Markéta Hronová: Víc psychiatrů nebude. Péče o duši má fungovat spíš na principu anonymních alkoholiků

Celá Evropa se snaží dále neizolovat duševně nemocné v ústavech na okrajích měst, ale zařadit je do společnosti. A také masivně zlepšit dostupnost služeb pro kohokoliv, nejen diagnostikovaným pacientům. Všechny státy přitom bojují s nedostatkem psychiatrů. Podle prezidenta organizace bojující za modernizaci evropské péče o duševní zdraví Mental Health Europe Andreje Vršanského ale není cesta jen v navyšování jejich počtu. Změnit se musí celý systém.

Jitka Polanská: Nedostatek pracovních sil školy nevyřeší, rekvalifikace jsou obří téma dneška, říká expert Svazu průmyslu a dopravy

Zástupce ředitelky Sekce vzdělávání Svazu průmyslu a dopravy ČR Miloš Rathouský je ve vzdělávacích kruzích jako doma. Účastní se diskuzních fór na různá témata vzdělávací politiky, na kterých zprostředkovává perspektivu zaměstnavatelů. Mluvili jsme s ním o probíhající inovaci oborové soustavy, což není jen seskupení učebních oborů do větších celků a zpřehlednění celého systému pro žáky, ale i pokus o odstranění bariér mezi vyučením a maturitou. Součástí aktuálních snah ministerstva školství o reformu středního vzdělávání je také zavedení všeobecného lycea. Proč to narazilo na velký odpor zejména technických odborných škol a regionálních aktérů? 

Zdroj: EDUin 27. 1. 2025

 

Co vás dovedlo do Sekce pro vzdělávání a rozvoj lidských zdrojů Svazu průmyslu a dopravy? Životní a profesní dráha bývají klíčem k postojům a názorům.

Jsem z Kladna, a když se tam na začátku 90. let rozsypala Poldovka, Kladenské železárny Poldi, kam bych jinak asi po vysoké škole technického směru zamířil, nastoupil jsem na střední odbornou školu a šel učit odborné předměty. Vydržel jsem to třináct let, pak jsem vyhořel. Výpověď jsem podával uprostřed školního roku. Poté jsem čtyři roky pracoval v Národním ústavu odborného vzdělávání, který se zabýval mimo jiné kurikulem⁠⁠ – vzdělávacími programy pro odborné školství. Také jsem měl v rámci jeho nástupnické organizace, Národního ústavu pro vzdělávání, na starosti projekt Europass, to mě bavilo. Vydávali jsme například dodatky k osvědčení středního vzdělání v souladu s Evropským rámcem kvalifikací.

 

No a následně jsem dva roky šéfoval Odboru středního, vyššího odborného a dalšího vzdělávání na ministerstvu školství. Pak ale přišel ministr Dobeš a měl představy o fungování ministerstva, se kterými jsem se neztotožňoval. Musel jsem odejít, jinak by se to podepsalo na mém zdraví. A zakotvil jsem na Svazu průmyslu a dopravy, v roli, řekl bych, seniorního poradce pro oblast vzdělávání.

 

Zdá se mi, že máte až překvapivě blízko k pohledu ředitelů odborných škol na vzdělávací politiku, což je možná dané vaším dřívějším působením na odborné škole.

Samozřejmě mám nějaký background, zkušenosti, kontakty. Pravdou je, že my jako Svaz máme s odbornými školami těsnou a skvělou spolupráci, máme jejich zástupce v různých poradenských tělesech. Až to někdy musím ředit, abychom opravdu vyjadřovali zaměstnavatelský názor, a ne názor odborných škol. Naše regionální zastoupení, regionální kanceláře mají kontakty se školami v regionech. Nejaktivnější zástupci škol jsou v našich expertních týmech. Řekl bych, že zhruba kolem 20 % je ze škol. 

 

Jak vlastně Svaz průmyslu ovlivňuje vzdělávací politiku, jakými mechanismy?

Je to střešní organizace firem –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ zaměstnavatelů, podobně jako Hospodářská komora, i když ta má trochu jiný status. Mimo jiné připomínkujeme návrhy legislativy, které se týkají vzdělávání, jsme zváni na různá fóra, kde se o připravovaných změnách mluví, a tam zviditelňujeme perspektivu trhu práce. Podílíme se i na přípravě reforem, nominujeme členy pracovních skupin a máme své zástupce v oborových platformách.

 

Současný ministr školství a jeho tým se snaží středoškolské odborné vzdělávání reformovat. Viditelná je takzvaná Inovace oborové soustavy (IOS), ale kontext reformy je širší, nejde jen o to zredukovat počet učebních oborů. Vidíte aktuální snahu ministerstva jako přínosnou, a pokud ano, v čem?

Když se ptáte na osobní názor, řekl bych, že reforma je potřeba. Je to téma, o kterém se mluví dlouho, naostro se začalo jednat před dvěma lety, kdy jsme byli přizváni k účasti na restrukturalizaci oborů. Nominovali jsme členy pracovních skupin, které na IOS donedávna pracovaly. Také jsme součástí oborových platforem, těch je celkem pět, které výsledky té inovace nějak komentují, supervizují. 

 

Trh práce a jednotlivé pracovní pozice se rychle vyvíjejí a je třeba na to brát ohled. Nejde ani tolik o to, kolik těch oborů je, jako spíš o to, aby žáci středních škol, učebních oborů, dostali během studia nějaký širší odborný základ a zároveň dostatečnou profilaci. Je důležité skloubit tyhle dvě věci dohromady, tak, aby po škole mohli začít pracovat. Nebo mohli jít podnikat, abychom nezapomínali na tuhle možnost. Nicméně, žák si má ze střední odborné školy odnést nějakou kvalifikaci, a to i kdyby třeba nakonec nedělal maturitu.

 

Rád bych ale zdůraznil, že jde i o vzdělávání dospělých, celoživotní vzdělávání. Jde o něj víc, než si připouštíme. Je to gigantické téma dneška. Firmám, které mají nedostatek pracovních sil a volají po tom, aby jim školy dodaly víc vyučených mladých lidí, říkám: „Nejvzácnější zaměstnanec je váš současný zaměstnanec. Ty dvě procenta pracovní síly, které školy dokážou každoročně vyprodukovat, váš nedostatek v žádném případě nevyřeší, ani v tom nejlepším scénáři. Cestou je naopak investice do stávajících zaměstnanců a jejich rekvalifikace, a také podpora změny zaměstnání.“ Na to by se měly napřít reformní síly státu i zaměstnavatelů.

 

Nepovažujete za důležité, že má být méně oborů? Celý systém je nyní nepřehledný a žáci se v něm nevyznají, technické nuance jim v patnácti nic neříkají.

Větší přehlednost vítám, s ministerstvem a konkrétně náměstkem ministra Jiřím Nantlem, který má Inovaci oborové soustavy na starosti, tenhle pohled na věc sdílím. Jen vždy zdůrazňuji, že méně oborů nemá znamenat méně žáků, ale jen to, že víc žáků bude mít na vysvědčení stejný základní obor.

 

Na kulatém stole věnovaném této redukci se mluvilo o tom, že nakonec je zrušených oborů jen málo, a jako příklad se uváděl dlaždič a štukatér. Důvodem, který uvedl zástupce NPI, je, že se v nich v celé republice aktuálně učí minimum žáků, myslím, že padlo číslo pět. Překvapilo mě, že se uvažování nebo aspoň vysvětlení odvíjelo čistě od poptávky po studiu, a ne od potřeb. Čekala bych, že se bude spíš řešit, zda jsou to obory důležité, nebo ne. Jestli jsou atraktivní nebo mají špatnou pověst, je jiná věc. Už nepotřebujeme lidi, kteří umí udělat štukatérskou práci nebo hezkou dlažbu?

To je myslím dobrá připomínka. Když aktuální oborová soustava vznikala, byl to poněkud živelný proces, některé obory jsou teď velmi široké, jiné zase úzké. V celkové snaze o nějakou redukci může dojít i na škrtání tam, kde to třeba není úplně promyšlený zásah. Možná je to ale spíš tak, že se tyto obory schovají pod širší sjednocující pojem. Problém ovšem je, že školy jsou nějak vyprofilované, a když uděláme obecný obor „práce ve stavebnictví“, není tím zaručeno, že škola, která ho bude nabízet, naučí žáky všechno včetně dlažby a štuků. Mnohé školy na to nebudou mít ani vybavení, ani učitele. 

 

Ještě k otázce té atraktivity, v souvislosti s Inovací oborové soustavy. Podle nového návrhu by žák vždy vstupoval do oboru, který může být zakončen maturitou. H obory, což jsou učební obory bez maturity, a L obory, což jsou učební obory končící maturitou, by mohly být klasifikovány pod jedním kódem. Myšlenka je taková, že výuka by byla od začátku koncipovaná jako v maturitním oboru, ale ve třetím ročníku by žák získal výuční list. I kdyby maturitu nakonec neudělal, měl by ucelenou kvalifikaci. To je podle mě dobrá cesta. Problém je ale v tom, že distribuce oborů v regionech je různá, a ne všechny školy jsou schopné obor učit v rozsahu maturitního vzdělávání. To je otázka pro zřizovatele, pro kraje. 

 

Pojďme se vrátit k tomu, jak probíhala práce na seskupení oborů do širších celků.

Začátek celého procesu byl participativní, měli jsme lidi v pracovních skupinách a do května minulého roku jsme byli všichni tak nějak naladěni na stejnou notu. Pracovní skupiny byly zároveň supervizovány oborovými platformami, a nebyl rozpor s ministerstvem. Od května minulého roku bylo ale najednou ticho po pěšině.

 

Výstupy pracovních skupin převzal Národní pedagogický institut (NPI) a pak s nimi nějak pracoval. V zadání měly pracovní skupiny velkou autonomii, ale pak už bylo na NPI, jak s výsledky jejich práce naloží. To, jak s tím naložili, nám bohužel neukázali, a koncem loňského roku rovnou poslali návrh do veřejného připomínkování. Tvůrcům návrhu se samozřejmě nelíbí, že jsou najednou deklasováni na jednu skupinu veřejnosti a že neměli možnost se s tím, co jde ven, seznámit předem. Já dávám příklad trojstupňové rakety. Jednotlivé kroky musí na sebe navazovat: nejdřív to měly projednat pracovní skupiny, návazně oborové platformy a pak teprve mělo ministerstvo jednat. Řízení celého projektu ze strany NPI nebylo profesionální.

To mi připomíná stesky kolem tvorby RVP pro základní vzdělávání. Co se stalo poté, když jste si na to stěžovali?

Měli jsme poměrně zásadní schůzku se zástupci ministerstva a NPI. Řekli jsme si, že co se stalo, nedá se vrátit, a dohodli se, že proces připomínkování návrhu ze strany pracovních skupin a oborových platforem poběží jaksi paralelně s tím veřejným. Možná státní správa podcenila, že to je důležité pro akceptaci té změny ze strany důležitých aktérů.

 

Posuňme se od procesu reformy k její filozofii. Odborné školy se dlouhodobě potýkají s nižší prestiží, než by chtěly mít. Podle vás mají negativní pohled na střední odborné školy do určité míry na svědomí média. V jakém smyslu?

Vždycky si najdou nějakého experta, který řekne, že když jdou děti na učňák, jsou v životě odepsané a musí dělat do smrti u pásu. Teď to trochu zjednodušuji, ale vyznění je takové. Ta novinářská zkratka pak ve veřejném prostoru působí, má vliv na to, jak o učilištích přemýšlejí rodiče. Přitom celá věc je daleko složitější. Už jen to, že jsme hodili do jednoho pytle učňovské vzdělávání a řemesla. Vnímáme to jako jedno a totéž, ale tak to úplně není. Některá řemesla se učí i na vyšších odborných školách a naopak, na učilištích jsou i obory, které z vás řemeslníka neudělají.

 

V čem je tedy rozdíl, jak to vnímáte vy?

Řemeslo, to je nějaká ucelená a poměrně sofistikovaná kvalifikace, která z vás dělá samostatného dodavatele, eventuálně živnostníka. Některé učňovské obory ale neučí řemeslo, nebo rozhodně ne celé, učí vás nějakou dílčí věc, kterou pak uplatníte v továrně nebo třeba na stavbě či ve službách jako řadový pracovník s poměrně nízkou kvalifikací. A tyhle dvě věci se u nás míchají dohromady. Jako by řemeslníci patřili mezi nízkokvalifikované. Přitom být dobrým řemeslníkem je náročná a vysoce kvalifikovaná záležitost. Vždy to tak bylo a je to tak i nadále.

 

Další věc, která snižuje prestiž učňovských škol, je bezesporu skladba žáků. Když děti v patnácti letech třídíme podle jejich školních výsledků a aspirací, ti s nižšími aspiracemi končí na učilištích. Gymnázia mají snadnou práci, protože do nich nastupují bezproblémoví žáci. Už dávno říkám, že by se měla měřit přidaná hodnota školy, zatímco teď školy vidíme jako dobré nebo špatné více méně čistě podle toho, jaké mají žáky. Přitom jsou učiliště, která odvádějí skvělou práci a mají s ohledem na výchozí podmínky větší přidanou hodnotu než leckteré gymnázium.

 

 

Učňovské vzdělávání a řemesla není jedno a totéž

 

Lidé, kteří hájí status učňovského vzdělávání, to dělávají dost nešikovně. Ještě pořád je slyšet ono okřídlené: „Když budou všichni studovat, kdo bude pracovat rukama?“ Přitom to nedává smysl. Kdo může a chce studovat a rodina ho v tom podpoří, bude studovat. Proč se zaměstnavatelé spíš nesoustředí na ty žáky, kteří na učilištích jsou, spíš než pošilhávat po těch, které by tam chtěli mít? Polovina žáků po škole ze svého oboru utíká jinam a zaměstnavatelé o ně přijdou.

Myslím, že nové vedení Svazu průmyslu a dopravy už má modernější představy. Vývoj ve výrobě je obrovsky rychlý. Bránit tomu nejde. Když to vezmu z druhé strany, ani o gymnazistech se nedá uvažovat tak, že jsou pro průmysl ztracení. Část jich jde na technické vysoké školy a je třeba přemýšlet spíš o tom, jak je v tom povzbudit.

 

Jasně, ale pojďme se teď bavit o dětech, které na učňáky míří, ať už z jakéhokoli důvodu. Jak pomoci těmto mladým lidem, aby se stali dobrými řemeslníky? Nyní šedesát procent z nich v patnácti nemá ani základní gramotnost. Proč není slyšet více nápadů v tomto směru? Neříkám, že to je problém odborných škol, problém vzniká dřív, ale existuje. Společnost, a firmy na prvním místě, by měly mít eminentní zájem na tom, aby z učilišť odcházeli lidi s dobrým vzděláním, už jen proto, že dobří řemeslníci zoufale chybí. Proč se tou situací urgentně nezabýváme? Jinde tolik pologramotných učňů nemají.

Je pravda, že jsem v Dánsku viděl učňovskou školu, kde žáci oboru dlaždič ve velké, moderní nafukovací hale skládali z kostek obří obraz Mony Lisy a velmi je to bavilo. U nás jsou učiliště plná demotivovaných lidí, je to často spíš sociální služba, a tihle žáci pak zamořují prostor i těm, kteří by se něco naučit chtěli, to je známá věc. Prostě se ve vzdělávání udržují i děti, které o dané řemeslo žádný zájem nemají.

 

To je konstatování současného stavu, ale proč to neřešíme? Za poslední roky se situace citelně zhoršila. Přece to není tak, že u nás žijí úplně jiní lidé než v Dánsku.

Neřešíme to, protože mnoho lidí přemýšlí postaru. Některé firmy se zároveň pořád spokojí s tím, že mají u pásu kohokoli, hlavně že tam někdo je, dokud to místo dokážou nějak naplnit, nepřemýšlí, co udělat jinak. Navíc teď mohou zčásti počítat i se zahraničními lidskými zdroji. 

 

Jsem rozhodně pro, aby odborné školy posilovaly výuku obecných gramotností, ale ne extenzivně, jako že se bude navyšovat počet hodin matematiky, češtiny nebo občanky. Spíš je třeba to dělat intenzivně, aby se základní věci učily víc do hloubky a v souvislosti s praktickými úkoly. Je také potřeba udělat revizi všeobecně vzdělávacího obsahu ve středním odborném vzdělávání.

Byla jsem v jednom gastro učilišti, kde se žáky pracují opravdu hezky. Prodávají své vlastní výrobky, nabízejí catering, účastní se gastro soutěží. Pracují se stejnou skladbou žáků jako jiné školy, ale nebyla tam atmosféra rezignace. Proč to tahle škola umí, a jiné ne?

Proto já prosazuju téma přidané hodnoty, evaluace přidané hodnoty školy. Aby se vidělo, které školy pracují dobře a které ne. A pak se lépe uvidí i to, jaké jsou správné recepty na úspěch. 

 

V některých zemích, jako je například Německo, kvalitu učňovského vzdělávání zvyšuje duální model, zapojení firem do vzdělávání. Mohlo by to tak fungovat i u nás?

Duál je moje Waterloo. Už se o něm bavíme tolik let, ale projde nakonec asi návrh, který nebude pro nikoho zajímavý.

 

Proč?

To hned vysvětlím. Ale nejdřív ještě jednu vsuvku. Bere se jako hotová věc, že máme velmi vysoký počet žáků v odborném vzdělávání, sedmdesát procent, na rozdíl od západních zemí, které jsou na padesáti procentech i méně. Ale třeba v Německu si do všeobecného vzdělávání započítávají i některé obory, které mají odborný základ, ty by se u nás jednoznačně počítaly do odborného vzdělávání. Neboli mezinárodní srovnání je někdy ošemetné. Naše průmyslovky by jinde byly považované za všeobecně vzdělávací školy.

 

 

Duální vzdělávání: změna, která zůstane na papíře?

 

A jak je tedy navrženo duální vzdělávání v českém provedení?

Podle návrhu školského zákona, který byl představen na tripartitě v květnu loňského roku, školy a firmy, ale i jiné organizace, jako knihovny, úřady nebo nemocnice, budou moci dobrovolně vstoupit do systému, kde část vzdělávání probíhá přímo u zaměstnavatele. Žák (respektive jeho zákonný zástupce) uzavře smlouvu se zaměstnavatelem, který mu poskytne praktickou výuku v souladu se vzdělávacím programem. Firmy zapojené do duálního vzdělávání budou muset získat certifikát od příslušných zaměstnavatelských svazů, aby byla zajištěna kvalita poskytovaného vzdělávání. Zároveň si zaměstnavatel může vybírat, se kterými žáky smlouvu uzavře. 

 

V čem se to liší od současného stavu, kdy učni chodí na praxi do firem?

Firmy jsou nasmlouvané školami a nepřebírají odpovědnost za vzdělání, takže kvalita praxe může být různá, velmi dobrá, ale i velmi nízká. 

 

Proč tento nový koncept podle vás nebude nikomu po chuti?

Je to dobrovolné a může se stát, že se firmy nebudou hlásit. Na Slovensku něco podobného zavedli v roce 2015, opsali zákon o duálním vzdělávání z Rakouska, ale naskočily jim do toho jen zahraniční firmy, místní neměly zájem. Po třech letech museli udělat novelu, kde firmám přisoudili nějakou kompenzaci za jejich snahu. Obávám se, že bez nějaké finanční pobídky se do toho nebude chtít ani těm našim. Stát navrhoval, aby se snížil normativ na žáka a část se místo školám dala firmám, ale s tím logicky nesouhlasí školy a ani já bych asi nechtěl, aby se to řešilo takto, aby školy, které mají celkově hluboko do kapsy, dotovaly firmy.

 

V Německu se zaměstnavatelé na duálním vzdělávání podílejí i finančně, pokud vím. Je to tak?

Je, ale tam je dlouhá tradice a zaměstnavatel ví, že mu zaměstnanci pak zůstanou, takže do nich investuje ochotněji. U nás je pro firmy například možnost daňových odpočtů, ale moc se nevyužívá. 

 

Co se stane, když do toho zaměstnavatelé nepůjdou, jak se obáváte?

Můžeme jim říkat, že měli možnost se podílet na změně, místo aby si jen stěžovali, a že toho využili. (směje se) Ono také chybí poradenství na úrovni regionů, někdo, kdo by to firmám „prodal“, někdo, kdo by se staral, aby to fungovalo. Nicméně není ani jasné, jestli to projde parlamentem. Když ne, máme aspoň základ pro nějaké další snažení.

 

Stát se snaží posílit segment všeobecného vzdělávání a přišel s nápadem takzvaných všeobecných lyceí. Koncept vychází z faktu, že poměrně velká část žáků odborných škol na ně jde s tím, že pak chtějí pokračovat na vysokou školu. Volí odbornou školu jako schůdnější alternativu ke gymnáziu, mají podobné aspirace jako gymnazisté. Rozšířit možnosti zejména pro tyhle žáky má všeobecné lyceum. Kupodivu se proti tomuhle plánu zdvihl velký odpor ze strany odborných škol, nejvíce průmyslovek. A vás jsem slyšela říkat, že by se nová všeobecná lycea v regionech otevírat neměla. Proč? Aby odborné školy neměly konkurenci?

Je pravdou, že nedává úplně smysl cpát do žáků nějakou kvalifikaci, s velkými náklady, pokud jdou dále na vysokou, a to na jakoukoli, což je u nás možné. Z technické školy můžete jít na uměleckou. Proč já budu z takových žáků dělat odborníky, když šli na mou školu v podstatě jen kvůli maturitě, kvůli papíru?

 

S tímto argumentem, který často používá náměstek ministra školství Jiří Nantl, a já mu říkám Nantlův teorém, naprosto souhlasím. Moje námitka spočívá v tom, jaká má být posloupnost. Souhlasím, že získání kvalifikace a odbornosti se posouvá do terciáru, na vysoké a vyšší odborné školy, to je trend. Ale prakticky pojaté terciární vzdělávání, ve formě profesně zaměřených bakalářských programů, je zatím u nás slabé. Nejdřív bych připravil pořádné pomaturitní odborné vzdělávání a pak teprve případně ubral na odbornosti středních škol. S nadsázkou řečeno, až bude nabídka pomaturitního odborného vzdělávání dostatečná, pak může zůstat jen pár lyceálních směrů. Všeobecné lyceum by mohlo být dokonce takovým gymnáziem budoucnosti. Líbí se mi jeho praktičtější přístup k výuce. Je to dobrá myšlenka, jen se mi nezdá jako vhodné je teď prosazovat ve velkém. Ale tam, kde školy mají nenaplněnou kapacitu, ať se klidně rozhodnou, že otevřou lyceální třídu, ať rozšíří svou nabídku.

 

Mimochodem, všeobecná lycea už existují, jsou to takzvaná kombinovaná lycea. Mají své RVP. Muselo se opravdu zavádět nějaké nové, všeobecné lyceum? Myslím, že diskuze kolem toho měla proběhnout. Takto je to poněkud nesrozumitelné i pro žákovskou a rodičovskou veřejnost.

 

 

Všeobecné lyceum už existuje. proč stát vymýšlí nové?

 

Někteří aktéři to vidí tak, že toto lyceum konkuruje učebním oborům, což nechápu. Proběhly debaty pod názvem „Lyceum, nebo řemesla?“. Kde se ten odpor proti škole, která chce posílit nabídku všeobecného vzdělání, bere?

Je to výraz nějakého pocitu ohrožení. Některé školy i firmy berou každý krok směrem k všeobecnějšímu pojetí středoškolského vzdělávání jako ohrožující jejich existenci. Bojí se, že „nebudou mít kde brát“. Já jim na to říkám, že každá změna se projeví ne dřív než za nějakých pět deset let. Tak dlouho bude trvat, než se nový koncept ověří a zavede a než z něj vyjdou první absolventi. Je iluze si představovat, že tohle převrátí trh práce vzhůru nohama. Snažím se obracet pozornost zaměstnavatelů jinam, jak už jsem řekl, k rekvalifikacím a upskillingu, k podpoře celoživotního učení. Říkám jim: „Jen se školami si zdaleka nevystačíme. Oblast vzdělávání dospělých je u nás málo vyvinutá, tam by mělo směřovat naše úsilí. Je třeba posílit možnosti, jak získat kvalifikaci přes profesní zkoušky, a dát tyto možnosti i žákům středních škol.“ Udělal jsem si představu, že tohle třeba dobře funguje ve Spojených státech. Různé kvalifikační kurzy jsou tam dostupné i na všeobecně vzdělávacích školách typu college (pozn. redakce: jde o první stupeň vysokoškolského vzdělávání, kde studenti teprve hledají své budoucí zaměření). Žák pak pokračuje ve studiu, ale má v kapse třeba papír na truhláře. Je to taková pojistka, že má eventuálně co nabídnout, i kdyby vysokou školu nedokončil, nebo se k tomu může vrátit někdy později.

 

Myslíte si, že by i gymnázia měla mít prakticky orientovanou výuku?

Ano, proč ne? I když gymnázia tohle nerada slyší, za socialismu měla povinný ZVOP, Základy výroby a odborné přípravy, a doteď je to straší. Ale mluvil jsem i s pár gymnázii, kde mi říkali, že by se jim líbilo mít něco jako praktika –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ projektové učení zanořené víc do reálné praxe. Pokud vím, kombinovaná lycea tato praktika mívají. Máme složky kognitivní a manuální, a ty jsou navzájem navíc propojené, ale my je ve výuce striktně oddělujeme. 

 

Ještě se chci vrátit k diskuzím o tom, kolik lidí by mělo nebo nemělo studovat. Přijde mi zvláštní, že z podnikatelských kruhů, zvyklých fungovat v čistě tržním prostředí, na základě nabídky a poptávky, se ozývá volání po státních intervencích, které by podle nich měly školství regulovat tak, aby na všeobecně vzdělávacích školách bylo méně míst, než je poptávka. Není to úplně proti principům, kterými se jinak řídí? Jde lidem odpírat vzdělání, které poptávají?

Někdy se to jeví tak, že stát nevnímá měnící se poptávku zaměstnavatelů. My vidíme ve více směrech, že NPI uvažuje jednostranně a druhá strana není vyslyšena. To je možná i důvod, proč zaměstnavatelé pak volají po tom, aby se zvyšovaly počty lidí v jejich oborech, aby se nabídka vzdělání nějak regulovala. Možná cítí, že kdo má rozhodování v rukou, není dost kompetentní, neumí školy náležitě vyprofilovat, a oni jsou pak obětí té nekompetentnosti. 

 

Před pár lety jsme jako Svaz průmyslu udělali analýzu nabídky a poptávky podle regionů. Sledovali jsme, jakou kvalifikaci měli lidé registrovaní na úřadu práce, a jaké obory v regionu zůstaly nenaplněné. A tam se jasně ukázalo, že v daném místě třeba školy produkovaly víc ekonomů, ale méně techniků, než místní trh potřeboval. Tím jen ilustruji, že je důležité brát v úvahu i poptávku zaměstnavatelů, brát ji do hry.

 

Ale zároveň říkáte, že odborné školy byste nerušil, spíš modernizoval. Co když ale zabírají místo a peníze jiným, lepším školám? V regionech modernizaci brzdí často ředitelé odborných škol, kteří hájí za každou cenu status quo.

Na to bych mohl opáčit, že někdy je brzdit hloupé nápady z centra od regionů vlastně docela chytré. Je to takový korektiv.

 

 

 

___________________

 

Miloš Rathouský působil jako učitel střední odborné školy a ředitel Odboru středního školství MŠMT. V současné době pracuje jako expert Svazu průmyslu a dopravy ČR v oblasti vzdělávání.

Zaměřuje se především na spolupráci škol a firem, vztah vzdělávací nabídky a potřeb trhu práce, vyšší odborné vzdělávání, propojení systémů celoživotního vzdělávání s počátečním vzděláváním a zjednodušení podmínek pro realizaci projektů z fondů EU.

Dvojí zápisy jsou nešťastným řešením a vytváří problémy jinde, varuje EDUin

Těsně před Vánocemi schválila Sněmovna pozměňovací návrh k Lex Ukrajina III, který by mohl ředitelům ZŠ umožnit konání dvou oddělených zápisů do 1. ročníku. Druhý termín by sloužil čistě pro děti ukrajinských uprchlíků. Návrh je nyní u prezidenta republiky, EDUin ale upozorňuje, že jde o problematický přístup a nabízí řešení, co s tím.

Milan Šrámek: Kniha Cíle, cesty a nástroje formativního učitele

Pokud chce člověk zlepšit svůj život, musí myslet analyticky a strategicky. To znamená, že se musí poctivě podívat do své minulosti, najít tam věci a úseky, které byly povzbuzující a užitečné, ale i ty, které se nepovedly. Pak musí vybrat to, co chce změnit a na co má sílu a kapacity. Nakonec by měl mít nějaký záměr či plán, alespoň v hlavě, aby vzhledem k okolnostem mohl vybrané zlepšení uskutečnit v praxi. Bývá také praktické a snad i moudré čerpat při tom zkušenosti tam, kde se už něco takového povedlo, mít své poradce a vzory. Tomu se může říkat projektové myšlení a je k němu potřeba řada dovedností, které spadají do balíčku tzv. meta-kognitivních projevů inteligence.

Lucie Výborná: Díky formativnímu hodnocení uvidí studující vlastní chyby. Porozumění je základ, říká pedagog Starý

Zatímco známka žáka na škále zařadí, průběžné a slovní hodnocení vede k otázkám, co žákům k naplnění žádaných dovedností chybí. Učitelé jej už využívají při čtvrtletních schůzkách, poukazuje Karel Starý. „Zjišťovat, jak tomu žáci rozumí, je naprostá součást hodnocení, protože hodnotit nelze, aniž bych věděl, na co reaguji,“ hájí pedagog formativní hodnocení proti námitkám časové náročnosti. Jaké techniky práce s porozuměním poskytuje a jak do hodnocení zapojit žáky samotné?

Josef Mačí: Známky pořád rozhodují o přijetí na střední. Z vysvědčení ale časem zmizí

Známky na vysvědčení, které ve čtvrtek dostávají žáci a studenti, brzy zmizí, alespoň u nejmladších dětí. Zatím ale zůstávají součástí českého školství. Rozhodují třeba o přijetí na střední školy. I když i tady se přístup mění.

4.–11. února 2025: Jak se cítit lépe v digitální době? Týden pro wellbeing ve škole poradí dětem i vyučujícím

Týden pro wellbeing ve škole, iniciativa navazující na loňský úvodní a úspěšný ročník, se letos zaměří na digitální aspekt wellbeingu. Od 4. do 11. února 2025 nabídne napříč Českem pestrý program zahrnující online i offline akce. Zapojí se více než stovka organizací, které připraví aktivity pro učitele a širokou veřejnost. Celou akci i tento rok zaštiťuje Partnerství pro vzdělávání 2030+, které Týden zahájí slavnostní konferencí.

Učitelé: Převodem financování pomůcek a vzdělávání pedagogů (ONIV) na zřizovatele škol se MŠMT vzdává vlivu na kvalitu vzdělávání a rozevírá nůžky mezi školami

Od 1. září 2025 přechází na zřizovatele regionálních škol financování nepedagogických zaměstnanců škol. Ministerstva financí a školství se zapřísahají, že do obecních a krajských pokladen dorazí částka ve stejné výši, jakou nyní posílají do mzdových rozpočtů škol samotných.

Kristýna Matějková: Vláda představila plán, jak bude platit kuchařky a školníky. Znevýhodníte malé obce, protestují samosprávy

Podle toho, kolik mají žáků ve školách, dostanou obce a kraje peníze navíc. Z nich by už od letošního září mohly hradit výplaty pro školní kuchařky, uklízečky nebo školníky, které doposud platil přímo stát. Tak si ministr školství Mikuláš Bek (STAN) představuje nový systém, v rámci něhož zodpovědnost za takzvanou nepedagogickou práci převede na zřizovatele škol. Samosprávy i sami pomocní pracovníci ve školství ale proti změně protestují s tím, že vyhrazené peníze budou stačit jen ve větších městech. Obávají se zároveň, že se zruší některé školy a školky v nejmenších obcích.

Matylda Hofschnaidrová: Reforma výuky matematiky. Více slovních úloh, geometrie, ale také větší nároky na učitele

Nové rámcové vzdělávací programy pro základní školy mají podle ministerstva školství proměnit výuku všech předmětů, a hlavně matematiky. Té se ale někteří odborníci a učitelé obávají. Chybí podle nich například dostatečné vysvětlení, proč se mají žáci dané věci učit nebo dostatek času na zapojení do osnov. Také má nové pojetí výuky matematiky klást větší nároky na učitele.

Josef Mačí: Že učitelé odmítnou reformu výuky? Toho se nebojím, věří Bek

Reforma výuky vyvolává spoustu otázek. Učitelé nemají třeba jasno, kolik hodin týdně se mají jednotlivé předměty vyučovat. Ozval se také chemický průmysl, že s reformou nesouhlasí. Ptáme se tedy ministra školství Mikuláše Beka.

České školství potřebuje dlouhodobou koncepci, míní bývalý dlouholetý ředitel ZŠ

České školství potřebuje koncepci, která by vydržela alespoň jednu generaci. Změny každé čtyři roky školství příliš nesvědčí, problémem je i narůstající byrokracie. ČTK to řekl Stanislav Mauric, bývalý ředitel základní školy ve Čkyni na Prachaticku. Funkci vykonával 39 let a stal se ředitelem, který působil v čele základní školy v Česku nejdéle. Od agentury Dobrý den z Pelhřimova, která je správcem České databanky rekordů, Mauric obdržel certifikát.

Obří školní manévry. Deváťáci mohou poprvé dostat „nápovědu“ a vyzkoušet si přijímačky nanečisto

Těsně před startem podávání přihlášek na střední školy mohou letos deváťáci zadarmo otestovat své předpoklady při testech nanečisto. Novinka reaguje na výtky, podle kterých část dětí z chudších poměrů znevýhodňují placené přípravné kurzy. A klade si i ambici snížit stres žáků při „ostrém“ přijímacím řízení. Záleží však i na jednotlivých školách, zapojení se do projektu zůstává dobrovolné. A spojené s ním mohou být i velké školní „manévry“ nanečisto. Cermat doporučuje, aby se školy domluvily a podobně jako v případě ostrých příjímaček umožnily žákům psát testy v prostředí cizích škol.

Zkoušej staré testy a odpočívej. EDUin vydal manuál pro deváťáky, jak lépe zvládnout přijímačky na SŠ

Již 1. února začíná podávání přihlášek na střední školy, čas na výběr až pěti škol mají deváťáci do 20. února. EDUin budoucím středoškolákům přináší manuál, jak zvolit školu a jak se připravit na přijímací zkoušky, aby jim neunikla žádná informace.

Přijímačky 2025: Podpora pro žáky, cvičné testy a aplikace

Od 1. února se spustí elektronické přihlašování na střední školy, žáci mohou letos k přípravě využít přijímačky nanečisto i cvičné online testy. Na portále Vzdělávání v datech také nově najdou statistiky přihlášených i přijatých na konkrétní školu, což jim může pomoci při rozhodování o volbě školy. Na základě loňských zkušeností byl vylepšen elektronický přihlašovací systém DiPSy.