Josef Mačí: Sem chodí děti nejen s autismem. A na místa se čeká

Jen díky speciálním školám může část dětí absolvovat školní docházku. Jenže míst není dost, část rodičů je tak odkázaná na individuální vzdělávání. V Praze je situace vážná. Seznam Zprávy zjišťovaly, jak vypadá.

Zdroj: Seznam.Zprávy.cz 3. 10. 2025. Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

 

Voní to tady novotou. Nejen část speciální školy, která se slavnostně otevřela teď na konci září. Nedávno Diakonie Českobratrské církve evangelické dodělala i původní křídlo, takže barvami září škola jak zvenku, tak zevnitř. A hlavně sem může z roku na rok místo 80 dětí chodit o 24 víc – tedy 104 žáků. Šest z nich má místo také na novém internátu.

 

Nevypadá to jako příliš velké zvětšení, ale jsme ve škole speciální, kde jsou třídy většinou po šesti nebo sedmi dětech, tady v pražské Michli jich mají dokonce osm nebo devět. Takže 24 dětí jsou tři celé třídy.

 

A mimochodem jde přesně o takový počet dětí, které ještě v létě vůbec nevěděly, jestli budou moct do nějaké školy nastoupit – 24 dětí a jejich rodiče marně hledali místa a reálně se smiřovali s tím, že si je budou muset nechat doma. Ačkoliv má stát ze zákona povinnost jim místa zajistit.

 

Kdyby shodou náhod zrovna Diakonie nerozšiřovala kapacity, jen těžko by se nakonec se zářím podařilo všechny děti mezi školy rozdělit. Už v roce 2023 navíc zdvojnásobili počet přijatých žáků. Chodí sem děti se středním a těžkým mentálním nebo kombinovaným postižením a s těžšími formami autismu.

 

 „Za nedostatkem kapacit v Praze je několik faktorů,“ vysvětluje ředitel školy Milan Černý při prohlídce zmodernizované školy.

 

„Jednak stále nastupují děti ze silných ročníků, k tomu se do Prahy stěhuje spousta lidí za prací, a to včetně cizinců, a je potřeba připočíst i uprchlickou krizi. Výsledkem těchto tří faktorů je, že rodiče jsou zoufalí a marně hledají místa,“ dodává ředitel, že by rádi pomohli i dalším, ale kapacity mají naplněné.

 

 

Ve třídě je šrumec

 

Jak už bylo řečeno, třídy mají po osmi nebo devíti žácích. Víc není ani moc představitelné, že by učitelé a asistenti zvládli. Můžu to na vlastní oči posoudit i při krátkých návštěvách tříd.

 

V jedné nás okamžitě zdraví malý Vasil. S každým návštěvníkem si skoro až obřadně podává nejdřív pravou, a pak rovnou i levou ruku. Dvě děti jsou zabrané do stolní hry u stolečku. Čtvrtého žáka uklidňuje na klíně učitelka, další se schovává za tabulí, šesté dítě je v sedacím pytli v rohu s asistentkou, sedmé chodí dokola po třídě, no a s posledním žákem je zrovna mimo učebnu druhá asistentka.

 

A stačí chvíle a všechno je jinak. Vasil s námi najednou vybíhá, že by pokračoval také v prohlídce. Asistentka musí za ním, mezitím potřebuje uklidnit zase jiné dítě. Další už neudrží pozornost a učitelka se mu musí naplno věnovat.

 

Pro zdejší děti neexistuje ani jiná alternativa výuky. Mimochodem většina autistů, kterých mají úplně nejvíce, nemluví. A nejde o žádné popření inkluze, naopak jinde by se žáci jen těžko mohli naučit starat co nejvíce sami o sebe anebo zažít úspěch. Rodiče o místa ve speciálních školách stojí proto, že přesně tohle vědí.

 

 

Stres, nervy a pak obrovská úleva

 

Místo pro svého syna nemohla sehnat dlouho ani Jana (příjmení si přála neuvádět). Přihlásili se do všech čtyř škol v různých částech Prahy, které byly ochotné ho přijmout, vzhledem k jeho formě postižení. Skončili jako číslo v losovacím pytlíku, nikde ale neměli štěstí. Všude skončili hluboko pod čarou.

 

„Komunikovali jsme s běžnou spádovou školou, která se snažila s námi hodně spolupracovat. Ale když slyšeli, jak na tom syn je, tak bylo jasné, že to nebudou zvládat. Měla jsem za úkol sehnat osobního asistenta, ale my na něj čekáme víc než rok,“ popisuje Jana, že nebylo možné ho takhle narychlo získat, před nimi v pořadníku je osmdesát dalších dětí.

 

Jak mi popisuje, bylo to pro celou rodinu obrovsky náročné období. Nejistota, jestli se nějaká škola najde. K tomu samotná obrovsky náročná péče o dítě s autismem, které nemluví, a ač s předpubertálním tělem, ve spoustě činností je na úrovni dvouletého dítěte. K tomu se stará ještě o čtyřletého syna.

 

„Ani si nedokážete představit, jak obrovský kámen ze srdce nám spadnul,“ popisuje šťastnou chvíli, když zkusila oslovit i všechny další školy a z jedné jí se začátkem školního roku napsali, že jedno volné místo mají.

 

A omlouvá se, že se jí při hovoru občas zaleskne v očích slza. Aby ne. Těžko se člověk vžívá do situace rodiny, které stát navzdory zákonným jistotám nedokáže zajistit místo ve vhodné škole, ještě když jde o dítě, které vyžaduje náročnou péči 24 hodin denně, sedm dní v týdnu.

 

 

Kde otevřeli, znova otevírat nebudou

 

Tohle je případ jedné rodiny. V podobné situaci byly letos jen v hlavním městě a středních Čechách desítky dalších. Nakonec se s vypětím všech sil podařilo situaci vyřešit, jak ostatně i Seznam Zprávy informovaly.

 

Potíž ale je, že vypjaté budou zápisy i po Novém roce. Magistrát hlavního města Prahy už teď ví, že se bude muset obsazovat každé místo, které se podaří s vypětím všech sil vytvořit.

 

„Kapacit je doopravdy málo a snažíme se je navyšovat každým rokem tak, aby děti, které do těch škol patří, a rodiče je tam chtějí umístit, se skutečně dostaly,“ přiznává pražský radní pro školství Antonín Klecanda (STAN) s tím, že bude potřeba navýšení zhruba o 100 míst.

 

Ve speciálních školách to totiž nefunguje tak, že odejde poslední ročník a otevře se v dalším školním roce nová třída. Třeba Diakonie ví, že přijme maximálně jednotlivce. A to nejen příští rok, ale i v dalších letech. Přesouvaly tady třídu mateřské školy, z přípravné třídy udělaly základní, suma sumárum z toho vychází, že mají největší část dětí prvostupňových, takže jim začnou ve větších počtech odcházet až za několik let.

 

„Dva roky budou pro rodiče krizové. Příští rok nic otevírat nebudeme. Máme všechny děti na prvním stupni, skoro nikdo nám nebude odcházet. Příští rok vyjdou ze školy tři ze 156 našich dětí,“ dodává Černý. Do celkového čísla počítá nejen kompletně rekonstruované pracoviště v Michli, ale také další části škol ve Stodůlkách a Strašnicích.

 

 

Děti umístíme, věří ředitel

 

Řada tedy padne v příštích letech na další školy a bude potřeba daleko větší koordinace a spolupráce, a to nejen mezi řediteli, ale samozřejmě zřizovatelem, poradnami a speciálně vzdělávacími centry (SPC), které mají všechny informace o dětech, co se do škol chystají.

 

„Je potřeba se připravit na zápis pro školní rok 2026/27, protože dětí bude také hodně. Nemáme úplně přesná čísla, některá SPC říkají, že jich bude stejně, jinde, že méně. Připravujeme se ale na zhruba stejný počet, tedy aby bylo minimálně 100 míst,“ říká ředitel pražské Základní školy speciální Chotouňská Matěj Palatý.

 

Přesunuli jsme se do pražských Malešic, odkud během léta právě ředitel Palatý koordinoval snahy všech ředitelů, aby se podařilo najít místo pro každé dítě.

 

I tady jsou na samotné hraně svých možností, což se dá ilustrovat velmi jednoduše. Učitelé nemají kabinety, místo sborovny se setkávají v jediném větším prostoru školy – jídelně, a to proto, že každá místnost je využita jako učebna nebo další prostor pro děti.

 

„Můžu ale ujistit rodiče, že děti budou umístěné tak, jak mají být. Tedy děti, s podpůrným opatřením čtvrtého nebo pátého stupně (nejvyšší možné stupně podpory žáků s postižením, pozn. red.) ve speciálních školách, kam si myslím, že patří. Nechceme, aby se opakovaly stresy rodičů kolem losování nebo nejistoty, jestli se jejich dítě vůbec do školy dostane,“ dodává Palatý, že by letos mohlo být jasno už třeba v březnu, a ne až na sklonku dalšího školního roku.

 

Celá tahle velká pražská snaha všech ředitelů, hlavního města a městských částí, rodičů a odborníků z poraden a center, probíhá na pozadí debaty o budoucnosti inkluze. Volby odšpuntovaly u většiny stran různé plány na proměnu společného vzdělání, od různé formy revize (např. ODS a ANO), až po její zrušení (SPD a Motoristé).

 

Vypadá to, že by minimálně značná část politické reprezentace ráda viděla větší počet dětí, které potřebují nějakou formu podpory, ve speciálních školách.

 

Třeba v Praze a Středočeském kraji se ale zatím horko těžko daří zajistit tohle vzdělávání i rodinám, které o ně stojí, a dětem, pro něž je to jediná alternativa. A rádi by viděli nějakou silnější podporu, vyjma obecných frází.

 

„Věřím, že i díky chystané přístavbě naší školy si s tím do budoucna poradíme. Ale všechno je to samozřejmě o financích. Byl bych hrozně rád, kdyby se i politici zamysleli nad tím, že je potřeba dodržet slib, aby učitelé konečně dosáhli 130 procent průměrné mzdy, i když napočítané z předloňska. Zaslouží si to. A tímto zvu všechny politiky, ať se přijdou podívat k nám do školy,“ uzavírá výzvou ředitel Palatý.