Výtvarná soutěž: pohádkové čarování s KuliFerdou

Nakladatelství Raabe vyhlašuje výtvarnou soutěž pro děti předškolního věku a žáky 1. stupně základních škol. Děti mohou soutěžit v několika kategoriích podle věku a počtu soutěžících. Do kategorie A budou zařazeny výtvory všech účastníků, kteří chtějí soutěžit jako jednotlivci. Kategorie B je určena pro skupiny.

Cílem soutěže je rozvíjet u dětí předškolního a mladšího školního věku fantazii, kreativitu, individualitu, jemnou motoriku, spolupráci ve skupině, vztah ke kulturnímu dědictví a podporovat rozvoj (před)čtenářských a (před)matematických dovedností.

Zápis do soutěže a zasílání soutěžních prací probíhá do 15. dubna 2017.

Zadání 1. ročníku soutěže Pohádkové čarování s KuliFerdou: Máte rádi pohádku O Červené Karkulce? Upravte ji dle své fantazie a pohádku výtvarně ztvárněte.

Soutěž je dvoukolová. V prvním kole proběhne registrace výtvarných děl prostřednictvím elektronického formuláře a hodnocení zaslaných prací odbornou porotou pod vedením ilustrátorky Barbary Šalamounové. Naváže na něj pak kolo druhé, kdy bude probíhat veřejné hlasování na FB stránce Kuliferda a jeho svět. Slavnostní ukončení soutěže a předání cen se uskuteční 15. června 2017. Při závěrečném vyhodnocení budou oceněni i pedagogové a školy zapojené do soutěže.

Více informací o soutěži naleznete ZDE.


___________________

Nakladatelství Raabe se v současné době úspěšně profiluje jako odborné pedagogické nakladatelství specializující se na vydávání odborných publikací a metodických příruček pro učitele a ředitele MŠ a ZŠ a nově také pracovních sešitů pro podporu rozvoje předškolních i školních dětí. Dlouhodobým cílem nakladatelství je podpora kvality vzdělávání.

Prostřednictvím svých publikací je nakladatelství Raabe profesionálním a spolehlivým partnerem při řešení specifických i každodenních potřeb vedení škol, učitelů i dalších odborných pracovníků ve školství a zároveň pomocníkem pro předškoláky, žáky, studenty i jejich rodiče.

Václav Cílek: Vyhořelá generace. Hrozí nám infarkt duše

Lék je celkem banální. Každý jej zná, protože vyrůstá z přirozených potřeb těla i duše – pomalejší pohyb, málo věcí i málo informací, ale zato pečlivě vybraných a hlavně schopnost naslouchat sobě, lidem, přírodě a okolnímu světu.

Zdroj: Echo 10. 12. 2016

Lidé starší generace říkají, že poprvé si na únavu začali stěžovat až po padesátce, ale já často potkávám unavené třicátníky. Plánovací kalendáře někdy používají už děti na základní škole. Univerzitní učitelé si často povzdechnou nad tím, že studenti nemají čas chodit na přednášky a obtížně dohledávají volný termín, aby vůbec mohli přijít na zkoušku. A nad tím vším se vznáší opar nějaké těkavé nervozity. Německý filosof korejského původu Byung-Chul Han se v knize, která vyšla v českém překladu R. Baroše jako Vyhořelá společnost (Rybka Publishers, 2016), zabývá společností v digitálním reji, která stále víc pociťuje únavu. Je to důležité téma, nejenom z osobního hlediska, abychom mohli prožít dobrý život, ale i z hlediska celé společnosti – budeme vůbec mít energii na změnu?


Výměna disciplíny za výkonnost

V nedávné společnosti vládla disciplína. Stát, firma či zaměstnavatel vydával sérii příkazů a obvykle tvrdě dbal na jejich dodržování. Důležitá byla poslušnost, zatímco dnes je důležitý výkon. Lidé se stávají podnikateli sebe samých a neštítí se vykořisťovat sami sebe, protože uvěřili heslům o efektivitě, iniciativě a motivaci. Model disciplíny byl nahrazen modelem výkonnosti. Vnímám to i v tak nevýrobní sféře, jako je věda. Před deseti lety jsme byli rádi, když průměrný pracovník vědeckého ústavu napsal v oboru přírodních věd kolem dvou či tří vědeckých publikací, ale nyní mladší kolegové jich zvládnou kolem osmi. Ale přitom nemáme pocit, že by došlo k nějakému velkému intelektuálnímu průlomu, spíš k poctivé, vytrvalé, ale řádně rozmělněné vědecké práci.

Ve společnosti soustředěné na výkon, říká Han, dochází k systémovému násilí, které se často projevuje depresemi, ale může vést až k „infarktu duše“. Dochází k němu, když už přestáváme zvládat přemíru možností a činností. Na jedné straně se od člověka očekává, že bude dobrý partner a rodič, ale také že si bude budovat kariéru. Ocitá se pak ve válečném stavu se sebou samým, protože tělo i duše se občas potřebuje povalovat. Je pak obtížné rozeznat, kdo je pachatel a kdo oběť. Hektický shon málokdy přináší něco nového, spíš jen urychluje to, co již existuje.


Bdělost divokého zvířete

Jedním z hlavních rysů moderních digitálních médií je schopnost rychle přeskakovat z tématu na téma a téměř najednou zvládat víc různých úkolů. Tuto činnost, kdy zároveň telefonujeme, mailujeme či odpovídáme na sociálních sítích, obvykle popisujeme jako multitasking. Když píši tuto zprávu, poslouchám gregoriánský chorál. Neumím si představit, že by si mniši při zpěvu hráli s mobilem. Multitasking se podle Hana nejvíc ze všeho podobá technice pozornosti, která je nezbytná pro přežití v přírodě. Zvíře jí, ale musí být ve střehu. Chrání potomstvo, hlídá si své partnery. Většinou není schopno se nějak hlouběji pohroužit do sebe, anebo věnovat plnou pozornost potomkům či partnerovi. Multitasking je tak spíš charakteristický pro starší a víc animální vrstvu mysli, zatímco kulturní mysl je založena na pomalé, prožívané výměně krásy a souměrnosti.

Žádná doba si necenila lidí činorodých, to znamená neklidných, víc než ta naše. Jenže na schopnosti mít dlouhou chvíli a nic nedělat závisí i schopnost se uvolnit. Tu potřebujeme, když chceme naslouchat svým blízkým, anebo třeba hudbě, umění či přírodě. Kolikrát v krásné krajině potkávám běžce nebo kolaře zcela zahleděné na vlastní neklidný výkon. Mizí tak společnost naslouchajících, protože hyperaktivní ego ztratilo přístup k hluboké soucitné koncentraci. Společnost práce a výkonu není svobodnou společností. Na jednu stranu si to pod vlivem atmosféry doby umocněné médii a reklamou myslíme, ale v hloubi duše tomu stejně nevěříme, takže nakonec mysl sklouzává do strachu a hysterie.


Hněv a zlost

Změnila se i forma naší naštvanosti. V nedávné společnosti lidé často podléhali hněvu – jako schopnosti nějakým emočním výbuchem uzavřít jeden děj a pokračovat do nového stavu. Hněv byl tehdy normální a lidé mu rozuměli. Dnes jej vnímáme jako negativní emoci, která je ve vesměs pozitivně laděném světě považovaná za zakázanou. Nahrazujeme je povolenou, ba žádanou jinou emocí – je to mírné rebelství a chronická naštvanost, které se zbavujeme zejména pozdě večer na sociálních sítích.

Neustále slýcháme, že určitý film či kniha „boří společenské konvence“ a obvykle se tím rozumí volnost sexuálního chování, která diváka či čtenáře ubezpečuje, že se může chovat podobným způsobem. Ve skutečnosti současné společenské konvence boří lidé, kteří se rozhodli neřídit auto, nedívat se na pořady o vaření, nebýt na Facebooku, anebo se účastnit hnutí „90“, podle kterého máte vlastnit jenom 90 věcí (dvě ponožky se počítají ze jednu věc). Radikální větev tohoto hnutí dokonce věří, že stačí 40 věcí. Rovněž péče o děti poněkud zavání společenskou vzpourou. Kdyby nějaký manažer chtěl skutečně bořit současné konvence, tak by se neměl často mýt, ani chodit v čistém obleku, což je nemyslitelné, ale dětskou pornografii mu tolerovat budeme, anebo jej učiní ještě zajímavějším.

Han považuje hyperaktivitu za extrémně pasivní formu konání, protože málokdy vytváří něco nového, jen opakuje a zesiluje řečené. Člověk je ve vleku dění kolem sebe a aby zvládl všechny podněty, potřebuje nějakou formu dopingu, nejčastěji léků na dobrou náladu. Špatná nálada je totiž v pozitivně laděné společnosti nežádoucí. Stupňování výkonu bez ohledu na potřeby duše vede k vyhoření. Tím, jak stupňujeme požadavky na sebe samé, tak žádný výsledek není považován za uspokojivý. Touha není nikdy ukončena, cíl není dosažen. Klid se nedostavuje.


Pozitivní společnost je násilná

Tato společnost nám na jednu stranu říká „užívejte si světa a těla všemi prostředky“, ale také nařizuje – „produkujte, vyrábějte, pracujte“. Takže tady máme kombinaci velké svobody a velkého útlaku, který směřujeme sami na sebe. Sebevykořisťování je nejefektivnější formou otroctví. Útlak vždycky budí nějakou formu agresivity, takže současná pozitivně laděná společnost je násilná, ale většinou neviditelným způsobem. Ten se projevuje autoagresivitou, domácími neshodami či nadávkami na sociálních sítích. Tato skrytá forma násilí má však potenciál přerůst do výbuchu viditelného násilí, jako se stalo při londýnských nepokojích, jejichž mnozí původci nebyli frustrovaní Pákistánci, ale „white, rich and British“, tedy bílí Britové z vyšších středních tříd, kde je míra auto-útlaku nejvyšší. Násilí páchané na sobě od určité hranice snadno přechází do davové brutality…

…Řekl bych, že hlavní význam Hanovy koncepce „vyhořelé společnosti“ spočívá v rozeznání toho, že vcelku nenápadně vznikla nová, ale přesto násilná společenská norma výkonnosti, která tím, jak rozbila model disciplíny předcházející společnosti, se sama sebe považuje za svobodnou a pokrokovou. Ve skutečnosti vede přemíra dat k znejistění a zakrytí světa a novým, vysoce účinným typem otrokářství se stal sebeútlak. Ten se neustále stupňuje a může vést až k „infarktu duše“ či výbuchu davu.

Lék je celkem banální. Každý jej zná, protože vyrůstá z přirozených potřeb těla i duše – pomalejší pohyb, málo věcí i málo informací, ale zato pečlivě vybraných a hlavně schopnost naslouchat sobě, lidem, přírodě a okolnímu světu.

Pramen:
Han Byung-Chul (2016): Vyhořelá společnost. 283 stran. Rybka Publishers. Praha.

Celý text najdete ZDE.

Výzkum učitelského vyhoření

Katedra psychologie Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy v Praze právě realizuje unikátní výzkum učitelského vyhoření na ZŠ. Máme zhruba 900 odpovědí, ale ještě bychom chtěli počet vyučujících navýšit. Hledáme proto cesty, jak informaci o výzkumu rozšířit mezi co nejvíce učitelek a učitelů ZŠ.

Učitelství je mimořádně náročné povolání. Cílem výzkumu je zjistit, jaké je riziko syndromu vyhoření mezi českými vyučujícími, a dále jeho souvislosti s tím, jakými způsoby člověk obvykle zvládá stresové situace a jaké má pracovní podmínky. Díky tomu bude mít výzkum praktické výstupy, které pomohou zlepšit učitelskou přípravu a pracovní podmínky. Zároveň nám to umožní porovnat pracovní podmínky učitelů a lékařů, u nichž již výzkum proběhl.

Uvědomujeme si, že se jedná o náročný úkol, ale doufáme, že to pro Vás bude i zajímavá příležitost zamyslet se nad vlastními zkušenostmi z odlišného úhlu pohledu.

Vaše odpovědi budou zcela důvěrné. Vedení Vaší školy, ani nikdo jiný se nedozví, jak jste Vy osobně odpovídal/a. Odpovídejte prosím co nejupřímněji. Výzkum nezjišťuje, co by vyučující „měli“, ale co reálně dělají a co si myslí. Žádné odpovědi nejsou správné, nebo špatné. Zajímají nás Vaše osobní profesní zkušenosti a pocity. Ty respektujeme, nechceme je hodnotit.

Výsledky výzkumu budou použity pro zlepšení pracovních podmínek ve školství – budeme je prezentovat MŠMT a zřizovatelům škol.

Údaje jsou sbírány anonymně, takže ani učitele/ku, ani školu nebude možné identifikovat. Vyplnění dotazníku je poměrně časově náročné (přibližně 45 minut), ale je možné ho kdykoliv (i opakovaně) přerušit a dokončit až do začátku března 2017. Výsledky budou zveřejněny na konci tohoto školního roku.

Dotazník je k dispozici na adrese http://vyzkumvyhoreni.pedf.cuni.cz/s/11109/3/

Tým projektu GAČR Učitelské vyhoření

Jana Kovaříková: Jak ustát každodenní emoční smršť?

Emoce a emoční inteligence. Ať už si to uvědomujeme nebo ne, řídí náš život více, než si připouštíme. Emoční inteligence znamená schopnost vycházet sám se sebou i s druhými. Z abstraktních pojmů se rázem stávají pojmy konkrétní a potřeba ovládat je získává nejvyšší důležitosti. Kdo emoční inteligenci nemá, bude to mít v životě velmi těžké…

Zdroj: Magazín Perpetuum 12. 1. 2017


…Nejjednodušším způsobem, jak si ověřit, jak důležité a přirozené emoce jsou, je pozorovat děti a jejich chování. Děti totiž spontánně dávají najevo, když jsou veselé, smutné, šťastné nebo vzrušené. To vše se u většiny z nich děje spontánně a s lehkostí, nestydí se za své projevy, ani se je nesnaží nijak potlačovat. Pokud mají vztek, bez zábran bouchnou kamaráda, pokud mají někoho rády, nedělá jim problém své city veřejně projevovat.

Dospělí však oproti tomu emoce často potlačují, protože jsou v nich už hluboce zakořeněny předsudky vážící se k určitým emocím. Nejznámější jsou například „muži nepláčou“, „pýcha předchází pád“, nebo že ženy často využívají pláč k manipulaci s ostatními. Pokud tomuto skutečně věříte, věříte také, že některé vaše emoce jsou špatné, a tak je raději potlačujete. Je však důležité si uvědomit, že všechny naše emoce mají pozitivní smysl, a proto je důležité ovládnout v dostatečné míře EQ. Emoční inteligence je schopnost jedince mít ze života radost a být spokojený, schopnost uspět v životě s použitím odlišných životních zkušeností. V důsledku tak znamená chápat, že emoce mají formovat naše myšlení a činy pozitivním způsobem a ne působit, abychom se za ně styděli a potlačovali je…


Jak poznáte, že jste na tom s emoční inteligencí dobře

Dokážete rozlišovat i jemné rozdíly mezi emocemi a pojmenujete je
V rámci vysoké EQ je důležité umět se orientovat v tom, co a proč cítíte, a jednotlivé emoce umíte pojmenovat. Rozlišujete rozdíly mezi podrážděním, frustrací či úzkostí.

Zajímá vás, jak se cítí ostatní
Emočně inteligentní jedinci se vyznačují vlastností, která je s emocemi neodmyslitelně spjatá, a tou je empatie. Empatie totiž vyvolává zvědavost zajímat se o ostatní lidi v okolí.

Jste flexibilní
Víte, že změna je nezbytná a nutná pro váš další spokojený a šťastný život, a tak se se změnami dokážete snadno vyrovnat.

Víte, v čem jste dobří, ale víte také, co je vaší slabinou
Máte přehled, čím můžete posouvat svůj život kupředu, a zároveň dobře víte, čím byste mohli svoji spokojenost snadno ohrozit.

Dovedete odhadnout charakter ostatních lidí
Není pro vás příliš složité vyznat se v ostatních lidech, často pochopíte, co je jejich skrytou motivací.

Je těžké se vás dotknout a umíte si udělat legraci sami ze sebe
Emočně inteligentní lidé znají sami sebe natolik dobře, že je nedokáže nic rozházet. Znáte svojí hodnotu, a tak se vás jen máloco dotkne.

Říct ne vám nedělá problém
Výzkum kalifornské univerzity v San Francisku ukázal, že pokud si umíte odepřít vlastní uspokojení a umíte se ovládat, tím menší je u vás pravděpodobnost, že vyhoříte nebo že propadnete depresi.

Dovedete se poučit z vlastních chyb
Chyby, které děláte, si dlouze nevyčítáte nebo je nesmetáte pod koberec, ale vědomě se z nich dokážete poučit.

Umíte pomoci, aniž byste čekali protislužbu
Jaký máte pocit, když pro vás někdo něco udělá jen tak? Stoupne tím ve vašich očích pro svou nezištnost a vyspělost, že? Myslete i vy na ostatní a buďte nezištní.

Dovedete se vyvarovat zášti a nepřejícnosti
Vědci z univerzity Emory přišli na to, že když cítíte zášť, zvyšuje to hladinu stresu a hrozí vám vyšší pravděpodobnost, že onemocníte srdeční chorobou. I to, že se umíte vyhnout zášti, je projevem vysoké EQ a znakem silné a sebevědomé osobnosti.

Udržujete si chladnou hlavu
I při jednání s konfliktními osobami si dokážete uchovat chladnou hlavu, jednat racionálně a najít společnou řeč a konečné řešení situace.

Nejde vám o dokonalost
Dokonalost je něco, co vás ve finále může brzdit, protože jí málokdy dokážete dosáhnout. Emočně inteligentní jedinec si to dobře uvědomuje.

Jste vděční za to, co máte
Máte radost z toho, co máte, cítíte se dobře a dobrá nálada je z vás cítit. I to je znakem vysoké EQ.

Nejste workoholici
Víte, že je dobré relaxovat a mít chvíle pro sebe, nemusíte pracovat 24 hodin 7 dní v týdnu, abyste sobě i ostatním dokázali svoji nepostradatelnost. Naopak, umíte vypustit a víte, že tím vaše hodnota neklesá.

Víte, že spánek je důležitý
Spánek občerstvuje tělo i mozek. Třídí se během něj události z předchozího dne a dává vám energii a schopnost jasného uvažování v novém dni.

Nemyslíte negativně
Myšlenky jsou něco jiného než reálné činy. Pokud myslíte negativně, odráží se to i ve vašem jednání. Pokud budete myslet pozitivně, i vaše jednání bude pozitivní. Lidé s vysokým EQ toto vědí a nenechají negativní myšlenky ovládat jejich činy.


Celý text a další zajímavé články si můžete přečíst ZDE.

Odborné semináře nakladatelství Raabe pro pedagogy MŠ a SŠ

Nakladatelství Raabe pořádá jako novinku sérii odborných seminářů pro učitele. Semináře jsou orientovány na vyučující v mateřských a středních odborných školách. Oba semináře se uskuteční paralelně v pěti termínech během dubna a května v Praze, Brně, Ostravě, Liberci a Plzni.

Semináře pro vyučující na středních odborných školách budou zaměřeny na skupinu oborů 23 Strojírenství a strojírenská výroba a povede je odborný lektor Ing. Miloš Rathouský. Semináře pro učitele MŠ představí jednotlivé složky školní zralosti v praktických souvislostech a proběhnou pod vedením odborné lektorky Mgr. Hany Nádvorníkové.

V rámci semináře pro učitele na středních odborných školách se účastníci setkají s odborníky a kolegy ze stejných oborů. Cílem seminářů bude představit aktuální témata v odborném vzdělávání a současnou situaci v učebnicích/učebních materiálech v oboru z pohledu odborných konzultantů. Navazujícím tématem semináře bude představení nového konceptu odborných učebnic a materiálů pro obor Strojírenství a strojírenská výroba. Na seminář je nutné se registrovat.

Na odborných seminářích pro předškolní vzdělávání bude hlavním tématem odhalení jednotlivých složek školní zralosti v praktických souvislostech; též bude představen zatím méně známý dynamický přístup k rozvoji schopností u předškolních dětí, který může pomoci učitelkám efektivněji rozvíjet zejména kompetence k učení, ale také zhodnotit úroveň jejich schopností. Účastníci budou rovněž seznámeni s konkrétními pracovními materiály k jednotlivým složkám školní zralosti (pracovní listy, pohybové hry, návody k práci se situacemi reálného života atd.). Registrace.

Více informací o seminářích, které nakladatelství pořádá, lze nalézt na webu Raabe.


_____________________

Nakladatelství Raabe se v současné době úspěšně profiluje jako odborné pedagogické nakladatelství specializující se na vydávání odborných publikací a metodických příruček pro učitele a ředitele MŠ a ZŠ a nově také pracovních sešitů pro podporu rozvoje předškolních i školních dětí. Dlouhodobým cílem nakladatelství je podpora kvality vzdělávání.

Prostřednictvím svých publikací je nakladatelství Raabe profesionálním a spolehlivým partnerem při řešení specifických i každodenních potřeb vedení škol, učitelů i dalších odborných pracovníků ve školství a zároveň pomocníkem pro předškoláky, žáky, studenty i jejich rodiče

Kontakt:
Nakladatelství Dr. Josef Raabe
Radlická 2487/99
150 00 Praha 5
tel.: +420 777 769 418
e-mail: marketing@raabe.cz
www.raabe.cz

Jana Hrubá: DOKUMENTY 146. Můžeme nějak čelit vzniku deprivantů? Ptáme se jednoho z autorů knihy Vzpoura deprivantů MUDr. Františka Koukolíka, Dr. Sc.

Když se při přípravě tohoto seriálu probírám Učitelskými listy, nacházím čím dál víc článků, které jako by se vyjadřovaly k současným problémům ve vzdělávání. Jako tento rozhovor s panem doktorem Koukolíkem, který byl napsán před dvaceti lety. Problémy tedy trvají (a rostou).

…Kdo jsou podle vás deprivanti? Co vede ke vzniku deprivantství?

Deprivanti jsou lidé nepovedení nebo zmrzačení v hodnotové a citové sféře. Všichni víme, co to je, když se člověk nevyvine intelektově, když je mentálně retardovaný. Méně se ví, že něco naprosto stejného se může stát s emotivitou. Člověk se z nejrůznějších důvodů nerozvine citově.

Může to mít příčiny v genetice. Děti sociopatů, které vyrůstají v sociopatické rodině, se mohou, ale nemusí stát deprivanty.

Krajně závažné je porušení vazby matka – dítě, která se staví mezi 7.–18. měsícem, tedy v době, kdy vzniká sebeuvědomění dítěte. Tato vazba zůstává stejná i v době, kdy jde dítě do školy, a pravděpodobně i ve 20 letech. Je-li vazba nejistá, je nejistý i vztah dítěte ke světu. Nejistá vazba se dokonce přenáší z generace na generaci (u nás se tímto jevem zabývali prof. Langmayer a prof. Matějček). Naštěstí existuje zvláštní skupina odolných dětí, které vydrží skoro všechno. Typické pro tyto děti je, že si najdou náhradní vazbu – učitelku ve škole, strýčka, dědečka, staršího kamaráda – a pomůže jim to.

Dalším z kořenů deprivantství je interakce dítěte, dospívajícího a dospělého s měnící se společností. Jde o nesmírně složitý jev. Dochází k posunu v hodnotách, k vývoji masové a konzumní společnosti, v poslední generaci k promoření společnosti drogami.

Jedním z klíčových jevů v našem pološíleném století je obrovská tolerance k násilí. Jsou to transgenerační jevy, které podle mého názoru začínají někde před první světovou válkou. První světová válka lidi naučila, že je možné strojově zabíjet miliony jiných lidí a že je možné to psychicky přežít. V těchto jatkách vyhynula morální i fyzická elita Evropy, protože ta se zpočátku do války hlásila dobrovolně. (Anglie zavedla povinnou vojenskou službu až roku 1916.) Tito lidé nepřenesli svoje geny a svou mentalitu – svůj způsob, jak být slušný, jak být obětavý, jak pracovat pro skupinu ve jménu vznešených cílů.

V likvidaci morální, mentální, intelektuální, etické, emotivní elity pak pokračovali nacisté v plynových komorách koncentračních táborů. Padesát let celý svět prožil v nově narůstajícím nebezpečí jaderné války. To si nepřipouštíme, ale to drtí.

Co pro deprivanty znamená skupina?

Je to sociální pole se spoustou zdrojů. Máme dojem, že deprivanti častěji vytvářejí skupiny, koalice, mafie, gangy, sekty. Ofenzivní deprivanti pak skupinou manipulují, zvláště jdou-li po majetku a moci. Čím jsou inteligentnější a mocnější, tím jsou nebezpečnější.

Některé sekty jsou nejúspěšnější mezi vysokoškoláky. To jsou lidé vysoce inteligentní, ale také „rozhození" citově, nejistí. Sekta jim dodá jasnou a jednoduchou perspektivu, jakousi niternou páteř. Nemajíce autonomii, nemajíce pocit zralého sebevědomí, dostávají ho zvenčí. Sekta nahrazuje autonomii, nahrazuje hodnou maminku – a za to se zaplatí.

Proč mají deprivantské skupiny zájem o školství a výchovu?

Deprivantské skupiny politicky orientované vždycky začínají u dětí. Každá společnost se nějakým způsobem snaží ovlivnit své školství. Školství v totalitních režimech bylo založeno na vkládání určitého typu informací do mozku a zatajování jiného typu informací – to znamená zabraňovalo ve svobodném myšlení.

V budoucí době bude vědomostí stále více a během pěti let bude polovička zastaralých. Proto by se měla omezovat výuka faktů, ale učit chápat souvislosti, pracovat s fakty. To znamená diferencované školství, protože všechny děti toho nejsou schopny na stejné úrovni. Tedy velký počet vysoce kvalifikovaných učitelů pracujících s malými skupinkami dětí, kteří budou mít děti rádi. To znamená rozsáhlé strategické investice. Já jsem doktor, ale kdybych měl volit mezi zdravotnictvím a školstvím, volil bych ve prospěch školství. Samozřejmě jde o dlouhodobé investice a projeví se za jednu, možná za dvě generace. Ale společnosti, které to neučiní, dopadnou strašně.

Představoval bych si malé přirozené skupinky dětí v rozmezí několika let. Kantor by jim řekl fakta, nabídl encyklopedie nebo např. vstup do Internetu a upozornil by je na důležité souvislosti. A učil by je myslet. Děti jsou v současné škole zavřené, nesmí se hýbat, jsou tam strašných hodin a učí se věci, které okamžitě zapomenou, nebaví je to a stejně je to za pět let jinak.

Co by měl učitel vědět o poruchách chování dětí, které jsou signálem deprivantství?

Co nejvíc. Součástí vzdělání a doškolování učitelů by měla být základní diagnostika – jak se porucha chování pozná. Pozná-li se včas, jde s tím ve vysokém počtu případů ještě něco dělat. Kantor by měl znát rodinné zázemí dětí, měl by vědět o vztazích. To by předpokládalo dlouhodobé vedení dětí, třeba už od mateřské školky.

Některé poruchy chování se poměrně bezpečně poznají mezi třetím a pátým rokem. Tady by měla být rozsáhlá spolupráce mezi učiteli, psychology, psychiatry a kriminology. Učitelky v mateřských školách by měly rozpoznávat útočné děti s nízkou hladinou úzkosti. U nich je vysoká pravděpodobnost, že to budou o deset let později delikventi. Matka to obvykle nepozná. Kantor to pozná, ale neumí definovat a neodvede dítě k odborníkovi. Bezpečně by měl poznat dyslexii, dysgrafii, málo známá je dyskalkulie, kdy dítě vypadá jako hloupé jen proto, že nemá výpočetní systém, který mu umí dát čísla do řady.

Dá se rostoucímu deprivantství čelit?

Dá. Každý, kdo chce řídit auto, musí mít řidičský průkaz. Pro rodičovství nic takového neexistuje. Naším snem by byl nekonečný desetiminutový televizní seriál ve vhodnou hodinu, který by rodičům ukazoval podle výsledků nejnovějších výzkumů, jak se s dětmi zachází, a hlavně, co se s nimi nedělá. Navrhovali jsme to, ale bohužel není zájem. Tyto informace by bylo možno vložit i do Internetu a nechat je vyvíjet se.

Australský psychiatr Condon udělal jednoduchý pětiminutový dotazník, podle kterého se se sedmdesátiprocentní pravděpodobností pozná ještě dřív, než se dítě narodilo, jaké bude mít vazby, jaký vztah bude mít k němu matka. Čili dá se tomu čelit.

Z tak zvané svobody se někdy dělá pseudosvoboda. Nejsme přece zběsilí jedinci, jsme členy skupiny. Jestliže dřív obec byla povinna se postarat o své chudé a hladové, nevidím žádný důvod, proč by se ve jménu pseudosvobody nebo extrémistického individualismu mělo od toho odstupovat.

Další cestou je trvalé vzdělávání učitelů – výběrové, promyšlené, po malých skupinách. Ukazovat jim hlavně, co se s dětmi nedělá. Měli bychom pochopit, že dětství je dnes extrémně dlouhé. Než vychováme vysokoškoláka a než z něho něco je, trvá to třicet let. On však pak za dvacet let skupině vrátí, co do něho vložila. V současné době jako by se všichni zbláznili a jsou přesvědčeni, že život končí s volebním obdobím. Společnosti dělají nerady dlouhodobé investice s pomalým návratem.

Proč dnes deprivantství znamená globální ohrožení?

Mezi největších rizika patří stále trvající růst populace, drancování zdrojů, vody a půdy, klimatické změny. Máme celou řadu modelů z dějin, že tlak rizik na rostoucí populaci vyvolává rozpad systémů. Rizika jsou živnou půdou pro deprivanty, protože umožňují manipulovat lidmi. Proto můžeme dnes sledovat růst vlivu fundamentalistů.

Snižovat hladinu úzkosti může v malé skupině nějaká pozitivní činnost. Klíčové jsou děti. To, co jsme si povídali, je důvodem k realismu, ne k pesimismu. I velmi těžké poruchy v pubertě se v 50 % bez jakéhokoli zásahu zklidní a z těchto dětí vyrostou normální občané. Riziko 1:1 je vysoké a musíme se jím zabývat. 50 % zlepšení je však důvodem k optimismu. Budu-li a priori skeptikem, nepokusím se.

Všichni máme občas pocit, že ucpáváme ramenem praskající přehradu. Buď se musíme pokusit a věřit, že nás bude po světě čím dál víc a že alespoň něco ucpeme, nebo musíme jako jedinci sedět a čekat, až nás to zavalí.


Zdroj: Hrubá, Jana: Můžeme nějak čelit vzniku deprivantů? ptáme se jednoho z autorů knihy Vzpoura deprivantů MUDr. Františka Koukolíka, Dr.Sc. Učitelské listy. Praha: Agentura STROM, roč. 4, 1996/1997, září1996, č. 1, str. 6–7. ISSN 1210-6313

Celý rozhovor si můžete přečíst ZDE.


Další díly seriálu najdete ZDE.

Pavla Petrů-Kicková: Poznáváme, hýbeme se a tvoříme s dětmi od dvou let ve školce

Kniha Pavly Petrů-Kickové je určena učitelům a učitelkám v mateřských školách a nabízí jim pomoc pro práci s dětmi od dvou do tří let.

S takto malými dětmi se učitelky v mateřské škole nyní setkávají stále častěji a od roku 2020 se s nimi budou setkávat již standardně. Přitom ale až donedávna chyběla literatura, ze které by pedagogové mohli získat ať už teoretické znalosti o tom, co péče o takto malé děti vyžaduje, tak praktické tipy a nápady na práci s nimi. Právě to přináší naše nová publikace.

Kniha popisuje faktická úskalí, na která mohou učitelky při práci s dvouletými dětmi narazit. Má část teoretickou i praktickou: teoretický úvod seznamuje např. věkovými zvláštnostmi takto malých dětí, aby učitelky získaly znalosti o jejich fyziognomickém, pohybovém a rozumovém vývoji, sebeuvědomování a výchovně vzdělávacích potřebách.

Druhá, praktická část nabízí rozmanité příklady denních činností, kterým se s dětmi lze věnovat. Ve třech kapitolách se postupně zaměřuje na rozvoj poznávání, rozvoj nejrůznějších schopností, ať už jsou to pohybové schopnosti, seznamování s vodou a sněhem, otužování nebo různé hry, a konečně rozvoji keativity, především na poli hudebním, výtvarném a mediálním.

Kniha koresponduje se stávajícím kurikulárním dokumentem PVP PV, aktivity jsou „šity na míru“ dětem nízkého věku a odpovídají možnostem českých mateřských škol.

Mgr. Pavla Petrů-Kicková je dlouholetou učitelkou a v současné době ředitelkou mateřské školy. Publikuje v řadě odborných pedagogických časopisů a je členkou redakční rady časopisu Informatorium 3-8.

Podrobnosti a ukázky najdete ZDE. Knihu si můžete objednat též ZDE.

Další kniha k tématu: Vzdělávání dětí od dvou let v MŠ od Hany Splavcové a Jany Kropáčkové.

Jaké má být vedení školy?

Má být ředitel školy hlavní administrátor, tvůrce obsahu výuky, garant profesionálního rozvoje učitelů nebo od každého trochu? Jaký výcvik dobrý ředitel potřebuje? Je efektivnější vedení školy jedním vizionářem, který spojí ostatní aktéry, nebo systémem sdíleného rozhodování?

Zdroj: Scio 30. 9. 2016

Na tyto otázky se na základě údajů z šetření starého tři roky snaží odpovědět nová zpráva OECD představená na blogu organizace.

Zkoumala metodické vedení učitelů řediteli a míru zapojení aktérů do rozhodování. Většina sledovaných ředitelů prováděla jednu formu instruktážního vedení, třetina se však aktivně na metodickém vedení nepodílela vůbec s tím, že je třeba větší stimulace takových aktivit. Na většině škol byli do rozhodování v určité míře zapojeni učitelé, role rodičů nebo studentů se ale velmi lišila škola od školy.

Zpráva sledovala také dopad způsobu metodického vedení a rozhodování na vytvoření profesních vzdělávacích komunit. Ty jsou měřeny několika indikátory včetně zapojení do oboustranného dialogu, společného chápání smyslu nebo úrovně spolupráce. Do profesních komunit jsou většinou zapojeni více učitelé ze škol, kde se ředitelé instruktážní činnosti věnují, což může znamenat, že snaha ředitele povzbudit součinnost učitelů a rozvíjet u nich pocit odpovědnosti ovlivňuje vzájemnou spolupráci učitelů.

Systém sdíleného rozhodování podle zprávy koreluje na všech úrovních školství s vnímáním smyslu vzdělávání. Zapojení učitelů, rodičů a žáků do rozhodování tak buduje kulturu sdílené odpovědnosti za školské záležitosti.

Jako nejefektivnější systém se tedy ukazuje kombinace instruktážního a sdíleného vedení společně s využíváním studentských výsledků k nastavení školských cílů. V takových podmínkách se na školách vytváří profesní komunity, prostředí, ve kterém učitelé komunikují s cílem zlepšit své metody, což má dopad na kvalitu vzdělávání.

Původní text.

Jana Hrubá: Setkání lídrů

Iniciativa Úspěch pro každého žáka pod záštitou Stálé konference asociací ve vzdělávání (SKAV) a o. p. s. Pomáháme školám k úspěchu uspořádala 17. 1. 2017 v Centru současného umění DOX již po šesté setkání lídrů. Je to příležitost celý den diskutovat, něco nového se naučit, předat své zkušenosti.

Schází se volně skupina asi čtyř desítek zájemců – ředitelé, učitelé, zástupci státní správy, neziskových organizací. Pracuje se ve skupinách menších i větších, s pestrým složením, takže je zajímavé navzájem slyšet různé názory a pohledy na věc.


Sdílíme své problémy

Již po druhé se pracovalo v malých skupinách metodou peer coachingu na společném řešení aktuálních problémů lidí. Každý člen skupiny předložil k diskusi svůj problém, který v současnosti řeší, vysvětlil okolnosti a skupina se rozhodla, který z problémů podrobně (a diskrétně) prodiskutuje.

Problémy bývají různého charakteru a úrovně, podle toho, kde předkladatel pracuje. Je zajímavé, že při výběru obvykle vítězí velmi konkrétní a naléhavé problémy pedagogické praxe. Všichni členové skupiny pak v debatě podle své zkušenosti navrhují, jak by se problém dal řešit, předkladatel si návrhy zapisuje. Posléze zrekapituluje, co bylo pro něj nové a podnětné a co už zkoušel jako řešení. Většinou se ukáže, že mnohá řešení jsou mu známá, ale vždy najde v radách kolegů něco nového.

Předkladatel problému může náměty následně využít ve své škole, informovat o nich své kolegy.

Nejhezčím závěrem bylo, když Jitka Hřebecká, ředitelka ZŠ a MŠ Archa v Petroupimi, vyprávěla o svém zážitku z minulého setkání. Byla v roli předkladatelky problému, zapsala si celou řadu návrhů řešení a zjistila, že většinu z toho již pedagogický sbor dělá. Reakcí ostatních členů skupiny bylo: „Ale to je úžasné, že toho v té věci děláte tolik!“ Když to reprodukovala ve škole, proběhla ve sboru vlna radosti: „Přesně tohle jsme potřebovali slyšet!“

Debata lidí, kteří společně hledají řešení, je velice přínosná, čas při ní uteče jako voda a všichni odcházejí s dobrým pocitem, i když se ukáže, že ne všechno může vyřešit sama škola. Potvrzují si svoje přístupy a vzájemně se obohacují svým sdílením. Tato metoda je jistě uplatnitelná v řadě situací.

Zajímavé bylo, když jsme si následně utřídili všechny otázky z jednotlivých skupin. Vyskytovaly se tam problémy jednotlivých učitelů s konkrétním žákem, problematické situace, které řeší ředitelé škol s kolegy nebo s rodiči, otázky kolem rozšiřování hnutí Úspěch pro každého žáka i systémové problémy vztahu vzdělávání a potřeb rozvoje společnosti. Opravdu pestrá paleta.


Jak se pozná, že škola je na dobré cestě k úspěchu pro každého žáka?

To byla otázka pro odpolední práci ve větších skupinách. Každý si napsal svých pět priorit, které pokládá za hlavní indikátory této cesty. Poté se rozvinula debata o těchto znacích.

Velká skupina je velkým zdrojem názorů a ukazuje, jak potřebné je tříbení pojmů. (Například pojem „úspěch“ může mít výklady hodně protichůdné. Většina z nás ho chápe jako posuny v seberozvoji žáka, nikoli jen jako dobré známky.) Práce ve velké skupině je také náročná pro facilitátora, který musí obratně „uzemnit“ příliš vehementní diskutéry, aby se dostalo na názory všech.

Všechny názory se průběžně zapisují na flip a postupně vyvstává jakási jejich struktura a hierarchie. V naší skupině jsme postupně nacházeli shodu v tom, že taková škola je otevřená, reflektuje vývoj společnosti, má dobrého lídra, sdílenou a smysluplnou vizi a společné chápání pojmu úspěch. Vytváří bezpečné klima s pravidly srozumitelnými pro všechny, kde funguje komunikace učitel – žák – rodič. Využívá se potenciálu všech lidí, všichni tvoří spolupracující a učící se společenství. Učitelé jsou zapálení profesionálové, které učení baví. Při učení panuje didaktická pestrost a různorodost, spolutvůrcem svého učení je i žák. (Dodatečně jsem si uvědomila, jak velice se tyto odpovědi blíží novým kritériím pro posuzování kvality školy podle České školní inspekce. To je dobré znamení.)

Následovala společná prezentace výstupů skupin a každý účastník přidělil do přehledu indikátorů na flipu 5 hlasů.

A jak to dopadlo, když jsme vyhodnotili společné hlasování?

1. Sdílená vize
2. Týmová spolupráce na všech úrovních
3. Dítě jako spolutvůrce učení
    Podpora lídrů ve škole pro udržitelnost změn
4. Rozvíjení klimatu důvěry
    Sdílené paradigma úspěchu pro každého žáka
5. Důvěra v jedinečný potenciál každého žáka
6. Vnitřní systém podpory a růstu učitelů
7. Udržení bezpečné kultury ve škole
    Škola reflektující vývoj společnosti
    Společenství lidí (žáků, učitelů, vedení, rodičů), kteří chodí do školy rádi
    Různorodost pedagogických přístupů
8. Diskuze ve škole o tom, co je úspěch
9. Učící se komunita


Jak se setkání líbilo účastníkům?

Zpětná vazba v dotaznících účastníkům byla velmi pozitivní – mnoho díků a přání „Vydržet!“. Oceňovali to, že iniciativa se vyvíjí, nestagnuje, snaží se šířit pozitivní vizi, konkretizaci – od vzletných myšlenek ke konkrétním příběhům, hledání řešení „žhavých“ témat, vzájemné učení, čas na vášnivou diskusi v menších skupinách i v kuloárech, dostatek prostoru vyjádřit se k vybranému tématu, odnášejí si plno podkladů a nápadů pro jednání s kolegy. Přáli by si setkávat se i s kolegy z vyšších stupňů vzdělávání – SŠ a VŠ, poznávat další metody řešení problémů, zařadit nápadník, co všechno je možné, víc vědět o ostatních, jak to dělají, hledat synergie. Doporučují pokračovat, zaměřit se na jasné a srozumitelné návody, jak myšlenky iniciativy realizovat, založit diskusní skupinu na internetu (FB).

Nechcete přijít mezi nás? Na konferenci Úspěch pro každého žáka 25. dubna 2017, nebo na podzimní setkání lídrů iniciativy? Budeme vás včas informovat na http://uspechzaka.cz a www.facebook.com/uspechzaka.

Digitální inteligence

Dopad technologií se stále zvyšuje. Odborníci odhadují, že do deseti let bude k internetu připojeno 90 % celé světové populace. Děti s technologiemi začínají v čím dál mladším věku a tráví s nimi čím dál víc času.

Zdroj: Scio 28. 7. 2016

Co děti na internetu dělají, s kým tam komunikují i jak dlouho se na síti denně pohybují, ovlivňuje jejich celkový vývoj. Internet je studnicí učení a zábavy, je ale také plný nástrah, jakými jsou kyberšikana, radikalizace nebo únik osobních dat. Online ochrana dětí za vývojem internetového prostředí zaostává, a navíc zde existuje generační technologická propast – dospělí se na síti chovají jinak než děti, což vede jednak k rozdílnému náhledu na to, co je a není vhodné online chování, a jednak k tomu, že rodiče a učitelé nemusí umět dětem v otázkách bezpečnosti internetu správně poradit.

Internetový server Světového ekonomického fóra proto ve svém článku radí vybavit děti digitální inteligencí, tedy DQ – takovými sociálními, emocionálními a kognitivními dovednostmi, které jedinci umožňují čelit výzvám digitálního věku.

DQ se skládá z osmi složek:

1. digitální identita, tj. schopnost vytvořit a ovládat své online já a jeho pověst,

2. využívání technologií, včetně schopnosti kontroly rovnováhy online a offline života,

3. digitální bezpečnost, tj. zvládnutí online hrozeb, jakou je např. kyberšikana, odolání nevhodnému obsahu a předcházení online rizikům,

4. digitální zabezpečení, tj. schopnost odhalit kyberhrozby jako hackování, podvody nebo malware a schopnost využívat správných bezpečnostních opatření,

5. digitální emoční inteligence, tj. empatie a budování kvalitních online vztahů,

6. digitální komunikace, tj. schopnost komunikovat a spolupracovat s ostatními s využitím technologií,

7. digitální gramotnost, tj. schopnost najít, vyhodnotit, použít, sdílet a vytvářet digitální obsah, stejně jako schopnost výpočetního myšlení,

8. digitální práva, tj. porozumění a prosazování osobnostních a dalších práv, včetně autorských, práva na soukromí, svobodu slova i práva na ochranu před nenávistnými projevy.

Všechny tyto kompetence by měly vycházet ze základních lidských hodnot – respektu, empatie a obezřetnosti. Kultivace digitální inteligence založená na lidských hodnotách je nezbytná pro to, aby děti technologie správně ovládaly, nikoli aby technologie ovládaly je.


Původní text.

Jiří Chábera: Umět číst, psát a počítat již nestačí – je nutné umět cizí jazyk a být digitálně gramotný

Devadesátá léta 20. století byla ve znamení velkého tlaku na výuku cizích jazyků. První dekáda 21. století se naopak zaměřila na počítačové dovednosti. Zatímco o potřebě výuky cizích jazyků i nadále nikdo nepochybuje, v přístupu k výuce „počítačů“ se dějí věci.

V současném světě, který je plný digitálních technologií, si už málokdo dokáže představit, že by mohl úspěšně existovat bez internetu, osobního počítače, tabletu nebo chytrého telefonu. Přesto je v České republice téměř 34 % osob, které buď vůbec tyto technologie neovládají, nebo jsou jejich dovednosti jen velice povrchní či úzce zaměřené.

Náš vzdělávací systém již dlouho podporuje rozvoj výuky cizích jazyků. Pro většinu současných teenagerů je tak naprosto běžné, že se domluví minimálně jedním světovým jazykem, zpravidla anglicky. Bez něho by totiž nebyli „in“ a zároveň by měli menší šanci na dobré budoucí pracovní uplatnění. Snahy o výuku cizích jazyků – dokonce i pokud možno s rodilým mluvčím – jsou v našem školství hojně podporovány už na úrovni mateřských škol. Podle celosvětového výzkumu úrovně anglického jazyka EF EPI, který probíhal v 75 zemích, se Česká republika umístila na 16 místě. Z bývalých postkomunistických zemí se lépe umístilo už jenom Polsko (10. místo).


Co je digitální gramotnost?

Důvod, proč je výuka cizích jazyků celkem dobře „zaběhaná“ oproti vzdělávání v oblasti digitálních technologií, je prostý. Je to jednoduchost a všeobecně dobré povědomí odborné i laické veřejnosti o celé jazykové problematice. Je potřebné umět číst, psát, rozumět a mluvit – to vše v různé úrovni obtížnosti jazyka. Při pracovním pohovoru se tak jazykové schopnosti uchazeče o zaměstnání odhadnou poměrně dobře a rychle.

Na rozdíl od jazyků je oblast digitálních technologií velice široká a pestrá a zdaleka ne všichni jí rozumějí nebo mají alespoň dostatečně široký nadhled. Patří sem jak znalosti a dovednosti spojené s využíváním internetu, komunikací a zábavou, tak znalosti programového (software) a technického vybavení (hardware) či počítačových sítí. To ale není vše. Nesmíme zapomenout na programování, kreslení nebo tvorbu webových stránek či na oblast práce s informacemi, případně (ne)bezpečnost těchto technologií. A je toho ještě mnohem více. Nikdo nemůže umět všechno, ale všichni by měli umět alespoň něco. Otázkou je tedy co? Co je ten základ, který by měli všichni lidé umět, bez kterého se nemohou dále rozvíjet a na kterém je možné dále stavět?

Podle mezinárodního konceptu ECDL se tomuto základu říká „přenositelné digitální dovednosti“, anebo také „digitální gramotnost“.

Ve druhé polovině roku 2016 vydala Evropská komise strategický dokument s názvem „New Skills Agenda for Europe“, ve kterém mimo jiné staví digitální gramotnost na úroveň čtení, psaní a počítání, jinak řečeno vedle tzv. základní gramotnosti musí být lidé také digitálně gramotní. Při pracovních pohovorech ale prověřují zaměstnavatelé všechno možné, jen ne tyto základní digitální dovednosti. V úřednické zkoušce dle zákona, v celé řadě profesních zkoušek či dokonce v maturitních zkouškách byste tyto základní digitální dovednosti také často marně hledali. Proč? Vždyť všichni vědí, že až na 90 % všech druhů pracovních pozic v EU vyžaduje – nebo v dohledné době bude vyžadovat – alespoň základní digitální dovednosti.

Ve společnosti totiž vládne klamné přesvědčení, že základní digitální znalosti a dovednosti má již ze školy každý. Tyto tolik potřebné dovednosti ale lidem velmi často ve skutečnosti chybí. Inspirativním příkladem ze zahraniční může být rozsáhlá studie ze Švýcarska, kde téměř 85 % dotázaných respondentů označilo své základní digitální dovednosti spojené s používáním internetu a elektronické pošty jako dobré nebo velmi dobré, ale pouze 34 % z nich prošlo praktickými zkouškami podle konceptu ECDL s odpovídajícími výsledky.

Podle mezinárodní klasifikace úrovně tzv. „přenositelných digitálních dovedností“ a podle výsledků zkoušek ECDL za poslední 3 roky v České republice je struktura dosažené úrovně následující:
Digitální odbornost: 1,3 %
Digitální kvalifikace: 29,3 %
Digitální gramotnost: 35,8 %
Digitální povědomí: 25,8 %
Digitální negramotnost: 7,8 %

Z těchto čísel vyplývá, že téměř 34 % občanů ČR nedokáže digitální technologie ovládat vůbec, nebo jen ve velmi úzké oblasti, anebo je neovládá dostatečně efektivně a bezpečně. Pokud zaměstnavatel přijme člověka, který je digitálně negramotný, zvýší se náklady na jeho zaměstnávání až o 40 %. Takový člověk pracuje pomalu a navíc zatěžuje své kolegy zbytečnými dotazy a potřebuje nadměrnou technickou podporu IT oddělení. Další nepříjemnou skutečností je, že uvedená čísla o „přenositelných digitálních dovednostech“ jsou obrazem dovedností pouze těch osob, které se odhodlaly ke složení ECDL zkoušek, na které byly většinou cíleně připravovány (ve škole, při rekvalifikacích, školením u zaměstnavatele). Lze předpokládat, že reálný stav přenositelných digitálních dovedností populace může být horší. A nic na tom nemění ani fakt, že máme mezi sebou řadu mladých a velice schopných IT odborníků.

„Bylo by užitečné, abychom si otevřeně přiznali, že něco pořádně neumíme. Pokud o tom nebudeme mluvit, nebudeme ani vědět, že nám něco chybí, a pak to nebudeme ani hledat,“ říká Jiří Chábera, manažer projektu ECDL pro ČR, ČSKI.

Kvalitní vzdělání v oblasti přenositelných digitálních technologií je stejně důležité jako znalost cizích jazyků. Bohužel se mu zatím nevěnuje taková pozornost, i když je pro budoucí pracovní uplatnění čím dále tím více důležitější. Přenositelné digitální znalosti a dovednosti totiž zvyšují produktivitu zaměstnance, činí jeho práci efektivnější a on se tak stává adaptabilnější na potřeby stávajícího zaměstnavatele i pracovního trhu.

Přenositelné digitální dovednosti v praxi znamenají, že člověk například dokáže:
– používat a řešit problémy spojené s běžným technickým vybavením, tj. počítačem, mobilním zařízením, skenerem nebo tiskárnou (doplní papír, vymění toner, ověří připojení k síti, rozpozná problém, rozumí pokynům na displeji apod.),
– využívat lokální počítačové sítě a internet nejen pro komunikaci a sdílení informací, ale také jako zdroj dat a informací,
– pracovat s tabulkami, dokumenty či s obrázky bez ohledu na konkrétní použitou aplikaci,
– rozpoznat, že webové stránky nebo příloha doručené pošty nejsou bezpečné nebo že informace z internetu nejsou důvěryhodné.

„Pro nás všechny (zejména pro politiky, státní úředníky, učitele, zaměstnavatele, pracovníky v oblasti lidských zdrojů, pro manažery, ale i pro širokou odbornou i laickou veřejnost) může být velice přínosné šířit ve společnosti povědomí o tom, co znamená mít dostatečné přenositelné digitální dovednosti a hlavně, jaký mají tyto dovednosti význam pro zaměstnavatele i pro běžný občanský život. Je důležité potřebu těchto základních digitálních dovedností nepodceňovat a nezaměňovat tyto dovednosti např. za programování,“ dodává Jiří Chábera, manažer projektu ECDL pro ČR, ČSKI.

Svým dílem ke zlepšení současného stavu přispěla také Národní rada Unie školských asociací ČR – CZESHA. Ta na svém listopadovém zasedání přijala usnesení, ve kterém doporučuje využití mezinárodních standardů konceptu ECDL při revizích a úpravách Rámcového vzdělávacího programu (RVP) pro oblast výuky IT na středních školách.

Nadace ECDL Foundation je mezinárodní nezisková organizace, jejímž hlavním cílem je zvyšování digitálních znalostí a dovedností veřejnosti zejména na trhu práce, ve školství a státní správě. Garantem kvality projektu, který vznikl před více než 20 lety v Evropě za podpory Evropské komise a od roku 1999 je také dostupný v České republice, je Česká společnost pro kybernetiku a informatiku (ČSKI). Tato organizace je zároveň členem CEPIS (Council of European Professional Informatics Societie).

Jiří Chábera, manažer projektu ECDL pro ČR, ČSKI
jiri.chabera@ecdl.cz, www.ecdl.cz

MŠMT: DOKUMENTY 145. Program Učitel

V současné době je hitem číslo jedna kariérní řád. Není to žádná novinka – o mnohem širší podpoře učitelů jsme diskutovali v NEMES od roku 1994.V roce 1995 začalo MŠMT připravovat své návrhy. Chyba byla v tom, že se žádné řešení doposud nezrealizovalo. Srovnání se současnými záměry bude pro vás možná zajímavé.


S jakými záměry ministerstvo školství představovalo svůj program veřejnosti?


Výchozí situace

Rodiče vědí, jaký význam má pro jejich dítě dobrý učitel (1). Právě na něm do velké míry závisí, jaký postoj dítě ke škole a ke vzdělávání vůbec zaujme, zda rozvine to dobré, co v něm je, a zda je škola vybaví tak, aby dokázalo v životě uplatnit své schopnosti. Naše i celosvětové zkušenosti ukazují, že transformace školství je možná jen tehdy, je-li založena na změně práce každé školy a každého učitele, aktivita a iniciativa učitelů je předpokladem jejího úspěchu.Vláda České republiky a Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy si velmi dobře uvědomují, že učitelé jsou hlavními nositeli vývoje školství a ovlivňují tak i život celé společnosti a že zvýšení úrovně vzdělávání vyžaduje úsilí každého z nich. Úpravy platů provedené v polovině roku 1995 jsou proto jen začátkem řady opatření MŠMT, která povedou k ocenění kvalitních učitelů a pomohou řešit dnešní problémy jejich povolání.

V prvé řadě je nutné zajistit co nejlepší přípravu učitelů, zvýšit jejich podporu při vstupu do praxe a snažit se, aby ve školách působili učitelé, kteří mají ke svému povolání předpoklady. Pro volbu i výkon povolání je závažné i to, že možnosti postupu v profesní dráze učitele jsou velmi omezené, dnes prakticky jen na přechod do řídicích funkcí. Je třeba provést zásadní změny; které povedou k větší motivaci učitelů a umožní jím postup a další růst, i když budou chtít zůstat ve třídě u svých žáků. Nezbytná je rovněž dostatečná podpora práce škol a učitelů. Jejich role se dnes mění: podstatně se rozšířily jejich práva i povinností. Mění se způsoby práce ve třídě i celkové klima školy, a sama škola se otevírá vůči veřejnosti. Učitelé však nejsou pro uvedené nové skutečnosti vždy dostatečně vybaveni. Je proto naši povinností iniciovat a rozvíjet podpůrné systémy, především systém dalšího vzdělávání učitelů.


Zásady řešení

Jak budeme tyto úkoly řešit? Z toho, co jsme již uvedli, vyplývají dva závěry. Za prvé, řešení musí být důsledně založeno na celkovém pojetí transformace školství vyjádřeném v programovém dokumentu MŠMT Kvalita a odpovědnost z října 1994. Za druhé, všechna připravovaná opatření těsně souvisejí a úspěšně je lze řešit jen společně, jako provázaný blok. Ten spočívá na třech základních pilířích, jimiž jsou kvalitní příprava nového učitele a jejího uvedení do praxe, jeho motivování ke stálému rozvoji a celoživotní vzdělávání.

Kvalitní příprava vyžaduje stanovit požadované kompetence, schopnosti a dovednosti učitele, které budou sloužit vysokým školám jako východisko pro přípravu odpovídajících vzdělávacích programů. Vysokoškolská kvalifikace však již nebude postačující podmínkou pro výkon učitelského povolání. Začínající učitel bude muset osvědčit své osobnostní předpoklady a způsobilost úspěšným absolvováním krátké nástupní praxe. Její vyhodnocení bude upraveno tak, aby bylo co nejobjektivnější. Zároveň se bude během nástupní praxe začínající učitel těšit zvýšené podpoře školy a zkušenějších kolegů.

Výrazné rozšíření možností profesní kariéry a stanovení konkrétních cílů, jejichž dosažení přinese i zvýšený platový postup, umožní platovou diferenciaci a zvýší motivaci učitelů. Po uplynutí předepsané doby se každý učitel bude moci přihlásit k atestačnímu řízení 1. stupně. Po jeho úspěšném absolvování bude mít nárok na zvýšení platu a získá také jeden z předpokladů pro výkon některých vybraných funkcí ve školství. Po uplynutí další doby může podstoupit atestační řízení 2. stupně, které rovněž založí nárok na další platový postup. Atestační řízení ověří především kvalitu práce učitele, jeho osobní rozvoj a jeho účast na rozvoji školy, bude objektivní a pod veřejnou kontrolou. Další platový postup přinese vykonávání některých funkcí. Půjde nejen o řídící funkce (ředitel školy a jeho zástupce) ale i o řadu funkcí pedagogických, jako jsou vedoucí učitel, uvádějící učitel, metodik a výchovný poradce. Navržené platové úpravy rozšíří dosavadní možností osobního ohodnocení.

Dotvoření a značné rozšíření systému dalšího, celoživotního vzdělávání výrazně podpoří osobnostní i profesní rozvoj učitelů. Především školy rozhodnou: jak využijí zvyšovaný objem prostředků, jaký druh dalšího vzdělávání a které vzdělávací instituce si vyberou. Musí ovšem dodržet určité podmínky, které zaručí co nejúčelnější uplatňování tohoto práva. Připravit a projednat plány osobního rozvoje jako součást projektu školy a údaje o využití účelových prostředků zveřejnit ve výroční zprávě školy. Na bohaté a rozmanité nabídce dalšího vzdělávání se budou podílet veřejné i soukromé organizace, vysoké i ostatní školy. Regionálně rozmístěná pedagogická centra budou kromě toho zaručovat dostatečnou informovanost všech účastníků, jejich organizační propojení a nezbytné informace o fungování celého systému. Zajistí i některé navazující funkce, jako poskytování metodické a konzultační pomoci, podporu zavádění inovací a vzájemných kontaktů a servis pro školy.


Další postup

Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy tímto předkládá výchozí koncepci, celkový směr a způsob řešení. Další konkrétní kroky však již není možné uskutečnit bez účasti odborné veřejnosti, bez využití velkého potenciálu zkušeností a názorů. Ministerstvo s ní bude úzce spolupracovat, aby se dospělo k co největší shodě, k řešením, která budou obecně přijatelná a která umožní účinně pokračovat v transformaci vzdělávací soustavy.

Ministerstvo proto utváří poradní sbor, v němž budou vedle pracovníků ministerstva zastoupeny vysoké školy, pedagogické asociace a sdružení a další význační odborníci. Ti budou během dalších čtyř měsíců diskutovat detailní podklady, které jsou nyní postupně dokončovány. I širší pedagogická a laická veřejnost může ovšem přispět při hledání nejvhodnějšího řešení. Tento proces bude uzavřen v polovině března 1996 zpracováním konečných návrhů hlavních výstupů, legislativních opatření a rozpočtových pravidel.

Ministerstvo přistupuje k tomuto rozsáhlému komplexu opatření nejen s vědomím své zodpovědnosti za vytvoření co nejlepších podmínek pro rozvoj škol a růst učitelů, ale i s vědomím nezbytné účasti a spolupráce těch, jichž se tato opatření týkají.

V Praze, 1. listopadu 1995

Zdroj: Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy České republiky: Program „Učitel“, 1995. Archiv autorky seriálu.

Zdají se vám tyto teze povědomé? Nic nového pod sluncem. Ale všimněte si: některé paragrafy jsou navrhovány ve variantách a veřejnost má téměř pět měsíců na vyjadřování připomínek.

Celý program byl posléze zveřejněn. V mém archivu je výtisk z tehdy vycházejícího měsíčníku Česká škola, vydávaného Orbisem. Vybíráme část představy o pregraduální přípravě učitelů, která byla tehdy navrhována jako diverzifikovaná, s možností absolvovat jednotlivé moduly na různých institucích.


Pregraduální příprava učitelů

Cílový stav je možné charakterizovat těmito principy:

A, je stanoven základní obsah znalostí a dovedností a typ studijního programu, které jsou nezbytné pro získání odborné připravenosti pro výkon učitelského povolání („profil vzdělávání učitele“) pro určitý stupeň škol a typ vzdělávání
B. učitelské vzdělávání je diverzifikované
C. studijní programy vytvářejí vysokoškolské instituce
D. učitelské vzdělávání je založeno na akreditovaných studijních programech, které uskutečňují vysokoškolské instituce


Ad A

Formulace problému

Pro stanovení „profilu vzdělání učitele" pro určitý stupeň školy je třeba určit odpovídající typ studijního programu, včetně základního obsahu znalostí a dovedností, které se absolvováním tohoto studijního programu získají. Pro bližší vymezení obsahu těchto znalostí a dovedností je třeba definovat základní obsahové složky učitelské přípravy. Jejich stanovení je jedním z nejdůležitějších a současně obtížně řešitelných problémů, na jehož řešení by se měla podílet rozšířená konzultační skupina.

Základní obsahové složky učitelské přípravy lze definovat různým způsobem, jejich členění může být více či méně detailní.

V dalším se vychází z členění vzdělání učitele na tyto moduly:

a) odborně-předmětový (aprobační předměty)
tvoří odborný základ učitelského vzdělání. Definice jeho obsahu bude vycházet z teze o nutnosti zastoupení základních předmětů daného oboru.

Tento modul lze chápat jako složku, která nesouvisí přímo s učitelskou profesí. U uchazečů, kteří již absolvovali studium s neučitelským zaměřením ji lze chápat jako uznaný modul při přijímacím řízení k učitelskému studiu.

b) pedagogicko-psychologický
představuje potřebný základ pro učitelské působení.

c) všeobecný
formuje potřebnou obecnou část znalostí učitele, včetně jazykových znalostí, Obsahová náplň modulu vymezuje učitele jako kulturního činitele a vymezuje úlohu školy při formování obecné vzdělanosti, mravního a etického cítění. Jedna se o potřebný společenskovědní(humanitní) základ, principy morální a etické, Patří sem také získání hlubšího pohledu na region,v němž fakulta působí a kde lze tudíž očekávat i působnost převážné části absolventů.

Moduly b) a c) spolu s dalšími disciplínami (didaktika jedn. předmětů apod.) lze chápat jako složku vlastní učitelské kvalifikace.

d) praktický
představuje nácvik dovedností ve vybraných zařízeních, především na vybraných školách.

Tento modul tvoří nedílnou součást akreditovaného studijního programu a měl by se opírat o systém „fakultních“ škol.

Profil vzdělání učitele (dále jen „profil“) pak vymezuje základní proporci mezi jednotlivými moduly (zejména proporci mezi odborně-předmětovým a pedagogicko-psychologickým modulem) a stanovuje základní obsah a rozsah znalostí a dovedností k dosažení „odborné připravenosti '“ pro výkon učitelského povolání.


Ad B

Formulace problému

Příprava učitelů by měla být zajišťována nejen na vysokých školách, ale také na vysokoškolských institutech a externích vzdělávacích institucích (horizontální diverzifikace). Podobně by měly být koncipovány i studijní programy, jejichž jednotlivé moduly, zajišťující naplnění obsahových složek učitelské přípravy, by na sebe navazovaly a bylo by možné je absolvovat na jedné nebo více vzdělávacích institucích (vertikální diverzifikace). Cílem je stanovit podobu požadavků na vzdělaní učitele.

Po definici profilu je možné výrazněji diverzifikovat přípravu učitelů. Učitele mohou připravovat nebo se na jejich přípravě podílet vysoké školy, vysokoškolské instituty a externí vzdělávací instituce. Je zřejmé, že rozhodující podíl vzdělávací nabídky pro přípravu učitelů bude zajištěn nabídkou studijních programů, které naplní profil komplexně. Studijní programy pro přípravu učitelů stanoví minimální studijní zátěž a typ studijního programu k naplnění profilu pro určitý stupeň školy, tj. k dosažení „odborné připravenosti“.

Navržený model (viz Ad A) umožňuje pro jednotlivé typy učitelské přípravy koncipování skladebných studijních programu, které umožní diverzifikaci přípravy učitelů:
– možností absolvovat jednotlivé moduly na různých vzdělávacích institucích,
– doplňování jednotlivých modulů (složek přípravy),
– rozšiřování kvalifikace a aprobovanosti.

Definitivní podoba požadavku na vzdělání učitele bude zpracována po diskusích v konzultační skupině.


Ad C

Formulace problému

Pro přípravu učitelů pro jednotlivé stupně školské soustavy je třeba stanovit požadavky na úroveň jejich vzdělání, případně i typ studijního programu. Požadavky na úroveň vzdělání učitelů by měly být dlouhodobě stabilizované.

Nabízené varianty tvoří výchozí základnu pro další diskuse v rozšířené pracovní skupině a mohou být dále rozšířeny.

Studijní programy vytvářejí vysokoškolské instituce. Má-li být studijní učitelský program po předchozím doporučení Akreditačního kolegia akreditován ministerstvem jako studijní program pro přípravu učitelů (s důsledkem získání kvalifikace), pak v něm musí být respektovány požadavky, které ve spolupráci s příslušnými vysokými školami a dalšími odbornými grémii stanoví ministerstvo jako nezbytné (viz Ad A).

(str. 2–4)

Zdroj: MŠMT: Program Učitel. Česká škola. Měsíčník nejen pro učitele. Praha: Orbis, roč. 2, č. 5, 1995/1996, příloha str. 1–6, 11–15.

Celý návrh si můžete stáhnout ZDE. Digitalizovala Kateřina Brožová. Texty převedené z archivních materiálů nebyly redakčně korigovány.


Otázky pro MŠMT

V listopadu 1996 (tedy po roce) se Asociace pedagogů základního školství dotázala (mezi jinými otázkami) ministerstva:

…„Jaký je výsledek připomínkového řízení k programu „Učitel“? Dojde na základě tohoto řízení k nějakým změnám? Jaký je harmonogram konkrétních kroků?

Komentář: Program „Učitel“ je podle našeho názoru velmi zdařilým východiskem k další práci v této oblasti. Obsahuje řadu závažných kroků, které jsou s velkým zájmem sledovány pedagogickou veřejností. Tempo, s jakým jsou změny připravovány, se nám však jeví příliš pomalé. Navíc není jasné, do jaké míry jsou návrhy v tomto programu obsažené oficiálním stanoviskem ministerstva a do jaké míry pouze subjektivním názorem některého z úředníků, s jehož odchodem pak pozbývají platnosti? (Tento postup je na MŠMT bohužel běžný.)

Kromě toho jsme obdrželi v připomínkovém řízení návrh vyhlášky o odborné a pedagogické způsobilosti pedagogických pracovníků, který se v některých bodech zásadně liší od programu „Učitel.“

Zdroj: Otázky pro MŠMT. Učitelské listy. Praha: Agentura STROM, roč. 4, 1996/1997, leden 1997, č. 5, str. 14. ISSN 1210-6313


Ministerstvo odpovídá

…„Připomínky k programu „Učitel“ ministerstvo školství vyhodnocuje, jsou brány v potaz při přípravě definitivní verze. Nejsem přesvědčen o tom, že by takový dokument mohl být pouhým vyjádřením představ některého z úředníků. Vaše tvrzení obráží obecně zažitý, leč nesprávný obraz mechanismů tvorby a schvalování důležitých dokumentů. V každém případě práce na uvedeném programu pokračují, zejména na těch částech, které jsou pouze načrtnuty (profesní kariéra, atestace, akreditace apod.)…

PaedDr. Vladimír Kříž, poradce ministra školství“

Zdroj: Kříž Vladimír: Ministerstvo odpovídá na otázky Asociace pedagogů ZŠ (viz Učitelské listy 5/97, str. 14). Učitelské listy. Praha: Agentura STROM, roč. 4, 1996/1997, únor 1997, č. 6, str. 5. ISSN 1210-6313


Práce na programu podpory učitelů „pokračují“ bohužel už dvacet let – a nikoli v takové šíři, jak bylo už dávno a dávno potřeba.

Připravila Jana Hrubá
___________________

(1) Pod pojmem „učitel“ se v celém materiálu rozumí všichni pedagogičtí pracovníci



Další díly seriálu najdete ZDE.

Eva Štanclová: Veselý rok s pohádkami. Hry a aktivity pro rozvoj školních kompetencí

Krátké autorské pohádky se stávají motivací ke hrám s předškoláky v mateřských školách.

U každé pohádky jsou uvedené výchovné cíle, potřebné pomůcky a doplňující cvičení, případně náměty na další rozvíjející aktivity. Předškolní děti si prostřednictvím her osvojují a upevňují znalosti potřebné ke vstupu do základní školy. Jedná se o znalosti všeobecné, přičemž důraz je kladený především na podporu samostatnosti dětí při vyprávění, cílený rozvoj slovní zásoby a jazykových schopnosti, počítání, manipulaci s předměty, logické myšlení a grafomotoriku.

Eva Štanclová učí v MŠ, je autorkou řady publikací pro učitele v MŠ. V Portále vyšly její knihy Pohádky a hry z kouzelné skříně a ŠPL 13, 17 a 22.

Další informace a ukázky najdete ZDE.

Tomáš Hajzler: Co máš na své škole rád/a?

Napadlo nás… položit dětem u nás ve škole jednoduchou otázku: „Co máš na své škole rád/a?“. Přišlo nám to jako důležitá otázka, kterou bychom si mohli a měli pokládat mnohem častěji.

Udělali jsme to tak, že jsme předminulý čtvrtek v každé třídě vysvětlili, jak to chceme udělat, a zeptali se, kdo by nám chtěl na kameru odpovědět. Největší zájem – asi ne překvapivě – byl mezi nejmenšími dětmi. Ve dvou třídách odpovídali dokonce skoro všichni. Někteří i opakovaně.

Na druhou stranu – sedmáci/osmáci nebyli ten den k dispozici a v devítce bylo jen pár dětí. Na výsledek se podívejte ve videu :-). Některé odpovědi jsou velmi dětské, jiné až mrazivě dospělé. Mnohé jsou vtipné, další dojemné. Je v tom jistá konzistentnost a skvělá zpětná vazba pro naše učitele, rodiče a všechny další, kteří se spolu-podílí na tom, že naše škola funguje tak, jak funguje.

Pokud vás to video jakkoli zaujme, proberte to doma s dětmi. Variantou je nechat se svými dětmi inspirovat a zeptat se doma sebe i partnera: Co máš na své práci/na naší rodině/na našem domově/na našem životě/… rád/a? Z vlastní zkušenosti můžu říct, že z toho může být parádní rozhovor.

Video: Blog ZŠ Montessori Na Beránku, Praha – Modřany ZDE.

Jiří Mach: České děti a učitele škola nebaví nejvíc ze všech vyspělých zemí

Klesá počet dětí, které chodí rády do školy. V mezinárodním srovnání je v ČR nejméně nadšenců pro školu ze všech zemí OECD. Učitelé si ale na výuku nestěžují, ačkoli patří mezi nejnespokojenější ve vyspělém světě. Podle odborníků výsledky spolu úzce souvisejí.

Zdroj: Právo 12. 12. 2016

Vyplynulo to z mezinárodního šetření TIMSS 2015 mezi žáky 4. tříd. Ovšem uvedená zjištění potvrzují i dlouhodobí pozorovatelé českého školství. To, že do školy chodí nerady, uvedlo v dotazníku 32 procent dětí. Ještě v roce 2007 a 2011 jich bylo 28 procent. O něco více vadí povinná školní docházka chlapcům (39 procent) než dívkám (24 procent).

„Tato čísla odpovídají i tomu, co se tady měří. V páté třídě je to už více než 40 procent dětí. A pokud se ptáte, jestli se děti ve škole nudí, tak je tam mezi první a pátou třídou zřetelný nárůst,“ řekl Právu znalec školského prostředí Tomáš Feřtek ze společnosti EDUin.

Taková nechuť ke škole je mezi zeměmi OECD vůbec nejvyšší. Autoři výzkumu mapovali u žáků i celkový pocit sounáležitosti se školou. Kromě potěšení z chození do školy se zajímali také o to, jestli se děti cítí bezpečně, jestli dobře zapadly, těší se na spolužáky, jestli jsou učitelé spravedliví, zda jsou hrdí na školu a zda se v ní hodně naučí.


Výuka v pořádku

I v tomto celkovém pocitu sounáležitosti ČR propadla. Zatímco v průměru všech zemí cítí sounáležitost dvě třetiny žáků, mezi českými čtvrťáky jich byla polovina. Hůř si vedlo jen Japonsko nebo Polsko. Přestože otrávených žáků je hodně, učitelé si na omezení výuky nestěžují.

Kantoři zodpovídali otázky, zda chybí žákům nezbytné předchozí znalosti či dovednosti, zda trpí podvýživou nebo nedostatkem spánku, zda žáci mají zájem o výuku, zda vyrušují či zda vykazují mentální postižení, poruchy duševní nebo chování.

Podle učitelů tři pětiny žáků jsou ve třídách bez jakéhokoli omezení výuky, zbytek ji má jen částečně omezenou. V tomto hodnocení si ČR vedla nejlépe hned po Japonsku. Jakmile ovšem dojde na samotné posouzení spokojenosti s učitelským povoláním, obě země se ocitají na opačném pólu.

V rámci zjišťování spokojenosti se svým řemeslem odpovídali učitelé, jak moc jsou spokojení se svým povoláním, jak moc rádi učí na své škole, zda ve svém povolání nacházejí hluboký smysl a význam, jak jsou pro svou práci nadšení, jak je inspiruje, jestli cítí hrdost a zda chtějí zůstat učitelem, jak dlouho to jen půjde.


Znuděné děti

Ukázalo se, že celkově spokojení učitelé učí asi jen třetinu žáků. Feřtek má za to, že všechna zjištění do sebe dokonale zapadají. Ve veřejnosti totiž panuje představa, že děti jsou čím dál zlobivější a školy na to reagují přísnějším metrem.

„Za ta léta jsem narazil možná tak na dvě školy, kde byly opravdu nezvedené děti, ale také k tomu měly důvod. Ale jinak jsou děti ve školách velice ukázněné,“ řekl s tím, že ani nikdo ve školách nepotvrzuje, že by se děti zhoršily. Spíše občas mají problémy s rodiči. Jak už dříve Právo popsalo, ředitelé škol si v rámci dotazníků TIMSS 2015 také téměř nestěžovali na nekázeň.

Přesto se podle Feřtka učitelé bojí, že by se jim mohla vymknout situace z kontroly, a přistupují k represivním prostředkům. „Nejsou na ně hnusní, spíš jsou docela vlídní. Ale hodně je drží zkrátka a děti si na to zvykly. Vládne tam taková udusanost,“ popsal znalost školského prostředí Tomáš Feřtek.


Ve školách se dodržuje to, co má, ale velká radost to není pro nikoho

„To je taky důvod, proč ty děti škola méně baví, moc se tam netěší. Musí tam jen být zticha a nějak se uzpůsobit,“ dodal. Jenže učitel pak před sebou vidí třídu, která je méně vnímavá, děti jsou rozptýlené, nebaví je to tam. To pak prý vede u učitelů k nespokojenosti s vlastní prací.

„Protože se kantor bojí, že by děti mohly víc zlobit, tak na ně víc tlačí a víc se tlačí na pořádek a dosáhnou ho, ale zápal pro vzdělání v nich nevzbudí. Vidí, že jsou znuděné, a učitel je pak otrávený. Všechna čísla vypovídají o tomtéž. Ve školách se dodržuje to, co má, ale velká radost to není pro nikoho,“ shrnul.

Domnívá se, že atmosféru by mohlo vzpružit, kdyby se kantoři více orientovali na formativní hodnocení. To je metoda, kdy se neznámkuje, učitel u každého žáka sleduje, jak si vede, a navrhuje mu i laťky, jakých by měl v daném období dosáhnout. Prostor zde má i žák pro vlastní hodnocení.

„Jednou jsem se ptal učitelů, kteří formativní hodnocení dělají, jak by pro to získali ostatní kolegy, když je to tak náročné. Odpověď byla jednoznačná: ,Bude to bavit děti a tím pádem i je,‘ “ uzavřel Feřtek.

Ojedinělý průzkum YMCA ukazuje, co vadí mladým Čechům

Nedostatek vody, šikana i to, že nenávidím své rodiče. I takhle vypadají odpovědi mladých lidí od 6 do 30 let z celého Česka v kampani Nenímitojedno. Pořádá ji největší a nejstarší mládežnická organizace YMCA.

Cílem je dát hlas mladým lidem. Ti se mimo jiné prostřednictvím sociálních sítí či papírových kartiček vyjadřují k tomu, co jim není lhostejné. Zájem odpovídat je velký. Akce Nenímitojedno trvá již od léta 2016. Rozsáhlý průzkum v České republice je součástí celosvětové kampaně Give a Voice YMCA.

„Cílem průzkumu je získat co nejvíce podnětů od dětí a mladých lidí, na které pak bude YMCA v České republice jako mládežnická organizace reagovat,“ říká Vladislava Vidláková z pražského ústředí YMCA. „Chceme mladým lidem poskytnout prostor, aby se mohli vyjádřit, co je trápí a zajímá. Kampaň na internetu doplňuje 4000 kartiček, které jsme rozdali mládeži z celé České republiky. Ptali jsme se, co jim není jedno. A co by chtěli změnit. Ohlas je mnohem větší, než jsme očekávali. V současné době názory třídíme do přibližně 15 skupin, sahající od mezilidských vztahů, přes šikanu ve školách, až po řešení globálních problémů. Konkrétní výsledky budou ve druhé polovině ledna,“ dodává.


Ekologie, zdraví, vzdělání i vztahy… to vše mládež zajímá

Letošní kampaň YMCA navazuje na rozsáhlý průzkum One Million Voices, který se uskutečnil v 2014–2015. Zúčastnili se ho tehdy lidé ve věku 15–24 let ze 60 zemí světa všech kontinentů. „Celosvětově se odpovědi dají rozdělit do čtyř hlavních oblastí: zaměstnání, lidská práva, zdraví a životní prostředí. Tak třeba mladým v Tanzánii nejvíc chybí vzdělání, ve Walesu si stěžují na nedostatek pracovních příležitostí, Bělorusům zase vadí nedostatečná lékařská péče, která se neobejde bez konexí a úplatků,“ uvádí Vladislava Vidláková. Podle zatím dostupných výsledků průzkumu v Česku se mladí nejvíc zajímají o životní prostředí, mezilidské vztahy a vzdělávání.


YMCA reaguje akcemi pro děti a mládež

V příštím roce chce YMCA díky průzkumu reagovat na potřeby lidí v místech, kde působí. „Kromě aktivit – kroužků, táborů či dobrovolnických programů – které už teď dětem a dospívající mládeži nabízíme, jim chceme nově pomoci také v iniciativách, při kterých budou moci něco udělat právě s tím, co jim není jedno,“ pokračuje Vladislava Vidláková.

Organizace YMCA v Česku nabízí mladým lidem už nyní mnoho možností, jak můžou dobře a aktivně trávit svůj volný čas. Příkladem je třeba Ten Sing – umělecká tvorba pro teenagery. O přijetí nerozhoduje talent, ale chuť se zapojit, získat nové přátele a společně si pak zpěv, hudbu nebo tanec užít. YMCA je rovněž průkopníkem v zakládání mateřských a rodinných center, která poskytují prostor i podporu malým i velkým členům rodiny. A zaměřuje se i na tzv. nízkoprahová zařízení určená zejména pro sociálně či ekonomicky znevýhodněné děti a mladé lidi. Ti zde mohou najít klid a bezpečí, ale i poradenství a sociální servis. A v případě problémů v rodině či ve škole také účinnou odbornou a lidskou podporu.

YMCA stála i u zrodu a rozvoje mnoha nových sportů. Díky ní vznikl dnes tolik populární basketbal, volejbal, rozšířil se softbal a lukostřelba. Sport provozovaný společně, pro radost a v duchu fair play je zde populární dodnes – červený trojúhelník YMCA má dnes ve znaku víc než 50 sportovních klubů. Organizace je rovněž zakladatelkou moderního táboření: pro děti mládež každoročně pořádá tábory, z nichž nejstarší a nejznámější je Masarykův tábor v Soběšíně.

Markéta Majerová: Demokracie a vzdělávání spolu souvisí

„Pokud za vzdělání považujeme víc než profesní přípravu, tak do něj patří v širším slova smyslu také rozvíjení osobnostních rysů, včetně občanských postojů, vztahu solidarity k ostatním a zároveň pěstování přiměřeného individualismu.“ říká Mikuláš Bek, rektor Masarykovy univerzity a docent muzikologie. Kdo je dobrý občan? A mají vysokoškolské diplomy stále smysl? Více v rozhovoru.

Zdroj: Magazín Perpetuum 23. 6. 2016


Kdo je dobrý občan a jak byste ho zkusil definovat?

Dobrý občan je ten, kdo dokáže vyvažovat vlastní kritický postoj k okolnímu světu s loajalitou vůči širšímu celku, tedy státu, městu či obci, i svému nejbližšímu okolí. Toto balancování samozřejmě není úplně lehké. Takže nějaká definice, podle které by se dal snadno dobrý občan změřit, není snadná. Dobrého občana poznáme spíše ve vyhrocených situacích než v každodenním životě. Většinou se na to přijde, až když opravdu o něco ve společnosti jde. Teprve pak se pozná, kdo má tu správnou směs loajality k celku a individualismu.

Myslíte si, že vysoké školy poskytují prostor pro to, aby na tuto roli své žáky připravovaly?

Odpověď na takovou otázku se dá velmi těžko generalizovat. Když se při debatách vracíme k tomu, co nám dala škola za dob našich studií, často si připomínáme, že i v době nesvobody bylo klíčové, jaké lidi jsme potkali mezi svými spolužáky a učiteli. A to je důležité i dnes. Samozřejmě, že vysoká škola v současnosti může nabídnout mnohem více tím, jak organizuje své kurikulum a jaké aktivity podporuje. Avšak ten úplně rozhodující faktor jsou učitelé a spolužáci, se kterými se potkáme. Možná, že ti spolužáci jsou vždycky ještě o stupeň důležitější, než se zdá.

Jaký je podle Vás vztah mezi vzděláváním a demokracií?

Hodně záleží na tom, co všechno budeme považovat za součást vzdělání. Když budeme uvažovat o vzdělání primárně jako o profesní přípravě, což se občas v politické rozpravě o školství děje, nebo se na něj tímto způsobem dívají někteří zaměstnavatelé, pak žádná přímá vazba existovat nemusí. Existují i nedemokratické režimy, které profesní přípravu zvládají docela efektivně.

Pokud ale za vzdělání považujeme víc než profesní přípravu, tak do něj patří v širším slova smyslu také rozvíjení osobnostních rysů, včetně občanských postojů, vztahu solidarity k ostatním a zároveň pěstování přiměřeného individualismu. Potom je samozřejmě vztah mezi vzděláním a demokracií mnohem těsnější a nepochybně se tato dvě sémantická pole velmi překrývají.

K čemu mají sloužit univerzity ve společnosti?

Univerzity očividně plní několik funkcí. Já myslím, že my všichni na vysokých školách respektujeme to, že jsme místy profesní přípravy. Druhou důležitou funkcí, kterou je možná v poslední době v českých zemích méně vidět, je otevírání prostoru pro sociální mobilitu.

To je funkce, která stála za velkým důrazem na vzdělání v českém národním obrození a v celém národnostním pohybu 19. století. Tehdy Češi hodně bojovali o vlastní vzdělávací systém jako cestu k tomu, aby česká společnost, primárně zakořeněna ve venkovských nebo nižších společenských vrstvách, měla jednou svoje soudce, univerzitní profesory, poslance nebo továrníky. K tomu bylo potřeba vzdělávacího systému, který byl už v té době významným demokratizačním faktorem, protože umožňoval lidem z nižších vrstev zaujmout pozice mezi společenskou elitou.

Tento základní demokratizační charakter vysokoškolského vzdělávání je něco, na co se u nás hodně zapomíná. Zejména ti, kteří s nostalgií vzpomínají, jak skvělé to bylo, když studovalo na vysokých školách pouze 5–10 % populace maturantů. Zapomínají, že tato funkce je velmi důležitá, a pokud uzavřeme vzdělávací systém pro úzkou skupinu uchazečů, tak velmi obtížně může plnit tuto roli. Také podle všech sociologických výzkumů a údajů Česká republika příliš nevyniká ve využívání sociálního výtahu, který vysoké školy v mnoha zemích nabízejí…

…Jaká je Vaše vize ohledně podoby vysokých škol za deset let?

Mám-li si představit, jak bych chtěl, aby ten systém vypadal, hledal bych hodně poučení ve změnách ve školství v některých vyspělých zemích. Jsem přesvědčený, že vysoké školství vždy bylo hodně globálním oborem. Základní parametry univerzitních systémů proto nemohou být drasticky odlišné. Stojíme na základech středověkých univerzit, které byly nadnárodní a měly napříč Evropou podobné struktury.

Dále bych hledal inspiraci s pohledem upřeným určitě na západ, nikoliv na východ. Zejména v systémech, kterým se podařila diverzifikace a umí otevírat studentům jakési druhé šance. Ve Spojených státech mne zaujaly třeba školy, nazývané community college. Jsou to školy, které u nás zcela chybí a poskytují vzdělání zhruba na úrovni našich vyšších odborných škol, i když to není úplně srovnatelné. Patrně v systému plní funkci, kterou u nás dříve zastávaly průmyslovky nebo některé učňovské školy. Většinou jsou napojeny na další univerzitní systém. Takže student, který absolvuje třeba dva roky studia na této škole a je dobrý, má pořád šanci pokračovat i na univerzitě a dodělat si bakaláře. Líbí se mi ta otevřenost šancí a to, že dává lidem další příležitosti. Nenutí je se v devatenácti letech osudově rozhodnout, jaké budou mít vzdělání. Flexibilita systému je podle mě nezbytnou podmínkou, aby mohl obsluhovat potřeby, které se teď už jasně rýsují.

Proč se podle Vás nedaří dělat inovace ve vzdělávání rychlejším tempem?

Já si nejsem jistý tím, že inovace ve vzdělávání lze dělat rychlým tempem. „Školský výrobní cyklus“ je přirozeně strašně dlouhý. Navíc řada změn musí začínat změnou už v přípravě učitelů. O to je důležitější, aby na úrovni školské politiky docházelo k nějakým racionálním rozhodnutím, a to dříve, než nastane krize. Já bych se velmi nerad dočkal toho, že dopadneme jako Slovensko a budeme masivně exportovat nejnadanější vysokoškolské studenty do všech okolních zemí. Což se tam stalo a je to podle mě společenská katastrofa, kterou si Slovensko dnes sice uvědomuje, ale pořád s ní moc nedělá. Obávám se, že Česká republika může dříve či později dopadnout velmi podobně, pokud nezačneme pracovat na razantní modernizaci vzdělávacího systému…

Celý text rozhovoru si můžete přečíst ZDE.

Eigil Kæjrgaard, Rima Martineniene: DOKUMENTY 144. Pětkrát hurá demokracii. O demokracii v každodenní praxi školy

V roce 1997 jsme vydali za podpory nadace Open Society Fund Praha velmi úspěšnou knížku dánského autora a litevské autorky, která jako by v současnosti znovu nabyla naléhavosti a aktuálnosti. Autoři tehdy dokonce uspořádali dílnu pro české učitele.


Prolog

Demokracie je nejhorším organizačním systémem – až na všechno ostatní. (Winston Churchill)

Slavný americký „počítačový guru“ Bill Gates říká ve své knize „Catch the Future“(Zachyťte budoucnost), že nejdůležitějším kanálem pro politické diskuse se v blízké budoucnosti stane „elektronická dálnice“. Tato elektronická dálnice nabízí mnoho skvělých příležitostí: lidé mohou snadno vytvářet debatní kroužky a informovat se například o životním prostředí, občané mohou velice rychle sdělovat politikům své názory na místní i celonárodní záležitosti. Není daleko den, kdy ministr bude moci přijmout denně až milión elektronických dopisů a kdy budeme moci hlasovat po telefonu.

Ovšem stinnou stránkou této elektronické dálnice je obava, že se budou sdružovat lidé společných zájmů, aby se jimi zabývali a vytvářeli tlak na politiky. Tato elektronická společenství by se pak mohla stát skupinami samolibých jedinců komunikujících pouze s lidmi stejných názorů. Výsledek jejich uvažování bude tudíž chabý, protože tito lidé zapomenou na jednu velice důležitou zásadu, totiž že k dosažení vyváženého náhledu na určitou záležitost je nezbytná diskuse s lidmi odlišných názorů. Taková diskuse vede ve své konečné podobě k mnohem propracovanějšímu a barvitějšímu výsledku.

Co se týče elektronického hlasování, snadno se dá předpokládat, že pokud by opravdu taková možnost nastala, tak na druhé straně povede k značném umrtvení dialogu mezi lidmi. Nebudeme se tu příliš zaobírat následky, které by nedostatek dialogu mohl přinést, ale nechceme, aby lidé zapomněli na to, co kdysi v Německu prohlásil Adolf Hitler: „Pro ty,kteří jsou u moci, je štěstím, když jejich národ nepřemýšlí.“

Pokud se chceme pojistit proti netoleranci a nedostatku dialogu, pokud si přejeme uchovat šíři při vytváření názorů, pak se nám demokracie musí stát životním stylem a být součástí všeho, co děláme, a jak smýšlíme.

Platí to jak pro země, kde má demokracie dlouhou tradici, tak i pro země, které teprve svou demokratickou společnost vytvářejí. Zde máme na mysli země východní Evropy, kde se v roce 1989 tak radikálně změnila politická situace.

Rozhodnutí nastolit demokracii neznamená ještě ji okamžitě mít. Dřív, než se země může nazývat svobodnou a demokratickou, musí se natrénovat a zažít mnoho věcí. V mnoha mladých demokraciích funguje svobodně zvolený parlament, svobodně zvolení místní politikové a prezidenti. Ale potom je načase vychovat obyvatelstvo, kterému jsou demokratické principy vlastní. A jak je vidět, ve východní Evropě alespoň dvě generace touto výchovou neprošly. Demokratické tradice neexistují v rodinách, školách, sdruženích ani na pracovištích. Samozřejmě, že změnit systém a vybudovat nové tradice určitou dobu trvá. Právě proto je však důležité neztrácet čas.

Výchova k demokracii se v těchto zemích bezpochyby projeví díky mnoha zainteresovaným lidem na různých úrovních. My můžeme své ideje a úsilí vložit do oblasti, kterou známe nejlépe, tedy do škol a výchovných institucí všech druhů. Tuto oblast pokládáme za důležitou, protože určitá část výchovy budoucí generace probíhá právě zde. Postoje žáků se utvářejí vším, co žáci ve škole dělají a zažívají, ve veškeré komunikaci, která ve škole probíhá. A tyto postoje – ať už jsou nebo nejsou demokratické – závisí na připravenosti učitelů, příslušných institucí a celého vzdělávacího systému pracovat ve prospěch demokracie.

Na školách by se měly změnit nejenom vnitřní struktury nebo procesy rozhodování – i když i to je velice důležité. Stejnou měrou bychom se měli zaměřit i na způsob, jakým se s žáky zachází, jaký je jim přiznán díl zodpovědnosti a svobody, nakolik mohou ovlivnit chod školy a jak se ve škole cítí.

Demokratické postoje jsou ovlivněny i vzděláváním samotných učitelů, jejich připraveností vést s žáky stálý dialog o tom, co a jak se učí.

Atmosféra ve škole závisí i na tom, jaký vliv mají na školu rodiče, zda jsou součástí jejích demokratických struktur a zda se cítí zainteresováni a spoluzodpovědni za vzdělávání svých dětí.

Dále záleží na vedení školy a na spolupráci učitelského sboru, jak se jim podaří otevřít školu potřebám společnosti a nést zodpovědnost za vývoj celé země a za vklad školy do tohoto vývoje.

O vzdělávání na jedné a demokracii na druhé straně bylo už napsáno mnoho knih. Existuje spousta dobrých teoretických i několik praktických titulů. My jsme se pokusili zaměřit na praktickou stránku věci, na to, jak vybudovat školu založenou na toleranci a demokracii. Tato kniha se dotýká všech oblastí školního života, ale tím nejdůležitějším, co se prolíná všemi kapitolami, je demokracie jako životní styl školy.

Většinu návrhů, které zde předkládáme, jsme osobně vyzkoušeli v různých vzdělávacích institucích, při praktické práci s rodiči a dětmi, při výcvicích učitelů a vedoucích školských pracovníků, které se konaly v Dánsku a v dalších skandinávských zemích, Litvě, Lotyšsku, Estonsku a České republice.

Doufáme, že tuto knihu budou využívat přímo jednotliví učitelé nebo vedoucí pracovníci ve školách nebo že se stane pomůckou při výcvikových kurzech. Také doufáme, že si knihu s chutí přečtou i rodiče, kterým leží na srdci budoucnost jejich dětí a země. Dokonce si troufáme tvrdit, že by tato kniha mohla být přínosná i pro politiky, kteří činí rozhodnutí o budoucnosti škol ve své zemi.

E. M. Forster tvrdil, že různorodost a kritika jsou dvěma pilíři, které podpírají stavbu demokracie. Ale škola je budována na pěti pilířích: žácích, vedoucích pracovnících, učitelích, rodičích a společnosti. Takže SLÁVA jim všem. A žijme a pracujme s úsměvem na tváři.

Zdroj: Kæjrgaard Eigil, Martineniene Rima: Pětkrát hurá demokracii. O demokracii v každodenní praxi školy. Praha: Agentura STROM, 1997. ISBN: 80-9091954-5-8

Celý text knihy najdete ke stažení ZDE. Digitalizovala Kateřina Brožová.

Texty převedené z archivních materiálů nebyly redakčně korigovány.


Hrátky s demokracií

Ve třídě úplné ticho. Čela svraštělá soustředěním. Občas se ozve tlumené zasmání, jinak je slyšet jen klouzání fixů po papíře. Dvojice sedí bok po boku, každý drží v ruce barevný fix odlišné barvy. Pojí je tentýž úkol: během čtvrthodiny nakreslit bez jediného slova domluvy společný obrázek.

Kolem chodí (a pod fousy se trochu usmívají) lektoři Eigil Kjaergaard a Rima Martineniene. Jsme totiž na jejich dílně pro učitele o praktické výchově k demokracii a celý víkend se nese ve znamení podobných aktivit zažitých „na vlastní kůži".

O pár minut později již všichni sedíme v půlkruhu a díváme se na vzniklá dílka. Litevská lektorka a školní psycholožka Rima nás nechává vysmát se a potom obrací naši pozornost k zajímavé dvojbarevnosti obrázků. Každý ze dvojice kreslil jinou barvou, a obrázky jsou tak krásným svědectvím o průběhu kreslení. Na prvním obrázku jasně dominuje modrá – obrysy domu, krajiny, stromů… Zelenou jsou v ní pak pečlivě dokresleny drobné detaily. Jakým způsobem asi tato dvojice spolupracovala? Obrázek druhý je pozoruhodně rozpůlený – na jedné polovině červená, na druhé modrá… Partneři se zde nerušili, ale ani příliš nekomunikovali. Některé obrázky jsou překvapivě vyvážené, jiné nesou známky výrazného rozdělení rolí. Dvojice pak mohou samy povědět o průběhu své práce. Obohatili jsme si pedagogický repertoár o zajímavou techniku sloužící jednak k „lámání ledů", především však ke zlepšování spolupráce.


Malá ryba taky ryba

Na každém stole teď leží nůžky, lepidlo, kousek provázku, dvě pastelky a několik archů papíru. Skupiny čekají na povel k práci. Pak zazní úkol: Během 20 minut vyrobte co nejvíce ryb a udělejte z nich výstavku. Nesmíte od této chvíle již klást žádné dotazy.

Babo raď, co teď? Všichni se vrhnou na nůžky, jenže ony jsou ve skupině jenom jedny. Někde se objeví vůdčí osobnost a začne práci organizovat. Jinde se dva nejaktivnější zmocní materiálu a ostatní přikyvují. Práce se tak či onak rozběhne a u každé skupinky sedí v povzdálí pozorovatel a do zvláštního formuláře zapisuje své postřehy o tom, jakým způsobem skupina pracovala.

Kromě výstavky se pak samozřejmě společně soustředíme na otázku, jak organizovat skupinovou práci a jak zapojit do práce všechny členy skupiny. Příště už v našem rybníce bude ryb více…


Skrytý drahokam

Dva lidé dostali přes noc úkol třemi barvami dokreslit předtištěný černobílý obrázek – reprodukci fotografie. Obrazy teď visí na tabuli, my si je prohlížíme a popisujeme své dojmy z nich. Eigil pak vyzve Mílu, autorku obrázku, jestli chce o své kresbě něco říci, například proč si vybrala právě tyto barvy nebo co jí obrázek připomíná. Trošku trneme, protože Míla je nejtišší ze všech účastníků a zdá se nám, že tento úkol pro ni bude nepříjemný. Míla začne o barvách a pokračuje. A my jen žasneme, protože se nám tu otevřel netušený vnitřní svět složitého přemýšlení a citlivosti. Eigil po chvíli zarazil tlumočnici a poslouchal Mílu jen očima. Odhad mu vyšel báječně. Když k domácímu úkolu vyzval právě Mílu, udělal to podle svých letitých zkušeností. Ví totiž, že při této činnosti často promluví i studenti, kteří se při běžné výuce nijak aktivně neprojeví. Je to další způsob, jak rozvíjet demokracii ve třídě – pod tímto vznešeným slovem se přece neskrývá nic jiného než umožnit každému, aby se uplatnil ve společné činnosti. Nejsme ale všichni stejní a některé perly zazáří jen při „vhodném osvětlení"…


„Aktivní setkání" na domácí téma

Aktivní setkání je název společné činnosti, na které Eigilova škola (jíž je ředitelem) staví celý svůj demokratický chod. Každé dva měsíce se sejdou všichni žáci školy a mají možnost konstruktivně se vyjádřit k problémům ve škole a navrhnout jejich řešení. U velkých škol to lze provést s ročníkem, se třídou… My jsme si tento proces vyzkoušeli v naší účastnické skupině, a to na domácí téma „demokracie v české škole".

Nejprve jsme ve skupinách uvažovali o kritice českých škol z hlediska demokracie: Co v nich brání demokratickému duchu? Co zamezuje tomu, aby se všichni podíleli na rozhodování o věcech, které se jich týkají? Zde jsou ukázky výroků, které zapsaly jednotlivé skupiny:

Strach učitelů ze změny. Strach ze zodpovědnosti. Obava vyjádřit vlastní názor. Nezájem rodičů o školu. Agrese průměrných dětí vůči dětem aktivním. Škola nepočítá s růzností dětí. Autoritativní přístup k rodičům, žákům, kolegům. Nejasné hranice demokracie. Neochota věnovat čas vzdělávání. Rivalita mezi učiteli. Kabinetní, kuloárová politika. Problémy se řeší formou drbů ve sborovně.

Dalším bodem bylo naopak hledání pozitivních změn, ke kterým došlo v posledních letech oproti dřívějšku. Zde zazněly následující postřehy:

Větší otevřenost dětí. Možnost žákovských parlamentů. Otevírání školy obci a okolnímu světu. Možnost volby školy. Inspirační výjezdy do zahraničí. Větší samostatnost žáků. Spoluúčast žáků na tvorbě pravidel. Různé formy řízení školy. Prostor pro autonomii školy. Konkursy na ředitele. Rozšíření nabídky dalšího vzdělávání. Volnost v tematickém plánu. Výběr z více vzdělávacích programů. Citlivější přístup k tvůrčím předmětům. Větší svoboda osobního projevu dětí.

Jak vidíte, není to s těmi změnami k lepšímu tak zoufalé, jak by se na první pohled zdálo. Nu a třetím krokem bylo navrhnout postupy, kterými by se uvedené nedostatky daly odstraňovat. Zde padly například tyto návrhy:

Učit se vedení diskuse. Stanovit priority a navrhnout cesty k nim. Jasně rozdělit odpovědnosti. Vypracovat plán rozvoje školy. Změnit pojetí setkávání s rodiči. Zapojit rodiče do organizace i vzdělávacích akcí. Otevřenější politika odměňování a sankcí. Systematizovat další vzdělávání – dílny, semináře. Umožnit účast studentů na pedagogických radách. Uplatňovat konstruktivní kritiku při společných setkáních. Výchovu k demokracii včlenit již do přípravy budoucích učitelů.

Když tuto činnost provádějí žáci či studenti (kteří diskutují o různých problémech své školy), následuje výběr tří až pěti nejpodnětnějších návrhů. Vybrané problémy a navržená řešení pak studenti předají radě složené z učitelů. Ta má za úkol do jednoho týdne vypracovat komentář k jednotlivým návrhům. V něm se jasně vyjádří, která navrhovaná řešení jsou proveditelná, v jakém časovém rozpětí a co je k tomu zapotřebí. U těch, která proveditelná nejsou, musí rada podat přesvědčivé zdůvodnění. Toto vyjádření potom visí na společných nástěnkách, stejně jako podněty vzešlé z aktivního setkání, a všichni k němu mají přístup.

Eigil nám pustil videozáznam, na kterém byl vidět průběh jednoho takového setkání z jeho školy. Čišela z něj aktivita a zájem studentů. Živě debatovali o tom, co je ve škole tlačí, ale zároveň museli přijít s návrhy, jak tyto potíže řešit. Bylo cítit, že jsou v tomto demokratickém prostředí jako doma.
Učitelé se „aktivních setkání" účastní jako tzv. tajemníci. Sedí pod jednom v jednotlivých skupinkách a aniž cokoli hodnotí, kladením vhodných otázek ujasňují diskutovaná témata a zapisují podněty.


Hodnocení pomocí „ksichtíků"

I závěrečné hodnocení dílny proběhlo pomocí techniky, kterou budeme moci využít ve vlastní výuce. Je vhodná i pro práci s malými dětmi, chceme-li od nich získat zpětnou vazbu.

Každý dostal list papíru s předtištěným oválem ve tvaru obličeje. Do něj jsme pak zakreslovali odpovědi na Eigilovy otázky: Velikostí pravého oka znázorněte, jak moc vás dílna zaujala (veliké oko – hodně, malinké – málo). Levé oko ukazuje, jak moc jste vy sami sledovali výuku. Velikost nosu značí, kolik nového jste zde pro sebe „vyčenichali". A tak dále – obě uši, ústa, vlasy znázorňují další postoje.

Ksichtíky se pomalu vylupovaly a opět nechyběl smích. Když se pak obrázky vyvěsily, Eigil na nich ukazoval, co mu říkají o našich reakcích na jeho dílnu. Jestliže pravá očka a nos souhrnně vypovídají, že výuka byla zajímavá, ovšem levá sdělují, že pozornost byla slabší, bude zlepšení hledat například v pomalejším tempu práce. Pokud se ukazuje, že témata zaujala, ale nebyla již pro mnoho lidí nová (veliké levé oči a malinké nosíky), musí příště lépe zjistit, co již účastníci vědí. Celé hodnocení probíhá anonymně, obrázky nejsou podepsané. Učitel má možnost vyzvat některé autory, aby uvedli konkrétněji, co jim scházelo. Tato možnost je však dobrovolná, nikdo není k vystoupení nucen.


Jen houšť a větší kapky…

Tohle byly jen střípky z víkendové dílny Eigila Kjaregaarda a Rimy Martineniene. Pokud vás uvedené činnosti navnadily a chtěli byste se dozvědět více, kupte si knížku Pětkrát hurá demokracii obou autorů, která nedávno vyšla. Obsahuje nejen jednotlivé hry a činnosti, ale ucelený pohled na každodenní demokracii ve škole založený na vlastní pedagogické zkušenosti.

A pokud se podaří lektory přivézt ještě jednou do Čech, neváhejte a okuste dílnu. Na vlastní kůži je to vždycky lepší než na papíře. To ostatně platí i o demokracii samotné.


Zdroj: Jandová, Lenka: Hrátky s demokracií. Učitelské listy. Praha: Agentura STROM, roč. 5, 1997/1998, září 1997, č. 1, str. 20. ISSN 1210-6313


Další díly seriálu najdete ZDE.