno na dítě přenést. Rodič, který má plnou hlavu závažných existenciálních problémů, přišel o práci, propadá se do dluhové pasti, neví, jak zaplatí nájem, tak snadno propadne i velmi závažných duševním poruchám z úzkostně depresivního spektra. Takový rodič sice může zajít za psychiatrem nebo psychologem. Ale nemusí si již uvědomit, že jeho dítě strádá ještě více, jen to třeba není vidět nebo nemá sílu se věnovat například problémů ve škole, nočním můrám atp.

Tlak je v souvislosti s domácí výukou vyvíjený i na rodiče. Ne každý má schopnost věci vysvětlit, předat dál. Nehrozí, že u rodičů začne narůstat pocit, že selhávají oni?

Aktuální situace děti jistě nějakým způsobem ovlivní. Ale jak jsme si řekli, rychle se z toho oklepou a rychle zapomenou. Opravdu mimořádně velká zátěž je v současné době kladena na rodiče. Informací, článků a rozhovorů o dětech je spousta. Na rodiče se ovšem jakoby zapomnělo. Současná situace je taková, že máme plnou republiku vyčerpaných, vyhořelých rodičů, kteří mají pocit, že selhávají úplně ve všech aspektech výchovy svých dětí. Pracovat, učit děti, vytvářet program na celý den, do toho se starat o domácnost prostě nejde.

Hodně a často chválíme děkujeme zdravotníkům, hasičům a policistům, za to že situaci řeší v první linii. Ale rodiče jsou v té úplně nejpřednější linii. Nemají směny, nárok na volno. Nemají nárok vůbec na nic, nemají žádnou podporu ani jistotu – „Kdy to skončí?“ a „Půjde moje dítě do školy nebo ne?“ nebo „Jak to bude se zkouškami na novou školu.“

Kromě těžkých osudů lidí, které „COVIDkrize“ přivedla na existenční dno, ze kterého se budou dostávat těžko a dlouho, způsobí také menší či větší šrámy na rodičovských vyčerpaných duších.

Moc se nemluví o učitelích. Na ně budou kladené po návratu dětí velké nároky. V čem vidíte právě pro ně z pohledu psychologa největší riziko?

O učitelích se nemluví vůbec. Jakoby v této situaci přestali existovat. Přesto existují a mají možná více práce, než kdyby chodili do běžné výuky. Já sám jako rodič jsem si uvědomil, jak náročná a nedoceněná práce učitelů je. Kdyby nyní všichni učitelé vešli do stávky a požadovali dvojnásobný plat, tak by statisíce rodičů jistě dotlačilo příslušné orgány k tomuto kroku.

Na učitelé jsou nyní kladené velké nároky. Musí si připravovat výuku úplně jinak než jsou zvyklí, zpětnou vazbu, kterou by dítěti dali v několika větách, musí sepisovat do mailů. Učitelé jsou již nyní velmi vytíženi a společnost to vůbec nereflektuje.

Po návratu do školy to bude ovšem daleko větší „nálož“. Budou řešit návrat dětí k řádu a školním pravidlům, budou zjišťovat úroveň znalostí a dovedností jednotlivých žáků, k tomu budou muset přizpůsobovat výuku. Budou v obrovském presu nucení probrat v jednom pololetí vlastně pololetí dvě.

Učitelé a obecně pedagogičtí pracovníci jsou dlouhodobě „neviditelnou“ a velmi podceněnou profesí, přestože na nich stojí celá společnost. Za každým, kdo něco přináší společnosti – běžní lidé, kteří vykonávají běžnou práci, ale i za inženýry, profesory, umělci… prostě za všemi, stojí často bezejmenná řada pedagogů, která k úspěchu daného jedince a jeho přínosu společnosti přispěla.

Vezměme tuto zkušenost vzdělávání doma k uvědomění si, jak důležitá, náročná a cenná práce učitelů je.

Celý text najdete ZDE.

Alfred Adler: Smysl života

Dílo ze sklonku autorovy kariéry patří ke knihám, v nichž autor rekapituluje a shrnuje. Dává prostor tomu, aby završil své celoživotní názory. Na mnoha místech opakuje, co již dříve napsal, a zároveň jako by se zde pokusil shromáždit co nejvíce definicí toho, co zkoumá.

Zkrátka tak nepřijdou pojmy jako „komplex méněcennosti“, „touha po moci“, „pořadí mezi sourozenci“, „pocit sounáležitosti“ či „rozmazlování“. Titulní pojem, „smysl života“, Adler chápe ve dvojím smyslu: Subjektivně se jedná o smysl, který člověk spatřuje ve svém životě, objektivně pak o to, co souvisí s reálnou schopností spolužití s druhými lidmi. Člověk, jemuž chybí tento objektivní smysl, je podle Adlera neurotický, psychotický, perverzní, závislý nebo kriminální. Kniha z roku 1933 bývá považována za poslední velký Adlerův spis.

Alfred Adler (1870–1937) se narodil na vídeňském předměstí do rodiny židovského obchodníka. Stal se lékařem a po počátečním příklonu k psychoanalýze se s Freudem rozešel a založil vlastní školu individuální psychologie. Nejvíce proslul svým pojednáním o souvislosti mezi pocitem méněcennosti a pudem k moci, které bylo částečně ovlivněno tím, že trpěl tělesným postižením. Byl autorem více než 300 knih a statí na téma lidských vztahů, výchovy či psychoterapie. Zemřel ve skotském Aberdeenu. Bývá považován za předchůdce soudobé humanistické psychologie.

Více informací a ukázky najdete ZDE.

Hana Vaverková: Inspirativní důchodce

Ze dne na den jsme zůstaly doma. Já i moje osmiletá vnučka Laura bydlící o kilometr dál. Nastal nouzový stav, karanténa a vyučování on-line. Prvních pár týdnů to docela šlo. Zvykaly jsme si na roušku, plnily úkoly posílané třídní učitelkou, trénovaly násobilku a odpoledne vyrážely na dobrodružné výpravy do liduprázdného okolí.

Když jsem k večeru předala vnučku pracujícím rodičům, lékařům, posílala jsem svým čtvrťákům a páťákům dobrovolné vlastivědné úkoly. Dobrovolně je plnila asi jedna třetina.

S kolegyněmi jsem se viděla jen jednou. Ve škole, v rouškách, s odstupem. Vypadaly strhaně, pokud to lze poznat jen podle očí a vlasových odrostů. Zvláště ty, které mají dvě nebo tři malé děti.

Na moji otázku, jak přimět dítě dobrovolně plnit dobrovolné úkoly se zasmály a řekly, že ty jejich nechtějí plnit ani ty povinné.

Na první videokonferenci jsem se připojila se zpožděním. Anglickým pokynům jsem nerozuměla. Naštěstí přišel můj syn a zmáčkl správné klávesy. Taky mi pomohl se Školou v pyžamu, Trellem a Creonetem.

Po měsíci každodenního vaření pro 6 osob mi došel dech, chuť a nápady, co dát do trouby. Vnučka ustrnula na násobilce 4. Kdykoliv jsem při kuchtění navrhla, pojď trénovat, ozvalo se plačtivé – babi né.

Při psaní a čtení polehávala na stole. Karafiátovi Broučci ji nenadchli. Zato se se zájmem začetla do thrilleru skandinávského autora Žena v kleci.

Už dlouho jsem nic nečetla. Já, vášnivá čtenářka, mám nyní problém začíst se do novin nebo časopisů, o románu nemluvě. Zato mám už dávno splněno 100 jarních kilometrů.

Ještě že bylo většinou hezky a mohly jsme se po dopolední dřině skamarádit s Laurou na odpoledních vycházkách. Někdy jsme s sebou vzaly i našeho psa Jona. Prošly jsme naší vesnicí a objevily staré studny z roku 1875 a obrázek Panny Marie u jedné z nich. Zašly jsme do blízkého lesa a několikrát zabloudily i se psem. Pak jsme se pouštěly dál – k potokům, řekám, jezerům a rybníkům. Za jak dlouho oběhneš tenhle rybník? hecovala jsem ji někdy koncem března. Byla rychlá a po zásluze si vychutnala modrou Fidorku. Několikrát jsme se vypravily autem ke vzdálenějším vodopádům, jednou k rozhledně a dvakrát ke zříceninám hradů ze 14. století. Pod vodopádem jsem měla krizi. Kameny, které Laura v mžiku přeskákala, se pro mě staly překážkou. Trapně jsem skončila ve vodě a namočila si botasky.


A co moje on-line výuka?

Jednou týdně přidávám k dobrovolným úkolům i tipy na vlastivědné výpravy. A protože jsme ve čtvrté třídě ve středověku, doporučila jsem žákům výlety k blízkým hradům. Tři už jsme navštívily s Laurou. Byly sice zavřené, ale daly se obejít. A taky jsme ušetřily za vstupné.

S páťákama probírám na dálku Marii Terezii. Víte, že měla 16 dětí?!! A ještě bychom se měli národně probudit a pak se probojovat první a druhou světovou. Když to dobře půjde, skončíme v současnosti. Uf!


Vypadá to nadějně

Za měsíc bude moci Laura do školy. Co bude se mnou, nevím. Jsem sice v rizikové skupině 65 plus, ale zdaleka se tak necítím.

Zajímavou alternativu jsem našla na jednom webu. V článku s nadpisem „Je hezké, když se člověk věnuje profesi i v důchodu“ říká Harold Schlumberg: „Já mám to štěstí, že jsem byl chemickým inženýrem a jedna z činností, kterou dělám nejraději, je přeměna piva, vína, skotské a koktejlů na moč. Dělám to každý den a skutečně mě tato činnost těší“.

Harold může být v této těžké době inspirací i pro nás.

Lucie Fialová: Už po týdnu mě napadlo, co kdybychom se na všechno učení vykašlali, říká výtvarnice Kateřina Šedá. Vždyť to hromadné zastavení je geniální edukační věc

Být na jednom místě a všímat, si co se v mém bezprostředním okolí děje. To je jedno z poselství projektů mezinárodně uznávané výtvarnice Kateřiny Šedé. Teď se jí to splnilo, až ji někteří podezřívají, že koronavirové zastavení je další z jejích akcí. Sama si ho užívá, nebýt jedné věci… Domácí škola!

Zdroj: Rodiče vítáni 17. 4. 2020

„Už po týdnu doma mě napadlo – co kdybychom se na to učení kompletně vykašlali. Vždyť to hromadné zastavení je geniální edukační věc,“ říká matka páťačky Julie. I ta dostala příležitost se vyjádřit. A taky manžel David. Přinášíme netypický rodinný rozhovor.

Jak vám jde domácí škola?

Julie: Radši bych šla do školy.
Kateřina: Hrozně, polovinu času mě stojí dohadování s dcerou, aby si vůbec k učení sedla. Občas mám pocit, že k tomu má úplný odpor. Vzhledem k tomu, že je dyslektička a dysgrafička, všechny úkoly jí trvají mnohem déle než jejím spolužákům. Škola nám taky moc nepomáhá. Každé pondělí dostaneme úkoly a nějak si s tím musíme poradit sami. Úplně ve všem máme zpoždění, včetně povinné literatury. A úkoly typu: „Zazpívejte si s domácími mazlíčky a jako důkaz pošlete video“ neplníme už vůbec.
David: Kromě Julie, která chodí do páté třídy, máme ještě druhou, čtyřletou dceru. Takže dopoledne jeden z nás pracuje a druhý vaří, učí, hlídá a hraje si zároveň. Většinou tak s Kateřinou oba doufáme, že na nás připadne ta práce.

Co nového jste se za ten měsíc a kousek naučili nebo zjistili?

Julie: Dny s učením jsou delší než dny bez učení. Ale my se učíme každej den, takže jsou všechny dny teď stejně dlouhý. Taky jsem se naučila víc sprostých slov.
David: Nevím, jestli naučili, spíš učíme. Máme hodně nestereotypní životní rytmus, takže se snažíme naučit stereotypu. Moc se nám to ale podle mě nedaří, máme v tom ještě pořád velké rezervy.
Kateřina: Já jsem zjistila, že si z páté třídy nic nepamatuju. A Julie taky ne.

Naučili jste se i něco, co se neučí ve škole?

Julie: Naučila jsem se skoro udělat přemet, rozbít kokos podle videa a taky s mamkou kreslíme Brnox.
Kateřina: Naše děcka se naučila pouze věci, co se ve škole neučí. Od různých domácích prací, přes vaření až po každodenní kreslení něčeho nestandardního.
David: Snažíme se každý den, aby se děti naučily anebo zažily něco neobvyklého. Může to být úplná hloupost. Včera jsem třeba vylezl s dětma na střechu kůlny a dívali jsme se na známé věci z trošku jiné perspektivy. Jindy jsme dělali krmítko pro veverky, pozorovali mravence. Ale taky jsme řezali dřevo, pekl se velikonoční zajíc, čeká nás malování pokojů… Pro děti se dá vymyslet hrozně moc věcí. Učí se při všem.

A co byste se chtěli naučit – bez ohledu na to, jestli to chce škola.

Julie: Já se chci naučit přemet.
David: Vidět věci v souvislostech. A naučit se teoretické znalosti přenést do praktického života. To je podle mě mnohem důležitější než encyklopedické znalosti.
Kateřina: Já bych se chtěla jednoznačně naučit společné koncentraci na jednu věc. Už na začátku karantény jsme zavedli dny bez telefonů a tabletů, protože každý z nás byl smrtelně roztěkaný. Tahle droga nás neustále svádí komunikovat s někým jiným, stačí, když pípne sms, a člověk zapomene na lidi v místnosti. Přála bych si, aby nás technologie přestaly ovládat a my jsme začali ovládat je. Vypadá to jako malichernost, ale pro mě je to na samostatný školní předmět.

Které úkoly vás nejvíc baví, a které nejmíň?

Julie: Žádné úkoly mě nebaví, život není úkol. Baví mě tělocvik, protože z něho nejsou žádný úkoly.
David: Výuku máme rozdělenou. Já učím matematiku, Kateřina češtinu a angličtinu, o zbytek se dělíme. Mě zatím asi nejvíc bavil přírodopis. Na základce jsem to měl spíš podle učitelů, takže většinou vedl dějepis, nejvíc jsem se, kupodivu, nudil v hudebce. Tam jsem snad za celou dobu neměl učitele, který by mě pro ten předmět nadchnul. A to mám hudbu rád, i když noty neumím dodnes.
Kateřina: Nás baví úkoly, které si dáváme sami. Strašně ráda bych se nadchla třeba pro časování sloves, ale nejde mi to. Navíc bydlíme přímo u lesa, venku je teď pořád krásné světlo a jaro je strhující. Snažím se děcka učit dívat a něco skutečně uvidět… na procvičování budou mít v životě ještě dost času…

Celý text rozhovoru si můžete přečíst ZDE.

Jana Nováčková: Nepleťme si on-line výuku s domácím vzděláváním

Podnětem pro napsání tohoto článku byl povzdech jednoho kolegy, že tato situace přináší domácímu vzdělávání medvědí službu, protože pro širokou veřejnost bude představa o domácím vzdělávání to, co se dělo za koronaviru.

Zdroj: blog autorky 4. 4. 2020

Obávám se, že může mít pravdu. Skutečně může lehce dojít k záměně – lidé se mohou domnívat, že když se současné učení dětí odehrává doma, že je to tedy domácí vzdělávání. Není. Termín domácí vzdělávání se běžně používá pro individuální vzdělávání na 1. a 2. stupni ZŠ podle § 41 školského zákona č. 561/2004 Sb. Není nárokové, rodiče o něj musí žádat. Dítě musí být zapsáno v nějaké škole (která ani nemusí být v místě jeho bydliště), kam jednou za půl roku dochází na přezkoušení, zda zvládlo povinný obsah učiva. Podstatné je, že čas mezi těmito přezkoušeními je plně v režii dané rodiny. Děti (a potažmo jejich rodiče) nedostávají ze školy žádné pokyny, žádné úkoly.

Současnou „koronavirovou“ situaci naopak charakterizuje, že vzdělávání dětí řídí stále škola. Na dálku přes technologie. Rodiče se najednou ocitli v roli nedobrovolných pomocníků učitelů. I oni, tak jako jejich děti, jen vykonávají úkoly, ani oni, tak jako jejich děti, nemají žádný vliv na to, co a jak mají dělat.

Domácí vzdělávání probíhá zcela jinak. Především vychází z potřeb a zájmů dětí. „Domškoláci“ (jak se jim běžně říká) se zajímají o nejrůznější věci. Když se děti mohou věnovat tomu, co je zajímá, mají báječnou příležitost poznávat sebe sama, své silné i slabé stránky. Rodiče děti podporují, poskytují jim informace, kde či od koho by se mohly o svém zájmu dozvědět víc, pomáhají jim, pokud o to děti požádají. Děti se učí z vlastní vnitřní motivace.

Domácí vzdělávání vyžaduje, aby jeden z rodičů (případně prarodičů) byl s dítětem doma. To může být pro některé rodiny nepřekonatelné. Tak vznikly komunitní školy, tj. různá sdružení, spolky, kde v pronajatých prostorách děti zapsané v individuálním vzdělávání tráví čas společně ve věkově smíšené skupině dalších „domškoláků“. S nimi je několik dospělých (pedagogické vzdělání není podmínkou), kteří jsou jim k dispozici pro jejich vlastní, vnitřně řízené učení. Společně si vyvozují pravidla, aby se každý cítil bezpečně.


Mnoho lidí nevěří, že by se děti samy učily

Učení je jedním ze základních nástrojů přežití. Příroda si to pojistila tím, že když něčemu porozumíme, něčemu novému se naučíme, vyplavují se „hormony štěstí“ a my se cítíme báječně. Přesto je velká část dospělých přesvědčena, že děti se samy od sebe nechtějí učit, takže je k tomu musíme „pro jejich dobro“ donutit. Většinou k tomu dochází na základě běžné zkušenosti, že málokteré dítě se dobrovolně učí tomu, co po něm žádá škola.

Ani dospělí, ani děti obvykle sami od sebe nedělají to, co jim nedává smysl. Dělat věci bez zjevného smyslu odporuje tomu, jak funguje náš mozek. Ten se nejdřív potřebuje ujistit, že nám nehrozí žádné nebezpečí (to se musí vždy odstranit na prvním místě). Když jsme ale v bezpečí, snažíme se najít smysl toho, čím se máme zabývat. Smysluplnost bývá hodně individuální. Co má smysl pro jednoho, nemusí mít smysl pro jiného – třeba jen v té chvíli nebo vůbec.

Platí to i pro učení. Ve škole je zjevně nesmyslného obsahu poměrně dost (což asi řada rodičů v současné situaci registruje). Některé povinné učivo postrádá smysl samo o sobě, nemalá část nesmyslnosti jde na vrub nepřiměřenosti učiva schopnostem a zralosti dětí. Přesto většina dospělých bez dalšího přemýšlení věří, že je v pořádku, aby se děti učily, co nemá smysl. Nezřídka i obviňují děti, že je to jejich vina, že je to nezajímá, že se málo snaží atd. Přirozený důsledek pak je, že pokud je vina na straně dítěte, školství není třeba měnit.


Když chybí smysl, nastupuje vnější motivace

Pokud tedy není důvod se něco učit, protože to postrádá smysl, a učitelé to musí nějakým způsobem do svých žáků aspoň na krátkou dobu dostat, pak nezbývá než použít vnější motivaci, tedy pochvaly, odměny, tresty. Ve škole takto fungují hlavně známky a poznámky. Výzkumy působení odměn a pochval začaly před padesáti lety a stovky experimentů potvrdily jejich obrovská rizika. Především, že pochvalami a odměnami znehodnocujeme odměňovanou činnost na pouhý nástroj na jejich získání. Totéž se děje i s učením. A děje se to neuvěřitelně rychle – prakticky během prvních dvou měsíců v první třídě. U poměrně velké části dětí to vede k tomu, že se utlumí jejich přirozená motivace dokonce k veškerému učení. To, že se děti nechtějí učit, je tedy důsledek, nikoliv příčina.

Vnější motivace nemůže z podstaty věci vést ke kvalitní práci. Ta se provede jen v takové míře, abychom nepropásli odměnu či abychom nebyli potrestáni. Není důvod do ní vkládat energii, když je to jen pouhý nástroj, sám o sobě bezcenný. Když už není na obzoru příslib odměny či pochvaly nebo hrozba trestu, není proč v činnosti pokračovat. Daniel Pink v knize Pohon (Anag, 2011) píše, že poznatky o dopadech vnější motivace patří k nejdůležitějším objevům společenských věd ve 20. století, ale také k těm nejvíce ignorovaným.

Porozumění světu je pro děti jedním ze základních cílů jejich vývoje. Je omylem si myslet, že by se chtěly učit „jen samé hlouposti“. Dokládá to i fakt, že většina „domškoláků“ mívá mnohem širší rozhled než mají obvykle děti ve škole. Také výsledky absolventů svobodných demokratických škol jako jsou Summerhill nebo Sudbury Valley School za desetiletí jejich existence dokazují, že i když tamní děti neabsolvují žádné povinné učivo, jejich uplatnění v životě je velmi dobré včetně náročných profesí.

Pokud by se stalo, že z nějakého důvodu by se dítě, které již absolvovalo několik ročníků tradiční školy a stalo se závislé na vnější motivaci, mohlo samo rozhodovat, co bude dělat, čím bude trávit svůj čas, pravděpodobně měsíce až roky nesáhne po ničem, co připomíná učení ve škole. Scénář hraní na počítači je vysoce pravděpodobný (tam má vše pod svou kontrolou). To je zkušenost výše jmenovaných svobodných demokratických škol. Teprve po individuálně dlouhém čase naleznou děti opět svou vnitřní motivací a začnou naslouchat svým vlastním zájmům, otázkám, na které chtějí znát odpovědi.

Argumentem odpůrců vnitřně řízeného vzdělávání bývá, že přece v životě musíme dělat věci, které nás nebaví. Jistě. Vnitřní motivace neznamená dělat jen zajímavé věci. Z vnitřní motivace děláme i věci, které nás nebaví, ale jsme přesvědčeni o jejich smysluplnosti. Takových činností není málo. Děti, které měly to štěstí, že si mohly uchovat vnitřní motivaci, tedy ty, které měly dost možností dělat si věci podle sebe, budou v situacích sice nezábavných, ale smysluplných činností mnohem zodpovědnější než děti, které se v důsledku neustálého vedení, přikazování a používání odměn a trestů staly závislé na vnější motivaci.

Myslím, že současná situace on-line výuky nabízí rodičům příležitost k zamyšlení, co je pro děti opravdu důležité – zda plnění záplavy úkolů nebo rozvíjení svých silných stránek, svých zájmů. Tak jako to mají možnost zažívat děti v domácím vzdělávání. V tom skutečném, podle § 41 školského zákona.

Karel Gargulák: Nemá smysl nechat žáky v krizové situaci propadat aneb české ministerstvo školství může hledat inspiraci u slovenských kolegů

Ministr školství Robert Plaga v Otázkách Václava Moravce 5. 4. prohlásil, že jeho rezort připraví vyhlášku, která by měla učitelům dát návod, jak klasifikovat děti v druhé polovině současného školního roku. Co by mohl takový předpis obsahovat a jak vůbec k hodnocení žáků konkrétně přistoupit?

Zdroj: blog Karka Garguláka 8. 4. 2020

Inspiraci přinesl na tiskové konferenci hned následující den Plagův čerstvě jmenovaný slovenský kolega Branislav Gröhling. Jím vydané pokyny k hodnocení žáků byly zároveň publikovány na webu www.ucimenadfialku.sk. Právě tento web slouží jako komplexní zdroj informací, doporučení a metodického vedení všem ředitelům, učitelů, žákům i rodičům v době uzavření škol a zajištění výuky na dálku.

Zpátky však ke klasifikaci. Závazné pokyny slovenského ministra školství k hodnocení žáků základních a středních škol stojí na třech základních principech:
“a) zajistit spravedlnost při hodnocení každého žáka respektováním individuálních podmínek na domácí přípravu a distančního vzdělávání,
b) soustředit pozornost na poskytování slovní zpětné vazby,
c) akceptovat jedinečnost aktuálních podmínek vzdělávání žáků.”

Konkrétně v případě základních škol ministerstvo školství konstatuje, že během vzdělávání na dálku neplatí běžná klasifikace (tedy “klasické známkování”). Hodnocení má mít charakter konstruktivní zpětné vazby poskytované žákům během učení. Má mít motivační charakter, pojmenovat žákům chyby, které dělají a navrhnout postup při jejich odstraňování. Průběžné hodnocení má mít rovněž značně individualizovaný charakter, zohledňovat věkové a individuální zvláštnosti žáka a přihlížet k jeho momentální psychické i fyzické disponibilitě.

Dále pokyny hovoří o tom, že se v průběžném i závěrečném hodnocení musí přihlížet k okolnostem, možnostem a individuálním podmínkám pro domácí přípravu během přerušeného vyučování ve školách. Tj. Slováci jsou si výrazně vědomi nerovných podmínek v zajištění přístupu ke kvalitnímu vzdělávání v rámci domácí přípravy, což je jedno z největších rizik, na které je upozorňováno snad ve všech zemích (viz doporučení OECD).

Ředitel školy má dle pokynů ministerstva za úkol označit ty předměty, které sice měly být původně klasifikovány, ale podmínky vzdělávání na dálku neumožňují naplnit cíle předmětu kvalitně či plnohodnotně (např. výchovy). O tomto kroku ve formě doporučení v pořadu OVM hovořil i český ministr Plaga.

Ve všech ročnících základní školy se může realizovat závěrečné hodnocení i formou slovního hodnocení. V rámci závěrečného hodnocení lze využít kombinované hodnocení (klasifikace a slovní hodnocení) buď v rámci různých vyučovacích předmětů nebo i v rámci téhož předmětu.

V první třídě se dle slovenského ministerstva školství průběžné i závěrečné hodnocení musí realizovat pouze formou slovního hodnocení (!). Tj. už žádné obrovské dvojky, trojky na vysvědčení u začínajících školáka, ale relevantní popisná zpětná vazba jeho úspěchů, práce, silných stránek a prostoru pro zlepšení.

Při průběžném i závěrečném hodnocení se doporučuje zohlednit také sebehodnocení žáka. Což není v rámci klasického pojetí hodnocení na českých i slovenských školách zcela běžné. I s ohledem na absenci dostupných materiálů k problematice “formativního hodnocení” musí učitelé a ředitelé vycházet především ze zdrojů nezávislých vzdělávacích organizací. V tomto ohledu mezi nejvíce citované (i samotným MŠMT) patří výstupy, materiály a publikace organizace EDUkační LABoratoř, která je po dobu uzavření škol poskytuje zdarma.

Pokud jde o postup do dalšího ročníku, žáci na Slovensku nebudou moci být ze žádného předmětu hodnocení jako nedostateční nebo že dosáhli neuspokojivých výsledků. V tomto školním roce se tedy nebude opakovat ročník. „V případě, že si žák 2. stupně neplní své povinnosti ze subjektivních důvodů a zároveň měl nedostatečné výsledky i za období před přerušením vyučování ve školách, bude moci pedagogická rada navrhnout jeho přezkoušení.”

Velmi inspirativní pro českou realitu jsou i pokyny slovenského ministra školství pro získávání podkladů pro hodnocení vzdělávacích výsledků žáka. Ty mají učitelé v čase přerušeného vyučování ve školách sbírat zejména z portfolií žákovských prací a rozhovory se žáky, popř. konzultací s rodiči. Podklady mohou být projekty, řešení komplexních úloh, samostatné praktické práce zpracované žáky během domácí přípravy s přihlédnutím k individuálním podmínkám každého žáka. Všechna tato doporučení organizace EDUin dlouhodobě uvádí jako žádoucí, přičemž jsou i tématem letošního auditu.

Jedním ze zásadních bodů pokynů je také to, že během přerušeného vyučování se na slovenských školách nedoporučuje hodnotit žáky na základě testů a písemných zkoušek (!).

Dle slovenského ministra školství se po obnovení vyučování ve školách nesmí realizovat písemné a ústní zkoušení nejméně tři týdny od nástupu žáků do školy. Zde se jedná o reakci na jeden z možných fenoménů, kdy po otevření škol může nastoupit “honba za známkami” pro účely závěrečné klasifikace.

Tolik ke slovenskému příkladu jasných pokynů k hodnocení a klasifikaci žáků na základních školách v době přerušené prezenční výuky.

Na pondělní tiskové konferenci však nově pověřená šéfka Státního pedagogického ústavu Miroslava Hapalová, mimo jiné analytička projektu To dá rozum, jehož cílem je postupná proměna slovenského vzdělávání, deklarovala, že organizace po Velikonocích připraví i doporučení k redukci závazného obsahu vzdělávání a identifikaci klíčových oblastí vzdělávání a naopak k pojmenování těch méně prioritních. Tedy to, o čem český ministr školství prozatím pouze mluví, bude mít na Slovensku podobu konkrétních doporučení hlavní kurikulární autority.

Dále ústav přebral od ministerstva školství správu zmíněného webu www.ucimenadialku.sk, na jehož obsahu bude i nadále spolupracovat s profesními, akademickými a neziskovými organizacemi. Tato spolupráce bohužel v ČR prozatím nenastala.

Všechny tyto kroky a opatření mohou být inspirativní pro českou realitu, kde MŠMT i přes pár sympatických aktivit (web #NaDálku, několik obecných doporučení, spolupráce na přípravě pořadu UčíTelka či webináře NPI ČR), prozatím z pohledu jasnějšího metodického vedení a přímé podpory školám, ředitelům a učitelům, příliš mnoho neudělalo. Z kroků slovenského ministerstva lze do jisté míry i cítit, že Slováci chápou současnou situaci jako příležitost pro otevření mnoha témat (obsah vzdělávání, hodnocení). To vše s cílem získání podpory pro postupnou proměnu vzdělávání a vzdělávacího systému. Následujme je!

Autor působí jako analytik a konzultant organizace EDUin

Vladimíra Spilková: Je učitelství ohroženou profesí? A je příprava budoucích učitelů v krizi?

Na obě otázky uvedené v titulku odpovídám ano a vysvětlím, proč považuji současný stav za alarmující. Zatímco ve vyspělých zemích je v posledních desetiletích kvalita učitelů v centru pozornosti vzdělávací politiky a vytváření příznivých podmínek pro učitelskou profesi, pro co nejkvalitnější přípravu budoucích učitelů a podporu jejich celoživotního profesního rozvoje jednou z jejích priorit, Česká republika v této oblasti zcela zaspala. Dlouhodobě neřešené problémy vyústily v krizi učitelské profese, jejíž řešení je složité a rozhodně nebude rychlé.

Zdroj: Řízení školy 4/2020, 24. 3. 2020

Shrňme na úvod klíčové problémy a výzvy k řešení:

– Školám chybí tisíce učitelů (aktuálně chybí 6 000 úvazků, ve výhledu až 11 000).

– Není dostatek kvalitních uchazečů o studium učitelství (na některé obory se lze dostat bez přijímacích zkoušek).

– Značná část absolventů nenastoupí do profese (nejsou přesná čísla, kvalifikovaný odhad je 30–50 %).

– Máme vysoký věkový průměr učitelů (čeští učitelé patří k nejstarším v rámci zemí OECD).

– Nedaří se generační výměna (počet odcházejících učitelů není pokryt počtem absolventů), výrazně klesá počet učitelů do 35 let (mezi roky 2006 a 2016 poklesl podíl této věkové kategorie učitelů o 10 %).

– Roste počet odchodů z profese, alarmující je to zejména u začínajících učitelů (odhad až 30 % během prvních tří let).

– Přetížení učitelů a stres vedou u značné části učitelů k syndromu vyhoření (dle výzkumů u 20 % učitelů; dalších 50 % je jím ohroženo, vykazuje již znaky vyhoření).

– Neřeší se problém kvality učitelů z hlediska jejich schopností (někdy i motivace) zvládat nové požadavky a výzvy spojené s nutnou proměnou školního vzdělávání a s ohledem na charakteristiky a potřeby současné žákovské populace (podloženo výzkumy – např. Vašutová, 2006; Kratochvílová, 2007; Simonová, Straková, 2005).

– Neřeší se problém přípravy budoucích učitelů z hlediska jejich připravenosti pro kvalitní výkon profese, pro změněné paradigma vzdělávání (proměna cílů – zaměření na osobnostní rozvoj žáka, individualizace a společné vzdělávání, inovace obsahu, progresivních metod výuky, způsobů hodnocení žáků apod.) a pro nové role učitele – jako průvodce vzděláváním, jako facilitátora, který žákům pomáhá a podporuje je v jejich osobnostně-sociálním rozvoji, apod.

– Potýkáme se s dlouhodobým silným podfinancováním resortu školství, které je příčinou mnoha výše uvedených problémů. Změnit tento stav je kardinální úkol (první kroky k nápravě jsou realizovány), ale sám o sobě tento krok k řešení kritické situace rozhodně nestačí.

Je jasné, že řešení nebude jednoduché a rychlé, neboť jde o komplex složitých, vzájemně provázaných a dlouhodobě opomíjených problémů.

Zaměřím se nyní na problém kvality vzdělávání budoucích učitelů. A to ze dvou důvodů. Podle výsledku analýzy Delphi z června 2019 (byla realizována a využita v souvislosti se Strategií 2030+) 700 odborníků ve vzdělávání považuje kvalitu přípravy budoucích učitelů za jeden z pěti hlavních problémů českého vzdělávacího systému. Osobně jsem rovněž přesvědčena, že zásadní změna přípravy učitelů je klíčovou výzvou, neboť změna v této oblasti má potenciál výrazněji ovlivnit další problémy, jako je např. zájem uchazečů o studium, kvalitní výbava absolventa profesními kompetencemi pro práci se žáky a s tím spojená motivace k nástupu do profese, spokojenost a ochota v ní zůstat apod.

Zdůrazňuji, že mluvím o zásadní změně v přípravě budoucích učitelů. Je známo, že patřím ke kritikům současného stavu. Ve zkratce řečeno – teoreticky a oborově vzdělaní absolventi nejsou dostatečně připraveni na zvládání výzev současné praxe a požadavků na kvalitní vykonávání profese. Týká se to zejména budoucích učitelů pro 2. stupeň základní školy a školy střední. Na všech fakultách připravujících učitele v ČR je realizován akademický model studia učitelství, v němž dominuje teoretická příprava, předimenzovaný obsah studia s nedostatečným ohledem ke skutečným potřebám praxe, atomizované obory bez integrace do smysluplného celku, nízký podíl pedagogické praxe, nedostatečně propojené s teoreticky orientovanou výukou. Na rozdíl od zahraničních trendů trvá velmi silné podcenění praktické přípravy na profesi. Zatímco ve vyspělých zemích je podíl praxe v kurikulu učitelského vzdělání 20 až 40 %, u nás je to 8 až 10 %.

Důraz je kladen na studium oborů na úkor profesní přípravy (pedagogika, psychologie, oborová didaktika, praxe). Je podceněna podpora osobnostního rozvoje, leckde dokonce tato dimenze přípravy učitelů zcela chybí. Stále je vlivný mýtus, že kdo umí obor, umí také učit. Ani nový systém akreditací a standard pro tzv. regulovanou profesi nepřinesl zlepšení, spíše zakonzervoval špatný stav.

Z hlediska procesů výuky převládají levné formy, přednášky a velké seminární skupiny s malým prostorem pro aktivní procesy profesního učení, tradiční způsoby hodnocení – od přijímacích zkoušek (testování oborových znalostí, ne předpokladů k učitelství) po státnice (dílčí znalosti oborové i profesní bez syntézy klíčových znalostí a dovedností ve vazbě na prokázání učitelské způsobilosti). Současná realita procesů výuky vykazuje vážné nedostatky. Studenti by však měli při přípravě na svoji budoucí profesi zažívat model kvalitní výuky jako inspiraci pro vlastní učitelskou praxi. Řada autorů (např. J. Vašutová a H. Kasíková) upozorňuje na to, že často jde o „antididaktickou“ přípravu, tedy o ukázky toho, jak by to při práci se žáky být nemělo.

Kapitola sama o sobě je současný profil vzdělavatelů učitelů, zejména v oblasti pedagogické, psychologické a oborově didaktické přípravy. Řada z nich je více teoretiky a výzkumníky než učiteli s potřebnou úrovní pedagogické zdatnosti a s hlubším zájmem a přímým kontaktem se školskou realitou. Srovnejme to např. se vzděláváním lékařů. Studenti medicíny se připravují na profesi pod vedením zkušených lékařů, kteří jsou schopni propojovat teorii s klinickou praxí. Podobný model je v přípravě učitelů obtížně představitelný, řešením by mohlo být větší zapojení špičkových praktiků ze škol do výuky, např. v podobě párové výuky se vzdělavateli učitelů.

Tolik tedy ve zkratce k problémům v kvalitě vzdělávání budoucích učitelů. Dlužno podotknout, že uvedená generalizace je zjednodušeným a redukovaným pohledem a že na poli učitelského vzdělávání existuje na fakultách i řada příkladů vynikající praxe. Navíc mnoho uvedených problémů je způsobeno či ovlivněno vnějšími faktory a nastavenými podmínkami pro vysoké školy (např. chronické podfinancování, podmínky akreditací).

V příštím čísle přejdu od popisu problémů k návrhům na jejich řešení. Zaměřím se na klíčové aspekty změny – co, proč a jak měnit – a na konkrétní cesty, které vedou ke změně kvality přípravy učitelů.

Zpětná vazba při online výuce

Poskytovat zpětnou vazbu je náročné, poskytovat ji při online výuce ještě náročnější. Ve spolupráci s Pedagogickou fakultou UK jsme definovali doporučení, která učitelům mohou s hodnocením pomoci. Pokud se zpětnou vazbou na dálku učitelé začínají, není vhodné aplikovat všechny změny najednou, je potřeba postupovat s rozvahou.

I online zpětná vazba by měla být formativní. Formativní hodnocení učitel využívá v okamžiku, kdy se žák ještě učí, tedy během procesu učení. To je hlavní rozdíl oproti sumativnímu hodnocení, které jekonečné a používáme ho k vyjádření toho, do jaké míry si žák látku osvojil. Zjednodušeně řečeno umí x neumí. Sumativní hodnocení při online výuce nedoporučujeme.

Řada učitelů prvky formativního hodnocení ve své výuce běžně používá. Informují žáky o úspěšnosti v prověřované oblasti, poskytují informace o tom, v čem a jakým způsobem se může žák zlepšovat, dávají možnost nápravy, pokud žák neuspěl, a poskytují takovou zpětnou vazbu, která obsahuje doporučení, jak toho docílit. Avšak chybí jim celková koncepce, kdy se jejich postupy propojí a jsou pro ně i pro jejich žáky ještě účinnější. Právě distanční výuka nyní poskytuje vhodný prostor pro postupné zavádění formativního hodnocení.

Hodnotit formativně ale neznamená pouze slovně, učitelé mohou využívat různé škály, diagramy či emotikony, vždy je však důležité, aby příjemce zpětné vazby zároveň obdržel informaci o tom, v jaké oblasti udělal chybu a jakým způsobem se může zlepšit. Ve chvíli, kdy takovou zpětnou vazbu učitel poskytne, měl by si později najít čas i na to, aby zjistil, jak na ni žák zareagoval a dát mu možnost prokázat vlastní posun.

„Definovali jsme 12 pravidel pro online zpětnou vazbu, protože jsme přesvědčeni, že formativní hodnocení do distanční výuky ideálně zapadá. Stejně tak ale patří i do každodenní práce všech učitelů při běžné práci ve škole,“ říká Michal Orság, ředitel vzdělávací organizace EDUkační LABoratoř.

1. Neznámkujte: Používejte formativní zpětnou vazbu. Řekněte žákům, co mají udělat, aby se zlepšili.

2. Definujte jasné cíle: Když budete vědět, čeho mají žáci dosáhnout, víte, na jaké aktivity se zaměřit.

3. Vytvořte týdenní plán: Nechte žáky plnit úlohy dle zájmu a schopností, vlastního rozvržení, tempa či přístupu k internetu.

4. Oceňujte pokroky: Popište, co se žákům povedlo. Vyvažujte ocenění a kritiku.

5. Neporovnávejte žáky mezi sebou: Poskytujte zpětnou vazbu individuálně, průběžně a cíleně.

6. Kombinujte způsoby vyhodnocování: Využívejte automatické vyhodnocování online cvičení a doplňte svůj komentář.

7. Neopravujte všechny chyby: Zaměřte se na jednu chybu a k ní dejte doporučení. Na základě chyb žáků plánujte jejich další práci.

8. Ponechte čas na opravu: Dejte žákům čas na opravu a přepracování úkolů za pomoci vaší zpětné vazby.

9. Podporujte spolupráci: Nemusíte být u všeho, propojte žáky mezi sebou, aby si pomáhali s řešením úkolů.

10. Chtějte zpětnou vazbu. Zajímejte se, jak žáci rozumí zadání úloh, hodnocení a kolik času nad vypracováním úkolů tráví.

11. Určete čas pro konzultace: Vymezte si dobu, kdy budete k dispozici, žákům, kolegům nebo rodičům.

12. Důvěřujte žákům: Nesnažte se kontrolovat úplně vše a přenechejte více zodpovědnosti žákům.


______________________

O neziskové organizaci EDUkační LABoratoř:

EDUkační LABoratoř je vzdělávací organizace, která podporuje rozvoj inovativních forem výuky. Věnujeme se vzdělávání pedagogů, vydávání odborných publikací, formativnímu hodnocení, popularizaci učitelského povolání a vzdělávací politice.

Více na www.edukacnilaborator.cz

Koronavirus a výuka. Co na to studenti?

Ze zájmu jsem na sociální síti Twitter položil čtyři otázky pro učitele a čtyři pro studenty. Zaměřím se spíš na studentské odpovědi a to jak z důvodu, že tento text pravděpodobně budou číst učitelé, tak i protože učitelských odpovědí bylo málo, abych mohl dělat velké závěry. Jde v podstatě o poptávku a nabídku.

Zdroj: blog Tajný učitel 15. 4. 2020

Proč číst tento text? S vysokou pravděpodobností budeme učit online ještě deset týdnů a v textu najdete reakce studentů na současnou situaci a jejich náhled na výuku. Jedná se o formu zpětné vazby, která je obecná, proto by ji učitelé nemuseli vnímat jako kritiku zaměřenou přímo na svou osobu a zároveň proto je větší šance na změnu, přizpůsobení se. První přizpůsobení bylo samozřejmě nástup online výuky, ale je ještě nutné druhé přizpůsobení ve formě zlepšení online výuky, která nemůže být pořád stejná. Jde o základní principy, kdy a jak práce zadávat, v jakém formátu apod. Proč je to důležité? V některých případech může být současná situace jak mluvit do zdi, kdy nevím, co si člověk na druhé straně myslí.


Jak zněly otázky?

Studenti měli napsat v jakém jsou ročníku a na jakém typu školy. Druhá otázka se už týkala konkrétní výuky v současných možnostech: „Jak dostáváš zadané úkoly? Jaké nástroje většinou používají vaši učitelé (email, Google Classroom,…), jakým způsobem a v jakém množství (v neděli úkoly na celý týden nebo ze dne na den…)?“ Další otázka se týkala (ne)spokojenosti: „Jak ti to zatím vyhovuje?“ K této otázce měl student napsat i výhody a nevýhody. Poslední otázka byla zaměřená na tipy a rady pro ostatní.

Všechny odpovědi se budou týkat studentů středních škol.

Způsobům, jakým učitelé zadávají práci, jednoznačně dominují Bakaláři a email. Ale je to obrovský problém – podle odpovědí prakticky všude zadávají učitelé práce v rámci jedné školy každý svým vlastním způsobem, přes jiný nástroj. To pak vytváří velké zmatky, studenti musí kontrolovat třeba i čtyři různé platformy, přičemž ne všechny posílají oznámení o nové události. Zbývá tak jen neustálé přihlašování a kontrolování, jestli náhodou nebyl zadaný úkol. S čímž je spojen i fakt, že ne všude je ustálený systém a učitelé zadávají úkoly nepravidelně nejen co se týče času, ale i dnů a týdnů. Teď si představte, že si student chce něco naplánovat, jít na chvíli ven, pustit si film, starat se o rodinu nebo si jen pasivně odpočinout, ale pořád musí kontrolovat „ty různé internety“ a je nervózní, protože neví, kdy úkol přijde, ale zároveň ví, že úkol přijde a bude na něj například jen večer.

V extrémní většině případů byly u dotazovaných studentů úkoly zadávány na týden.

Největší výhodou současného způsobu výuky byla pro většinu studentů možnost samostatné organizace plnění úkolů, volného času, ale například i vstávání. Jednoduše řešeno – strukturovat si svůj čas. K tomu bylo i párkrát zmíněno méně stresu a více času.

Naopak největší problémy, opět pro velkou většinu zúčastněných studentů, byly spojené s nejednotností učitelů a jejich způsobem zadávání prací. Někdo dá úkol vždy v neděli do Moodlu s odevzdáním do příští neděle, někdo pošle úkol náhodně v pondělí s tím, že úkol musí být odevzdán ještě dnes a třetí učitel nic neřeší, až najednou po čtrnácti dnech dá úkoly na dalších čtrnáct dní. Pro studenty je pak těžká orientace, kde co mají najít, když mají několik zdrojů, kde jsou zadány úkoly.

Menšinově padlo i to, že některé učivo je lepší slyšet, studenti jsou doma bez motivace, někteří učitelé odmítají technologie, je moc práce a „tohle není, co jsem si objednala, kdybych chtěla studovat dálkově, tak se přihlásím na dálkové studium“.

Neobjevili jsme společně nový kontinent, ale aspoň ty největší chyby by měly být zřejmé a proto bychom se jim měli vyhnout. Shrnout by se to dalo následujícími slovy: někteří na to prdí, někteří zas dávají moc úkolů; někteří učí během svých hodin, někteří posílají zadání naprosto náhodou. Problémem jsou tedy především nejednota a různost ve všech směrech (zadání, odevzdání, systém) na jedné škole.


Co studenti doporučovali dalším studentům?

Nejčastější rady od studentů pro studenty byly:
– udělat si pořádek v úkolech tak, aby bylo jasné, kdy a kde se úkol odevzdává a pochopitelně kdy ho tím pádem vypracovat
– nenechávat úkoly na poslední chvíli, naopak několikrát padlo radši udělat úkol hned a pak mít volno
– pravidelnost
– psát učitelům, komunikovat s učiteli a nebát se jich, pokud něco nevím
– udělat si čas pro sebe a pro odpočinek
– vytvořit si příjemné prostředí pro práci (v pokoji)

Ukázky názorů studentů najdete ZDE.

Rodiče v roli pedagogů. Předběžné výsledky dotazníkového šetření Vzdělávání doma

Pandemie COVID-19 postavila rodiče do role pedagogů, kteří musejí doma vzdělávat své děti. Kolik času nyní rodiny v Česku tráví výukou? Zvládají ji? Přijde rodičům školní práce užitečná nebo nikoli? S jakými problémy se rodiče potýkají a co by šlo vylepšit? Základní odpovědi na tyto otázky přineslo výzkumné šetření Vzdělávání doma.

Zdroj: Výzkumná zpráva, Praha, Brno, 14. dubna 2020

Za první dubnový týden se podařilo získat data od takřka 10 tisíc rodičů dětí z 1.–9. tříd (včetně nižších ročníků víceletých gymnázií). Každý rodič odpovídal za jedno jím zvolené dítě v rodině. Celkově se příliš nelišily odpovědi rodičů se středním nebo nižším vzděláním od odpovědí rodičů s vysokoškolským vzděláním, jejich odpovědi tedy uvádíme v hlavním shrnutí výsledků souhrnně – samostatně je lze nalézt v příloze.

Je třeba mít na paměti, že dotazník byl šířen po internetu a účast v šetření byla dobrovolná, takže se jej zúčastnili primárně rodiče, kteří mají zájem o vzdělávání svých dětí a mají připojení k internetu. Šetření tedy nezahrnuje důležitou skupinu rodin, které z jakýchkoli důvodů nejsou schopny svým dětem při domácím vzdělávání asistovat.


Shrnutí výsledků

Z výzkumu vyplývá, že většina rodičů z našeho souboru si myslí, že jejich rodina vzdělávání doma v zásadě zvládá, i když by v průměru potřebovali trochu více času. Většinově vidí rodiče práci, kterou škola nyní zadává, jako užitečnou. Narážejí však na celou řadu problémů a zároveň uvádějí řadu nápadů, jak vzdělávání v domácnostech vylepšit. Přitom ale mají velmi různá očekávání a možnosti. Celkově lze říci, že situace není tak kritická, jak by se mohlo z některých mediálních vyjádření zdát, ale zároveň je tu značný prostor pro zlepšení.


Základní přehled o vzdělávání doma

Konkrétně 91 % rodičů se domnívá, že rodina vzdělávání doma v zásadě zvládá (viz obr. 1 v příloze). Užitečnost současné školní práce převážná většina rodičů hodnotí kladně (75 %; podrobněji viz obr. 2). Ve srovnání s užitečností domácích úkolů zadávaných dříve spatřuje současnou školní práci užitečnější 21 % rodičů, zhruba stejný podíl rodičů naopak spatřuje užitečnější dřívější domácí úkoly. 59 % rodičů hodnotí užitečnost stejně.

Děti tráví učením různý čas (obr. 3), nejčastěji mezi 2 a 4 hodinami denně (72 %), starší o trochu více. Přitom většina rodičů s nimi stráví více než polovinu tohoto času (66 %). To je ve shodě s nedávným šetřením agentury PAQ Research.

Celkově si rodiče myslí, že jejich děti by potřebovaly času trochu víc, aby školní práci zvládly, avšak v průměru pouze o necelou půlhodinu. Souvisí to s tím, že 43 % rodičů se sice domnívá, že objem školní práce je nyní velký, ale 45 % ho hodnotí jako tak akorát (podrobněji viz obr. 4). Zajímavé je, že u dětí z druhého stupně si 32 % rodičů myslí, že děti by nyní k zvládnutí školní práce potřebovali 6 a více hodin denně, zatímco 26 % 3 hodiny nebo méně (podrobněji obr. 5). Z výpovědí rodičů jasně vyplývá, že vzdělávání probíhá na školách velmi různě a že požadavky jednotlivých škol se značně liší.


Tři časté problémy, se kterými se rodiče potýkají

Některé problémy se ve výpovědích rodičů opakují. Předběžně pozorujeme tři základní okruhy: 1) nedostatek času, 2) omezené zdroje, které mají v domácnosti k vyučování k dispozici a 3) nedostatek vědomostí a dovedností, kterými disponují učitelé.

Ad 1) Řada rodičů chodí do zaměstnání nebo musí odvést z domova stejné množství práce jako obvykle, k tomu musí nakupovat a vařit. V rodině je často více dětí, je tedy třeba se učit s několika školáky nebo se postarat o mladší dítě, aby nerušilo starší dítě při práci. Kvůli povaze onemocnění COVID-19 však rodičům nemůže vypomoci širší rodina nebo přátelé.

Ad 2) V rodině často není dostatek počítačových zařízení, a tak nastávají situace, že na jednom rodinném počítači musí rodič vykonávat home-office a zároveň by na něm měla probíhat výuka jednoho i více dětí. Některé rodiny nemají tiskárny, skenery, nemají potřebné programy a často si stěžují na nestabilní internetové připojení. Situaci komplikuje skutečnost, že v některých školách používají různí učitelé různé platformy, a rodiče se tedy musí učit pracovat v různých prostředích. Ani dispozice bytů mnohdy není taková, aby poskytla dítěti prostor pro dostatečné soustředění.

Ad 3) Někteří rodiče také reflektují, že nejsou plnohodnotnými učiteli. Poukazují na to, že nemají vědomosti a dovednosti, kterými disponují učitelé, ani jejich autoritu. Nevědí například, jak dítě motivovat či jak mu látku vysvětlit. V řadě případů si také uvědomují, že učivo neovládají a že je pro ně obtížné a časově náročné je z internetu a ostatních dostupných zdrojů nastudovat tak, aby ho byli schopni dítěti kvalitně předat.


Co by rodičům pomohlo

Doporučení rodičů budou ještě podrobně analyzována. Předběžně lze však poukázat na následující tipy.

1. Pravidelná, ale relativně krátká, online výuka a zároveň omezení množství další školní práce, k níž je potřeba počítač. Někteří rodiče zmiňují, že by si přáli, aby byli učitelé v domácí výuce více „přítomni“. Nejvíce touží po interaktivní, nebo alespoň frontální výuce s učitelkou či učitelem, případně po výukových videích, přejí si, aby i při tomto způsobu výuky byli učitelé schopni učivo více vysvětlit (a ideálně dávat dětem zpětnou vazbu). Může za tím být představa, že mimo online sezení by se minimalizovala přímá práce dítěte s počítačem, neboť by děti netrávily čas opisováním zadání z počítače, vyhledáváním informací na internetu či vypracováváním složitých prezentací. Online výuka s učitelem by tak mohla paradoxně vyhovovat i některým rodinám, které nedisponují počítačem pro každého člena, protože by zabrala méně času, než když dětí řeší pomocí počítače úkoly samy.

2. Omezit šíři a rozsah učiva. V domácí výuce by se zaměřili pouze na hlavní předměty: matematiku, češtinu a angličtinu, eliminovali by výchovy a vedlejší předměty, jako je dějepis a přírodopis. Rodiče často navrhují omezit novou látku a věnovat větší péči procvičování, protože jim podpora dětí při vysvětlování látky zabere mnohem více času a energie, než jenom kontrola správnosti úkolů. U výuky cizího jazyka se ale objevuje i problém v tom, že někteří rodiče kvůli neznalosti jazyka dětem nemohou vůbec pomoci.

3. Někteří rodiče mají konkrétní návrhy na zlepšení konkrétních výukových projektů (např. programu Učí Telka České Televize). Protože není příliš jasné, nakolik lze tato a podobná doporučení zobecnit, bylo by vhodné se v nějakém dalším šetření více zaměřit na konkrétní návrhy na vylepšení hlavních výukových programů v ČR.

I když by většina rodičů uvítala větší vedení školy, existují i rodiče, kteří by naopak uvítali větší volnost, aby mohli vzdělávání svých dětí uchopit po svém. Šetření jasně ukazuje, že se škola nemůže zavděčit všem, protože požadavky rodičů se liší. A to i s ohledem na specifické potřeby jejich dětí.


O výzkumném šetření Vzdělávání doma

Na šetření se podílí Cyril Brom, David Greger, Tereza Hannemann a Jana Straková z Univerzity Karlovy, Roman Švaříček z Masarykovy univerzity a Jiří Lukavský z Akademie věd České republiky. Dosah výzkumného šetření mezi široké spektrum rodičů zajistila především Česká televize.

Kontakt:
e-mail: vzdelavani@ksvi.mff.cuni.cz
Cyril Brom, Matematicko-fyzikální fakulta Univerzity Karlovy, 724 064 566
Roman Švaříček, Filozofická fakulta Masarykovy univerzity, 723 959 550
Renata Týmová, vedoucí útvaru výzkumu a analýz, Česká televize, 777 229 441

Vybraná zjištění České školní inspekce k distančnímu vzdělávání

V termínu od 1. dubna do 14. dubna 2020 realizovala Česká školní inspekce řízené telefonické rozhovory s řediteli téměř 5.000 základních a středních škol.

Zdroj: www.csicr.cz 15. 4. 2020

Cílem těchto telefonických rozhovorů bylo zjistit, jakými formami a způsoby školy distanční vzdělávání pojímají, na co se při vzdělávání zaměřují, jak se daří s žáky komunikovat, s jakými překážkami se setkávají nebo jakou pomoc či podporu potřebují. Vybraná zjištění byla prezentována ve středu 15. dubna 2020 na tiskové konferenci.

Do distančního vzdělávání se zapojuje naprostá většina žáků, liší se samozřejmě rozsah takového zapojení a jeho způsob. Na prvních stupních základních škol se do online komunikace se svými učiteli zapojuje 81 % žáků, na druhých stupních 72 % a na středních školách téměř 80 %.

V přibližně tisícovce škol však třetina žáků s učiteli online nekomunikuje a ve zhruba sto školách není do online distančního vzdělávání vůbec zapojena více než polovina žáků. Hlavní příčinou nekomunikace žáků je buď absence IT vybavení nebo nedostatečné připojení k internetu. Významným faktorem pak je také nízká motivace některých žáků ke vzdělávání nebo nižší podpora ze strany jejich rodičů, kteří samozřejmě musí řešit i řadu jiných pracovních či osobních záležitostí. Nejsložitější situace je v tomto směru v regionech s nízkým socioekonomickým statusem a zejména ve vyloučených lokalitách. Velmi pozitivním faktem však je, že i v těchto územích se školy snaží distanční vzdělávání žáků nějakým způsobem realizovat a hledat cesty, jak jim úkoly předat či zpřístupnit a jak s nimi komunikovat.

Nejčastějšími komunikačními platformami jsou WhatsApp na základních školách a informační systém Bakaláři na školách středních. Velký podíl škol s žáky komunikuje prostřednictvím e-mailu nebo přes sociální sítě.

Zhruba polovina základních a více než 60 % středních škol se během distančního vzdělávání snaží pokračovat ve výuce podle tematických plánů jednotlivých učitelů, v souladu se školním vzdělávacím programem. Jen v malém podílu škol (třetina ZŠ a 16 % SŠ) určilo jejich vedení konkrétní tematické priority, na něž se škola v distančním vzdělávání soustředí. Právě takový postup je však jednoznačně potřeba doporučit. Pozitivním zjištěním je, že prakticky všechny základní a střední školy se soustředí na procvičování a opakování učiva, které bylo již dříve probráno, ovšem více než 80 % základních škol a více než 90 % středních škol se současně snaží distančním způsobem seznamovat žáky s učivem novým. To však může být velmi komplikující pro samotné žáky a zejména pro jejich rodiny. Hlavním cílem distančního vzdělávání by tak mělo být udržet u žáků návyky spojené se školní prací, nikoli snaha probrat distančním způsobem co nejvíce učiva podle školního vzdělávacího programu.

Většina škol svým žákům během distančního vzdělávání poskytuje zpětnou vazbu, a to zpravidla motivačně a formativně orientovanou. Některé školy pak úkoly plněné distančním způsobem standardně známkují. Současně existují nemalé podíly škol, jejichž učitelé žákům úkoly pouze zadávají, aniž by s žáky následně jakýmkoli způsobem komunikovaly o jejich plnění.

Česká školní inspekce školám doporučuje, aby se nesnažily pojímat distanční vzdělávání v příliš velkém rozsahu, ale aby se soustředily na profilové předměty, na takové znalosti a dovednosti, které jsou nezbytné pro další vzdělávání, a zejména aby věnovaly dostatek prostoru procvičování a opakování již probraného učiva. Z pohledu hodnocení žákovské práce během distančního vzdělávání Česká školní inspekce školám doporučuje, aby všem žákům poskytovaly průběžnou zpětnou vazbu a hodnotily zejména jejich snahu a přístup ke vzdělávání na dálku. Známkování úkolů plněných na dálku považuje Česká školní inspekce sice za možné, ovšem nikoli za vhodné. V žádném případě by pak známky udělené za úkoly plněné v období distančního vzdělávání neměly mít vliv na závěrečnou klasifikaci. Ta by měla zohledňovat pouze výsledky žáků během prezenčního vzdělávání, případně s promítnutím zhodnocení jejich snahy o pravidelnou práci během distančního vzdělávání, ovšem s respektem k podmínkám, které pro vzdělávání na dálku tito žáci měli.

Vybraná zjištění jsou k dispozici v přiložené prezentaci z tiskové konference České školní inspekce ze dne 15. 4. 2020. Podrobná tematická zpráva z tohoto zjišťování bude zpracována v horizontu dvou týdnů.

Prezentaci ČŠI Distanční vzdělávání – řízené rozhovory s řediteli škol najdete ZDE.

Alena Bílková: Děti by měly trávit více času v přírodě, říká expert z Bulovky. Jak se chovat bezpečně a kdy zdravě riskovat?

Jak nezpanikařit a pobývat s dětmi venku bezpečně v době karantény? Serveru Lidovky.cz odpovídají odborníci na infekční nemoci, péči o děti i pohyb dětí v přírodě.

Zdroj: Lidovky.cz 20. 4. 2020

„Pobyt venku je nezbytný z hlediska podpory pohybu i doplnění vitaminu D, když svítí slunce. U malých dětí je třeba počítat s tím, že energetický výdej je nějak nastaven a není správné ho náhle přerušit na neustálý pobyt doma,” uvádí dětská lékařka Hana Cabrnochová.

Čím je pro děti pobyt venku nenahraditelný, vysvětluje také Tereza Valkounová z Asociace lesních mateřských škol. „Děti se venku intenzivně pohybují, čímž se jim prokysličuje tělo, a to posiluje imunitu. Zároveň to pomáhá procesu učení, mozek potřebuje hodně kyslíku a zároveň nové neokoukané podněty. Svět venku je vždy něčím nový, lze jej nekonečně zkoumat a testovat. Toho lze uvnitř dosáhnout jen s vynaložením sil dospělých (a když to pro děti neudělají, děti svět uvnitř brzy také přetvoří, ale většinou k jejich nelibosti).”

Rodiče, kteří nevědí jak děti unavit, je často usadí k televizi. A podle Terezy Valkounové to svým způsobem funguje, jenže: „Děti lze unavit i televizí, ale jinak. Mají vyčerpanou pozornost, zato tělo zůstalo nehybné. Prožilo s hrdiny pohádek mnoho emocí, ale pasivně. Pohyb venku spíše občerstvuje – je řada výzkumů, že pohled do přírody, zejména do zeleně, obnovuje pozornost a snižuje stres,” vysvětluje Valkounová.


Ne všechny děti mohou nosit roušky

Pražská hygienická stanice ještě v březnu přistoupila k opatřením ohledně šíření nového typu koronaviru poměrně radikálně. Povolila sice individuální vycházky do přírody a parků. Zároveň ještě 26. března slovy tiskového mluvčího Zbyňka Roublíka serveru Lidovky.cz vzkázala, že by venku měl v době krizových opatření být zajištěn minimálně dvoumetrový odstup jednotlivých osob, což zcela vyjímá třeba pobyt dětí na pískovištích.

Na nošení roušek v té době hygiena trvala u všech dětí včetně nemluvňat, od čehož za úlevného potlesku odborníků časem upustila. Přesto se mnoho rodičů zaleklo, a s dětmi, které neudrží roušku na obličeji, raději zůstali doma. Problém s rouškami měly jak malé děti, které nešlo k jejich nošení přesvědčit ani hrou na superhrdiny nebo rouškou oblečenou na oblíbeném plyšákovi, ale také například děti s poruchou autistického spektra.

Právě pro tyto děti je ale pobyt venku zvlášť nenahraditelný, protože jim není možné vysvětlit, že ven nemůžou a čeká je náhradní program. „Pokud je takové dítě rádo venku a vy mu tu radost odeberete, je pro něj těžké až nemožné pochopit souvislosti, proč se to děje. Je to pro něj často činnost, při které se může uvolnit, vyventilovat nahromaděný stres, fyzicky si zařádit.

Setkáváme se i s tím, že pobyt venku je jedna z mála činností, která dítě opravdu baví, zaujme a vnímá ji jako smysluplnou,” popisuje Lenka Frišová, ředitelka Naděje pro děti úplňku.

Rouška na obličeji může být pro tyto děti nepřekonatelná překážka. „Známe rodiny, které ještě s dětmi nevyšly v době karantény z bytu, protože si dítě na obličeji roušku nenechá a je pro něj obtížné se novou dovednost tak rychle nebo vůbec naučit.

Nebo jsou odkázány na víkendové dny, kdy mohou vyjet z města někam do přírody, kde na ně lidé nekoukají skrz prsty, že jejich dítě, třeba osmileté, nerespektuje nařízení vlády,” doplňuje Frišová.


Cesta z města jako jediná správná?

Jak se ale chovat ve městě, když je příroda daleko? Běhání skupinek dětí venku bez dozoru považují za nezodpovědné všichni oslovení. Je třeba je hlídat, aby si starší děti pokud možno udržely na obličeji roušku a nesahaly zbytečně na kontaminované povrchy.

„I pro čerstvě chodící děti je lepší mít s sebou kočárek tam, kde si nejsme hustotou lidí jistí, abychom eliminovali kontakt s okolím. Kočárek je možné chránit pláštěnkou nebo jinou pomůckou,” doporučuje pediatrička Cabrnochová.

Nošení dezinfekce stále s sebou a omývání dětských rukou by mělo být samozřejmostí, před riziky na dětských hřištích ale podle Cabrnochové pouhá disciplína nechrání.

Vítá tak krok některých radnic hřiště úplně uzavřít. Podle ní je na hřištích přežívání viru delší, než by laik očekával, a zejména plasty jsou v tomto ohledu velice rizikové. „Jako dětští lékaři jsme dali pryč z ordinací hračky, takový předmět může být snadno kontaminován. Nedávno byla publikována data o přežívání viru na různých typech předmětů. Nejdelší doba je právě na plastových površích, a těch je na hřišti dost. Obecně děti často sahají na okolní povrchy, na stěny, sklo, madla a pak si snadno sáhnou na obličej, mnou si oči, olizují předměty,” popisuje Cabrnochová.

Jiří Beneš z kliniky infekčních nemocí na Bulovce je ale benevoletnější. „Myslím si, že není potřeba se tolik bát. Především si myslím, že by děti – stejně jako dospělí – měly trávit více času venku v přírodě, že čerstvý vzduch dýchacím cestám prospívá. Já bych doporučoval chodit s dětmi na pískoviště kdykoli, když tam není hodně jiných dětí, a hlavně si hlídat, aby se tam současně nevyskytoval jiné děti nebo dospělí s projevy respirační infekce (smrkání, kašlání),” uvádí Jiří Beneš…

…Nikdo vám nezaručí, že před vámi na hřišti nebylo infikované dítě, upozorňuje dále Jiří Beneš. Podle něj ale ve městě stoprocentně dítě před infekcí uchráníte jen tím, že mu zatrhnete pobyt venku a jakýkoli sociální kontakt. Přirovnává to ale k logice matek, které dítěti celoživotně zakážou sportovat, aby se nezranilo. „Považuji za lepší smířit se s představou, že k životu patří riziko. To znamená nevyhledávat riziko, ale na druhé straně být schopen ho přijmout. Když se vrátíme ke koronavirové infekci, je důležité vědět, že právě děti ohrožuje tato infekce velmi málo, rozhodně méně než dospělé osoby,” uzavírá.


Výzva k toleranci

Což nás vede k tomu, že stále platí, že by se děti měly stýkat s prarodiči minimálně, protože ti jsou nejrizikovější skupinou. „U babiček a dědečků bychom měli kontakt co nejvíc eliminovat, pomoci s nákupem a ze vzdálenosti jim ho předat, ale jinak volit telefonickou formu komunikace,“ upozorňuje pediatrička Cabrnochová a doplňuje, jak se chovat po návratu domů z výletu.

„Když přijdeme domů z procházky, tak by dítě mělo projít dezinfekcí ručiček, dobře si je umýt. U vstupu do obydlí v ochranné zóně – třeba na chodbě – odložit bundu, sundat boty, nenechat děti běhat doma v botech. Věci, které přišly do kontaktu s venkem, by měly být odstraněny včas, ne až v bytě.”

Zároveň je na místě výzva k toleranci starších lidí k dětem. Není nutné je brát jako pobíhající riziko nákazy.

„Musíme se také zamyslet nad tím, že dnes máme maminky zavřené doma nejen s malými dětmi, ale i školáky, a že je to obrovsky náročné.

Nejen, že se musí postarat o malé děti, ale i o povinnosti školáků. Musí zařídit starším dětem režim, jako by šly do školy – vstát ráno, obléknout se, učit se, dostat svačinu, teplý oběd.

Rodiny jsou najednou celé dny doma a některé z nich přichází o příjmy, mnoho domácností bojuje s existenčními problémy. Buďme k sobě tolerantní, jsme v nelehké situaci pro všechny,” vysvětluje Cabrnochová.

“Rozumím strachu ohrožených skupin obyvatel, narůstají jejich obavy, jsou ve stresu. Stejné obavy mají rodiče dětí s poruchou autistického spektra, o které by se v případě onemocnění rodičů neuměl nikdo jiný adekvátně postarat. Vědí, že zdejší systém není připraven převzít péči o děti, které mají vysoce individualizované potřeby mnohdy vyžadující velmi náročnou nepřetržitou péči. Proto buďme k sobě ohleduplní a přistupujme k druhým s respektem k jejich stavu. Nedělejme unáhlené závěry a buďme si vzájemně oporou,” vzkazuje Lenka Frišová z Naděje pro děti úplňku.

Nový nástroj pro online výuku: Učíme se

Stovky učitelů z celé republiky se nám svěřily se svými aktuálními problémy s online výukou. Na základě jejich zpětné vazby jsme připravili nový výukový nástroj Učíme se. Je zdarma a dále na něm pracujeme. Můžete přidat své nápady.


Jak to celé funguje

Živý přenos učitele a prezentace

Žáci vidí učitele a materiály, s kterými pracuje. Učitel má možnost mezi materiály v průběhu přenosu přepínat.


Přihlášení o slovo

Žák se může kdykoli během vyučování přihlásit o slovo. Učitel mu může vyhovět, čímž se žák v živém přenosu zobrazí vedle něj.


Zkoušení žáků

Učitel může kdykoli v průběhu vyučování připojit žáka do živého přenosu.


Nahrání materiálů

Učitel může kdykoli během vyučování nahrávat jakékoli soubory a odkazy. Žáci mají k materiálům přístup po zahájení vyučování.


Benefity pro učitele

Žáci se nemusí registrovat.
Nemusíte stahovat žádné aplikace.
Vyučování máte pod kontrolou.

Více ZDE.