NÁRODNÍ GALERIE: aktuální nabídka programů pro školy

sobota 26. září 2020 · 0 komentářů

Kompletní nabídku programů pro školní skupiny najdete ZDE.


NÁRODNÍ GALERIE Praha: aktuální výstavy a kompletní program

· 0 komentářů

AKTUALISOVÁNO.

Dovolujeme si vás pozvat na výstavy, doprovodné programy, programy pro děti a rodiny s dětmi a další akce.


Kompletní program: říjen 2020

Kompletní program (včetně programů lektorského oddělení a programů pro školy a zájmové skupiny) na říjen najdete ZDE.

Přehled všech probíhajících a připravovaných výstav najdete ZDE.

Nabídku všech programů pro školy najdete ZDE.

Komentované prohlídky, studijní materiály, semináře a kurzy pro pedagogy najdete ZDE.


Leonardo inspirující

Schwarzenberský palác, do 18. října

Leonardo da Vinci byl uměleckou osobností, která nikdy nepřestala podněcovat tvorbu následujících generací. Grafický kabinet ve Schwarzenberském paláci představuje jak díla vytvořená podle Leonardových předloh, tak také jím volně inspirovanou tvorbu.

Přestože se jedná o prostor vyhrazený primárně starému umění, součástí grafického kabinetu jsou tentokrát i díla z 19. a 20. století. Návštěvníci Národní galerie si tak mohou prohlédnout kresby Jana Zrzavého nebo Viléma Kandlera. Dalšími vystavenými díly budou grafiky Albrechta Dürera, Williama Hogartha, nebo mědiryt vytvořený podle předlohy Petera Paula Rubense.

Zlatým hřebem je Hollarův grafický list Salvator Mundi, jehož předloha v nedávné době rezonovala všemi světovými médii.

Více informací a doprovodné programy ZDE.


Stanislav Sucharda 1866–1916: Tvůrčí proces

Veletržní palác, prodlouženo do 25. října

»Výstava představuje osobnost významného českého sochaře přelomu 19. a 20. století, v jehož vrstevnaté tvorbě se prolínají interakce regionu a metropole, přechod od tradic 19. století směrem k moderně i postupná recepce progresivních evropských stylů domácím uměleckým prostředím.

Suchardův život a dílo jsou členěny do tematických celků věnovaných formativnímu prostředí rodinné novopacké dílny, tvůrčím počátkům, působení v čele Spolku výtvarných umělců Mánes, architektonické skulptuře, portrétní, pomníkové, sepulkrální a medailérské tvorbě. Ve všech těchto oblastech je dobře patrný vývoj umělcova formálního projevu od raného myslbekovského realismu přes rodinovskou impresi až k ryze modernímu výrazu.

Sucharda se rozhodující měrou zasloužil o rozvoj českého moderního medailérství; sám za své plakety a medaile obdržel řadu mezinárodních ocenění. Aktivní sokolství podpořilo jeho fascinaci idealizovaným světem slovanského pohanství, vznik originálního ikonografického repertoáru a značně nekonvenčních pomníkových návrhů.

Tato vůbec první souhrnná prezentace vesměs neznámého Suchardova díla je výstupem společného projektu Stopy tvorby. Dědictví velkých sochařů první poloviny 20. století. Restaurování a péče o sochařské památky ze sádry (NAKI, DG16P02B052) Fakulty restaurování Univerzity Pardubice a Ústavu dějin umění AV ČR, v jehož průběhu byla zpracovávána umělcova unikátní pozůstalost. Čerstvě restaurované sádrové modely, kresebné studie i bohatá fotografická dokumentace umožňují komplexní vhled do vlastního tvůrčího procesu, počínajícího spontánní autorskou črtou a vrcholícího mnohdy odosobněným převodem do finálního materiálu.«

Více informací a doprovodné programy ZDE.


Karel Myslbek: Tiché drama lidské bídy

Veletržní palác, grafický kabinet, 4. patro, do 8. listopadu

Malíř Karel Myslbek (1874–1915) byl citlivým pozorovatelem obyčejných lidí, které zachycoval v jejich těžkých životních podmínkách. Zajímal ho také svět cirkusu a divadla jako odraz této nelehké lidské existence.

Kresby a grafiky, ve kterých rozvíjel motivy pozdějších obrazů, představí některé z jeho námětů od zobrazení starců a žebráků k motivům klaunů a pierotů.

Více informací a doprovodné programy ZDE.


Hermína Laukotová: Páry zemské

Veletržní palác, grafický kabinet, 4. patro, do 8. listopadu

V letech 1898–1900 představila českoněmecká malířka Hermína Laukotová (1853–1931) pražské veřejnosti svůj grafický cyklus Páry zemské (Erdendunst). Dnes málo známý, avšak výtvarně pozoruhodný soubor leptů a akvatint je po sto dvaceti letech od svého vzniku ve své úplnosti k vidění ve formě grafického kabinetu.

Ten připomíná, jakou roli hrála v umění přelomu 19. a 20. století znovuzrozená umělecká grafika a zároveň, jaké místo v ní zastávaly ženy – umělkyně.

Více informací a doprovodné programy ZDE.


Sen ve snu. Edgar Allan Poe a umění v českých zemích

Veletržní palác, prodlouženo do 22. listopadu

Výstava se věnuje reflexím tvorby amerického spisovatele, básníka a teoretika Edgara Allana Poea (1809–1849) ve výtvarném umění v českých zemích, stejně jako obecnějšímu fenoménu hrůzy a strachu. Poe vyvolává dodnes živý zájem, jeho povídky a básně stále inspirují nejen literáty, ale i výtvarníky, filmaře či hudebníky.

Literární dílo E. A. Poea začalo více umělce inspirovat až po spisovatelově předčasné smrti. Hlavní zásluhu na tom měl překladatel jeho díla do francouzštiny básník Charles Baudelaire. Pozoruhodná díla inspirovaná Poeovou tvorbou vytvořily již ve druhé polovině 19. století tak výrazné osobnosti jako byli například Edouard Manet, Odilon Redon, James Ensor nebo Gustave Doré.

Jakkoli začalo být Poeovo dílo překládáno do češtiny již v 50. letech 19. století, první výtvarné reflexe přišly až o několik desítek let později, tedy na přelomu století. Jeho básněmi a povídkami byl inspirován například František Kupka a záhy po něm i Josef Váchal, Jan Konůpek nebo František Kobliha. S českým prostředím měl silné vazby i Alfred Kubin, který svými pracemi doprovodil souborné vydání Poeových povídek v němčině.

Zájem o Poea pak nepřetržitě trvá až do současnosti. Zásadní práce inspirované Poem vytvořil například Alén Diviš nebo František Tichý. Poe výrazně inspiroval i Jana Švankmajera a v nedávné době například Františka Štorma nebo Jaroslava Rónu.

Výstava představuje široké spektrum umělců, vedle již zmíněných například Krištofa Kinteru, Josefa Bolfa nebo Martina Zeta, stejně jako příslušníky nejmladší generace Jana Vytisku či Marka Škubala. Cílem je demonstrovat úzké vazby, které může moderní a současné umění mít k tvůrci z 19. století.

Vystavující umělci: Josef Bolf, Adolf Born, Alén Diviš, Tereza Eisnerová, Jakub Gajdošík, Matouš Háša, Jan Hísek, Kryštof Hošek, Jakub Janovský, Bohumil Kafka, Krištof Kintera, František Kobliha, Běla Kolářová, Jan Konůpek, Jan Kotík, Alfred Kubin, Otakar Kubín (Coubine), František Kupka, Martin Mulač, Karel Nepraš, Jaroslav Panuška, Jiří Příhoda, Jaroslav Róna, Pavel Rút, Jakub Schikaneder, Vladimír Silovský, Karel Souček, Hugo Steiner-Prag, Richard Stipl, Jiří Šalamoun, Marek Škubal, Jakub Špaňhel, František Štorm, Jan Švankmajer, Mark Ther, František Tichý, Josef Váchal, Markéta Váradiová, Jan Vytiska, Martin Zet.

Více informací a doprovodné programy ZDE.


Nebourat! Podoby brutalismu v Praze

Veletržní palác, prodlouženo do 22. listopadu

Architektura 60. až 80. let 20. století, někdy obdivovaná, někdy nenáviděná, je intenzivně diskutovaným a rozporuplně přijímaným fenoménem současnosti. Veřejnost ji možná vnímá zatím spíše negativně, do značné míry i kvůli nedostatku informací nebo negativní zkušenosti s režimem před Sametovou revolucí. Výstava Nebourat! Podoby brutalismu v Praze prezentuje pražské stavby (včetně projektů připravovaných, ale nepostavených), které byly ve větší či menší míře ovlivněny brutalismem a pokrokovými vlivy za zapovězeného, ale pro tvůrce inspirativního Západu.

Krok za krokem odkrývá, v čem spočívají prostorové, kompoziční nebo konstrukční hodnoty této architektury. Představuje stavby, které výrazným způsobem vstupují (nebo měly vstoupit) do obrazu města a které zásadně ovlivňují kvalitu veřejného prostoru kolem sebe. Takové objekty jako je např. obchodní dům Kotva, bývalá Ústřední telekomunikační budova na Žižkově (aktuálně určená k demolici), budova bývalého Federálního shromáždění, hotel Intercontinental, Barrandovský most, stejně jako nedávno zbořený soubor staveb Transgasu, byly a jsou příklady na svou dobu nejpokročilejších řešení a špičkových výtvarných koncepcí.

Na dvě stě padesát originálních noblesních plánů, fotografií a modelů, z nichž mnohé jsou vystaveny poprvé, pochází převážně ze sbírky architektury Národní galerie Praha, zásadní zápůjčky laskavě poskytlo Umělecko-průmyslové museum, Galerie výtvarného umění v Chebu, Národní muzeum a řada soukromých osob.

Více informací a doprovodné programy ZDE.


František Muzika v kresbě a grafice

Veletržní palác, grafický kabinet, 2. patro, do 3. ledna

Kabinet v expozici moderního a současného umění ve Veletržním paláci představuje Františka Muziku (1900–1974) a jeho imaginativně cítěné kresby a grafické listy ze sbírek Národní galerie, které jsou jevištěm poetických metamorfóz plných enigmatických odkazů.

Nedílnou součástí mnohostranné tvorby Františka Muziky vedle malby, kresby a grafiky byla také ilustrace, krásné písmo, karikatura a scénické návrhy pro divadlo. Muzika byl členem Devětsilu (1921), Nové skupiny (1923) a SVU Mánes (1923). Věnoval se výtvarné kritice a působil jako pedagog na Vysoké škole uměleckoprůmyslové (1945–1970). Vedle samostatných výstav doma i v zahraničí bylo dílo Františka Muziky představeno také v souvislostech významných mezinárodních projektů, Benátského bienále (1948, 1964), výstavy Obsessions et Visions v Paříži (1968), hnutí Phases v Bruselu (1969) či na výstavě Surrealismus in Europa v Kolíně nad Rýnem (1969).

Počátkem třicátých let, kdy u autora ještě doznívala lyrická postkubistická stylizace tvarů ve figurálních námětech, datujeme začátek Muzikova imaginativního období, v němž se o slovo hlásí archetypální představy a sny. Muzika netvořil dle přírody, reflektoval imaginativní krajinu své mysli. Romantizující vize zaznamenával klasickou výtvarnou formou.

V kresbě a grafice se setkáváme se základním symbolickým jazykem pro Muziku charakteristických motivů, jež v průběhu let procházejí jeho dílem v nesčetných proměnách: ruiny zdí, antropomorfizované skály, torza, drapérie, lastury, ruce. Situovány jsou v chiricovském neskutečném scénickém prostoru dodávající výjevům charakter snové představy.

Tragiku doby Muzika reflektoval v motivech Zápasů (1937), Raněného (1937) a Ženách u hrobu (1939). Během válečných let vznikaly fantómy a ireálné snové výjevy (Velký sen, 1942), prodchnuté dobovým smutkem a melancholií. Vystaveny jsou také skici zběžně načrtnuté tužkou bezprostředně zachycující prvotní tvořivý impuls inspirace, z nichž některé později vykrystalizovaly v malířské provedení (Requiem, Zrození Venuše).

V poválečné tvorbě Františka Muziky dochází k tematické proměně. Začaly se objevovat vegetativní motivy lesů, bažin a stromů, které postupně přecházely do organických buněčných struktur (Strom u domu, 1952).

V šedesátých letech do Muzikova díla vstupuje mýtická kultovní architektura v podobě Elsinoru (1963) a Věží (1967). Motiv ženského torza, Muzikův přelud prázdných drapérií, se proměnil v cyklus snových Larev (1967), které se zjevily i v pozdní sérii monumentálních Schodišť (1971), přízračných scén předznamenávajících malířův závěr života.

Více informací a doprovodné programy ZDE.


Mikuláš Medek: Nahý v trní

Valdštejnská jízdárna, klášter sv. Anežky České & Veletržní palác, do 10. ledna

Retrospektiva malíře Mikuláše Medka patří k nejrozsáhlejším výstavám Národní galerie Praha. Kromě Valdštejnské jízdárny, kde je představena autonomní část Medkova malířského díla od jeho počátků po vlastní závěr, jsou v klášteře sv. Anežky České vůbec poprvé společně vystaveny Medkovy práce pro kostely v Jedovnicích, Kotvrdovicích a Senetářově. Rozměrné realizace pro Československé aerolinie jsou umístěny ve Veletržním paláci.

Výstava přesahuje rozměr pouhé hodnotící retrospektivy. Je rozšířena o dosud neznámé práce a filmy z autorovy pozůstalosti, práce autorů, kteří jej ovlivnili a s jejichž tvorbou se vyrovnával (Toyen, Dalí, Teige), či o práce generačních vrstevníků, s nimiž se přátelil a se kterými společně vystavoval (Sekal, Istler, Koblasa, Piesen či Boudník).

Mikuláš Medek (1926⁠–⁠1974) během svého krátkého života vytvořil obsáhlé malířské dílo, které opsalo výrazný oblouk, začínající expresivními a kubizujícími juveniliemi, vedoucí přes osobitý výklad surrealismu a existencialismu k projevu označovanému jako informel, jímž se výrazně dotkl abstrakce, aby se opět vrátil k figuraci a rozvíjel vlastní filozofické pojetí obrazu jako „pohledu na pohled“, jenž mu umožnil vstřebat manýrismus a uplatnit svébytné architektonické tvarosloví v závěru svého díla.

Hloubkou uměleckého výrazu, šíří výtvarného záběru, schopností zobecnit proměnlivé pocity doby se řadí po bok nejvýznamnějších českých malířů. Šel vždy vlastní cestou, jeho postoj byl natolik silný, že dokázal odolat nejrůznějším uměleckým a společenským tlakům doby.

Koncepci celého projektu vytvořila autorská dvojice Lenka Bydžovská a Karel Srp, architektonického řešení výstavy se ujal Lukáš Machalický, který jí vtiskl jedinečné pojetí, rozvíjející nové možnosti instalace, autory grafického řešení výstavy jsou Štěpán Malovec a Kristina Ambrozová.

Více informací a doprovodné programy ZDE.


Ozvěny benátského bienále: Stanislav Kolíbal

Veletržní palác, malá dvorana, prodlouženo do 10. ledna

V roce 1925, kdy se Stanislav Kolíbal narodil, začala stavba Veletržního paláce v Praze a zároveň i československého pavilonu v Benátkách. O století později zůstávají všichni tři přetrvávajícími ikonami národní kulturní identity. Díky přemístění Kolíbalovy výstavy z Benátského bienále 2019 (realizované v Českém a Slovenském pavilonu) do Malé dvorany Veletržního paláce získají návštěvníci Národní galerie Praha nový pohled na Kolíbalovu hlubokou vizi.

Jak název současné výstavy napovídá, nejedná se o reprízu, ale spíše o přehodnocení jejích ozvěn z enigmatického italského města v české metropoli.

Výstava Bývalé nejisté tušené, která je zde znovu nainstalovaná v interiéru opisujícím velikost benátského pavilonu, byla původně koncipovaná v reakci na architekturu budovy včetně nového díla inspirovaného jeho fasádou.

V podobném duchu reagoval Kolíbal na projekt Ozvěny Benátského bienále a jeho nové prostory. Malou dvoranu oživují jasné nástěnné kresby, jež motivicky vycházejí z rozměrů budovy, zatímco jedna z Kolíbalových konstruktivistických soch z 90. let ve formě modelu jeho Stavby zdůrazňuje umělcovo důležité propojení malby, kresby, sochy a architektury.

Více informací a doprovodné programy ZDE.


Kurt Gebauer

Veletržní palác, 1. patro, prodlouženo do 10. ledna

Kurt Gebauer (* 1941) vysvětluje své životní poslání dvojsmyslnou nadsázkou „obecního sochaře“. Již šest desítek let kultivuje a obhospodařuje veřejný prostor, většinu času i na úkor vlastního postavení. Jeho těžko zařaditelné pojetí živé figurace mátlo nejen politické cenzory předlistopadového režimu, ale i uměleckou scénu samu.

Pečlivé studie prožívané skutečnosti lidského těla, jednou oslavy radostného života a přírody, jindy bryskní obžaloby společenské absurdity, groteskní, ironické i poeticky smutné, jej řadí mezi velké postavy českého 20. století dalším ztělesněním poetiky malého velkého člověka. Postavy, která nemění dějiny silou, ale vyprávěním, jemným humorem a hlubokou lidskostí.

Výstava je zatím nejuceleněji představeným souborem prací sochaře-malíře, který celý život soustředěně rozvíjí, střídá a vrací se k několika překrývajícím se technikám a tématům. Ať již je to vznášející se tělo i mysl plavkyň a létavců, těkavé pulzování života dívek na prahu mezi dětstvím a dospělostí, strnulost a nabubřelost gest a těl pomníkových konvencí, nebo do jednoduchosti a lehkosti vybroušená hloubka jeho satirických alegorií, zásahů do veřejného prostoru, Kurtova díla vždy vyvolávají úsměv. Avšak s opět typicky českým vědomím vlastní konečnosti, nicoty, která zůstává vždy na dosah.

Více informací a doprovodné programy ZDE.


Otevřený depozitář umění Asie

Veletržní palác, prodlouženo do 10. ledna

Po téměř desetiletém trvání expozice asijského umění v paláci Kinských se prezentace sbírek přesunula do jižního křídla prvního poschodí Veletržního paláce, kde se představuje v takzvaném otevřeném depozitáři. Schaudepot je výstavním formátem, jenž zpřístupňuje co největší počet děl k bezprostřednímu studiu díky jejich umístění ve skleněných vitrínách, které umožňují trojrozměrný prostorový pohled. V otevřeném depozitáři má tak návštěvník možnost se seznámit s výběrem více než 600 děl asijské provenience z Národní galerie Praha.

Vystaveny jsou převážně sochy a předměty uměleckého řemesla od nejstarších děl z archaického období až do 20. století, rozdělené do dvou základních tematických okruhů. První z nich představuje některé myšlenkové systémy – filosofii a náboženství taoismu, buddhismu, konfucianismu a hinduismu – definující asijské kultury a umění Číny, Tibetu, Indie, jižní a jihovýchodní Asie. Druhý okruh vyzdvihuje charakteristické rysy asijského užitého umění a seskupuje díla podle materiálů (kamenina, porcelán, laky, kovy), technik (například email cloisonné) a dekoru.

Sbírka umění Asie a Afriky dnes čítá přes 13 tisíc uměleckých předmětů, z toho největší část zaujímají díla asijské provenience. V otevřeném depozitáři v současné době nejsou vystaveny artefakty z citlivých materiálů – především dřevěná plastika, malba a grafika. Ty budou až do doby zpřístupnění nové stálé expozice k vidění výběrově na krátkodobých výstavách a některé z nich projdou restaurátorským a badatelským průzkumem.

Více informací a doprovodné programy ZDE.


Stálé expozice

Středověké umění v Čechách a střední Evropa 1200–1550

klášter sv. Anežky České

Dlouhodobá expozice umístěná v patře klášterního komplexu prezentuje na více než dvou stech exponátech z oboru malířství, sochařství a uměleckého řemesla proměny formy a funkce výtvarného díla během tří staletí. Exponáty provenienčně spjaté s českými zeměmi doplňují díla vytvořená v širším středoevropském regionu – zvláště Franky, Rakousy, Sasko – např. díly Hanse Pleydenwurffa, Albrechta Altdorfera, Hanse Hesseho či Lucase Cranacha staršího.

Více informací a doprovodné programy ZDE.


Staří mistři

Schwarzenberský palác

Expozice Staří mistři ve Schwarzenberském paláci představuje výběr nejvýznamnějších mistrovských děl ze Sbírky starého umění (Hans von Aachen, Petr Brandl, Matyáš Bernard Braun, Lucas Cranach, Adriaen de Vries, Albrecht Dürer, El Greco, Francisco José Goya, Hans Holbein, Jan Gossaert zvaný Mabuse, Jusepe de Ribera, Peter Paul Rubens, Bartholomaeus Spranger, Karel Škréta, Simon Vouet, Michael Leopold Willmann a jiní).

Její základní časový rámec tvoří období od 16. do 18. století vycházející z retrospektivního pohledu na předrenesanční tendence v umění gotiky a antická díla jako inspirační podnět pro renesanční a barokní umění. Expozice je pojata jako dialog mezi národními a mezinárodními impulzy, vlivy a změnami v duchu dialektiky forem, stylů a motivů. Z dramaturgického hlediska reflektuje narativní aspekty evropského umění od antiky až po osvícenství, dějinné souvislosti a nadčasovost mistrovských uměleckých děl v inovativní instalaci.

V rámci hlavního přístupu do Schwarzenberského paláce je obnoven původní vstup z Hradčanského náměstí přes nádvoří. Tři sály v přízemí jsou vyhrazeny pro příležitostné sbírkové expozice a dvě místnosti poslouží grafickým kabinetům.

Architektonické pojetí expozice koresponduje s její koncepcí: přízemí je pojato jako prolog expozice, první a druhé patro jako tematické panorama renesančního a barokního umění a půdní prostor je v nových souvislostech věnován sběratelství, tvorbě v malířství i sochařství, „skicáriu“ a kabinetní malbě.

Více informací a doprovodné programy ZDE.


1796–1918: Umění dlouhého století

Veletržní palác

Expozice vědomě a přirozeně spojuje domácí umění s tím zahraničním. Na rozdíl od předcházejících stálých expozic v Národní galerii nejsou do tohoto souboru začleněny žádné zápůjčky z jiných muzejních a galerijních institucí, které by doplňovaly mezery ve sbírkách. Cílem nebylo vytvořit další uměleckohistorický přehled a nově kodifikovat to zásadní, co bylo v průběhu 19. století v českých zemích vytvořeno. Takový přístup totiž zákonitě opomíjí díla, která se do sbírky dostala formou nákupů či darů z jiných evropských regionů a která také zásadně ovlivňovala lokální situaci a vývoj na umělecké scéně. Expozice tedy ukazuje, co Národní galerie v průběhu své více než dvěstědvacetileté existence shromáždila v širokém kontextu. Zastoupení jednotlivých autorů je tak přirozeně nerovnoměrné, od kompaktních a reprezentativních souborů po víceméně náhodné či příležitostné akvizice.

Konečný výběr reprezentuje více než čtyři sta padesát děl od 150 autorů ve třech hlavních kapitolách: Člověk, Svět a Ideje. Expozice zahrnuje vedle malby také sochařství. Volná plastika doprovází obrazy, veřejná plastika tvoří zvláštní oddíl, který s ohledem na vybraný přístup a dostupnost exponátů parafrázuje tři základní témata v oddílech Architektura, Pomník a Náhrobek.

Vedle sebe se tak na výstavě objevují umělci nejen odlišných uměleckých názorů, ale i příslušníci velmi rozdílných generací, například Josef Mánes vedle Pabla Picassa, Josef Navrátil vedle Bohumila Kubišty či Antonio Canova vedle Franze von Stucka. Díky tematickému členění expozice tak vznikla i celá řada menších skupin děl, která reprezentují samostatné obsahové celky, od vlastních podobizen, rodinných i oficiálních portrétů přes obrazy z kaváren, rušných městských bulvárů, jarních krajin či horských jezer po díla s náboženskou nebo mytologickou tématikou.

Výjimku ze záměru prezentovat pouze sbírkové exponáty NGP představují dvě instalace, které tvůrčím způsobem pracují s vizuálními médii 19. století. Zatímco architekt expozice Jiří Příhoda použil v tříkanálové projekci filmové materiály poskytnuté Národním filmovým archivem, designérský tým grafického Studia Najbrt zpracoval do impresivní koláže výtvarné plakáty, zapůjčené Uměleckoprůmyslovým museem v Praze, Archivem Národního divadla a Vojenským historickým ústavem Praha. Obě ryze současné intervence vyšly ze základní myšlenky expozice – přiblížit návštěvníkovi universum člověka 19. století. Staly se tak nedílnou součástí celého projektu a dokladem inspirativnosti výtvarného dědictví dlouhého století pro společnost 21. století.

Sbírková expozice chápe tzv. „dlouhé století“ odlišně než bývá obvyklé. Liší se datací – začátek expozice není spojen s událostmi Francouzské revoluce, ale se vznikem Společnosti vlasteneckých přátel umění 5. února 1796 v Praze, jejíž činnost byla pro rozvoj výtvarného umění v českých zemích zcela zásadní. V témže roce se otevřely první veřejné prostory, které své návštěvníky seznamovaly s důležitými díly domácího, ale i evropského výtvarného umění. Dalším významným počinem Společnosti vlasteneckých přátel umění bylo založení Akademie výtvarných umění o tři roky později. Praha tak měla podmínky pro to, aby se v následujících desetiletích častěji objevovala na umělecké mapě jako místo, které stále živěji reagovalo na nové podněty ze zahraničí. Středoevropský region získal další důležité kulturní centrum. Byla to právě díla z Obrazárny Společnosti vlasteneckých přátel umění, která vytvořila základ sbírek dnešní Národní galerie Praha. V roce 1902 založil císař František Josef I. Moderní galerii, jejíž akvizice významným způsobem rozhodly o bohatství a rozmanitosti kolekce umění první poloviny 20. století. Zcela zásadní počin představoval nákup sbírky francouzského umění československým státem v roce 1923.

Sledované období zahrnuje vlastně tři století, včetně toho, které skončilo teprve před nedávnem. Současný vztah k dějinám 19. století ale bývá ambivalentní, stejně blízký jako vzdálený. Nejen tehdejší společnost, ale i její kultura, včetně výtvarného umění, prošla výraznými změnami, které často zásadně ovlivňují i naší současnost. Na dnešní tak naléhavé a výrazné diskuse o problémech genderových či environmentálních by naopak člověk 19. století jen nechápavě hleděl. Přesto i to jsou otázky, které přinesla právě společnost dlouhého století. Do celé problematiky dnes také výrazně zasahují pokusy o odlišné vidění dějin umění, o další možná „čtení“ výtvarného umění minulosti. To vše je také charakterizováno určitým odklonem od tradičních národních škol, jak uměleckých, tak uměleckohistorických. V tomto smyslu se ocitáme v neobyčejně plodné a inspirativní debatě, která umožňuje i poměrně radikální změnu ve vyprávění „příběhu umění“.

Více informací a doprovodné programy ZDE.


1918–1938: První republika

Veletržní palác, 3. patro

Výstavní projekt má povahu střednědlouhé sbírkové expozice ve 3. patře Veletržního paláce, které je nově instalována ke stému výročí vzniku Československé republiky. Na základě sbírek Národní galerie Praha, doplněné o zápůjčky od jiných institucí či ze soukromých sbírek, bohatou a kosmopolitní tvorbu a umělecký provoz dvacetiletého období nezávislého Československa, mezi lety 1918-1938.

Expozice se opírá především o sbírky Národní galerie Praha, doplněné o zápůjčky z dalších institucí i soukromých sbírek. Neomezuje se na výtvarná umělecká díla, ale bude mít i mezioborové přesahy formou prezentace dalších kulturních a výtvarných oblastí první republiky (knižní tvorba, design, užitý grafický design,…).

Expozice, která pokrývá dvacetileté období po zrodu nezávislé Československé republiky, ukazuje formou jakési umělecké topografie první republiky rozmanitost tehdejší umělecké produkce i bohatý umělecký provoz. Projekt představuje umění první republiky očima tehdejšího uměnímilovného diváka prostřednictvím stěžejních galerií, uměleckých spolků a institucí a představuje významná kulturní centra mladého státu. V prvé řadě to je hlavní město, jakožto umělecké centrum s rušnou výstavní aktivitou představující nejen tvorbu domácích tvůrců, ale i to nejprogresivnější z celé Evropy. Dále to je Brno, Zlín, Bratislava, Košice a Užhorod. Součástí expozice jsou částečné rekonstrukce zásadních výstav, které se v těchto centrech v době první republiky konaly (výstava Tvrdošíjných, Výstava soudobé kultury v Brně, Poesie 32, První výstava Surrealistů v ČSR).

V daném časovém a prostorovém rámci projekt představuje významné události na poli výtvarné kultury v době tzv. první republiky, s důrazem na kosmopolitní a mnohonárodnostní charakter jejího území. Tento přístup si klade za cíl nejen představit s historickou věrností bohatství a rozmanitost kultury mladého státu, ale sloužit i jako poučení pro dnešní dobu, kdy neznalost minulosti má mnohdy za následek xenofobní postoje. Expozici bude provázet také bohatý edukativní i odborný doprovodný program.

Více informací a doprovodné programy ZDE.


1930–současnost: České moderní umění

Veletržní palác

Českou výtvarnou tvorbu po roce 1930 reprezentují díla Františka Muziky, Josefa Šímy, Jindřicha Štyrského, Toyen, Zdeňka Sklenáře, Jana Kotíka nebo Václava Bartovského. Expozice mapuje i umělecké tendence od 60. let do současnosti – informel, akční umění, novou citlivost i postmodernu.

Více informací a doprovodné programy ZDE.


Doprovodné programy k výstavám a studijní materiály

Přehled všech doprovodných programů k výstavám v Národní galerii naleznete ZDE.

Studijní materiály (ve formátu pdf) k výstavám (včetně již proběhlých výstav) najdete ZDE.


Bezplatné vstupné do Národní galerie Praha pro mladé

Národní galerie Praha otevírá zcela zdarma svoje stálé expozice pro mladé do 26 let.

Dlouhodobý záměr bezplatného vstupného pro mladou generaci se podařilo naplnit ve spolupráci s Komerční bankou, která vstupenky za tuto část návštěvníků uhradí. Nulové vstupné se vztahuje jak na české, tak zahraniční návštěvníky.


Programy pro děti a rodiny s dětmi

Cílem programů a služeb pro děti a rodiny s dětmi je otevřít prostor galerie pro vzdělávání v oblasti umění pro děti od nejmladšího věku a zároveň nabídnout galerii jako místo pro podnětné a zábavné trávení společného času pro celou rodinu. Na dětské návštěvníky a rodiny s dětmi je zaměřena široká nabídka výtvarných heren a dílen (ateliérů) a cílená propagace.

Pro návštěvu kdykoli během otevírací doby galerie jsou k dispozici pracovní listy a výtvarné pracovny ve vybraných objektech NG.

Přehled programů najdete ZDE.


Ostatní akce

Kurzy dějin umění – informace ZDE.

Komentované prohlídky, přednášky a diskuse, tvůrčí dílny či akce za účasti umělců – informace ZDE.


Otevřené výtvarné herny ve Veletržním paláci

Sledujte Národní galerie Praha dětem na Facebooku a neunikne vám nic z našich programů a aktivit pro děti, teenagery, rodiče i celé rodiny!


KONTAKT:
Oddělení vzdělávání / Education Department
Sbírka moderního a současného umění / Collection of Modern and Contemporary Art
Národní galerie Praha / National Gallery Prague
tel.: +420 224 301 003
e-mail: vzdelavani@ngprague.cz
www.ngprague.cz

https://www.facebook.com/NGPrague
https://www.facebook.com/NGPdetem
https://www.instagram.com/ngprague/
twitter.com/narodnigalerie

Annette Breaux, Todd Whitaker: Rychlá pomoc pro učitele. 60 řešení náročných situací

· 0 komentářů

Titul je vybrán z edičního plánu nakladatelství Portál na 2. pololetí 2020 v oboru pedagogiky. Ediční plán ke stažení ZDE.

Učitelé dennodenně řeší náročné situace. Ať už je to žák, který usnul či naopak šaškuje, či stále negativní kolega – pro (nejen začínajícího) učitele to představuje zátěž. Zkušení autoři popisují 60 takových situací v pěti oblastech: výzvy při práci se žáky, výzvy při práci s dospělými (rodiči a kolegy), výzvy při řízení třídy, výzvy při samotné výuce a profesní výzvy.

Annette Breaux je přední mluvčí současných trendů ve vzdělávání. Prof. Todd Whitaker vyučuje učitelský leadership na University of Missouri. Celý život se zabývá zkvalitňováním učitelské efektivity.

„Učitelům je sympatické pouze dítě, které se během vyučování chová jako omámené chloroformem, kromě momentů, kdy je vyvoláno k tabuli.“ Murphyho zákon


Výstava KRIŠTOFA KINTERY Neuropolis v galerii Zdeněk Sklenář

· 0 komentářů

Výstavu můžete navštívit do 7. listopadu.

Města urychlují čas, zhušťují prostor, kondenzují příležitosti, kumulují zážitky a nabízejí vzrušení i vzdělání, generují pokrok i obrovskou spotřebu absolutně všeho. Proto chtějí lidé do měst. Do spletenců kabelů a sítí, do míst, kde je plyn, internet i voda. Potřebujeme pít, číst, googlovat, vzdělávat se a pářit se. Jsme jeden velký gigasuperorganismus v nové éře urbanocénu.

Žijeme v exponenciálně akcelerovaném světe. O tom není pochyb. Nezadržitelný pokrok byl umožněn postupným poznáváním a následným zkrocením energií, které nám fyzikální prostředí naší planety nabízí. Růst se však stal neudržitelným místo toho, aby byl trvale udržitelný. Instantní a uhrančivě efektivní využití fosilních paliv a schopnost vědy a následně průmyslu přimět elektrony vodičů proudit požadovaným směrem, to vše v obrovských tocích a měřítku, změnily způsob našeho žití radikálním způsobem. Za neuvěřitelně krátký časový úsek se svět a způsob našeho života radikálně proměnil. Změnila se krajina, změnila se architektura, změnilo se umění a mění se i myšlení.

Růst se mimo jiné projevuje zvyšováním sklo-železných budov, rapidním zvětšováním a přibýváním měst a jejich propojováním v gigantické aglomerace a megapole. Každé tři měsíce přibude na světě městská struktura o rozloze New Yorku. Většina populace opouští venkov a dává přednost životu ve městech. V Evropě je to nyní již dokonce 73 % obyvatel. Krajina, ve které žijeme, je detailně strukturovaná gigantická síť přívodů, trubek, kolektorů, kabelů, plynovodů, vodovodů, kanalizací, meliorací, ropovodů, průmyslových pěstíren potravin, komunikací, hubů, solárních panelů, data center a call center dotazujících se na spokojenost zákazníků s dodávkou a kvalitou potřebných služeb. To vše v dobře viditelné formě, ale i skrytě, multivrstevnatě, v podzemí a ve stěnách budov. Nezapomeňme, že podobná extrémní spletitost se odehrává i v neviditelné formě prostřednictvím komunikačních signálů, frekvencí 5G, 4G, všudypřítomných wifi a radiových a televizních vln. Naše vůle a ochota k ještě pečlivějšímu zasíťování nás přivedla až do blízkého vesmíru a momentálně začínáme obkličovat planetu 12 tisíci družic programu Starlink, které brzy pokryjí satelitním internetem kompletně celou zeměkouli. Nezadržitelný, nikoli udržitelný pokrok ovlivňuje i podobu a estetiku současného pozorovatelného světa. Křivka exponenciálního růstu působí poněkud zlověstně, neboť ve své poslední fázi stává se vertikálou.

Zaměřil jsem se na krajinu, s lehkou nadsázkou říkám, že se momentálně věnuji „krajinomalbě“ a „reliéfům“, což zní přitažlivě anachronicky, až lze kdekoho škodolibě zmást. Krajinomalba i reliéf jsou totiž formálně poněkud passé. Fascinuje mě změna a záměna měřítek, kdy něco velmi malé, propracované a pečlivě vynalezené připomíná něco velké, rovněž dobře promyšlené a architekty a developery prosazené a stavebníky postavené. Sýpka připomíná cívku, plynojem kondenzátor a zářivka mrakodrap, paměťové sloty bytovou výstavbu na předměstí. Mikro a makro se prolíná, co je nahoře, je i dole, co je malé, je i velké, a malé je ve velkém a velké je v malém. A mezi tím běhají myriády mravenců, neboli my lidé, s celou škálou svých osobních tužeb, postojů, pocitů a problémů. Do psychologie se však nehodlám pouštět, zaměřuji se pouze na konfrontaci měřítek a formálních podobností. Na pečlivou provázanost jednotlivých prvků. Vytvářím obraz, který nesvítí, nepulzuje, nekouří ani netopí. Socha kondenzuje svoji energii bez ambicí jakkoli prakticky fungovat. Zajímají mne vertikály růstu a křivky následného zhroucení, kdy na starém a opotřebovaném roste nové a blyštivé, které stejně dříve či později zrezne a zoxiduje a bude opět dočasně nahrazeno něčím novým, zdánlivě nezničitelným.

Krištof Kintera,
text k aktuální výstavě v galerii Zdeněk Sklenář
Mikulandská 7, Praha 1 – Nové Město
https://zdeneksklenar.cz



Klára Jabůrková: Topíme se ve svobodě?

pátek 25. září 2020 · 0 komentářů

Je to téměř patnáct let, kdy vstoupily v platnost kurikulární reformy – rámcové vzdělávací programy. Daly školám jedinečnou možnost zcela se zbavit učebních osnov a nasměrovat kormidlo školy podle vlastního uvážení. Na oplátku žádal stát dodržení velmi volných učebních výstupů pro třetí, páté a deváté ročníky. Touha po větší svobodě v učení a vzdělávání je plně pochopitelnou reakcí na doby ještě více minulé, kdy měl učitel až děsivou míru moci nad budoucností malého školáčka.

Zdroj: Magazín Perpetuum 28. 1. 2020

Stejně jako se předávají vzory chování v rodině z generace na generaci, tak i školství funguje na podobném principu. Jak se ministerstvo chová ke školám, tak se chová vedení škol k učitelům a učitelé k žákům. Naštěstí to není perfektní metafora a stejně jako v rodinách, i ve školách jsou jedinci, kteří se to snaží dělat jinak, lépe. Proč to ale zmiňuji?

Zavedení kurikulární reformy provázel chaos, zmatek a nejistota – ostatně to je charakteristická značka školských reforem posledních dvou dekád. Za vznikem rámcových vzdělávacích programů stály oceány dobré vůle a snahy vylepšit podmínky českého školství – samé dobré věci. Ministerstvo s láskou pozvedlo školy do náruče – a pak je hodilo do rybníka se slovy „však vy si nějak poradíte“. Jinými slovy – plavte, nebo se utopte. Tento model je typický pro mentalitu českých škol. Jste začínající učitelkou? Tak vám na první rok dáme třídu, do které nikdo jiný nechce ani vkročit, a rovnou si zkuste být jejich třídní – jo a potřebujeme ještě záskoky do družiny. Nemusíte být perfektní hned, stačí zítra. Jak to máte dělat? No, na to si přece přijdete sama, každý to děláme jinak, po svém. Ale pozor, abyste to nedělala zase moc po svém. No, však uvidíte.

Tento plavecký model předání zodpovědnosti se následně kopíruje dál. Každá škola se s tím poprala, jak dokázala. Některé jednoduše přepsaly učební osnovy do školních vzdělávacích programů a pokračovaly dál postaru. Některé začaly opatrně experimentovat s tím, co si mohou dovolit. A některé školy využily šance a skočily do rybníka svobody po hlavě. Zajímavé je, že podobné reakce na příliš velkou a náhlou svobodu mají i lidé jako individuality. Žádnou z těchto reakcí zároveň nelze posuzovat jako a priori špatnou nebo dobrou, vždy záleží na mnoha dalších faktorech – zejména na tom, jak ten který koncept uchopí konkrétní člověk.

Bylo třeba hledat inspiraci – jak to dělají jinde? Nehledali jen učitelé a ředitelé, nýbrž i rodiče. Ve zpětném pohledu lze vypozorovat, že reakcí na totalitní extrém ve výchově – autoritářství a uniformitu – byl extrém opačný, liberální. Inspirace se začala hledat ve volné a svobodné výchově dětí – ať už se jednalo o inspiraci A. S. Neillem a jeho školou Summerhill, Peterem Grayem, který inspiroval hnutí Svoboda učení, Tomem Hodgkinsonem a jeho Manifestem líného rodiče, nebo dalšími propagátory volné či svobodné výchovy. I kdybyste o těchto pojmech a jménech ještě nikdy neslyšeli, jejich myšlenky se k vám s nejvyšší pravděpodobností už donesly. Útržky a kousky informací a lákavých ideálů si našly cestu i do mainstreamových médií a do tříd většiny škol. Řekla bych, že problém nastává přesně v této chvíli, ale jak jsme si ukázali na historickém ohlédnutí, ony problémy nám tu už nějakou dobu klíčily.

Proč vlastně shrnuji tak inspirativní osobnosti do pytle s nápisem „problémy“? Jak se to vůbec týká špatně zavedených kurikulárních reforem školy? Jednoduše lze říct, že vržení školství do obřího oceánu jménem „svoboda“ vytvořilo prostor pro uchycení mnoha alternativních myšlenek a přístupů. Není to vůbec špatně! Jak jinak by se naše školství mohlo vyvíjet? Zádrhel spočívá v tom, že ty nejinspirativnější případy – jako je například škola Summerhill založená A. S. Neillem – jsou ve své podstatě na velmi menšinovém a extrémním konci výchovně-vzdělávací křivky, a je téměř nemožné je ve větší škále replikovat. Zvlášť v odlišných kulturně-právních podmínkách. To samé platí i pro svobodnou výchovu, která vyžaduje velkou osobní integritu a vyzrálost osobnosti rodiče či učitele a většinou i práci s dítětem jeden na jednoho. Do toho ještě existují kritické rozdíly mezi volnou a svobodnou výchovou, a aby toho nebylo málo, existuje mnoho různých definicí svobody, která vůbec není tak samozřejmým pojmem, jak by se mohlo zdát.

V každodenním životě škol a rodičů tak dochází k mnoha konfliktům, jejichž ohniskem jsou výchovné problémy dětí, které jsou vlastně výchovnými problémy dospělých. Nemusí to nutně znamenat, že učitelky chtějí, aby děti měly pravidla, a rodiče ve všem dítěti ustupují. Z vlastní zkušenosti vím, že to může být i úplně naopak – například když učitel z jakéhokoliv důvodu váhá ukáznit dítě, které mezitím „rozkládá“ celou třídu v marné snaze najít hranice, podle nichž bude moci bez obav a úzkosti fungovat. Aby to učitel zvládl, musel by totiž nastavit hranice dospělým a pomoci tak rodičům vychovávat vlastní dítě. A přiznejme si to na rovinu, jen ta myšlenka stačí na to, aby se velká část učitelské populace osypala hrůzou. Ideály svobody tak snadnou sklouznou k volné až bezhraniční výchově, protože tak je to prostě snazší.

Hledání cesty ke svobodě je nutně procesem pokusů a omylů. Příliš mnoho možností nám přinese spíš rozhodovací paralýzu než skutečnou volnost. V takovém prostředí logicky dochází k tomu, že mnoho lidí nabízené možnosti raději odmítne. Pokud je přítomnost a budoucnost příliš stresující, obracíme se k minulosti. Ta nás nemůže ničím ohrozit, nečíhají v ní žádná překvapení. Může se tak zdát, že školy, které se držely učebních osnov a kde učitel byl pan Někdo s rákoskou podporující autoritu, jsou odpovědí na problémy současnosti. Stejně jako se loď školství a výchovy překlápí na stranu extrémního liberalismu, tak se může zase velmi rychle překlopit do dobře známého autoritářského režimu. Náznaky, že něco takového probíhá, už tu jsou. Otázkou je, nakolik se nám všem pasažérům na lodi vzdělávání a výchovy podaří vyrovnat kormidlo a najít pro tu naši milou kocábku stabilní polohu.

Lukáš Masopust: “Soft skills”, které by měl žák ovládat, než ho můžeme začít vzdělávat

čtvrtek 24. září 2020 · 0 komentářů

Když jste se ve středověku a vlastně i pozděj šli vzdělávat na univerzitu, tak jste nejdříve museli absolvovat úvodní část, tzv. trivium. Počty, čtení a psaní. Až pak jste se mohli vzdělávat dále, neb jste byli schopni přečíst si knihy, rozuměli jste číslům apod. I dnešní doba má takové své “trivium”, i když má krapet jiný obsah. Například se nemusíte učit latinu.

Zdroj: blog autora 7. 7. 2020

V listopadu na třídních schůzkách jsem měl debatu s rodiči prváků, při které jsme si vyjasňovali, jak se prváci učí, jak je učím já apod. V této debatě jsem rodičům říkal, v čem většina těch žáků není připravena na studium na střední škole. Dokonce někteří mají později stejný problém, když jdou studovat na školu vysokou. Ptáte se, co tím myslím? O co jde? Prvním problém vidím v tom, že mnozí žáci nejsou zvyklí průběžně pracovat. Řekněme, že když mají nějakou úlohu do týdne dodělat, tak je pro ně týden tak dlouhá doba, že na úkol stihnou zapomenout. Neumí si někam poznamenat, že ho mají udělat. Další problém je konzultování s vyučujícím. Zde se jedná o dva problémy. Zaprvé se bojí zeptat či učiteli oponovat, za druhé se neumí vyjádřit, neumí se zeptat správně. Stává se mi například, že žák používá ve své otázce několik ukazovacích zájmen. Nakonec i když spolu sedíme u té obrazovky, kde má otevřený kód, se kterým si neví rady, tak mu stejně nerozumím. Jako by neuměl česky.


Schopnost porozumět psanému textu bude chybět i v životě

Čtenářská (ne)gramotnost je také často omílaná, dle mých zkušeností oprávněně. Mé zadání úlohy je zpočátku kratší, později dávám i delší, avšak to není podstatné. Žáci mají problém zpracovat obsah několika vět, které spolu souvisí. Vnímají je apriori odděleně, a ne v jejich kontextuálním významu. Tento problém si vezmou s sebou do dalšího života. Jak asi takový žák pochopí zadání od zákazníka? Někdy v rámci speciálních vzdělávacích potřeb žáka dostanu pokyn, že mu mám strukturovat zadání a ujistit se, že zadání chápe. To je pěkné. Bohužel i já jako učitel se dostávám do situace, kdy nejsem s to lépe něco vysvětlit.

Také je tu má odpovědnost jako učitele, dovolím si poznamenat, že někdy značně tíživá. Musím umět vyhodnotit, zda žák danou věc umí, zda na to má. Jak mi jednou řekl můj učitel didaktiky, když jsem se ho na toto ptal: “Pokud budete učit studenta lékařství, který neumí anatomii, tak ho přece nenecháte řezat do lidí.”. Pochopitelně u programování je ta odpovědnost méně vidět. Vzpomenu si na svá studia, jak jsem spočítal příklad z elektrotechniky špatně, byť můj postup byl dobře. Dostal jsem dostatečnou se slovy, že budu elektrotechnicky vzdělaný člověk, a to má nějakou právní váhu, a tak nemohu počítat špatně.

Pokud nevím, kde se žák zadrhl, je na to jednoduchý postup. Jít krok po kroku s jeho postupem a najít, kde je problém. V případě více žáků to spíše připomíná hraní několika simultánních šachových partií. Má to však limity, a to jak na straně učitele, tak i žáka.


Informatika není jen o psaní emailů a klikání myší

Dále tu máme IT dovednosti. Nemyslím nějaké odborné, ale ty co se běžně používají v mnoha firmách. Co tím myslím? Třeba, že umět sdílet a zálohovat si soubory na nějaké cloudové úložiště, že se dá více souborů zazipovat (a nepoužívat třeba rar), kontrolovat email každý den, že sdílení nespočívá v tom hodit příspěvek na nějakou sociální síť, ale znamená to nasdílet mi dokument, Mnozí netuší, že více žáků může tvořit najednou jeden dokument.

Proč to mladí neumí? Důvodů je více, hlavním problém je, že informatika na základní škole je špatně učena, či je její obsah zastaralý o 10–15 let. Bohužel toto společnost (v tomto případě hlavně rodiče) neřeší, nikdo netlačí na to, aby byly školy lepší.

Mám ale i jinou zkušenost ze soukromé školy ITstep, kde máme i junior akademii. Tam děti dostanou základy z informatiky, aby se později mohly rozhodnout pro libovolný obor. Kolegové nelpí na zastaralých postupech jako některé školy a učí tam své žáky to, co skutečně využijí. V rámci setkání s rodiči vysvětlují učitelé své postupy, aby je rodiče chápali a mohli připomínkovat. Za toto ale musí rodiče platit. A to není v pořádku, neb pak tu nemáme tu nemáme rovný přístup ke vzdělání, když rodiče musí platit za to, co má učit jejich děti základní škola. Bohužel někteří dospělí považují výše zmíněné dovednosti za vysoce odborné, které má učit škola právě našeho typu (SPŠE). S tímto názorem nemohu souhlasit, hlavně to žákovi stěžuje vše vnímat. Učení je postavené i na principu, že se něco naučíme, procvičíme si to, a tím se to pro nás stává vlastní a automatické. Pak teprve můžeme uvolnit mentální kapacitu na to se naučit něco dalšího. Například když se učím řídit auto, tak musím nejdříve zvládnout řízení samotného stroje, až pak se mohu dívat kolem, předvídat, co se bude dít, či se později naučit i jinému stylu jízdy.

Toto je však souhrn takových obecných dovedností, které jsou potřeba ke studiu na střední škole. Pak jsou tu i předpoklady studovat typ školy, co si žák, či spíše jeho rodič, vybral. Bez těchto obecných dovedností je však velmi těžké zavčas rozpoznat, zda si žák vybral správný studijní obor, či nikoliv. Jako učitel se setkávám s případy, kdy někteří schopní žáci studium vzdávají předčasně v důsledku své lenosti či neschopnosti se do učiva ponořit a naopak vidím situace, kdy rodič trvá na tom, aby potomek studoval školu, na kterou se dal a dodělal ji, i když na to nemá vlohy. Ani jeden přístup není dobrý.


Co budu chtít od svých dětí

Hodně lidí předpokládá, že budu chtít či spíše trvat na tom, že mé děti budou studovat techniku jako já. Překvapím je tím, že na tom netrvám. Chtěl bych naopak svému potomstvu předat myšlenku, že jsou věci, které je třeba umět alespoň obstojně, aby se člověk zvládl v životě pohybovat a nebyl na někom závislý. Teď hovořím nejen o dovednostech mentálních, ale i o jisté zručnosti. Umět si třeba vyžehlit košili, vyprat, vyměnit vodovodní baterii apod. A pak je třeba si hodně věcí zkusit a mít možnost se najít v tom, co mi jde, co mne baví. Čas ukáže, zda se mi to povede a zda je tento můj přístup ten správný.

Anna Brzobohatá : Klíče od školy a nic víc. Ředitelům chybí systémové vedení, říká expert

středa 23. září 2020 · 0 komentářů

Výběrové řízení a žádný zájemce. V lepším případě je u poloviny z nich jen jeden uchazeč. Práce ředitele netáhne. Ve vedení menších škol jsou často pedagogy, ekonomy i správci budov v jednom. „I ředitel potřebuje uvádějícího kolegu. Nejde ho hodit do vody, že se má naučit plavat,“ říká bývalý ředitel a odborník na školský management Václav Trojan.

Zdroj: www.idnes.cz 24. 8. 2020

Stará se stát v rámci podpory rozvoje ředitelů o to, abychom ve školách měli ty co možná nejlepší?

Důležité je tady to slovo „podpora“, která dosud chybí. Poslední dobou sice přibývá jak hub po dešti organizací, které se nějak snaží ředitele podporovat a nabízet jim svoje myšlenky, ale problém je trochu jinde. Máme u nás velké množství škol a také velké množství zřizovatelů s jednou školou. A ředitele je třeba pedagogicky podporovat. je to paradoxní, ale ředitel je osamělá role.

Jak to myslíte?

On je sice obklopen obrovským množstvím lidí, ale na rozhodování je sám. Ministerstvo je daleko, a jestliže zřizovatel školy nefunguje správně, nemůže správně fungovat ani škola. Navíc jsme ředitele posledních dvacet let tlačili do toho, aby si v rámci stanoveného normativního financování utrhli pro sebe co nejvíce dětí, protože každé dítě přinášelo do školy peníze. A až v poslední době začínáme mluvit o spolupráci ředitelů mezi sebou, vyměňování zkušeností, aby ředitelé aspoň v regionu tvořili společný pedagogický koncept.

Co tedy potřebuje ředitel ke své práci, aby byl dobrým ředitelem?

Pokud bychom se měli bavit o posloupnosti, je to v prvé řadě klid na práci. Zní to staromilsky, ale ředitel je neskutečně přetížený. V jedné osobě má být lídrem školy, manažerem a také vykonavatelem procesu, tedy jako pedagogický pracovník učí. Což je nejen neobvyklé, ale v zemích OECD je to dokonce rarita.

Majitelé menších firem často pracují na pozicích, které třeba nemůžou obsadit, nebo chtějí být ve středu dění.

To ano, ale ve škole má být ředitel lídrem, který přináší vize, motivuje lidi nebo dává dohromady tým. Zároveň má být manažerem, který ty vize a myšlenky uskutečňuje. A nakonec je tu ještě české specifikum, kdy je ředitel bývalým i současným pedagogem ve škole, takže k tomu ještě učí.

Neříkám, že je to málo povinností, ale pořád to není výjimka, když to porovnám například s některými podnikateli.
Souhlasím, ale od ředitele školy přeci chceme, aby se svojí práci věnoval naplno a jeho základním cílem bylo zlepšování učení žáků. V praxi jde ředitel na krajský úřad vyjednávat peníze pro školu a na druhou stranu by měl tou dobou být ve třídě a učit nebo se věnovat kolegům. A co je důležitější? Pro každou roli ve škole je to něco jiného. Ze zemí OECD máme největší míru autonomie škol, jak v pedagogické části a školních vzdělávacích programech, tak autonomii ve využívání zdrojů. A pak má ředitel ještě další povinnosti.

Volná ruka a spektrum možností je podle vás špatně?

To ne, ale ředitel potřebuje mít podpůrný aparát. Ve Strategii 2030+ se dokonce mluví o nepedagogickém řediteli, správci budovy či kvestorovi, které by měl mít ředitel k dispozici. Ale co ředitelé malých škol? Ti z malotřídek, kterých je asi 1300, což je neskutečné číslo? O větší podpoře se mluví 15 let. Ale jen mluví…

Celý text rozhovoru si můžete přečíst ZDE.


Zuzana Hronová: Školy byly mnoho let skanzeny. Koronavirus je může zreformovat za jediný rok

úterý 22. září 2020 · 0 komentářů

České školství má již potřetí v novém tisíciletí nakročeno k zásadním reformám. První dvě snahy z roku 2002 (Bílá kniha) a 2014 (Strategie 2020) skončily bezvýsledně, ta třetí (Strategie 2030) má mnohem větší šanci. Díky pandemii koronaviru a zavření škol, jež rozbily stereotypní představy o vzdělávání a umožnily učitelům i ředitelům dívat se na něj jinak.

Zdroj: Aktuálně.cz 14. 9. 2020

Kdo si pozorně přečetl doporučení České školní inspekce (ČŠI) pro školní rok 2020/2021, najde v nich mnoho podobností se Strategií 2030, obsahují zásadní reformy českého školství. S tím rozdílem, že dokument ministerstva školství počítal se zaváděním reforem v horizontu 10 let, dokument inspekce v horizontu roku či dvou. A toto urychlení rozhodně není nemožné.

Změnila se totiž jedna zásadní podmínka. Strategie ministerstva fungují jen jako doporučení a školy se jimi nemusí řídit, což také ve velké části případů činily. Jenže uzavřením škol a výukou na dálku najednou musely lety zažité zvyklosti přehodnotit a přistoupit na to, že není nutné odvykládat celou učebnici a že vlastně není nutná ani ta učebnice. Že není nutné pořád známkovat, lepší je dát žákovi a rodiči zpětnou vazbu, že děti baví výuka více, když je nechají pracovat ve skupinách na zajímavém problému třeba i napříč předměty. Že jde zadávat různé úkoly různým žákům nebo že některé digitální nástroje zpestří i ulehčí práci.

A právě i k těmto bodům směřují doporučení školní inspekce. Pakliže se je podaří uvést již tento školní rok do praxe, stane se tak o 10 let dříve, než předpokládala nejnovější strategie. "Stěžejní témata a výzvy pro český vzdělávací systém jsou známy dlouhodobě, v období výuky na dálku se ale mnohé z těchto výzev projevily ještě silněji. Naše doporučení tedy korespondují s klíčovými tématy Strategie 2030," říká ústřední školní inspektor Tomáš Zatloukal.

Doporučení vycházejí ze zkušeností jarního distančního vzdělávání a chtějí odstranit problémy, které toto období odhalilo. "Jde například o přetěžování žáků nadbytečným obsahem, nízkou míru individualizace vzdělávání, nedostatečnou komunikaci s rodiči, nedostatečnou reflexi podmínek, které jednotliví žáci pro vzdělávání mají a podobně," vyjmenovává.

"Ta doporučení jsou velmi progresivní a proreformní, mile mě překvapily jejich obsah i konkrétnost," pochvaluje si Jaroslav Jirásko, místopředseda Asociace ředitelů základních škol a také ředitel Základní školy K. V. Raise v Lázních Bělohrad. "Ten dokument skutečně jako by nabízel zrychlení po cestě směrem k cílům ze Strategie 2030+ a to se mi velmi líbí. Je potřeba školy velmi rychle měnit," dodává.


Známkované zkoušení? Existují i vhodnější postupy

Inspektoři radí učitelům zjistit hned na podzim pokrok každého žáka, nikoliv však známkovanými testy, ale například prací ve dvojicích či skupinách. Každý žák by měl dostat příležitost, aby dosáhl svého maxima s ohledem na své předpoklady.

"Tradiční způsoby zkoušení u tabule nebo písemné práce jsou vzhledem k cílům vzdělávání v této situaci méně efektivní, uvědomíme-li si, že mezi cíle patří i spolupráce, komunikace a aplikace získaných znalostí a dovedností," upozorňuje Tomáš Zatloukal. Jako vhodnější postup označuje třeba společně řešit úlohy, které vychází z reálného problému v běžném životě, a pozorovat zapojení jednotlivých žáků a jejich schopnosti.

"Materiál správně nabádá školy, aby všichni společnými silami vzniklé rozdíly snižovali. Nakonec už z hlediska učitele je přece nesmysl, aby od září táhl klasickým výkonovým a soutěživým způsobem třídu s pravděpodobnými velkými rozdíly v kompetencích a škodolibě dával pětky těm neúspěšným," souhlasí ředitel Jirásko.

V prvních týdnech a měsících mají učitelé dorovnávat rozdíly, tedy věnovat se hlavně těm, kdo on-line výuku nezvládli či vůbec neabsolvovali. Vyvstává otázka, co budou během opakování látky dělat ti, již výpadek neměli a nudí se i o hodinách, když se jede běžným tempem.

Zatloukal říká, že cílem je podpořit každého žáka a inspekce individualizaci výuky zohledňující odlišné situace žáků preferuje, byť je velmi náročná. Dodává ale, že "větším rizikem jsou komplikace ve vzdělávání žáků, kteří nebyli během pandemie vůbec vzděláváni nebo kterým se během vzdělávání na dálku výrazně nedařilo, než dočasně pomalejší rozvoj žáků nadaných".

Jaroslav Jirásko by tuto situaci řešil vytvářením různorodých skupin, v nichž se žáci učí od sebe navzájem, což by prostřídal individualizovanou výukou. "Skupina nadaných může pracovat samostatně a bádat nad určitým problémem, zatímco učitel se může věnovat individuální pomoci žákům s konkrétními problémy."

Také on říká, že učitelé by měli věnovat zvýšenou pozornost slabším žákům, ať už doučováním, párovou výukou (druhý učitel ve výuce) či dělenými hodinami. "Bude to mravenčí práce všech učitelů a rozhodně to pro ně bude velmi časově náročné období," konstatuje. Zároveň ale říká, že třídy bývají i bez koronavirové pauzy plné různých dětí s různou úrovní znalostí, dovedností i motivace.

Šéf inspekce připomíná, že leckde za výpadek v učení může právě nízká motivace žáků a z ní plynoucí nízký zájem o on-line výuku. I na motivaci je tedy nutné dlouhodobě pracovat.


Nestudujeme kvůli certifikátu, ale kvůli dovednostem

Radí také zredukovat učivo, aby se nevykládalo v plném rozsahu, kdy se podle něj zachází "až do nepochopitelných detailů". Pak by se totiž mohlo stát, že by se letos doháněl loňský rok, takže část letošní výuky by se přesunula do příštího roku. Tak by se skluz mohl přelévat do dalších let a u posledních ročníků by takové dohánění nemělo řešení.

Místopředseda Asociace ředitelů základních škol Jirásko potvrzuje, že školní kurikula postupně zaplevelily různé dodatky, přídavky a rozšiřující učivo, ačkoliv se už dáno měla spíše zestručnit. "Tradiční pohled na české školství je požadavek na hard skills (tvrdé znalosti a dovednosti, pozn. red.), ale nikdo neřeší tolik potřebné a daleko univerzálnější soft skills," říká. K těm patří dovednosti v oblasti chování jako schopnost komunikace, spolupráce, organizace, vedení, kreativního či strategického myšlení, schopnost řešit problémy, navazování kontaktů či například empatie. Doporučení, aby ani rozvíjení soft skills se u žáků nezanedbávalo, se ve vzdělávacích strategiích objevuje už řadu let, ale školy na ně doposud neměly čas ani kapacitu a podle Jiráska neexistovala ani společenská poptávka.

Ostatně i Česká školní inspekce apeluje na rozvíjení dovedností a schopnost použít znalosti v reálné situaci pro řešení konkrétního problému namísto dlouhých výkladů před tabulí. "Učitele mohla v tomto směru obohatit zkušenost z distančních forem vzdělávání, kdy byla frontální výuka většinou málo účinná a učitel musel poskytovat mnohem častěji zpětnou vazbu těm, kteří ho sledují, a současně získávat zpětnou vazbu od nich pro sebe," říká Zatloukal.

V rámci dohánění učiva inspekce radí soustředit se především na češtinu, matematiku a cizí jazyk, což její šéf vysvětluje tím, že komunikační a čtenářské dovednosti, schopnost využívat matematické operace a komunikovat v cizím jazyce jsou zcela zásadní pro další dráhu žáka bez ohledu na to, jaká tato dráha bude.

Důraz na tzv. profilové předměty na úkor přírodních věd Jiráskovi vadí. "Tohle je jediná věc, která mě na jinak skvělém materiálu školní inspekce mrzí. Na jedné straně se stále hovoří o nutnosti podpořit přírodovědné obory - různé projekty, evropské dotace, ministerské rozvojové programy poslaly na školy stamiliony na podporu přírodovědných předmětů. No a nakonec se v materiálu inspekce nepřímo dočteme: důležité jsou profilové předměty, na to ostatní v tuto chvíli kašlete."

Určité řešení může představovat slučování předmětů, kdy se například chemie, biologie a fyzika dají vyučovat jako "přírodní vědy" dohromady, což nejen ušetří hodiny, ale děti zároveň pochopí látku v souvislostech. Ústřední školní inspektor připomíná, že rámcové vzdělávací programy toto již 15 let umožňují, ale málokterá škola možnost využila.

"Integrované předměty jsou podle mě jednou z nadějí na změnu. Mnoho škol včetně naší předměty už integruje, školám v tom nikdo nebrání. Izolovanost jednotlivých předmětů na druhém stupni je škodlivá a škola má mít vzdělávání nastaveno podle principu 'všechno souvisí se vším'," říká ředitel základky v Lázních Bělohrad. Upozorňuje ale také, že touto změnou musí projít především příprava budoucích učitelů na pedagogických fakultách.


O čem vypovídá Plhova dvojka

V dokumentu inspekce rovněž doporučuje omezit známkování a popřemýšlet o zavádění formativního hodnocení, tedy slovní zpětné vazby - "toto ti šlo, na tomto bys měl ještě zapracovat, protože…" Žák i rodič tak dostanou jasnou informaci, jak zlepšit učení, samotná známka toho totiž moc neprozradí.

"Řada dlouhodobých problémů plyne právě z toho, že je klasifikace odtržena od učení žáka. Klasickou ilustrací je Plhova dvojka z filmu Marečku, podejte mi pero (scéna, kdy Plhovi rodiče váží několikahodinovou cestu do školy, aby se dozvěděli, že jejich syn má dvojku, a zase jedou zpět - pozn. red.). Známky jsou sice komunikačně jednoduchý a elegantní nástroj, ale ve většině případů nepřinášejí efektivní podněty pro učení většiny žáků," konstatuje Zatloukal s tím, že ale nechce známky zcela zatracovat, jen mnohdy nahradit komplexnější a využitelnější informací.

"Známkování je tedy fakt nešvar. Přesto si aktuálně vůbec nedokážu představit, že by se na školách přestalo známkovat a 'jedničekchtiví' rodiče a prarodiče by si to jen tak nechali líbit. Je to už tak šílené, že prakticky o nic jiného nikomu nejde a celé základní a střední školství je honba za známkami. Je to velmi smutné," zlobí se Jirásko.

Tento bod materiálu inspekce chápe jako obranu škol, které neznámkují, a jako povzbuzení školám, které o tom uvažují: "Nebojte se, jděte do toho, máte naši podporu." Na reformu hodnocení je podle něj více nepřipravená česká společnost než školství. Že to jde i bez známek, ostatně pedagogům ukázala distanční výuka, během níž ministerstvo školství doporučovalo spíše neznámkovat, ale dávat zpětnou vazbu.


Už není cesty zpět

Koronavirové změny zaběhlých školních pořádků by inspekce ráda využila i k ponechání některých digitálních technologií také v běžném režimu vyučování. Zatloukal radí například nadále využívat kvalitních vzdělávacích obsahů na internetu, výukové simulace, digitální platformy pro zadávání úkolů nebo spolupráci žáků v digitálním prostředí.

Používání digitálních technologií hodnotí Jaroslav Jirásko jako "jednoznačně pozitivní věc". "Šetří čas, papír, materiál, umožňuje sdílení a spolupráci a nabízí velmi efektivní a komplexní komunikaci. To, co se dělo během koronaviru, ovšem mohlo na školách probíhat už před 10 lety. Pod rouškou 'objevení Ameriky' zastíráme, jak moc špatně na tom školství je," tvrdí.

V Lázních Bělohrad podle něj začali nový školní rok pod heslem "již není návratu", používají i nadále komunikační platformy, dokoupili licence na on-line programy, sdílejí dokumenty, vzdělávají nemocné děti distančně a dělají on-line schůzky i porady. Díky tomu je nijak nezaskočí případné další zavření škol.

Inspektoři doporučují pokračovat i v úspěšně nastartované komunikaci a spolupráci s rodiči. Školám radí minimalizovat všechny pomyslné prahy, které komunikaci mohou bránit. "Využívat takových cest, které jsou preferovány rodiči, a hledat témat, která jsou významná pro rodiče či kde se jim nedostává informací," vyjmenovává Zatloukal.

Před školami tedy stojí celá řada velkých výzev, ale díky koronavirové výluce, která nabořila letité stereotypy a naučila pedagogy myslet jinak, je asi největší šance, že se změny skutečně podaří dostat po dvou desítkách let z papíru do praxe.

"Přesto při pohledu na školy zjistíte, co všechno se za posledních 20 let změnilo, posunulo, kolik škol opravdu dbá na rozvoj dovedností a postojů, eliminuje dril a memorování. Obecně je ale změna na školách bohužel pomalejší než změna ve zběsile rychle se měnící společnosti. Pak jsou i ty měnící se školy doslova skanzeny ve srovnání s tím, kde je společnost a jakým tempem se mění. Éra distančního vzdělávání nakonec přes všechno zlé posunula školy o pěkný kus dopředu," dodává.


Celý text a související články najdete ZDE.

Antonín Kašpar: Jakmile děti zjistí, že dějepis je dobrodružství a detektivní práce, jsou fascinované

pondělí 21. září 2020 · 0 komentářů

Historička, spisovatelka a učitelka Veronika Válková je autorkou několika učebnic dějepisu a úspěšných fantasy knih. Spojením těchto pólů může být úspěšná série pojmenovaná Kouzelný atlas putování časem, jejíž hlavní hrdinkou je dvanáctiletá Bára.

Zdroj: Respekt 14. 9. 2020

„Příběhy jsou dobře konstruovány, jejich návaznost na historické či literární prameny je příkladná, jazyk dialogů kopíruje současnou mluvu, humor je laskavý a hravý. Radost číst. Doufejme, že dnešní dvanáctileté slečny dostanou chuť dozvědět se ještě víc,“ píše se v recenzi na knihy o Trojské válce a Pompejích. Zatím naposled se Bára vydala do časů Pražského povstání v roce 1945.

Jste spisovatelka a učíte. Co těmto dvěma profesím přinesla ve zlém či v dobrém pandemie a karanténa?

Spisovatelské profesi to nepřineslo dobrého nic. Musela jít na mnoho týdnů prostě stranou. Distanční výuka je pro pedagoga neporovnatelně náročnější než prezenční, pracovala jsem deset i třináct hodin denně, často včetně víkendů. Na psaní jsem neměla ani čas, ani sílu. S odevzdáním rukopisu jsem se nakonec nějakým zázrakem zpozdila jen o dva týdny, ale odstonala jsem to.

A pedagogická profese?

Tady se potvrdilo, že všechno zlé je k něčemu dobré. Drtivá většina dětí a studentů zjistila, že škola je vlastně super – a nejen proto, že tam mají kamarády. I proto, že výuka „naživo“ je mnohem lepší, interaktivnější, všechno se snadněji chápe a lépe pamatuje. Jsme živé bytosti, je naprosto logické, že nejlépe se vzděláváme v přímém kontaktu s jinou živou bytostí. Nespokojenci, kteří hudrali, že je školství málo digitalizované, pochopili, že to není kvůli neschopnosti pedagogů najít na klávesnici enter – většina kolegyň a kolegů na všech stupních škol prokázala vysokou počítačovou gramotnost, když byla schopna do týdne přejít na využití digitálních technologií. Ale že je to proto, že jako profesionálové kantoři dobře vědí, jak nejlépe s dětmi pracovat. Dobrý pedagog se nemusí schovávat za interaktivní tabuli. Distanční vzdělávání by ale bylo na samostatný rozhovor.

Objevil se motiv nemoci nebo ohrožení lidí v některé z vašich knih?

Pokud myslíte v reakci na současnou situaci, tak to ne. Nemám potřebu svoje knihy takto „aktualizovat“ – připadá mi to laciné. Ráda zareaguji na výročí nějaké významné události, jako bylo například 100 let od vzniku našeho samostatného státu, ale současné aktuality neřeším. Jinak jsou v mých knihách ovšem lidé v ohrožení každou chvíli – bez ohrožení přece není dobrodružství.

Začala jste psát fantasy ještě v době, kdy se jí vlastně tak neříkalo. Takže jste fantasy literaturu ani neznala? Nebo jste četla třeba Hobita?

Hobita jsem jako desetiletá četla, ale to neznamená, že jsem znala fantasy literaturu. Hobit pro mne byl roztomilá pohádka, nic víc. O existenci fantasy jsem neměla nejmenšího tušení. Ostatně – copak se pojmem fantasy označoval třeba film Dívka na koštěti nebo Jak utopit doktora Mráčka? Přitom to rysy fantasy splňuje.

Co jste vlastně v mládí četla?

Co jsem našla v knihovně – a měli jsme ji poměrně obsáhlou. Když jsem se nudila, šla jsem si prostě vybrat nějakou knížku. Na chalupě jsem četla zase cokoliv, co jsem našla na půdě. Mayovky, KODky, Dicka Francise, detektivky se soudcem Ti, dívčí románky po babičce, Scotta, Čtvrtka, Dumase, Loukotkovou, Zinnerovou…

Inspirací k napsání vaší první fantasy Wetemaa prý byly islandské pověsti. Máte i oblíbené české pověsti?

Inspirovaly mne islandské ságy v překladu Ladislava Hegera, a to nesmírně silně. Svou první knihu jsem začala psát prakticky hned, jak jsem je dočetla. Dodnes je to pro mne fascinující svět. Česká literatura nic obdobného nemá, české pověsti se ságami srovnávat nelze, to je úplně jiný žánr.

Který spisovatel vás vůbec nejvíc ovlivnil – v mládí i v dospělosti?

Jsou spisovatelé, které obdivuji, například Agatha Christie, Kare Holt nebo Robert Merle. Ovšem žádný nebyl mým vzorem, pokud se ptáte na tohle. Tedy že bych si někdy řekla – já bych chtěla umět psát jako ten a ten. To ne. Ale bezpochyby mě nějak ovlivnil každý autor, kterého jsem četla. Obohatil mi slovní zásobu, utkvělo mi zajímavé přirovnání, oslovilo mne, jakým způsobem dokáže vykouzlit atmosféru. Tomuhle vlivu se nelze ubránit a bylo by i špatně se mu bránit, protože je to nesmírně obohacující. Je to jako okoukat u malíře, jak míchá modrou barvu, a pak ji použít na svých vlastních obrazech.

Wetemaa byla megaúspěšná, ale teď už jste dlouho žádnou fantasy nenapsala. Je to kvůli vašim knihám o putování časem?

Máte pravdu, poslední fantasy Koruna Élladu vyšla asi před sedmi lety, pak už jsem zvládla myslím jen jednu povídku, protože jsem plně vytížená psaním knížek o Báře a jejím kouzelném atlasu, díky kterému cestuje do minulosti.

Jak a kdy jste na tenhle nápad přišla? A co bylo na prvním místě? Napsat vtahující příběh, nebo seznámit malé čtenáře s historií?

Podobné otázky dostávám často a po pravdě odpovídám, že jsem na ten nápad nepřišla, ale Bářin příběh si mne sám našel. Prostě jsem jednou zjistila, že píšu o holčičce, která se dostala do bitvy na Vítkově. Takže těžko odpovědět na to, co bylo prvotní motivací. Připadalo mi ale, že příběh má obrovský potenciál. Měla jsem tehdy pocit, že pro holky kolem dvanácti není na trhu žádná pořádná literatura, jen zamilované románky nebo knížky o koních. A že by si zasloužily i něco jiného. S tím potenciálem jsem se nezmýlila, vychází už třiadvacátý díl a mám smlouvy na další. Ukázalo se ovšem, že to není pouze dívčí série. I na díly, které pokládám za vyloženě „holčičí“, chodí nadšené reakce od kluků.

Některé lidi dějepis nebaví, někdy i nudí, v jednom z rozhovorů jste říkala, že to byl až do osmé třídy i váš případ. Proč je dobré chápat a znát dějiny?

Kterým důvodem začít? Historie a filosofie jsou tzv. čisté vědy. Nemáte z nich přímý praktický užitek jako z matematiky, biologie nebo jazykovědy. Ale tříbí nám myšlení, učí nás uvažovat o světě v mnohem hlubších souvislostech, vnímat příčiny a následky, a to jiným způsobem než exaktní vědy. Přináší nám zkušenosti generací a generací našich předků, a to je obrovské, byť nehmatatelné bohatství. Studium historie a filosofie je, jako když se hrdina vydá do světa na zkušenou. Vyrazí bez krejcaru a vrátí se bez krejcaru, přesto je jiný, nesrovnatelně bohatší – právě o ty zkušenosti, které mu pomohly stát se moudřejším. Nebo když si dovolím ještě další podobenství: chce-li zahradník sklízet co nejlepší jablka, musí pečovat i o kořeny jabloně, ne jenom o její korunu, protože jinak nemusí pochopit, proč právě tahle jabloň nese tak pěkná jablka a támhle na té se neurodí ani jedno.

A zajímá tedy podle vás děti historie?

Historie je jeden z nejatraktivnějších vědeckých oborů. Jen se podívejte, kolik časopisů s historickou tématikou vychází, kolik se točí historických filmů. O kvalitě a historické správnosti se teď bavit nebudeme, ale vypovídá to o tom, že historie je přitažlivá pro lidi jakéhokoli věku. Pro děti pochopitelně také. Má to i punc romantiky, ne? Rytíři, Vikingové, pyramidy… Navíc je to výlet za vlastními předky. Naše praprapra… prababičky a praprapra… pradědečkové zažili třicetiletou válku, vládu Karla IV., boje mezi Přemyslovci a Slavníkovci… Jakmile děti zjistí, že dějepis není jenom datum a událost, že je to úžasné dobrodružství a detektivní práce, jsou fascinované.

Na naší škole máme dobrého učitele dějepisu, ale jinde si na vyučování historie stěžují. V čem je podle vás hlavní problém českých učitelů?

Stejně jako máte vynikající zubaře, průměrné zubaře a mizerné zubaře, máte vynikající, průměrné i mizerné kantory. A je jedno, jestli se to týká dějepisu, angličtiny nebo matematiky. Je to prostě jako u všech profesí. Nejsem kompetentní říkat, jaký je hlavní problém v přístupu českých dějepisářů, protože jich zas tak moc neznám, ale můžu říct, jaké problémy vidím v přístupu k dějepisu. Četla jsem, že když v roce 1918 vzniklo samostatné Československo, byla ve školách posílena výuka dějepisu, aby se děti vychovávaly k demokracii. Když jsme v roce 1989 svrhli komunismus, nějak nikoho nenapadlo, že je výchova k demokracii po půl století totality (nacistické i komunistické) tak potřebná, že by měly být posíleny předměty, které ji mohou poskytnout. Tedy dějepis a společenské vědy. Několik generací prošlo totalitním školstvím, kdy jim bylo neustále prezentováno, že humanitní obory jsou „plevelné vědy“ a důraz se kladl na exaktní obory, které nejsou pro totalitu ohrožující. Ale hlubší znalosti dějin a filosofie, to je z pohledu totalitního režimu semtex. Není náhodou, že na západ od našich hranic mají humanitní předměty vyšší hodinové dotace než u nás. A právě ty nanejvýš dvě hodiny týdně stejně jako před rokem 1989 jsou podle mne jedním z hlavních problémů. Je to málo prostoru na to učit děti chápat souvislosti, příčiny a následky – a věřím, že řada kolegů proto výuku z nouze redukuje na data a události.

Kam jste se s Bárou při knižním putování časem ještě nevydala a chtěla byste?

Bože, takových míst a dob je! Nevím, co vybrat dřív. První nebo třetí kruciáta? Čína v době vlády císařovny Wu? Masakr v Glencoe? Římané na našem území? Něco o Keltech? Orknejské ostrovy v době, kdy vzkvétala vesnička Skara Brae? Nebo nechat Báru udělat zkušenost, jaký hnus byla vláda jakobínů ve Francii?

Láká vás i nedávná historie, tedy po roce 1948?

V souvislosti s psaním knížek ne. Protože je to příliš čerstvé a hrozilo by, že dojde ke zpolitizování toho příběhu. Zatím jsem si jako hranici stanovila rok 1945. Možná ji za deset, patnáct let posunu. Pokud budu bárovky ještě psát.

Hlavní hrdinka má dost podobné zájmy jako vy, dokonce i stejné zvíře. Je to náhoda, nebo záměr?

Náhody neexistují.

Zkusíte se někdy vydat i do budoucnosti? Lákala by vás sci-fi?

Když jsem byla v pubertě, sci-fi jsem hltala, ale už dlouho ji nečtu. Takže ani nepřemýšlím o tom, že bych se jí někdy věnovala. Ovšem kdo ví, co bude za pět, deset let…

Co vás tedy baví nejvíc psát? Učebnice, fantasy, Kouzelný atlas?

Při psaní učebnic nejde moc o zábavu. Je to velmi zajímavá, ale výsostně odpovědná a náročná práce. Je na ní hodně ubíjející, že text lektoruje asi milion lidí a každý k tomu má nějaké připomínky a opravdu vás čerti berou, když musíte vysvětlovat, proč jste do učebnice, kterou má pochopit i budoucí zedník, neuvedla, kdo byl lotyšským premiérem v roce 1991… Jinak mě asi nejvíc baví vždycky to, co právě píšu. Takže momentálně Kouzelný atlas. Ale po fantasy se mi stýská, ne že ne.

Která kniha se vám povedla nejvíc?

Tak na tohle vám neumím odpovědět. Kdybych jednu knihu takhle vynesla, měla bych špatné svědomí vůči ostatním. Já mám obrovskou radost z každé, která vyjde.

Vystudovala jste a učíte latinu. Co se vám na tomto jazyku líbí?

Nejvíc se mi líbí, že si můžu v originále, tedy bez ovlivnění překladatelem, číst texty staré víc než dvě tisíciletí. To je fantastický pocit. Pak na latině miluju, že je jednoduchá a má jasnou a přehlednou gramatiku, a přitom čím lépe ji umíte, tím lépe umíte i ostatní jazyky. Celou vysokou jsem nehrábla na angličtinu, zlepšovala se automaticky s tím, jak jsem postupovala v latině. Když si nemůžu vzpomenout, jak se něco řekne anglicky, stačí po anglicku zprznit latinské slovo a většinou je to správně. Aniž bych se kdy učila francouzsky nebo španělsky, byla jsem po státnicích schopná číst odborné francouzské texty nebo překládat výklad španělského průvodce. Latina prostě v hlavě vytvoří takový jazykový mustr, na který se ostatní indoevropské jazyky nabalují. Tu a tam také můžete proložit svou řeč nějakou latinskou frází, když chcete ohromovat, navíc latina podporuje logické myšlení stejně jako matematika.

Jak jste se k ní dostala?

Tak to byl velmi zajímavý impuls. Četla jsem sci-fi Pondělí začíná v sobotu od Arkadije a Borise Strugackých. Je to o programátorovi, který shodou okolností začal pracovat ve Výzkumném ústavu čar a kouzel (VÚČAKO), což byl klasický sovětský výzkumný ústav se všemi nešvary té doby. Od ostatních se lišil tím, že se tam opravdu zkoumala kouzla, řada zaměstnanců kouzlit uměla, pohybovaly se tam pohádkové nebo bájné bytosti, realita fungovala jinak než běžně. Dočetla jsem ke scéně, kdy se na schůzi vedoucí ústavu Janus Poluektovič o něčem polohlasem bavil s několik set let mrtvým bývalým velkým inkvizitorem latinsky, aby jim ostatní nerozuměli. V tu chvíli jsem se cítila neskutečně trapně, že latinsky neumím. Jako absolutní nýmand. Bylo mi čtrnáct. A rozhodla jsem se, že se latinsky naučím.

Jste také vášnivá cestovatelka. Která z kultur vám přišla nejzajímavější?

Nejzajímavější ve smyslu nejodlišnější jsou pro mne určitě asijské kultury, ať už se jedná o japonskou, korejskou, čínskou či malajskou. Ty jsou mi hodně cizí, byť se po dobu návštěvy umím přizpůsobit. Třeba v Koreji se jedna z prvních otázek, kterou dostanete při seznamování, týká věku. U nás je to absolutní nezdvořilost. Ale Korejec potřebuje vědět, jestli jste starší nebo mladší, aby měl jasno v tom, jak se k vám chovat. Hierarchie podle věku je tam velmi silná. Nejvíc mi to ale vyhovuje na severu. Sever je drsný, vyžaduje od lidí, aby byli zodpovědní sami za sebe, to mám ráda. Zároveň si tam ale lidé mohou víc věřit. Na Islandu platí to, na čem se domluvíte, i když není podepsaná smlouva. V místech, kam nejezdí tolik turistů, se nezamykají ani auta, ani domy.

Jaké místo jste ještě nenavštívila a chcete se tam podívat?

Ty největší cestovatelské sny už mám skoro všechny „odškrtnuté“. Zbývá mi jeden, v současné době nesplnitelný, a obávám se, jestli kdy vůbec splnitelný bude. Křižácký hrad Krak des chevaliers v Sýrii.

Autor byl stážistou v Respektu

Samet na školách

sobota 19. září 2020 · 0 komentářů

Během listopadových událostí v roce 1939 i 1989 stáli studenti přímo ve středu dění. Jak budou tato výročí a hodnoty svobody a demokracie reflektovat dnes?

Zapojte se do projektu Samet na školách a připomeňte si s žáky výročí 17. listopadu. V průběhu celého podzimu nebo třeba jen během jednoho dne. Projekt Samet na školách pořádají organizace Post Bellum, o. p. s. (Paměť národa), a spolek Díky, že můžem.

Můžete si vybírat z bohaté nabídky programů o moderní historii nebo současných tématech na webu sametnaskolach.cz, uspořádat s žáky Sametový happening nebo Sametový festival – vlastní oslavu svobody a toho, co pro vás sametová revoluce znamená.

Zaujala vás možnost pro studenty zorganizovat si vlastní Sametový happening, ale nevíte, jestli to zvládnou? Přihlaste se s nimi na Sametovou dvoudenku! Veškerý program nabízíme při včasné objednávce zdarma a vaše studenty podpoříme kontinuálními konzultacemi, drobnými dárky (trikolory, plakáty) a přehledným manuálem, jak na to.

Kontakt:
sametnaskolach.cz
nela.cukrova@postbellum.cz


Sametová dvoudenka 2.‒3. 10. 2020

Během dvoudenního semináře vás a vaše žáky čeká nabitý program, který vás provede úskalími organizace akce pro celou školu. Nahlédneme pod pokličku marketingu, produkce a projektového řízení. Z dvoudenky odjedete s představou, jak bude váš festival vypadat, s plánem dalších kroků a spoustou inspirace. Setkáte se s partou podobně naladěných učitelů a žáků z celé republiky a získáte příležitost inspirovat se zkušenostmi z loňského ročníku.

Přihlašovat se můžete do 23. září 2020 přes formulář v kalendáři na webu skoly.pametnaroda.cz.
Seminář, ubytování a strava jsou pro účastníky zdarma.
V rámci přihlašovacího formuláře bude možné zvolit i online variantu této akce.


Výstava

Součástí projektu je výstava Střípky revoluce, kterou si můžete prostřednictvím webu objednat pro svou školu. 12 panelů, 6 témat, 5 vzpomínek pamětníků, odlišné pohledy reflektující dopady sametové revoluce, prvky rozšířené reality. Panely ožijí v mobilních telefonech dobovými i pamětnickými videi a animacemi.

První hodina dějepisu – Facebook, migranti a Trump

pátek 18. září 2020 · 0 komentářů

Jak už jsem psal v jiných textech, jeden z učitelových úkolů v 21.století může být nechat se inspirovat, vyzkoušet něco nového, upravit si cvičení pro vlastní potřebu a poslat to pokud možno dál. O tom je dnešní krátký text. Jedná se o příklad pozitivního využití sociálních sítí a sdílení mezi učiteli. Daniel Pražák přišel s nápadem „převrátit“ výuku dějin a začít výuku dějepisu rokem narození studentů, alespoň pro první hodinu.

Zdroj: blog Tajný učitel 10. 9. 2020

Představím zde tedy vyzkoušenou metodiku k první hodině v nových třídách (šesťáci nebo prváci, ale je to samozřejmě na zvážení každého učitele) a jelikož mi hodina ve více třídách přišla fajn, posílám to dál. (Nemusí se nutně jednat o první hodinu. Může to být stejně tak druhá nebo šestá hodina.)

Jak vypadá klasický začátek výuky dějepisu na druhém stupni nebo střední škole? Učí se téma s názvem „úvod do dějepisu“, to znamená, že se neučí hned pravěk, ale pár hodin se věnujeme smyslu dějin a dějepisu, pojmům jako pramen, archeologie nebo pomocné vědy historické a další.


Postup:

1. Zeptat se studentů, kdy se narodili. V našem případě šlo většinou o rok 2004.

2. První část. Studenti mají úkol hledat důležité události od roku jejich narození až po současnost. Události celosvětové a bez omezení oboru (tedy nejen politika). Počet událostí jsem pro ztížení a nutnost dělat rozhodnutí omezil na šest. Stojí za to připomenout, že výběr si musí obhájit, argumentovat, proč zrovna například smrt papeže je důležitá událost v dějinách posledních patnácti let. Práce probíhala ve dvojici. Studenti mohli jen vzpomínat na události nebo použít mobil (a internet). Jelikož se později nedostanou ke slovu všichni, přijde mi správné studenty obcházet, nahlížet jim do práce a zeptat se na události, které zařadili na svůj list, nechat je argumentovat, obhájit si svůj výběr.

3. Studenti pokračují dál úkolem události seřadit podle důležitosti.

4. Další vhodný krok mi přijde napsat na tabuli rok narození studentů a nechat studenty psát jejich klíčové události na tabuli. Vždy by měli obhájit, proč jejich vybraná událost patří na tabuli.

5. Na tabuli máme několik událostí, další úkol je jejich propojení, vysvětlit souvislosti. Studenti by si měli vzít dvě minuty a zkusit vymyslet, jak spolu jednotlivé události na tabuli souvisí. Základ je spojit dvě až tři události, ale zkusme jich spojit třeba pět i šest. Opět vysvětlit důvody spojení.

6. Otázka k diskuzi, která musí padnout: „Proč si myslíte, že děláme podobné cvičení na začátku dějepisu?“

7. Druhá část, napojení na látku „Úvod do dějepisu“. Na jiné části tabuli jsem napsal čtyři pojmy: minulost, dějiny, historie, dějepis. Nechal jsem zase studentům chvíli, aby si rozmysleli definici pojmů, jak spolu souvisí, jaké jsou mezi nimi rozdíly. Následně mi přišlo smysluplné zkusit „dohnat“ studenty k pochopení pojmů, vysvětli je.

8. Zápis vysvětlení pojmů z předchozího bodu.

9. Poslední část, spojení dvou předchozích části a zároveň aplikace nově probraného učiva. Diskuse nad tím, jestli události od roku 2004, které jsou pořád na tabuli, jsou minulostí, dějinami, historií nebo dějepisem.

10. Aktivita vyšla přesně na 45 minut. Smyslem je zapojit studenty, vysvětlit, že dějiny stále pokračují a v dějepise nejde jen o pravěk a starověký Řím, důležité jsou souvislosti, mnoho událostí je na sebe napojených a prakticky se jedná o neustálý sled příčin a následků.

Jak učit o fake news, propagandě a manipulacích

čtvrtek 17. září 2020 · 0 komentářů

Učitel z pražského gymnázia Na Zatlance Michal Kaderka na svém webu k mediální výchově zveřejnil lekci Svět fake news, hoaxů, propagandy a manipulací. Ta obsahuje i metodiku pro učitele, základní teorii, ale i množství aktivit a her. Podklady do výuky jsou součástí on-line otevřené učebnice, ve které učitel každý měsíc zveřejňuje jedno nové téma se vším, co učitelé pro výuku potřebují.

Zdroj: tisková zpráva Gymnázia Na Zatlance 29. 5. 2019

Výuka o dezinformacích a hoaxech je rozdělena do čtyř devadesátiminutových bloků, kde žáci pochopí základní pojmy a vyzkouší si tvořit fake news, poznají principy propagandy a uvědomí si charakter postfaktické doby. “Součástí lekce je průvodce pro učitele, podle kterého se může učitel rozhodnout, co si z palety témat a aktivit do své hodiny převezme. Pokud by se ale učitel rozhodl převzít celou lekci, podaří se mu propojit mediální výchovu s dějepisem, českým jazykem, občanskou výchovou, informatikou i anglickým jazykem,” říká Michal Kaderka, který vyučuje mediální výchovu jako samostatný předmět na pražském Gymnáziu na Zatlance.

Lekce Svět fake news, hoaxů, propagandy a manipulací je součástí on-line otevřené učebnice mediální výchovy Svět médií. Předchozích osm lekcí se týká tvorby zpravodajství, diskusí na sociálních sítích, nebo rozlišení faktů a komentářů. “Na žádost kolegů jsem vytvořil a zveřejnil lekci k historii médií, kde se mediální výchova protíná s ostatními předměty. Stejně tak jsem zveřejnil i porevoluční vývoj médií. Učitelé najdou i prolink na aplikaci s otázkami, které umožní formou hry Riskuj ověřit, co si žáci z obou lekcí pamatují,” dodává Kaderka. Podle něj je na novodobé historii médií krásně vidět, jak se do ní otisklo třicet let společenských i ekonomických změn.

„Velmi vítám a oceňuji tuto mediální aktivitu,“ říká Petr Nutil, zakladatel webu Manipulátoři.cz, „vždyť právě vzdělávání na poli mediální gramotnosti a kritického myšlení je jedním z nejpodstatnějších úkolů, který by škola v informační společnosti měla mít. Co jiného bychom měli učit své děti než to, jak se orientovat ve světě, jak vyhodnocovat informace, jak poznat ty kvalitní od nekvalitních a jak nepodléhat trikům populistů a demagogů? Vybavíme-li je těmito schopnostmi, věřím, že jim budou vysoce užitečné po celý život, a to v mnoha různých oblastech.“

„Je jen málo oblastí, které trpí takovým nedostatkem výukových materiálů a učebnic, jakou je právě oblast mediální gramotnosti. Proto velice vítám tyto online lekce, které jsou zpracovány poutavě, využívají aktuálních příkladů a také jsou podpořeny velkým množstvím audiovizuálních prvků. Navíc je učebnice volně přístupná a každý učitel ji tak může využít, což je skvělé.” říká Vojtěch Bruk, jeden ze zakladatelů Zvol si info.

Otevřená učebnice je součástí rozcestníku k mediální výchově http://www.svetmedii.info/. Veřejnost na webu najde informace, jak ve školách mediální výchova vypadá včetně příkladů, co se v ní učí. Učitelé zde naleznou všechny podklady do výuky i kalendář kurzů mediální výchovy. Novináři zde najdou všechna data o mediální gramotnosti děti, společnosti či o mediální výchově ve školách.


_______________

Michal Kaderka vyučuje mediální výchovu na Gymnáziu Na Zatlance v Praze, občanskou nauku v Karlínské obchodní akademii a učí mediální výchovu studenty učitelských oborů na Filozofické fakultě Karlovy univerzity.

V roce 2017 spoluzaložil Učitelskou platformu, jejíž cílem je zlepšit kvalitu vzdělávání.



Vojtěch Ripka: Současné trendy ve výuce dějepisu

středa 16. září 2020 · 0 komentářů

Dějepisná výuka se v českém prostředí tradičně potýká s kritikou a negativní společenskou odezvou. Rodiče mají dojem, že děti znají historii málo, a příčinu vidí převážně ve výuce údajně poznamenané tradičními a neefektivními metodami.

Zdroj: EDUin 16. 2. 2019

Právě na poli historického vzdělávání přitom působí množství institucí, které se zabývají metodami výuky, zkoumáním a aplikací nových didaktických postupů či vypracováním zajímavých učebních materiálů. Tyto instituce spolupracují se školami, učiteli i ministerstvem a aktivně působí ve směru zefektivnění dějepisného vzdělávání. Podílí se na systémové proměně dějepisného kurikula na základním a středním stupni českého školství.

Výsledky, metody a principy své práce se některé české vzdělávací instituce rozhodly prezentovat ve společné platformě. Platforma Dějiny ve veřejném prostoru má za cíl diskutovat výsledky dějepisné práce se širokou veřejností a společně promýšlet podoby historie ve veřejném prostoru. Má-li se totiž historická výuka oprostit od metod biflování tvrdých dat, je potřeba vnímat historii v kontextu prostředí, které nás obklopuje a formuje, jako proces konstruování příběhu v kulturní či kolektivní paměti.

Konference Česká společnost a historická výročí zahájila letos v listopadu činnost platformy a zazněla zde řada inspirativních postřehů z oblasti inovace dějepisné výuky.


Jak učit dějiny?

Pokud k dějinám přistoupíme konstruktivistickým způsobem, tedy tak, že historii uznáme za součást žitého prostředí, které každodenně ovlivňuje naše myšlení a jednání, objeví se řada možností inovace dějepisné výuky. Nejpalčivěji vyvstane potřeba reflektovat ve výuce soudobé dějiny, formy nedávné historie a to, jak právě tyto události ovlivňují situaci, v níž se nacházíme.

Jeden z nejvýznamnějších lektorů výuky moderních dějin, Alan McCully, přišel s metodou tzv. konfliktních dějin. Metoda se nevyhýbá konfliktním tématům ve výuce, naopak otevírá je a cílí na vytvoření prostředí, v němž je možné konfliktní dějiny pojednat. McCully, učitel a badatel původem ze Severního Irska, touto metodou vyučuje dějiny, které pro irskou společnost představují nedávnou krvavou minulost. Komunity zatížené odlišnými zkušenostmi nedávných bojů spolu nekomunikují a odmítají připustit dialog.

McCullyho metoda uznává, že stejnou událost mohou různé komunity interpretovat jinak, že tedy existují různé dějiny, a že cílem dějepisného vzdělání je citlivě zprostředkovat nestejným, třebas vzájemně znepřáteleným skupinám, odlišné perspektivy dějin, různé zkušenosti téže události. Spíše než poučování o tom, jak to tehdy skutečně bylo, hledá metoda způsoby, jak přemostit kulturní a politické rozpory pomocí dialogu.

V českém kontextu lze koncept konfliktních dějin vztáhnout například na události typu Bitva na Bílé hoře, rozpad Československa či Sametová revoluce. McCullyho metoda, ale také další vzdělávací metody uplatňované v ČR například oddělením vzdělávání Ústavu pro studium totalitních režimů, nikterak nezpochybňují to, že se události staly, pouze upozorňují na to, že výklad toho, jak se staly, nebo dokonce proč, může být různý. (S McCullyho metodou konfliktních dějin přímo pracuje například učební materiál věnovaný bratřím Mašínům.)

Důraz se přesouvá od jednoho správného výkladu k prezentaci různých perspektiv. Znát dobře událost zde neznamená pamatovat si datum, ale nahlížet rozličné perspektivy události. Připomeňme například v českém kontextu obvyklé boje o interpretaci listopadu 1989. K rozvoji takové znalosti potřebují žáci především schopnost rozlišovat a analyzovat argumenty. Nutným předpokladem a současně důsledkem takové práce je, že se ze třídy stává bezpečné prostředí, kde se žáci nebojí vyjádřit různé názory.


Pojednat dějiny pravdivě?

Práce s mnohostí perspektiv zdánlivě zpochybňuje tradiční nárok pojednat historickou událost pravdivě. Rodiče se obávají, že konstruktivistický výklad dějin neumožní zaujmout správný pohled, respektive nazřít ten pravdivý. Skutečně, perspektivace bere různá tvrzení stejně vážně. To ale neznamená, že všechna klade vedle sebe jako pravdivá. Vyznat se v množství výkladů je jedna z kompetencí, ke které dějepisná výuka směřuje, proto lektoři nabízejí spíše než frontální výklad různé analytické nástroje k orientaci. Vedle učebnic pracují se zdroji a prameny a vedou žáka k orientaci v nich.

Jedním z podstatných pramenů je paměť. Žáci přicházejí do škol s osvojenými perspektivami a školní výklad s nimi konfrontují. Soudobé dějepisné metody spíše než aby podporovaly opozici mezi pamětí a výkladem historických fakt, anebo cíleně nastolovaly jedinou pravdu, pracují s pamětí aktivním způsobem. Vtahují skrze ni studenty do výkladu, vzbuzují jejich aktivní zájem. Učitel zkoumá vzpomínky a reflexi události různých diváků a podporuje žáky v argumentaci a analýze vlastních východisek.

Vzpomínky historickou událost nijak neohrožují, naopak prezentace různých pamětí dotváří obraz skutečnosti jako komplexního celku. Zkoumáním východisek vlastních i jiných názorů žáci sami poznávají, že historie je podmíněná místem, sociální, ekonomickou či politickou situací interpretů. Učí se poznávat dějiny jako společnou, respektive společensky vytvářenou a konstruovanou platformu a místo vytváření vlastních identit.


Jak dějiny zobrazovat?

Pro konstruktivistický výklad dějin jsou podstatné různé formy výrazu historie. Zohledňuje různé obrazy jako film, videohru, dokument ve výuce především proto, že o historii se dnes žáci dozvídají mnohem více z populárních médií než z hodin dějepisu, a měli by proto s těmito formami sdělení umět kriticky zacházet. I proto fórum Dějiny ve veřejném prostoru ustavilo svou činnost ve spolupráci se subjekty veřejného prostoru, aby se různé formy zobrazování historie v oboru historického vzdělávání reflektovaly, komunikovaly a diskutovaly, a aby se celkově nahlédlo, že historie není jen předmět na školách, ale především žitá praxe, se kterou je třeba adekvátními způsoby pracovat.


___________________________

Vojtěch Ripka vystudoval politologii a sociální politiku, pracuje jako lektor a vedoucí Oddělení vzdělávání Ústavu pro studium totalitních režimů.

Text vyjadřuje postoje Oddělení vzdělávání ÚSTR, které se zabývá výukou moderních dějin a vývojem vzdělávacích materiálů zaměřených na rozvoj historických kompetencí. Oddělení pracuje týmově.