Václav Klaus ml.: Rozpočet školství

Do Vánoc zbývají dva týdny, politika nikoho nezajímá, ale musím ještě něco napsat vážného. Ve Sněmovně leží rozpočet na rok 2019.

Zdroj: Novinky.cz 10. 12. 2018

Že v době nebývalé konjuktury, skoro nulové nezaměstnanosti, absenci válek a živelných pohrom (kůrovce nám vypěstovali ekologičtí aktivisté – to je jiný typ pohromy), nevýstavby dálnic..., že v této době nasekáme další dluh 40 miliard korun – o tom mluví a kritizuje kdekdo. A má naprostou pravdu!

Ještě horší je, že ty peníze projíme a rozfofrujeme, minimum investic. Republika není dojná kráva a daňovým poplatníkům se utahuje tipec. Stoupáme v pořadí zemí s nejvyšším zdaněním vesele vzhůru a ještě podnikatelům přidáváme kontrolní hlášení a další buzerace. Vyždímáme to z nich, ale i z normálních lidí – zdanění práce je u nás jedno z nejvyšších na světě (jen se to vybírá pod třemi různými názvy: daň–sociální–zdravotní).

No a co s tolika penězi?

Popíšu vám situaci ve školství. Za poslední dva roky vzrostl rozpočet regionálního školství (v jádru mateřinky, základní a střední školy) ze 103 na 144 miliard! Čtyřicet procent. To je sakra dost ne? Skoro to generuje otázku, jak to, že jsme (ve školách) nezemřeli hlady před několika lety, kdy ta čísla byla poloviční. A školství dosahovalo o něco lepších výsledků než dnes.

Ale zůstaňme u posledních dvou let. Zlepšila se kvalita školství o 40 procent? Dosahují studenti u státních maturit lepších výsledků (alespoň o čtyři procenta)? Dostali učitelé přidáno o 40 procent, nebo dokonce o víc, když se furt mele, jaká je to priorita? NE. Ani náhodou. Ani na jednu z těchto otázek není odpověď – ANO.

Nabízí se tedy logicky, kde ty peníze skončí?

Skončí v tzv. Reformě financování školství, tedy v sanaci poloprázdných škol. V placení školám za to, kolik odučí hodin. Bez ohledu na to, jestli učí dobře, jaké mají výsledky nebo že nemají skoro žádné studenty. Počítání jakýchsi Ph-maxů. Jde o pokračování díla předchozí ministryně Valachové. Tedy nejen snaha, aby se nekontrolovala kvalita vzdělání, aby všichni studovali od dvou do dvaceti šesti let. Soft skills a ideologie. Inkluze a pamlskové vyhlášky. Obědy zdarma. Ještě zničit poslední zbytky zdravého rozumu, zničit stabilitu financování systému.

Ty výdaje budou ještě mnohem vyšší nakonec. Já být ministr financí, tak z toho zešedivím, a být ministr školství – tak se zastřelím. Bez ironie.

Snažil jsem se tento nebezpečný nesmysl zákonem zrušit, ale premiérovi nevím kdo co nakukal, a sám se s problematikou nestihl vůbec seznámit (jak ukázala i moje čtvrteční interpelace), shodili to a jen odložili o rok. Tak už to máme.

Hnutí ANO mělo heslo „řídit stát jako firmu“. Nechci to karikovat, bylo to marketingově myšleno určitě pozitivně, tedy zdravě a efektivně hospodařit. No právě. Tak se na to podívejme z hlediska firmy, tedy v tomto případě školy.

Představte si (já si to představuji živě), že bych přišel jako ředitel na Správní radu a měl jsem v hospodaření o 40 procent (60 milionů) vyšší náklady. Může být. Postavil jste nějakou novou budovu v uplynulém roce, pane řediteli? Ne. Jaké máte výsledky ve státní maturitě? No, o něco jsme se zhoršili, beztoho to nebylo valné. Přidal jste asi hodně peněz pedagogům za jejich záslužnou práci? No něco jo, spíš to teda slibuju a natahuju, dám jim víc do základu a uberu na osobním a odměnách. Myslíme, zda jste jim přidal 40 procent? Ne, to ani náhodou. Safra, safra a kam teda ty peníze mizí? Udělal jsem tu ve financování větší chlív a platíme každému, kdo si co řekne. Kristepane, máte aspoň vyšší příjmy? Trochu jo, ale 60 milionů jsem si půjčil a vydal další dluhopisy.

Tohle není zlé podobenství – to je realita této vlády.

Studenti hodnotí výuku. Vědí, jaké metody jsou „nejlepší“?

Na začátku školního roku, v rámci představování, jsem dal studentům papíry na splnění prvního úkolu. Úkol zněl napsat pozitiva a negativa výuky. Co se jim v hodině líbí a naopak co se jim nelíbí.

Zdroj: blog Tajný učitel 18. 11. 2018

Udělal jsem to z jediného důvodu – měl jsem obavy, že se po mně bude chtít hodinový výklad a chtěl jsem hned od první hodiny vědět, jestli si budeme alespoň na základní rovině rozumět. A tím se trochu uklidnit. Nakonec z toho jako vedlejší produkt vzniká tento text.

Koho jsem se ptal? Dvě třídy prváků. Dvě kvinty. A dvě třídy třeťáků. Všechny třídy jsou plné, to znamená po třiceti studentech. Samozřejmě jich pár chybělo.

A samozřejmě jsem jako obvykle udělal chyby. Při první žádosti o vyplnění papírů jsem špatně vysvětlil zadání a studenti se zaměřili přímo na vlastní školu, nejen výuku, ale celou školu. Skončili tak u chvály čistých záchodů a super kantýny. Pro příště jsme to napravil a konkretizoval pouze na výuku a naopak zobecnil – nejde o naší školu, ale o obecné principy. To znamená, že měli psát cokoliv, co by se jim ve výuce líbilo či nelíbilo. Ať už to zažili nebo nezažili. Mohli o tom slyšet od kamarádů z jiné školy, číst, cokoliv. Stejně tak negativa nemusí být něco, co zažili, ale co by zažít nechtěli.

Jak to dopadlo? Co studenti gymnázia nejvíce chtějí, aby bylo součástí výuky?

Pořadí je následující (číslo znamená, kolik studentů napsal daný bod):
– použití tématických videoukázek – 56
– skupinové práce – 34
– pestrost, interaktivita, zábavné formy učení – 31
– přístup učitele, vstřícnost, komunikace, dobré vztahy s učitelem – 29
– učení na příkladech – 17
– výlety, exkurze – 17
– srozumitelnost výkladu – 10
– krátké opakování na začátku hodiny – 9
– občas se učit venku nebo v jiném prostředí než v lavicích – 7
– technické vybavení na určité úrovni – 7
– znalosti učitele – 7
– ohlašovat testy – 7

Naopak, co studentům nejvíce vadí? Ještě než budete číst dál, zkuste si nejdříve tipnout.
– jen výklad a zapisování – 48

K tomu lze ještě připočítat další problémy spojené s výkladem: dalších 24 připomínek směřovalo buď na rychlý, tichý nebo nesrozumitelný výklad; moc psaní zaznělo ve 14 případech, „jen sedět a čumět“ vadí dalším 5 studentům; málo vysvětleno a argument „tak to prostě je“ vadí dohromady dalším 10 studentům; pokud počítám správně, je to dohromady 101 stížností na výklad
– ústní zkoušení před tabulí – 46
– domácí úkoly – 33
– nehlášené testy – 14
– přetahování hodiny do přestávky – 13
– moc věcí a jejich nepodstatnost – 11
– stres způsobený učiteli – 9
– neobjektivnost učitelů – 7
– jen práce s učebnicí nebo jen práce s pracovním sešitem – 7
– monotónnost – 6
– velký důraz na známky – 4
– nemožnost vybrat si předměty – 4

Závěry? Těžké. Asi se nejedná o úplně překvapivé věci. Ke třeťákům už „pronikly“ věci, které se řeší i mezi učiteli – známkovat či neznámkovat. Velký náskok má používání krátkých filmů. Proč? Nadužívání učiteli a zvyk mezi stu? To by byl ale jen můj tip. Stejně tak to může být z důvodu, že video nikdo moc nepoužívá. Mezi plusy překvapuje „radikálnost“ studentů, kteří jsou na střední škole první rok. Naopak třeťáci jakoby už rezignovali a byli více propojeni se systémem. Jen extrémně málo z nich chtělo skupinové práce, diskutovat, projevit názor. Celkově toho psali strašně málo. Což ale může být také způsobeno tím, že pro prváky a studenty z kvinty jsem byl jeden z mnoha nových učitelů, pro třeťáky jsem byl prostě cizí učitel, u kterého se zatím nechtěli vyjadřovat.

Na prvním místě negativ nepřekvapuje rakovina mezi výukovými metodami – výklad přes celou hodinu. A to je důležité – nikomu nevadí výklad látky. To, co studentům vadí je výklad přes celou hodinu, kdy si ani neťuknou. A spoustu problémů spjatých s výkladem, ať už je to jeho nesrozumitelnost, nuda, neatraktivnost, nulová interaktivita nebo fakt, že učitel nepustí nikoho jiného ke slovu.

Možná se ukázala zajímavá věc. Občas se někde ozve, že „děti“ nemohou vědět, co je pro ně dobré a důležité nebo naopak nepodstatné. Pokud si ale vezmeme tabulku efektivnosti výukových metod, výsledky jsou jasné. Nejvíc kritizovaný výklad je nejméně efektivní metoda. Nejvíce požadovaná videa na tom nejsou nejlépe, ale publikum si toho zapamatuje násobně víc a na delší dobu, než po výkladu. A diskuse, skupinová práce, příklady – vše, co studenti psali mezi požadavky, se umísťují lépe a lépe v žebříčku efektivnosti. Překvapeni?

Vypadá to tedy tak, že studenti sami tuší, co jsou pro ně nejlepší metody, ať už to „vědí“, protože je ty metody jen baví a neřeší efektivitu, nebo prostě intuitivně pokládají jmenované metody za lepší. A možná pokládají za lepší opak toho, co jim jako učitelé předvádíme. A možná studenti vědí lépe, jak vypadá moderní výuka, než jejich rodiče a učitelé. A jsem si jistý, že to vědí lépe, než učitel dinosaurus, který za posledních dvacet let nepřečetl žádnou novou knihu na pedagogická témata, za posledních deset let nebyl na žádném školení a za posledních pět let si nenašel alespoň na internetu novou metodu a nevyzkoušel ji v hodině.

Lucie Kocurová: Krabice od bot může zachránit chudým dětem Vánoce

Ubytovny, azylové domy, vybydlené ruiny v sociálně vyloučených lokalitách. Tam všude žijí děti, které nemůžou za problémy svých rodičů. Možná už na Ježíška dávno nevěří. Alespoň některé z nich už ale mají zkušenost s trochu jinou nadílkou – Krabicí od bot, která k nim přišla od neznámého dárce přes Diakonii Českobratrské církve evangelické. Letos se sbírka vánočních dárků pro chudé děti koná už posedmé.

Zdroj: Rodiče vítáni 1. 12. 2018

„Někdy si říkám, že naše dvě dcerky v podstatě mají, na co se podívají, ale ničeho si tak úplně neváží. Už dlouho jsem přemýšlela, jak jim zprostředkovat to, že ne každé dítě má stejné štěstí jako ony,“ říká projektová manažerka Kateřina z Prahy. „Když jsem se dozvěděla o Krabici od bot, věděla jsem, že to je projekt, který jako rodina podpoříme – a děti se na něm aspoň něco naučí.“

Pro mnohé děti je dárek v krabici od bot jediným, který dostanou.


Děti se můžou rozdělit s dětmi

Chcete udělat radost nějakému sociálně slabšímu dítěti? Sedněte si jako rodina a představte si jedno konkrétní dítě, třeba desetiletého kluka. Co by ho potěšilo? Co mu třeba schází, a chtěl by to mít? Vaše děti se můžou podívat do svých šuplíků a skříní, jestli by tam pro takové dítě něco nenašli. Můžou se rozdělit o samolepky, plyšáky, knihy, stolní hry, nebo z kapesného něco malého koupit. Je možné také namalovat obrázek, napsat dopis nebo vyrobit přáníčko.

„Vždycky s dětmi strávíme moc příjemné odpoledne. Říkáme si, komu uděláme radost. Musím odpovídat i na otázky typu – proč jim nepřinese dárky Ježíšek, to děti z ubytoven tolik zlobí? Tak jim vysvětluju, že Ježíšek jim musí přinést třeba jídlo nebo teplé oblečení, protože na to jejich rodiče nemají peníze,“ popisuje Kateřina, která se sbírky účastní už potřetí.

Věci nemusejí být nové, ale měly by být v dobrém stavu. Rodiče potom můžou vyrazit do obchodu a přikoupit třeba bloky, omalovánky, fixy, korálky na navlékání nebo nějakou trvanlivou sladkost typu čokolády nebo hroznového cukru. Všechno, co si připravíte, dejte do krabice – velikostí by měla zhruba odpovídat krabici od bot.


Chudá rodina může bydlet i za rohem od vás

Krabici je pak třeba hezky zabalit a nalepit nebo napsat na ni, jakému dítěti je určena – tedy například chlapec, 10 let. Pak ji odneste na sběrné místo. „Sběrná místa jsou na různých místech ČR. Každým rokem nějaká přibývají, ale nedaří se nám zatím, aby byla rovnoměrně rozmístěna po republice. Důvodem je to, že všechna sběrná místa provozují dobrovolníci ve svém volném čase a na své náklady,“ vysvětluje Pavel Hanych z Diakonie ČCE.

Akce sotva začala a několik sběrných míst už hlásí stop stav. Dobrých lidí je mnoho. „Každé sběrné místo ještě před začátkem sbírky domlouvá následnou distribuci dárků. Chceme tím podpořit komunitní rozměr akce. Lidé ohrožení chudobou nemusejí být někde na druhém konci republiky, kolikrát to jsou třeba naši sousedé. S výběrem konkrétních příjemců pomáhají místní úřady, neziskovky nebo církve. Dárky dostanou děti z vytipovaných rodin, azylových domů, nízkoprahových klubů a podobně. Část dárků pak distribuujeme do tzv. sociálně vyloučených lokalit v severních Čechách a na Slovensku, opět za asistence spolupracovníků dobře znalých místních poměrů. Každopádně se dárek dostane k dětem, které možná žádné další dárky nedostanou.“


Kvalita je víc než kvantita

Loni Diakonie CČE rozdělila mezi chudé děti 23.000 dárků. Letos nechce trhnout rekord, ale radí lidem, aby se soustředili na kvalitu. Je lepší složit krabici jen jednu, zato pečlivě a s rozmyslem. A dokážou pracovníci Diakonie sehnat dárky pro všechny děti, které by jinak nic nedostaly? „Není zpravidla příliš obtížné vymyslet obsah kategorie pro děti do deseti let, naopak krabice pro teenagery může být trochu oříškem. Na webu www.krabiceodbot.cz jsme připravili pár tipů, v nichž myslíme právě i na tyto kategorie. Kdo nebydlí poblíž sběrného místa nebo nemá nápady, může si na webu vybrat dárek online a my za jeho finanční dar pořídíme dárky pro azylové domy, kde žijí děti s maminkami bez domova. A dáme mu vědět, jak konkrétně jeho dar pomohl,“ dodává Pavel Hanych z Diakonie CČE.

Václav Zeman: Neplňme učiliště nařízením, ale kvalitou

Komentář Václava Zemana se věnuje problémům souvisejícím s případným zavedením cut – off skóre při přijímacích zkouškách na střední školy. Václav Zeman pracuje pro vzdělávací koncept Škola Můj Projekt a text byl původně uveřejněn na jeho blogu na Aktuálně.cz.

Zdroj: EDUin 16. 11. 2018

Proč může být cena za státem nařízené naplnění učilišť dražší, než se zdá? Je možné naplnit je i jinak? České školství má řadu bolavých míst. Specialitou místo systematických řešení je však často metoda vytloukání klínu klínem. Jejím ukázkovým příkladem je čerstvá snaha zástupců krajů vyřešit nedostatek studentů na učilištích a vysoký počet propadajících u maturity tím, že by stát při přijímačkách na maturitní obory určil pevný počet bodů, které musí zájemce o maturitní obor dosáhnout (tzv. cut off score). A kdo tuhle laťku v danou chvíli z jakýchkoli důvodu nepřeskočí? Alou na učiliště!


Jinak světu nerozumím

Jde tu o názornou ukázku toho, jak se v mnoha případech snažíme získat co nejvíc muziky za málo peněz. Je to jako když koupíte vašemu autu nová kola, nic jiného neopravíte a budete všem říkat, jak moc se zlepšila kvalita vašeho vozu.

Co by přitom bylo výsledkem tohoto kroku? Dle odhadů by se dotkl tisíců dětí. Utnul by jim dost rázně v jednu chvíli možnost získat maturitu a uvrhl je na delší dobu nebo navždy do útrob učilišť a odborných škol. To je první kámen úrazu – motivace pro školu, která vlastně vůbec nebyla vaší volbou a nemáte o ni zájem, je vždy o poznání nižší, než pro tu vysněnou. A že by dnes na učilištích bylo motivace na rozdávání? To tedy ani náhodou…

Zprávy České školní inspekce i další výzkumy opakovaně říkají nepřekvapivé: kvalita výuky na učilištích je o poznání menší než na maturitních oborech. Hlavní výtky jsou: dominuje frontální výuka, žáci nejsou do hodin téměř vůbec zapojováni, nevyužívají naučené v reálných životních nebo pracovních situacích. Důležité je i to, že žáci učilišť si odnáší násobně menší poznatky i o aktuálním politickém dění, fenoménech, jako fake news nebo o zásadách finanční gramotnosti. Zvyšováním počtu žáků na současných českých učilištích tak zvyšujeme skupinu lidí, která pravděpodobně mnohem častěji nebude rozumět současnému světu a tomu, co všechno se v něm děje.


Učiliště? Výzva pro ty nej…

Bez současného zavedení řady systémových opatření pro podporu a zlepšení celého učňovského školství, nebude mít nastavení cut off score žádný smysl. Respektive přinese mnohem více negativních jevů, než zamýšlených pozitivních.

Na učiliště odchází v Česku zhruba 40 000 deváťáků, tedy zhruba třetina populačního ročníku. Přesto je české učňovské školství dlouhodobě podhodnocenou oblastí – a to jak finančně, materiálně, tak i personálně. Inspirací by v tomto případě (pokolikáté už) mohlo být severské školství – kde jsou nejkvalitnějším učitelům nabízena místa na školách, které vykazují řadu mezer. U nás je tomu opačně – kvalitní učitelé ochotní využívat nové metody i rovný přístup k žákům se stahují na školy s maturitou a ne na učilištích. Na těch učí z velké části ti, kteří zde byli již před více než desítkou let a stejně dlouho zde zřejmě budou i nadále, nebo ti, kteří se na jiné školy nedostali.


Prodražení řemeslníci

Na další problém, který může zavedení cut off score ještě posílit, upozorňuje aktuální zpráva OECD. Podle ní dosáhne v Česku na vysokoškolský titul zhruba 3,6 procenta dětí rodičů bez středoškolského vzdělání, průměr zemí OECD je přitom 21 procent. Učni již dnes nejčastěji ze všech středoškoláků nedokončí studium, mají v budoucnu nejnižší příjmy a nejčastěji jsou ohroženi nezaměstnaností. Tam, kde o úspěchu či neúspěchu dětí rozhodují přijímací testy, se opakovaně ukazuje, že zásadní vliv na případném úspěchu či neúspěchu má zájem o vzdělání a aktivita rodičů. Ruku v ruce s tím jejich sociální postavení a především suma peněz, kterou můžou na vzdělání svých dětí vydat. O přijetí či nepřijetí tak mnohdy nejvíce rozhoduje to, jestli žák měl či neměl možnost se na testy „nadrtit“ na různě rozsáhlých přípravách. Z hlediska příjmů stále patříme mezi nejvíce rovnostářské země na světě. Tyto rozevírající se nůžky v českém vzdělávání jsou však velkým varováním. Navíc za posledních sto let se zde nerovnost v přístupu ke vzdělání zhruba o pětinu zhoršila, zatímco ve většině vyspělých zemí se šance dětí ze znevýhodňujícího prostředí na lepší vzdělání naopak zvýšila.To je problém, který by otce myšlenky cut off score měl zajímat minimálně stejně tak jako nedostatek řemeslníků.

Ministr školství Robert Plaga (ANO) prozatím návrhy na cut off score s rozumnými argumenty odmítá – díky za to. Hrozba jeho zavedení je však stále reálná. Kraje, které s návrhem přišly a nejčastěji jej podporují – mají zákonodárnou iniciativu a chystají se návrh podat samy. Ve sněmovně se pak může stát cokoli. Téma ve stylu – „těm dětem se dnes dává strašná volnost, dělají si, co chtějí, k maturitě míří i ti, co na to nemají a pak máme nedostatek řemeslníků“ – je pro dost voličů natolik líbivé, že to, že ve skutečnosti může být cena za více řemeslníků dost drahá, nemusí hrát roli.


Jak naplnit učiliště?

Kudy má tedy vést cesta? Jasně o tom mluví pro týdeník Respekt bývalý ředitel vítkovických železáren Libor Witassek: „Učiliště musí být lákavá. Změnit přijímačky je řešení důsledku, nikoliv příčin. Teprve až děti a jejich rodiče uvidí, že se díky učilišti potkají s nejmodernějšími technologiemi, uvidí v nich perspektivu.“ Zároveň je patrné, že už dnes jsou nejúspěšnějšími řemeslníky mnohdy ti, kteří mají kombinaci praktických dovedností v oboru, které získali na učilišti, a dalších, které jim přinesla část všeobecného vzdělání na maturitním oboru. Dobrý řemeslník přeci už dnes potřebuje umět psát dopis či email zákazníkům bez hrubek, cizí jazyk, když pracuje v pohraničí nebo se zahraničními dodavateli, co nejlépe komunikovat se zákazníky nebo být dostatečně flexibilní.

Naplňme tedy učiliště kvalitou a ne nařízením. Zároveň dokud nebudou výše zmíněné důležité dovednosti kvalitně vyučovány i na učilištích, nebraňme těm, kdo chtějí studovat maturitní obory (i když třeba maturitu nakonec nezískají). Právě pro co nejvyšší kvalitu našich řemeslníků. A nejen proto.


Další informace

31. 10. Potřebujeme víc právníků, nebo řemeslníků? Právník vám kapající kohoutek nebo střechu neopraví, říká ambasador odborného vzdělávání Libor Witassek

25. 10. Učňáky jsme pokazili. Ať učně vzdělávají samy firmy. Vědí nejlépe, jak na to. Stát to neumí, říká Libor Witassek

5. 11. Ani ty nebudeš mít maturitu. Jak zahnat děti na učiliště

Pavla Mudrová: Projekt spolupráce KA2 „Zábavná matematika“ v ZŠ Česká Ves

Setkání kultur, zábavná a hravá matematika a příklady dobré praxe zúčastněných škol… To vše by velmi stručně popsalo projekt spolupráce, do kterého se od října 2018 zapojila ZŠ Česká Ves, okres Jeseník.

Co je to projekt spolupráce KA2? Projekt, v němž školy z různých zemí spolupracují na inovacích a na výměně osvědčených postupů, a tím podporují mezinárodní spolupráci v oblasti vzdělávání. KA2 umožňuje zapojit se do různých typů projektů. V našem případě se jedná o strategické partnerství, které se zaměřuje na sdílení a výměnu zkušeností mezi organizacemi v oblasti vzdělávání, na přenos a realizaci inovativních postupů na organizační, místní, regionální, národní nebo evropské úrovni. Žáci a učitelé čtyř zemí (Islandu, Sicílie, Španělska a České republiky) se mohou těšit na práci v mezinárodních týmech – nejprve ve světě virtuálním a následně i tváří v tvář v průběhu jednotlivých mobilit.

Koordinátorem celého projektu je naše základní škola. Místem prvního setkání se v polovině října stala na čtyři dny Praha, hlavní město pořadatelské země. Zúčastnilo se ho devět učitelů z výše jmenovaných čtyř zemí. Pro první společnou schůzku byl pro mezinárodní kolegy zajištěn pestrý pracovní i kulturní program. Navštívili jsme otevřené hodiny matematiky na dvou základních pražských školách. V matematickém centru Hejného matematiky H-matu jsme diskutovali o metodice matematiky s autorkou učebnic a přednášející na Pedagogické fakultě UK Ph.D. Janou Slezákovou. Pracovali jsme na matematických úlohách a se zajímavými pomůckami během společných workshopů a také jsme zhlédli spoustu zajímavých a poutavých prezentací v podání učitelů ze zahraničních škol. Provedli jsme naše hosty po významných pražských památkách a seznámili jsme je tak alespoň letmo s naším kulturním dědictvím. Během našeho čtyřdenního meetingu jsme také prodiskutovali vše potřebné k další zdárné organizaci projektu.

Náš projekt spolupráce jsme nazvali Enjoyable Maths (Zábavná matematika) a jeho hlavním cílem je zvyšování kompetencí ve třech základních oblastech: matematické, kulturní a jazykové. V oblasti matematiky bychom rádi prozkoumali a porovnali metody používané při výuce tohoto předmětu ve všech zmíněných zemích. Česká Ves se představí ostatním s matematikou Hejného, včetně využívání našich matematických pomůcek. Vzájemnou inspirací se chceme obohatit o nové poznatky v této oblasti a díky nově zařazeným prvkům zvýšit celkový zájem o matematiku na jednotlivých školách.

Dalším bodem naší vzájemné spolupráce je poznávání odlišných kultur, objevování geografických míst, která známe jen z knih nebo hodin zeměpisu. Chceme porovnat naše školní systémy a seznámit se s každodenními problémy, kterým čelí kolegové z jiných zemí. Všem zúčastněným členům bude v průběhu celého projektu umožněno komunikovat v cizím jazyce – angličtině, budou moci využívat a otestovat své nabyté znalosti v přímé praxi. Obohatí svou slovní zásobu i o odbornou angličtinu v matematické oblasti. Žáci se mohou těšit na práci v mezinárodních týmech nejprve ve virtuálním světě a později i tváří v tvář v průběhu jednotlivých mobilit – například při olympijských hrách, které se budou v každé zemi pořádat. Bonusem navíc by pro všechny zúčastněné mělo být propojení IT technologií, angličtiny, matematiky a zažití kultury jiného národu naživo. V průběhu společných setkávání bude vznikat i cílový produkt ve formě eBooku.

Věříme, že náš společný dvouletý projekt spolupráce přinese všem zúčastněným studentům, učitelům, školám, obcím i širší veřejnosti nový náhled na možnosti vzdělávání. Vzdělávání, které nás všechny baví, protože JE zábavné. (Motto projektu: „Učit (se) zábavně.“)

Setkání v Praze se dá považovat za první úspěšnou misi našeho projektu Enjoyable Maths. Na další, tentokrát na vzdálený Island, se společně s našimi žáky z kroužku Erasmus plus již od září pilně připravujeme. Ale o tom až někdy příště!

Lukáš Masopust: Mobilní telefon – učitelův kamarád

Rád bych se s vámi podělil o to, jak lze využít chytré telefony vašich žáků způsobem, které výuku podpoří.

Zdroj: blog autora 19. 11. 2018

Dnes je mnoho chytrých (i hloupých) věcí dostupných online. Zmíním například Wolfram alpha, kterému položíte dotaz, a on vám odpoví, vypočte, co chcete spočítat, zobrazí graf a mnoho dalšího. Využil jsem tento nástroj několikrát při doučování a názornost zobrazení matematických funkcí, pomáhá, a to značně, k pochopení například nerovnice a významu jejího řešení.

Tyto případy krásně demonstrují to, že je třeba umět s tímto softwarem pracovat, což neznamená jen umět do něj zadat hodnoty a nechat si spočítat, co chceme, ale poznat, zda jsou výsledky přibližně správně. A to platí ať pracujete s tabulkový procesorem či sofistikovaných softwarem za několik miliónů.

Při vhodném zvolení úlohy lze žákům dokázat proč je dobré mít hluboké porozumění látce, což může zahrnovat i schopnost danou věc počítat „ručně”. Byť s menší přesností, než počítač.

Pokud vyučující dokáže použít mobilní telefon ve výuce, respektive dosáhne toho, aby ho žáci využívali ve výuce, tak potom nemají příliš času se věnovat nějakým jiným věcem, které odtahují jejich pozornost od hlavního cíle hodiny.

Existuje mnoho užitečných aplikací, například když učíte nějaké elektro předměty, můžete najít aplikaci která umožňuje obvody stimulovat, nějaké informace o součástkách, výpočtech záchranných stanic z mobilního telefonu, velmi dobře vytvořit kalkulačku, myslím kalkulačku, která umí například počítat soustavy rovnic, matice – to ani není potřeba vymýšlet, už je to hotové, ale zato stáhnout – v excelu jsou soubory, které lze bez problémů spustit v mobilním telefonu a žáci při výpočtu mohu právě použít mobilní telefon jako kalkulačku.

Další věc k čemu mobilní telefon taky slouží, je vyhledávání informací a to je potřeba cvičit a cvičit. Přestože žáci používají dnešní vyhledávací nástroje jako například Google, neumí vyhledávat odborné věci či pracovat s více zdroj. Časté chyby, které vidím je, že veci vyhledávají v češtině či neprovedou dekompozici zadání a hledají ucelené řešení přesně na míru zadaného úkolu.


Interaktivní tabule

Dovolím si odbočku. Sofistikovanější program, ať už se jedná o výpočty či simulace počítačových sítí, jsou dělané pro ovládání myší a klávesnicí. Časem se asi setkáme s odlehčenou verzí pro tablety, ale podstatné je, že nejsou určeny pro interaktivní tabule. Proč se o tom zmiňuji? Protože bych rád, aby si ti, co rozhodují o rozdělení peněz na vybavení škol, uvědomili, že co je dobré pro první stupeň základky, se nemusí hodit pro odborné školy.


Žáci neumí zacházet s počítačem

Často nabývám dojmu, že žáci umí spíše zacházet s telefonem, než s počítačem. Nevěříte? Projevuje se to mnoha způsoby. Ovládají počítač nepříliš elegantně, takže jim spíš hrozí chronická onemocněné (např. karpál). Většina z nich nikdy nebyla nucena přeinstalovat OS na svém počítači, což je při studiu IT nepraktický handicap.

Pak je tu ono známé, že neumí pracovat s informací, a já dodávám, že je neumí ani vyhledávat. Několik příkladů. S žáky jsme, počítali příklad z elektroniky a zadal jsem přenos článku jako -6dB. Žák tedy musí nejdříve odlogaritmovat a pak může dále počítat. A zde jsme se zadrhli. Jelikož se logaritmy brali před třemi měsíci, tedy látka je pro žáky něčím pradávným a hlavně zapomenutým. Žák, který toto měl u tabule spočítat, si s tím neporadil ani za pomocí svého telefonu, neboť nebyl schopen si najít potřebnou informaci.

Další příkladem může být písemka, co jsem psal, resp. ta opravná, neb první dopadla katastrofálně. Tedy v druhé, opravné, jsem jednu otázku změnil, další upravil a první jsem, nechal, jen jsem tuším prohodil její znění mezi skupinami. Použití telefonů bylo zakázáno, snad jen s výjimkou náhrady počítačky. Ale to ne není tak podstatné. Přesto se našel „expert“, který mi odpovídal na zadání z předchozí, řádné, písemky. A navíc nepříliš zdařile.

Z některých písemek jsem nabyl dojmu, že žáci bezhlavě a neznale opisovali z wikipedie. Písemka ukázala, že není nutné telefony zakazovat a snažit se hlídat, protože je to marné a co hůř zbytečné. Žáci neumí hledat…. a je nutné je tu učit.

Dříve mi přišlo divné, když jsem slyšel, že v USA píší písemky za pomocí internetu. Dnes už se tomu nedivím. Nemyslím si, že příčina je v technologiích samotných, ale v tom, jak je využíváme. Je to jako když celý den děláte opakující se činnost, vlastně si jen “vymýváte” mozek, protože on v tu chvíli nepracuje či jeho část. Nebo jako když koukáte celý den na televizi, přestanete ji vnímat nebo třeba sledování a jalové komunikování na FB. Zkrátka vše je snadno dostupné, všude kolem nás, není nutné myslet, natož tvůrčím způsobem. A když na to nejste zvyklí, tak to ani neděláte, a když chcete začít, jde to těžko.

Mobilní telefon může být skvělou pomůckou do hodiny, pokud by se jej učitelé nebáli využívat.

Mobil ve škole

Včera jsem si přečetl, jak škola v Havířově zakázala žákům mobily. A to nejen o hodinách, ale i o přestávkách. Článek můžete najít k dnešnímu dni ZDE.

Zdroj: blog Tajný učitel 4. 11. 2018

V názoru na mobily ve škole jsem si prošel evolucí, stejně jako ve spoustě názorů na jiné nejen školní záležitosti. Když jsem vyšel z univerzity, tak jsem byl samozřejmě proti mobilům ve škole a ve výuce, protože proč bych měl mít jiný názor? Mobily se používají na odesílání zpráv a sociální sítě, a to nemá v hodině co dělat. Nikdo mi nevysvětlil jiné možnosti, nikdo mě neinspiroval a já nic neznal. Po letech samozřejmě „přišly“ různé aplikace, inspirace a nápady z celého světa a já jsem strašně chtěl mobily zkusit využít v hodině, alespoň jednou.

Zkusil jsem to – měli jsme pět mobilů na dvanáct žáků a hráli jsme Kahoot. Všichni museli být nasunutí na jedné straně třídy a sedět i na lavicích, protože jen tak se dal „sehnat“ signál, který byl nejsilnější na chodbě. Hrozné podmínky, kdy jsem věděl, že už mobily nikdy nevyužiji v budoucích hodinách, ale bylo to super. Příště jsme museli celou hodinu na počítače kvůli patnáctiminutové aktivitě, kam nás zas ale přišla seřvat zástupkyně, protože žáci moc prožívali správné či nesprávné odpovědi. To byla základní škola. Teď jsem na jiném místě, kde je k dispozici lepší možnost připojení a tak konečně můžu zkusit mobily v hodinách. Neumím to zatím „správně“, ale zkouším to. Časem to přijde.

Teď už k aktuální situaci. Myslel jsem si, že téma mobily ve škole se už nebude řešit, protože je to přece „jasný“. Jsme v roce 2018. Pak najednou Francie změnila svůj přístup k mobilům. Což se nelze divit, Francie nebo Venezuela, na tom nezáleží, každý socialistický stát nedělá nic jiného, než ničí svobodu ve jménu domnělé rovnosti. Teď přichází epidemie i do naší země.

Zakázat mobil o přestávkách považuji ale za naprosté barbarství, ignoranci a naprosto nulovou reflexi současnosti. A…jo, napíšu to, jako odebrání jednoho ze základních lidských práv. Můžeme to chápat například jako zákaz používat svůj vlastní majetek ve svém soukromém a volném čase (!). Jaký je účel přestávky? Pravděpodobně přesunout se ze třídy do třídy, načerpat energii, což může znamenat svačinu, ale taky dát si prostě na chvíli pauzu. A jakým způsobem kdokoliv odpočívá, je jeho či její soukromá věc, do které by žádný Velký bratr neměl co mluvit. Představte si, ve čtvrtek učím první tři hodiny a čtvrtou mám volnou. Přestávky nestíhám a nestíhal bych je ani v situaci, kdybych neměl dozory. Čtvrtou hodinu si sednu na židli k počítači a pustím si na internetu pár písniček. Proč? Abych si dal na chvíli „nohy nahoru“ a odpočinul si. Ano, taky využívám ve svém volnu na půdě školy internet a moderní techniku. Hrůza, co?!

Znáte všichni situaci, kdy se studenti ve škole musí přezouvat? Nejhezčí situace pak nastává, pokud učitel řve na studenty, ať urychleně mažou do šatny pro jiné boty a přezují se. Učitel pochopitelně nosí boty, v kterých přišel do školy, protože on se přezouvat nemusí. Říká se tomu pokrytectví. A platí to i pro mobily ve škole.

Nehledě na to, že žádný zákaz nepomůže. Velmi často se stává, že autorita (stát, škola…) vydá příkaz, zabalí vše do krásného snového balení s údajně morálně správným cílem, který ale skončí přesným opakem. Prohibice skončí tím, že stát nemá peníze z daní, vznikne mafie prodávající alkohol nelegálně a ještě víc lidí začne pít v soukromí. Zakážete prodávat ve škole sladkosti, tím zničíte bufet a pak si už nelze koupit ani housku se sýrem. A žáci o přestávkách pospíchají do obchodu, aby si koupili sladkost. Krása. Zakážete mobily a…Ano, co se stane? Obávám, že se nestane vůbec nic. Stejně mobily budou ve škole a stejně se budou používat. Jen tajně.

Ano, vstřícný pohled na mobily znamená, že si studenti občas odešlou zprávu. Z mých zkušeností se tak stává snad v osmi z deseti případů v hluchých částech hodiny, například v momentech, kdy vybírám testy. A pak jsou samozřejmě studenti a studentky, kteří si něco pošlou během výkladu nebo cvičení. Je to konec světa? Prostě je dějepis nebo třeba psychologie nezajímá, mají jiné preference a do budoucna vědí, že to nebudou potřebovat. OK. Nic se přece neděje, každý nemusí umět všechno a každý se nemusí zajímat o úplně všechno. Samozřejmě ale existuje určitá hranice, kterou je třeba dodržovat. Zákaz mobilů je ale její absolutní zboření.

Setkat se lze ještě s dvěma případy použití mobilů v hodině. Při první si prostě musím přiznat, že jsem patron nudy a neumím zaujmout. Jo, tvrdá realita. Moje chyba. Pokud k tomu dojde s mobilem nebo bez mobilu, změní to něco? Žádné nové znalosti se u studentů neobjeví ani v jednom případě. A druhá je, že studenti mohou kontrolovat, jestli neplácáme nesmysly, protože monopol na znalosti je pryč. Zrovna minulý týden jsem šel k žákyni „hrající“ na mobilu, ať telefon teď schová. Měla tam ekonomický graf, o kterém jsem před chvíli mluvil, ale z hlavy jsem nevěděl přesná čísla v něm. Oba příklady samozřejmě mohou být „příšerné“ pro některé učitele a učitelky, ale zákaz nebo seřvání nic nezmění. Naopak, v obou případech to byla moje chyba – nejdřív jsem nedokázal zaujmout všechny studenty a v druhé situaci jsem nevěděl statistiku, tak si ji studentka obstarala sama.

Mobil dnes patří už i do klasické výuky a není to jen šílenost alternativní škol, hodin informatiky nebo jen výstřednost pár bláznivých učitelů. Opakovat můžeme prostřednictvím aplikací, nové informace si můžeme najít na internetu a pak s nimi pracovat. Velké možnosti nabízí mobil při různých skupinových pracích. Vzhledem ke kvalitě učebnic to není tak šokující informace. Základ hodiny může proběhnout stále pomocí výkladu a internet může posloužit jen pro doplnění informací na pět minut.

Zase je to ale o mínění veřejnosti a o tom, co píší média. Většina rodičů je pro zákaz mobilů, protože o hodině se přece má učit! Nezažili nic jiného než výklad a to samé očekávají pro jejich ratolesti. Nikdo jim nevysvětlil, co to znamená použít mobil ve výuce. A je úsměvné, pokud si rodiče myslí, že zákaz mobilů ve škole rovná se lepší kvalita výuky a víc znalostí pro jejich děti. (Pochopitelně jsou rodiče, kteří si dokážou představit mobil spojený s výukou.)

Znáte Pink Floyd? Another brick in the wall? Je tam jedna hezká část. „Hey teacher, leave the kids alone“. Minimálně za krátké zamyšlení to stojí, ne? A možná by to měly pedagogické fakulty přijmout jako své heslo a nechat na něj učitele přísahat při promoci.

Příběh šestý. Nepleťte se do věcí, do kterých vám nic není

Z důvodu kritického nedostatku pracovních míst jsem vzal místo češtináře v sociálně vyloučené lokalitě v jednom menším městě. Už během nástupu mi bylo řečeno, že někteří žáci jsou lehce problémoví, tento eufemismus jsem však měl pochopit posléze.

Zdroj: Nechte nás sakra učit dobře, 19. 11. 2018

Žáci některých tříd byli takřka nezvladatelní, moje praxe byla klasickou ukázkou inkluze po česku – dáme do jedné třídy žáky nadané, průměrné, i ty absolutně podprůměrné, kteří se skoro ani nepodepíšou a během hodiny prudce běhají po třídě a dělají nepořádek. To celé bez jediné podpory ze strany asistentů či jiných podpůrných opatření.

Jádro problému jsem však spatřoval ve vedení školy. Pan ředitel, zjevně sužován depresí, odmítal problémy řešit a jakékoli výchovné problémy žáků se snažil odsouvat do pozadí. V praxi to vypadalo tak, že žák mohl beztrestně verbálně či fyzicky napadat jiné žáky a teoreticky i učitele s vědomím, že vedení školy nechce riskovat konflikt s rodiči či jinou institucí a problém zamete pod koberec. Chyběla zkrátka jasná vize, komunikace směrem k učitelům i rodičům a především profesionalita.

Coby nový učitel jsem získal pozornost některých žáků a záhy po nástupu se mi někteří svěřili s brutální šikanou, která je ve škole již dlouhodobě rozšířená. Zjistil jsem například, že jedné žačce pravidelně vysypávají starší děvčata na WC obsah odpadkového koše na hlavu. Řešil jsem tento problém s třídní dotyčné dívky a bylo mi řečeno, že to není tak, jak si myslím, že se děvčata „škádlí navzájem“. Poté mě vyhledala sama oběť a v kabinetě se mi svěřila se všemi příkořími, kterým je ve škole vystavována, přičemž mě prosila o pomoc.

Ještě dříve, než jsem přišel na vhodné řešení, si mě zavolal ředitel do své kanceláře:
„Pane kolego, co to mělo znamenat?“
„Co myslíte?“
„Vzal jste si Katku do kabinetu. Sám. Beze svědků. Uvědomujete si, co děláte?“
„Nevím, kam míříte, ta žačka se mi potřebovala svěřit se šikanou.“
„Co když řekne, že jste ji chtěl znásilnit? Jak se obhájíte, když jste tam neměl žádné svědky, co?“
„Ale ona potřebovala soukromí, je šikanována…“
„Ne, na naší škole žádná šikana není. A vy se do toho nepleťte. Tohle je záležitost třídní učitelky, ne vaše.“
„Ale třídní ji prý nechce vyslechnout…“
„Pane kolego, vy jste mi nerozuměl? Nepleťte se do věcí, po kterých vám nic není. Odchod.“

Problémy podobného charakteru začaly narůstat a já se s panem ředitelem ještě ve zkušební době rozloučil. Po nějaké době jsem narazil na jméno oné dívky v rámci policejního pátrání. Dodnes je nezvěstná. Dodnes si říkám, zda jsem mohl udělat víc.

Příběh pátý: Školníci za katedrou… a nová pravidla zveřejňování příběhů

Už delší dobu mě fascinují zprávy o nedostatku učitelů v ČR. Udělal jsem si takovou malou statistiku. Od začátku června 2018 jsem poslal třikrát e-maily s životopisem a poptávkou po práci učitele na 162 základních a středních škol v MS kraji.

Zdroj: Nechte nás sakra učit dobře, 14. 11. 2018

E-mail zní zhruba takto: "Dobrý den, hledám práci jako učitel na jakýkoliv úvazek k doktorskému studiu didaktiky na univerzitě. Mám aprobaci na angličtinu, francouzštinu, dějepis a dramatickou výchovu (vystudoval jsem dramaturgii). Učil jsem však také český jazyk, občanskou výchovu a základy společenských věd. Jsem však ochoten učit jakýkoliv předmět. V případě zájmu zašlu seznam absolvovaných školení a publikační činnost."

Celkově mi vychází: ze 486 opakovaných žádostí o práci mi přišlo celkem 270 zamítavých odpovědí. V posledním kole před týdnem mi odepsalo přesně 73 škol, že děkují za zájem, ale že mají plné úvazky.

Smyslem tohoto příspěvku není si stěžovat, nýbrž upozornit na systémový problém, který se zdá být vzdálen vizím některých vyjádření o uklizečkách a školnících za katedrou.

Na univerzitě někteří kolegové ze zkušenosti odhadují, že zhruba přes 40% učitelů výchovy k občanství a přes 30% učitelů dějepisu v MS kraji jsou lidé bez aprobace. Běžnou praxí jsou tělocvikáři diktující z učebnic panovníky či "povídající si s dětmi o rodině". Počet důchodců odhadují odbory na něco přes 8 procent, počet zcela pedagogicky nekvalifikovaných se odhaduje podle ČSI na asi 6,4 procent. Nicméně neexistují komplexní relevantní statistická data. Kolik přesně důchodců máme v českém školství? A kolik pedagogicky nekvalifikovaných? A kolik učí tzv. "neaprobovaně"? A kolik kvalifikovaných učitelů odchází do soukromého sektoru z důvodu, že neexistují volná místa? Proč MŠMT neumí vypracovat relevantní statistiky?

Možná řešení:
– vytvoření centrálního registru učitelských uchazečů o zaměstnání
– vypracování podrobných statistik o poměrech důchodců, nekvalifikovaných, neaprobovaných (statistiky zveřejnit)
– vytvořit centrální systém práce s kvalifikovanými uchazeči o místo učitele, motivovat tyto učitele, cíleně s nimi pracovat, umožňovat jim další vzdělávání atd.

Pokud mluvíme o nedostatku kvalifikovaných učitelů, prosím mluvme o nedostatku učitelů v Praze či Brně, kde z učitelského platu nájem pomalu nezaplatíte.

(Příběh editora stránky)


Nová pravidla zveřejňování příběhů

Vypadá to, že projekt Nechte nás sakra učit dobře bude muset projít zásadním přehodnocením. K čemu došlo?

Za prvé se ukázalo, že celková koncepce je neudržitelná. Původní představa byla zveřejnit zkušenosti učitelů perzekvovaných za svou snahu zavádět ve školách inovativní výuku. Ve snaze anonymizovat jednotlivé příběhy a vytvořit formát vhodný pro sociální sítě (zábavný, bizarní) jsem se rozhodl zvolit formu "stylizované povídky". Jednotlivé příběhy učitelů (někdy předávané ústně) jsem přepsal do volného povídkového útvaru s vlastními stylizovanými dialogy a s upravenými okolnostmi a detaily, aby nebyl učitel dohledatelný. Vycházel jsem také z toho, že na základě určité autenticity projevu či komunikace můžu alespoň vzdáleně posoudit, zda je příběh pravdivý, anebo si někdo vymýšlí (i když – proč by to někdo dělal?)

Nastaly dva vážné problémy.

Za prvé, anonymizace nebyla dostatečná a aktéři prvních dvou povídek byli konfrontování s vedením a byli nuceni podstoupit velice nepříjemné rozhovory. Přestože povídky byly učiteli autorizovány, vnímám odpovědnost i na své straně. Zdá se, že sdílení informací přes sociální sítě má v současnosti nebývalý dosah.

Za druhé, forma stylizované povídky není vhodná, protože svým způsobem shazuje a znevěrohodňuje samotný obsah povídky a smysl autentického sdělení – tedy fakt, že učitelé drsně narážejí na konzervativní systém a že učit inovativně v souladu s RVP je některých školách skoro nemožné.

Další problém nastal v situaci, kdy se ukázalo, že samotná realita je natolik absurdní, že je jednoduše neuvěřitelná a lidé považují povídky za výmysly. Kombinace (nevhodné) literární stylizace a absurdní reality tuto představu o falešnosti příběhů jenom pochopitelně podtrhla.

Nedávno mi například přišel příběh učitele, o kterém jsem osobně přesvědčen, že je autentický, protože z něj učitel rozhodně nevychází jako silná osobnost či pedagogický hrdina. Vyprávěl v něm neuvěřitelnou historii, ve které jeho žáci dostali od vedení školy úkol svého učitele dozorovat. Ve chvíli, kdy neměli dostatečně obsáhlý zápis v sešitě, běželi o přestávce za vedením na učitele žalovat.
Pokud bych se pokusil učitelův příběh přepsat jako povídku, všichni by si tuto stránku odhlásili, protože by prohlásili, že takovým nesmyslům věřit nebudou. Popravdě, zcela tomu rozumím.

Vzhledem k tomu, že nadále odmítám nést odpovědnost za anonymizaci a literární stylizace se ukazuje jako nevhodná, vypisuji nová pravidla zveřejňování příběhů:
– posílejte příběhy v HOTOVÉ podobě jako příběh
– ústní vyprávění nemá žádnou relevanci
– nebudu na příbězích upravovat vůbec nic, pouze je zveřejním (s vědomím, že neručím za jejich pravdivost)
– anonymizujte si prosím příběhy sami a buďte důkladní.
– odpovědnost za případné důsledky nesou čistě autoři příspěvků, nikoliv editor této stránky.
– nepište mi "terapeuticky" ve snaze si jenom postěžovat a sdílet svou frustraci. Pokud píšete, pošlete prosím celý příběh jako ucelený textový útvar.

Scio: Co by mohlo znamenat zavedení cut-off skóre?

Z Asociace krajů se znovu ozvalo volání po zavedení minimální bodové hranice při státních přijímacích zkouškách na střední školy (tzv. cut-off skóre). Ve veřejné debatě však zoufale chybí data. Co by zavedení cut-off skóre prakticky mohlo znamenat, spočítali analytici společnosti Scio na datech z projektu VEKTOR, kde jsou testováni žáci středních škol v prvním a čtvrtém ročníku z českého jazyka a matematiky.

Zdroj: tisková zpráva Scio 22. 11. 2018

Vliv cut-off skóre na populační ročník prezentujeme na interaktivních datech zde: www.scio.cz/cutoff

V modelovém případě a při použití testů z matematiky společnosti Scio by se po zavedení cut-off skóre na úrovni 30 % z celkového počtu bodů u přijímacích zkoušek na střední školu nedostala na maturitní obor více než čtvrtina dětí (28 %), které přitom mají předpoklady bodovou hranici potřebnou pro složení maturity překročit. To by v roce 2018 odpovídalo přibližně 18 000 žáků. V případě, že by nám stačilo pro vstup na střední školu pouze 20 % bodů v přijímacím testu z matematiky, stále bychom z populačního ročníku vyřadili do mrtvé zóny bez maturity zhruba 5 000 žáků, kteří v testování VEKTOR ve čtvrtém ročníku potřebný počet bodů získali. Maturitu ani na třetí pokus totiž neudělají pouze 4 % maturantů, jak vyplývá z informací společnosti CERMAT.

„Z dat společnosti Scio vyplývá, že není možné nastavit cut-off skóre tak, aby nepoškozovalo významnou část dětí, které by maturitní zkoušku nakonec složily. Jakýkoliv zavedený systém bude generovat tisíce dětí v mrtvé zóně bez maturity, a to zcela zbytečně“, říká Martin Drnek z Projektů pro děti a rodiče společnosti Scio.

Kromě toho, že zavedením cut-off skóre znemožníme tisícům dětí dostat se na maturitní obor, i když by maturitu nakonec zvládly, je tu další problém: Kdo by skutečně ovlivňoval, kolik tisíc dětí ročně zůstane bez maturity? Minimální hranice je často vnímána jako objektivní čára. Stejně jako je například tachometr vnímán jako objektivní měřidlo rychlosti. I v případě tachometru však tolerujeme drobné nepřesnosti, protože si uvědomujeme, že může být zatížen chybou měření. U všech přijímacích testů je chyba měření zpravidla mnohem větší než u tachometrů. Objektivní test, který by zcela bezpochyby vypovídal o znalostech žáka, není možné sestavit. Obtížnost testu je vždy závislá na rozhodnutí jeho autorů a na výběru konkrétních úloh. Je tak možné sestavit test, v němž by 30 % bodů získalo jak 90 % studentů, tak 10 % studentů.

Veřejnost by se tedy měla ptát, kdo a jak bude při sestavování testu rozhodovat o jeho obtížnosti, jak bude zajištěna jeho meziroční srovnatelnost a kdo bude tedy prakticky rozhodovat, zda při zavedení cut-off skóre na učiliště pošleme 10 %, nebo 50 % dětí.

„Vedeme vážnou debatu o zavedení systému, který bude bránit tisícům dětí v přístupu k maturitní zkoušce a ve kterém o počtu maturantů bude fakticky rozhodovat bezejmenný úředník v CERMATu. Málokdo si uvědomuje, že lze například sestavit test i tak, aby významně zvýhodňoval chlapce, nebo dívky. Nápad na zavedení minimální bodové hranice je nejen hloupý, ale i nebezpečný“, doplňuje Martin Drnek.

Z komentáře ekonoma Daniela Münicha Neškudleme na kantorech

Vývoj relativních platů českých učitelů od roku 2015 bedlivě sledují každoroční studie IDEA. Poukazují na to, že atraktivita platů se do kvality práce učitelů promítá desítky let prostřednictvím toho, jací lidé do učitelské profese přicházejí, jací v ní zůstávají a jakou mají motivaci se profesně zlepšovat.


Zdroj: EDUin 21. 11. 2018

„…Kvalita učitele dávno není něco, kde by si mohli ředitelé vybírat. Mezi mladými nadanými zájemci je o učitelskou profesi zájem malý, konkurence v profesi nízká. Už tak v průměru starý učitelský sbor s abnormálně vysokým podílem žen dále stárne. A důsledky budou neblahé…

…Strany současné vládní koalice ČSSD a ANO mají resort školství a veřejných financí, a tedy i platy ve školství v péči již téměř pět let. To je dost dlouhá doba na zásadní změny. Přestože to byla rozpočtově tučná léta po skončení ekonomické krize a přestože se plánovaly rozpočtové deficity a stát výrazně nezvýšil investice, k zásadnějšímu navýšení relativních platů učitelů nedošlo.

Zdánlivě vyšší nominální navýšení tabulkových učitelských platů v posledních letech do velké míry maže vysoký růst platů v celém veřejném sektoru, doprovodná inflace a pokles položky odměn. Výsledkem je, že relativní platy učitelů zůstávají velmi nízké. Profesi učitele nadále konkuruje nepřeberný výběr lépe placených, pohodlnějších a kariérně zajímavějších zaměstnání. A i proces

Náprava škod, pokud k ní v dohledné době vůbec dojde, nám bude trvat přinejmenším tak dlouho, jak dlouho jsme problém přehlíželi. Pak se ale nesmíme divit, že vzdělávací výsledky českých žáků budou za vyspělejšími zeměmi nadále zaostávat a nízká kvalita vzdělání bude stále větší brzdou dlouhodobého ekonomického a společenského pokroku a kvality života v Česku. Zvyšování učitelských platů nadále trpí, jako vždy v minulosti, nejasnostmi, krátkodobostí slibů a nesladěností s výhledy výdajů státního rozpočtu.

Kdyby šlo o skutečnou prioritu, došlo by na ni bývalo dříve než na plošné slevy na vlaky pro seniory, žáky a studenty a na rozpočtově drahé zrušení karenční doby v době nemoci. Skutečné prioritě by byl věnován alespoň odstavec ve dvousetstránkovém výhledu státního rozpočtu na roky 2020 a 2021. Odstavec, který by poslance, veřejnost, učitele a mladé zájemce o učitelskou profesi ujistil, že se s desítkami miliard na slibované navýšení učitelských platů za dva až tři roky skutečně počítá.

…Krátkodobé a málo věrohodné sliby o ad hoc navyšování platů, tak jak se to praktikuje, mají nulový potenciál nastartovat zájem o učitelskou profesi a skrze to i zvyšování kvality práce učitelů, vzdělávání a vzdělanosti mladých generací.

Náprava škod, pokud k ní v dohledné době vůbec dojde, nám bude trvat přinejmenším tak dlouho, jak dlouho jsme problém přehlíželi. Pak se ale nesmíme divit, že vzdělávací výsledky českých žáků budou za vyspělejšími zeměmi nadále zaostávat a nízká kvalita vzdělání bude stále větší brzdou dlouhodobého ekonomického a společenského pokroku a kvality života v Česku.“

Průzkum mezd a benefitů ukázal, že čeští zaměstnavatelé jsou štědří

„Podíl těch, kteří od zaměstnavatele kromě platu dostávají i různé typy finančních i nefinančních benefitů, neustále narůstá,“ říká za Platy.cz Michal Novák. „A není divu – u mnoha lidí zajímavá a propracovaná nabídka benefitů rozhoduje o volbě zaměstnavatele. Proto je firmy využívají jako prostředek, jímž chtějí udržet stávající zaměstnance a zaujmout nové.“

Příběh čtvrtý: Učitel na dohodu

Všiml jsem si na internetu této skupiny a rád bych přispěl svou zkušeností. Musím přiznat, že mě nikdy vedení nepopotahovalo za formu či obsah hodin, nicméně co do pracovních podmínek to bývalo katastrofální. Učitel technických předmětů, 35 let

Zdroj: Nechte nás sakra učit dobře, 12. 11. 2018

Sehnal jsem místo učitele na jedné soukromé umělecké průmyslovce. Studenti byli talentovaní, kolektiv učitelů fungoval, o to víc mě mrzelo, jak nedůstojně přistupuje k pedagogům vedení školy. Školu řídil majitel, který se na pracovišti moc často nevyskytoval, přičemž veškeré technické záležitosti musely jít přes něj. Ředitel školy v podstatě neměl žádné pravomoci, pouze razítkoval dokumenty. Škola proto fungovala, jak fungovala.

Od učitele se v podstatě očekávalo jen to, že přijde, odučí a jde domů. Chceš si vytisknout zadání písemných prací? Prosím. Ale dones si do tiskárny vlastní papír. Chceš vzít žáky na exkurzi? Proč ne, ale zaplať si jízdné, nějaké cestovní příkazy tady nevedeme. Přece kdo se chce místo učení flákat na exkurzích, ať si je také zaplatí, ne? Chybí ti pomůcky do výuky? Kup si je!

Podobně to bohužel platilo i ve finančním ohodnocení. Učitelé dostávali DPP nebo DPČ s tím, že v létě byli propouštěni na úřad práce a v září zase přijímáni . Absence smluv umožňovala s učiteli nejen manipulovat a udržovat v nich nejistotu, ale i platit je výrazně méně, než je v oboru standardem. Majitel se rozhodl platit učitele pouze za odučené hodiny, u oprav písemných prací a příprav se předpokládalo, že je zaměstnanec udělá zdarma ve svém volném čase. V praxi to vypadalo tak, že zatímco učitel na státní škole dostal podle tabulek přes 20 000 hrubého, u nás to dělalo okolo 13 000 a zaměstnanci tak byli nuceni hledat si přivýdělek formou brigád.

Jakmile jsem po marném hledání po sedmi letech náhodou narazil během druhého pololetí na nové uvolněné pracovní místo, školu jsem opustil. Protože na jiné škole hledali učitele na nástup ihned, využil jsem zákonných podmínek plynoucích z DPČ a odešel bez výpovědní lhůty. Majitel školy tak na neplnohodnotných úvazcích ve svém důsledku tratí, protože učitelé nemají motivaci svou práci dělat kvalitně ani dlouhodobě a odcházejí hned, jakmile mají příležitost. To vše se pochopitelně projeví na kvalitě výuky.

Sečteno a podtrženo – jak můžeme sakra učit dobře, když k tomu nemáme potřebné zázemí?

Ještě nemají maturitu, ale už pracují na špičkovém výzkumu. To jsou České hlavičky 2018

Osm mladých lidí, kteří ještě nesložili maturitu, ale už pracují na vlastním výzkumu po boku dospělých vědců, získalo ocenění České hlavičky.

Zdroj: ČT 24 6. 11. 2018

Nejlepší vědecké práce středoškolských studentů vybírala z desítek uchazečů odborná porota, v níž zasedl například astrofyzik Jiří Grygar či genetik Václav Hořejší. „Dobrá volba poroty se už v minulosti potvrdila, když naši laureáti uspěli se svými vynálezy či výzkumy,“ uvedl za pořadatele Václav Marek.

Oceněné práce pokrývají šest různých oblastí. Natan Sidej z pražského Gymnázia Arabská se například v Ústavu organické chemie a biochemie Akademie věd podílí na výzkumu látek, které pomáhají při diagnostice a možná i léčbě nádorových onemocnění.

Jediná oceněná dívka, Sylva Neradová z Gymnázia Pardubice, ve druhém ročníku střední školy zkoumá vlastnosti dvou enzymů kvasinek, které napadají jedince se sníženou imunitou, a na toto téma je uvedena jako spoluautorka odborného článku v mezinárodním časopise.

Trojice studentů z Plzně v improvizované dílně postavila přístroj na magnetronové naprašování. Ondřej Brichta, Přemysl Čechura a Jan Lüftner postavili přístroj z běžně dostupných komponent, všechny potřebné výpočty přitom provedli sami. Se svým přístrojem teď dál experimentují.
Studenta pražského Gymnázia Nad Štolou Tomáše Drábka zaujal život československých legionářů za první světové války v Rusku. Ve své práci se zaměřil na dosud neprobádanou oblast jejich historie: činnost Informačně-osvětového odboru, který se staral o kulturní vyžití legionářů.

Algebraické teorii čísel se věnuje Tomáš Perutka z brněnského Gymnázia tř. Kpt. Jaroše. „Tato teorie má potenciál ve výzkumu prvočísel i ve veškerém šifrování elektronické komunikace v současnosti,“ konstatoval student, který se kromě matematiky věnuje i společenskému tanci.

Mimořádnou cenu za přínos životnímu prostředí dostal Jakub Vácha z Gymnázia Soběslav, který svým výzkumem obojživelníků přispěl k ohleduplnější těžbě štěrkopísku a vhodnější rekultivaci oblasti po skončení těžby nedaleko svého bydliště. Těžařská společnost jeho doporučení začlenila do dokumentace EIA.

Cena České hlavičky je nejprestižnějším oceněním, které mohou začínající vědci v České republice získat. V minulosti ji získal například vynálezce chytrého glukometru Marek Novák nebo Karina Movsesjanová, která loni získala jednu ze tří prvních cen Evropské unie pro mladé vědce.

Novinky Pedagogické knihovny J. A. Komenského za říjen 2018

Zajímavé novinky pro vás přináší přehled Pedagogické knihovny J. A. Komenského. Tematická rešerše je nabitá odkazy na články na téma Konflikty mezi učiteli a rodiči a jejich řešení.


Novinky za říjen 2018

Knižní novinky:
pedagogika
psychologie
ostatní

Ukázky

Jak zvládnout problémy dětí se školou? Děti se speciálními vzdělávacími potřebami ve škole – praktická příručka pro rodiče, učitele a další odborné pracovníky / Jitka Kendíková, Miroslav Vosmik – 2. vydání [Praha]: Pasparta, [2016] – 166 stran, ISBN 978-80-88163-36-7, Sign.: II 116147V1
Žáci se speciálně vzdělávacími potřebami. Legislativní rámec problematiky. Poradenské služby. Zápis do první třídy základní školy. Přestup do jiné školy. Přechod na střední školu. Opravné a náhradní zkoušky. Plán pedagogické podpory.

Dospívání. Spolu to zvládneme: obrazový průvodce základy biologie, sexuologie a psychologie / Robert Winston ; z anglického originálu Help your kids with growing up ... přeložila Jiřina Stárková – Vydání první [Praha]: Slovart, [2018] – 256 stran – ISBN 978-80-7529-604-7, Sign.: II 116181V1
Srozumitelné a citlivé rady, jež pomohou rodičům i jejich dětem s úspěchem přečkat tyto bouřlivé roky, doplněné jednoduchými a na první pohled pochopitelnými ilustracemi.

Sebeúcta u dětí: jak ji pěstovat a chránit / Heinz-Peter Röhr ; z německého originálu přeložil Petr Babka – Vydání první
Praha: Portál, 2018 – 196 stran – ISBN 978-80-262-1381-9, Sign.: II 116199V1
Poruchy vývoje sebevědomí často ústí v psychologické problémy. Je nutné, aby rodiče podporovali sebeúctu svých dětí. Sebedestruktivní programy v dětech může vyvolat nesprávná výchova nebo nevyrovnaní rodiče. Náměty, jak mohou pracovat rodiče s dětskou sebeúctou.


Sukova studijní knihovna (literatura pro děti a mládež):
první čtení
první stupeň ZŠ
druhý stupeň ZŠ
naučná literatura
přečtěte si s dětmi


Články:
z českých časopisů
ze zahraničních časopisů

Ukázka

Uvolněte dětem hranice / Andrej Ruščák. In: Psychologie dnes – ISSN 1212-9607 – Roč. 24, č. 9 (září) (2018), s. 20–23. V článku jsou porovnány dva přístupy k výchově dětí: helikoptérové rodičovství, kdy se rodiče kolem dítěte pořád vznášejí jako helikoptéra, a freerange rodičovství, kdy potomkovi ponechávají volnost (dříve běžnou). Autor popisuje, jak se vztah rodičů a dětí (a zároveň riziko samostatnosti) vyvíjel; nejprve na příkladu Spojených států a následně v České republice v letech 1945, v 70. letech, 90. letech a jaký bude ve 20. letech 21. století. Z textu vyplývá, že přehnaná opatrnost rodičů (helikoptérové rodičovství) vede k neschopnosti dítěte vykonávat základní úkony. Doporučuje volnou výchovu v souvislosti s výukou k nezávislosti a zodpovědnosti. Jenom v tom případě dítě získá schopnost přizpůsobit se měnícímu se světu.


Tematická rešerše: Konflikty mezi rodiči a učiteli a jejich řešení

Učitelé na sociálních sítích #3. Daniel Pražák

Další ze seriálu odpovědí na netradiční dotazník. Dotazník určený učitelům, kteří se snaží aktivně něco změnit a kteří sdílejí své postřehy na sociálních sítích.

Zdroj: Tajný učitel 11. 11. 2018


Představení

Jmenuji se Daniel Pražák, mám rád dobré jídlo a víno, životní výzvy a špatný humor. Jsem jedno z prvních dětí, které bylo v ČR v domácím vzdělávání (4. a 5. třída). Měl jsem neuvěřitelné štěstí, že jsem absolvoval školu snů – Gymnázium Přírodní škola. Tam jsem se také poprvé postavil před katedru, protože každý student musel do oktávy odučit minimálně 10 hodin v nižších třídách jako lektorskou práci. Tady jsem potkal učitelské osobnosti takového kalibru, že „když jsem se rozhodoval co chci dělat, kantořina byla jasná volba“.

Přírodní škola mě naučila několik důležitých věcí – kromě faktů a znalostí taky schopnost zachránit život, umět si zorganizovat svůj čas (zkušební systém je tam velmi blízký tomu na VŠ) a především mi dala do vínku neschopnost přejít mávnutím ruky věci co mě štvou. Jako příklad bych uvedl to, když tehdejší hejtman David Rath usiloval o zrušení Dětského domova v Pyšelích, kam jsme se školou několikrát do roka jezdili (a jezdíme stále) dělat programy pro děti. Tehdy jsme se postavili proti, záměr medializovali, psali tiskové zprávy, vyjednávali na zastupitelstvech a nakonec se podařilo DD zachránit. Tehdy jsem se naučil, že pokud člověk usiluje o něco dobrého a vloží do toho co může, tak se to taky podaří (zní to jako z nějaké Disneyovky a myslím, že to v nějaké i bylo… ale je to tak).

Proto jsem také na PedF UK založil nejdřív Studentskou oborovou radu katedry biologie, později s partou skvělých aktivních studentů spolek Drosophila a nakonec se s vděčností připojil k myšlence Otevřena (iniciativy usilující o proměnu přípravy učitelů „zevnitř“ – prostřednictvím působení na pedagogických fakultách).

Půl roku po maturitě jsem pomáhal jako suplent na Gymnáziu Přírodní škole, kde s přestávkami a v měnící se formě působím dodnes. Kromě toho jsem učil na ZŠ, MŠ a Gymnáziu Da Vinci v Dolních Břežanech, krátce na ZŠ Letohradská ve třídách s programem intuitivní pedagogiky a v současnosti učím přírodopis a angličtinu na ZŠ Strossmayerovo náměstí. Pedagogické zkušenosti jsem v oblasti neformálního vzdělávání sbíral, kromě děcáku, ve vyloučených lokalitách v ČR, při výuce dětí ulice v Kongu. Vtipnou zkušeností bylo, že jsem – rok před dosažením Bc. – učil v rámci Výzvy 51 učitele, jak učit s tablety.

Před měsícem jsem dosáhl pedagogické kvalifikace s kombinací biologie – dějepis a v současnosti jsem doktorandem na Ústavu výzkumu a rozvoje vzdělávání na PedF UK.

Baví mě cestování, focení, prohrávání proti dětem v League of Legends a vzdělávací politika. Mám úžasnou přítelkyni, která je taky učitelka.


Jaká byla tvá očekávání před nástupem do školství? Překvapilo tě něco?

Mám problém s vymezením „před nástupem do školství“. Některá překvapení byla už při „lektorských praxích“ a následně jsem do školství spíše difundoval, než nastupoval – jako kvalifikovaný-legální učitel učím teprve dva měsíce. Překvapilo mě každopádně, jak málo jsou (byli) učitelé propojení. Často jsem viděl učitele, kteří naprosto netuší o skvělých metodách, co používá jejich kolegyně ve stejném kabinetu. To mi přišlo naprosto šílené. Každý svojí přihrádku, svůj metr čtvereční. Na mé nynější škole mám naprosto odlišnou zkušenost.

Dalším opakujícím se překvapením pro mě je, jak má naše společnost vzdělávání a školství „na salámu“. Nechci mluvit o platech a o tom, jak je to téma jenom před volbami a pak nic… Naprosto mě šokovalo, že se nezvedl žádný rodičovský odpor proti jednotným přijímacím zkouškám, které brutálním způsobem (ve své nynější podobě) zasáhnou do života jejich dětí. Jeden standardizovaný test v jedno datum, který prostě potopí ty, kteří nejsou dobří ve vyplňování testů, nebo nejsou z prostředí, kde by jim s přípravou pomohla rodina.

Jak vypadá tvoje ideální hodina? Hodina, po které cítíš, že se povedla.

„Něco“ se tam stane. Žáci netuší, že se učí a ve třídě panuje kreativní atmosféra. Je v ní hluk a pohyb. Hodina, kdy se povede nějaký pokus. Byla to třeba hodina, kdy jsme propojili dějepis a angličtinu a pracovali s textem powermetalové skupiny Sabaton 1648, kde se zpívá o dobývání Prahy Švédy na konci 30leté války. Bonusem bylo, že vedle zrovna učil zástupce ředitele a my dali žákovský bluetooth reprák naplno.

Fakt mě baví, když si žáci dobrovolně připraví aktivitu a část hodiny. Baví mě, když zjistí, že jsou v něčem fakt dobří, i když si to o sobě nemysleli.

Jaké jsou podle tebe největší negativa českého školství a jaká jsou největší pozitiva?

Máme RVP. Máme jako učitelé (pokud učíme na fajn škole… a v Praze a Středočeském kraji se učitel snad ani nemůže vymlouvat, že takovou školu v okolí nemá) neuvěřitelnou svobodu v tom kdy, co a jak učit. Jeden z důvodů dobrovolného přechodu na státní školu (po třech soukromých) byl, že chci tohle ověřit. A našem jsem školu, která mi maximálně vychází vstříc v tom, jak a co učím (alespoň nakolik mohu po dvou měsících soudit). Nikdo mi jako učiteli nevnucuje učit systematiku protist (která dávno neexistuje a během mého VŠ studia se změnila dvakrát), je to jenom na mně. Chápu ale, že to není pro každého a nevím, jestli bych dokázal takhle učit i při plném úvazku. Je to podstatně těžší, než jet podle učebnice.

Vzdělání není priorita. Prostě není. To se projevuje i tak, že se ministři školství střídají stejně rychle, jako učitelé obrany proti černé magii v Harrym Potterovi. Tím pádem chybí koncepce a tak nějak nevíme, co vlastně chceme. Kvůli tomu zároveň máme RVP a společné vzdělávání a k tomu státní maturity a jednotné přijímačky. To na prvním místě. Na druhém, protože je to nutně podřazený bod, je samozřejmě obligátní nedostatek peněz, které na vzdělávání dáváme jako společnost. Naše postavení v žebříčku zemí OECD (kam asi chceme patřit i do budoucna, ne?) je tristní a to dlouhodobě.

Co podle tebe dělá výjimečného učitele výjimečným? V čem se odlišuje od pouze dobrého učitele?

Když si představím pantheon mých „best of“, tak musím použít slovo sebeobětování. Výjimečný učitel dává škole maximum. Upřímně si nedokážu představit, že bych třeba trávil s dětmi ze své školy každý víkend, že bych dal přednost doučování lemplů (já byl jeden z nich, takže to snad můžu napsat) den před svým posledním termínem státnic. A z toho jednoduššího: učitel musí žáky respektovat a jít příkladem. Zároveň by měl na sobě dál pracovat – neznám žádného skvělého učitele, který se dál nerozvíjí. Často zaznívá, že učitel by měl být hlavně sám sebou. S tím mám trochu problém – pokud jsem totiž běžně sarkastická bestie, nemyslím si, že bych měl být takový i ve škole a osobně se snažím sarkasmu v hodině vyvarovat.

Naopak, co si myslíš, že definuje špatného učitele?

Apatie, stereotyp, vynucování autority. Četl jsem nádhernou větu: „Dnešní žáci neuznávají autoritu a ani tu přirozenou!“ – to mi přijde naprosto geniální.

Jaká je tvoje největší chyba, kterou jsi během práce ve školství udělal?

Nevím tu největší… Ale jedna věc se mi poslední dobou hodně vrací. Protože jsem učil při studiu, tak učitelování nebylo to nejdůležitější a nebyl jsem na učitelském místě závislý co do obživy, tak jsem ve chvíli konfliktu s vedením jedné ze škol prostě pokrčil rameny a šel (snažil jsem se situaci nějak s vedením reflektovat, ale tahle snaha nebyla vyslyšena). Myslím, že jsem se tím připravil o hodně a nechci tohle opakovat. Taky se mi úplně nepovedlo to, že jsem nastoupil na školu, kde bylo všechno hodně volné a v té době jsem spíš potřeboval pevné vedení a ukázání jak a kudy. Tady jsem byl svým pánem, což by bylo fajn spíš pro zkušenějšího učitele. Ze spousty chyb jsem ale následně reflexí získal hodně pro sebe a tak jsem za ně rád.

Myslíš si, že tě pedagogická fakulta připravila na realitu ve třídě?

Ta otázka je sama o sobě nefér a byla by na několik A4 textu. Záleží na tom, z jakého úhlu pohledu se na to člověk podívá. Je hodně jednoduché říct: „Ne. Ani nemohla,“ – a bude to svým způsobem pravda. Zatímco svět se mění, žáci se mění, díky Bohu se mění i styly výuky, tak svět univerzit a tím pádem i fakult je dělaný spíš na pomalé změny, pokud nějaké. Potkal jsem ale na fakultě hodně inspirativních osobností a třeba teď hodně těžím z toho, že mě fakulta naučila systém reflektování hodin – byť v té nejzákladnější formě.

Hodně tuhle otázku dostávám a hodně se s ní peru. Na druhou stranu neznám žádnou firmu, která si svoje zaměstnance – ať už mají jakékoliv vzdělání – dál nevychovává a netrénuje.

Analogicky se můžu zeptat: „Připravila tě autoškola na jízdu po D1 v pátek večer?“ Tyjo, jasně, že ne! Naučil ses tam rozjet se, nenabourat do ostatních, naučil se základy bezpečné jízdy. Ale určitě tě autoškola nepřipraví na agresivní řidiče, nenadálé události, nečekané objížďky.

To co se třeba teď na peďácích děje spolu s reakreditací studijních plánů, to je obrovská revoluce – před pár lety bylo skoro nemyslitelné, aby se student bakalářského studia dostal k dětem a páchal tam nějakou praxi. To se v současnosti stává celkem normou. Té praxe je sice pořád málo (ale pořád nesrovnatelně víc se situací před pár lety zpět), ale já jsem rád i za tohle a tleskám.

Představ si situaci, kdy se staneš ministrem školství. Pokud se rozhodneš něco změnit, co to bude?

Já bych teď ani nechtěl. Prsty se brání to o někom z ANO napsat, ale jsem fakt rád, že tam pan ministr Plaga je. A pokud bych se stal ministrem, chtěl bych dělat na začátku svého působení přesně to, co on. Viditelně nic. Zní to možná absurdně, jenže je to hrozně dobře. Každý ministr za posledních 10 let měl nutnou potřebu přijít s něčím revolučním, co bude stát jako pomník jeho geniality. Teď tedy čekáme, jak dopadne reforma financování regionálních škol, ale to popravdě není „jeho“ novinka. Rozhodně bych ale tlačil na NÚV (Národní ústav vzdělávání, má na starosti například revizi RVP a předtím zavedení RVP), aby podstatně lépe komunikoval s učitelskou, odbornou a širokou veřejností. Snažil bych se ukazovat víc a víc na příklady skvělých učitelů a skvělých věcí, co v našem školství jsou. Snažil bych zvrátit trend posledních dvou let, kdy je stále těžší založit soukromou školu. Určitě bych otevřel diskuzi o přípravě učitelů a vstupu do profese, případně její prostupnosti a každopádně bych znovu otevřel téma státních maturit a jednotných přijímacích zkoušek a podporoval diskuzi jestli je to to, co chceme, a jestli je to užitečné. Vlastně by toho bylo na čtyři roky docela dost…

Normálně by otázka zněla „Pedagogická komora nebo Učitelská platforma? Proč?„, ale jelikož vím, že jsi aktivní v druhé jmenované organizaci, tak se budu ptát přímo na Učitelskou platformu. Myslíš si, že dokáže něco změnit a být prospěšná pro nás obyčejné učitele? Jaké jsou konkrétní cíle Učitelské platformy? A nemyslíš si, že dvě současně existující organizace budou spíš škodit a že nedokážou existovat vedle sebe?

Celá situace mě velmi mrzí, hlavně v tom smyslu, že pokud se opravdu podaří sjednotit hlas učitelů, ať už v komoře, nebo v platformě, tak to s sebou ponese tíhu toho, jak se to stalo. Tedy s osočováním, dštěním síry a dělání zlé krve. Myslím si ale, že teď se situace stabilizovala a ukazuje se, že vedle sebe tyto organizace existoval snad mohou.

Učitelská platforma se stala cenným partnerem jak pro orgány MŠMT, tak například pro média – díky kontaktům UP mohou novináři získávat nové expertní názory, daří se komunikovat do veřejného prostoru pohled běžných učitelů a to je samo o sobě pro mě dobrou věcí. UP se skrze připomínkovací řízení věnovala legislativě a to je další plus – do procesu tvorby tak více než kdy předtím vstoupil hlas učitelů.

Jaké jsou tvoje zkušenosti s rodiči žáků?

Vlastně zatím pouze skvělé. Měl jsem jediný vážnější problém a to bylo s maminkou-ředitelkou školy. Tam mi vadilo, že se sloučila role maminky a ředitelky a situace nebyla dál reflektovaná právě z role vedení školy. Na nové škole mám za sebou zatím jedny třídní schůzky a byl jsem mile překvapen zájmem rodičů a jejich dotazy například na styl výuky. Přišlo mi skvělé, že se zajímali, jaký že bude ten nový učitel přírodopisu a co budou jejich děti v hodinách dělat.

Co ti jako učiteli dělá radost? A co se podle tebe za posledních x let povedlo?

Radost mi udělá, když zkusím něco nového a zafunguje to. Když se mi podaří vytvořit ve třídě takové klima, že se zapojí všichni a když i ti, kteří si tolik nevěří, zažívají úspěch. Možná to zní jako klišé, ale nenapadá mě lepší popis. Radost mi také dělají dozory. Vážně. Je to chvíle, kdy se zase o trošičku mění role a mizí jeden z prvků vnější autority. Najednou jsme na té chodbě jako dva lidi a můžeme si povídat o něčem úplně jiném – anebo o tom, co bylo v hodině. To mě pak potěší dvojnásob, když mají žáci i po vyučování chuť to dál řešit.

Celkem chápu, že na řadu učitelů působí EDUin jako červený hadr na býka. První věc co mě ale napadne, když mám říct co se za posledních X let povedlo, je právě jejich práce. Sluší se připomenout, že před 10-12 lety nebylo vzdělávání zdaleka takové téma ve veřejném prostoru (nebo jenom nárazově), redakce neměly vlastního člověka pro školství a obecně to moc nikoho mimo profesi nezajímalo. To EDUin změnil a přijde mi to skvělé a důležité.

Robert Čapek: Myslet pedagogicky, nebo byrokraticky? Cožpak to není jasné?

Do jisté školy chodí žák „Pavel“, který míval v páté třídě občas problémy s tím, že se mu spolužáci posmívali (třeba kvůli jeho nadváze) a také s tím, že občas reagoval agresivně (zejména když byl provokován) . S obojím se ale výborně pracovalo a tak problémy obojího typu přestaly.

Zdroj: blog autora 12. 11. 2018

Se třídou se realizovaly temabuildingové aktivity, pracovalo se v ní se zaměřením na vztahy žáků a Pavel se učil zvládat své reakce. Pamatuji si, jakou radost měl z toho, když se mu podařilo přejít konfliktní situace s klidem. Považoval to – a oprávněně – za své vítězství. Ale nyní v šesté třídě zažíváme s Pavlem obrovský propad zpět a co hůř, kluk přestal komunikovat a uzavřel se do sebe. Proč? Je to kvůli záležitosti, která se týká stovek škol: rozdělování žáků do šesté třídy.

V této škole (označme si ji jako školu A) na to jdou byrokraticky: všechny žáky, i ty příchozí z okolních malotřídek zkrátka seřadí podle abecedy a v polovině udělají pomyslenou čáru. To nad čárou je 6.A, to pod čárou je 6.B. Letos to dopadlo pro Pavla fatálně: všichni jeho kamarádi skončili v Áčku, jen on sám se ocitl v Béčku, mezi novými, cizími dětmi, které neznají ani jeho osobně, natož pak jeho dobré stránky. Pavel nyní chodí do školy jako za trest, jako na nucené práce a co hůř: zdá se, že obvyklé teambuildingové aktivity (včetně stmelovacího dne) ho spíše od zbytku třídy oddělují. Zažívá stejný stres, jako dospělý člověk při nedobrovolné změně zaměstnání.

Pamatuji se dobře, jak jsme podobnou věc řešili ve škole B. Všichni žáci ze stávajících pátých tříd, plus nově zapsaní žáci z okolních škol, byli napsáni na dlouhé, jednotlivé lístečky. Na krajích se označil i jejich prospěch, poruchy učení apod. Sešli se budoucí i bývalí třídní a lístečky se rozdělovaly po kamarádských skupinách, dvojicích i trojicích. Všichni měli přehled o tom, jaké vztahy mezi sebou děti mají, kdo komu pomáhá a podobně. Měli jsme i informace z okolních malotřídek, kde nás informovali o kamarádstvích, ale i o těch, kteří by měli být „od sebe“. Obě třídy se skládaly a vyvažovaly k co největšímu prospěchu žáků. Nikdy by nikoho nenapadlo roztrhnout nějaké kamarády od sebe. Poté, co nové třídy začaly na začátku září fungovat, byl ještě čas třídy opravdu definitivně doladit. Takto se pracuje pedagogicky.

Máme tu ale i příklad školy C. Tam se tři nově vytvářené šestky odlišovaly podle vzdělávacích obsahů a tedy i preferencí žáků a jejich rodičů. Vznikly tři šesté třídy: sportovní, jazyková a přírodovědná, do kterých se žáci mohli sami zařadit. Tyto třídy měly své specifické rozvrhy s odlišnou hodinovou dotací klíčových předmětů. Samozřejmě, že šlo přecházet z jedné do druhé – a proč by to jít nemohlo? Takto vypadá moderní pedagogický přístup, kde škola ví, kdo je klient a kdo komu poskytuje vzdělávací servis.

Všechny zmíněné školy jsou státní, ale liší se tím, jak pedagogický, nebo byrokratický přístup mají. Nejhorší na přístupu školy A je to, že rozdělování podle abecedy považuje za spravedlivé. Náhoda je povýšena na nejvyšší princip. Ale vzdělávání ve škole by měla být činnost záměrná! My, pedagogové, si vybíráme z možností a musíme vždy volit tu, která je pro žáky nejlepší. Jinak to je jako tvrdit, že řešíme spravedlivě kázeňský problém takto: když padne panna, bude pohovor, když lev, dostaneš facku. Los je spravedlivý, ne?

Vtip je v tom, že varianta s fackou se tu vůbec mezi možnostmi neměla objevit! Co když by náhodné, abecední rozložení přineslo třídu s významně větším počtem žáků s poruchami učení? Co když by se stalo, že v jedné třídě by se ocitli nejlepší žáci celého ročníku? Jak by v druhé třídě fungovala nejefektivnější strategie: vzájemné učení žáků? Škola A tvrdí, že pokud by třídila žáky jinak, záměrně, chtěli by rodiče pak měnit žáky ve třídách jako ve hře „Člověče, nezlob se“. Ale to jsou jen obvyklé výmluvy školních byrokratů, kteří se brání uvažovat pedagogicky – možná proto, že to ani neumějí. A jejich arogance, lhostejnost a nekompetentnost pak ubližuje žákům, jako je třeba Pavel.

Vzdělání dětí ovlivňuje sociální původ rodiny

Šance na vzdělání dětí v Česku výrazně ovlivňuje sociální a ekonomické postavení jejich rodičů. „Je to o štěstí a o smůle, jak se dítě narodí v Česku, strašně moc. Protože školy a vzdělávací systém nejsou schopny dostatečně kompenzovat tu náhodu, když to špatně dopadne a narodím se do 'špatné' rodiny," uvedl Daniel Münich (IDEA).

Zdroj: ČTK, České noviny 23. 10. 2018

Negativní vliv na úspěch sociálně znevýhodněných mají například přijímací zkoušky. Shodli se na tom Daniel Münich z Institutu pro demokracii a ekonomickou analýzu (IDEA) a odborný konzultant vzdělávací společnosti EDUin Tomáš Feřtek. Podle nich je to důvod, proč v ČR na vysokoškolský titul dosáhne zhruba 3,6 procenta dětí rodičů bez středoškolského vzdělání, jak vyplývá to z aktuální zprávy OECD. V průměru zemí OECD je to 21,2 procenta.

Podle Münicha funguje český vzdělávací systém tak, že dítě z rodiny s nízkým vzděláním nemá velké šance na úspěch. Negativní roli v tom podle něj hrají přijímací zkoušky na maturitní obory a to, že je na ně školy nedokážou připravit. Připomněl, že v Česku část dětí odchází z pátých a sedmých tříd na víceletá gymnázia. Loni dle statistik ministerstva školství nastoupilo do prváku na víceletých gymnáziích 11.687 dětí, v šestých třídách základních škol bylo 96.973 žáků a v osmých třídách 83.728.

Zásadní vliv sociálního původu na šanci na vzdělání vidí v ČR i Feřtek. Podle něj jde o dlouhodobý problém českého vzdělávacího systému, který se prohlubuje. I on uvedl, že situaci zhoršilo například zavedení přijímacích zkoušek na maturitní obory. Další krok tím směrem může podle něj být zavedení jednotné hranice bodů potřebných pro přijetí na maturitní obory.

Münich vysvětlil, že rodiče dětem často platí různé přípravné kurzy nebo doučování, aby přijímací zkoušky zvládly. Pokud na to rodiče nemají peníze nebo se o to nezajímají, tak je dítě výrazně v nevýhodě, řekl. "Rodiče vybírají školu a tlačí na školu, aby připravila děti na přijímací zkoušku. Když děti chodí do školy, kde je to každému jedno, tak nejsou připraveni na přijímačky," uvedl.

Münich upozornil, že v Česku je ovšem velmi málo lidí, kteří nemají ani střední vzdělání. Odhadl, že v populaci rodičů do 50 let může být kolem tří až pěti procent lidí, kteří neabsolvovali střední školu. "Ta naše skupina jsou hodně extrémní případy lidí ve vážných problémech, kteří navzdory všem možnostech vzdělání nezískali," řekl. V západních zemích je podle něj lidí bez středoškolského vzdělání více.

Podle ministerstva školství je současný stav v ČR způsoben tím, že až do poloviny 90. let byl přístup k vysokoškolskému vzdělávání velmi omezený a ČR tak v počtu vysokoškoláků dohání ostatní země. "V roce 1990 studovalo vysoké školy jen 118.000 studentů, což na populaci 10,3 milionů lidí činilo jen 1,1 procenta," uvedlo tiskové oddělení úřadu. Na vysokou školu se tehdy podle ministerstva zapisovalo asi 17 procent devatenáctiletých, od roku 2006 je to kolem poloviny. "Tuto situaci považujeme zatím za uspokojivou. Tento podíl je v současné době potřeba udržet a stejně tak dbát na kvalitu vysokoškolské přípravy," doplnil úřad.

Jitka Dolanská: Rodiče tápou, srovnání škol jim pomůže, míní karlovarský advokát

Usnadnit výběr správné základní školy. Takovou ambici má unikátní projekt karlovarského advokáta Ronalda Němce a jeho ženy Veroniky. Přečtěte si pozorně jejich důvody.

Zdroj: www.idnes.cz 4. 11. 2018

Prvním impulzem pro vytvoření přehledu a srovnání základních škol v Karlových Varech pro ně byl plánovaný vstup vlastních ratolestí a dětí jejich přátel do školy. Dalším byla skutečnost, že mnoho odpovědí na otázky, které si rodič před prvním nástupem své ratolesti do školy klade, není možné v oficiálních materiálech najít.

Rodiče proto někdy tápou. Chtějí pro své dítě to nejlepší, ale rozhodnout se, kam dítě ke vzdělávání zapsat, není právě jednoduché. Srovnání základních škol by jim mohlo tento krok usnadnit.

Jak nebo jakou metodou chcete školy srovnávat? Inspirovali jste se někde?

Ano, každý rok vychází přehled nejlepších univerzit na světě. Proč nemít také přehled karlovarských základních škol v sedmdesáti kritériích? Nechceme školy hodnotit. Chceme jen předložit odpovědi škol rodičům. Ti si pak udělají vlastní úsudek.

Připravili jste pro ředitele základních škol k tomu účelu dotazník. Jak je obsáhlý?

Má sedmdesát otázek. Každou okomentujeme na našem webu. Je důležité, aby rodiče věděli, proč se ptáme právě na toto, a aby si otázky někdo nesprávně nevyložil.

Na co se v dotazníku ptáte? Můžete být konkrétní?

Samozřejmě. Já například chci, aby moje dítě umělo vzít do ruky pilku nebo šroubovák. Odmala je proto v tomto směru vedu. Můj syn už má ve čtyřech letech vlastní kladivo. Je sice pravda, že více rozbije, než opraví (smích). Manželka zas učí dceru vařit. To jídlo je pak jako od kočičky, ale obé je důležité. Jedna z otázek proto směřuje k časové dotaci na manuální práce. Důležitá je například i jazyková vybavenost dítěte. Proto se ptáme, zda má učitel aprobaci na výuku jazyků. Pokud ano, jaký má jazykový certifikát, tedy jak doopravdy umí mluvit a psát. To, že mám řidičák, přece neznamená, že jsem dobrý šofér. Dále chceme také vědět, jakým způsobem, metodou, se v té které škole učí. Biflováni dnes nemá smysl. Důležité je umět hledat a třídit informace, rozumět jim a umět je interpretovat. A to je velice složité. Sami to často neumíme.

Zajímají vás také informace, které se netýkají přímo výuky?

Mnozí nás straší šikanou na škole. Na netu se dočtete, že šikana je ve škole běžným standardem. Proto se ptáme i na ni. Nebo žádáme informaci o věkovém průměru učitelů na škole. Máme úctu ke stáří, ale nesmí převažovat. Chceme také vědět, kdo bude učit naše dítě v první třídě a jak dlouho. Nechci, aby třídu vedl každý rok jiný pedagog. Dotýkáme se také společného vzdělávání, inkluze. Má řadu příznivců, ale i odpůrců. Je však málo kvalitních asistentů, proto je potřeba o problému mluvit. Je pravda, že silní musejí slabým pomáhat, ale velké množství slabých může silné utopit.

Materiál, který jste rozeslali školám, je poměrně obsáhlý. Jak dlouho trvalo, než vznikl?

Máme za sebou desítky hodin rozhovorů s rodiči. Příprava a studium podkladů zabralo možná deset hodin. Pak už zbývalo jen otázky sepsat.

Řekl jste, že vaše snažení má ale ještě jeden smysl. Jaký?

Chceme, aby náš Karlovarský kraj nebyl ghetto, jak se o něm už dnes někteří odborníci ve školství vyjadřují. Jsme hrdí patrioti. Rádi bychom chtěli motivovat ostatní rodiče v jiných městech, aby i oni o tyto informace požádali. Pokud nebudou vědět jak, ať nám napíší, rádi poradíme. Je potřeba nastartovat evoluci školství a pokrok začíná hledáním dobrých a slabých stránek. Slabé se musíme pokusit odstranit, silné zas posílit. Náš národ byl skvělý, teď trošku kulhá, ale zase může být na špici!

Požádali jste někoho o pomoc?

O pomoc ne, ale napsali jsme politikům, protože obec je zřizovatelem základní školy. Požádali jsme je, aby za námi stáli. Politik je tu od služby veřejnosti. A věřím, že občané mají právo znát odpovědi na každou naši otázku. Navíc, školy jsou placené z našich peněz

Jak budete postupovat v případě, že vám školy odpovědi nezašlou?

Zatím mám od ředitelů skvělé odezvy. Už několik z nich mi volalo. Ptali se, proč to děláme. Jeden sice trošku láteřil, ale slíbil, že odpovědi pošle. Já věřím, že je pošlou všichni. Jde přece o jejich školu, aby se prezentovala. Škola, která neodpoví, vysílá k rodičům jasný signál, že nemá o jejich děti zájem. Že nechce komunikovat s rodiči.

Už máte nějakou zpětnou vazbu i od rodičů?

Zatím jsme informace a adresu webové stránky zaslali jen několika lidem, většinou přes SMS. A už nám začali psát z Plzně, Brna i Prahy. V Praze 8 už prý dokonce odešly dopisy na školy. To mne těší a znovu opakuji, že pokud si někde lidé nebudou vědět rady, rádi pomůžeme.

Jak budete získaná fakta zpracovávat? Budou někde k nahlédnutí pro ty, které téma také zajímá?

Nechceme odpovědi zpracovávat. Chceme je jen publikovat. Každou otázku pouze okomentujeme, zdůvodníme, proč jsme se ptali. Je pak na rodičích, aby odpovědi sami vyhodnotili. Vše bude k nahlédnutí na www.zakladky.eu. Školy by měly odpovědět do 10. listopadu, předpokládám, že na webu se jejich odpovědi objeví do deseti dnů, tedy do 20. listopadu.

Proč si myslíte, že je výběr školy i vyučujícího pro dítě tak důležitý?

Svět je dnes komplikovaný a rodiče nemají tolik času, aby své děti sami plně vzdělávali. Deset hodin děti spí, osm jsou ve škole. Na rodiče mají čas tak dvě až tři hodiny. Chci, aby naše děti měly dobré srdce, bystrou mysl, empatii pro slabé a nemocné. Aby to uměly s internetem, ale nevěřily všemu, co se tam píše. Aby zvládly pracovat s IT technologiemi, ale také uvařily guláš nebo třeba vyměnily kolo automobilu. Já jako rodič to mohu v dítěti rozvíjet, ale pedagog, který nebude naše děti a svoji práci milovat, to vše může pohřbít. Proto vidím jako velmi důležité to, na jaké škole se mé děti vzdělávají a kdo je učí.

Michal Novák: Zlomená rákoska 2 aneb Nejen o trestech, týrání a (ne)výchově

Kdykoli jsem ve své speciálně pedagogické praxi narazil na problém zneužití fyzické síly ve výchově, zjistil jsem, že nikdy nešlo o fyzický trest, nýbrž o fyzické týrání. Někdo z vás se jistě podiví, jaký je mezi tím rozdíl, já si dovolím tvrdit, že obrovský.


Zamyšlení čtvrté: Je fyzický trest a týrání jedno a totéž?

Týrání nemá za cíl řešit problém trýzněného, nýbrž ukájet choutky, nálady či pudy trýznitele. Případné problémové chování týrané osoby (ať již skutečné nebo trýznitelem smyšlené) slouží pouze jako záminka k použití násilí. Neslouží tedy ke korekci chování, ale vybití agrese. I v případě skutečného přestupku proti normám chování ze strany trýzněné osoby je míra použitého násilí závislá nikoli na míře provinění, ale na psychickém stavu trýznitele. Týraná osoba má velmi malou šanci svým chováním použití násilí předcházet. Tento typ agrese (ať se již jedná např. o šikanu nebo domácí násilí) je zavrženíhodný, na druhou stranu však jen těžce právně postihnutelný a navíc velmi dobře slouží jako záminka proti legitimitě jakékoli formy fyzického násilí ve výchovném procesu.

Trestání na rozdíl od týrání má za cíl korekci chování trestaného. Trestaný, za předpokladu jeho seznámení s normami chování, má možnost svým chováním použití násilí ze strany trestajícího předejít. Takže jestliže padne trest, musí být všemi zúčastněnými jasně zodpověditelná otázka „Za co?“


Zamyšlení páté: Máme na své dítě výchovný vliv pouze my?

Ne vždy si ve spojitosti s výchovou uvědomujeme, že jsme sociálně žijící tvorové. Tudíž nelze ignorovat, že do „naší výchovy“ nám bude vždy zasahovat sociální okolí – vrstevníci našich dětí, jejich rodiče i všichni ostatní lidé, které v každodenním životě potkáváme.

Každé narozené dítě ihned od počátku přitahuje lidskou pozornost. Nejenom svých rodičů, ale každého jedince, který s ním přijde do styku. A platí to i naopak, dítě je přitahováno jakýmkoli podnětem a snaží se na něj reagovat. Proces učení se rozeběhne nevídaným tempem, které si málokdo z nás dokáže představit. Přesto se však mozek musí naučit podněty třídit a vybírat. Důvod je prostý, přicházejících informací je nepřestavitelně mnoho a ne všechny jsou pro nás důležité. V tomto selektivním vnímání světa u všech živočichů odvedla evoluce brilantní práci. Jen ještě nestihla domyslet, jak u nás, u lidí, tuto schopnost každého rozvíjejícího jedince využít ve výchovném procesu.

Co mám přesně na mysli? Stále se snažíme „tok informací“ k dítěti všelijak upravovat, až cenzurovat, a navíc si myslíme, že naše dítě bude zpracovávat informace jen od nás, nikoli od okolního, v naší mysli „zkaženého světa“. Jestliže si ihned od začátku nezačneme uvědomovat naši biologickou podstatu, může se nám snadno stát, že naše výchovné působení přestane naše ratolest vnímat a začne ji vychovávat někdo jiný, kdo jí dokáže zajistit přísun „relevantních informací“ potřebných pro její rozvoj.

Moudrý rodič záhy pochopí, že i když si všechny tyto skutečnosti uvědomí, nikdy nebude schopen nahradit výchovný vliv vrstevníků svého dítěte a nikdy své dítě nebude schopen uchránit před všemi nástrahami okolí. Je velmi důležité, aby se dítě co možná nejdřív začalo zejména v sociální oblasti „otužovat“. V rámci výchovy je nezbytný „necenzurovaný“ styk s vrstevníky. Nechme děti si samy hrát a jen občas je zkontrolujme! Jestli někdo z vás má strach, že tímto způsobem ztratí veškerý výchovný vliv, mám pro něj uklidňující informaci. U malých dětí vy vybíráte, s kým si bude hrát! A nepropásněte toto období, protože u těch větších toto pravidlo už asi platit nebude.

Věřím, že stále někteří z vás mají z tohoto liberálního přístupu strach a jisté obavy. Pokusím se vás uklidnit další biologickou skutečností – máme tendenci vyhledávat životní prostředí, které známe a snadno se v něm orientujeme. Říkáme mu náš domov, náš kraj, naše vlast. S těmito pojmy není svázáno pouze místo pobytu, ale i naše normy chování, hodnoty, přátelé a životní cíle. Tudíž nejen my, ale i naše děti si vybírají kamarády na základě společných zájmů, postojů a hodnot. Když navštěvujeme své přátele společně se svými dětmi, podvědomě slaďujeme své výchovné postupy a všichni naši potomci přejímají společné normy chování. Cítí se v nich bezpečně a jaksi mimoděk začnou vyhledávat jedince s podobnými rysy i mimo okruh rodiny a rodinných přátel. Jestliže si naše dítě ze své svobodné vůle začne cíleně hledat z našeho pohledu problémové kamarády, je to znak toho, že s naší výchovou není něco v pořádku.

Bohužel se nikdy nestřetáváme pouze s lidmi, které si sami vybereme. Různí rodiče s různými dětmi se potkávají na dětských hřištích a v restauracích, po mateřské dovolené začneme chodit do práce a své dítko musíme svěřit mateřské škole, a i když nezačneme pracovat, musí dítě nastoupit povinnou školní docházku v základní škole. Ať se nám to líbí nebo ne, je naše ratolest konfrontována s odlišnými výchovnými styly.

Jsem přesvědčen, že i zde nemusíme mít strach, jestliže do té doby výchovně neselžeme a vybereme školu, o které jsme přesvědčeni, že bude děti vychovávat v souladu s vlastními společenskými hodnotami. Kde většina ostatních děti je vychovávána podobnými rodiči jako jsme my sami a hlavně, kde učí učitelé, se kterými si budeme rozumět a budeme je schopni a ochotni respektovat. Protože, jestli je nebudeme respektovat my, těžko to potom můžeme chtít po našich dětech. Důležité je si uvědomit, že jen stěží předěláme své životní prostředí, ale máme velké možnosti si ho vybrat. Nejen pro sebe, ale i pro naše děti.


Zamyšlení šesté: My a komunikační technologie – kdo koho má pod kontrolou?

Kdyby do výchovy promlouvali pouze rodiče a lidé z našeho blízkého okolí, nebyla by dle mého soudu situace ve společnosti tak zoufalá. Bohužel, zvláště však v současné době, do ní zasahují další „výchovní činitelé“ – sociální sítě, masmédia, reklama.

Jak jsem se už dříve zmínil, děti pro svůj vývoj potřebují přísun zpracovatelných informací a zpětnou vazbu se svým sociálním okolím. Velkou roli pro ně již od předškolního věku začnou sehrávat skupiny vrstevníků. Ale ty vždy nemusí být (a často také nejsou!) „z masa a kostí“. A na rozdíl od „necenzurovaného“ výchovného přístupu k „živým“ kamarádům svého potomka je zde zapotřebí důsledná kontrola. Proč?

V sociálních sítích spatřuji největší riziko ve výchovném procesu jedince. Zkuste se zamyslet, co každému z nás mohou dát, ale také co všechno mohou vzít.

Sociální sítě velmi usnadňují komunikaci ve všech směrech. Nemusíte vynaložit téměř žádné (fyzické) úsilí co se týče překonání vzdáleností, výběru a počtu komunikujících, díky nepřímému kontaktu nejenže nemusíte mít strach z případného fyzického ohrožení, můžete také udržet svou anonymitu a všelijak se přetvářet a zdokonalovat svou identitu. Hezké, že? Jenže tyto možnosti má i druhá komunikující strana. A ta může mít úplně odlišné zájmy než vy. Nesmíme také zapomenout na třetí subjekt, který zde vstupuje do hry, provozovatele sociální sítě.

Každá provozovaná sociální síť je firma. Velmi bohatá. Kde se ale bere její bohatství? Asi těžko z charitativních příspěvků vděčných uživatelů, kterým sociální síť pomohla zlepšit život. Informace, které sami ochotně a naivně svěřujeme druhé komunikující straně, často mohou skončit úplně někde jinde. U někoho, kdo je schopen je velmi dobře zpeněžit. A ten „někdo“ udělá úplně všechno proto, aby měl co největší vliv na ty, co ho živí. Na koncové uživatele sociálních sítí. Stejně jako se z nás v minulém století snažila komunistická strana prostřednictvím zpravodajských a zábavných pořadů v televizi vychovat „uvědomělé občany“, dnes se snaží obchodní korporace prostřednictvím masmédií a internetu vychovat z nás „uvědomělé uživatele a konzumenty“. A tento druh výchovy je na rozdíl od té naší rodičovské velmi precizně propracovaný.

Lze s tím vůbec nějak bojovat? Lze docílit, aby naše dítě bylo šťastnější, když najde na Vánoce pod stromečkem kytaru nebo brusle než mobil či tablet?

Ano, i když v dnešní době s velkými obtížemi. Čím dříve bude mít možnost být vaše dítě „on-line“, tím bude větší pravděpodobnost, že vaši výchovnou úlohu v budoucnu převezme virtuální svět. Zpočátku bude zářit štěstím nad novým mobilem a tabletem, bude nadšené z „nových přátel“ nalezených na sociálních sítích, úžasně se zklidní a vy budete překvapeni, jak rychle se díky této technické vymoženosti bude rozvíjet. Po nějaké době se ale může vaše dítě začít měnit a vy nebudete mít ani potuchy proč.

Ani ve snu vás nenapadne, že se například kvůli své naivitě dostalo do drápů kyberšikany nebo začalo vyznávat zcela odlišné kulturní normy, než jaké jste se jim doposud snažili vštěpovat vy. Může se stát, že vám přestane důvěřovat a váš výchovný vliv se začne postupně vytrácet. Jedinou zbraní (dle mého soudu), jak tomuto katastrofickému scénáři předejít, je oddálení nákupu jakýchkoli komunikačních technologií na co možná nejpozdější dobu a podporování „konkurenčních nevirtuálních aktivit“. Musí platit, „Kdo si hraje (tzn. má smysluplnou činnost), nezlobí“ a ne, „Kdo je on-line (tzn. připojen k internetu), ten nezlobí“. A když už se nelze těmto moderním vymoženostem vyhnout, bedlivě sledujte, jakým způsobem je vaše dítě využívá.


Zamyšlení poslední: Jde láska s rákoskou dohromady?

Výchova nikdy nebyla a nebude snadnou záležitostí. Naučme se vnímat svět svých svěřenců podobně jako pan učitel Hnízdo ve skvělém filmu Obecná škola. Poté si uvědomíme, že tvrdost a vlídnost nemusí být vždy v protikladu. Že do výchovné hry musí občas vstoupit i rákoska, ale v budoucnu musí nastat čas, kdy bude rituálně zlomena.

To nejdůležitější, co bychom měli mít při výchově vždy na mysli, je obraz osobnosti svého svěřence v dospělém věku. Chovejme se k němu po celou dobu tak, abychom si s odstupem času mohli bez sebeklamu říci: „Dobře jsme ho vychovali.“ A do konce svého života se mohli radovat z jeho úspěchů a osobního štěstí.

Terezie Hradilková a kol.: Praxe a metody rané péče v ČR. Průvodce sociálním modelem

Raná péče představuje významnou pomoc rodinám dětí s handicapem. Provází je prvními týdny, měsíci a roky života dítěte.

Pomáhá jim zprostředkovat nebo dokonce sama zajišťuje komplexní služby v podobě psychosociální pomoci, rehabilitace, právní pomoci, podpůrných aktivit pro rozvoj dítěte. Některá střediska rané péče dokonce disponují ludotékou neboli půjčovnou hraček.

Mgr. Terezie Hradilková 30 let působí v oboru raná péče, zakládala a řídila první střediska rané péče v ČR – pro rodiny dětí s postižením, 25 let se zabývala zakládáním, řízením a kvalitou rané péče v ČR a v zahraničí.

Více informací a ukázky najdete ZDE.