Zuzana Hronová: Zrušme povinnou školní docházku, je to vězení, žádá projekt Svoboda učení

pondělí 17. února 2020 · 0 komentářů

Svobodné školy jsou přesvědčené, že děti vědí lépe než dospělí, co je pro ně ve vzdělávání dobré, a tudíž si ho mají řídit samy. Učit se to, k čemu právě každé dítě dozrálo, o co má zrovna zájem, co ho posouvá dál, a způsobem, který mu nejvíc vyhovuje. Klasické školy považují za vězení, státem nařízenou výuku za poškozování dětí, poslušnost za sprosté slovo. V Česku zatím stojí mimo zákon.

Zdroj: Aktuálně.cz 8. 2. 2020

V posledních letech se i v Česku hodně diskutuje o alternativních metodách výuky a rodiče, kteří jsou nespokojení s klasickou školou, hledají pro své potomky změnu. Nejčastěji jim vadí učení pro učení bez vazeb k reálnému životu, princip memorování, známkování či podporovaného soupeření mezi spolužáky. Obracejí se proto často na instituce, které nabízejí učení prostřednictvím hry, aktivního poznávání, zážitků či spolupráce s ostatními. Hledají i více partnerský vztah mezi učiteli a žáky, více individuálního přístupu či vnímání dítěte jako jedinečné bytosti, ne jako objektu k učení.

Někteří volí Waldorfskou školu, pro niž jsou typické i několikatýdenní bloky jednoho předmětu, aby dítě do problematiky získalo patřičný vhled, jiní Montessori, zaměřené na individuální přístup k dítěti a učení jeho tempem, další třeba lesní či přírodní školu, kde se děti velkou část dne i roku vzdělávají venku, což prospívá jejich vztahu k přírodě, k přirozenému poznávání, ale i k jejich pevnému zdraví.

Existují i Daltonské školy, v nichž děti samostatně pracují na dlouhodobých projektech a snaží se zjistit si k nim co nejvíce informací, mívají i možnost volby, jakého předmětu a tématu se bude projekt („daltonský úkol") týkat.

V Česku funguje ještě několik minoritních proudů, ale také jeden, který dosud nemá oporu v české legislativě, neboť jde i proti většině základních principů školního vzdělávání, které ostatní jmenované alternativy uznávají. Jde o tzv. svobodné školy a hnutí Svoboda učení. Ti chtějí zatřást školským systémem opravdu radikálně – mimo jiné požadují zrušení povinné školní docházky i povinného vzdělávání, odluku školství od státu a chtějí, aby o svém vzdělávání rozhodovalo dítě, a ne dospělí.


Alternativní školy? Jen vězení přetřená narůžovo

Pro silná slova tu nechodí daleko, jak její představitelé ukázali na listopadové vzdělávací přehlídce Prague Education Festival (PREF). Dlouholetá propagátorka tohoto směru, psycholožka Jana Nováčková (70) zaměřující se na výchovu a vzdělání dětí, vysvětluje, že dnešní česká škola, a to v podstatě jakákoliv, je vězení a ostatní tzv. alternativní školy jsou prý jen "vězení přetřená narůžovo, ale stále vězení".

Argumentuje tím, že i pro sebealternativnější školu jsou povinné celonárodní rámcové vzdělávací programy, které určují co, jak a kdy učit. To ovšem do značné míry není pravda, jsou to skutečně pouhé rámce, do nich si učitel může napasovat svůj „obraz", svůj styl, jak děti k dotyčným znalostem dovést. České školy navíc patří k nejautonomnějším v Evropě, což už i nyní s sebou přináší velké nerovnosti v úrovni vzdělání.

„Moje oblíbená věta je, že tradiční škola poškozuje všechny děti, ale každé jinak," říká také Nováčková. Poškození jsou dle jejích slov buď menšího rázu, způsobená tím, že žáci musí trávit spoustu hodin „v nepodnětném prostředí" (rozuměj klasické škole), zatímco by čas mohli využít užitečněji. "A někdy se jedná o těžká poškození dětí, kdy přijdou nezralé a škola zaklekne a nutí je ke čtení."

Že by se nějakého dítěte tyto kritizované praktiky nemusely negativně dotknout, v podstatě nepřipouští. „Ve škole se učí poslušnosti. A pro mě je poslušnost sprosté slovo," říká.


Učit se co chci, kdy chci a jak chci

Svobodné učení kritizuje vnější motivaci, jako je známkování v klasické škole, a učení řízené zvnějšku – učiteli. Stoupencům tohoto směru vzdělávání vadí, že si dospělí myslí, že vědí lépe než děti, co je pro ně dobré, a dovedou je k tomu, ať se jim to líbí, nebo ne, žák je pro ně objekt vzdělávání. Svobodné učení prosazuje naopak vnitřní motivaci a vlastní iniciativu dítěte, sebeřízené vzdělávání, při němž se dítě učí to, k čemu právě dozrálo a co ho právě zajímá. A taky když ho to zrovna zajímá a způsobem, který mu vyhovuje. Podporuje to prý přirozenou zvídavost a přirozené poznávání světa. Jde o tzv. „unschooling", tedy "odškolení".

Svobodné školy stojí mimo českou legislativu, ale některé soukromé instituce se jejich myšlenkami inspirují. Unschooling také někdy používají čeští rodiče, kteří se rozhodli pro domácí výchovu. Když chce jít zrovna dítě do lesa, jdou s ním do lesa a tam třeba pozorují zdejší faunu a flóru (přírodopis), počítají příklady se stromy či šiškami (matematika), orientují se s dětmi v mapě a zkoumají terén (zeměpis), lesní kapličku a její historii (dějepis, vlastivěda), zkoušejí si tu postavit houpačku a zkoumají její těžiště (fyzika) a doma pak o dobrodružné výpravě dítě napíše vyprávění (čeština). Tedy když má právě na něco z toho chuť a cítí motivaci. Rodiče si pak musí o těchto úkolech vést portfolio, kterým se s dítětem prezentují na přezkoušení.

Děti v individuálním (domácím) vzdělávání se občas sdružují do tzv. komunitních škol, kde se lze učit alternativními metodami včetně unschoolingu. „Jenže také se na ně vztahuje povinné kurikulum (rámce učiva) a jednou za půl roku musejí do školy na přezkoušení, takže v České republice v podstatě není sebeřízené vzdělávání možné. Navíc v běžných školách mohou děti prolézt systémem prakticky nevzdělané. Propadnout mohou jen jednou a pak už je musíte posunout vzdělávacím systémem dál. Naopak dítě v individuálním vzdělávání musí uspět u přezkoušení, jinak mu může být tento typ výuky zrušen," říká další velká propagátorka svobodného učení v Česku, Michaela Řeřichová.

Studovala ekonomii a sociální práci a pracovala v nízkoprahovém centru pro sociálně znevýhodněné děti. Netají se, že miluje utopie a radikální otevřenost. O své práci říká, že „v odpoledních hodinách jsme rehabilitovali děti ze vzdělávacího systému v dopoledních hodinách".

Nesnáší rozdělení na dětství a dospělost, děti a dospělé. Všichni jsou především lidé a všichni by měli mít stejné právo na sebeurčení a seberealizaci. Nechápe, proč by toho děti neměly být schopné. „Ve svobodných školách rozhodují o vzdělávání děti, s čímž nemají rodiče prakticky nic společného, kromě toho, že je v tom podpoří," prohlašuje.

Zrušení povinné školní docházky by podle ní neznamenalo konec škol. „Stát by pouze přišel o svůj monopol na vzdělávání, ale lidé by dál zakládali školy, dál by vytvářeli vzdělávací programy a vybírali by si, který typ školy zvolit," tvrdí Michaela Řeřichová.

V tomto prostředí by se podle Nováčkové pohybovali žáci, kteří by třeba ještě několik let neuměli číst, psát či počítat, pakliže by k tomu ještě nedozráli. „Protože v momentě, kdy k tomu dozrají, tak je to naučíte za pár hodin. Třeba celý ročník matematiky se dá naučit za dvacet hodin," říká. Tyto školy by byly soukromé, vznikaly by z popudu rodičů a učitelů zezdola, budovy, režii i platy by však měl podle Nováčkové řešit stát. Dospělí jsou podle ní v tomto prostředí především garantem bezpečného prostředí.


Z vyjádření ministerstva školství k alternativním školám

V ČR je školní docházka povinná, přičemž je v současnosti povoleno plnit ji i formou individuálního vzdělávání. Takto vzdělávaný žák musí být ale zapsán v konkrétní základní škole, musí tak plnit požadavky Rámcového vzdělávacího programu a školní vzdělávací program dané školy. Individuálně vzdělávaný žák koná každé pololetí v kmenové škole zkoušky ze všech předmětů.

Jakékoli alternativní školy slouží jako rozšíření k tradičním státním nebo soukromým školám. Mají speciálně upravené školní vzdělávací programy a školní řád. Jsou to buď zcela autonomní subjekty, nebo pracují jako součást větší školy, která tak dává prostor pro vzdělání i žákům, kterým většinový styl výuky nevyhovuje, zejména z důvodu nějaké specifické poruchy učení či jiných dispozic.

Hlavním cílem alternativního školství je poskytovat vzdělání žákům, kterým by se to v tradičních školách nepodařilo nebo rodičům tento způsob vzdělávání vyhovuje více.

MŠMT alternativní programy podporuje, školy ale musí plnit rámcové vzdělávací programy (RVP), jeho cíle, a především výuka musí směřovat k naplnění očekávaných výstupů RVP, které jsou povinné pro všechny. Jakou formu pro to zvolí, je na jejich rozhodnutí. Uvedené metody (svobodných škol) nejsou v souladu s povinnou školní docházkou v ČR.


Odborníci jsou skeptičtí. Je to cesta do pravěku

Nováčková i Řeřichová usilují o legislativní změny, které by tento způsob vzdělávání umožnily. Založily Alianci pro sebeřízené vzdělávání, publikují a besedují. Velké šance ale patrně nemají. Povinná školní docházka je totiž brána nejen jako nástroj k plošné výuce, ale také plošné socializaci a plošnému stírání rozdílů mezi dětmi z vyšších a nižších vrstev. Kdyby škola začala být dobrovolná, první by do ní přestaly chodit zejména děti ze sociálně slabých rodin a propasti ve společnosti by se dramaticky prohloubily.

Obě propagátorky však tvrdí, že svobodné školy by byly ideální právě pro děti ze sociálně vyloučených lokalit, neboť by je nesvazovaly žádnými požadavky a nároky. Odborníci na vzdělávání a sociální oblast, které oslovila redakce Aktuálně.cz, tomu však nevěří.

„Osobně považují celou aktivitu za cestu do pravěku a naštěstí, podle mě, nemá žádnou šanci na úspěch. Osobně bych vynaložil maximální úsilí k tomu, abych jim ve změnách zabránil," říká například odborník organizace Člověk v tísni na sociální znevýhodnění, vzdělání či dluhovou oblast Daniel Hůle. Upozorňuje, že v organizaci naopak dlouhodobě podporují prodloužení povinné školní docházky minimálně na 11 let po vzoru vyspělých zemí a dodává: „Je to podle mě projev sebestředného pohledu na společnost, kdy je zajímá jen jejich vlastní svoboda a nezohledňují katastrofální dopady na ostatní, zvláště pak znevýhodněné děti."

Skeptická ke svobodným školám je také specialistka na vzdělávání a jeho sociální aspekty docentka Jana Straková z Ústavu výzkumu a rozvoje vzdělávání Pedagogické fakulty UK. „Myslím, že je hodně obtížné vést svobodnou školu tak, aby byla schopná vybudovat ve všech dětech patřičnou zodpovědnost a úctu ke společně stanoveným pravidlům, které jsou podle mého názoru pro řádné fungování školy nezbytné," říká.

I kdyby svobodná škola řádně fungovala, nebyla by podle ní řešením pro všechny děti, a už vůbec ne pro všechny učitele. „Zároveň se trochu obávám, že se může stát, že někteří protagonisté svobodných škol u nás mohou vidět v tomto zařízení spíše cestu k tomu, jak mladé lidi zbavit veškerých pravidel a také ohledů na druhé, spíše než jak je naučit přijímat plnou zodpovědnost za své konání i za prostředí, ve kterém se pohybují," upozorňuje a dodává: „To mně osobně připadá jako cesta do pekel, neboť zodpovědnosti a ohleduplnosti se nám podle mého názoru ve společnosti nedostává."

Na půli cesty mezi zastánci svobodného učení a unschoolingu i postoji odborníků na vzdělávání a sociální oblast stojí Ivana Kašparová, propagátorka domácího vzdělávání v Česku. Samotná myšlenka unschoolingu se jí líbí, ale na rozdíl od Nováčkové či Řeřichové vidí roli dospělých v tomto procesu jako velmi důležitou. A dává příklad rodičů, kteří vykonávají práci z domova, nechají si tam školou povinné děti a během své práce je přirozenou cestou na konkrétních situacích učí potřebné znalosti a dovednosti a k tomu často i vlastní řemeslo.

Vadí jí však mnohé představy sebeřízeného učení a způsoby provedení českými rodiči. Ti si prý unschooling leckdy pletou s tím, že dávají dítěti maximální svobodu a jen minimálně povinnosti, pravidelnosti či rutinu, do chodu potomka zapojují, jen když se jemu chce.

„Výsledkem je individualisticky jednající dítě, které rodiče vnímají a prezentují jako silnou osobnost," píše ve své knize Spolu: průvodce domácím vzděláváním v ČR a upozorňuje, že společnost by bez pravidel a konvencí nemohla fungovat. Unschoolingové dítě by podle ní mělo ovládat coby klíčové dovednosti znalost místních konvencí, vzájemný respekt, konsenzus či vyjednávání. „Svoboda učení tedy nemůže spočívat v tom, že bychom zrušili všechna pravidla a konvence, neboť skupina individualistů by nemohla přežít," upozorňuje Ivana Kašparová.

František Tichý: Výchova jako dobrodružství. To se v té Přírodní škole učíte na stromech?

sobota 15. února 2020 · 0 komentářů

Kniha představuje konkrétní doporučení z 23leté praxe fungování Gymnázia Přírodní škola. Ocení ji především ti, kdo se rozhodli věnovat dobrodružné výchově dětí a dospívajících. Inspiraci nabízí budoucím a současným učitelům, vychovatelům, rodičům, vedoucím oddílů a zájmových kroužků.

Pro ty, kteří neměli možnost se seznámit s historií a systémem Přírodní školy, předkládáme krátké shrnutí, včetně vysvětlení některých speciálních pojmů.


Přírodní škola


Základními prvky jsou kromě malého kolektivu maximální zapojení dětí do života a organizace školy (samospráva), specifický způsob rozložení učiva a ověřování znalostí (podmínkový systém), časté společné pobyty školy mimo Prahu (výjezdy) a závěrečný projekt Expedice.

Škola začala fungovat v roce 1993 jako sedmileté gymnázium. Zpočátku se 40 studenty ve dvou třídách, později se rozšířila na čtyři třídy. V současnosti má formu osmiletého gymnázia, ve čtyřech třídách studuje 85 žáků.Věnuje se jim kolem 15 učitelů a spolupracovníků. Škola se v minulosti několikrát stěhovala. V současnosti má páté sídlo ve své historii – v Praze 7 v Letohradské ulici.

Řada aktivit probíhala celoškolně, tj. se všemi různě starými studenty. Jde zvláště o: ranní sraz každý den (tzv. společné shromáždění, slangově nazvané „společňák“, studijní výjezdy několikrát za rok. Výjezdy jsou tematicky zaměřeny a trvají od čtyř do čtrnácti dnů. Celkem děti a učitelé stráví se školou cca 6 týdnů školního roku mimo domov. Na přípravě a organizaci výjezdů i dalších školních aktivit se přímo podílejí studenti školy. Všechny třídy jsou rozděleny do několika skupinek po cca pěti dětech, tzv. „kruhů“. V rámci každého z nich si děti volí ze svého středu kapitána. Ten skupinku nejen organizuje v rámci školních aktivit, ale zastupuje ji na studentské radě (viz kapitanátě).

Ve většině vyučovacích předmětů je uplatňován tzv. podmínkový systém. Učební látka těchto předmětů a další požadavky vyučujících jsou na začátku školního roku studentům předloženy v podobě seznamu úkolů, tzv. podmínek. V jednotlivých čtvrtletích je stanoven závazný počet „podmínek“, který musí studenti splnit. Výběr podmínek a způsob jejich plnění je do značné míry na volbě jednotlivých žáků.

Studenti, kteří na konci roku (v praxi cca v polovině května) splní předepsaný počet podmínek (včetně těch, které byly vypsány jako povinné), se za odměnu mohou zúčastnit dvoutýdenní Expedice. V jejím rámci si volí téma, jemuž se chtějí věnovat, popř. se mohou podílet i na jeho vymýšlení a přípravě. V době Expedice žáci pracují výhradně ve věkově smíšených skupinách.

Škola ve své práci vychází především z pedagogického systému Janusze Korczaka, Antona Makarenka a ze zkušeností skautského hnutí. Výraznou inspirací je i práce Jana Bosca a reformních pedagogů meziválečného období.


Být spolu

...Nestačí přijít a odučit si svoje hodiny, zorganizovat programy, vyplnit čas služby. Skutečný život společenství se vytváří teprve ve chvíli, kdy toto končí...

K tomu, abychom „byli spolu“, je třeba využít příležitosti stávající a vytvářet příležitosti nové. Začnu se vztahem kantorů, respektive vychovatelů či vedoucích, a dětí. Tady je problémem, že si mladí lidé, ale i my starší fixujeme své sociální role. Ve „formálních“ situacích je to důležité a leccos to zjednodušuje. Ve třídě jsem učitel, na plavání trenér, to je důležité a autorita by měla vyrůstat i z respektu k funkci (souhlasím s hláškou z jednoho dílu filmů o „básnících“, že „i blbec si zaslouží úctu, když má funkci“). Když však jdeme společně na výlet, povídáme si na obědě nebo spolu hrajeme v divadle, vztah může přerůstat a prohlubovat se, vzniká prosto k vzájemnému otvírání se, poznání, úctě a obohacování. To pak zpětně mění kvalitu vztahu a společné práce, a zvláště motivaci k ní i ve formálnějších situacích – výuce, službách, společných činnostech...

Ale jak na to? Tak třeba při společném jídle. Kolik kantorů napadne sednout si při jídle – ať je to ve školní jídelně nebo na škole v přírodě - - ke stolu s dětmi?Když jsem to na základní škole , kde jsem před lety učil, udělal poprvé (a upřímně řečeno mě ani nenapadlo, že bych si měl sednout ke stolu kantorskému), byl jsem u kolegů okamžitě „za divného“. Kupodivu se zprvu divily i děti. A přitom je málo přirozenějších situací, jak být spolu. Můžete se zeptat, jak se mají, navázat na zajímavou diskuzi z hodiny, nebo naopak se ztišit a dětem naslouchat. Můžete se posadit k dítěti, které sedí samo – možná, že s ním druzí nemluví nebo je smutné. Vždy se zeptám, jestli si smím přisednout. Mladší často překvapeně a potěšeně přikývnou, starší občas i naznačí, abych si hledal jiné místo. Pokoru, přátelé. V takových chvílích poznáte, jak na tom u dětí opravdu jste, jen je třeba mít oči otevřené.

Podobnou funkci mohou mít jinak nenáviděné dozory o přestávkách. Někdy stávám na chodbě, povídám si s dětmi, které se u mne zastaví. Nebo se jen tak procházím mezi lavicemi ve třídách, dívám se, co kdo o přestávce dělá, děti oslovuji, a už tím, že jsem mezi nimi, si někteří rošťáci rozmyslí své nápady. A když je hezky a jsme venku, hrajeme s dětmi fotbal nebo si jen tak pinkáme... Když jsme byli na výjezdu, brával jsem kytaru a hrál a zpíval a kdo měl chuť, přišel se přidat... A stejné jeto, když někam cestujeme. Zvláště putování vlakem je krásná příležitost zastavit se tu a pak zase tam, popovídat si, domluvit se na přípravě hry, poslechnout si, co bylo o prázdninách a pod....

„Bytí spolu“ ale nenastane samozřejmě, příležitosti je nutné vytvářet. To platí nejen ve vztahu vychovatel – děcko, ale i mladší – starší děti. Vzájemné provázání tříd, generací a rolí nenastane samo. To je vidět v běžných školách, v nichž spolu na stejné chodbě žijí děti, které se po několika letech často ani neznají jménem....

Na mnoha jiných místech zmiňuji, že propojení věkových skupin a maximální zapojení dětí do všeho, co děláme, je naší prioritou (i když ne vždy se nám to daří tak, jak bychom si přáli). Pokud je to možné, je třeba, aby se školní činnosti realizovaly napříč třídami a ročníky. A jde to nejen na výjezdech a na Expedici, kde třídy de facto rozpouštíme a studenty rozdělíme do věkově smíšených skupinek, ve kterých realizují program, soutěží, mají služby atd., ale i ve výuce... Pokud se podaří, že třída na vyšším stupni probírá stejné téma jako třída, mladší, snažíme se výklad propojit programově. Třeba společnou návštěvou zoologické nebo botanické zahrady, muzea nebo projektem ve škole. Takovým příkladem je v přírodopise hmyz, jeho výuku realizujeme jako společný dopolední projekt pro sextu společně s primou. Starší si vždycky k sobě vylosuje mladšího, vyberou si téma, to společně připravují a pak představují zbytku studentů. Podobnou zkušenost má i kolega Marek s geologickými procházkami. Nejlepší jsou ty, kde jsou spolu různě staré děti...

Osobně pokládám za naprosto zásadní pro onen moment „být spolu“ dobrovolné akce. Kolegové mě s úsměvem považují trochu za blázna, když stále organizuji pro naše děti nějakou dobrovolnou akci. Ty u nás pořádáme téměř každý víkend, ať je to společný výlet, návštěva v dětském domově, akvaparku nebo kině, letní puťák nebo splouvání řeky. Kdo chce, může jít, někdy se nás sejde pět, někdy dvacet. Mnoho dětí říká, že právě dobrovolné akce jsou to nejhezčí, co na Přírodní škole zažívají. Právě když nemusí, sejdou se lidé, kteří mají chuť se sejít a kteří se chtějí vidět mimo čas povinně vymezený škole. A najednou je všechno jinak. Vztahy se uvolní, všichni mohou „vyklouznout“ ze svých zaběhaných rolí. Není třeba se příliš stresovat s programem ani s tím, že to někoho nebude bavit a bude to ostatním kazit. Stačí, že spolu jdeme a povídáme si, pak si v lese zahrajeme nějakou jednoduchou hru, zajdeme na polévku, na čaj.

Zároveň se takto zcela přirozeně vytváří úplně jiná kvalita – mezi námi kantory a dětmi, ale i dětmi mezi sebou navzájem. Můžeme se vzájemně více poznat než na velkých školních výjezdech, máme čas naslouchat si, „odvázat se“, být spolu jen tak prostě a přirozeně pro pouhou radost z tohoto bytí a vzájemnosti.


Zdroj: František Tichý a kol. Výchova jako dobrodružství. To se v té Přírodní škole učíte na stromech? Nakladatelství GEUM a Gymnázium Přírodní škola, 2017




Ondřej Šteffl: Odřená kolena jsou dobrá

pátek 14. února 2020 · 1 komentářů

Nejnebezpečnější věcí, kterou můžete dětem udělat, je chránit je před každým nebezpečím. Zdá se ale, že přibývá rodičů, kteří si to neuvědomují. A přibývá také předpisů, které učitelům a školám brání v rozumném přístupu.

Zdroj: blog autora 6. 3. 2019

Někteří rodiče mají o své potomky pořád strach. Nesmí se dostat do žádného nebezpečí. Nesmí se jim zkřivit vlas, nesmí zažít žádné ústrky, natož bolest. Když se ve škole s někým pohádají, hned rodiče běží hlásit šikanu. Dětem se prostě nesmí stát nic nepříjemného, musí být jako v bavlnce.

Jenže to také znamená, že se k ničemu nedostanou, neučí se nést následky svých rozhodnutí, neumějí rozpoznat nebezpečí a riziko. Přesně tyhle věci ale budou jednou v životě potřebovat. A když je nebudou umět, narazí. Tak jako když divoké zvíře, které žilo celý život v kleci, vypustíme do přírody… Většinou nepřežije.

Matka nedovolí vylézt dítěti na prolézačku, aby, proboha, nespadlo. Ale ono jednoho dne stejně vyleze. A protože to nikdy nezkusilo, neví, na co stačí. Vyleze příliš vysoko. A spadne. A ublíží si. Pořádně. A jako s prolézačkou je to se vším. Dítě, které nikdy nezacházelo s nožem nebo s horkou vodou, se jednoho dne vážně pořeže nebo se opaří.

Dítě, které se neučí rozhodovat, se to nemůže naučit. A jednoho dne se rozhodne špatně. Dítě, které se neučí samo posuzovat nebezpečí, se to nemůže naučit. A jednou se dostane do nějakého průšvihu. Když ho k ničemu nepustíme, nebude to umět.

A ano, když ho pustíme, může si ublížit. Příroda to zařídila tak, že zranění v deseti letech nejvíc bolí. Ale také se nejrychleji hojí. S „odřenými koleny“ příroda počítá. To proto, že tak se nejrychleji učíme – běhat, skákat, lézt na stromy, ale i řešit konflikty, odhadnout své síly, poznat nebezpečí. Je proti přírodě, když dětem ze strachu nic nedovolíme a pořád je hlídáme. A je proti zdravému rozumu, když všelijakými předpisy nutíme učitele, aby dětem nic nedovolili.

Matěj Krejčí: Proč si něco pamatovat, když to jde vygooglit?

čtvrtek 13. února 2020 · 0 komentářů

Stejně jako nadpis tohoto článku se jmenuje jedna z kapitol z knihy Digidetox – jak na digitální minimalismus, která si klade za cíl pomoci pochopit digitální svět ve spojení s naším mozkem. Skrz vědecké výzkumy a jedinečné know-how se knížka opírá do tajů života za displejem.

Zdroj: Řízení školy online 1. 2. 2020

Napište na papír jména pěti lidí, kteří jsou vám nejbližší:
– Jak se jmenují celým jménem?
– Jaká jsou jejich data narození?
– Pamatujete si jejich telefonní čísla?

Teď zkuste napsat psacím písmem slovo „středobod“ nebo spočítat z hlavy, kolik je 17 × 14. Jak vám to jde?

Mozek je jedním z nejdůležitějších orgánů lidského těla, je řídicím střediskem a zároveň knihovnou, do níž se ukládají zážitky a zkušenosti. Jakmile přestaneme mozek používat, začne chřadnout, zapomínat, nebude se moci soustředit a přestane plnit některé své funkce. Vše záleží na tom, čím ho trénujeme, zásobujeme, a to od jídla až po informace či zážitky. V dnešní době pomáhají technologie usnadňovat náš každodenní život. Málokdo si však dokáže uvědomit, že jeho mozek je na tom čím dál tím hůře. Při cestování používáme navigace, kalendář používáme na schůzky, narozeniny či svátky. Přenecháváme odpovědnost pamatování a fungování na technologiích. Přestáváme si všímat detailů. Čím povrchněji se nějakým obsahem zabýváme, tím méně mozkových spojení se v mozku aktivuje a tím hůře se obsah zpracovává.

Můžeme se učit o naší budoucnosti z naší minulosti, protože bez ohledu na technologii a rychlost inovace jsou lidé stále lidé.“ (Simon Sinek, britsko-americký autor)

Opakováním mentální či fyzické činnosti dochází k posílení určitých nervových obvodů v mozku. Řada výzkumů naznačuje, že téměř jakýkoliv mozek je za pomocí cvičení schopný pokroku. Pokud jste ochotní trénovat, lze se zlepšit v jakékoliv dovednosti, jak uvedl John Medina ve své knize Pravidla mozku. To, čemu věnujete svůj čas a duševní energii, se může stát realitou. Pokud se budete učit dvě hodiny denně cokoliv, stanete se v tom opravdu dobrými. Mozek neslábne, ale mění se. Už nepřemýšlí tak, jak dřív přemýšlel. Znatelně to lze pocítit při čtení. Dříve bylo jednoduché ponořit se do knihy nebo dlouhého článku. Teď, v době internetu, se po přečtení jedné či dvou stran koncentrace vytrácí. Hluboké ponoření do textu, které přicházelo zcela spontánně, se mění v úsilí. Stáváme se potápěči v moři slov a svištíme si po hladině jako borec na vodním skútru. Mozek totiž začal očekávat, že bude dostávat informace tak, jak je přiděluje internet.

Naučit se, jak myslet, skutečně znamená naučit se řídit, jak o čem přemýšlíme.“ (David Foster Wallace, spisovatel)


Jak si tedy lépe pamatovat?


1. Podle toho, jak se vyspíš, si pamatuješ

Kvalitní spánek je jednou z nejdůležitějších a nejpodstatnějších činností, které tělo potřebuje. Pokud spíte méně než šest hodin, tak si i vědomě škodíte. Jak chcete zvládat svoji práci či nálady, když nemáte energii? Kvalitní spánek vám celkově zlepší paměť, sebedisciplínu, spokojenost, zdraví a další. Více o tom pojednává Matthew Walker v knize Proč spíme.


2. Vytvořte si bezpečné prostředí

K rozvoji paměti potřebujete prostředí, které vás neruší a nechá vás soustředit se. Pamatování je proces, který prochází fázemi:
a) zakódování informací, tedy vložení do krátkodobé paměti;
b) konsolidace, tedy stabilizace paměťových stop a propojení s dalšími znalostmi;
c) vybavování informací, tedy aktualizace znalostí a využívání informací.


3. Zvolte správnou metodu pro svůj mozek

V knize Nauč se to! autoři popisují chyby a metody, jak se správně učit. Mezi funkční metody výuky řadí testování, mnemotechnické pomůcky, metodu vybavování, rozložené učení, variabilní učení, reflexi a variabilní rozpracování.


4. Nastavení mysli hraje zásadní roli

Podle Carol Dweck a její knihy Nastavení mysli se myšlení dělí na fixní a růstové. Lidé s fixním přístupem předpokládají, že dovednosti a nadání jsou vrozené, že jsme se narodili s určitými schopnostmi, které jsou neměnné. Člověk s fixním přístupem tak věří, že sebevětší snaha vyřešit nějakou úlohu je marná. Lidé s růstovým přístupem naopak předpokládají, že dovednosti a schopnosti rostou s cvičením a vytrvalostí. Jestliže osoba nevyřeší správně některé úlohy, není to tím, že by neměla nadání, je to tím, že málo cvičila. Při dostatku vytrvalosti a cvičení je jen otázkou času, než příslušnou techniku ovládne.


Zdroje

Brown, P. C., Roediger, H. L. a M. A. McDaniel: Nauč se to!: jak se s pomocí vědy efektivněji učit a více si pamatovat. Přeložila E. Nevrlá. Brno: Jan Melvil Publishing, 2017. Žádná velká věda. ISBN 978-80-7555-030-9.

Dweck, C. S.: Nastavení mysli: nová psychologie úspěchu aneb Naučte se využít svůj potenciál. 2., aktualiz. vyd. Brno: Jan Melvil Publishing, 2017. ISBN 978-80-7555-032-3.

Krejčí, M.: Digidetox – jak na digitální minimalismus. Praha: Pointa Publishing, 2019. ISBN 978-80-88335-42-9.

Walker, M. P.: Proč spíme: odhalte sílu spánku a snění. Přeložil F. Drlík. Brno: Jan Melvil Publishing, 2018. Pod povrchem. ISBN 978-80-7555-050-7.

Petra Dočkalová: Sebekontrola - Učit se učit, učit se myslet

středa 12. února 2020 · 0 komentářů

Tento článek vznikl na základě každodenních otázek rodičů, učitelů, studentů, dětí. Jak ho mám naučit, aby věci nezapomínal? Pořád něco nemá, chybí mu mobil, klíče, někde zase nechal bundu. Jak zařídit, aby nebyl celý den na počítači? Doma se chová v pohodě, ale když je někde venku, je to děs, vůbec nerespektuje pravidla, co jsme udělali špatně? Jak můžeme podpořit to, že si bude sám připravovat? Nechceme ho pořád hlídat, napomínat a kontrolovat.

Zdroj: EDUin 4. 12. 2018

V rámci vzdělávání 21. století již víme, že je potřeba se zaměřit v učení nejen na obsah učiva, ale i na praktičnost, na myšlení, mentální práci. Učit se myslet – sebekontrola, stejně jako soustředěnost, sebehodnocení, sebereflexe, řešení problémů patří mezi tzv. soft skills – měkké dovednosti, které je potřeba v rámci učení vnímat a podporovat je.

Principem zkušenosti zprostředkovaného učení je vždy podpora myšlení a sebekontrola je nedílnou součástí učení. Pomocí instrumentu tuto zkušenost mohu zprostředkovat, mohu také sebekontrolu propojit s tématem, obsahem výuky.

Jaká je tedy možnost dětem zprostředkovat zkušenost se sebekontrolou, jak tuto mentální činnost propojit s každodenním učením?

Věnovali jsme se v rámci češtiny problematice psaní y-i , s cílem uvědomit si, že pokud řeším správnost psaní y-i, tak si musím uvědomit pravidlo. (Příklad psaní i-y ve slově liška má jiné odůvodnění nežli ve slově chyba). Tuto problematiku jsme propojili se sebekontrolou.

Nejprve jsme se tedy věnovali slovu sebekontrola.
Kde jste to slyšeli? Jak toto slovo vnímáte, co tam slyšíte?
Odpovědi dětí: „Slyším tam – kontrola sebe, nikdo mne nekontroluje, kontroluju sám sebe. Slovo kontrola si myslím, že je cizí slovo, nic tam neslyším.“

A co to znamená? Sebekontrola, jak ji používáte a proč?
„Ráno si zkontroluju, jestli mám všechno, co mám mít. Třeba, jestli jsem učesaný. Já si kontroluju, jestli mám klíče, mobil. Taky si můžu kontrolovat chování, že mně nikdo neříká, co mám dělat, sama si uvědomím, že třeba vnímám, když mi někdo něco vypráví, naslouchám a vnímám ho.“
Pak jsme si našli slovo sebekontrola ve slovníku.

V etymologickém slovníku děti našly pouze slovo kontrola – slovo z 19. století, přes německé slovo Kontrolle z francouzského slova kontrole ze středofrancouzštiny contrerůle, vlastně protiseznam, z latiny kontra a růle – seznam.
(Český etymologicky slovník – J. Rejzek, 2015)

I na internetu děti vyhledaly toto slovo: Sebekontrola = sebeovládání
Definice zní: Sebekontrola je schopnost odložit bezprostřední potěšení a uspokojení potřeb. … Sebekontrolu lze definovat jako schopnost odolávat impulzům a pudům ve prospěch dlouhodobých cílů. Dalo by se říci, že jde o jednu ze zásadních věcí, která nás odlišuje od zvířat.

Poté tedy padla otázka – Kdy je výhodné sebekontrolu používat, mít ji?

Příklady dětí:
„Pokud jdu na trénink, tak je dobrý se kouknout do tašky, jestli mám všechno, jednak abych se nemusel vracet a taky, abych mohl hrát, je to pro mne důležité. Když se posílají peníze na účet, tak tam je potřeba si to zkontrolovat, protože bych to poslala jinam. Když se s někým seznamuji a vidím ho poprvé, tak si hlídám, kontroluju a zaměřuju se na jeho jméno, jak se jmenuje. Když dohraju na počítači, tak si kontroluju, jestli jsem ho vypnul. Když počítám příklad, tak vlastně i zkouška by mohla být sebekontrola. Sebekontrola, když se češu, tady všude je to výhodné. Prostě, když znám smysl proč, tak mám sebekontrolu.“

Existuje tedy i situace, kdy to výhodné není? Dokonce je sebekontrola na obtíž?

„Jednou jsem se tak kontrolovala, jestli promluvím dobře anglicky a měla jsem strach, že jsem radši ani nepromluvila. Tak tam jsem asi měla hodně sebekontroly. No, prostě, když to přeháním a hlídám se tak, že ani třeba nepromluvím, že mám strach, nebo ani nic nezačnu, protože se kontroluju moc, abych to nezkazila. Třeba třikrát se vracím domů, jestli jsem zamkl.“

A jak tedy využít sebekontrolu při psaní například diktátu? Jak by to mohlo probíhat? Zkusme popsat, co tedy budeme dělat, když budeme používat sebekontrolu.

„Právě tím, že porovnávám s předlohou – tvary, čárky, y-i. Nebo pokud nemám předlohu, tak si to čtu a uvědomuji si čárky, háčky, zdůvodňuji si a říkám si proč je tam měkké nebo tvrdé y.“

Po této debatě, která je velmi důležitá, jsme napsali společně diktát. Děti do sešitu, já na tabuli.
Po napsání proběhla sebekontrola. (Tato sebekontrola ihned po napsání výstupu je velmi efektivní). Pokud bych jim sešity vzala a odnesla si je opravit, donesla až zítra, velmi klesá efektivita - uvědomění si chyb, pravidel, všeho.) Takto, při sebekontrole si ihned uvědomíme chybu a snažíme se z ní poučit.
Ve chvíli, až vědomě začneme používat sebekontrolu, uvědomovat si ji, využívat, můžeme hovořit o tzv. zvnitřnění. Nejlépe je to poté vidět v rámci chování. Někdy stačí pouze 1 věta – „Hlídej si své chování, nebo Chybí ti sebekontrola.“

Otázky, které pomáhají k uvědomění si sebekontroly. Příklad: „Jak zařídíš, že máš všechno, co potřebuješ? Jak se připravuješ na trénink, co si všechno s sebou bereš a proč? Jak jsi dokázal to, že máš text napsaný správně? Na co ses zaměřil?“ Jak jsi využil sebekontrolu? A další…..

Otázka sebekontroly je zajímavá nejen pro děti, ale i pro dospělé. Jak vy používáte výhodně sebekontrolu? V jakých situacích, kdy?

Přeji v rámci učení a myšlení trpělivost.


Negramotní 21. století nebudou ti, kteří nebudou umět číst a psát, ale ti, kteří se nebudou umět učit. (Alvin Toffler)

NÁRODNÍ GALERIE Praha: aktuální výstavy a kompletní program

úterý 11. února 2020 · 0 komentářů

AKTUALISOVÁNO.

Dovolujeme si vás pozvat na výstavy, doprovodné programy, programy pro děti a rodiny s dětmi a další akce.


Kompletní program: únor až duben 2020

Kompletní program (včetně programů lektorského oddělení a programů pro školy a zájmové skupiny) na únor najdete ZDE, na březen a duben ZDE.

Přehled všech probíhajících výstav najdete ZDE.

Připravované výstavy najdete ZDE.

Nabídku všech programů pro školy najdete ZDE.


Kubistické kresby Otto Gutfreunda

Veletržní palác, 4. patro, grafický kabinet, do 1. března

Kabinet představuje kresby českého sochaře Otto Gutfreunda (1889–1927), člena Skupiny výtvarných umělců. Kresba stála v jeho díle na hranici mezi volným uměním a přípravnými studiemi, v nichž zpracovával tvůrčí témata rozvíjená také v sochařských plastikách. Hlavním námětem byla lidská figura, kterou v letech 1910–1914 podroboval tvarovým deformacím v kubistickém stylu.

Více informací a doprovodné programy ZDE.


Kresby a ilustrace Jana Preislera (1872–1918) ve Volných směrech

Veletržní palác, 4. patro, grafický kabinet, do 1. března

Z obsáhlého souboru kreseb Jana Preislera představujeme díla, která přispěla k radikalizaci českého umění a ukázala orientaci na evropskou modernu. Zároveň byla publikována v uměleckém měsíčníku Volné směry, jenž seznamoval veřejnost s ideami Spolku výtvarných umělců Mánes.

Více informací a doprovodné programy ZDE.


Jitka Hanzlová: Tišiny

Veletržní palác, do 16. února

»Výstava Jitky Hanzlové je vůbec první komplexní prezentací díla této umělkyně v její rodné zemi. Představí tři desetiletí autorčiny umělecké praxe včetně nového cyklu fotografií, který vytvořila speciálně pro výstavu v Národní galerii Praha.

„Cesta, po které jdu, je cestou zpět, cestou, ze které hledím do budoucnosti,“ charakterizuje Jitka Hanzlová svůj umělecký přístup a způsob, jakým chápe čas a minulost. Narodila se v roce 1958 v Náchodě a vyrostla v Rokytníku ve východních Čechách. V roce 1982 opustila tehdejší Československo a odstěhovala se do německého Essenu, kde studovala fotografii na katedře vizuální komunikace essenské univerzity.

Její fotografická tvorba se rozvíjela mezi dvěma kulturami a dvěma politickými systémy. Vzniklo tak dílo zároveň pravdivé i poetické, jež reflektuje dějinné zvraty posledních desetiletí a pracuje s formováním identity budoucího osvobozeného subjektu ve světě po konci studené války.

Od Rokytníku (1990–1994, stopa paměti, časová schránka) po Water (2013–2019, zdroj a plynutí, chvála života), přes Bewohner (1994–1996, svědectví, důkaz přítomnosti) a Vanitas (2008–2012, běh času a mizení) se Hanzlové alchymie ticha potýká se světem hluboké intimity, který staví do popředí společenský, kulturní a politický pocit sounáležitosti zobrazeného subjektu. Tvorba Jitky Hanzlové je nositelem ticha; ticho jako by vyzařovalo ze všech obrazů. Její tvorba přináší klid – ne nehybnost fotografického média, neboť její fotografie jsou okamžiky uvedené do pohybu; sledujeme je, necháme se jimi vést, krok za krokem, rám za rámem, místo za místem.

Přehlídka tváří a gest se rozvíjí od člověka k člověku v téměř filmovém sledu pohledů plných očekávání a znehybnělých těl. Oči se střetávají s očima, tiše, vyčkávavě.

Ticho je tu vždy v množném čísle, je to ticho ve společnosti ticha ve zvlněném sledu přítomnosti a nepřítomnosti. Mám v sobě propasti ticha, Hanzlová jde ve šlépějích pozvolného vývoje postavy Clarice Lispector, Ticho není prázdnota, ticho je úplnost. Její tišiny jsou spojenci, zesilovače, obrazy pulzují a nadechují se, šeptají si ticho a nekonečně je zrcadlí; těmto obrazům je třeba opakovaně, znovu a znovu naslouchat.

Rokytník je tichým dialogem umělkyně s místem, odkud pochází a kam patří, kdežto Bewohner vypráví o střetu s nadcházejícím novým a rozdílným životem. Samota a ochota ke spolužití, nostalgie a vábení neznámého místa se vzájemně vyvažují v symbiotickém stavu.

Tonga (1993) a Brixton (2002) zachycují Jiné skrze optiku Jiného. Female (1997–2000) je pokračováním zobrazování rozpoznané, byť nikoli odhalené zranitelnosti na cestě za emancipací a soběstačností. Fotografie Jitky Hanzlové se k sobě vzájemně vztahují; vytvářejí strukturu výměny, nepřerušenou cestu, která umožňuje pohroužení portrétovaného subjektu do jeho pozadí a naopak, stejně jako jedné fotografie do druhé v cyklu fotografických gest a zdání.

Hier (1998–2010) mapuje vrstvy identity v psychologické závrati míst a osob, ročních dob a zeměpisných poloh. Rozlišování a opakování, zkoušení role, svědectví o přítomnosti – tak vypadá neustálé pátrání v soukromém životopisu umělkyně v novém světě.

Forest (2000–2012) je krajinou klidu, tajemstvím přírody, vlastním tichým já. Noční obrazy skrývají i odhalují, zachovávají napětí prazvláštního snění. V moři poklidu je vše přírodou; člověk, květina, kůň, širé pole, stavební parcela, ryba. Ale přírodě mají blízko i paměť, dějiny, čas a přítomnost, jsou jí podmíněné a jsou s ní spjaté v němé, nevyhnutelné konspiraci.

Horse (2007–2014) je oslavou přírody; obrazovou laboratoří intimity, vrcholným poetickým deliriem zbožňovaného námětu. Vanitas a There Is something I do not know (2007–2013) jsou portrétem věčnosti a nesmrtelnosti.

Tišina je pro Hanzlovou přechodovým rituálem. Vyplňuje zarámovaný prostor, zatímco shlížíme do propasti času a uvažujeme o pomíjivosti a ustavičném opakování. Diskurz ticha a plynutí času u Hanzlové rámuje dominantní narativ života a smrti. Její úsilí v tomto smyslu korunuje zatím poslední cyklus Water, který dosavadní hledání zavádí na abstraktní území reprezentace a k aktuální úvaze o stavu lidstva. Z pohledu její celkové dosavadní tvorby představuje Water vrchol a (symbolické) dokončení cesty za porozuměním podstaty přírody, lidské i nelidské: oblak coby součást viditelného světa, nejednoznačná, prchavá a pomíjivá antihmota, věčně se proměňující zrcadlo, které odráží da Vinciho „univerzální vazbu“ a „směs a ustavičnou permutaci živlů“ a které nám – snad tiše, formou rekapitulace – pomáhá pochopit, proč je naším životním prostředím a pramenem života právě tento – a ne jiný – svět.

Výstava Jitka Hanzlová. Tišiny je první zásadní přehlídkou díla této umělkyně v její rodné zemi, jež pokrývá více než tři desetiletí její bohaté tvorby. Architektka výstavy Pavla Melková výstižně shrnuje její poselství slovy: „nosným motivem architektonického řešení výstavy je symbolika cesty. Návštěvník prochází mezi zastaveními na cestě – mezi jednotlivými cykly autorčiných fotografií, a nachází se permanentně v situaci ‚mezi‘ – na rozhraní dvou světů, dvou časů, uvnitř – vně.“ „‚Mezi‘ je pro mou práci snad nejvýznamnějším slovem,“ dodává Jitka Hanzlová.

Jitka Hanzlová žije a pracuje v Essenu. V roce 1993 získala cenu Otto Steinerta, v roce 1995 stipendium DG BANK Frankfurt, 2003 cenu Grand Prix-Projekt Grant v Arles a 2007 cenu Paris Photo Prize za současnou fotografii. Byla dvakrát nominována na The Citibank Photography Prize v Lodýně. Vystavovala po celém světě na mnoha skupinových výstavách, z jejích samostatných výstav stojí za zmínku také ty, které se konaly v Kunstvereinu ve Frankfurtu, v Deichtorhallen v Hamburku, ve Stedelijlk Museum v Amsterodamu, ve Fotomuseum Winthertur, v Museum Folkwang v Essenu, ve Fundación MAPFRE v Madridu a v National Gallery v Edinburghu. V roce 2005 byla pozvána jako hostující profesorka do Akademie der Künste v Hamburku, kde působila do roku 2007. V roce 2012 následovalo pozvání od ZhdK v Zürichu, kde působila do roku 2016.«

Více informací a doprovodné programy ZDE.


1989

Veletržní palác, do 16. února

»Jak ve svých dílech zachytili čeští fotografové a umělci rok 1989? Výstava ve Veletržním paláci si klade za cíl připomenout třicáté výročí Sametové revoluce. Současně se chce s odstupem prozkoumat v lecčems přelomový rok 1989, který byl zlomový nejen pro českou společnost, ale také pro fotografii. Rok 1989 byl výjimečný nejen s ohledem na politické události, ale také pro médium, které tyto události zaznamenávalo, tedy fotografii. Několika výstavami a publikacemi bylo tehdy připomínáno 150leté výročí oficiálního ohlášení vynálezu fotografie. Nikdo ještě netušil, že se po blízké revoluci ve světě nakrátko vzedme vlna zájmu o umění střední Evropy a českou fotografii ve světě představí několik výstav.

Politické události roku 1989 zastihly českou fotografii v neobyčejně dobré kondici. Česká dokumentární fotografie měla v osmdesátých letech mimořádné postavení. V opozici k oficiálnímu umění, které přálo dekorativismu a povrchnosti, si nesla téměř aureolu pravdy a morálního hrdinství. Dokumentarismus byl možností, jak si v neradostné politické situaci uchránit čistotu vlastní existence a nalézt své místo ve světě. Přirozenou součástí takového projevu byl vzdor a nonkonformita, ale také nepřízeň mocných. Jen málokdy se jim podařilo uspořádat výstavu, fotografické knižní publikace dokumentárního charakteru se vydávaly jen zcela výjimečně. Přesto řada autorů fotografovala symboly režimu (Lubomír Kotek), výkladní skříně vypovídající o tehdejší neutěšené hospodářské i politické situaci (Iren Stehli), kriticky reflektovali oficiální svátky (Vladimír Birgus, Jaroslav Bárta, Dana Kyndrová), aktivity undergroundu (Bohdan Holomíček, Tomki Němec) i jednotlivé protirežimní demonstrace (Radovan Boček, Karel Cudlín, Jan Jindra, Jaroslav Kučera, Pavel Štecha, Jiří Všetečka atd.) nebo fotografovali společenský rozklad na vesnici (Jindřich Štreit).

Cílem výstavy je z odstupu tří desetiletí kriticky zhodnotit obrazový materiál, který vznikl v průběhu roku 1989 a najít ty nejlepší fotografické záběry, které události z této doby připomínají. Důraz je proto kladen na tehdy nejvýznamnější fotografické osobnosti a prezentace bude volena tak, aby se odlišil jejich jednotlivý způsob vidění a rukopis. Vizualitu tehdejších událostí dnes vnímáme přes fotografie, které byly vybrány a publikovány, hromadně šířeny nebo i vystavovány bezprostředně po jejich vzniku. Chtěli bychom ve spolupráci s autory projít jejich archivy a s odstupem kriticky vybrat ty nejvýraznější fotografie, které obstojí i s odstupem tří desetiletí a jsou srozumitelné i v dnešním kontextu a pro generace, které dobu bezprostředně nezažily.

Lze očekávat, že velká část předpokládaných návštěvníků výstavy dobu před rokem 1989 nezažila. Fotografie z protirežimních demonstrací budou provázeny fotografiemi, které vznikly rovněž v průběhu roku 1989, ale zachycovaly každodenní život nebo reflektovaly společenské problémy a politické změny. Fotografie tak mimo jiné budou reflektovat společnost v této době a představí tehdejší společenskou atmosféru.«

Více informací a doprovodné programy ZDE.


Václav Hollar a umění kresby

palác Kinských, do 23. února

»Václav Hollar (Praha 1607 – Londýn 1677) byl doposud na výstavách i v publikacích představován zejména jako grafik, méně už jako kreslíř. Národní galerie Praha vydala v roce 2017 monografii – soupisový katalog jeho kreseb, které mnohdy představují vrchol soudobého evropského kreslířského umění.

Výstava je vůbec poprvé zaměřena téměř výhradně na jeho kresby, na jejich uměleckou kvalitu a význam, který by měl být podtržen srovnáním s kresbami Hollarových předchůdců, současníků a následovníků, jako například Jorise Hoefnagela, Matthäe Meriana st., Rembrandta van Rijn, Lamberta Doomera nebo Francise Place a dalších.

Nechybí však také několik grafických listů a obrazů od autorů, kteří měli k Hollarovu dílu nějaký vztah. NGP chce ukázat Hollarovy kreslířské kořeny a další možné inspirace, ale také jeho jedinečnost a význam v rámci evropského umění 17. století.

Na výstavě je představena řada špičkových děl zapůjčených z významných evropských sbírek, například z londýnského British Musea, Londýn, Kupferstichkabinettu v Berlíně, z vídeňské Albertiny a mnoha dalších muzeí a také soukromých sbírek.«

Více informací a doprovodné programy ZDE.


Stanislav Sucharda 1866–1916: Tvůrčí proces

Veletržní palác, do 5. dubna

»Výstava představuje osobnost významného českého sochaře přelomu 19. a 20. století, v jehož vrstevnaté tvorbě se prolínají interakce regionu a metropole, přechod od tradic 19. století směrem k moderně i postupná recepce progresivních evropských stylů domácím uměleckým prostředím.

Suchardův život a dílo jsou členěny do tematických celků věnovaných formativnímu prostředí rodinné novopacké dílny, tvůrčím počátkům, působení v čele Spolku výtvarných umělců Mánes, architektonické skulptuře, portrétní, pomníkové, sepulkrální a medailérské tvorbě. Ve všech těchto oblastech je dobře patrný vývoj umělcova formálního projevu od raného myslbekovského realismu přes rodinovskou impresi až k ryze modernímu výrazu.

Sucharda se rozhodující měrou zasloužil o rozvoj českého moderního medailérství; sám za své plakety a medaile obdržel řadu mezinárodních ocenění. Aktivní sokolství podpořilo jeho fascinaci idealizovaným světem slovanského pohanství, vznik originálního ikonografického repertoáru a značně nekonvenčních pomníkových návrhů.

Tato vůbec první souhrnná prezentace vesměs neznámého Suchardova díla je výstupem společného projektu Stopy tvorby. Dědictví velkých sochařů první poloviny 20. století. Restaurování a péče o sochařské památky ze sádry (NAKI, DG16P02B052) Fakulty restaurování Univerzity Pardubice a Ústavu dějin umění AV ČR, v jehož průběhu byla zpracovávána umělcova unikátní pozůstalost. Čerstvě restaurované sádrové modely, kresebné studie i bohatá fotografická dokumentace umožňují komplexní vhled do vlastního tvůrčího procesu, počínajícího spontánní autorskou črtou a vrcholícího mnohdy odosobněným převodem do finálního materiálu.«

Více informací a doprovodné programy ZDE.


Krásné madony

klášter sv. Anežky České, do 19. dubna

Krása jako vnější znak, ale i nositel teologických významů stála u zrodu pojmu „krásný sloh“. Termín vystihuje specifickou podobu uměleckých děl z období kolem roku 1400. Působivé je zejména ztvárnění dvou mariánských témat – Madony a Piety. Zatímco v Praze a v Čechách sochaři a zadavatelé děl dávali přednost mimořádně jemnému vápenci těženému v okolí Prahy, v Salcburku se vzhledem k nedostatku vhodného přírodního kamene vyráběla z mletého místního vápence umělá náhražka. Ve velkém množství pak v Salcburku vznikaly z tohoto umělého litého kamene Krásné madony, piety a světci. Jejich tvůrci často vycházeli z pražských typů a vzorů a zhotovili dnes velice rozptýlenou skupinu děl vysoké kvality.

Výstava představuje kolem dvaceti stěžejních děl salcburského krásného, z nichž některé byly objeveny teprve v posledních letech, některé jsou představeny vůbec poprvé, jiné jsou prvně prezentované společně s díly, která k nim mají nejblíže. V Čechách je takto početný soubor krásnoslohých děl z litého kamene salcburské provenience vystaven vůbec poprvé. Uspořádání výstavy v prostorách galerijní expozice zároveň nabízí mimořádnou příležitost srovnání salcburských děl s krásnoslohými díly z českých zemí.

Více informací a doprovodné programy ZDE.


skupina RA: Vzkazy k přítomné hodině

Veletržní palác, 2. patro, grafický kabinet, do 18. května

»Kabinet v expozici moderního a současného umění představuje v kresbě, grafice a fotografii Skupinu Ra ze sbírek Národní galerie Praha a Uměleckoprůmyslového muzea v Praze.

Výstava je obrazovou básní inspirovanou Vzkazy k přítomné hodině (1947) z pera Zdeňka Lorence (1919–1999), věnovanými jednotlivým členům skupiny, malířům Josefu Istlerovi (1919–2000), Václavu Tikalovi (1906–1965), Bohdanu Lacinovi (1912–1971) a Václavu Zykmundovi (1914–1984), ale také fotografům Miloši Korečkovi (1906–1989) a Vilému Reichmannovi (1908–1991), jakož i spisovateli Ludvíku Kunderovi (1920–2010).

Skupina Ra se začala formovat během válečných čtyřicátých let z potřeby mladé výtvarné a literární generace vystoupit z izolace a nalézt své místo na umělecké scéně především ve vztahu k předválečnému surrealismu. Její členové přehodnotili požadavek zakladatele surrealismu Andrého Bretona na čistý psychický automatismus v tvorbě a nebránili se vědomému řízení výtvarného gesta a výsledného obrazu. Se surrealistickým manifestem se shodovali v úsilí o nalezení bodu, v němž se slučují veškeré protiklady, skutečnost a iracionálno, život a smrt.

V iniciační stati z roku 1947 se Skupina Ra snažila uchopit podstatu soudobého umění a přihlásila se k jeho lyrickým hodnotám, „jež mají platnost obecně lidskou a jež jsou sublimátem lásky a nenávisti, naděje a zoufalství, radosti a žalu“.

Programově nebyli vyhraněně teoreticky definováni; při neustálém hledání vlastní identity spojovala je cesta poetického lyrismu, imaginace inklinující k abstrakci a reflexe dobové tísně ve smyslu vcítění se do osudu člověka a země, poznamenaných válečnou destrukcí. Ve své tvorbě předznamenávali důležité kapitoly dějin moderního umění, evropského informelu, body artu a umění akce šedesátých let.

První společnou výstavou se představili v roce 1947. Jejich spolková činnost byla přerušena a snaha o tvorbu v mezinárodním kontextu přetrhána po velmi krátké době již o rok později zničující situací v kultuře a celé společnosti.

Více informací a doprovodné programy ZDE.



Stálé expozice

Středověké umění v Čechách a střední Evropa 1200–1550

klášter sv. Anežky České

Dlouhodobá expozice umístěná v patře klášterního komplexu prezentuje na více než dvou stech exponátech z oboru malířství, sochařství a uměleckého řemesla proměny formy a funkce výtvarného díla během tří staletí. Exponáty provenienčně spjaté s českými zeměmi doplňují díla vytvořená v širším středoevropském regionu – zvláště Franky, Rakousy, Sasko – např. díly Hanse Pleydenwurffa, Albrechta Altdorfera, Hanse Hesseho či Lucase Cranacha staršího.

Více informací a doprovodné programy ZDE.


Staří mistři

Schwarzenberský palác

Expozice Staří mistři ve Schwarzenberském paláci představuje výběr nejvýznamnějších mistrovských děl ze Sbírky starého umění (Hans von Aachen, Petr Brandl, Matyáš Bernard Braun, Lucas Cranach, Adriaen de Vries, Albrecht Dürer, El Greco, Francisco José Goya, Hans Holbein, Jan Gossaert zvaný Mabuse, Jusepe de Ribera, Peter Paul Rubens, Bartholomaeus Spranger, Karel Škréta, Simon Vouet, Michael Leopold Willmann a jiní).

Její základní časový rámec tvoří období od 16. do 18. století vycházející z retrospektivního pohledu na předrenesanční tendence v umění gotiky a antická díla jako inspirační podnět pro renesanční a barokní umění. Expozice je pojata jako dialog mezi národními a mezinárodními impulzy, vlivy a změnami v duchu dialektiky forem, stylů a motivů. Z dramaturgického hlediska reflektuje narativní aspekty evropského umění od antiky až po osvícenství, dějinné souvislosti a nadčasovost mistrovských uměleckých děl v inovativní instalaci.

V rámci hlavního přístupu do Schwarzenberského paláce je obnoven původní vstup z Hradčanského náměstí přes nádvoří. Tři sály v přízemí jsou vyhrazeny pro příležitostné sbírkové expozice a dvě místnosti poslouží grafickým kabinetům.

Architektonické pojetí expozice koresponduje s její koncepcí: přízemí je pojato jako prolog expozice, první a druhé patro jako tematické panorama renesančního a barokního umění a půdní prostor je v nových souvislostech věnován sběratelství, tvorbě v malířství i sochařství, „skicáriu“ a kabinetní malbě.

Více informací a doprovodné programy ZDE.


1796–1918: Umění dlouhého století

Veletržní palác

Expozice vědomě a přirozeně spojuje domácí umění s tím zahraničním. Na rozdíl od předcházejících stálých expozic v Národní galerii nejsou do tohoto souboru začleněny žádné zápůjčky z jiných muzejních a galerijních institucí, které by doplňovaly mezery ve sbírkách. Cílem nebylo vytvořit další uměleckohistorický přehled a nově kodifikovat to zásadní, co bylo v průběhu 19. století v českých zemích vytvořeno. Takový přístup totiž zákonitě opomíjí díla, která se do sbírky dostala formou nákupů či darů z jiných evropských regionů a která také zásadně ovlivňovala lokální situaci a vývoj na umělecké scéně. Expozice tedy ukazuje, co Národní galerie v průběhu své více než dvěstědvacetileté existence shromáždila v širokém kontextu. Zastoupení jednotlivých autorů je tak přirozeně nerovnoměrné, od kompaktních a reprezentativních souborů po víceméně náhodné či příležitostné akvizice.

Konečný výběr reprezentuje více než čtyři sta padesát děl od 150 autorů ve třech hlavních kapitolách: Člověk, Svět a Ideje. Expozice zahrnuje vedle malby také sochařství. Volná plastika doprovází obrazy, veřejná plastika tvoří zvláštní oddíl, který s ohledem na vybraný přístup a dostupnost exponátů parafrázuje tři základní témata v oddílech Architektura, Pomník a Náhrobek.

Vedle sebe se tak na výstavě objevují umělci nejen odlišných uměleckých názorů, ale i příslušníci velmi rozdílných generací, například Josef Mánes vedle Pabla Picassa, Josef Navrátil vedle Bohumila Kubišty či Antonio Canova vedle Franze von Stucka. Díky tematickému členění expozice tak vznikla i celá řada menších skupin děl, která reprezentují samostatné obsahové celky, od vlastních podobizen, rodinných i oficiálních portrétů přes obrazy z kaváren, rušných městských bulvárů, jarních krajin či horských jezer po díla s náboženskou nebo mytologickou tématikou.

Výjimku ze záměru prezentovat pouze sbírkové exponáty NGP představují dvě instalace, které tvůrčím způsobem pracují s vizuálními médii 19. století. Zatímco architekt expozice Jiří Příhoda použil v tříkanálové projekci filmové materiály poskytnuté Národním filmovým archivem, designérský tým grafického Studia Najbrt zpracoval do impresivní koláže výtvarné plakáty, zapůjčené Uměleckoprůmyslovým museem v Praze, Archivem Národního divadla a Vojenským historickým ústavem Praha. Obě ryze současné intervence vyšly ze základní myšlenky expozice – přiblížit návštěvníkovi universum člověka 19. století. Staly se tak nedílnou součástí celého projektu a dokladem inspirativnosti výtvarného dědictví dlouhého století pro společnost 21. století.

Sbírková expozice chápe tzv. „dlouhé století“ odlišně než bývá obvyklé. Liší se datací – začátek expozice není spojen s událostmi Francouzské revoluce, ale se vznikem Společnosti vlasteneckých přátel umění 5. února 1796 v Praze, jejíž činnost byla pro rozvoj výtvarného umění v českých zemích zcela zásadní. V témže roce se otevřely první veřejné prostory, které své návštěvníky seznamovaly s důležitými díly domácího, ale i evropského výtvarného umění. Dalším významným počinem Společnosti vlasteneckých přátel umění bylo založení Akademie výtvarných umění o tři roky později. Praha tak měla podmínky pro to, aby se v následujících desetiletích častěji objevovala na umělecké mapě jako místo, které stále živěji reagovalo na nové podněty ze zahraničí. Středoevropský region získal další důležité kulturní centrum. Byla to právě díla z Obrazárny Společnosti vlasteneckých přátel umění, která vytvořila základ sbírek dnešní Národní galerie Praha. V roce 1902 založil císař František Josef I. Moderní galerii, jejíž akvizice významným způsobem rozhodly o bohatství a rozmanitosti kolekce umění první poloviny 20. století. Zcela zásadní počin představoval nákup sbírky francouzského umění československým státem v roce 1923.

Sledované období zahrnuje vlastně tři století, včetně toho, které skončilo teprve před nedávnem. Současný vztah k dějinám 19. století ale bývá ambivalentní, stejně blízký jako vzdálený. Nejen tehdejší společnost, ale i její kultura, včetně výtvarného umění, prošla výraznými změnami, které často zásadně ovlivňují i naší současnost. Na dnešní tak naléhavé a výrazné diskuse o problémech genderových či environmentálních by naopak člověk 19. století jen nechápavě hleděl. Přesto i to jsou otázky, které přinesla právě společnost dlouhého století. Do celé problematiky dnes také výrazně zasahují pokusy o odlišné vidění dějin umění, o další možná „čtení“ výtvarného umění minulosti. To vše je také charakterizováno určitým odklonem od tradičních národních škol, jak uměleckých, tak uměleckohistorických. V tomto smyslu se ocitáme v neobyčejně plodné a inspirativní debatě, která umožňuje i poměrně radikální změnu ve vyprávění „příběhu umění“.

Více informací a doprovodné programy ZDE.


1918–1938: První republika

Veletržní palác, 3. patro

Výstavní projekt má povahu střednědlouhé sbírkové expozice ve 3. patře Veletržního paláce, které je nově instalována ke stému výročí vzniku Československé republiky. Na základě sbírek Národní galerie Praha, doplněné o zápůjčky od jiných institucí či ze soukromých sbírek, bohatou a kosmopolitní tvorbu a umělecký provoz dvacetiletého období nezávislého Československa, mezi lety 1918-1938.

Expozice se opírá především o sbírky Národní galerie Praha, doplněné o zápůjčky z dalších institucí i soukromých sbírek. Neomezuje se na výtvarná umělecká díla, ale bude mít i mezioborové přesahy formou prezentace dalších kulturních a výtvarných oblastí první republiky (knižní tvorba, design, užitý grafický design,…).

Expozice, která pokrývá dvacetileté období po zrodu nezávislé Československé republiky, ukazuje formou jakési umělecké topografie první republiky rozmanitost tehdejší umělecké produkce i bohatý umělecký provoz. Projekt představuje umění první republiky očima tehdejšího uměnímilovného diváka prostřednictvím stěžejních galerií, uměleckých spolků a institucí a představuje významná kulturní centra mladého státu. V prvé řadě to je hlavní město, jakožto umělecké centrum s rušnou výstavní aktivitou představující nejen tvorbu domácích tvůrců, ale i to nejprogresivnější z celé Evropy. Dále to je Brno, Zlín, Bratislava, Košice a Užhorod. Součástí expozice jsou částečné rekonstrukce zásadních výstav, které se v těchto centrech v době první republiky konaly (výstava Tvrdošíjných, Výstava soudobé kultury v Brně, Poesie 32, První výstava Surrealistů v ČSR).

V daném časovém a prostorovém rámci projekt představuje významné události na poli výtvarné kultury v době tzv. první republiky, s důrazem na kosmopolitní a mnohonárodnostní charakter jejího území. Tento přístup si klade za cíl nejen představit s historickou věrností bohatství a rozmanitost kultury mladého státu, ale sloužit i jako poučení pro dnešní dobu, kdy neznalost minulosti má mnohdy za následek xenofobní postoje. Expozici bude provázet také bohatý edukativní i odborný doprovodný program.

Více informací a doprovodné programy ZDE.


1930–současnost: České moderní umění

Veletržní palác

Českou výtvarnou tvorbu po roce 1930 reprezentují díla Františka Muziky, Josefa Šímy, Jindřicha Štyrského, Toyen, Zdeňka Sklenáře, Jana Kotíka nebo Václava Bartovského. Expozice mapuje i umělecké tendence od 60. let do současnosti – informel, akční umění, novou citlivost i postmodernu.

Více informací a doprovodné programy ZDE.


Doprovodné programy k výstavám a studijní materiály

Přehled všech doprovodných programů k výstavám v Národní galerii naleznete ZDE.

Studijní materiály (ve formátu pdf) k výstavám (včetně již proběhlých výstav) najdete ZDE.


Bezplatné vstupné do Národní galerie Praha pro mladé

Národní galerie Praha otevírá zcela zdarma svoje stálé expozice pro mladé do 26 let.

Dlouhodobý záměr bezplatného vstupného pro mladou generaci se podařilo naplnit ve spolupráci s Komerční bankou, která vstupenky za tuto část návštěvníků uhradí. Nulové vstupné se vztahuje jak na české, tak zahraniční návštěvníky.


Programy pro děti a rodiny s dětmi

Cílem programů a služeb pro děti a rodiny s dětmi je otevřít prostor galerie pro vzdělávání v oblasti umění pro děti od nejmladšího věku a zároveň nabídnout galerii jako místo pro podnětné a zábavné trávení společného času pro celou rodinu. Na dětské návštěvníky a rodiny s dětmi je zaměřena široká nabídka výtvarných heren a dílen (ateliérů) a cílená propagace.

Pro návštěvu kdykoli během otevírací doby galerie jsou k dispozici pracovní listy a výtvarné pracovny ve vybraných objektech NG.

Přehled programů najdete ZDE.


Ostatní akce

Kurzy dějin umění – informace ZDE.


Otevřené výtvarné herny ve Veletržním paláci

Sledujte Národní galerie Praha dětem na Facebooku a neunikne vám nic z našich programů a aktivit pro děti, teenagery, rodiče i celé rodiny!


KONTAKT:
Oddělení vzdělávání / Education Department
Sbírka moderního a současného umění / Collection of Modern and Contemporary Art
Národní galerie Praha / National Gallery Prague
tel.: +420 224 301 003
e-mail: vzdelavani@ngprague.cz

https://www.facebook.com/NGPrague
https://www.facebook.com/NGPdetem
https://www.instagram.com/ngprague/
twitter.com/narodnigalerie
www.ngprague.cz

Jaroslav Kratochvíl: 10 klíčových objevů o učení

· 0 komentářů

Amanda Moritz-Saladino je manažerkou firmy Brainscape, která se zabývá vývojem úspěšného online systému podporujícího paměťové učení fakt. Není divu, že rozumí fungování paměti a sleduje nejnovější vývoj kognitivních věd. Určitě bude užitečné, seznámíte-li se s jejím výčtem Deseti významných objevů o učení, který publikovala ve firemním blogu. [1]



Zdroj:Spomocník, 5. 3. 2018. Článek vznikl jako studentská práce.


1. Více informací neznamená více učení

Mozek je schopen zpracovat docela velké množství informací a smyslových vstupů, ale nic se nemá přehánět. Existuje strop, který když překročíte (např. vlivem multitaskingu), nastává kognitivní přetížení. Naše mysl prostě nedokáže rozdělit pozornost mezi všechny přicházející podněty. Učitel by měl vzít tuto skutečnost v úvahu při předkládání nového učiva. Je třeba, aby bylo vhodně strukturováno, orientováno na předchozí zkušenosti a zbaveno nepodstatného.


2. Mozek je vysoce dynamický orgán

Všechny naše znalosti jsou uloženy v neuronových sítích, jsou zakódovány do podoby shluků spojení mezi neurony (synapse). Tyto shluky jsme schopni ovlivňovat – můžeme je posilovat, oslabovat, budovat nové, nebo mohou zaniknout. Je to dynamický proces, který je zvláště prudký v mládí a s rostoucím věkem se zpomaluje. Tento jev se nazývá neuroplasticita. Poznání toho, jak funguje, má významný dopad na schopnost učit se.


3. Emoce ovlivňuje schopnost učit se

Celkový emoční stav jedince může mít velký vliv na to, jak dobře se učí novým věcem. Stres, obavy nebo nepříjemný pocit mohou zvyšovat negativní emoce a nechuť se vzdělávat. Limbický systém (emocionální část mozku) má schopnost povolit nebo zastavit přístup k paměti. Při stresu nebo úzkosti se možnost zpracovat nové informace zastavuje, což ztěžuje nebo znemožňuje učení. Opačně fungují emoce pozitivní. Ty lze ve studentech vzbuzovat třeba záměrnou motivací, povzbuzováním zvídavosti a talentu, monitorováním úspěchů, či prezentováním vlastních zkušeností.


4. Chyby jsou nezbytnou součástí učení

Neúspěch či selhání není nic špatného, měl by se stát přirozenou součástí učení. Výzkumy naznačují, že není vhodné se při učení něčeho nového zaměřovat na chyby, protože to zvyšuje pravděpodobnost jejich opakování. Daleko lepší je soustředit se na to, jak správně úkol provést. Souvisí to s aktuálně probíhající diskuzí nad tím, zda má výuka podporovat kreativitu a řešení problémů.


5. Mozek potřebuje nové podněty

Vědci zjistili, že nové podněty aktivují dopaminový systém v mozkovém kmeni a vysílají neurotransmiter na různá místa celého mozku. Dopamin je znám pro svou zásadní roli při vzniku pocitu „euforie“, ale současné výzkumy poukazují na to, že též způsobuje stav „gimme more“ („dej mi více“, „chci získat více“). [2] Dopamin povzbuzuje motivaci člověka a aktivuje mozek k získávání nových a odlišných informací. Jednou z cest je smysluplné zapojení moderních digitálních technologií do výuky a domácí přípravy studentů.


6. Styly učení neexistují



Termín „učební styly“ se používá v souvislosti s formou učení, kterou student preferuje. Výzkumy ale ukazují, že studenti dosahují rovnocenné úrovně bez ohledu na to, jakou formu učení zvolí. Pozornost bychom měli věnovat spíše nadání a existujícím schopnostem studentů, které pomáhají uspokojit jejich emocionální a sociální potřeby a mají pozitivní vliv na učení.


7. Mozek funguje na principu „použijte to, nebo to ztratíte“


Nepoužívané informace v mozku jsou často ztraceny, protože neurální dráhy se časem oslabují. Výzkum zjistil, že mozek vytváří více buněk, než potřebuje, a přežívají pouze ty, které jsou stimulovány chemickými a elektrickými podněty, zbytek pak umírá. Mozek musí pravidelně stimulovat danou cestu v mozku, aby tyto buňky zachoval, proto je celoživotní učení tak důležité.


8. Učení je sociální

Zatímco někteří vybraní jedinci se mohou dobře učit pouze z knih, většina lidí k témuž potřebuje sociální prostředí. Již od dětství se lidé nejčastěji učí lépe prostřednictvím společenských podnětů, vybavují si a napodobují akce nebo slova jiných osob. Socializace má i další výhody. Spolupráce s vrstevníky nabízí studentům přístup k různorodému spektru zážitků a vyžaduje použití téměř všech smyslů, což vytváří větší aktivitu v celém mozku a zlepšuje dlouhodobou paměť. Skupinová práce, která využívá silných stránek svých členů a dává každému prostor vyniknout, je možná účinnější, než si myslíme. Aktivní multisenzorický příjem informací a pozitivní sociální interakce zvyšují efektivitu zpracování informací a trvanlivost jejich zapamatování.


9. Pro úspěšné učení je nezbytný zdravý vývoj kognitivních schopností


Všichni jsme se narodili s vrozenou schopností rozeznávat vzory. Vedle známých stadií vývoje dítěte Jeana Piageta lze nahlížet na kognitivní vývoj dítěte též podle tzv. modelu zpracování informací, který používá pouze 2 stadia: 2–5 let (rozvíjí se pozornost, krátkodobá a dlouhodobá paměť) a 5–7 let (přidává se schopnost řešení problémů, využití kognitivních schopností k dosažení cílů, logika, zpracování zvuku). [3]

Významný vliv na učení mají kognitivní schopnosti, které existují dokonce již od narození. Pro úspěch v životě je důležité tyto přirozené schopnosti (talent) rozeznat a rozvíjet. Kombinace poznávání nového učiva s vrozenými schopnostmi, strukturovaná praxe a opakování může pomoci při vytváření nových myšlenek a poznávání nových pojmů.


10. Učení může ovlivňovat strukturu mozku

Struktura a funkce mozku jsou vzájemně propojeny a nemůžeme je rozvíjet odděleně. Funkce může být zdokonalována pouze společně se strukturou. Například neurony aktivované během vnímání a akce se překrývají. Učitelé, kteří zapojí obě cesty, tj. umožní žákům výukový obsah nejen přijímat, ale též se aktivně zapojit do jeho osvojení, dovedou učení zrychlit, protože se neuronům dostává dvojnásobné pozornosti a cvičení.


Výše uvedené body potvrzují nutnost změny ve školních kurikulárních dokumentech i legislativě. Zároveň poukazují na nezbytnost zavedení informačních technologií podporujících individualizaci či personalizaci ve vzdělávání. Opomenout nemůžeme ani proměnu samotného učitelského povolání, tedy učitelů, kteří jsou jistě schopni se aktivně účastnit transformace školství, pokud k tomu budou mít odpovídající podmínky.



___________________________________


[1] - MORITZ-SALADINO, Amanda: The 10 Biggest Breakthroughs in the Science of Learning. 2017. [cit. 2018-2-4]

[2] - POLDRACK, Russell: Novelty and Testing: When the Brain Learns and Why It Forgets. 2010. [cit. 2018-2-4

[3] - Cognitive Stages for Child Development. 2017. [cit. 2018-2-4]




Čas Probuzení – osnovy neexistují!

pondělí 10. února 2020 · 0 komentářů

Už nějaký ten pátek jsem měl v plánu napsat článek a zároveň výzvu s jasným obsahem: „Lidi, sakra, osnovy už neexistují!“ Ale realita předčila obrazy v mé hlavě.

Zdroj: Tajný učitel, blog autora 19. 1. 2020

Zadal jsem klíčové slovo „osnovy“ a vždy jedno české médium – iDNES, Lidovky, DVTV a Českou televizi (další už jsem pak radši ani nevyhledával…). Všechna použila v poslední letech slovo osnovy ve spojení s českým školstvím, mnohdy v roce 2019, Česká televize dokonce v pátek 17.listopadu 2020 v souvislosti s výukou o Janu Palachovi.

Co se stalo? Proč to tak je? Píší texty pouze starší lidé, kteří mají v hlavách tolik zaryté slovo osnovy, že ho používají v kontextu, kam už dávno nepatří?

Text tak slouží spíše neučitelům, kteří by po patnácti letech měli zjistit, že osnovy už neexistují a byly nahrazeny Rámcovým a školními vzdělávacími programy. Co to je? Jaký je rozdíl mezi osnovami a novými programy?

Osnovy byly papíry a systém, kdy stát určil obsah učiva, které se pak muselo odučit ve třídách. A důraz je vážně kladen na spojení „odučit“. Šlo o klasickou centralizaci a v dobách minulých i o propagandu a vychování socialistických občanů už od raného věku. Výhodou pochopitelně bylo, pokud žák přešel z jedné školy na druhou, neměl mít problémy s adaptací z pohledu učiva, protože všechny školy probíraly to samé zhruba ve stejný čas. V září revoluci v Rusku, v březnu "osvobození" Prahy sovětskou armádu a v červnu bratrskou pomoc…

Co máme místo osnov? Stát zmenšil svou úlohu a nyní máme dvě úrovně dokumentů – státní a školní. Státní pokrývá Rámcový vzdělávací program a školní úroveň školní vzdělávací program konkrétní školy (častěji se používají zkratky RVP a ŠVP). Celý systém je zpracován tak, že stát určí minimum, které škola musí zvládnout naučit, zbytek si škola může doplnit podle sebe. Navíc stát neurčuje témata, ale výstupy v podobě kompetencí. Nikde tak není napsáno, co má učitel učit, ale jaké dovednost má žák mít. Jak k tomu učitel dojde, je čistě soukromá věc. Některé téma je tak možné naprosto osekat, abych se mohl věnovat tématu s podle mě vyšší prioritou. Dokonce není problém přeházet učivo, a to nejen například z konce ročníku na listopad, ale dokonce mezi jednotlivými ročníky. V praxi znamená, že jsem to já, kdo rozhodne, co se budou učit šesťáci, a můžu jim do šestého ročníku dát učivo, které bylo v osnovách klidně až pro osmý ročník.

Pravěk, nejdelší období lidských dějin, má tak tři výstupy pro úroveň základní školy. Jeden z nich například zní „charakterizuje život pravěkých sběračů a lovců, jejich materiální a duchovní kulturu“. A to, pokud budu chtít, zvládnu za jednu hodinu s tím, že stihnu dát studentům samostatnou práci na patnáct minut. U starověku nenajdete nic o Sýrii, Mezopotámii a dalších státních útvarech. Co mám žáky naučit? Žák „rozpozná souvislost mezi přírodními podmínkami a vznikem prvních velkých zemědělských civilizací“. Kam tím mířím? Za prvé, pokud učitel chce, může učit moderní dějiny v šestce nebo v prváku na střední škole, a učit pozpátku, to znamená jít od moderních dějin k pravěku. Nebo za druhé, a to je důležité, nemůže se vymlouvat, že nestíhá a na moderní dějiny nezbývá čas, protože je toho „v osnovách hodně“. Úkolem je postupovat tak, abych stihl to podstatné = moderní dějiny. Protože pravěk, starověk a velkou část středověku může stihnout v jednom roce. Stačí chtít. A myslet.

Mohl bych psát dál o kompetencích, mezipředmětových vztazích, ale nechci nikoho zahltit příklady a informacemi na první pohled zbytečnými. Jde především o základní a jednoduché informace, které jsem se pokusil vysvětlit.

Jednoduché shrnutí:
– osnovy neexistují přes patnáct let
– stát určuje přes RVP pouze povinné minimum v podobě dovedností, které má žák umět
– každá škola má dále svobodu udělat si na základě RVP svůj vlastní plán, profilovat se
– učitel je v současném systému svobodný jedinec, který může volit jakékoliv metody, může přidávat témata, přeskakovat je, rozhodne, co a kdy bude učit

Celý text s ukázkami najdete ZDE.



Dagmar Šafránková: Pedagogika

sobota 8. února 2020 · 0 komentářů

Publikace slouží k základní orientaci v pedagogice jako moderní vědě. Je koncipována jako učebnice základů pedagogiky a didaktiky s úvodem do sociální pedagogiky, pedagogického výzkumu a diagnostiky žáka. Poskytuje nové pohledy na výchovu a vzdělávání a otevírá prostor k rozvoji samostatného pedagogického uvažování.

Základním cílem učebnice je především podporovat tvořivost a prostřednictvím variabilních úkolů a otázek umožnit reflexi vlastního učení. Nejde tedy o pouhé zvládnutí teorie poznání z oblasti výchovy a vzdělávání, ale především o hledání jeho smyslu a vývoje v různých kontextech.

Naučíte se:
– porozumět pedagogice jako vědě o člověku
– pochopit proměny pedagogiky v 21. století s ohledem na digitalizaci vzdělávání a okolního světa
– používat kritické myšlení při hodnocení změn, inovací a situací v pedagogickém procesu

Druhé vydání knihy reaguje na současné proměny výchovy a vzdělávání v souvislosti s koncepty Průmysl 4.0 a Práce 4.0. Do textu jsou zařazeny nové informace a úkoly, které potvrzují nezbytnost změn v tomto ohledu.

Kniha je určena především studentům středoškolského pedagogického vzdělávání a studujícím učitelství na pedagogických i jiných fakultách, ale také začínajícím učitelům, vychovatelům a všem ostatním, kteří mají touhu po vědění a zajímá je putování pedagogickou teorií a praxí.

Obsah knihy a další informace najdete ZDE.

Každý sám a vlastním tempem. Jak může fungovat blended learning?

pátek 7. února 2020 · 0 komentářů

Pokud vstoupíte do třídy v Eastern Senior High School v americkém Washingtonu, pravděpodobně spatříte neočekávanou scénu. Studenti totiž nesedí klasicky ve školních lavicích a neposlouchají frontální výuku svého učitele, nýbrž se individuálně věnují své práci – na notebooku si pravděpodobně procházejí jednu z audio lekcí, kterou pro ně jejich učitel připravil. Každý sám a každý ve svém vlastním tempu.

Zdroj: Markéta Popelářová, Magazín Perpetuum 12. 1. 2020

Jak je možné něco takového uskutečnit? A proč blended learning učitelům i studentům vyhovuje?

Pro zavedení takového typu výuky se učitel nemůže rozhodnout ze dne na den, jelikož je nutné dopředu rozmyslet celý koncept vyučování a připravit potřebné materiály (například video lekce).
Výuka však očividně přináší nepřehlédnutelná pozitiva. Studenti se nemusí bát, že by kvůli několika zameškaným hodinám nebyli schopní pochopit navazující učivo. Video obsah jim také umožňuje si lekci v případě potřeby pozastavit nebo přehrát vícekrát za sebou. Pokud část lekce již znají, mohou některý obsah samozřejmě i přeskočit.

Radikálně se tím mění role učitele, který již není přenašečem informací, nýbrž jen moderátorem učebního procesu a pomocníkem v případě nesnází. „Instrukce studentům předávám prostřednictvím videa, což mi umožňuje s nimi pracovat v malých skupinkách a přímo odpovídat na jejich otázky,“ popisuje koncept vyučování Kate Gaskill, učitelka dějepisu. Líbí se jí také, že díky e-learningu a kontrolním úlohám na papíře má přesnou představu o tom, v jaké fázi lekce se její žáci nacházejí.
Výuka se neodehrává jen prostřednictvím videí, některé úlohy studenti vypracovávají ve dvojicích, spolupracovat a pomáhat si mohou například při řešení matematických úloh na tabuli.

Krok za krokem, každý jiným tempem, ale přeci jen všichni společně si studenti procházejí učivo, které by za normální situace bylo předáváno frontálně. Zkušenost z Eastern Senior High School ukazuje, že blended learning může být vhodným řešením situace, kdy se v jedné třídě vyskytují žáci s výrazně odlišným tempem učení. Podle tamějších učitelů také se zavedením tohoto způsobu výuky významně klesl množství stresu, které studenti zažívali.

Jak by se v takovém prostředí pracovalo vám? Jaké riziko podle vás zvolený způsob vyučování přináší? Podívejte se na videu, jak blended learning funguje v praxi:


Převzato z: edutopia.org

Bořivoj Brdička: Jak vypadá na kompetence orientovaná výuka?

čtvrtek 6. února 2020 · 0 komentářů

Dnes často skloňovaným trendem (včetně naší Strategie 2030+) je výuka orientovaná na kompetence. O výsledcích The Canopy projektu v tomto směru informuje hlavní autorka výzkumné zprávy [1], vědecká pracovnice Christensen Institute Chelsea Waite. Její hlavní zjištění by pro nás mohla být poučná.

Zdroj: web RVP 20. 1. 2020. Článek je součástí Učitelského spomocníka na adrese http://spomocnik.rvp.cz

Na rozdíl od personalizace existuje u výuky orientované na kompetence mnohem větší konsenzus o tom, co to znamená. Chelsea pracuje se sedmibodovou definicí projektu CompetencyWorks vedeného iNACOL (nově Aurora Institute):

1. Žáci jsou soustavně vedeni k tomu, aby dělali důležitá rozhodnutí ohledně svého učení – co se budou učit, jak budou aplikovat a demonstrovat výsledky.

2. Hodnocení je smysluplná, pozitivní a posilující zkušenost žáků s učením, jež přináší včasné, relevantní a motivující důkazy.

3. Žáci dostávají včasnou a diferencovanou podporu podle svých individuálních vzdělávacích potřeb.

4. Žáci postupují na základě důkazů o mistrovství, nikoli v závislosti na době ve škole strávené.

5. Žáci se aktivně učí různými způsoby a různou rychlostí.

6. Strategie k zajištění rovnosti všech žáků jsou zakořeněny v kultuře i ve struktuře a pedagogice škol včetně celých vzdělávacích systémů.

7. Očekávané výsledky učení (znalosti, dovednosti) jsou jasně definované, transparentní, měřitelné a přenositelné.

Poznámka: Zde použitý výraz „mistrovství“ u nás není běžně užíván. Zato metodika na něm založená („mastery learning“) se používá většinou s původním anglickým názvem. Mistrovství je třeba chápat jako dosažení požadovaných výukových cílů.

Výzkum se pokoušel sledovat, které komponenty definice školy skutečně aplikují. A ukázalo se, že většina škol, které o sobě tvrdí, že praktikují na kompetence orientovanou výuku (53 %), všechny indikátory nenaplňuje. Přestože poměrně hodně škol poskytuje žákům možnost různými způsoby demonstrovat mistrovství (75 %), mnohem méně jich disponuje jasnou definicí, jak má mistrovství vypadat (47 %), a ještě méně jich má komplexní flexibilní systém hodnocení pokroku žáků založený na prokázání dosažení požadovaných cílů (40 %). Jinými slovy, dosud se neprosadila organizace výuky, při níž je skutečný postup založený na výsledcích hodnocení žáků (podmínka opravdové personalizace). I při nesplnění podmínek má dnes žák většinou možnost pokračovat.

To znamená, že většina žáků postupuje výukovým procesem po stejné cestě a stejnou rychlostí. Jenže právě technologiemi podporovaná složka kombinované výuky je přímo předurčena k tomu, aby pomohla tuto praxi změnit. Jedním z indikátorů naznačujících, že je personalizovaná na kompetence orientovaná výuka úspěšně zavedena, může být třeba existence věkově diferencovaných tříd.

The Canopy projekt Christensen institutu ukazuje, kudy by se měl ubírat další výzkum v této oblasti. Je třeba zkoumat vliv technologií na výukový proces, hlavně to, jak přispívají k dosažení dnes preferovaných kompetenčně orientovaných cílů. Školy nutně potřebují získat zpětnou vazbu a dozvědět se třeba i nepříjemnou pravdu, když se jejich tvrzení o úspěšné personalizaci či výuce orientované na kompetence nezakládají na pravdě.


Citace a použitá literatura


[1] - Waite, Chelsea: What does it really mean to be competency-based?. 2019. [cit. 2019-12-15]. Dostupný z WWW: https://www.christenseninstitute.org/blog/what-doe...

Tento článek je zařazen do seriálu The Canopy Project.

Ostatní články seriálu:
Modely kombinovaných forem výuky po šesti letech


Související články:

Tvořivé myšlení jako základ kompetencí pro 21. století (Bořivoj Brdička)




Petr Pabian: Jak učinit kompetence skutečným cílem vzdělávání

středa 5. února 2020 · 0 komentářů

Vstupní text pro Strategii 2030+ deklaruje, že prvním ze dvou hlavních cílů strategie vzdělávání má být zaměřit se „více na získání kompetencí potřebných pro aktivní občanský, profesní i osobní život“ (SC1) (1). Přitom důraz na získání klíčových kompetencí položila už Bílá kniha v roce 2001. Následně i RVP pro základní vzdělávání ustavil klíčové kompetence (dále KK) jako cíl vzdělávání. Proč se tedy po dvou desetiletích, kdy jsou kompetence v českém vzdělávání prioritou, musí i nová strategie stále zaměřovat „více na získání kompetencí“?

Zdroj: Divoká karta 10. 6. 2019

Výchozí text ke Strategii 2030+ sice poskytuje odpověď, ovšem pouze nechtěně: když totiž píše o „obsahu a způsobu vzdělávání“ (SL1), nemluví už o osvojování kompetencí, nýbrž o učivu, které je potřeba „probrat, procvičovat, vyhodnocovat“, a dokonce o „ověřování znalostí“. Výchozí text strategie v tomto ohledu vlastně kopíruje stávající RVP a výchozí Bílou knihu z roku 2001, podle nichž je cílem vzdělávání osvojení klíčových kompetencí a učivo prostředkem k tomuto osvojení. Kompetence byly sice deklarovány jako cíl, avšak nestaly se pevnou součástí průběhu vzdělávání, a především ne jeho hodnocení (2). Například povinné výstupy v RVP ZV jsou založeny na osvojení oborového učiva, stejně jako klíčové přijímací zkoušky na SŠ a státní maturity.


Cílem vzdělávání zůstává to, co se hodnotí

Pokud se však nehodnotí deklarované cíle vzdělávání, stane se v praxi cílem vzdělávání to, co se hodnotí. V českém vzdělávání tak často praktickým cílem zůstává oborové učivo, navzdory dvěma desetiletím snah zaměřit se více na klíčové kompetence. Ty naopak zůstávají zhusta na okraji pozornosti, jak opakovaně upozorňuje Česká školní inspekce: „Jedním z častých problémů, které souvisejí s naplňováním (závazného) kurikula v českých základních školách, je rezignace na rozvoj KK u žáků. Ve výuce jsou KK často buď zcela opomíjeny, nebo jsou rozvíjeny většinou nezáměrně či intuitivně. Často, pokud jsou KK u žáků rozvíjeny, není jejich rozvoj nijak reflektován, hodnocen. Pro KK neexistují, na rozdíl od ostatních prvků kurikula základního vzdělávání, obecně dostupné nástroje hodnocení. Hodnocení dosahování KK u žáků je v pravomoci jednotlivých škol, ovšem reálně jen málo škol věnuje hodnocení KK pozornost (3).“

Navíc bohužel postrádáme jasnou evidenci o tom, jak učivo napomáhá osvojování kompetencí. Dosavadní český pedagogický výzkum nedokáže zodpovědět například klíčovou otázku, zda je některé učivo nezbytné pro osvojení kompetencí, a tudíž ani neposkytuje jasné podklady pro to, co by se mělo stát společným jádrem vzdělávání. Podobně chybí evidence o tom, kdy je které učivo vývojově nejvhodnější zařadit a kdy tedy stanovit případné „uzlové body“. Nikoliv náhodou expertní anketa pro revizi RVP ukázala, že většinová podpora existuje pouze pro dva uzlové body: po ukončení ZŠ a SŠ (a tam jen velmi těsně) (4).

Ze zkušeností posledních dvou desetiletí a z nedostatku evidence podle mě vyplývá, že pokud skutečně bude cílem Strategie 2030+ posílit zaměření vzdělávání na získání kompetencí, musí se kompetence jasně a pevně zakotvit také v obsahu a způsobu vzdělávání (SL1). Kromě toho, že by přijímačky na SŠ a státní maturita měly primárně ověřovat osvojení kompetencí (5), je potřeba při revizi rámcových vzdělávacích programů umožnit, že budou postaveny nikoliv na učivu, nýbrž na rozvoji kompetencí.


Otevřít prostor pro pokusné ověřování obsahu a způsobu vzdělávání

Není však potřeba provést okamžitou revoluci, protože školský zákon umožňuje učinit tento krok v režimu pokusného ověřování (§ 171/1 zákona 561/2004). Za dobu trvání pokusného ověřování by bylo možné shromáždit zkušenosti s touto podobou kurikula a průběžně vyhodnocovat, které obsahy a způsoby vzdělávání vedou k osvojování „kompetencí potřebných pro aktivní občanský, profesní i osobní život“. Pokusné ověřování také zajistí možnost srovnání s výsledky tradičního kurikula, ve kterém zůstane učivo prostředkem k ověření kompetencí.

Toto pojetí RVP by posílilo roli kompetencí nejen jako cíle, ale také jako „obsahu a způsobu“ vzdělávání. Kompetence by pak už nemohly být upozaďovány tím, co mělo zůstat pouhým prostředkem. Není potřeba svazovat profesní učitelskou autonomii centrálním předepisováním učiva – a není to ani žádoucí, protože chybí evidence o tom, které učivo by bylo nejlepší předepsat a kdy.

Pokusné ověřování umožní zapojeným školám tvůrčí rozvinutí aktivních přístupů ke vzdělávání, a to nejen s využitím různorodého učiva, ale včetně přístupů neopírajících se o učivo, což už také předpokládala Bílá kniha. Například k osvojení kompetencí pro aktivní občanský život bude možná důležitější než učivo zažívat školní komunitu jako „demokratické společenství rovnoprávných partnerů“, pro kompetence v oblastech trvale udržitelného rozvoje a osobního zdraví zase mohou být významnější „činnosti v přírodním prostředí“, a vedle vyučování najde své místo i „rehabilitace hry“ (6).

Avšak namísto toho dodnes převládá důraz na učivo, které se ani po dvou desetiletích nestalo „pouhým“ prostředkem. Pokud se Strategie 2030+ má opravdu zaměřit „více na získání kompetencí“, nemůže zůstat jen u probírání, procvičování a ověřování učiva, jak bohužel činí výchozí text. Může však otevřít prostor pro pokusné ověřování obsahu a způsobu vzdělávání, které budou jednoznačně cíleny na získání kompetencí.


________________________________


(1) Veselý, Arnošt: Příprava hlavních směrů vzdělávací politiky ČR 2030+: shrnutí dosavadní práce. 29. 4 .2019.
(2) Viz raná studie po zavedení RVP: Straková, Jana. Disertační práce MU, Brno 2008.
(3) Česká školní inspekce: Analýza zahraničních systémů hodnocení klíčových kompetencí a systémů hodnocení netestovatelných dovedností se souborem doporučení pro školní hodnocení klíčových kompetencí RVP ZV a externí hodnocení školní podpory rozvíjení klíčových kompetencí RVP ZV. Praha: ČŠI, 2018, s. 9.
(4) http://www.nuv.cz/file/839_1_1/;
(5) Pro to se vyslovil i ministr školství Plaga: https://zpravy.aktualne.cz/domaci/o-budoucnosti-deti-nesmi-rozhodovat-jeden-test-ale-studijni/r~ee00cb722bc111e990fd0cc47ab5f122/
(6) Kotásek, Jiří a kol. Bílá kniha: národní program vzdělávání. Praha: MŠMT, 2002, s. 15 a 48.


ČŠI: Současné nastavení RVP zhoršuje kvalitu vzdělávání

úterý 4. února 2020 · 0 komentářů

Česká školní inspekce konstatovala již v roce 2018: „Jakkoli rámcové vzdělávací programy stanovují tzv. očekávané výstupy, kterých by měli v jednotlivých vzdělávacích oborech či oblastech všichni žáci dosahovat, skutečnost je dramaticky odlišná, resp. velmi špatná.“

Zdroj: Česká škola 13. 12. 2018

Na základě zjištění České školní inspekce lze konstatovat, že např. v českém jazyce dosáhli všichni žáci očekávaných výstupů dle RVP pouze v 6,42 % škol a v matematice dokonce jen v 0,62 % škol. Podobně na tom byly také další vzdělávací obory, jako je dějepis (2,6 % škol), zeměpis (1,32 % škol) nebo fyzika (1,25 % škol). Tyto výsledky však nelze vnímat tak, že většina našich škol a učitelů je nekvalitních. Problém leží jinde. Jedním z hlavních důvodů tohoto stavu je skutečnost, že rámcové vzdělávací programy jsou velmi předimenzovány a obsahují příliš velký objem povinného vzdělávacího obsahu, který navíc v minulých letech stále narůstal,“ konstatuje ve své zprávě Česká školní inspekce.

Důležitým předpokladem pro přijímání efektivních opatření přispívajících ke zvyšování kvality vzdělávání každého dítěte, žáka i studenta (dále jen „žák“) je průběžné a systematické hodnocení kvality vzdělávání na úrovni škol a školských zařízení i na úrovni vzdělávací soustavy. Externí hodnocení kvality a efektivity vzdělávání v České republice zajišťuje Česká školní inspekce. Ta prostřednictvím svých evaluačních aktivit propojujících zjištění a informace z různých typů inspekční činnosti (prezenční inspekční činnost, národní zjišťování výsledků, mezinárodní šetření výsledků vzdělávání typu PISA apod.) poskytuje důležité a v praxi využitelné informace o výkonnosti tuzemské vzdělávací soustavy i jejích jednotlivých složek.

Nejdůležitějším, souhrnným kompendiem zjištění, závěrů a doporučení týkajících se kvality a efektivity vzdělávání v České republice v příslušném školním roce je pak každoročně vydávaná výroční zpráva České školní inspekce. Zprávu za školní rok 2017/2018 Česká školní inspekce zveřejnila na svých webových stránkách dne 12. prosince 2018.


Povinný obsah vzdělávání a jeho vlivy

Výroční zpráva České školní inspekce za školní rok 2017/2018 reflektuje kvalitu vzdělávání z nejrůznějších úhlů pohledu, mezi něž patří také vzdělávací výsledky, kterých žáci dosahují, a faktory, kterými jsou tyto výsledky ovlivněny. Jedním z nejdůležitějších faktorů, které mají vliv na celkový průběh vzdělávání i na výsledky žáků, je nastavení povinného obsahu vzdělávání prostřednictvím příslušných rámcových vzdělávacích programů (dále i „RVP“).

Rámcové vzdělávací programy mají vliv na to, jak školy a jejich učitelé pracují, jaké metody a formy vzdělávání pedagogové volí, jaká pozornost je jednotlivým vzdělávacím tématům věnována i na to, jaká ve školách panuje atmosféra a jak se žákům i učitelům během vzdělávacího procesu daří.

Výroční zpráva České školní inspekce obsahuje množství kvalitativní dat a informací pohlížejících na tuzemské vzdělávání také z jiných úhlů. Vzhledem k připravovaným revizím rámcových vzdělávacích programů však Česká školní inspekce považuje za vhodné diskutovat o kvalitě vzdělávání právě z pohledu povinného vzdělávacího obsahu, který určuje stát.

Jakkoli rámcové vzdělávací programy stanovují tzv. očekávané výstupy, kterých by měli v jednotlivých vzdělávacích oborech či oblastech všichni žáci dosahovat, skutečnost je dramaticky odlišná, resp. velmi špatná. Na základě zjištění České školní inspekce lze konstatovat, že např. v českém jazyce dosáhli všichni žáci očekávaných výstupů dle RVP pouze v 6,42 % škol a v matematice dokonce jen v 0,62 % škol. Podobně na tom byly také další vzdělávací obory, jako je dějepis (2,6 % škol), zeměpis (1,32 % škol) nebo fyzika (1,25 % škol). Tyto výsledky však nelze vnímat tak, že většina našich škol a učitelů je nekvalitních. Problém leží jinde.

Jedním z hlavních důvodů tohoto stavu je skutečnost, že rámcové vzdělávací programy jsou velmi předimenzovány a obsahují příliš velký objem povinného vzdělávacího obsahu, který navíc v minulých letech stále narůstal. Důsledkem pak je to, že učitelé ve školách stihnou příslušná témata s žáky pouze tzv. probrat, a to ještě s velkými časovými obtížemi. Prostor na prohlubování a rozvíjení učiva, aktivnější roli žáků nebo uplatňování aktivizujících forem a metod výuky (např. týmové řešení problému, badatelsky orientovaná výuka, experimentální činnosti apod.) už nezbývá. Přitom je zřejmé, že jiné než ty klasické výukové metody mají mnohdy větší dopad a jejich prostřednictvím lze žáky přivést k lepším vzdělávacím výsledkům.

Předimenzovanost rámcových vzdělávacích programů spolu s vysokými počty žáků ve třídách však do značné míry nutí učitele vyučovat po většinu času pouze tzv. frontálně, protože jinak by všechna povinná vzdělávací témata nemohli stihnout pokrýt. Snaha učitelů zvládnout předimenzovaný obsah RVP tak vede k převaze takových forem práce, které ovšem nejsou za všech okolností těmi nejúčinnějšími. Ze zjištění České školní inspekce vyplývá, že učitelé ve třídách výrazně dominují a žáci jsou pak méně aktivní, výuku se nedaří individualizovat, ve vyučovacích hodinách nejsou cíleně rozvíjeny postoje a dovednosti žáků, dominantní je zaměření na znalosti a chybí systematická podpora a rozvoj funkčních gramotností žáků.

Z dalších negativních vlivů současné podoby RVP na učitele, které jsou patrné z šetření České školní inspekce, lze zmínit např. tlak na využívání moderních metod a technologií, kterým pedagogové ovšem mnohdy příliš nerozumí nebo je i odmítají, nátlak ze strany rodičů, nátlak směrem k naplňování cílů stanovených školou nebo nátlak z hlediska důsledného naplňování vzdělávacího obsahu stanoveného pro vyučovaný předmět. To vše pak mnohdy vede k uplatňování zbytečně direktivního způsobu výuky, který nejen že nemá adekvátní dopad na kvalitu vzdělávání a dosahované vzdělávací výsledky, ale v důsledku snižuje i motivaci žáků a také dobrý pocit z práce u učitelů. Je přitom prokázáno, že čím je učitel spokojenější, tím lepších výsledků jeho žáci dosahují.

V kontextu deformací, které současná podoba RVP vnáší do vzdělávacího procesu a práce učitelů, lze hovořit také o negativních vlivech na žáky. Ze zjištění České školní inspekce vyplývá, že jejich vztah ke škole není příliš pozitivní, do školy chodí neradi, mají pocit, že je kolektiv nepřijímá, komplikovaně si nacházejí kamarády, připadají si často jako outsideři, cítí se osaměle, nepociťují sounáležitost se školou a naopak pociťují poměrně vysokou míru obavy z nejrůznějších faktorů, které jsou se školním vzděláváním spojeny. To vše komplikuje jejich vzdělávání, a přitom i zde platí, že ti žáci, kteří se ve škole cítí dobře, dosahují lepších vzdělávacích výsledků.

Jakkoli jsou výše popsané projevy nevhodného nastavení rámcových vzdělávacích programů celoplošným, systémovým problémem, jeho význam se ještě zvyšuje při porovnávání situace na základních školách a na středních školách a zejména při pohledu do jednotlivých krajů.


Doporučení České školní inspekce

S ohledem na velký vliv rámcových vzdělávacích programů na průběh vzdělávání v českých školách a na výsledky, kterých žáci dosahují, je diskuzím o povinném vzdělávacím obsahu třeba věnovat mnohem větší pozornost než doposud, a to právě v tomto období, kdy mají být zahájeny práce na revizích rámcových vzdělávacích programů. Ty by měly po všech stránkách odrážet požadavky na vzdělání ve 21. století a podle nich stanovovat vzdělávací cíle na jednotlivých stupních.

Za nejdůležitější proto Česká školní inspekce považuje vymezit, co je jádrem vzdělávání a co jeho nadstavbou, a stanovit povinný obsah vzdělávání pro každého žáka tak, aby reflektoval výzvy současnosti i budoucnosti. Při revizích rámcových vzdělávacích programů je potřeba důsledně uvažovat také nad vztahem mezi oborovými znalostmi, funkčními gramotnostmi a klíčovými kompetencemi, a posilovat právě onu aplikační složku (gramotnosti, kompetence) ve vzdělávání.

Zároveň je třeba pro optimální naplňování národního kurikula poskytovat adekvátní podporu pedagogům, včetně promyšleného systému jejich profesního rozvoje. Ten by měl být zaměřen nejen na konkrétní vzdělávací obor, kterému se daný učitel věnuje, ale zejména na obecnější složky, jejichž zvládnutí je v současné české škole naprosto nezbytné. Jde např. o pedagogickou diagnostiku, management třídy, formativní hodnocení žáků, efektivní metody a formy výuky, spolupráci s rodiči, reflektovanou spolupráci učitelů mezi sebou apod.

Po všech stránkách připravený učitel, jehož znalosti, dovednosti i pracovní podmínky odpovídají výzvám 21. století, pak bude schopen poskytovat adekvátní vzdělávání a podporu i svým žákům, a napomáhat jim tak k dosahování takových vzdělávacích výsledků, kterých jsou s ohledem na jejich studijní předpoklady schopni dosáhnout.

Konkrétní zjištění, poznatky a závěry k výše uvedeným konstatováním, stejně jako k dalším kvalitativním informacím týkajícím se počátečního vzdělávání, jsou k dispozici ve Výroční zprávě České školní inspekce za školní rok 2017/2018.