Petr Šilhán: Zajíčková – Financování škol je zvrácené. Vzdělávání nevyhovuje potřebám mladé generace

Tuzemský vzdělávací systém je neefektivní a financování škol prostřednictvím tzv. PHmaxů, tedy maximálního počtu odučených hodin hrazených státem, je zvrácené. V rozhovoru pro CNN Prima NEWS to řekla stínová ministryně školství Renáta Zajíčková (ODS), která stojí za návrhem reformy školství 8+2. Podle ní je třeba současné vzdělávání přizpůsobit 21. století a potřebám nejmladší generace. V rámci této změny považuje za důležité se vypořádat s akutními problémy, jako například vysokou mírou odkladovosti či přijímacími zkouškami na střední školy.

 

Zdroj: Prima News 16. 5. 2026

 

 

Jak byste obecně zhodnotila stav českého školství? Je něco, v čem se nám opravdu daří?

 

Já se v tomto ohledu ztotožňuji s výroční zprávou České školní inspekce (ČŠI) za minulý školní rok. V našich školách se daří vytvářet pozitivní klima. Navzdory tomu, co se děje ve společnosti, jsou takovým ostrovem bezpečí jak pro děti, tak pro učitele. I když rizikového chování v našich školách přibývá, to klima je stále dobré. Daří se to i díky nižším počtům žáků ve třídách, různým teambuildingům, mentoringům a dalším aktivitám, které máme díky podporám neziskových organizací.

 

Dále je to počet kvalifikovaných pedagogů, který se i přesto, co se říká, zvyšuje. V neposlední řadě si naše školy zaslouží jedničku za materiální a prostorové zázemí. Navštívila jsem napříč republikou různé typy škol – mateřské školky, speciální školy, střední školy, učiliště – to vybavení, které na nich je ve srovnání s ostatními zeměmi top.

 

Tu zmíněnou zprávu nedávno na Výboru pro vědu, vzdělání, kulturu, mládež a tělovýchovu poslancům prezentoval ústřední školní inspektor Tomáš Zatloukal. Ten jako jeden z problémů vyzdvihoval vysokou míru odkladů. Jak jsme se do této situace dostali a přinese zlepšení odkladová novela z loňského roku?

 

Odkladovost v Česku dosahuje průměrně 25 procent. Je to dáno tím, že legislativa vytvořila takové prostředí, které to umožňovalo. O tom, jestli dítě bude mít odklad, rozhodovali rodiče. Rozhodovali ale nepoučeně, na základě svých osobních priorit, ne potřeb dítěte. ČŠI dělala studii o důvodech těch odkladů a ukázalo se, že se všechno schovalo pod „školní nezralost“. Například i to, že rodič čekal na paní učitelku, kterou pro své dítě chtěl. Zkrátka nebyla jasná a pevná kritéria. Rodičům ale nic vyčítat nemůžeme. Jen využívali toho, co jim ten systém umožňoval.

 

Chyběla jasná metodika pedagogicko-psychologických poraden a pevná kritéria. Když rodič měl zájem, aby jeho dítě nenastoupilo, a u jedné poradny neuspěl, tak šel do druhé. Poradny nebyly lokálně ukotveny k daným školám, což nyní změnila novela školského zákona.

 

Negativní efekty vysokého počtu odkladů nejsou pouze ekonomické. Odklady jsou negativní primárně pro děti. Rodiče totiž jen málokdy dohlédli na konec toho vzdělávacího procesu a neuvědomili si, že pak maturovali dvacetiletí lidé, což bylo velmi demotivující a působilo to odchody ze středních škol a podobně.

 

Ano, bude chvíli trvat, než se změny projeví v terénu. Musí se proměnit myšlení a způsob práce v prvních a druhých třídách, mateřských školách i pedagogicko-psychologických poradnách. Samozřejmě i pro rodiče to bude velká změna.

Jsou ale i názory, že ta kritéria pro odklad jsou nově příliš drsná a do základních škol se dostanou i děti, kterým například chybí základní společenské návyky.

 

A je tohle důvod pro odloženou školní docházku? Vždyť i na tohle je první třída určená, aby nedocházelo jen ke vzdělávacímu procesu, ale i k tomu výchovnému. Proto první třídy mají zvolnit – redukovat učivo, aby tam byl čas na adaptaci. První dva až tři měsíce by si děti v podstatě měly jen spolu hrát, vytvářet výtvarné výstupy, chodit do přírody, sportovat a připravovat se na výuku. Nemusí hned dojít k přenosu informací. Od 15 dětí ve třídě budou mít na pomoc asistenta. Pokud ho dítě bude potřebovat, tak může mít i svého. Věřím, že pokud budou školy profesionálně připravené, tak by to měly zvládnout. Je to o změně přístupu a možná i filozofie škol k prvním a druhým třídám.

 

Neefektivní a nevyhovující vzdělávací systém

 

Vy stojíte za reformou školství 8+2. Jak byste v kostce shrnula, v čem spočívá a jaké by nám mohla přinést benefity?

 

Je to změna celého vzdělávacího systému, která zasáhne jak základní, tak střední školy. Náš vzdělávací systém tu máme přes 30 let. Smyslem reformy je jej přizpůsobit nové době. Současný systém je rigidní, drahý, neefektivní a především nevyhovuje potřebám mladé generace.

 

Povinnou devítiletou školní docházku tady máme od poloviny 90. let. Dnes ale žijeme úplně jinak, než tehdy. Přesto jsme si ale nepoložili otázku, jestli devítiletá školní docházka vyhovuje dnešním potřebám. Data a zkušenosti ukazují, že devítiletá školní docházka a navazující středoškolské studium jsou již přežité a nevyhovující. Důkazem toho jsou nefunkční a nic neříkající přijímací zkoušky, vysoké dropouty ze středního školství a migrace mezi jednotlivými školami. Z neúspěšných maturantů se stávají pouze absolventi základních škol, bez další kvalifikace. Systému chybí flexibilita a modulárnost.

 

Přirovnávám to k domu, který zdědíte po babičce a jeho stav odpovídá tomu, jak ta babička žila před 50 lety. Dnešní rodina má ale úplně jiné potřeby než ta babička a musí si ten dům upravit. A tohle my musíme udělat i se školstvím. Musíme propojit jednotlivé stupně – mateřinku se základkou, základku se střední. Musíme vytvořit daleko více uzlových bodů, pomocí kterých budeme moci sledovat vzdělávací dráhu a vývoj dítěte. Žák v deváté třídě opustí základní školu s vysvědčením, které nemá žádnou váhu a dítě vůbec netuší, jak se mu v průběhu těch devíti let dařilo. Má srovnání pouze se svou třídou, což je jen bublina.

 

Je třeba systém udělat daleko pružnější, efektivnější, flexibilnější a modernější. Všechno musíme dělat s ohledem na toho mladého člověka, který se vyvíjí jinak, než jsme se vyvíjeli my. Má jiné potřeby a musíme mu dát daleko více příležitostí si svou vzdělávací dráhu podle nich modelovat. Teď už samozřejmě hovořím hlavně o středních školách.

 

______________________________________

 

Reforma 8+2

 

Reforma 8+2 představuje návrh na komplexní změnu vzdělávacího systému, který se dotýká základních a středních škol. Povinná školní docházka by podle reformy měla být 10 let – 8 let na základní škole a 2 roky na nižší střední škole. Cílem je vytvořit modulární architekturu vzdělávání, udělat systém jednodušší a flexibilnější.

 

______________________________________

 

Jak pohlížíte na jednotné přijímací zkoušky (JPZ) na střední školy? Měly by se něčím nahradit?

 

Musíme monitorovat vývoj toho dítěte a nemůžeme spoléhat na jednu zkoušku v deváté třídě, která pro toho žáka může být fatální a může rozhodnout o jeho další vzdělávací dráze. Ten žák nemusí být v kondici, může být po nemoci a může opravdu selhat. Reforma 8+2 proto navrhuje více uzlových bodů – po třetí třídě, po šesté třídě a pak po osmé třídě, protože navrhuji zkrátit základní školu o jeden rok.

 

Každý uzlový bod by ale byl zaměřen na něco jiného. V případě šesté třídy jsem navrhla, aby šlo o ověření talentu a predispozic dítěte, aby byly nalezeny jeho silné stránky. Byl by to komplexnější test, který by absolvovalo každé dítě. S výsledky by se pak mělo pracovat v následujících dvou letech a směřovat to dítě k výběru povolání. My dnes chceme, aby se žáci v deváté třídě rozhodli, kam mají jít. Oni to ale vůbec netuší. Základní školy jim bohužel nedají dostatek informací a nevytvoří v nich nějakou představu o tom, jak vypadá pracovní trh a co by mohli v životě dělat.

 

Tím se dostáváme ke kariérním poradcům. Oni na školách vlastně vůbec nefungují, neboť to jsou lidé, kteří tu pozici vzali, protože na ně trošku zbyla. Málokdy to jsou opravdoví profesionálové a neznají pracovní trh. Kariérové poradenství je velmi zanedbané a není oporou ani pro školy, ani pro rodiče.

Samotná výstupní zkouška ze ZŠ by neměla být pouze z češtiny a matematiky. Měl by to být výstup ze všech oblastí – humanitní, přírodovědné, jazykové. Zkrátka by měla ověřit, jak si žák komplexně stojí. Výsledek tohoto testu, ale i výstupů z nižších ročníků by pak studentovi měl dát nějakou informaci, jakým směrem se ubírat.

 

Předpokládám, že by tohle testování probíhalo centrálně.

 

Samozřejmě, protože i stát potřebuje ta data. V tuto chvíli sype obrovské peníze do základního školství, ale vůbec netuší, jak si žáci vedou a s jakými znalostmi absolventi základní školy opouštějí. Přijímací zkoušky nedělají všichni absolventi ZŠ, například ti, kteří jdou na učební obory bez maturity. Ten test musí poskytnout zpětnou vazbu dítěti, škole, rodině, zřizovateli a státu.

 

Nestálo by za to se vrátit od rámcových vzdělávacích programů (RVP) k osnovám, když ten systém má být jednotný?

 

Hodně se o tom hovoří a někteří lidé cítí po osnovách nostalgii. Neumím si ale představit, že bychom se vrátili k rigidním osnovám. Nebylo by to samospásné. RVP dnes pro školy vytváří opravdu hodně liberální a otevřené prostředí pro tvorbu kurikula a je pravda, že někdy nemusí být ve vzájemném souladu. Mluvím o situacích, kdy se dítě stěhuje z jedné školy do jiné a může se setkat s úplně jiným přístupem a může mít najednou místo tradičních předmětů projektovou výuku, kterou nezná. Tyto bariéry tam mohou být, ale škola musí mít nástroje, jak dítěti v takových případech pomoci.

 

Určitě podporuji myšlenku, aby v RVP bylo učivo dané jasněji a bylo zřejmé, co je výstupem. Dala bych do RVP více uzlových bodů, aby školy přesně věděly, jaké učivo má mít dítě v dané třídě probrané a jaké dovednosti a znalosti by mělo mít. Myslím si, že jsme šli až příliš liberálně a ze zahraničních zkušeností vyplývá, že země, které přistoupily k podobně liberálnímu kurikulu, od něj zase postupně začaly ustupovat a daleko více jej svazovaly k danému období, protože se ukázalo, že to nepřináší tu kvalitu a ten efekt, který se očekával.

 

 

PHmaxy vedou k bankrotu ministerstva školství

 

Vy jste poměrně velká kritička financování škol skrze PHmaxy, přičemž argumentujete tím, že pokud učitelé nezmění to, jak pracují, tak peníze nepomohou.

 

Přesně tak. I výroční zpráva ČŠI potvrdila, že kvalita není přímo úměrná množství peněz. Přestože se počet studentů nezvyšuje, rozpočet ministerstva školství (MŠMT) roste o miliardy ročně. Změna financování, kterou schválila tehdejší vláda ANO v čele s ministrem Robertem Plagou, byla ODS kritizována od samého počátku. Když se o tom hlasovalo, ODS jako jediná pro to nezvedla ruku. Kritizovala, že to způsobí bankrot ministerstva školství. Dnes se ukazuje, že jsme měli pravdu. MŠMT je pod takovým tlakem finančních nároků jednotlivých škol, že není schopno to ufinancovat. Proto musí krátit jinde, viz plavání.

 

______________________________________

 

PHmax

 

Metodika PHmax představuje způsob financování regionálního školství a určuje maximální počet hodin výuky, které jsou financovány ze státního rozpočtu. V praxi to znamená, že školy dostávají peníze na základě počtu odučených hodin, nikoli podle počtu žáků, jak tomu bylo dříve. Reforma měla vést k častějšímu dělení tříd a snížení počtu žáků ve třídách. V platnost PHmaxy vstoupily v roce 2020.

 

______________________________________

 

 

Z mého pohledu je to neudržitelné a vidí to čím dál víc lidí. Samozřejmě se to spoustě ředitelů líbí. Veřejně to nikdy neřeknou, ale mezi čtyřma očima vám řeknou: „Nikdy jsme neměli tolik peněz, jako máme teď. Z našeho pohledu je to zbytečné, protože když mám 18 dětí ve třídě, tak ji nepotřebujeme dělit, ale dělíme ji, protože za to dostaneme peníze.“ To je zvrácené a způsobuje to, že ministerstvo školství potřebuje více peněz, ale nepřináší to kvalitu. Nikdo se neptá ani nemonitoruje, jestli dělené třídy zlepšují vzdělávání a jestli jsou pro žáky užitečné.

 

Pokud nedojde ke změně přístupu a metod učitelů, tak výsledek bude stejný bez ohledu na to, kolik dětí je ve třídě. Ze zprávy ČŠI vyplývá, že kvalita neroste nebo jen velmi málo. Vzhledem k tomu, jak drahé PHmaxy jsou, tak jsou strašně neefektivní a nepřinášejí adekvátní přidanou hodnotu. Jedno z opatření, které reforma 8+2, se kterou se ODS a stínová vláda ztotožnila, přináší, je návrat k financování na žáky.

 

Co by mohlo učitele přimět k tomu, aby učili „moderně“? Mohl by to být třeba nějaký systém povinného celoživotního vzdělávání?

 

Určitě nepůjde o jedno opatření, ale souhrn vícera. Sama jsem ředitelka školy, kde máme 60 učitelů. Já je všechny nedonutím k tomu, aby učili moderněji. Musí to především chtít oni sami. Musí chtít přinášet do výuky inovativní prvky tak, aby to děti bavilo a něco jim to přinášelo. Samozřejmě je můžete nějak podporovat, motivovat a umožňovat jim více se vzdělávat. Ale zase znám učitele, kteří vám přinesou 100 certifikátů z různých školení, ale když je pak vidíte v praxi, zjistíte, že to na ně nemělo vůbec žádný vliv. Neví si s tím rady a neumí výuku modifikovat. Jde hlavně o osobnost učitele.

 

Já bych třeba byla daleko přísnější při výběru studentů pedagogické fakulty. Je špatně, že jsme opustili nějaké kritériální hodnocení uchazečů o studium, kdy nemusí prokazovat, že mají vztah k dětem a mladým lidem. Měl by být kladen daleko větší důraz na osobnost člověka, než na to, jestli umí spočítat funkce nebo napsat úvahu v angličtině. Školy stojí a padají na učitelích.

 

Ředitelé mohou udělat hodně, ale jejich možnosti jsou omezené. I u nich ale jsou rezervy. Od ČŠI vyplynulo, že ředitelé často nevědí, co se jim na školách děje a nemají přehled o tom, jak učitelé učí. Oni samozřejmě nikdy nechtějí jít do sporu s jiným člověkem a něco mu vytýkat nebo mu dávat doporučení. Tohle je složité, je to psychologická záležitost. Někdy je pro ně zkrátka pohodlnější sedět v kanceláři a očekávat, že ta škola nějak poběží.

 

Nakonec je to dané i myšlením učitelů. Jsou to konzervativní lidé a většina z nich nemá potřebu učit jinak. Jedou si ve svých kolejích a mají svoje stereotypní vidění žáků, například že holčičky lépe čtou a chlapečkům jde lépe matematika. Zkrátka potřebujeme mladé, nové, zapálené a vzdělané osobnosti. Tohle naše školství může výrazně posunout.