Jana Bílková: Cvičení mentální kondice. 365 úkolů na celý rok

Víte, že kromě tělesných rozcviček existují i ty mentální? Tato kniha vám jich nabízí přesně 365, aby ani jediný den nezůstal němý.

Můžete je řešit postupně, ale na druhé straně není nutné omezovat se na jediné cvičení denně. Různé typy úkolů jsou záměrně promíchány, někdy vyžadují chvíli zkoušení a hledání. Kniha je určena pro všechny, kdo rádi luští, pracují na své mentální kondici a flexibilitě, kdo rádi přemýšlejí a hrají si s písmeny, slovy a jazykem.

PhDr. Mgr. Mgr. Mgr. Jana Bílková, Ph.D., je psycholožka, překladatelka a tlumočnice. Učí na univerzitách a akademiích třetího věku, vede přednášky v knihovnách a v aktivizačních programech pro seniory. V Portále vydala úspěšnou knihu Trénink mentální kondice (2017).

Více informací a ukázky najdete ZDE.

Web k mediální výchově

Nedostatek kvalitních podkladů je jedním z důvodů nízké úrovně mediální výchovy na školách. S řešením přišel Michal Kaderka z pražského Gymnázia Na Zatlance. Web je kromě učitelů určený i veřejnosti a novinářům. Najdou zde otevřenou učebnici mediální výchovy i veškerá dostupná data o mediální gramotnosti české společnosti.

Zdroj: tisková zpráva Aliance pro otevřené vzdělávání 18. 12. 2018

Podle výzkumu společnosti Median pro Jeden svět na školách pouze 30 % učitelů používá k mediální výchově učebnici. Zbytek hledá zdroje na internetu. Problémy se týkají i vzdělávání: pro tři čtvrtiny učitelů je těžké si najít o kurzu k mediální výchově nějaké informace a 63 % učitelů neví, kde kurzy vyhledat. Proto vyučující mediální výchovy pražského Gymnázia Na Zatlance Michal Kaderka spustil web www.svetmedii.info, kde učitelé najdou všechny důležité zdroje k mediální výchově včetně kalendáře vzdělávacích příležitostí s akreditovanými kurzy pro učitele.

“Web neslouží jen učitelům, ale i veřejnosti. Ti, co se bojí, že mediální výchova je nástroj propagandy, zde najdou základní informace, co je mediální výchova a co se v ní učí. Jsem přesvědčený, že když si každý odpůrce mediální výchovy zjistí, co se v mediální výchově učí, bude ji naopak pro své děti okamžitě požadovat,” sdělil Michal Kaderka.

Michal Kaderka na webu zveřejňuje po jednotlivých kapitolách otevřenou učebnici mediální výchovy Svět médií. “I přestože se jedná o velmi náročný proces, přibývá každý měsíc jedna kapitola i s pracovními listy a s metodikami pro učitele,” dodává Michal Kaderka.

“Web www.svetmedii.info je učebnicí o mediální výchově, najdete zde úplně všechno. Nejen zdroje do výuky, kalendář či autorovu otevřenou učebnici, ale i detailní popis, jak Michal Kaderka učí mediální výchovu ve své třídě, jak naplňuje principy otevřeného vzdělávání ve výuce a jak zapojuje digitální technologie. A to vše je zveřejněno pod veřejnou licencí Creative Commons, takže si každý učitel může materiály stáhnout, upravit a pak klidně dále legálně šířit. To je kultura sdílení, kterou se zvyšuje kvalita vzdělávání a zároveň snižuje nerovnost v přístupu ke vzdělávacím zdrojům” doplňuje Tamara Kováčová z EDUinu, kde má na starosti projekt Otevřené vzdělávání.

Michal Kaderka je absolventem pražské pedagogické fakulty a od roku 2010 učí mediální výchovu jako samostatný předmět na pražském Gymnáziu Na Zatlance. Zároveň učí občanskou nauku na Karlínské obchodní akademii a VOŠE a je spoluzakladatelem Aliance pro otevřené vzdělávání.

Kontakt:
Michal Kaderka, učitel mediální výchovy a koordinátor Aliance pro otevřené vzdělávání
e-mail: info@svetmedii.info
tel.: 777 879 481

Šárka Jarská: Příběhy pamětníků ve výuce – moderní dějiny prostřednictvím osobních svědectví a za využití moderních technologií

Osmdesát let po vypuknutí druhé světové války pomalu končí období, kdy můžeme žákům a studentům nabídnout osobní setkání s bezprostředními svědky těchto událostí. Jakými způsoby můžeme – alespoň částečně – nahradit přítomnost pamětníka ve výuce?

Nabízí se využití memoárů a osobních svědectví ve formě audio a videozáznamů. Jak ale tento vysoce subjektivní pramen vhodně zařadit mezi ostatní historické prameny, jak přistupovat k jeho interpretaci a jak jej využít ve školní výuce? Touto otázkou se dlouhodobě zabývali tvůrci online výukové platformy „Nucená práce 1939–1945. Příběhy pamětníků ve výuce“, která je od roku 2016 k dispozici učitelům, žákům i veřejnosti.


Co nabízí online výuková platforma?

Výuková platforma je jedinečné výukové prostředí dostupné online. V sedmi filmových svědectvích a jednom informačním filmu přibližuje životní osudy přeživších nacistické perzekuce, nabízí odborné texty, archivní materiály a dobové fotografie. Umožňuje efektivně pracovat s prameny orální historie a přistupovat k nim kriticky. Online platforma doplňuje výuku dějepisu založenou na výkladu faktů o osobní pohled na dějiny, ukazuje vliv „velkých dějin“ na životní osudy jednotlivce ve druhé polovině 20. století a zároveň nabízí smysluplné využití moderních technologií ve výuce.

Toto výukové prostředí přináší vzpomínky pamětníků na období druhé světové války, s tematickým zaměřením na nucenou a tzv. otrockou práci, s přesahem do předválečného i poválečného období, především do roku 1968, kdy někteří pamětníci reflektují události související s okupací tehdejšího Československa armádami Varšavské smlouvy a následující období tzv. normalizace. Platforma má dvě základní roviny – „Pamětníci“ a „Historie“.


„Pamětníci“

Základem výukových materiálů je sedm filmových svědectví pamětníků, kteří reprezentují hlavní skupiny obětí nucené práce v českých zemích v letech 1939–1945 (jak civilní nuceně nasazené, tak vězně koncentračních táborů, pracovně-výchovných a internačních táborů). Rozhovory s pamětníky byly natočeny podle zásad orální historie a sestříhány do krátkých životopisných filmů v rozsahu cca 25 minut. K filmům jsme připojili přepis mluveného slova s možností vyhledávání.

Všechny filmové příběhy doplňuje životopis pamětníka s interaktivní mapou. V sekci „Materiály“ najdete k jednotlivým rozhovorům velké množství různorodých podkladů – archivní dokumenty, dobové a současné fotografie, literární ukázky, kresby, tabulky, ukázky z dobového tisku, metodické tipy nebo tematická videa, např. se vzpomínkami na koncentrační tábor pro Romy v Hodoníně u Kunštátu. K dispozici jsou rovněž odborné informační texty, lexikon a podrobná časová osa událostí k tématu nucené práce.

Ke každému filmovému svědectví jsme připravili sérii úkolů pro žáky. Jejich účelem je zasadit vzpomínky pamětníka do historického kontextu a nabídnout učiteli širokou škálu námětů pro práci s těmito svědectvími. Jednotlivé úkoly mají různé úrovně obtížnosti, aby byly využitelné jak pro žáky základních škol, tak pro střední školy a gymnázia. Jednotlivé úkoly rozvíjejí klíčové kompetence žáků podle požadavků rámcových vzdělávacích programů pro výuku dějepisu a společenských věd.

Pro pedagogy nabízí platforma didaktické komentáře, tematický vyhledávač, možnost zapisování vlastních komentářů k jednotlivým úkolům, zadávání vlastních úkolů pro žáky a sledování výsledků jejich práce.Učitelé si mohou vybírat úkoly podle své volby tak, aby vyhovovaly záměrům a cílům výuky pro danou skupinu žáků.


„Historie“

V rovině „Historie“ mohou učitelé využít informační film (35 min.) o nucené práci a jejím odškodnění, který žákům usnadní zasazení osobních příběhů do historického kontextu a celoevropských souvislostí. V sekci „Materiály“ najdete zajímavé texty, statistiky, dobové plakáty, ukázku filmového týdeníku z roku 1943 a tři krátké tematické filmy (8–10 minut) seznamující s osudy nuceně nasazených z východní i západní Evropy – z Francie, Polska a Ruska. Ukázky mapují různorodé zkušenosti nuceně nasazených a dokládají rozdílné zacházení s jednotlivými národnostmi podle kritérií nacistické rasové ideologie.


Pro koho je platforma určena?

Cílovou skupinou jsou žáci vyšších ročníků druhého stupně základních škol, středních škol a gymnázií, stejně jako studenti pedagogických škol a pedagogických fakult na univerzitách. Platformu ale může využívat každý, kdo má zájem o moderní dějiny, stačí se pouze registrovat.


Využití platformy ve výuce

Výuková platforma najde díky širokému záběru témat, která pamětníci v rozhovorech zmiňují, a přiloženým materiálům, využití nejen ve výuce dějepisu, ale také v dalších předmětech jako základy společenských věd, literatura, etika, občanská nauka a výchova nebo anglický jazyk. Jeden z rozhovorů je veden v angličtině (Peter Demetz), rovněž část doprovodných materiálů je anglicky. Tyto podklady jsou připraveny pro učitele, kteří chtějí propojit výuku anglického jazyka s tématem moderních dějin. Platforma je využitelná jak v běžné výuce, tak v projektovém vyučování a dějepisných i společenskovědních seminářích. Vyprávění pamětníků obsáhnou dobu před 2. světovou válkou i po ní, zejména rok 1968,a tak mohou učitelé platformu využívat i pro přiblížení dalších historických událostí po roce 1945.


Technické řešení výukové platformy

Online platforma je dostupná zdarma po registraci a přihlášení prostřednictvím uživatelského jména a přístupového hesla na webových stránkách www.nucenaprace.cz. Podmínkou je připojení k internetu a moderní webový prohlížeč (např.Google Chrome, Mozilla Firefox, Safari, Opera, internet explorer verze 9 a vyšší nebo edge). S platformou můžete pracovat na PC, notebooku, tabletech i smartphonech. Ve výuce můžete využít dataprojektor nebo interaktivní tabuli. Uživatelské prostředí je intuitivní, se snadnou orientací v obsahu, s logickým uspořádáním a přehledným, jednoduchým designem.

Registraci můžete provést pro profil žáka nebo učitele. Pokud se registrujete jako pedagog, máte v platformě k dispozici několik funkcí navíc (graficky jsou označeny zeleně). Učitelé mohou zakládat účty pro své žáky, vytvářet studijní skupiny a sledovat výsledky práce žáků přímo pod svým profilem. Mohou také zadávat žákům své vlastní úkoly do online prostředí. Všichni uživatelé mohou zpracovávat připravené úkoly v příslušném editoru, psát texty, vkládat fotografie a dokumenty, kopírovat úryvky z transkripce rozhovoru, vkládat filmové ukázky. Zpracované úkoly jsou pod každým profilem trvale uložené, je možné je stáhnout ve formátu PDF nebo prezentovat přímo v rámci online prostředí (např. ve výuce prostřednictvím interaktivní tabule).

Pro učitele je připravena přehledná tištěná publikace Příručka pro učitele k online výukovému prostředí. Je možné si ji kdykoli stáhnout v elektronické podobě na stránkách výukové platformy nebo ZDE.


Ke vzniku platformy

Online výukovou platformu „Nucená práce 1939–1945. Příběhy pamětníků ve výuce“ připravila Živá paměť, o. p. s., ve spolupráci s historiky, didaktiky dějepisu, učiteli a žáky. Platforma vznikla díky mezinárodní spolupráci s Centrem pro digitální systémy Svobodné univerzity Berlín (CeDiS FU Berlin), které připravilo technické řešení platformy. Projekt byl realizován za finanční podpory berlínské nadace „Připomínka, odpovědnost a budoucnost“ (EVZ).


Akreditované semináře pro učitele

I v letošním roce nabízíme uspořádání celodenních akreditovaných seminářů k využití online výukové platformy pro učitele dějepisu a společenských věd. V minulých letech prošlo našimi semináři více než 180 účastníků. Jejich pozitivní reakce nás vedly k tomu, že semináře budeme nabízet i v dalších letech. Pro skupiny 6 a více zájemců můžeme akci uspořádat „na klíč“ ve vašem regionu. Podrobnosti vám rádi sdělíme na e-mailu: jarska@zivapamet.cz.


Jazykové verze platformy

Kromě české verze online výukové platformy mohou učitelé využívat verzi německou, ruskou a od května 2019 také polskou. Jednotlivé jazykové mutace využívají stejné elektronické prostředí, nejsou ale pouhým překladem – zohledňují paměťovou kulturu jednotlivých zemí, rozdílné didaktické přístupy a liší se i výběrem pamětníků.


Odkazy

Česká výuková platforma: https://nucenaprace.cz
Ruská výuková platforma: https://obuchenie-na-osnove-intervyu.org
Německá výuková platforma: https://lernen-mit-interviews.de

Webová stránka v českém jazyce k tématu nucené práce a online archiv téměř 600 rozhovorů v plném znění: https://nucenaprace-archiv.cz / https://zwangsarbeit-archiv.de

Příručka pro učitele k online výukovému prostředí

Osnovy, maturita a moderní dějiny

Na základní škole jsem tradičně dával žákům na konci školního roku papíry, ať zhodnotí naši společnou výuku. Co se jim líbí a nelíbí. Co by změnili, pokud něco chtějí měnit nebo čeho mám přidat, pokud jim nějaká metoda vyhovuje.

Zdroj: Tajný učitel 31. 1. 2019

Na gymplu jsem stejný úkol některým studentům (těm, které mám nejčastěji) zadal už v pololetí. Ale o tom tento článek úplně není. Ale připomínky v jedné třídě, v prvním ročníku střední školy, typu „nepřipravíte nás k maturitě“ a „víc učení, míň hraní“, mě motivovaly k tomu, abych se podíval na RVP, ŠVP a další dokumenty podstatné pro školu a výuku. A to je svým způsobem téma následujících řádků.

Důležitá věc na začátek. Osnovy neexistují. Žádné. Vůbec. Slovo „osnovy“ používají v současnosti jak média, tak inteligentní lidé s přehledem na sociálních sítích. A je to hodně symbolické. Systém se měl změnit po roce 2004, ale nepovedlo se ho překlopit a aktualizovat. Změny zůstaly jen na papíře. Přechodem z osnov (jasně dané, co se musí odučit – ano, odučit; a malé procento svobody) na Rámcový vzdělávací plán (státem určené minimum; svoboda škol vypracovat si detaily a určit, čemu se chce věnovat = Školní vzdělávací program) se modernizovalo školství z 19. století na 21. století. Nyní se nemají učit znalosti, ale dovednosti. V praxi to znamená, že učivo samozřejmě probírat budeme, ale zároveň by mělo být podstatné, jak to budeme probírat a s jakým cílem. Cílem by mělo být spíš učit se učit, než naučit se něco zpaměti. Chammurapiho zákoník je pořád důležitý, ale už ne jako samostatná „událost“, ale svým významem pro civilizaci a pro nás v roce 2019. Kontext. Příčiny. Důsledky.

Zní dobře. Ale poslední měsíce mám pocit, že jsme se modernizovali vážně jen na papíře a že se za posledních patnáct let snad nic nezměnilo. Jak by taky mohlo? Změnit se měl přístup a hlavy učitelů. A přání změny zde nestačí. Existují na sto procent učitelé, kteří prostě nic nezměnili. Přepsalo se pár papírů, ale v hodině se pořád jede dál to stejné, co učitel říkal předchozích třicet let. Pořád ten a ten panovník, co udělal, kam jel na výlet a jaký byl zrovna rok. Ve svém vzdělávacím plánu mají školy napsáno, že používají x metod, ale používají je místní učitelé nebo jen ředitel při psaná školního vzdělávacího programu? Na papíře je, že učitelé nebudou studenty přetěžovat informacemi, ale je taková realita?

Zrovna nedávno jsem se bavil s tátou jednoho z mých studentů. Začal mi vyprávět o Zlaté bule sicilské. A jak ví, že to bylo v roce 1212. A jak už neví nic dalšího. Je důležitý rok 1212 nebo význam dokumentu? Máte v zápiscích několik významů Zlaté buly sicilské pro tehdejší český stát?

Co mě zarazilo asi nejvíc jsou maturitní otázky z dějepisu. Klasicky jich je třicet. Máme čtyři roky dějepisu, poslední o několik týdnů zkrácený kvůli maturitě. Logicky by maturitní otázky měly být rozloženy stejnou měrou do jednotlivých ročníků, to znamená například sedm otázek z učiva prvního ročníku, sedm z druhého ročníku atd. Ale ne! My jsme se modernizovali, protože se vytvořil tlak na výuku moderních dějin a proto se seznam maturitních otázek skládá rovnou ze čtrnácti otázek z dvacátého století. To je super. Problém je, že jsme se zase modernizovali jen na papíře. Na maturitní otázky se může podívat každý, jsou na stránkách školy veřejně k dispozici. Výsledek? Vypadá to dobře. Jsme moderní škola.

Problém pak ale nastává, když vezmete reálnou třídu, vzdělávací plán a zjistíme, že v prvním ročníku probíráte rok tři maturitní otázky a v posledním ročníku zkráceném o dlouhé týdny probíráte čtrnáct otázek. Není přece možné probírat detaily z Řecka a Říma čtyři měsíce, pokud je to jen jedna maturitní otázka. Je to zbytečné plýtvání času.

Ve skutečnosti samozřejmě nejde o maturitní otázky, to je jen zvolená jednotka času, na kterou jsem se rozhodl přepočítat výuku. Téměř polovina maturitních otázek je z dvacátého století. Věnujeme skoro polovinu času ve výuce dějepisu dvacátému století? To je klíčová otázka. A pokud přibereme i novověk, zabere to dvacet dva maturitních otázek. To jsou tři čtvrtiny. Zase musí padnout podobná otázka jako před chvíli. Věnujeme tři čtvrtiny výuky novověku a moderním dějinám? Celý rok v nastaveném systému chybí. A nebo naopak. Máme v systému rok učiva navíc. Co z předchozích dvou pohledů na jednu chybu lze jednodušším způsobem změnit?

Na papíře tedy modernizované školství máme, ale problém je jakési uzavření celé věci a přenesení moderních dokumentů do reálné výuky. Osekat učivo, končit ve třeťáku koncem druhé světové války a poslední ročník začínat dějinami po roce 1945. Osm měsíců na Studenou válku a dějiny komunistického Československa je dostačující čas a zbude čas i na devadesátá léta, září 2001 a pravděpodobně i současnost.

Jakou autoritu dítě potřebuje, aby vás chtělo poslouchat?

Má Nevýchovný rodič u dětí autoritu? A opravdu může být dítě rovnocenným partnerem? Neuškodí mu to? Nebude mít problémy ve škole? Tady najdete odpovědi.

Zdroj: www.nevychova.cz 30. 8. 2018

Všude dneska slyšíte o Nevýchově. Něco vám na tom ladí, něco ne, a přemýšlíte, jak vlastně ty parťácké děti dopadnou? Budou nezvladatelné a budou mít jednou problémy ve škole? Nebo se z nich stanou předčasně dospělí, když je rodič bere jako sobě rovné? A je to vůbec reálné?

Rozhodně nejste jediní, kdo si tyhle otázky pokládá, milí rodiče. Tak ať vám tenhle rozhovor s Katkou Královou přinese odpovědi a pomůže vám se rozhodnout, jestli je Nevýchovné parťáctví vhodné i pro vás a vaši rodinu. Na konci najdete i ukázku partnerského přístupu ve 3 konkrétních situacích s dětmi a sami ucítíte, jestli tohle je cesta, kterou se chcete se svým dítětem vydat.

Teď už první otázka na Katku:

Název Nevýchova může vzbudit dojem, že jde o liberální výchovu bez jakýchkoli hranic a pravidel. Je to tak?

Ne, není. Nevýchova není liberální výchova, ale partnerská. V případě liberální výchovy se svět často nekriticky točí kolem dětí. Děti můžou všechno, nikdo by je neměl příliš omezovat. Co se ale často nebere příliš v potaz, jsou potřeby a hranice rodiče. Takže je tu nakonec nezvladatelné dítě, které má spoustu vrtochů, a rodič vůbec neví, co s nimi. Partnerská výchova naproti tomu neříká jen A – respektujte dítě, ale přináší i B, tzn. respekt k sobě jako rodiči.

Úplně jednoduše by se dalo říct, že nejde o to, aby bylo spokojené jen dítě a rodič tiše skřípal zubama. Pokud jsou máma, táta a děti parťáci, mají být spokojení všichni. Možná ne v každé situaci, ale tak nějak celkově ano. Je to něco, co je v českém prostředí revoluční myšlenka: myslet i na sebe a komunikovat, co potřebuju. My to rodiče učíme a myslím, že je to právě jeden z důvodů tak velké oblíbenosti Nevýchovy u současných rodičů.

Můžete stručně popsat princip Nevýchovy?

To je jako, kdybyste se mě zeptala, jestli můžu stručně popsat evoluci lidstva :D Můžu, ale bude to jen spousta prázdných slov, z nichž si čtenáři nebudou moct nic vzít. Protože žádný teoretický popis vám nezařídí prožitek toho, jak Nevýchova funguje.

Řeknu vám raději příběh, jak to vypadá, když se Nevýchova v rodině opravdu žije: Žehlím v kuchyni a kluci (8 let a 3 rokyr) si skvěle hrají ve zbytku bytu. Najednou se ozve rána a starší začíná natahovat. V těchto chvílích začínal často velký problém. Už jsem tam chtěla naběhnout, když slyším, jak mladší říká: „Plomiň, já se tobě omlouvám, to nebylo schválně.“ A starší na to: „Já tě chápu, ale bolí to, víš.“ A za chvíli zase veselé pobíhání po celém bytě. (Zuzana Sopuchová Šimíková)

Opravdu může být dítě rovnocenným partnerem rodiče, když nemá tolik zkušeností a teprve se učí, co je správné a co ne? Nedělá se tak z dítěte předčasně dospělý?

Chápu, že se rodiče bojí, jestli toho na dítě není moc, když je odteď můj parťák a já mu říkám mnohem víc než do téhle chvíle a zvu ho k řešení společných problémů. Je ale potřeba vědět dvě věci. První je, že děti stejně cítí to, co prožíváme a řešíme, bez ohledu na to, jestli jim to říkáme nebo ne.

Určitě si taky pamatujete, když jste byla malá, maminka utírala oči do kapesníku, vypadalo to, že pláče, a když jste se jí zeptala, řekla jen: „Ne, broučku, nic mi není, jen mi něco vlítlo do oka, běž si hrát, utíkej.“ Děti jsou s námi tak svázané, že si nejde myslet, že nevnímají, co prožíváme. A protože se kolem mnoha věcí dělají zbytečné tajnosti, bojí se často mnohem víc, než kdybychom jim otevřeně řekli, co se děje a co potřebujeme.

No a druhá věc, partnerství vůbec neznamená, že tě zahltím přemrštěnou zodpovědností a úkoly. Proto je to partnerství. Citlivě vnímám, co už svedeš, kde už mě nepotřebuješ, a pořád tě zvu, aby ses do toho pustil sám. A když řekneš: „Ne, ještě to nedokážu, mami,“ je to úplně v pořádku, třeba příště. Mám skvělou kamarádku, jejíž čtyřletá holčička si umí říct, co zvládne a co ještě ne. A když doroste do toho, že už má odvahu, přijde a řekne mámě: „Mami, tady už tě nepotřebuju, tohle už zvládnu sama.“ Prostě nádhera. Jen je potřeba dát dítěti důvěru, že umí vnímat samo sebe.

No a co se týká toho, že rodič má víc zkušeností a dítě mu tím pádem nemůže být parťák. To podle mě neplatí. Partnerství není o stejnosti, ale o respektu a rovnocennosti. Rodič samozřejmě má víc zkušeností, ví, jak to ve světě chodí, dítě se od něj učí. Na druhou stranu dítě má mnohem víc citlivosti, empatie, spontánnosti, je otevřenější. A i my dospělí se od něj můžeme spoustu věcí naučit, pokud se budeme dobře dívat. Partnerství se nepoměřuje stejnou silou, stejným věkem nebo stejnými zkušenostmi.

Je to stejné, jako kdybyste řekla, že nemůžu mít rovnocenný, partnerský vztah s babičkou, protože už je na vozíku a nevyzná se ve světě moderních technologií. Jasně, nevyzná, ale to neznamená, že ji nemůžu respektovat, učit se od ní, naslouchat jejím potřebám a vyjadřovat ty svoje, a třeba naslouchat její životní moudrosti, která mně zatím chybí.

Partnerství je přístup k člověku, založený na vzájemné úctě, důvěře, naslouchání, učení se jeden od druhého. Není to snaha narvat dítě předčasně do dospěláckého světa. Vlastně je to naopak, je to obrovská příležitost porozumět světu dítěte.

Má v Nevýchově, resp. partnerské výchově rodič autoritu?

Ano. Řekla bych, že tu nejlepší, jakou si může osvícený rodič přát. Tu přirozenou. Vynucená, vyřvaná, vymlácená autorita totiž není autorita, ale pouhý strach. Strach, že se máma bude zlobit, že bude táta smutný, že mě nebudou mít rádi, že dostanu na zadek, že mě nepustí ven. Dítě se bojí, a proto dělá to, co rodič chce.

Jenže strachem nejde vybudovat zdravé sebevědomí, kritické myšlení, citlivost k druhému, prostě zdravou dětskou osobnost. My v Nevýchově vnímáme autoritu mnohem šířeji. Ne tak, že dítě poslechne, nebude odmlouvat a bude se +/- chovat, jak si rodiče přejí. Chápeme ji jako rodičovskou zralost, kdy rodič zná svoje potřeby, svoje hranice a umí je komunikovat otevřeně, pevně, ale i laskavě. A to bych podtrhla :) Skutečná autorita nehrozí a nevynucuje si poslušnost, nepotřebuje to. Dítě ji z nás cítí a přirozeně ji následuje.

Takže by se dalo říct, že pokud rodič autoritu nemá, je to práce především pro něj :) Stát se člověkem, kterému stojí za to naslouchat. Nevýchovní rodiče z toho těží především v pubertě, kdy už jednoduše nejde zařvat a čekat, že se dítě lekne a svěsí uši.

Takže ano, v partnerském přístupu hraje autorita velikou roli. A je krásné sledovat rodiče a děti, kteří ji k sobě opravdově cítí, jak se k sobě navzájem chovají.

A nemají děti z Nevýchovy problémy ve škole, kde s nimi nikdo nebude dlouze diskutovat?

S Nevýchovnými dětmi nikdo dlouze nediskutuje. To je jen zkreslená představa lidí, kteří v partnerství nežijí, že těmhle dětem musíte všechno do bezvědomí vysvětlovat a neustále s nimi o všem diskutovat. Vůbec ne. Naopak. Z vlastního pozorování bych řekla, že klasická výchova tráví dohadováním a řešením vzniklých výchovných problémů mnohonásobně víc času než výchova partnerská. Chvíli to samozřejmě trvá, než si rodiče a děti na nový styl komunikace zvyknou, pak už to ale jde fik, fik a žádné sáhodlouhé debaty se nekonají.

Ale ta otázka asi mířila spíš k tomu, jestli můžou mít Nevýchovné děti ve škole problémy. Samozřejmě můžou. Stejně jako jiné děti, které přicházejí z různých rodin s různými hodnotami a přístupy. Často jsou to hodnoty téměř neslučitelné s českým školstvím. Takže myslím, že kdybychom se teď mohli zeptat všech maminek a tatínků, co rozhovor čtou, jestli měly jejich děti někdy ve škole problémy, většina by řekla, že ano. A to tipuju, že většina z nich nejsou Nevýchovní rodiče.

Nicméně největší problém, který můžou Nevýchovné děti ve škole mít, je ten, že se nebojí ozvat. Chtějí vědět proč, chtějí rozumět, chtějí se podílet, umí diskutovat. A pak je to na zralosti učitele, jestli bude mít potřebu jejich chování označit jako nežádoucí a zatrhnout ho, nebo jim pomůže dál růst a rozvíjet se.

Jen víte, a teď se prosím neurazte, tahle otázka mi vlastně přijde trochu postavená na hlavu. Protože přece skutečnost, že je moje dítě zralejší, otevřenější, víc přemýšlející a diskutující, než jakékoli školství potřebuje a umí přijmout, tahle skutečnost přece nemůže být důvodem, abych ho raději víc sekala, nenechala ho ptát se a říkala mu: „Hele, nediskutuj, tvůj názor nikoho nezajímá, prostě to udělej a hotovo.“

Školství má dětem pomoct rozkvést v citlivého dospělého člověka s vlastním názorem. A asi každý z nás si musí položit otázku, jestli to opravdu dělá. Bojím se, že v odpovědi je zakopaný pes celé téhle obavy, aby dítě nemělo ve škole problémy…

Celý text rozhovoru si můžete přečíst ZDE.

Přes 30 tisíc vysokoškoláků do 50 let bez pedagogického vzdělání vážně zvažuje kariéru učitele

Zhruba 3 % vysokoškoláků do 50 let bez pedagogického vzdělání vážně zvažují kariéru pedagoga, dalších přibližně 8 % o učitelství uvažuje. Motivací pro vstup do učitelské profese je pro ně chuť předávat své znalosti a zkušenosti. Obávají se hlavně psychické náročnosti profese a nízkého finančního ohodnocení. Vyřešit některé obavy spojené se vstupem do profese může unikátní výcvik.

Zdroj: Tisková zpráva Učitele naživo 29. 1. 2019

Pro zájemce o učitelství otevírá Učitel naživo další ročník akreditovaného výcviku. Hlásit se do něj je možné až do 28. února.

Z výzkumu realizovaného ústavem STEM pro Učitele naživo, vyplývá, že mezi vysokoškolsky vzdělanými lidmi do 50 let bez pedagogického vzdělání, jsou v Česku asi 3 % vážných zájemců o profesi učitele. To dle expertního odhadu odpovídá zhruba počtu 30 tisíc lidí. Dalších 80 tisíc o možnosti jít učit uvažuje. Nejčastějším motivem bývá chuť předávat své znalosti a zkušenosti a smysluplnost práce s dětmi vidí.

„Mnozí vysokoškoláci uvažující o změně profese vnímají učitelství jako smysluplnou a zajímavou cestu. Často se ale setkáváme s tím, že se lidé obávají psychické náročnosti povolání a toho, že před třídou zkrátka neobstojí,” říká Martin Kozel, spoluředitel organizace Učitel naživo. „Proto je náš učitelský výcvik založený na kombinaci výuky s intenzivní praxí přímo ve škole. Budoucí učitelé si všechno zažijí na vlastní kůži,” dodává.

„Největší hodnotou výcviku je pro mě jeho efektivita. Učíme se jen to podstatné a vše můžeme vyzkoušet přímo v praxi. Přitom máme dostatek volnosti a podpory pro rozvoj vlastního osobitého přístupu,“ uvádí jedna ze studentek 2. ročníku programu Učitel naživo Helena Cuřínová. Organizace spolupracuje se sítí tréninkových škol v Praze a okolí, na nichž studenti absolvují celoroční praxi.

„Studenti programu Učitel naživo na praxi nejsou sami. K dispozici je jim zkušený provázející učitel, se kterým diskutují, co ve třídě prožívají a reflektují s ním průběh výuky, co fungovalo a co by například mohli udělat jinak,“ říká druhý ze spoluředitelů Učitele naživo Jan Straka a upozorňuje na učitelskou komunitu jako nedílnou součást výcviku: „Společně s výcvikem budujeme komunitu zapálených učitelů, kteří spolu sdílí a reflektují své zkušenosti. Díky tomu je mnohem snazší hledat způsoby výuky, které sedí jim i dětem ve třídě. Součástí výcviku Učitele naživo je tedy i následná příležitost pro profesní a osobnostní růst. Učící se komunitu vnímají naši studenti jako velkou přidanou hodnotu.“


Pedagogické minimum: 370 hodin výcviku a 380 hodin praxe

Program Učitel naživo nabízí jednoletý nebo dvouletý výcvik v rozsahu 750 hodin, který kombinuje výuku a praxi na školách v poměru 1:1. Z toho 380 hodin reflektované praxe, 370 hodin intenzivního výcviku v podobě tematických seminářů a přípravy, 5 celodenních exkurzí do českých škol a výhodné podmínky pro účast na zahraniční exkurzi. Výcvik je určen absolventům nepedagogických oborů vysokých škol, kteří chtějí učit děti na druhém stupni základní školy nebo na střední škole. Absolvováním programu studenti získávají Osvědčení o učitelské způsobilosti –֪ takzvané pedagogické minimum.

Program společně realizují Učitel naživo, z. ú. a Vysoká škola mezinárodních a veřejných vztahů Praha. Zájemci o účast v programu Učitele naživo najdou veškeré podrobnosti o přihlášení ZDE.


Zažijte hodinu s naším provázejícím učitelem

Pro zájemce o studium připravil Učitel naživo ochutnávky výcviku, kde je kromě získání všech potřebných informací, možné zažít i ukázku výcviku na vlastní kůži a seznámit se se zástupci týmu, studentů, absolventů i provázejících učitelů. Více informací ZDE.

Učitel naživo, z. ú. vytváří a šíří programy na přípravu a rozvoj učitelů a ředitelů škol. Věříme, že jedině kvalitně připravení a motivovaní učitelé a ředitelé mohou naplno rozvinout potenciál dětí. Výcvik Učitel naživo proto umožňuje absolventům jakéhokoliv magisterského programu získat kvalifikaci – pedagogické minimum – prostřednictvím intenzivní praxe a podpory.

V srpnu 2019 odstartuje výcvik pro ředitele a vedení škol Ředitel naživo. Na přípravě a realizaci našich programů spolupracujeme s řadou škol, neziskových organizací, veřejných institucí a vysokých škol.

Sdělení Pedagogické knihovny J. A. Komenského

K 31. lednu 2019 byly spuštěny nové webové stránky Národního pedagogického muzea a knihovny J. A. Komenského.

Jejich adresa je totožná s adresou původních stránek: www.npmk.cz, www.npmk.cz/knihovna, došlo však ke změně umístění jednotlivých seznamů novinek.

Novinky za leden 2019 již mají nové funkční odkazy, ale odkazy ve starších novinkách, tj. za prosinec 2018 a starší (s výjimkou odkazů na konkrétní vybrané publikace) již bohužel nebudou fungovat.

Přístup k archivu novinek z fondů a databází PK je i nadále možný z nové webové stránky Pedagogické knihovny – rubrika Novinky a publikace: www.npmk.cz/knihovna/novinky-publikace.

Jana Cihelková: Nadané dítě ve škole. Náměty do výuky pro celou třídu

Co je nadání? Jak poznat nadané dítě? Je nadání výhoda, nebo spíše handicap? Co nadané děti ve výuce potřebují a jak jim to poskytnout? Metodika v knize Nadané dítě ve škole odpovídá na tyto otázky stručně, přehledně se zaměřením na praxi.

Nabízí učitelům návod, jak nadané dítě rozpoznat, protože to nemusí být vždy úplně jednoduché, a jak s ním ve výuce pracovat. Rodičům nadaných dětí se může stát vodítkem při výběru školy.

V knize najdete návrhy systémových strategií k zajištění adekvátního přístupu k nadaným dětem, které škola může začlenit do svého vzdělávacího programu, a také zásobník v praxi ověřených aktivizujících učebních metod upravených pro potřeby nadaných žáků, který je určený jednotlivým učitelům k využití v přímé výuce.

Autorka se zaměřuje na rozvoj dovedností učitelů individualizovat výuku pomocí aktivizujících učebních metod. Individualizace výuky je přitom jediným způsobem, jak v praxi realizovat inkluzivní vzdělávání. Proto může být – přestože cílí především na nadané děti – využívána k práci s celým třídním kolektivem.

Jana Cihelková je zakladatelkou a ředitelkou školy Métis – základní škola s. r. o, zabývající se výukou nadaných dětí.

Více informací a ukázky najdete ZDE.

Naše účast na kurzech pro učitele? Za Gymnázium Broumov pouze samé superlativy

Čtyři vyučující anglického jazyka z Gymnázia Broumov měli jedinečnou příležitost v rámci dvouletého projektu programu Erasmus Plus, KA1 (2017-1-CZ01-KA101-034539) absolvovat vzdělávací kurzy ve Velké Británii a na Maltě.

Během šesti dvoutýdenních mobilit se účastníci kurzů zaměřili na využití informačních technologií, aplikování kreativních metod a metody CLIL a rozšíření svých didaktických znalostí v oblasti nejnovějších výukových přístupů.

Po našem -cetiletém působení středoškolských učitelek bylo velice zajímavé usednout na druhé straně, tedy v roli studentů a zažít si na vlastní kůži, jak náročné je delší dobu se soustředit na složitý text, psát úkoly, hrát role, vymýšlet příběhy, a jak osvěžující pak jsou herní aktivity. V našich „třídách“ bylo maximálně šest učitelů rozdílného věku, z různých koutů Evropy. Jedno jsme měli ale společné – z kurzů v přátelské atmosféře jsme si chtěli odnést co nejvíce. Shodli jsme se na tom, že obsah všech kurzů byl perfektně vypracován. Naši vyučující byli nadšení odborníci s letitými zkušenostmi, kteří ve výuce používali a doporučovali osvědčené metody a materiály. Zároveň dokázali efektivně reagovat na naše individuální požadavky. Obvykle se vyučující střídali, takže jsme si mohli zažít různé styly výuky a vytěžit z nich maximum.

Hlavní devizou prezenčních kurzů bylo, že nešlo pouze o přijímání informací, seznámení se s teorií různých metod nebo třeba souhrn užitečných odkazů pro výuku angličtiny, ale hlavně jsme měli každodenní prostor k tomu, abychom si vše vyzkoušeli, ´osahali´, vytvořili, a odvezli si to, co pro nás a naše studenty je užitečné, zajímavé a zároveň zábavné.

Ze strukturovaných kurzů v akreditovaných jazykových školách v Yorku, Exeteru, Manchesteru, Broadstairs, Edinburghu a maltském St. Paul´s Bay jsme získali neocenitelné zkušenosti a přivezli si nové dovednosti a aktuální informace pro naši výuku. Také jsme se seznámili s kolegy z jiných zemí, s kterými jsme měli příležitost vyměnit si své pracovní poznatky nebo si jen tak popovídat o běžných záležitostech. S některými účastníky jsme stále v kontaktu a kdo ví, možná se opět setkáme na nějakém kurzu.

Mgr. Martina Salašová, Gymnázium Broumov

Jana Hrubá: Jak učit pro budoucnost?

Kromě jiných četných problémů kolem učitelské profese se v poslední době zřetelně vynořuje dlouhodobě přítomný, ale dlouho odsouvaný problém: Jak vlastně učit jinak pro změněný svět? Tedy problém didaktický. Na pedagogických fakultách je bohužel didaktika většinou popelkou.

Nechci teď rozebírat příčiny – např. že na didaktice se nedá stavět vysokoškolská kariéra, že učitelé pedagogických fakult jsou nuceni věnovat se především vědě a projektům, že mnozí z nich sami nikdy neprošli reálnou učitelskou praxí a tak dále.

Chci jen zachytit fenomén, který se objevuje na sociálních sítích: Mnozí mladí učitelé by rádi změnili způsob výuky, ale při svých pokusech narážejí na nepochopení kolegů, vedení škol či rodičů, někdy i samotných žáků a studentů. Některé to odradí a přizpůsobí se tradici, jiní profesi opouštějí a další jsou dokonce propouštěni. Jako by učitelů byl nadbytek. Dobrých učitelů.

Kde je zakopán pes?

V učitelském hnutí byla od 90. let snaha hledat nové formy a metody výuky a vzájemně se učit . I přesto někteří „pokusníci“ ztroskotali – zjistili, že snaha jednoho učitele ke skutečným změnám nevede. Lépe se dařilo těm, kteří měli štěstí na probudilé vedení. Tam se vytvořilo klima „učící se školy“. Takových škol je ale bohužel stále menšina, stačí změna ve vedení a všechno je jinak. Inspekční zprávy jsou toho dokladem.

Co chybí nejvíc, je systém. Systematické vedení začínajících učitelů na škole. Systematické další vzdělávání učitelů – ne náhodná školení v rámci různých projektů v různých právě módních trendech. Systematické setkávání a vzájemné návštěvy škol. Kolegiální učení přímo na škole. Společné přemýšlení o obsahu, o tom, jaké formy a metody vedou k jednotlivým kompetencím a gramotnostem, výměna zkušeností. Systematická osvěta rodičů a veřejnosti. Určitě by stálo za to obnovit systém pokusných škol a dát těm schopným mladým (a samozřejmě i těm zkušenějším) učitelům, kteří něco tvoří, kteří se o změnu snaží, ocenění, podporu a status „pokusníků“. Aby nevypadali jako partyzáni, kteří to „osvědčené“ lehkomyslně boří.

Pokusů na školách je dost, ale nemají dostatečnou podporu – od kolegů, rodičů, vedení, zřizovatele, státu. Systém nefunguje a nikdo se o něj v celé šíři ani nepokusil. Jen některé alternativní směry či ojedinělé dlouhodobější projekty. Chybí systematická a srozumitelná didaktická podpora od vysokoškolských odborníků, aby nový systém výuky vůbec vznikl. Aby každý učitel věděl, proč co dělá a k čemu to vede. Aby věděl, jak individualizovat a diferencovat a budit zájem dětí a studentů o učení. (Ovšem to by museli požadovat nejen didaktici, ale i inspekce, poučení ředitelé, tvůrci priorit vzdělávací politiky – a hlavně učitelé sami.)

Protože schopnost a chuť stále se učit je ta hlavní výbava mladých lidí do jejich budoucnosti (a také učitelů do jejich povolání).

Nadané děti potřebují podporu okolí. Za štěstím jdou svojí cestou

Nadaný člověk může prožít spokojený a naplněný život a má pro to mnoho předpokladů – ale pouze pod podmínkou, že v dětství příliš netrpěl a že ho takové utrpení nepoznamená nebo nezabrzdí.

Zdroj: Filip Lukeš, www.denik.cz 14. 1. 2019

Monika Stehlíková ve své knize Nadané dítě píše, že utrpení nadaného dítěte vyplývá z nepochopení nebo nerespektování jeho specifik jednak ze strany rodičů a široké rodiny, jednak ze strany školy.

Rodina nadané dítě nechápe, nemá „návod k použití“, není připravena na skutečnost s ním vycházet. Na druhé straně pak stojí škola, která nevychází vstříc tomu, jaké dítě je, jak funguje a co potřebuje pro optimální vývoj a rozvoj svého potenciálu.


Vysoká inteligence, nízké sebevědomí

„Podle čeho to může poznat rodič, aniž by zašel k odborníkovi? Když je dítě odmalička velmi vnímavé a intenzivní, má silné prožívání – když se vzteká, tak hodně, když je šťastné, je šťastné hodně. Má výdrž, zaujetí pro něco, nadprůměrnou pozornost a soustředění, má morálku „úplně někde jinde“, než je běžné, je citlivé na nespravedlnost a nerovnost, je zvídavé, chytré a tvořivé a jakoby odlišné od ostatních dětí, pak je velmi pravděpodobné, že máte doma mimořádně nadané dítě,“ popisuje Monika Stehlíková.

Pokud si myslíte, že mimořádné nadání je to samé, co vysoké IQ, jste na omylu. Mimořádně nadaný člověk má jistě vysokou inteligenci, ale pouhé vysoké IQ samo o sobě ho nedefinuje. „Například nedávno vyšel v Annals of the New York Academy of Science zajímavý článek s názvem Beyond the IQ Tests, kde se mimořádné nadání jasně definuje i velkou kreativitou, schopností leadershipu, uměleckým nadáním a jiným. Nadání není jen intelektové (IQ), ale i umělecké, kreativní, pohybové, sociální… Podstatné však je, že nadaný člověk má především odlišnou strukturu a fungování mozku, z čehož vyplývá odlišné myšlení, vnímání a ostatní psychické funkce,“ podotýká odbornice. U velkého počtu dětí s vysokým potenciálem lze říct, že mají nižší sebevědomí než ostatní, protože jasněji vnímají své nedostatky. Mají na sebe – někdy i na své okolí – vysoké nároky, nezřídka bývají perfekcionisty a idealisty.

„Na konzultacích se mi jasně ukazuje, že nadané dítě musí stavět své sebevědomí na jiných základech, například přidat složku laskavosti se sebou, spolehnout se na intuitivní způsob myšlení, který je mu vlastní,“ přidává svou zkušenost Monika Stehlíková s tím, že potkala také hodně dětí nadaných manuálně a kreativně.


Nespravedlivé egalitářství

Mimořádné nadání bývalo takřka prokletím. To se dotklo mnoha lidí, kterým je dnes 40 a více let. U dnešních malých dětí je to podle Moniky Stehlíkové trochu lepší.

Je více informací i možností podpory. Stále je však bohužel rozšířeno klišé o tom, že nadané dítě nemůže dostat to, co potřebuje, protože by to bylo elitářství. Ještě asi delší dobu potrvá, než pochopíme, že egalitářství (každý dostane to stejné, i když potřebuje něco zcela jiného dle své individuality) je nespravedlivé.

Mezi školami jsou v přístupu k nadaným dětem značné rozdíly. Jsou školy, kde se nadaným dětem líbí a daří dobře. Monika Stehlíková se stále setkává s tím, že se pod pojmem nadané dítě chápe prostě hodně chytré dítě nebo premiant třídy. Někdy je nadané dítě premiantem, někdy ale ne, někdy má špatný prospěch.

A navíc nadané dítě myslí jinak, globálně a v souvislostech, není jen víc chytré, ale také jinak chytré. Dobrý asistent ve třídě je vždy pro dítě s výjimečným nadáním dobrá podpora. Jsou ale děti, které by si to nepřály, protože by je to viditelně odlišovalo od ostatních. „Spíše by to chtělo jednoho pedagoga – metodika pro nadané v každé škole, který by připravoval projekty, učební materiály a tak dále. To je ale spíš sen, než že by na to kdy byly peníze,“ říká Monika Stehlíková.


Rozhovor s Monikou Stehlíkovou

Proč jsou některé nadané děti ve škole výborné a jiné s učením bojují?

To je často otázka motivace a přizpůsobení, někdy i snaha nezklamat rodiče nebo okolí. V případě dětí s velmi vysokým potenciálem může být problém v tom, že zadání je tak jednoduché, že mu nerozumějí. A nesmíme zapomínat na to, že nadané dítě nemusí být dobré ve všem, umělecky a kreativně nadané děti nemusejí vynikat v matematice a naopak. Samé jedničky nejsou potřeba. Spíše se rozvíjet v oblastech, kde je potenciál a pocit smyslu.

Lidé často bývají nadaní v jednom směru, ostatní dovednosti, včetně těch sociálních, jsou jakoby potlačené. Čím to je?

Nelze se odpovědět, čím to je, tak to prostě je. Jedinců, kteří jsou zároveň geniální matematikové, spisovatelé, umělci bylo vždycky jako šafránu. Avšak to, že jsou u nadaných potlačené sociální dovednosti, je velmi nebezpečný mýtus. Jejich sociální inteligence není horší, ale jiná. Mýtus vyplývá z toho, že dlouho byla ve společnosti představa nadaného jako arogantního jedince s vysokým IQ – ten ovšem nadaný není (bavíme-li se o duševně zdravých). Nadaní jsou natolik inteligentní, že mnoho v lidské komunikaci prokoukli jako přetvářku a neumějí se tak chovat.

Setkala jste se někdy s dítětem nadaným na všechno? Že by mu šlo všechno, na co sáhlo, od sportu přes matematiku až po výtvarné uměni?

Ano – a tajil se mi z takového dítěte dech, byla jsem dojatá – jistě k tomu přispěla i jeho skromnost, citlivost a vnímavost, která byla o to více překvapující, o co více bylo dítě nadané.

Je to tak, že nadaní jedinci většinou kolektiv nevyhledávají?

Nadaní už od dětství mají velikou potřebu se přátelit, být v kontaktu. Mají ale také vysoké nároky, vyžadují loajalitu, přátelství mohou brát stejně vážně jako partnerství – a rychle se zklamávají, mohou pak rezignovat a stávat se samotářskými. Ale znám nadané děti, které mají spoustu kamarádů a je to pro ně důležité.

Mají nadaní větší sklony k autismu, depresím nebo jiným duševním onemocněním?

Podle nedávného výzkumu Ruth Karpinské prý ano, ale výzkum měl své slabiny. Zatím stále pracujeme s názorem, že například duševně nemocných je víceméně stejné procento mezi nadanými jako v běžné populaci. Nadaní jsou celkově citlivější a vnímavější, jsou tudíž náchylnější a zranitelnější, zároveň jsou však velmi silní svým způsobem, takže se to vykompenzuje. Zároveň ale je mým přesvědčením, že nadaní na sobě musejí poměrně dost pracovat, aby k nemoci nebo problémům nedošlo.

Pomáháte nadaným dětem v sebepoznání a rozvoji. Co je nejčastěji trápí?

Chtějí najít vlastní identitu, chtějí vědět, jak vycházet s ostatními, jak si odpočinout od nadbytečných myšlenek, jak na intenzivní emoce, chtějí změnit školu, někdy jdeme až k existenciálním otázkám.

Celý text si můžete přečíst ZDE.

Aleš Jaroš: Mobily v rukou dětí z pohledu rodičů

Zpráva o tom, jak svůj postoj k využití mobilů vlastními dětmi na základě studia dostupných výzkumů pozměnil jeden anglický rodič – shodou okolností novinář zabývající se médii.

Zdroj: www.rvp.cz 3. 1. 2019. Článek vznikl jako studentská práce.

V současné době tráví mládež i děti stále více času s digitálními technologiemi. Působí to v mnohých případech velké problémy, které nesmíme přehlížet. První, kdo by se tím měl zabývat, jsou rodiče.

Podívejme se, jak se k tomu postavil osvícený rodič – na technologie orientovaný novinář Stuart Dredge, který šel na věc opravdu vědecky. Prostudoval celou řadu studií, a udělal si pro sebe potřebné závěry. Možná budou zajímat i vás.


1. Chybí pravidla pro čas, který děti tráví před obrazovkou

Výzkumní pracovníci z Oxfordského internetového institutu a univerzity v Cardiffu prováděli rozhovory s 20 000 rodiči dvou- až pětiletých dětí, kterých se ptali na čas, který tráví jejich děti před obrazovkou, a zda pociťují, že to ovlivňuje jejich spokojenost a chování (viz Children’s screen-time guidelines too restrictive, according to new research). Cílem studie bylo zjistit, zda jsou nová doporučení uváděná Americkou pediatrickou akademií (AAP) správná, pokud omezují dobu sledování obrazovky na jednu hodinu denně pro dvou- až pětileté děti.

Závěry studie ukazují, že čas trávený s přístroji sám o sobě není rozhodující. Psychickou pohodu ovlivňuje hlavně to, jakou činnost dítě vyvíjí. Poukazuje také na význam širšího rodinného kontextu. Důležitá jsou rodiči nastavená pravidla. Zdravý vývoj dítěte lze nejlépe zajistit tehdy, když si rodiče najdou čas a tráví ho v digitálním světě společně se svými dětmi.

Stuart Dredge: „Uvědomil jsem si, že jsem mnohdy řešil čas, který tráví mé děti u obrazovky na úkor jiných činností, když stačilo projevit zájem o to, co na mobilu sledují. Byl jsem překvapen, jakou radost z mého zájmu děti měly.“

Mezi další poznatky, které studie uvedla, patří, že používání digitálních technologií se zvyšuje s věkem, je vyšší u chlapců, bělochů, dětí s méně vzdělanými pečovateli a dětí z méně bohatých domácností.

Autoři dále zjistili, že samotné směrnice AAP jsou založeny na zastaralém výzkumu, který se uskutečnil předtím, než se digitální zařízení stala hluboce zakořeněnou součástí každodenního života.


2. Používat digitální technologie před spaním není dobrý nápad

Výzkumníci z Penn State College of Medicine hovořili s rodiči 234 dětí ve věku od 8 do 17 let o používání digitálních technologií před spaním a jejich dopadu na kvalitu spánku. Cílem studie bylo zjistit, zda má použití digitálních technologií škodlivý vliv na spánek. (viz Bedtime Use of Technology and Associated Sleep Problems in Children).

Výsledky výzkumu ukazují, že používání jakéhokoli digitálního zařízení před spaním nebo uprostřed noci významně snižuje množství a kvalitu spánku.

Děti, které používaly před spaním svůj telefon nebo počítač, zaznamenaly přibližně o 1 hodinu méně spánku než ty, které telefon nepoužily. Děti, které hrály před spaním hry, hlásily o 30 minut méně spánku než děti, které hry nehrály.

Popsáno bylo i určité spojení mezi používáním digitálních technologií a nepozorností. Děti, které sledovaly televizi 2 až 4 hodiny denně, byly více nepozorné než ty, které sledovaly televizi 1 hodinu a méně.

Stuart Dredge: „Tento výzkum mi odhalil něco, o čem jsem měl dlouho jen nejasné povědomí: zařízení před spaním nepodporují kvalitní spánek, díky působení modrého světla. Sám s tímto návykem bojuji a usínám s tabletem v ruce za poslechu klavírních skladeb, které mi mají pomoci usnout. Jak se mají rodiče vypořádat s tímto zlozvykem u svých dospívajících dětí, které vlastní smartphony? Je možným řešením rozhovor s podporou výsledků této studie?“

Byla zjištěná i souvislost mezi užíváním digitálních technologií před spaním a zvýšením indexu tělesné hmotnosti.


3. Dítě se může stát závislé na technice

Výzkumníci z Centra pro lidský růst a rozvoj na univerzitě v Michiganu provedli výzkum zaměřený na závislost čtyř- až jedenáctiletých dětí na digitálních technologiích (viz Kids and screen time: Signs your child might be addicted).

Výzkum ukázal, že mnohem významnějším faktorem působícím problémy v sociální a emocionální sféře se jeví způsob využívání digitálních zařízení než čas, který u nich děti tráví. A také, zda čas trávený s digitálními zařízeními ovlivňuje i jiné sféry života. Děti, které používají média nezdravým způsobem, mají problémy se vztahy, chováním a emocemi.

Studie nezkoumala, co bylo dřív. Zda emoční problémy a problémy s chováním jsou skutečně až důsledkem digitální závislosti.

Stuart Dredge: „Tato studie mě přiměla k zamyšlení, kolik času trávím já, rodič, prací na počítači. Kromě toho jsem se rozhodl více zabývat obsahem toho, co dělají mé děti na svých zařízeních, a jak se u toho cítí. Můj vlastní osmiletý syn je frustrovaný, když mu nedovolím hrát na počítači hry. Při hraní online her určených více hráčům propadá výbuchům vzteku, protože ostatní hráči dosahují mnohem lepších výsledků. To je situace, při které si je třeba uvědomit, že zuřivost není jen projevem špatného chování, ale že dítě potřebuje pomoc rodiče.“


4. Čtení s dětmi je velmi účinné

Na univerzitě v Salfordu proběhl výzkum, při němž se výzkumníci dotazovali 131 rodičů dětí ve věku od šesti měsíců do tří let na vztah mezi používáním mediálních prostředků a slovní zásobou (viz Investigating the association between children’s screen media exposure and vocabulary size in the UK). Cílem studie bylo zjistit, zda existuje vazba mezi dobou strávenou před obrazovkou a velikostí slovní zásoby. Předpokladem bylo, že více času stráveného před obrazovkou významně snižuje slovní zásobu.

Byly vysloveny dvě hypotézy:

Hypotéza 1: Vývoj jazyka negativně souvisí se sledováním televize, ale pozitivně s klasickým čtením.

Podle studie neexistují žádné důkazy o tom, že používání televizorů a mobilních dotykových zařízení má pozitivní nebo škodlivý vliv na slovní zásobu. Naproti tomu čtení s dětmi jednoznačně velikost slovní zásoby pozitivně ovlivňuje. Pokud rodiče dětem doma čtou, pak čas strávený u mediálních zařízeních dětskou slovní zásobu nijak významněji nesnižuje.

Hypotéza 2: Použití mobilního dotykového zařízení negativně ovlivňuje rozvoj jazyka.

Většina rodičů v této studii uvedla, že jejich děti nejčastěji sledují dětské video programy. Ukázalo se, že některé dětské programy (např. Dora the Explorer) byly spojeny s vyšší slovní zásobou a kladným dopadem na jazyk, zatímco jiné nikoli (např. Teletubbies). Poznámka: jedná se o dětské edukační televizní programy.

Stuart Dredge: „Tato studie mi připomněla, že má desetiletá dcera není zatím dost stará na čtení klasických knih před spaním. Jak v roli posluchače, tak v roli čtenáře. Sám se snažím změnit návyk a věnovat se před spaním více četbě papírových knih a méně brouzdání po síti.“…


Celý text s odkazy najdete ZDE.

Jana Hrubá: DOKUMENTY 196. SKAV si vyjasňuje statut, strukturu a programové teze

V průběhu prvních dvou let existence Stálé konference asociací ve vzdělávání (SKAV) se po zkušenostech se sjednocováním stanovisek členů postupně upřesňovaly formulace statutu organizace, její struktury a programu.

Z dochovaných návrhů můžeme sledovat, jak se postupně vyjasňovala podoba organizace.


Statut

Dne 22. ledna 1999 se na společné schůzi rozhodli zástupci :
Asociace pedagogů základního školství ČR (APZŠ ČR)
Asociace základního školství ČR (AZŠ ČR)
Asociace základních uměleckých škol (AZUŠ)
Asociace školských manažerů (AŠM)
Přátelé angažovaného učení (PAU)
Nezávislá mezioborová skupina pro transformaci vzdělávání (NEMES)

ustavit Stálou konferenci asociací ve vzdělávání (dále SKAV) se sídlem v základní škole nám. Interbrigády 1022, 160 00 Praha 6.
Dne 25. 6. 1999 byla za stálého člena přijata Asociace waldorfských škol ČR (AWŠ ČR).

1. Poslání SKAV
– koordinovat postupy členských organizací při realizaci strategických záměrů ve vzdělávání
– podporovat vzájemnou výměnu informací a komunikaci mezi státní správou a samosprávou, asociacemi a veřejností
– spolupracovat při pořádání akcí ke zlepšení vzdělávání
– podporovat sebevzdělání svých členů a dalších zájemců
– usilovat o to, aby ve školském systému byla podporována a chráněna snaha o změnu

2. Členství
– stálými členy SKAV se mohou stát asociace, které představují celé trendy, nebo zastupují širší problematiku školství
– stálí členové SKAV mohou k jednání přizvat v souvislosti s projednávanou tématikou hosta
– stálí členové jsou rovnoprávnými partnery
– členství ve SKAV zaniká:
a) písemným oznámením organizace o odstoupení z členství
b) pokud člen opakovaně jedná v rozporu s posláním SKAV, pokud se na zrušení členství shodnou zbývající stálí členové.

3. Jednací řád
– SKAV respektuje plnou autonomii členských organizací
– za stanoviska SKAV budou považována jen ta, na kterých se shodnou všichni stálí členové
– nedojde-li ke shodě, mohou být zveřejněna stanoviska rozdílná, resp. stanoviska příslušných asociací
– při hlasování má každý stálý člen jeden hlas
– SKAV může navenek zastupovat osoba, která je členem některé členské organizace, pokud se na pověření k jednání shodnou všichni stálí členové
– v řízení schůzí se stálí členové střídají
– o jednání se pořizují zápisy
– korespondence se soustřeďuje v sídle SKAV
– je ustanoven tajemník SKAV


Struktura Stálé konference asociací ve vzdělávání (SKAV)

Asociace, sdružení, iniciativy, hnutí, programy apod. ve vzdělávání (dále jen asociace) se mohou účastnit činnosti SKAV těmito formami členství:

1. Stálý člen (stávající)
2. Přidružený člen
3. Pozorovatel

Přidružení členové a pozorovatelé se účastní jednání SKAV, mohou se vyjadřovat k projednávaným otázkám, ale nemohou blokovat rozhodnutí SKAV.

Při rozhodování SKAV bude nadále platit princip konsensu. Stanoviskem SKAV bude tedy to, na čem se shodnou stálí členové. Pokud některý stálý člen nesouhlasí, nebude rozhodnutí prezentováno jako stanovisko SKAV, ale jako názor určitých asociací s uvedením těch asociací, která s tímto závěrem nesouhlasí. Přidružení členové se mohou ke stanovisku připojit. Ve stanovisku SKAV pak bude uvedeno : „Ke stanovisku se připojila ta a ta asociace“. Pokud se přidružený člen ke stanovisku SKAV nepřipojí, nebude uveden. Pozorovatel má pouze hlas poradní, nemůže se připojit ke stanovisku SKAV.

Stálým členem SKAV se může přidružený člen nebo pozorovatel stát rozhodnutím stálých členů po zhodnocení roční spolupráce.

Účast na jednání SKAV
– každou asociaci bez rozlišení formy členství zastupuje delegát nebo zástupce delegáta
– každá asociace má vždy jen jeden hlas
– SKAV se schází na jednání přibližně jednou měsíčně

Základní práva a povinnosti asociací
– členové mají právo na informace
– členové mají povinnost účastnit se jednání SKAV

V Praze 6. 10. 2000


Návrh programových tezí SKAV

Iniciativy sdružené ve Stálé konferenci asociací ve vzdělávání (SKAV) si v lednu 1999 při ustavení své organizace vytkly tyto společné cíle:
1. podporovat lepší vzájemnou výměnu informací a usilovat o lepší tok informací mezi ministerstvem a asociacemi i veřejností
2. usilovat o to, aby ve školském systému byla podporována a chráněna snaha o změnu
3. podporovat sebevzdělávání svých členů i dalších zájemců
4. více vzájemně a společně spolupracovat při pořádání různých akcí ke zlepšení vzdělávání.

Za rok a půl existence SKAV se velmi úspěšně rozběhla vzájemná výměna informací a hlavně dosahování a prezentace konsensuálních stanovisek k dokumentům předkládaným MŠMT (koncepce, podkladové studie k Bílé knize).

Od té doby se situace výrazně změnila. Reforma veřejné správy přináší nové a pravděpodobně složitější podmínky pro existenci reformních iniciativ, které budou vyžadovat ještě výraznější koordinaci.

Proto navrhujeme nabídnout možnost rozšíření SKAV o další iniciativy a rozšíření společné činnosti s těmito cíli:
– vytvořit nezávislé seskupení iniciativ, které již realizují v podobě programů, projektů či jinou činností změnu ve vzdělávání zaměřenou na rozvoj osobnosti žáka a připravují na ni učitele
– vytvořit z nich „mozkový trust“ – expertní prostředí zkušených realizátorů, analyzovat soustavně a profesionálně vývoj vzdělávací situace, iniciovat účinné akce
– poskytovat členským iniciativám zázemí a oporu v případě ohrožení a ochranu před nekvalifikovanými zásahy
– společně postupovat při jednání s MŠMT i s partnery v novém regionálním uspořádání při prosazování svobody a rozmanitosti ve výchově a vzdělávání
– společně iniciovat vznik významných stanovisek a připomínek k aktuálním problémům a připravovaným dokumentům (nejde o stírání rozmanitosti, ale o péči, aby nebyla opomíjena nebo dokonce ohrožena)
– jejich publikací usilovat o to, aby bylo přihlíženo k názorům reformních iniciativ jako významných nositelů změny ve vzdělávání
– budovat fungující síť těchto škol a učitelů, která by jim poskytovala vzájemnou podporu, inspiraci a možnost výměny zkušeností
– vzdělávat sebe i ostatní, vzájemně spolupracovat a obsahově koordinovat vzdělávání učitelů, v případě potřeby garantovat certifikaci lektorů
– poskytovat členům příležitosti k setkávání se zástupci odborných pracovišť a nadací, státní správy a samosprávy, s poslanci, představiteli vědy a kultury i zahraničními odborníky
– umožňovat členským iniciativám spojení se zahraničními partnery v rámci Českého sdružení EFFE – Evropského fóra pro svobodu ve výchově a vzdělávání, které v současné době působí ve 35 zemích, nabídnout výhledově konání výroční konference EFFE v ČR, aby bylo možno společně prezentovat rozmanitost a výsledky práce českých iniciativ.

Účast členských iniciativ na jednotlivých aktivitách bude založena na dobrovolnosti a svobodném výběru při zachování a respektování jejich identity, statut i jednací řád bude v tomto smyslu upraven.

Jménem současných členských organizací SKAV:
Josef Vondráček, v. r., Asociace pedagogů ZŠ ČR (APZŠ ČR)
Ing. Vilém Koutník, CSc., Asociace školských manažerů (AŠM)
Mgr. Břetislav Kožušník, v. r., Asociace waldorfských škol ČR (AWŠ)
Mgr. Jaroslav Fuksa, v. r., Asociace základních uměleckých škol ČR (AZUŠ)
Ing. Jan Kovařovic, v. r., Nezávislá mezioborová skupina pro transformaci vzdělávání (NEMES)
Mgr. Jitka Kašová, v. r., Přátelé angažovaného učení (PAU)

Zdroj všech uvedených dokumentů: archiv autorky, z tehdejší doby už i v elektronické podobě.

Postupně se pracovalo na rozšiřování členské základny a upřesňovalo programové zaměření. Na některé navrhované činnosti se zaměřily spíše jednotlivé organizace, vzájemně se informovaly a na členských konferencích probíhala koordinace akcí. Při zaujímání společných stanovisek se zástupci organizací učili vzájemnému respektování svých názorových východisek a hledání konsensu. A dařilo se jim to.



Další díly seriálu najdete ZDE.

Daniel Dočekal: Deset nejdůležitějších pravidel, kterými vybavit dítě na život v online světě

V prosinci 2018 uspořádal magazín Flowee první ročník konference Dítě v síti. Internetový publicista Daniel Dočekal představil ve svém příspěvku "nepostradatelný návod pro rodiče".

Zdroj: www.flowee.cz 9. 1. 2019. Video z konference najdete ZDE.

Máte děti a nevíte si rady s tím, jak je vybavit pro život v online světě? Znáte všechna ta stará moudra a užitečné poučky, ale schází vám tolik potřebná znalost týkající se internetu, mobilních aplikací, sociálních sítí? Nezoufejte, následujících deset pravidel vám pomůže, abyste vybavili děti vším potřebným.


#1 Internet je veřejný prostor

To nepodstatnější pravidlo, které dospělí málokdy znají. Na Internetu nelze mít soukromí a v roce 2018 nás o tom (snad) konečně dostatečně poučil i Facebook, nejrozšířenější sociální síť. Cokoliv dáte na Internet, se dříve nebo později dostane do nepovolaných rukou. Na nějaké "pouze pro přátele" či ochranu heslem se spolehnout nemůžete.

V roce 2018 to navíc nebyl jenom Facebook, kdo se předvedl několika desítkami skandálů, jež se týkaly soukromí. Na druhou příručku v rekordních únicích osobních informací se zařadily hotely Marriottu. Hackeři odtamtud získali údaje 500 milionů hostů.


#2 Cizí člověk

To nejpodstatnější, co musíte naučit vaše děti, je fakt, že na internetu je cizí člověk ještě nebezpečnější než před domem. To, co je už roky učíte, platí na internetu mnohem víc. S cizími lidmi se nemají bavit, nemají jim věřit, že je zavedou za rodiči. Nesmí s nimi nikam chodit. Nesmí si od nich brát sladkosti. Na internetu je to celé komplikované tím, že cizí člověk bude mít tvář a jméno spolužačky či spolužáka vašich dětí.

Pedofil či sexuální predátor se bude vydávat za vrstevníka vašeho dítěte. Může se nakonec vydávat i za vás, kdokoliv si totiž na Facebooku (i jinde) může vytvořit kopii něčího účtu. Velmi věrnou i dostatečně věrohodnou.

Nebezpečí čeká na vaše děti na sociálních sítích, ale i v online hrách. Neznámí lidé tam po nich mohou chtít intimní fotografie či video. Budou jim slibovat lákavé odměny. Může to být iPhone, může to být milion korun…


#3 Jsme jenom produkt

Pro všechny ty Facebooky, TikToky či Instagramy jsme jenom produkt. Na každém uživateli vydělávají peníze a o nic jiného jim nejde. Nebudou chránit vaše soukromí, budou se o vás (a o vašich dětech) snažit zjistit maximum informaci. Kolik vám je, kolik máte dětí, jak vypadáte, jaké máte záliby, kolik máte aut, jaký máte telefon, kolik máte peněz, kde pracujete, co nakupujete, s kým se stýkáte, kam jezdíte na dovolenou.

Celé to jde až tak daleko, že na Facebooku jsou stínové profily lidí, kteří nikdy Facebook neměli. Každá informace má hodnotu a každá informace je na prodej.


#4 (Self) diagnóza závislosti

Mělo by vás zajímat, že 45 % mladých je dnes online takřka konstantně, dvakrát tolik než v roce 2015. Dalších 44 % je online několikrát denně. Pětadevadesát procent mladých má dnes chytrý telefon, před třemi lety to bylo 75 %. Všímejte si, kolik času tráví vaše dítě na mobilním telefonu, na sociálních sítích, na YouTube, v počítačových hrách.

Dnešní dvanáctileté dítě na mobilu zkonzumuje například přes 9 GB mobilních dat a přes 42 GB dat přes Wi-Fi, přičemž 46 GB představuje sledování videí na YouTube a 5 GB Instagram. Všechny sociální sítě a hry jsou tvořeny s tím, že mají v maximální míře udržet uživatele v jejich prostředí. A nutí ho, aby se vracel, jinými slovy, vyvolávají nutkání. Nikdo z tvůrců neřeší, že zásadně podporuje vznik závislostí. Herní, internetové, na sociálních sítích, na videích.


#5 Účty se kradou. Děti jsou okrádány přes mobil

Masivní zapojení dětí do hraní online her (dnes je největší fenoménem Fortnite) přináší i pozornost zlodějů. Ti ve hrách oslovují děti a s příslibem vylepšení hry, plných verzí či herního vybavení z nich mámí mobilní čísla. Poté je zneužijí přes zpoplatněná volání, zpoplatněné SMS nebo objednávky placené přes mobil. Dbejte na to, aby mobil dítěte neumožňoval m-platby, zablokujte volání na zpoplatněná čísla. A naučte děti jednu ze zásadních věcí: Že číslo mobilu nesmí nikomu dávat.

Okrást se je budou snažit i o herní účty, jsou totiž cenné a prodávají se dál. Tady musíte děti nejenom naučit, že nikomu nesmí dávat přihlašovací údaje, ale možná jim v nižším věku ani přihlašovací údaje nedávejte. Rozhodně nezapomínejte na dvoufaktorové ověření. Epic Games, provozovatelé Fortnite, toto umožňují, je víc než vhodné to využít.


#6 Facebook zemřel, ať žije Facebook

Víte o tom, že nejmizerněji se cítíme na Instagramu? Facebook, nejrozšířenější sociální síť, je po Snapchatu na třetím místě. Nejpozitivnější je YouTube, následovaný Twitterem. Je opakovaně dokázáno, že sociální sítě způsobují deprese, negativní pocity. Na tom všem je hodně nešťastné, že děti už dnes Facebook nezajímá, utíkají na Instagram, Snapchat a TikTok. Co je ještě horší? Radost z konce Facebooku někomu zkazí možná fakt, že mu patří Instagram, WhatsApp a Messenger. Není před ním úniku.


#7 Z veřejného prostoru nejde nic smazat

Cokoliv na Internet nahrajete, zůstane tam jednou provždy. Nic nejde smazat, nic nejde zrušit. Všechno zůstává někde uložené, ať už u Facebooku či Instagramu nebo u někoho, kdo to mezitím nasdílel, vytiskl či někam uložil. Šílený zvyk nahrávat na internet záplavy fotek umožňuje Facebooku a dalším subjektům budovat nesmírně dokonalé systémy na rozpoznávání obličejů.

Lidé, co nahrávají fotky z dovolené na fotoweby, vůbec neřeší, že jejich nahé děti končí v pedofilních databázích. A jejich vlastní na pornografických webech. Porno je přitom tak snadno dostupné, jako když napíšete "porno" do vyhledávače Googlu či Seznamu.


#8 Youtuber z tebe nebude

Chce se vaše dítě stát youtuberem? Nebo snad dnes už spíš instagramerem? Vypadá to jako zajímavý nápad, zábavný koníček. Skutečnost je taková, že youtubeři dnes masivně končí v péči lékařů, vyhořeli, jsou přepracovaní, mají zničené zdraví, přišli o mládí. Nutnost neustále produkovat nový a nový obsah a čelit online nenávisti vede k závažným psychickým problémům. Z vašeho dítěte youtuber opravdu nebude, ale můžete ho zkusit nechat natočit pár videí. Velmi brzy pochopí, jak pracné a drahé to je.

Instaqram, a to je dobré zmínit, zažívá raketový růst. Během dvou let vzrostl z půl miliardy na více než jednu miliardu uživatelů. Růst na onu půl miliardu mu přitom zabral šest let. Děti dnes už na Facebooku nenajdete. Budou na Instagramu, masivně ujíždět na Příbězích. A bohužel taky na Snapchatu, či dokonce TikToku.


#9 Nic není zadarmo

Pozor na všechny ty inzeráty a nabídky věcí zadarmo. Děti se příliš snadno chytí na různé soutěže slibující iPhone, dospělí zase na velké peníze, automobily či exotické dovolené. Drtivá většina podobných věcí je podvod. V lepším případě "pořadatelé" získají "jenom" vaše osobní údaje, ale většinou se vás (a vaše děti) budou snažit okrást. Zpravidla pomocí mobilních telefonů, o tom už byla řeč výše. Dost často je ale taky cílem hacknutí vašeho počítače či mobilu.


#10 Nikdy ničemu nevěř

Pro většinu z výše uvedených případů je nejlepší, když vaše děti naučíte zásadní pravidlo přežití v online džungli. Nikdy ničemu nevěř. A pochopitelně, když se jim nebude něco zdát, nebudou si vědět rady, musí se přijít poradit.

Facebook nikomu nepomůže, ani žádný jiný provozovatel sociálních sítí. Naučte je, že obrátit se na dospělého člověka je to nejužitečnější, co mohou udělat. Měli byste to nakonec být vy, rodiče, na koho se obrátí.


#11 Selže-li všechno, dej tam kočku

Ještě jedno pravidlo navíc. Nakonec to není nic nového, jen se tomu v internetovém prostředí říká sociální inženýrství. Už v reálném světě je nutné se vyvarovat toho, že zlí lidé mohou vaše dítě dostat na "jé, hele, jaké mám krásné koťátko". V internetovém světě podobné věci fungují také. O to snáz, že fotky koťátek jsou masově a volně dostupné pro kohokoliv. Pamatujte na to. Nikde ničemu nevěřte.

Školáci se na nové sociální síti stávají obětí pedofilů. Rodiče nic netuší

Sociální sítě až od patnácti? Iluze. Jen na nové čínské sociální síti síti Tik Tok jsou tisíce českých školáků okolo devíti let. Děti na tuto síť sdílejí krátká videa, která samy natáčí. Často v nich figurují i jejich obnažená těla, v důsledku toho se tak mohou stát oběťmi kyberšikany nebo cílem pedofilů.

Zdroj: Lukáš Valášek, Radka Hrdinová, 18. 1. 2019 www.idnes.cz

Desetiletá Anna na posteli plné plyšáků nastaví mobilní telefon tak, aby jeho objektiv snímal celé její tělo. Za zvuků svůdné muziky se před ním začne kroutit a u toho si sundává jednotlivé vrstvy oblečení. Patnáctisekundový záznam pak jedním dotykem na displeji odešle na sociální síť zvanou Tik Tok, kterou vlastní čínská firma. Tam je video okamžitě přístupné půl miliardě uživatelů z celého světa. Ať už jsou to její vrstevníci ze třídy, nebo čtyřikrát starší pedofilové.

Čeští rodiče zpravidla o dvojím životě svých dětí nemají ani tušení. Na síti Tik Tok jsou přitom tisíce a tisíce českých školáků. Mezi dospělými je poslední dobou pod palbou síť Facebook. Za neschopnost zabezpečit citlivá osobní data svých uživatelů i filtrovat škodlivý obsah. Jenže Facebook školáky nezajímá. Na mobily si instalují právě aplikaci Tik Tok sloužící k publikování krátkých videí.

Šoupáním prstu po displeji navíc mohou ve stejné aplikaci sledovat nekonečný proud videí od jiných uživatelů, která nefiltruje nikdo. MF DNES našla i videa chlapců, kteří si vzájemně přikládají na hrdla nože i snímky zaměřené na anorexii, sebepoškozování či nabízející návody, jak spáchat sebevraždu.

Přesné počty dětí, které Tik Tok v Česku používají, neexistují. Usuzovat však jde z toho, že české školácké celebrity, které nahrávají videa pod přezdívkami jako Nachty, Mína či Naty, mají i 300 tisíc sledujících. A mnohé děti se jim zpěvem či pohybovými kreacemi snaží vyrovnat. Linky bezpečí však zaznamenávají čím dál tím více případů, kdy to nedopadlo dobře. Třeba proto, že se kvůli nedokonalým pohybům, nadváze či oblečení obratem staly obětí kyberšikany. Nebo cílem pedofilů.

„Na záznamu se často objeví i obnažené části těla dítěte, které přitahují pozornost sexuálních dravců. A právě tato videa mají velmi vysokou návštěvnost a jsou cíleně vyhledávána, sdílena a rozšiřována. Děti se pak stávají vyhledávaným cílem a jsou prostřednictvím Tik Toku oslovovány dospělými uživateli. Následují žádosti o zaslání dalších sexuálně explicitních fotografií,“ konstatoval Kamil Kopecký z projektu E-Bezpečí, který je zaměřený proti kyberkriminalitě.

Například francouzská policie už na konci loňského roku spustila kampaň, v níž varuje, že na Tik Toku mohou číhat sexuální predátoři. Kolik podobných případů už se odehrálo v Česku, ovšem nejde zjistit. „Policie České republiky nevede statistiky týkající se sociálních sítí. Dané jednání je vždy posuzováno jednotlivě a opírá se o paragrafové znění trestního zákoníku,“ konstatovala mluvčí Policejního prezidia Lenka Sikorová.


Děti na sociálních sítích od devíti let

Oficiálně v Česku bez souhlasu rodičů mohou děti sociální sítě používat až od patnácti let. Realita je ale jiná. Na sociálních sítích jsou už devíti- a desetileté děti. Více než půl hodiny denně je online (obvykle přes mobil) 80 procent dětí, zjistil průzkum EU Kids online.

„Na uživatele sítí Tik Tok a dříve Musical.ly narážíme ve školách naprosto pravidelně, převažují mezi nimi dívky ve věku 11 až 14 let,“ říká odborník na kybernetickou bezpečnost Kamil Kopecký z Univerzity Palackého v Olomouci. Kolik dětí má v Česku v mobilu stažený Tik Tok, nikdo neví. Představu o jeho popularitě dává zájem o dětské celebrity, které tato sociální síť u nás vytvořila. Říkají si museři – podle sociální sítě Musical.ly, kterou čínská firma vlastnící Tik Tok zakoupila. Minulý rok v srpnu uživatele Musical.ly automaticky převedla pod Tik Tok.

Jejich fanoušci, z nichž většina ještě chodí do základní školy, například minulý víkend zcela zaplnili obchodní centrum v Teplicích, které bylo součástí speciální tour. A šíleli z jen o pár let starších dětí, které si přezdívají Naty, Mína, Adam či Nachty. Jejich pěvecká či taneční vystoupení vystřídala autogramiáda či focení selfie.


Sex, drogy a sebevraždy

Rodiče dětí, které šílely po svých idolech v Teplicích, často ani nevědí, že něco jako Tik Tok existuje. Nad mobily svých dětí mají čeští rodiče prakticky nulovou kontrolu. „I pokud by věděli, že něco takového jako Tik Tok existuje, pravděpodobně by nevěděli, jak to na jejich mobilu najít,“ říká expert na sociální sítě Daniel Dočekal.

A to je problém. Sociální sítě, které jsou postavené na rychlém a co nejjednodušším sdílení krátkých videí, která tvoří samy děti, povyšují všechna rizika sociálních sítí na vyšší úroveň. Závadného obsahu je podle Kamila Kopeckého na Tik Tok opravdu hodně. „Narazit se dá na sexuálně explicitní videa zachycující velmi malé děti, dospělou pornografii, videa ukazující sebepoškozování, sebevražedné chování nebo nejrůznější výzvy k natáčení nebezpečných situací,“ dodává Kopecký.

V poradně projektu E-Bezpečí se v posledních letech také stále častěji setkávají s případy dětí, které se staly právě v tomto prostředí terčem agresivních útoků a posměchu. „Řešili jsme případ, kdy uživatelé videa z profilu dítěte přeposílali a sdíleli ponižující variace na jeho video,“ říká Kopecký.

I kdyby se podařilo čínského majitele sítě přimět ke stažení videa, dětskému ponížení nemusí být konec. „Videa jsou masivně kopírována ven z této sítě a desetitisíce jich kolují například po YouTube v podobě nejrůznějších kompilací,“ říká Kopecký. Aplikace šíření videí výrazně podporuje – třeba i tím, že je velmi jednoduché.

Problém je i množství času, který uživatelé na sledování videí tráví – celosvětově je to v průměru 52 minut denně. Jde o natolik návykovou zábavu, že to donutilo společnost, která tuto sociální síť vlastní, přidat novou funkci, kterou se doba strávená na Tik Tok omezí. Není to jediná možnost, jak se dají rizika spojená s užíváním snížit, která je zabudovaná přímo v aplikaci. Například je v ní možné omezit přístup cizím lidem k profilu dítěte nebo zamezit tomu, aby aplikace všem na internetu ukazovala, odkud se dítě připojuje. Jenže tato omezení by dítě muselo ve svém profilu samo nastavit, po přihlášení je totiž automaticky otevřený každému, kdo má zájem se dívat.

Základní rada pro rodiče je ale stejná pro Tik Tok i pro Instagram nebo Facebook. Měli by vědět, co dítě na internetu dělá. „Měli by se ptát, co dítě na internetu baví, co se jim nelíbilo. Místo toho se jich cestou ze školy ptají, co měly k obědu,“ podotýká Dočekal. Děti rodičům za jejich snahu vystavují nelichotivé vysvědčení. Podle výzkumu EU Kids Online je jen 28 procent z nich ochotných svěřit se rodičům s tím, že je na internetu potkalo něco nepříjemného.

Tik Tok přitom ale není jedinou sociální sítí, na které české děti „ujíždějí“. Příkladem může být německá aplikace Tellonym, která funguje se sloganem Zjistěte, co o vás chce svět říci. Děti si na ní založí profil, na který může kdokoli anonymně napsat komentář. I to je podle odborníků ideálním podhoubím kyberšikany.


Celý text a rady pro rodiče Jak na TIK TOK najdete ZDE.

Mediální gramotnost je v Česku nízká – pouze čtvrtina dospělé populace v ní dosahuje uspokojivé úrovně

V posledních letech se ve veřejném prostoru hojně skloňovalo téma mediální gramotnosti a mediálního vzdělávání obecně. Výzkumná agentura STEM/MARK se proto ve spolupráci s Českou televizí rozhodla realizovat unikátní plošný průzkum, které mapuje úroveň mediální gramotnosti české populace. Jaká je úroveň mediální gramotnosti v Česku? Které skupiny jsou nejvíce ohrožené? A v jakých oblastech chybí lidem nejčastěji znalosti?

Zdroj: Tisková zpráva STEM/MARK 10. 12. 2018


„Společenská poptávka“ po průzkumu mediální gramotnosti

Průzkum byl realizován během léta tohoto roku ve dvou základních rovinách – deklaratorní a praktické-ověřovací. Byl využit klasický zhruba 40 minutový dotazník, který mapoval znalosti, ale i postoje v jednotlivých oblastech mediální gramotnosti. Mezi zmiňované oblasti patří – technické dovednosti, vlastnictví a kontrola médií, média veřejné služby, znalost mediálních formátů a žánrů, interpretace a hodnocení mediálních sdělení a participace na mediálním obsahu.


Mediální gramotnost v ČR na nízké úrovni – 39 bodů ze 100 možných

Naměřená úroveň mediální gramotnosti v ČR je na hodnotě 39 bodů ze 100. Populace se podle dosaženého skóre dělí do tří úrovnostních kategorií – střední úrovně mediální gramotnosti dosahuje zhruba polovina populace, nízké a vysoké úrovně pak v obou případech čtvrtina.


Nejvíce ohroženi jsou především lidé starší 60 let a osoby s nižším vzděláním

Analýza agentury STEM/MARK ukázala, že úroveň mediální gramotnosti se odlišuje dle jednotlivých sociodemografických skupin. Vysoké úrovně mediální gramotnosti dosahují především muži (31 % z nich), lidé ve věkové kategorii 30–44 let (31 %) a respondenti s vysokoškolským vzděláním (46 %). Naopak nízkou mediální gramotnost vykazují častěji ženy (32 % z nich), osoby starší 60 let (36 %) a ti, kteří nemají maturitu (38 %).

„Z našeho průzkumu se ukázalo, že klíčovým znakem je především úroveň vzdělání, kdy mezi lidmi s nižším a vyšším vzděláním byla nejvyšší úrovnostní propast. Velice efektivním ukazatelem je i ekonomická aktivita, která potvrdila, že úroveň mediální gramotnosti nemusí být nutně dána časem stráveným konzumací médií, ale souvisí spíše s jejich kritickou reflexí.“ interpretuje výsledky průzkumu Jan Burianec ze společnosti STEM/MARK.

Úroveň naměřené mediální gramotnosti potvrdilo i subjektivní hodnocení samotnými respondenty. Ačkoliv část jedinců měla tendenci se v některých případech přeceňovat či dokonce podceňovat, tak u většiny lidí, míra jejich přemýšlení o médicích a znalosti médií korespondovala s naměřenými hodnotami.

„Určité odchylky jsme očekávali, jedná se o klasický příklad kognitivního zkreslení. V praxi to znamená, že například lidé s nízkými kompetencemi v dané oblasti dosahují nízkého výkonu, avšak mají naopak tendenci výrazně přeceňovat dosažený výsledek při srovnání s ostatními.“ Dodává Jan Burianec ze společnosti STEM/MARK.


Vysoká úroveň technických dovedností, ale nízká schopnost interpretace

Průzkum agentury STEM/MARK identifikoval i odlišné znalosti v jednotlivých oblastech. Nejlepšího skóre lidé dosahovali v technických dovednostech, které byly zjišťovány u televize a internetu. Na internetu byl um respondentů ověřován prostřednictvím praktických úkolů v prohlížeči. V přijatelné úrovni se lidé vyznají v médiích veřejné služby a také v mediálních formátech. U mediálních formátů byl problém především se znalostí některých pojmů (např. nová média či perex) a odlišením zpravodajství od publicistiky.

Oblasti, které zaslouží více pozornosti (nízká znalost), jsou hodnocení komunikačních záměrů (tedy schopnost sdělení interpretovat) a povědomí o vlastnictví a kontrole médií. Problematická byla především neznalost konkrétních mediálních vlastníků či šíře portfolia mediálních domů. Tyto dvě slabší oblasti navíc potvrdily závislost v tom, že lidé, kteří znají zákulisí (majitelské vazby) médií, se zároveň častěji vyznají v komunikačních záměrech a naopak.

„Klíčovou oblastí po diskuzích s odborníky a inspirace ze zahraničí pro nás byla schopnost intepretace mediálních sdělení. Dobře to ilustruje aktuální téma takzvaných fake-news, které jsme sledovali ve třech úrovních. Jestli lidé znají tento pojem, zda dokážou fake-news rozeznat a jak to konkrétně činí. Ve finále se ukázalo, že rozeznat falešné zprávy dokáže pouze čtvrtina populace.“ Doplňuje Jan Burianec.

Kolorit oblastí doplňovala poslední a zároveň nejslabší oblast, kterou byla vlastní aktivita při tvorbě mediálního obsahu. Za „aktivní uživatele“ médií se považují především uživatelé sociálních sítí, kteří kromě příspěvků na Facebooku také spravují webové stránky, píší blogy a sdílejí videa či fotky. I tak je výsledek nízký, kdy pouze čtvrtina populace se považuje za aktivní uživatele médií. Vše to podtrhuje zjištění, že jen třetina lidí je přesvědčená, že mediální prostor v ČR je dostatečně otevřený pro jejich zpětnou vazbu.

Odlišnosti v jednotlivých testovaných oblastech se projevily také mezi mladší a starší generací. Lidé starší 50 let vykazovali větší míru znalosti médií veřejné služby a o něco vyšší znalost mediálních formátů a žánrů. Jejich slabší stránky jsou častěji technické dovednosti a interpretace sdělení.


Konzumenti veřejnoprávních médií si stojí lépe než ostatní

Dotazování mapovalo také konzumaci a důvěru k nejrůznějším médiatypům. Pozitivní výsledek dosáhli především konzumenti veřejnoprávních médií, což může předurčovat důležitou úlohu médií veřejné služby ve společnosti. Samotné sledování televize však nestačí. Z průzkumu se ukázalo, že mediálně nejzdatnější je skupina lidí, kteří kombinují informace z více mediatypů a nespoléhají se pouze na jedno médium.

„V samotném závěru průzkumu nás zajímala i zpětná vazba samotných respondentů. Ptali jsme se jich například na to, čím by měl být charakteristický mediálně gramotný člověk nebo, kdo by se měl věnovat osvětě mediálního vzdělávání. Mediálně gramotný člověk je podle nich ten, kdo si dokáže ověřit informace, má přehled a rozumí médiím. Tématu mediální gramotnosti a vzdělávání by se podle respondentů měly věnovat instituce a organizace napříč společností. To naznačuje její vnímanou komplexnost a šíři.“ Uzavírá vhled do průzkumu Jan Burianec ze společnosti STEM/MARK.


Výzkumů agentury STEM/MARK pro Českou televizi uskutečněných kombinací osobního (CAPI) a online dotazováním (CAWI) se zúčastnilo 1561 respondentů (v květnové deklaratorní fázi) a 244 (v červnové praktické-ověřovací fázi) respondentů z české populace starší 15 let. Vzorek je reprezentativní z hlediska kvótního výběru dle pohlaví, věku, vzdělání, velikosti místa bydliště a regionu. Sběr dat probíhal během května a června 2018.

Líný učitel 2. Jak učí Líný učitel aneb Cesta pedagogického hrdiny

Kdo by neznal Líného učitele. Takto nazvaná kniha Roberta Čapka s podtitulem "Jak učit dobře a efektivně" vtrhla na český trh jako velká voda, okamžitě vzbudila diskusi a získala řadu fanoušků. Proto máme v Nakladatelství Raabe radost, že můžeme potěšit čtenáře pokračováním tohoto bestselleru.

Zdroj: www.raabe.cz/aktuality

Robert Čapek v něm pokračuje svým osobitým stylem v popisování nešvarů v českém školství a zábavně a čtivě ukazuje, že každý učitel může být učitelem Líným – učitelem, který dělá svou práci dobře, s láskou, a s minimální námahou. Přečtěte si ochutnávku z druhého dílu!


Cesta pedagogického hrdiny

Do školy přicházejí noví učitelé, z pedagogických fakult i odjinud. Někteří ale neznamenají přísun nových nápadů, nemají v hlavě moderní pedagogické myšlenky. Moc dobře připraveni totiž nejsou. Jak by také mohli být, kvalita jejich přípravy nikoho nezajímá. Jejich pedagogové, akademičtí pracovníci, mají dost starostí se získáváním vědeckých bodů za formalistické a nesmyslné texty, které se snaží protlačit do odborných časopisů. Někteří noví učitelé se na školách snaží, ale až příliš často nevědí jak. Jiní zase jsou tak velmi zasaženi vtiskem bídné pedagogiky svých školních let, že se z toho sami nevyhrabou. Stačí pak nějaký nekompetentní kolega v kabinetu, a mladý kolega je ztracen.


Ukázka z praxe

Ve škole, kde jsem donedávna měl své povinnosti jako školní psycholog, jsem se na přání paní ředitelky tak trochu zabýval i didaktickým mentoringem. Měl jsem svou pozornost zaměřit na nejmladší členy sboru a poradit jim. Takový byl plán. Navštívil jsem například několik hodin mladé kolegyně, učitelky přírodopisu a fyziky. Bylo to strašné. Všechny hodiny byly od první do poslední minuty jen výklad. Mladá učitelka neměla bohužel ani tušení, jak zvládnout děti ve třídě. Každý si dělal, co chtěl, tedy kromě paní učitelky, která by asi nejraději dělala cokoliv jiného někde hodně daleko. Byla to naprostá katastrofa, degradace pedagoga a profesní selhání v jednom.

Šel jsem za učitelkou a řekl, že takhle to dál nejde. Ona sama brzy vyhoří, práce se jí znechutí a žáci za několik měsíců začnou vytrhávat parkety, pálit je v odpadkových koších a místo práce ve třídě rapovat. Dohodl jsem se s ní, že příští hodinu budeme mít společně a trochu jí ukážu, jak na to.


Jak si počíná Líný učitel?

Ve třídě hned začínám jako správný Líný učitel. Rozdělím žáky do skupin a zadávám první úkol: „Otevřete si stranu 14 a přečtěte si tam, co je to difuze. Ten, kdo to pochopí, pak pomůže s pochopením jevu těm ostatním. Vysvětlí jim to, poradí.“ Po této první fázi vzájemného učení následovala další: „Teď vytvořte výukový plakát, kde jev difuze vysvětlíte obrázkem a stručným textem. Ale pozor, jedničku si zaslouží pouze ta skupina, která vytvoří plakát tak, že z něj vše pochopí i páťáci. Ano, doneseme plakáty o třídu níž a pak se uvidí, kdo to zvládl zpracovat dostatečně názorně!“ Třída se dává do práce. Učitelku vysílám, aby chodila od skupiny ke skupině a chválila. Při tomto posilování se kolegyni podařilo to, co jsem předtím při jejích hodinách neviděl ani jednou – usmívala se. Skupiny většinou kreslily ten nejpraktičtější příklad difuze z jejich okolí, sifonovou láhev nebo její moderní variantu Sodastream.

Když skupinová práce na výukovém plakátu skončila, měl jsem pro žáky další úkol. „Vážení, určitě uznáte, že nemůžeme páťákům poslat jen tak něco. Mělo by to mít takovou kvalitu, pod kterou se jako slavná 6. A můžete podepsat. Takže každá skupina postupně svoji práci představí a všichni pak budou hlasovat, zda si zaslouží být naším učebním vyslancem mladším kamarádům.“ Po každé prezentaci žáci zvedali ruce na znamení, že plakátu udělují razítko „made in 6. A“. Už předtím jsem zjistil, že všechny týmy vytvořily pěkné plakáty, takže účel této hodnoticí aktivity byl primárně teambuildingový. Když se žáci vzájemně chválí (a les rukou je masivní pochvala), zlepšuje to atmosféru ve třídě, a v dlouhodobém horizontu i třídní klima.

Hodina však ještě u konce nebyla. V posledních minutách měli žáci za úkol zvednutím prstů naznačit, kolik „zlaťáků“ jsme si s paní učitelkou zasloužili. Někteří žáci při tomto hodnocení učitele zvedali i obě ruce, udělovali tedy dvojnásobné maximum, a je jen škoda, že to nemám v opravdovém zlatě. Všichni žáci byli nadšení a příjemně překvapení, pracovali s chutí a s radostí se dělili o výsledky své práce s ostatními. Všichni rychle a hned věděli, co od nich práce vyžaduje. Spokojený s ukázkou práce ve stylu Líného učitele jsem se obrátil na kolegyni. S pečlivě skrývanou hrdostí a spokojeností jsem se jí zeptal: „Co na to říkáte?“ Odpověděla zamyšleně: „V příští hodině jim budu muset tu difuzi vysvětlit.“

Mladá kolegyně nemá přístup Líného učitele a také nejde cestou pedagogického hrdiny. Nemá ani potuchy o tom, jak vypadají světy dobré edukace, jak může vypadat vztah mezi učitelem a žáky, jak lze učit s radostí a láskou. S největší pravděpodobností se z ní stane vyhořelá, třídu nezvládající „úča“, která si bude svou autoritu vynucovat tresty a pětkami.


Co chce Líný učitel?

Nikdo z moderních pedagogů, tím méně jakýkoliv Líný učitel, nechce ničit naše školství. To, co chceme, je úplný opak. Toužíme ho mít kvalitní. Lépe se pak bude pracovat nám, učitelům, a hlavně našim žákům. Naše školství ale kvalitní zdaleka není. Tohle naše úsilí však také znamená, že se na cestě střetneme s těmi, jimž staré pořádky vyhovují. Třeba i lenochům, školometům, vyhořelým, apatickým, nekompetentním a lhostejným kolegům. Můžeme mít za jeden z cílů, že práce nás i naše žáky musí bavit, ale kolik učitelů přemýšlí tímto způsobem? Radost z vyučování bohužel nemá v české státní škole každý. Dokonce je to velmi vzácná emoce, která obecně při práci ve třídě chybí. Ale proč? Vždyť pokud chce učitel upevnit dobrý vztah žáka ke svému předmětu, bez pozitivní emoce to prostě nejde.

Učitelé, stejně jako všichni vysokoškolští odborníci, se musí stále vzdělávat ve svých oborech, zejména v pedagogice i didaktice, a také v psychologii, zejména pedagogické, ale i vývojové nebo sociální. Jedině tak budeme moci pracovat jako ten, kým by měl učitel být – expert na vzdělávání. Jako takoví budeme moci nejen kvalitněji učit, ale i diagnostikovat nebo pomáhat žákům i jejich rodičům.


Text pochází z publikace Líný učitel: Cesta pedagogického hrdiny, autorem je Robert Čapek. Text byl pro účely článku zkrácen.

Učitel naživo: Je to tady! Startujeme!

Pěkný den z Učitele naživo, máme obrovskou radost, protože právě otevíráme 4. ročník akreditovaného výcviku pro všechny lidi, kteří se chtějí stát učiteli.

Ondra, Tom, Katka, Josef a Terka už ten krok udělali, teď se k nim můžete přidat i vy. Inspirujte se jejich příběhy a podívejte se, co o výcviku Učitel naživo říkají ve videu.

Výcvik je určen absolventům nepedagogických oborů vysokých škol, kteří chtějí učit děti na druhém stupni základní školy nebo na střední škole. Absolvováním programu studenti získávají Osvědčení o učitelské způsobilosti – takzvané pedagogické minimum.

Získáte sebevědomí učit díky rozsáhlé praxi a sdílení zkušeností v naší rostoucí komunitě zapálených.
O výcviku Učitel naživo: https://www.ucitelnazivo.cz/o-programu

Podejte přihlášku do 28. února 2019 na www.ucitelnazivo.cz/prihlaska

Zvýhodněná cena při podání přihlášky do 10. února 2019.

Poznejte nás naživo! Přijďte zažít ochutnávku výcviku.

Osobnímu setkání se nic nevyrovná. Zažijte ukázku práce našich lektorů na vlastní kůži. Popovídejte si se zástupci týmu, studentů, absolventů i provázejících učitelů. Zeptejte se nás na co chcete na jedné z ochutnávek Učitele naživo. Více o ochutnávkách tady.

Stačí si vybrat jeden z termínů:
– úterý 5. února od 18:00 do 20:00 ve Skautském institutu v Praze
– čtvrtek 14. února od 18:00 do 20:00, ZŠ Boleslavova 250/1, Praha 4
– středa 20. února od 18:00 do 20:00, ZŠ Boleslavova 250/1, Praha 4

Těšíme se na setkání s vámi!

Registrujte se na akci ZDE.


Finsko naživo

Jak to s tím Finskem doopravdy je? Letěli jsme se předsvědčit na vlastní oči! V druhé půlce ledna jsme odlétli my, naši studenti, provázející učitelé a zástupci partnerských univerzit učit se od těch, kteří mají jedno z nejvyspělejších školství.

Navštívili jsme region Tuusula a v něm 6 škol, regionální odbor školství a zažili jsme den aktivního tréninku s finskými učiteli. Jelo nás celkem 53.

Věděli jste, že…?
– finský vzdělávací systém se snaží garantovat stejně kvalitní bezplatné vzdělávání ve všech školách a pro všechny
– 70 % dětí se speciálními potřebami je integrovaných do běžných škol
– na konci základní školy mají ve Finsku extra ročník pro ty, kteří propadnou
– o učitelskou profesi je tu velký zájem – na studium učitelství berou každého desátého.

Staňte se studentem programu Učitel naživo a na příští exkurzi už můžete jet s námi! :-)

Přihláška do programu Učitel naživo: https://www.ucitelnazivo.cz/prihlaska