Letos si připomínáme jedno desetileté výročí vycházející z novely školského zákona schválené v roce 2016. V českém vzdělávacím systému je od té doby uplatňován princip tzv. high-stakes testů (či zkoušek). Jsou to takové zkoušky, jejichž výsledek má přímé dopady na další vzdělávací dráhu žáků či studentů a nepřímo, ale zásadně působí i na práci učitelů a fungování škol. Tyto zkoušky pouze netřídí žáky podle jejich výkonu, ale postupně se stávají jedním z hlavních regulátorů toho, co se ve školách reálně odehrává a i toho, co a jak se skutečně učí. Jedná se o fenomén, který má hluboké důsledky a každoročně ovlivňuje tisíce dětí, a to přímo či nepřímo.
Zdroj: Pedagogické
info 9. 4. 2026
Nejvýraznějším
jevem, který je s těmito zkouškami spojen, je postupné, často nenápadné, vyprazdňování obsahu (v zahraniční
literatuře popisované jako curriculum narrowing). Výuka ve školách se
přizpůsobuje tomu, co je náplní vysoce důležitých zkoušek. To, co testováno
není, ustupuje do pozadí. Typicky jde o širší rozvoj socioemočních kompetencí,
o oblasti jako je umělecké vzdělávání a výchovy. Přírodovědné a technické obory
jsou bohužel zasaženy také, a to zásadním způsobem. Je v nich omezováno hlubší
porozumění komplexním jevům, které je zásadní pro úspěšné řešení náročných
problémů. Kurikulum (náplň vzdělávání) tak přestává být hodnotným poznáním,
které má přinášet skutečně hluboké porozumění, ale začíná se řídit samotným
testováním.
Popsaný
závažný fenomén označujeme jako učení
pro test (v mezinárodní literatuře označované jako teaching
to the test)
deformující vzdělávání přímo v oborech, ve kterých jsou testy realizovány.
Výuka v nich se orientuje nikoli na porozumění a strukturu oboru (porozumění
klíčovým konceptům oboru, tzv. powerfull knowledge nebo big
ideas), ale na
formát, charakter a předpokládaný obsah testu. Žáci se učí řešit typové úlohy,
rozpoznávat vzorce zadání, eliminovat nesprávné odpovědi. Rozvíjí se schopnost
uspět v testu i bez plného porozumění (tzv. „test-wiseness“). Porozumění praktické stránce
nebo hlubší pochopení je nahrazováno tréninkem výkonu v testech. Zatímco v
testech roste úspěšnost, kvalita vzdělávání klesá, a to zejména snižováním
kvality porozumění učivu (vzdělávacímu obsahu).
Dalším
důsledkem je rozčlenění (fragmentace)
poznání. Standardizované testy jsou z principu založeny na izolovaných
částech, které ověřují pouze dílčí znalosti či dovednosti. Nemají zpravidla
ambici ověřovat celkové pochopení a porozumění oboru. Tento formát se postupně
přenáší i do výuky. Učivo se rozpadá na jednotlivosti, které ztrácejí vazbu na
širší konceptuální struktury. Opět se oslabuje práce s tzv. „big
ideas“ či „powerful
knowledge“ –
tedy s jádrovými myšlenkami, které dávají poznání smysl a umožňují jeho přenos
do nových situací. Z hlediska kognitivních věd jde o posun od budování schémat
k akumulaci nesourodých poznatků, což má přímý (negativní) dopad na funkční
uspořádání poznatků v dlouhodobé paměti i schopnost aplikace. Žáci to, co se
naučí k testům, rychle zapomenou, protože nemají poznatky propojené do
funkčních schémat v dlouhodobé paměti a nerozumí jim tak, aby je mohli
prakticky využít.
Je to i
proto, že při přípravě na vysoce důležité zkoušky se přirozeně prosazují strategie zaměřené na krátkodobé zvládnutí
učiva. Memorování, dril a opakování bez hlubšího porozumění nahrazují
propojování znalostí a práci s významem. Přitom právě tyto hlubší procesy jsou
klíčové pro dlouhodobé učení. Výsledkem je vzdělávání orientované čistě na
výkon, nikoli na porozumění.
Zásadní
proměnou prochází také oblast hodnocení. Průběžné, formativní hodnocení – které
by mělo sloužit jako nástroj podpory učení, diagnostiky miskonceptů a
poskytování zpětné vazby – ustupuje do pozadí. Dominanci přebírá hodnocení sumativní, orientované na
výsledek. Učitelé jsou pod tlakem „připravit na výkon“, nikoli „rozvíjet
učení“. Hodnocení tak ztrácí svou formativní funkci a stává se primárně
stresujícím, učení spíše komplikujícím mechanismem.
Je však
důležité upozornit, že deformace výuky nevzniká pouze jedním směrem. Vedle
přizpůsobování výuky testu, resp. vysoce důležité zkoušce, se objevuje i opačný
extrém. Je to situace, kdy učitelé ignorují skutečnost, že žáci čelí vysoce
důležité a stresující zkoušce, a zachovávají – či dokonce zvyšují – nároky ve
svých předmětech bez ohledu na celkovou zátěž. Výsledkem je kumulace požadavků,
eskalace nároků a výrazné přetížení žáků.
Tuto
nekoherenci by měli řešit nejenom učitelé, ale zejména vedení škol. Každý
předmět si udržuje svou interní logiku, ale chybí koordinace na úrovni řízení
vzdělávacího procesu. Žáci jsou nuceni paralelně zvládat intenzivní přípravu na
zkoušku a současně plnit běžné – či nadstandardní – požadavky v ostatních
oblastech. To vede nejen ke zvýšenému
stresu, ale i ke snížení efektivity
učení. Kognitivní kapacita žáků není neomezená; její přetížení vede k
povrchnějšímu zpracování a snižování jejich šance uspět.
Oba tyto
extrémy – jak výuka redukovaná na test, tak ignorování jeho existence – mají
společného jmenovatele, kterým je narušená
a snížená kvalita vzdělávání. V obou případech se vzdělávání vzdaluje tomu,
co by mělo být jeho podstatou, a to systematický rozvoj žáků, zvyšování jejich
porozumění, rozvoj myšlení a schopnosti orientovat se (a uspět) ve světě.
Právě dopady těchto vysoce důležitých zkoušek na
žáky, jejich poznávání a psychiku, budou náplní dalšího článku.
__________________
Autor je děkanem FPE ZČU a předsedou Asociace děkanů pedagogických fakult. Převzato z laskavým souhlasem autora z TeachVision.ZCU.cz.
0 komentářů:
Okomentovat