Václav Trojan: Zkušenosti s uzavřením škol i distančním vzděláváním

V květnovém vydání časopisu Řízení školy bude věnován velký prostor uzavření škol, distančnímu vzdělávání a všemu, co tato zajímavá doba přináší. Dovolte utřídění názorů převážně ředitelů škol, kteří se podělili o svoje zkušenosti…

Zdroj: Řízení školy 4/2020, 15. 4. 2020

Nikoho z nás před pár týdny nenapadlo, co budeme nyní prožívat. Najednou jsme v situaci, kdy se běžné věci staly nedostupnými, a naopak něco dříve nepředstavitelného se stalo každodenní realitou. Školy jsou zavřené, dětem chybí každodenní kontakt s jejich vrstevníky, rodiče zjišťují, že tak často znevažovaná učitelská práce vůbec není jednoduchá.


Rychlé reakce v době, kdy bylo informací málo

Později bylo mnoho zbytečné kritiky, co měly školy dělat, jak reagovat, ale vzpomeňme na začátek, kdy skutečně nikdo nic nevěděl…

„Pokud pamatujete, situace se měnila každou minutou, zpřísňovaly se podmínky, nikdo se nechtěl moc potkávat, někteří se vraceli ze zahraničí a měli nařízenou karanténu, někteří neměli, ale chtěli raději zůstat doma. Shodli jsme se, že se sejdeme v malých skupinkách (ideálně předmětové party), dáme hlavy dohromady a vše sneseme zpět ke mně jako řediteli. Brzy jsme si založili pro všechny pedagogy

také WhatsApp skupinu na sdílení rychlých tipů, ale i receptů, vtípků a osobních fotografií, která nás dodnes drží v optimistické náladě.“

Přitom školy to oficiálně věděly mezi posledními…

„Nemohu zavřít školu na základě textu na seznam.cz. Ano, vím, že to bylo i na Facebooku, ale je skutečně nutné vyčkat na stanovisko ministerstva – to dorazilo později také, tudíž od středy zavíráme. Vyvstává logický dotaz: Co budeme dělat…? Všichni přirozeně očekávají, že já vím, a já skutečně nevím. Sděluji kolegům – Zítra do práce nechoďte, konejte činnost související z domova a vyčkejte na podrobnosti, ozvu se během středy. S čím se ozvu, zatím vůbec netuším.“

Zkraje šlo o vytvoření rámce, základního obrysu práce v nových podmínkách.

„Proto jsme se shodli na tom, že máme tři základní premisy. Vše, co budeme dělat, musí dávat smysl. Jakákoliv instrukce jdoucí k rodičům či k žákovi musí být pochopitelná, srozumitelná a přehledná, nebudeme se ukvapovat, necháme si čas a přidávat nové druhy práce budeme postupně.“


Rozdíly se prohlubují

Velice rychle si školy začaly uvědomovat, že tato doba zvýrazní rozdíly mezi dětmi a jejich rodinami – připojení na internet, vybavení, podpora rodičů, ale i věci, o nichž moc nechceme slyšet – chudoba rodin, peníze, hlad dětí (obědy zdarma jich zase nečerpalo tak málo…). Důležité bylo zjistit za pochodu co nejvíce informací o všech dětech a jejich podmínkách.

„Při mapování situace v rodinách třídní učitelé zjistili, že některé rodiny se ocitly ve velmi obtížných životních podmínkách, a to napříč profesemi a vzděláním. O práci přišla ze dne na den tlumočnice samoživitelka i taxikář – živitel početné rodiny. Další rodině hrozí ukončení nájemní smlouvy a rodině se třemi dětmi nezbývají finanční prostředky na jídlo, a tak získává potraviny z potravinové banky. Je pochopitelné, že v těchto podmínkách je vzdělávání v té podobě, jak ho většinově známe, nerealizovatelné. Učitelé se obracejí na organizace, které pomáhají rodinám v nouzi, poskytují jim právní poradenství, doučování v rodinách a další.“

„Třídní učitele jsme se zástupkyní instruovali: Vytvořte si seznam dětí ohrožených neúspěchem při tomto způsobu vyučování (např. slabé rodinné zázemí, nepodpora, nedostatek intelektu, nepřítomnost rodiče doma – např. záchranáři – anebo třeba i více sourozenců či malý byt).“

„Nezapomínejme také, že na druhé straně školy na dálku jsou i děti a rodiny, které z mnoha důvodů nemají na domácí výuku podmínky. Třeba nemají pracovní stůl. Nebo knihovnu. Nebo nůžky, barevný papír a čtvrtky. Nebo jsou cizinci.“

Dosud nezazněla jiná informace – rozdíly jsou i mezi učiteli. Nejen ve schopnostech či ochotě rychle reagovat, ale i ve vybavení. Starší telefony s malými tafiry, počítač bez kamery či zvukové karty – o těchto věcech je také potřeba mluvit.


Spolupráce napříč skupinami

Lépe by fungovala jistě tam, kde byli lidé zvyklí spolu otevřeně komunikovat. Nejen ze školy ven, stejně tak uvnitř školy. Ukázalo se, že tolikrát popisované sdílení pedagogického procesu, informací, způsobu práce či zadávání úkolů nejsou prázdné termíny.

„Rodiče se stali ještě významnějšími partnery při vzdělávání svých dětí, než tomu bylo dříve, proto je dle mého názoru komunikace s nimi jedním z důležitých pilířů vzdělávání v tomto čase.“

„Spolupráce mezi učiteli nikdy nebyla lepší, spolupráce s rodiči také ne, a když vidím, že i učitelé 65+ instalují statečně všechny aplikace, učí se sami za pochodu, online vedou třídu prvostupňových žáků, vysílají, sdílejí a virtuálně komunikují, cítím skutečně hrdost. Naše školství stojí na silných lidech, nevzdáváme se, učíme a společně to prostě zvládneme.“

„Rozdíl mezi prvním a druhým stupněm je výrazný především v digitálních dovednostech žáků, a čím nižší ročník, tím více se zapojují rodiče (a tím pádem se musí dávat velký pozor, aby pracující rodiče nebyli přetěžováni a školu s dětmi zvládali).“


Sjednocování požadavků

Po nalezení optimálních komunikačních kanálů přišel další uzlový moment – hledání stejného či podobného nástroje, ošetření přetěžování žáků a sdílení poznatků uvnitř pedagogických týmů.

„Poměrně brzy se podařilo nastavit komunikaci se žáky a rodiči a začaly se hledat sjednocující cesty. Jednalo se o dva směry: sjednotit výuku v jednotlivých ročnících v rámci předmětů a také zajistit objem učiva, který je pro žáky (a často i rodiče) akceptovatelný.“

„Zároveň jsem prosazovala jednotný systém, nechtěla jsem, aby každý učitel používal něco jiného a hledal svoji individuální cestu, to by pak znamenalo další zátěž pro žáky i rodiče, nutnost sledovat mnoho aplikací a komunikačních kanálů.“

Učitelé se i v době uzavření škol scházeli osobně či online a uvědomovali si nezbytnost výměny informací…

„Výsledkem setkání pedagogů bylo mnoho vzájemné inspirace k vedení výuky i úprava nastavených pravidel (dávání zpětné vazby žákům, využití týdenních plánů a portfolií, diskuse o formách získání zpětných vazeb od rodičů, využívání nástrojů podpory atd., abychom zachovali transparentnost a měli ve všech třídách k výuce pokud možno jednotný přístup.“

„Dále jsme ve škole zavedli sdílený dokument, do kterého jsme zahrnuli poznámky z ohlasů a připomínek všech učitelů – co děláme, co nás tíží, jak jsme vyřešili nějaký problém. Do něj mají přístup všichni, a mohou tak reagovat na jednotlivé podněty nebo se jen nechat inspirovat.“


Práce doma a její hodnocení

Jak hodnotit práci žáků doma? A lze to vůbec? Tyto otázky se objevily záhy. Učitelé začali v týmech diskutovat o tom, je-li vůbec hodnocení nutné a smysluplné. Klasické vzorce a postupy najednou přestávaly platit.

V první chvíli došlo na hodnocení práce doma, kdy se vůbec nemusí jednat o práci dětí…

„Na hodnocení je čas. Stejně nevíme, jak to vlastně s hodnocením domácí práce je. Nejspíš nijak. Proč chceme vlastně dávat známky za domácí práci? Komu? Poskytujme zpětnou vazbu a formujme. Až přijdeme do školy, můžeme zase hodnotit školní práci.“

„Smyslem není zadávat, přetěžovat, ale udržet v této mimořádné době silnou emoční vazbu dětí se školou, uchovat sounáležitost učitele a žáka. Vše máme založeno na samostatnosti, odpovědnosti dítěte. Nejde nám o výsledky, ty jsou statické, pomíjivé. Jde nám vždy o vytvoření vazby dítěte k činnosti – k učení! Žáky hodnotíme pouze za úkoly, které vypracovali. Vyučující používají převážně formativní způsob hodnocení, ukazují žákům cesty a poskytují zpětné vazby.“

„Ruku v ruce s tím se znovu otevírá téma hodnocení. Když zadám kreativní úlohu, kde děti mohou odpovědět různě, mám vůbec právo pak jejich práce porovnávat?“


Co s tím?

„V plné nahotě a v přímém přenosu do obývacích pokojů se dnes ukázalo, že dostatečné digitální dovednosti pro řízení výuky na dálku má jen část učitelů. Ostatní teď mají problém. Ve skutečnosti ale čelíme spíše jiným problémům a současná situace přináší i netušené příležitosti.“

„Zásadní výzvou dneška je pro učitele nutnost změnit zaběhlé způsoby vzdělávání v nových podmínkách, a to během bezprecedentně krátké doby. Přenést tradiční výuku ve stejné podobě do prostředí online totiž nejenže není efektivní, ale často to ani nelze. Příprava na digitální výuku musí být pečlivější, stále při ní objevujeme nové věci, online nástroje se neustále vyvíjejí, takže ani již dříve vyzkoušené výukové aktivity nemusejí fungovat, v digitálním světě trvá většina aktivit déle, učitel zpravidla nemá bezprostřední zpětnou vazbu o postupu žáků… Online výuka je prostě jiná a návyky získané výukou vedenou v prostředí školní třídy jsou přenositelné jen omezeně."

Hodně fb skupin se začalo strefovat do škol a učitelů, že distanční vzdělávání nezačalo okamžitě… Ale skutečně právem?

„Hlavní úsilí, které jsme dříve v základních a středních školách investovali do digitálního vzdělávání, směřovalo primárně do používání technologií při přípravě na výuku a především přímo ve výuce. Primárně tedy ve škole v době, kdy se v jedné místnosti nachází učitel společně se svými žáky. Nikoho dříve nenapadlo, že se někdy dostaneme do situace, kdy budou děti zcela izolované ve svých domovech a učitel k nim nebude mít fyzický přístup. Přípravu učitelů základních a středních škol pro vedení čistě distanční výuky jsme nikdy neplánovali.“

„Současně jsme až dosud slýchali stesky o nízké prestiži učitelské profese a nedocenění náročné práce učitelů v očích veřejnosti. Nyní se pedagogové na všech úrovních mají možnost zviditelnit a prokázat své faktické kvality. Okolnosti, kdy množství rodičů zůstává se svými dětmi do věku 13 let doma, umožňují veřejnosti sledovat práci učitelů pod drobnohledem. Současně rodiče sami na vlastní kůži zažívají, jak obtížné, časově náročné a vyčerpávající je dětem zabezpečit odpovídající vzdělávací podněty, a s očekáváním se obracejí právě k učitelům. Součinnost školy a rodiny nikdy nebyla aktuálnější.“


Nadhled na závěr

Ředitelkám a ředitelům nechybí nadhled, a to je moc dobře. Nikdo z nich nebyl na tuto situaci připraven, ale z uvedených příkladů je vidět nadšení a snaha pokračovat ve vzdělávání dětí, jak jen to je nejlépe možné. Požadavek, aby ředitel byl lídrem pedagogického procesu, opět dostal další jasné argumenty.

„A také potřebuji v nejbližší době vybrat nového pana školníka a paní sekretářku… Jak tohle udělat na dálku? Už aby škola začala a já si trochu orazil. :)“

„Konečně ty telefony k něčemu jsou, mnohé školy je vzaly na milost a snad přemýšlejí o tom, proč je vlastně zakázaly.“

„Lepší příležitost pro dělání chyb asi mít nikdy učitelé nebudou. A to za trochu experimentování stojí.“

„A pak je tu ještě jeden přínos – nikdy se tolik dětí do školy netěšilo tak jako dnes.“


Pro časopis Řízení školy a pro Řízení školy online PhDr. Václav Trojan, Ph.D.

Ondřej Šteffl: 50 odstínů školy – proč by to nešlo?

Ondřej Šteffl, zakladatel ScioŠkol, pro FORUM 24 hovoří o tom, co by mohla dnešní krize a nečekaný výpadek klasické školní docházky přinést jako zkušenost a šanci pro budoucnost. Třeba to, že by se škola přiblížila potřebám konkrétních žáků a studentů a byla účinnější i pestřejší.

Zdroj: blog autora 18. 4. 2020

Jak karanténa pokračuje, diskutuje se o tom, kdy se děti vrátí do škol. Asi není tajemství, že škola neplní jen vzdělávací funkci, ale také se tam prostě umístí děti, protože by je doma nikdo nemohl hlídat. To se dá těžko nahradit, ale tenhle stav se také nedá improvizovaně dlouho vydržet. Co bude s dětmi, když rodiče musí pracovat, v práci nebo doma? Neplní dnes škola taky funkci guvernantky?

Časy koronaviru ukazují, že hlídání dětí, když jsou rodiče v práci, už není zdaleka tak důležité, jak bývalo. Zatím si žádný podnik nestěžuje, že mu chybějí lidi. Dětí je cca 100.000 v ročníku, ve věku 6 až 11 let to znamená asi 600.000 dětí. Jenže se ukazuje, že žádostí o ošetřovné je zatím jen 11.000 (ke 4. dubnu 2020), pravda bez započítaných OSVČ. Otevření škol tedy očividně není ekonomický problém. Možná to bude tím, že třetina lidí teď nechodí do práce (což je 1,7 milionu lidí). A jak se ukazuje, home office pro spoustu lidí funguje docela dobře. Celé by to teď šlo vyřešit třeba jen otevřením celodenních družin tam, kde k tomu mají podmínky, dětí by asi nebylo moc. Z druhé strany, bez obědů pro děti to pro rodiče, kteří hlídání potřebují, nemá smysl. A stravování je jistě hygienický problém. Zdá se, že vládu to moc netrápí, protože sice navrhuje od 25. května otevřít první stupeň školy, ale s obědy ani s družinami nepočítá. To potřebné rodiče moc nevytrhne. To je hlídání. Jiný nový problém je, že se rodiče s dětmi doma učí, což pro mnohé znamená druhou vyčerpávající směnu.

Je dostatečným důvodem pro obnovení docházky v blízké době potřeba klasifikovat a udělat všechny možné přijímačky a podobně?

Jsme zvyklí na to, že za normálních okolností probíhá zkoušení, selekce, certifikace. Konkrétně maturity a přijímací zkoušky. Žáci a studenti se klasifikují. Ale potřebujeme to? Klasifikaci určitě ne. Mnoho škol neznámkuje už teď. Na Slovensku klasifikaci i známkování do září zrušili. Maturitu asi taky nepotřebujeme, když i MŠMT počítá s tím, že letos taky nemusí vůbec být. Jediné, co je potřeba, jsou přijímací zkoušky. Ale opravdu jen tam, kde je velký převis poptávky. Střední školy, kde se na 30 míst hlásí 35 dětí, mohou přijmout všechny, nejspíš stejně všichni nenastoupí. Nezbytné jsou jen tam, kde je převis vysoký. MŠMT sice omezilo centralizované přijímačky jen na jeden termín, což nepochybně zvyšuje stres žáků, ale budiž, je to riziková koncentrace dětí. Ale bůhví proč MŠMT trvá na tom, aby se konaly na všechny obory s maturitou. Proč? A vláda asi neví, že i přijímací zkoušky jde realizovat online. V zahraniční je několik modelů, které přesně kontrolují situaci a opisovat nebo si nechat radit je prakticky nemožné. Například v Singapuru tak klidně dělají i přijímací zkoušky. A zemí, kde to teď využijí, určitě přibude. Proč by to nešlo u nás? Protože to Cermat nezvládne?

Děti teď určitě trpí izolací. Nepomohla by jim nějaká forma školních setkání? Jak by mohla vypadat?

Mnohé děti zažívají velkou sociální izolaci. A jak jsou všichni doma, je z toho mnohde „rodinná ponorka“. A ten problém rychle narůstá. Pro malé děti nestačí se potkávat online. Potřebují fyzický kontakt jak mezi sebou, tak i s jinými dospělými, než jsou jen rodiče. Navíc ne všechny děti tu možnost mají. Četl jsem, co napsala jedna matka: „Jsem už čtyři týdny doma se všemi svými dětmi (jo, miluju je, ale k tomu s nimi nemusím být 24 hodin denně).“ Problémy to může vyvolat velmi různé až po hluboké trvalé psychické postižení dětí či rozvrat rodin. Takže to bychom řešit měli. V navržených vládních opatřeních se počítá s patnáctičlennými skupinami na prvním stupni, s dobrovolnou docházkou. To je dobré. Ale až od 25. května, a to je podle mého soudu hodně pozdě. Děti tak budou samy jen s rodiči víc než dva měsíce! A pro druhý stupeň jsou jen v nedohlednu třídnické hodiny. Přitom dětem by úplně stačily dva dny v týdnu dvě hodiny, a samozřejmě ani to nemusí být ve škole, a třeba jen ve dnech, kdy je dobré počasí, a venku. Pomohlo by dovolit dětem potkávat se ve škole v malých skupinkách, třeba po pěti. To by myslím šlo povolit mnohem dřív.

Teď asi řada rodičů i dětí zjistí, že se jim vlastně doma pracuje dobře. Je to základ nějaké možné změny do budoucna? Bude se lidem chtít vrátit ke starému stylu?

Na Facebooku se třeba můžeme dočíst: „Já bych brala třídu do školy nebo do parku na dvě krátká dopoledne týdně. A už navždy. Ukázalo se, že trčet tam od pondělí do pátku je neefektivní.“ Nebo „že děti nechodí do školy, neznamená, že se neučí. Jejich samovzdělávání běží bez ohledu na ministerstvo školství“. Některé školy si s online výukou poradily skvěle, jiné se snaží a učí se. Ale jsou i školy, které se nesnaží, věří na návrat minulosti a odnášejí to děti.

A samozřejmě různé jsou i možnosti a dovednosti dětí. Mnoho dětí prokázalo nečekaně skvělou učební autonomii a samozřejmě se ukazuje, že výhodu měly ty, kde jsou děti k samostatnosti a učební autonomii ve škole vedeny. Ale na druhé straně jsou děti, které k samostatnosti škola nevedla anebo dokonce teď vůbec neměly možnost se se školou spojit, či nemají doma podporu rodičů. Nejčastěji půjde o děti ze slabého sociálně ekonomického prostředí. To by bylo třeba přednostně řešit. Ani tady není plošné otevření škol namístě. To by naopak často vedlo k dalšímu zvětšování nerovností. Kdyby se škola otevřela pro všechny, mám obavu, že učitelé nesoustředí mnoho své pozornosti na online-problematické děti, na ty, co nic nedělaly, nepřipojily se, neřešily, nespolupracovaly třeba proto, že nemohly, ale budou se věnovat těm, se kterými byli v kontaktu. Ostatně jak by to asi ty děti, co celou dobu spolupracovaly, nesly? S řešením kritické situace těchto dětí, z nichž mnohé úplně ztratily kontakt se školou, ovšem bohužel žádné vládní opatření nepočítá. Těch dětí asi není mnoho, a u nich by naopak povinnost přijít do školy alespoň jednou týdně, nejspíš individuálně, byla asi namístě. Klidně od zítra.

A myslíte, že si ze současné situace můžeme něco donést do vzdálenější budoucnosti?

Určitě! Na škále online výuka, tedy to, co je teď, a klasická docházka, tedy úplný návrat do stavu před koronavirem, je spousta možností, jak mohou školy fungovat smíšeně. Jak vyřešit problémy, o kterých jsme mluvili, tím, že dobře nakombinují to nejlepší z obojího. Jasné je třeba zjištění, že některým dětem lépe vyhovuje online výuka, naučí se víc a efektivněji, a vyhovuje to i mnohým rodičům. A proč tedy budeme všechny děti honit denně do školy jako donedávna? Ostatně i návrhy vlády jdou trochu tím směrem. Jakkoliv jsou koronačasy rizikové a náročné, mají jednu výhodu: jsou natolik nestandardní, že mnozí lidé jsou ochotni přijmout i nestandardní postupy. Je to nevídaná příležitost změnit fungování škol. K lepšímu!

Možností, co dá vyzkoušet, je spousta. Záleží ovšem samozřejmě na podmínkách, vůli a schopnostech konkrétní školy, konkrétních učitelů, ale i dětí a rodičů.

– Docházku tři dny ve škole, dva dny doma – to je ostatně už léta osvědčený postup. V distriktu Grove Heights v Minnesotě už v roce 2010 nabízeli hybridní třídy (8567). Studenti se scházejí ve třídě jen třikrát týdně a dvakrát týdně mohou pracovat on-line. Jeden rok po realizaci programu kleslo selhání ve standardizovaném testu z angličtiny pro 12. třídu (v USA poslední ročník střední školy) z 63 procent na 13 procent.

– Škola taky nemusí být pro všechny šest hodin denně. Právě teď se ukazuje, že někomu by vyhovovala hodina konzultací (teď dokonce online), hodina s kamarády a zbytek třeba ve studovně. Jiný je naopak rád za šest hodin úkolů. A je vidět, že některé školy i takovou komplikovanou věc umějí v online prostředí realizovat.

– Mnohé děti prokazují vysokou učební autonomii. Ty měly mít mnohem širší možnost sestavit si individuální učební plán a do školy chodit podle potřeby.

– Určitě teď vlastně vyzkoušíme jen dobrovolnou docházku do školy. Jsem zvědav, kolik dětí přijde.

– Školy a učitelé teď nemohou známkovat. Skvělá příležitost naučit se děti motivovat jinak a žít bez známek.

– Vytvoření věkově heterogenních skupin. To by teď mělo být možné i podle vládou navržených opatření. Patnáctičlenné skupiny, kde starší mohou pomáhat mladším, by učiteli určitě usnadnily život, v mnohém (včetně dodržování hygieny) by byly efektivnější. A kromě toho vedou k rozvoji mnoha důležitých dovedností všech dětí.

– Nepochybně je to i příležitost podívat se, co se vlastně děti učí a naučí. Co jim bylo v těchto časech užitečné (učební autonomie, samostatnost) a co jim naopak škodilo (návyk pracovat jen podle pokynů). Co bylo pro ně tak zajímavé, že se samy učily doma, třeba i víc, než musely, a co naopak vzdávaly. A proč? Z vaření nebo pečení se stal reálný projekt s výsledkem, který se snědl.

– A není lepší, když učitel svůj výklad natočí a dá na web? Děti si to mohou pouštět, kdy potřebují a opakovaně, když nerozumějí. Anebo si najít na webu jiný výklad, který jim lépe vyhovuje. Proč bychom se měli teď vracet ke klasické výuce, když víme, že tohle umíme a funguje to líp?

– Teď třeba mezi klasickou docházkou a domácím vzděláváním není nic. Přitom, jak je teď jasné, mnohým se to osvědčuje a chtěli by právě něco mezi tím.

– A jsou i odvážnější možnosti, které si tu a tam (třeba v našich ScioŠkolách, ale určitě i jinde) v online prostředí některé děti vyzkoušely – „chodit“ do dvou škol současně, do jedné třeba na matematiku, do druhé na nějaký projekt. Nebo skutečně (nejen jako, ale se sdílenou zodpovědností) učit mladší spolužáky třeba v classroomu, natáčet pro ně videa, číst jim pohádky atd.

To všechno vlastně teď podle platných zákonů nejde, nebo to jde ztuha. Ale když to vyzkoušíme a osvědčí se to, bude už pak větší vůle zákony změnit, uvolnit, přiblížit vzdělávání potřebám každého, zvýšit efektivitu vzdělávání. Zbavit se představy jednotného školství, jednoho střihu pro všechny. Udělat školství otevřenější a barevnější.

Tak, jak by měl vypadat nová škola?

Co dalšího bychom z koronačasů měli zachovat nebo vytvořit, když víme, že to jde?
Co by se líbilo vám? Co byste vy chtěli pro své děti? A určitě to nemusí být pro všechny stejné. Všechny nápady vítány!

Roman Král: Krajina české školy

Něco se děje. Když se neumíme zastavit a ohlédnout se sami, donutily nás okolnosti. Příroda, chcete-li. Zacloumala námi jako někým, kdo pomalu přestává být příčetný. Je to velká příležitost změnit perspektivu, pomalu a beze spěchu přehlédnout terén, nechat jej na sebe působit, chvíli mlčet, nechat to doznít a pak teprve říct: Tak takhle to je. A hned potom: A co s tím udělám?

Zdroj: blog autora 17. 4. 2020

Tím terénem je pro nás mimo jiné také krajina české školy. Pandemie, která nás uvrhla do jiného životního běhu a která zpomalila naše každodenní kolotání, není jen „neviditelný nepřítel“, kterého musíme potrumpovsku porazit. Je to především zpráva o stavu našeho žití a příležitost probrat se, než bude pozdě. Je bláhové hájit staré pozice, jako chtít vstoupit do stejné řeky. Jedině pak bude mít naše záchrana smysl, pokud se vrátíme jiní, oslovení.

Nyní, kdy je všechno takříkajíc v luftu, je nejlepší doba pro restart. Opravdu je nezbytné, abychom za každou cenu suplovali běžnou výuku? Stane se vůbec něco, když budou děti několik měsíců bez školy? Nemůžou školští odborníci, ředitelé škol a učitelé konečně využít čas k řádné reflexi svých letitých snah, pozorně si vyslechnout novou zprávu, kterou pandemie přináší, a vystavět nové, smysluplné a realistické cíle a jim přizpůsobit novou organizaci a pojetí výuky?

Nová doba – říkejme tomu zatím takto optimisticky – nám přinesla zlepšení našich IT dovedností, a to přímo skokově. Osvojujeme si nové způsoby komunikace a používáme k tomu technologie, které by u nás nezdomácněly možná ani do důchodu. Dozvídáme se nové věci o sobě i o našich žácích. Nepoznáváme některé žáky, a to jen proto, že se s nimi setkáváme v jiné situaci než v té jediné, v které jsme je léta hodnotili, totiž ve školní třídě. Nyní při distanční výuce bez sociálního tlaku třídy rozkvétají, nebo naopak bez možnosti exhibice chřadnou.

Zažíváme, jak jsou na tom skutečně se svými životními kompetencemi, o kterých se tolik ve školských dokumentech hovoří. Jak jsou samostatní, jak si umí plánovat, pracovat s časem, strukturovat práci, jak umí komunikovat, číst v textu, ověřovat si výsledek, apod. To, co se nyní děje, to je skutečná škola života. A pro nás učitele nedocenitelný zdroj k hlubšímu zamyšlení o tom, jak se nám práce daří a za čím vlastně jdeme.

Navracet nyní školy na desatero způsobů včetně dobrovolnosti, jak plánuje vláda, snižuje čitelnost a tedy i míru přijetí velikou klientelou rodičů, dětí a učitelů. V krizové situaci by bylo vhodnější méně variant a pevnější řízení změn. Ale ať už se vrátíme jakkoli, nesmíme se vrátit se stejnými ambicemi jako před pandemií. Stali bychom se pouze němými svědky neschopnosti české školy jakkoli se obrodit.

Pojďme se dohodnout na zásadním impulsu, na kterém školy nově postavíme. Na 2. stupni škol, na kterém nyní učím, za sebe navrhuji: (vedle významné redukce učiva) zásadní změny v organizaci. Ustupme ze snahy učinit výuku expertní (význam znalostí ustupuje významu kompetencí a postojů), nechť učí většinu předmětů jeden učitel, obdobně jako na 1. stupni. Další skupinu předmětů bude dobírat druhý učitel. Ten bude také spolu s třídním učitelem a odpovědným univerzálem v jedné osobě představovat pro některé hodiny v dané třídě učitelský tandem. Zároveň bude výuka probíhat ve větších přirozených celcích – v blocích. Témata a výstupy budou mít dlouhodobější povahu. Více věcí se zjednoduší, zklidní a zpřehlední.

Tento apel na větší univerzalitu učitele a také částečně tandemové řešení má mnoho výhod – vytváří prostor k individuální dopomoci dítěti, k asistentství, k mezipředmětovým vztahům, k adresné odpovědnosti učitele, ke skutečnému zaměření na kompetence, zlepšuje zastupitelnost, řeší také často dysfunkční spolupráci druhostupňového sboru a mnoho dalšího… Návrh je i příspěvkem do diskutovaného karierního řádu, vytváří dvě úrovně učitele, ruší dnešního asistenta…

Mnozí učitelé zakopaní léta ve svých pozicích toto přirozeně šmahem odmítnou. Je ale také možné nechat to chvíli znít a zamyslet se nad touto možnosti. Anebo přijít se svou dobrou zkušeností a svým vlastním konstruktivním návrhem.

Pandemie nás nutí do změny životního stylu. Nutí nás zpomalit, zvažovat kroky, zamyslit se nad globalizaci, věčnou ziskovostí a spotřebním kolotočem, klimatem, způsoby komunikace, demokracií, relativizací životních principů, vírou, atd. Vytváří nám nové hrací pole. Nepopírejme jej. Přečtěme si pozorně zprávu, kterou nám nová doba přináší.

Zuzana Hronová: Kutnohorsko dostalo experty i peníze na vzdělávání. Promítlo se to i do on-line výuky

Do projektu Eduzměny se spojily Nadace České spořitelny, Nadační fond Avast, Nadace Karla Janečka a Nadace Open Society Fund Praha, které podporují vzdělávání a rozhodly se vložit do fondu 100 milionů korun a dalších 100 milionů získat.

Zdroj:Aktuálně.cz 4. 5. 2020

Na Kutnohorsku nyní začaly investovat větší finanční prostředky, chtějí postupně zlepšit klima v regionu a pomoci všem tamním školám, aby se mohly zlepšovat. Chtějí také zapracovat na motivaci žáků chodit do školy, protože ta je v Česku nejnižší ze zemí OECD. Posílit se mají matematická, čtenářská či přírodovědná gramotnost a také kreativita dětí.

Projekt se rovněž zaměřuje na leadership, tedy vedení školy, a zdokonalování učitelů a jejich další vzdělávání, obrací se i ke zřizovatelům a snaží se zlepšit jejich spolupráci se školami. A v neposlední řadě i na rodiče, u nichž by chtěl posílit zájem o vzdělávání dětí.

Nadační fond chce být zcela transparentní, a proto hodlá zveřejňovat i případné neúspěchy a slepé uličky, kudy se na poli vzdělávání nevydávat. I takové údaje totiž mohou být pro rozvoj českého školství velmi užitečné. Na úrovni učitelů a ředitelů očekává Eduzměna zlepšení do dvou let.

Do pěti let pak předpokládá, že dojde k celkovému zlepšení školství na Kutnohorsku, což by se mělo odrazit i v rozvoji regionu a v posílení kvality života. Protože lépe vzdělaní lidé mají více příležitostí a jsou úspěšnější. Jak se projektu daří, mají ukázat například mezinárodní srovnávací testy PISA nebo podrobné zprávy České školní inspekce.


Miliony od nadací na lepší on-line výuku

Dříve než se autoři projektu stačili detailně seznámit s problematikou školství na Kutnohorsku, přišlo 11. března nečekané zavření škol z důvodu epidemie koronaviru. Eduzměna musela proto rychle reagovat na nově vzniklé problémy spojené se samostudiem z domova.

Zřídila proto Fond pro Kutnohorsko na pomoc dětem, jejich rodičům i školám, které se po zavedení distanční výuky spojené s koronavirovou krizí dostali do obtížné situace. Počáteční vklad do fondu věnovaly Nadační fond Avast a Nadace České spořitelny, oba do něj přispěly jedním milionem korun.

"Důležité je, aby byla zachována co největší rovnost šancí na vzdělávání. Současná situace rovné šance značně nabourala. Týká se to zejména dětí, které jsou v tuto chvíli bez připojení nebo se nacházejí v nějakých obtížnějších situacích v rodinách," říká Zdeněk Slejška, ředitel Nadačního fondu Eduzměna.

Speciální fond má proto pomoci hlavně dětem ze sociálně znevýhodněného prostředí, se speciálními vzdělávacími potřebami, dětem v náhradní rodinné péči či dětem cizinců. Prostředky nicméně poskytnou i jiným aktivitám, které pomohou nastalou situaci ve vzdělávání řešit a které mají potenciál usnadnit výuku dětí.


Neomezený tarif pro učitele, překladatele pro školáky z ciziny

Z peněz nyní začali hradit zejména softwarové a hardwarové vybavení, internetové připojení a s tím spjatou instalaci. V této věci spolupracují s iniciativou Česko.Digital. Podporují také komunikaci mezi školami a rodinami, například neomezenými tarify pro učitele, kteří často používají svůj soukromý mobil, popřípadě zajištění tlumočníků pro žáky-cizince. Překladatele, například do mongolštiny, školám zaplatí zdejší pobočka tchajwanské firmy Foxconn. Podporují také terénní práci vyškolených specialistů, kteří pomohou s doučováním či v jednání se školou. To vše jsou nejpalčivější problémy, které zdejší školy řeší.

Žádat o příspěvky z fondu do výše 50 tisíc korun mohou mateřské, základní a střední školy, dětské domovy, neziskové organizace působící v oblasti vzdělávání či pracující s ohroženými dětmi a jejich rodinami či zřizovatelé škol v obci s rozšířenou působností Kutná Hora. Nadace rovněž vyzvala místní firmy a filantropy, aby do fondu rovněž přispěli a i oni se podíleli na vylepšení zdejšího vzdělávání.

"Rádi bychom podpořili co nejvíce dětí na Kutnohorsku tak, aby byla jejich distanční výuka nejen možná, ale i smysluplná," říká Kamila Drtilová, regionální manažerka Eduzměny a zároveň manažerka a koordinátorka Místního akčního plánu vzdělávání pro oblast Kutnohorska. "Rozdáváme první desítky notebooků do rodin, které vytipovalo vedení škol. Spolu se školami sdílíme dobré a špatné zkušenosti z distanční výuky. Zkušenosti zjišťujeme i od rodičů," dodává Drtilová.

Z výsledků rodičovských dotazníků na Kutnohorsku vyplynulo, že si přejí co nejvíce on-line výuky, s níž nemají tolik práce jako se samostudiem a řešením úkolů, ale po které volají i kvůli chybějícím sociálním kontaktům svých dětí. Rodičům vadí také leckdy chaotické sdílení úkolů přes nejrůznější platformy. Zaznamenali i komplikovanou situaci v běžných rodinách, které však mají více dětí a nezvládají distanční výuku kvůli nedostatku počítačů, prostoru i času.

Například ředitelka Základní školy Kamenná Stezka v Kutné Hoře zkompletovala všechny školní notebooky a modemy s připojením a zve si do školy rodiče a děti a ukazuje jim, jak mají s technikou pracovat. U takové schůzky pak jsou i učitelky, které jim vysvětlují, přes jaké programy a aplikace se mají učit či přijímat a odevzdávat úkoly.


Jde o to najít ideální formy podpory

Eduzměna také pořádá pravidelné setkávání vedení škol na Kutnohorsku, kde si ředitelé předávají své zkušenosti, především to, co se osvědčilo či naopak neosvědčilo v zavádění on-line výuky. Velkým tématem těchto sezení bylo například sjednocování aplikací použitých pro vyučování na dálku, spolupráce s dětmi off-line nebo spolupráce asistentů se žáky se speciálními vzdělávacími potřebami.

„V současné nenadálé situaci v českém školství se ukazuje, že Místní akční plán (MAP) Kutnohorsko má za sebou velkou podporu odborníků a jejich know-how, takže jde dál, než mohou jít jiné ,MAPy‘ po republice,“ říká Zdeněk Slejška.

„Není to o tom, že by tu najednou vyskočil region, který bude převyšovat ostatní, ale může to být ukázka toho, že se dá s určitou koncepčnější prací dojít dál. Jde také o to zjistit zde, jaké jsou ideální formy podpory, které pak lze aplikovat na celou republiku,“ dodává.

Podle něj jim koronavirová epidemie značně pozměnila plány, protože se nemohou setkávat osobně s řediteli, učiteli, žáky a rodiči tak, jak to měli v plánu. Některé věci se tak přesunují až do dalšího školního roku.

Průběžně také kontaktují vedení škol a seznamují je s tím, jaké mají nyní nové možnosti a co všechno z této podpory lze využít. Jsou zajetí v určitých kolejích, na které jsou zvyklí, a najednou se jim otevírají nové příležitosti a oni je začínají využívat,“ vysvětluje šéf Eduzměny.


S Google Classroom tu ještě nedávno uměly dvě učitelky, dnes to ovládají všichni

Jednou ze škol, s níž Eduzměna úzce spolupracuje, je také Základní škola Zruč nad Sázavou, ležící asi třicet kilometrů od Kutné Hory. Škola, do níž chodí 450 žáků, se dlouhodobě snaží o modernizaci a sledování trendů. Zaměřuje se na výuku cizích jazyků, informačních a komunikačních technologií (ICT) a oblast tělesné výchovy a zdraví.

Má patnáct odborných učeben a dvacítku interaktivních tabulí. Výuka cizích jazyků probíhá ve třech jazykových učebnách, které jsou vybaveny interaktivními sadami a sluchátkovým systémem. K výuce informatiky jsou využívány dvě pracovny PC a mobilní počítačová učebna. Škola má i kvalitně vybavenou dílnu, zahradu, arboretum, knihovnu, moderní sportovní halu a zrekonstruovaný venkovní areál, kde se organizují také sportovní akce pro veřejnost.

„My jsme měli velké štěstí, že jsme v době, kdy se uzavřely školy, měli jarní prázdniny. Takže jsme neuzavírali školu ze dne na den, ale měli jsme prostor promýšlet, co a jak. S dětmi a rodiči jsme začali řešit provozní záležitosti až následující týden,“ vypráví ředitelka školy Ivana Stará.

On-line nástroje před koronavirovou epidemií nepoužívali, ale díky tomu, že škola používá Gmail, mohla poměrně snadno začít využívat další nástroje od společnosti Google, zejména Google Classroom jako virtuální třídy pro výuku na dálku a Google Meet pro on-line schůzky jednotlivých tříd. Obě aplikace naučila vedení a učitele používat iniciativa Elixír do škol. Ta se zaměřuje na smysluplné a zajímavé učení fyziky a informačních technologií a je součástí expertního týmu Eduzměny.

„Hned od začátku používaly on-line výuku dvě mladé paní učitelky, které tyto platformy znaly z vysoké školy. Díky speciálním webinářům Elixíru do škol přímo pro naši základku po třech týdnech najeli na tuto výuku všichni učitelé od první do deváté třídy,“ říká ředitelka. Všem žákům zřídili účet na Gmailu, aby mohli používat potřebné aplikace. „Nikdo jiný s tím předtím neuměl, po výborném dvouhodinovém webináři šitém učitelům na míru a na jejich otázky už všichni Google Classroom ovládali hravě. Požádala jsem proto ještě o webinář na aplikaci Meet a opět je po něm celá sborovna v programu dnes už jako doma,“ pokračuje Stará.

Nejdřív rozšiřovali on-line výuku na všechny ročníky a pak postupně navyšovali počet takto odučených hodin a naopak snižovali množství zadávaných úkolů přes školní prostředí. „Byla jsem se podívat, jak vypadá taková hodina u prvňáčků. A viděla jsem, že kromě učení to znamená i obrovský přínos pro sociální kontakt dětí,“ líčí Ivana Stará.

Její škola také vyšla vstříc rodičům mladších žáků, kteří buď pracují a nemohou se dětem věnovat, nebo mají home office a kvůli tomu je nemohou pustit na počítač. Učitelky tak nabízejí tři stejné vstupy, například v osm, deset a patnáct hodin, aby si mohli rodiče vybrat, jak jim to vzhledem k jejich pracovnímu harmonogramu vyhovuje. Pedagožka se tak postupně potká se všemi svými svěřenci.

Mezi rodiči uspořádali dotazníkové šetření, jak jsou oni a jejich děti spokojeni s výukou na dálku. Dozvěděli se, že jim schází především jednotnější informace zadávané na jednom místě, více času na úkoly, rychlejší odpovídání učitelů, ale také kontakt „napřímo“. Z výsledků rovněž vyplynulo, že rodinám se zdá být úkolů až moc, navíc někdy takových, které žák nepochopí a nemá mu je kdo vysvětlit. A také že se děti doma nenaučí tolik jako ve škole.

Dotazníkové šetření nicméně probíhalo v momentě, kdy škola nabízela jen 30 procent on-line výuky. Od té doby se toho, i díky této zpětné vazbě, hodně změnilo. Dnes už mají plných sto procent výuky on-line, využívají jediné prostředí – Google Classroom – a vedení se snaží dbát především na výuku matematiky, češtiny a cizích jazyků, aby žákům a jejich rodičům trochu odlehčilo. Ostatní předměty, jako fyziku nebo zeměpis, dávají učitelé na delší období, aby se tomu mohly děti věnovat průběžně.

Nyní se snaží do tohoto vyučování začlenit co nejvíce dětí, což se rozdáváním školní techniky i notebooků od Eduzměny, instalací a proškolením rovněž daří. „Třeba paní učitelka v šesté třídě mi říkala, že na matematiku jí pravidelně chodí 23 dětí z 25,“ uvádí ředitelka.

Na dotaz, zda je pro Zruč nevýhodou, že se nachází tzv. na periferii, odpovídá, že je to naopak spíše výhoda. V malém pětitisícovém městě se většinou znají navzájem a žijí jako komunita. „Dobře známe děti i jejich rodiny. Když si nejsme něčím jisti, tak jim prostě zavoláme a zjistíme si podmínky. Učitelky mají s rodinami výborné vztahy. A touto situací se ještě zlepšily a zintenzivněly, rodiče jsme ještě lépe poznali,“ popisuje.

Nyní ředitelka promýšlí uspořádání červnových třídních schůzek on-line, kdy by se pomocí Google Meet propojili učitelé s rodiči. „Obzvláště o tom uvažuji v pátých třídách, kdy někteří žáci budou odcházet, a navíc se jim přechodem na druhý stupeň bude měnit třídní učitel,“ dodává.

Na její pokyn tu učitelé v on-line výuce neznámkují. Pro děti totiž znamená zcela nové prostředí a podmínky, na něž nebyly zvyklé, takže by to podle ředitelky nebylo fér.


„Technologický posun udělali učitelé, žáci i rodiče. A ještě víc nás to semklo“

Andrea Melechová Ruthová je zástupkyně ředitele pověřená řízením Základní školy Kamenná Stezka v Kutné Hoře. Ta sídlí v původní historické budově z roku 1910 v centru města. Jedná se o školu rodinného typu s individuálním přístupem k žákům, od roku 2018 se tu vyučuje podle zásad vzdělávacího programu „Začít spolu“ orientovaným na dítě. Co to znamená? Místo orientace na učivo se tu orientují na dítě, převládá aktivita dítěte, nikoliv učitele. Učí se v souvislostech a znalosti a dovednosti propojují s reálným životem. Chybu berou jako prostředek k učení, nikoliv jako selhání dítěte. Výuka vychází z potřeb a možností každého dítěte na rozdíl od klasických škol, kde učitel vykládá celé třídě najednou od tabule.

Na obou stupních nabízí Kamenná Stezka volitelné předměty a zájmové kroužky. Nyní pracují na tom, aby se změnili v instituci, která zapojuje do školního dění celou komunitu, tedy i rodiče, bývalé žáky školy či obyvatele regionu v rámci aktivit celodenního programu.

Jelikož tu jsou otevření změnám, dokázali se poměrně rychle přizpůsobit i překotnému vývoji po uzavření škol z důvodu koronavirové epidemie. „S učiteli i asistentkami jsme se urychleně domluvili na společné komunikační platformě, kterou se stal Messenger, a kde si od té doby vyměňujeme poznatky, zkušenosti a v neposlední řadě i humor,“ líčí s úsměvem Andrea Melechová Ruthová.

Využívají také sdílený disk na Googlu, kde sdílejí informace a dokumenty. Během prvního týdne třídní učitelé zkontaktovali všechny své žáky a domluvili se, jaká forma komunikace jim bude vyhovovat. Někdo komunikuje přes telefon, jiný přes Skype, Messenger, Facebook či WhatsApp. Učitelé z druhého stupně se většinově postupně přiklonili ke Google Classroom a jako základní komunikační kanál pro zadávání práce mají elektronickou žákovskou knížku v systému Bakaláři. „Ta je přístupná z našich webových stránek a podařilo se nám tam dostat všechny naše rodiny, a to i ty, které tam nikdy předtím nechodily,“ upřesňuje Ruthová.

Třídní učitelé si rozdělili práci se svými asistentkami tak, aby se dokázali věnovat všem žákům a mohli je i nadále podporovat. Třídní se také stali koordinátory aktivit od ostatních vyučujících. Nastavený systém přesto není bez mezer, ale to zřejmě nikde v republice, protože nezáleží jen na sborovně, ale i na přístupu rodin.

„Problémem stále zůstává neochota některých rodin a žáků ke spolupráci, zejména prvostupňovým chybí kontakt nejen s učitelem, ale hlavně se spolužáky – to se nám nedaří všude zajistit. Zpočátku jsme zřejmě také zahlcovali rodiče informacemi a prací, kterou strávili leckdy mnoho času, aby dokázali svým dětem pomoct. To se nám snad mezitím podařilo koordinovat. Stále se také ještě potýkáme s nedostatečným technickým vybavením, ale postupně uspokojujeme potřeby všech potřebných,“ vyjmenovává zástupkyně ředitele.

Za několik týdnů distanční výuky se nicméně podařilo pedagogům, žákům i rodinám učinit velký posun zejména ve využívání informačních technologií. A sborovna se dle slov vedení v krizi mnohem více semkla a učitelé si mnohem více pomáhají.

„Budujeme alespoň takto on-line a na dálku i vzájemné vztahy se žáky a jejich rodiči. Některým dětem tato forma vyhovuje, ale většinově se jim stýská, i rodiče se těší, až se věci vrátí do normálu. To vše by mohlo být do budoucna ku prospěchu v našem vzájemném vztahu,“ vypráví Andrea Melechová Ruthová a dodává. „Stále je co zlepšovat, ale pedagogové udělali obrovský skok. Většině navíc zabírá tento způsob výuky výrazně více času, právě proto, že se při tom musí učit neustále něco nového.“

Nová vyhlášená opatření ministerstva školství se podle ní kutnohorské základky příliš nedotknou. Ani plánované částečné otevření škol pro první stupeň by prý neznamenalo nějaké závratné proudy dětí. Vedení má totiž informace, že se velká část rodičů bude bát děti do školy poslat.

Uvažují nicméně, že by pořídili kamery, aby propojili žáky, kteří by přišli do školy, s těmi, kteří zůstali doma. „Začneme sondovat jednak mezi pedagogickými pracovníky a jednak mezi rodiči, s jakým zájmem budeme moci počítat a případně co a jak bude v našich silách zrealizovat,“ říká Ruthová.

U prvostupňových dětí cítí těžkosti sociálního odloučení a snaží se proto o kontakt on-line. Nejvíce ohroženy izolací jsou podle ní děti cizinců. Centrum pro integraci cizinců ve spolupráci s firmou Foxconn proto jedná o tlumočnických službách pro jejich rodiny s odlišným mateřským jazykem.

Z jejích zkušeností je podle ní mnohem náročnější vzdělávat na dálku právě prvostupňové děti, u nichž s postupem času roste nechuť cokoliv dělat, odmítají poslouchat a řídit se pokyny rodičů ohledně výuky. A rodiče s učitelem na ně bývají sami. Oproti tomu druhostupňové třídy mívají společné komunikační skupiny, včetně učitelů a asistentek, kde se žáci mohou poradit, na cokoliv se zeptat a vzájemně si pomoci.

„Je to až dojemné, když se děti, které dost často ve škole nepracují nebo ani do školy nechodí, najednou ptají, jak se dostanou tam a tam, na kdy že je ten úkol a kam a jak ho mají poslat. A spolužáci zareagují a tazatele navedou. I s učiteli a asistentkami si tak žáci budují rovnocenný, spíše partnerský vztah,“ líčí nadšeně zástupkyně. „My každopádně neustále vysíláme k rodičům signály, že jsme tu od toho, abychom s jejich dětmi pracovali, ať se na nás neváhají obrátit, pokud by cokoliv potřebovali – přes naše webové stránky, Facebook i Bakaláře se je snažíme informovat a nabízet jim pomoc,“ doplňuje.

Pochvaluje si také spolupráci s Místním akčním plánem Kutnohorsko, který se už několik let snaží propojit všechny skupiny zabývající se vzděláváním dětí. Touto situací a vstupem Nadačního fondu Eduzměna do jejich regionu se všechny změny a zlepšení ještě urychlily. Eduzměna jim začala poskytovat i technickou, odbornou a materiální pomoc.

Ještě ve spolupráci s iniciativou Česko.Digital a jejich projektem Učíme online svým rodinám rozdali patnáct notebooků s internetovým připojením, které jim usnadní fungování. I zde se školy v Kutné Hoře a okolí staly jakousi pokusnou laboratoří, kde se mají vychytat „mouchy“ této technické podpory. Aktuálně jednají o pomoci pro ty sociálně nejslabší. Eduzměna propojila školy s organizacemi poskytujícími sociálně aktivizační služby rodinám s dětmi, jejichž vývoj je ohrožen v důsledku dlouhodobě kritické sociální situace rodiny nebo kvůli její nefunkčnosti. A společně spojují síly jim na pomoc.

Pochvaluje si také, jak Eduzměna propojila vedení jednotlivých škol v rámci celého regionu, takže pak mohou mnoho problémů řešit společně a inspirovat se jeden od druhého. „Snaží se z nás utvořit velký a co nejlépe fungující tým. Velmi se na budoucích pět let těším, protože oni nám dávají příležitost vzájemně se poznat se všemi aktéry ve vzdělávání, sdílet své poznatky a zkušenosti a optimalizovat fungování sítě podpory pro nejrůznější skupiny žáků a jejich rodiny,“ říká Andrea Melechová Ruthová.

Nadstandardní mají i vztahy se zřizovatelem, tedy městem Kutná Hora, s nímž průběžně jednají a domlouvají další postup. „Tato doba je nesmírně náročná na organizaci vzdělávání. Na druhou stranu je to obrovská příležitost, kterou se budeme snažit – v rámci našich možností – maximálně využít,“ uzavírá.

Celý text článku s fotografiemi najdete ZDE.

Marc Ferro: Jak se vyprávějí dětem moderní dějiny po celém světě

Autorovi, profesorovi pařížské École des hautes études en sciences sociales (EHESS), šlo v této knize podle jeho vlastních slov „o zpochybnění tradiční koncepce ,světových dějin‘.

„Nezačnu faraony a neskončím Chomejním či nepokoji v Polsku, neboť obdobný postup by se hlásil k teleologické vizi dějin, ať už je jejich hybatelem křesťanství, marxismus nebo prostě jen vychází z myšlenky pokroku,“ píše v předmluvě.

Vytkl si obtížný úkol podat výklad o různých konceptech pohledu na historii v jednotlivých zemích a společnostech a provést vzájemné srovnání těchto konceptů. Pojetí týchž událostí a historických jevů se navzájem často velmi výrazně odlišuje a je ovlivňováno nejenom aktuální politickou situací v té které zemi, ale především kolektivním vědomím společnosti, které se utvářelo v průběhu celého jejího vývoje.

Kniha vyšla ve Francii poprvé v roce 1981, rozšířené vydání, které se nyní představuje českým čtenářům, je z roku 2004.

Více informací najdete ZDE.

Martin Ťopek: Po otevření škol vydržím tak nejdéle tři dny, pak už budu v jiném zařízení, než je škola, říká učitelka

Pro Ivonu Čermákovou přestal existovat rozdíl mezi víkendem a pracovním dnem. Speciální pedagožka na základní škole v Bobrové na Vysočině od uzavření škol 12. března vyučuje na dálku. O víkendu připravuje týdenní plány pro žáky a natáčí instruktážní videa, přes týden píše komentáře k vypracovaným úlohám a je pro žáky i jejich rodiče až do večera k dispozici na mailu i telefonu.

Zdroj: iHNed.cz 23. 4. 2020

Teď si nedokáže představit, jak bude pracovat, až se 25. května částečně otevřou první stupně škol podle plánu ministerstva školství. Pedagogové budou pokračovat ve výuce na dálku, část dětí ale bude moci chodit do školy − podle rozhodnutí rodičů. "Myslím, že bych to mohla vydržet tak tři dny, pak už bych byla v jiném zařízení, než je škola," říká. Považuje za nesmyslné, aby k jejímu celotýdennímu vytížení přibyl ještě jeden úvazek − práce s patnácti dětmi, které se rozhodly jít dobrovolně do školy.

V její třídě je nyní 27 dětí, sedm z nich je s různým stupněm podpůrných opatření a vyžadují zvýšenou péči. Proto má Čermáková k dispozici také dvě asistentky. "Sjíždějí se sem žáci z okolních obcí a malých vesniček. Sociální rozložení je velmi pestré, mám i dítě z rodiny, kde nemají ani internet," popisuje učitelka, která má v Bobrové na starosti třetí třídu.

Přes víkend vypracovává týdenní plán pro děti, aby si v rodinách mohli rozhodnout, jak si během týdne učivo rozvrhnou. Ne každý má totiž neustálý přístup k internetu nebo potřebuje čas na výuku sladit s možnostmi rodičů. "Napíši dětem obsáhlý dopis, kde jim vysvětlím věci, které budou dělat, a snažím se to podávat takovou formou, aby mohly co nejvíce pracovat samy, aby nedostaly jen instrukci 'vyplň cvičení 4'."

Pokračuje natáčením videí, která vkládá na neveřejný YouTube kanál a do nich nahrává to, co popisuje v každotýdenním dopise. Pokud některé děti nemají přístup k internetu, dohodla se učitelka se sousedy z jejich vesnice, že dokument vytisknou a dají dětem do schránky.

Žáci, kteří připojení mají, vyfotí hotová cvičení a uloží na platformu, kterou učitelka vytvořila na internetu. "Pak trávím několik hodin tím, že to čtu, píšu k tomu osobní komentář, jsem jim přitom k dispozici na mailu nebo na telefonu. Tak tři čtyři hodiny dopoledne, to samé odpoledne," říká.

K návrhu ministerstva školství otevřít od 25. května školy pro dobrovolné žáky říká, že se to učitelé nakonec pokusí zvládnout. "My se s tím popereme, otázka je, jestli se do takového zvládání pouštět. Není funkční, ruší všechno, co jsme v uplynulých týdnech vybudovali."

Podobně jako Čermáková hovoří i prezident Asociace ředitelů základních škol Michal Černý, který je zároveň ředitelem Masarykovy základní školy v Praze – Klánovicích.

"Podle mě je to z hlediska organizace nejhorší varianta. Už teď mají děti různé podmínky, i když jsou všechny doma. Ale když budou některé doma a některé ve škole, tak se rozdíly budou ještě prohlubovat," řekl Černý. Ten jako jednu možnost vidí, že třídní učitel bude učit svoji třídu stále na dálku a ve škole ho bude zastupovat jiný pedagog nebo asistent.

I asistenti mají ve školách svoji úlohu, a ti, jak potvrzuje Čermáková, budou při výuce chybět. "Nedokážu si představit, že ve čtvrt na osm začínám s patnácti dětmi, rozhoduji o tom, kdy si mají nechat roušky, o přestávkách je udržuji mimo skupinky a hlídám, zda svačí odděleně, zároveň dohlížím, zda na záchod chodí po jednom, maximálně po dvou, a nepřijdou do kontaktu s jinou patnáctičlennou skupinou. Pak přijdu domů a budu kontrolovat, co udělaly děti, které zůstaly doma," popisuje.

Sama proto zatím neví, zda bude u ostatních dětí pokračovat v distanční výuce, nebo jestli je dostane jedna z asistentek, které však bude muset opět chystat podklady. "To si neumím představit. Mám dítě se závažnou poruchou chování. Ve chvíli, kdy je potřeba, asistentka může dítě vzít ze třídy a pracovat s ním někde mimo. Pokud bude asistentka sama se skupinou, tak nemůže s dítětem odejít," popisuje Čermáková.

Ministerstvo školství zatím neví, jak by měli učitelé podobné situace řešit. Říká, že pracuje na "manuálu" pro učitele, aby nový systém zvládly i venkovské školy. "Do konce dubna chceme mít od hygieniků návrh, jak by to mělo ve školách vypadat, aby pak měly tři týdny na přípravu," řekl ministr školství Robert Plaga (ANO).

S přispěním Michaely Endrštové

Strhující příběhy z konce války ožívají na webu 1945.pametnaroda.cz

Vzpomínky pamětníků na konec druhé světové války budou od pátku 8. května na speciální webové stránce 1945.pametnaroda.cz. Pětasedmdesát let staré příběhy tam umístila obecně prospěšná organizace Post Bellum. Využila svou rozsáhlou sbírku Paměť národa a vybrala z ní nejen vyprávění přímých účastníků války, ale také audio-klipy, krátké filmy a on-line expozice.

„Ředitel Post Bellum Mikuláš Kroupa doporučuje na webu 1945.pametnaroda.cz krátký film Sousedi, který vypráví příběh Rudolfa Bělohoubka, na konci války patnáctiletého kluka z jedné české vesnice. „Zavraždili mu rodiče před jeho zraky. Znal jména vrahů, a přesto se nepomstil,“ dodal Mikuláš Kroupa. „Dojímají mě rovněž ohromně silné strhující příběhy dětí, které přežily koncentrační tábory. Dnes jsou z nich profesoři, hudebníci, učitelé, cestovatelé, prostě zajímaví lidé.“

Speciál k 75. výročí konce války je určen pro nejširší veřejnost, využít ho však mohou také učitelé a žáci– krátký film Sousedi doplňují pracovní listy pro výuku.

"Web poskytuje během pandemie koronaviru unikátní příležitost učitelům, aby mohli žáky vyučovat na dálku,“ upozorňuje vedoucí vzdělávání Post Bellum Magdalena Benešová. „Jednotlivé příběhy mohou studenti uspořádávat do myšlenkových map, což jim dá příležitost uvědomit si, jak mnohovrstevnaté téma je osvobození v roce 1945. Své zpracování mohou srovnávat s dalšími zdroji dostupnými na internetu. Učitel navíc může využít připravené pracovní listy k animovanému filmu Sousedi. Jsou ke stažení na 1945.pametnaroda.cz. Věříme, že práce s webem bude bavit studenty i učitele."

Webový speciál obsahuje i úplně novou komiksovou knihu RollOuttheBarrels, která přináší jedenáct vzpomínek na konec války v západních Čechách, jak je zachytili studenti Fakulty designu a umění Ladislava Sutnara Západočeské univerzity díky podpoře Velvyslanectví USA v Praze.

Když se zlepší klima v rodině, začnou děti prospívat i ve škole

Žáci ze sociálně znevýhodněného prostředí mohou výrazně zlepšit svůj prospěch i chování ve škole, pokud pedagogové a sociální pracovníci cíleně komunikují s rodiči. To dokazuje projekt „Inovace sociálních služeb zaměřených na podporu rodičovských dovedností“, jehož pilotní fázi v dubnu dokončila nezisková organizace ScholaEmpirica.

Základem projektu se dvanáct jednoduchých rad, kterými mohou pedagogové nebo sociální pracovníci podpořit rodiče v komunikaci s jejich dětmi. „Nejvíce v praxi pomohlo, že pomáháme rodičům najít denní rytmus a řád. Běžně se stává, že rodiče nedovedli děti do školky, protože si nedokázali zorganizovat den. Díky jednoduchým radám je teď lépe dokážeme vést,“ říká sociální pracovnice z Azylového domu pro matky s dětmi ve Vsetíně Petra Hantáková, která v pilotním projektu po dobu dvou let navštěvovala osm rodin. Celkem se projektu účastnilo 12 terénních pracovníků a vedlo 54 rodin, z nichž 33 prošlo celým programem.

Jeden z dvanácti bodů manuálu se týká například omezení nežádoucího chování tím, že ho dospělí přehlížejí a dávají dítěti pozornost, až když přestane zlobit. Tím se dítě naučí, že pozornost dospělého nezíská zlobením, ale naopak chováním podle pravidel. Další z bodů se věnují tomu, jak dávat dětem jasné pokyny, nebo jak předcházet agresivnímu chování. V neposlední řadě sociální pracovníci rodičům dávají návod, jak efektivně oceňovat a chválit děti. „Pochvala by měla být cílená, konkrétní a popisná. Chválit bychom tedy neměli všeobecným ´ty jsi šikovný´, ale měli bychom přesně popisovat to, co se dítěti povedlo. Tedy například: tu slovní úlohu se ti podařilo vypočítat správně, dobré bylo, že jsi si jí nejprve pořádně přečetla a pak rozepsala jednotlivé kroky. Určitě pomohlo, že sis výsledek pak ještě zkontrolovala,“ říká ředitelka organizace ScholaEmpirica Egle Havrdová.

Po dvou letech se ukazuje, že jednoduchý návod může pomoci rodinám z komplikovaného sociálního prostředí, aby lépe zvládaly komunikovat se svými dětmi. To následně zlepšuje i chování dětí ve škole a v kolektivu vůbec. „Vyhodnocení první fáze projektu nám ukazuje, že změna přístupu rodičů k výchově rozhodně není jednoduchá a vyžaduje dlouhodobou spolupráci, nicméně pokud je rodina motivovaná a dostává pomoc zkušeného sociálního pracovníka, výsledky v podobě lepšího chování dítěte se mohou dostavit,“ říká vedoucí evaluace projektu z organizace ScholaEmpirica Jaromír Mazák.

Manuál může být pomocí pro jakéhokoliv pedagogického pracovníka, který se dostává do kontaktu vedle dětí i s rodiči ze znevýhodněných sociálních skupin. „Pedagogové i sociální pracovníci mohou manuál použít jako ilustrovanou oporu pro komunikaci s rodiči a díky tomu se s nimi nejen snáze dohodnout, na co se ve výchově dítěte zaměřit, ale také si ujasnit, jakými konkrétními postupy na tom budou pracovat,“ doplňuje Jaromír Mazák. Po úspěšném startu na Vsetínsku a v severních Čechách se bude projekt dále rozšiřovat do dalších krajů republiky.Pedagogičtí, výchovní a sociální pracovníci, kteří mají o projekt zájem, získají detailní informace na emailové adrese info@scholaempirica.org.

ScholaEmpirica tak do Česka přináší již ověřené zahraniční zkušenosti. Inspirací byl program FINDod profesora Philipa A. Fischera z Harvardské univerzity, dále projekt IncredibleYears z USA a mezinárodní program ParentingforLifelongHealthProgrammeforYoungChildren vyvinutý Světovou zdravotnickou organizací WHO. „Tyto programy dokazují, že když snížíme sociální vyloučení, tak děti dosahují ve škole lepších výkonů a zároveň se tím snižuje riziko sociální exkluze v dospělosti,“ doplňuje Egle Havrdová.

Zuzana Hronová: „Je jiná situace, musíme i jinak učit“

…Město Trmice leží pět kilometrů od Ústí nad Labem a je známé jako jedna z vyloučených lokalit Ústecka. Jenže právě Základní škola Trmice je tu považována za malý zázrak. Její ředitelce Marii Gottfriedové se totiž podařilo skrze pečlivou a trpělivou komunikaci s problémovými rodinami získat si jejich důvěru i přijetí pochopení, proč je vzdělávání důležité.

Zdroj: výňatek z obsáhlého článku Žáci off-line, Chytré Česko

Teď ředitelka řeší nový problém – distanční výuku, která je závislá na domácím samostudiu a na použití moderních technologií a aplikací. „V případě žáků či rodičů, kteří nezachytili domácí vzdělávání, se v první řadě snažíme zjistit příčiny, proč tento stav nastal. Zda se jedná o lidský faktor, tedy zda na straně rodiny chybí podpora a iniciativa, jde o pohodlnost nebo došlo k přepnutí do tzv. prázdninového režimu. Anebo zda jde o překážky technického rázu, tedy o nedostatečné podmínky pro on-line spojení se školou,“ říká Marie Gottfriedová.

Kdo nereaguje na školní komunikační systém nebo e-mail, tomu telefonují, a když ani to nepomůže, následuje osobní návštěva doma. Podle následných zjištění pak volí vhodnou strategii, jak postupovat dál.

Trmická základní škola se snaží dbát na přiměřenost obsahu i frekvenci domácí práce tak, aby žáky a rodiče nezahltila. Pamatují také na instruktážní materiály pro rodiče, aby věděli, jak s dětmi konkrétní úkoly plnit, na co dát pozor a jak jim efektivně pomáhat. Nabízejí i osobní kontakt zprostředkovaný asistentem pedagoga nebo učitelem. Jde o krátké osobní setkání, kde dotyčný předá výukové materiály rodinám a domluví další komunikaci se školou. Uvažují i o možnosti zapůjčit tablety některým dětem a rodinám. Dbají na diferenciaci domácí práce a její přizpůsobení možnostem konkrétních dětí.

„Zároveň se snažíme domácí práci koncipovat tak, aby cílila na rozvoj životních kompetencí a dovedností žáků, aby měla souvislost s jejich životem a dokázala efektivně využít stávajících podmínek. Tedy například vaření s maminkou, natírání plotu s tatínkem, rodinná vycházka a pozorování v přírodě – to všechno může být skvělým výukovým materiálem, který je dostupný všem. Dle mého mínění totiž není správné koncipovat domácí výuku žáků ve stejném stylu, jako by žáci chodili do školy. Vzdělávání nyní probíhá v mimořádných podmínkách a my, pedagogové, musíme hledat mimořádné, tedy jiné a nové formy výuky,“ myslí si ředitelka Marie Gottfriedová.

Podle ní je důležité, aby si pedagogové počínali kreativně a neustále si kladli otázky: S jakými dětmi pracuji? Na jaké děti cílím? Jak domácí práci uzpůsobit novým podmínkám? Jak docílit toho, aby domácí práce dávala smysl? „Nesmíme se bát vykročit ze zajetých stereotypů. Samozřejmě že budeme tápat, budeme se sami muset hodně učit, budeme si muset ‚přeformátovat‘ naše pedagogické myšlení, budeme chybovat. Ale je třeba začít a hlavně – pořád přemýšlet o smyslu,“ dodává.

Podle ní může mít současná situace na vzdělávání v českých školách velmi pozitivní dopady. Lépe než za běžného provozu škol totiž nyní pedagogové mohou vidět, co je podstatou vzdělávání. „Zda v našich školách má jít primárně o znalosti a poznatky, nebo spíše o dovednosti a kompetence, díky kterým si budeme vědět rady. Lépe také můžeme za současné situace vnímat, v čem tkví podstata práce učitele – je to ten, kdo servíruje poznatky, zadává úkoly a jejich zvládnutí ověřuje a hodnotí, nebo je to ten, kdo žáka doprovází, citlivě reaguje na jeho potřeby a možnosti, ale také na všechny změny, které přicházejí, a umí flexibilně volit odpovídající postupy.“

Jak se několikaměsíční distanční výuka promítne do úrovně vzdělávání, si netroufá odhadovat. Záležet bude podle ní opět na učitelích, jestli budou mít po otevření škol tendenci vést závod s časem a stůj co stůj dohnat všechno, co bylo zameškáno, nebo zda vsadí na jinou kartu, zrevidují své tematické plány, ponechají v nich to podstatné a nosné a to budou efektivně rozvíjet…

„Již teď je třeba přemýšlet o tom, jakou podporu poskytne škola, ale třeba i jiné instituce, dětem, které se v době uzavření školy nemohly opřít o podnětné rodinné zázemí. Co uděláme pro to, aby tyto děti srovnaly krok a nynější výluka nebyla příčinou jejich budoucího školního selhávání a neúspěchu. Již teď je třeba přemýšlet o tom, jakou formou podpořit školy, aby péči o tyto děti zvládly a nerezignovaly. To všechno jsou důležité náměty k zamyšlení, které mohou ve výsledku celý náš vzdělávací systém nesmírně obohatit a posunout dál,“ uzavírá Marie Gottfriedová.

Pomáháme školám přenést se do doby digitální

On-line vyučování, virtuální třída, digitální nástěnka a úkoly, elektronické i-testy nebo e-zkoušení… Tato a další podobná slova doslova ze dne na den změnila životy pedagogů, žáků, studentů, ale i jejich rodičů.

Zatímco před pár týdny by to pro mnohé byla pouze „akademická debata“o tom, jak obsah a formu výuky více přizpůsobit aktuálním trendům a schopnostem mladých, uzavření škol ukázalo, že je třeba reagovat rychleji, než si kdo dovedl představit. Řada učitelů se rychle přizpůsobila aktuální situaci a začala moderní technologie využívat skutečně naplno. Diskutují se studenty, vytváří on-line edukační materiály, zadávají a kontrolují úkoly, motivují své žáky a studenty, aby sami tvořili, sdíleli a hodnotili svůj vlastní digitální obsah. Komunikační technologie v čase karantény víc než jindy pomáhají rozvíjet schopnost interakce a spolupráce prostřednictvím sdílených úkolů.„V on-line prostředí se dá zvládnout hodně. Není třeba se bát neúspěchu a experimentování. Žáci jsou velmi tolerantní, pomáhají si navzájem a učitelům taky,“ optimisticky shrnuje zástupce ředitele ZŠ Nedvědova v Olomouci Miroslav Dvořák.

Každý stupeň vzdělávání sice řeší trochu jiné problémy a potřeby, ale zkušenosti z terénu ukazují, že o úspěchu on-line vyučování „rozhodují“ tři faktory. Podle slov učitele Miroslava Kotlase z Gymnázia Česká v Českých Budějovicích to jsou následující: výběr technologie, přes niž se výuka na dálku vede, cíle a očekávání – výuka se totiž v tuto chvíli dost mění oproti klasické, tudíž se musí změnit i výstupy.A samozřejmě důležité jsou i individuální schopnosti a digitální dovednosti pedagogů připravovat materiály elektronicky, např. ve Wordu, PowerPointu nebo Kahootu. Jeho škola patří do sítě Microsoft Showcase Schools, které mají určitý náskok a potřebné nástroje si měly možnost vyzkoušet a využívat se svými žáky v běžných hodinách už dříve. Stoprocentní on-line výuku gymnázium spustilo prakticky druhý den po uzavření škol, pouze jim přibyly on-line videochaty, které nahradily standardní výuku ve třídách.


Udržujeme kontakt mezi dětmi

Pro studenty a školáky je domácí karanténa stejně náročná jako pro dospělé. Pokud se ale celá třída několikrát týdně spojí ve virtuálním prostředí, v němž se děti a učitel navzájem vidí, pomáhá to udržet kontinuitu vzdělávání i vztahů.Tuto formu přitom někteří pedagogové občas využívali i dříve, když byl někdo z žáků nemocný a zůstal doma.

Školy, kde učitelé už dříve podporovali nadšení pro digitální technologie, mají aktuálně náskok. Odpadá jim vlastní zaučení a mohou se soustředit čistě na didaktickou stránku vzdělávání na dálku. Jako důležité vnímají vytvoření co nejpřirozenějšího kontaktu, k němuž běžně dochází ve třídě. „Každý den máme webináře. Zaměřili jsme se na profilové předměty, jako jsou matematika, český jazyk, fyzika a biologie. Ostatní předměty řešíme spíše formou domácích úkolů prostřednictvím Zadání v Microsoft Teams. Navíc skoro celá komunikace probíhá přímo v Teams, sdílíme soubory a používáme Forms pro zpětnou vazbu od žáků,“ popisuje pragmatický přístup školy k aktuální organizaci studia Miroslav Kotlas z českobudějovického gymnázia.

Podobné zkušenosti mají také na ZŠ Nedvědova v Olomouci, jak potvrzuje zástupce ředitele Miroslav Dvořák: „U nás uplatňujeme dva přístupy. Žáci do 4. třídy využívají pouze on-line komunikaci s učitelem. Nemají zřízené účty Office 365 a učitel je pouze zve na výuku v Teams. Od 5. třídy mají žáci založené týmy na každý předmět. Zde získávají podporu od vyučujících, mají tu materiály k výuce, odevzdávají své práce, ověřují si znalosti pomocí Forms. Důležité je setkávání celé třídy. Žákům jednoznačně chybí sociální kontakt a potřebují se vidět.“ Do virtuálního prostředí se posunulo také potkávání samotných učitelů, kteří se nyní přihlašují na virtuální pedagogické rady.


Posouváme výuku do 21. století

Otázka, jak přechod na digitální platformy zvládají učitelé, žáci i jejich rodiče, patří dnes k nejdiskutovanějším. I ze škol, které s digitálními technologiemi byly zvyklé pracovat před jejich uzavřením, potvrzují, že i pro ně mohla být tato změna zkouškou. „Pro některé učitele to byla velká výzva, ale zvládají to výborně. My pracujeme v Microsoft Teams, které jsou intuitivní. I u žáků se potkáváme s kladnou zpětnou vazbou a učitelé posouvají své digitální dovednosti mílovými kroky,“ uvádí Miroslav Dvořák z olomoucké základní školy, podle něhož aktuální situace pomůže posunout školy do 21. století.

Výhody využití moderních technologií si pochvaluje i ředitel Střední školy zemědělské a potravinářské v Klatovech Vladislav Smolík: „Žáci jsou nadšení, že mohou používat moderní technologie. Když nemají notebook nebo tablet, tak využívají mobil – pro ně je to přirozené prostředí. Učitelé možná s něčím bojují více, ale i oni jsou nakonec šťastní, když se naučí nové věci a zjišťují, že to funguje.“

Výzvou zůstává správné odhadnutí množství studia, aby učitelé nepřetěžovali své žáky a studenty, potažmo jejich rodiče. Domácí vzdělávání většinou nekopíruje to školní. Doma dítě nemá externí autoritu, s rodičem má jiný typ vztahu než s učitelem ve škole. Chybí vrstevníci a dítěti mohou chybět motivační faktory jako spolupráce, zdravé soupeření a kolektivní motivace, která ho nutí se ve škole přizpůsobit ostatním a učit se.


Učení příkladem

„Jsme připravení pomoct ostatním školám,“ zní z terénu ze škol, které jsou tzv. Microsoft Showcase School. „Máme zkušený tým na využití informačních technologií ve výuce. Naši lektoři nyní nabídli pomoc ostatním školám v kraji s nasazením Office365 a Teams. Díky tomuto týmu jsme mohli velice rychle zaškolit nejen pedagogické pracovníky naší školy, ale i ostatní zaměstnance. Tím pro nás výuka na dálku byla jenom dalším mezníkem v činnosti školy,“ upřesňuje Vladislav Smolík, ředitel Střední školy zemědělské a potravinářské v Klatovech, která je zároveň krajským vzdělávacím centrem Microsoftu. O své zkušenosti se s ostatními dělí i ZŠ Nedvědova v Olomouci. „Dalším školám radíme, ale rozdíly se mimochodem začínají rychle stírat. Je to o chuti učitelů stále na sobě pracovat,“ potvrzuje její zástupce ředitele Miroslav Dvořák.

Pedagogové mají nyní jedinečnou příležitost své žáky i sami sebe podnítit k mimořádnému rozvoji tvořivosti, komunikačních a digitálních dovedností, k řešení problémů a spolupráci s rodiči. Díky intuitivním technologiím je výuka nejenom možná, ale i zábavná a možná i více partnerská.

„Zvolte si cíle a technologii. Vyhledejte podporu. Nevymýšlejte již vymyšlené – teď na to není čas. Proškolte zaměstnance. Nastavte jednotná pravidla. Hodně spolu komunikujte. Pomáhejte jeden druhému. Vyhledávejte pomoc v komunitách například na Facebooku nebo LinkedIn,“ doporučuje Miroslav Kotlas z českobudějovického gymnázia.


Microsoft Teams školám umožňuje například:

– Pořádat video a audio schůzky, chatovat, sdílet a spolupracovat na dokumentech v reálném čase.

– Vytvořit svou vlastní třídu v aplikaci Teams s možností přidávat vybrané studenty, sdílet hodiny, vytvářet zadání, spolupracovat virtuálně v reálném čase, hodnotit a poskytovat zpětnou vazbu na jednom místě.

– Moderovat diskusi třídy pomocí vypnutí mikrofonu jednotlivých studentů či přiřadit je do role prezentujícího.

– Zadávat práci a zkoušet na dálku prostřednictvím Zadání. Úkoly a práci je možné zadávat individuálně nebo hromadně, zadané úkoly žáci potom přehledně vidí ve svém prostředí.

– Automaticky hodnotit písemky prostřednictvím formulářů MS Forms.

– Nahrát hodiny pro případ, že se studenti nemohou schůzky zúčastnit v reálném čase či se k hodině potřebují kdykoliv v budoucnu vrátit.

– Dělat hodiny interaktivnější pomocí tabule Whiteboard v aplikaci Teams. Učitel může žáky pozvat k tabuli, zadat jim řešení různých matematických úloh, nebo je nechat předvést jejich výtvarné dovednosti, jako by byli v běžné hodině ve třídě.

Další tipy najdete v tomto blogu.

Jana Mrákotová: Rodiče jsou nyní úplně v té nejpřednější linii a nemají nárok na nic, natož na volno, říká psycholog Radek Ptáček

Nouzový stav v Česku stále platí a celá řada omezení, jejichž cílem je zabránit šíření nákazy novým typem koronaviru, také. Zažíváme opatření která nemají obdoby, a to pak zvláště v novodobé historii, kdy svobodu a volnost pohybu bere celá řada z nás jako něco samozřejmého. Jedním z těch restrikcí nejzásadnějších a také nejdiskutovanějších je uzavření škol. V rozhovoru s psychologem Radkem Ptáčkem jsme se tentokrát zaměřili na to, jak děti vnímají současnou dobu koronavirovou, ale také na to, jak moc velkou roli škola v životě dítěte hraje.

Zdroj: www.G.cz 18. 4. 2020

Aktuálně celá řada rodičů zažívá situaci, která je nová jak pro ně, tak pro jejich ratolesti – domácí vzdělávání. Na rovinu, je něco jiného udělat s dítětem úkoly, když ve škole pár dnů chybí, protože má angínu a něco jiného je dítě doma vzdělávat dlouhodobě. Zároveň sebou nese absence školní docházky i fakt, že dítě kolem sebe nemá například kamarády. A udržet nějaký režim, je také někdy slušně náročné, přiznejme si. Že se celkově nejedná o lehkou situaci, potvrzuje i profesor psychologie Radek Ptáček. Jak vše zvládnout a je vlastně vůbec v lidských silách stoprocentně naplnit roli rodiče, ale také učitele a zároveň ještě normálně pracovat?


…Škola je prostředkem socializace

Děti nechodí do školy a nějakou dobu ještě nepůjdou. Jak je vlastně pro dítě škola důležitá? Nejde jen o vzdělání.

Škola, a to si málokdy uvědomujeme, je především prostředkem socializace a budování vztahu ke vzdělání, je základnou pro další specializované vzdělávání na středních a vysokých školách. Učit se mohou děti doma a řada rodičů tak činí. Osobně nejsem příznivcem modelu domácího vzdělávání. Děti se bezpochyby dobře naučí, ale celoživotně jim bude chybět prožití vztahů, které se budují pouze ve školním prostředí. Škola také hraje důležitou funkci v tom, že učí děti žít a chovat se v „instituci“. Celý náš dospělý svět je souborem institucí. No, a abychom byli funkční, musíme se s nimi naučit pracovat. Číst nepsaná pravidla školy jako instituce, chápat a učit se dodržovat nepsaná pravidla učitelů, spolužáků. Řešit nefér konflikty. To je něco, co rodič dítě nikdy nenaučí.

Sám jsem se ve své praxi staral o několik dětí, kteří téměř celou školu prožily v domácím vzdělávání. Měly skvělé znalosti, často na úrovni střední školy. Všechny děti – minimálně ty, které jsem viděl, měly znaky zvýšené úzkostnosti a všichni měly problémy na střední škole. Jeden mimořádně nadaný chlapec obešel během 2 let 4 gymnázia a ze všech odešel, protože chtěl „pouze to, aby k němu měli individuální přístup“.

Tímto neříkám, že celé domácí vzdělávání je špatné. V řadě případů je dokonce nutné a v nejednom případě jsem ho i doporučil. Nicméně pro tuto formu výuky musí být časově omezený důvod. Dítě musí zažít ve školním období školu.

Na druhou stranu je nutné vyjádřit velký respekt k rodičům, kteří učí své děti doma. V podstatě většina rodičů si to může v dnešní době intenzivně vyzkoušet a pocítit vděčnost, že máme školy.

Nehrozí, že se mezi dětmi více prohloubí rozdíly, že ztratí schopnost komunikovat, řešit běžné problémy, budou mít problém s autoritou?

To, co máme dobře zažité, ,se ztrácí hodně pomalu. Schopnost běžné komunikace byste ztratila možná po několika letech na opuštěném ostrově. Myslím, že dva měsíce mnoho škody nenadělají, ale ve chvíli, kdyby děti měly jít do školy až v září, tak to může být opravdu problém. Nikoliv ve ztrátě schopnosti komunikace, ale vidím problémy s disciplínou řádem, ale koneckonců i znalostmi. Když děti půjdou v září do školy, dva měsíce si budou – vlastně po půl roce, zvykat na nový režim. Co je učitel bude učit? První pololetí bude probírat látku z minulého roku a v druhém pololetí probere celou látku za daný ročník…

…Lze dětem vlastně nějak nahradit absenci kolektivu?

Jsou věci, které v životě ničím nahradit nelze. Je to stejné, jako kdybyste se ptala, čím lze nahradit kyslík nebo vodu. Ničím. Stejně je to s kolektivem, zvláště v dětském věků. Jeden ze základních vývojových úkolů dětského věku je socializace. To bez kolektivu nejde. Dítě bez možnosti být s vrstevníky po dlouhou dobu (zvláště děti různě zanedbávané a týrané) jsou ve schopnosti vycházet s druhým, vytvářet vztahy atp. doslova omezeni na celý život. Samota je zlá věc. Některé výzkumy poukazují na skutečnost, že může mít horší zdravotní dopady než kouření nebo alkohol. Musí se ovšem jednat o dlouhodobou osamělost – s opravdickým pocitem samoty. Jestliže jste introvert a vídáte se s někým jednou za týdne a úplně vám to stačí, tak to pro vás neplatí v plné míře, ale z části rozhodně ano.

Mezi dětmi jsou za normální situace rozdíly. Nehrozí, že se v tento moment ještě prohloubí a po návratu do školy vznikne u některých pocit outsiderů?

Toho bych se nebál, myslím, že návrat do školního prostředí může mít opačný efekt, děti budou šťastné, že jsou v kolektivu, uvědomí si sílu přátelství, na staré křivdy se zapomene. Ze sociálního hlediska dočasné odloučení může znamenat dobrý restart.


Psychické problémy narostou

Máme se obávat toho, že naroste počet psychických problémů právě i u dětí?

Psychických problém v dospělé populaci jistě přibude. U dětí bych to neviděl nějak zvláštně dramaticky. Děti žijí v situaci, která je teď a tady a jestliže je jako rodiče vyloženě nestrašíme, nehovoříme s nimi o počtech mrtvých atp., tak není čeho se obávat.

Naprosto jiná situace ovšem může být v rodinách, která epidemiologická opatření dostala do složité ekonomické situace. Takových rodin může být mnoho. A vzhledem k tomu, že duševní stav dítěte je odrazem duševního stavu rodiče, mohou se psychické problém z rodiče snadno na dítě přenést. Rodič, který má plnou hlavu závažných existenciálních problémů, přišel o práci, propadá se do dluhové pasti, neví, jak zaplatí nájem, tak snadno propadne i velmi závažných duševním poruchám z úzkostně depresivního spektra. Takový rodič sice může zajít za psychiatrem nebo psychologem. Ale nemusí si již uvědomit, že jeho dítě strádá ještě více, jen to třeba není vidět nebo nemá sílu se věnovat například problémů ve škole, nočním můrám atp.

Tlak je v souvislosti s domácí výukou vyvíjený i na rodiče. Ne každý má schopnost věci vysvětlit, předat dál. Nehrozí, že u rodičů začne narůstat pocit, že selhávají oni?

Aktuální situace děti jistě nějakým způsobem ovlivní. Ale jak jsme si řekli, rychle se z toho oklepou a rychle zapomenou. Opravdu mimořádně velká zátěž je v současné době kladena na rodiče. Informací, článků a rozhovorů o dětech je spousta. Na rodiče se ovšem jakoby zapomnělo. Současná situace je taková, že máme plnou republiku vyčerpaných, vyhořelých rodičů, kteří mají pocit, že selhávají úplně ve všech aspektech výchovy svých dětí. Pracovat, učit děti, vytvářet program na celý den, do toho se starat o domácnost prostě nejde.

Hodně a často chválíme děkujeme zdravotníkům, hasičům a policistům, za to že situaci řeší v první linii. Ale rodiče jsou v té úplně nejpřednější linii. Nemají směny, nárok na volno. Nemají nárok vůbec na nic, nemají žádnou podporu ani jistotu – „Kdy to skončí?“ a „Půjde moje dítě do školy nebo ne?“ nebo „Jak to bude se zkouškami na novou školu.“

Kromě těžkých osudů lidí, které „COVIDkrize“ přivedla na existenční dno, ze kterého se budou dostávat těžko a dlouho, způsobí také menší či větší šrámy na rodičovských vyčerpaných duších.

Moc se nemluví o učitelích. Na ně budou kladené po návratu dětí velké nároky. V čem vidíte právě pro ně z pohledu psychologa největší riziko?

O učitelích se nemluví vůbec. Jakoby v této situaci přestali existovat. Přesto existují a mají možná více práce, než kdyby chodili do běžné výuky. Já sám jako rodič jsem si uvědomil, jak náročná a nedoceněná práce učitelů je. Kdyby nyní všichni učitelé vešli do stávky a požadovali dvojnásobný plat, tak by statisíce rodičů jistě dotlačilo příslušné orgány k tomuto kroku.

Na učitelé jsou nyní kladené velké nároky. Musí si připravovat výuku úplně jinak než jsou zvyklí, zpětnou vazbu, kterou by dítěti dali v několika větách, musí sepisovat do mailů. Učitelé jsou již nyní velmi vytíženi a společnost to vůbec nereflektuje.

Po návratu do školy to bude ovšem daleko větší „nálož“. Budou řešit návrat dětí k řádu a školním pravidlům, budou zjišťovat úroveň znalostí a dovedností jednotlivých žáků, k tomu budou muset přizpůsobovat výuku. Budou v obrovském presu nucení probrat v jednom pololetí vlastně pololetí dvě.

Učitelé a obecně pedagogičtí pracovníci jsou dlouhodobě „neviditelnou“ a velmi podceněnou profesí, přestože na nich stojí celá společnost. Za každým, kdo něco přináší společnosti – běžní lidé, kteří vykonávají běžnou práci, ale i za inženýry, profesory, umělci… prostě za všemi, stojí často bezejmenná řada pedagogů, která k úspěchu daného jedince a jeho přínosu společnosti přispěla.

Vezměme tuto zkušenost vzdělávání doma k uvědomění si, jak důležitá, náročná a cenná práce učitelů je.

Celý text najdete ZDE.

Alfred Adler: Smysl života

Dílo ze sklonku autorovy kariéry patří ke knihám, v nichž autor rekapituluje a shrnuje. Dává prostor tomu, aby završil své celoživotní názory. Na mnoha místech opakuje, co již dříve napsal, a zároveň jako by se zde pokusil shromáždit co nejvíce definicí toho, co zkoumá.

Zkrátka tak nepřijdou pojmy jako „komplex méněcennosti“, „touha po moci“, „pořadí mezi sourozenci“, „pocit sounáležitosti“ či „rozmazlování“. Titulní pojem, „smysl života“, Adler chápe ve dvojím smyslu: Subjektivně se jedná o smysl, který člověk spatřuje ve svém životě, objektivně pak o to, co souvisí s reálnou schopností spolužití s druhými lidmi. Člověk, jemuž chybí tento objektivní smysl, je podle Adlera neurotický, psychotický, perverzní, závislý nebo kriminální. Kniha z roku 1933 bývá považována za poslední velký Adlerův spis.

Alfred Adler (1870–1937) se narodil na vídeňském předměstí do rodiny židovského obchodníka. Stal se lékařem a po počátečním příklonu k psychoanalýze se s Freudem rozešel a založil vlastní školu individuální psychologie. Nejvíce proslul svým pojednáním o souvislosti mezi pocitem méněcennosti a pudem k moci, které bylo částečně ovlivněno tím, že trpěl tělesným postižením. Byl autorem více než 300 knih a statí na téma lidských vztahů, výchovy či psychoterapie. Zemřel ve skotském Aberdeenu. Bývá považován za předchůdce soudobé humanistické psychologie.

Více informací a ukázky najdete ZDE.

Hana Vaverková: Inspirativní důchodce

Ze dne na den jsme zůstaly doma. Já i moje osmiletá vnučka Laura bydlící o kilometr dál. Nastal nouzový stav, karanténa a vyučování on-line. Prvních pár týdnů to docela šlo. Zvykaly jsme si na roušku, plnily úkoly posílané třídní učitelkou, trénovaly násobilku a odpoledne vyrážely na dobrodružné výpravy do liduprázdného okolí.

Když jsem k večeru předala vnučku pracujícím rodičům, lékařům, posílala jsem svým čtvrťákům a páťákům dobrovolné vlastivědné úkoly. Dobrovolně je plnila asi jedna třetina.

S kolegyněmi jsem se viděla jen jednou. Ve škole, v rouškách, s odstupem. Vypadaly strhaně, pokud to lze poznat jen podle očí a vlasových odrostů. Zvláště ty, které mají dvě nebo tři malé děti.

Na moji otázku, jak přimět dítě dobrovolně plnit dobrovolné úkoly se zasmály a řekly, že ty jejich nechtějí plnit ani ty povinné.

Na první videokonferenci jsem se připojila se zpožděním. Anglickým pokynům jsem nerozuměla. Naštěstí přišel můj syn a zmáčkl správné klávesy. Taky mi pomohl se Školou v pyžamu, Trellem a Creonetem.

Po měsíci každodenního vaření pro 6 osob mi došel dech, chuť a nápady, co dát do trouby. Vnučka ustrnula na násobilce 4. Kdykoliv jsem při kuchtění navrhla, pojď trénovat, ozvalo se plačtivé – babi né.

Při psaní a čtení polehávala na stole. Karafiátovi Broučci ji nenadchli. Zato se se zájmem začetla do thrilleru skandinávského autora Žena v kleci.

Už dlouho jsem nic nečetla. Já, vášnivá čtenářka, mám nyní problém začíst se do novin nebo časopisů, o románu nemluvě. Zato mám už dávno splněno 100 jarních kilometrů.

Ještě že bylo většinou hezky a mohly jsme se po dopolední dřině skamarádit s Laurou na odpoledních vycházkách. Někdy jsme s sebou vzaly i našeho psa Jona. Prošly jsme naší vesnicí a objevily staré studny z roku 1875 a obrázek Panny Marie u jedné z nich. Zašly jsme do blízkého lesa a několikrát zabloudily i se psem. Pak jsme se pouštěly dál – k potokům, řekám, jezerům a rybníkům. Za jak dlouho oběhneš tenhle rybník? hecovala jsem ji někdy koncem března. Byla rychlá a po zásluze si vychutnala modrou Fidorku. Několikrát jsme se vypravily autem ke vzdálenějším vodopádům, jednou k rozhledně a dvakrát ke zříceninám hradů ze 14. století. Pod vodopádem jsem měla krizi. Kameny, které Laura v mžiku přeskákala, se pro mě staly překážkou. Trapně jsem skončila ve vodě a namočila si botasky.


A co moje on-line výuka?

Jednou týdně přidávám k dobrovolným úkolům i tipy na vlastivědné výpravy. A protože jsme ve čtvrté třídě ve středověku, doporučila jsem žákům výlety k blízkým hradům. Tři už jsme navštívily s Laurou. Byly sice zavřené, ale daly se obejít. A taky jsme ušetřily za vstupné.

S páťákama probírám na dálku Marii Terezii. Víte, že měla 16 dětí?!! A ještě bychom se měli národně probudit a pak se probojovat první a druhou světovou. Když to dobře půjde, skončíme v současnosti. Uf!


Vypadá to nadějně

Za měsíc bude moci Laura do školy. Co bude se mnou, nevím. Jsem sice v rizikové skupině 65 plus, ale zdaleka se tak necítím.

Zajímavou alternativu jsem našla na jednom webu. V článku s nadpisem „Je hezké, když se člověk věnuje profesi i v důchodu“ říká Harold Schlumberg: „Já mám to štěstí, že jsem byl chemickým inženýrem a jedna z činností, kterou dělám nejraději, je přeměna piva, vína, skotské a koktejlů na moč. Dělám to každý den a skutečně mě tato činnost těší“.

Harold může být v této těžké době inspirací i pro nás.

Lucie Fialová: Už po týdnu mě napadlo, co kdybychom se na všechno učení vykašlali, říká výtvarnice Kateřina Šedá. Vždyť to hromadné zastavení je geniální edukační věc

Být na jednom místě a všímat, si co se v mém bezprostředním okolí děje. To je jedno z poselství projektů mezinárodně uznávané výtvarnice Kateřiny Šedé. Teď se jí to splnilo, až ji někteří podezřívají, že koronavirové zastavení je další z jejích akcí. Sama si ho užívá, nebýt jedné věci… Domácí škola!

Zdroj: Rodiče vítáni 17. 4. 2020

„Už po týdnu doma mě napadlo – co kdybychom se na to učení kompletně vykašlali. Vždyť to hromadné zastavení je geniální edukační věc,“ říká matka páťačky Julie. I ta dostala příležitost se vyjádřit. A taky manžel David. Přinášíme netypický rodinný rozhovor.

Jak vám jde domácí škola?

Julie: Radši bych šla do školy.
Kateřina: Hrozně, polovinu času mě stojí dohadování s dcerou, aby si vůbec k učení sedla. Občas mám pocit, že k tomu má úplný odpor. Vzhledem k tomu, že je dyslektička a dysgrafička, všechny úkoly jí trvají mnohem déle než jejím spolužákům. Škola nám taky moc nepomáhá. Každé pondělí dostaneme úkoly a nějak si s tím musíme poradit sami. Úplně ve všem máme zpoždění, včetně povinné literatury. A úkoly typu: „Zazpívejte si s domácími mazlíčky a jako důkaz pošlete video“ neplníme už vůbec.
David: Kromě Julie, která chodí do páté třídy, máme ještě druhou, čtyřletou dceru. Takže dopoledne jeden z nás pracuje a druhý vaří, učí, hlídá a hraje si zároveň. Většinou tak s Kateřinou oba doufáme, že na nás připadne ta práce.

Co nového jste se za ten měsíc a kousek naučili nebo zjistili?

Julie: Dny s učením jsou delší než dny bez učení. Ale my se učíme každej den, takže jsou všechny dny teď stejně dlouhý. Taky jsem se naučila víc sprostých slov.
David: Nevím, jestli naučili, spíš učíme. Máme hodně nestereotypní životní rytmus, takže se snažíme naučit stereotypu. Moc se nám to ale podle mě nedaří, máme v tom ještě pořád velké rezervy.
Kateřina: Já jsem zjistila, že si z páté třídy nic nepamatuju. A Julie taky ne.

Naučili jste se i něco, co se neučí ve škole?

Julie: Naučila jsem se skoro udělat přemet, rozbít kokos podle videa a taky s mamkou kreslíme Brnox.
Kateřina: Naše děcka se naučila pouze věci, co se ve škole neučí. Od různých domácích prací, přes vaření až po každodenní kreslení něčeho nestandardního.
David: Snažíme se každý den, aby se děti naučily anebo zažily něco neobvyklého. Může to být úplná hloupost. Včera jsem třeba vylezl s dětma na střechu kůlny a dívali jsme se na známé věci z trošku jiné perspektivy. Jindy jsme dělali krmítko pro veverky, pozorovali mravence. Ale taky jsme řezali dřevo, pekl se velikonoční zajíc, čeká nás malování pokojů… Pro děti se dá vymyslet hrozně moc věcí. Učí se při všem.

A co byste se chtěli naučit – bez ohledu na to, jestli to chce škola.

Julie: Já se chci naučit přemet.
David: Vidět věci v souvislostech. A naučit se teoretické znalosti přenést do praktického života. To je podle mě mnohem důležitější než encyklopedické znalosti.
Kateřina: Já bych se chtěla jednoznačně naučit společné koncentraci na jednu věc. Už na začátku karantény jsme zavedli dny bez telefonů a tabletů, protože každý z nás byl smrtelně roztěkaný. Tahle droga nás neustále svádí komunikovat s někým jiným, stačí, když pípne sms, a člověk zapomene na lidi v místnosti. Přála bych si, aby nás technologie přestaly ovládat a my jsme začali ovládat je. Vypadá to jako malichernost, ale pro mě je to na samostatný školní předmět.

Které úkoly vás nejvíc baví, a které nejmíň?

Julie: Žádné úkoly mě nebaví, život není úkol. Baví mě tělocvik, protože z něho nejsou žádný úkoly.
David: Výuku máme rozdělenou. Já učím matematiku, Kateřina češtinu a angličtinu, o zbytek se dělíme. Mě zatím asi nejvíc bavil přírodopis. Na základce jsem to měl spíš podle učitelů, takže většinou vedl dějepis, nejvíc jsem se, kupodivu, nudil v hudebce. Tam jsem snad za celou dobu neměl učitele, který by mě pro ten předmět nadchnul. A to mám hudbu rád, i když noty neumím dodnes.
Kateřina: Nás baví úkoly, které si dáváme sami. Strašně ráda bych se nadchla třeba pro časování sloves, ale nejde mi to. Navíc bydlíme přímo u lesa, venku je teď pořád krásné světlo a jaro je strhující. Snažím se děcka učit dívat a něco skutečně uvidět… na procvičování budou mít v životě ještě dost času…

Celý text rozhovoru si můžete přečíst ZDE.

Jana Nováčková: Nepleťme si on-line výuku s domácím vzděláváním

Podnětem pro napsání tohoto článku byl povzdech jednoho kolegy, že tato situace přináší domácímu vzdělávání medvědí službu, protože pro širokou veřejnost bude představa o domácím vzdělávání to, co se dělo za koronaviru.

Zdroj: blog autorky 4. 4. 2020

Obávám se, že může mít pravdu. Skutečně může lehce dojít k záměně – lidé se mohou domnívat, že když se současné učení dětí odehrává doma, že je to tedy domácí vzdělávání. Není. Termín domácí vzdělávání se běžně používá pro individuální vzdělávání na 1. a 2. stupni ZŠ podle § 41 školského zákona č. 561/2004 Sb. Není nárokové, rodiče o něj musí žádat. Dítě musí být zapsáno v nějaké škole (která ani nemusí být v místě jeho bydliště), kam jednou za půl roku dochází na přezkoušení, zda zvládlo povinný obsah učiva. Podstatné je, že čas mezi těmito přezkoušeními je plně v režii dané rodiny. Děti (a potažmo jejich rodiče) nedostávají ze školy žádné pokyny, žádné úkoly.

Současnou „koronavirovou“ situaci naopak charakterizuje, že vzdělávání dětí řídí stále škola. Na dálku přes technologie. Rodiče se najednou ocitli v roli nedobrovolných pomocníků učitelů. I oni, tak jako jejich děti, jen vykonávají úkoly, ani oni, tak jako jejich děti, nemají žádný vliv na to, co a jak mají dělat.

Domácí vzdělávání probíhá zcela jinak. Především vychází z potřeb a zájmů dětí. „Domškoláci“ (jak se jim běžně říká) se zajímají o nejrůznější věci. Když se děti mohou věnovat tomu, co je zajímá, mají báječnou příležitost poznávat sebe sama, své silné i slabé stránky. Rodiče děti podporují, poskytují jim informace, kde či od koho by se mohly o svém zájmu dozvědět víc, pomáhají jim, pokud o to děti požádají. Děti se učí z vlastní vnitřní motivace.

Domácí vzdělávání vyžaduje, aby jeden z rodičů (případně prarodičů) byl s dítětem doma. To může být pro některé rodiny nepřekonatelné. Tak vznikly komunitní školy, tj. různá sdružení, spolky, kde v pronajatých prostorách děti zapsané v individuálním vzdělávání tráví čas společně ve věkově smíšené skupině dalších „domškoláků“. S nimi je několik dospělých (pedagogické vzdělání není podmínkou), kteří jsou jim k dispozici pro jejich vlastní, vnitřně řízené učení. Společně si vyvozují pravidla, aby se každý cítil bezpečně.


Mnoho lidí nevěří, že by se děti samy učily

Učení je jedním ze základních nástrojů přežití. Příroda si to pojistila tím, že když něčemu porozumíme, něčemu novému se naučíme, vyplavují se „hormony štěstí“ a my se cítíme báječně. Přesto je velká část dospělých přesvědčena, že děti se samy od sebe nechtějí učit, takže je k tomu musíme „pro jejich dobro“ donutit. Většinou k tomu dochází na základě běžné zkušenosti, že málokteré dítě se dobrovolně učí tomu, co po něm žádá škola.

Ani dospělí, ani děti obvykle sami od sebe nedělají to, co jim nedává smysl. Dělat věci bez zjevného smyslu odporuje tomu, jak funguje náš mozek. Ten se nejdřív potřebuje ujistit, že nám nehrozí žádné nebezpečí (to se musí vždy odstranit na prvním místě). Když jsme ale v bezpečí, snažíme se najít smysl toho, čím se máme zabývat. Smysluplnost bývá hodně individuální. Co má smysl pro jednoho, nemusí mít smysl pro jiného – třeba jen v té chvíli nebo vůbec.

Platí to i pro učení. Ve škole je zjevně nesmyslného obsahu poměrně dost (což asi řada rodičů v současné situaci registruje). Některé povinné učivo postrádá smysl samo o sobě, nemalá část nesmyslnosti jde na vrub nepřiměřenosti učiva schopnostem a zralosti dětí. Přesto většina dospělých bez dalšího přemýšlení věří, že je v pořádku, aby se děti učily, co nemá smysl. Nezřídka i obviňují děti, že je to jejich vina, že je to nezajímá, že se málo snaží atd. Přirozený důsledek pak je, že pokud je vina na straně dítěte, školství není třeba měnit.


Když chybí smysl, nastupuje vnější motivace

Pokud tedy není důvod se něco učit, protože to postrádá smysl, a učitelé to musí nějakým způsobem do svých žáků aspoň na krátkou dobu dostat, pak nezbývá než použít vnější motivaci, tedy pochvaly, odměny, tresty. Ve škole takto fungují hlavně známky a poznámky. Výzkumy působení odměn a pochval začaly před padesáti lety a stovky experimentů potvrdily jejich obrovská rizika. Především, že pochvalami a odměnami znehodnocujeme odměňovanou činnost na pouhý nástroj na jejich získání. Totéž se děje i s učením. A děje se to neuvěřitelně rychle – prakticky během prvních dvou měsíců v první třídě. U poměrně velké části dětí to vede k tomu, že se utlumí jejich přirozená motivace dokonce k veškerému učení. To, že se děti nechtějí učit, je tedy důsledek, nikoliv příčina.

Vnější motivace nemůže z podstaty věci vést ke kvalitní práci. Ta se provede jen v takové míře, abychom nepropásli odměnu či abychom nebyli potrestáni. Není důvod do ní vkládat energii, když je to jen pouhý nástroj, sám o sobě bezcenný. Když už není na obzoru příslib odměny či pochvaly nebo hrozba trestu, není proč v činnosti pokračovat. Daniel Pink v knize Pohon (Anag, 2011) píše, že poznatky o dopadech vnější motivace patří k nejdůležitějším objevům společenských věd ve 20. století, ale také k těm nejvíce ignorovaným.

Porozumění světu je pro děti jedním ze základních cílů jejich vývoje. Je omylem si myslet, že by se chtěly učit „jen samé hlouposti“. Dokládá to i fakt, že většina „domškoláků“ mívá mnohem širší rozhled než mají obvykle děti ve škole. Také výsledky absolventů svobodných demokratických škol jako jsou Summerhill nebo Sudbury Valley School za desetiletí jejich existence dokazují, že i když tamní děti neabsolvují žádné povinné učivo, jejich uplatnění v životě je velmi dobré včetně náročných profesí.

Pokud by se stalo, že z nějakého důvodu by se dítě, které již absolvovalo několik ročníků tradiční školy a stalo se závislé na vnější motivaci, mohlo samo rozhodovat, co bude dělat, čím bude trávit svůj čas, pravděpodobně měsíce až roky nesáhne po ničem, co připomíná učení ve škole. Scénář hraní na počítači je vysoce pravděpodobný (tam má vše pod svou kontrolou). To je zkušenost výše jmenovaných svobodných demokratických škol. Teprve po individuálně dlouhém čase naleznou děti opět svou vnitřní motivací a začnou naslouchat svým vlastním zájmům, otázkám, na které chtějí znát odpovědi.

Argumentem odpůrců vnitřně řízeného vzdělávání bývá, že přece v životě musíme dělat věci, které nás nebaví. Jistě. Vnitřní motivace neznamená dělat jen zajímavé věci. Z vnitřní motivace děláme i věci, které nás nebaví, ale jsme přesvědčeni o jejich smysluplnosti. Takových činností není málo. Děti, které měly to štěstí, že si mohly uchovat vnitřní motivaci, tedy ty, které měly dost možností dělat si věci podle sebe, budou v situacích sice nezábavných, ale smysluplných činností mnohem zodpovědnější než děti, které se v důsledku neustálého vedení, přikazování a používání odměn a trestů staly závislé na vnější motivaci.

Myslím, že současná situace on-line výuky nabízí rodičům příležitost k zamyšlení, co je pro děti opravdu důležité – zda plnění záplavy úkolů nebo rozvíjení svých silných stránek, svých zájmů. Tak jako to mají možnost zažívat děti v domácím vzdělávání. V tom skutečném, podle § 41 školského zákona.