Jak očekávání ovlivňují kulturu myšlení

Server Mindshift zveřejnil se svolením autora výňatek z knihy Vytváření kultury myšlení: 8 sil, které musíme ovládnout, abychom skutečně změnili školy od Rona Ritchharta. Kniha se soustředí na metody podporování přemýšlení žáků ve výuce a publikovaná část analyzuje typy očekávání učitele, která buď myšlení podporují, nebo naopak blokují.

Zdroj: Scio 6. 10. 2016

Rozpolcenost přibližuje na detailním popisu coloradské učitelky Karen, která se považuje za učitelku, která myšlení podporuje. Do svých hodin matematiky dokáže začlenit i psaní a řešení problémů, na což má své propracované metody. Ron si proto domluvil náslechy v jejích hodinách.

Karen měla všechny hodiny pečlivě strukturované, se žáky vstřícně komunikovala a především jim detailně vysvětlovala všechna svá očekávání ke splnění úkolů, domácí přípravy, získání bodů v testech apod. Studenti jasně chápali, co a jak musí pro dobré známky udělat.

Karen si zakládala na tom, že její kurz zvládnou díky jasně nastaveným podmínkám i ti, kteří v matematice příliš nevynikají. Ron byl ale v hodinách poněkud zklamaný, když viděl, že přemýšlení tu není nijak zvlášť podporováno ani ohodnoceno. Žáci sice mohli získat extra body za řešení „problému týdne“, jinak se ale spíše soustředili na jasné pokyny ke zpracování zadání. Očekávání, která Karen dokázala tak efektivně a konzistentně sdílet, byla totiž očekávání výsledků, tzv. direktivy. Karen studentům vysvětlovala, co očekává, že splní.

Na direktivách není podle Rona nic špatného a dobrý učitel je musí umět správně studentům vysvětlit. To, co ale podle něj Karen bránilo ve vytvoření skutečného prostředí pro přemýšlení, byla její vnitřní očekávání, přesvědčení, které řídí všechno naše chování a aktivity. Tento druhý typ očekávání Karen výslovně nesdílela a pravděpodobně si jej ani neuvědomovala, protože vedla vlastně proti kultuře myšlení: Karenina příprava hodin prozrazovala přesvědčení, že zvládnutí algebry je otázkou memorování a drilu postupů, spíše než pochopení, jak matematické jevy fungují; řešení problémů představovala jako extra aktivitu mimo třídu a důraz na „projití“ kurzem i méně nadanými žáky vysílá zprávu, že dovednosti jsou dané, ale snaha se cení a lze s ní splnit alespoň základní podmínky; její snaha nastavit kontrolu a řád vedl spíše k pasivitě a závislosti studentů než k samostatnému myšlení.

A právě myšlenkové nastavení vede naše kroky, i když vědomé cíle můžeme mít odlišné. Právě vnitřní očekávání způsobují, že změnit způsob výuky neznamená jen vybavit učitele novou metodou – pokud není v souladu s jeho přesvědčením, bude jeho pojetí metody pravděpodobně cíle metody podrývat.

Základní myšlenkové nastavení, které podporují, vs. nepodporují kulturu myšlení jsou:
1. soustředění studentů na proces učení vs. na práci,
2. učení porozumění vs. učení znalostí,
3. podpora hlubokých vs. povrchových učebních strategií,
4. podpora nezávislosti vs. závislosti
5. podpora rozvoje růstu vs. přesvědčení, že dovednosti jsou dané.


Původní zdroj.

Pavel Kaemer: Co je nového v inovativním vzdělávání a co se chystá

Zdravím Vás po letních prázdninách, doufám, že jste se vrátili stejně svěží jako já a ve zdraví jste přežili začátek školního roku.

Anna Tomková: DOKUMENTY 171. Projekt Objevování neznámé krajiny. Námět na školu v přírodě

Projekty byly pro učitele velmi zajímavým tématem jak ve vzdělávání PAU, tak v Učitelských listech. Zabývali jsem se jím opravdu často. Autorka ukázky píše: „Propojení projektové metody s hrovými činnostmi, zvláště dramatickou hrou, je lákavým způsobem práce s dětmi mladšího školního věku. Je způsobem lákavým, ale také náročným. Vyžaduje přesně formulovat cíle, ke kterým chceme dojít. Nutí nás uvažovat nad konkrétními činnostmi, kterým se děti budou věnovat.“

Chceme-li zažít dobrodružství, nemusíme vždy čekat na období prázdnin. Dobrodružnou výpravu můžeme podniknout i během školního roku, ať už ve školních lavicích nebo mimo ně, například na škole v přírodě.

Hra zůstává podstatnou aktivitou dětí mladšího školního věku. Současná škola proto více zařazuje hrové činnosti i do výuky. Při "hraní" děti komunikují, osvojují si různé role, uplatňují své dosavadní zkušenosti, učí se. Někdy se nechtějí učit, ale hrát si je baví téměř vždy. Značné výukové a především výchovné možnosti má dramatická hra.

Vydatně si hrály i děti z Prahy 5 na jarní škole v přírodě.

Naším cílem bylo co nejlépe poznat a zmapovat nejbližší okolí jedné malé vesničky v Jeseníkách. Chtěli jsme si hodně hrát, sportovat, užít si přírody, relaxovat, přitom nezapomenout úplně na školní povinnosti. Školy v přírodě se zúčastnily děti ze 2. a 3. ročníku obecné školy, které jsou zvyklé i během roku pracovat netradičními metodami práce, mají v oblibě hrové činnosti, projektovou metodu, dramatickou výchovu.

Východiskem pro volbu tématu byla učební látka 3. ročníku. Učit se o přírodě na pražském sídlišti a cestovat pouze prstem po mapě příliš zábavné nebývá. Získané učebnicové vědomosti by bylo dobré uplatnit a prohloubit přímo v terénu, v přírodě. Vybrali jsme krásné neporušené prostředí Jeseníků.

Chceme si však hrát. Kým budeme? Mohli bychom být mořeplavci – objevitelé, kteří zakotvili svou loď u neznámých břehů. Lodí bude naše chata, z lodi vystupujeme na neznámou pevninu. Jen ojediněle, v noci, se také ponoříme pod hladinu.

Přípravy na školu v přírodě začaly pro děti měsíc předem, poslední týden příprav byl nejintenzivnější. Četli jsme si úryvky z několika dobrodružných knih (J. Swift: Gulliverovy cesty, D. Defoe: Robinson Crusoe, P. Marc: Cesty kapitána Cooka…), listovali jsme encyklopediemi objevů (F. Place: Kniha o mořeplavcích, Kniha o dobyvatelích, N. Grant: Obrazový atlas objevů…) a příručkami o přírodě a o životě v ní (R. Kayser: Přítel lesa,…). Budeme objeviteli a námořníky. Co takoví lidé dělají, umí? Co umíme my, čím přispějeme při objevování neznámé krajiny? Ve vyučovacích hodinách jsme začali plnit úkoly, jejich splnění bylo podmínkou pro jmenování do funkce plavčíka, námořníka, kormidelníka, důstojníka, kapitána. Jako kapitán odjíždělo na školu v přírodě jen několik šťastlivců, během pobytu k nim však přibyli další.

Součástí zkoušek byly např. matematické výpočty, test turistických značek, vyluštění šifry, plavecké zkoušky, postřehové hry. Každý námořník vymýšlel svou přezdívku, která by ostatním připomínala, čím vyniká. Na lodi a v neznámé krajině je potřeba nejen šikovných a silných, ale také opravdových hrdinů a kamarádů, ochotných pomoci. Tato závažná témata byla obsahem několika lekcí dramatické výchovy. Děti spolupracovaly i při přípravě nutného materiálu, např. podkladu pro mapy. Chystali jsme i naši loď. V obou třídách vznikaly výtvarné představy o lodi, hlasovalo se o jejím jménu, děti navrhly a vyrobily vlajku. V těchto okamžicích docházelo k první intenzivní komunikaci a sbližování dětí obou zúčastněných tříd.

Program samotné akce byl velmi bohatý. Na lodi námořníci bydleli v kajutách, zpracovávali své objevy a vzorky do map, deníků a herbářů, uskutečnili i námořnickou merendu. Mimo loď vyráželi objevitelé postupně na sever, jih, východ a západ, většinou mimo turistické cesty. Zkontaktovali se i s „domorodci", přinesli zajímavé materiály o jejich způsobu života a zachytili podstatné znaky užívaného nářečí. Jen ojediněle se okolí lodi stalo vodní hladinou. To když námořníci měli možnost projevit svou odvahu a zachránit pro své mužstvo věci, které odneslo rozbouřené moře. Mnoho času děti trávily běžnými hrami a sportováním. Také učebním povinnostem byla vymezena pravidelná denní doba. Řád v programu zajišťovaly pravidelné nástupy námořníků na palubě lodi. Strhující hudba z CD Vangelise Portraits zvážněla tváře většiny námořníků. Následovala rekapitulace dne a plány na den příští. Denně byli voleni dva noví kapitáni (děti), dva noví důstojníci (děti) a admirál (dospělý).

Role, které na sebe děti braly, byly podstatnou složkou projektu. Všichni měli právo vyjadřovat denně své názory, kritické připomínky, přání i chválu na nekonečný pás papíru. Kapitáni a důstojníci měli možnost zformulovat práva a povinnosti členů posádky. Úřadující vedení lodi společně rozhodovalo o programu a vzniklých výchovných problémech, kapitáni sami vedli každodenní nástupy posádky a některé denní akce. Řešili podvod, projev sobectví, hrubé vyjadřování. Zažívali pocit samostatnosti, ale také odpovědnosti.

U projektů očekáváme hmatatelné výsledky práce. Na posledním nástupu byly předvedeny také výsledky naší práce. Podle možností (2. a 3. ročník) a zájmů pracovaly děti po celou dobu paralelně na těchto úkolech: zpracovávaly dva deníky (ilustrace i podněty k textové části dostávaly denně od ostatních), vyhotovily plastickou mapu údolí, ve kterém jsme se nacházeli, a nástěnnou plátěnou mapu okolí, nasbíraly vzorky přírodnin a svázaly herbář nejčastěji se vyskytujících rostlin.

Akce neskončila vyhotovením map. Celý další týden ve škole se zužitkovávaly zážitky a nové vědomosti a dovednosti, dokončovaly deníky. Na výsledky se přišli podívat spolužáci a hlavně rodiče. Ti pak ve třídě konfrontovali vyprávění vlastních dětí s informacemi učitelky. Teprve poté nastala další školní práce, nová motivace, nové úkoly a nové zážitky.

Propojení projektové metody s hrovými činnostmi, zvláště dramatickou hrou, je lákavým způsobem práce s dětmi mladšího školního věku. Je způsobem lákavým, ale také náročným. Vyžaduje přesně formulovat cíle, ke kterým chceme dojít. Nutí nás uvažovat nad konkrétními činnostmi, kterým se děti budou věnovat. V tomto případě se dětem podařilo – některým víc a některým méně – prakticky zvládnout určitou předepsanou sumu poznatků o přírodě, navíc zvládly leccos o mořeplavectví a objevitelství. Především si však hrály, objevovaly, sportovaly, zpívaly, kreslily, měřily, vyráběly, staraly se samy o své věci, dělily se s kamarádem o kajutu, žily týden se svými spolužáky a učiteli na jedné lodi.

Nově mohou doplnit věty: Vím…, Umím…, Dokážu…, Prožil jsem…, Mohl jsem…, Pomohl jsem… Pozitivní i negativní zážitky a zkušenosti jistě ovlivní jejich samostatnost, dovednost komunikovat, spolupracovat, vypořádat se s některými problémovými životními situacemi. Pro školní práci je podstatné, že si i během školy v přírodě osvojovaly preferované metody a formy práce, jako je např. hra v rolích, samostatná činnost, práce ve skupinách, práce s odbornou literaturou.

Znovu a znovu hledáme optimální kvantitu a kvalitu nabízených aktivit. Co největší množství činností nezaručuje celkový úspěch akce. Z připravených a promyšlených nápadů je třeba vybírat podle cílových úkolů i okamžité situace a podmínek. Ze školy v přírodě by se měly děti i pedagogové vracet ve fyzické a psychické kondici, s hlubokými zážitky a příjemnými vzpomínkami.

Zdroj: Tomková, Anna: Projekt „Objevování neznámé krajiny“. Učitelské listy. Praha: Agentura STROM, roč. 4, 1996/1997, říjen 1996, č. 2, str. 12. ISSN 1210-6313

Bibliografii tématu Projekty najdete ZDE.


Další díly seriálu najdete ZDE.

Jan Slavík, Tomáš Janík, Petr Najvar, Petr Knecht: Transdisciplinární didaktika. O učitelském sdílení znalostí a zvyšování kvality výuky napříč obory

Masarykova univerzita Brno vydala „novátorskou, dokonce průlomovou monografii, kterou lze považovat za zakládající text nového oboru,“ píše recenzent doc. PhDr. Ondřej Hník, Ph. D. „Přináší relevantní poznatky pro nový (avšak velmi potřebný) obor spadající svojí podstatnou částí do věd o vzdělávání. V teoretických otázkách výchovy a vzdělávání se již nelze spoléhat pouze na existující (a do přípravy budoucích učitelů tradičně zařazovanou) obecnou didaktiku nebo školní pedagogiku. Nejen budoucím učitelům chybí zobecněné a systemizované poznatky z jednotlivých oborových didaktik a příbuzných oborů; také tuto mezeru transdidaktika vyplňuje.“

Kniha pojednává o výzkumu výuky a její kvality a zároveň tematizuje vztah mezi teorií a praxí ve vzdělávání s ohledem na profesní přípravu učitelů.

V první části jsou osvětlovány filozofické a teoretické předpoklady metodologie výzkumu zaměřeného nejenom na analýzu tvorby učebního prostředí ve výuce, ale také na hodnocení její kvality. Druhá část je věnována objasnění výzkumného přístupu nazvaného metodika 3A a speciálně určeného ke zkoumání kvality výuky. V poslední části knihy jsou uvedeny výsledky výzkumu o abstrakci a zobecnění oborovědidaktického vědění napříč obory, a může být v jistém smyslu chápán jako alternativa obecné didaktiky. Je adresována obecným a oborovým didaktikům, učitelům se zájmem o kvalitu výuky, ředitelům škol a všem pracovníkům, jejichž úkolem je hodnotit didaktickou kvalitu výuky.

Studie staví na souhrnném zpracování 67 didaktických kazuistik výukových situací realizovaných na všech stupních škol od preprimárních po vysokoškolské, které byly vytvořeny v letech 2011–2016 a publikovány časopisecky i jako kapitoly v knihách či na webových stránkách projektu Didactica Viva: www.didacticaviva.cz. Tvorba kazuistik se opírala o videozáznamy výuky. Kazuistiky byly vytvořeny v širokém autorském týmu a 44 z nich bylo vybráno pro podrobnější analýzu. Záměrem bylo vybrat případy, které co nejpřiléhavěji popisují didaktickou kvalitu učebního prostředí. Některé učební situace z těchto kazuistik jsou využity jako příklady v nové publikaci.

Malá ukázka doložení práce s chybou ve výuce matematiky v 5. ročníku:

„U obou úloh zapisuje učitelka všechny výsledky na tabuli, iniciuje diskusi o správnosti řešení a tuto diskusi moderuje. Vyvolává žáky a hlídá, zda všichni žáci diskutovanému problému rozumí. Žáci svá řešení obhajují. Každé tvrzení žáka učitelka ukončuje výzvou pro třídu: „Má pravdu?“ a ne, jak by se snad mohlo očekávat, „Má to správně?“. Učitelka tak buduje vzájemný respekt – i chybné výsledky stojí za to být diskutovány; podstatou diskuse je hledání pravdy, o které rozhodne třída a ne učitelka. Je zde patrný silný důraz na budování autonomie žáka a jeho intelektuálního sebevědomí.“ (K_16 Mat, Vondrová, 2017) (str. 411)

Není pravda, že to nejhorší už se stalo. Bubnování pro Bubny

V pondělí 16. října v 17 hodin, tedy v den 76. výročí prvního židovského transportu z protektorátní Prahy, začne třetí ročník Bubnování pro Bubny. V prostoru budoucího Památníku ticha na nádraží Praha-Bubny se rozezní stovky bubnů a bubínků, aby narušily ticho pasivního přihlížení mlčící menšiny – tedy fenoménu, jenž provází události, které se nemají dopustit – v minulosti i dnes. Letos budou udávat rytmus známí sólisté Sletu bubeníků.

„Toto místo se snažíme komunikovat jinak, než prázdnou formální pietou,“ říká ředitel Památníku Šoa Pavel Štingl, „kontemplace je vnitřním prožitkem každého, kdo přijde.“

Bubnování je součástí nové komunikační koncepce Památníku ticha, nazvané Stanice Bubny. Její „vysílání“ zahrnuje koncerty, divadla, výstavy site specific v prostoru bubenského brownfieldu a také novou Galerii „Vrstvy paměti“. Živé relace zahájí veřejná diskuse v přímém přenosu na vlnách Českého rozhlasu Plus a na sociálních sítích, nazvaná „Není pravda, že to nejhorší už se stalo.“

Spisovatelka a pamětnice válečných událostí Eva Erbenová, filmová dokumentaristka Helena Třeštíková, sociolog Václav Bělohradský, historik Eduard Stehlík, výtvarník Jaroslav Róna se budou zamýšlet na místě dotýkaném minulostí na tím, jak dnes pracujeme s pamětí. Diskusi moderuje Jan Bumba, do hlediště zasednou studenti pražských středních škol.

Stěžejní událostí „Bubnování“ bude pojmenování budoucí pražské ulice po Siru Nicholasi Wintonovi. Bude to akt výtvarně-virtuální, protože formálně tato ulice dosud neexistuje v mapě Prahy, je však více než pravděpodobné, že v budoucím územním plánu vznikne spojením ulic Veletržní a Dělnická. Dosud je dělí právě kolejiště a nádraží Praha-Bubny, tedy místo paměti, ze kterého odjížděli rodiče dětí Wintonových kindertransportů do ghett a koncentračních táborů.

V Chemistry Gallery – v paláci ORCO, Bubenská 1, Praha 7, bude 16. října v 19 hodin poprvé představen vítězný návrh výběrového řízení realizační architektonické studie revitalizace nádraží Praha-Bubny pro Památník ticha. Projektování podporuje Ministerstvo kultury ČR, do financování přestavby vstupuje pražský magistrát. Svou účast na zahájení putovní prezentace vývoje Památníku ticha potvrdila primátorka Prahy paní Adriana Krnáčová.

Večer vyvrcholí koncertem pražského zastavení turné Sletu bubeníků v sále Elektra paláce ORCO.


Program

16.00 – veřejná diskuse o paměti a připomínání živě vysílaná na frekvenci ČRO Plus z haly nádraží Praha-Bubny

17.00 – Bubnování pro Bubny, nádraží Praha-Bubny

18.30 – pojmenování ulice v neprostoru města, nádraží Praha-Bubny

19.00 – Nová stanice Bubny – vernisáž vítězného architektonického návrhu na revitalizaci nádraží Praha bubny pro Památník ticha, The Chemistry Gallery, Bubenská 1, Praha 7

20.00 – koncert Slet bubeníků, sál Electra, palác ORCO, Bubenská 1, Praha 7,
předprodej vstupenek na www.ticketpro.cz


Kontakt:
Památník Šoa
Veverkova 8, Praha 7
www.bubny.org

Tomáš Pergler: Rodičům dochází trpělivost s kvalitou českého školství. Vzniká paralelní svět škol pro bohaté děti

Rodiče chtějí čím dál víc mluvit do toho, jak má vypadat výuka. Školství nezvládá jejich požadavky vstřebat. Posiluje proto soukromá větev základního školství. Češi si zvykají, že za lepší vzdělání se připlácí. Jen za letošní rok přibylo několik desítek soukromých škol. S vlastními představami o vzdělání přicházejí i lidé z byznysu. Po Petru Kellnerovi a Martinu Romanovi jsou tu další mecenáši škol. Kvalitnější školská soustava je přístupnější pro bohaté. Mají české děti pořád stejnou startovací čáru?

Platy učitelů, státní maturity, inkluze, tedy začleňování žáků s postižením − to jsou tři patrně nejdiskutovanější témata českého školství posledních měsíců. Hlubší a ve skutečnosti asi i palčivější problémy zůstávají v jejich stínu. Jak nedávno upozornil tuzemský odborník na vzdělání Daniel Münich, české školství nejvíc trápí odlišnost, nebo až nesmiřitelnost pohledů na roli školy a přístupů ke vzdělávání. Velké názorové rozdíly existují i uvnitř jednotlivých politických stran.

Zatímco se veřejná debata o školství a vzdělávání dál zadrhává a rozptyluje do různých směrů, odehrává se postupná, ale o to důležitější změna. Necelých 250 let od uzákonění povinné školní docházky se čím dál víc omezuje monopol státu na to, co a jak učit. Po soukromých středních školách přibývá stále více privátních základních škol. Nový trend táhne generace současných rodičů, kteří hledají co nejkvalitnější a co nejvstřícnější způsob vzdělání pro své děti. A chtějí ovlivňovat, jak má správná škola vypadat.

Kromě rodičů, církví a dalších zřizovatelů soukromých škol se o slovo více hlásí také velcí byznysmeni. Jak ukazuje příklad Martina Romana, někdejšího šéfa ČEZ, nemusí jim stačit role pouhých mecenášů. Chtějí nechat otisk také coby proroci nové pedagogiky.

Počtem zatím soukromé školy ty veřejné zdaleka neohrožují. Co se ale rýsuje už nyní, je vznik paralelního, kvalitnějšího vzdělání, které je do značné míry vyhrazeno pro rodiny s nadprůměrnými příjmy. Ministerstvo školství se ale rizikem elitářství zatím nezdá být znepokojeno…

…Studium na Open Gate i na jiných soukromých školách láká v posledních letech stále více českých rodin. Zájem se přitom nesoustřeďuje jen na ty nejprestižnější. Co za tím je? Generace současných otců a matek vzdělání potomků přikládá mnohem vyšší prioritu, než tomu bylo dřív. Ty tam jsou doby, kdy rodiče své šestileté dítě předali systému a brali jako danou věc, že jsou to škola a stát, kdo určuje pravidla. A podvědomě se smiřovali s tím, že styl výuky v sobě nezapře dědictví z dob Rakouska-Uherska. Zato dnešní rodiče jsou mnohem emancipovanější, rádi by učitelům a ředitelům mluvili do řemesla, a to už od prvních let vzdělávání svých potomků. Chtějí dokonce ovlivňovat a přetvářet školství podle svých představ. Jenže spíše stagnující systém veřejného školství jim často není schopen vyhovět.

Zatímco soukromé střední školy, hlavně pak gymnázia vznikaly už od devadesátých let, v posledním období se zájem rodičů přesouvá k nestátním základním školám. Jenom v letošním roce jich přibyly rekordní čtyři desítky. Že jde o dlouhodobější a sílící trend, dokazuje srovnání za několik uplynulých let. Od školního roku 2010/2011 se počet soukromých základních škol vyjma církevních zvýšil podle ministerských statistik ze 74 na více než dvojnásobek. Počet církevních základních škol stoupl do loňského školního roku z 31 na 40 škol. Naopak veřejný sektor musel několik desítek škol odepsat. Například obce jako největší zřizovatel přišly za uplynulých pět let o více než 30 škol, počet škol vedených pod kraji se snížil o dvacet. Stát a samosprávy nicméně stále dominují − z více než 870 tisíc žáků jich do soukromých a církevních základních škol v posledním školním roce chodilo pouze necelých 16 tisíc. Ze zhruba 4100 základek připadá na nestátní pouze asi pět procent škol.

Také "vzpoura" rodičů proti veřejnému školství je zatím menšinovou záležitostí. Podle loňské ankety společnosti Projekt Kalibro, která poskytuje školám srovnávací testy a dotazníkové výzkumy, je většina rodičů s kvalitou veřejných základních škol stále celkově spokojená. Nespokojených ale postupně přibývá. "Početně posiluje skupina rodičů, která má na průběh a výsledky vzdělávání svých dětí vyšší nároky a současně dostatek schopností a prostředků za těmito nároky jít," zdůrazňuje ředitel Kalibra David Souček. Náročnější bývají hlavně vysokoškolsky vzdělaní lidé. V loňském dotazníku vyjádřili menší spokojenost než rodiče s nižším vzděláním například v tom, jak škola jejich děti učí cizí jazyky nebo pomáhá k rozvíjení podnikavosti. "Kromě obecně vyšších nároků na školu mají i vyšší zájem zapojit se do jejího života nebo se podílet na některých jejích rozhodnutích," doplňuje Souček.

Celý text článku najdete ZDE.

Lukáš Masopust: Vsadím svůj měsíční plat…

Když vidím ten předvolební monkey bussines, kterým slibující předvolební debaty jsou, tak si říkám, má odvahu se se mnou někdo vsadit? O co?

Zdroj: blog autora 8. 10. 2017

Když vsadím svůj měsíční plat pro tomu poslaneckému (vč. náhrad), že neschválíte půl roku po volbách navýšení rozpočtu 30 mld na vzdělávání, ptám se: paní a páni politici, kandidáti – přijímáte?

(Pokud jim vadí disproporce platů mého a jejich, tak tyto nářky neberu na zřetel, neb je to produktem jejich práce.)

Tento rok jsem se stal třídním učitelem, o tom už píší v jiném příspěvku. Když se budu zabývat jen finanční stránkou, tak mám příplatek asi 600 Kč měsíčně, což nepokrývá ani administrativu. Zvýšení toho příplatku bylo vázáno na kariérní řád. Stejně jako role uvádějícího učitele, kterou teď také zastávám. Za toto mohou politici jen částečně. Byly dvě verze, obě moji kolegové učitelé shodili ze stolu a zabránili jejich prosazení. Navázání těchto finančních příspěvků bylo ministry odůvodněno tím, že je třeba nastavit pravidla, než se někam nalijí peníze. Částečně souhlasím, ale nechápu, proč po tomto neúspěchu nebyly příspěvky z již alokovaných peněz poslány na školy a pravidla následně schválena. Takto se toho nedočkám asi nikdy. Možná bych měl chtít, po výše zmíněných vinících, aby mi škodu uhradili. Omlouvat se za svůj názor nemusí.

Nerad bych, aby tento příspěvek vyzněl jako nářky chudáka učitele nad jeho platem, ale irituje mne neustále slibování a užívání slov jako je „priorita“, ač v moři několika desítek priorit o prioritu již nejde. V současné době mám kantorské práce dost a slušně mne živí. Učím na více školách různé věkové kategorie, takže mohu říci, že asi ¾ z věcí, které během dne dělám, dělám rád. A tím nemyslím jen učení. Kantořina mi umožňuje rozvrhnout si den a pracovní dobu, jak mi vyhovuje. Rozhodně více, než když jsem pracoval někde ve firmě od 9 do 17h. Pří podnikání to bylo ještě lepší, tam jsem byl svým pánem. Ale i já si potřebuji vydělat na hypotéku (mít pravidelný příjem) a tak se potřebuji důstojně uživit.

Dovolte mi ještě závěrečnou proklamaci: “Dokud politikům nesáhneme na peníze, tak se nic nezmění.“

K tomuto článku mne inspirovala tato předvolební debata ZDE.

Miloš Čermák: Lze vůbec změnit názor oponenta?

Česká společnost je podivně rozpolcená. Také české učitelstvo. Přečtěte si aspoň kousek úvahy Miloše Čermáka.

Zdroj: Čermák Miloš: Upozornění: Až dočtete tento článek, váš názor to nezmění. Hospodářské noviny 6.-8.10.2017, str. 22


…Na svých názorech až podivuhodně lpíme

„Bylo správné zrušit vojnu" či „maturita z matematiky by měla být povinná" nejsou nijak zvlášť důležitá témata, samozřejmě pokud už obojí máte za sebou. Ale o to nejde. Názory jsou jakési opěrné body naší totožnosti. Nejsou obrazem okolního světa, nýbrž naším pečlivě kresleným autoportrétem. Když měníme názor, jako bychom po té kresbě začali čárat. Ale stává se to.

Já například změnil názor na zákaz kouření v restauracích. Ještě někdy kolem roku 2000 jsem byl jasně a nesmlouvavě proti, že bych od minuty mohl žádat o stipendium v Institutu Václava Klause. Ale někdy před pěti lety jsem obrátil. Dnes zákaz stoprocentně podporuji. Od Klause nic nedostanu.

Zajímavější je, když se zpětně snažím dobrat toho, co mě ke změně postoje přimělo. Nebylo to proto, že bych se dozvěděl nová, mně do té doby neznámá fakta − třeba průzkum rizik pasivního kouření či studii řešící vliv regulací na podnikání.

Nehrály v tom roli emoce, nikdo v mém okolí nezemřel na rakovinu. A do značné míry mě nepřesvědčily ani názory okolí, vždyť mnoho mých kamarádů je dodnes proti zákazu.

Co mě tedy ovlivnilo? Asi zkušenost, hlavně z cest do Británie, kde zákaz kouření začal platit a bylo to příjemné. Ale nejspíš vůbec hlavní důvod zněl, že jsem téma postupem času "vyřadil" ze seznamu těch, která jsou pro mě podstatná.

Bít se za to, aby hospodští měli právo rozhodovat o svém majetku, zapadalo do mého "pravicového" pohledu na svět, který mě formoval v devadesátých letech. Kdo nesouhlasil, byl u mě socialista nebo málem komunista.

Ale postupem času mi došlo, že smrdící sako po večeru v hospodě není ani pravicové, ani levicové. A že spousta běžných věcí souvisí s politikou méně, než si myslíme. Osvobozující zjištění.


Přesvědčování přesvědčených

Důležitá otázka zní: Je vůbec možné měnit názory ostatních? Případně jak? A má to smysl?

Když se vás zeptám, zda byste byli ochotni změnit na něco názor, vsadím se, že odpovíte: „Dostanu-li k dispozici důvěryhodná, nejlépe vědecky ověřená fakta, která podpoří opak, pak samozřejmě!"

Ale to je lež. Existuje na to řada studií, jednu z posledních provedl politolog Brendan Nyhan. Ten skupině dvou tisíc rodičů, z nichž každý měl aspoň jedno dítě do 17 let, předložil čtyři dokumenty. Všechny podporovaly tezi, podle níž neexistují žádné vědecké důkazy, že očkování může způsobovat autismus.

Šlo o zprávu národního Centra pro kontrolu a prevenci nemocí, odborný text o komplikacích způsobovaných dětskými nemocemi, fotky dětí, které jimi onemocněly, a novinový článek o chlapci, jenž málem zemřel na příušnice.

Výsledek? Z rodičů, kteří na počátku experimentu tvrdili, že očkování může být nebezpečné, nezměnil názor nikdo. Naopak se utvrdili ve svých pozicích a podle vyplněného dotazníku bylo poté jejich přesvědčení ještě pevnější.

Říkáme sice „ukaž důkazy a dám ti za pravdu", ale když se tak stane, zpochybníme důvěryhodnost fakt, případně předložíme svá vlastní.

To je asi největší zádrhel informačního věku. „Důkazy" jsou dnes na všechno a nikdo nevěří ničemu. Veřejné prezentování názorů a postojů je „přesvědčováním přesvědčených". Když politický komentátor napíše svůj názor na cokoli třeba na Facebook a ostatní ho ocení řekněme tisícovkou lajků, kolik z nich pochází od lidí, které by jeho názor přesvědčil?

Nevím, jak by se to dalo měřit, ale můj tip zní: nula.

Znamená to, že debaty a diskuse nemají smysl? Do určité míry ne. Problém není v tom, že by lidé neměli schopnost chytře a třeba i přesvědčivě prezentovat své názory. Spousta jich to dokáže. Problém je, že ti samí lidé často neumějí poslouchat.

Když někdo říká A a vy B, nemusí to znamenat, že je méně vzdělaný nebo chytrý ani že je horší člověk a třeba úmyslně lže. Zvlášť když jde o někoho, koho znáte, nebo vám je dokonce blízký.

Většinou to znamená, že je to člověk s jinými zkušenostmi a prožitky, že mu v životě pomáhají jiné dovednosti a schopnosti, že má jiné touhy a plány. A najednou z téhle perspektivy vidí pro názor

A pozitiva, která vy nevidíte. Ani nemůžete.

Názor nezměníme, když nám ten druhý předloží fakta (co jsou dnes fakta?), tím méně své názory, jakkoli logicky vyargumentované. Má to vlastně až brutálně jednoduchý důvod. To podstatné ve skutečnosti není, CO si lidé myslí, nýbrž PROČ si to myslí.

Názor je jeden („V hospodách se má zakázat kouření"), avšak cest, po nichž lidé k tomuto názoru dospějí, jsou tisíce nebo miliony. Stejné je to namátkou s volením Babiše, odporem k uprchlíkům nebo sympatiemi k Miloši Zemanovi. Nikoho nepřesvědčíte tím, když mu řeknete, že je vedle. Vlastně vůbec nemusíte chtít někoho přesvědčit. Stačí toho člověka pochopit.

Když jsem loni učil americké studenty, uspořádali jsme debatu o Trumpovi, tehdy ještě prezidentském kandidátovi. Akademická debata je v USA svébytný žánr, má přesná pravidla. Pokud je dodržujete, diskuse funguje jako svého druhu sport. A na konci má své vítěze i poražené.

Trik je v tom, že nejde o debatované názory, ale o debatu samotnou. Diskutující se rozdělí do dvou týmů a pak si vylosují, jaký mají hájit názor. Bez ohledu na to, co si skutečně myslí.

Ve skupině mých asi třiceti studentů byl pouze jeden, který si přál Trumpa za prezidenta. A tento muž paradoxně skončil v týmu, jenž byl protitrumpovský.

Pointa? Nikoli to, kdo a s pomocí jakých argumentů debatu vyhrál. Ale tři studenti z týmu, který „vyfasoval" Trumpa, mi později napsali, že debata byla zajímavá, že si při ní spoustu věcí uvědomili a že přemýšlejí o tom, zda Trumpa nakonec nevolit.

Netvrdím, že to udělali, vlastně spíš doufám, že ne. Ale je to ohromný úspěch, naučit se takto přemýšlet a mluvit. Banální pointa, já vím. Poslouchat a snažit se pochopit ostatní? Kolikrát jsme to slyšeli. A vždycky na to zapomněli.

Celý text najdete ZDE.

1.11. 2017 Konference EDUlab Jsme připraveni?

Témata: Příprava budoucích učitelů, moderní technologie ve výuce, zkušenosti z projektu Škola dotykem UNIVERZITA, orientace v online světě nebo celoživotní vzdělávání.

Přijďte si poslechnout inspirativní přednášky na témata týkající se digitalizace školství a celé naší společnosti.

Určeno pro: Konference je určena zástupcům akademické obce, ředitelům, ředitelkám a pedagogům základních a středních škol, odborné veřejnosti, studentům, budoucím učitelům a všem, které vzdělávání zajímá. Účast je bezplatná.

Pořadatelé: Akci pořádá vzdělávací organizace EDUkační LABoratoř (EDULAB) ve spolupráci se společností Samsung Electronics Czech and Slovak a Pedagogickou fakultou UK.

Místo a čas konání: v aule Pedagogické fakulty UK M. D. Rettigové 4, 110 00, Praha 1, 9–14 hod.

Program a registrace ZDE.

Jana Hrubá: Mlácení prázdné slámy

Ještě se mi nestalo, že bych kulatý stůl SKAV a EDUin opustila před závěrem. Až tentokrát – předvolební kulatý stůl s experty politických stran na vzdělávání.

Obsazení bylo vskutku reprezentativní, včetně bývalé ministryně školství Kateřiny Valachové. Moderátor Tomáš Feřtek prostudoval předvolební sliby stran a kladl cílené otázky. A ejhle! Mnozí vyzývali ke shodě napříč stranami nad stavem podfinancovaného a zbyrokratizovaného školství. Někteří také připomínali, že společnost vnímá potřebu změny, nespokojení rodiče proto začali zakládat školy a že stav nelze změnit za čtyři roky.

Jelikož ve školství hodně pamatuji, naskočila mi otázka: Čí zástupci byli předsedy vlád, ministry školství , seděli ve vládách, ve Sněmovně a v Senátu Parlamentu ČR celé ty roky, dopustili tento stav, nebo ho dokonce vyvolali neuváženými změnami legislativy, protože se nezamýšleli nad dopadem svých rozhodnutí a nezajistili je finančně? Byli to zástupci většiny těchto stran. Nevadilo jim, že společnost nemá dlouhodobou vizi vzdělávání, neshodli se na koncepci a strategii a vedli jalové stranické půtky o dílčí otázky a formulace. Nedovedli některé své dobré záměry veřejnosti vysvětlit a získat pro ně učitele. Dopustili ostudný propad učitelských platů.

A teď nás zahrnují předvolebními sliby, že to všechno napraví – někdy dokonce kroky nazpět místo nasměrování vzdělávání do budoucnosti. Stokrát napsané a řečené věty, žádná svěží myšlenka. Školství bylo při každých volbách na papíře prioritou – a pak při rozdělování ministerských postů zbytkovým resortem. A nikdo z politiků necítí odpovědnost. Stav přece nelze zlepšit za čtyři roky! To nelze, ale lze ho nekoncepčními zásahy pěkně zhoršit. Dokonce i za pár měsíců. Ještě že v mnoha školách přes to všechno pracují pedagogové respektující potřeby dětí a studentů. Ale v jakých podmínkách?

Obdivuji mladou kolegyni z Hospodářských novin, že dokázala z té prázdné slámy vytvořit článek. Já jsem z kulatého stolu musela předčasně odejít. Udělalo se mi jaksi nevolno. Asi je to tím, že tolik pamatuji.

Eva Svobodová, Miluše Vítečková a kol.: Osobnost předškolního pedagoga. Sebereflexe, sociální kompetence a jejich rozvíjení

Kniha se zaměřuje na nejdůležitější pracovní nástroj pedagogů, kteří pracují v mateřské škole, na jejich osobnost.

Otevírá řadu důležitých a aktuálních témat, jako jsou například inkluze, komunikace s rodiči, pedagogická diagnostika nebo týmová spolupráce, a prostřednictvím příkladů z praxe, výstupů z vlastních nebo převzatých výzkumů a otázek k sebereflexi vede pedagogy k tomu, aby zrekapitulovali svůj způsob práce, zamysleli se nad tím, co jsou jejich silné a slabé stránky, a pokusili se sami najít oblasti, ve kterých mohou provést dílčí změny.

Kniha je určena především předškolním pedagogům, učitelkám a učitelům mateřských škol, jako nástroj podporující kvalitní sebereflexi a profesní růst, dále ředitelkám a ředitelům mateřských škol jako soubor kritérií, ze kterých mohou vycházet při hodnocení svých zaměstnanců a případně při přijímání nových zaměstnanců, ale i jako studijní materiál pro budoucí učitele mateřských škol a jejich pedagogy.

Mgr. Eva Svobodová a PhDr. Miluše Vítečková vyučují na PF JČU v Českých Budějovicích, obor učitelství pro MŠ. Autorsky se podílely na řadě publikací, například Do školky za zvířátky. Eva Svobodová je editorkou publikace Vzdělávání v mateřské škole a spoluautorkou knihy Metody dramatické výchovy v mateřské škole.

Více informací, obsah a ukázky najdete ZDE.

Václav Trojan: Potřebujeme kariéru?

„Má to pánbíček ale divnou čeládku,“ říkávala moje máma ve chvílích, kdy okolo sebe viděla nepochopitelné lidské reakce. Asi by koukala, jak je i po mnoha letech její rčení živé a jak vystihuje situaci z přelomu jara a léta letošního roku v souvislosti s učiteli, jejich profesí a učitelstvím jako takovým.

Zdroj: Řízení školy 22. 8. 2017

Mnoho let se jednalo o profesi učitele, mluvilo se o jejím kultivování, o kritériích a možných postupech. A co se náhle ozývalo zevnitř učitelské komunity? Urážky, zesměšňování, často jasná snaha o zastavení pokroku jakýmkoli směrem („smrádeček, ale teploučko“). Stále nelze uvěřit tomu, že tyto reakce vycházely z úst vysokoškolsky vzdělaných učitelů. Každé vlákno facebookové diskuse se rychle dostalo do iracionální roviny, ve které vůbec nešlo o argumenty a snahu o přesvědčení ostatních, ale o hledání slabého místa, znevážení autora jiného názoru, podpásovky apod. Sám jsem to zažil po zveřejnění polemického textu (který mimochodem nestranil žádné skupině, ale poukazoval na budoucí problémy učitelské profese).

Nestálo by za to podívat se na celou věc z nadhledu a s potřebnou úrovní pochopení? Jen tak je totiž možné strávit skutečnost, že jiné profesní skupiny bedlivě sledují učitelské debaty a nevěří svým očím, co učitelé dokážou dělat sami sobě. Každá suverénní profese nějakou podobu kariérového systému potřebuje a její členové mají přirozený zájem, aby byla ukázána excelentnost a nezastupitelnost její práce. Té se ovšem nedosáhne zahleděním se do sebe, uzavřením se a odmítáním požadavků a kritérií kvalitní práce. Zkrátka se nám v posledních týdnech cesta k profesi poněkud zaklikatila.

Stojím si za svým, že jsme propásli příležitost a navíc značně zkomplikovali život všem dalším pokusům. Došlo totiž ke klasickému případu nabalování negativního významu na původně neutrální slovo. V minulosti se to stalo například slovu soudruh, které používal třeba Jan Neruda nebo překladatel Julese Verna, totalitě dvacátého století se však slovo podařilo zprofanovat na dobu dlouhou jako věčné časy. Stejné to možná bude i se slovy jako kariérový systém či pedagogická komora. Obojí je potřeba jako sůl, leč ve zcela jiné podobě a v jiném kontextu.

Správně nastavený systém přitom vytváří podmínky, aby se kultivoval učitelský terén. Jen si musíme připustit, že každý proces změny potřebuje svůj čas a pro všechny nemůže být nikdy ideální a spravedlivý v různých etapách implementace. Ideální stav neexistuje a změna vždycky přináší rozkolísání stavu. Naopak si musíme připustit, co školy v krátké době čeká. Nedostatek učitelů povede k tlaku na snižování požadavků na jejich vstupní vybavení. Státem podporovaná selektivita povede k oslabování veřejného školství, které se bez podpory státu i rozhodující části společnosti neobejde. Platové podmínky kantora na vrcholu kariéry jsou více než nedůstojné. A v těchto podmínkách se budeme hádat a shazovat sami sebe? Qui bono?

Celý text si můžete přečíst ZDE.

Monika Navrátilová: Negativita je jako virus

Všimli jste si také, kolik po světě chodí lidí, kteří se přímo vyžívají v negativitě? Doslova hltají večerní zpravodajství, které je k prasknutí nabité katastrofami. Se zájmem sledují neštěstí druhých, kritizují všechny okolo a v jednom kuse si stěžují na sousedy, na počasí, na svého šéfa, zlobivé děti i na to, že jinému se daří dobře.

Tato situace mě přivádí k otázce, co takové lidi vede k tomu, aby žili v negativní bublině? Je skutečně tak důležité, aby nám den co den negativní informace doslova a do písmene otravovaly život? Negativita je jako virus. Záleží jen na nás, jestli se jím necháme nakazit.


Role médií

Už alespoň tři roky se nedívám na televizní zprávy, nečtu noviny ani se nezajímám o bulvár. Neznamená to, že bych byla lhostejná k neštěstím a tragédiím, které se dějí. Jen sama sobě dávám možnost filtrovat a korigovat, jak a co chci vstřebat do svého myšlení a vizuálního vnímání. Věřím, že podstatné informace se k člověku vždy dostanou a vybírám si pro sebe přijatelnější formy, než sedět před televizní obrazovkou a pasivně do svého života přijímat tragické příběhy, které pro nás exkluzivně a jako jediná natočila nejsledovanější televize v zemi.

Média mají tu moc, že vyberou to nejhorší, co se stalo za 24 hodin na celé planetě – vraždy, krádeže, války, podvody, přírodní katastrofy… – a smrsknou to na 30 až 60 minut, aby tenhle balíček naservírovala divákovi k večeři. Přitom bylo mnohokrát prokázáno, že trávíme-li čas v přítomnosti negativní osoby, má to neblahý vliv na naše zdraví.

Řekněte sami – jak se cítíte po zhlédnutí televizních zpráv? Jste šťastní? Spokojení? Máte po takové mediální masáži pocit, že svět je krásné místo k životu? Jak by to na světě asi vypadalo, kdyby média stejnou energii jako do tragických zpráv vložila do příběhů o lásce, úspěšných a šťastných lidech, o bohatství, o fungujících projektech…?

Rozhodně by nás taková mediální prezentace světa pozvedla výše jako samostatné osobnosti i jako národ. Více bychom jeden druhému přáli úspěch, věřili bychom ve své schopnosti, očekávali bychom to nejlepší, byli bychom vděčnější, hnalo by nás to dopředu za dalším a dalším úspěchem. Zůstávali bychom zkrátka na pozitivní vlně. A pozitivní vlna (stejně jako negativní – vyberte si) může od základů změnit náš život.

MUDr. Jan Hnízdil, který se věnuje komplexní medicíně, veřejně hovoří o tom, jak na naše zdraví působí, sledujeme-li například politickou debatu. Nebývá výjimkou, že se nám rozbuší srdce, zvedne se nám tlak, jsme nervózní, podráždění, rozčilujeme se. Pokud se negativním informacím vystavujeme ještě navíc pravidelně, není těžké domyslet si, že si tak jen zakládáme na zdravotní potíže.


Jedy našeho života

Negativní lidé mají silnější tendence:
– v komunikaci častěji užívat záporná slova
– pomlouvat a kritizovat ostatní
– cítit vztek, zlobu a závist
– vést kritické vnitřní monology sami se sebou
– nadměrně do svého života přijímat násilné či katastrofické zprávy.

Zamysleme se teď prosím chvíli nad tím, proč k podobným vzorcům chování lidé inklinují. Můžou pro ně znamenat jistou formu vlastního potvrzení, že:
- oni sami nejsou tak špatní
- jiní lidé mají daleko větší problémy
- jsou na světě i tací, kteří se pohybují na hranici chudoby, takže oni na tom s penězi nejsou až tak špatně
- vždycky se najde někdo, kdo má větší nadváhu/horšího manžela/nemůže najít práci…

Pro některé z nás je jednoduše potěšující, že jiní jsou na tom hůř. Však jistě znáte pořekadlo o tom, že cizí neštěstí vždy potěší. Sami sobě se tak snažíme navodit pocit, že jsme lepší, úspěšnější, šťastnější, bohatší a milovanější. Jenže takto si jen sami lžeme, abychom sami u sebe stoupli v ceně.
A abychom na chvíli odvedli pozornost od svých problémů, které nechceme nebo neumíme řešit. Těžko se přiznává, že jsme se svým životem nespokojení. A tak hledáme ty, kteří jsou na tom hůř a vyzdvihujeme jejich negativní vlastnosti a tragédie, abychom nemuseli pohlédnout do očí těm vlastním. Dříve či později ale stejně přijde okamžik, kdy nás dožene naše nespokojenost.

Šťastnější a pozitivnější jsou lidé, kteří:
– přejí ostatním úspěch a podporují je na cestě k němu
– při komunikaci (i sami se sebou) používají kladné formulace
– nemají potřebu ostatní pomlouvat či kritizovat
– jsou vděční za to, co mají, namísto toho, aby žehrali na to, co jim schází.

Věřím, že klíčovou roli v tom, jestli se necháme strhnout negativními lidmi nebo situacemi, hraje láska a sebepřijetí. Jestliže se cítíme milovaní a vážíme si sami sebe, pak nemáme potřebu hledat chyby na druhých. Naopak je o to více dokážeme ocenit a podporovat. Pokud jsme spokojení sami se sebou, vyzařujeme svou spokojenost do světa.

To, co nám vadí na ostatních lidech, bývá většinou současně také tím, co nám vadí na nás samotných. Kvůli čemu se cítíte být v nepohodě, nešťastní, smutní? Tyto negativní pocity nebo situace v sobě mají příslib něčeho lepšího. Mohou nás namotivovat k tomu, abychom začali něco dělat JINAK a snažili se odstranit příčiny své nespokojenosti.

Pedagog a psychiatr Max Kašparů hovořil ve své práci o tom, že k tomu, abychom nepodléhali negativním vlivům vnějších okolností, je třeba budovat si tzv. šestistěn…

Celý text si můžete přečíst ZDE.

Jiří Mareš: Morální distres školních psychologů

Přehledová studie shrnuje současné domácí i zahraniční poznatky o tom, co prožívá školní psycholog ve vztahové síti školy a jak reaguje na situace, kdy je vystaven sociálním tlakům ze strany vedení školy nebo učitelského sboru či nadřízených školských orgánů.

Zdroj: Mareš Jiří (2017): Morální distres školních psychologů. Pedagogická orientace, 27(2), 308–343.


Na psychologa bývá občas vyvíjen nátlak, aby ve „vyšším zájmu“ souhlasil s rozhodnutími, která se týkají žáků, kolegů, rodičů i školy, i když takové rozhodnutí není z etického hlediska v pořádku.

Přehledová studie věnovaná tomuto tématu má pět částí. První část prezentuje názory odborníků a výsledky dílčích výzkumných sond o etických problémech, s nimiž se setkávají školní psychologové v České republice. Druhá část prezentuje výsledky výzkumů těch etických problémů a etických dilemat, s nimiž se potýkají školní psychologové v USA, Kanadě a ve vybraných evropských zemích. Ve třetí části je charakterizován důležitý pojem této studie – morální distres. Čtvrtá část studie popisuje kvalitativní, kvantitativní a smíšené diagnostické přístupy ke zkoumání eticky náročných situací, i zvláštnosti školních psychologů, kteří se v těchto situacích musí rozhodovat. Pátá část shrnuje doporučení o tom, jak morálnímu distresu u školních psychologů předcházet, a pokud už se distres vyskytne, jak v takových případech cíleně intervenovat, aby se jeho negativní dopady snížily.


Ukázka

„…Podívejme se nyní na některé typické situace, které staví školního psychologa jak před odborná, tak především před etická dilemata. V zásadě se jedná o tři typy situací.

První typ situací se odvíjí od zadání zakázky ze strany školy a jejího vedení.

Zde jsou příklady:

– Na dané škole je žák, který má opakovaně neomluvené absence a porušuje kázeňský řád. Existuje dokonce podezření, že užívá drogy. Jeho rodiče přitom neprojevují zájem o spolupráci se školou. Školní psycholog už se žákem pracuje a uvědomuje si, že většina stížností na daného žáka v podstatě
odpovídá skutečnosti, i když učitelé i žákovi spolužáci některé problémy poněkud zveličují. Ředitel žádá psychologa, aby „zařídil“, že tento žák opustí danou školu. Psycholog má k tomu řediteli poskytnout „nějaké podklady“. Případně má žáka i jeho rodiče přesvědčit, aby sami „spontánně“ navrhli, že žák přestoupí na jinou školu. Podle ředitele je to v zájmu ochrany jeho spolužáků (Štech & Zapletalová, 2013, s. 126–127).

Druhý typ situací začíná tím, že školní psycholog musí neustále obhajovat svůj, tj. psychologický pohled na jedince, třídy, pedagogické jevy, mezilidské interakce a nesmí se nechat strhnout k laickému pohledu a k jednoduchým laickým interpretacím, i když je zastává většina učitelů a vedení školy.

Školní psychologové konstatují:
– „Na té škole je hrozně těžký si jako psycholog zachovat ten psychologický přístup k věci, jo. Prostě nenechat se strhnout k tomu uvažování o dítěti, který občas mají ti učitelé v ňákých polaritách nebo v nějakém hodnoticím slova smyslu.“ (Majdyšová, 2011, s. 51).

„Jednou se mi stalo, že na chodbě byl nějaký rozruch, řešila se nějaká někam hozená žákovská knížka. Učitel říkal: ‚To tam hodil ten a ten z té třídy.‘ A v té době to byl průserář, klučina, a já jsem to brala jako hotovou věc. A pak se ukázalo, že ne. A strašně mě to štvalo. A od tý doby si na to dávám bacha, že to fakt může být jinak…“ (Soldán, 2012, s. 57).

Třetí typ situací začíná tím, že školní psycholog získá odborným postupem určitá data a vedení školy, učitelé, rodiče či sami žáci ho nutí, aby s těmito daty zacházel (nebo nechal zacházet pracovníky školy) neetickým způsobem. Podívejme se na dva příklady:

– Za školním psychologem přijde žák, který se mu chce svěřit. Potřebuje s ním probrat svoje problémy, ale nepřeje si, aby o tom kdokoli věděl, a to včetně rodičů a učitelů. Pro individuální práci s nezletilým žákem je ovšem zapotřebí informovaný souhlas jeho zákonných zástupců. Školní psycholog nechce zradit důvěru dítěte a zároveň ví, že o jejich setkávání musí vědět jeho rodiče. Navíc zapojení rodičů bývá někdy nutné i pro samotné řešení problému, s nímž dítě přišlo. U některých dětí to trvá třeba tři i více schůzek, než se s ním psycholog dohodne, že je třeba, aby on jako odborník rámcově informoval rodiče (Augustinová, 2015, s. 51).

– Učitelé se dozvědí, že žák opakovaně navštěvuje školního psychologa. Žádají psychologa, aby jim řekl, s jakým problémem jejich žák za ním chodí, že to přece potřebují vědět. Také školní psycholog mívá pocit, že by o problémech daného žáka měli být nějakým způsobem zpraveni i učitelé (Augustinová, 2015, s. 51). Psycholog tedy řeší dilema, zda informovat učitele, příp. v jakém rozsahu a v jaké podobě, aby nejen nezklamal důvěru žáka, ale také informováním učitelů danému žákovi neublížil, neboť dopředu neví, jak s odbornou informací učitelé naloží. Výzkum Štecha (2001) ukázal, že někteří učitelé zkreslují informace, které od psychologa obdrželi, nebo trvají na zveřejnění jmen žáků, kteří se psychologovi svěřili se svým osobním problémem (např. s abúzem drog), nebo tzv. „řeší problém dítěte“, které má mimořádně obtížné domácí podmínky, způsobem, který ho ponižuje.

Reagování školního psychologa na tři typy výše popsaných situací bývá prověrkou jeho profesionality (Lazarová 2008)…“ (str. 312–313)

Celý text studie najdete ZDE.

Jana Hrubá: Čeští učitelé uvedeni do světové soutěže

Společnost EDUin letos uspořádala nultý ročník mezinárodní ceny Global Teacher Prize. Tři učitelé ocenění v národním kole – Jana Kopecká, Andrea Tláskalová a Bohuslav Hora – budou nominováni do nejvyššího kola této soutěže.

O českých učitelích se poslední dobou píše mnohem více než dřív. Stálo by za průzkum, zda je to více v pozitivním, nebo negativním slova smyslu. Přitom jsou to oni, kdo na lochnesce českého školství stále ještě udržují rovnováhu a myslí na potřeby dětí a studentů. Musí se vyrovnávat s nekoncepčními, nedomyšlenými a finančně i jinak nezajištěnými legislativními změnami, se stoupajícími nároky rodičů i života společnosti, často i s nedostatečností podmínek. Že to mnozí z nich dělají s pochopením potřebných změn a s láskou k povolání i k dětem, ukázala i tato soutěž.

Je proto záslužné, že se jim dostává příležitosti, kdy mohou být oceněni národní cenou a postoupit do globálního zápolení. Bude to pro ně i pro nás ostatní zajímavá zkušenost. Doufejme, že se v příštím ročníku objeví větší počet nominací, protože dobrých učitelů je u nás mnohem více, než to na první pohled vypadá.

Tomáš Feřtek o tom píše: „Na veřejnou výzvu se sešlo přes sto nominací a 32 učitelů se do soutěže nakonec přihlásilo. Což bylo zajímavé. Velmi častý důvod, proč se někteří učitelé přihlásit nechtěli, nebylo ani tak malé sebevědomí, ale hlavně obava, co takovému „zviditelňování“ řeknou kolegové.“

To není dobrý signál. Měli bychom se naučit vzájemně ocenit a ty nejlepší navrhnout.

Více informací o finalistech i o soutěži najdete ZDE. ZDE, ZDE, ZDE a ZDE.

Jana Hrubá: DOKUMENTY 170. Centra pozitivní infekce

O regionálních akcích PAU jsme informovali v 129. dílu. Na jaře 1998 pokračovaly v Hustopečích, Ústí nad Orlicí, na ZŠ Táborská v Praze 4, v Rožnově pod Radhoštěm. Vyvrcholením bylo celostátní setkání PAU na ZŠ Rejskova v Prostějově. Jejich význam byl v té době opravdu průkopnický a zakládal síť škol, které začaly posouvat kvalitu výuky. Stále více se zapojovaly i místní samosprávy.

V posledních měsících proběhla řada akcí dokládajících, že škol, které umějí a mají co ukázat, přibývá.

Přibývá regionálních setkání PAU. Jejich význam je nesmírný: zkušení učitelé-lektoři přicházejí přímo za kolegy do regionů a vedou dílny, na kterých se odehrávají zajímavé diskuse. Kdyby se jim nepodařilo účastníky přesvědčit na místě o nezbytnosti změny vlastní práce, určitě zanechají alespoň pochybnosti. I to je dobré. Nejhorší je nehybnost mysli. Jakmile se začne porovnávat, uvažovat, vnitřně i nahlas diskutovat, třeba i nesouhlasit – je to začátek pohybu vpřed.

Na regionální PAU přijíždí vždy většina nových učitelů, objevují se tu studenti učitelství, vzácně i jejich pedagogové. Škoda, že mezi účastníky není více ředitelů, neboť oni to jsou, kdo nejsnáze mohou uvést učitelské sbory do pohybu. Dvakrát škoda, že mnohde chybí právě ředitelé a učitelé z ostatních škol v místě. (Doma obvykle nebývá nikdo prorokem!) Znám ředitele či zástupce, kteří vezmou skupinu kolegů a jedou. Vrátí se a debatují, zkoušejí, zjišťují, že ještě leccos nevědí, a tak shánějí literaturu a kontakty na podobné školy. A to je přesně cesta, jak skoncovat s nehybností a rutinou.

Již pravidelně se objevují (alespoň na zahájení s uvítacím projevem, ale dokonce i na dílnách) ředitelé okresních školských úřadů nebo starostové měst a obcí. Je to dobré znamení. Ukazuje jejich pochopení, že stohlavé či vícehlavé shromáždění učitelů z regionu, kteří mají zájem o nové metody a poznatky, je významné a zaslouží pozornost.

Ocenění si však zaslouží především pořádající školy. Ať už to byly na podzim Masarykova ZŠ v Broumově a ZŠ Želechovice u Zlína, na jaře pak ZŠ Komenského v Hustopečích nebo ZŠ Třebovská v Ústí nad Orlicí – všechny tyto školy prokázaly nesporné kvality. Všem byla společná vynikající organizace, příjemná atmosféra školy, krásná výzdoba z dětských prací (inspirace pro účastníky), ukázková součinnost vedení i většiny pedagogického sboru při zabezpečení akce, přátelská pohostinnost, kterou všichni ocenili. Všude bylo něco k napodobení, něco, co v naší škole nemáme a mohli bychom mít. Většinou se na organizaci podíleli i žáci, kteří svým společenským vystupováním výborně reprezentovali svou školu. Na regionálních akcích se také rozšiřuje sbor lektorů PAU, neboť každá škola má (a obvykle nejen jednoho) výborného učitele, který má co předvést.

Suma sumarum – není to s těmi školami tak špatné! Regionální akce PAU jsou okny regionů do světa školství. Ukazují, že nejsou jediné pravdy a jediní zvěstovatelé, že schopných a organizačně zdatných lidí je u nás celá řada. Že je celá řada výborně vedených škol s tvůrčí atmosférou a šikovnými učiteli i dětmi. Regionální akce PAU jsou zároveň otevřenými dveřmi regionů pro inovace a inovativní učitele.

Zvláštní uznání si zaslouží také všichni aktéři setkání nebývalých rozměrů – finále projektu "Občan" na ZŠ Táborská v Praze 4. Zúčastnily se ho na tři stovky dětí od 3. tříd ZŠ po gymnázia se svými učiteli. Samostatnost dětí při obhajobě výsledků zpracovaných projektů, činnost dětské i "dospělé" poroty, předvedení některých portfólií na výstavě Schola Pragensis, zvládnutí ubytování, stravování a doprovodného programu pro tolikeré účastníky včetně návštěvy zasedání Parlamentu, divadel a koncertů – a to vše v přátelské pohodě a dobré náladě. Klobouk dolů!

Všem školám pořádajícím podobná setkání je třeba poděkovat za to, že umožňují šíření nových nápadů, myšlenek a zkušeností. Stávají se tak centry pozitivní infekce a zaslouží medaili. Zatím jenom od účastníků. Ale kdo ví?

Zdroj: Hrubá, Jana: Centra pozitivní infekce. Učitelské listy. Praha: Agentura STROM, květen 1997, č. 9, str. 18. ISSN 1210-6313


Co se na jarních setkáních dělo?


7. 3. 1998 ZŠ Komenského, Hustopeče u Brna

Iva Brožová, Pavla Sádecká: Netradiční práce třídního učitele na ZŠ (Pro snadný přechod dětí z 1. na 2. stupeň)

Jitka Kašová: Projektové vyučování se zaměřením na Ov, Rv, ČJ – pro 2. a 3. stupeň (Projekt na rozvoj systemického myšlení, komunikace, práce s textem a informací a rozvoj životních dovedností)

Vlaďka Neužilová: Astrid Lindgrenová – mio, můj Mio – pro 2. stupeň ZŠ, ČJ, Rv, Ov (Sloh při zaznamenávání prožitků a osobních postojů formou dopisu, popisu i vypravování)

Zbyněk Hádek: Dramatická výchova na 2. stupeň ZŠ

Ondřej Hausenblas: Sloh jako skutečné psaní – pro stupeň 1.–3. (Záměr, adresát a život žákovského textu)

Milan Hejný, PedF UK Praha: Objevování pojmů (Metodika matematiky na učivu 1. stupeň – pro 1.–3. stupeň)

Jiří Hruška: Výchova k trvale udržitelnému způsobu života (připravovaný učební celek pro 2. stupeň ZŠ a pro SŠ)

František Kassay: Jak lépe zvládnu sebe, rodinu, žáky, učitele, aby nám bylo spolu dobře? (Integrace učitele + žáka, kvalitní život = dobré pocity + kvalitní pracovní výkon + výsledky práce)


21. 3. 1998 ZŠ Třebovská, Ústí nad Orlicí

Jiří Bláha: Cestujeme do krajiny snů – pro 2. stupeň (Náměty pro práci s textem Ivana vyskočila)

Božena Blažková: Informační výchova jinak aneb Učíme se učit (1. –5. třída: Umění dobře číst je důležité pro další učení. 6.–9. třída: Učíme se aktivně učit, pracujeme sami na sobě)

Vlaďka Čuhajová: Matematika nejen v lavicích aneb Pojď si se mnou hrát – pro 1. i 2. stupeň ZŠ (Nápady pro výuku matematiky, kterou děti od předmětu neodradíme, ale naopak jim ukážeme jeho přitažlivé stránky)

Jitka Kašová: Projektové vyučování se zaměřením na Ov, Rv, ČJ – pro 2. a 3. stupeň (Projekt na rozvoj systemického myšlení, komunikace, práce s textem a informací a rozvoj životních dovedností)

Marie Matoušková:Jak jsme si pohráli s říkadlem a básní – pro 1. stupeň ZŠ (Hravé podněty k vyučování českého jazyka, využití hry v literární výchově v 1. a 2. ročníku a integrace učiva ČJ, M, Prv, Hv)

Vlaďka Neužilová: Astrid Lindgrenová – Mio, můj Mio – pro 2. stupeň ZŠ, ČJ, Rv, Ov (Sloh při zaznamenávání prožitků a osobních postojů formou dopisu, popisu i vypravování)

Lenka Vnoučková: Ráj učení – pro 1. stupeň ZŠ (Nápady pro výuku na prvním stupni, pro žáky i učitele)

Zdroj: Nové akce PAU chystané na rok 1998. Učitelské listy. Praha: Agentura STROM, únor 1998, č. 6, str. 21. ISSN 1210-6313


24. –25. 4. 1998 Rožnov pro Radhoštěm

Letošní setkání v Rožnově bylo ve znamení diskusí. Bylo o čem a bylo s kým.

PaedDr. František Vízek, senátor Parlamentu ČR (ČSSD), podrobil současné školství zdrcující kritice. Vyhmátl všechny hlavní bolesti – od klesajícího podílu z HDP v rozpočtu školství, přes nevalné platy učitelů, dopad zvýšených úvazků, otázky výstupů ze ZŠ a SŠ, srovnatelnost maturit, bezkoncepčnost resortu, časté změny ministrů až po extrémní prostředky věnované na protidrogové letáky místo na volný čas dětí a mládeže. (Doufejme, že v případě volebního vítězství bude ČSSD umět získat potřebné finance a všechny tyto neduhy napravit.)

Ing. Michaela Šojdrová, poslankyně Sněmovny Parlamentu ČR (KDU-ČSL), přišla do své funkce s ideály, jak změnit postavení učitele. Dnes už ví, že to nebude sprint, ale běh na dlouhé trati. Poslední výstupy ministerstva školství ji však naplňují optimismem.Živá diskuse účastníků s oběma poslanci o mnoha současných problémech školství přispěla k vzájemnému vyjasňování názorů a postojů.

PhDr. Ondřej Hausenblas, FF UK, předseda PAU, hovořil o požadavcích na změny českého vzdělávání z hlediska vstupu do Evropské unie. (Jeho příspěvek přinášíme celý na předcházejících stranách.)

Spolu s ing. Janem Kovařovicem, Ústav výzkumu a rozvoje školství, vedli také zajímavou a hojně navštívenou dílnu "Čtyři evropské pilíře v české škole".

RNDr. Pavla Polechová, Ústav výzkumu a rozvoje školství, představila projekt OECD "Škola zítřka", ve kterém byla na setkání v Hirošimě česká inovativní škola vysoko hodnocena.

V dílně "Projekt Občan" nechala účastníky zakusit pocit zaujetí z kooperativního učení. Nejlepší odměnou byl výrok jednoho z kolegů ze SŠ: "Co budeme dělat, až vaše děti ze ZŠ přejdou k nám a budou vyžadovat, abychom takhle učili?"

Doc. Ing. Z. Sadovský hovořil o problematickém postavení VOŠ v systému školství ČR, které neodpovídá systému Evropy.

RNDr. Miroslav Bartošek, ředitel Institutu pedagogicko-psychologického poradenství, kriticky přehodnotil rozvolnění systému středních škol v letech 1992–94. Poukázal na vliv normativního financování, které donutilo ředitele slevovat z požadavků, a v důsledku toho došlo k devalvaci maturit. Hovořil o Sondě Maturant 98 a označil koncept jednotné státní maturity za pochybný.
Ing. J. Šindelka, ISŠ Valašské Meziříčí, uvedl zajímavý příklad, jak škola čelí úbytku žáků do některých profesí zavedením společného 1. ročníku, během něhož žáci navštíví různé dílny a teprve potom upřesní svou volbu.

Mgr. Petr Roupec, náměstek ministra školství, vedl s účastníky zajímavou diskusi k několika okruhům aktuálních problémů: legislativa, systém státní správy, kurikulum, vytváření podmínek (financování), evaluace a sebeevaluace, kariérní růst učitelů, odstraňování disproporcí v síti škol.

Další dílny seznamovaly se Zdravou školou, s otázkami školní zralosti a nápravy řeči, s programem OSF Začít spolu, s pavědami kolem nás a s tvorbou školních časopisů. Velký úspěch měla tradičně dílna doc. Ing. Františka Kassaye – tentokrát pod názvem "Ako sa mať lepšie".

V celém ovzduší konference dominoval zájem, chuť dovídat se a učit se nové věci a chuť vyjadřovat se k problémům. Panoval tu DIALOG a SPOLUPRÁCE.
Za uspořádání tohoto setkání je třeba poděkovat členům Spolku pro rozvoj rožnovského školství a jmenovitě ředitelce ZŠ 5. května v Rožnově Jarmile Nesvadbové. Na shledanou za rok – a kéž se "máme lepšie"!

Zdroj: Hrubá, Jana: Rožnov diskusní. 7. konference „K aktuálním otázkám výchovy a vzdělávání“ – duben 1998. Učitelské listy. Praha: Agentura STROM, červen 1998, č. 10, str. 6. ISSN 1210-6313


17. –19. 4. 1998 Jarní celostátní setkání PAU – ZŠ Rejskova, Prostějov: Čtyři evropské pilíře v českém školství: Žít společně. Učit se poznávat. Učit se jednat. Učit se být.

Nabídka byla bohatá:

Miloš Forst: Hra na Ondráše – divadelní představení dětského souboru

Ondřej Hausenblas: Jak informovat veřejnost o dobré práci dobrého učitele i ředitele

Jitka Kašová: Projektové vyučování se zaměřením na občanskou výchovu

Dagmar Kaštilová: Fyzika hrou

Blažena Kocourková, Ivana Mačáková, Jitka Vašků: Odstraňování rasové nesnášenlivosti cestou poznávání světa (dílna s účastí dětí)

Kolektiv učitelů: Netradiční model hodnocení na 1. stupni – výsledky ověřování nového modelu

Miluše Kubíčková: Vůle ke zdravému životu, jak ji posílit (s relaxačními cvičeními)

Blanka Pechancová: Výuka dyslektických dětí cizímu jazyku včetně prezentace vyšlé knihy

Marta Pohnerová: Duchovní a smyslová výchova – psychologie a filosofie ve výtvarné výchově, arteterapeutické hry

Pavla Polechová: Projekt Občan a kooperativní škola – výsledky prvního roku existence Projektu v českých školách a výhledy do budoucna

Petr Roupec: Současné legislativní otázky českého školství

Karel Rýdl: Co nás čeká z hlediska evropského kurikula?

Karel Rýdl: Autonomie školy po rakousku

Dana Srnečková: Projekt výuky cizím jazykům na 1. stupni, komunikativní metody – dílna s účastí dětí

Monika Strádalová a kol.: Jak připravit děti na život v občanské společnosti – zkušenosti z osmileté spolupráce s Eigilem Kjaergaardem a jeho školou

Dana Svozilová: Filosofie s dětmi – využití tvořivé dramatiky na 1. stupni

Milada Ulmanová: Regionální princip ve výuce vlastivědy s využitím lidových zvyků a tradic na Hané

Eva Urbanovská, Petr Novotný: Prezentace jednoho ze vzdělávacích programů PORYVu Čtením a psaním ke kritickému myšlení aneb Jak rozvíjet a podporovat kritické myšlení ve školách všech stupňů

Eliška Walterová: Evropská dimenze ve škole


Všímáte si v programech jmen lektorů? Někteří vzdělávají učitele dodnes. Tolik roků svého života zasvětili pomoci svým kolegům a jejich žákům. Nezasloužili by si ocenění?


Úroveň i nálada stoupá!

Setkání Přátel angažovaného učení v Prostějově bylo ve velkém stylu – včetně kaviáru, šampaňského a pečeného selete. To vše a mnoho potravy duševní bylo připraveno v příjemném prostředí zařízení města Prostějova pro účastníky setkání PAU díky organizačnímu nasazení Mgr. Jaroslavy Suchomelové a jejím zdatným partnerům. Byli jimi: ZŠ Rejskova, Švehlova střední zemědělská škola, Střední zdravotnická škola, SOU obchodní, Dům dětí a mládeže Na Vápenici, Národní dům, Městské divadlo, Školský a Městský úřad Prostějov, Open Society Fund Praha a další pomocníci a sponzoři.

Velkorysost akce, pestrý a zajímavý program, bezchybná, do detailu promyšlená organizace a hlavně přátelské přijetí desítek lidí, kteří pečovali o účastníky – to vše vytvořilo nezapomenutelnou atmosféru setkání.

Účastníci si mohli vybrat program z více než dvaceti dílen, setkat se s mnoha zajímavými lektory z různých typů škol a školských zařízení. Vůbec poprvé mohli diskutovat u kulatého stolu s ministrem školství Janem Sokolem o všem, co nás všechny ve školství trápí. Další kulatý stůl byl věnován diskusi na téma "České školství na cestě do Evropské unie".

Zvláštní uznání zaslouží představení dětí ze ZŠ v Otaslavicích "Hra na Ondráše" – skvělé moderní divadlo pod vedením ředitele školy Miloše Forsta, kde hraje, zpívá, muzicíruje, svítí, připravuje scénu, kostýmy a rekvizity a vůbec dělá všechno třicet docela obyčejných školních dětí. Prostě – kdo přijel do Prostějova, neprohloupil!

Potěšitelné je, že tentokrát se zúčastnilo mnohem větší procento kolegů z 2. stupně ZŠ a ze SŠ, než bývá obvyklé, přišli i mnozí ředitelé škol z prostějovského okresu. Diskuse i práce ve většině dílen byly na vysoké úrovni. Přitom je zcela zřetelné, že členové PAU, pedagogických asociací a PORYVU již vystoupili z úzkého pohledu svého konkrétního pedagogického zařazení, jsou vybaveni novými znalostmi i dovednostmi, diskutují s opravdovým nadhledem. Proto je vzdělávací činnost zmíněných organizací tak nesmírně záslužná a viditelně nese ovoce.

Svou roli v atmosféře akce sehrálo jistě i to, že ministerstvo školství konečně vydalo signál, že přeje inovacím, podporuje a oceňuje vzdělávání učitelů. Už sama aktivní účast vedoucích pracovníků MŠMT na celé řadě akcí v posledních měsících svědčí o tom, že chtějí s pedagogy diskutovat, vyjasňovat problémy, hledat společně řešení. To je věc skutečně nebývalá a v náladě a počtu účastníků se evidentně projevila. Jak je vidět, nemusí to být nutně jen peníze, co rozhýbává lidi k činnosti a dodává jim elán. Může to být i perspektiva.

Věřme, že tahle obnovená motivace po volbách nezmizí. Bylo by to nejen škoda, ale i trestuhodné.

Zdroj: Hrubá, Jana: Úroveň i nálada stoupá! (Jarní celostátní setkání PAU Prostějově) Učitelské listy. Praha: Agentura STROM, červen 1998, č. 10, str. 9. ISSN 1210-6313

Texty převedené z archivních materiálů nebyly redakčně korigovány.


Další díly seriálu najdete ZDE.

Oldřich Matoušek, ed.: Dítě traumatizované v blízkých vztazích. Manuál pro profesionály a rodiny

Cílem publikace je seznámit čtenáře s traumatem u dětí, které způsobila pečující osoba, a popsat způsoby podpory, resp. léčby traumatizovaného dítěte.

Pokryta jsou témata jako neurofyziologie traumatu, dispozice k traumatu, nezdolnost, vliv na kvalitu vazby k blízkým osobám, překonání traumatu v terapii, rizika spojená s terapií, podpora traumatizovaného dítěte v rodině.

Na knize, která má multidisciplinární charakter, se podíleli profesionálové pracující s traumatizovanými dětmi a s jejich rodiči jako psychologové či sociální pracovníci (Petr Štěpaník, Ivana Pokorná, Leona Němcová, Tereza Chábová, Tereza Koryntová, Hana Pazlarová, Štěpánka Hejčová, Daniela Květenská, Veronika Kubešková, Jindra Šalátová).

Více podrobností a ukázky najdete ZDE. Knihu si můžete objednat též ZDE.

Proč učit empatii

Empatie je faktor, který může do přípravy na svět plný matoucích neznámých vnést pořádek a jistoty, naučit nás, jak ve vzdělávání podporovat intelekt, učit děti spolupracovat na řešení problému, kreativně zvládat výzvy a zajistit sociálně-emoční rovnováhu. Tak empatii představuje Thom Markham na serveru Mindshift, který její zásadní vliv na učení pozoruje při projektové výuce svých žáků. Empatii definuje jako pocit být schopen rozumět emocím a zkušenostem jiných lidí a sdílet je s nimi.

Zdroj: Scio 6. 1. 2017

Empatie jako taková vychází z celého komplexu emocí a postojů, jako jsou otevřenost, zvídavost, sebeovládání, zranitelnost, citlivost, povědomí, respekt, ocenění, nebo dokonce láska. Navíc musí vycházet z vlastních zážitků, zkušeností a pocitů, které srovnáváme s těmi cizími. Takto komplexní proces samozřejmě ovlivňuje naše chování i fungování mozku, a proto je empatie schopná prohloubit učení, zbystřit myšlení, propojit se světem a dát prostor pro výjimečné výkony. A protože empatie je předpokladem pro spolupráci, kreativitu a soustředění potřebné pro jednadvacáté století, měla by být empatie na školách učena a rozvíjena.

Mluvení s někým nebo naslouchání druhému bez empatie zužuje komunikační kanál nebo spojení úplně zablokuje. Empatie je navíc zdravá, posiluje tělo i ducha, jak ukazují studie pozitivních emocí (na vrcholu pyramidy potřebných pocitů jsou ty nejvíce spojené s empatií, tj. zvídavost, otevřenost a ocenění). Negativní emoce ztěžují ukládání informací, zatímco pozitivní emoce, např. ocenění nebo vděčnost, mají na mozkové procesy dobrý vliv. Empatie „otevírá“ přední mozkové laloky odpovědné za plánování, řešení problémů nebo kreativitu. Proč tedy empatii cíleně nerozvíjet, když může mít pozitivní vliv na učení?

Zkouškou empatie je ve vzdělávání projektová nebo zvídavá výuka, které obě spoléhají na dobré vztahy mezi studenty a učiteli i studenty navzájem. Empatii je třeba procvičovat, protože je důležitá i později v práci (např. při vciťování se do představ zákazníků) a vůbec v globalizovaném světě – empatie sbližuje. Bez osvojení empatie mohou být i skvělé studijní výsledky nakonec bez významu. Studenti stále častěji pracují společně, učitelé se učí s nimi, základními schopnostmi je naslouchání, učení a týmová práce. Empatie je proto pro vzdělávání klíčová.

Původní zdroj.

Letní děti mají víc problémů ve škole, jsou ale urostlejší a zdravější než v zimě narození lidé

Děti, které se narodí v létě, to mají v životě mnohem těžší než jejich vrstevníci. Z řady vědeckých studií vychází najevo, že takzvané letní děti mají horší prospěch ve škole a častěji zlobí. Britská BBC na toto téma vydala pětidílný rozhlasový dokument s názvem Kalendářová konspirace.

Zdroj: Ondřej Novák, www.rozhlas.cz/plus 18. 9. 2017

Přehrát audio: Jak důležité je datum narození?

Problémy letních dětí ve škole jsou způsobeny obvyklým termínem zahájení školní docházky. Děti narozené v červenci a srpnu jdou totiž do školy s dětmi, které mohou být až o rok starší. Jejich spolužáci jsou tedy mnohdy mentálně vyspělejší, vyzrálejší a učení jim lépe jde.

Jedním z výzkumníků, kteří se tímto problémem zabývají, je třeba Geoff Lyndsay z univerzity v britském Warwicku. Ten například tvrdí, že děti, narozené v létě mají také častěji speciální vzdělávací potřeby. A to hlavně v oblasti řeči, jazyka a komunikace. Ze statistik je podle něj jasné, že za tyto horší schopnosti může právě onen chybějící čas, o který jsou jiní spolužáci napřed.

Rozdíly jsou patrné nejvíc na začátku školní docházky a postupně se smývají. Podle britského Institutu fiskálních studií se ale datum narození projevuje i ve výsledcích testů GCSE, což je britská obdoba českých maturit. Letní děti v nich mají až o šest procent horší výsledky.

Podle výzkumu z britského Centra pro longitudinální studie jsou letní děti častěji terčem šikany. Další studie z Open University zase hovoří o vlivu na sportovní kariéru, většina vrcholových anglických fotbalistů a kanadských hokejistů je podle ní narozena na podzim. Výzkumníci to zdůvodňují tak, že starší děti vypadají vedle mladších nadaněji a jsou tedy často vybíráni trenéry.

Handicap způsobený datem narození se podle všeho promítá i do dalšího vzdělávání. Na vysoké školy jde totiž o dvě procenta méně letních dětí než těch narozených v září. Statistiky také potvrzují třeba to, že podzimní děti mají o šest až šestnáct procent větší šanci na přijetí na univerzitu v Oxfordu, než děti narozené v létě.

Být narozen v létě prý ale může mít i výhody. Letní děti mají totiž podle odborníků obecně mnohem lepší fyzickou stavbu těla a jsou zdravější.

Jaká témata hýbou světem pedagogů?

Světem pedagogů hýbe v dnešní dynamické době celá řada témat, která mají společného jmenovatele – změnu. Změny v pedagogických profesích, změny v prioritách ve vzdělávání a výchově, změny v profesním rozvoji pedagogů nebo proměny ve vzdělávání seniorů. Těmito i dalšími tématy, které v sobě odrážejí sociální, ekonomické či kulturní změny v naší společnosti, se zabývali odborníci ve dnech 12.–13. 9. 2017 na mezinárodní vědecké konferenci celoživotního vzdělávání ICOLLE 2017.

Letošní 9. ročník konference ICOLLE, která se tradičně věnuje aktuálním otázkám v oblasti vzdělávání, zahájila Ing. Lenka Danielová, Ph. D. z pořádajícího vysokoškolského ústavu Institutu celoživotního vzdělávání Mendelovy univerzity v Brně. Po krátkém srdečném přivítání otevřela plenární část konference, ve které zazněly příspěvky od odborníků z předních českých univerzit. Záštitu nad konferencí převzali Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy ČR, hejtman Jihomoravského kraje JUDr. Bohumil Šimek a rektor Mendelovy univerzity v Brně prof. RNDr. Ladislav Havel, CSc.

Jak se v dnešní době mění profese pedagoga v závislosti na změnách, jako jsou přechod k decentralizovaným vzdělávacím programům, zavedení plošného testování vzdělávacích výsledků žáků, kariérní systémy nebo rozšiřování soukromého školství? Touto problematikou se ve svém příspěvku zabýval doc. PhDr. Mgr. Tomáš Janík, Ph.D., M. Ed. z Masarykovy univerzity.

Jakým způsobem mohou učitelé měnit k lepšímu své profesní dovednosti, ukázala na výsledcích akčního výzkumu doc. Mgr. Klára Šeďová, Ph.D. z Masarykovy univerzity. Výzkum zaměřený na implementaci dialogického vyučování sledoval, jak se ve výuce měnila komunikace mezi učiteli a žáky na ZŠ. Učitelé v průběhu výzkumu absolvovali sérii videonahrávek výuky a reflektivních rozhovorů, které hrály v procesu změny komunikace klíčovou roli a řídily směr změny.

Další příspěvek se věnoval změnám priorit vzdělání a výchovy. PhDr. Miroslav Procházka, Ph.D. z Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích se v příspěvku zamýšlel nad filozofickými, sociologickými, psychologickými i pedagogickými aspekty, které ovlivňují priority ve vzdělávání a výchově, a naznačil, jak se mohou přístupy ke vzdělávání a výchově v budoucnu měnit.

Téma změny zaznělo i ve čtvrtém plenárním příspěvku – tentokrát šlo o změny v zaměření vzdělávání seniorů. Dnešní technologicky orientovaná společnost a změny v životním stylu kladou zvýšené nároky na znalosti a dovednosti všech členů společnosti, včetně seniorů. Odráží obsah a struktura vzdělávacích aktivit pro seniory zmíněné společenské změny? Kam by vzdělávání seniorů mělo v budoucnu směřovat? Nad těmito otázkami se zamýšlel PhDr. Michal Šerák, Ph.D. z Univerzity Karlovy.

Témata plenárních přednášek účastníci konference dále rozvíjeli a diskutovali v navazujících odborných sekcích, zaměřených na sekundární a terciární vzdělávání, další vzdělávání a vzdělávání seniorů. V odborných sekcích vystoupilo celkem 53 účastníků se 32 příspěvky.

Účastníci konference ICOLLE 2017 se po sérii přednášek a diskusí shodli na těchto závěrech:
– Podporovat zařazení vysokoškolské pedagogiky do profesního rozvoje akademických pracovníků.
– Zařadit do všech studijních programů na vysokých školách předměty, které kultivují osobnost studentů.
– Zdůraznit význam kvalitního přípravného systémového vzdělávání budoucích pedagogických pracovníků.
– Soustředit pozornost na další vzdělávání pedagogických pracovníků a lektorů dalšího vzdělávání.
– Soustředit se na klíčové problémy fungování efektivního výchovně-vzdělávacího systému.
– Orientovat se na poznávání specifických vzdělávacích potřeb rozmanitých cílových skupin.

Účastníci konference, stejně jako v předchozích letech, projevili velký zájem o uskutečnění dalšího ročníku mezinárodní vědecké konference celoživotního vzdělávání ICOLLE. Ta proběhne ve dnech 18.– 19. 9. 2018 a bude se jednat o její desátý ročník.

Recenzovaný sborník příspěvků ICOLLE 2017 je zájemcům k dispozici na www.icv.mendelu.cz v sekci Věda a výzkum / Konference ICOLLE.