Robert Čapek: Děti jsou doma. Jak na domácí práci žáků?

Pandemická protiopatření oddělila žáky od učitelů. Mnozí začali panikařit: co přijímačky? Co maturity? Co s učivem?

Zdroj: blog autora 12. 3. 2020

Nedá mi, abych hned na začátku napsal, že neustále platí pravidla kvalitní výuky, mezi kterými nyní vyzdvihuji hlavně tyto:
1. Učitel neučí žáka učivo, učitel učí žáka jeho vlastní prací.
2. Vše, co žáka k předmětu přitahuje, používejme. Co ho od předmětu odrazuje, eliminujme.
3. Učitel se snaží domácí práci minimalizovat, protože především rozdílný domácí servis diskriminuje žáky.
4. Domácí práce nemá být nucenou robotou, ale zábavnou nadstavbou.
5. Nejlepší způsob vzdělávání je vzájemné učení.
6. Vedeme žáky k osobnímu rozvoji, tedy také k odpovědnosti.

Jak tato pravidla nyní aplikovat? Vezměme to jedno po druhém a tak nějak pohromadě.

Hlavní věc je: nehoňte učivo! Vykašlete se na osnovové dostihy a nafouknuté tematické plány a raději přemýšlejte, co by žáci opravdu mohli dělat. Tak, aby se něco naučili a aby to pro ně bylo zábavné.

Kdybych byl například učitelem přírodopisu, celý úkol, zadaný žákům, by byl tento: https://herbar-do-skoly.webnode.cz/news/jak-na-vlastni-herbar

Tečka. A vytvořil bych například vlastní skupinu na Facebooku, kde by žáci prezentovali vybrané stránky ze svého herbáře. Učitelé dějepisu zase mají prvotřídní příležitost, jak navést žáky na dokumenty nebo filmy, které jim ukážou slavné bitvy nebo strhující historické příběhy.

Milí kolegové, učitelé jazyků a matematiky, neblázněte! Nedělejte nyní z domácího učení robotu, kde lepší žáci budou beze smyslu počítat kvanta příkladů, u kterých se ti horší bez zpětné vazby budou jedině fixovat chyby. Kde budou žáci skřípat zubama u formálních cvičení a horečného vyplňování pracovních sešitů. Vymysleme jim kreativní činnost! Ať malují komiksy, vymýšlejí scénáře, vytvářejí zábavné příklady, dělají experimenty. tvoří reklamy… a tyto své výtvory pak na společně platformě sdílejí a třeba i vzájemně hodnotí!

Nenuťme žáky doma šprtat, veďme je k tomu, aby se bavili prací. A motivaci výrazně zvýší i to, když budou mít možnost volby. Když je odkážu na dokument nebo na film, je dobré individualizovat právě možností výběru. Je toho tolik, co jim můžeme předat. A ještě víc toho, co si mohou doporučit navzájem sami žáci, když z nich uděláme spolutvůrce našeho domácího studijního programu! Ať objeví svět návodů a pracovních postupů na Youtube, kde doposud sledovali jen youtubery a gamery. Ať sami vytvářejí mediální obsahy pomocí svým mobilních telefonů (které jim na špatných školách doposud dovedli jen zakazovat).

Také mě napadlo, že právě nyní se ukáže, jak dobrý je kdo učitel a jak kvalitně kdo učil své žáky. Ti, kteří žáky vedli k dobrému vztahu ke svému předmětu, učili je samostatnosti, rozvíjeli jejich softskills, nyní vlastně jen postoupí se žáky o level výš. Od studia k samostudiu, k jen mírně řízenému autonomnímu vzdělávání. Ten, kdo místo mentora a staršího kolegy odborníka byl ve škole dozorcem nucených prací, má smůlu. Jeho vězni mu utekli. A když jim během minulých týdnů, měsíců a let nepředal potřebné dovednosti, tak nyní je vyprázdněnost a marnost takové výuky jasně patrná.

P. S. To samé se týká rodičů. Neblázněte! Pokud děti něco dělají s nechutí, dobré výsledky to mít nebude. Je lepší jim dát do ruky dobrou knihu nebo zajímavou stavebnici, než je mučit příklady, které jim stejně nedovedete vysvětlit.

Zuzana Hronová: Koronavirus reformuje školství. Moderní metody si osvojují i učitelé „skeptici“

Zatímco učitelé-inovátoři nyní v podstatě jen pokračují v tom, co už mají se studenty nacvičené z běžných hodin - tedy poznámky, testy a úkoly v on-line prostředí, pragmatici a vlažní zájemci o novinky se rozkoukávají kolem sebe, hledají inspiraci u technologicky zběhlejších kolegů a zvolna přicházejí moderním vymoženostem na kloub.

Zdroj: Aktuálně.cz 13. 3. 2020

…A pak jsou tu ještě učitelé-konzervativci, kteří byli dosud k pokrokům ve vzdělávání skeptičtí nebo se jim záměrně vyhýbali. Ti stále přemýšlí, zda by si rodiče měli jít pro materiály do školy, nebo jestli je přece jen nenaskenují a nepošlou e-mailem. Jenže tuší, že s tím si dlouho nevystačí, a začínají se navzdory svým přesvědčením síťovat s kolegy v on-line světě a zjišťovat technologické vymoženosti.

A podobně to mají rodiče, z kterých se neplánovaně stali domácí učitelé.

…Většina škol zasílá dětem práci prostřednictvím internetových aplikací, mailem, a jinými cestami. Žáci by tak měli zůstat v kontaktu s učivem a věnovat se mu v obdobné intenzitě jako při prezenční docházce do školy," upozorňuje například poradenské centrum Kolping ze Žďáru nad Sázavou.

Rodičům radí, aby zastoupili učitele a svým prvostupňovým dětem příliš neměnili zaběhnutý denní režim, tedy snad až na drobné přispání ráno, které může být spíše ku prospěchu věci. Dopoledne by měli plně věnovat výuce a vzdělávací aktivitě. Učení by neměli omezovat jen na úkoly zadané školou.

Kateřina Součková ze žďárského vzdělávacího centra doporučuje také nezapomínat na aktivní pohyb venku a zdůrazňuje, že to platí jen pro rodiny, které nejsou v karanténě a dítě je v dobrém zdravotním stavu. Odpoledne by se měly rodiny s malými dětmi věnovat domácím pracím, do nichž je aktivně zapojí, popřípadě kreativním činnostem, sportu, čtení knih či deskovým hrám…


Učitelem na dálku

Většina zodpovědnosti za výuku by nicméně měla zůstat na učitelích. Ti by neměli zapomínat, že nemají volno, ale normálně učí, pouze tedy na dálku. Dnes už mají řadu technologických možností, jak na to jít a jak společně se žáky toto období zvládnout.

„Učíme žáky, ne učivo. Rozvíjet je můžeme dočasně i na dálku a zejména je podpořit v řízeném sebevzdělávání. I pro učitele je to výzva – výuka na dálku by neměla znamenat ‚učebnice str. 34-38, vyplnit pracovní sešit do strany 50‘," upozorňuje Petra Mazancová. „Je potřeba vytvořit plán, s žáky ho komunikovat a naplňovat. A rozhodně nezapomenout na reflexi - využít eseje, prezentace, nahrávky, fotografie a ostatní možnosti pro žáky, aby mohli práci efektivně dokládat," radí…


Učitelé sobě

Ti aktivní a nápadití učitelé se ale spoléhají především sami na sebe, na svou kreativitu a odhad, co na jejich žáky zabírá. Své zkušenosti sdílejí na učitelských diskusních skupinách, jako je facebooková skupina Učitelé+ nebo na Twitteru Učitelská platforma. Skupina Učitelé+ se podle svých administrátorů rozrostla jen za první den distančního učení o sto nových členů, kromě toho ukázala, jak se učitelský stav dokáže v době krize zaktivizovat, solidárně radit méně zkušeným kolegům a nabízet své nápady a výtvory. Chystá se také několik rychlých webinářů, jak na učení na dálku. A opět, mají o ně zájem i učitelé, kteří dosud uznávali jedině klasické prezenční školení ve školicím středisku…

Ve sdílených nápadech "učitelé sobě" najdeme třeba prezentaci v Powerpointu na téma, co je vlastně koronavir – od jeho původu, vlastností, šíření až po prevenci, vtipy či dezinformace o něm i osvětové video youtubera Kovyho. Mimochodem, je o ni obrovský zájem.

„Prezentaci jsem poslala svým žákům již v úterý večer, kdy byla situace chaotická. Pak jsem ji ve středu nabídla na Učitelé+ k využití i dalším kolegům. Nečekala jsem, že to bude mít takový ohlas," říká její autorka Sabine Cvejn Malá, učitelka biologie sedmých a osmých tříd na ZŠ Generála Klapálka v Kralupech nad Vltavou…

Celý text si můžete přečíst ZDE.

Lucie Fialová: Děti milují Minecraft a Minecraft umí spoustu věcí, které se budou dětem v životě hodit, říká lektor a bývalý učitel

Minecraft, současný hit mezi počítačovými hrami. Věděli jste, že je to ale zároveň skvělý vzdělávací nástroj? A to zdaleka ne jen při výuce informatiky. Učitelé jej využívají také při biologii, chemii, dokáže zpestřit matematiku, ale pomůže i s jazyky nebo dyslektikům se čtením. Říká se tomu gamifikace výuky a výzkumy ukazují, že je to velmi efektivní nástroj.

Zdroj: Rodiče vítáni 12. 2. 2020

Miroslav Dvořák pracuje jako specialista pro oblast školství společnosti Microsoft. Učil dějepis a informatiku na základní škole na Praze 6, kam sám jako dítě chodil. V kontaktu s českými školami dále zůstává jako konzultant a lektor, který se zaměřuje na využívání technologií v oblasti vzdělávání.

Jak vás napadlo používat Minecraft ve výuce?

Vždycky jsem se zajímal o to, co moji žáci dělají na mobilu. Co to máte? Naučíte mě to? ptal jsem se jich – a oni mi hrozně rádi ukazovali, co v Minecraftu stavějí. Začal jsem se o to zajímat a zjistil jsem, že existuje Minecraft Education Edition neboli vzdělávací edice, kde jsou speciální nástroje pro učitele. V tu chvíli to pro mě byla jasná volba. Dává mi smysl se podívat, co žáky baví, a vstupovat do jejich světa, využívat jazyk, kterému oni rozumí. Pak není třeba složitě hledat, čím je motivovat.

Takže jste přišel do třídy a řekl: Dnes budeme pracovat v Minecraftu. Jaká byla reakce?

Ano, řeknete tu magickou větu, a děti jsou vaše. Já jsem je vždycky rovnou zchladil: nemyslete si, že tam budeme hledat nějaké creepery nebo mlátit pigmany. I tak byli nadšení. Často říkáme, že děti by měly trávit méně času hraním počítačových her nebo na mobilu, ale proč jim neukázat, že ten čas, který tráví na počítači, můžou trávit i smysluplně? Že i pomocí nástrojů, které oni znají, se mohou něčemu novému naučit a systematicky rozvíjet své kompetence v různých oblastech. Děti umí Minecraft a Minecraft umí spoustu věcí, které se mohou hodit dětem.

Jaké třeba?

Například krásně rozvíjí schopnost spolupracovat. Je na spolupráci přímo založený. Měl jsem ve třídě dva žáky, kteří se úplně nemuseli. Oba byli vůdčí typy, takoví ti dva kohouti na jednom smetišti. Tak jsem pro ně připravil týmovou úlohu – každý z nich měl svůj tým, ale museli spolupracovat, aby úlohu dokončili. Tihle dva kluci, kteří by spolu jinak nemluvili, se najednou navštěvovali v lavicích a domlouvali se, jak co udělají. Rád bych vám řekl, že to skončilo happyendem a stali se z nich kamarádi na věky věků – to se nestalo, ale byli spolu od té doby schopni komunikovat.

Schopnost spolupracovat, něco prezentovat, obhájit si svůj názor, to jsou dovednosti, bez kterých už se v moderní společnosti nikdo neobejde, přitom na školách se jim moc pozornosti nevěnuje. Tím, že si děti čtou v učebnici a dělají pracovní listy, to příliš netrénují. Minecraft dává učiteli do rukou další nástroj, kterým může tyto dovednosti u dětí rozvíjet.

Na co ještě se dá Minecraft využít?

Vzpomínám, jak moji žáci nechápali, proč se při výpočtu objemu strany nesčítají, ale násobí. Pochopili to právě až v Minecraftu. Díky tomu, že je 3D, skvěle rozvíjí prostorové vnímání. Má integrovanou výuku programování v několika programovacích jazycích – rozvíjí se tím algoritmické myšlení neboli schopnost rozložit složitý úkol na jednodušší. Taková dovednost se hodí každému, ne jen těm, kdo se stanou programátory.

Co je ale na Minecraftu nejcennější: je to velmi univerzální výukové prostředí, které podporuje badatelský přístup a je skvělým nástrojem pro projektové vyučování. Já jsem učil informatiku a dějepis, což nejsou zrovna blízké předměty, ale díky Minecraftu se mi dařilo je propojovat. Když jsme v dějepise probírali starověký Egypt, tak jsme si v Minecraftu naprogramovali stavbu pyramidy a ukazovali jsme si i všechny mechanické principy. Když jsme brali středověk, udělali jsme si model středověké vesnice a probírali jsme nejen architekturu, ale obecně fungování středověké společnosti.

Skvěle propracovaná je v Minecraftu chemie – ve škole se moc pokusů nedělá, aby nedošlo k nějakému průšvihu. V Minecraftu si toho děti mohou bezpečně vyzkoušet spoustu. Nebo je tam skvělý model lidského oka – můžete si ho prohlédnout zvnějšku, ale i vletět dovnitř. Žáci mohou sami stavět realistické modely orgánů, aby lépe pochopili, jak fungují. Aby to dokázali, musí si načíst hodně o tom, jak vybraný orgán funguje, ale zkuste hádat – budou si informace zjišťovat raději kvůli písemce, nebo kvůli tomu, že to potřebují do Minecraftu? Chytré studie potvrzují, že to, co mají žáci spojené s nějakým prožitkem, se jim uchovává v dlouhodobé paměti. Samozřejmě to není o tom, že by teď všichni učitelé měli každou hodinu pracovat v Minecraftu…

No právě – co třeba učitelé, kteří to s technologiemi neumí?

Pokud se ve škole nenajde jiný zapálený učitel, mohl by to být učitel informatiky, který prošlape cestičku i pro ostatní učitele. Ideální je, když se s tím začne v informatice a rozšíří se to do dalších předmětů. Mám příklady z Brna, z Českých Budějovic, kde začali tím, že si v Minecraftu společně vytvořili model školy. Zní to triviálně, ale znamená to: získat plánek školy, pracovat s měřítkem, dobře si rozložit práci v týmu – zase jsme u té spolupráce.

Někteří učitelé měli jazykovou bariéru, tak jsme pro ně vytvořili speciální stránku minecraftedu.cz, kde najdou přípravy na hodiny v češtině. Do Minecraftu se tak mohou odvážit i pedagogové, kteří s ním nemají žádné zkušenosti. Stačí si vzít někdy večer na gauč notebook, projít si to, vyzkoušet a druhý den zkusit s žáky. To vše samozřejmě platí i pro rodiče.

Jenom že žákům to asi půjde lépe než učitelům.

To narážíte na velmi důležitou věc: je pořád řada učitelů, kteří chodí do hodiny s tím, že musí vědět více než žáci. Učitel už ale přece dávno není chodící encyklopedií jako v 19. století. Je důležité si tohle srovnat v hlavě. Výukový cíl chemikáře není naučit hrát děti Minecraft, ale naučit je, jak se tvoří prvky nebo sloučeniny. Minecraft je jen nástroj. Já se považuji docela za odborníka a i tak myslím, že by si mě žáci namazali na chleba.

Všichni žáci? Znají Minecraft opravdu všechny české děti?

Když se ve třídě zeptáte, kdo hrál někdy Minecraft, zvedne ruku buď úplně celá třída, nebo zůstanou jeden dva, kteří to nikdy nehráli. Obvykle spíš děvčata, ale jakmile se s tím naučí pracovat – což je otázka jedné hodiny – v ničem za kluky nezaostávají, a to včetně úloh na programování. To je příjemné zjištění a ukazuje to, že často máme různé předsudky.

Konzervativnější lidé se asi budou ptát: jaká je efektivita takové výuky?

Samozřejmě že když si žáci v učebnici přečtou kapitolu o oku, bude jim na to stačit patnáct minut, kdežto v Minecraftu strávíme celou hodinu. Pokud ale chci, aby opravdu věděli, jakým způsobem oko funguje a zapamatovali si to déle než do příští písemky, tak mi Minecraft dává do ruky velmi silný nástroj. V průzkumu společnosti Microsoft uvedlo 90 procent učitelů, že se jim zapojením Minecraftu do výuky podařilo rozvinout dovednosti studentů v oblasti řešení problémů, kreativity, kritického myšlení a spolupráce. Odborníci upozorňují také na to, že když se děti učí pomocí technologií, úplně odpadá strach z chyby, který bývá často příčinou školních neúspěchů nebo pasivity.

Je kromě Minecraftu ještě jiný nástroj, který děti baví a dá se využít ve škole?

Na výuku programování je dobrý program Scratch nebo KODU, ten je spíš pro menší děti. Ale napadá mě ještě jedna zajímavá věc: jak s dnešními dětmi komunikovat. Nevím, jestli jsem jako učitel dělal něco špatně, ale když jsem poslal žákům email, tak si ho skoro nikdo nepřečetl. A to ani v případech, kdy jsem jim posílal věci, o kterých jsem věděl, že je zajímají. Jednou jsme koukali na dokument z cyklu České století, bylo to o mnichovské dohodě, ale s koncem hodiny jsem to musel utnout zrovna při dramatické scéně. Žáci se mě sami ptali, kde to mohou dokoukat, tak jsem jim poslal link emailem. Když jsem se příští hodinu ptal, kdo to dokoukal, nepřihlásil se nikdo. Problém nebyl v tom, že by ztratili zájem, ale že se vůbec nepodívali na email. Pro nás je to denní chleba, je to náš pracovní nástroj, ale pro ně je to sto let stará technologie, kterou používají prarodiče. Cítil jsem, že potřebuju modernější nástroj komunikace a zvolil jsem Microsoft Teams, který funguje podobně jako Messenger nebo Whatsapp – můžete tam psát, ale i lajkovat zprávy, posílat animované gify, označovat účastníky… Když viděli, co to umí, mělo to podobný efekt jako s tím Minecraftem – místo abych je násilně vtahoval do svého světa, vstoupil jsem já do toho jejich. Najednou šla komunikace velmi přirozeně.

Proč jste si neudělali třeba skupinu na Facebooku?

Respekt ke všem učitelům, kteří kreativně používají Facebook ke komunikaci se třídou, ale pro mě bylo důležité být s žáky v uzavřeném prostředí. Pokud budu Facebook používat ke školním účelům, nesu odpovědnost za to, že na něm děti jsou. Přitom „Teamsy“ fungují velmi podobně – zmínil jsem třeba lajk: když ho učitel chytře použije, ve chvíli, kdy někdo napíše něco smysluplného nebo odevzdá zajímavou práci, může to být motivace pro další žáky, aby taky napsali něco kloudného. To je ta naše prokletá doba feedbacků. Samozřejmě je potřeba pracovat citlivě s těmi, kteří na tyhle věci nejsou, ale to už je na učiteli, jak si to pohlídá.

Sám máte tři malé syny – jak jim nastavujete přístup k technologiím?

V momentě, kdy byl první syn schopný pracovat s tabletem, což bylo ve školkovém věku, tak jsem to nezakazoval, ale hlídal jsem si dvě věci: kvantitu, ale i kvalitu. Kolik času tomu věnuje, ale i co tam přesně dělá. Jestli rozvíjí své strategické nebo logické myšlení, nebo třeba aspoň postřeh. Nebo jestli hraje hloupou hru, která jen zapojuje první signální a je to ztracený čas. Každému rodiči tedy doporučuju: sednout si k tomu s dítětem a nechat si od něj ukázat, co hraje. Dítě na to čeká. A po čem touží nejvíc: aby s ním táta nebo máma byli v tom světě.

Coby lektor školíte učitele, jak pracovat s technologiemi. Jak si v tom stojí české školy?

Mám za sebou roadshow pro školy, při níž jsem se setkal s 1300 učiteli různých předmětů. Možná vás trochu překvapím, ale myslím, že na tom nejsme vůbec tak špatně. Pořád máme tendenci říkat, jak to u nás nefunguje a jak je školství zkostnatělé. Já si to nemyslím. Ano, když nás budeme srovnávat s prestižními londýnskými školami, tak tam nejsme, ale školy ušly ohromný kus cesty, běžně se využívá elektronická třídní kniha, interaktivní tabule, Teamsy už mají na školách desítky tisíc uživatelů. Ta atmosféra nedostatečného sebevědomí až sebemrskačství je nebezpečná a velmi kontraproduktivní. Mnohem víc bude fungovat, když se zaměříme na příklady dobré praxe. Jako učitel dějepisu mám oblíbené období Karla IV. nebo první republiky, to byly doby, kdy měli Češi chuť vytvářet nové věci a zkoušet nové postupy a strašně rád bych naši společnost zase viděl v této pozici. Nenadávat a nečekat, co k nám přijde ze zahraničí, ale aktivně se na modernizaci podílet.

Rozhovor vyšel v příloze Akademie Lidových novin.

Celý text najdete ZDE.

Ludmila Kovaříková: Třída bez papíru (Paperless Clasroom)

Termín paperless classroom se objevuje už dlouho. S nástupem technologií jsme si představovali, že část naší práce převezmou počítače, a možná mnozí doufali, že námaha spojená s kopírováním půjde stranou. Začalo se hovořit o třídě bez papíru.

Zdroj: Česká škola 24. 10. 2019

Pro některé školy je to spojení takřka neznámým pojmem, jiné by se s klidem mohly za „paperless“ označovat. Co však tento termín znamená ve skutečnosti, a co to tedy obnáší v celé škole? Jak začít, pokud nikdo ve škole není podobným pokusům nakloněn? Následující přehled kladů, záporů a tipů by mohl poskytnout určitou inspiraci, co by bylo záhodno vyzkoušet a na co si naopak dávat pozor.


Výhody

Za nejvýraznější argument pro takto postavenou třídu někteří považují méně spotřebovaného papíru na kopie pracovních listů, domácích úkolů, testů i poznámek. K tomu se pojí čas strávený u kopírek a někdy i rozčilování s nefungující tiskárnou nebo zapomenutým pracovním listem. Důvody ekonomické a environmentální ve společnosti, která neustále bojuje s plýtváním, by měly být dostatečně důrazné na to, abychom se jimi začali zabývat. Nadto hovory s dětmi o tom, proč sdílíme dokumenty tímto způsobem, je můžou nasměrovat k uvažování nad plýtváním materiály.

Další klad ocení všichni chaotičtí studenti. Dokumenty, poznámky, vysvětlení látky jsou k dispozici neustále. I nepřítomní žáci si mohou vše zjistit a dohledat. Učitel tedy může nahrát celý vzdělávací kurz a zadávat domácí úkoly podle testů vyhodnocených online. Celý proces je udržitelnější a efektivnější.

Organizace práce by měla vést k důkladnějšímu zapojení dětí do učebního procesu a spolupráci s učitelem a postupně možná i konceptu obrácené třídy. Paperless classroom má zkrátka výhody pro učitele i žáky.

V těchto argumentech o ekologii se možná ztrácí ten nejpodstatnější: příprava dětí na budoucí svět, v němž pravděpodobně budeme jak doma, tak v práci používat technologie stále častěji.


Nevýhody

Největší problém samozřejmě spočívá v nutnosti vlastnit nějaké zařízení a mít k dispozici připojení k internetu, a to nejen ve škole, ale i doma. V opačném případě se pak žáci dostávají do výrazné nevýhody. Podle záměrů školy se musí počítat se zakoupením elektronických učebnic nebo nutností zavádění rozsáhlejších digitálních prostředí. Kromě technologické stránky je také potřeba počítat s podporou učitelů, kteří i po kvalitním školení potřebují jistý čas na prolomení letitých zvyků.

Několik článků také upozorňuje na to, že bychom neměli zapomenout na výzkumy, které ukazují, že studenti se učí efektivněji z tištěných knih než z obrazovky, a naopak čtením z obrazovky výkon trpí.

Podle některých studií žáci produkují více nápadů, když píší rukou, texty jsou gramaticky správnější, souvislejší a promyšlenější. Ruční psaní podle nich podporuje koncentraci a hlubší procesy než psaní na klávesnici, protože umožňuje vidět koncepty propojené mezi sebou. Všeobecně se navíc liší porozumění textu na obrazovce i úroveň psaní i mezi chlapci a dívkami, slabými žáky a žáky rychlejšími. I na to tedy musíme při čtení a psaní pamatovat. A uvědomíme-li si, jak mají naše skripta zohýbané rohy, podtržené řádky a vepsané otázky, je těžké si představit něco podobného s digitálním textem. Přesto všechno ani tyto studie nedoporučují plně se vrátit k papíru a opustit technologie, spíše se s technologiemi lépe vypořádávat. Např. učit se používat aplikace na zvýrazňování a sběr informací (Diigo, Evernote).


Celý text naleznete ZDE.

Zuzana Hronová : Jeden e-sešit sdílí s učitelem celá třída. Digitální výuka proniká i do českých škol

Žáci už dnes nemusí mít žádné papírové učebnice nebo sešity, na vše stačí jeden program se sdílenými prezentacemi učitelů a vpisovanými poznámkami dětí. Vše si stáhnou a učí se pak v klidu doma nebo třeba při cestě vlakem. V tomto virtuálním prostředí se mohou odehrávat i písemky či úkoly. Na částečnou e-výuku přechází stále více českých škol.

Zdroj: Aktuálně.cz 19. 2. 2020

„Mileniálové a generace Z bude tvořit 75 procent pracujících, až my půjdeme do důchodu. Mělo by být naší prioritou vybavit učitele všemi potřebnými dovednostmi a technologiemi pro tyto žáky. Digitální generace přišla do tříd a my na to musíme reagovat," prohlásila na světovém vzdělávacím festivalu BETT 2020 v Londýně generální manažerka Microsoft Education Barbara Holzapfelová.

Digitalizace ve výuce je podle odborníků nevyhnutelná. Už jen proto, že škola by neměla připravovat děti na minulost, jak tomu donedávna bylo, ani na současnost, jak o to usiluje nyní, ale na budoucnost. A budoucnost bude plná digitálních technologií, ať už se současní žáci a studenti vrhnou na jakýkoliv obor.

Digitalizace může být užitečná i tím, že dokáže snižovat mezery v úrovni výuky i mezery v úrovni vzdělanosti jednotlivých žáků. Jak na BETT 2020 upozornil Anthony Salcito, viceprezident Microsoftu pro celosvětové vzdělávání, s moderními technologiemi na internetu lze překonat propasti ve vzdělávání cizinců, dyslektiků, dysgrafiků i pomalejších žáků a přizpůsobit jim tempo a personalizovat výuku.

„Dříve jsme byli zvyklí, že výklad učitele je omezen zdmi učebny a dobou předmětu. Jenže vzdělávací aplikace na internetu žákům umožňují mít tento výklad neustále při sobě, libovolně se k němu vracet a on-line ho konzultovat," vysvětlil Salcito.


Všechny sešity, písemky i úkoly v notebooku

Učitelé se už nemusí spoléhat na zastaralé učebnice, ani nemusí složitě a od základu dělat vlastní přípravu. Pakliže do výuky zapojí svůj notebook a nejlépe i žákovské laptopy a tablety, mohou na internetu sáhnout po programech a vzdělávacích aplikacích, které bývají pro školní použití zdarma.

V Česku se nyní hojně rozmáhá program OneNote od společnosti Microsoft. Tato aplikace je na internetu dostupná zdarma, stejně jako on-line proškolení a vzdělávací aplikace, prezentace či testy. Učitel si tu vytvoří virtuální třídu, virtuální sešity, virtuální tabuli a může začít. K dispozici tak má ve svém notebooku sešity, písemky i úkoly všech svých žáků, do nichž může on-line zasahovat – třeba pomalejšímu žákovi nasdílet odkaz na procvičování látky, rychlejšímu zase poslat zajímavé materiály pro rozšíření látky.

V tomto prostředí si učitel může velmi jednoduše sestavit testy na procvičení látky, a jakmile mu je žáci pošlou vyplněné, v podstatě okamžitě je může jedním kliknutím vyhodnotit a druhým poslat svým svěřencům zpět. Kromě toho mu aplikace ukáže i podrobné statistiky, u jakých otázek žáci nejvíce chybovali a co je tedy dobré dále procvičit.

„Vidíme učitele, jak tráví nekonečné hodiny u kopírky a množí svým žákům pracovní listy. Ty je pak často někde ztratí a ani je nedonesou domů. Navíc rozmazaná kopie obrázku a textu už je hodně staré médium v momentě, kdy mají k dispozici videoprezentace, fotogalerie či hlasové nahrávky. OneNote funguje jako interaktivní sešit pro celou třídu," říká Tricia Van Hollebekeová, produktová manažerka vzdělávacích aplikací Microsoftu.


Lepší než zastaralé učebnice, říkají žáci

„Ve škole máme k dispozici tzv. mobilní učebnu, tedy třicet notebooků s dotykovou obrazovkou a elektronickým perem. Já osobně používám nástroj OneNote při hodinách zeměpisu s devátými ročníky," říká Michal Špirk, učitel informatiky a zeměpisu na Základní škole Tolstého v Klatovech.

„Místo rozdávání nakopírovaných pracovních listů nasdílím zadání v digitální podobě. Děti mohou úkol dodělat i doma na počítači nebo tabletu. Hotovou práci lze pohodlně elektronicky kontrolovat, žáci nemusí klasicky odevzdávat sešit. Vše je uloženo v cloudu, nemůže se stát, že by někdo zapomněl sešit, tužku nebo pastelky." Dodává nicméně, že digitální technologie používají v padesáti procentech vyučovací hodiny, nezapomínají ani na papír a tužku. „Zápisky si žáci píší klasicky do papírového sešitu, ale pracovní sešit už mají elektronický," upřesňuje.

V jeho deváté třídě redakce Aktuálně.cz zjišťovala, jak jsou s používanými aplikacemi spokojeni sami žáci. Na jejich užitečnosti a zábavnosti se shodli skoro všichni – včetně těch, kteří s jejich zaváděním do výuky zprvu nesouhlasili.

„Je dobré si tyto nové věci vyzkoušet už na základce. Přijde mi to jako užitečná zkušenost, protože většina z nás s těmito aplikacemi bude pracovat celý život a budeme s tím alespoň umět," myslí si Adéla. Natálie zmiňuje kromě užitečnosti a zábavnosti i ekologický aspekt digitálních technologií. „Pomůžeme tím přírodě, jelikož nemusíme používat hromady papírů," říká.

„Moderní technologie by se měly využívat všude a myslím si, že život s nimi bude jednodušší," tvrdí Matěj. „Všechny školní poznámky a materiály si můžeme ukládat v programu OneDrive, kde se i zálohují, takže o to skoro není možné přijít. Velmi se hodí PowerPoint, tam si můžeme dělat prezentace takové, aby to lidi více zajímalo, a ne mít jenom napsané poznámky na papíru a číst to, protože to nikoho nebaví," popisuje.

„Modernizace výuky je velmi přínosná, protože se leckdy učíme z učebnic starých i deset let. Samozřejmě, například v dějepisu to nevadí, historie se nemění, ale u jiných předmětů se učíme zastaralé věci a občas se k nám dostávají zastaralé informace, i když skutečnost je mnohdy velmi odlišná," myslí si Dominik.

Mezi výtkami zaznívají hlavně názory, že se musí myslet i na studenty, kteří nemají počítač nebo internetové připojení doma. „Mělo by být možné realizovat se i mimo síť," upozorňuje Vojtěch.


Nemocní si už nemusí půjčovat sešity

David Frýbert, metodik ICT a učitel informatiky na Střední průmyslové škole Na Třebešíně v Praze, si na OneNote pochvaluje hlavně možnosti, jak předat informace studentům. „V reálném čase mohu do společného sdíleného elektronického sešitu pořídit screenshot obrazovky, vepsat poznámku, vložit svou myšlenku. Všichni studenti tak mají najednou přístup k poznámkám z hodiny," říká a popisuje, jak jedním kliknutím hromadně zadá úkoly a distribuuje je všem studentům do jejich vlastních sešitů v sekci domácích úkolů. Zde se jim také objeví oprava úkolu učitelem.

„Reakce studentů na přechod od papíru k elektronické verzi sešitu je vesměs pozitivní, i když na druhou stranu je možnost neustálé kontroly a možnost zadávat cvičení i v době nepřítomnosti učitele ironicky řečeno 'velmi vítána'," usmívá se Frýbert.

Tuto možnost však bez ironie vítají žáci, kteří bývají často či dlouho nemocní a složitě si půjčují všechny sešity a materiály k doplnění. A také rodiče zejména menších žáků, kteří mají v jednom programu pod kontrolou veškeré učivo svých dětí.

„Dal jsem žákům vybrat, jestli si chtějí dělat poznámky do papírového, nebo elektronického sešitu, ale všichni chtěli ten elektronický, takže jedeme ve OneNote," říká učitel informatiky a zástupce ředitele Základní školy Chýně Tomáš Rajman. „Hodinu začnu u prázdného plátna a píšu sem poznámky, příklady, fakta, kreslím jim do toho, a když hodina skončí, rozdistribuuju jim to do jejich složek."

Jeho škola však najíždí na digitalizaci výuky již od útlého věku. „První pololetí v první třídě ještě jedu slabikář, ale už od druhého pololetí mám vlastní výukové materiály, které sdílím se žáky ve OneNote. Mnohem víc je to baví, dají se tam natáčet i vkládat videa a fotky, je to interaktivní," popisuje Lucie Fundáková, třídní učitelka prvňáčků. „Dříve byli rodiče zoufalí, podle učebnic jsme nejeli a papírové pracovní materiály děti většinou ztratily dříve, než stačily dojít domů, takže se neměly čeho chytit." Pochvaluje si také čtečku ve OneNote v angličtině, která čte slovo po slovu a zobrazuje u nich i obrázkový slovník.

Program oceňuje také Tomáš Milička, učitel matematiky a informatiky na Gymnáziu, Střední pedagogické škole, Obchodní akademii a Jazykové škole Znojmo, který pracuje s maturanty, tedy studenty o 12 let staršími. „Studenti jsou s programem spokojení, protože s sebou nemusí nosit sešity a obsah mají dostupný jak doma, tak ve škole anebo třeba ve vlaku. Když si připravím materiály na hodinu, mohu je jednoduše studentům zpřístupnit, a navíc do těchto dat rovnou připisovat další informace nebo zvýrazňovat důležité pasáže. Přitom synchronizace v jejich zařízeních je celkem rychlá, takže to mohou hned se mnou sledovat."

Program samozřejmě učiteli umožňuje jednotlivé části poznámek a prezentací zamykat či sdílet s konkrétními osobami. Žáci se tedy zdaleka nedostanou ke všemu, je jim zpřístupněna pouze ta část, kterou pro ně vybere učitel.

Zdaleka nejde jen o propojení jedné třídy do jednoho elektronického sešitu. Pomocí programu Teams si učitelé mohou vybudovat nejen virtuální třídy na škole či školách, ale také virtuální skupiny s dalšími oborovými učiteli prakticky po celém světě a s nimi navzájem sdílet výukové materiály, nápady či připomínky.

„Teams používáme ve spojení s aplikací OneNote. Žáci mají aktualizovaný školní sešit ve OneNote stále k dispozici a díky těmto aplikacím si mohou ukládat všechny materiály k danému předmětu na jedno místo," popisuje Kristýna Dostalová, učitelka chemie, přírodopisu a informatiky v brněnské základní škole v Řehořově ulici. „Propojení Teams a OneNote slouží také při tvorbě školního vědeckého časopisu, který vzniká v rámci přírodovědného semináře. Žáci mohou pracovat společně na jednotlivých článcích, sdílet veškeré materiály i upravovat finální podobu časopisu," dodává.


Personalizovaná výuka pro všechny

Aby moderní technologie vzdělanostní mezery ve světě nerozšiřovaly, ale naopak zužovaly, je i jeden z cílů vzdělávací sekce Microsoftu. Proto všechny nástroje z Microsoft Office 365 zpřístupnil na internetu pro učitele a studenty zdarma, stejně jako výukové materiály, prezentace, čtečky či překladače. Dalším krokem, na němž firma pracuje, je právě zavádění širokopásmového internetového připojení i do odlehlých končin světa. A také překonávání bariér ve vzdělávání, které stojí před cizinci, pomalejšími žáky, dyslektiky či dysgrafiky.

Zmiňovaný program OneNote například obsahuje i tzv. asistivní čtečku, která pomáhá lidem s dyslexií či dysgrafií. „Text se pomalu slovo po slovu zobrazuje a předčítá ve speciálním rámečku. Součástí je i překladač do více než šedesáti jazyků, který poslouží cizincům ve třídě. Jelikož všechny materiály jsou nahrané v internetovém úložišti, pomalejší či znevýhodnění žáci si mohou doma učitelův výklad opakovaně pouštět a prostudovávat," vysvětluje Mike Tholfsen, hlavní produktový manažer sekce Microsoft Education.

Podobně je tomu i u novinky PowerPoint Live, která učiteli umožňuje živé prezentace pomocí PowerPointu. Také tento program je učitelům a studentům na internetu k dispozici zdarma. Jeho výklad se okamžitě zaznamenává v podobě titulků pod prezentací, což opět pomáhá publiku, pro nějž nejde o mateřský jazyk. K živé prezentaci se mohou žáci přihlásit pomocí QR kódu přes své notebooky, tablety nebo mobily a ona pak synchronizovaně běží na všech zařízeních. Zde si mohou zvolit, v jakém jazyce se jim má v podobě titulků zobrazovat učitelův živý výklad.

„Pro mě jako přednášející je velmi důležitá zpětná vazba publika. Jenže číst jim ve výrazech obličejů, jak jsou spokojení, je velmi obtížné. Tento program umožňuje, aby mi publikum připojené k prezentaci živě posílalo své reakce v podobě emotikonů a po konci pak hvězdičkami ohodnotilo, jak jsou spokojeni s obsahem, stylem podání či mluvčím," říká produktová manažerka Tricia Van Hollebekeová.

Také PowerPoint Live má překonávat bariéry ve vzdělávání. Žáci si mohou pouštět přednášku doma, vracet se ke slidům, které nepochopí, a nechat si učitelův hlas překládat pomocí titulků. „Navíc i pro samotné učitele bylo někdy obtížné připravit si zajímavou prezentaci, tady ji mohou mít hotovou za pár minut a použít k tomu spoustu již hotových materiálů dostupných na internetu. Na školení nemusí chodit, proškolí je on-line kouč na videoprezentaci," dodává Van Hollebekeová. Tento virtuální kouč provede celým programem a přesně ukazuje, kam kliknout, automaticky čeká, dokud tak člověk neučiní, a teprve pak pokračuje ve výkladu.

Častým argumentem zejména starších učitelů proti používání moderních technologií ve výuce zní, že jejich studenti jsou už beztak příliš dlouho před obrazovkou, tak proč je před ni usazovat ještě ve škole. „Tomuhle argumentu rozumím, nicméně je důležité si uvědomit, proti čemu bojujeme – je to především pasivní 'screentime', bezcílné sledování televize či videí na internetu, hraní hloupých her. Tento čas bychom měli omezovat a pak by zbyla dostatečně dlouhá doba na aktivní práci s digitálními vzdělávacími aplikacemi," dodává projektová manažerka.

„Děti se díky digitalizaci výuky učí smysluplně používat techniku, tedy nejen ke hraní her. Učí se také používat programy tak, jak to po nich bude vyžadovat budoucí pracovní trh," potvrzuje její slova učitel informatiky z Klatov Michal Špirk.

Dagmar Sitná: Metody aktivního vyučování. Spolupráce žáků ve skupinách

Rámcové vzdělávací plány tvoří pouze „obecný rámec" vzdělávání, stanovující základní obsah výuky a vzdělávací kompetence s tím, že vlastní náplň vzdělávání, způsoby a formy předkládání učiva se ponechávají na učiteli.

Příkladem vhodných, efektivních a na žáka orientovaných vyučovacích metod jsou metody aktivního učení formou spolupráce žáků ve skupinách. První část seznamuje se základní charakteristikou těchto metod, s principy jejich přípravy, zásadami vedení vyučovacích hodin a hodnocením práce žáků.

Druhá část obsahuje jednotlivé vyučovací metody (např. brainstorming, hraní rolí, případová studie, mentální mapování) spolu s praktickým návodem na jejich přípravu, vedení a hodnocení. U každé vyučovací metody jsou připojeny návrhy na vhodná pracovní témata.

Kniha je určena učitelům všech typů škol a studentům pedagogiky.

Ukázky a více informací najdete ZDE.

Bořivoj Brdička: Dokáže koronavirus zavést technologie do výuky skokem?

Jak už to tak bývá, „všechno zlé je k něčemu dobré“. Množí se zprávy o tom, jak školy zavřené díky epidemii houfně zavádějí místo prezenční výuky výuku distanční.

Zdroj: www.rvp.cz 11. 3. 2020
Článek je součástí Učitelského spomocníka na adrese http://spomocnik.rvp.cz.

Celý text se všemi odkazy najdete ZDE.

...Přechod na online výuku je věc dost komplikovaná, a má-li se navíc uskutečnit skokem, vyžaduje mimořádné nasazení ze strany učitelů. Ti nutně potřebují vhodnou pomoc. Trvá to sice zatím jen krátkou dobu, ale již teď je patrný obrovský nápor technologicky orientovaných firem snažících se využít příležitost a uchytit se na velice perspektivním trhu s nabídkou komplexních služeb. Typicky je součástí personalizovaný online systém výuky.

Výhodu mají ty firmy, které již mají s online výukou zkušenosti a disponují dostatečnou nabídkou vhodných digitálních materiálů či celých kurzů (např. americká K12). Největší podíl na trhu placených služeb nakonec získá ten, kdo bude schopen poskytnout jednotný systém integrující jak výukový obsah, tak nástroje pro spolupráci, disponující analýzou výukových výsledků schopnou s využitím umělé inteligence personalizovat činnost žáků. V té souvislosti mě zaujala nabídka anglické společnosti Century, která nabízí svůj systém díky koronaviru na přechodnou dobu školám zadarmo.

... Mnoho škol se o pedagogicky hodnotný přechod na online výuku vyvolaný koronavirem pokouší i přesto, že na placenou podporu nemají finance. Jak se jim to daří, sleduje např. EdSurge. První zkušenosti naznačují, že ty školy, které s online výukou nemají žádné zkušenosti, mají tendenci zpočátku věc podceňovat.

Typickým příkladem může být čínská Dalian American International School. Na počátku měla škola představu, že pro spojení s žáky i rodiči vystačí s e-mailem [1]. Učitelé dostali za úkol sedět u počítače a podle stávajícího rozvrhu zadávat žákům práci a přijímat vypracované úkoly. Brzy se ukázalo, že (díky příliš vysoké transakční vzdálenosti) nebude takto organizovaná výuka fungovat. Že bude nezbytně třeba využívat celou řadu různých online nástrojů, jinak hrozí nebezpečí, že učitel bude pracovat 18 hodin denně bez potřebných výsledků.

V první řadě se nabízí školám již běžně dostupné cloudové kancelářské aplikace (Dalian používá Microsoft 365), které dovolují sdílet dokumenty, realizovat videokonference, chatovat v reálném čase ad. Učitelům nezbylo než se urychleně začít učit s těmito nástroji pracovat. Většina z nich dnes již organizuje online výuku mnohem efektivněji. Základem je videokonferenční setkání (klidně podle rozvrhu) určené ke konzultacím a zadání úkolů. Následuje buď samostatná práce (např. formou převrácené třídy), nebo práce skupinová, při níž žáci spolupracují online na splnění nějakého úkolu. Přitom samozřejmě musí komunikovat, což pro ty, kteří stejným způsobem hrají online hry, není žádný problém...

...Organizací specializovanou čistě jen na podporu online vzdělávání je Global Online Academy (GOA). Ta doporučuje svým školám 15 zásad online pedagogiky:

1. Ověřte technologické vybavení svých žáků
2. Nastavte vhodné vzdělávací prostředí
3. Komunikujte často, jasně a konzistentně
4. Dělejte pravidelná synchronní online setkání
5. Vytvořte podmínky pro asynchronní setkávání
6. Nezahlcujte žáky učivem
7. Podporujte spojení mezi žáky
8. Hodnoťte výsledky strategicky a s rozmyslem
9. Připravte časový harmonogram všech aktivit
10. Žádejte od žáků zpětnou vazbu
11. Vytvářejte příležitosti pro personalizaci
12. Uvědomte si potřebu podpory pro žáky
13. Informujte rodiče
14. Přehodnoťte svou roli jako učitele
15. Sdílejte své poznatky s kolegy


GOA provozuje též specializovanou stránku na podporu opatření souvisejících s koronavirem – COVID-19, na níž najdete shrnující hlavní zásady, které je třeba při přechodu na online vzdělávání respektovat:

• Podstatou online výuky je spojení mezi účastníky poznávacího procesu (konektivismus). Komunikace je mimořádně důležitá, aby nevznikal u žáků pocit odloučení.

• Pravděpodobně se vám nepodaří naplnit osnovy beze zbytku (projít celý předepsaný obsah). Brzy zjistíte, že výuka online není prostým převedením prezenčních aktivit do online prostředí. Otevírá nové možnosti a nové cíle (Technologická transformace vzdělávání podle Prenského).

• Je nutné udržovat rovnováhu mezi synchronními a asynchronními aktivitami, má-li vaše online komunita zůstat funkční.

Závěr je možná dosti nepříjemný:

1. S technologiemi se učí jinak.
2. Náhlý přechod k online výuce vyvolaný uzavřením škol znamená pro učitele výrazné navýšení práce.

Markéta Popelářová: Jak zvládnout výuku po uzavření

Pravděpodobně vaše škola stojí před rozhodnutím, jak se přizpůsobit aktuálním vládním opatřením o dočasném uzavření škol. Ať již vaše škola bude tuto záležitost řešit centrálně, nebo rozhodnutí a provedení vedení přenechá individuálně na každém učiteli, přinášíme vám několik tipů, jak se s celou situací s přehledem a úspěšně vypořádat.

Zdroj: Magazín Perpetuum 10. 3. 2020

E-learning totiž již dávno není ve svých počátcích a k dispozici máme velké množství cest, jak potřebné informace a materiály k dětem a studentům doručit. Některé služby navíc v reakci na momentálně nastalou situaci zpřístupňují své jinak placené služby zcela zdarma. Podívejte se, jakými možnostmi ze své pozice učitele, disponujete.

Zde přehled – odkazy najdete v originálním článku.


Komunikační a sdílecí služby

• Google Classroom – jako ideální platforma pro nastalou situaci se zdá být Google Classroom nabízející lehký způsob sdílení a zasílání materiálů mezi učiteli a žáky. Podrobnější vysvětlení můžete naleznout například v tomto článku.

• Jednoduché sdílení materiálů je možné i přes Google Docs – služba umožňuje i jejich editaci a správu, je zcela zdarma a poskytuje velké úložiště.

• Dokumenty můžete svým žákům také jednoduše nasdílet skrze službu Dropbox.

• Pokud již máte svůj účet u Googlu, budete mít automaticky také přístup k jejich službě Google Hangouts, která je obdobou známější služby Skype. Google Hangouts umožňuje videohovory, hovory nebo klasický chat.

• Microsoft Teams se hodí pro videohovory, sdílení souborů nebo společné chaty.

• WhatsApp – mnoho žáků ho již má nainstalovaný na svých mobilních telefonech, řešením mohou být hromadné hovory nebo i skupinové (třídní) konverzace.

• Skype – snad nejznámější komunikační online služba, kterou disponují většiny domácností. Pro většinu dětí i učitelů tak používání aplikace Skype pravděpodobně tedy nebude nic nového a neznámého. Problémem u skupinových hovorů by mohlo být nedostatečné internetové připojení některého z účastníků, a tím pádem i nízká kvalita hovoru.

• Pokud byste chtěli svým studentům nasdílet svou PC obrazovku, vyzkoušejte službu Discord. Její primární cílovou skupinou jsou hráči počítačových her, ale nenechte se tím zmást, skvěle poslouží i pro vzdělávací účely.

• Hojně rozšířený systém pro školní administrativu a komunikaci k rodičům a žákům zvaný Bakaláři umožňuje klasické zadávání domácích úkolů, čehož mnoho učitelů využívá i za normálního chodu školy.

• Pokud vy (a vaši studenti) ovládáte angličtinu, možná je pro vás ideální variantou platforma Edmodo. Platforma umožňuje například efektivní rozesílání materiálů nebo zasílání zpráv studentům.

• Pro vytvoření vašich vlastních kvízů a her poslouží webové aplikace Quizizz nebo Quizlet (Quizlet je také skvělý pro procvičování například anglických slovíček).

• Své vlastní hravé a barevné kvízy můžete tvořit také na portálu Kahoot. Ten dokonce díky virové situaci zpřístupnil své jinak prémiové služby učitelům a studentům v oblastech, ve kterých došlo k uzávěrce škol. Více info dohledáte v angličtině zde.

• Pro zasílání souborů velkých velikostí použijte například Úschovnu (CZ) nebo WeTransfer (ENG).


Weby s výukovou látkou a procvičováním

• Khan Academy – vzdělávací web s interaktivními videy z předmětů jako je biologie, chemie, matematika, ekonomie a další. Web je dostupný v češtině, od nedávna existuje také v podobě mobilní aplikace.

• Výuková Youtube videa – o mnoha kvalitních vzdělávacích Youtube kanálech se zmiňujeme například v tomto článku, další je možné snadno dohledat po zadání tématu přímo ve vyhledávači. Pokud vaši žáci zvládají angličtinu, určitě doporučujeme kanál The School of Life (k videím je možné dodat titulky).

• Isibalo – pro matematikáře, fyzikáře a chemikáře tu máme platformu zaměřenou na výuková videa přímo pro jejich předměty. Web nabízí srozumitelně vysvětlenou látku ve videích, ale i příklady na procvičení.

• Matematiku pro 1.-9. ročník základních škol v hravé formě nabízí Matika.in, finanční gramotnost zase Zlatka.in (1.,2. stupeň ZŠ a SŠ), češtinu Gramar.in (1.-6. třída ZŠ a 4. ročník SŠ) a zeměpis Geograf.in.

• Nabla.cz se zaměřuje na biologii, fyziku, matematiku, češtinu, chemii a programování. Speciální sekce jsou dokonce připraveny i pro maturanty.

• Chemikáři určitě ocení portál Prvky.com, kde naleznou výklady určitých kapitol nebo interaktivní tabulku prvků.

• Další procvičování učiva, jak už sám název napovídá, nabízí například Drillandskill.cz.

• Procvičování látky je možné také skrze platformu Umimeto.cz, momentálně je k dispozici čeština, angličtina, němčina, matematika, programování nebo cvičení zaměřená na fakta.

• Čtení, angličtinu a španělštinu si žáci mohou na mobilu nebo tabletu procvičovat na Včelce. Interaktivní cvičení jsou obzvláště vhodná pro děti se specifickými poruchami učení nebo pro cizince.

• Pro žáky prvního stupně základních škol skvěle využijete portál Školákov.eu.

• Nakladatelství NOVÁ ŠKOLA také kvůli uzavření škol volně zpřístupnilo své interaktivní učebnice (obsahují materiály pro první i druhý stupeň).

• Online procvičování pro žáky základních škol, ale i pro maturanty nabízí Škola s nadhledem.

• Audiovizuální lekce pro humanitně zaměřené obory (například dějepis nebo občanskou výuku) najdete na portálu Jeden svět na školách. Pokud jste doteď bojovali s nedostatkem času pro promítání filmů ve výuce, nyní nastal ten správný čas se jim v pohodlí domova věnovat.

• Učitelům občanské výchovy se může hodit i e-learning od Občankářů, který momentálně nabízí dva kurzy orientované na moderní dějiny a multikulturní výchovu.

• Zlepšit si své kritické myšlení umožňuje portál Trainbra.in.

• Profesionálně připravené kurzy naleznete také na Seduo.cz. Zdarma jsou jen některé kurzy, za to však za ně můžete obdržet potvrzení. Studentům se mohou hodit například kurzy angličtiny.

• Jazykáři mohou využít celosvětově známou aplikaci na učení jazyků Duolingo. Doporučili bychom ji ale spíše žákům, kteří s cizím jazykem teprve začínají.

Pokud se rozhodnete vést hodinu online skrze některou z uvedených komunikačních služeb, doporučujeme si její fungování před samotnou hodinou nanečisto vyzkoušet. Dnešní generace dětí však s technologiemi umí dostatečně dobře pracovat, věříme proto, že učení se s novým nástrojem pro ně nebude velkou překážkou.

Jana Hrubá: Jak se dá učit na dálku

Musím uznat, že sociální sítě (a kolegové na nich) jsou skvělé (skvělí). Panuje na nich veliký ruch. Porozhlédla jsem se na FB stránkách Učitelské platformy Učitelé +. Členové si vzájemně radí, doporučují, kde hledat možnosti a jak zorganizovat výuku na dálku. Doufám, že jim nebude vadit, když dám něco z toho dál.


Nakladatelství Fraus

V souvislosti s opatřením vlády o uzavření všech škol se naše nakladatelství rozhodlo poskytnout všem žákům, učitelům i školám od středy 11. března 2020 do odvolání všechny elektronické učebnice pro základní a střední školy pro všechny žáky zdarma. Stejně tak poskytneme zdarma prostředí pro on-line komunikaci učitelů s žáky – vzdělávací portál Fred.

Pro domácí procvičování rodičů s žáky je také plně k dispozici portál Škola s nadhledem, který je též zdarma. Více informací bude během k dispozici na webu www.fraus.cz/ucenidoma

Pro domácí procvičování rodičů s žáky je také plně k dispozici portál Škola s nadhledem, který je též zdarma: https://www.skolasnadhledem.cz


Nová škola, nakladatelství učebnic

Multimediální interaktivní učebnice nově i bez instalace!

Vážení vyučující,

vzhledem k uzavření škol bychom Vám rádi pomohli s výukou na dálku.

Žáci mohou zdarma využívat přístup ke všem interaktivním učebnicím MIUč+, stačí, když se zaregistrují jako studenti na www.ucebnice-online.cz

Kteroukoli MIUč+ pak mohou zdarma používat 30 dní, pokud by uzavření škol trvalo déle, licence zdarma prodloužíme do 30. 6. 2020.

Pro výuku matematiky v 1. až 5. ročníku jsou navíc k dispozici výuková videa na www.matyskova-matematika.cz obsahující výklad ke každému cvičení každé stránky učebnic – žáci tak mohou pracovat podle něj.


Microsoft pro školství

Minecraft: Education Edition je až do konce června pro všechny zdarma, stačí vyplnit tento formulář na adrese aka.ms/minecraftzdarma

Pomocí Minecraftu se dá i vzdáleně učit programování, chemie, dějepis, cizí jazyky nebo matematika. Přečtěte si, co vše Minecraft nabízí pro výuku na minecraftedu.cz nebo se podívejte na záznam z Večerní univerzity na aka.ms/univerzita

Podpora vzdělavání pomocí Teams pro učitele

Khanova škola

Perpetuum: Jak zvládnout výuku po uzavření

Zuzana Musálková: Nejde vám učení? Zkuste zjistit, jaké máte dominantní smysly

Jste pozorovatel, posluchač, nebo hybatel? Odpověď na tuto otázku teď prospěje především maturantům, kteří začínají šturmovat s učením. Ovšem vědět, jakým způsobem přemýšlíme a vnímáme svět kolem nás, se hodí po celý život. Pomůže nám to nejen v učení, ale i při běžné komunikaci a ve vztazích.

Zdroj: Novinky.cz 13. 2. 2020

V podstatě jde o to určit, jaký jsme typ podle systému VAK. Jde o zkratku slov vizuální, auditivní a kinestetický, jež popisují základní způsoby, jak vnímáme své okolí.

Systém vychází z toho, že každý má dominantní smysl, jímž přijímá informace. Přizpůsobit mu komunikaci a styl učení je proto velmi výhodné.


Copak ty to nevidíš?!

„Dominantní typ přemýšlení je něco podobného jako naše dominantní ruka,“ vysvětluje koučka zabývající se komunikačními styly Lynne Franklinová.

I levák zvládne sníst polévku s lžičkou v pravé ruce, jenže s větší námahou. Podle Franklinové je výhodné nejen vědět, jaký typ jsme my, ale také s jakým typem mluvíme. „Automaticky předpokládáme, že ostatní vidí svět stejně, což často způsobuje nedorozumění v komunikaci,“ doplňuje.

„Představte si, že na pláž přijde skupina přátel. Každý z nich vnímá jinou verzi pláže,“ říká terapeutka a autorka rozvojové literatury Hazel Galeová.

„Vizuálně zaměření lidé zaznamenají, jaký styl plážového oblečení se zde nosí, barvy lehátek a odrazy slunečních paprsků od vln.“ Ti, kteří preferují sluch, si ale podle terapeutky budou spíše všímat zvuku vln a hlasů hrajících si dětí. „Další člen skupiny si nejspíš prostě užívá pocit z opalování a vůni slané vody,“ uzavírá Galeová.

Rozdíl se dá snadno poznat ve chvíli, kdy tito lidé na den na pláži vzpomínají. Vybaví se jim totiž trochu jiné podněty. A pokud budou o vzpomínce vyprávět, použijí sobě vlastní slovník.

Ostatně kdo z nás se aspoň párkrát nepozastavil nad tím, co si třeba jeho partner pamatuje ze společného výletu… A takových příkladů bychom našli víc.


Jak to poznat?

Rozdělení na tři typy vnímání vypadá jednoduše. Při bližším zamyšlení si ale zřejmě svým typem jistí nebudete. K pozorování totiž využíváme všech pět svých smyslů, jež se navzájem doplňují a prolínají. Určit ten primární proto nemusí být snadné.

Odborníci k tomu používají řadu testů, z nichž některé si můžete najít na internetu. A podle jistých znaků lze odhadnout i preference ostatních.

„Můžeme začít věnovat pozornost řeči těla. Poté lze prezentovat informace tak, aby je mohli buď vidět, slyšet, nebo cítit,“ radí Lynne Franklinová. Jak na to?


Oči

Pozorovatelů neboli vizuálních typů by v populaci mělo být podle různých odborných statistik pětašedesát až sedmdesát procent.

– První indicií je upravený outfit. Pro takové jedince je důležitý jejich vzhled, věnují mu nemalou pozornost a mívají i dobré držení těla.

– Při komunikaci pečlivě pozorují člověka, který na ně mluví, zkrátka ho vnímají očima. „Než se vyjádří, podívají se nahoru,“ poukazuje Franklinová. Jakoby do nebe. Vybavují si tak obrazy, o kterých budou mluvit. Čekají, že je během konverzace bude bedlivě pozorovat i druhá strana. Považují to za důkaz pozornosti. „Pokud jim nevěnujete vizuální pozornost, myslí si, že vás vůbec nezajímají.“

– Pozorovatelé mluví často dost rychle. „Aby stihli popsat obrazy, které jim v hlavě naskakují,“ doplňuje Libor Kyncl z brněnské Mendelovy univerzity. „Obsah informací si pamatují právě obrazně. Proto jsou pro ně nejvhodnější obrazové pomůcky – plakáty, grafy nebo instruktážní videa.“

– V jejich slovníku se častěji vyskytují slova specifická pro vizuální vjemy. „I když mluví v abstraktních pojmech, říkají slova jako: podívej, rozzářený, vyjasněný, nebo naopak mlhavý,“ vyjmenovává poradce Ernest W. Semerda. Pokud použijete jejich jazyk, lépe a rychleji se domluvíte. Fráze jako „Vidím, na co poukazuješ. Pojďme se na to podívat z jiné perspektivy. Vidíte, jak by vám to mohlo pomoci“ jsou jim vlastní a blízké.


Uši

Posluchačů neboli auditivních typů by mezi námi mělo být dvacet až dvacet pět procent.

– Jejich mozek zpracovává především slova a zvuky. „Tolik jim nezáleží na zevnějšku včetně toho vlastního. Moc neřeší, co si vezmou na sebe,“ tvrdí Franklinová.

– Pokud poslouchají, sklopí hlavu a často doslova nastaví ucho. „Můžete je vidět, jak si jednou rukou chytnou tvář, říkáme tomu telefonická póza,“ poukazuje terapeutka.

– Posluchači jsou ti, kteří na poradách klikají propiskou nebo klepou tužkou do stolu.

– „Často mluví rytmicky a dávají si záležet na kvalitě svého slovního a hlasového projevu. Pečlivě vybírají trefná slova,“ tvrdí Libor Kyncl. „Při myšlení a čtení pohybují rty a často vedou rozhovory sami se sebou.“

– Při komunikaci preferují, když se na ně druhá strana podívá, pak odvrátí zrak a nechá je pokračovat v hovoru. Zírání je rozhodí.

– Pokud jim chcete něco vysvětlit, nepředkládejte grafy. „Dobře se učí pomocí výkladu a zvukových nahrávek,“ doplňuje Kyncl s tím, že se vyžívají v plodných diskusích.

– Podle Ernesta W. Semerdy používají slova jako: rezonující, melodický, poslouchej nebo tichý. Fráze, kterým budou dobře rozumět, jsou: Nalaďte se na to, co říkám. To zní dobře.


Prsty

Hybatelé čili kinestetické typy jsou nejméně obvyklí. Spoléhají na své ruce, pocity a emoce.

– S oblibou se oblékají do pohodlných věcí, nosí oblečení příjemné na omak.

– Při konverzaci se rádi dotýkají svého protějšku. Často se naklánějí směrem k němu, aby zmenšili osobní prostor.

– Než promluví, budou se dívat dolů. Možná si budou palcem hladit bříška ostatních prstů, aby si vybavili fyzický pocit.

– „Používají živou gestikulaci a při mluvení hýbou celým tělem,“ prozrazuje Libor Kyncl. „Většinou nevysvětlují nic předem, nejdřív přijde akce, a až pak slova.“ Preferují činnostní učení. To znamená, že si lépe pamatují proces než návod, ať už obrazový, nebo slovní.

– Podle Semerdy používají výrazy jako pobrat, solidní, na beton nebo ostrý. Věty, na které budou dobře reagovat jsou: Z toho mám dobrý pocit. Trochu to smrdí.


Jak projevujeme náklonnost

Znalost VAK také může pomoci lépe pochopit projevy náklonnosti a potřeby našich protějšků v partnerském vztahu.

Vizuální typ – potěší viditelné důkazy a stejně tak je bude svému protějšku poskytovat. Na seznamu nejsou jen květiny a dárečky nebo pečlivě připravený vzhled oblečení, ale třeba i uklizený byt s urovnanými a barevně sladěnými drobnostmi nebo výlet, na jehož konci je krásný výhled do krajiny.

Auditivní typ – chce často slyšet Miluji tě a často sám říká Záleží mi na tobě nebo Jsi pro mě důležitý. Nejspíš bude mít v hlavě skladby, které mu připomínají podstatné okamžiky vztahu. Dobře se bude cítit po dlouhých konverzacích o detailech společného soužití.

Kinestetický typ – čte dobře to, co cítíte, z vašich dotyků. Často se ve stresových situacích uvolní hned potom, co mu důvěrná osoba položí ruku na paži nebo na záda. A samozřejmě vyžaduje a dává velké množství objetí, tulení, polibků – ty jsou pro něj důkazem lásky.

Hierarchie – metoda

Paul Ginnis ve své knize popsal několik zajímavých metod. Některé mně známé, některé neznámé. A pár jich bylo takových, že jsem je musel hned při první příležitosti vyzkoušet. První z nich nazývá Ginnis „Hierarchie“.

Zdroj: Tajný učitel, blog autora 29. 9. 2019

Ginnis ji doporučuje používat jako součást práce při čtení a analyzovaní textu, kde jednoduše jde o to seřadit informace do pyramidy podle toho, jak je čtenář považuje za klíčové.

Mě metoda inspirovala k jinému použití. Pyramida zůstává, hierarchie (řazení) také, ale text jsme nepoužili. Naše pyramida měla pět pater a studenti dostali šest historických jmen. Představte si například následujících šest panovníků – svatý Václav, Přemysl Otakar, Přemysl Otakar II., Jan Lucemburský, Karel IV. a Jiří z Poděbrad. Úkolem pro studenty je seřadit panovníky podle významu pro české dějiny (ale samozřejmě toto kritérium záleží na každém učiteli). Pyramida má pět pater, panovníků je šest – jednoho je nutné vyhodit.

Co je ale nejdůležitější, nejde jen o bezduché seřazení, ale vedle pyramidy musí studenti vypsat argumenty, proč zrovna ten a ten panovník je první, proč zrovna X vyřadili, proč je Přemysl Otakar důležitější pro naše dějiny v porovnání s Přemyslem Otakarem II. Opakujeme dějepis, procvičujeme porovnávání a argumentování. Výsledek může mít každý jiný, pokud je podložen argumenty. Neexistuje jedno správné řešení.

Všechno vypadá jednoduše – metoda nevyžaduje speciální pomůcky, studenti ji pochopí, učiteli to zabere pár minut, ale realita je složitější. Výše jmenovaných šest panovníků jsem skutečně zadal osmákům a všichni bez výjimky měli na prvním místě Karla IV. Což se podle mě rovná špatnému zadání.

U starších studentů jsem dal šest událostí a šest jmen z pravěku a starověku, kde se měli na jednu stranu papíru seřadit zvlášť události a jejich význam pro běh dějin a na druhé straně osobnosti. Čím složitější zadání (osobnosti a události), tím složitější je cvičení na přemýšlení a argumentaci. Pokud vznikne hádka, je to vlastně super. Pokud má každý jinou hierarchii, přijde mi to zajímavější, než pokud mají všichni stejné výsledky. V zadání v druhém případě bylo například: vznik zemědělství, objev písma, začátek rozšíření ohně a další. A právě tady vznikla hádka a důmyslnější argumenty – oheň nebo zemědělství? Co bylo pro lidstvo důležitější? To samé u osobností, někdo vybral Caesara, jiný zas Alexandra Makedonského, třetí Octaviana.

Jednoznačnou výhodou metody je, že ji lze použít pro více předmětů, pro opakování i pro hledání informací z různých zdrojů. Například nemusí jít tedy jen o vlastní názor („Který z následujících spisovatelů byl „nejlepší“ a proč?“), ale i o seřazení řek podle délky (práce s atlasem).

Zuzana Hronová: Učí fyziku podle vlastní aplikace. Ve světě jsou po tom hladoví, říkají tvůrci

Ve světě jsou po podobných věcech hladoví, tvrdí vývojáři nové aplikace, která si klade nelehký cíl – zatraktivnit výuku fyziky, která nepatří k nejoblíbenějším předmětům. Obor zkoumající zákonitosti přírodních jevů se ale dá podle tvůrců dobře uchopit kreativně a na praktických příkladech, a proto věří, že se aplikace FyzikAR7 uchytí i na českých školách.

Zdroj: Aktuálně.cz 7. 10. 2019

„Je možné uzvednout své auto vlastními silami?" zní úvodní otázka kapitoly, v níž se žáci seznamují s principem kladkostroje. „Že ne? Pokud budeš mít dost dlouhé lano, tak ano," pokračuje text. Když na obrázek vytištěný na pracovním listě zamíří žák tablet či mobil s nainstalovanou aplikací, objeví se mu na obrazovce systém kladek a lan, za něž tahá panáček a vytahuje své auto.

Pak musí žák odpovědět na závěrečný dotaz: Jak velkou sílu musí týpek vyvinout, aby zvedl auto vážící 800 kg?

Po zhlédnutí se probíraná látka uloží do sekce „nasbírané vědomosti", v ní je možno si látku připomenout. Děti si pak do pracovních listů zakreslí, co se dozvěděly, uloží si je do pořadače a vytvoří si tak vlastní učebnici.

Tak ve zkratce funguje aplikace FyzikAR7. Jak název napovídá, jedná se o pomůcku k výuce fyziky pro 7. ročník základní školy s využitím rozšířené reality (augmented reality, AR). Ambiciozně zní i podtitul učebnice: Superhrdinské veličiny a fyzikální zákony".

Jejími autory jsou učitel fyziky na pražské základní škole František Cáb a designér Vít Škop z pražské UMPRUM, jenž svými živými knihami Vividbooks zaujal třeba na Festivalu designu v Londýně. Aplikace vznikla ve spolupráci s Univerzitou Palackého v Olomouci, Společností pro kreativitu ve vzdělávání a umělecko-technologickým studiem VR_MUSASHI.

Momentálně se nachází ve zkušebním provozu a lze ji zatím zdarma stáhnout na Apple Store do iPhonů či iPadů. Z aplikace si učitel vytiskne pracovní listy s probíraným tématem, úkolem, otázkami a obrázkem. Když na ně vyučující či žák zaměří svůj přístroj se zapnutou aplikací, animace ožije a názorně ukáže a vysvětlí konkrétní fyzikální zákony a jevy.


Aplikace vtáhne do děje

„Připravovat kreativní experiment na každou hodinu je velmi náročné, navíc animace žákům ukáže i něco víc, třeba silové čáry, kam vede jaká veličina a podobně," popisuje designér Vít Škop. „Aplikace vtáhne děti do děje. Přece jenom žijeme v době, kdy si dítě umí dříve pustit video na smartphonu než mluvit," dodává.

Podle něj je lepší než zakazovat dětem mobily a tablety, ukázat jim, jak se je dá používat užitečně. „Zákazy stejně nikam nevedou, ale rozumné používání dává smysl." Projekt Vividbooks konzultoval i na jedné z nejslavnějších fyzikálních líhní světa – Massachusetts Institute of Technology (MIT) s Mitchem Resnickem, autorem celosvětově rozšířené aplikace Scratch, učící děti zábavnou a jednoduchou formou základy programování. „Díky tomuto pánovi jsem zase projekt posunul někam dál."

Téměř padesátka animací pracuje s příklady z reálného života. Žáci jsou tak vedeni k praktickému zamyšlení a látku si snadněji zapamatují. Animaci lze zastavit či se o látce dozvědět podrobnosti rozkliknutím více informací.

„I já sám pomůcku testuji ve své výuce. Jsme ve fázi vychytávání chyb a zkoumání, co funguje, co nefunguje, a sbíráme od učitelů i žáků zpětnou vazbu," říká spoluautor František Cáb. Na základě praktických zkušeností a připomínek pak materiály doupraví a během dvou let připraví i aplikaci pro další ročníky druhého stupně základní školy. Do začátku nového školního roku by měla existovat konečná verze pro sedmý ročník a také metodická příručka pro učitele.


Definice necháváme na učitelích

Fyzika by se tak mohla začít učit zábavněji, praktičtěji, aby se znalosti více vztahovaly k realitě za okny tříd. „Děti jsou zatím nadšené. Tak doufám, že to není jen tím, že se jim do ruky dostane tablet," směje se fyzikář. „Naše aplikace se zaměřuje na hravost, přemýšlivost a názornost, definice již necháváme na učiteli. Ideální by bylo, kdyby si žáci k té definici přišli pod jeho vedením a pomocí animací sami."

Názorně pak ukazuje animace vysvětlující těžiště, tření, skládání sil, tlak v kapalině, kladkostroj či princip páky. „Animace navazuje na text, třeba cílem animace s kladkou je rozboření časté mylné představy, že díky kladce mohu vytahovat věci za použití menší síly. Ve skutečnosti nepoužívám menší sílu, ale je to pro mě jednodušší," vysvětluje.

„Text není fyzikálně hutný, snažíme se, aby byl jednoduchý a srozumitelný a aby se žáci díky otázkám nad problémem zamysleli. Animace by je k tomu mohla motivovat."


V zahraničí jsou po těchto věcech hladoví

Projekt by také rád expandoval do zahraničí. Ve vyspělých státech jako USA či Velká Británie se totiž podle Vítka Škopa potýkají s problémem, že mládež chodí stále více na humanitní obory, jazyky, umění a inženýrů a přírodovědců ubývá.

„Tyhle země proto dávají obrovské peníze na to, aby žákům zatraktivnili výuku tzv. STEM projektů – tedy Science, Technology, Engineering a Maths a maturanti je pak šli studovat na vysokou školu. A jsou fakt hladoví po řešeních. Všechno budou dělat roboti, ale kdo bude konstruovat ty roboty?" ptá se s úsměvem designér.

V budoucnu by měla vzniknout celá platforma Vividbooks, která by nabízela celé učivo fyziky na druhém stupni základní školy, přidat by se později měly i chemie a další přírodovědné obory. Vše ale záleží na tom, kolik peněz a jak rychle se tvůrcům podaří sehnat.

Video, jak aplikace funguje, můžete zhlédnout ZDE.

Timothy Snyder: Tyranie. 20 lekcí z 20. století

„Nejsme o nic moudřejší než Evropané 20. století, kterým se demokracie přímo před očima proměnila ve fašismus, nacismus či komunismus. Naše jediná výhoda tkví v tom, že se z jejich zkušenosti můžeme poučit. A právě současnost k tomu dává vhodnou příležitost. Předkládám zde dvacet poučení z 20. století, vztažených k současné situaci,“ píše autor v Prologu.

Poučení jsou formulována na začátku každé z dvaceti krátkých kapitol. Zde je máte:

1. Nepodřizuj se předem

Autoritářský režim si většinu své moci ani nemusí vynucovat: získá ji samovolně. Lidé uvažují, co po nich nejspíš bude represivnější vláda chtít, a pak se podle toho dobrovolně chovají, aniž jim to kdokoli přikazoval. Občan, který se takto přizpůsobí, dává stávající moci najevo, čeho může do budoucna dosáhnout.

2. Ochraňuj instituce a braň je

Instituce nám pomáhají zachovat slušnost – a zároveň potřebují, abychom my pomohli jim. Mluvit o našich institucích máš právo jen tehdy, pokud jednáš v jejich zájmu. Instituce se neubrání samy od sebe. Pokud se jim nedostává soustavné ochrany, zhroutí se jedna po druhé. Zvol si proto instituci, na které ti záleží – soud nebo noviny, zákon nebo odbory – a stůj na její straně.

3. Varuj se státu jedné strany

Strany, jimž se podařilo zapudit všechny rivaly a přetvořit celé státy, nebyly všemohoucí od začátku. Využily určitého historického momentu k tomu, aby oponentům znemožnily politickou existenci. Podporuj systém více stran a braň pravidla demokratických voleb. Hlasuj v místních a státních volbách – dokud to jde. Uvažuj, zda nekandidovat.

4. Přijmi zodpovědnost za podobu světa

Symboly dneška napomáhají realitě zítřka. Nepřehlížej hákové kříže a další znamení nenávisti. Neodvracej oči a nezvykej si na ně. Odstraňuj je sám a buď v tom ostatním příkladem.

5. Pamatuj na profesní etiku

Jestliže začnou političtí předáci dávat negativní příklad, je o to důležitější zachovávat profesní věrnost náležitým postupům. Právní se stát obvykle nedá rozvrátit bez právníků, monstrprocesy se nedají pořádat bez soudců. Autoritáři potřebují poslušné funkcionáře a velitelé koncentračních táborů hledají podnikatele se zájmem o levnou pracovní sílu.

6. Střez se milic

Když ozbrojenci, kteří po celou dobu tvrdili, že jsou proti systému, začnou nosit uniformy a pochodovat s loučemi a podobiznami vůdce, znamená to, že konec je blízko. Když se milice vůdcových stoupenců prolne s oficiální policií a vojskem, konec nastal.

7. Pokud musíš nosit zbraň, používej ji s rozmyslem

Pokud vykonáváš ozbrojenou veřejnou funkci, Bůh ti žehnej a Bůh tě chraň. Uvědom si ale, že hrůza minulosti povstávaly také ze situací, kdy se policisté a vojáci nechali bezprecedentním způsobem využít. Buď připraven, buď připravena říct ne.

8. Vykroč z řady

Někdo se toho musí odvážit. Dělat to co ostatní je snadné. Chovat se nebo mluvit jinak než většina ti může připadat zvláštní. Ale bez tohoto nepohodlí není svobody. Vzpomeň si na Rosu Parksovou. Jakmile dáš příklad, kletba jménem status quo se prolomí a ostatní tě budou následovat.

9. Nepoužívej fráze, přemýšlej o tom, co říkáš

Vyhýbej se otřepaným frázím, které pronášejí všichni. Vyjadřuj se samostatně, i když třeba chceš říct totéž co ostatní. Odtrhni se od internetu. Čti knihy.

10. Věř v pravdu

Kdo se vzdá faktů, vzdává se svobody. Jestliže už nic není pravda, nikdo nemůže kritizovat držitele moci, protože se přitom nemá o co opřít. Jestliže nic není pravda, pak je všechno spektákl. A ti s nejnaditější peněženkou si zaplatí nejvíc oslepující světla.

11. Hledej, pátrej, analyzuj

Uvažuj samostatně. Věnuj čas rozsáhlejším článkům. Předplať si tištěná média – podpoříš investigativní žurnalistiku. Pochop, že nezanedbatelná část sdělení šířených po síti ti škodí a chtějí tě zneužít. Informuj se o webových stránkách, které provádějí rozbor propagačních kampaní, někdy i řízených ze zahraničí. Když nějakou informaci předáváš druhým, přijmi za ni zodpovědnost.

12. Dívej se cizím lidem do očí a neváhej prohodit s nimi pár slov

Nejde jen o zdvořilost: je to součást občanství a zodpovědného členství ve společnosti – a také způsob, jak zůstat v kontaktu s okolím, zbořit společenské bariéry a pochopit, komu bychom měli důvěřovat a komu ne. Pokud by měla nadejít atmosféra udavačství, měl by člověk vědět, v jakém okolí se vlastně každodenně pohybuje.

13. Nezapomínej, že politika je tělesná a únik před tyranií vyžaduje pohyb

Vládnoucí moc chce, aby tvoje tělo ochablo v křesle a tvoje emoce se rozptýlily po displeji. Jdi ven. Ocitej se na nezvyklých místech a v přítomnosti neznámých lidí. Získávej nové přátele a drž se jich.

14. Chraň si soukromí

Nestoudní mocní k manipulaci s lidmi využijí všeho, co vědí. Pravidelně očišťuj počítač od malwaru. Pamatuj, že e-mail se dá snadno sledovat. Uvažuj, zda více nevyužívat alternativní webové nástroje – anebo zda se od e-mailu zčásti neodpoutat. Osobní otázky řeš osobně. Z téhož důvodu včas vyřeš všechny právní spory. Tyrani na tebe chtějí něco mít. Snaž se neposkytnout jim k tomu příležitost.

15. Přispívej na dobrou věc

Aktivně se zapoj do politických i nepolitických organizací, se kterými sdílíš pohled na svět. Vyber si jedno či dvě charitativní sdružení a zadej trvalý platební příkaz. Bude to tvoje svobodné rozhodnutí, kterým podporuješ občanskou společnost a pomáháš druhým lidem konat dobro.

16. Uč se od svých bližních v jiných zemích

Udržuj kontakty s přáteli v zahraničí a navazuj nové. Současné obtíže Spojených států jsou jen prvkem obecnějšího trendu. A žádná země nenajde řešení sama. Zařiď pasy pro sebe a svou rodinu.

17. Pozor na nebezpečná slova

Obezřetně vnímej, kdykoli zazní slova „extremismus“ a „terorismus“. Pojmy „krize“ a „výjimečný stav“ mohou být fatální – dávej na ně pozor. Vzepři se, když se vlasteneckého vyjadřování používá falešně a zrádně.

18. Když nastane, co bylo nemyslitelné, zachovej klid

Moderní tyranie je cílená manipulace se strachem. Až dojde k teroristickému útoku, měj na paměti, že autoritáři podobných událostí využívají k utužení moci. Nenadálá pohroma, která vyžaduje zrušení brzd a protivah, rozpuštění opozičních stran, pozastavení svobody vyjadřování, práva na spravedlivý proces a tak dále, je starým trikem z hitlerovské učebnice. Nesedni na lep.

19. Miluj svoji vlast

Ukazuj následujícím generacím, jaké možnosti Amerika nabízí. Bude to potřeba.

20. Měj odvahu

Pokud není nikdo ochoten zemřít za svobodu, potom všichni zemřeme v tyranii.

Zdroj: Timothy Snyder: Tyranie. 20 lekcí z 20. století. Paseka / Prostor 2017


Z recenzí

Jednoduché pravdy. Jen se jich držet…

(…) Tyranie je aktualita, osobní Snyderovo občanské angažmá. Dikce té knihy nemá daleko k dikci transparentů nebo promluv v mobilizujících interview. Ale nejedná se o spisek propagandistický. Jde mnohem víc o dobově podmíněný apel, aby čtenář sám kriticky myslel a vážil si staré dobré demokracie. Mimochodem: Tyranie může posloužit jako výborná učební pomůcka při výchově k občanství.

Josef Chuchma, Lidové noviny 10. 6. 2017

Nespoléhejte se na učitele, že z vašich dětí vychovají hodné lidi! To by měli mít na starosti rodiče

Učitelů si velmi vážím a držím jim palce. Myslím to upřímně. Jsem jedním z nich, stejně jako moje manželka. Ale jako rodič musím říci, že od učitelů často vyžadujeme, aby dělali mnohé věci namísto nás. S láskou a ochotou pomáhají rozvíjet žáky a studenty po každé stránce, ale jejich náplní práce není vychovat z dětí hodné lidi.

Zdroj: www.SkvelyRodic.cz 29. 8. 2018

Učitelé by měli mít užitek z toho, že my z našich dětí vychováme hodné lidi.

Učitelé by neměli na svých bedrech nést povinnost naučit naše děti říkat „prosím“ a „děkuji“. Učitelé by měli mít užitek z toho, že já sám svým dětem vštěpím zásady slušného chování.

Učitelé by neměli na svých bedrech nést povinnost naučit moje děti, že nesmí šikanovat ostatní. Za to jsem přece odpovědný JÁ jako rodič. Učitelé by měli mít užitek z toho, že své děti vedu k tomu, aby byly laskavé a ohleduplné.

Nejsou to učitelé, kteří by měli mé děti naučit respektovat autority. Učitelé by měli mít užitek z toho, že to své děti naučím já s mou manželkou.

Když učitelka požádá mého syna, aby něco udělal, měl by vědět, že má reagovat uctivě a udělat, oč ho učitelka žádá, v nejhorším případě by se měl slušně zeptat, proč to od něj vyžaduje.

Opět to nejsou učitelé, kteří by měli mou dceru upozornit na nebezpečí číhající na sociálních sítích. Nebyli to přece oni, kteří udělali takovou hloupost a koupili jí smartphone, když jí bylo dvanáct let, s podmínkou, že se bude chovat zodpovědně.

Učitelé by měli mít užitek z toho, že já jsem svou dceru dostatečně poučil o tom, že facebook, instagram, snapchat a další sociální sítě jsou živnou půdou pro šikanu a různé sexuální úchylky.

Můj syn by se neměl poprvé doslechnout o dodržování osobní hygieny od učitelů. Učitelé by měli mít užitek z toho, že jsme ho doma naučili osprchovat se každý den a oblékat si čisté věci.

Neměli by to být učitelé, kteří mým dětem vysvětlí, že nejsou jediní lidé na světě a že ten nekonečně velký vesmír se netočí kolem nich. Že jejich slova něco znamenají a že za své skutky nesou odpovědnost.

Že pokud budou laskavé a hodné, dostanou se dále, než kdyby byly protivné a plné hněvu. Že někdy je lepší mlčet. Že to, že si svůj mobil nechají během vyučování ve skříňce, jim nezpůsobí fyzickou újmu.

Že vyhrály v genetické loterii a mají tu čest navštěvovat školu, kde je elektřina, voda, počítače, jídlo a učitelé, kterým záleží na tom, aby dosáhly v životě úspěchu.

A předtím, než si začneme stěžovat, že náš Janko stále neumí číst nebo psát, zkusme si uvědomit, že zatímco učitel naučí naše děti všechny výše zmíněné věci, zůstane mu velmi málo prostoru k tomu, aby mohl naše děti naučit to, co je třeba.

Neměli bychom od učitelů očekávat, že naše děti naučí všechny zmíněné věci a zásady slušného chování. Učitelé by měli mít užitek z toho, že to své děti naučíme my – rodiče.

Musíme se polepšit a posílat do školy děti, které jsou připravené začít se skutečně učit.

Na druhé straně jsem si vědom toho, že jako rodič ve svých rodičovských povinnostech často selhávám.

A když se tak stane, vždycky mě uklidní vědomí, že stále existují oddaní, horliví učitelé, kteří mým dětem připomenou, že je zapotřebí poprosit a poděkovat, upozorní je na nebezpečí sociálních sítí, připomenou jim dodržování osobní hygieny a naučí je, jak být lepšími lidmi – to je přesně to, co hodní učitelé dělají!


Celý text a další texty ZDE.

Zuzana Hronová: Ustrašené rodiče vystřídala sebevědomější generace. A školy se jim více otvírají

Uplynulé desetiletí znamenalo pro české školství z pohledu rodičů žáků a studentů velký zlom. Generaci postkomunisticky ustrašených rodičů vystřídala generace sebevědomějších a aktivnějších porevolučních rodičů. Mnozí rodiče pochopili, že jestli chtějí pro své děti dobré školy, musí začít jednat. Narovnání jejich vztahu se školou pomáhá i značka Rodiče vítáni.

Zdroj: Aktuálně.cz 13. 2. 2020

Síť škol pod značkou Rodiče vítáni existuje od roku 2011 a zahrnuje přes 400 certifikovaných škol, které se zavázaly dodržovat alespoň sedm základních požadavků sestavených společností EDUin. Prostřednictvím vystaveného emblému i seznamu splněných kritérií vysílá škola směrem k rodičům jasný signál, že na komunikaci a spolupráci s nimi jí záleží. Značka má usnadnit rodičům výběr školy, která garantuje vstřícné jednání. Výsledkem mají být dobré vztahy mezi rodinou a školou, což je jedním z předpokladů ke spokojenosti žáků i k jejich dobrým výsledkům. Nejvíce škol se značkou Rodiče vítáni se nachází v Praze (58), ve Středočeském (52) a Jihomoravském kraji (45).

„Značka Rodiče vítáni je v principu pro školu sebehodnotící. Nejezdíme po školách, nekontrolujeme a neudělujeme ‚michelinské hvězdičky‘. Pokud chce škola získat značku, musí sama deklarovat, že bude dodržovat sedm povinných základních požadavků. U dalších 17 volitelných pak zaškrtne ta kritéria, ke kterým se sama dobrovolně přihlásí. Seznam těchto požadavků musí vyvěsit někde v hale školy a veřejně to tak deklarovat rodičům,“ shrnuje pravidla programový ředitel EDUinu Miroslav Hřebecký.

Iniciativa je založena na jednoduchých základních pravidlech, jež se škola zavazuje plnit a zároveň jsou lehce kontrolovatelné. Patří sem například partnerská komunikace s rodiči, jejich přístup do školy či zpřístupňování informací.

Na sestavování sedmi základních požadavků nutných k získání certifikátu Rodiče vítáni spolupracovala společnost EDUin s některými aktivními řediteli škol a ti jim říkali, co vše pro rodiče dělají. Z toho pak sestavili sedm základních a také 17 volitelných, které by ukázaly, jak hluboko si školy rodiče pustí.

„Hledali jsme způsob, jak běžnému rodiči vysvětlit, jak vypadá dobrá škola. Jako vzor jsme si vzali značku Cyklisté vítáni, která zase zaručuje dobré zázemí pro cyklisty a jejich kola,“ popisuje začátky projektu jeho zakladatel Tomáš Feřtek, odborný konzultant společnosti EDUin.


Od svatokrádeže po samozřejmost

Pro některé školy byla požadovaná pravidla již tehdy samozřejmostí, další o něčem podobném uvažovaly a značka je popostrčila. „V roce 2011 ještě některá z těch volitelných kritérií vypadala jako svatokrádež, dnes už jsou zcela samozřejmá,“ říká k vývoji iniciativy Feřtek. „Třeba mnohým ředitelům přišlo nepředstavitelné, aby na stránkách školy udělali diskusní fórum a rodiče tam psali, co si myslí. Dnes má každá škola Facebook a tam jsou diskuse rodičů zcela běžné,“ dodává.

Zájem byl od samého počátku velký, organizátoři rychle nabrali kolem pětistovky škol. Oslovovali ředitele, o nichž si mysleli, že by je projekt mohl zajímat. Pak už fungoval princip konkurence. „Tehdy byla doba, kdy se zejména ve větších městech školy o žáky přetahovaly. Takže když měla tuto nálepku jedna škola, chtěly ji mít i další a začaly se zajímat, jestli je složité ji získat. Když zjistily, že toho není tolik, co musí změnit, a že to nedá až tak moc práce, šly do toho také,“ vysvětluje.

V důsledku tohoto konkurenčního efektu jsou však některá města a některé kraje plné škol s certifikátem Rodiče vítáni, a naopak některých se to nijak nedotklo. „Už tehdy existovaly školy, které věděly, že bez podpory rodičů se škola nedá proměnit. Tudíž takto reagovali ředitelé a ředitelky, kteří svou školu chtěli nějak změnit a potřebovali k tomu veřejnou podporu. Ti, kteří chtěli držet status quo, podporu rodičů nepotřebovali, a tím pádem je to moc nezajímalo,“ upřesňuje zakladatel.

„V době, kdy se iniciativa zakládala, byly školy uzavřené a neuměly úplně ideálně komunikovat. Šlo o takové to ‚Dejte nám sem děti a nestarejte se‘. Rodiče byli pořád ještě uťápnutí, tak jak byli zvyklí z éry socialismu. Ač se psal rok 2010, stále ještě to doznívalo,“ vzpomíná Miroslav Hřebecký. „Jenže pak nastoupila rodičovská generace, která vyrostla po revoluci. Vnímala školství jako veřejnou službu a chtěla ji mít jako veřejnou službu. Začali ale narážet na to, že si ne každá škola uvědomuje, že je veřejnou službou,“ pokračuje a doplňuje, že na druhou stranu se jedná o službu, která nemůže jenom plnit za každou cenu „přání zákazníků“. Musí také zohledňovat obecnější potřeby společnosti.

Systém vyžaduje každoroční obnovení certifikace, aby školy každý rok opětovně deklarovaly, co od nich rodiče mohou čekat. Zdaleka ne každá škola však značku Rodiče vítáni každý rok obnovuje. Projektem už prošlo zhruba tisíc škol, nyní je aktivních asi 400. V tom vidí Tomáš Feřtek limity této značky. Po několika letech se podle něj pro školu značka vyčerpá. Podněty jim už nepřijdou tak zajímavé, a část škol proto z projektu odchází, ale zase přicházejí nové.

Společnost EDUin zasahuje do nakládání se značkou jen výjimečně, pakliže je někdo upozorní, že škola má značku vyvěšenou, ale pravidla nedodržuje. Potom věc šetří a kontaktují předsedu spolku rodičů, který musí být při certifikaci uveden.


Dobeš připravil rodiče o iluze

Rok 2011, kdy iniciativa vznikla, byl podle Tomáše Feřteka pro školství zlomový. Po letech letargie podle něj nastoupila vlna rodičovského zájmu. Ten způsobily jednak stále se zhoršující výsledky českých žáků a studentů v mezinárodních srovnávacích testech PISA a jednak nástup vězeňského psychologa a pozdějšího pracovníka bezpečnostní agentury Josefa Dobeše v roce 2010 na post ministra školství.

Ač ho tehdejší prezident Václav Klaus označil za „nejlepšího ministra školství“, jeho nekompetentnost a některá rozhodnutí vzbuzovaly obavy nejen v řadách ředitelů či učitelů, ale také mezi studenty a jejich rodiči. „Tehdy velká část rodičů přišla o iluze, že by stát mohl cokoliv ve vzdělávání zlepšit. Jednalo se o jakýsi ‚aha moment‘. To, že Josef Dobeš tomu nerozuměl ani trochu, ale přitom neminul den, aby něco nového nevymyslel, byl opravdu silný zážitek. Rodiče pochopili, že jestli chtějí pro své děti dobrou školu, musí pro to něco sami udělat,“ říká Feřtek.

Rodiče podle něj začali být ohledně vzdělávání svých potomků obezřetnější, začali o něm více přemýšlet. Aktivně hledali tu nejlepší veřejnou školu, a když žádnou nenašli, začali tehdy poprvé více uvažovat o domácím vzdělávání, soukromé či komunitní škole. „Josef Dobeš do značné míry probudil české školství,“ usmívá se Feřtek.


Rodič se stal partnerem školy

Projekt Rodiče vítáni udělal z partnerství rodičů a školy téma, otevřel debatu, přispěl k autoevaluaci (sebehodnocení) vzdělávacích institucí. Pomohl rodičům uvědomit si, že je legitimní chtít po škole větší otevřenost, a ředitele přivedl na myšlenku, že je dobré přitáhnout zájem rodičů a třeba i využít jejich pomoc. „Školám to dává pravidla, směr. Zisk značky má zvuk nejen u rodičů, ale třeba i u České školní inspekce,“ doplňuje Miroslav Hřebecký. „Značka nalajnovala hřiště a dala pravidla pro spolupráci rodičů s učiteli a řediteli,“ dodává její zakladatel.

Školy se více otevřely rodičům. A když se rodiče častěji dostanou do prostředí školy, mohou na vlastní oči z konkrétních situací poznat, jak složitá a náročná je práce učitele. Kdo nezažil rámus před jídelnou nebo divoké strkanice na schodech do šatny a často křehké paní učitelky, které musí vstoupit s nasazením vlastního zdraví do vzniklého konfliktu, kdo nezažil neskutečné decibely na školních chodbách, ten si může dál zkresleně představovat, jak jednoduché učitelské povolání je.

„Certifikací školy chceme dát rodičům zřetelně najevo, že jsme tu pro ně, že jsme škola otevřená a vstřícná k jejich požadavkům. Rodiče vítáni je značka, podle které lze poznat dobrou školu,“ říká ředitelka ZŠ Heyrovského v Plzni Zuzana Metlická. „Spolupráce s rodiči je na velmi dobré úrovni. Nepořádáme dny otevřených dveří, ale rodiče mohou školu po předchozí domluvě kdykoliv navštívit. Nebráníme se ani návštěvám v hodinách,“ doplňuje.

„Do projektu jsme se zapojili pro lepší propagaci naší školy. Vztahy s rodiči se snažíme mít dobré a partnerské a u většiny z nich se nám to daří,“ říká Oldřich Kučera, ředitel Základní a mateřské školy České Velenice, jež leží nedaleko Jindřichova Hradce přímo u hranic s Rakouskem.

Také Tomáš Skála, zástupce ředitele Základní a mateřské školy Povrly u Ústí nad Labem, si pochvaluje, že díky přihlášení k projektu mohou nastolit pohodovější atmosféru směrem k rodičům. „Samotná idea vytvořit ve škole prostředí, jež v rodičích nevyvolává vlny negativních emocí a vzpomínek, nám plně zapadla do konceptu naší školy. Všichni vzali za svou představu, že by rodiče měli být partneři ve společné práci. Měli by do školy chodit pozitivní a pokud možno nejen na rodičovské schůzky nebo na pozvání a při nějakém střetu, ale třeba i jen tak, na akce spojené se školou,“ líčí. Celý pedagogický i nepedagogický sbor se podle jeho slov snaží o pozitivní budování vztahů a zapojuje se společně do několika akcí, na něž mají rodiče přístup, a dokonce se na nich mohou podílet – od Mikuláše po vernisáže.

Eva Starečková, ředitelka ZŠ a MŠ Slavkov v okrese Opava, zase říká, že rodiče jsou nedílnou součástí jejich výchovného a vzdělávacího úsilí. „Jedině ve vzájemné spolupráci, pro kterou jsou vytvořeny patřičné podmínky, jsme schopni pozitivně ovlivňovat děti ve výchově a dosahovat vysoké úrovně vzdělání,“ říká a dodává, že značka Rodiče vítáni toto nastavení školy zaštiťuje. Takto nastavený vztah školy s rodiči má své pozitivní výsledky. „Jen velmi sporadicky se setkáváme s rozpory mezi školou a rodinou. Rodiče se aktivně zapojují do organizace různých akcí, na společných schůzkách vznáší námitky, návrhy, dotazy a pomáhají tak předejít vážnějším problémům,“ líčí.


Bariéry mezi školou a rodiči

Mezi mnohými školami a rodiči však i dnes existují těžko překonatelné bariéry. Mnohdy jsou dány pouhými předsudky na obou stranách, jindy nevědomostí či nezájmem. „Dlouhodobě se ovšem žádná škola neobejde bez sebereflexe toho, jak to máme s rodiči, co pro ně můžeme udělat a jak je můžeme přitáhnout na svou stranu,“ konstatuje Tomáš Feřtek.

K bariérám přispívají i ti rodiče, kterým je vzdělání potomků lhostejné, a tudíž se o chod školy nijak nezajímají. „Přimět některé rodiče, aby šli nad rámec třídních schůzek do školního prostředí, není jednoduché. Je potřeba vytvářet co nejširší spektrum cest, kudy je přivádět. Někomu vyhovuje školní akademie, jiný se na ní cítí příliš škrobeně a raději by s učiteli pekl buřty, někdo slyší jen na sportovní turnaj a další překročí práh školy jedině v rámci expertní pomoci, jinak mu to přijde jako plýtvání časem,“ uvádí Feřtek.

Ostatně projekt Rodiče vítáni má i poradnu, kam mohou rodiče posílat své dotazy. Podle Feřteka se pohybují ve dvou rovinách. Buď jsou rodiče ustrašení a vůbec netuší, jaké jsou jejich pravomoci vůči škole. Druhá poloha je opačný extrém: rodič je nemístně agresivní a vůbec netuší, co si ještě může vůči škole dovolit a co už ne.

„Takže někdy se dotazují ‚Můžeme se vůbec na něco zeptat, aniž by bylo naše dítě potrestáno?“ a jiní se naopak ptají „Jak mám zařídit, aby se na škole učila matematika jinak?“ Na to my odpovídáme: Nijak, to není vaše věc. Zjednodušeně řečeno, rodič se může zeptat skoro na cokoliv, ale máloco může změnit – vyhodit žáka, učitele, učit jinak. Z jednoduchého důvodu, protože za toto rozhodnutí nese odpovědnost ředitel. Ale mohou se na to zeptat a měli by dostat odpověď,“ vysvětluje Feřtek. To, že se dotazy pohybují v těchto dvou extrémech, podle něj ukazuje, že míra nejistoty rodičů vůči jejich vztahu se školou je velká.

V podstatě tedy existují dva stavy, mezi nimiž musí školy balancovat – musí vymyslet, jak rodiče přitáhnout do školy a zároveň jak je udržet přede dveřmi těch klíčových rozhodnutí, která jsou na ředitelích a rodiče by do nich neměli mluvit. Daří se to spíše na menších školách. Komunikace tam funguje mnohem přirozeněji, rodiče se často s učiteli osobně znají. A znají se i rodiče mezi sebou, funguje tu silná rodičovská komunita. Takové školy ani často nemívají značku Rodiče vítáni, protože si to zařídí a nastaví jinak a funguje jim to i bez ní.


Vstřícní vs. předem naštvaní rodiče

Když ředitel vede školu, na níž jsou dvě třídy od každého z devíti ročníků, činí to něco kolem 500 žáků, to znamená zhruba tisícovku rodičů. Některá vedení škol to mohou brát jako tisíc potenciálních kontrolorů a reptalů a školu před nimi „opancéřovat“. Jiní v nich vidí tisíc potenciálních pomocníků, ochotných tu vylepšit webové stránky, tu zorganizovat akci, tu napéct občerstvení. Podle Tomáše Feřteka je však bohužel pro všechny mnohem častější ten první případ.

„A to při svých seminářích narážím většinou na aktivní ředitele, kteří se zajímají o zlepšení a nechtějí rodiče rozhánět plamenometem. Ale kapitola rodičů pro ně často není téma nebo si s ní nevědí rady, přijde jim složitá, tak ji raději neotvírají,“ upozorňuje a dodává: „Nicméně existuje spousta ředitelů, kteří rodiče rádi pustí do škol, pakliže jsou v rolích dárce, diváka či pomocníka. Daleko horší situace pak nastane, když rodiče něco začnou chtít, a to i u škol, které ochotně od maminek a tatínků přijímají pomoc, ale velmi úkorně berou jakoukoliv intervenci.“

Problém vidí i na straně rodičů, hlavně ve stereotypně negativním vnímání školy. „Česká populace je zvyklá, že školu zajišťuje stát, vrchnost, je s tím spjata nějaká represe a já se vůči ní bouřím. To je základní a prastarý model, takže mnoho rodičů přichází do školy už přednaštvaných a jdou bojovat. Když občas jednám s rodičovskými skupinami, těm nejbojovnějším maminkám říkám: Heleďte, až půjdete do školy vyjednávat, tak vy zůstanete doma.“

Jako konzultant ovšem proškoluje i druhou stranu. Je to podle něj jednodušší, neboť učitelé a ředitelé jsou v této oblasti na rozdíl od rodičů přece jen profesionálové. „Ve sborovnách naopak říkám: Až vám sem přijde nějaká nazlobená maminka a spustí na vás, chápu, že vás to naštve. Ale berte v úvahu, že těch třicet vteřin, kdy na vás něco chrlí, je výsledek nějakého čtrnáctidenního užírání, kdy si v sobě přemílala, co se bude dít, navíc s tou negativní konotací, že ji stejně odmítnete, takže o to větší do toho vloží energii.“

Jeho rolí coby konzultanta tedy je obě strany „předuklidnit“ a poradit jim nějaké konstruktivní řešení. „Rodičům většinou radím, aby do školy nechodili někomu vynadat, ale spíše se zeptat či nabídnout pomoc. A školám, aby rodiče aspoň vyslechly.“

„Každý rodič je především rodičem svého dítěte, takže bude jednat v emocích, pokud bude mít pocit, že je na jeho dítěti páchána nějaká křivda. Jedná se o podmíněnou reakci a v podstatě biologickou situaci – každé zvíře brání své mládě,“ říká k tomu Miroslav Hřebecký.


Obranná linie

Jak Hřebecký vysvětluje, že jednoznačně vyhovovat rodičům není dobré řešení a vlastně ani není možné. Většina totiž prosazuje jen zájmy svého dítěte, shodnout se s ostatními bývá problém. „Říkají třeba ‚my, rodiče 3.B‘, tím však v praxi nemyslí všechny rodiče, ale pouze tím legitimizují, že chtějí něčeho docílit pro své dítě. Společně se často nedokážou domluvit, co vlastně chtějí. Škola nemůže vyhovět ve většině případů každému rodiči, ty zájmy jsou příliš protichůdné.“

„Rodiče se často shodnou na tom, že ta jejich škola je hrozná. Ale když už se mají shodnout na tom, co by se mělo změnit, tak se nedohodnou, i když spolu sedí čtyři. Ale ve škole jich je někde dvě stě a někde třeba tisíc,“ připojuje Feřtek.

Častým problémem škol je podle programového šéfa společnosti EDUin Hřebeckého skutečnost, že neumějí prodávat svoji profesionalitu – to, že jsou na vzdělávání na rozdíl od rodičů vystudovaní, mají praxi i know-how, což rodiče obvykle nemají a často si to ani neuvědomují. Nicméně učitelé podle něj stále nejsou na fakultách dostatečně připravováni na komunikaci s rodiči, i když se tento handicap všude zmiňuje. „Nikdo jim nevysvětlí, jak s nimi vést rozhovor, jak zklidnit rodiče v emocích, zda mají reagovat na rodiče, jenž přijde pod vlivem alkoholu a podobně. Musí se to dohánět až v rámci dalšího vzdělávání, přitom by mělo jít o jednu ze základních výbav každého učitele,“ upozorňuje.

Kritickým bodem je podle obou linie, k níž rodič může zajít a odkud už je to doména školy. Aby se minimalizovaly třecí plochy mezi školou a rodiči, je nutné jednoznačně vymezit pravidla a mantinely, dodržovat je a vyžadovat dodržování. Ideální jsou prý k tomu trojstranná setkání učitel–rodič–žák.

„Škola musí zajistit, aby svoboda jednoho rodiče a dítěte končila u svobody druhého. A musí zohledňovat obecnější principy a cíle,“ připomíná Hřebecký. „Linie autonomie školy je před školními vraty a je jen na škole, jak hluboko si rodiče pustí dál,“ konstatuje Feřtek.

Nalajnovat si tuto hrací plochu a udělat z rodičů, ředitelů a učitelů spoluhráče pomohla i jejich iniciativa Rodiče vítáni. „Nastavili jsme pravidla, zkultivovali prostředí a ukázali směr. Za těch deset let, co projekt existuje, se situace ve vztahu školy a rodičů znatelně posunula. Ale určitě to není jenom existencí této značky,“ dodává Miroslav Hřebecký.


Celý text najdete ZDE.