Vladimír Foist: Byl jsem u zavádění inkluze. A jsem na to hrdý

Inkluze se znovu ocitá pod palbou. Z pedagogického principu se stalo politické heslo a téměř nadávka. Byl jsem u jejího zavádění do českých škol — a nechci mlčet ve chvíli, kdy hrozí, že při opravování chyb zbouráme i to, co mělo a stále má smysl.

 

Zdroj: Médium 3. 11. 2026

 

Dlouho jsem váhal, jestli do téhle debaty vůbec vstoupit. Atmosféra kolem inkluze houstne a mediální boje, které její zavádění provázely, mám stále živě v paměti. Není snadné po letech v ústraní znovu nést kůži na trh. Jenže jsem byl u toho. Jako ředitel školy jsem hledal cesty, jak nové principy převést do každodenní praxe, a později jsem se podílel i na jejich zavádění do českých škol. Proto cítím potřebu říct, proč jsem tehdy patřil k lidem, kteří se o změnu české školy snažili. A proč bych se za její základní myšlenku postavil znovu.

 

Pracovali jsme na něčem novém a samozřejmě ne všechno bylo od začátku dokonalé. Některá očekávání byla možná příliš velká, školy nebyly vždy dostatečně připravené a učitelé ne vždy dostali podporu, kterou při tak rozsáhlé změně potřebovali. Inkluze také nikdy neměla znamenat jediné řešení pro všechny děti. Jejím základem ale bylo a zůstává společné vzdělávání — přesvědčení, že rozdílnost dětí není důvodem k jejich oddělování. Smyslem je vytvářet podmínky, aby mohly být spolu, učit se spolu a každé z nich přitom dostalo podporu, kterou skutečně potřebuje. O správnosti směru, kterým jsme se vydali, jsem ale nikdy nepochyboval.

 

Pro mě z toho vždy vycházela jednoduchá myšlenka: kvalitní vzdělání má být dostupné každému dítěti. To neznamená stejné vzdělávání pro všechny ani jednu nalajnovanou cestu pro každého. Znamená to stejnou důstojnost a skutečnou příležitost dostat se tak daleko, jak dítě dokáže. Škola má hledat cestu k dítěti, ne důvod, proč pro něj cesta neexistuje.

 

 

Nebyla to jen reforma

 

Inkluze nezačala jednou vyhláškou ani rozhodnutím jednoho ministerstva. Ve školách existovala dávno předtím. Začínala všude tam, kde před učitelem stálo dítě, které se nevešlo do jednoduchých tabulek. U rodičů, kteří pro něj hledali šanci. U učitelů, kteří místo věty „tohle dítě sem nepatří“ zkoušeli přijít na to, co změnit, aby patřit mohlo.

 

Na změně tehdy pracovaly školy, učitelé, asistenti, poradenská pracoviště, rodiče, neziskové organizace, univerzity i lidé na ministerstvu. Vedle práce ředitele školy jsem v té době působil také v expertním týmu ministryně školství Kateřiny Valachové. Viděl jsem tedy tehdejší proměnu z každodenního prostředí školy i z míst, kde se o jejím směřování rozhodovalo. Česká republika navíc nemohla přehlížet nerovný přístup některých dětí ke vzdělávání. Rozsudek Evropského soudu pro lidská práva v případu D. H. a ostatní proti České republice z roku 2007 konstatoval diskriminaci romských dětí v přístupu ke vzdělání.

 

O těchto otázkách jsme tehdy nemluvili jen doma. Během společných projektů, stáží a návštěv škol ve Finsku, Anglii, Německu, Itálii a Rakousku jsem měl možnost poznávat různé přístupy ke vzdělávání a porovnávat je s tím, co jsme dělali u nás. Při pracovních cestách do Běloruska, kde jsme se snažili podporovat pedagogy hledající nové cesty ve vzdělávání, se mi naopak vracely vzpomínky na dobu, kterou jsme sami ještě nedávno prožívali — na školství svázané politikou, ideologií a rozdělováním dětí podle toho, kam podle systému patří. Když si na některé z těch návštěv vzpomenu, dodnes mě zamrazí.

 

Naši cestu a praktické zkušenosti jsem pak s podporou OSF (Open Society Foundations) mohl představovat a obhajovat právě ve Štrasburku. O to silněji jsem si uvědomoval, že nejde o český experiment ani o momentální politickou módu, ale o mnohem širší otázku: jakou šanci na vzdělání dá společnost dítěti, které se nevejde do většinové normy.

 

V evropském kontextu jsme chtěli českou školu posunout směrem, v němž o vzdělávací dráze dítěte nebude předem rozhodovat jeho původ, diagnóza nebo prostředí, ze kterého přichází. Jednoduchá a lidská myšlenka.

 

 

Otevřít školu znamená otevřít sám sebe

 

Možná máme problém už se samotným slovem inkluze. Za roky sporů se z něj stala nálepka. Pro jedny symbol správného směru, pro druhé synonymum všeho, co se ve školství nepovedlo. Postupně se pod ní začal ztrácet původní obsah. Po letech už necítím potřebu obhajovat samotné slovo. Mnohem důležitější je pro mě to, co zůstane, když všechny nánosy sporů a předsudků odstraníme. Přijetí.

 

Přijmout dítě takové, jaké do školy přichází. Ne takové, jaké bychom potřebovali, aby bylo. To neznamená rezignovat na nároky nebo jeho další rozvoj. Znamená to začít právě tam, kde dítě skutečně stojí, a odtud s ním hledat cestu dál. Kdysi jsem si formuloval větu, ke které se vracím dodnes: Otevřít školu znamená především otevřít sám sebe.

 

Možná jsme slovem inkluze jen pojmenovali něco, co dobří učitelé dělali dávno předtím, než vznikly vyhlášky, podpůrná opatření a všechny naše odborné pojmy. Takové učitele jsem v životě potkal. Jedním z mých prvních vzorů byla moje maminka. Později jsem měl štěstí na další. Dodnes je považuji za drahokamy našeho povolání.

 

Hledají cestu k dítěti, místo aby vysvětlovali, proč to s ním nejde. Umějí naslouchat rodině. Dokážou povzbudit, dát čas, přijmout odlišnost a přiznat vlastní chybu. Dítě pro ně nikdy není jen známkou, diagnózou nebo výkonem. Jsou odvážní. Existují i tam, kde systém podobnému přístupu příliš nepřeje. Někdy v něm pracují téměř osamoceně. Protože skutečnou otevřenost školy nelze nařídit vyhláškou ani vynutit kontrolou. To za učitele ani rodiče nikdo neudělá.

 

Je to nakonec otázka toho, jak se díváme na svět. Zda jeho rozmanitost považujeme za problém, který je třeba odstranit, nebo za skutečnost, kterou se musíme naučit přijímat.

 

 

Jeden pro druhého

 

Škola nemá děti připravovat jen na přijímací zkoušky, maturitu nebo budoucí povolání. Připravuje je také na život mezi ostatními lidmi. A ti jsou různí. Jedno dítě se učí požádat o pomoc, jiné ji nabídnout. Jedno potřebuje více času a druhé se učí počkat. Někdo překonává vlastní omezení a někdo jiný poznává, že člověk vedle něj nemusí být stejný, aby měl stejnou hodnotu.

 

Často slýchám argument, že děti, které potřebují větší podporu, brzdí ty ostatní — především ty nadané. Jenže vzdělání není závod, v němž má cenu pouze to, kdo doběhne nejrychleji. Nadané dítě samozřejmě potřebuje rozvíjet svůj talent stejně jako dítě s obtížemi potřebuje odpovídající podporu. Ani jedno by nemělo být obětováno druhému. Přítomnost člověka, který potřebuje pomoc, ale sama o sobě nikoho nepřipravuje o možnost růstu. Může ho naopak naučit něco, co se z učebnice naučit nedá.

 

Vzdělání má pro mě dvě stránky. Jedna dává člověku znalosti a dovednosti. Učí ho počítat, přemýšlet, tvořit, rozumět světu a jednou třeba být skvělým řemeslníkem, technikem, matematikem nebo vědcem. Ta druhá je méně měřitelná, ale neméně důležitá. Učí ho, jak se svými schopnostmi naložit. Jak žít s druhými, respektovat je, pomoci jim a přijmout odpovědnost za to, co umí.

 

Samotná genialita ještě nedělá člověka prospěšným pro ostatní. Schopnosti jsou nástroj. Mohou stavět mosty, léčit, objevovat a pomáhat. Stejně tak ale mohou být použity proti druhým lidem. Čím větší schopnosti člověk má, tím důležitější je, aby se spolu s nimi učil odpovědnosti, empatii a respektu k ostatním.

 

Proto nestačí děti učit, jak být úspěšné. Musíme je také učit, jak být spolu.

 

Ve škole se totiž neučíme jen od učitelů. Učíme se jeden od druhého. Dítě, které potřebuje více času, může druhé naučit čekat. Dítě, kterému něco nejde, může jiného naučit pomáhat. A dítě, které je ve všem první, se může setkat s člověkem, jehož hodnotu nelze změřit výsledkem testu. Často mluvíme o podpůrných opatřeních, která některé děti potřebují. Možná ale přehlížíme to nejpřirozenější: děti jsou podpůrným opatřením jedno pro druhé. Ne podle vyhlášky. Prostě tím, že spolu žijí. Humanita a empatie nejsou předměty v rozvrhu. Přesto patří k tomu nejdůležitějšímu, co se děti ve škole mohou naučit.

 

 

Děti, které se nevešly do tabulek

 

Za ta léta jsem potkal mnoho dětí, které dostávaly různá označení. Nezvladatelné. Pomalé. Problémové. Děti, které obtížně četly nebo psaly, neuměly se zařadit mezi ostatní, neměly doma podporu nebo vyrůstaly v prostředí, které jim mnoho šancí nedávalo. Některé udělaly chybu tak velkou, že bylo snadné nad nimi zlomit hůl. Odeslat dítě jinam bývalo někdy to nejsnazší řešení. Mnohem těžší bylo říct: Ještě to s ním zkusíme.

 

Představuji si rodiče sedícího před skupinou odborníků a poslouchajícího dlouhý seznam toho, co jeho dítě neumí. Že nestačí ostatním. Že je problémové. Že pro něj možná bude lepší jiná škola. A proti tomu stojí rodič, který říká jen: Dejte mu ještě šanci.

 

Někdy bylo potřeba postavit se vedle něj. Jednat s poradnou, sociálními pracovníky, dalšími institucemi, někdy i s vlastní pedagogickou radou. Hledat podporu, měnit způsob výuky a přesvědčovat lidi kolem dítěte, že stojí za to ještě něco zkusit. Protože když řekneme „ano“, nezačne jednodušší cesta. Začne práce.

 

A ta práce nemá stát na osamělém učiteli, který musí vědět a zvládnout všechno. Dobře fungující inkluzivní škola stojí na spolupráci. Učitel může být skvělým učitelem, aniž by byl současně speciálním pedagogem, psychologem, sociálním pracovníkem a odborníkem na každý problém, se kterým dítě přichází. Musí ale vědět, na koho se obrátit, umět si o pomoc říct a být součástí týmu, který ji dokáže dítěti poskytnout.

 

Základem je vztah učitel–dítě–rodič. Kolem něj musí fungovat širší spolupráce školy, rodiny a odborné podpory. Asistent pedagoga, speciální pedagog, psycholog, poradenské pracoviště nebo další odborník nejsou známkou toho, že učitel svou práci nezvládá. Jsou součástí systému, v němž na složitý problém nemusí být nikdo sám. Více hlav opravdu víc ví — pokud spolu dokážou mluvit a táhnou stejným směrem.

 

Naši tehdejší žáci jsou dnes dospělí. Pracují, mají rodiny, žijí ve svých obcích. Někteří jsou ve svých oborech velmi úspěšní a málokdo dnes řeší diagnózu, která kdysi ve škole vypadala tak důležitě. Ne všechny příběhy skončily dobře. Někteří svoji šanci promarnili, jiným jsme ani přes veškerou snahu nedokázali pomoci dost. Inkluze není zárukou, že dítě uspěje. Je zárukou, že jeho neúspěch nerozhodneme předem.

 

 

Bořit je jednodušší než stavět

 

O to hůř se mi dnes poslouchá, s jakou lehkostí se o inkluzi znovu mluví. „Zrušíme.“ „Omezíme.“ „Vrátíme.“ Silná slova se dobře vejdou do titulku. Školní realita se do něj vejde podstatně hůř.

 

Má smysl ptát se, co jsme nastavili špatně. Kde podpůrná opatření nefungují. Kde učitelé potřebují větší podporu. Kdy asistent dítěti pomáhá a kdy už mu naopak brání v samostatnosti. A také které děti potřebují jiný typ školy a jak jim ho zajistit tak, aby to neznamenalo jejich odsunutí na okraj společnosti.

 

Systém, který se neumí poučit z vlastních chyb, není dobrý systém. Přiznat si, co nefunguje, není důvod cestu opustit. Je to důvod hledat, jak po ní jít dál. Je ale rozdíl mezi hledáním chyb proto, abychom je opravili, a hledáním chyb proto, abychom získali záminku něco zbourat.

 

Proto bych si přál jediné. Než začneme inkluzi omezovat, rušit nebo nahrazovat něčím jiným, ptejme se nejdřív, co taková změna udělá s konkrétními dětmi. Ne s paragrafy, tabulkami a rozpočty, ale s dětmi, které budou v pondělí ráno znovu stát přede dveřmi našich škol. O systému můžeme rozhodovat od stolu. Důsledky těch rozhodnutí ale ponesou ony.

 

O vzdělávání dnes s velkou jistotou mluví i vlivní lidé, jejichž zkušenost se skutečným životem školy je zoufale malá. Ze složitých pedagogických otázek se pak snadno stávají politická hesla a z dětí kulisa pro politické souboje. Čím složitější problém je, tím lákavější je nabídnout jednoduché řešení. Jenže školství jednoduchá řešení většinou nemá. A děti už vůbec ne.

 

 

Když přejedu hřeben

 

To všechno pro mě není jen debata o školství, kterou lze po skončení vypnout a jít domů. Je to také kus mého vlastního příběhu.

 

Nakonec jsem z českého školství odešel. Nechci po letech znovu otevírat Pandořinu skříňku. Nabídka pracovat v Německu přišla ve chvíli, kdy jsem přemýšlel, zda ze školství neodejdu úplně. Začít v cizím prostředí od nuly pro mě znamenalo možnost ověřit si, zda to, čemu jsem tolik let věřil, není jen nedosažitelný sen.

 

A Německo mě vrátilo do hry. Ne proto, že by tamní školství bylo dokonalé. Není. Ale ocitl jsem se v prostředí, kde rozdílnost dětí nemusí být automaticky považována za problém, který je třeba odstranit. Několik let každodenní práce v jiném školském prostředí je něco jiného než krátká zahraniční stáž. Člověk pozná obyčejné dny, problémy, slepé uličky i věci, které fungují. A postupně jsem zjistil, že to, o co jsme se kdysi snažili, nebyla utopie. Škola, ve které má každý své místo, je možná.

 

Když se vracím domů a přejedu hřeben Českého lesa, na Výhledech se přede mnou otevře krajina směrem do Čech. Za dobrého počasí jsou daleko na obzoru rozeznat komíny plzeňské Škodovky a nad nimi bílé obláčky páry. Před očima mi někdy proběhne kus mého školního života. A pořád mě tam trochu píchne u srdce.

 

Česká škola mi nikdy nepřestala být blízká. Neodešel jsem proto, že by mi přestala stát za to. Odešel jsem, protože jsem měl pocit, že už v ní nedokážu dělat svou práci způsobem, kterému věřím, aniž bych z nastavené laťky slevil. Byl to můj Rubikon.

 

Možná i proto dnes znovu píšu. Ne proto, že bych měl všechny odpovědi. Ale protože zkušenost z jiného prostředí může být užitečná i doma, pokud jsme ochotni si navzájem naslouchat.

 

Děti, kvůli kterým jsme se kdysi o inkluzi přeli, mezitím vyrostly. Doufám, že si ze školy odnesly alespoň zkušenost, že lidé jsou různí. Že někdy potřebujeme pomoc a jindy ji můžeme nabídnout. A že odlišnost člověka není důvodem postavit ho stranou. Společnost není silná tím, že z ní odstraníme každého, kdo se nevejde do průměru. Je silná tím, že v ní dokážeme udělat místo jeden pro druhého.

 

Za ta léta jsme se o inkluzi přeli až příliš. O vyhlášky, podpůrná opatření, peníze i o samotné slovo. Přitom její základ je mnohem prostší. Škola, ve které má každý své místo. Škola, která dítě přijme takové, jaké přichází. Která se neptá nejdřív, proč to nepůjde, ale co můžeme udělat, aby to šlo. Škola, která ví, že děti nejsou stejné. A ani být nemají.

 

Takovou školu jsme se snažili stavět. Ne všechno bylo dokonalé. Ale o správnosti té myšlenky nepochybuji ani dnes. Dnes, po všech těch letech, bych se rozhodl stejně. Protože každé dítě, kterému jsme místo zavřených dveří dokázali říct „pojď dál“, za to stálo.

 

A jestli jsem k tomu mohl alespoň trochu přispět, jsem na to hrdý.

 

 

Zdroje

 

Evropský soud pro lidská práva: D. H. and Others v. the Czech Republic, rozsudek velkého senátu ze dne 13. listopadu 2007, stížnost č. 57325/00.

Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy: Speciální vzdělávání a poradenství ve školách a školských poradenských zařízeních – informace a metodické materiály k podpůrným opatřením a vzdělávání žáků se speciálními vzdělávacími potřebami.

 

 

 

_______________________

Při redakčním zpracování textu a jako pomoc při dohledávání a ověřování podkladů byl využit ChatGPT (OpenAI).