Petra Jaroměřská: „V Česku vzdělávání nikdo neřídí. Přicházíme o obrovské peníze,“ zlobí se Prokop

Děti z nejchudších rodin mají u nás ve školách horší výsledky než mají chudé děti v Polsku nebo Estonsku. “Největší problém je, že v Česku to vzdělávání nikdo neřídí,” říká v rozhovoru pro Aktuálně.cz sociolog a zakladatel PAQ Research Daniel Prokop. Systém vzdělávání v Česku je znovu v popředí zájmu veřejnosti v souvislosti s probíhajícími přijímačkami na střední školy.

 

Zdroj: Aktuálně.cz 20. 5. 2025

 

Podle Prokopa letošní přijímací zkoušky na střední školy ukazují, že v některých tuzemských regionech chybějí kvalitní střední školy zakončené maturitní zkouškou a nabídka škol nereflektuje zájem a potenciál dětí. Za další problém pokládá fakt, že stát nemá v ruce dostatečně vypovídající data o efektivitě vzdělávacího procesu – například zcela postrádá souhrnné údaje o absencích žáků ve výuce. 

 

O kolik podle vás přichází česká ekonomika, když školy dobře nepracují s nadanými nebo s chytrými dětmi z chudých či jinak vyloučených sociálních skupin?

 

Obecně fakt, že děti z chudších rodin mají vyšší míru neúspěšnosti a nízkou gramotnost, stojí Česko dle odhadů Daniela Münicha z think-tanku IDEA při CERGE-EI v ekonomickém růstu nějakých osmnáct miliard korun ročně. To je asi 0,25 procenta hrubého domácího produktu (HDP). Podle mého jde o jeden z důvodů, proč česká ekonomika roste pomaleji, než by mohla. Máme vyšší míru neúspěšnosti dětí z chudších rodin včetně těch, které by měly předpoklady dosáhnout vyššího vzdělání, jenže v systému neuspějí, protože jsou na horších školách a nemají dostatečnou podporu.

Vedle negativního vlivu na míru ekonomického růstu nese ona neúspěšnost a nedokončování škol samozřejmě i velké veřejné náklady – v dávkovém systému, zdraví a dalších sociálních problémech, které stát musí řešit. Dalším problémem je fakt, že neumíme identifikovat a podporovat nadané děti, které jdou napříč sociálními vrstvami.

 

Co s tím?

 

Podpora talentovaných dětí v Česku je obecně velmi slabá. To vede k tomu, že nadané děti odcházejí na lepší školy, místo toho, abychom se je snažili podporovat na těch školách, kde jsou. Pak nám vzniká selektivita, která má dopady na děti a učitele právě v těch "zbytkových" školách, kde klesnou aspirace a víra ve vzdělávání. To je jeden problém. Ten se dá vyřešit lepší identifikací a podporou těch dětí přímo na školách.

 

Pokud jde o děti z chudších rodin, tak ta spodní socio-ekonometrická čtvrtina takových rodin má mnohem horší výsledky ve vzdělání než například ta samá množina v Polsku či v Estonsku. Největší problém je, že v Česku to vzdělání nikdo neřídí. Školy nedostávají peníze na to, aby tam měly lepší učitele a podpůrné pracovníky. Neexistují systémově podpůrné programy, které by například omezovaly absenci ve vzdělávání. Netlačíme na účast ve školkách, která hodně pomáhá.

 

Jak svou roli podle vás zvládá ministerstvo školství? Nenechává toho až příliš na zřizovatelích škol, tedy na obcích a krajích?

 

Ministerstvo deleguje až příliš pravomocí na zřizovatele, zároveň nemá moc možnost ovlivnit výměnu vedení školy, když se jí nedaří. Nemáme k dispozici ani kvalitní data, my ani nevíme, kolik je absencí ve školách. Nevíme, jak si ty děti v jednotlivých školách vedou, jakou mají gramotnost.

 

Čím si to vysvětlujete?

 

Je to asi česká nechuť něco řídit a nechuť zjišťovat výsledky. Jistě, máme Cermat testy pro děti, které jdou na školy s maturitou – a pak jeden test rozhodne o jejich životě. Přitom ale nemáte plošné jednoduché testy, které by zjišťovaly, jak jsou na tom děti v jednotlivých školách v 5. a 9. třídě a jaká je na těch školách gramotnost. To dělá – a jenom výběrově – Česká školní inspekce. Nejsme tak schopni měřit, jestli má ta daná škola přidanou hodnotu ve smyslu, zda se tam zlepšují děti v období mezi pátou a devátou třídou. A nejsme schopni intervenovat proti absencím, protože ani nevíme, kolik jich kde je. Chybějí data.

 

Stát ani není schopný určit nějaké rovné hřiště pro všechny, že by třeba hlídal spádové oblasti či řídil pedagogicko-psychologické poradny, které se ve svých postupech masivně liší, a tyto věci také rozhodují o osudu znevýhodněných dětí. Chybí systematická podpora, aby školy měly víc peněz na podpůrné pracovníky, lepší učitele, doučování.

 

Co vím, tak některé školy ale velmi úspěšně snižují počet dětí, které nedokončují základní školu…

 

Existuje program, v němž čtyři sta těch nejvíce ohrožených škol dostalo nějakou podporu. Jenže jde o program Evropské unie, který nyní končí. Školní psychologové a sociální pedagogové, jejichž přítomnost pomáhá snižovat neúspěšnost, jsou závislí na dotačních programech, podpora vzdělávání v chudších regionech je velmi nestabilní.

 

Dám příklad. Tam, kde se region snaží, což je případ třeba Kadaně či Krnova, podporují se rodiny v otázce bydlení a snaží se, aby děti měly účast ve školách, tak když tohle funguje, vidíme, že ona neúspěšnost dokončování základní školy klesá na polovinu. Jsou to však stále jen takové ostrůvky.

 

Takže se jim daří navzdory systému?

 

Musíte být hodně dobrý ve využívání těch podpor a v koordinaci všech aktérů. Je to velmi těžké, neřízený systém spíš motivuje k tomu zbavovat se sociální zátěže, aby děti z chudších prostředí chodily do separátní školy.

 

Nicméně vláda tvrdí, že vzdělání je jednou z jejích priorit.

 

Klíčové teď bude, zda sněmovnou projde školský zákon. Ten by mohl některé věci, které kritizuji, napravit. Zavádí například stabilnější financování podpůrných pozic jako třeba speciální pedagog či školní psycholog. Počítá také s monitoringem spádových oblastí, zavádí indexové financování, tedy že by chudší školy mohly dostat víc prostředků právě na tyto účely. Zákon zavádí opatření, která tady roky chybí. Zdaleka ne všechny, ale doufejme, že projde.

 

V mnoha oblastech je deklarována snaha, avšak nejsou využité prostředky na tu reálnou změnu. Jedním z problémů je nedostupnost kvalitních středních maturitních škol v některých regionech. Stát má kvótu, že chce padesát procent všeobecných středních škol, přitom ale už netlačí na kraje, aby je k tomu přiměl. Z rozpočtového určení daní jde krajům sto miliard korun, ale není zohledněno, zda ten který kraj ty střední školy zřizuje. V otázce financování ani není zohledněna otázka motivace pro dokončování studia na střední škole. V některých krajích se totiž dokonce až pětina žáků nedostane ani na učiliště.

 

Přitom rozpočtové určení daní se měnilo poměrně nedávno…

 

Existoval návrh, aby pětina z rozpočtového určení daní šlo krajům v závislosti na tom, jestli zřizují střední školy, zejména ty maturitní, které dnes chybějí. A to vůbec neprošlo. Stát by podle mého měl daleko více tlačit na krajské samosprávy a financovat je podle toho. Alespoň v oblastech, kde jde o klíčové strategické zájmy s dopady na celou ekonomiku a společnost, což vzdělávání jistě je.

 

Může vůbec stát zvládnout zřizovatele kontrolovat?

 

To je problém zejména v roztříštěném základním školství. V systému, ve kterém máte 2600 zřizovatelů, je velmi těžké cokoli implementovat. Vlastně nemáte žádnou řídicí strukturu. Roky vytváříme nový obsah vzdělávání, ale já se více bojím toho, jak se jej vůbec povede dostat do škol. Právě kvůli té roztříštěnosti. Zoufale chybí někdo, kdo by těm školám radil, třeba jak si vytvářet nové školské programy, vysvětloval jim ty chystané změny. Devadesát procent zřizovatelů má jen jednu školu. 

 

Co se tedy povedlo?

 

Pokud se schválí zmiňovaný školský zákon, tak to bude určitě pozitivní. Myslím se, že se také povedlo pilotovat z Národního plánu obnovy podporu znevýhodněných škol. Podobné iniciativy jdou dobrým směrem a v řadě regionů se snaží vzdělání změnit k lepšímu. Plus se povedlo, že se začalo pracovat s nějakým standardem, jak má vypadat kompetence učitele. A je tady snaha o větší podporu a vzdělávání ředitelů.

 

Povedla se také digitalizace přihlášek na střední školy, jejich rozšíření a systém zařazování studentů – to je posun, byť to úplně dokonalé není. Podle mého by se systém měl obrátit, aby všichni deváťáci dělali výstupní test a školy vybírali až se znalostí výsledku tohoto testu.

 

Takže změny vidíme, ale hlavně to chce změny v řízení a celkové koncepci. Už nemůžeme brzdit naši prosperitu tím, že necháme spoustu regionů zaostávat a dětem z chudšího prostředí nedáme plnohodnotnou šanci.