Jana Hrubá: Jak učit pro budoucnost?

Kromě jiných četných problémů kolem učitelské profese se v poslední době zřetelně vynořuje dlouhodobě přítomný, ale dlouho odsouvaný problém: Jak vlastně učit jinak pro změněný svět? Tedy problém didaktický. Na pedagogických fakultách je bohužel didaktika většinou popelkou.

Nechci teď rozebírat příčiny – např. že na didaktice se nedá stavět vysokoškolská kariéra, že učitelé pedagogických fakult jsou nuceni věnovat se především vědě a projektům, že mnozí z nich sami nikdy neprošli reálnou učitelskou praxí a tak dále.

Chci jen zachytit fenomén, který se objevuje na sociálních sítích: Mnozí mladí učitelé by rádi změnili způsob výuky, ale při svých pokusech narážejí na nepochopení kolegů, vedení škol či rodičů, někdy i samotných žáků a studentů. Některé to odradí a přizpůsobí se tradici, jiní profesi opouštějí a další jsou dokonce propouštěni. Jako by učitelů byl nadbytek. Dobrých učitelů.

Kde je zakopán pes?

V učitelském hnutí byla od 90. let snaha hledat nové formy a metody výuky a vzájemně se učit . I přesto někteří „pokusníci“ ztroskotali – zjistili, že snaha jednoho učitele ke skutečným změnám nevede. Lépe se dařilo těm, kteří měli štěstí na probudilé vedení. Tam se vytvořilo klima „učící se školy“. Takových škol je ale bohužel stále menšina, stačí změna ve vedení a všechno je jinak. Inspekční zprávy jsou toho dokladem.

Co chybí nejvíc, je systém. Systematické vedení začínajících učitelů na škole. Systematické další vzdělávání učitelů – ne náhodná školení v rámci různých projektů v různých právě módních trendech. Systematické setkávání a vzájemné návštěvy škol. Kolegiální učení přímo na škole. Společné přemýšlení o obsahu, o tom, jaké formy a metody vedou k jednotlivým kompetencím a gramotnostem, výměna zkušeností. Systematická osvěta rodičů a veřejnosti. Určitě by stálo za to obnovit systém pokusných škol a dát těm schopným mladým (a samozřejmě i těm zkušenějším) učitelům, kteří něco tvoří, kteří se o změnu snaží, ocenění, podporu a status „pokusníků“. Aby nevypadali jako partyzáni, kteří to „osvědčené“ lehkomyslně boří.

Pokusů na školách je dost, ale nemají dostatečnou podporu – od kolegů, rodičů, vedení, zřizovatele, státu. Systém nefunguje a nikdo se o něj v celé šíři ani nepokusil. Jen některé alternativní směry či ojedinělé dlouhodobější projekty. Chybí systematická a srozumitelná didaktická podpora od vysokoškolských odborníků, aby nový systém výuky vůbec vznikl. Aby každý učitel věděl, proč co dělá a k čemu to vede. Aby věděl, jak individualizovat a diferencovat a budit zájem dětí a studentů o učení. (Ovšem to by museli požadovat nejen didaktici, ale i inspekce, poučení ředitelé, tvůrci priorit vzdělávací politiky – a hlavně učitelé sami.)

Protože schopnost a chuť stále se učit je ta hlavní výbava mladých lidí do jejich budoucnosti (a také učitelů do jejich povolání).

Nadané děti potřebují podporu okolí. Za štěstím jdou svojí cestou

Nadaný člověk může prožít spokojený a naplněný život a má pro to mnoho předpokladů – ale pouze pod podmínkou, že v dětství příliš netrpěl a že ho takové utrpení nepoznamená nebo nezabrzdí.

Zdroj: Filip Lukeš, www.denik.cz 14. 1. 2019

Monika Stehlíková ve své knize Nadané dítě píše, že utrpení nadaného dítěte vyplývá z nepochopení nebo nerespektování jeho specifik jednak ze strany rodičů a široké rodiny, jednak ze strany školy.

Rodina nadané dítě nechápe, nemá „návod k použití“, není připravena na skutečnost s ním vycházet. Na druhé straně pak stojí škola, která nevychází vstříc tomu, jaké dítě je, jak funguje a co potřebuje pro optimální vývoj a rozvoj svého potenciálu.


Vysoká inteligence, nízké sebevědomí

„Podle čeho to může poznat rodič, aniž by zašel k odborníkovi? Když je dítě odmalička velmi vnímavé a intenzivní, má silné prožívání – když se vzteká, tak hodně, když je šťastné, je šťastné hodně. Má výdrž, zaujetí pro něco, nadprůměrnou pozornost a soustředění, má morálku „úplně někde jinde“, než je běžné, je citlivé na nespravedlnost a nerovnost, je zvídavé, chytré a tvořivé a jakoby odlišné od ostatních dětí, pak je velmi pravděpodobné, že máte doma mimořádně nadané dítě,“ popisuje Monika Stehlíková.

Pokud si myslíte, že mimořádné nadání je to samé, co vysoké IQ, jste na omylu. Mimořádně nadaný člověk má jistě vysokou inteligenci, ale pouhé vysoké IQ samo o sobě ho nedefinuje. „Například nedávno vyšel v Annals of the New York Academy of Science zajímavý článek s názvem Beyond the IQ Tests, kde se mimořádné nadání jasně definuje i velkou kreativitou, schopností leadershipu, uměleckým nadáním a jiným. Nadání není jen intelektové (IQ), ale i umělecké, kreativní, pohybové, sociální… Podstatné však je, že nadaný člověk má především odlišnou strukturu a fungování mozku, z čehož vyplývá odlišné myšlení, vnímání a ostatní psychické funkce,“ podotýká odbornice. U velkého počtu dětí s vysokým potenciálem lze říct, že mají nižší sebevědomí než ostatní, protože jasněji vnímají své nedostatky. Mají na sebe – někdy i na své okolí – vysoké nároky, nezřídka bývají perfekcionisty a idealisty.

„Na konzultacích se mi jasně ukazuje, že nadané dítě musí stavět své sebevědomí na jiných základech, například přidat složku laskavosti se sebou, spolehnout se na intuitivní způsob myšlení, který je mu vlastní,“ přidává svou zkušenost Monika Stehlíková s tím, že potkala také hodně dětí nadaných manuálně a kreativně.


Nespravedlivé egalitářství

Mimořádné nadání bývalo takřka prokletím. To se dotklo mnoha lidí, kterým je dnes 40 a více let. U dnešních malých dětí je to podle Moniky Stehlíkové trochu lepší.

Je více informací i možností podpory. Stále je však bohužel rozšířeno klišé o tom, že nadané dítě nemůže dostat to, co potřebuje, protože by to bylo elitářství. Ještě asi delší dobu potrvá, než pochopíme, že egalitářství (každý dostane to stejné, i když potřebuje něco zcela jiného dle své individuality) je nespravedlivé.

Mezi školami jsou v přístupu k nadaným dětem značné rozdíly. Jsou školy, kde se nadaným dětem líbí a daří dobře. Monika Stehlíková se stále setkává s tím, že se pod pojmem nadané dítě chápe prostě hodně chytré dítě nebo premiant třídy. Někdy je nadané dítě premiantem, někdy ale ne, někdy má špatný prospěch.

A navíc nadané dítě myslí jinak, globálně a v souvislostech, není jen víc chytré, ale také jinak chytré. Dobrý asistent ve třídě je vždy pro dítě s výjimečným nadáním dobrá podpora. Jsou ale děti, které by si to nepřály, protože by je to viditelně odlišovalo od ostatních. „Spíše by to chtělo jednoho pedagoga – metodika pro nadané v každé škole, který by připravoval projekty, učební materiály a tak dále. To je ale spíš sen, než že by na to kdy byly peníze,“ říká Monika Stehlíková.


Rozhovor s Monikou Stehlíkovou

Proč jsou některé nadané děti ve škole výborné a jiné s učením bojují?

To je často otázka motivace a přizpůsobení, někdy i snaha nezklamat rodiče nebo okolí. V případě dětí s velmi vysokým potenciálem může být problém v tom, že zadání je tak jednoduché, že mu nerozumějí. A nesmíme zapomínat na to, že nadané dítě nemusí být dobré ve všem, umělecky a kreativně nadané děti nemusejí vynikat v matematice a naopak. Samé jedničky nejsou potřeba. Spíše se rozvíjet v oblastech, kde je potenciál a pocit smyslu.

Lidé často bývají nadaní v jednom směru, ostatní dovednosti, včetně těch sociálních, jsou jakoby potlačené. Čím to je?

Nelze se odpovědět, čím to je, tak to prostě je. Jedinců, kteří jsou zároveň geniální matematikové, spisovatelé, umělci bylo vždycky jako šafránu. Avšak to, že jsou u nadaných potlačené sociální dovednosti, je velmi nebezpečný mýtus. Jejich sociální inteligence není horší, ale jiná. Mýtus vyplývá z toho, že dlouho byla ve společnosti představa nadaného jako arogantního jedince s vysokým IQ – ten ovšem nadaný není (bavíme-li se o duševně zdravých). Nadaní jsou natolik inteligentní, že mnoho v lidské komunikaci prokoukli jako přetvářku a neumějí se tak chovat.

Setkala jste se někdy s dítětem nadaným na všechno? Že by mu šlo všechno, na co sáhlo, od sportu přes matematiku až po výtvarné uměni?

Ano – a tajil se mi z takového dítěte dech, byla jsem dojatá – jistě k tomu přispěla i jeho skromnost, citlivost a vnímavost, která byla o to více překvapující, o co více bylo dítě nadané.

Je to tak, že nadaní jedinci většinou kolektiv nevyhledávají?

Nadaní už od dětství mají velikou potřebu se přátelit, být v kontaktu. Mají ale také vysoké nároky, vyžadují loajalitu, přátelství mohou brát stejně vážně jako partnerství – a rychle se zklamávají, mohou pak rezignovat a stávat se samotářskými. Ale znám nadané děti, které mají spoustu kamarádů a je to pro ně důležité.

Mají nadaní větší sklony k autismu, depresím nebo jiným duševním onemocněním?

Podle nedávného výzkumu Ruth Karpinské prý ano, ale výzkum měl své slabiny. Zatím stále pracujeme s názorem, že například duševně nemocných je víceméně stejné procento mezi nadanými jako v běžné populaci. Nadaní jsou celkově citlivější a vnímavější, jsou tudíž náchylnější a zranitelnější, zároveň jsou však velmi silní svým způsobem, takže se to vykompenzuje. Zároveň ale je mým přesvědčením, že nadaní na sobě musejí poměrně dost pracovat, aby k nemoci nebo problémům nedošlo.

Pomáháte nadaným dětem v sebepoznání a rozvoji. Co je nejčastěji trápí?

Chtějí najít vlastní identitu, chtějí vědět, jak vycházet s ostatními, jak si odpočinout od nadbytečných myšlenek, jak na intenzivní emoce, chtějí změnit školu, někdy jdeme až k existenciálním otázkám.

Celý text si můžete přečíst ZDE.

Aleš Jaroš: Mobily v rukou dětí z pohledu rodičů

Zpráva o tom, jak svůj postoj k využití mobilů vlastními dětmi na základě studia dostupných výzkumů pozměnil jeden anglický rodič – shodou okolností novinář zabývající se médii.

Zdroj: www.rvp.cz 3. 1. 2019. Článek vznikl jako studentská práce.

V současné době tráví mládež i děti stále více času s digitálními technologiemi. Působí to v mnohých případech velké problémy, které nesmíme přehlížet. První, kdo by se tím měl zabývat, jsou rodiče.

Podívejme se, jak se k tomu postavil osvícený rodič – na technologie orientovaný novinář Stuart Dredge, který šel na věc opravdu vědecky. Prostudoval celou řadu studií, a udělal si pro sebe potřebné závěry. Možná budou zajímat i vás.


1. Chybí pravidla pro čas, který děti tráví před obrazovkou

Výzkumní pracovníci z Oxfordského internetového institutu a univerzity v Cardiffu prováděli rozhovory s 20 000 rodiči dvou- až pětiletých dětí, kterých se ptali na čas, který tráví jejich děti před obrazovkou, a zda pociťují, že to ovlivňuje jejich spokojenost a chování (viz Children’s screen-time guidelines too restrictive, according to new research). Cílem studie bylo zjistit, zda jsou nová doporučení uváděná Americkou pediatrickou akademií (AAP) správná, pokud omezují dobu sledování obrazovky na jednu hodinu denně pro dvou- až pětileté děti.

Závěry studie ukazují, že čas trávený s přístroji sám o sobě není rozhodující. Psychickou pohodu ovlivňuje hlavně to, jakou činnost dítě vyvíjí. Poukazuje také na význam širšího rodinného kontextu. Důležitá jsou rodiči nastavená pravidla. Zdravý vývoj dítěte lze nejlépe zajistit tehdy, když si rodiče najdou čas a tráví ho v digitálním světě společně se svými dětmi.

Stuart Dredge: „Uvědomil jsem si, že jsem mnohdy řešil čas, který tráví mé děti u obrazovky na úkor jiných činností, když stačilo projevit zájem o to, co na mobilu sledují. Byl jsem překvapen, jakou radost z mého zájmu děti měly.“

Mezi další poznatky, které studie uvedla, patří, že používání digitálních technologií se zvyšuje s věkem, je vyšší u chlapců, bělochů, dětí s méně vzdělanými pečovateli a dětí z méně bohatých domácností.

Autoři dále zjistili, že samotné směrnice AAP jsou založeny na zastaralém výzkumu, který se uskutečnil předtím, než se digitální zařízení stala hluboce zakořeněnou součástí každodenního života.


2. Používat digitální technologie před spaním není dobrý nápad

Výzkumníci z Penn State College of Medicine hovořili s rodiči 234 dětí ve věku od 8 do 17 let o používání digitálních technologií před spaním a jejich dopadu na kvalitu spánku. Cílem studie bylo zjistit, zda má použití digitálních technologií škodlivý vliv na spánek. (viz Bedtime Use of Technology and Associated Sleep Problems in Children).

Výsledky výzkumu ukazují, že používání jakéhokoli digitálního zařízení před spaním nebo uprostřed noci významně snižuje množství a kvalitu spánku.

Děti, které používaly před spaním svůj telefon nebo počítač, zaznamenaly přibližně o 1 hodinu méně spánku než ty, které telefon nepoužily. Děti, které hrály před spaním hry, hlásily o 30 minut méně spánku než děti, které hry nehrály.

Popsáno bylo i určité spojení mezi používáním digitálních technologií a nepozorností. Děti, které sledovaly televizi 2 až 4 hodiny denně, byly více nepozorné než ty, které sledovaly televizi 1 hodinu a méně.

Stuart Dredge: „Tento výzkum mi odhalil něco, o čem jsem měl dlouho jen nejasné povědomí: zařízení před spaním nepodporují kvalitní spánek, díky působení modrého světla. Sám s tímto návykem bojuji a usínám s tabletem v ruce za poslechu klavírních skladeb, které mi mají pomoci usnout. Jak se mají rodiče vypořádat s tímto zlozvykem u svých dospívajících dětí, které vlastní smartphony? Je možným řešením rozhovor s podporou výsledků této studie?“

Byla zjištěná i souvislost mezi užíváním digitálních technologií před spaním a zvýšením indexu tělesné hmotnosti.


3. Dítě se může stát závislé na technice

Výzkumníci z Centra pro lidský růst a rozvoj na univerzitě v Michiganu provedli výzkum zaměřený na závislost čtyř- až jedenáctiletých dětí na digitálních technologiích (viz Kids and screen time: Signs your child might be addicted).

Výzkum ukázal, že mnohem významnějším faktorem působícím problémy v sociální a emocionální sféře se jeví způsob využívání digitálních zařízení než čas, který u nich děti tráví. A také, zda čas trávený s digitálními zařízeními ovlivňuje i jiné sféry života. Děti, které používají média nezdravým způsobem, mají problémy se vztahy, chováním a emocemi.

Studie nezkoumala, co bylo dřív. Zda emoční problémy a problémy s chováním jsou skutečně až důsledkem digitální závislosti.

Stuart Dredge: „Tato studie mě přiměla k zamyšlení, kolik času trávím já, rodič, prací na počítači. Kromě toho jsem se rozhodl více zabývat obsahem toho, co dělají mé děti na svých zařízeních, a jak se u toho cítí. Můj vlastní osmiletý syn je frustrovaný, když mu nedovolím hrát na počítači hry. Při hraní online her určených více hráčům propadá výbuchům vzteku, protože ostatní hráči dosahují mnohem lepších výsledků. To je situace, při které si je třeba uvědomit, že zuřivost není jen projevem špatného chování, ale že dítě potřebuje pomoc rodiče.“


4. Čtení s dětmi je velmi účinné

Na univerzitě v Salfordu proběhl výzkum, při němž se výzkumníci dotazovali 131 rodičů dětí ve věku od šesti měsíců do tří let na vztah mezi používáním mediálních prostředků a slovní zásobou (viz Investigating the association between children’s screen media exposure and vocabulary size in the UK). Cílem studie bylo zjistit, zda existuje vazba mezi dobou strávenou před obrazovkou a velikostí slovní zásoby. Předpokladem bylo, že více času stráveného před obrazovkou významně snižuje slovní zásobu.

Byly vysloveny dvě hypotézy:

Hypotéza 1: Vývoj jazyka negativně souvisí se sledováním televize, ale pozitivně s klasickým čtením.

Podle studie neexistují žádné důkazy o tom, že používání televizorů a mobilních dotykových zařízení má pozitivní nebo škodlivý vliv na slovní zásobu. Naproti tomu čtení s dětmi jednoznačně velikost slovní zásoby pozitivně ovlivňuje. Pokud rodiče dětem doma čtou, pak čas strávený u mediálních zařízeních dětskou slovní zásobu nijak významněji nesnižuje.

Hypotéza 2: Použití mobilního dotykového zařízení negativně ovlivňuje rozvoj jazyka.

Většina rodičů v této studii uvedla, že jejich děti nejčastěji sledují dětské video programy. Ukázalo se, že některé dětské programy (např. Dora the Explorer) byly spojeny s vyšší slovní zásobou a kladným dopadem na jazyk, zatímco jiné nikoli (např. Teletubbies). Poznámka: jedná se o dětské edukační televizní programy.

Stuart Dredge: „Tato studie mi připomněla, že má desetiletá dcera není zatím dost stará na čtení klasických knih před spaním. Jak v roli posluchače, tak v roli čtenáře. Sám se snažím změnit návyk a věnovat se před spaním více četbě papírových knih a méně brouzdání po síti.“…


Celý text s odkazy najdete ZDE.

Jana Hrubá: DOKUMENTY 196. SKAV si vyjasňuje statut, strukturu a programové teze

V průběhu prvních dvou let existence Stálé konference asociací ve vzdělávání (SKAV) se po zkušenostech se sjednocováním stanovisek členů postupně upřesňovaly formulace statutu organizace, její struktury a programu.

Z dochovaných návrhů můžeme sledovat, jak se postupně vyjasňovala podoba organizace.


Statut

Dne 22. ledna 1999 se na společné schůzi rozhodli zástupci :
Asociace pedagogů základního školství ČR (APZŠ ČR)
Asociace základního školství ČR (AZŠ ČR)
Asociace základních uměleckých škol (AZUŠ)
Asociace školských manažerů (AŠM)
Přátelé angažovaného učení (PAU)
Nezávislá mezioborová skupina pro transformaci vzdělávání (NEMES)

ustavit Stálou konferenci asociací ve vzdělávání (dále SKAV) se sídlem v základní škole nám. Interbrigády 1022, 160 00 Praha 6.
Dne 25. 6. 1999 byla za stálého člena přijata Asociace waldorfských škol ČR (AWŠ ČR).

1. Poslání SKAV
– koordinovat postupy členských organizací při realizaci strategických záměrů ve vzdělávání
– podporovat vzájemnou výměnu informací a komunikaci mezi státní správou a samosprávou, asociacemi a veřejností
– spolupracovat při pořádání akcí ke zlepšení vzdělávání
– podporovat sebevzdělání svých členů a dalších zájemců
– usilovat o to, aby ve školském systému byla podporována a chráněna snaha o změnu

2. Členství
– stálými členy SKAV se mohou stát asociace, které představují celé trendy, nebo zastupují širší problematiku školství
– stálí členové SKAV mohou k jednání přizvat v souvislosti s projednávanou tématikou hosta
– stálí členové jsou rovnoprávnými partnery
– členství ve SKAV zaniká:
a) písemným oznámením organizace o odstoupení z členství
b) pokud člen opakovaně jedná v rozporu s posláním SKAV, pokud se na zrušení členství shodnou zbývající stálí členové.

3. Jednací řád
– SKAV respektuje plnou autonomii členských organizací
– za stanoviska SKAV budou považována jen ta, na kterých se shodnou všichni stálí členové
– nedojde-li ke shodě, mohou být zveřejněna stanoviska rozdílná, resp. stanoviska příslušných asociací
– při hlasování má každý stálý člen jeden hlas
– SKAV může navenek zastupovat osoba, která je členem některé členské organizace, pokud se na pověření k jednání shodnou všichni stálí členové
– v řízení schůzí se stálí členové střídají
– o jednání se pořizují zápisy
– korespondence se soustřeďuje v sídle SKAV
– je ustanoven tajemník SKAV


Struktura Stálé konference asociací ve vzdělávání (SKAV)

Asociace, sdružení, iniciativy, hnutí, programy apod. ve vzdělávání (dále jen asociace) se mohou účastnit činnosti SKAV těmito formami členství:

1. Stálý člen (stávající)
2. Přidružený člen
3. Pozorovatel

Přidružení členové a pozorovatelé se účastní jednání SKAV, mohou se vyjadřovat k projednávaným otázkám, ale nemohou blokovat rozhodnutí SKAV.

Při rozhodování SKAV bude nadále platit princip konsensu. Stanoviskem SKAV bude tedy to, na čem se shodnou stálí členové. Pokud některý stálý člen nesouhlasí, nebude rozhodnutí prezentováno jako stanovisko SKAV, ale jako názor určitých asociací s uvedením těch asociací, která s tímto závěrem nesouhlasí. Přidružení členové se mohou ke stanovisku připojit. Ve stanovisku SKAV pak bude uvedeno : „Ke stanovisku se připojila ta a ta asociace“. Pokud se přidružený člen ke stanovisku SKAV nepřipojí, nebude uveden. Pozorovatel má pouze hlas poradní, nemůže se připojit ke stanovisku SKAV.

Stálým členem SKAV se může přidružený člen nebo pozorovatel stát rozhodnutím stálých členů po zhodnocení roční spolupráce.

Účast na jednání SKAV
– každou asociaci bez rozlišení formy členství zastupuje delegát nebo zástupce delegáta
– každá asociace má vždy jen jeden hlas
– SKAV se schází na jednání přibližně jednou měsíčně

Základní práva a povinnosti asociací
– členové mají právo na informace
– členové mají povinnost účastnit se jednání SKAV

V Praze 6. 10. 2000


Návrh programových tezí SKAV

Iniciativy sdružené ve Stálé konferenci asociací ve vzdělávání (SKAV) si v lednu 1999 při ustavení své organizace vytkly tyto společné cíle:
1. podporovat lepší vzájemnou výměnu informací a usilovat o lepší tok informací mezi ministerstvem a asociacemi i veřejností
2. usilovat o to, aby ve školském systému byla podporována a chráněna snaha o změnu
3. podporovat sebevzdělávání svých členů i dalších zájemců
4. více vzájemně a společně spolupracovat při pořádání různých akcí ke zlepšení vzdělávání.

Za rok a půl existence SKAV se velmi úspěšně rozběhla vzájemná výměna informací a hlavně dosahování a prezentace konsensuálních stanovisek k dokumentům předkládaným MŠMT (koncepce, podkladové studie k Bílé knize).

Od té doby se situace výrazně změnila. Reforma veřejné správy přináší nové a pravděpodobně složitější podmínky pro existenci reformních iniciativ, které budou vyžadovat ještě výraznější koordinaci.

Proto navrhujeme nabídnout možnost rozšíření SKAV o další iniciativy a rozšíření společné činnosti s těmito cíli:
– vytvořit nezávislé seskupení iniciativ, které již realizují v podobě programů, projektů či jinou činností změnu ve vzdělávání zaměřenou na rozvoj osobnosti žáka a připravují na ni učitele
– vytvořit z nich „mozkový trust“ – expertní prostředí zkušených realizátorů, analyzovat soustavně a profesionálně vývoj vzdělávací situace, iniciovat účinné akce
– poskytovat členským iniciativám zázemí a oporu v případě ohrožení a ochranu před nekvalifikovanými zásahy
– společně postupovat při jednání s MŠMT i s partnery v novém regionálním uspořádání při prosazování svobody a rozmanitosti ve výchově a vzdělávání
– společně iniciovat vznik významných stanovisek a připomínek k aktuálním problémům a připravovaným dokumentům (nejde o stírání rozmanitosti, ale o péči, aby nebyla opomíjena nebo dokonce ohrožena)
– jejich publikací usilovat o to, aby bylo přihlíženo k názorům reformních iniciativ jako významných nositelů změny ve vzdělávání
– budovat fungující síť těchto škol a učitelů, která by jim poskytovala vzájemnou podporu, inspiraci a možnost výměny zkušeností
– vzdělávat sebe i ostatní, vzájemně spolupracovat a obsahově koordinovat vzdělávání učitelů, v případě potřeby garantovat certifikaci lektorů
– poskytovat členům příležitosti k setkávání se zástupci odborných pracovišť a nadací, státní správy a samosprávy, s poslanci, představiteli vědy a kultury i zahraničními odborníky
– umožňovat členským iniciativám spojení se zahraničními partnery v rámci Českého sdružení EFFE – Evropského fóra pro svobodu ve výchově a vzdělávání, které v současné době působí ve 35 zemích, nabídnout výhledově konání výroční konference EFFE v ČR, aby bylo možno společně prezentovat rozmanitost a výsledky práce českých iniciativ.

Účast členských iniciativ na jednotlivých aktivitách bude založena na dobrovolnosti a svobodném výběru při zachování a respektování jejich identity, statut i jednací řád bude v tomto smyslu upraven.

Jménem současných členských organizací SKAV:
Josef Vondráček, v. r., Asociace pedagogů ZŠ ČR (APZŠ ČR)
Ing. Vilém Koutník, CSc., Asociace školských manažerů (AŠM)
Mgr. Břetislav Kožušník, v. r., Asociace waldorfských škol ČR (AWŠ)
Mgr. Jaroslav Fuksa, v. r., Asociace základních uměleckých škol ČR (AZUŠ)
Ing. Jan Kovařovic, v. r., Nezávislá mezioborová skupina pro transformaci vzdělávání (NEMES)
Mgr. Jitka Kašová, v. r., Přátelé angažovaného učení (PAU)

Zdroj všech uvedených dokumentů: archiv autorky, z tehdejší doby už i v elektronické podobě.

Postupně se pracovalo na rozšiřování členské základny a upřesňovalo programové zaměření. Na některé navrhované činnosti se zaměřily spíše jednotlivé organizace, vzájemně se informovaly a na členských konferencích probíhala koordinace akcí. Při zaujímání společných stanovisek se zástupci organizací učili vzájemnému respektování svých názorových východisek a hledání konsensu. A dařilo se jim to.



Další díly seriálu najdete ZDE.

Daniel Dočekal: Deset nejdůležitějších pravidel, kterými vybavit dítě na život v online světě

V prosinci 2018 uspořádal magazín Flowee první ročník konference Dítě v síti. Internetový publicista Daniel Dočekal představil ve svém příspěvku "nepostradatelný návod pro rodiče".

Zdroj: www.flowee.cz 9. 1. 2019. Video z konference najdete ZDE.

Máte děti a nevíte si rady s tím, jak je vybavit pro život v online světě? Znáte všechna ta stará moudra a užitečné poučky, ale schází vám tolik potřebná znalost týkající se internetu, mobilních aplikací, sociálních sítí? Nezoufejte, následujících deset pravidel vám pomůže, abyste vybavili děti vším potřebným.


#1 Internet je veřejný prostor

To nepodstatnější pravidlo, které dospělí málokdy znají. Na Internetu nelze mít soukromí a v roce 2018 nás o tom (snad) konečně dostatečně poučil i Facebook, nejrozšířenější sociální síť. Cokoliv dáte na Internet, se dříve nebo později dostane do nepovolaných rukou. Na nějaké "pouze pro přátele" či ochranu heslem se spolehnout nemůžete.

V roce 2018 to navíc nebyl jenom Facebook, kdo se předvedl několika desítkami skandálů, jež se týkaly soukromí. Na druhou příručku v rekordních únicích osobních informací se zařadily hotely Marriottu. Hackeři odtamtud získali údaje 500 milionů hostů.


#2 Cizí člověk

To nejpodstatnější, co musíte naučit vaše děti, je fakt, že na internetu je cizí člověk ještě nebezpečnější než před domem. To, co je už roky učíte, platí na internetu mnohem víc. S cizími lidmi se nemají bavit, nemají jim věřit, že je zavedou za rodiči. Nesmí s nimi nikam chodit. Nesmí si od nich brát sladkosti. Na internetu je to celé komplikované tím, že cizí člověk bude mít tvář a jméno spolužačky či spolužáka vašich dětí.

Pedofil či sexuální predátor se bude vydávat za vrstevníka vašeho dítěte. Může se nakonec vydávat i za vás, kdokoliv si totiž na Facebooku (i jinde) může vytvořit kopii něčího účtu. Velmi věrnou i dostatečně věrohodnou.

Nebezpečí čeká na vaše děti na sociálních sítích, ale i v online hrách. Neznámí lidé tam po nich mohou chtít intimní fotografie či video. Budou jim slibovat lákavé odměny. Může to být iPhone, může to být milion korun…


#3 Jsme jenom produkt

Pro všechny ty Facebooky, TikToky či Instagramy jsme jenom produkt. Na každém uživateli vydělávají peníze a o nic jiného jim nejde. Nebudou chránit vaše soukromí, budou se o vás (a o vašich dětech) snažit zjistit maximum informaci. Kolik vám je, kolik máte dětí, jak vypadáte, jaké máte záliby, kolik máte aut, jaký máte telefon, kolik máte peněz, kde pracujete, co nakupujete, s kým se stýkáte, kam jezdíte na dovolenou.

Celé to jde až tak daleko, že na Facebooku jsou stínové profily lidí, kteří nikdy Facebook neměli. Každá informace má hodnotu a každá informace je na prodej.


#4 (Self) diagnóza závislosti

Mělo by vás zajímat, že 45 % mladých je dnes online takřka konstantně, dvakrát tolik než v roce 2015. Dalších 44 % je online několikrát denně. Pětadevadesát procent mladých má dnes chytrý telefon, před třemi lety to bylo 75 %. Všímejte si, kolik času tráví vaše dítě na mobilním telefonu, na sociálních sítích, na YouTube, v počítačových hrách.

Dnešní dvanáctileté dítě na mobilu zkonzumuje například přes 9 GB mobilních dat a přes 42 GB dat přes Wi-Fi, přičemž 46 GB představuje sledování videí na YouTube a 5 GB Instagram. Všechny sociální sítě a hry jsou tvořeny s tím, že mají v maximální míře udržet uživatele v jejich prostředí. A nutí ho, aby se vracel, jinými slovy, vyvolávají nutkání. Nikdo z tvůrců neřeší, že zásadně podporuje vznik závislostí. Herní, internetové, na sociálních sítích, na videích.


#5 Účty se kradou. Děti jsou okrádány přes mobil

Masivní zapojení dětí do hraní online her (dnes je největší fenoménem Fortnite) přináší i pozornost zlodějů. Ti ve hrách oslovují děti a s příslibem vylepšení hry, plných verzí či herního vybavení z nich mámí mobilní čísla. Poté je zneužijí přes zpoplatněná volání, zpoplatněné SMS nebo objednávky placené přes mobil. Dbejte na to, aby mobil dítěte neumožňoval m-platby, zablokujte volání na zpoplatněná čísla. A naučte děti jednu ze zásadních věcí: Že číslo mobilu nesmí nikomu dávat.

Okrást se je budou snažit i o herní účty, jsou totiž cenné a prodávají se dál. Tady musíte děti nejenom naučit, že nikomu nesmí dávat přihlašovací údaje, ale možná jim v nižším věku ani přihlašovací údaje nedávejte. Rozhodně nezapomínejte na dvoufaktorové ověření. Epic Games, provozovatelé Fortnite, toto umožňují, je víc než vhodné to využít.


#6 Facebook zemřel, ať žije Facebook

Víte o tom, že nejmizerněji se cítíme na Instagramu? Facebook, nejrozšířenější sociální síť, je po Snapchatu na třetím místě. Nejpozitivnější je YouTube, následovaný Twitterem. Je opakovaně dokázáno, že sociální sítě způsobují deprese, negativní pocity. Na tom všem je hodně nešťastné, že děti už dnes Facebook nezajímá, utíkají na Instagram, Snapchat a TikTok. Co je ještě horší? Radost z konce Facebooku někomu zkazí možná fakt, že mu patří Instagram, WhatsApp a Messenger. Není před ním úniku.


#7 Z veřejného prostoru nejde nic smazat

Cokoliv na Internet nahrajete, zůstane tam jednou provždy. Nic nejde smazat, nic nejde zrušit. Všechno zůstává někde uložené, ať už u Facebooku či Instagramu nebo u někoho, kdo to mezitím nasdílel, vytiskl či někam uložil. Šílený zvyk nahrávat na internet záplavy fotek umožňuje Facebooku a dalším subjektům budovat nesmírně dokonalé systémy na rozpoznávání obličejů.

Lidé, co nahrávají fotky z dovolené na fotoweby, vůbec neřeší, že jejich nahé děti končí v pedofilních databázích. A jejich vlastní na pornografických webech. Porno je přitom tak snadno dostupné, jako když napíšete "porno" do vyhledávače Googlu či Seznamu.


#8 Youtuber z tebe nebude

Chce se vaše dítě stát youtuberem? Nebo snad dnes už spíš instagramerem? Vypadá to jako zajímavý nápad, zábavný koníček. Skutečnost je taková, že youtubeři dnes masivně končí v péči lékařů, vyhořeli, jsou přepracovaní, mají zničené zdraví, přišli o mládí. Nutnost neustále produkovat nový a nový obsah a čelit online nenávisti vede k závažným psychickým problémům. Z vašeho dítěte youtuber opravdu nebude, ale můžete ho zkusit nechat natočit pár videí. Velmi brzy pochopí, jak pracné a drahé to je.

Instaqram, a to je dobré zmínit, zažívá raketový růst. Během dvou let vzrostl z půl miliardy na více než jednu miliardu uživatelů. Růst na onu půl miliardu mu přitom zabral šest let. Děti dnes už na Facebooku nenajdete. Budou na Instagramu, masivně ujíždět na Příbězích. A bohužel taky na Snapchatu, či dokonce TikToku.


#9 Nic není zadarmo

Pozor na všechny ty inzeráty a nabídky věcí zadarmo. Děti se příliš snadno chytí na různé soutěže slibující iPhone, dospělí zase na velké peníze, automobily či exotické dovolené. Drtivá většina podobných věcí je podvod. V lepším případě "pořadatelé" získají "jenom" vaše osobní údaje, ale většinou se vás (a vaše děti) budou snažit okrást. Zpravidla pomocí mobilních telefonů, o tom už byla řeč výše. Dost často je ale taky cílem hacknutí vašeho počítače či mobilu.


#10 Nikdy ničemu nevěř

Pro většinu z výše uvedených případů je nejlepší, když vaše děti naučíte zásadní pravidlo přežití v online džungli. Nikdy ničemu nevěř. A pochopitelně, když se jim nebude něco zdát, nebudou si vědět rady, musí se přijít poradit.

Facebook nikomu nepomůže, ani žádný jiný provozovatel sociálních sítí. Naučte je, že obrátit se na dospělého člověka je to nejužitečnější, co mohou udělat. Měli byste to nakonec být vy, rodiče, na koho se obrátí.


#11 Selže-li všechno, dej tam kočku

Ještě jedno pravidlo navíc. Nakonec to není nic nového, jen se tomu v internetovém prostředí říká sociální inženýrství. Už v reálném světě je nutné se vyvarovat toho, že zlí lidé mohou vaše dítě dostat na "jé, hele, jaké mám krásné koťátko". V internetovém světě podobné věci fungují také. O to snáz, že fotky koťátek jsou masově a volně dostupné pro kohokoliv. Pamatujte na to. Nikde ničemu nevěřte.

Školáci se na nové sociální síti stávají obětí pedofilů. Rodiče nic netuší

Sociální sítě až od patnácti? Iluze. Jen na nové čínské sociální síti síti Tik Tok jsou tisíce českých školáků okolo devíti let. Děti na tuto síť sdílejí krátká videa, která samy natáčí. Často v nich figurují i jejich obnažená těla, v důsledku toho se tak mohou stát oběťmi kyberšikany nebo cílem pedofilů.

Zdroj: Lukáš Valášek, Radka Hrdinová, 18. 1. 2019 www.idnes.cz

Desetiletá Anna na posteli plné plyšáků nastaví mobilní telefon tak, aby jeho objektiv snímal celé její tělo. Za zvuků svůdné muziky se před ním začne kroutit a u toho si sundává jednotlivé vrstvy oblečení. Patnáctisekundový záznam pak jedním dotykem na displeji odešle na sociální síť zvanou Tik Tok, kterou vlastní čínská firma. Tam je video okamžitě přístupné půl miliardě uživatelů z celého světa. Ať už jsou to její vrstevníci ze třídy, nebo čtyřikrát starší pedofilové.

Čeští rodiče zpravidla o dvojím životě svých dětí nemají ani tušení. Na síti Tik Tok jsou přitom tisíce a tisíce českých školáků. Mezi dospělými je poslední dobou pod palbou síť Facebook. Za neschopnost zabezpečit citlivá osobní data svých uživatelů i filtrovat škodlivý obsah. Jenže Facebook školáky nezajímá. Na mobily si instalují právě aplikaci Tik Tok sloužící k publikování krátkých videí.

Šoupáním prstu po displeji navíc mohou ve stejné aplikaci sledovat nekonečný proud videí od jiných uživatelů, která nefiltruje nikdo. MF DNES našla i videa chlapců, kteří si vzájemně přikládají na hrdla nože i snímky zaměřené na anorexii, sebepoškozování či nabízející návody, jak spáchat sebevraždu.

Přesné počty dětí, které Tik Tok v Česku používají, neexistují. Usuzovat však jde z toho, že české školácké celebrity, které nahrávají videa pod přezdívkami jako Nachty, Mína či Naty, mají i 300 tisíc sledujících. A mnohé děti se jim zpěvem či pohybovými kreacemi snaží vyrovnat. Linky bezpečí však zaznamenávají čím dál tím více případů, kdy to nedopadlo dobře. Třeba proto, že se kvůli nedokonalým pohybům, nadváze či oblečení obratem staly obětí kyberšikany. Nebo cílem pedofilů.

„Na záznamu se často objeví i obnažené části těla dítěte, které přitahují pozornost sexuálních dravců. A právě tato videa mají velmi vysokou návštěvnost a jsou cíleně vyhledávána, sdílena a rozšiřována. Děti se pak stávají vyhledávaným cílem a jsou prostřednictvím Tik Toku oslovovány dospělými uživateli. Následují žádosti o zaslání dalších sexuálně explicitních fotografií,“ konstatoval Kamil Kopecký z projektu E-Bezpečí, který je zaměřený proti kyberkriminalitě.

Například francouzská policie už na konci loňského roku spustila kampaň, v níž varuje, že na Tik Toku mohou číhat sexuální predátoři. Kolik podobných případů už se odehrálo v Česku, ovšem nejde zjistit. „Policie České republiky nevede statistiky týkající se sociálních sítí. Dané jednání je vždy posuzováno jednotlivě a opírá se o paragrafové znění trestního zákoníku,“ konstatovala mluvčí Policejního prezidia Lenka Sikorová.


Děti na sociálních sítích od devíti let

Oficiálně v Česku bez souhlasu rodičů mohou děti sociální sítě používat až od patnácti let. Realita je ale jiná. Na sociálních sítích jsou už devíti- a desetileté děti. Více než půl hodiny denně je online (obvykle přes mobil) 80 procent dětí, zjistil průzkum EU Kids online.

„Na uživatele sítí Tik Tok a dříve Musical.ly narážíme ve školách naprosto pravidelně, převažují mezi nimi dívky ve věku 11 až 14 let,“ říká odborník na kybernetickou bezpečnost Kamil Kopecký z Univerzity Palackého v Olomouci. Kolik dětí má v Česku v mobilu stažený Tik Tok, nikdo neví. Představu o jeho popularitě dává zájem o dětské celebrity, které tato sociální síť u nás vytvořila. Říkají si museři – podle sociální sítě Musical.ly, kterou čínská firma vlastnící Tik Tok zakoupila. Minulý rok v srpnu uživatele Musical.ly automaticky převedla pod Tik Tok.

Jejich fanoušci, z nichž většina ještě chodí do základní školy, například minulý víkend zcela zaplnili obchodní centrum v Teplicích, které bylo součástí speciální tour. A šíleli z jen o pár let starších dětí, které si přezdívají Naty, Mína, Adam či Nachty. Jejich pěvecká či taneční vystoupení vystřídala autogramiáda či focení selfie.


Sex, drogy a sebevraždy

Rodiče dětí, které šílely po svých idolech v Teplicích, často ani nevědí, že něco jako Tik Tok existuje. Nad mobily svých dětí mají čeští rodiče prakticky nulovou kontrolu. „I pokud by věděli, že něco takového jako Tik Tok existuje, pravděpodobně by nevěděli, jak to na jejich mobilu najít,“ říká expert na sociální sítě Daniel Dočekal.

A to je problém. Sociální sítě, které jsou postavené na rychlém a co nejjednodušším sdílení krátkých videí, která tvoří samy děti, povyšují všechna rizika sociálních sítí na vyšší úroveň. Závadného obsahu je podle Kamila Kopeckého na Tik Tok opravdu hodně. „Narazit se dá na sexuálně explicitní videa zachycující velmi malé děti, dospělou pornografii, videa ukazující sebepoškozování, sebevražedné chování nebo nejrůznější výzvy k natáčení nebezpečných situací,“ dodává Kopecký.

V poradně projektu E-Bezpečí se v posledních letech také stále častěji setkávají s případy dětí, které se staly právě v tomto prostředí terčem agresivních útoků a posměchu. „Řešili jsme případ, kdy uživatelé videa z profilu dítěte přeposílali a sdíleli ponižující variace na jeho video,“ říká Kopecký.

I kdyby se podařilo čínského majitele sítě přimět ke stažení videa, dětskému ponížení nemusí být konec. „Videa jsou masivně kopírována ven z této sítě a desetitisíce jich kolují například po YouTube v podobě nejrůznějších kompilací,“ říká Kopecký. Aplikace šíření videí výrazně podporuje – třeba i tím, že je velmi jednoduché.

Problém je i množství času, který uživatelé na sledování videí tráví – celosvětově je to v průměru 52 minut denně. Jde o natolik návykovou zábavu, že to donutilo společnost, která tuto sociální síť vlastní, přidat novou funkci, kterou se doba strávená na Tik Tok omezí. Není to jediná možnost, jak se dají rizika spojená s užíváním snížit, která je zabudovaná přímo v aplikaci. Například je v ní možné omezit přístup cizím lidem k profilu dítěte nebo zamezit tomu, aby aplikace všem na internetu ukazovala, odkud se dítě připojuje. Jenže tato omezení by dítě muselo ve svém profilu samo nastavit, po přihlášení je totiž automaticky otevřený každému, kdo má zájem se dívat.

Základní rada pro rodiče je ale stejná pro Tik Tok i pro Instagram nebo Facebook. Měli by vědět, co dítě na internetu dělá. „Měli by se ptát, co dítě na internetu baví, co se jim nelíbilo. Místo toho se jich cestou ze školy ptají, co měly k obědu,“ podotýká Dočekal. Děti rodičům za jejich snahu vystavují nelichotivé vysvědčení. Podle výzkumu EU Kids Online je jen 28 procent z nich ochotných svěřit se rodičům s tím, že je na internetu potkalo něco nepříjemného.

Tik Tok přitom ale není jedinou sociální sítí, na které české děti „ujíždějí“. Příkladem může být německá aplikace Tellonym, která funguje se sloganem Zjistěte, co o vás chce svět říci. Děti si na ní založí profil, na který může kdokoli anonymně napsat komentář. I to je podle odborníků ideálním podhoubím kyberšikany.


Celý text a rady pro rodiče Jak na TIK TOK najdete ZDE.

Mediální gramotnost je v Česku nízká – pouze čtvrtina dospělé populace v ní dosahuje uspokojivé úrovně

V posledních letech se ve veřejném prostoru hojně skloňovalo téma mediální gramotnosti a mediálního vzdělávání obecně. Výzkumná agentura STEM/MARK se proto ve spolupráci s Českou televizí rozhodla realizovat unikátní plošný průzkum, které mapuje úroveň mediální gramotnosti české populace. Jaká je úroveň mediální gramotnosti v Česku? Které skupiny jsou nejvíce ohrožené? A v jakých oblastech chybí lidem nejčastěji znalosti?

Zdroj: Tisková zpráva STEM/MARK 10. 12. 2018


„Společenská poptávka“ po průzkumu mediální gramotnosti

Průzkum byl realizován během léta tohoto roku ve dvou základních rovinách – deklaratorní a praktické-ověřovací. Byl využit klasický zhruba 40 minutový dotazník, který mapoval znalosti, ale i postoje v jednotlivých oblastech mediální gramotnosti. Mezi zmiňované oblasti patří – technické dovednosti, vlastnictví a kontrola médií, média veřejné služby, znalost mediálních formátů a žánrů, interpretace a hodnocení mediálních sdělení a participace na mediálním obsahu.


Mediální gramotnost v ČR na nízké úrovni – 39 bodů ze 100 možných

Naměřená úroveň mediální gramotnosti v ČR je na hodnotě 39 bodů ze 100. Populace se podle dosaženého skóre dělí do tří úrovnostních kategorií – střední úrovně mediální gramotnosti dosahuje zhruba polovina populace, nízké a vysoké úrovně pak v obou případech čtvrtina.


Nejvíce ohroženi jsou především lidé starší 60 let a osoby s nižším vzděláním

Analýza agentury STEM/MARK ukázala, že úroveň mediální gramotnosti se odlišuje dle jednotlivých sociodemografických skupin. Vysoké úrovně mediální gramotnosti dosahují především muži (31 % z nich), lidé ve věkové kategorii 30–44 let (31 %) a respondenti s vysokoškolským vzděláním (46 %). Naopak nízkou mediální gramotnost vykazují častěji ženy (32 % z nich), osoby starší 60 let (36 %) a ti, kteří nemají maturitu (38 %).

„Z našeho průzkumu se ukázalo, že klíčovým znakem je především úroveň vzdělání, kdy mezi lidmi s nižším a vyšším vzděláním byla nejvyšší úrovnostní propast. Velice efektivním ukazatelem je i ekonomická aktivita, která potvrdila, že úroveň mediální gramotnosti nemusí být nutně dána časem stráveným konzumací médií, ale souvisí spíše s jejich kritickou reflexí.“ interpretuje výsledky průzkumu Jan Burianec ze společnosti STEM/MARK.

Úroveň naměřené mediální gramotnosti potvrdilo i subjektivní hodnocení samotnými respondenty. Ačkoliv část jedinců měla tendenci se v některých případech přeceňovat či dokonce podceňovat, tak u většiny lidí, míra jejich přemýšlení o médicích a znalosti médií korespondovala s naměřenými hodnotami.

„Určité odchylky jsme očekávali, jedná se o klasický příklad kognitivního zkreslení. V praxi to znamená, že například lidé s nízkými kompetencemi v dané oblasti dosahují nízkého výkonu, avšak mají naopak tendenci výrazně přeceňovat dosažený výsledek při srovnání s ostatními.“ Dodává Jan Burianec ze společnosti STEM/MARK.


Vysoká úroveň technických dovedností, ale nízká schopnost interpretace

Průzkum agentury STEM/MARK identifikoval i odlišné znalosti v jednotlivých oblastech. Nejlepšího skóre lidé dosahovali v technických dovednostech, které byly zjišťovány u televize a internetu. Na internetu byl um respondentů ověřován prostřednictvím praktických úkolů v prohlížeči. V přijatelné úrovni se lidé vyznají v médiích veřejné služby a také v mediálních formátech. U mediálních formátů byl problém především se znalostí některých pojmů (např. nová média či perex) a odlišením zpravodajství od publicistiky.

Oblasti, které zaslouží více pozornosti (nízká znalost), jsou hodnocení komunikačních záměrů (tedy schopnost sdělení interpretovat) a povědomí o vlastnictví a kontrole médií. Problematická byla především neznalost konkrétních mediálních vlastníků či šíře portfolia mediálních domů. Tyto dvě slabší oblasti navíc potvrdily závislost v tom, že lidé, kteří znají zákulisí (majitelské vazby) médií, se zároveň častěji vyznají v komunikačních záměrech a naopak.

„Klíčovou oblastí po diskuzích s odborníky a inspirace ze zahraničí pro nás byla schopnost intepretace mediálních sdělení. Dobře to ilustruje aktuální téma takzvaných fake-news, které jsme sledovali ve třech úrovních. Jestli lidé znají tento pojem, zda dokážou fake-news rozeznat a jak to konkrétně činí. Ve finále se ukázalo, že rozeznat falešné zprávy dokáže pouze čtvrtina populace.“ Doplňuje Jan Burianec.

Kolorit oblastí doplňovala poslední a zároveň nejslabší oblast, kterou byla vlastní aktivita při tvorbě mediálního obsahu. Za „aktivní uživatele“ médií se považují především uživatelé sociálních sítí, kteří kromě příspěvků na Facebooku také spravují webové stránky, píší blogy a sdílejí videa či fotky. I tak je výsledek nízký, kdy pouze čtvrtina populace se považuje za aktivní uživatele médií. Vše to podtrhuje zjištění, že jen třetina lidí je přesvědčená, že mediální prostor v ČR je dostatečně otevřený pro jejich zpětnou vazbu.

Odlišnosti v jednotlivých testovaných oblastech se projevily také mezi mladší a starší generací. Lidé starší 50 let vykazovali větší míru znalosti médií veřejné služby a o něco vyšší znalost mediálních formátů a žánrů. Jejich slabší stránky jsou častěji technické dovednosti a interpretace sdělení.


Konzumenti veřejnoprávních médií si stojí lépe než ostatní

Dotazování mapovalo také konzumaci a důvěru k nejrůznějším médiatypům. Pozitivní výsledek dosáhli především konzumenti veřejnoprávních médií, což může předurčovat důležitou úlohu médií veřejné služby ve společnosti. Samotné sledování televize však nestačí. Z průzkumu se ukázalo, že mediálně nejzdatnější je skupina lidí, kteří kombinují informace z více mediatypů a nespoléhají se pouze na jedno médium.

„V samotném závěru průzkumu nás zajímala i zpětná vazba samotných respondentů. Ptali jsme se jich například na to, čím by měl být charakteristický mediálně gramotný člověk nebo, kdo by se měl věnovat osvětě mediálního vzdělávání. Mediálně gramotný člověk je podle nich ten, kdo si dokáže ověřit informace, má přehled a rozumí médiím. Tématu mediální gramotnosti a vzdělávání by se podle respondentů měly věnovat instituce a organizace napříč společností. To naznačuje její vnímanou komplexnost a šíři.“ Uzavírá vhled do průzkumu Jan Burianec ze společnosti STEM/MARK.


Výzkumů agentury STEM/MARK pro Českou televizi uskutečněných kombinací osobního (CAPI) a online dotazováním (CAWI) se zúčastnilo 1561 respondentů (v květnové deklaratorní fázi) a 244 (v červnové praktické-ověřovací fázi) respondentů z české populace starší 15 let. Vzorek je reprezentativní z hlediska kvótního výběru dle pohlaví, věku, vzdělání, velikosti místa bydliště a regionu. Sběr dat probíhal během května a června 2018.

Líný učitel 2. Jak učí Líný učitel aneb Cesta pedagogického hrdiny

Kdo by neznal Líného učitele. Takto nazvaná kniha Roberta Čapka s podtitulem "Jak učit dobře a efektivně" vtrhla na český trh jako velká voda, okamžitě vzbudila diskusi a získala řadu fanoušků. Proto máme v Nakladatelství Raabe radost, že můžeme potěšit čtenáře pokračováním tohoto bestselleru.

Zdroj: www.raabe.cz/aktuality

Robert Čapek v něm pokračuje svým osobitým stylem v popisování nešvarů v českém školství a zábavně a čtivě ukazuje, že každý učitel může být učitelem Líným – učitelem, který dělá svou práci dobře, s láskou, a s minimální námahou. Přečtěte si ochutnávku z druhého dílu!


Cesta pedagogického hrdiny

Do školy přicházejí noví učitelé, z pedagogických fakult i odjinud. Někteří ale neznamenají přísun nových nápadů, nemají v hlavě moderní pedagogické myšlenky. Moc dobře připraveni totiž nejsou. Jak by také mohli být, kvalita jejich přípravy nikoho nezajímá. Jejich pedagogové, akademičtí pracovníci, mají dost starostí se získáváním vědeckých bodů za formalistické a nesmyslné texty, které se snaží protlačit do odborných časopisů. Někteří noví učitelé se na školách snaží, ale až příliš často nevědí jak. Jiní zase jsou tak velmi zasaženi vtiskem bídné pedagogiky svých školních let, že se z toho sami nevyhrabou. Stačí pak nějaký nekompetentní kolega v kabinetu, a mladý kolega je ztracen.


Ukázka z praxe

Ve škole, kde jsem donedávna měl své povinnosti jako školní psycholog, jsem se na přání paní ředitelky tak trochu zabýval i didaktickým mentoringem. Měl jsem svou pozornost zaměřit na nejmladší členy sboru a poradit jim. Takový byl plán. Navštívil jsem například několik hodin mladé kolegyně, učitelky přírodopisu a fyziky. Bylo to strašné. Všechny hodiny byly od první do poslední minuty jen výklad. Mladá učitelka neměla bohužel ani tušení, jak zvládnout děti ve třídě. Každý si dělal, co chtěl, tedy kromě paní učitelky, která by asi nejraději dělala cokoliv jiného někde hodně daleko. Byla to naprostá katastrofa, degradace pedagoga a profesní selhání v jednom.

Šel jsem za učitelkou a řekl, že takhle to dál nejde. Ona sama brzy vyhoří, práce se jí znechutí a žáci za několik měsíců začnou vytrhávat parkety, pálit je v odpadkových koších a místo práce ve třídě rapovat. Dohodl jsem se s ní, že příští hodinu budeme mít společně a trochu jí ukážu, jak na to.


Jak si počíná Líný učitel?

Ve třídě hned začínám jako správný Líný učitel. Rozdělím žáky do skupin a zadávám první úkol: „Otevřete si stranu 14 a přečtěte si tam, co je to difuze. Ten, kdo to pochopí, pak pomůže s pochopením jevu těm ostatním. Vysvětlí jim to, poradí.“ Po této první fázi vzájemného učení následovala další: „Teď vytvořte výukový plakát, kde jev difuze vysvětlíte obrázkem a stručným textem. Ale pozor, jedničku si zaslouží pouze ta skupina, která vytvoří plakát tak, že z něj vše pochopí i páťáci. Ano, doneseme plakáty o třídu níž a pak se uvidí, kdo to zvládl zpracovat dostatečně názorně!“ Třída se dává do práce. Učitelku vysílám, aby chodila od skupiny ke skupině a chválila. Při tomto posilování se kolegyni podařilo to, co jsem předtím při jejích hodinách neviděl ani jednou – usmívala se. Skupiny většinou kreslily ten nejpraktičtější příklad difuze z jejich okolí, sifonovou láhev nebo její moderní variantu Sodastream.

Když skupinová práce na výukovém plakátu skončila, měl jsem pro žáky další úkol. „Vážení, určitě uznáte, že nemůžeme páťákům poslat jen tak něco. Mělo by to mít takovou kvalitu, pod kterou se jako slavná 6. A můžete podepsat. Takže každá skupina postupně svoji práci představí a všichni pak budou hlasovat, zda si zaslouží být naším učebním vyslancem mladším kamarádům.“ Po každé prezentaci žáci zvedali ruce na znamení, že plakátu udělují razítko „made in 6. A“. Už předtím jsem zjistil, že všechny týmy vytvořily pěkné plakáty, takže účel této hodnoticí aktivity byl primárně teambuildingový. Když se žáci vzájemně chválí (a les rukou je masivní pochvala), zlepšuje to atmosféru ve třídě, a v dlouhodobém horizontu i třídní klima.

Hodina však ještě u konce nebyla. V posledních minutách měli žáci za úkol zvednutím prstů naznačit, kolik „zlaťáků“ jsme si s paní učitelkou zasloužili. Někteří žáci při tomto hodnocení učitele zvedali i obě ruce, udělovali tedy dvojnásobné maximum, a je jen škoda, že to nemám v opravdovém zlatě. Všichni žáci byli nadšení a příjemně překvapení, pracovali s chutí a s radostí se dělili o výsledky své práce s ostatními. Všichni rychle a hned věděli, co od nich práce vyžaduje. Spokojený s ukázkou práce ve stylu Líného učitele jsem se obrátil na kolegyni. S pečlivě skrývanou hrdostí a spokojeností jsem se jí zeptal: „Co na to říkáte?“ Odpověděla zamyšleně: „V příští hodině jim budu muset tu difuzi vysvětlit.“

Mladá kolegyně nemá přístup Líného učitele a také nejde cestou pedagogického hrdiny. Nemá ani potuchy o tom, jak vypadají světy dobré edukace, jak může vypadat vztah mezi učitelem a žáky, jak lze učit s radostí a láskou. S největší pravděpodobností se z ní stane vyhořelá, třídu nezvládající „úča“, která si bude svou autoritu vynucovat tresty a pětkami.


Co chce Líný učitel?

Nikdo z moderních pedagogů, tím méně jakýkoliv Líný učitel, nechce ničit naše školství. To, co chceme, je úplný opak. Toužíme ho mít kvalitní. Lépe se pak bude pracovat nám, učitelům, a hlavně našim žákům. Naše školství ale kvalitní zdaleka není. Tohle naše úsilí však také znamená, že se na cestě střetneme s těmi, jimž staré pořádky vyhovují. Třeba i lenochům, školometům, vyhořelým, apatickým, nekompetentním a lhostejným kolegům. Můžeme mít za jeden z cílů, že práce nás i naše žáky musí bavit, ale kolik učitelů přemýšlí tímto způsobem? Radost z vyučování bohužel nemá v české státní škole každý. Dokonce je to velmi vzácná emoce, která obecně při práci ve třídě chybí. Ale proč? Vždyť pokud chce učitel upevnit dobrý vztah žáka ke svému předmětu, bez pozitivní emoce to prostě nejde.

Učitelé, stejně jako všichni vysokoškolští odborníci, se musí stále vzdělávat ve svých oborech, zejména v pedagogice i didaktice, a také v psychologii, zejména pedagogické, ale i vývojové nebo sociální. Jedině tak budeme moci pracovat jako ten, kým by měl učitel být – expert na vzdělávání. Jako takoví budeme moci nejen kvalitněji učit, ale i diagnostikovat nebo pomáhat žákům i jejich rodičům.


Text pochází z publikace Líný učitel: Cesta pedagogického hrdiny, autorem je Robert Čapek. Text byl pro účely článku zkrácen.

Učitel naživo: Je to tady! Startujeme!

Pěkný den z Učitele naživo, máme obrovskou radost, protože právě otevíráme 4. ročník akreditovaného výcviku pro všechny lidi, kteří se chtějí stát učiteli.

Ondra, Tom, Katka, Josef a Terka už ten krok udělali, teď se k nim můžete přidat i vy. Inspirujte se jejich příběhy a podívejte se, co o výcviku Učitel naživo říkají ve videu.

Výcvik je určen absolventům nepedagogických oborů vysokých škol, kteří chtějí učit děti na druhém stupni základní školy nebo na střední škole. Absolvováním programu studenti získávají Osvědčení o učitelské způsobilosti – takzvané pedagogické minimum.

Získáte sebevědomí učit díky rozsáhlé praxi a sdílení zkušeností v naší rostoucí komunitě zapálených.
O výcviku Učitel naživo: https://www.ucitelnazivo.cz/o-programu

Podejte přihlášku do 28. února 2019 na www.ucitelnazivo.cz/prihlaska

Zvýhodněná cena při podání přihlášky do 10. února 2019.

Poznejte nás naživo! Přijďte zažít ochutnávku výcviku.

Osobnímu setkání se nic nevyrovná. Zažijte ukázku práce našich lektorů na vlastní kůži. Popovídejte si se zástupci týmu, studentů, absolventů i provázejících učitelů. Zeptejte se nás na co chcete na jedné z ochutnávek Učitele naživo. Více o ochutnávkách tady.

Stačí si vybrat jeden z termínů:
– úterý 5. února od 18:00 do 20:00 ve Skautském institutu v Praze
– čtvrtek 14. února od 18:00 do 20:00, ZŠ Boleslavova 250/1, Praha 4
– středa 20. února od 18:00 do 20:00, ZŠ Boleslavova 250/1, Praha 4

Těšíme se na setkání s vámi!

Registrujte se na akci ZDE.


Finsko naživo

Jak to s tím Finskem doopravdy je? Letěli jsme se předsvědčit na vlastní oči! V druhé půlce ledna jsme odlétli my, naši studenti, provázející učitelé a zástupci partnerských univerzit učit se od těch, kteří mají jedno z nejvyspělejších školství.

Navštívili jsme region Tuusula a v něm 6 škol, regionální odbor školství a zažili jsme den aktivního tréninku s finskými učiteli. Jelo nás celkem 53.

Věděli jste, že…?
– finský vzdělávací systém se snaží garantovat stejně kvalitní bezplatné vzdělávání ve všech školách a pro všechny
– 70 % dětí se speciálními potřebami je integrovaných do běžných škol
– na konci základní školy mají ve Finsku extra ročník pro ty, kteří propadnou
– o učitelskou profesi je tu velký zájem – na studium učitelství berou každého desátého.

Staňte se studentem programu Učitel naživo a na příští exkurzi už můžete jet s námi! :-)

Přihláška do programu Učitel naživo: https://www.ucitelnazivo.cz/prihlaska

Kterak Audit 2018 nahlíží problémy kolem učitelů

24. 1. 2019 byl představen Audit vzdělávacího systému v ČR: rizika a příležitosti (2018) zpracovaný za účasti významných oponentů ve společnosti EDUin. Zajímalo nás, jak nahlíží na problematiku učitelů, a provedli jsme výtah bodů, které se učitelů týkají. Příliš optimisticky to nedopadlo.

Zdroj: EDUin – audit vzdělávacího systému v ČR: rizika a příležitosti (2018)


Souhrn událostí 2018 a důležitých témat roku 2018

…Ministr si uvědomuje „potřebu urgentně řešit problém stárnoucí učitelské populace, její nedostatečné reprodukce i stávajícího profilu absolventa učitelství“ (str. 1)

…Vláda se zavázala zvýšit platy učitelů, což je jediný měřitelný závazek v jejím programovém prohlášení (v souvislosti se vzděláváním). Tento závazek má být naplňován během celého volebního období, nicméně s posunem sestavení vlády s důvěrou a s dalším odsunutím chystaného navýšení na rok 2019 (o 4 měsíce proti původnímu plánu) je otázka, zda je reálné, aby vláda závazek navýšení na 150 % stavu v roce 2017 skutečně naplnila.

K posunu navýšení platů učitelů: https://zpravy.idnes.cz/platy-ucitele-ministerstvo-skolstvi-zvyseni-f4z-/domaci.aspx?c=A181126_142659_domaci_brzy. Jiří Hlavenka poznamenává: “Úskalí tohoto dobře znějícího plánu spočívá v tom, že pokud bude pokračovat růst průměrných mezd letošním tempem, a pokud se udrží růst ekonomiky, pravděpodobně budou učitelé v cílovém roce 2021 i při tomto navýšení stále jen někde poblíž průměrné mzdy.”

MŠMT zároveň, v souvislosti s kriticky rostoucím nedostatkem učitelů, připravilo a předložilo novelu zákona o pedagogických pracovnících, která předpokládá snadnější zaměstnávání VŠ absolventů bez pedagogického vzdělávání (více níže). (str. 3)

…Výroční zpráva ČŠI: Ředitelé základních škol se dle závěrů příliš často věnují ekonomické, nikoliv pedagogické stránce řízení. Zpráva konstatuje též zhoršující se kvalitu pedagogů, přetrvávající frontální styl výuky, nedostatečnou práci s hodnocením, omezenou míru individualizace vzdělávání. Velmi podobné poznatky přináší ČŠI o stavu vzdělávání na středních školách. K tomu přistupuje významný rozdíl v kvalitě jednotlivých typů SŠ. Samotný poměr pozitivních a negativních zjištění je zejména u základních a středních škol výrazně vychýlen k záporné části.32, 35

Tomáš Bouda dodává: “Zhoršení v oblasti pedagogického řízení školy, vedení pedagogických pracovníků jak na úrovni vedení škol, tak na úrovni metodických orgánů, a to na všech druzích škol.”

Radko Sáblík: Dalším klíčovým faktorem jsou učitelé, kteří se liší nejen mezi školami, ale i přímo v jednotlivých sborech a konkrétních předmětových komisích. Významným faktorem je i „chemie“ třídních kolektivů, záleží na jejich složení a na tom, zda se v nich vytvoří motivační či nemotivační prostředí. Z důvodů výše napsaných považuji za velmi obtížné účinně centrálně řídit školství jako takové. Cílem řízení školství by mělo být vytvořit co nejlepší a co nejméně byrokratické podmínky pro chod škol jako institucí, pro ředitele a učitele, neboť přes sebelepší záměry a sebelepší koncepty bude vždy nakonec záležet na řediteli školy (pokrokový, konzervativní, kreativní atd.) a na učitelích (chápou změny ve společnosti, mají přirozenou autoritu, míra vyhořelosti atd.). Pokud ti, co mají různé reformy, různé strategie atd. uplatňovat v praxi, nebudou o potřebě změn vnitřně přesvědčeni, nic se v konkrétních školách nezmění. Za klíčovou proto chápu především osvětu, a to vyjádřenou cíleným a srozumitelným způsobem (jazykem) v několika rovinách (rozsahově přijatelných cílených variantách), tedy ředitelé a učitelé, rodiče žáků a studentů, žáci a studenti. Je nutné hledat způsoby, jak zmíněné sociální skupiny oslovit, jak jim vysvětlit potřebnost změn a jak u nich vyvolat vnitřní motivaci věci měnit pro potřeby společnosti ve 21. století.” (str. 8)

…V roce 2019 půjde hodně o to, zda vláda naplní slibovanou podporu učitelů. Platy učitelů se mají do roku 2021 zvýšit na 150 % jejich průměru z roku 2017 v roce 2021. Audit vřele doporučuje, aby vláda tento jednoznačný a měřitelný slib naplnila, jelikož v opačném případě může dojít k prohloubení už tak významné nedůvěry učitelů v politické řízení systému. V tom případě je ovšem nutné dostat peníze do rozpočtu. Ve střednědobém výhledu takové prostředky nejsou. (str. 9)

Daniel Münich dodává: “Ovšem ještě důležitější je, aby po dekádách planých slibů závazek státu ohledně výrazně vyšších relativních platů učitelů měl věrohodnost dlouhodobosti a udržitelnosti. To je totiž klíčové, aby se zvýšil zájem o učitelskou profesi mezi mladou generací a na profesi se začali připravovat nejdisponovanější a nejmotivovanější adepti. Zatímco výraznější navyšování učitelských platů v posledních dvou letech je třeba kvitovat, na nízké dlouhodobé věrohodnosti vyšších platů učitelů se nepracovalo, takže prostředky v řádu desítek miliard nebyly zahrnuty do výhledu státního rozpočty na roky 2020 a 2021.”


Významné události ovlivňující změny ve vzdělávacím systému 2018


+/- Nová vláda, nový ministr a vnitřní rozpory národní vzdělávací politiky

…Ministr školství je ve své funkci vázán naplňováním vládního programového prohlášení. Jeho ústředním bodem je zvýšení platů učitelů na 150 % jejich průměrné výše v roce 2017 (do roku 2021). Jde o jediný měřitelný závazek. Jeho naplnění může zkomplikovat fakt, že k reálnému navýšení (o 10 % na fixní část mezd a 5 % nenárokovatelné části) dojde až v roce 2019. 39 V následujících dvou letech bude muset vláda navyšovat rychlejším tempem. (str. 12)

Zpráva ČTK o schválení navýšení platů učitelům v rozpočtu ČR pro rok 2019: https://www.ceskenoviny.cz/zpravy/vlada-schvalila-rozpocet-na-2019-stoupnou-duchody-i-platy-videozaznam/1664398.

Jiří Hlavenka upozorňuje: “Dle mého názoru to je falešně konstruovaný závazek, který de facto vůbec nemusí znamenat navýšení mezd učitelů vůči průměrným mzdám v cílovém roce 2021.”


+/- Platy učitelů: Pochybnosti, zda vláda splní závazek a jaký vlastně bude efekt

Stanislav Štech dodává: “Chápu pochybnosti, ale tady bych přece jen za rok 2018 dal jen jedno mínus.Je to tak 50 na 50. Navýšení rok 2018 prošlo, na rok 2019 vybojováno. To, že se nezakotvilo další navyšování už teď ve výhledech je sice mínus, ale dá se to ještě napravit, včetně korekce vzhledem ke zvyšování platů v ostatních sférách.”

…Vláda Andreje Babiše ve svém programovém prohlášení uvádí, že platy učitelů v regionálním školství stoupnou do roku 2021 na úroveň 150 % jejich průměru v roce 2017. Ministr Robert Plaga skutečně prosadil zvýšení platů o 10 % v rámci tarifní složky platu a dalších 5 % jako nenárokovatelnou část. Zvýšení vešlo v účinnost se začátkem roku 2019 (vše viz souhrn).

Samotný fakt posunutí slíbeného postupného navyšování platů do dalšího rozpočtového období klade před vládu úkol navýšit průměrné platy v dalších dvou letech o 35 % hodnoty z volebního roku.

Rozpaky přitom vzbudil střednědobý výhled státního rozpočtu ČR, v němž celkové navýšení výdajů z národních zdrojů neukazuje na navýšení, které by odpovídalo slibu z vládního prohlášení. Celkové plánované výdaje v kapitole školství jsou v letech 2020 a 2021 nižší než v roce 2019, rozdíl mezi lety 2020 a 2021 je zhruba pouze 750 milionů korun. Zbylých 35 % by však představovalo navýšení o zhruba 18 miliard korun. (str. 14)

Střednědobý výhled státního rozpočtu na roky 2020 a 2021, tab. č. 2: https://www.mfcr.cz/assets/cs/media/Navrh_2019_Strednedoby-vyhled-statniho-rozpoctu-Ceske-republiky-na-leta-2020-a-2021.pdf.

Jiří Nantl dodává: “Není-li částka zahrnuta ve střednědobém výhledu, pak vláda s takovým výdajem úředně nepočítá.”

Z neoficiálních informací z ministerstva školství vyplývá, že střednědobý výhled ministerstva financí prostředky na navýšení platů nezahrnuje, nicméně že vláda s nimi počítá. Pokud vláda slib nesplní, lze očekávat další prohloubení nedůvěry učitelů příslib narovnání jednoho z nejhorších rozdílů v platech vysokoškolsky vzdělaných lidí v rámci OECD.

Studie think-tanku IDEA z roku 2018 zabývající se platy učitelů v ČR: https://idea.cerge-ei.cz/files/IDEA_Studie_5_2018_Vyssi_platy_ucitelu/files/downloads/IDEA_Studie_5_2018_%20Vyssi_platy_ucitelu.pdf
I pokud ale vláda platy učitelů skutečně navýší ve slíbeném objemu, zůstává otázkou, jak míní česká vzdělávací politika využít “momentum” ke zvýšení kvality učitelů v českých školách. Jak upozorňuje národní zpráva Education at a Glance 2018 (viz souhrn) v souvislosti s nízkými platy učitelů i ředitelů, pedagogická populace stárne a atraktivita tohoto povolání je nízká. Dalším problémem je převažující “tradiční” způsob vzdělávání, uplatňovaný učiteli napříč základními i středními školami, jenž zahrnuje frontální výuku, nízkou míru individualizace, nedostatečný či kontraproduktivní využití hodnocení výsledků vzdělávání. Na řadu těchto problémů upozorňuje ve výroční zprávě ČŠI (viz souhrn). Bez koordinované snahy o změnu pregraduální přípravy učitelů, jejich celoživotního vzdělávání v souladu se strategickými cíli vzdělávacího systému, ale také s revizí kurikula či redesignem vstupních a výstupních zkoušek systému (výstup ze ZŠ, přijímací zkoušky na SŠ a maturita) nelze očekávat, že samotné navýšení platů učitelů způsobí pozitivní změnu. (str. 14–15)


… +/- Navrhované otevření pedagogické profese neřeší problém stárnutí učitelů a jejich faktického nedostatku

Jiří Nantl dodává: “Obecně k celé problematice: V diskusích zaniká, že zákon o pedagogických pracovnících představuje zcela unikátní podobu regulované profese, která nemá centrálního regulátora s registrem oprávněných vykonavatelů profese. Zákon sice stanovuje (odkazem na typ studia, což je také problematické) na vysokoškolské studijní programy, avšak posuzování splnění kvalifikace se odehrává decentralizovaně, není žádný přehled MŠMT o tom, kdo je vlastně oprávněný učitel. Primárně je tohle nutno změnit a zavést normální mechanismy známé u jiných regulovaných povolání, pak by se daleko lépe řešily i dílčí otázky typu např. jak umožnit vstup do profese jinou než tradiční dráhou.”

Už během působení ministrů Kateřiny Valachové a Stanislava Štecha byl zpracován návrh novely zákona o pedagogických pracovnících53, který by uvolnil kvalifikační kritéria pro část učitelů na středních školách, konkrétně pro učitele odborného výcviku (mistry), jichž je na odborných školách akutní nedostatek, respektive jejich úroveň je s ohledem na malý zájem o tuto profesi pochybná.

Komentář EDUin k návrhu novely z poloviny roku 2018: http://www.ceskaskola.cz/2018/06/eduin-k-novele-zakona-o-pedagogickych.html.

Během kulatého stolu SKAV a EDUin na téma nedostatku učitelů v regionálním školství (18. 10. 2018), jehož se účastnili zástupci MŠMT, jednoznačně vyplynulo, že ředitelé základních i různých typů středních škol pociťují významný nedostatek učitelů. Zástupci ministerstva Klára Bezděkové a Petr Bannert v pozic ředitelů odborů základního a středního školství potvrdili, že si ministerstvo uvědomuje problém samotný i jeho narůstající urgenci. Poněkud překvapivě však ministerstvo plánuje teprve realizovat analýzu stavu, byť problém s nedostatkem učitelů je podle zpráv ze škol a regionů patrný již několik let. Situaci ředitelů zkomplikovala novela zákona přijatá za působení ministra Marcela Chládka 2014), jež stanovila povinnost, aby učitelé disponovali učitelským vzděláním vysokoškolského charakteru (s drobnými výjimkami).

Záznam diskuse: https://youtu.be/ieVFq-6_hR0

Článek shrnující výjimky z novely: https://www.idnes.cz/zpravy/domaci/vzdelavani-kvalifikace-ucitele-pedagogove-chladek-senat-skola.A140827_111036_domaci_hv

Tomáš Bouda dodává: “Podstatnější je ukončení desetileté legislativní výjimky k 1. 1.2015; novelizace ministra Chládka dopad mírně zmírnila.”

Ministerstvo školství přitom disponuje statistikami, jež ukazují míru stárnutí učitelů na základních a středních školách v posledních letech, stejně jako nízký přírůstek učitelů v mladším a mladším středním věku. (str. 16)

Statistiky z roku 2017: http://www.msmt.cz/vzdelavani/skolstvi-v-cr/statistika-skolstvi/genderova-problematika-zamestnancu-ve-skolstvi

Arnošt Veselý dodává: “MŠMT nedisponuje přesnými statistikami. Informace o učitelích přebírá od Ministerstva financí. Potřebovali bychom ale znát přesnou míru aprobací v předmětech, které učitelé aktuálně vyučují, a to včetně regionálního členění.”

Stanislav Štech dodává: “Nedisponuje "přesnými" statistikami, ale v minulosti si analýzu provádělo (2017). Nezveřejnilo ji, protože data byla nejen proměnlivá, ale taky nejistá.”

Ondřej Neumajer dodává: “Absence aktuálních dat o učitelích, kterou měl řešit ministerstvem avizovaný, ale nerealizovaný registr učitelů, je značný problém. Koncem roku 2018 iniciovalo MŠMT šetření ke stavu učitelů v regionálním školství. Jistým problémem je skutečnost, že tato data budou aktuální pouze k danému termínu sběru, nejedná se tedy o systémový nástroj vzdělávací politiky, jako spíše o první pomoc.

Tomáš Bouda dodává: “Výroční zpráva ČŠI 17/18: nepříznivá věková struktura stagnuje, zvyšuje se věk a délka praxe ředitelů.”

MŠMT na konci roku 2018 předložilo vládě progresivnější novelu zákona o pedagogických pracovnících, než jaká byla předložena v polovině roku 2018.57 Tato novela, pokud projde schválením umožní ředitelům základních a středních škol přijmout absolventy nepedagogického magisterského programu VŠ (k výkonu povolání učitele 2. stupně ZŠ a SŠ) a po dobu tří let považovat jeho kvalifikaci za dostatečnou. Zákon předpokládá, že během působení si takový učitel pedagogickou kvalifikaci doplní.

Jiří Němec dodává: “Novelou zákona je učitelská profese označena jako regulovaná. MŠMT na jedné straně striktně reguluje přípravu budoucích učitelů (co do počtu hodin praxe, ped.-psych. předmětů apod.) prostřednictvím Rámcových požadavků – dostupné zde: http://www.msmt.cz/vzdelavani/dalsi-vzdelavani/ramcove-pozadavky-na-studijni-programy-jejichz-absolvovanim, na straně druhé připravovanou novelou zákona tyto požadavky zcela popírá. Vytváří tak nerovné podmínky v přípravě budoucích učitelů. Zároveň ani danou novelou neříká, jakou podobu by mělo mít ono CŽV vzdělávání, kterým by si měl daný učitel v horizontu 3 let doplnit vzdělání a kým by mělo být garantováno.”

Stanislav Štech dodává: “To považuji nikoli za progresivní, ale za děs. Včetně té možnosti ředitelů si vybírat i mezi nekvalifikovanými. Např. Finsko řeší problém s příliš velkou ředitelskou autonomií právě ve výběru kantorů (pouze mezi kvalifikovanými), protože se rozevírají nůžky mezi kvalitou škol na severu a v regionech s menšinami a škol v centrech. A proč by si tito pedagogicky nekvalifikovaní měli vzdělání doplnit během tří let, když už se 2x muselo prodlužovat lhůta na doplnění a nestačilo leckdy ani 10 let?”

Toto řešení je však pouhou snahou odvrátit kolaps, který hrozil, pokud by ředitelé škol byli nadále vázáni stávající podobou zákonných kritérií. Miroslav Hřebecký k tomu pro Českou školu na dotaz, zda může novela řešit stávající problém, uvádí: “Bohužel nemůže. Systém projevuje známky agónie a mnozí ředitelé si už připadají podobně. Dokud se zásadně nezlepší financování a platové poměry, bude to při zaměstnávání nových lidí ve školství stálé improvizování bez budoucnosti.” (str. 16)

Vyjádření Mirka Hřebeckého pro Českou školu: http://www.ceskaskola.cz/2019/01/miroslav-hrebecky-k-novele-zakona-o.html

Tomáš Bouda dodává: “Nejen financování, ale také systém přípravy a podpory pedagogů zejména na počátku jejich profesní kariéry. Připravená novelizace zákona o pedagogických pracovnících by mohla situaci ještě zhoršit, protože zvýšením počtu nekvalifikovaných a neaprobovaných učitelů se sníží krizové napětí a tím se mohou oddálit nutná výše zmíněná systémová opatření. Ale k tomu zřejmě nedojde, protože oddálený a modifikovaný požadavek kvalifikovanosti neodstraní hlavní důvody nezájmu o učitelské povolání. Upozorňuji také na konstatování ve zprávách ČŠI: …V používání různých metod a v aktivizaci žáků dosahují nekvalifikovaní a neaprobovaní horších hodnot (VZ 17/18) … Ve zprávě "Srovnání vybraných znaků méně úspěšných a velmi úspěšných tříd" přisuzuje ČŠI kvalifikovanosti významný znak úspěšnosti. Proto raději zajišťovat nástupy do praxe kvalifikovaných pedagogů, bránit jejich odchodů a motivovat je k návratu do školství.”


Klíčová témata pro rok 2019


Naplní vláda slibovanou podporu učitelů? (str. 35)

Vláda Andreje Babiš přislíbila zvýšit platy učitelů, nicméně v rozpočtovém výhledu na roky 2020 a 2021 se tento slib nepromítá. Zároveň – pod tlakem rostoucího nedostatku kvalifikovaných učitelů (těch, kteří splňují požadavky dané dosud platným zákonem o pedagogických pracovnících) – MŠMT předkládá novelu umožňující ředitelům přijímat VŠ vzdělané bez pedagogického vzdělání na dobu 3 let (viz výše).

Bude vysoce důležité, zda vláda dokáže přesvědčit učitele a odbornou veřejnost o tom, že své sliby myslí vážně, tedy že primárně naplní cíl zvýšení platů a sekundárně zároveň provede potřebné kroky k tomu přitáhnout k učitelství jak uchazeče rozhodující se o budoucím studiu na VŠ, tak případné kandidáty na pracovním trhu, kteří budou ochotni ke své odborné kvalifikaci doplnit pedagogické studium. Součástí takové vládní (ministerské) iniciativy by měla být i reforma doplňkového pedagogického studia, respektive umožnění těm, kdo vstoupí do učitelské profese, prokázat jejich pedagogické dovednosti atestací (během tříletého období stanoveného novelou zákona o pedagogických pracovnících).

K tomu dodává bývalý ministr školství Stanislav Štech: “Vzhledem k nedostatku učitelů, malému počtu nastupujících a k rostoucím odchodům z profese je rok 2019 kritický. Tento problém je však krajově asymetricky rozložen, týká se jen některých aprobací a je vzhledem k demografické křivce a zvyšování platů učitelů dočasný. MŠMT by proto mělo spolupráci s kraji připravit strategii bonusů a incentiv pro atrahování a udržení kvalifikovaných a aprobovaných učitelů ve všech regionech ČR." Jana Straková se v souvislosti s tématem podotýká: “Kvalita učitelů a kvalita ředitelů jsou klíčová témata do té doby, dokud nerezignujeme na tradiční školu.”

Dlouhodobý závazek podpory učitelské profese by měl být stvrzen v připravované strategii 2030.

Radko Sáblík dodává: “Mnozí se mylně domnívají, že vše vyřeší pouhé plošné zvyšování platů učitelů. Není sporu o tom, že učitelé jsou placeni mizerně, ale jen peníze tento stav nezmění. Pokud některým současným učitelům zvednu plat dvojnásobně, což se jistě nestane, ani poté nijak nezmění svůj styl učení, pouze si budou odnášet dvojnásobnou mzdu. Vyměnit je také nepůjde tak snadno, i kdyby náhodou byli přilákáni vyššími platy aktivitami hýřící učitelé, neboť současný zákoník práce chrání především podprůměrné a průměrné zaměstnance, neboť nadprůměrné si žádný šéf při smyslech nevyhodí. Ředitel v současnosti nemá jak tlačit na kvalitu výuky či na zavádění moderních prvků do výuky, i kdyby chtěl, což často ani sám ze svého přesvědčení nechce. V současnosti je ředitel rád, že alespoň někdo žáky či studenty učí, a pokud by byl náročnější, učitel nezmění svůj styl, ale přejde na jinou školu, kde bude mít svatý pokoj a klid na zaběhnutý styl práce.” V další poznámce Radko Sáblík navrhuje: “Považuji za důležité propojení vysokých, středních a základních škol, aby například jednou z povinností vysokoškoláka bylo během svého studia odučit určitý počet hodin na střední škole, či alespoň být konzultantem studentských projektů. A teď rozhodně nemluvím o studentech pedagogických fakult, ale těch technických.” (str. 35)

Doporučení:
– Naplnit závazek zvýšení platů učitelů i ve výhledu na roky 2020 a 2021.
– Připravit plán a investovat do souběžné kampaně vůči uchazečům o studium učitelství a reformy přípravy učitelů na pregraduálním stupni i v rámci doplňkového studia.
– Připravit atestační schéma, které ověří pedagogickou kvalifikaci učitelů bez ohledu na to, zda absolvovali pedagogické studium.
– Navrhnout plán řešení asymetrie v nedostatku učitelů v jednotlivých regionech.


Analýza stavu (SWOT) (str. 144)

Přednosti

0

Slabiny

Jiří Nantl dodává: “Základní slabinou, která by měla být explicitně uvedena, je, že celá aktuální vzdělávací politika je tažena zvyšováním platů učitelů coby hlavním politickým cílem, ale to by měl být nástroj. Místo konkrétní strategie středního dosahu je zde jen víra, že když budou lepší platy učitelů, budou lepší učitelé (nebo vzhledem ke generační obměně aspoň nějací učitelé), a tím se zlepší vzdělávání. Podobně v minulé dekádě se věřilo, že když bude státní maturita, zlepší se výuka na středních školách.”


Úroveň přípravy učitelů, která adekvátně nereaguje na aktuální změny na poli vzdělávání a na potřeby měnících se požadavků s vnitřně i zevně iniciovanými náznaky změny.
Tomáš Bouda dodává: “Pro začátek stačí jako i v jiných případech výrazně zlepšit financování, zvýšit index ekonomické náročnosti pro fakulty vzdělávající učitele.”

Ondřej Neumajer dodává: “Je třeba zvýšit platy učitelů, jinak nepůjde o první volbu VŠ u excelentních studentů středních škol, které ale pro profesi učitelství (také) potřebujeme.”

Se vznikem studentské iniciativy Otevřeno na brněnské Pedagogické fakultě MU a jejím rozšířením na další fakulty se pojí jistá naděje na změnu obsahu a formy pregraduální přípravy učitelů: http://otevreno.org/

Jiří Němec, děkan Pedagogické fakulty MU, dodává: “Reformu učitelské přípravy na mnohých fakultách nelze dávat do příčinné souvislosti se vznikem iniciativy studentů Otevřeno. Iniciativa však může připravované inovace podpořit angažovanými aktivitami studentů. Stejně tak bychom mohli říct, že měnící se klima na fakultách ve smyslu inovativních změn, podnítilo vznik studentské iniciativy Otevřeno. Na naší fakultě jsme iniciovali mnoho změn a následně jsme podpořili i vznik Otevřena, které se následně rozšířilo i na ostatní fakulty.

Ondřej Neumajer, odborník Pedagogické fakulty UK, dodává: “Toto je studentská iniciativa a očekávat, že přímo něco změní je hodně optimistické. Spíše bych formuloval, že ne všichni studenti se současným stavem souzní.”

Václav Trojan, odborník Pedagogické fakulty UK, dodává: “V souvislosti s komentářem Jiřího Němce se domnívám, že posuny v učitelské přípravě by bylo vhodné zařadit i do možných příležitostí. Není vše černobílé.”

Projekt Učitel naživo, který se zaměřuje na přípravu současných studentů v magisterském stupni studia, úspěšně prošel pilotní fází a a je realizováno v rámci Vysoké školy mezinárodních a veřejných vztahů Praha. . Jde o výrazně odlišný přístup k přípravě na učitelství, postavený zejména na praktické zkušenosti práce s žáky a studenty.

Jiří Němec dodává: “Přestože projektu fandím, je zcela nereálné ho v této podobě implementovat do prostředí VŠ.”

Pavel Doulík dodává: “Určitě bude ale jeho implementace ovlivněna situací na jednotlivých univerzitách a zejména samotným akreditačním procesem.”


Nízký zájem o učitelství mezi studenty s měřitelnými studijními předpoklady, legislativa efektivně omezující přístup schopných lidí bez pedagogického vzdělání do škol. (str. 52)

Analýza institutu CERGE se zabývala intelektuálními dovednostmi českých učitelů v mezigeneračním srovnání. V průměru jsou výsledky českých pedagogů nadprůměrné, ale v mladší generaci byl zaznamenán propad čtenářské gramotnosti: https://idea.cerge-ei.cz/files/IDEA_Studie_10_2018_Intelektualni_dovednosti_ceskych_ucitelu/files/downloads/IDEA_Studie_10_2018_Intelektualni_dovednosti_ceskych_ucitelu.pdf

Jiří Němec, děkan Pedagogické fakulty MU, dodává: “Vždy jde o to, co dané testy měří. Pokud bychom měřili sociální empatii, potřebu pomáhat druhým, trpělivost atd., možná by se uchazeči o pedagogické studium profilovali jako nejlepší. Předpoklady, které jsou klíčové pro studium na "mat-fyz" nemusí být vhodné pro studium PdF a naopak. Odkazuje se zde na studii z roku 2011/12. Od té doby nebylo realizováno další šetření "Vektor"?”

Tomáš Bouda dodává: “Kde se vzala představa, že těm schopným brání v cestě do škol požadavek vzdělávání? Možná těm, kteří berou učení jako rozptýlení a doplnění svých hlavních aktivit a pro ně i stávající legislativa uplatnění umožňuje. Asi existují výjimky, ví někdo, kolik jich je, může být?”

Stanislav Štech navazuje na Tomáše Boudu: “To je taková nedoložená spekulace. Kdo by do školství za stávajících příjmových podmínek šel? Skutečný odborník z praxe? A z jaké, aby si nepohoršil?”

Ondřej Neumajer dodává: “Pokud něco působí jako překážka pro zájemce o výuku ve školách, tak to je spíše různorodá a mnohdy nízká kvalita nabízeného studia tzv. pedagogického minima (DPS), resp. neatraktivní nabídka průběhu studia, která v mnoha případech na skutečnou praxi ve školách nepřipraví, přesto by ji zájemci s VŠ vzděláním měli absolvovat.” Novela zákona o pedagogických pracovnících, platná od roku 2015, požaduje, aby učitelé získali kvalifikaci v pedagogickém studiu, a neumožňuje alternativu, která by na jedné straně umožnila přístup lidí bez pedagogického vzdělání do škol, na straně druhé zaručila jejich kvalitu: http://www.msmt.cz/dokumenty/aktualni-zneni-zakona-o-pedagogickych-pracovnicich-k-1-lednu (na přelomu roku 2018 a 2019 projednává vláda novelu umožňující zaměstnávat VŠ absolventy bez pedagogického vzdělání po dobu 3 let, viz výše). Jistou možnost nabízí návrh dvouletého adaptačního období, do nějž by mohli vstupovat i absolventi VŠ bez pedagogického vzdělání.

Jiří Němec, děkan Pedagogické fakulty MU, dodává: “Alternativa existuje např. v doplnění studia v rámci celoživotního vzdělávání, tzv. DAP – další aprobační předmět, nebo prostřednictvím navazujícího magisterského studia.”

Tomáš Bouda, výzkumník Pedagogické fakulty OU, dodává: “K této diskusi jen připomenu slova prof. Heluse, že diplom je jedním z předpokladů, že kvalifikovaný úspěšně zvládne široké spektrum představ, co by a jak mělo nebo nemělo při edukaci dít… (volně citováno). Jestliže předpoklad podceňujeme, tak proto, že kvalifikace jej nenaplňuje. Za mě – nadání a kvalifikace. Možná bychom se měli poučit ve Finsku, kde je zjišťování osobnostních předpokladů pro učitelství součástí výběru do vysokoškolského vzdělávání (ale jak víme, mají z čeho vybírat). Součástí této diskuse je jistě i podíl praxe, teorie s praxí či také praktikování s teoretickým vzděláváním. Viz iniciativa Učitel naživo.”


Genderově nevyrovnaná skladba učitelů (především ZŠ) a stárnoucí učitelská populace, narůstající nedostatek učitelů některých aprobací (matematika, fyzika, chemie. Rovněž neexistují kvalitní průzkumy mapující nedostatky/přebytky učitelů dle aprobací a krajů.

Ministerstvo školství plánuje šetření k podstavu učitelů během podzimu 2018 (aktualizace 2018, studie je stále nerealizována): https://www.irozhlas.cz/zpravy-domov/ucitele-nedostatek-skoly-pedagog-mzdy-matematika_1808310630_pla

Stanislav Štech dodává: “Již v roce 2017 mělo MŠMT první analýzu vývoje chybějících aprobací v jednotlivých krajích do roku 2027. Data ukazovala na krajové asymetrie v jednotlivých aprobacích, volajících spíše po zacílených a krajově specifických opatřeních než po plošné úpravě zákona o pedagogických pracovnících.”

V posledních letech se snižuje podíl mužů ve vzdělávání a výrazně narostl počet učitelů ve věkové kategorii nad 56 let: http://www.msmt.cz/vzdelavani/skolstvi-v-cr/statistika-skolstvi/genderova-problematika-zamestnancu-ve-skolstvi

Ze srovnání zemí OECD vyplývá, že i ukazatel průměrného věku učitelů řadí ČR spíše k zemím s rostoucím rizikem. Pokud se omezíme pouze na středoevropský prostor, stejný problém mají Slovensko či Maďarsko, nicméně Polsko vykazuje – pravděpodobně také s ohledem na výrazně vyšší průměrné platy učitelů (v porovnání k platům jiných VŠ vzdělaných) statisticky významně nižší průměrný věk: https://s3.eu-central-1.amazonaws.com/uploads.mangoweb.org/shared-prod/aspeninstitutece.org/uploads/2017/03/brozura_konference_165x235_EN_update.pdf

Na problém upozorňuje i výše odkazovaná zpráva Education at a Glance 2018 (viz souhrn).


Neexistence systémové podpory kvality učitelů a ředitelů na školách, slabá podpora ředitelů zejména v oblasti pedagogického řízení; není vnímáno jako jednoznačná priorita ve vzdělávací politice.

ČR v roce 2017 ještě stále nemá kariérní řád učitelů. Původní návrh kariérního řádu byl ze strany MŠMT odmítnut a nahrazen jiným konceptem, jenž má vstoupit v platnost od roku 2018: http://www.msmt.cz/o-webu-msmt/karierni-rad. Ten ale neprošel parlamentem, tudíž vzdělávací systém na kariérní řád stále čeká.

Jiří Nantl k tomu dodává: “Stále jako snad jediní v OECD nemáme žádný systém/standard hodnocení učitelů – a ani se o tom nediskutuje, a to dokonce ani vzhledem k otázce zvyšování platů.”

Ani volby v roce 2017 nepřinesly změnu, byť některé strany v náznacích na roli ředitelů poukazují, spíše ale v souvislosti s jejich “vyšší autonomií”. Srovnejte analýzu volebních programů a strategický dokument Vzdělávání především.

Tomáš Bouda dodává: “Cituji z výroční zprávy ČŠI 16/17 (odkaz výše): V kvalitě řízení mateřských škol jsou významné rozdíly. Někteří ředitelé nevěnují dostatečnou pozornost či erudovanost oblasti řízení pedagogických procesů, zvláště účinnému hodnotícímu systému školy (…) Klesá efektivita a rozsah kontrolní a hodnotící činnosti ředitelů ZŠ, a to především ve vztahu k průběhu a výsledkům vzdělávání… Nedostatečná kontrolní a hospitační činnost vedoucích pracovníků některých SŠ má za následek nedostatečnou zpětnou vazbu pro pedagogy, což omezuje jejich další profesní rozvoj.”

Dominik Dvořák dodává: “Chybí porozumění a shoda na tom, co je pedagogické řízení, a hlavně školy nejsou hodnoceny podle kvality pedagogické práce. Dokud nebudou kvalita výuky a výsledky žáků hlavními kritérii hodnocení školy, do té doby ředitelé nemají důvod věnovat se pedagogickému vedení.”

V roce 2018 oznámilo MŠMT, že připravuje změnu vyhlášky upravující výběr ředitelů škol s cílem posílit odborná hlediska: https://www.novinky.cz/veda-skoly/485983-msmt-chysta-zmeny-u-konkurzu-na-reditele-skol-zrizovatele-nesouhlasi.html

Tomáš Bouda dodává: “Doplnil bych nefunkčnost (absenci) středního článku při řízení vzdělávání ve školách, velmi důležitého při zahlcenosti top managementu škol podpůrnými funkcemi, – viz VZ ČŠI 17/18: – Velká rezerva byla zjištěna v efektivním fungování, ale i v samotné existenci metodických orgánů – např. předmětové komise, metodická sdružení… Menší pozornost byla v metodických orgánech věnována kvalitě vlastni výuky.”


Nedostatečná, opožděná, někdy i nejasná informovanost učitelů a veřejnosti o konkrétních krocích a záměrech MŠMT při realizaci vzdělávací politiky; znovu se opakující problém při zavádění systémových změn.

Ondřej Neumajer dodává: “Problém je způsoben také chybějícím nástrojem pro přímou komunikaci mezi MŠMT a pedagogickou veřejností.” Stanislav Štech oponuje: “Jak měla vypadat neproblematická komunikace? V době výkřiků na sociálních sítích a s tím spojené převahy orální kultury nad skripturální (nikdo nic nečte a za ověřenou se bere informace od úst k uchu) je složité vést komunikaci kultivující odbornou i širší veřejnost.” Vysoce problematická se ukazuje komunikace záměrů MŠMT ve věci společného vzdělávání. Částečně z toho důvodu se dařilo vést deníku Blesk bezprecedentní, manipulativní kampaň týkající se této reformy: http://www.blesk.cz/tag/inkluze/1. Informování o těchto krocích je naprosto nedostatečné, podobně u jiných témat.

Tomáš Bouda, výzkumník Pedagogické fakulty OU, dodává: “Neupíral bych MŠMT snahu maximálně informovat v otázce společného vzdělávání. Problém vidím v silné neochotě pedagogů naslouchat a v nedokonalé promyšlenosti změn – řada realizačních kroků nebyla včas domyšlena. A obecně, dokud nebude náhrada za nefunkční (neexistující) střední článek řízení ve veřejné správě, bude se centru obtížně prosazovat jakýkoliv záměr. RVP se od 1. 9. měnilo.”

Dominik Dvořák, výzkumník Pedagogické fakulty UK, dodává: „Čtyři body (neexistence systémového řízení kvality učitelů a ředitelů, nedostatečně rozpracovaný a nesystematický způsob zjišťování výkonnosti a monitoringu, nízká efektivita institucí, nedostatečná, opožděná, někdy i nejasná informovanost) mají jeden společný jmenovatel, a tím jsou data. Jde nejen o zjišťování výsledků (výkonnosti), ale o naprostý nedostatek různých typů dat (o žácích, učitelích apod.) a absence kultury řízení založené na datech (což je taky podstata pedagogického řízení).“

ČŠI konstatuje ve výše odkazované tématické zprávě o zavádění změn ve prospěch společného vzdělávání, že informovanost škol je jedním z problémů reformy. V posledním roce šlo zejména o nedostatečnou informovanost týkající se revize RVP, diskuse o zavedení cut-off skóre se vede v podstatě bez účasti učitelů.


Nedostatečná podpora zavádění efektivních, ale méně tradičních přístupů, neochota mnoha učitelů k netradičním a inovativním přístupům. (str. 55)

Pavel Doulík dodává (2016): “Je to jev typický pro učitele 2. stupně ZŠ a SŠ, nikoli u 1. stupně ZŠ. Navíc by takové tvrzení mělo být podpořeno odkazem na nějaký výzkum.”

Tomáš Bouda dodává (2016): “Je to tak, ale souhlasím s Pavlem Doulíkem, z které analýzy, výzkumu to vyplývá? A naopak, mám hodně zkušeností s větší rigiditou učitelů 1. stupně.”

Ondřej Neumajer dodává (2016): “Vyplývá to například z výročních zpráv České školní inspekce, kde je uvedeno, jaké metody ve školách převládají.” Tomáš Bouda dodává: Znovu to potvrzuje ČŠI ve výroční zprávě 16/17 (odkaz výše) pro MŠ, ZŠ I SŠ.


Příležitosti

Navýšení platů pedagogických pracovníků regionálního školství a rozpočtu školství dva roky po sobě.

Navyšování platů má pokračovat v novém roce, a to od 1. ledna 2019 o 15 % učitelům a 10 % nepedagogickým pracovníkům a následně v letech 2020 a 2021, nicméně částka není zahrnuta ve výhledu rozpočtu: https://ct24.ceskatelevize.cz/domaci/2702309-odbory-chteji-pro-ucitele-dalsich-15-procent-pocitame-s-tim-ale-penize-na-zatim

Ekonom Daniel Münich upozorňuje, že jde o vyrovnávání dluhů z minulosti a že klíčové je srovnávat platy učitelů s jinými VŠ zaměstnáními. Zvýšení od 2019 tak podle něj jen dorovná růst platů v celé ekonomice: https://idea.cerge-ei.cz/files/IDEA_Studie_5_2018_Vyssi_platy_ucitelu/files/downloads/IDEA_Studie_5_2018_%20Vyssi_platy_ucitelu.pdf

Jiří Nantl dodává: “Na druhou stranu nebyla deklarována žádná představa cílového stavu veřejných výdajů na školství a tomu odpovídající projekt změny s nějakými měřitelnými indikátory.”


Hrozby

0


Závěr

Hrozby 0?

Platy jako jediné řešení (a ještě nejisté) složitou problematiku těžko vyřeší. Zvláště při personálním složení stárnoucích učitelských sborů v regionálním školství. K tomu se přidává způsob (a obsah) výuky, který evidentně zaostává za prudkým vývojem technologií i společnosti. Výuky na školách, ale i na fakultách. Problém kolem učitelů a ředitelů je komplexní a patří mezi problémy klíčové (možná víc, než některé uvedené).

Zopakujme si výrok Jiřího Nantla ke slabinám systému: “Základní slabinou, která by měla být explicitně uvedena, je, že celá aktuální vzdělávací politika je tažena zvyšováním platů učitelů coby hlavním politickým cílem, ale to by měl být nástroj. Místo konkrétní strategie středního dosahu je zde jen víra, že když budou lepší platy učitelů, budou lepší učitelé (nebo vzhledem ke generační obměně aspoň nějací učitelé), a tím se zlepší vzdělávání.“

Doufejme, že se ve Strategii 2030 návrh komplexního řešení komplexního problému objeví – ovšem, nebude-li v roce 2030 již pozdě…

Zpracovala Jana Hrubá