Jan Vepřek: Z krize kam?

Kdo se neučí, ten neroste. Pokud i školy ustrnou na tom, že tato krize je za námi a nic si z toho neodnesou, bude to škoda. Naskytla se příležitost přehodnotit některé dlouho zaběhnuté pořádky. Většina z nás reflektuje toto období jako čas výzev a nových možností a myslím si, že je to tak správné, protože mnohdy jsou to právě krize, které odstartují velké změny. Možná si ale každý odnášíme trochu jiný pohled na věc.

Zdroj: blog autora 27. 5. 2020


Otázka první: individuální a společný výkon

Všichni jsme si jistě všimli obrovského nasazení jednotlivých učitelů a nikterak nepochybujeme o velké snaze o vedení kvalitní on-line výuky. Myslím ale, že nám uniká veškeré ta koordinační práce, která stojí za tím vším a která by se mohla stát hybatelem změn do budoucna. Distanční výuka byla (a ještě je) postavena na komunikačních strategiích mezi dětmi a školou. Nyní se ukázalo nejen to, jak učitelé podávají látku, ale také jestli se dokážou semknout a vytvořit „tým vzdálené podpory“. Mám za to, že o některých třídách se začalo takto přemýšlet až nyní. Až při návalu úkolů a zadávání si někteří uvědomili, že koordinace postupů, přístupů a množství učiva je vlastně velice důležitá (a to je i pro běžný „nekrizový“ provoz ve škole). Věřím, že tato doba naučila pedagogy více spolupracovat, i když třeba vzdáleně. To vnímám jako veliký vklad pro další práci v této oblasti.


Otázka druhá: technologie a oblasti osobnosti na okraji zájmu

Mnozí si cení profesionality, se kterou se učitelé zhostili vedení výuky on-line. Je opravdu chvályhodné, že jsme se se situací dokázali s grácií vypořádat, nicméně zde se asi budu od některých svých kolegů lišit v názoru, jak s poznatky z této doby naložit. Slyším hlasy, že je potřeba zamyslet se nad smyslem školství, že se ukazuje, že „fyzická třída“ je přežitek a že se ukázalo, že to jde i bez toho.

Když se dívám na děti, které nyní přicházejí do školních lavic, vidím ale v jejich očích radost a vděk, že tady zase mohou být. Myslím si, že technické nástroje, které nám nyní tak dobře posloužily, jsou víceméně záchrannými prostředky, které nemohou v budoucnu nahradit práci pedagoga s třídním kolektivem a s osobnostním růstem dítěte (ač se mohou stát prostředky podpůrnými).

Závěr mám naprosto opačný, nyní se podle mne ještě více než kdy jindy ukazuje, jak je škola v oblasti socializace nenahraditelná. Přes obrazovku můžeme pomoci utvářet si poznatky, můžeme do určité míry komunikovat a spolupracovat, ale technologie nikdy nemohou nahradit přímý kontakt, který potřebujeme z podstaty věci. Učením totiž nechápu pouze formování intelektu, ale i charakteru, duchovní oblasti a také socializaci dítěte. Tedy tam, kde někteří vidí veliký úspěch technologií při nahrazování prezenční výuky, já vidím veliký dluh v oblasti ostatních druhů učení, které probíhají v kolektivu a ve třídě.

Myslím, že učitelé se popasovali se situací velice dobře. Většina lidí, mezi kterými se pohybuji, se nenechala zastavit a vymýšleli způsoby, jakými by se dostali do kontaktu se svými školními dětmi. Teď bude záležet na tom, jak se k postavíme k analýze poznatků z této doby a co si odneseme pro další vzdělávání. A věřím, že je tu veliký potenciál pro změny k lepšímu!