Markéta Hronová: Lepší trénink mozku než čtení není, některé děti ale nezvládnou dekódovat ani jeden odstavec, říká expertka

Po zveřejnění největšího mezinárodního testování žáků je celý svět na nohou – děti ztrácejí schopnost číst. Úroveň čtenářské gramotnosti patnáctiletých žáků v testech PISA výrazně poklesla a odborníci vymýšlejí, co s tím. Podle lektorky a programové ředitelky projektu Pomáháme školám k úspěchu Hany Košťálové by řada učitelů měla přehodnotit, jakým způsobem s dětmi pracují. 

 

Zdroj: Hospodářské noviny 23. 9. 2026

 

„Spousta učitelů se pořád zdráhá nechat žáky číst si třeba celou hodinu. Děti potřebují zažít čtenářské flow. Pocítit, jaké to je číst delší dobu souvislý text,“ popisuje v rozhovoru s HN. Velkou naději vkládá do reformy, která má proměnit výuku. V nových „osnovách“ je na čtenářství kladen mnohem větší důraz.

 

Jak by se čtenářství mělo ve školách nově posílit?

 

Zaměřovat by se na něj měli nejen češtináři, ale učitelé všech předmětů. Každý by měl ve svém předmětu i na druhém stupni rozvíjet tu část čtenářské a pisatelské gramotnosti, která je adekvátní k jeho oboru. Nemělo by se ale stát, že se rozvoj čtenářské gramotnosti omezí na vyhledávání informací v textu. 

 

To se dnes děje?

 

Ano. A zdá se, že učitelé žákům stále častěji předkládají zjednodušené a vykrácené texty vytvořené s pomocí AI. Najít v nich požadovanou odpověď pak nevyžaduje téměř žádné úsilí. Ze zkušeností a z výzkumů například z USA víme, že dlouhodobá práce s příliš jednoduchými texty brání rozvoji čtenářství. Když text ve jménu stručnosti zbavíme svůdných detailů, odboček a zajímavostí, stává se méně poutavým. Děti nezaujme, neposiluje schopnost vyrovnat se s výzvou, nerozvíjí náročnější čtenářské dovednosti, jako je interpretace, hledání souvislostí nebo kritické porozumění.

 

Ano, právě ty českým žákům podle testů PISA chybí. Zatímco vyhledávat informace v textu umí, hodnocení, reflexe a kritické propojování informací z více zdrojů jim činilo největší problém.

 

Je to tak a důvod je právě ten, že tyhle dovednosti učitelé málo vyučují. Řeknou třeba: porovnejte tyto dva texty, ale už jim nevysvětlí, jak na to. Přitom k tomu existuje ověřený metodický postup, jak je to naučit.

 

Jak se to tedy dělá?

 

Ukažme si to třeba na dovednosti shrnout text: Učitel žákům na krátkém textu ukáže, jak vypadá shrnutí, a pak jim vysvětlí, jak k němu dospěl. Ideálně, když to dělá přímo před nimi – předvede, podle čeho pozná nejdůležitější informace, podtrhne si je a pak ukáže, jak je spojí do dvou tří shrnujících vět. Pak to děti zkoušejí společně s ním a teprve potom samostatně. Učitel je při tom podle potřeby koriguje a posiluje. Nakonec si to děti zkoušejí s náročnějším materiálem. Toto se nemá odehrávat v jediné vyučovací hodině, ale opakovaně a tak dlouho, jak to děti potřebují, aby danou dovednost ovládly. 

 

Podobně popisný styl výuky mají v Anglii, kde zároveň nedošlo k žádnému poklesu úrovně čtenářské gramotnosti. Může to s tím souviset?

 

Tam jde podle mě ještě o něco jiného. Mají hodně sjednocenou výuku, a to hlavně kvůli velkému množství přistěhovalců. Třeba v Manchesteru vyučují děti mluvící až 150 jazyky. Děti přesně a organizovaně následují detailní pokyny učitele. Pomáhá to vyrovnávat šance. Měla jsem možnost takovou výuku navštívit a překvapilo mě, jak základní nároky na děti kladla. Na druhou stranu bylo zajištěné, že se na tuto úroveň dostanou opravdu všichni. Zároveň se velmi striktně udržuje disciplína. Myslím ale, že taková výuka se hodí především pro určité situace – například kulturně hodně různorodé složení dětí ve třídě. 

 

Čím si vysvětlujete úspěch Estonska v mezinárodních testech PISA? Tamní žáci se v přírodních vědách a v matematice umístili nejlépe z celé Evropy, ve čtení byli druzí hned za Irskem.

 

Když jsou učitelé ve škole nebo na nějakém území přesvědčeni, že společně mohou pozitivně ovlivnit učení žáků a jeho výsledky, a jednají podle toho, tak se výsledky opravdu dostaví. Říká se tomu odborně „společně vnímaná zdatnost“. Ta má skutečně hodně velký a výzkumy potvrzený dopad na učení dětí. A já bych řekla, že to je to, co vidíme v Estonsku. Estonská pospolitost je podle toho, co jsem tam viděla, daná také sousedstvím s Ruskem a vědomím, že „my musíme být lepší“.

 

V Česku vychází hodně knih, máme hustou síť knihoven, které navštěvuje dost lidí. Jak to, že se nám nedaří držet čtenářskou gramotnost?

 

Znám ale dost lidí, kteří nečtou, i mezi učiteli. Teoreticky by mělo být jedno, co čtou, ale přece jen náročnější texty vytrvalost a odolnost trénují víc. Myslím si, že bychom se opravdu měli víc zaměřit na školu, dát žákům dost času na soustředěné čtení, aby děti vůbec poznaly, jaké to je začíst se, číst nějakou dobu v kuse a zažít čtenářské flow. Americká neurovědkyně Maryanne Wolfová ve slavné publikaci Čtenáři, vrať se hledá cestu zpátky k hlubokému čtení. Naše děti se mnohdy nemají k čemu vracet.

 

Záleží tedy na tom, jaké typy knih děti čtou? 

 

Záleží. V jednu chvíli jsem věřila, že dobré komiksy mohou být plnohodnotnou variantou složitější četby. Mohou, ale nemusí. Když čtete dlouhý souvislý text, musíte se na něj soustředit, představovat si, co je za slovy a větami, sledovat děj, vztahy mezi postavami a vytvářet si ve své mysli vlastní obrazy příběhu. U komiksu, byť kvalitního, můžete snáz zůstat jen na povrchu příběhu.

 

Třeba literární vědkyně Anežka Kuzmičová říká, že spousta dětí má stejně dobré zážitky ze čtení naučných textů jako ze čtení beletrie.

 

To je určitě pravda. Na druhou stranu víme ze školy, že řada slabých čtenářů si encyklopedie bere do ruky jako takový únik, když mají číst knihu – vědí, že tam bývají kratší texty a více obrázků. Určitě mohou mít z četby radost, nejsem si však jistá, zda je taková fragmentovaná četba učí udržet pozornost a vytrvalost při čtení. Ale pro mnohé to snad může být branka ke čtenářství.

 

Popisují vám učitelé z praxe, jak se schopnosti žáků horší? Vnímají to také?

 

Jeden kolega z Ostravska je zvyklý děti učit právě tak, že jim postupně předkládá těžší a těžší texty. Letos zadal novým šesťákům kratičký text, o kterém předpokládal, že ho bez problému zvládnou. Zaskočilo ho, jak to dopadlo. Šest dětí vůbec nezvládlo odstavec ani dekódovat, natož popsat, o co v něm jde. Je to jen jednotlivá zkušenost, ale dřív se mu to nestávalo.

 

Podle letos vydané studie od londýnské nezávislé organizace National Literacy Trust malé děti čtou hlavně díky rodičům, kteří jim knihy vybírají a předčítají. Ale s nastupující pubertou číst přestávají. Měli bychom se tedy soustředit hlavně na tento věk? 

 

Říká se tomu čtenářská krize, byla tu vždy, ale teď je ještě horší, protože k ní dochází ve stejném věku, kdy děti dostávají první mobily. Malým dětem vybírají knihy rodiče, pak je dětské knihy přestávají uspokojovat, ale najednou nevědí, co číst jiného. Neumí si vybrat, je pro ně složitější se v nabídce zorientovat. Tady pomáhají učitelé, protože pokud se zajímají, mívají lepší přehled než třeba rodiče o tom, co zaujalo jiné mladé čtenáře a co by mohlo být pro dané dítě přitažlivé. Pomáhají určitě i knihovny, ale ne všechny děti do knihovny chodí. A zvláště ne ty, které by to potřebovaly.

 

Může se stát, že se ze čtení stane otázka statusu? Výsada a schopnost vzdělanců?

 

Ono to tak ale bylo trochu vždycky, ne? Když já jsem byla dítě, chodila jsem do výběrové školy, kde jsme četli všichni. Ale zároveň jsem chodila do loděnice s dětmi z dělnických rodin. Když jsme jeli na výlet, byla jsem za exota, protože jsem si vzala knihu. A jeden kluk mi tak hrdě říkal, že on žádnou knihu nikdy nepřečetl. Dnes všichni lidé čtou hodně. Ne knihy, ale těkají krátkými texty na zařízeních. Tím se nabourává schopnost soustředění. Znám spoustu lidí, kteří čtou knížky rádi a zároveň přiznávají, že musí sami sebe upomínat, že mají konečně odložit mobil, aby jim zbyl čas ještě na čtení knihy. 

 

Zhoršují schopnost dětí číst také animované pohádky typu Tlapková patrola, před kterými mnozí také varují? 

 

Stále o vlivu těchto pohádek nevíme dost. Podle mě je to ale věc míry. Myslím, že samy o sobě děti poškodit nemohou, pokud jim tedy rodiče nedávají mobil s pohádkou už do kočárku nebo při jídle. Když se to nepřehání, tak mi to připadá podobné, jako když zdravě jíte a občas si dáte párek. 

 

V testech PISA také vyšlo, že studenti přestávají být zvídaví. Nemůže to být také proto, že se toho na ně pasivně valí tolik, že nemají chuť se něco aktivně dozvídat?

 

Já bych řekla, že to hraje roli. Pokud jste opakovaně přehlcení, do dlouhodobé paměti se vám těžko dostanou věci, které nemáte na co napojit. Mozek u nich vyhodnotí, že nemá moc cenu do nich investovat nějaké úsilí. Přicházíte pak o cenné takzvané aha momenty. Ty přicházejí, když se vám v hlavě propojí něco nového s tím, co už tam máte uložené. Pokud se nové informace nemají s čím propojit, aha moment nenastane. Jenže právě při něm se vylévá dopamin, odměna za to, že jsme se namáhali. A posiluje lidi ve snaze a touze učit se, dozvídat se něco nového, být zvědaví.

 

Ještě jedna důležitá otázka, kterou by možná řada lidí argumentovala. Proč je důležité umět udělat shrnutí nebo vytáhnout něco důležitého z textu, když to AI nástroje v minutě udělají za vás? 

 

Jediná odpověď je trénink mozku. Existují už i důkazy o tom, že IQ lidstva na Západě klesá, hloupneme. Čtení je prostě důležité pro matematiku i pro další vědní disciplíny. Nikdo ještě nevynalezl lepší cestu, jak trénovat mozek, než číst, mluvit o tom, porovnávat texty a psát.