Výzkum: Jak vidí naši rodiče domácí vzdělávání ve srovnání s rodiči jinde? Rodiče se mohou zapojit.

pondělí 25. května 2020 · 0 komentářů

Více než dvouměsíční uzavření škol představuje vynucený experiment s domácím vzděláváním. Vystavil rodiče, děti i učitele zcela nové situaci. Museli se prakticky vyrovnávat se zajišťováním výuky a učení dětí. Rodiče byli nuceni do značné míry převzít na svá bedra jeho organizaci, intenzivněji komunikovat s učiteli a přitom zvládat chod domácnosti a další úkoly.

Je důležité zjistit, co si rodiče o vzdělávání v domácím prostředí v průběhu pandemie myslí, jak se s požadavky na výuku vypořádali a jak problémy s ní spojené konkrétně řeší. Proběhlo sice již několik šetření s podobným zaměřením. Žádné však nebylo tak podrobně zaměřeno na každodenní postupy rodičů a jejich komunikaci se školou jako dotazníkový výzkum, který navíc dovoluje mezinárodní srovnání. Dotazník, který jsme vyvinuli ve spolupráci s francouzskými, německými a italskými kolegy bude předložen rodičům v deseti zemích.

Ve Francii proběhl sběr dat již v dubnu a první výsledky ukázaly několik zajímavých skutečností. Během měsíce dubna tam dotazník vyplnilo 30 tisíc rodičů.

Ukázalo se, že rodiče bez ohledu na vzdělání, povolání nebo obec, v níž rodina žije, nerezignovali na snahu své děti právě v této době ve vzdělávání podpořit. Čas, který denně věnují sledování a kontrole učení svých dětí, se téměř nelišil. Vždy šlo zhruba o 3 hodiny denně. A to i přes rozdílné vybavení domácnosti internetem nebo počítači či chytrými telefony či ipady.

Mezi rodinami však byly rozdíly v typu intelektuálního podněcování dětí, v samotném učení. Někteří rodiče vyžadovali striktní plnění zadání a trvali spíše na formálních aspektech úkolů (sedět u úkolů, odeslat je včas). Jiní rodiče zase zadávali svým dětem i činnosti a úkoly, které s předepsaným učivem souvisely spíše nepřímo, vyhledávali pro ně úkoly složitější a činnosti, které měly více rozvíjející charakter. Zajímavým ukazatelem je také skutečnost, že rodiče berou v potaz, co bude dál, jaké učivo je klíčové pro zvládnutí látky, která bude následovat v dalších měsících.

Potvrdilo se tak, že dosavadní zjištění o materiálních podmínkách domácností pro distanční vzdělávání nebo o frekvenci, délce a způsobech komunikace se školou neposkytují odpověď na to nejpodstatnější. Jaká je (a nakonec bude) efektivnost domácího učení dětí, do jaké míry se případně prohloubí rozdíly mezi dětmi s rozdílným rodinným zázemím. To by mohlo naznačit, na co a jak se zaměřit ve škole po zahájení dalšího školního roku. Na výzkum by proto od září měly navazovat rozhovory s těmi rodiči, kteří budou ochotni se do nich zapojit. A také s učiteli, kteří budou mít zájem poskytnout pohled “z druhé strany“.

Cílem výzkumu je tedy porozumět současné situaci a díky tomu pomoci školám a rodinám lépe zvládnout návrat do výuky, ale také se připravit na případné podobné situace v budoucnosti. Ty bohužel nelze vyloučit.

Naši rodiče se do šetření mohou zapojit zde: https://www.surveymonkey.com/r/TQNV39X

Výzkum podpořilo nakladatelství Portál slevovým kupónem 20% z nákupní ceny knih z tohoto nakladatelství pro rodiče, kteří se do něj zapojí vyplněním dotazníku v době do 21. 6. 2020.

prof. Stanislav Štech
Univerzita Karlova – Pedagogická fakulta

Od září začne vycházet Učitelský měsíčník

neděle 24. května 2020 · 0 komentářů

Časopis pro všechny pedagogické pracovníky, který se snaží pomáhat jim v jejich nelehké práci a je zdrojem odborného vzdělávání a profesního rozvoje: nabízí pomoc při řešení reálných situací, se kterými se učitelé setkávají.

Prostřednictvím špičkových odborníků na danou problematiku přináší orientaci a tipy v moderních pedagogických trendech, právní problematice, managementu třídy, způsobech hodnocení, didaktice jednotlivých předmětů, rozvoji gramotnosti i v celkovém pojetí kurikula.

Aktuálně, prakticky, přehledně
– Informace MŠMT, ČŠI, zprávy z asociací
– Legislativa (prakticky a srozumitelně)
– Psychohygiena, sebeřízení
– Zásady pro úspěšnou komunikaci
– Management a klima třídy
– Návody na řešení kázeňských problémů žáků
– Sdílená zkušenost
– Didaktika, metodika
– RVP, ŠVP – rady, tipy, zkušenosti
– Projekty, do kterých stojí za to se zapojit
– Rozhovory
– Poradna

Vychází od září 2020!

10 čísel / rok (od září do června) + 2 tematické přílohy. Minimálně 32 stran

Kalendářní předplatné: 1 035 Kč / rok (1139 Kč včetně DPH, poštovného a balného)

Objednávejte na www.wolterskluwer.cz/obchod


Celosvětově oceněná výuková aplikace Mooveez je nyní zdarma

sobota 23. května 2020 · 0 komentářů

V době karantény a období, kdy jsou uzavřené školy, pomáhá učitelům i rodičům s výukou jazyků česká aplikace Mooveez, která získala prestižní ocenění od British Council. Aktuálně ji využívá více než čtvrt milionu uživatelů. Firma se v reakci na dění kolem pandemie koronaviru nyní rozhodla, že aplikaci zpřístupní pro všechny až do konce srpna zcela zdarma.

Aplikace Mooveez, která podporuje výuku jazyků s pomocí filmů, získala díky svému přelomovému přístupu v roce 2016 v Londýně ocenění Digitální inovací roku v celosvětové soutěži pořádané British Council. Tým Mooveez se tento týden rozhodl pomoci školám i rodičům a nabízí aplikaci až do 31. 8. 2020 zcela zdarma, aby jim pomohl s výukou v současné náročné situaci. Aplikaci již takto využívají přední jazykové školy v zemi jako Edua Group, Confucius či Glossa a je rovněž testována na stovkách dalších základních a středních škol v Česku a sousedním Německu.

„Uzavření škol kvůli pandemii koronaviru zásadním způsobem narušilo běžné způsoby výuky. Dáváme proto studentům i jejich učitelům k dispozici nástroj, díky kterému mohou i v tomto složitém období pokračovat ve výuce a vzájemné interakci“, vysvětluje záměr ředitel společnosti Mooveez Company Miroslav Pešta.


Jak aplikace funguje?

Aplikace Mooveez studenta nenásilně a zábavnou formou vede k užívání jazyka pomocí filmů. Díky tomu uživatel velmi rychle porozumí filmovým dialogům, ze kterých přejímá slovní zásobu a fráze. K tomu aplikace používá například ozvučené kartičky, u nichž si student procvičuje překlad nebo se může nahrávat a porovnávat výslovnost se originálem. Dvojjazyčný scénář, kterým uživatel ovládá film zase pomáhá s porozuměním složitějších pasáží filmu.Čeští uživatelé se mohou učit angličtinu, němčinu, francouzštinu, španělštinu nebo ruštinu.Součástí výukového programu jsou také denní mini-aktivity. V aplikaci lze kromě známých filmů nalézt i seriály nebo dokumenty.

Aplikace je vhodná pro domácí výuku, ale hlavně pro školy. Největšího vylepšení výukového procesu totiž lze dosáhnout právě ve spolupráci s učitelem. Místo domácích úkolů nechá učitel studenta pouze koukat doma na části filmů různými způsoby. Společné online hodiny se pak díky lektorskému portálu promění v zábavné hraní si na filmové herce, diskuse o zápletce či charakterech hrdinů filmů či seriálů.

Mooveez využívá zkušenost s jazykovou výukou, kterou mají skandinávské země. Tam na rozdíl od jiných regionů umí téměř každý anglicky. Ve Skandinávii se totiž nikdy nerozvinulo dabování filmů v té míře, jako u nás. Od mládí se tam všichni dívají na anglické filmy pouze s titulky. Děti i dospělí mají díky častému kontaktu s angličtinou výbornou pasivní slovní zásobu, anglický jazyk mají „naposlouchaný“ a ve škole s učiteli jej aktivují a dále rozvíjí. Do dlouhodobé paměti se díky emocím zapisují scénky z filmů lépe než cokoliv jiného. „Pokud vás něco baví, tak se učíte, ať to máte v plánu či nikoliv,“ tvrdí profesor Stephen Krashen z University of California.

Pro zlepšení úrovně v cizím jazyce je třeba častého, ideálně denního kontaktu s jazykem. Aplikace Mooveez tento kontakt umožňuje a podporuje.


______________________

MOOVEEZ Company a.s. je česká společnost, která vyvíjí a provozuje jazykovou aplikaci Mooveez. Aplikace Mooveez je na českém trhu od roku 2014 a v roce 2016 se začala rozšiřovat do dalších zemí. Funguje na obou nejrozšířenějších mobilních platformách – Android a iOS. Na jejím vývoji se podílel třicetičlenný mezinárodní tým programátorů, pedagogů, překladatelů a korektorů.

Kontakt:
Miroslav Pešta – ředitel Mooveez, M: 602 310 489, E: Miroslav.pesta@mooveez.com

Projekt pomůže tisícům ohrožených dětí se vzděláváním

pátek 22. května 2020 · 0 komentářů

Částkou šest milionů korun podpořila Nadace České spořitelny projekt organizace Člověk v tísni s názvem “Krize COVID 19 a vzdělávací dráhy ohrožených dětí”. Cílem společného projektu je pomoci dětem, které se v důsledku koronavirové krize nemohou účastnit distanční výuky na stejné úrovni jako jejich spolužáci.

Primárními příjemci podpory je minimálně 500 dětí z 250 rodin Těm bude zapůjčena potřebná technika, zajištěno připojení na internet a doučování. Projekt nicméně počítá s následnou podporou dalších stovek až tisíců dětí prostřednictvím dalších vzdělávacích služeb a nízkoprahových zařízení. Podpora zahrnuje také rozšíření online dobrovolnictví a umožní nalézt dobrovolníky z nejrůznějších regionů, využít univerzity, studenty, a propojit je s dětmi v lokalitách, kde je dlouhodobě deficit této pomoci. V rámci projektu pak budou otestovány také otevřené hotspoty v lokacích s výrazným počtem obyvatel bez připojení.

„Distanční výuka v době krize v řadě případů prohloubila problémy, kterým sociálně znevýhodněné a jinak ohrožené děti čelily ve vzdělávání již před krizí,” říká Ondřej Zapletal, ředitel Nadace České spořitelny, a dodává: „Člověka v tísni vnímáme jako výrazného hráče, který má ve spolupráci s dalšími subjekty šanci na dosahování systémových změn. Tento projekt je první větší spoluprací Nadace České spořitelny s Člověkem v tísni a já věřím, že jde o první krok ke strategickému partnerství v rámci našeho nadačního programu zaměřeného na rovné šance ve vzdělávání.”

Projekt ve své první fázi reaguje na urgentní potřebu v důsledku krize COVID 19 – zajištění a umožnění vzdělávání dětí žijících v sociálním vyloučení. Ve střednědobém a dlouhodobém horizontu se pak bude soustředit na vyrovnání dopadů krize a stabilizaci rodin.

„Půlroční výpadek z výuky bude mít pro sociálně znevýhodněné děti citelné dopady – ať už na úrovni znalostní a dovednostní, tak na úrovni sociální,” vysvětluje vedoucí projektu Zuzana Ramajzlová z Člověka v tísni a uzavírá: „Na základě dlouholetých zkušeností jsme přesvědčeni, že děti budou potřebovat čas pro vyrovnání absence a stabilizaci spolupráce se školou. Největším problémům totiž děti mohou čelit právě po začátku nového školního roku. Proto považujeme za nezbytné podporu směřovat na celý nový školní cyklus.”

___________________

Nadace České spořitelny je největší bankovní nadací v ČR. Zaměřuje se především na systémové změny ve vzdělávání a v sociálním podnikání. Do podpory projektů v těchto oblastech a dalších obecně prospěšných programů investuje každý rok v průměru 60 miliónů korun.

Ministerstvo a Ucimeonline.cz pomohou 1000 škol s výukou na dálku

čtvrtek 21. května 2020 · 0 komentářů

Zhruba tisícovce škol pomůže ministerstvo školství společně s platformou Ucimeonline.cz s výukou na dálku i technickým vybavením pro její fungování. Školy, které by mohly potřebovat podporu, úřad vybral na základě výsledků z průzkumu České školní inspekce (ČŠI). Pro učitele připravil školení k využívání platforem a vedení online výuky, potřebné rodiny budou mít k dispozici asi 1000 počítačů. Vše bude zdarma. ČTK to sdělilo tiskové oddělení ministerstva školství.

Zdroj: ČTK 13. 5. 2020

Podle ministra školství Roberta Plagy (ANO) potřebuje asi tisícovka škol technickou či metodickou pomoc, aby mohly svým žákům poskytovat kvalitní vzdělávání i při výuce na dálku. "Nejde jen o podporu v tomto pololetí, které bylo poznamenáno koronavirovou krizí, ale očekávám, že přesáhne i do dalšího školního roku. Pevně věřím, že školy tuto příležitost využijí," uvedl.

Ministerstvo hodlá svou pomoc zaměřit hlavně na školení učitelů prostřednictvím Národního pedagogického institutu. Platforma Ucimeonline.cz pak bude pomáhat nejen školám, ale i žákům a jejich rodinám s technickým řešením pro online výuku. K dispozici má zhruba 1000 počítačů, které daruje školám nebo neziskovým organizacím, jejichž prostřednictvím se dostanou do potřebných rodin. Podle koordinátorky projektu Evy Pavlíkové budou pak odborníci rodinám pomáhat i se zapojením počítače a vyškolením. Podobně pomáhají se zajištěním připojení k internetu, a to ve spolupráci s organizacemi Člověk v tísni a Nadací O2.

"Do dnešního dne o technické zprovoznění online výuky požádalo už 187 škol. Učitelům následně dáváme podporu prostřednictvím webinářů Učíme nanečisto, ve kterých expertní dobrovolníci z řad pedagogů pomáhají svým kolegům se samotnou online výukou," dodala Pavlíková. V ČR je podle statistik ministerstva 4192 základních a 1284 středních škol.

Průzkum ČŠI ukázal, že bez online komunikace se školou je kolem 11 procent žáků neúplných základních škol, na kterých je jen první stupeň, a 16 procent žáků úplných základních škol. Na středních školách jsou větší problémy v oborech ukončených závěrečnou zkouškou, kde se online komunikaci v dubnu nedařilo navázat s více než pětinou žáků. Školám se vůbec nepodařilo spojit se zhruba 9500 žáky základních a středních škol.

Žáci, kteří nekomunikují se školou online, podle inspekce buď nemají počítačové vybavení, nebo postrádají dostatečné připojení k internetu. Někteří žáci také mají nízkou motivaci ke vzdělávání nebo malou podporu ze strany rodičů. Nejsložitější situace je zejména ve vyloučených lokalitách, zjistila ČŠI.

Platforma Ucimeonline.cz je komunitní aktivitou neziskové organizace Česko.Digital a přibližně 13 spolupracujících organizací. Do projektu se zapojilo zhruba 400 expertních dobrovolníků.

Studie: Měl by vzniknout krizový plán pro opakované zavírání škol

středa 20. května 2020 · 0 komentářů

Ministerstvo školství by společně s Ústředním krizovým štábem a dalšími orgány mělo vytvořit krizový plán pro případ opakujícího se zavírání škol. Ve své studii vydané k výuce na dálku v době epidemie nového typu koronaviru to doporučili autoři z akademického pracoviště IDEA při Národohospodářském ústavu Akademie věd ČR. Varovali před tím, že při delším zavření porostou mezi školami rozdíly.

Zdroj: ČTK 8. 5. 2020

Na výuku na dálku byla podle studie připravená méně než polovina škol a učitelů. "Pouze 19 procent základních škol disponovalo školním informačním systémem dostupným rodičům i žákům on-line, maximálně polovina využívala nějakou on-line platformu k výuce," napsali autoři. Chybějící počítač nebo tablet a nedostatečné připojení k internetu mohlo podle nich omezovat přístup k on-line výuce méně než desetině žáků. Technické dovednosti žáků by pro sociální nerovnosti ve vzdělávání neměly být zásadní, protože práci s informačními a komunikačními technologiemi ovládá více než 90 procent žáků, uvedli.

Podle studie bude potřeba pomoct školám, které výuku na dálku nezvládají dobře. "To buď vyžaduje kvalitní data a akceschopnost v regionech pro jejich identifikaci a následnou pomoc, anebo silné vedení z centra," píšou autoři. Případná jednotná platforma pro vzdělávání na dálku by ale mohla pro řadu škol představovat zbytečné náklady, protože pro vzdálenou výuku už nyní různé platformy využívají, uvedli.

Potřebné budou ve školách investice do počítačového a komunikačního vybavení a také do vzdělání pedagogů pro práci s ním, uvádí studie. "V investicích do techniky a infrastruktury Česko zaostává za dalšími státy EU jako Estonsko, Litva nebo Itálie," napsali autoři. V Česku by podle nich mohl vzniknout mechanismus, který by umožňoval školy sledovat a pružně pomáhat v těch potřebných.

Při kratším zavření škol na jeden až dva měsíce považuje studie za nejohroženější žáky, kteří se vzdělávání na dálku neúčastní třeba kvůli chybějící technice, nedostatku podpory z rodiny, anebo vlastnímu nezájmu. "Pro ně výpadek i pár měsíců může vést k dlouhodobému zaostávání a další ztrátě motivace a aspirací," míní autoři studie.

Zásadní je podle nich nejen výuku umožnit i žákům bez techniky, ale také se snažit zapojit nekomunikující žáky oslovením rodičů případně s pomocí terénních pracovníků. "Po znovuotevření škol lze kromě doučování přemýšlet také o letních opakovacích kurzech pro ohrožené žáky," navrhuje studie.

Školy se kvůli šíření koronaviru uzavřely 11. března. První uvolňování přišlo pro malé skupiny vysokoškoláků od 20. a 27. dubna. Od 11. 5. se v omezeném režimu otevřely základní školy pro deváťáky a střední školy pro žáky závěrečných ročníků. Ve skupinách maximálně 15 lidí mohly obnovit svou činnost i základní umělecké školy, jazykové školy a vysoké školy. První stupeň základních škol se má podle nynějšího plánu otevřít 25. května, v červnu by se mohly ve školách začít konat konzultace pro zbývající děti z druhého stupně a středních škol.

Martin Kozel: Učitelé a ředitelé si zaslouží maximální podporu a péči

úterý 19. května 2020 · 0 komentářů

Martin Kozel je spoluředitelem organizace Učitel naživo. Podílel se na přípravách programu pro budoucí učitele Učitel naživo a byl přítomen u celého rozvoje koncepce a kurikula programu Ředitel naživo pro ředitele škol a jejich zástupce.

Zdroj: Silvie Pýchová, ; výkonná ředitelka SKAV a koordinátorka iniciativy Úspěch pro každého žáka, Řízení školy 4/2020, 29. 4. 2020

Vystudoval Fakultu sociálních věd Univerzity Karlovy, obor sociologie. Stál u zrodu projektů na podporu učitelů v Nadaci Depositum Bonum, jako například H-mat nebo Elixír do škol. Řediteloval občanskému sdružení Jules a Jim a je vítěz Social Impact Award s projektem Podnikavá škola. Od mala je zapáleným skautem.

Jaké změny ve vzdělávání chcete skrze aktivity Učitele naživo dosáhnout?

V první řadě nám jde o děti, protože věříme, že škola v jejich životě je určující a může jim pomoct stát se lepším člověkem. A těmi nejklíčovějšími lidmi, kteří s nimi ve škole pracují, jsou učitelé a ředitelé. To často opakujeme a tam míří naše snahy – aby učitelů, kteří to dokážou, bylo v systému mnohem víc. Také by se nám moc líbilo, aby měli lepší podmínky pro své fungování. V programu Učitel naživo se snažíme přitahovat lidi, kteří se mohou stát učitelem, na kterého pak vzpomínáte, který vás ovlivnil a nasměroval. A aby tito lidé dostali tu nejlepší přípravu, kterou mohou získat, protože si myslíme, že si zaslouží maximální podporu a péči.

Zároveň je důležité, kam pak tito lidé přicházejí a jaké podmínky tam mají. Tady je klíčovou osobou ředitel školy. Tímto směrem jde program Ředitel naživo, který míří na to, aby ředitelé měli velkou podporu v tom, aby se z nich mohli stávat pedagogičtí lídři. Pedagogický lídr myslí v první řadě na děti, na to, co se s nimi děje, a zařizuje pro svůj tým takové podmínky, aby všichni učitelé mohli spolupracovat a mohli se ve svých třídách zaměřovat na společný cíl. Učitel naživo kombinuje obě hlavní myšlenky: jak pomoct do škol dostávat skvěle připravené učitele a jak pomáhat ředitelům stávat se pedagogickými lídry, aby mohli pro učitele vytvářet co nejlepší podmínky. Aby dětem škola přinášela do života hodnotu, kterou jim přinášet může.

To je náš hlavní fokus, ale zároveň jsme si vědomi, že aby se situace pro děti zlepšila a aby se zlepšila pro všechny učitele a ředitele, kteří ve školách pracují, věcí, které se musejí změnit, je mnohem víc než příprava a podpora lídrů. Uvědomujeme si, že ne všechny změny jsou v naší moci a že si musíme vybrat – a vybíráme si něco, kde vnímáme, že můžeme mít potenciálně největší dopad. Ale velmi bychom si přáli, aby všichni, kdo na vzdělávání participují, dávali síly dohromady a spolupracovali, aby se spíše synergizovalo, než se soupeřilo.

Hodně věříme na spolupráci. I náš program je na spolupráci z velké části postavený. Když se bavíme o tom, jak se učitelé stávají kvalitními učiteli pro děti, nejlépe toho dosáhnou ve spolupráci, když na škole vytvářejí společnou učící se komunitu a mohou sdílet, co kdo dělá. A také když ve třídě vytvářejí učící se komunitu, kdy se děti učí od sebe navzájem. Stejně tak ředitelský program není jenom pro ředitele, ale pro ředitele a zástupce nebo nějakého dalšího kolegu, kterého si ředitel přivede.

Pracujeme s dvojicemi, aby se ve škole rozvíjela spolupráce na úrovni vedení, a stejně tak to děláme v naší organizaci a věříme, že je to podstatný princip i na úrovni systému. Každý aktér může přispět jenom troškou, protože systém je obrovský, a proto je potřeba, abychom dali síly dohromady. I když je náš hlavní fokus na změnu přípravy učitelů a podpory ředitelů, moc bychom si přáli spolupracovat na tom, že se bude dít daleko víc změn ve spolupráci s řadou dalších aktérů.

Jak konkrétně pracujete se školami, učiteli či fakultami připravujícími učitele?

V první řadě pracujeme se studenty, s lidmi, kteří se chtějí stát učiteli, aspiranty na budoucí učitele. Polovinu našeho programu tvoří praxe, takže intenzivně spolupracujeme též se školami, kam naši studenti chodí, konkrétně pak s učiteli, kterým říkáme provázející učitelé, a ti od nás dostávají poměrně masivní podporu. Zatřetí rozvíjíme spolupráci s univerzitami, s fakultami, které připravují budoucí učitele.

Práce se studenty má výcvikovou část, která se koná u nás, a pak část praktickou. Ve výcvikové části studenti vytvoří partu, ve které se mohou učit a cítí se bezpečně, kde mohou sdílet, což extrémně akceleruje jejich učení. Princip jsme nevymysleli my, je to poměrně známá věc, používaná v řadě zemí. Věříme, že jde o model, který se může přenášet do škol, jak na děti, tak i do sborů. Studenti odcházejí nejen s tím, že se něco naučili, ale i se zkušeností, co znamená profesní učení učitelů a jak na něm s kolegy spolupracovat.

Další důležitá věc je reflektivní cyklus, na kterém je celý program postavený. To znamená, že naši studenti jdou k dětem, zkoušejí je něco naučit a narážejí na různé výzvy, které profese přináší. S výzvami se vracejí do programu, kde své zkušenosti reflektují. Analyzují, co se děti naučily, co to znamená pro jejich práci učitele, jestli musejí něco změnit nebo jestli se potřebují naučit něco nového, aby mohli být konkrétním dětem užiteční. Dozvědí se k tomu nějaké zkušenosti ze strany lektorů, kteří u nás pracují, nebo z odborné literatury a teorií a pak se vracejí zase do školy. Takto to funguje v týdenním nebo čtrnáctidenním cyklu po dobu dvou let. To je něco, co zařizuje poměrně rychlé a hluboké učení našich studentů.

Pak je samozřejmě hodně podstatný prvek, kdo do programu vstupuje v roli vzdělavatelů, my jim říkáme průvodci budoucích učitelů. Snažíme se, aby tam byli jak lidé, kteří dobře rozumějí oboru a mají dobrý teoretický background, tak zkušení praktici, to znamená lidé, kteří řadu let učili, byli v tom úspěšní a mohou své zkušenosti přenášet dál. Důležité je, že dokážou vztahovat odborné rámce k tomu, co se skutečně studentům děje, a propojovat obory. Neučíme věci atomizovaně, nejdřív pedagogiku a pak psychologii. Všechny věci se do sebe integrují kolem situací, které naši studenti ve školách zažívají. To je způsob, kterým se dá zařídit, že i teoretické poznání je velice účinné a studenti se s ním naučí pracovat. Tak můžeme popsat základní rámce, které v našem programu využíváme.

Co se týká praxe studentů, je pro nás důležité, že k jednomu provázejícímu učiteli chodí dva studenti a tím vytvářejí učící se minitým. Hodně podporujeme, aby probíhala reflexe a společné plánování, stejně jako všechny učící se procesy, aby se toho studenti na praxi co nejvíce naučili. Zároveň intenzivně podporujeme provázející učitele, kteří dostávají vzdělávací program, mentorskou podporu a stávají se součástí komunity Učitele naživo. To je něco, co i jim obrovsky pomáhá, protože běžný učitel na školách nemá takovou rozsáhlou podporu jako naši provázející učitelé. Sami se učí tím, že sdílejí s našimi studenty své zkušenosti, a zároveň se obohacují vzájemně a dostávají podporu, kterou by měl podle mého názoru dostávat každý učitel.

A jak vypadá vaše spolupráce s fakultami?

Co se týká spolupráce s fakultami, máme teď za sebou poměrně bouřlivou vývojovou fázi, kdy jsme hledali způsob, jak vytvořit program, který dává dohromady myšlenky, které se osvědčily u nás (právě na různých fakultách) i v zahraničí. Zabýváme se tím, jak může vypadat absolvent, o kterého usilujeme, a jak můžeme sledovat, jestli se nám daří rozvíjet kýžené kompetence, nebo ne. Zároveň jsme začali spolupracovat s řadou univerzit a naším cílem je s nimi vytvářet partnerství, kde tyto zkušenosti budeme společně sdílet a budeme hledat způsoby, jak z osvědčených myšlenek udělat systémovější opatření, která se dotknou většího počtu studentů než jen těch, se kterými vše vymýšlíme u nás v laboratoři.

Aktuálně s Univerzitou v Pardubicích připravujeme nový magisterský program a s celou řadou dalších fakult se bavíme na různých úrovních, jak můžeme propojovat naše know-how a vytvářet nějaký prostor, aby šlo vizi realizovat. Významný bod naší spolupráce je, jak zařídit, aby v dnešním systému, ve kterém fakulty připravující učitele existují, bylo umožněno uskutečnit takovouto inovaci. Zatím podmínky nejsou nastaveny tak, aby se to mohlo ve velkém dít. Pro nás je tedy zajímavé spolupracovat na tom, jak podmínky posunout, aby lidé, kteří už dnes v systému jsou a dělají skvělé věci, mohli dělat víc a koncepčněji. Tímto způsobem spolupracujeme s univerzitami.

Jak je to u ředitelského programu?

V ředitelském programu je linka jednodušší, protože spolupracujeme s vedením škol. Máme teď v programu 27 zapojených škol. Program je nastaven podobným cyklem jako učitelský program. Účastníci se s námi setkávají a zároveň v mezičase něco dělají ve své škole, poté zase přicházejí, reflektujeme jejich zkušenost a opět se vracejí do školy, aby tam něco posouvali dál. Zatím máme za sebou jen tři setkání za necelý půlrok, ale jsem překvapený, jak velké posuny ředitelé a zástupci ve svých školách realizují. Mysleli jsme, že to bude mnohem pozvolnější, ale už během prvních tří měsíců řada účastníků nastartovala spoustu nových procesů ve svých školách. To je příjemné pozorovat. Náš ředitelský a učitelský program jsou dvě linky, které mají trochu jiný charakter, ale know-how se v nich překrývá.

Jaké nároky klade váš přístup na učitele?

Myslím si, že práh pro to, aby se člověk cestou Učitele naživo vydal, není moc vysoko, protože první předpoklad je, že učiteli jde o děti, že mu na nich záleží. Celý náš program je na děti orientovaný. Když někoho zajímá předmět víc než děti, pak to pro něj moc smysl nedává a tato cesta mu nebude vyhovovat. Ve chvíli, kdy mu jde o děti a předmět vnímá jako prostředek k jejich rozvoji, jako prostor, kde děti mohou růst, splnil první, základní předpoklad. A druhý je, že ten člověk se chce učit. Ve chvíli, kdy má učitel už nějaký svůj způsob, jak učí, a nemá zájem ho měnit, by pro něj program také nefungoval. Ale jakmile jsou tyto dvě podmínky splněny, je vlastně pro každého, neexistuje žádná bariéra.

Na učitele to klade nároky, které spočívají v osobní investici, že jde do procesu s nasazením, se zápalem a zaujetím a že do toho musí dát hodně času, protože naše programy jsou poměrně časově náročné. Věříme, že k hlubokým a kvalitním proměnám musí člověk dozrát, to se neděje jedním odpoledním kurzem, ale zráním, zkoušením, zažíváním, skrze diskuse s kolegy, přes procesy, které musejí trvat. Ve chvíli, kdy jsou základní procesy splněny, se to učitelům vrací. Říkají to i studenti a provázející učitelé. Ve chvíli, kdy jim opravdu jde o děti a mají chuť profesně růst, dostávají mnoho zpátky. Ve finále zisk převyšuje náklady, což je zajímavé. Dobře to můžeme vidět na skutečnosti, že naše nároky na začátku lidi odrazují, přijdou jim vysoké a bojí se, jestli program zvládnou a jestli si najdou čas. V drtivé většině případů po pár měsících fungování ti samí lidé říkají: „Já to chci, víc mi to dává, nic nezkracujte.“ To se vyplatí.

Jak se váš přístup projevuje při práci učitele ve třídě?

Na to se těžko odpovídá, protože lidé jsou různí. Pro někoho je to úplná samozřejmost, ale jenom neví jak a nemá nástroje – ty u nás může získávat, v zásadě je to ale pro něj něco úplně přirozeného. Pro někoho je celý proces velké objevování. Stejně tak je to i na školách. Drtivá většina učitelů chce být dětem užitečná, chce je něco naučit a chce, aby děti byly spokojené. Možná že někteří přestali věřit, že to jde zařídit, že se děti mohou něco naučit a zároveň být spokojené a chodit do školy rády. Možná jim ta představa přijde utopická nebo nerealistická, ale hezká je. To, co my rozvíjíme, není něco, co by nechtěli. Jenom je někdy překvapivé, jak k cíli dospět. Člověk někdy musí změnit způsob, jak k věci přistupuje, protože když vyrostl v normálním školství, vystudoval na vysoké škole a nastoupil na normální školu, přebírá způsob, jakým se pracovalo vždycky. Stále převládá direktivnější přístup k dětem, které nemají moc velký prostor o něčem rozhodovat. Málo se zabýváme tím, co se děti skutečně naučily. Vykládáme jim látku a pak jsme smutní, že jim učivo opakujeme už potřetí, a ony ho neumějí. To je hrozně frustrující. A když vám někdo ukáže cestu, jak s látkou pracovat, že si ji děti skutečně zapamatují, tak to je svatý grál, to si přeje každý. Ale znamená to, že věci přestanete dělat jako doposud. Musíte začít vytvářet nějaké jiné nástroje, nějaké jiné formy. Záleží na tom, jak má člověk co zažité, jak moc velkou má ochotu zbavit se určitých jistot, protože vždycky jde do nějakého rizika.

My v programu pracujeme s lidmi, kteří se na profesi teprve chystají, což je jiná situace, než když už někdo 20 let učí. Právě proto jsme se zaměřili na začínající učitele, protože oni nemusejí přenastavovat něco, co dlouho dělají. Je pro ně jednodušší osvojovat si nové formy práce, které potom mají větší efektivitu v tom, co se děti naučí, v čem je učení posouvá, a možná jsou dokonce ve škole spokojenější.

Když je nějaký učitel už v profesi dlouho, myslím, že to má o hodně těžší. Dylan Wiliam to přirovnává k metafoře letadla za letu. Letíte a máte na palubě pasažéry. Když zjistíte, že byste mohli letět rychleji, kdybyste měli lepší vrtuli, znamená to, že musíte odmontovat tu, kterou máte. Jenže když odmontujete vrtuli během letu, letadlo spadne. Nemůžete přestat učit a 14 dní si přemýšlet o tom, jak udělat své hodiny jinak. Když už sedíte v letadle, změna se realizuje výrazně hůř – jde to, ale vyžaduje to výraznou podporu na úrovni školy a vše trvá déle. Proto se zaměřujeme na takovou přípravu, kdy si ještě předtím, než děti nasednou do letadla, letadlo můžete postavit, můžete si ho trochu proletět, když vám špatně létá, vrátíte se s ním na letiště, opravíte, co je potřeba, a zkusíte to znovu. Díky tomu je vaše startovací pozice mnohem lepší…


Celý text rozhovoru si můžete přečíst ZDE.

Zuzana Hronová: Musíte se obklopit dobrým týmem a nadchnout jej pro věc, říká ředitel litoměřické Boženy

pondělí 18. května 2020 · 0 komentářů

Václava Hanče ostatně není nic problém. Jde podle něj jen o to, obklopit se dobrým týmem Na Základní škole Boženy Němcové v Litoměřicích je ředitelem již čtvrt století. S digitalizací výuky tam začali pět let před koronavirovou epidemií, takže on-line režim pro ně nepředstavoval velký problém. Pro ředitele Václava Hanče ostatně není nic problém. Jde podle něj jen o to, obklopit se dobrým týmem.

Zdroj: Chytré Česko 14. 5. 2020

Václav Hanč vystudoval učitelství pro první stupeň na Pedagogické fakultě v Ústí nad Labem. Zde ho ovlivnily dvě výrazné pedagogické osobnosti – profesoři Josef Říha a Tomáš Fiala. Po celou dobu studia účinkoval ve smíšeném sboru Pedagogické fakulty, takže kromě toho, že chtěl být učitelem, zatoužil i po práci sbormistra a po vedení vlastního sboru. „No a vždycky jsem měl takové vedoucí tendence,“ usmívá se. A tak se zrodil nadšený učitel hudební výchovy, sbormistr a později i ředitel.

Nejprve učil na běžné litoměřické základce, v roce 1992 dostal možnost nastoupit na tamní Základní školu Boženy Němcové, jež se měla stát školou s rozšířenou výukou hudební výchovy a jeho vytipovali jako garanta hudebního vzdělávání. Po dvou letech se konal konkurz na ředitele, tak se do něj přihlásil. Tehdy skončil druhý, ale když jeho protikandidát svůj zájem odvolal, oslovili jeho.

Pak už všechny další konkurzy vyhrál a „Boženu“, jak škole přezdívají obyvatelé Litoměřic, vede již čtvrt století. Za tu dobu udělal ze školy nevšední instituci, která dnes může sloužit jako příklad dobré praxe pro ty ředitele, již říkají, že něco nejde – jednou to jsou údajně příliš plné školní osnovy, podruhé zase příliš složité evropské dotace. „Jde všechno, jen se musí chtít,“ usmívá se ředitel Václav Hanč.

Mnoho ředitelů a učitelů říká, že školní osnovy jim nedávají prostor pro učení jinak, zajímavěji, protože pak by nestihli odučit předepsané. Je to ale skutečně tak, v době rámcových vzdělávacích programů?

Základem je vybudovat si kolem sebe dobrý tým učitelů a také si dát záležet na sestavení školního vzdělávacího programu. Postavili jsme si ho před lety z rámcového vzdělávacího programu tak, jak jsme chtěli. Připravovali jsme ho celý rok a každý rok jej obnovujeme a vylepšujeme, pečlivě na něm neustále pracujeme, přizpůsobili jsme si ho podle našich potřeb.

Na vaší škole se učí angličtina s rodilým mluvčím a od druhého stupně mají žáci druhý jazyk. O tom se může spoustě jiných základek jen zdát. Co děláte jinak, že se vám to podařilo?

Jedná se o disponibilní hodiny v rozvrhu, které jsme pro to využili. Nejde o žádnou hodinu navíc. Není na tom nic složitého.

Rodilého mluvčího využíváte nejen v hodinách angličtiny, ale i ve školní družině. Jak jste to dokázali?

Sháníme je těžce, ale zatím se to vždy podařilo. Jednoho máme pro výuku a druhý chodí na odpoledne do družiny, ten je hrazen ze šablon Evropské unie.

Díky evropským dotacím si také můžete dovolit tandemovou výuku matematiky. Jaké s ní máte zkušenosti? Mnoho ředitelů říká, že tandemová výuka je v Česku nerealizovatelná, protože chybí tisíce učitelů, tak jak by mohli „plýtvat“ dva učitele na jednu hodinu…

Učitelé matematiky se shánějí opravdu těžce. Již dva roky poptáváme nového vyučujícího. K zajištění tandemové výuky využíváme také šablony Evropské unie. Tandemovou výuku jsme v minulosti měli v celé škole, kdy každá třída měla jednou za určitou dobu tandem. Osvědčilo se nám to, byli nás dokonce vyfotit z ministerstva, když dělali publikaci pro šablony. V současné době máme tandemovou výuku mezi prvním a druhým stupněm. Učitel z druhého stupně chodí na tandem do páté třídy, učitelka z páté třídy chodí na tandem do šesté. Pro děti to znamená zajímavé propojení obou stupňů, pro učitele je to poučné pro sebevzdělávání, pracují na sobě, připravují a hodnotí hodiny společně.

Řada učitelů a ředitelů šablony s evropskými dotacemi nevyužívá. Říkají, že je s tím příliš mnoho práce a papírování a že je to hrozně složité a zdlouhavé. Jaké s tím máte zkušenosti vy?

Máme s tím zatím jen dobré zkušenosti. Musíte dodržet všechny podmínky, danými šablonami stanovené. U nás je má na starosti můj zástupce Martin Hrdina, který sleduje aktuální vývoj kolem nich. Já vždy něco vymyslím, čím bychom se mohli jako škola posunout, on řekne, co je realizovatelné a jak.

Z dotací hradíte i využívání odborníků při výuce. Jak to probíhá?

To probíhá ve školní družině, kterou se snažíme vést co nejkreativněji, aby to nebylo jen hlídání dětí. Žákům se odtamtud kolikrát ani nechce. Vychovatelky proto vymýšlejí, co všechno by šlo dělat. Seznamují je třeba s různými profesemi, přišla tam například kadeřnice a ukazovala, co její profese obnáší, po souhlasu rodičů udělala dětem účesy. Nyní mají objednaného pekaře ze zdejší pekárny.

Máte i badatelský klub a klub zábavné logiky, co to je?

Badatelský klub je také ve školní družině, žáci tam dělají dětské vědecké pokusy, jedná se o hravé základy fyziky a chemie. Klub zábavné logiky je pro druhý stupeň, vyučuje ho mladá paní učitelka matematiky a fyziky – řeší logické hry, hrají strategické deskové hry a řeší strategie různých her. Jako rozvoj logického myšlení je to báječné.

Ve výroční zprávě města Litoměřice za rok 2019 se na stránce věnované vaší základní škole píše, že pro výuku a komunikaci využíváte moderní výukové aplikace od Googlu a také internetový školní systém Edupage. Čili vaše škola tak trochu předběhla dobu a nezavádí tyto platformy až nyní při nucené výuce na dálku kvůli koronavirové epidemii.

Tyto bezplatné aplikace Googlu pro školství využíváme už asi pět let. Naší výhodou pochopitelně je, že můj zástupce Josef Kupka působí jako vedoucí oblastní metodik ICT, takže pomáhá i dalším školám s digitalizací vyučování a v posledních týdnech tedy hlavně se zaváděním distanční výuky. Nejdříve působil jako konzultant na Litoměřicku, nyní už v celém Ústeckém kraji. Naše děti mají od páté třídy u Googlu své účty, učitelé využívají už několik let Google Classroom, nejvíce v hodinách informatiky. Máme tři počítačové třídy, jednu s klasickými počítači a další s Chromebooky, což jsou zjednodušené notebooky. Celá škola je již také několik let zvyklá používat komplexní informační systém Edupage, kterým jsme nahradili Bakaláře. Edupage nám přijde přehlednější a vystavěný ideálně pro potřeby naší školy, nabízí i řadu nových funkcí.

Přechod na on-line výuku tedy pro vás asi nebyl moc složitý. Jak probíhal?

Myslím, že jsme si rychle stanovili priority, způsoby a podmínky distančního vzdělávání. Až později jsme si z materiálů ministerstva ověřili, že tam vše potřebné máme. Kolega Josef Kupka uspořádal pro naše učitele školení, naučil je používat videokonference v aplikaci Hangouts Meet, kde se mohou potkat s celou třídou na on-line výuce. Proškolil je také na používání internetové tabule Jamboard od Googlu. Učitelé mohou sdílet svou obrazovku a v tomto programu psát a vkládat obrázky. Hlavně šlo o to, abychom se rychle rozkoukali. Věděli jsme, že od nikoho nemůžeme čekat nějaké rady, a chtěli jsme pro naše žáky zajistit, aby výuka pokračovala dál v nějakých přijatelných podmínkách. Urychleně jsme si zavedli s učiteli on-line poradu a na web podpory jsme jim dali materiály. Po týdnu jsme už zaváděli on-line výuku a jedeme ji celou dobu.

Jakým způsobem máte koncipovanou on-line výuku na prvním stupni? Protože mnoho škol tvrdí, že to nejde, že si tak malé dítě samo s technikou neporadí.

Na prvním stupni hodně spolupracujeme s rodiči. Jsme sice velká škola, máme téměř 500 žáků, ale s rodiči udržujeme intenzivní vztahy a s mnohými se velmi dobře známe. Udělali jsme to tak, že jsme nejprve proškolili učitele na druhém stupni a zavedli on-line výuku tam. Po 14 dnech mimořádného stavu jsme začali zavádět on-line výuku i na první stupeň, protože kontakt s pedagogem je nenahraditelný. Viděl jsem paní učitelku, jak se poprvé spojuje se svými prvňáčky, a bylo to opravdu velmi roztomilé. Na první hodinu jsme samozřejmě oslovili rodiče. Poprosili jsme je, aby tam byli spolu s dětmi, ukázali jim, jak se aplikace spouští, jak se zapíná mikrofon. Nyní už děti fungují převážně samy.

Baví je on-line výuka?

Jsou na ni natěšení. Učím tak i hudební výchovu a spokojeni jsou žáci i rodiče. Čtou si na dálku ve slabikáři, ukazují ho na obrazovce, všechno jde. A nyní nás čekají přes Hangouts Meet i rodičovské schůzky.

Vaše škola nabízí také on-line doučování. Jak probíhá?

Máme ve škole asistentky pedagoga, určené dětem s obtížemi, které potřebují zvláštní péči. Asistentky mají také přístup do školního systému, přes něj se připojují podobně jako učitelé a mají s dětmi nějaké hodiny navíc, případně odděleně od třídy. Probírají látku pomalejším tempem a něco jim dovysvětlují.

Neřešili jste problémy s rodinami, které nemají potřebnou techniku či internetové připojení?

Jelikož jsme žádanou školou v centru města, tak sociálně slabé rodiny v podstatě nemáme. Ale máme tu vícečetné rodiny, které neměly vybavení pro tolik dětí. Třídní učitelé dostali za úkol zjistit, jaký je stav, a zapůjčili jsme jim dohromady asi dvacítku Chromebooků.

Dětem se snažíte zpříjemnit domácí studium a sociální izolaci i pořádáním soutěží. Jak se to osvědčuje?

Využíváme služeb asistentky pedagoga Miloslavy Ladové, která se mnou spravuje facebookové stránky školy. Nejdříve jsme vyhlásili výtvarnou soutěž, přišla nám spousta krásných uměleckých děl, pak jsme pořádali hudební soutěž a přišlo nám přes padesát videoklipů většinou výborné úrovně. Něco natáčeli rodiče, něco si natáčely děti samy. Jeden prvňáček se natáčel sám a stíhal bubnovat do sešitu, dirigovat i zpívat. Byl úžasný, dostal zvláštní cenu poroty. Potom následovala fotografická soutěž a nyní probíhá literární. Jsou do ní zaangažováni všichni učitelé češtiny a žáci jim posílají příběhy a básně na téma naší školy nebo našeho města.

Tak to jdete trochu ve stopách Boženy Němcové, podle níž se škola jmenuje, neboť sídlí ve stejnojmenné ulici. Ostatně vaší škole se v Litoměřicích říká „Božena“…

Město Litoměřice má 25 tisíc obyvatel a dost se tu známe. A naše škola je prostě mezi obyvateli známá jako Božena. My i ten náš školní vzdělávací program máme nazvaný jako „Božena – harmonická škola“. Harmonie je soulad a i hudební disciplína, takže se nám do toho promítá vše, co je pro nás důležité – harmonický rozvoj osobností našich žáků.

Co vám ve výuce na dálku nejde? V čem máte slabiny?

Museli jsme na začátku pohlídat ty, co se nepřipojili a zaúkolovali jsme je jiným způsobem. Ale i je jsme již po technické stránce vybavili. Pak jsme také řešili, že zejména starší žákyně se nechtěly připojovat na kameru, nechtěly být vidět, že nejsou doma upravené. Tak jsme jim vysvětlili, že paní učitelka je také na kameře a také si kvůli tomu musí přivstat, tak ať si také přivstanou a upraví se a nalíčí. A že i doma je dobré chodit upravený.

Mnoho tříd jede on-line hodiny pouze přes audio, bez videa – některé školy se mimo jiné obávají, že by si žáci pořizovali záznamy, fotili si či natáčeli učitelku nebo spolužáky…

Já i moji kolegové víme, že můžeme být nahráváni a musíme na to být připraveni. Respektujeme, když někdo kameru nemá. Ale jinak jsme rodičům vysvětlili, že my učitelé jsme také na kameře a že se dá s třídou lépe pracovat a komunikovat, když se všichni vidíme. V Hangouts Meet mám mřížku, kde vidím celou třídu, při hodině se žáci normálně hlásí a já je vyvolávám.

Na škole máte dívčí i chlapecký sbor. Jak se vám s nimi podařilo proniknout na mezinárodní scénu a začít z ní vozit úspěchy?

Já jsem dirigentem chlapeckého sboru Páni kluci a kolega Roman Pallas vede Puellae cantantes. S Pány kluky jsme se účastnili mezinárodních přehlídek a soutěží, odkud jsme si přivezli řadu stříbrných a zlatých medailí. Oba sbory se účastnily opakovaně i Světových sborových her, což je jakási olympiáda sborů, odkud mají stříbrná a zlatá ocenění. My s kluky v open kategorii a dívčí sbor, který patří k evropské sborové špičce, v kategorii champions. Sbory jezdí do různých zemí světa včetně Afriky a Ameriky. Také naše škola pořádá svůj sborový festival, na kterém jsme v průběhu let přivítali řadu vynikajících sborů z Česka i Evropy, Ameriky a Asie.

Kde se vezmou v Litoměřicích takhle úspěšní zpěváci?

Když jsem do školy nastoupil, fungoval ve škole jeden sbor, Plamínek. Z něj potom vznikly Puellae cantantes a já jsem poté založil chlapecký sbor. Děti mají sborový zpěv ve školní výuce, ale věnují zkouškám spoustu dalších hodin mimo rozvrh. Každý sbor má pět oddělení od předškolní přípravky až po dospěláky. Nechodí sem jen naši žáci, ale i vybrané děti z ostatních zdejších škol. Ty nám vycházejí vstříc, aby jejich žáci mohli vše potřebné absolvovat. Navíc každý sbor má svůj spolek, který zajišťuje sbor materiálně – Klub přátel chlapeckého sboru Páni kluci a občanské sdružení Puellae cantantes. Výjezdy do zahraničí jsou velmi nákladné, naprostou většinu hradí rodiče. Jsme také velmi rádi, že máme podporu v našem městě a Ústeckém kraji. Například rozpočet na Jihoafrickou republiku, kde jsme se účastnili olympiády pěveckých sborů, byl přes milion korun. To byla ale naprosto výjimečná akce.

Na škole také funguje aktivní spolek rodičů, máte certifikát Rodiče vítáni od organizace EDUin, který dostávají školy otevřené a vstřícné rodičům. Jaké postavení u vás rodič má?

Rodiče jsou pro nás základ, o který se opíráme. Velmi úzce s nimi spolupracujeme. Nepořádáme pouze rodičovské schůzky, ale alespoň dvakrát ročně nějaké akce pro děti a rodiče. Třídní učitelé chodí se svými žáky a jejich rodiči na výlety, opékají buřty. Někdy se jen sejdou v parku a povídají si, a nebo pořádají nějakou společnou dílnu. Tím se mnohem lépe poznáme a snadněji se pak řada věcí řeší. Mně teď velmi často chodí žádosti o potvrzení ošetřovného, aby mohli rodiče zůstat v době uzavření škol s dětmi doma. A často jsou v tom e-mailu připojena i ještě moc pěkná slova ke škole, což mě hrozně těší. Myslím, že naše vztahy s rodiči jsou opravdu velmi pěkné.

Zaujalo mě také, že vaše škola má venkovní učebny. Jak vypadají a jak se v nich učí?

Máme nově zrekonstruované venkovní hřiště s umělým povrchem. A při té příležitosti jsme si nechali rekonstruovat i dvě venkovní posezení pro děti. Jedná se o jeden přístřešek a jedno nekryté sezení, které výborně slouží jako venkovní učebny. Máme tu také jezírko s rybami a "arboretum", v němž mají všechny stromy svůj popisek. Děti sem mohou chodit i o velké přestávce nebo jen tak relaxovat po škole.

Na učení venku panují dva zcela odlišné názory – jedni říkají, že děti se vůbec nesoustředí a jen koukají „kde co lítá“, druzí zase, že se jim okysličí mozek, pookřejí a jsou v hodině aktivnější. Co si o tom myslíte?

Všechno s mírou. To si prostě vezmete nějakého Míru s sebou, a on to všechno zařídí. Ne, to si dělám legraci. Důležité je zvážit, kdy taková hodina bude přínosem a kdy ne, aby nešlo o ztracený čas. Když je v létě například už hodně teplo, tak se tam žáci cítí příjemněji než uvnitř.

Když vás tak poslouchám, mám pocit, zda v tom jezírku nemáte zlaté rybky, které vám plní všechna přání na počkání…

No jistě, jsou to zlatí karasi. Ne, ne, žertuji, jsou to červení karasi a vše si musíme zařídit sami. Všechno se daří jen tehdy, když správně funguje celý tým – mí zástupci, na něž se můžu spolehnout, a tým mých učitelů, kteří se nechají nadchnout pro věc. A síla tohoto fungujícího dobrého týmu se pak právě projeví v dobách krize, jako je tato. Nemám tu teď jediný problém, i třeba učitelky v předdůchodovém věku si uvědomily, že je potřeba zapojit moderní technologie do vyučování a vzaly to za své.

Ale určitě musí existovat něco, co byste ještě rád zlepšil, na čem byste rád zapracoval…

Ano, naše škola je taková krásná novoromantická budova s věží a má velké půdní prostory. V nich bychom v budoucnu rádi viděli dvě multifunkční učebny. Je to takové naše velké přání na zřizovatele, doufáme, že se toho dočkáme.

Dietrich Schwanitz: Vzdělanost jako živý dialog s minulostí. Vše, co musíte vědět, chcete-li rozumět přítomnosti

sobota 16. května 2020 · 0 komentářů

„Znalosti jsou dnes naším největším bohatstvím. Lze je však získat jen prostřednictvím důkladného vzdělání… Tato kniha se opět zaměřuje na to podstatné a poskytuje čtenářům šíři základních vědomostí.“ (Roman Herzog, bývalý německý prezident)

Schwanitzova kniha je velmi čtivá a jeho vyprávěcí styl je uchvacující. Tomu nahrává nejen jazyk, jímž je kniha psána (a přeložena ). Pomáhá tomu i způsob, jakým během výkladu autor prakticky ukazuje, že vzdělanost nezahrnuje jen znalosti izolovaných jednotlivostí, ale vyžaduje porozumění faktům takovým způsobem, který umožňuje (často nečekané) propojování zdánlivě nesouvisejících fenoménů.“ (Petr Najvar, Pedagogická orientace)

Naše vzdělání prochází v současnosti hlubokou proměnou a všeobecně je v západní kultuře již delší dobu pociťována krize vzdělávacího systému, případně úpadek klasického vzdělání. Práce Dietricha Schwanitze se pokouší reagovat na tuto situaci a nově stanovit, co je základem naší vzdělanosti.

V první části, nazvané Vědění, skicuje autor obrysy klasické vzdělanosti. Dějiny Evropy představuje jako velký příběh od antiky přes utváření evropských států ve středověku až po modernizaci, revoluce a velké katastrofy 20. století. Provází nás rovněž literaturou, uměním, hudbou, filozofií, ideologiemi, teoriemi a vědeckými obrazy světa.

V druhé části, nazvané Znalosti, se zabývá komunikací, „infrastrukturou vzdělanosti“, například řečí, světem knih a novin. Dietrich Schwanitz zde pojednává o pravidlech, podle kterých se komunikuje mezi vzdělanci, a zejména o způsobech, jak vědění používat.

Kniha tedy není prvoplánově koncipována jako vzdělanostní suma, ale je nesena úsilím vzdělanost definovat, vymezit a zároveň v konkurenci s technicistními a technickými „informacemi“ obhájit její potřebu v nové době. Autor se snaží vymezit její jádro, kořeny a různým způsobem naznačit, jak se vzdělání dobrat a kudy se ubírat, aby se z návodu na vzdělanost stalo vzdělání skutečné.

Schwanitzova encyklopedická práce vyšla od doby svého vzniku v roce 1999 už ve více než třiceti vydáních a byla přeložena do řady cizích jazyků. Česky vychází od roku 2011 již ve třetím vydání (vydalo nakladatelství Prostor).

Teprve Dietrich Schwanitz pojal Evropu jako celek. A hned ji vidíte zcela jinou. Břitké autorovy velice objektivní postřehy začínají perfektními úvahami o mizerném školství vůbec… Čte se jako detektivka, místy sice smutná, ale zároveň optimistická, protože velice objektivně ukazuje, proč se mnohé stalo a jak z toho ven. Kdybychom chtěli naše znalosti a vědomosti přirovnat k lodi, tato kniha by rozhodně měla úlohu kormidla.“ (Petr Anderle, Neviditelný pes)

Další informace a ukázku najdete ZDE.

Dominik Dvořák: Co teď, a co příští školní rok?

pátek 15. května 2020 · 0 komentářů

I když většina škol a učitelů teď řeší nejbližší dny a týdny, nabízíme několik námětů ze zahraničí, jaké alternativní střednědobé plány jsou diskutovány pro postup nejen v současné době, ale také pro příští školní rok.

Zdroj: blog www.vzdelavacipolitika.cz 5. 5. 2020

Podobně jako v Česku i ve světě řada odborníků poukazuje na to, že současná situace zvětší znevýhodnění žáků, kteří mají horší podmínky k učení v důsledku sociokulturního handicapu. Organizace INSA upozorňuje kromě toho na zvýšené ohrožení úzkostných žáků, které může absence pravidelného denního rytmu nebo přemíra domácích úkolů rozhodit natolik, že vůbec nebudou schopni se učit a úkoly vypracovávat.

Zvýšenou úzkost, která obecně zhoršuje učení, lze v době pandemie a karantény předpokládat u většiny žáků a rodin. Rodič by měl dítěti poskytovat emoční oporu při zvládání náporu práce, být koučem, ale nepsat úkoly za něj. Pro žáky s nějakým typem školní fobie nebo pro oběti šikany může být současná situace paradoxně výhodnější, ale návrat do normální školy bude o to obtížnější. Většina žáků se asi dnes už zpět do školy těší, ale je třeba myslet i na ty, kdo se ho z nějakého důvodu obávají.

I když běží on-line výuka, dosavadní výzkum ukazuje na její nižší účinnost ve srovnání s tradiční podobou práce základních a středních škol (byť data jsou značně omezená). Ve Spojených státech amerických je poměrně rozšířená forma letních prázdninových táborů s doučováním, která by mohla problém zmírnit, ale letos se asi nevyužije kvůli epidemiologické situaci.

Podle významného think tanku Brookings by se proto měly s předstihem začít upravovat tematické plány tak, aby se příští školní rok znovu probralo učivo, které letos někteří žáci nezvládnou kvůli přerušené výuce. Uvažuje se dokonce o tom, zda by někteří nebo všichni žáci neměli opakovat celý ročník. Každopádně nejen letošní jaro, ale i začátek příštího školního roku bude náročný. V našich podmínkách možná bude vhodné na čas „vypnout“ školní vzdělávací programy, aby se jimi učitelé nemuseli příští rok řídit.

Svá doporučení pro on-line výuku i psychologickou podporu dětí připravily také hlavní mezinárodní organizace:

UNESCO: https://en.unesco.org/covid19/educationresponse/solutions
OECD: https://read.oecd-ilibrary.org/view/?ref=126_126988-t63lxosohs&title=A-framework-to-guide-an-education-response-to-the-Covid-19-Pandemic-of-2020
Světová banka: https://blogs.worldbank.org/education/educational-challenges-and-opportunities-covid-19-pandemic
Síť organizací zabývajících se vzděláváním za mimořádných situaci: https://inee.org/covid-19/resources

Co si o tom myslíte vy? Bude se muset zjistit stav (zda a jak?) a najít včas nějaké řešení? A co když přijde druhá vlna? (JHá)


Čtěte dále:

David Greger: Existují i jiné cesty než plošné uzavření škol, říkají světoví epidemiologové!

„Vyzkoušejte slovní hodnocení místo známek,” vybízí Ondřej Šteffl, zakladatel ScioŠkol

čtvrtek 14. května 2020 · 0 komentářů

Koronavirová krize přiměla české školství k velkým změnám během krátké doby. Nutnost zavřít školy rozhýbala distanční výuku a vyvolala plno otázek na to, jak bude vzdělávání vypadat po skončení výjimečného stavu. Po zavedení online formy učení vylétá další vlaštovka – možnost škol využít k hodnocení dětí místo známek slovní zpětnou vazbu

„Ve ScioŠkolách je tato forma hodnocení součástí běžné praxe, možnost využít ji i v ostatních školách velmi podporujeme a v případě zájmu se rádi podělíme o to, jak takové hodnocení probíhá v našich školách,” popisuje Ondřej Šteffl a dodává, že je to samozřejmě jedna z několika cest, jak lze slovní hodnocení žáků uchopit.

Důvodů, proč právě v tomto pololetí neznámkovat je několik. „Děti byly ve škole tak krátkou dobu, že dávat jim za toto období na vysvědčení známky, je nesmysl”, kroutí hlavou Ondřej Šteffl, zakladatel ScioŠkol. „Co když někdo zrovna v únoru a březnu, kdy se ještě chodilo do školy, onemocněl, nebo prožíval těžké období? Nepovedla se mu písemka, neodevzdal jeden domácí úkol? Za normálních okolností by ještě měl šanci známku napravit, ale teď by měla významně ovlivnit jeho vysvědčení. To mi připadá demotivující a vcelku nespravedlivé,” vysvětluje.

Ruku v ruce s tím Šteffl doporučuje alespoň pro toto pololetí využít možnosti slovního hodnocení. „Ve ScioŠkolách se nám hodnocení formou zpětné vazby neustále osvědčuje. Takové formě hodnocení děti mnohem lépe rozumí, chápou, že je nikdo nesrovnává se zbytkem třídy a v konečném důsledku je to motivuje k tomu na sobě dál pracovat a rozvíjet se,” popisuje Šteffl a dodává, že o své zkušenosti se ScioŠkoly rády podělí s širší veřejností, bude-li o to zájem.

„Vidím slovní hodnocení jako smysluplné, protože dokáže vyjádřit, co dítěti jde, kde jsou jeho silné stránky a naopak zvážit, kde dítě zaostává, kdy a za jakých podmínek dítě chybuje, může obsahovat různá doporučení a hlavně by mělo dítě povzbudit k další práci. Líbí se mi, když je psané tak, že mu i samotné dítě rozumí, je tak přínosné hlavně pro něj, nejen pro rodiče,” popisuje slovní hodnocení Kateřina H., maminka ScioŠkolačky z Prahy 13. „Ze slovního hodnocení lépe poznám, co se mi povedlo, v čem a jak jsem se zlepšil, co bych ještě zlepšit měl a také lépe rozumím tomu, co, proč a jak učitel hodnotí,” popisuje Eduard, který je ve 4. ročníku ve ScioŠkole na Praze 6.

Slovní hodnocení je dle zákona zcela rovnocennou alternativou ke známkám, a to na základních i středních školách. „Je jen na škole, kterou formu zvolí. Možná je i kombinace obou přístupů” ujišťuje Jan Kaczor, odborník na školské právo společnosti Scio. Ministerstvo navíc počítá s tím, že školy pro toto pololetí mohou přijmout zvláštní pravidla pro hodnocení. „Není tedy žádnou chybou, pokud škola, která běžně známkuje, v tomto pololetí zhodnotí žáky slovně, pokud k tomu přijme příslušná pravidla” ujišťuje Kaczor.


Jak by takové slovní hodnocení mohlo a mělo vypadat?

„Zásadou je užívat popisného jazyka. Nehodnotit osobnost dítěte, ale popsat, co se mu za uplynulé období dařilo a vyzdvihnout jeho úspěchy. A nastínit mu také možnosti dalšího rozvoje do budoucna,” popisuje Jana Codlová, ředitelka ScioŠkoly, jak by slovní hodnocení vypadá ve ScioŠkolách. Podrobnější ukázku slovního hodnocení ve ScioŠkolách Vám posílám v příloze.

Společnost Scio připravila školám zdarma k použití vzor pravidel pro hodnocení výsledků vzdělávání, který po úpravě na podmínky konkrétní školy a schválení školskou radou umožní namísto známek hodnotit žáky slovně. Naleznete jej ZDE.

NÁRODNÍ GALERIE Praha: aktuální výstavy a kompletní program

· 0 komentářů

AKTUALISOVÁNO.

Dovolujeme si vás pozvat na výstavy, doprovodné programy, programy pro děti a rodiny s dětmi a další akce.


Kompletní program: květen a červen 2020

Kompletní program (včetně programů lektorského oddělení a programů pro školy a zájmové skupiny) na květen a červen najdete ZDE.

Přehled všech probíhajících výstav najdete ZDE.

Připravované výstavy najdete ZDE.

Nabídku všech programů pro školy najdete ZDE.


Linie, světlo, stín. Výběr z mistrovských děl evropské grafiky a kresby 17. a 18. století

Schwarzenberský palác – grafický kabinet, prodlouženo do 12. července

»Výstava představuje mistrovská díla barokního umění na papíře a pergamenu. V obou místnostech grafického kabinetu jsou k vidění kresby a grafické listy umělců českého a středoevropského baroka, Karla Škréty, Petra Brandla, Václava Vavřince Reinera, Michaela Heinricha Rentze a Antona Kerna, či mimořádných osobností severského a italského grafického umění 17. a 18. století, Rembrandta van Rijn a Giovanniho Battisty Piranesiho.«

Více informací a doprovodné programy najdete ZDE.


skupina RA: Vzkazy k přítomné hodině

Veletržní palác, 2. patro, grafický kabinet, prodlouženo do 12. července

»Kabinet v expozici moderního a současného umění představuje v kresbě, grafice a fotografii Skupinu Ra ze sbírek Národní galerie Praha a Uměleckoprůmyslového muzea v Praze.

Výstava je obrazovou básní inspirovanou Vzkazy k přítomné hodině (1947) z pera Zdeňka Lorence (1919–1999), věnovanými jednotlivým členům skupiny, malířům Josefu Istlerovi (1919–2000), Václavu Tikalovi (1906–1965), Bohdanu Lacinovi (1912–1971) a Václavu Zykmundovi (1914–1984), ale také fotografům Miloši Korečkovi (1906–1989) a Vilému Reichmannovi (1908–1991), jakož i spisovateli Ludvíku Kunderovi (1920–2010).

Skupina Ra se začala formovat během válečných čtyřicátých let z potřeby mladé výtvarné a literární generace vystoupit z izolace a nalézt své místo na umělecké scéně především ve vztahu k předválečnému surrealismu. Její členové přehodnotili požadavek zakladatele surrealismu Andrého Bretona na čistý psychický automatismus v tvorbě a nebránili se vědomému řízení výtvarného gesta a výsledného obrazu. Se surrealistickým manifestem se shodovali v úsilí o nalezení bodu, v němž se slučují veškeré protiklady, skutečnost a iracionálno, život a smrt.

V iniciační stati z roku 1947 se Skupina Ra snažila uchopit podstatu soudobého umění a přihlásila se k jeho lyrickým hodnotám, „jež mají platnost obecně lidskou a jež jsou sublimátem lásky a nenávisti, naděje a zoufalství, radosti a žalu“.

Programově nebyli vyhraněně teoreticky definováni; při neustálém hledání vlastní identity spojovala je cesta poetického lyrismu, imaginace inklinující k abstrakci a reflexe dobové tísně ve smyslu vcítění se do osudu člověka a země, poznamenaných válečnou destrukcí. Ve své tvorbě předznamenávali důležité kapitoly dějin moderního umění, evropského informelu, body artu a umění akce šedesátých let.

První společnou výstavou se představili v roce 1947. Jejich spolková činnost byla přerušena a snaha o tvorbu v mezinárodním kontextu přetrhána po velmi krátké době již o rok později zničující situací v kultuře a celé společnosti.

Více informací a doprovodné programy ZDE.


Manet v černobílé

Veletržní palác, grafický kabinet, 4. patro, prodlouženo do 9. srpna

»Francouzský malíř Édouard Manet (1832–1883) se grafické tvorbě věnoval pouze okrajově. Kolem deseti děl, zejména leptů, ze Sbírky grafiky a kresby NGP představí tuto méně známou kapitolu Manetova díla a ukáže, jak se bytostný malíř vyjadřoval také v barevně úsporném médiu grafiky.«

Více informací a doprovodné programy ZDE.


Odilon Redon: À Edgar Poe

Veletržní palác, grafický kabinet, 4. patro, prodlouženo do 9. srpna

»Grafický kabinet navazuje na výstavu Sen ve snu: Edgar Allan Poe a umění v českých zemích.

Cyklus šesti litografií z roku 1882 À Edgar Poe je poctou básníkovi, jehož básně Redon znal v překladu klíčových postav francouzské poezie Charlese Baudelaira a Stéphana Mallarmého. Literární předurčení jej inspirovalo k snovým motivům, které doprovodil poetickými názvy.

Na šesti listech odkrývá monstrózní a neskutečnou sílu fantazie, zachycuje lidský strach a zároveň přitažlivost k hrůze. Spontánnost, originalita a výjimečnost jeho projevu jsou velmi blízké podstatě Poeova literárního díla. Koncepce jednotlivých obrazů navozují buď vztah ke konkrétní scéně, nebo náladu přítomnou v Poeově díle.«

Více informací a doprovodné programy ZDE.


Stanislav Sucharda 1866–1916: Tvůrčí proces

Veletržní palác, prodlouženo do 25. října

»Výstava představuje osobnost významného českého sochaře přelomu 19. a 20. století, v jehož vrstevnaté tvorbě se prolínají interakce regionu a metropole, přechod od tradic 19. století směrem k moderně i postupná recepce progresivních evropských stylů domácím uměleckým prostředím.

Suchardův život a dílo jsou členěny do tematických celků věnovaných formativnímu prostředí rodinné novopacké dílny, tvůrčím počátkům, působení v čele Spolku výtvarných umělců Mánes, architektonické skulptuře, portrétní, pomníkové, sepulkrální a medailérské tvorbě. Ve všech těchto oblastech je dobře patrný vývoj umělcova formálního projevu od raného myslbekovského realismu přes rodinovskou impresi až k ryze modernímu výrazu.

Sucharda se rozhodující měrou zasloužil o rozvoj českého moderního medailérství; sám za své plakety a medaile obdržel řadu mezinárodních ocenění. Aktivní sokolství podpořilo jeho fascinaci idealizovaným světem slovanského pohanství, vznik originálního ikonografického repertoáru a značně nekonvenčních pomníkových návrhů.

Tato vůbec první souhrnná prezentace vesměs neznámého Suchardova díla je výstupem společného projektu Stopy tvorby. Dědictví velkých sochařů první poloviny 20. století. Restaurování a péče o sochařské památky ze sádry (NAKI, DG16P02B052) Fakulty restaurování Univerzity Pardubice a Ústavu dějin umění AV ČR, v jehož průběhu byla zpracovávána umělcova unikátní pozůstalost. Čerstvě restaurované sádrové modely, kresebné studie i bohatá fotografická dokumentace umožňují komplexní vhled do vlastního tvůrčího procesu, počínajícího spontánní autorskou črtou a vrcholícího mnohdy odosobněným převodem do finálního materiálu.«

Více informací a doprovodné programy ZDE.


Sen ve snu. Edgar Allan Poe a umění v českých zemích

Veletržní palác, prodlouženo do 22. listopadu

Výstava se věnuje reflexím tvorby amerického spisovatele, básníka a teoretika Edgara Allana Poea (1809–1849) ve výtvarném umění v českých zemích, stejně jako obecnějšímu fenoménu hrůzy a strachu. Poe vyvolává dodnes živý zájem, jeho povídky a básně stále inspirují nejen literáty, ale i výtvarníky, filmaře či hudebníky.

Literární dílo E. A. Poea začalo více umělce inspirovat až po spisovatelově předčasné smrti. Hlavní zásluhu na tom měl překladatel jeho díla do francouzštiny básník Charles Baudelaire. Pozoruhodná díla inspirovaná Poeovou tvorbou vytvořily již ve druhé polovině 19. století tak výrazné osobnosti jako byli například Edouard Manet, Odilon Redon, James Ensor nebo Gustave Doré.

Jakkoli začalo být Poeovo dílo překládáno do češtiny již v 50. letech 19. století, první výtvarné reflexe přišly až o několik desítek let později, tedy na přelomu století. Jeho básněmi a povídkami byl inspirován například František Kupka a záhy po něm i Josef Váchal, Jan Konůpek nebo František Kobliha. S českým prostředím měl silné vazby i Alfred Kubin, který svými pracemi doprovodil souborné vydání Poeových povídek v němčině.

Zájem o Poea pak nepřetržitě trvá až do současnosti. Zásadní práce inspirované Poem vytvořil například Alén Diviš nebo František Tichý. Poe výrazně inspiroval i Jana Švankmajera a v nedávné době například Františka Štorma nebo Jaroslava Rónu.

Výstava představuje široké spektrum umělců, vedle již zmíněných například Krištofa Kinteru, Josefa Bolfa nebo Martina Zeta, stejně jako příslušníky nejmladší generace Jana Vytisku či Marka Škubala. Cílem je demonstrovat úzké vazby, které může moderní a současné umění mít k tvůrci z 19. století.

Vystavující umělci: Josef Bolf, Adolf Born, Alén Diviš, Tereza Eisnerová, Jakub Gajdošík, Matouš Háša, Jan Hísek, Kryštof Hošek, Jakub Janovský, Bohumil Kafka, Krištof Kintera, František Kobliha, Běla Kolářová, Jan Konůpek, Jan Kotík, Alfred Kubin, Otakar Kubín (Coubine), František Kupka, Martin Mulač, Karel Nepraš, Jaroslav Panuška, Jiří Příhoda, Jaroslav Róna, Pavel Rút, Jakub Schikaneder, Vladimír Silovský, Karel Souček, Hugo Steiner-Prag, Richard Stipl, Jiří Šalamoun, Marek Škubal, Jakub Špaňhel, František Štorm, Jan Švankmajer, Mark Ther, František Tichý, Josef Váchal, Markéta Váradiová, Jan Vytiska, Martin Zet.

Více informací a doprovodné programy ZDE.


Nebourat! Podoby brutalismu v Praze

Veletržní palác, prodlouženo do 22. listopadu

Architektura 60. až 80. let 20. století, někdy obdivovaná, někdy nenáviděná, je intenzivně diskutovaným a rozporuplně přijímaným fenoménem současnosti. Veřejnost ji možná vnímá zatím spíše negativně, do značné míry i kvůli nedostatku informací nebo negativní zkušenosti s režimem před Sametovou revolucí. Výstava Nebourat! Podoby brutalismu v Praze prezentuje pražské stavby (včetně projektů připravovaných, ale nepostavených), které byly ve větší či menší míře ovlivněny brutalismem a pokrokovými vlivy za zapovězeného, ale pro tvůrce inspirativního Západu.

Krok za krokem odkrývá, v čem spočívají prostorové, kompoziční nebo konstrukční hodnoty této architektury. Představuje stavby, které výrazným způsobem vstupují (nebo měly vstoupit) do obrazu města a které zásadně ovlivňují kvalitu veřejného prostoru kolem sebe. Takové objekty jako je např. obchodní dům Kotva, bývalá Ústřední telekomunikační budova na Žižkově (aktuálně určená k demolici), budova bývalého Federálního shromáždění, hotel Intercontinental, Barrandovský most, stejně jako nedávno zbořený soubor staveb Transgasu, byly a jsou příklady na svou dobu nejpokročilejších řešení a špičkových výtvarných koncepcí.

Na dvě stě padesát originálních noblesních plánů, fotografií a modelů, z nichž mnohé jsou vystaveny poprvé, pochází převážně ze sbírky architektury Národní galerie Praha, zásadní zápůjčky laskavě poskytlo Umělecko-průmyslové museum, Galerie výtvarného umění v Chebu, Národní muzeum a řada soukromých osob.

Více informací a doprovodné programy ZDE.


Ozvěny benátského bienále: Stanislav Kolíbal

Veletržní palác, malá dvorana, prodlouženo do 10. ledna

V roce 1925, kdy se Stanislav Kolíbal narodil, začala stavba Veletržního paláce v Praze a zároveň i československého pavilonu v Benátkách. O století později zůstávají všichni tři přetrvávajícími ikonami národní kulturní identity. Díky přemístění Kolíbalovy výstavy z Benátského bienále 2019 (realizované v Českém a Slovenském pavilonu) do Malé dvorany Veletržního paláce získají návštěvníci Národní galerie Praha nový pohled na Kolíbalovu hlubokou vizi.

Jak název současné výstavy napovídá, nejedná se o reprízu, ale spíše o přehodnocení jejích ozvěn z enigmatického italského města v české metropoli.

Výstava Bývalé nejisté tušené, která je zde znovu nainstalovaná v interiéru opisujícím velikost benátského pavilonu, byla původně koncipovaná v reakci na architekturu budovy včetně nového díla inspirovaného jeho fasádou.

V podobném duchu reagoval Kolíbal na projekt Ozvěny Benátského bienále a jeho nové prostory. Malou dvoranu oživují jasné nástěnné kresby, jež motivicky vycházejí z rozměrů budovy, zatímco jedna z Kolíbalových konstruktivistických soch z 90. let ve formě modelu jeho Stavby zdůrazňuje umělcovo důležité propojení malby, kresby, sochy a architektury.

Více informací a doprovodné programy ZDE.


Kurt Gebauer

Veletržní palác, 1. patro, prodlouženo do 10. ledna

Kurt Gebauer (* 1941) vysvětluje své životní poslání dvojsmyslnou nadsázkou „obecního sochaře“. Již šest desítek let kultivuje a obhospodařuje veřejný prostor, většinu času i na úkor vlastního postavení. Jeho těžko zařaditelné pojetí živé figurace mátlo nejen politické cenzory předlistopadového režimu, ale i uměleckou scénu samu.

Pečlivé studie prožívané skutečnosti lidského těla, jednou oslavy radostného života a přírody, jindy bryskní obžaloby společenské absurdity, groteskní, ironické i poeticky smutné, jej řadí mezi velké postavy českého 20. století dalším ztělesněním poetiky malého velkého člověka. Postavy, která nemění dějiny silou, ale vyprávěním, jemným humorem a hlubokou lidskostí.

Výstava je zatím nejuceleněji představeným souborem prací sochaře-malíře, který celý život soustředěně rozvíjí, střídá a vrací se k několika překrývajícím se technikám a tématům. Ať již je to vznášející se tělo i mysl plavkyň a létavců, těkavé pulzování života dívek na prahu mezi dětstvím a dospělostí, strnulost a nabubřelost gest a těl pomníkových konvencí, nebo do jednoduchosti a lehkosti vybroušená hloubka jeho satirických alegorií, zásahů do veřejného prostoru, Kurtova díla vždy vyvolávají úsměv. Avšak s opět typicky českým vědomím vlastní konečnosti, nicoty, která zůstává vždy na dosah.

Více informací a doprovodné programy ZDE.


Otevřený depozitář umění Asie

Veletržní palác, prodlouženo do 10. ledna

Po téměř desetiletém trvání expozice asijského umění v paláci Kinských se prezentace sbírek přesunula do jižního křídla prvního poschodí Veletržního paláce, kde se představuje v takzvaném otevřeném depozitáři. Schaudepot je výstavním formátem, jenž zpřístupňuje co největší počet děl k bezprostřednímu studiu díky jejich umístění ve skleněných vitrínách, které umožňují trojrozměrný prostorový pohled. V otevřeném depozitáři má tak návštěvník možnost se seznámit s výběrem více než 600 děl asijské provenience z Národní galerie Praha.

Vystaveny jsou převážně sochy a předměty uměleckého řemesla od nejstarších děl z archaického období až do 20. století, rozdělené do dvou základních tematických okruhů. První z nich představuje některé myšlenkové systémy – filosofii a náboženství taoismu, buddhismu, konfucianismu a hinduismu – definující asijské kultury a umění Číny, Tibetu, Indie, jižní a jihovýchodní Asie. Druhý okruh vyzdvihuje charakteristické rysy asijského užitého umění a seskupuje díla podle materiálů (kamenina, porcelán, laky, kovy), technik (například email cloisonné) a dekoru.

Sbírka umění Asie a Afriky dnes čítá přes 13 tisíc uměleckých předmětů, z toho největší část zaujímají díla asijské provenience. V otevřeném depozitáři v současné době nejsou vystaveny artefakty z citlivých materiálů – především dřevěná plastika, malba a grafika. Ty budou až do doby zpřístupnění nové stálé expozice k vidění výběrově na krátkodobých výstavách a některé z nich projdou restaurátorským a badatelským průzkumem.

Více informací a doprovodné programy ZDE.


Stálé expozice

Středověké umění v Čechách a střední Evropa 1200–1550

klášter sv. Anežky České

Dlouhodobá expozice umístěná v patře klášterního komplexu prezentuje na více než dvou stech exponátech z oboru malířství, sochařství a uměleckého řemesla proměny formy a funkce výtvarného díla během tří staletí. Exponáty provenienčně spjaté s českými zeměmi doplňují díla vytvořená v širším středoevropském regionu – zvláště Franky, Rakousy, Sasko – např. díly Hanse Pleydenwurffa, Albrechta Altdorfera, Hanse Hesseho či Lucase Cranacha staršího.

Více informací a doprovodné programy ZDE.


Staří mistři

Schwarzenberský palác

Expozice Staří mistři ve Schwarzenberském paláci představuje výběr nejvýznamnějších mistrovských děl ze Sbírky starého umění (Hans von Aachen, Petr Brandl, Matyáš Bernard Braun, Lucas Cranach, Adriaen de Vries, Albrecht Dürer, El Greco, Francisco José Goya, Hans Holbein, Jan Gossaert zvaný Mabuse, Jusepe de Ribera, Peter Paul Rubens, Bartholomaeus Spranger, Karel Škréta, Simon Vouet, Michael Leopold Willmann a jiní).

Její základní časový rámec tvoří období od 16. do 18. století vycházející z retrospektivního pohledu na předrenesanční tendence v umění gotiky a antická díla jako inspirační podnět pro renesanční a barokní umění. Expozice je pojata jako dialog mezi národními a mezinárodními impulzy, vlivy a změnami v duchu dialektiky forem, stylů a motivů. Z dramaturgického hlediska reflektuje narativní aspekty evropského umění od antiky až po osvícenství, dějinné souvislosti a nadčasovost mistrovských uměleckých děl v inovativní instalaci.

V rámci hlavního přístupu do Schwarzenberského paláce je obnoven původní vstup z Hradčanského náměstí přes nádvoří. Tři sály v přízemí jsou vyhrazeny pro příležitostné sbírkové expozice a dvě místnosti poslouží grafickým kabinetům.

Architektonické pojetí expozice koresponduje s její koncepcí: přízemí je pojato jako prolog expozice, první a druhé patro jako tematické panorama renesančního a barokního umění a půdní prostor je v nových souvislostech věnován sběratelství, tvorbě v malířství i sochařství, „skicáriu“ a kabinetní malbě.

Více informací a doprovodné programy ZDE.


1796–1918: Umění dlouhého století

Veletržní palác

Expozice vědomě a přirozeně spojuje domácí umění s tím zahraničním. Na rozdíl od předcházejících stálých expozic v Národní galerii nejsou do tohoto souboru začleněny žádné zápůjčky z jiných muzejních a galerijních institucí, které by doplňovaly mezery ve sbírkách. Cílem nebylo vytvořit další uměleckohistorický přehled a nově kodifikovat to zásadní, co bylo v průběhu 19. století v českých zemích vytvořeno. Takový přístup totiž zákonitě opomíjí díla, která se do sbírky dostala formou nákupů či darů z jiných evropských regionů a která také zásadně ovlivňovala lokální situaci a vývoj na umělecké scéně. Expozice tedy ukazuje, co Národní galerie v průběhu své více než dvěstědvacetileté existence shromáždila v širokém kontextu. Zastoupení jednotlivých autorů je tak přirozeně nerovnoměrné, od kompaktních a reprezentativních souborů po víceméně náhodné či příležitostné akvizice.

Konečný výběr reprezentuje více než čtyři sta padesát děl od 150 autorů ve třech hlavních kapitolách: Člověk, Svět a Ideje. Expozice zahrnuje vedle malby také sochařství. Volná plastika doprovází obrazy, veřejná plastika tvoří zvláštní oddíl, který s ohledem na vybraný přístup a dostupnost exponátů parafrázuje tři základní témata v oddílech Architektura, Pomník a Náhrobek.

Vedle sebe se tak na výstavě objevují umělci nejen odlišných uměleckých názorů, ale i příslušníci velmi rozdílných generací, například Josef Mánes vedle Pabla Picassa, Josef Navrátil vedle Bohumila Kubišty či Antonio Canova vedle Franze von Stucka. Díky tematickému členění expozice tak vznikla i celá řada menších skupin děl, která reprezentují samostatné obsahové celky, od vlastních podobizen, rodinných i oficiálních portrétů přes obrazy z kaváren, rušných městských bulvárů, jarních krajin či horských jezer po díla s náboženskou nebo mytologickou tématikou.

Výjimku ze záměru prezentovat pouze sbírkové exponáty NGP představují dvě instalace, které tvůrčím způsobem pracují s vizuálními médii 19. století. Zatímco architekt expozice Jiří Příhoda použil v tříkanálové projekci filmové materiály poskytnuté Národním filmovým archivem, designérský tým grafického Studia Najbrt zpracoval do impresivní koláže výtvarné plakáty, zapůjčené Uměleckoprůmyslovým museem v Praze, Archivem Národního divadla a Vojenským historickým ústavem Praha. Obě ryze současné intervence vyšly ze základní myšlenky expozice – přiblížit návštěvníkovi universum člověka 19. století. Staly se tak nedílnou součástí celého projektu a dokladem inspirativnosti výtvarného dědictví dlouhého století pro společnost 21. století.

Sbírková expozice chápe tzv. „dlouhé století“ odlišně než bývá obvyklé. Liší se datací – začátek expozice není spojen s událostmi Francouzské revoluce, ale se vznikem Společnosti vlasteneckých přátel umění 5. února 1796 v Praze, jejíž činnost byla pro rozvoj výtvarného umění v českých zemích zcela zásadní. V témže roce se otevřely první veřejné prostory, které své návštěvníky seznamovaly s důležitými díly domácího, ale i evropského výtvarného umění. Dalším významným počinem Společnosti vlasteneckých přátel umění bylo založení Akademie výtvarných umění o tři roky později. Praha tak měla podmínky pro to, aby se v následujících desetiletích častěji objevovala na umělecké mapě jako místo, které stále živěji reagovalo na nové podněty ze zahraničí. Středoevropský region získal další důležité kulturní centrum. Byla to právě díla z Obrazárny Společnosti vlasteneckých přátel umění, která vytvořila základ sbírek dnešní Národní galerie Praha. V roce 1902 založil císař František Josef I. Moderní galerii, jejíž akvizice významným způsobem rozhodly o bohatství a rozmanitosti kolekce umění první poloviny 20. století. Zcela zásadní počin představoval nákup sbírky francouzského umění československým státem v roce 1923.

Sledované období zahrnuje vlastně tři století, včetně toho, které skončilo teprve před nedávnem. Současný vztah k dějinám 19. století ale bývá ambivalentní, stejně blízký jako vzdálený. Nejen tehdejší společnost, ale i její kultura, včetně výtvarného umění, prošla výraznými změnami, které často zásadně ovlivňují i naší současnost. Na dnešní tak naléhavé a výrazné diskuse o problémech genderových či environmentálních by naopak člověk 19. století jen nechápavě hleděl. Přesto i to jsou otázky, které přinesla právě společnost dlouhého století. Do celé problematiky dnes také výrazně zasahují pokusy o odlišné vidění dějin umění, o další možná „čtení“ výtvarného umění minulosti. To vše je také charakterizováno určitým odklonem od tradičních národních škol, jak uměleckých, tak uměleckohistorických. V tomto smyslu se ocitáme v neobyčejně plodné a inspirativní debatě, která umožňuje i poměrně radikální změnu ve vyprávění „příběhu umění“.

Více informací a doprovodné programy ZDE.


1918–1938: První republika

Veletržní palác, 3. patro

Výstavní projekt má povahu střednědlouhé sbírkové expozice ve 3. patře Veletržního paláce, které je nově instalována ke stému výročí vzniku Československé republiky. Na základě sbírek Národní galerie Praha, doplněné o zápůjčky od jiných institucí či ze soukromých sbírek, bohatou a kosmopolitní tvorbu a umělecký provoz dvacetiletého období nezávislého Československa, mezi lety 1918-1938.

Expozice se opírá především o sbírky Národní galerie Praha, doplněné o zápůjčky z dalších institucí i soukromých sbírek. Neomezuje se na výtvarná umělecká díla, ale bude mít i mezioborové přesahy formou prezentace dalších kulturních a výtvarných oblastí první republiky (knižní tvorba, design, užitý grafický design,…).

Expozice, která pokrývá dvacetileté období po zrodu nezávislé Československé republiky, ukazuje formou jakési umělecké topografie první republiky rozmanitost tehdejší umělecké produkce i bohatý umělecký provoz. Projekt představuje umění první republiky očima tehdejšího uměnímilovného diváka prostřednictvím stěžejních galerií, uměleckých spolků a institucí a představuje významná kulturní centra mladého státu. V prvé řadě to je hlavní město, jakožto umělecké centrum s rušnou výstavní aktivitou představující nejen tvorbu domácích tvůrců, ale i to nejprogresivnější z celé Evropy. Dále to je Brno, Zlín, Bratislava, Košice a Užhorod. Součástí expozice jsou částečné rekonstrukce zásadních výstav, které se v těchto centrech v době první republiky konaly (výstava Tvrdošíjných, Výstava soudobé kultury v Brně, Poesie 32, První výstava Surrealistů v ČSR).

V daném časovém a prostorovém rámci projekt představuje významné události na poli výtvarné kultury v době tzv. první republiky, s důrazem na kosmopolitní a mnohonárodnostní charakter jejího území. Tento přístup si klade za cíl nejen představit s historickou věrností bohatství a rozmanitost kultury mladého státu, ale sloužit i jako poučení pro dnešní dobu, kdy neznalost minulosti má mnohdy za následek xenofobní postoje. Expozici bude provázet také bohatý edukativní i odborný doprovodný program.

Více informací a doprovodné programy ZDE.


1930–současnost: České moderní umění

Veletržní palác

Českou výtvarnou tvorbu po roce 1930 reprezentují díla Františka Muziky, Josefa Šímy, Jindřicha Štyrského, Toyen, Zdeňka Sklenáře, Jana Kotíka nebo Václava Bartovského. Expozice mapuje i umělecké tendence od 60. let do současnosti – informel, akční umění, novou citlivost i postmodernu.

Více informací a doprovodné programy ZDE.


Doprovodné programy k výstavám a studijní materiály

Přehled všech doprovodných programů k výstavám v Národní galerii naleznete ZDE.

Studijní materiály (ve formátu pdf) k výstavám (včetně již proběhlých výstav) najdete ZDE.


Bezplatné vstupné do Národní galerie Praha pro mladé

Národní galerie Praha otevírá zcela zdarma svoje stálé expozice pro mladé do 26 let.

Dlouhodobý záměr bezplatného vstupného pro mladou generaci se podařilo naplnit ve spolupráci s Komerční bankou, která vstupenky za tuto část návštěvníků uhradí. Nulové vstupné se vztahuje jak na české, tak zahraniční návštěvníky.


Programy pro děti a rodiny s dětmi

Cílem programů a služeb pro děti a rodiny s dětmi je otevřít prostor galerie pro vzdělávání v oblasti umění pro děti od nejmladšího věku a zároveň nabídnout galerii jako místo pro podnětné a zábavné trávení společného času pro celou rodinu. Na dětské návštěvníky a rodiny s dětmi je zaměřena široká nabídka výtvarných heren a dílen (ateliérů) a cílená propagace.

Pro návštěvu kdykoli během otevírací doby galerie jsou k dispozici pracovní listy a výtvarné pracovny ve vybraných objektech NG.

Přehled programů najdete ZDE.


Ostatní akce

Kurzy dějin umění – informace ZDE.


Otevřené výtvarné herny ve Veletržním paláci

Sledujte Národní galerie Praha dětem na Facebooku a neunikne vám nic z našich programů a aktivit pro děti, teenagery, rodiče i celé rodiny!


KONTAKT:
Oddělení vzdělávání / Education Department
Sbírka moderního a současného umění / Collection of Modern and Contemporary Art
Národní galerie Praha / National Gallery Prague
tel.: +420 224 301 003
e-mail: vzdelavani@ngprague.cz
www.ngprague.cz

https://www.facebook.com/NGPrague
https://www.facebook.com/NGPdetem
https://www.instagram.com/ngprague/
twitter.com/narodnigalerie

Václav Trojan: Zkušenosti s uzavřením škol i distančním vzděláváním

· 0 komentářů

V květnovém vydání časopisu Řízení školy bude věnován velký prostor uzavření škol, distančnímu vzdělávání a všemu, co tato zajímavá doba přináší. Dovolte utřídění názorů převážně ředitelů škol, kteří se podělili o svoje zkušenosti…

Zdroj: Řízení školy 4/2020, 15. 4. 2020

Nikoho z nás před pár týdny nenapadlo, co budeme nyní prožívat. Najednou jsme v situaci, kdy se běžné věci staly nedostupnými, a naopak něco dříve nepředstavitelného se stalo každodenní realitou. Školy jsou zavřené, dětem chybí každodenní kontakt s jejich vrstevníky, rodiče zjišťují, že tak často znevažovaná učitelská práce vůbec není jednoduchá.


Rychlé reakce v době, kdy bylo informací málo

Později bylo mnoho zbytečné kritiky, co měly školy dělat, jak reagovat, ale vzpomeňme na začátek, kdy skutečně nikdo nic nevěděl…

„Pokud pamatujete, situace se měnila každou minutou, zpřísňovaly se podmínky, nikdo se nechtěl moc potkávat, někteří se vraceli ze zahraničí a měli nařízenou karanténu, někteří neměli, ale chtěli raději zůstat doma. Shodli jsme se, že se sejdeme v malých skupinkách (ideálně předmětové party), dáme hlavy dohromady a vše sneseme zpět ke mně jako řediteli. Brzy jsme si založili pro všechny pedagogy

také WhatsApp skupinu na sdílení rychlých tipů, ale i receptů, vtípků a osobních fotografií, která nás dodnes drží v optimistické náladě.“

Přitom školy to oficiálně věděly mezi posledními…

„Nemohu zavřít školu na základě textu na seznam.cz. Ano, vím, že to bylo i na Facebooku, ale je skutečně nutné vyčkat na stanovisko ministerstva – to dorazilo později také, tudíž od středy zavíráme. Vyvstává logický dotaz: Co budeme dělat…? Všichni přirozeně očekávají, že já vím, a já skutečně nevím. Sděluji kolegům – Zítra do práce nechoďte, konejte činnost související z domova a vyčkejte na podrobnosti, ozvu se během středy. S čím se ozvu, zatím vůbec netuším.“

Zkraje šlo o vytvoření rámce, základního obrysu práce v nových podmínkách.

„Proto jsme se shodli na tom, že máme tři základní premisy. Vše, co budeme dělat, musí dávat smysl. Jakákoliv instrukce jdoucí k rodičům či k žákovi musí být pochopitelná, srozumitelná a přehledná, nebudeme se ukvapovat, necháme si čas a přidávat nové druhy práce budeme postupně.“


Rozdíly se prohlubují

Velice rychle si školy začaly uvědomovat, že tato doba zvýrazní rozdíly mezi dětmi a jejich rodinami – připojení na internet, vybavení, podpora rodičů, ale i věci, o nichž moc nechceme slyšet – chudoba rodin, peníze, hlad dětí (obědy zdarma jich zase nečerpalo tak málo…). Důležité bylo zjistit za pochodu co nejvíce informací o všech dětech a jejich podmínkách.

„Při mapování situace v rodinách třídní učitelé zjistili, že některé rodiny se ocitly ve velmi obtížných životních podmínkách, a to napříč profesemi a vzděláním. O práci přišla ze dne na den tlumočnice samoživitelka i taxikář – živitel početné rodiny. Další rodině hrozí ukončení nájemní smlouvy a rodině se třemi dětmi nezbývají finanční prostředky na jídlo, a tak získává potraviny z potravinové banky. Je pochopitelné, že v těchto podmínkách je vzdělávání v té podobě, jak ho většinově známe, nerealizovatelné. Učitelé se obracejí na organizace, které pomáhají rodinám v nouzi, poskytují jim právní poradenství, doučování v rodinách a další.“

„Třídní učitele jsme se zástupkyní instruovali: Vytvořte si seznam dětí ohrožených neúspěchem při tomto způsobu vyučování (např. slabé rodinné zázemí, nepodpora, nedostatek intelektu, nepřítomnost rodiče doma – např. záchranáři – anebo třeba i více sourozenců či malý byt).“

„Nezapomínejme také, že na druhé straně školy na dálku jsou i děti a rodiny, které z mnoha důvodů nemají na domácí výuku podmínky. Třeba nemají pracovní stůl. Nebo knihovnu. Nebo nůžky, barevný papír a čtvrtky. Nebo jsou cizinci.“

Dosud nezazněla jiná informace – rozdíly jsou i mezi učiteli. Nejen ve schopnostech či ochotě rychle reagovat, ale i ve vybavení. Starší telefony s malými tafiry, počítač bez kamery či zvukové karty – o těchto věcech je také potřeba mluvit.


Spolupráce napříč skupinami

Lépe by fungovala jistě tam, kde byli lidé zvyklí spolu otevřeně komunikovat. Nejen ze školy ven, stejně tak uvnitř školy. Ukázalo se, že tolikrát popisované sdílení pedagogického procesu, informací, způsobu práce či zadávání úkolů nejsou prázdné termíny.

„Rodiče se stali ještě významnějšími partnery při vzdělávání svých dětí, než tomu bylo dříve, proto je dle mého názoru komunikace s nimi jedním z důležitých pilířů vzdělávání v tomto čase.“

„Spolupráce mezi učiteli nikdy nebyla lepší, spolupráce s rodiči také ne, a když vidím, že i učitelé 65+ instalují statečně všechny aplikace, učí se sami za pochodu, online vedou třídu prvostupňových žáků, vysílají, sdílejí a virtuálně komunikují, cítím skutečně hrdost. Naše školství stojí na silných lidech, nevzdáváme se, učíme a společně to prostě zvládneme.“

„Rozdíl mezi prvním a druhým stupněm je výrazný především v digitálních dovednostech žáků, a čím nižší ročník, tím více se zapojují rodiče (a tím pádem se musí dávat velký pozor, aby pracující rodiče nebyli přetěžováni a školu s dětmi zvládali).“


Sjednocování požadavků

Po nalezení optimálních komunikačních kanálů přišel další uzlový moment – hledání stejného či podobného nástroje, ošetření přetěžování žáků a sdílení poznatků uvnitř pedagogických týmů.

„Poměrně brzy se podařilo nastavit komunikaci se žáky a rodiči a začaly se hledat sjednocující cesty. Jednalo se o dva směry: sjednotit výuku v jednotlivých ročnících v rámci předmětů a také zajistit objem učiva, který je pro žáky (a často i rodiče) akceptovatelný.“

„Zároveň jsem prosazovala jednotný systém, nechtěla jsem, aby každý učitel používal něco jiného a hledal svoji individuální cestu, to by pak znamenalo další zátěž pro žáky i rodiče, nutnost sledovat mnoho aplikací a komunikačních kanálů.“

Učitelé se i v době uzavření škol scházeli osobně či online a uvědomovali si nezbytnost výměny informací…

„Výsledkem setkání pedagogů bylo mnoho vzájemné inspirace k vedení výuky i úprava nastavených pravidel (dávání zpětné vazby žákům, využití týdenních plánů a portfolií, diskuse o formách získání zpětných vazeb od rodičů, využívání nástrojů podpory atd., abychom zachovali transparentnost a měli ve všech třídách k výuce pokud možno jednotný přístup.“

„Dále jsme ve škole zavedli sdílený dokument, do kterého jsme zahrnuli poznámky z ohlasů a připomínek všech učitelů – co děláme, co nás tíží, jak jsme vyřešili nějaký problém. Do něj mají přístup všichni, a mohou tak reagovat na jednotlivé podněty nebo se jen nechat inspirovat.“


Práce doma a její hodnocení

Jak hodnotit práci žáků doma? A lze to vůbec? Tyto otázky se objevily záhy. Učitelé začali v týmech diskutovat o tom, je-li vůbec hodnocení nutné a smysluplné. Klasické vzorce a postupy najednou přestávaly platit.

V první chvíli došlo na hodnocení práce doma, kdy se vůbec nemusí jednat o práci dětí…

„Na hodnocení je čas. Stejně nevíme, jak to vlastně s hodnocením domácí práce je. Nejspíš nijak. Proč chceme vlastně dávat známky za domácí práci? Komu? Poskytujme zpětnou vazbu a formujme. Až přijdeme do školy, můžeme zase hodnotit školní práci.“

„Smyslem není zadávat, přetěžovat, ale udržet v této mimořádné době silnou emoční vazbu dětí se školou, uchovat sounáležitost učitele a žáka. Vše máme založeno na samostatnosti, odpovědnosti dítěte. Nejde nám o výsledky, ty jsou statické, pomíjivé. Jde nám vždy o vytvoření vazby dítěte k činnosti – k učení! Žáky hodnotíme pouze za úkoly, které vypracovali. Vyučující používají převážně formativní způsob hodnocení, ukazují žákům cesty a poskytují zpětné vazby.“

„Ruku v ruce s tím se znovu otevírá téma hodnocení. Když zadám kreativní úlohu, kde děti mohou odpovědět různě, mám vůbec právo pak jejich práce porovnávat?“


Co s tím?

„V plné nahotě a v přímém přenosu do obývacích pokojů se dnes ukázalo, že dostatečné digitální dovednosti pro řízení výuky na dálku má jen část učitelů. Ostatní teď mají problém. Ve skutečnosti ale čelíme spíše jiným problémům a současná situace přináší i netušené příležitosti.“

„Zásadní výzvou dneška je pro učitele nutnost změnit zaběhlé způsoby vzdělávání v nových podmínkách, a to během bezprecedentně krátké doby. Přenést tradiční výuku ve stejné podobě do prostředí online totiž nejenže není efektivní, ale často to ani nelze. Příprava na digitální výuku musí být pečlivější, stále při ní objevujeme nové věci, online nástroje se neustále vyvíjejí, takže ani již dříve vyzkoušené výukové aktivity nemusejí fungovat, v digitálním světě trvá většina aktivit déle, učitel zpravidla nemá bezprostřední zpětnou vazbu o postupu žáků… Online výuka je prostě jiná a návyky získané výukou vedenou v prostředí školní třídy jsou přenositelné jen omezeně."

Hodně fb skupin se začalo strefovat do škol a učitelů, že distanční vzdělávání nezačalo okamžitě… Ale skutečně právem?

„Hlavní úsilí, které jsme dříve v základních a středních školách investovali do digitálního vzdělávání, směřovalo primárně do používání technologií při přípravě na výuku a především přímo ve výuce. Primárně tedy ve škole v době, kdy se v jedné místnosti nachází učitel společně se svými žáky. Nikoho dříve nenapadlo, že se někdy dostaneme do situace, kdy budou děti zcela izolované ve svých domovech a učitel k nim nebude mít fyzický přístup. Přípravu učitelů základních a středních škol pro vedení čistě distanční výuky jsme nikdy neplánovali.“

„Současně jsme až dosud slýchali stesky o nízké prestiži učitelské profese a nedocenění náročné práce učitelů v očích veřejnosti. Nyní se pedagogové na všech úrovních mají možnost zviditelnit a prokázat své faktické kvality. Okolnosti, kdy množství rodičů zůstává se svými dětmi do věku 13 let doma, umožňují veřejnosti sledovat práci učitelů pod drobnohledem. Současně rodiče sami na vlastní kůži zažívají, jak obtížné, časově náročné a vyčerpávající je dětem zabezpečit odpovídající vzdělávací podněty, a s očekáváním se obracejí právě k učitelům. Součinnost školy a rodiny nikdy nebyla aktuálnější.“


Nadhled na závěr

Ředitelkám a ředitelům nechybí nadhled, a to je moc dobře. Nikdo z nich nebyl na tuto situaci připraven, ale z uvedených příkladů je vidět nadšení a snaha pokračovat ve vzdělávání dětí, jak jen to je nejlépe možné. Požadavek, aby ředitel byl lídrem pedagogického procesu, opět dostal další jasné argumenty.

„A také potřebuji v nejbližší době vybrat nového pana školníka a paní sekretářku… Jak tohle udělat na dálku? Už aby škola začala a já si trochu orazil. :)“

„Konečně ty telefony k něčemu jsou, mnohé školy je vzaly na milost a snad přemýšlejí o tom, proč je vlastně zakázaly.“

„Lepší příležitost pro dělání chyb asi mít nikdy učitelé nebudou. A to za trochu experimentování stojí.“

„A pak je tu ještě jeden přínos – nikdy se tolik dětí do školy netěšilo tak jako dnes.“


Pro časopis Řízení školy a pro Řízení školy online PhDr. Václav Trojan, Ph.D.