David Yilma: Jak změnit naše školy po COVID-19?

Celý svět řeší podobný problém. Jak uspořádat školy na konci pandemie. Vzdálená výuka byla nutnou volbou číslo jedna posledních pár měsíců, ale se zpomalením šíření viru se situace mění a školy se znovu otevírají. Co bychom si měli odnést z této výjimečné příležitosti pro běžné školní dny? Proč je tak důležité získat z efektu dnešních dní co nejvíce?

Zdroj: blog autora 19. 5. 2020

Věřím, že na mnoha místech učitelé u některých studentů pocítili změnu přístupu k učení. Žáci měli možnost si zvolit, kdy budou pracovat na zadané práci a mohli se tématům věnovat vlastním tempem. Mnoho z nich něco takového poznalo úplně poprvé a bylo by dobré aby to nebylo naposledy.

Naši studenti jsou v mnoha případech velmi závislí na pokynech a velmi přísných pravidlech předepsaných školou nebo zákony. To samozřejmě má svá pozitiva, ale také to ubírá velkou část naší svobody. Hodiny organizované v rozvrzích a děsivé množství témat k probrání vše dělají jen horší. Naštěstí mnoho překážek je pouze v našich hlavách. Tradiční pohled a zvyk uzamkly naší schopnost myslet mimo rámec a představit si jiné způsoby organizace školy. Nyní je ta šance z toho rohu vystoupit.

Pojďme se oprostit od starých schémat a představit si, jak by škola mohla vypadat, pokud bychom využili nově nabyté zkušenosti, které právě zažíváme. Škola by se stala méně strnulou. Čas by nebyl plánován tak těsně a byla by to hlavně nabídka a pozvání pro studenty přijít do hodiny. Byly by tam cíle pro každého, a každý by měl zodpovědnost za své výsledky. Učitelé by pomáhali těm, co by o to požádali, nebo tam, kde by viděli, že někdo na něco nestačí nebo je ztracen.

Měli by na to čas, protože nepotřebují lidi testovat, známkovat a známky vyhodnocovat. Učitelé jsou v naší škole pro povídání si s žáky, dávání zpětné vazby a směrování, pokud je třeba. Oni nesoudí a nemají škatulky.

Všichni zaměstnanci, dokonce rodiče, mají možnost se zapojit a nabídnout hodinu nebo kurz. Je pouze třeba to prodiskutovat a naplánovat na poradách učitelů a propagovat mezi studenty. Ti by pravděpodobně takovou hodinu navštívili, pokud by vysvětlovala cíle a výstupy, a naši studenti by viděli účel takového kurzu pro jejich učební plán. Vsadím se, že by mnoho z nich dokonce vyžadovalo více času a další úkoly.

Naše skvělá škola by šla dokonce dále, protože hodiny od studentů by byly částí našeho školního vzdělávacího plánu. Studenti by mohli pozvat účastníky formou oznámení na setkáních, které by se konaly dvakrát týdně. To by bylo to místo, kde má každý svůj hlas a skutečný dopad na dění ve škole. Čas, kde se mladí lidí zapojí, naučí odpovědnosti a důsledků jejich vlastních činů na společenství kolem.

Vím, vypadá to trochu nedosažitelně. Dokonce i ve vašich nejdivočejších snech si neumíte představit, jak to bude fungovat. Chápu to. Co když použijeme jen něco z nově nabytých zkušeností? Co když uděláme pouze jeden den v týdnů svobodným dnem? Děti přijdou do školy a budou si moci vybrat, co budou chtít dělat. Učitelé budou mít jejich plánované hodiny připraveny pro případ, že se někdo zastaví. Ovšem, pokud se někdo rozhodne strávit čas s kamarády, hrát hry, nebo dělat nějaký sport, to vše bude v pořádku. Nesoudíme, vzpomínáte?

Co když rozpustíme celý tenhle pokus ještě více, protože my „vážně musíme“ nějaké věci odučit. V tomto případě můžeme dát ráno pouze pokyny, cíle a očekávání pro každý předmět toho dne a to je vše. Nic víc. Zbytek dne by byl jen v rukou studentů. Učitelé budou kolem, budou pomáhat, pokud budou požádání, nebo někdo bude mít velký problém. Nicméně hlavní role je poradce a průvodce. Na žácích bude vyřešit kde a kdy svou práci udělají. Zvonění, a časový plán dne by zůstal pro orientaci v čase. Takový den by skončil dalším setkáním, kde by všichni mohli sdělit, co si myslí, jak se cítí nebo co se dozvěděli. Není třeba se doptávat, není třeba mluvit, pokud někdo nechce. To důležité je mít tu šanci.

I přes všechny nástrahy, které asi každý vidí, by takový koncentrovaný den svobody byl prospěšný pro všechny strany. Děti by zjistily, jak se starat o jejich vlastní povinnosti jejich způsobem. Učitelé by měli volnější ruce a viděli by žáky z jiné perspektivy. A nakonec pro školu, protože děti by si užily společný čas s přáteli a dospělými.

Je důležité zmínit, že to vše, v nějaké podobě, skutečně existuje. Dobrá zpráva! Někteří učitelé mohou zažívat krásné a naplňující pedagogické zázraky každý den, ale co ti ostatní? Naštěstí mnoho učitelů zažilo, že není třeba příliš mnoho a každý, v jakékoli škole, může mít stejné štěstí. Stačí udělat ten první krok ve správný čas.

Daniel Pražák: Dlouhé a nepozitivní přiznání

Měl jsem teď krásnou možnost bavit se s řadou inspirativních učitelek a učitelů o tom, jak vnímali koronavýuku, co jim to přineslo a podobně. Často šlo o vyučující, ke kterým taková ta naše učitelská bublina vzhlíží, inspiruje se jimi, obdivuje je a věří, že všechno zvládají.

Zdroj: status na FB 7. 6. 2020 + diskuse!

Oslovilo mě, když se jeden z nich (pro mě opravdu supehrdina) omluvil, že nemá moc co inspirativního sdílet, že je z toho prostě jenom unavený a smutný. To zaznívalo i v dalších rozhovorech. Uvědomil jsem si, že to je pocit, co mnou probublává už docela dlouho. A že možná takových nás bude víc.

Myslím, že je velmi důležité ukazovat nejenom dobrou praxi, úspěchy a to, co se nám v našich třídách daří, ale i to ostatní.

Měl jsem řadu cílů a představ, jak chci online výuku vést. Co zvládnout, co stihnout, v čem se posunout. Jak změnit spolupráci mezi žáky. Řadu těch věcí jsem prostě nezvládl a nedal to. Z původní rozjuchanosti v prvních týdnech, z nadšení a energie se najednou stal splín a stav, kdy mě ta činnost netěšila. Začal jsem vnímat výuku víc jako práci a míň jako to, co dobrovolně dělám proto, že chci.

Uvědomil jsem si, že bez kontaktu face to face s dětmi je to prostě nanic. Že kdyby to trvalo déle, tak to položím. I když znám všechny Meety, Kahooty, Discordy, Teamsy, Mentimetery a podobně. Že mi to nedává tu radost. A tím, že mi to nedává tu radost, že nedokážu učit tak, abych byl sám se sebou spokojený.

Překvapilo mě, kolik skvělých učitelských kolegyň a kolegů mi soukromě řeklo něco podobného. A tak to chci sdílet. Protože možná tu je někde další spousta učitelů, kteří se cítí podobně. Že selhali, že to nedali, že jsou učitelé nanic a měli by jít vrátit diplom. Že vidí práci ostatních, jejich neutuchající nadšení a připadají si jak kus lejna na chodníku.

Tak chci sdílet, že v tomhle pocitu nejste a nejsme sami. Že takový pocit má i velká řada pedagogických superhrdinů, u kterých by to člověk nečekal.

Markéta Popelářová: Musíme se naučit počítat s neuvěřitelnými scénáři

Organizace Otevřeno je uskupení lidí, kteří věří, že cestou ke změně je inovativnější příprava a vzdělávání pedagogů. Jak Otevřeno zasáhla pandemická krize a jaký byl rok 2019? Další z rozhovorů pro výroční zprávu České spořitelny.

Zdroj: Michal Prokeš, web Nadace České spořitelny 25. 5. 2020

Tento rozhovor vzniká v době nouzového stavu. Jak situace zasáhla vaši organizaci?

Jako Otevřeno jsme zrušili či odložili akce pro veřejnost, včetně Noci vzdělávání, která se měla v dubnu uskutečnit na několika pedagogických fakultách po celé ČR, a ke které v posledních měsících směřovalo mnoho našich příprav a myšlenek. Co se týče naší další práce, nouzový stav pro nás nepředstavoval razantní změny, jelikož i za normálního stavu ve velké míře fungujeme v online prostředí. Nyní jsme do něj však převedli vetší počet našich setkání a aktivit. Současnou situaci ale zároveň vnímáme jako příležitost, která nám poskytne více času na reflexi našich aktivit, a která nás posílí. Vidíme ji jako šanci na změnu.

Jaký bude mít pandemie dopad na Vaši činnost v budoucnu?

To je momentálně těžké odhadovat, už nyní však víme, že bude vždy nutné počítat i s těmi na první pohled těžko uvěřitelnými scénáři. Z momentálního online pracovního režimu si některé prvky udržíme i do budoucna, zároveň si ale budeme o to více vážit osobních setkání a lidského kontaktu, který zcela nenahraditelně utužuje náš kolektiv, a tím usnadňuje spolupráci a koordinaci mezi našimi členy.

Co pozitivního může krize přinést vaší organizaci, co společnosti jako celku?

V Otevřenu jsme si uvědomili, že jsme schopni reagovat na vnější okolnosti a aktuální situaci poměrně pružně a že umíme naši práci uzpůsobit stuaci. Co se týče celé společnosti, věříme v pozitivní dopad na školství. Pro všechny učitele, ale i školy jako celky, je současný stav velkou výzvou, který snad povede k přehodnocení doposud používaných metod. Byli bychom moc rádi, kdyby školy tyto měsíce využily jako čas k přemýšlení a přehodnocování, aby si našly prostor k tomu zamyslet se, jak nejlépe vzdělávat děti v dnešním světě – ať již osobně, nebo přes internet.

Jak podle Vás na tuto situaci zareagovaly školy, jak učitelé?

Reakce jsou velmi odlišné. Některé školy bezproblémově naskočily do režimu výuky na dálku, některé se s tímto režimem pořádně nevypořádaly do dnešního dne. Vynořily se velké rozdíly mezi jednotlivými školami. O obsahu školní práce navíc najednou nevěděli jen učitelé a žáci, ale i jejich rodiče, což v mnoha případech vyvolalo bouřlivou debatu. Co nás ale těší, je, že mezi učiteli, kteří mají zájem na sobě pracovat a zlepšovat se, probíhá na internetu sdílení – a to ve velkém rozsahu. K tomu bychom bez přítomnosti krize v takové míře pravděpodobně nedošli. I Otevřeno se v tomto ohledu snaží učitelům pomoci skrze online aktivitu nazvanou "informační aktovky", v rámci níž na našem Facebooku publikujeme tipy do online výuky podle jednotlivých předmětů.

Když se ohlédnete za loňským rokem, kam se posunula vaše organizace? Jaké byly její největší úspěchy?

Za poslední rok jsme prošli velkými změnami. Přijali jsme nové dlouhodobé směřování a začali podle něj měnit své celkové fungování. Usilujeme o systémovější změny ve vzdělávání pedagogů a celou naši nynější činnost směřujeme do tří míst: ke studentům učitelství, k jejich vzdělavatelům na fakultách a ke vzdělávací politice na celostátní úrovni. V uplynulém roce jsme uspořádali třetí ročník Noci vzdělávání, desítky dalších akcí, zapojili jsme nové lidi do změny ve vzdělávání. Každopádně za největší úspěch považujeme samotný rozjezd nového směřování, které nás motivuje do programů, které pro příští roky právě připravujeme.



______________________

Markéta Popelářová, vedoucí politicko-mediálního programu Otevřeno. Markéta Popelářová studuje němčinu a základy společenských věd na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy. Rok studijně strávila v německém Heidelbergu. Tématu vzdělávání se tři roky věnovala jako redaktorka online magazínu Perpetuum vydávaného společností SCIO, momentálně se v hnutí Otevřeno věnuje politicko-mediální činnosti a PR.

Ondřej Šteffl: Sezení ve škole zabíjí nadání

Nejdelší prázdniny v dějinách zásadně promění celé české školství. Pandemie koronaviru postrčila celý systém o několik let dopředu, ukázala, co nefunguje, odhalila, kteří učitelé a ředitelé škol jsou schopní a kteří by měli hledat uplatnění jinde. Předvedla, jaké nesmysly se leckdy ve školách učí a otevřela dosud jen tušené možnosti. A podle Ondřeje Šteffla ze ScioŠkol bychom byli hloupí, kdybychom se zase vrátili tam, kde jsme desítky let byli.

Zdroj: Hana Boříková, Týdeník Hrot 31. 5. 2020

Po více než dvou měsících se otevírají základní školy. Co říkáte na to, že někteří ředitelé vzkázali rodičům, ať až do konce školního roku nejde o výuku, ale spíše o hlídání dětí. Není to trochu alibismus?

V tom bych zádrhel nehledal. Já vidím jiné problémy. Stát řeší nepodstatné věci, přijímací zkoušky a maturity, na ně je ale zrovna tato doba dobrá. Na přijímací zkoušky se děti mohou často lépe připravit online než ve škole. Když se chci naučit třeba kvadratické rovnice, půjdu na Khanovu školu, a když tomu nebudu rozumět, pustím si to třeba pětkrát. Když to ani pak nepochopím, najdu si jiný zdroj. A testů, které si mohu vyzkoušet, je na internetu fůra. I Scio teď některé nabízí zadarmo. Na to nepotřebují děti chodit do školy. Totéž platí o maturitě. Slováci maturity moudře zrušili. Každý dostane průměrem známek za celé studium a kdo nebude spokojen, může skládat klasickou maturitu. Ovšem online. Odpovídat čtvrt hodiny na otázku o Lumírovcích mohu klidně přes Meet.

Mohly by se maturity také dělat online?

Asi by to šlo. Scio získalo licenci na australský systém testování. Pracují na tom už roky. Je založen na umělé inteligenci, kontroluje kde co, třeba jestli nemáte otevřené další porty, jestli někdo není v místnosti atd. Ošvindlovat takový systém je určitě těžší než opsat z mobilu a) b) c) d) při státní maturitě, což se nepochybně děje, ale zatím nikoho nechytili. Technologie jsou dneska úžasné…

Ale hlavně se budou přijímací zkoušky dělat i na střední školy, kde mají méně přihlášených než míst. Zákon říká, že přijímací zkouška je povinná na všech školách s maturitou. Ale maturitní obory nejsou přeplněné. Tu a tam je přetlak na nějaké výjimečné střední odborné škole nebo v Praze na gymnáziích. Z 80 procent by se ale přijímačky mohly zrušit.

Co je tedy zásadní?

Dvě věci. Předně, děti jsou už osm týdnů v sociální izolaci a vidí často jen rodiče. Některé děti mohou běhat venku, mají kolem sebe alespoň nějaké kamarády, ale jiné jsou zavřené týdny doma, rodiče na ně nemají čas ani náladu. Pro čtrnáctiletého puberťáka to může být zdrcující, horší než vězení. Některé děti si z toho mohou odnést psychické poškození. Ostatně linky důvěry jsou prý přetížené. Šokuje mě, že se až teď řeší, že by i děti z druhého stupně mohly alespoň na den do školy, vidět kamarády a učitele. A mnohé školy protestují. Copak nevidí, jak je to pro některé děti hrozné?

Četla jsem, že zhruba 11 tisíc dětí vypadlo za pandemie ze vzdělávacího systému?

Ano. Ten druhý velký problém jsou děti ze sociálně slabého nebo kulturně nepodnětného prostředí, které se se školou nepropojily vůbec. Nemají doma počítač, nechce se jim, rodiče je k tomu nevedou, škola na ně kašle, nevyhledala je. Často se to týká matek samoživitelek, které sotva zvládnou vydělávat, jsou nervózní a nemají kapacitu děti učit. I u těchto dětí to může mít vážné dopady na jejich rozvoj.

Nevím o tom, že by ministerstvo přijalo v tomto ohledu nějaká opatření. A tohle nemůže řešit škola, na to nemá kapacitu. Naopak škola by měla umět organizovat výuku ve škole, třeba jen obden a na pár hodin. Smyslem toho, že děti teď budou chodit do školy, je především to, aby se potkaly se spolužáky a s učitelkami, na které bývají na prvním stupni navázané.

Myslíte, že jsme si ve školství odnesli nějaké „ponaučení z krizového vývoje“?

Největší poučení z téhle doby je, že rozdíly jsou velké a zvětšují se. Jsou školy výborné, ale taky mizerné. Jsou ředitelé, kteří říkají: To je skvělé, dostali jsme odpovědnost, my si to nějak zařídíme. Druzí ale brečí, že nedostali kuchařku. Někteří učitelé se za ty poslední týdny skvěle naučili fungovat v tomto prostředí, pořádají meety, mají synchronní výuku, jsou bohatší o spoustu dovedností. Učí se. Jiní v pondělí poslali úkoly a za týden znovu. Někteří je ani nezkontrolovali. Jeden je posílá mailem, druhý přes whatsapp, třetí přes školní aplikaci a ředitel nebyl ani schopen sjednotit způsob komunikace, koordinovat ten čurbes na kolečkách. Podobné je to s dětmi. Udělal jsem anketu na svém facebooku, odpovědělo mi 530 lidí, pak jsem ji pozastavil.

A co jste se dozvěděl? Můžete takovou anketu považovat za reprezentativní?

Pravda, byli to lidé z mojí sociální bubliny, ale i tak to o něčem vypovídá. Polovina z těch lidí říká, že se děti naučily být více samostatné, 42 procent říká, že se zvýšila efektivita učení – tedy za kratší čas se toho naučí více než ve škole –, 56 procent odpovědělo, že se jejich děti naučily organizovat si lépe čas a 33 procent lidí tvrdí, že se doma děti cítí lépe.

Ono se ukazuje, že pro spoustu dětí, zhruba pro polovinu, je to současné učení dokonce lepší, a to i přesto, že měly omezený styk s kamarády. Polovina dětí se lépe rozvíjí doma s online podporou než ve škole. Teď samozřejmě pomíjím, že jim chyběl sociální kontakt. Ale vlastně se ukázalo, že nucením dětí, aby seděly pět dní v týdnu šest hodin ve škole, jsme přicházeli o spoustu nadání, rozumu a chuti k učení. Některé děti se očividně lépe učí doma. Teď se bojím, že budeme tak hloupí, že se vrátíme do starých kolejí.

Budeme?

Mám hypotézu, že pokud na to stát nijak nezareaguje, tak od 1. září dramaticky vzroste počet dětí v domácím vzdělávání. Ptal jsem se na to v té své anketě. Třetina lidí odpověděla, že o domácím vzdělávání někdy uvažovala. Teď si to vyzkoušeli a překvapivě hodně z nich říká, že už o tom už neuvažují. Druhá skupina lidí – skoro stejně velká – ale říká: Uvažujeme o tom čím dál víc. Jestliže si to teď vyzkoušely dva miliony lidí, tak zájem pokračovat mohou mít řádově tisíce z nich. Nabízí se nějaká forma kombinovaného vzdělávání, třeba dva dny ve škole, tři dny doma. To dnes nejde, ředitel má povinnost na vás poslat OSPOD. Nebo vám řekne, ať si dítě vezmete regulérně do domácího vzdělávání. Není nic mezi.

Zvládly by školy zavést takové programy?

Určitě by nebylo dobré to nařídit. To by se mnozí ředitelé zhroutili. Ale jistě se najdou školy, které by rády nějaký program pro kombinované vzdělávání vyzkoušely. Měly by třeba tři třídy se standardním a jednu s kombinovaným vzděláváním. Právě takovým školám by se to mělo umožnit.

Jak během karantény vypadala výuka ve vašich ScioŠkolách?

Pro všechny školy napříč máme společný stream. Ten je laděn spíš zábavně. Já říkám, že doteď jsme měli 11 škol každou jinde, teď máme jednu ve společném prostoru. Snažíme se dělat projekty napříč školami. Například projekt fotografování inspirované uměním. Děti vymýšlejí, aranžují a fotí různé variace na téma například slavných obrazů. Jeden z učitelů je fanda do fotografování a rozumí tomu, tak jim pak s jejich výtvory radí a nenásilným způsobem je posouvá dál. Na jiné škole starší děti namlouvají pohádky pro ty mladší. Ale skoro všechny programy jsou dobrovolné. Například na jedné škole dělají kroniku koronaviru, děti sbírají informace, fotí, píší si deníky… Až přijdou do školy, dají to dohromady. Kromě toho se snažíme udržovat kontakty dětí, obvykle dvakrát týdně mají společný „meet“ ti, kteří k sobě normálně patří ve skupině. Na většině ScioŠkol má každé dítě dospělého mentora, scházejí se jednou či dvakrát týdně k individuálnímu pohovoru o tom, co dělají, čemu se věnují, s čím by potřebovaly pomoc.

Nebojíte se, že jim bude chybět neprobraná látka?

Jasně, že když se s dětmi neprobere Ohmův zákon, nebudou ho umět. Ovšem když se probere, nebudou ho umět taky. Vy ho snad umíte? To je absolutní bizár, že by záleželo na tom, co se ve škole probere. Z toho, co si ze školy odnášíme, musíme umět naprosté minimum. Většina jsou hlouposti a byla vlastně ztráta času, že jsme se je učili. Mimochodem řada rodičů teď začala vnímat, jaké zbytečnosti se jejich děti musejí učit. Jestli se vy chcete naučit Ohmův zákon, dejte si do vyhledávače Ohmův zákon a výuka a vyjede vám deset videí, ve kterých vám jej charismatický učitel odprezentuje, ukáže řadu pokusů, vysvětlí, dá to do souvislostí a ještě to bude zábavné. Pořád je tu ale otázka, k čemu vám to v životě bude. Na webu najdete tisíce zajímavějších videí, třeba na ted.com, které vám skutečně mohou do života něco dát.

Co tvrdé a měkké i? To by se asi děti měly naučit ve škole, ne?

I na tvrdé a měkké jsou desítky programů na internetu. Být ve školy je potřeba hlavně proto, abyste se naučila řešit konflikty, jak se chovat ke kamarádům, naučila se vyjednávat, pomáhat lidem, spolupracovat s chytřejšími i pomalejšími, respektovat druhé i sebe, hledala si své místo v životě. Abyste převzala modely přemýšlení, naučila, jak se o věcech uvažuje… K tomu potřebujete spolužáky i toho dospělého. A to jsou věci, které se v online prostředí předávají obtížně.

Dobrá. Já ale školu potřebuju i proto, abych věděla, kdy zhruba by moje dítě mělo co umět. Já k tomu nemám kompetence…

A kdo takové kompetence má? On to u spousty věcí nikdo neví. Tradičně se to nějak dělá, ale je spousta důkazů, že se to tradičně dělá blbě. V roce 1929 Louis P. Bénézet, superindetant pro školství v Manchesteru v americkém státě New Hampshire, zjistil, že děti přistěhovalců neumějí pořádně anglicky a že to je ten největší problém. Zároveň měl pocit, že se děti spoustu věcí učí zbytečně brzo. A tak rozhodl, že se až do páté třídy nebudou učit matematiku a ten čas využijí pro angličtinu. Ony se děti naučí základy, i když vůbec nemají matematiku. Pointa je, že ty děti už v polovině šesté třídy uměly to samé jako děti, které měly matematiku od první třídy, a na konci šestky byly v testech dokonce lepší.

Jak je to možné?

Většina dětí se toho učí spoustu z matiky předčasně. Významná polská psycholožka Edyta Gruszczyk-Kolczyńska, mimochodem kamarádka profesora Hejného, zjistila, že tomu, co se učí žáci v první třídě, z 95 procent rozumí až ve čtvrté třídě. Hlavní důvod úspěchu přistěhovalců bez matematiky byl, že na spoustu věcí šli zdravým rozumem, který je mnohdy lepší než to, jak se to učí ve škole. Kdejaký dospělý se nechá zmást úlohami, které jsou jen o zdravém rozumu. Tohle je třeba úloha, ve které děti, co měly matematiku až od šesté třídy, byly úspěšnější:

Vzdálenost z Bostonu do Portlandu po vodě je 120 mil. Tři parníky vyjely současně z Bostonu do Portlandu. Prvnímu to trvá 10 hodin, druhému 12 a třetímu 15 hodin. Jak dlouho to bude trvat, než všechny tři dojedou do Portlandu? A kdekdo, místo aby přemýšlel, začne sestavovat rovnice nebo dělit a násobit. To jsou následky školy.

Neprohloubí krize propast mezi dobrými a špatnými školami, která je obecně problém českého školství? Jestli si rodiče doteď nebyli jistí, zda je jejich škola dobrá, nebo špatná, tak teď už to vědí…

Možná by se mohly vyhlásit konkurzy na ředitele těch škol, které online výuku nezvládly… Ale vážně. Myslím si, že teď dojde k pohybu rodičů mezi školami, po zkušenostech z minulých týdnů je budou měnit. A taky k pohybu mezi učiteli. Jsou školy, kde je ředitel špatný, ale i tam jsou dobří učitelé, a tam se objeví konflikty. Co se stane, až se učitelé, kteří makali jak vzteklí, naučili se pracovat s technologiemi, udrželi kontakt s dětmi a vymýšleli, jak jim tu dobu zpříjemnit, potkají s těmi, kteří seděli na zadku a nic nedělali? Snadno se může stát, že si dobří učitelé budou hledat lepší školu, takže ty školy se budou dál diferencovat. No nechtěl bych být ministrem školství.

Jak vy jste trávil karanténu? Nechyběl vám sociální kontakt?

Jsem na chalupě na Kokořínsku. A intelektuálně jsem rozhodně nestrádal. Měli jsme s našimi mentory, vedením škol a lidmi z mateřské firmy takzvané vizionářské pátky, kdy jsme debatovali o tom, co pandemie přinesla, jak se z ní poučit, hledali pozitiva, rizika a hlavně příležitosti, co dělat jinak, líp…Naše dvanáctá škola bude v Českých Budějovicích. A teď víme, že ta třináctá bude online. V tuto chvíli hledáme nejvhodnější kombinaci učení doma s online podporou a fyzického setkávání dětí. Tak, aby to zohledňovalo potřeby dětí i rodičů, věk a zralost dětí apod. Aby děti mohly dělat doma to, co jde nejlépe rozvíjet doma, a aby čas, kdy se setkají, mohly zase co nejlépe využít k věcem, které doma dělat nejdou, ke kterým jsou nezbytní kamarádi, mentor, sociální kontakt. Výhoda takové ScioŠkoly by byla i v tom, že bychom vyšli vstříc spoustě lidí, kteří mají o naši školu zájem, ale jsou z míst, kde žádná zatím není a hned tak nebude. To je jeden z výdobytků doby koronavirové.



____________________________

Ondřej Šteffl (66)
– Vystudoval Matematicko-fyzikální fakultu UK.
– Pracoval v Československé akademii věd, externě učil na několika pražských středních školách a řádně na gymnáziu v Chebu.
– V roce 1990 založil úplně první soukromou školu u nás – gymnázium PORG v Praze.
– O pět let později založil společnost Scio, která se zabývá vzděláváním, mj. zavedla u nás do praxe test obecných studijních předpokladů.
– Během posledních pěti let založil 10 soukromých základních ScioŠkol a jednu střední.

Jan Straka: Jediná jistota je teď nejistota

Další z rozhovorů pro výroční zprávu Nadace České spořitelny je se spoluředitelem organizace Učitel naživo. Jak pandemie ovlivnila jejich činnost, jak ji ovlivní do budoucna?

Zdroj: Michal Prokeš, web Nadace České spořitelny 21. 5. 2020

Tento rozhovor vzniká v době nouzového stavu. Jak situace zasáhla vaši organizaci?

Prvních pár týdnů od vyhlášení nouzového stavu to bylo velmi intenzivní. Hrozbu jsme vzali vážně a opatření jsme začali zavádět ještě před vyhlášením nouzového stavu, od poloviny března jsme už celou organizaci převedli čistě na online provoz. Hlavně v prvních týdnech byly maratony online porad velký zápřah, ale postupně jsme si na nový režim zvykli a je dobře vidět, že přinesl i pár zajímavých inovací v našem interním fungování. V programech Učitel naživo a Ředitel naživo jsme se rozhodli vše, co šlo, překlopit do onlinu, což byla velká výzva vzhledem k tomu, že většina naší činnosti stojí na setkávání a sdílení. Pár setkání jsme zrušili ale většinu věcí jsme udrželi v běhu, takže naši průvodci začali okamžitě pracovat na překlopení výukových a sdílecích bloků do online formy. Už v březnu začaly probíhat online semináře, část učitelů začala i praxi s dětmi na školách dělat online, rozjelo se čilé sdílení zkušeností na Slacku a účastníci Ředitele naživo se začali scházet na pravidelné “čaje o páté”, kde si vyměňují zkušenosti s krizovým řízením školy. Máme velkou radost, s jakou vervou se do toho všichni pustili, a vidíme jakou sílu má ta profesní komunita, když lidé sdílí a navzájem si jdou příkladem. Zároveň máme velké štěstí, že za námi stojí silní donoři, kteří nám důvěřují, takže jsme se teď mohli zcela zaměřit na to, abychom byli našim učitelům a ředitelům co největší oporou.

Jaký bude mít pandemie dopad na vaši činnost v budoucnu?

Pokud disrupce školství potrvá, je jasné, že bude důležité směřovat ještě více energie do výuky, setkávání a sdílení na dálku a přes online nástroje, což byla v Učiteli naživo i Řediteli naživo dosud spíše okrajová záležitost. Teď jsme si ověřili, že jsme schopni velmi rychle vytvořit modely fungování, díky kterým takový způsob učení dává smysl. Je to výzva, ale naplňuje nás velkou radostí, když vidíme, jak se do toho učitelé a školy opírají, jak vymýšlejí způsoby zapojování znevýhodněných žáků, jak se snaží ulehčit přetíženým rodičům, s jakou poctivostí teď promýšlejí jaké typy zadání a aktivit posilují motivaci, spolupráci a autonomii dětí. Ty první týdny ukazují, že se i v tomto režimu dá udělat spousta dobrého. Pokud se děti vrátí do škol poměrně rychle, bude ten akcent nejspíš ještě posunutý – do sdílení zkušeností, vychytávání toho, co krize odhalila a co nám umožňuje dělat dál. Na úrovni organizace je docela zajímavá otázka, jak se pandemie i ekonomická situace propíše do českého filantropického prostředí. Může to jít mnoha směry, snažíme se na to připravit a poctivě promýšlet různé scénáře pro další roky. Je ale fér říct, že jediná jistota je nejistota a moc se toho namodelovat nedá.

Co pozitivního může krize přinést?

Potenciálně to může být velký impuls pro celou vzdělávací soustavu. V krizi se poměrně jasně vyjevují různá hluboká omezení a nedostatky starých pořádků ve školství. Je pro nás důležité si upřímně popisovat, na jaké nedostatky krize ukázala, aby se systém jen nevrátil do starých zajetých kolejí, kde se například školám i učitelům běžně dostává jen mizivé profesní podpory a kde se spolupráce a leadership systematicky nebudují. Byla by velká škoda, kdyby jediné, co z této situace vyjde, bylo víc školení na používání online nástrojů pro učitele. Jádro té výzvy totiž podle nás spočívá hlavně v důvěře a spolupráci mezi učiteli, dětmi, řediteli a rodiči a ve vyjasňování toho, co je ve škole skutečně hodnotné. Pro nás to ještě posiluje ten akcent na podporu, spolupráci a leadership na všech úrovních vzdělávací soustavy, který máme od začátku, a věříme, že v tom dokážeme sehrát pozitivní roli.

Jak podle Vás na tuto situaci zareagovaly školy, jak učitelé?

Vypadá to, že se to nesmírně liší škola od školy. To samo o sobě možná poukazuje na to, jak málo systematické podpory školy i učitelé mají – ozývá se, že ta podpora tam prostě není, že v tom byl celý sektor ponechán skoro o samotě. To potom samozřejmě dopadá tak, že jsou velké nerovnosti v tom, jak školy reagují na takovou krizi. Když se ale podíváme na školy a učitele v Učiteli naživo a Řediteli naživo, je tam vidět obrovské odhodlání z toho vykřesat co nejlepší podporu dětem, učitelům a rodičům. V Učiteli naživo naši zkušení průvodci přetavili programy, které jsou celé koncipované jako intenzivní potkávání a sdílení, do online bloků zaměřených na smysluplné učení na dálku. Ředitelé a zástupci v Řediteli naživo si vybrali několik klíčových témat a začali se jimi zabývat: například jak dávat zpětnou vazbu v této situaci, jak pracovat s dětmi, které se nemohou zapojovat do online výuky, nebo jak se připravovat na znovuotevření. Je tam spousta dobrého, z čeho se dá i do budoucna čerpat. Zároveň je třeba říct, že to byl teď dva měsíce velký zápřah a všichni si potřebují trochu oddechnout.

Když se ohlédnete za loňským rokem, kam se posunula Vaše organizace? Jaké byly největší úspěchy?

Uplynulý rok pro nás byl v mnohém zlomový. Udělali jsme velké kroky k tomu, abychom mohli rozjet skutečně systémovou spolupráci a aby naše know-how v učitelské přípravě mohlo začít sloužit ve spolupráci s veřejnými institucemi – v této fázi konkrétně s Univerzitou Pardubice. Ředitel naživo rozjel historicky první ročník a účastníci jsou podle všeho nadšení, z toho máme velkou radost. Velká věc je pro nás profesionální evaluační tým, který odborně vede renomovaný sociolog Daniel Prokop a díky kterému dokážeme čím dál lépe měřit dopady naší práce na ředitele, učitele i děti. A je vidět, že pro nás ten rok byl transformační i jako pro organizaci, kdy jsme po třech letech hodně překotného růstu a nabírání lidí napřeli spoustu energie do stabilizace, profesionalizace, procesů. Ve všech ohledech nás ještě čeká kus cesty, ale cítíme že jsme na tu cestu čím dál lépe vybavení a pokračující podpora od našich velkých partnerů nám v tom hodně pomáhá.



_______________________

Jan Straka je společně s Martinem Kozlem spoluzakladatelem a spoluředitelem neziskové organizace Učitel naživo, jejímž cílem je proměna českého vzdělávacího systému prostřednictvím podpory učitelů a ředitelů. Učitel naživo byl původně projekt Nadace České spořitelny (resp. sesterské Nadace Depositum Bonum), který s výraznou podporou Nadace funguje od roku 2018 autonomně. Vystudoval politické a společenské vědy na Harvardu. Pracoval v think tanku IDEA, kde se podílel na strategických analýzách českého vzdělávacího systému.

Jaroslav Mašek: Co udělám v online výuce jinak, až se znovu zavřou školy?

Těžko se té myšlence dá vyhnout? Možnost, že se v budoucnu znovu zavřou školy, je bohužel reálná a je nutné s ní dopředu počítat.

Zdroj: www.rvp.cz 20. 5. 2020

Co udělat pro zachování online výuky po návratu do škol, jsem psal už před dvěma týdny. V mých úvahách jsem se ovšem držel především představy kombinované výuky. Nicméně v článku zmíněných 5 kroků lze stejně tak aplikovat při následné, výhradně online výuce. Otázkou však i nadále zůstává, jak se při přípravě a realizaci tohoto online vzdělávání poučit z chyb, které jsme doposud udělali, a co příště udělat jinak.

Ano, mohl bych se zkrátka jen vyvarovat všech těch chyb, o kterých jsem psal minule. Něco mi ale říká, že je to málo. Že bych toho měl chtít změnit mnohem víc. A že bych přitom neměl skončit pouze u sebe.


Dalších 5 věcí, které udělám, až se znovu zavřou školy


1. Budu ve své škole striktně prosazovat jednotnou strategii online vzdělávání dle zásad online pedagogiky

Asi bych se zbytečně opakoval, kdybych zde opět zdůvodňoval, proč je zrovna tohle pro mne důležité. Detailně jsem o tom psal ZDE.


2. Začnu využívat pravidlo 20 procent

Ve svých předmětech dám žákům 20 procent času, aby pracovali na čemkoliv, co si sami zvolí. Kdy tento čas využijí, zda pravidelně každý týden nebo jednorázově, bude na nich. V tomto programu z dílny Googlu ovšem nejde primárně o čas, jde o svobodu. Jde o to, dovolit lidem pracovat na věcech, na nichž pracovat nemají. Pomáhá realizovat pravidlo Steva Jobse, že „se musíme řídit nápady, ne hierarchií.“. A v kontextu vzdělávání je současně jakousi protiváhou k běžné výuce.


3. Společně se žáky připravíme a zrealizujeme online projekty napříč třídami, obory a tématy
I tomuto přístupu jsem se věnoval v samostatném článku. Připravené projekty budou reflektovat zájmy žáků a v rámci nich jim nabízet možnosti vlastního uplatnění. Bez spolupráce a propojení dalších učitelů nebude však mít tento počin šanci na úspěch. Dokážou učitelé alespoň na 1 měsíc obětovat svou tradiční výuku tomuto projektovému přístupu? To je otázka.


4. Uspořádám více neformálních online setkání mezi žáky a učiteli

Doposud jsem tato setkání uskutečňoval pouze se svou třídou v podobě pravidelných online třídnických hodin, kde jsem převážně řešil třídnické věci. Pravidelná, neformální, online setkávání žáků a učitelů je něco, na čem by se mělo v příštím období zapracovat. Budou o ně učitelé a žáci stát? Další milionová otázka.


5. Budu hledat nové vzdělávací příležitosti a výzvy pro žáky i pro sebe

Je snadné zabřednout také do stereotypu online výuky, kdy každý den a týden používáme tytéž přístupy a styly, podobně jako v prezenční formě, ať už jsou jakkoli kreativní. Hledání nových vzdělávacích příležitostí a výzev je mimo jiné o změně našich návyků spojených s učením druhých i učením vlastním. Nacházení těchto příležitostí je objevováním možností, které nás mohou posunout dál a odhalit náš skrytý potenciál, o kterém jsme zatím nevěděli. Pokud pomůžeme našim žákům odhalit ten jejich, bude to to nejlepší, co jim můžeme dát.


A co uděláte při příštím uzavření škol jinak vy?

Veronika Tulef: Co nám virus ukázal o státním školství

Současná krize nám, mimo všechny neblahé důsledky, ukázala i nesmírnou závislost populace na systému povinné školní docházky. Ve chvíli, kdy si organismus vytvoří příliš velkou závislost na nějaké substanci, byť sebevíc toxické a devastující, její nárazové odstranění pak velmi pravděpodobně způsobí kolaps celého organismu.

Zdroj: Svoboda učení 7. 5. 2020

V takové chvíli již není okamžitý návrat k přirozenému stavu věcí prakticky možný. V případě pozitivně vnímaného jevu, kde si jen naprostá minorita vůbec uvědomuje, o jak zrůdnou věc se jedná, to platí dvojnásob. Společnost si nedokáže představit život bez povinné školní docházky. Ne proto, že by takový život nebyl možný, ale pouze kvůli tomu, že nenávratně pozměnil celý zbytek společnosti a běžný život nás všech. Zapustil tak hluboké kořeny, že zbavit se ho již nebude možné bez dlouhodobého a pozvolného procesu rekonvalescence. A to jak v praktickém životě lidí, tak i v jejich mysli.

Dostáváme se do situace, kdy si mnoho rodičů nepřeje opětovné otevření škol. Teprve hrozba potenciálně smrtícího viru nutí některé lidi k tomu, otevřeně prohlásit, že se hodlají vzepřít povinné školní docházce a svoje děti tento školní rok do školy neposlat. Pomůže to něčemu? Prozatím to příliš slibně nevypadá. Konečný cíl – návrat k normálnímu životu prakticky nikoho nevede ke skutečně podstatnému zamyšlení ohledně smyslu povinné školní docházky jako takové. Některé drobné náznaky ve všeobecném mínění zde přeci jen zaregistrovány byly. Jsou lidé, kteří uvažují nad smyslem vzdělání jako takového. Začínají si pozvolna uvědomovat, že vzdělávání nemusí nutně spočívat ve trávení času ve školních třídách a že krátkodobá absence diktátů a matematických cvičení pravděpodobně nepoznamená budoucí kariérní život jejich potomka.

Namísto tohoto fundamentu je však pozornost obracena k těm problémům, které jsou teprve důsledkem celé této mašinérie. „Dobrá, možná děti školu zas tak nepotřebují, ale musí přeci postoupit do dalšího ročníku, aby pak mohly jít dál na střední školu“, „Co budeme dělat my rodiče, když musíme do práce a nechceme nechat děti samy doma?“, „Můj syn by to sám doma klidně zvládl, ale není schopen se bez mojí pomoci dokopat k učení, které na něj jeho učitel neustále valí.“ Všechny tyto neřešitelné problémy jsou jen důsledkem prvotního narušení společnosti existencí povinné školní docházky – jednotného systému, bez kterého si dnes již mnozí nedokážou představit život.

Lidé se chtějí vrátit ke svým původním, relativně snesitelným životům. Ptají se, kdy bude po všem a jejich děti se budou moci vrátit opět do škol. Nikdo se neptá na to, co s námi udělala školní docházka jako taková. Nikdo se neptá, co je to skutečné vzdělání a jak moc se liší od nucené školní výuky.

V nejlepším možném případě by si byli lidé uvědomili, že žít se dá i bez školní docházky. Děti by se mohly pozvolna vracet do normálního života. Bez nutnosti promarnit polovinu dětství sezením ve školních lavicích. Někteří rodiče by se jednoduše rozhodli svoje děti do státní školy už neposlat. Ani teď, ani nikdy jindy a naši politici by nějakým zázrakem uznali, že vzdělávat se dá i jinak, bez nutnosti absolvovat povinné kurikulum. Jenže takhle se to nikdy nestane. Omezenost naší představivosti ohledně toho, co je to vlastně vzdělávání, je vidět už na tom, kolik lidí řeší, jak zajistit povinné metrové rozestupy v případě 30 dětí ve školní třídě.

Devět ročníků základní školy s následným postupem do další instituce zakončené jednotnou maturitní zkouškou… místnost o 30 místech s tabulí… zvonek označující konec každého 45 minutového bloku… To je ten nezbytný stav, bez něhož bychom jako společnost nemohli prý nadále fungovat. Kdyby nějaká dostatečně fundovaná zdravotnická organizace prohlásila, že pro učení je zcela nezbytný pohyb, že to bez něj, kvůli nedostatečnému okysličení mozku zkrátka nejde, tak by byla pravděpodobně ve školním systému zavedená na počátku každé vyučovací hodiny povinná tříminutová pauza, určená ke krátkému pochodování na místě vedle školních lavic. Existuje jedna naprosto nezbytná podmínka k učení a tou je dobrovolnost – možnost rozhodnout se, co, kdy, kde, jak a jestli se chci momentálně učit. Vlastně je to jediná podmínka (když pomineme základní fyzické a společenské potřeby), která je pro učení třeba. Jenže taková podmínka nebude nikdy uznána systémem násilného donucovacího aparátu.

Co je to vzdělávání? Mnozí si to neumí představit. Typickým obdobím velice efektivního vzdělávání byla doba, zhruba od narození až po dosažení cca 6 let věku. Právě v tomto období se toho každý z nás naučil dost možná víc, než kolik se toho naučí za celý zbytek života. Lidé toto dokonce tak zhruba chápou. Přesto jsou přesvědčeni o tom, že následný násilný proces, který skutečnému vzdělávání zasadil obrovskou ránu – začátek povinné školní docházky – je tím skutečným vzděláním. Skutečnost je taková, že právě ty hodiny a roky života, které mladý člověk strávil nuceným vzděláváním, patří k tomu vůbec nejneefektivněji využitému času, jaký si v procesu učení umím představit. S devastujícími účinky na sebevědomí člověka i na jeho budoucí život.

V období školního věku se děti největší měrou vzdělávají stále ještě v období odpoledních a večerních hodin, v tom vzácném čase, který jim ještě nebyl zcela ukraden. V době, kterou většina lidí nazývá jako „volný čas“. Kdykoliv se věnují činnostem, o které mají skutečný zájem, kdykoliv vedou debatu s někým z dospělých či vrstevníků, nebo zažívají radost při úspěšném řešení problémů všedního dne. Nejlepší forma vzdělávání je pak taková, kdy si v danou chvíli vůbec neuvědomujete, že se učíte. Bez tohoto opravdového vzdělávání, nikoliv bez školní docházky, by tito zastávači nuceného vzdělávání nebyli schopni vůbec ničeho, od znalosti, jak si vyprat prádlo v pračce, až po schopnost fungovat v rámci běžného pracovního procesu, nebo se orientovat ve složitých mezilidských vztazích.

Během současné karantény však dopadla nutná opatření velice špatným způsobem. Žáci by se možná mohli postupně vracet ke skutečnému vzdělání, ale to jenom za předpokladu, že by je učitelé nezačali zavalovat domácími úkoly. Řeči o nezbytnosti udržení „vzdělání“ (vyplňování neskutečného množství školou zadávaných úkolů) za každou cenu i na dálku, zašlapalo jakoukoliv naději na návrat k normálnímu učení už v zárodku. Povinná školní „docházka“ se bezostyšně nacpala lidem až do jejich obýváků. Rodiče musejí zůstávat doma se svými dětmi často jenom kvůli nesmyslným požadavkům škol. Představa, že je potřeba stát svým dětem za zády 24 hodin denně, že potřebujeme školu jako jejich odkladiště, abychom mohli vůbec chodit do práce, pramení opět ze stavu společnosti, povinnou školní docházkou poznamenané.

Často se mluví o tom, že rodiče musí „nahrazovat pedagogy“, že nezvládají svoje děti učit. Jako by bylo každé učení vysoce kvalifikovaná práce, na kterou se normální smrtelník nezmůže. Rodiče nezvládají učit svoje děti? Nikoliv, rodiče jsou více, než schopni učit svoje děti přirozeně fungovat v životě. Maximálně mají problém, provádět s nimi úkony nařízené státním vzdělávacím institutem, protože s tím má skutečně běžný smrtelník problém. Především proto, že se jedná o naprosto absurdní způsob, jak předávat vědomosti.

Děti nepotřebují neustálý dohled dospělých. Docela by jim stačilo mít možnost trávit dětství s jinými dětmi, ať už samy, nebo za dohledu třeba i malého množství dospělých. Ale dobrovolně. Dětem prý chybí sociální kontakt. Nechyběl by jim, kdyby prakticky všechny děti nemusely denně trávit čas ve školách. Už mnohokrát jsem slyšela i prohlášení, že školní docházka dětem „zajišťuje sociální kontakty“, jako kdyby snad neexistoval jiný způsob, jak mohou děti trávit čas s vrstevníky, než na základě školní docházky. Dětem nechybí školy, chybí jim maximálně kontakt s jinými dětmi. A nucená školní docházka je opět systém, který i tuto sociální funkci zajišťuje v té vůbec nejhorší možné kvalitě. Už proto, že pro zdravé fungování sociálních skupin, bez vzniku toxických a násilných sociálních jevů, musí mít každý člen možnost takovou skupinu kdykoliv opustit.

V poslední době mají rodiče strach z nebezpečné nákazy. Teprve to je nutí k tomu uvažovat nikoliv nad povinnou, ale dobrovolnou školní docházkou. Proč ale nikdo nemluví o tom, jak devastující vliv na fyzické i psychické zdraví má nucená školní docházka jako taková? Tím se doposud nikdo netrápil? Existuje nepřeberné množství možností, jak mohou děti trávit svůj čas, jak se učit a jak jim zajistit mezilidský kontakt. Tím, že jsme kdysi nahnali děti do školních lavic, jsme je zcela připravili o smysluplné dětství, takže si teď už ani neumíme představit, že by tomu mohlo být i jinak. To je smutná realita současného systému. Jednotná školní docházka neusnadnila rodičům péči o děti. Naopak, zcela rozbila původní rodinné i sociální vazby. Uvrhla nás do závislosti, které se budeme jen velmi těžko zbavovat. Alespoň v naší hlavě ještě dlouho potrvá, než se budou moci děti vrátit ze školních lavic zpátky do svých domovů a ven mezi ostatní děti a začít normálně žít.

Zachovat za každou cenu tento systém, kdy se jistá skupina lidí musí povinně scházet na jednom místě, přepisovat texty, nalévat si do hlavy informace, které jim v takové podobě nedávají žádný smysl a velmi brzo po následujícím testu je opět zapomenou? To je to nejdůležitější, bez čeho bychom nemohli ani žít a co musíme za každou cenu udržet v chodu, i kdybychom při tom měli vypustit duši? To jako vážně?

Existuje jedna pozitivní zpráva. Je možné, že se alespoň po určitou dobu bude místo povinné školní docházky realizovat docházka dobrovolná. Teprve výjimečné okolnosti donutily naše politiky zvážit i tuto alternativu. Najednou je to možné. Náhle je tu možnost nějakou službu využívat, nebo nevyužívat, místo aby každý hlasoval o životech všech ostatních. Proč to nejde i normálně?

V současném stavu by rodiče skutečně nebyli schopni svoje děti v plné míře odhlásit ze státních škol. Valná většina by je jistě chtěla nadále využívat. To nebrání vůbec ničemu v tom, aby se školní docházka změnila z docházky povinné, na docházku dobrovolnou. Nikoliv jenom po dobu trvání vnější hrozby, ale už napořád. Neexistuje žádná morální obhajoba nuceného systému, když je tu stále možnost, alespoň prozatím, takové služby využívat nebo nevyužívat. Moje největší přání? Aby byla povinná školní docházka už konečně trvale nahrazena dobrovolnou školní docházkou a aby stát jednou pro vždy zanechal tohoto absurdního nuceného barbarství. A když ne, tak tu bude alespoň nějaká šance na precedentní stav, po který bude platit sice jen krátká, avšak dobrovolná školní docházka. A to je pořád lepší výchozí pozice.

Do formativního hodnocení by učitelé měli zapojovat také své žáky

Přinášíme další rozhovor na téma formativní hodnocení žáků. Tentokrát jsme o zkušenostech se slovní formou hodnocení hovořili s Monikou Olšákovou, která vyučuje chemii, přírodopis, angličtinu a environmentální výchovu na ZŠ a MŠ Janovice. V učitelské soutěži Global Teacher Prize CZ 2019 obsadila druhé místo.

Zdroj: web Národního pedagogického institutu ČR 29. 5. 2020

Co učitel potřebuje k tomu, aby mohl hodnotit formativně?

Učitel musí vědět, co chce žáky naučit, a to jim sdělí pro ně srozumitelným jazykem. Pokud jde do hodiny s tím, že vlastně neví, co se mají žáci naučit, jen tuší, že s nimi bude probírat například členovce, tak pak ani on, ani děti nevědí, co se bude hodnotit a jak. Když chci formativně hodnotit, vyplácí se i mně co nejsrozumitelněji žákům vysvětlit zadání, následně pak očekávaný výkon, který si ideálně po samotném splnění ještě vzájemně nebo podle daných kritérií sami vyhodnotí. Další věc, kterou bych zdůraznila, je to, že do hodnocení by měli být zapojeni sami žáci. Rozhodně není vše jen na učiteli. O některých technikách, jak formativně hodnotit, se podělíme ve webinářích, které připravujeme ve spolupráci s MŠMT.

Orientují se čeští učitelé v hodnocení dostatečně na pozitivní výsledky žáků?

Problém je, že mnozí učitelé dělají to, čeho jsem se dříve dopouštěla i já. Orientují se na výkon a na chybu. Nesledují posun žáka a neberou moc klasiku, že chybami se člověk učí. A to by se mělo změnit. Každého z nás více motivuje, když se dozvíme, co se povedlo, potom jsme víc otevřeni zapracovat na slabších stránkách. Pozitivní zpětná vazba by také měla naznačovat, jak se může žákova práce dál posunout a kam by měla směřovat.

Když jsem nedávno lektorovala na jedné velké škole v Ostravě sborovnu, učitelé při práci s textem měli obavu zapisovat své přemýšlení o odborném tématu před samotným čtením. Proč? Měli strach, že budou chybovat a jejich práce nebude dost dobrá. Když takto přemýšlejí učitelé, jak se učí v jejich hodinách děti? Nejlepší na zmiňované lekci bylo, že po čtení textu si pak své přemýšlení ve dvojicích vyjasňovali a vzájemnou diskusí, oceněním a korekcí přišli na to, že tento způsob učení pomohl i jim a viděli sami na sobě, že se hodně naučili a v tématu chtějí dál pokračovat.

Plánujete nějakou podporu vedoucím pracovníkům?

Hodně lidí si myslí, že podobná situace, která vznikla v souvislosti s koronavirem, se bude opakovat. Učitelé, a hlavně ředitelé se obávají, že vše bude mít dopad na zhoršení kvality učení žáků. Pravda je, že české školství není nastaveno na distanční výuku ani na domácí vzdělávání. Proto by se mělo přemýšlet, co dál, jak z této situace vytěžit co nejvíc zkušeností do budoucna. Jeden z dílů webinářů by měl být určen vedoucím pracovníkům, kde budou zmíněny konkrétní zkušenosti dvou škol z okolí a zveřejněna podpora a osvědčené způsoby práce jak v České republice, tak v zahraničí.



___________________

Mgr. Monika Olšáková vyučuje chemii, přírodopis, angličtinu a environmentální výchovu na ZŠ a MŠ Janovice v okrese Frýdek-Místek. V českém kole učitelské soutěže Global Teacher Prize 2019 obsadila 2. místo. Při vyučování klade důraz na třífázový model výuky, kde za zásadní považuje žákovo učení v podnětném prostředí s řadou reálných výzev a se zpětnou vazbou na jeho výkony. Využívá čtenářství pro rozvoj žákovských dovedností při práci s textem, zaměřuje se na badatelsky orientované vyučování. Vede ekotým dětí i dospělých, aktivně spolupracuje s rodiči (kavárny, brigády, dílny) a se vzdělávacím sdružením TEREZA.

Do úsilí o zlepšení vzdělávání vstupuje think tank Karlovy univerzity

Univerzita Karlova zahájila ve středu 10. června 2020 činnost nového think tanku „Vzdělávání21“. Jedná se o odbornou platformu univerzity, jejímž cílem je systematicky zlepšovat vzdělávací soustavu a posilovat moderní pedagogické přístupy a metody, včetně kultivace veřejné debaty o tématech školství. Členy think tanku jsou přední odborníci z akademické oblasti i praxe, kteří se dlouhodobě věnují zlepšování oblasti školství.

Zdroj: materiály z tiskové konference UK 10. 6. 2020

Univerzita Karlova zahájila ve středu 10. června 2020 činnost nového think tanku „Vzdělávání21“. Jedná se o odbornou platformu univerzity, jejímž cílem je systematicky zlepšovat vzdělávací soustavu a posilovat moderní pedagogické přístupy a metody, včetně kultivace veřejné debaty o tématech školství. Členy think tanku jsou přední odborníci z akademické oblasti i praxe, kteří se dlouhodobě věnují zlepšování oblasti školství.

„Univerzita Karlova chce pomoci s rozvojem systému vzdělávání a přispět do diskuse o jeho budoucnosti. Zvláště v současné situaci, kdy se školy a učitelé museli téměř ze dne na den přizpůsobit zcela novým podmínkám, považuji takovou diskusi za mimořádně naléhavou.

Vytvořili jsme proto think tank Vzdělávání21, který sdružuje řadu předních odborníků z akademické oblasti i praxe. Cílem je diskutovat o aktuálních výzvách, problémech a příležitostech ve školství. Chceme přicházet s konkrétními návrhy a řešeními, jak tuto oblast dlouhodobě zlepšovat a posilovat moderní přístupy a trendy, které přináší 21. století,“ uvedl rektor UK prof. Tomáš Zima.

„Prvním tématem, kterému se budeme v rámci think tanku věnovat, je distanční vzdělávání a otázka jeho systémové integrace do školství. Ve všech tématech, diskusích a přípravách návrhů řešení se vždy budeme soustředit na pohled žáků a studentů, učitelů i rodičů. Zlepšit vzdělávání můžeme jen komplexními opatřeními, která budou vzájemně funkční a srozumitelná. Vážím si spolupráce všech, kteří se do think tanku zapojují a velmi jim za to děkuji, doplnila prorektorka pro koncepci a kvalitu vzdělávací činnosti prof. Radka Wildová.


Obecné cíle think tanku

1. Iniciovat a moderovat diskusi s odbornou a širokou veřejností o kvalitě systému vzdělávání v ČR a možných opatřeních pro jeho zkvalitňování.

2. Představit odborné i laické veřejnosti aktivity Univerzity Karlovy (a jejích součástí) v dané oblasti vzdělávání, školství a vzdělávací politiky.

3. Generovat témata pro veřejnou diskusi vč. Identifikace nosných, ale doposud přehlížených témat, resp. Témat, která stojí na okraji mediálního zájmu.

4. Zapojovat do návrhů řešení špičkové vědce a odborníky z praxe, osobnosti univerzity i její absolventy.

5. Zpracovávat a předkládat konkrétní návrhy a náměty ke zlepšování vzdělávání a školství.

6. Napomáhat s přijímáním závěrů a uváděním změn do praxe.


Personální složení think tanku

prof. MUDr. Tomáš Zima, DrSc., rektor Univerzity Karlovy

prof. PaedDr. Radka Wildová, CSc., prorektorka pro koncepci a kvalitu vzdělávací činnosti UK

PhDr. Michael Zvírotský, Ph.D., Katedra Pedagogiky Pedagogické fakulty UK

PhDr. Ondřej Andrys, MAE, MBA, náměstek ústředního školního inspektora České školní inspekce

Mgr. Hana Stýblová, členka Rady Asociace ředitelů základních škol

PhDr. Renata Schejbalová, předsedkyně Rady Asociace ředitelů gymnázií ČR

Mgr. Klára Laurenčíková, předsedkyně České odborné společnosti pro inkluzivní vzdělávání

prof. Ing. Jakub Fischer, Ph.D., děkan Fakulty informatiky a statistiky Vysoké školy ekonomické v Praze

Mgr. Silvie Pýchová, výkonná ředitelka Stálé konference asociací ve vzdělávání

Mgr. Bohumil Kartous, Ph.D., analytik v oblasti vzdělávací politiky

prof. PhDr. Eva Šmelová, Ph.D., Katedra primární a preprimární pedagogiky Pedagogické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci

prof. PhDr. Arnošt Veselý, Ph.D., Katedra veřejné a sociální politiky Fakulty sociálních věd UK

Mgr. Zdeněk Jahoda, DiS., zástupce ředitele ZŠ Stará Boleslav

Mgr. Daniel Pražák, student na Ústavu výzkumu a rozvoje vzdělávání Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy, organizace Otevřeno

MgA. Martin Ayrer, koordinátor strategické komunikace UK


Nástroje think-tanku

– Expertní a expertizní činnost.
– Vyhledávání a popularizace příkladů dobré praxe.
– Oceňování příkladů dobré praxe a pozitivních počinů – např. zvláštní cenou rektora UK.
– Řešení dílčích témat např. formou zadávání (vypisování) specifických diplomových či disertačních úkolů.
– Poskytování prostoru pro odborné diskuse.
– Příjem podnětů z pedagogického terénu.
– Pravidelné publikování výstupů – shrnutí diskusí a námětů.
– Vystoupení odborníků v médiích.


Další informace

10. 6. Jitka Jiřičková: Univerzita Karlova zahájila činnost think tanku Vzdělávání 21

11. 6. Kateřina Perknerová: Experti na vzdělání navrhnou změny. Ministr Plaga je uvede do praxe

Jana Hrubá: Co mě napadalo na tiskové konferenci UK

Jak asi čtenáři vědí, hodně pamatuji. Učitelských aktivit usilujících o změny ve vzdělávání se účastním od roku 1990. Snad si tedy mohu dovolit přičinit pár poznámek.

Okamžitě mě napadlo „Konečně!“ A vzápětí: „Proč až nyní?“ Pokud se dobře pamatuji, takto oficiálně a proklamativně se naše nejstarší univerzita (ani kterákoli jiná) jako instituce k úsilí o systematické zlepšování vzdělávacích aktivit a posilování moderních pedagogických přístupů zatím nepřihlásila.

Ne že by se neúčastnili jednotliví příslušníci akademické obce – hráli ve formulování představ o budoucnosti vzdělávání velmi významnou roli. Ale tíhu pokusů o realizaci nových myšlenek nesli od počátku především učitelé z praxe. Teprve postupně tyto ideje prosakovaly do vzdělávacích institucí a oficiálních dokumentů ministerstva (hodně pod vlivem evropských a světových trendů) a často zůstávaly na papíře. Jednotlivci, byť zapálení a nadšení, nemohou systém změnit. Proto často vyhoří. Musí se to opravdu odehrávat oficiálně, společně a koordinovaně a velmi důležitou roli hraje vysvětlování záměrů odborníků učitelům, rodičům, politikům i ostatní veřejnosti.

Proto oceňuji jako důležité cíle think tanku iniciovat a moderovat diskusi a vysvětlovat veřejnosti, co je to kvalita vzdělávání a jak ho proměnit. Čím více známých a uznávaných osobností s těmito myšlenkami se objeví v médiích, tím lépe. Je však potřeba také přesvědčovat učitele a hlavně je na moderní výuku včetně zvládání ICT a navazování dobrých vztahů s žáky, studenty a rodiči, připravovat na fakultách. Tady mají univerzity velké pole působnosti (a velké dluhy). Především učitel (s podporou svého dobrého ředitele) je ten, kdo může školu a výuku skutečně změnit. Musí být ale připraven, dostat dobré podmínky a nesmí zůstat sám. Statut pokusného ověřování ve školském zákonu stále chybí. Slibovaná záštita univerzity by věci velmi prospěla.

V novém tink tanku mi proto chybí aspoň jeden či dva učitelé z praxe, kteří o své výuce již dávno přemýšlejí a zkoušejí nové přístupy. Mnozí publikují a je tedy z čeho vybírat. Zastoupení také nemají odborné školy, jejichž problémy jsou hluboké a specifické. Veřejné i odborné diskuse by se neměly vyhýbat odlišným názorům a měly by hledat společné průniky a východiska. Škoda, že se taková dlouhodobá, otevřená a odborně moderovaná diskuse neodehrávala během uplynulých 30 let – mohli jsme být mnohem dál.

Forma popularizace témat, vysvětlování záměrů a souvislostí a uvádění příkladů dobré praxe musí být srozumitelná i laikům – akademický jazyk odborných periodik k tomu opravdu není vhodný. Tady by se hodila spolupráce think tanku s osvědčenými publicisty se zaměřením na vzdělávání, kterých už je dnes naštěstí řada. Přitažlivě a poučeně psát už dovedou i mnozí učitelé, což se nám v začátcích příliš nedařilo.

Na tiskové konferenci několikrát zazněla slova jako „propojení“, „v synergii“, „společně“. A to je klíč: Jedině společnými silami můžeme vzdělávání změnit.

A ještě poznámka pod čarou: Univerzita by měla pro pedagogické fakulty vytvořit zvláštní status. Jejich hlavním posláním je připravovat dobré učitele a nikoli „produkovat“ vědu a projekty.

Lucie Kocurová: K čemu jim to bude? ptají se rodiče, když vidí, co se jejich děti učí. Proč to v mnohých školách stále vypadá jako před 30 lety?

Chodí teď za vámi děti častěji než dřív, protože potřebují pomoct s referátem nebo něco vysvětlit? Rodiče mají v době koronaviru unikátní šanci nahlédnout, co všechno se dnes děti ve školách učí. A mnozí jsou v šoku z toho, na jakých detailech i dnes školy často bazírují. Už dávno se mluví o tom, že je množství učiva třeba redukovat a soustředit se spíš na jeho hloubku. Zatím ale, jak se říká, skutek utek.

Zdroj: Rodiče vítáni.cz 1. 6. 2020

Šestnáctiletý Kristián navštěvuje sextu jednoho gymnázia v Hradci Králové. Chová doma spoustu zvířat, chce se stát veterinářem a z rodiny si nese talent a zaujetí pro přírodní vědy. Ve škole má slušné známky, přesto se často cítí přetížený a demotivovaný: „Mám pocit, že se pořád dokola učím jen historii. Máme dějepis, v češtině dějiny literatury, v estetické výchově dějiny umění a ve společenských vědách například dějiny psychologie, filozofie a dalších oborů. Jsem z toho unavený a ubírá mi to čas na mou oblíbenou chemii a biologii,“ říká. Teď v časech online výuky musel navíc zpracovávat obsáhlé referáty na architektonické styly, jako je kubismus a rondokubismus. „Zpracoval, odeslal, zapomněl,“ shrnuje.

Osmnáctiletá Barbora, která chodí do třetího ročníku gymnázia, to vidí opačně: „Vadí mi, že mám šest hodin přírodních věd týdně, kde jdeme hodně do detailu, a jen dvě hodiny těch společenských, takže témata jen tak prosvištíme,“ říká. „Rovnice výroby polyvinylchloridu nebo generátory, transformátory a alternátory – k čemu mi to bude?“


K čemu jim to bude?

Otázku „k čemu jim to bude?“ si zejména v posledních týdnech kladou i mnozí rodiče. Děti jsou doma, často s učivem potřebují pomoct a rodiče naplno vidí, co všechno si jejich potomci musejí soukat do hlavy. A to přitom mnohé školy v době koronaviru s učivem polevily.

„Momentálně trpím kvůli číslovkám, skloňování, druhy, určité a neurčité, jejich psaní. Je správně padesátý sedmý nebo sedmapadesátý?“ svěřuje se Helena, matka páťáka. „Synovec se v sedmé třídě učil dělení drog, dva dny si z toho dělal výpisky, a byla to dost těžká chemie. Vůbec nerozumím, co to mělo za smysl, proč si radši nepřečetli My děti ze stanice ZOO,“ dodává Jana.

Část rodičů rezignuje („Já to přežil, přežiješ to taky!“), další část se zlobí a hledá, kdo za to může, že se děti i v době internetu, vyhledávačů a Wikipedie musejí pořád učit zpaměti třeba letopočty vlády různých králů. Často si myslí, že za to můžou osnovy, jako v časech, kdy oni sami byli školáci. Je to ale opravdu tak?


RVP a ŠVP – zkratky, které určují, co se děti učí

Osnovy už poměrně dlouho v ČR nemáme, stejně jako neexistují předepsané učebnice, z nichž by se učily ve stejnou chvíli to samé děti od Aše až po Lanžhot. Už v roce 2004 schválilo MŠMT nové principy pro vzdělávání dětí od 3 do 18 let. Na státní úrovni existuje Rámcový vzdělávací program (RVP) pro všechny stupně vzdělávání a v návaznosti na něj si pak všechny školy nejdéle do roku 2007/2008 musely vytvořit svůj Školní vzdělávací plán (ŠVP).

Jak se RVP liší od klasických osnov? Neurčuje, co by se mělo probrat, ale soustředí se na to, jaké dovednosti by žáci měli získat. RVP zdůrazňuje takzvané klíčové kompetence, v nichž by se měli žáci rozvíjet – kompetence pracovní, k učení, k řešení problémů a další – a učivo slouží jako prostředek pro celkový rozvoj žáka. Jednotlivá témata by se navíc měla probírat v mezipředmětových souvislostech, tedy: budu-li učit o bakteriích a virech, je vhodné zmínit epidemie v dějinách nebo důležitost osobní hygieny.

Jinými slovy: v RVP najdete formulace typu „Žák porovná základní vnější a vnitřní stavbu vybraných živočichů a vysvětlí funkci jednotlivých orgánů“, nikde ale nenajdete, že je povinnost učit a zkoušet trávicí soustavu nezmara nebo stavbu těla trepky velké.

„Rámcový vzdělávací program je poměrně pokrokový dokument, který zejména na prvním stupni základních škol obsahuje opravdu ty podstatné věci, které se dětem v životě budou hodit. Počínaje druhým stupněm už to taková sláva není, protože při jeho tvorbě dostaly velké pole působnosti skupiny odborníků na přírodní vědy, takže – a to říkám jako bývalý chemikář – na tom byly velmi bité vědy společenské,“ říká Miroslav Hřebecký ze společnosti EDUin, který dlouhá léta pracoval jako učitel a ředitel na základních i středních školách.


Učitelé toho chtějí odučit co nejvíc

„Hlavní problém nastal, když se RVP pak měl začít promítat do školních vzdělávacích plánů jednotlivých škol,“ vysvětluje Hřebecký. „Mnozí ředitelé a učitelé si prostě sedli a do ŠVP překlopili komplet obsah osnov a učebnic. A pak to dopadá tak, že učivo bobtná, a přitom se nic neprobere do hloubky.“

Svůj ŠVP má každá škola a měl by být veřejně dostupný na webu i fyzicky v kanceláři školy. V ideálním případě jde o živý dokument, s nímž se pracuje a průběžně se reviduje podle toho, jak se ho daří nebo nedaří naplňovat. Školy mají velkou svobodu v tom, co přesně budou své žáky učit; bohužel často ji nevyužívají a dobrovolně si učivo přidávají. A tady je třeba hledat kořeny frustrace mnohých rodičů a jejich dětí.

Jak říká Markéta Moravcová, která učí češtinu a výtvarnou výchovu na základní škole v Chomutově, je problémem i chabá komunikace mezi základními a středními školami a hrozba přijímaček: „Opravdu bych ocenila, kdybych přesně věděla, co své žáky musím naučit, a co můžu nechat na učitelích na dalším stupni. Nebyla bych v takovém stresu, že nebudou dobře připravení na přijímačky, a mohli bychom víc pracovat na tom, abychom jim například neznechutili čtení.“


Aby se naši studenti neučili blbosti

Ze všech škol jsou plány nejvíc „sešněrované“ školy střední, a to zejména gymnázia, kde je látka určená dost detailně. I přesto se ale najdou školy, které se ve svých ŠVP snaží, aby měli studenti i učitelé větší svobodu. „Upřímně si myslím, že velkou část z toho, co učíme, studenti skutečně nikdy nepoužijí. A je to škoda, protože když se toho musejí učit tolik ze všech předmětů, nestíhají se pak rozvíjet v tom, v čem jsou opravdu dobří,“ říká Zuzana Svobodová, ředitelka Gymnázia Thomase Manna v Praze. Škola se teď vydává cestou tzv. nepodkročitelných minim, kdy studenti výrazně zaměření na nějakou oblast mohou trochu polevit v jiné. Navíc tu zavedli i zvláštní předmět, který dětem pomáhá hledat souvislosti mezi současnými krizemi a událostmi z historie. „Neměli bychom učit předmět, ale děti. Dnes více než kdy jindy si musíme pokládat ve výuce otázku – co chci žákům prostřednictvím dějepisu (matematiky, chemie, angličtiny, němčiny, občanky atd.) předat?“ říká Svobodová.

Radikálně ke svému ŠVP přistoupili na Střední ScioŠkole v Praze. Ze 4 100 hodin, které jejich žáci studiem stráví, naplní povinnými výstupy zhruba polovinu a zbytek času mohou po dohodě se svým mentorem věnovat tomu, co je zajímá. „Když někdo chodí doučovat romské děti nebo natáčí dokument, samozřejmě se při tom učí,“ vysvětluje průvodce Štěpán Moravec. „V našem ŠVP jsme se v povinných výstupech soustředili na to, co studenti skutečně v praxi využijí. Máme velkou víru v naše studenty, že si sami najdou, co je pro ně důležité. Stává se nám, že některá témata neučíme povinně, ale studenti za námi přijdou, že by se je učit chtěli. A tak společně vytvoříme kurz, kde se s ním zájemci mohou seznámit.“

Škola učí podle RVP pro pedagogická lycea, průvodci ale využili formulací „Student se seznámí s…“ a mnohá témata odsunuli na tzv. Touch Me List. Student musí průvodci dokázat, že se tématu dotkl. „Často se domluví několik studentů, vezmou třeba učebnici fyziky a každý si připraví referát na jedno téma. Navzájem se poslouchají a pak jim tedy potvrdíme, že se tématu dotkli. Pokud by je zaujalo, můžou v něm pokračovat dál,“ uzavírá Moravec.

Ondřej Neumajer: Doba vzdělávání na dálku je plná příležitostí

Jako člověk, který se celý svůj profesní život zabývá rozvojem digitální gramotnosti, bych asi mohl vítězoslavně (a cynicky) konstatovat: „Já vám to říkal.“ V plné nahotě a v přímém přenosu do obývacích pokojů se dnes ukázalo, že dostatečné digitální dovednosti pro řízení výuky na dálku má jen část učitelů. Ostatní teď mají problém. Ve skutečnosti ale čelíme spíše jiným problémům a současná situace přináší i netušené příležitosti.

Zdroj: domovská stránka autora 10. 5. 2020

V úterý 10. března 2020 rozhodla Bezpečnostní rada státu o zrušení výuky ve školách. Tyto řádky píšu tři týdny po vyhlášení nouzového stavu, který následně vyhlásila vláda. Děti sedí zavřené doma, mnohdy i se svými rodiči, jediný kontakt se školou, svými učiteli i spolužáky mají prostřednictvím digitálních technologií. Pro učitele se otevřela výzva, o které jsme donedávna vůbec nepřemýšleli a na kterou jsme se nepřipravovali.

Nedostatečné digitální kompetence učitelů pro vedení výuky v online prostředí internetu nemusejí být tím největším problémem. Zásadní výzvou dneška je pro učitele nutnost změnit zaběhlé způsoby vzdělávání v nových podmínkách, a to během bezprecedentně krátké doby. Přenést tradiční výuku ve stejné podobě do prostředí online totiž nejenže není efektivní, ale často to ani nelze. Příprava na digitální výuku musí být pečlivější, stále při ní objevujeme nové věci, online nástroje se neustále vyvíjejí, takže ani již dříve vyzkoušené výukové aktivity nemusejí fungovat, v digitálním světě trvá většina aktivit déle, učitel zpravidla nemá bezprostřední zpětnou vazbu o postupu žáků… Online výuka je prostě jiná a návyky získané výukou vedenou v prostředí školní třídy jsou přenositelné jen omezeně.

Pokud píšu, že digitální kompetence učitelů nejsou zásadní problém, uvažuji tak proto, že věřím, že jejich relativně rychlý rozvoj je možný. Není to jednoduché a nebude to ze dne na den, ale jde to. Učitelé metodou pokusů a omylů (což je mimochodem jedna z nejlepších metod pro práci s počítači) zjišťují, co v online prostředí funguje lépe, co hůře, že na všechny aktivity je potřeba více času a že jednou z výhod e-learningu je skutečnost, že si žák sám může určovat, kdy se rozhodne učení věnovat. Ve skutečnosti se toho dozvědí ještě mnohem více, třeba i to, jak to mají náročné lidé, kteří u počítače běžně tráví celou pracovní dobu.


Podpora řízení vlastního učení

Již dlouhou dobu hovoříme o potřebě změny výukových metod a forem a měnící se roli učitele. Ten by měl instruktivní metody více upozaďovat a vytvářet větší prostor pro aktivnější a tvořivější zapojení žáka. Místo předkládání učiva žákům v předem vytvořené struktuře a formátu a rozdávání na ně vázaných úkolů, u kterých se očekává jejich přesné splnění, by měl žáky vybízet, aby se sami na zadání více podíleli, realizovali smysluplné aktivity, které zapadají do jejich chápání světa, do života, který oni sami žijí, dávají jim smysl, a tudíž je i více baví. Takové směrování probouzí vnitřní motivaci, předpoklad pro vrcholný cíl, kterým je situace, kdy si je dítě schopno řídit své učení samo. Žáci s touto dovedností budou mimo jiné mnohem lépe připraveni na dobu po opuštění školy, kdy jim už nikdo přesné instrukce zadávat nebude.

Řídit si vlastní učení je náročná dovednost i pro kognitivně a volně vyzrálé dospělé, vyžadující schopnost ovládat vlastní motivaci, pozornost, své emoce, zvládat neúspěchy, učit se z vlastních chyb… V případě žáků, kteří byli dosud vedeni svými učiteli převážně instruktivně, se jedná o zcela novou situaci. A právě to je jedna z největších výzev dneška.

Pro posun k vedení žáka, který se sám dokáže co nejlépe učit, nastala s uzavřením škol docela vhodná situace. Jedná se o náročný úkol, který trvá každému dítěti různou dobu, a jistě v něm ani všichni hned napoprvé neuspějí. V alternativních školách, které se tohoto pedagogického cíle snaží dosáhnout, to mnohdy trvá několik let. Nastalá situace je natolik nová, neozkoušená a bezprecedentní, že je zřejmé, že při hodnocení tohoto období bude potřeba být značně tolerantní. Jinými slovy, lepší příležitost pro dělání chyb učitelé asi nikdy mít nebudou. A to za trochu experimentování stojí.

Více na žáka přenášet promýšlení vlastního konání, kontrolování a hodnocení postupů vlastního učení je náročné a vyžaduje to individuální prostor pro konzultace s učitelem. Kdy ale bude mít učitel větší příležitost se věnovat každému žákovi samostatně nežli v době, kdy mu za zády nestojí třicet dalších? Byla by velká škoda nevyužít možnost spojit se prostřednictvím online videohovoru s každým žákem a konzultaci využít pro individuální rozhovor. Tím spíše, že nabídka online platforem pro komunikaci je široká a velká část z nich školu ani rodiče dítěte nemusí stát ani korunu navíc.

Důležitá je schopnost učitele rozpoznat, co se v hlavách dětí v komplikované situaci děje, jak moc na ně doléhá stres z uzavření v nepočetné rodinné komunitě mezi čtyřmi stěnami bez faktické možnosti chodit ven, setkávat se se svými kamarády. Jedná se o osobnostní a sociální dovednosti učitele, jako je sociální citlivost, empatie, příjemné jednání a samozřejmě kritické myšlení, které je dnes především potřeba zapojovat, a to v omezených možnostech kontaktu práce na dálku a s mnohem větší mírou, než tomu bylo v prostředí školní třídy. Slovo individualizace tak pro učitele nabývá nového rozměru, navíc rozměru filtrovaného prostřednictvím zploštěné digitální komunikace. Videohovor mezi učitelem a žákem by tak neměl sledovat pouze vzdělávací rozměr, ale i sociální, psychologický a v některých případech i terapeutický.

Chci být pozitivní a chci věřit, že nastalá situace nejenže pomůže nárazově zvýšit digitální kompetence učitelů na novou úroveň, ale zároveň umožní novou zkušenost v delegování řízení vlastního učení na každého žáka. Největší chybou by byla urputná snaha o přenesení současných forem, metod, postupů, ale i výukových cílů tradičního vzdělávání do distančního vzdělávání a světa online. Pohřbili bychom inovační potenciál digitálních technologií a v potřebné transformaci vzdělávání krok vpřed neudělali.


Připravit se stejně nedalo

Pokud očekáváte, že budu spílat těm učitelům, jimž dnes jejich nedostatečně rozvinuté digitální kompetence a chabá znalost online prostředí zásadně ztěžují práci, mýlíte se. Je pravda, že ti, kteří širší využívání digitálních technologií uplatňovali dříve, mají nyní značnou výhodu. Přesto i kdyby náš stát fungoval tak, jak bychom chtěli, zajišťoval pro učitele dobré podmínky, ve školách byla dostupná a dobře spravovaná digitální infrastruktura, dostatek počítačů a digitálních vzdělávacích zdrojů, stejně bychom v současné situaci čelili kvalitativně novému problému, na který bychom nebyli připraveni.
Hlavní úsilí, které jsme dříve v základních a středních školách investovali do digitálního vzdělávání, směřovalo primárně do používání technologií při přípravě na výuku a především přímo ve výuce. Primárně tedy ve škole v době, kdy se v jedné místnosti nachází učitel společně se svými žáky. Nikoho dříve nenapadlo, že se někdy dostaneme do situace, kdy budou děti zcela izolované ve svých domovech a učitel k nim nebude mít fyzický přístup. Dokonce i v pokročilém využití synchronního distančního vzdělávání za pomoci telemostu, které jsem kdysi viděl uskutečňovat mezi pevninskou finskou školou a malou skupinkou žáků dislokovaných na dalekém ostrově, byl v obou místnostech pedagog, jeden aprobovaný pro vyučovaný předmět (v tomto případě se jednalo o výuku švédštiny), druhý působící v roli vzdáleného pomocníka. Přípravu učitelů základních a středních škol pro vedení čistě distanční výuky jsme nikdy neplánovali.

Nastalá izolace přináší problém, který je do jisté míry srovnatelný se zadáváním domácích úkolů. Víme, že domácí úkoly mají potenciál zlepšovat výsledky učení, znalosti výzkumů nás ale varují, že domácí úkoly mohou rozevírat pomyslné nůžky a ještě více prohlubovat sociální nerovnosti. Žáci z prostředí, kde je podpora rodiny malá nebo funkční rodina úplně chybí, nemusejí být domácí úkoly schopni plnit. Vzdělávání na dálku je navíc podmíněné potřebou vlastnit počítač s připojením k internetu. Problém se navíc nedotýká pouze rodin ze sociálně znevýhodněného prostředí, kterých je bez přístupu k počítači a internetu v Česku asi kolem tří procent. S plněním digitálně zadávaných úkolů mohou mít problém i dobře situované rodiny, ve kterých nastalá situace uvrhla rodiče k institutu práce z domova a na dítě a případně další sourozence školou povinné se už strojového času nemusí dostávat.

Každý problém má nějaké řešení. V prvních týdnech jsem zažíval převažující dobrý pocit z toho, jak svědomitě se mnozí ředitelé škol se svými učiteli snažili právě s takovými dětmi spojit a nastavit s nimi alespoň nějaký způsob komunikace. Kde nestačilo nebo nebylo možné zajistit zapůjčení školního počítače, pomáhaly neziskové organizace a na ně navázané firmy i drobní dárci. Právě v případě rodin ohrožených sociálním vyloučením může být zapůjčený počítač hybatelem rozvoje dítěte, ke kterému by za normální situace vůbec nedošlo.


Problémy, potenciál a změny

Jako největší potenciálně hrozící problémy koronavirové izolace ve školství tedy vnímám hrozbu prohlubování nerovností u dětí, které doma nemají snadný přístup k počítači s internetem, na straně učitelů pak obavu ze snah přenášet do distančního vzdělávání modely tradiční výuky, aniž by byly zohledňovány zásady digitální a online pedagogiky. Naopak velký potenciál nastalé situace spočívá ve skokovém rozvoji digitálních kompetencí učitelů i žáků, v příležitosti výuku více individualizovat a umožnit žákům více se podílet na řízení vlastního učení. Jiný režim života mohou lidé využít k aktivitám, na které se jinak nedostává.

Je jisté, že se využívání edukačních technologií skokově posune na další úroveň vývoje, a to celosvětově, protože všichni učitelé na celém světě řeší obdobné problémy. Návrat k době předkoronavirové nebude možný, technologie už ve vzdělávání navždy zůstanou. Až se vrátíme do škol, budou využívány intenzivněji a jinak, nežli tomu bylo dříve. Situace donutí všechny učitele bez výjimky technologie ke vzdělávání používat, významně zvýší jejich orientaci v této oblasti a i pedagogický cit pro volbu vhodných online nástrojů. Zároveň získá milion českých studentů možnost emancipovat se, začít si do značné míry řídit vlastní učení. Je jenom na nás, zda se nám po návratu k normálu podaří obě tyto nastalé okolnosti využít pro posun v transformaci našeho vzdělávacího systému, kterou tolik potřebujeme. Snažme se v současné situaci spatřovat přednostně příležitosti, vidět v ní především to, co nás může obohatit, co nám umožní se zamyslet nad tím, na co v běžném režimu není čas.

A pak je tu ještě jeden přínos – nikdy se tolik dětí do školy netěšilo tak jako dnes.


Publikováno: Doba vzdělávání na dálku je plná příležitostí. Řízení školy. Praha: Wolters Kluwer, 2020, roč. 17, č. 5, s. 3–5. ISSN 1214-8679

Ondřej Šteffl: Čelit rizikům a využít příležitosti

Požadavky školy nejsou zákon. Nesplníte-li něco, nestresujte sebe ani děti. Hlavně ale nepropásněte nevídanou příležitost, aby se během koronavirových časů vaše děti naučily i jiné věci. Myslete i na to, že děti by měly taky chodit do přírody, hrát si, číst, uvařit, zacvičit si, zpívat a hlavně se smát.

Zdroj: blog autora 29. 3. 2020


Nestresujte se školou a využijte příležitosti

Mnoho rodičů má v dnešní době strach, že děti o něco přijdou, když teď několik měsíců nebudou chodit do školy. Že něco nebudou umět a že budou mít špatné známky, dokonce že by mohly propadnout. A některé školy ten strach bohužel jen posilují. Rozdávají pokyny, úkolují děti i rodiče, známkují, ba i vyhrožují. Rád bych rodiče je uklidnil. Nic vážného se nemůže stát. Spíš naopak. Během následujících měsíců se mohou vaše děti naučit pro svoji budoucnost víc, než kdyby chodily do školy.

Jakkoliv je současná situace nelehká a náročná, je to skvělá příležitost, aby se děti naučily, jak řešit nenadálé problémy, jak doma pomáhat, jak si rozvrhnout čas. Vaše děti se mohou naučit samy se rozhodovat, co, kdy a jak se učit a jak rozumně naložit s volným časem, co všechno nového se dá doma dělat, jak využívat technologie, jak se spojit s kamarády online atd. A také by se mohly naučit, že každá změna je vždy riziko i příležitost, a že rizikům je třeba čelit a příležitosti využít. Záleží především na vás rodičích, jak se k tomu postavíte, a co všechno se děti od vás během těchto napínavých dnů naučí.


Rozumná škola respektuje děti i rodiče

V tom všem vám škola může pomoci. Rozumná škola, a takových je dost, zjišťuje a respektuje možnosti dětí i rodičů, dává dětem dostatek času, nabízí výběr z možných aktivit, chová se partnersky. Nehrozí, neznámkuje. Nabízí rodičům v jejich složité situaci pomoc a podporu. Může také dětem pomoci zorientovat si v aktuální situaci – skrze biologii o tom, jak fungují nemoci, skrze občanskou výchovu o způsobech řízení státu v krizových situacích apod.

Na druhé straně se množí zprávy, že některé školy, někteří učitelé dělají pravý opak. Zřejmě z pocitu své nenahraditelnosti jen rozdávají úkoly, stanovují přísné termíny, známkují, vyhrožují, nerespektují možnosti rodičů ani dětí. Stresují. Pokračují v tom, co si naplánovali, bez ohledu na to, že celý svět se změnil. Biologikář posílá pracovní listy na trojlaločnatce a klepítkatce, učitel občanské výchovy hustí do dětí státní symboly. Pokud to tak je i u vás, nebojte se napsat učitelům, co vám vadí i co byste potřebovali. Mnohdy je to tak, že si učitelé situaci rodičů neumí představit. Jednají v dobré vůli, ale netuší, jak jste na tom doma a co by vám pomohlo.

Rodiny nemají žádnou povinnost mít počítače, chytré telefony ani internet. Rodiče také nemají povinnost plnit “příkazy” školy ani dělat svým dětem učitele. Školy proto nemohou rozdávat pětky ani vyhrožovat neklasifikací, když děti něco nesplní. Nemohou to ani známkovat. Až se školy otevřou, musí počítat i s tím, že některé děti prostě nedělaly nic, protože neměly tu možnost. Věřím, že Ministerstvo školství k tomu brzy vydá pokyny.


Dětem nic neuteče

A také se nebojte, že dětem něco uteče, nebo že během koronavirových prázdnin něco minou nebo zapomenou. Ano, určitě zapomenou, stejně jako leccos zapomenou během prázdnin a tak jako toho mnoho zapomenou i během školního roku. Pokud tomu nevěříte, podívejte se dětem do sešitu a zeptejte se na něco, co probíraly v září. Budete mít velké štěstí, když to budou umět. Cílem v mnohých školách je totiž především učivo probrat. A možná proto vás někteří učitelé zásobují množstvím úkolů. Ne se naučit, ale probrat. Všeobecné přesvědčení, že několikaměsíční výpadek bude mít na vzdělání dětí větší vliv, je mylné. Ano, když to neproberou, neporozumí vzniku indukovaného napětí v cívce, nezorientují se na stupnici pH, neupraví správně všechny algebraické výrazy, neodliší větu přípustkouvou od přívlastkové, neobjasní souvislost mezi událostmi francouzské revoluce a napoleonských válek. To ale nebudou umět, ani když to proberou. Úplně stejně jako naprostá většina z nás. A co? (Více k tomu, co všechno by děti měly umět, ale neumějí 12395.)

Ostatně toho si všimlo už i Ministerstvo školství a nahlas mluví o tom, že požadavků na to, co děti mají umět je příliš mnoho a že se mají výrazně redukovat. Česká školní inspekce zase tvrdí, že současné nastavení RVP zhoršuje kvalitu vzdělávání a zjistila, že jen 0,6 % škol plní v matematice, co by měly. Ano, jen necelé procento. Tak se nebojte, že něco z toho, co se ve školách musí odučit, vaše děti umět nebudou. Až přijdou do školy, určitě nebudou samy. V trochu jiné situaci jsou děti, které se připravují na přijímací zkoušky, ale ty i bez školy snadno najdou na webu spousty možností, jak se připravovat.


Největší problém

Největší vzdělávací problém současná situace představuje pro děti z kulturně a sociálně slabých rodin, ty nemívají dobré připojení k internetu, nemívají doma mnoho knih, se školu nekomunikují, a přitom tyto pro děti představuje škola mnohem podnětnější prostředí než mají doma. Jejich rodiče ovšem tenhle článek nečtou a s největší pravděpodobností ani se školou při plnění úkolů “na dálku” nespolupracují. Při tom jim by mělo MŠMT, školy i učitelé věnovat pozornost především.


Proti stresu smích

Pro ostatní platí: Využijte to, v čem vám škola pomáhá a co sami pokládáte za důležité a správné. Požadavky školy nejsou zákon. Nesplníte-li něco, nestresujte sebe ani děti. Hlavně ale nepropásněte nevídanou příležitost, aby se během koronavirových časů vaše děti naučily i jiné věci. Myslete i na to, že děti by měly taky chodit do přírody, hrát si, číst, uvařit, zacvičit si, zpívat a hlavně se smát. Nakonec moudrá škola a moudří učitelé, a těch není málo, právě tohle ocení a podpoří vás v tom.


Ve zkrácené podobě vyšlo v deníku Právo 23/3/2020

Josef Soukal: Jsme pozitivní aneb Oceán nápadů a činů

Ve svých příspěvcích zde bývám spíše kritický, tentokrát se ale soustředím na to pozitivní, co dnešek přináší – a naštěstí i ve zlých časech je toho dobrého požehnaně. Můj výběr ze záplavy zpráv, nápadů, tipů a souhrnů je zaměřen hlavně na oblast kulturní a vzdělávací a neomezuje se na jednu věkovou skupinu.

Zdroj: Pedagogické info 2. 4. 2020

Nejprve ale musím připomenout dobrovolné, spontánní aktivity reagující na nové problémy. Daniel Pitek, „sedlák pod Milešovkou“ (jak se představuje na facebookovém profilu), mne svými moudrými a povzbudivými příspěvky zaujal už dříve. Už před pár dny nabídl bezplatný pobyt na hájovně zdravotníkům a všem, kdo nyní bojují s epidemií, aby si po zvládnutí největší krize mohli „odpočinout, srovnat myšlenky, setřást ze sebe stres“. „Věřím, že v přírodě to jde nejlépe, a protože mají moji velkou úctu, tak jim tímto za sebe chci splatit dluh, který vůči nim v dnešních dnech máme,“ napsal v odpovědi na moji zprávu. Doufá, že ve své nabídce nezůstane osamocen.

Ozdravnou kúrou pro mysl a srdce je on-line plejáda iniciativ z oblasti občanské svépomoci, ať už se týkají roušek, vývoje a výroby respirátorů a dalších ochranných pomůcek, organizování pomoci nejzranitelnějším či osamělým aj. Řada zpráv se týká vietnamské komunity. (Jen už prosím nehovořme o jejích příslušnících jako o „imigrantech“ – vždyť velká část zejména mladší generace slyší na typicky česká jména a čistě podle sluchu byste je od „pravých“ českých týnejdžrů nerozeznali… A to tykání v prodejnách si příště rozhodně odpusťme…). Spolek Milion chvilek spustil Mapu pomoci; kromě jiného je možné pomoci rodinám, kterým chybí základní technika tak potřebná ke vzdělávání bez docházky do školy. Asociace rodičů a přátel dětí nevidomých a slabozrakých v ČR nabídla rodičům zprostředkování kontaktu s pedagogy či dalším ochotnými lidmi se zkušenostmi s komunikací s dětmi: „V případě zájmu by si mohli s Vašimi dětmi (telefonicky) povídat, případně zazpívat nebo (…) zahrát na hudební nástroj.“ Doplněk: Bližší poznání světa nevidomých zájemcům zprostředkuje třeba próza Jána Rakytky či komentované názvosloví Pavly Kovaříkové.

Na děti se vzděláváním myslí nejen veřejnoprávní Česká televize, ale i Český rozhlas. Nemalá část učitelů se bleskurychle – až to zavilým kritikům tuzemského školství na chvíli vzalo dech – dokázala adaptovat na jiné formy výuky a také se vyvarovat nerozumného zatěžování žáků. Školské stránky a weby jsou zaplaveny spoustou nových materiálů (samozřejmě nejen od učitelů), některým z nich nechybí přesah mimo sféru školní výuky: viz např. videa Petra Pochopa, herce a pedagoga, který ve spolupráci s Marií Hodinářovou vzal podnět na vytvoření jednoduchých nahrávek využitelných k žákovské hlasové a recitační průpravě opravdu z gruntu. Softballová trenérka Helena Novotná se svými syny natáčí Clash of Skills HOME. Originálně pojala domácí vzdělávání páťačka Adélka Podholová, která nejenže začala vytvářet vlastní výuková videa – Učení s plyšáky, ale po dohodě se spisovatelkou Martinou Drijverovou dokonce pro jiné děti načítá Domov pro Marťany. Přidám drobnůstku: „U nás si holky hrají na lidi ve věžáku, co si při karanténě čtou," napsala mi v reakci na mé pozitivní příklady bývalá kolegyně Zuzana Holá, a poslala dokumentační foto: je dostupné v převzatém příspěvku Pavly Nejedlé 24 důvodů, proč dětem čtu. Výborně se osvědčuje Hravouka, interaktivní encyklopedie pro děti a rodiče; viz např. doporučení Víta Dvořáka: „Pro mě coby knihomila, přírodomila, a výtvarnomila plus nečekaně domácího učitele prvňáčka úplné zjevení. Ohromně povedené, kombinujeme knížku s aplikací a baví moc.“ Hrát si s češtinou a současně se vzdělávat lze např. na webu Pro češtinu, jehož duší je František Brož.

Na vyjadřovací schopnosti dospívajících se dnes spíš žehrá, úplně jiné příklady iniciované výukou najdete ZDE. Z toho, co jsme již dříve zaznamenali na stránkách Asociace češtinářů, přidám neakademické vylíčení působení učitele češtiny Jiřího Kostečky u protinožců, týmž autorem spravovanou jazykovou poradnu či fejetony Vladimíra Stanzla, necimrmanovské verše i prózy Miloně Čepelky nebo poláčkovsky laděné vzpomínkové vyprávění ekonoma Václava Petříčka.

Na Facebooku si můžete zahrát při Koronovečerech s kytarou (či jiným nástrojem), pořádaných Jeronýmem Lešnerem, zajít si pro povzbuzení do skupiny dobrých zpráv Dobromysl, inspiraci nabízejí Dobré koronápady. Nebo i pomyslet na průvodce člověka, často ovšem kvůli němu nesmyslně trpící – Sjednoťme se za práva zvířat.

Ještě se vrátím k rozhlasu, jehož potenciál – věřím – mnozí znova objevují: stačí kliknout na výběr z pořadů. „Co číst, poslouchat a sledovat v době karantény?“ shrnují (a aktualizují) na stránkách www.iliteratura.cz: najdete zde namátkou E-knihy ke stažení na stránkách Městské knihovny v Praze, záznamy světových operních inscenací, dokumenty České televize, „otevřené“ světové galerie…

Víc než sedm set doposud užitých slov oceán nápadů a aktivit nezměří, ale také snad žádného čtenáře nestáhlo ke dnu. Děkuji všem přátelům a známým, kteří zareagovali na původní facebookový příspěvek, a pokud svůj tip v tomto přehledu nenašli, určitě ho objeví v pokračování, jež by mělo vzniknout během několika dní. Rád do něj zařadím i další pozitivní náměty, ať už se objeví zde v komentářích, či ke mně doputují jinou cestou.

Převzato z blogu autora na Aktuálně.cz.

Jiří Řehák: Koronavirová naděje pro školství

Jen nemnoho oborů lidské činnosti prošlo za posledních 200 let tak malými změnami jako školství.

Zdroj: blogy Aktuálně, Pohled zblízka, 20. 5. 2020

Systém, ve kterém povinně sedí desítky žáků před jedním učitelem, který jim poskytuje jinde lehce dohledatelné informace, žáci si je poznamenají a pak jsou za jejich interpretaci ohodnoceni, se zrodil na konci 18. století. A mnoho se nezměnil, i když kolem proběhly revoluce – průmyslová, vědecko-technická a v posledních desetiletích i ta informační. Je pravdou, že existují výjimky – a to jak v přístupu samotných škol, tak i jednotlivých kantorů. Dá se samozřejmě najít dobrá škola. Dají se potkat i dobří učitelé v rámci špatného systému. A bývá jich dost. Ale teď je šance na významnou změnu tohoto systému.

Nucená několikaměsíční absence žáků a studentů ve škole ukázala, že je možné organizovat výuku i na dálku s využitím moderních technologií, a konečně se tak změnil ten mnohasetletý zažitý stereotyp. I když zatím nejsou k dispozici data (a jen tak asi nebudou), která by porovnala výkony studentů v klasické a distanční výuce, téměř jistě se ukáže, že části studentů vyhovuje spíše distanční, části běžná výuka. Ukázalo se ale jistě, že úloha učitele je zatím nezastupitelná. Tíha výuky se v žádném případě nesmí delegovat na rodiče, profesionál by měl umět látku vysvětlit, zvolit odpovídající metodiku a také rozhodnout o formě zpětné vazby.

Až se stanou zavřené školy minulostí, těším se na debatu odborníků se zapojením veřejnosti o tom, jak dál ve školství. Myslím, že je patrné, že nutit děti sedět ve škole více jak 30 hodin týdně je nelogický anachronismus. Dokážu si například představit o jeden den školy méně – ten by mohl být věnován procvičování učitelem už vyložené látky. Nebo si dokážu představit výuku například od 9 do 14 hodin, zbytek opět třeba u počítače, ale doma. Jedním z vedlejších efektů menšího počtu klasicky odučených hodin by mohl být například konec nedostatku kvalifikovaných učitelů. No, a co kdybychom využili tuto situaci k přehodnocení systému známek? Pro začátek by stačilo k nim „přibalit“ i slovní a formativní hodnocení – příklady dobré praxe už dávno existují i u nás.

Vrátit se do zaběhlého systému bez toho, abychom využili tuto „koronavirovou“ šanci, by byl podle mého názoru téměř hřích.

Jiří Řehák
autor je učitelem na Gymnáziu Teplice

Jan Vepřek: Z krize kam?

Kdo se neučí, ten neroste. Pokud i školy ustrnou na tom, že tato krize je za námi a nic si z toho neodnesou, bude to škoda. Naskytla se příležitost přehodnotit některé dlouho zaběhnuté pořádky. Většina z nás reflektuje toto období jako čas výzev a nových možností a myslím si, že je to tak správné, protože mnohdy jsou to právě krize, které odstartují velké změny. Možná si ale každý odnášíme trochu jiný pohled na věc.

Zdroj: blog autora 27. 5. 2020


Otázka první: individuální a společný výkon

Všichni jsme si jistě všimli obrovského nasazení jednotlivých učitelů a nikterak nepochybujeme o velké snaze o vedení kvalitní on-line výuky. Myslím ale, že nám uniká veškeré ta koordinační práce, která stojí za tím vším a která by se mohla stát hybatelem změn do budoucna. Distanční výuka byla (a ještě je) postavena na komunikačních strategiích mezi dětmi a školou. Nyní se ukázalo nejen to, jak učitelé podávají látku, ale také jestli se dokážou semknout a vytvořit „tým vzdálené podpory“. Mám za to, že o některých třídách se začalo takto přemýšlet až nyní. Až při návalu úkolů a zadávání si někteří uvědomili, že koordinace postupů, přístupů a množství učiva je vlastně velice důležitá (a to je i pro běžný „nekrizový“ provoz ve škole). Věřím, že tato doba naučila pedagogy více spolupracovat, i když třeba vzdáleně. To vnímám jako veliký vklad pro další práci v této oblasti.


Otázka druhá: technologie a oblasti osobnosti na okraji zájmu

Mnozí si cení profesionality, se kterou se učitelé zhostili vedení výuky on-line. Je opravdu chvályhodné, že jsme se se situací dokázali s grácií vypořádat, nicméně zde se asi budu od některých svých kolegů lišit v názoru, jak s poznatky z této doby naložit. Slyším hlasy, že je potřeba zamyslet se nad smyslem školství, že se ukazuje, že „fyzická třída“ je přežitek a že se ukázalo, že to jde i bez toho.

Když se dívám na děti, které nyní přicházejí do školních lavic, vidím ale v jejich očích radost a vděk, že tady zase mohou být. Myslím si, že technické nástroje, které nám nyní tak dobře posloužily, jsou víceméně záchrannými prostředky, které nemohou v budoucnu nahradit práci pedagoga s třídním kolektivem a s osobnostním růstem dítěte (ač se mohou stát prostředky podpůrnými).

Závěr mám naprosto opačný, nyní se podle mne ještě více než kdy jindy ukazuje, jak je škola v oblasti socializace nenahraditelná. Přes obrazovku můžeme pomoci utvářet si poznatky, můžeme do určité míry komunikovat a spolupracovat, ale technologie nikdy nemohou nahradit přímý kontakt, který potřebujeme z podstaty věci. Učením totiž nechápu pouze formování intelektu, ale i charakteru, duchovní oblasti a také socializaci dítěte. Tedy tam, kde někteří vidí veliký úspěch technologií při nahrazování prezenční výuky, já vidím veliký dluh v oblasti ostatních druhů učení, které probíhají v kolektivu a ve třídě.

Myslím, že učitelé se popasovali se situací velice dobře. Většina lidí, mezi kterými se pohybuji, se nenechala zastavit a vymýšleli způsoby, jakými by se dostali do kontaktu se svými školními dětmi. Teď bude záležet na tom, jak se k postavíme k analýze poznatků z této doby a co si odneseme pro další vzdělávání. A věřím, že je tu veliký potenciál pro změny k lepšímu!