Viktor Liška: Pojďme odbřemenit ty, kdo mají především vzdělávat

Školy dnes čelí výzvám, jejichž řešení stále častěji přesahuje možnosti jednotlivých ředitelů i zřizovatelů. Klesající demografická křivka přitom mnohé z nich dále prohlubuje. Odpověď na otázku „co s tím“ aktivně hledají obce, ředitelé i tvůrci návrhu Efektivní správy škol prostřednictvím společenstva obcí. Jedním z nich je Viktor Liška, bývalý učitel, starosta Ratměřic a předseda Společenství obcí Voticka, kde již desátým rokem spolupracuje na tvorbě Místního akčního plánu rozvoje vzdělávání.

Zdroj: Řízení školy 1. 9. 2326

Dlouhodobě mluvíte o potřebě silnější místní školské správy. Kdy a proč jste začal takové otázky řešit?

S meziobecní spoluprací máme na Voticku zkušenosti už léta. Třeba v sociální oblasti vidíme, jak dobře funguje, když dokážeme dát peníze na jednu hromádku, podpořit poskytovatele služeb a koordinovat celý systém. Ukazuje se, že je to výhodné zejména pro malé obce a jejich starosty.

Podobně jsem začal přemýšlet i o školství. Kdysi jsem začínal jako učitel, ale posledních dvacet let jsem starostou Ratměřic, tedy také zřizovatelem. Máme malou školku pro dvaadvacet dětí a její ředitelka tráví tři čtvrtiny práce administrativou. Místo aby byla u dětí, sedí v ředitelně. A pokud vypadne jedna učitelka, okamžitě řeší problém se zastupitelností.

 

Tohle jsou momenty, které mě vedou k jednoduché úvaze: pojďme to sdílet. Pojďme sdílet kapacity a pojďme odbřemenit ty, kdo mají především vzdělávat. Vždyť moje paní ředitelka kvůli dvaceti dětem a jedné třídě „táhne“ celé IČO a musí plnit řadu stejných povinností jako ředitel tisícihlavé školy. A není určitě jediná.

 

Jak se tyhle úvahy promítly do praxe obce?

 

Moje první úvaha byla vlastně docela jednoduchá. Zatímco my máme školku, sousední Jankov má podobně malou základní školu. Bylo logické se s nimi propojit. Můžeme si vzájemně vykrývat kapacity, využít jejich jídelnu nebo společně řešit některé provozní záležitosti. Ostatně děti z Jankova chodí k nám do školky a naše děti zase pokračují do jejich školy.

 

Právě tam jsem si uvědomoval, že podobné problémy neřeší jen Ratměřice a Jankov, ale většina menších škol a obcí. A že některá řešení je potřeba hledat na úrovni celého území.

 

Jenže ve chvíli, kdy se začne mluvit o propojování škol, zaznívá často obava, že jde ve skutečnosti o první krok k jejich rušení…

 

A já té obavě rozumím. Školku v Ratměřicích jsem jako starosta na začátku obnovoval. Nefungovala. Dnes sídlí ve stejné budově jako obecní úřad a dává obci úžasný komunitní rozměr. Děti jsou pořád přítomné, přinášejí do života obce karnevaly, vystoupení… Je proto přirozené, že se lidé bojí, že o něco takového přijdou. Jenže o tom se vůbec nebavíme. Děti budou dál chodit do stejné budovy a obec bude dál žít stejným životem. Změnit se může, a dokonce by měla jen forma správy takové školky a škol, jako je ta naše.

 

Právě proto mi dává smysl, že společenství obcí může zakládat školní právnickou osobu, tzv. ŠPO, tedy může vytvářet školy i v mnohem větším měřítku než Jankov–Ratměřice. Brzy jsem si dokázal představit model pro celé Voticko, respektive jednu svazkovou školu pro celé naše malé území.

 

Svazková škola je jedním z modelů, s nimiž počítá také návrh Efektivní správy škol prostřednictvím společenstva obcí (ESSO), na jehož vzniku jste se podílel. Pojďme se na něj podívat blíž. Jaké možnosti spolupráce škol a obcí vlastně návrh nabízí?

 

To je důležitá otázka, protože mnoho lidí si pod návrhem automaticky představí právě svazkovou školu. Jenže ta je jen jednou z možností.

 

Návrh ve skutečnosti vychází ze tří úrovní spolupráce. Tou první je společná práce na kvalitě vzdělávání. To už na Voticku vlastně děláme řadu let prostřednictvím MAP – ředitelé a učitelé se potkávají, sdílejí zkušenosti a společně hledají řešení problémů.

 

Právě na tuto zkušenost budeme od letošního září navazovat také v rámci Eduzměny, díky níž na Voticku vznikne Centrum podpory vzdělávání. Vnímám to jako velmi podobný směr. Zatímco ESSO přináší úvahy o systémovém nastavení místní školské správy, Eduzměna už dnes pomáhá budovat podporu škol přímo v území.

 

Co je tou druhou úrovní nedávno definovaného ESSO?

 

Sdílení služeb, odborných kapacit. Často se mluví třeba o sdílení účetních, což už zase na úrovní obcí do nějaké míry děláme, nebo o IT podpoře. Já ale za velmi důležitou považuji také oblast podpůrných profesí. Když se podíváme na školy na Voticku jako na celek, otevírá se vznikem svazkové školy možnost získat například více sociálních pedagogů, speciálních pedagogů nebo dalších odborníků, na které by jednotlivé školy samostatně jen obtížně dosáhly. A právě v oblasti wellbeingu, ke kterému takové profese ve školách přispívají, dnes od ředitelů vnímáme stále silnější poptávku.

 

Až třetí úroveň návrhu je tedy svazková škola?

 

Ano, je to vytvoření společné struktury prostřednictvím školské právnické osoby. Ta umožňuje některé činnosti organizovat společně a zároveň lépe rozdělit odpovědnosti. Právě tady se dostáváme k tomu, že ředitel školy může být především pedagogickým lídrem a nemusí současně řešit veškerou administrativu, ekonomiku nebo správu budov.

 

Důležité je, že nejde o tři oddělené věci. Naopak. Každá další úroveň navazuje na tu předchozí. Přičemž je ideální usilovat o propojení všech. Tam bych chtěl, abychom na Voticku směřovali.

 

Jak to je při vzniku svazkové školy personálně? Co ředitelé sloučených škol?

 

Zůstala by návaznost na jejich současnou pozici. Jednotliví místní ředitelé by ovšem přestali být zatížení administrativou, ekonomikou, správou budov nebo složitou údržbou. Byli by tím, čím mají být myslím především, tedy pedagogickými lídry.

 

Praktické povinnosti by přešly na úroveň školské právnické osoby v čele se statutárním ředitelem a jeho zástupci pro pedagogickou a technicko-provozní oblast. Na některých místech v ČR tomu tak už je, i když návrh ESSO ještě zůstává v rovině návrhu a teoretické cesty, kterou nicméně také ministerstvo školství vnímá jako relevantní.

 

Mluvíme o vzniku nových pozic, tedy o vyšších nákladech?

 

Právě naopak. Pokud by například na Voticku vznikla svazková škola, získala by díky koeficientu 1,2 přibližně 7,5 milionu korun navíc. To je pro tak malé území naprosto zásadní částka. Náklady na několik vedoucích či koordinačních pozic by v takovém objemu prostředků představovaly necelou polovinu.

 

A zbytek? Otevírá možnosti investovat, peníze zůstávají školám, které se spojí pod právnickou osobu, nikoliv zřizovatelům.

 

Také se podívejme na podpůrné profese. Na Voticku by náhle místo jednoho sociálního nebo speciálního pedagoga vznikl prostor pro 2,5 úvazku takových odborníků. A to v době, kdy děti bojují s duševním zdravím, představuje také velkou změnu.

 

A v neposlední řadě systém počítá s úsporami z rozsahu při sdílení agend a služeb.

 

Nemá takový návrh také nějaká rizika?

 

Určitě má. Sladění týmů stávajících škol, jejich propojení do funkční spolupráce a identifikace se společným cílem, ale také organizační náročnost a velké nároky na management ŠPO. Riziko podle mne spočívá také v tom, že by některá spojení a svazkové školy mohly vznikat pouze formálně, aby obce dosáhly na vyšší financování, zatímco v praxi by se nic nezměnilo. Takový model by ale minul svůj smysl.

 

Pokud má stát spolupráci podporovat, měla by být skutečná. Nemělo by jít jen o to, že si obce formálně rozdělí zřizovatelské role. Smyslem je vytvořit funkční místní školskou správu, která školám přinese lepší podmínky pro práci, odbornou podporu a zaměření na kvalitu vzdělávání.

 

Jak může ESSO přispět k lepšímu vzdělávání dětí?

 

Zdůraznil bych především to, že školy získají větší podporu. Ať už jde o podpůrné profese, nebo o kapacity pro pedagogický rozvoj. Změnou k lepšímu by byl pochopitelně prostor, který by místním ředitelům vznikl na systematickou práci s učiteli a rozvoj školy. Také by přestali být na všechno sami, mohli by se opřít o širší strukturu, více se věnovat pedagogickému vedení školy, podpoře učitelů a dlouhodobému zlepšování kvality vzdělávání.

 

Tohle například velmi dobře popisuje ředitelka školy ve Voticích. Sama říká, že každý rok začíná s velkými plány pro vzdělávání dětí i rozvoj pedagogického sboru, ale pak se často ocitne zavalená administrativou a provozními starostmi. Potřebuje někoho, kdo ji z těch papírů vytáhne a pomůže jí soustředit se na to podstatné. A to svazkové školy umí.

 

Snazší by mohly být i takové věci, jako je suplování. Dnes problematické kvůli kapacitám, ve svazkové škole řešitelné sdílením pedagogů.

 

Podle čeho v budoucnu poznáte, že se podařilo nastavit efektivní správu škol dobře?

 

První měřítko budou určitě výsledky vzdělávání. Dlouhodobě říkáme, že chceme, aby každé dítě na Voticku mělo přístup ke kvalitní škole bez ohledu na to, ve které obci žije. Mluvíme tedy o rovných šancích ve vzdělávání. A pokud se budou rozdíly mezi školami zmenšovat a podaří se nám vyrovnávat jejich možnosti, budu to považovat za úspěch.

 

Důležité ale bude také klima. Nejen uvnitř škol, v celém regionu. Přeju si, aby školy nesoutěžily mezi sebou, ale aby spolupracovaly. A také budu rád, když ubude zbytečné napětí mezi školami, rodiči a obcemi. Když budou školy fungovat s větší důvěrou a menším množstvím konfliktů.

 

Úplně největší radost bych měl z toho, kdyby se jednou někde ozvalo: „Na Voticku to funguje. Pojďme se podívat, jak to dělají.“ To by pro mě byl signál, že jsme se vydali správným směrem.

 

 

 

 

_____________________

 

Viktor Liška je starosta Ratměřic, manažer MAP rozvoje vzdělávání v ORP Votice a bývalý učitel, ve své práci tak propojuje zkušenosti pedagoga, zřizovatele i koordinátora vzdělávacích aktivit. Dlouhodobě se věnuje tématům spolupráce obcí, rozvoje vzdělávání a fungování místní školské správy.

Je jedním ze spoluautorů návrhu Efektivní správy škol prostřednictvím společenstva obcí (ESSO), který hledá cesty, jak školám zajistit lepší podmínky pro vzdělávání, sdílení odborných kapacit a podporu pedagogického vedení.

Současně působí jako předseda Asociace společenství obcí ČR, kde se věnuje rozvoji meziobecní spolupráce a systémovým změnám ve vzdělávání.