Hana Palečková: Jak poznat, že se moje dítě ve škole opravdu učí? Nová pravidla RVP, hodnocení bez strachu z pětky

Dvě jedničky, jedna trojka a pětka z diktátu. Pro většinu českých rodičů je to stále nejrychlejší zkratka k představě o tom, jak si jejich dítě vedlo ve škole. Jenže s příchodem revidovaných Rámcových vzdělávacích programů (RVP) a měnícími se nároky na vzdělávání v 21. století se tradiční pětistupňová známková škála dostává do úzkých.

 

Český školský systém dlouhodobě trpí zvykem měřit výkon v jediný konkrétní moment, ale selhává v měření skutečného osobního pokroku žáka. Výzkumy analytického think-tanku PAQ Research opakovaně upozorňují na to, že orientace na selekci a mechanické známkování nepodporuje učení, ale naopak zvyšuje riziko předčasného odchodu dětí ze vzdělávání.

 

Podle mezinárodních dat OECD v rámci šetření PISA 2022 navíc jednostranný tlak na známky u českých žáků navyšuje úzkost a strach ze selhání, což znatelně sráží jejich vnitřní motivaci ke studiu. Škol, kde je formativní hodnocení hlavním pilířem výukové kultury (mají propracovaný systém kritérií, žákovských portfolií, tripartitních schůzek a pravidelného sebehodnocení napříč všemi ročníky), je v ČR podle odhadů odborníků méně než 10 %. České školství proto v souvislosti s novým RVP chce postupně systém k hodnocení, které se nesoustředí na trestání chyb, ale na podporu a rozvoj, rozšířit.

 

Jak se v tomto novém systému zorientovat z pohledu rodiče?

 

 

Známka je jen číslo, učení je proces

 

Podle zpráv České školní inspekce (ČŠI) na většině českých základních škol stále převažuje tradiční známkování bez hlubšího komentáře. Inspekční data ale zároveň jasně ukazují, že školy, které do výuky systematicky zapojují popisnou zpětnou vazbu a sebehodnocení, dosahují výrazně lepšího klimatu ve třídách i vyšší zapojení žáků.

 

 

Jak vypadá rozdíl v praxi?

 

Zatímco u tradičního přístupu dostane dítě z dějepisného projektu o pravěku červenou trojku bez dalšího vysvětlení, formativní přístup pracuje s konkrétní zpětnou vazbou: „Vyhledal jsi hlavní informace o době kamenné. Tvůj text je přehledně strukturovaný. V prezentaci ti chybí srovnání s dobou bronzovou, které bylo v kritériích zadání. Zaměř se na to v příštím kroku.“ Dítě tak přesně ví, v čem uspělo a kde má prostor pro zlepšení.

 

Podle pedagožky a lektorky EDULAB akademie Mgr. Mileny Tunkerové, MBA spočívá hlavní posun právě v tom, jak nahlížíme na chybu: „Tradiční známkování často vede k tomu, že se děti učí pro známku samotnou nebo ze strachu z neúspěchu. Chyba je v takovém prostředí vnímána jako selhání. Ve formativním přístupu je ale chyba přirozeným a extrémně cenným krokem v procesu učení. Dítě z kvalitní zpětné vazby zjistí, kde přesně udělalo chybu, jak ji napravit a jaký konkrétní krok má udělat příště. Rodič pak v žákovské knížce nenachází jen strohou trojku, ale jasný popis toho, co už dítě zvládá a na čem je potřeba ještě zapracovat.“

 

Změna hodnocení tak podle Tunkerové přináší rodičům mnohem věrnější obraz o reálných schopnostech dítěte, než jaký jim kdy mohla nabídnout průměrná známka na vysvědčení.

 

 

Škola jako trenažér pro život, ne závodní dráha

 

Změna přístupu k hodnocení úzce souvisí i s celkovým smyslem vzdělávání. Děti dnes nevstupují do světa, kde stačí poslouchat instrukce a plnit zadání bez přemýšlení. Mezinárodní šetření učitelů OECD TALIS 2018 ukazují, že v zemích s nejlepšími vzdělávacími výsledky je běžným standardem hodnocení podle jasně stanovených kritérií, vedení žákovských portfolií a zapojení vrstevnické zpětné vazby.

 

Pedagožka a lektorka EDULAB akademie Mgr. Milena Tunkerová, MBA zdůrazňuje, že hodnocení bez strachu z pětky buduje v dětech odolnost a samostatnost: „Pokud dítě vedeme jen k tomu, aby se trefilo do očekávání učitele a dostalo jedničku, vychováváme z něj pasivního vykonavatele. V reálném životě ani v budoucím zaměstnání za vámi nikdo nepůjde s červenou propiskou, aby vám dal za každý přešlap známku. Potřebujeme děti, které se nebojí zkoušet nová řešení, umí vyhodnotit vlastní práci a přebírají odpovědnost za své učení. Formativní hodnocení a nová pravidla RVP neubírají na nárocích, naopak učí děti nastavovat si vlastní cíle a kriticky přemýšlet nad tím, jak se k nim dostat.“

 

 

Odbourání obav z technologií: IT jako partner pro osobnější přístup

 

S novým RVP přichází do škol nejen nová kultura hodnocení, ale i výrazný posun v oblasti digitálních kompetencí a integrace moderních technologií. Řada rodičů má však obavu, zda více technologií ve výuce neznamená jen to, že děti budou trávit ještě více času pasivním koukáním do obrazovek.

 

Odborník na IT ve školství z neziskové společnosti EDULAB Richard Valenta vysvětluje, že moderní technologie naopak pomáhají učitelům věnovat se dětem individuálně a měřit jejich skutečný osobní pokrok: „Digitální nástroje ve škole nemají nahradit lidský kontakt ani učitele. Jejich hlavní přínos spočívá v tom, že dokážou převzít rutinní administrativu a poskytnout okamžitou, adaptivní zpětnou vazbu. Dítě hned vidí, kde udělalo chybu, a systém mu nabízí postup k nápravě, jeho vlastním tempem. Učitel díky tomu získává přesná data o tom, kde se konkrétní žák nachází a jaký udělal pokrok. Může pak svůj čas investovat tam, kde je lidský přístup nezastupitelný, a to do osobního rozhovoru, podpory a rozvoje měkkých dovedností.“

 

 

Jak může rodič poznat, že se dítě opravdu učí?

 

Pokud se ve škole vašeho dítěte v duchu nového RVP ustupuje od klasického známkování směrem k popisné zpětné vazbě a kriteriálnímu hodnocení, mění se i role rodiče. Namísto pasivního kontrolování známek v elektronické žákovské knížce se nabízí několik cest, jak získat o učení dítěte mnohem hlubší přehled:

 

— Ptejte se na proces, ne na známku: Místo tradiční otázky „Co jsi dnes dostal?“ zkuste pokládat otázky zaměřené na učení: „Co se ti dnes povedlo?“, „Co pro tebe bylo nejtěžší a jak jsi to vyřešil/a?“ nebo „Na čem teď v hodinách pracuješ?“.

 

— Sledujte kritéria úspěchu: Zajímejte se o to, zda dítě ví, co se od něj v daném úkolu očekává ještě předtím, než na něm začne pracovat. Pokud má jasně daná kritéria, dokáže samo posoudit kvalitu své práce i bez zásahu dospělého.

 

— Využívejte tripartitní schůzky: Stále více škol nahrazuje klasické třídní schůzky takzvanými tripartitami (rozhovor učitel–rodič–dítě). Hlavním mluvčím je zde samotný žák, který prezentuje své žákovské portfolio, popisuje svůj pokrok a sám si stanovuje cíle pro další období.

 

— Všímejte si sebehodnocení: Jak potvrzují inspekční data ČŠI, schopnost dítěte pojmenovat své silné stránky i oblasti ke zlepšení je nejlepším důkazem toho, že se učební proces odehrává v jeho hlavě, nikoli jen na papíře.

 

Přechod od známek k hodnocení pro učení není o změkčování nároků. Je o vytváření prostředí, kde chyba není strašákem, ale přirozeným nástrojem růstu. Jde o prostředí, které děti podle tvrdých dat i praxe připraví na reálný život lépe než jakákoliv jednička v žákovské knížce.