Jan Froněk: Učení venku odbourává stres u dětí

Výukový program Les ve škole vzdělávacího centra TEREZA motivuje učitele, aby se svými žáky chodili ve výuce ven a umožnili jim učit se o lese v lese. Je zároveň mezinárodním programem, do kterého je zapojeno už 26 zemí z celého světa. Zeptali jsme se Jana Froňka, vedoucího programu, proč je učení venku pro učitele a žáky tak důležité.

Zdroj: Řízení školy 10. 4. 2018

Jak dlouho Les ve škole funguje u nás a kolik českých škol s programem pracuje?

V českých školách a hájích funguje tento program od roku 1998, přičemž v roce 2007 jsme se přidali k mezinárodní síti Learning About Forests (www.leaf.gobal). Účastníme se celosvětových kampaní (třeba při podzimním Sázení stromu pro mír) a sdílíme nápady se zeměmi ze 4 kontinentů. V ČR je dlouhodobě zapojeno něco přes 320 škol, to dělá asi 800 učitelů a přibližně 15 000 žáků, což už je pěkná tlupa.

Spolupracujete jenom se základními školami nebo i mateřskými a středními?

Především se základními školami, ačkoli v posledním roce se k nám přidalo i hodně mateřinek, protože je nalákala hravá prvňáčkovská metodika s lesní ponožkou a pozitivní ohlasy od nich máme i na skřítkovskou metodiku pro druháčky. Kreativně si s dětmi poradí a vyberou si pracovní listy, u kterých nezáleží na čtení a psaní.

Proč tady program vlastně vznikl? Proč si myslíte, že je venkovní výuka přínosem? Generace dnešních dospěláků se také neučila venku a zvládli jsme to.

Zvládli, ale taky jsme mnohem více času po škole trávili venku, pohybem. A popravdě, mám pocit, že mě škola dobře naučila potlačit potřeby těla (pohyb, protažení, pití a čůrání), připravila mě perfektně na práci u stolu. Odtud ale plyne spousta „civilizačních“ nemocí a proto mi jako nejdůležitější přínos venkovní výuky připadá to, že je to zdravé. Kdybychom chtěli těch důvodů vyjmenovat víc, našli bychom výzkumy potvrzující, že venkovní učení posiluje u žáků vztah k místu svého bydliště, že se zvyšuje jejich schopnost učit se (všechny předměty, nejen přírodovědné), odbourávat stres a budovat zdravější vztahy v kolektivu. Více zajímavých i překvapivých důkazů se dočtete v publikaci Petra Daniše Děti venku v přírodě: ohrožený druh?, která je volně ke stažení na https://jdeteven.cz/cz/publikace-ke-stazeni.

Vy se v programu primárně věnujete výuce o lese v lese, tzn. že prosazujete, aby učitelé přírodovědná témata probírali s dětmi také v přírodě, nejen ve třídě. Ale dají se učit venku i jiné předměty? Dělá se to?

Loni jsme začali propojovat učitele, kteří učí venku jakýkoli předmět (včetně matematiky, jazyků, apod). Aby se mohli vzájemně inspirovat, založili jsme k tomu účelu web www.ucimesevenku.cz, výměna nápadů probíhá i přes facebook. Snažíme se zatím posbírat metodickou inspiraci a postupně budeme rádi, když se podaří přesvědčit i další učitele, aby si nějakou venkovní lekci zkusili. Pro ty, kdo vědí, že by je tento směr zajímal více, jsou na onom webu vyjmenované možnosti dalšího akreditovaného vzdělávání. Ambiciózním cílem, který si do dalších let klademe, je, aby venkovní výuka byla v ČR chápána jako „normální “.

„Proč jít do lesa? Je to tiché a krásné místo, které vám pročistí plíce. Žijí tu krásné rostliny a živočichové, které nenajdete před vaším domem.“ Žáci z Ústí nad Labem

Vnímají učitelé nějaké překážky v učení venku? Nebo naopak chodí s dětmi ven často a rádi?

Učitelů se na to ptáme a jejich nejčastější odpovědí je, nijak překvapivě, čas – cesta ze školy do lokality podnětné pro učení a zase zpět do školy jim prostě něco zabere. Venkovní lekce také málokdy naplní jen 45 minut, takže je potřeba být domluven s kolegy na výměně hodin, případně na to myslet již před tvorbou rozvrhu a vytvořit si aspoň jednou v týdnu dvouhodinový blok s jednou třídou. Snazší je to, samozřejmě, na prvním stupni, ale i na druhém stupni máme příklady učitelů, kteří v terénní výuce vidí hodnotu a dokáží ji realizovat. Co nám většina učitelů neřekne, ale může hrát roli, je to, že být venku viděn se třídou je přece jen trochu odhalení - není tam taková míra kontroly nad třídou a nad svým společenským postavením, lidé mě slyší mluvit na žáky a možná si říkají, že si místo učení venku hrajeme. A slýcháme také obavy spojené s rizikem úrazu dětí, zašpiněním se, potřebou dohánět později zanedbanou látku. Přes to všechno jsou mezi námi učitelé, kteří učí ročně 100 a více hodin venku, jako třeba V Plzni škola venku děti baví.

Když se učitel rozhodne, že by chtěl učit své žáky venku, co pro to má udělat? Je potřeba, aby si na výuku venku zajistil nějakého specialistu?

Věřím, že nejlepším specialistou je učitel sám – tedy jeho otevřená mysl, kreativní přístup k výuce a dětem, a možná nejdůležitější je důvěra, že venkovní výuka má smysl. Inspiraci už si pak najde snadno. Na www.ucimesevenku.cz jsou zmíněné semináře a lekce ke stažení, také výklad právního rámce, který učiteli dodá jistotu, že učit venku se smí.

Jako s každou novou věcí může být užitečné nepřepálit start a začít postupnými krůčky, s kratším časem venku na jednu aktivitu, později se lze dopracovat k celodenním venkovním projektům. Protože podle zkušeností otřelých venkovních pedagogů se ukazuje, že i žáci si v podnětném prostředí potřebují zvyknout, aby byli schopni se začít soustředit na učení.

„Ve volné přírodě jsou děti mnohem bezprostřednější a mohou více projevit své osobnostní rysy. Navíc spojujeme výuku s praxí a např. živá ještěrka v lese je stokrát zajímavější než na obrázku.“ Jana Vejmelková, ZŠ Fantova Kaplice

Může se zapojením školy do programu nějak pomoci rodič?

Rozhodně může. Dejte učiteli odkaz na web www.lesveskole.cz a nabídněte mu, že k nim do školy přijede lektor zdarma ukázat metodiky a vysvětlit, jak to v Lese ve škole chodí. Sami si web také probrouzdejte. A ujistěte učitele, že nebudete mrmlat, když se vaše dítě při výuce zamaže.

Co říkají na výuku venku děti? Líbí se jim to? Chodí ven i v zimě, nebo když prší?

O reakcích dětí není v tomto ohledu potřeba moc diskutovat. Jeden prvňáček to shrnul slovy „V lese honím listy, sbírám houby, pozoruji srnky, zajíce, veverky a je mi tam moc bezvadně." Navíc je venkovní prostředí pro žáky místem, kde využívají všechny své smysly, vznikají jim spontánně nové otázky a samozřejmě je to také zábava se spolužáky.

A zima a déšť? To záleží na vybavení dětí a nastavení učitele, jestli i dočasné nepohodlí chápe jako podnět k učení nebo se třeba obává reakcí rodičů. Je to individuální, ale inspirujeme se i v zemích, kde je z našeho pohledu velmi nevlídno a vidíme, že to jde.

Petr Daniš: Každý si může klást vědecké otázky o přírodě

Petr Daniš se zabývá dětmi a přírodou, vzděláváním a ochranou životního prostředí. Zajímá ho, proč si děti hrají, jak se učí a proč potřebují kontakt s přírodou a se světem pro své zdraví a učení. Napsal knihu Děti venku v přírodě: ohrožený druh? (2016). Působí jako ředitel vzdělávacího centra TEREZA a předseda Sítě středisek ekologické výchovy Pavučina. Je členem různých výborů a pracovních skupin pro environmentální výchovu a vzdělávání pro udržitelný rozvoj u nás i v zahraničí.

Zdroj: Silvie Pýchová, Řízení školy 16. 6. 208

Jaké změny ve vzdělávání chcete skrze aktivity TEREZY dosáhnout?

Chceme, aby vzdělávání pomáhalo dětem stát se dobrými správci našeho světa, aby pomáhalo vytvářet společnost žijící ve větší harmonii s přírodou. Myslíme si, že k tomu musíme děti vybavit určitými kompetencemi, kterých je velké množství. Jde o znalosti, ale hlavně o dovednosti, aby zvládly být schopnými správci, vytvářely uvědomělou společnost a mohly být blíže přírodě, než jsme třeba dnes my.

To nejsou vůbec jednoduché věci, a proto si myslíme, že musíme vybavit i učitele kompetencemi, jak děti takovýmto způsobem vzdělávat. Nejde nám ani tak o jednotlivé znalosti, ale o to, pomáhat dětem vytvářet si postoje a hodnoty a ovlivňovat nějakým způsobem jejich jednání. Ne tak, že bychom jim říkali, co je a není správně, ale tak, že je vybavíme dovednostmi, jak rozumět složitému světu kolem sebe, jak se v něm zorientovat a rozhodovat. Cokoliv člověk dnes udělá, má dopad na přírodu, na zvířata a také na lidi kolem, v naší zemi i na druhém konci planety. Člověk musí porovnávat, jestli to, co udělá, má nějaké nezamýšlené dopady, a neměl by tedy udělat něco jiného. I při běžných činnostech člověk vědomě nebo nevědomě ovlivňuje spoustu věcí a je dobré se naučit tuto skutečnost si zvědomit a vědomě rozhodovat o tom, jaké jsou dopady toho, co děláme a jak žijeme. Jsou za tím různé dovednosti, které se děti musejí naučit, aby světu rozuměly a aby v něm mohly být aktivní.

Jak konkrétně pracujete se školami a učiteli?

Máme dlouhodobé programy a školy se do nich mohou přihlásit. To je jádro naší činnosti. Programy jsme částečně vybrali a přenesli do České republiky ze zahraničí. Například Ekološkola, GLOBE nebo Les ve škole jsou původně ze zahraničí, ale my jsme je zároveň hodně adaptovali pro české prostředí. Z obecného mezinárodního rámce jsme dotvořili spoustu velice konkrétních a precizních metodik, které učitelům nabízíme. Učitelé nebo školy se do programu přihlásí a my se je pak snažíme dlouhodobě podporovat, poskytovat jim učební materiály, nabízíme jim školení, ale i konzultace či mentoringovou podporu, aby díky tomu dostávali postupy přímo do výuky.

Moc nevěříme na krátkodobé programy pro děti, kdy učitel přijde na program se třídou jen jako na představení. Děti si z něj odnesou určitý zážitek, ale je příliš krátký na to, aby se mohlo něco podstatného stát. Snažíme se proto spíše dlouhodobě investovat do učitelů, aby oni sami dokázali ve své výuce posouvat děti k určité harmonii s přírodou a porozumění přírodě a pečování o ni, ale i o lidi kolem nich. I když se zaměřujeme primárně na dlouhodobé programy, zároveň si uvědomujeme, že někteří učitelé nejsou připraveni pracovat v tomto rozsahu. Zavedli jsme proto nový projekt Učíme se venku, kde se snažíme učitelům dávat jednoduché, krátkodobé lekce a aktivity, které si může každý vyzkoušet a zařadit je v různých předmětech do výuky, a alespoň trochu se tak posunout k tomu, že se učí venku a zajímavým, interaktivním způsobem.

Jaké nároky to klade na učitele?

Na některé učitele to klade velké nároky, zároveň ale mnoha z nich naší činností pomáháme. Hodně musejí investovat zejména učitelé, kteří nám pomáhají naše metodiky vyvíjet. Není to tak, že bychom všechno vymysleli sami, spíše máme nějaké know-how, učitelé mají zase své know-how, vědí, jak pracovat s dětmi, a spolupracujeme na tom, že vznikají nové věci. Naše aktivity zkoušíme společně s učiteli a evaluujeme je. Skupina učitelů, která nám pomáhá s vývojem, je hodně daleko v přemýšlení o výuce a v metodických dovednostech.

Další velké skupině učitelů se ovšem snažíme jejich výuku ulehčit. Na ně to klade nároky chtít něco dělat zajímavě, být otevřený interaktivnímu učení nebo novému přístupu, který děti učí nejen znalostem, ale i dovednostem a nechává je, aby na nějaké věci přicházely samy. Těmto učitelům poskytujeme spoustu pomoci, nabízíme jim připravené metodiky, hodiny, semináře, konzultace apod. Když jsou v zavádění aktivit úspěšní, umožňujeme jim například zviditelnit jejich školu. Nefunguje to tak, že jen chceme něco po učitelích, ale rozhodně jim také mnoho nabízíme.

Aktuálně s námi spolupracuje více než 800 škol a zhruba 4 000 učitelů. Jde o učitele prvního stupně, na druhém a třetím stupni převážně o učitele přírodních věd. Zároveň naše oblast zájmu nepokrývá jen přírodovědnou gramotnost, ale i humanitní vědy a přístup k člověku. Můžou se tedy zapojit například i učitelé občanské výchovy, protože se věnujeme angažovanosti, občanství, tomu, jak měnit své okolí. Kdyby učitelé neměli pocit, že jim spolupráce s námi něco důležitého přináší, nevstupovali by do našich programů.

Co se díky tomu učí žáci?

Chceme, aby měli rádi přírodu, aby rozuměli přírodě nebo životnímu prostředí, aby pro ně něco dělali. Zabýváme se všemi úrovněmi od mít rád (vztah) přes rozumět (dovednosti) až po konativní dělat, angažovat se, měnit, být aktivní. Myslíme si, že podporovat takové postoje a činnosti u dětí je možné a že se to díky programům, které přinášíme, na mnoha místech skutečně děje. A nejen díky nám, ale především díky učitelům, kteří aktivity ve výuce s dětmi skvěle dělají. Často se jedná o projektovou výuku, protože tak mají žáci šanci něco zmapovat, analyzovat, identifikovat nějaký problém, pak ho zkusí řešit a přijdou s nějakým řešením, které může mít dopad pro ně ve škole, ale také třeba nějaký širší společenský dopad. Čistí například řeku, odhalí zdroje znečištění nebo pomáhají lidem v okolí. Je toho celá řada, co mohou udělat, a je na nich, pro co se rozhodnou.

Co pro vás znamená myšlenka úspěchu pro každého žáka? Jak se to ve vaší práci projevuje?

To, co děláme, se týká každého. Každý může objevit kouzlo pobytu venku v přírodě, každý může dělat vědu o přírodě a každý může také proměnit své okolí a místo, kde se pohybuje, k lepšímu. Někdy, když vyprávíme o tom, co děláme, bývají naše aktivity dávány dohromady s projekty na podporu elit, tedy nejlepších dětí, aby mohly vědecky zkoumat. Nám naopak přijde důležité, že co nabízíme, může dělat opravdu každý, že máme prostor pro každé dítě a nejde o to, nějak špičkově podpořit nejlepšího přírodovědce ve třídě, aby byl ještě víc nejlepší. Chceme každé dítě naučit vědeckému uvažování, ukázat, jakým způsobem se věda dělá, vysvětlit, jakým způsobem rozumět světu kolem nás a světu přírody. Každý si může klást vědecké otázky, navrhovat experiment, zkusit ho ověřit, udělat závěr a klást si další otázky.

Přijde nám, že náš způsob výuky funguje a že je moc důležité, aby všechny děti měly přístup k takovému zážitku a přemýšlení a mohly rozvíjet své dovednosti. Hodně často se nám stává, že učitelé jsou překvapení, jak pomocí metodik a aktivit, které jim nabízíme, začnou vynikat úplně jiné děti, než vynikaly doposud v jejich dosavadní výuce. A nezaznívají jen klišé, že prakticky zaměřené děti najednou mohou konečně dělat rukama – ohlasů je celá škála. Učitelé reflektují, že se děti, které doposud jen obtížně zažívaly úspěch, najednou díky změně stylu učení a díky zařazení jiných dovedností začnou více zajímat. Začnou tak vynikat i děti, do kterých by to nikdy neřekli, které byly doposud problémové, co se týče chování nebo prospěchu.

Proč se hlásíte k vizi úspěchu pro každého žáka?

Pro nás je obrovskou hodnotou spolupráce. Jsme přesvědčeni, že společně zvládneme více než sami. Vize úspěchu pro každého žáka je tak veliká, že k jejímu dosažení nestačí žádná jednotlivá organizace. A líbí se nám, že se na ní můžeme podílet, že něco takového sdílíme, že můžeme spolupracovat a vyměňovat si zkušenosti a posilovat se.

Jaké důležité změny jsou potřeba v systému vzdělávání, aby se tato vize naplňovala?

V první řadě se o ní musí hodně hovořit. Přijde mi, že je dobrá a postupně se šíří, ale že o ní musíme stále mluvit a mluvit, aby se stala ještě veřejnější a sdílenější. Pak si myslím, že musíme hodně podporovat učitele, aby vize úspěchu pro každého mohli dosahovat, aby o ní mohli přemýšlet a zaměřovat se na realizaci právě této vize, a ne na spoustu jiných věcí, které je od ní odvádějí. Aby se nezaměřovali na úspěch dětí v testech, na správné vyplnění papírů, abychom jim dokázali odbourávat bariéry, které jim znesnadňují přímou cestu za vizí, aby se opravdu každý žák mohl učit něco pro něj podstatného, co využije ve svém životě. Změnit zaměření výuky tímto směrem není jednoduché, a učitelé proto potřebují prostor, odbourání bariér, které je omezují, podporu, sdílení a kolegiální pomoc.

Rozhovor vedla Silvie Pýchová, výkonná ředitelka SKAV, pro časopis Řízení školy, červen 2018

Novinky Pedagogické knihovny J. A. Komenského za květen 2018

Teď o prázdninách bude více času na čtení – přinášíme trochu inspirace z Pedagogické knihovny J. A. Komenského.

Novinky za květen 2018


Knižní novinky:
pedagogika
psychologie
ostatní


Ukázky

Didaktika předškolního vzdělávání / Eva Šmelová, Michaela Prášilová a kol. – Vydání první
Praha: Portál, 2018 – 229 stran
ISBN 978-80-262-1302-4 Sign.: II 115726V1
Vývoj alternativní didaktiky v českých zemích. Charakteristika předškolního věku: dítě, role a kompetence učitele mateřské školy, kurikulum, rodina, předškolní vzdělávání, pedagogická komunikace a pedagogická diagnostika.

Činnosti ke svátkům a tradicím v předškolním vzdělávání. Od jara do léta / Zuzana Kupcová, Hana Nádvorníková, Veronika Růžičková, Eva Svobodová, Alena Vondrušková – 1. vydání
Praha: Raabe – Společně pro kvalitní vzdělávání, [2017] – 157 stran
ISBN 978-80-7496-347-6 Sign.: II 115714/2V1
Inspirace pro pedagogickou práci s dětmi v předškolních zařízeních s možností využití lidových tradic, významných dní či státních svátků.

Činnosti ke svátkům a tradicím v předškolním vzdělávání. Od podzimu do zimy / Zuzana Kupcová, Hana Nádvorníková, Veronika Růžičková, Eva Svobodová, Alena Vondrušková – 1. vydání
Praha: Raabe – Společně pro kvalitní vzdělávání, [2017] – 161 stran
ISBN 978-80-7496-346-9 Sign.: II 115714/1V1
Inspirace pro pedagogickou práci s dětmi v předškolních zařízeních s možností využití lidových tradic, významných dní či státních svátků od podzimu do zimy.

Dimenze myšlení: teorie rozmanitých inteligencí / Howard Gardner ; z anglického originálu Frames of mind přeložila Eva Votavová – Vydání druhé
Praha: Portál, 2018 – 479 stran
ISBN 978-80-262-1303-1 Sign.: II 115727V1
Vývoj pojetí inteligence. Na základě výzkumů z oblasti psychologie, etnologie a dalších oborů dokázána existence nejméně sedmi relativně nezávislých druhů inteligence.


Sukova studijní knihovna (literatura pro děti a mládež):
první čtení
první stupeň ZŠ
druhý stupeň ZŠ
naučná literatura
přečtěte si s dětmi


Články:
z českých časopisů
ze zahraničních časopisů


Ukázky

Mozek teenagerů: neřízená střela / Jaroslav Petr – Obsahuje bibliografické odkazy: 3 In: Psychologie dnes – ISSN 1212-9607 – Roč. 24, č. 2 (únor) (2018), s. 30–33.
Nevyrovnané, impulzivní a často riskantní chování teenagerů bylo dříve připisováno rozkolísané hladině hormonů při dospívání. Současné poznatky však dokazují, že za chování teenagerů může nedokončený vývoj jejich mozku. Autor cituje odborníky z oblasti psychologie (Leah Sommervilleová, B. J. Caseyová), kteří dokazují, že během puberty prodělává mozek komplikovanou přestavbu a ještě nestačil dokončit svůj vývoj. Podle Daniela Romera je za nárůstem rizikového chování nedostatek zkušeností spolu s vrozeným nutkáním prozkoumávat svět kolem sebe. Reálnou hrozbu pro teenagery představuje i široká nabídka návykových látek; mozek teenagera má přitom k závislosti na návykových látkách zvýšenou dispozici. Teenageři se stávají v podmínkách moderní civilizace zranitelnějšími.

Dva tisíce dětí ročně nedokončí základku / Michaela Kabátová. In: Lidové noviny – ISSN 0862-5921 – Roč. 31, č. 43 (20.II.) (2018), s. 1,3.
Příspěvek je věnován trendu posledních let, kterým je nulové dosažené vzdělání některých žáků základní školy, komentuje příčiny a důsledky narůstajícího podílu žáků, kteří nedosáhli ani základního vzdělání, uvádí statistiky uchazečů o zaměstnání s neúplným základním vzděláním, kdy mají dokončený pouze 1. stupeň základní školy, a uchazečů bez vzdělání s nedokončeným 1. stupněm základní školy v regionálním členění a za ČR celkem v letech 2015–2017, a poukazuje na skutečnost, že tento handicap omezuje mladé lidi pracovně a ohrožuje je i existenčně.

Odklady povinné školní docházky v perspektivě učitelek mateřských škol / Jana Majerčíková –Obsahuje bibliografické odkazy In: Orbis scholae – ISSN 1802-4637 – Roč. 11, č. 1 (2017), s. 9–30.
Autorka v textu analyzuje názory učitelek mateřských škol k situaci ohledně odkladů povinné školní docházky. Výzkumného šetření se účastnilo 25 učitelek MŠ s pedagogickou praxí od 2 do 15 let. Výsledky ukázaly, že klíčovým článkem odkladů jsou rodiče, kteří zdánlivě zohledňují zájmy a potřeby dětí a soustřeďují se rovněž na zájmy vlastní. Jako nedostatečnou vnímají učitelky akceptaci svých odborných připomínek ohledně odkladů rodiči a pociťují zklamání z očekávané expertnosti poraden a z nefunkční spolupráce s některými základními školami.

Autenticita zabírá

Kantory, kteří mají autentický styl učení, přijímají studenti pozitivněji, ukazuje nový výzkum Národní asociace pro komunikaci. Server Science Daily představuje studii, která dotazováním 300 vysokoškolských studentů zjišťovala jejich vnímání autentického a neautentického chování učitelů.

Zdroj: Scio 2. 6. 2017

Autentičtí učitelé sdílejí se studenty detaily ze svých životů, vypráví osobní příběhy, vtipkují a uznávají vlastní chyby. Studenty vidí jako individuality a snaží se vyjít vstříc jejich akademickým i osobním potřebám, např. tím, že jim v době nemoci píší, jak jim je.

Podle autorů studie je zřejmé, že právě snaha pedagogů vidět sebe i studenty jako individuality má dlouhodobý dopad. Neznamená to však, že by se měli učitelé neomezeně otevřít, překročením klasických rolí ve třídě však mohou ovlivnit, jak je studenti vnímají.

Studenti uváděli vyšší úroveň učení a hlubší porozumění v rámci autentické výuky. Pozitivní dopad je výrazný i u znevýhodněných studentů. Výzkum podle hlavního autora ukazuje, že studenti dávají pozor na vzkazy, které o sobě pedagogové vysílají, a vnímání těchto zpráv má dopad na to, jakým způsobem se napojí na obsah kurzu. Výsledky naznačují, že by učitelé měli přemýšlet nad tím, jak se prezentují.

Autenticita se zdá být významnou součástí smysluplné komunikace. Aby byli učitelé autentičtější, mají čas před a po hodině využít ke konverzaci se studenty a hledat příležitosti ke sdílení zkušeností a vzdělávání vnímat jako příležitost k dialogu mezi sebou a studenty. Důležité ale je, aby se učitelé v rámci těchto rad chovali tak, jak jim jejich osobnost přirozeně dovoluje.

Původní zdroj.

Peter Gray: Co kdybychom základní medicínský princip uplatnili ve školství?

Primum non nocere – především neškodit. Na počátku lékařské kariéry skládají medici přísahu, která částečně vychází ze starověké Hippokratovy přísahy, v níž vyjadřují, že pochopili základní princip medicínské praxe, což je, že nebudou škodit. Spousta lékařských výkonů s sebou samozřejmě nese nějaké poškození, ale smyslem tohoto principu je, že případná škoda musí být vyvážená očekávanými přínosy a že musí být předem jasné, že tyto přínosy pro pacientovo zdraví převáží škody při zákroku napáchané.

Jak by to dopadlo, kdyby školský systém musel u každého dítěte prokazovat, že pro něj z povinné školní docházky vyplyne více přínosů než škod? Například si vezměme Zuzanku, 5 let. Státní školský systém říká, že musí nastoupit do školy (v ČR do školky, pozn. SU), a ani holčičky ani jejích rodičů se nikdo neptá, jestli chce, nebo ne (s výjimkou případů, kdy se rodiče rozhodnou pro domácí vzdělávání nebo jinou alternativu povinné školní docházky).

Co by se stalo, kdyby stát musel dřív, než Zuzanka nastoupí, dokázat, že instituce, do které musí povinně nastoupit, jí víc dá, než vezme?

Kdyby stát měl povinnost zavázat se, že neuškodí, školství, jak ho dnes známe, by se okamžitě rozpadlo. Bylo by nutné okamžitě provést reformu, k níž mělo dojít už dávno. I kdyby stačilo, aby stát dokázal, že školský systém dokáže průměrné dítě nebo většinu dětí víc povznést než poškodit, systém by se zhroutil.

Povinná školní docházka je obrovským narušením životů dětí a jejich rodin a to, jak je poškozuje, je dobře známé.

Od zastánců vynuceného vzdělávání jsem slýchal argument, že škola je jako hořký lék. Chodit do školy může být nepříjemné, ale z hlediska dlouhodobého profitu je to pro děti užitečné. Tihle lidé už ale trochu zapomněli, že polknout hořký lék trvá pár sekund, zatímco povinná školní docházka trvá 11 (a někde dokonce 13) let (v ČR je nyní PŠD 9 let, plus jeden rok povinného předškolního vzdělávání – pozn. SU). Nemluvě o tom, že v případě léku se lidé mohou sami rozhodnout, jestli si lék vezmou nebo ne, případně o tom, zda ho dají svým dětem, rozhodnou sami na základě zvážení možných přínosů a omezení. Nemluvě o tom, že nelze prokázat, že povinná školní docházka dá dětem víc než nějaké jiné, lépe chutnající a levnější placebo. To placebo, o němž mluvím, se nazývá unschooling, nebo demokratické či svobodné vzdělávání, při němž se děti nevzdávají své osobní svobody a při němž se učí to, co je zajímá, buď sami, nebo s pomocí, nikoli pod dohledem, dospělých.

Kdyby školství bylo lék, nikdy by neprošlo testy ústavu pro kontrolu léčiv. Neexistují žádné důkazy, že by mělo lepší účinky než placebo, o němž jsem psal, ale zato máme dost důkazů o závažných vedlejších účincích…
(V článku jsou uvedeny některé důkazy, které hovoří v jeho neprospěch – pozn. redakce.)

K tomu si přidejte to nekonečné množství času, kterým děti a mládež kvůli škole plýtvá. Jestli tomu nevěříte, požádejte ředitele nejbližší školy, aby vás nechal jeden den „stínovat“ některého ze studentů – zkuste prostě strávit jeden den ve škole a dělat přesně to, co mají dělat studenti. Všichni dospělí v mém okolí, kteří si dopřáli tuto zkušenost – bylo mezi nimi i několik učitelů – byli v šoku, jak moc se nudili, kolik času promarnili, místo aby se mohli věnovat vlastní činnosti, která by pro ně měla nějaký smysl. Nikdo už to druhý den zkusit nechtěl. Věřte mi, že děti a mládež nesnáší nudu o nic líp než dospělí, jen prostě nemají na výběr.


Neinvazivní vzdělávání jako alternativa povinného školství

Je-li to možné, dává vždy rozumný a svědomitý lékař při odstraňování zdravotních potíží přednost neinvazivním nebo minimálně invazivním metodám a metody pro organismus hodně invazivní, které mohou narušovat integritu osobnosti, případně způsobovat bolest, trvalé následky či smrt, mezi takové metody řadíme například chirurgii nebo toxiny, používá jen v opodstatněných případech.

Povinné školství patří mezi mimořádně invazivní vzdělávací metody. Neinvazivní alternativou je samořízené vzdělávání, které využívá unschooling, nebo demokratické či svobodné školy. Výzkumy naznačují, že v otázkách přípravy dětí a mládeže na život v dospělosti jsou tyto způsoby vzdělávání přinejmenším stejně efektivní jako státní systém, ale mají podstatně menší škodlivý dopad na každodenní život dětí a rodiny.

Takové důkazy ovšem školské struktury nezajímají. Osoby, které mají zájem na udržení povinného školství bez ohledu na jeho škodlivé vlivy a vedlejší účinky, jsou jako chirurgové, kteří řežou a řežou a odmítají připustit, že by se zdravotní problémy daly řešit levnějšími způsoby, které by méně zatěžovaly i pacienta.

Už dvakrát jsem spolu s několika kolegy žádal u nadace pro výzkum školství o grant na výzkum, který by do hloubky porovnával, jaké krátkodobé i dlouhodobé účinky má na mládež běžné školství (státní i soukromé) ve srovnání se sebeřízeným vzděláváním. V obou případech byla žádost bez jakéhokoli vysvětlení zamítnuta, nedostalo se nám ani žádného povzbuzení, abychom to zkusili příště. Nechci se chlubit, ale dlouho jsem pracoval v oblasti výzkumu a rukou mi prošlo docela dost žádostí o granty. Jsem přesvědčený, že výzkum, který jsme chtěli dělat, byl propracovanější a lépe postavený než (naprostá) většina výzkumů, které tato nadace finančně podporuje. Byl důkladně promyšlený, otázky přesně cílené, odhaloval klíčové faktory důležité pro dětskou spokojenost a budoucnost národa.

Pro mě z toho vychází jednoznačný závěr: školské struktury prostě nechtějí, aby si někdo položil zásadní otázku, zda je současný povinný, shora řízený systém školství efektivní. Jestli dokáže lépe než neinvazivní sebeřízené vzdělávání produkovat schopné produktivní osobnosti s dobrou vyhlídkou na uplatnění v životě?

Představte si, co by se stalo, kdybychom peníze na tento vhodně koncipovaný výzkum dostali, a jasně by se prokázalo, že neinvazivní metody fungují přinejmenším stejně dobře, ne-li lépe, než ty invazivní. Jak by si to příslušná nadace zodpověděla u školského kolosu, který zaměstnává taková kvanta lidí a dává vydělat tolika společnostem? V tu ránu by se pedagogické fakulty ocitly na pokraji zrušení. Poptávka po učitelích by dramaticky poklesla, zbylo by jen pár takových, které by samostatně se vzdělávající žáci vyhledávali pro jejich skutečné znalosti a schopnosti, a ne proto, že by měli příslušný diplom. Taky by podstatně klesl zájem o učebnice, a protože by se rozpadla povinná cílová skupina, musely by ceny jít dolů a kvalita naopak nahoru.

Reforma ve vzdělávání přijde, ale nemůže ji provést ministerstvo školství. Reformu odstartují rodiče, kteří budou stále víc a víc hledat způsoby, jak v rámci toho, co zákony umožňují, vytáhnout své děti ze systému, který jim neprospívá. Postupně bude těchto lidí přibývat, a tak časem každý bude znát někoho, kdo vyrůstal mimo školský systém, a uvidí, jaké výsledky to přineslo. V určitém bodě se prolomí ledy a školství se stane okrajovým systémem směřujícím k zániku. Doufám, že se tohoto prolomení dožiju. Prosím, pomozte tomu.


Prameny

Csíkszentmihályi, M., & Hunter, J. (2003). Happiness in everyday life: The uses of experience sampling. Journal of Happiness Studies, 4, 185–199.

Irwin A. Hyman & Donna C. Perone (1998). The Other Side of Student Violence: Educator Policies and Practices That May Contribute to Student Misbehavior. Journal of School Psychology, 36, 7–27.

Brengden, M., Wanner, B., & Vitaro, F. (2006). Verbal abuse by the teacher and child adjustment from kindergarten through grade 6. Pediatrics, 117, 1585–1598.

A. G. McEachern, O. Aluede & M. C. Kenny (2008). Emotional abuse in the classroom: Implications and interventions for counselors. Journal of Counseling and Development 86, 3–10.

J. M. Branan (1972). Negative human interactions. Journal of Counseling Psychology, 19, 81–82.

K. Olson. Wounded by School. Teachers’ College Press, 2009.
Children’s hair cortisol as a biomarker of stress at school entry Groeneveld et al (2013). Stress: The International Journal on the Biology of Stress, 16, 711–715.

For a review of the evidence and references to the studies see: P. Gray (2016). Mother nature’s pedagogy: How children educate themselves, pp 49–62 in H.E. Lees & N. Noddings (Eds.), The Palgrave international handbook of alternative education.


Celý text článku si můžete přečíst ZDE.

Robert Čapek: Pohádka o království, které možná není tak daleko

Bylo jednou jedno království bez moře jménem Boemia, kde žil rázovitý a dělný lid a kde si hrálo a chodilo do školy plno dětí. Sídlil tam také jeden zlý kouzelník, jménem Kaziuk. Chtěl škodit tomu království (taková už je podstata zla) a napadlo ho, že nejlepší cestou bude udělat z těch dětí hlupáky.

Zdroj: blog autora 14. 5. 2018

Největším pokladem člověka je jeho moudrost, usoudil Kaziuk, takže ji budu potírat. Ale jak to udělat? Kaziuk rozuměl temné magii a nebezpečným lektvarům, ale nerozuměl vzdělávání. Napadlo ho ale, že se podívá křišťálovou koulí do království vyhlášeného těmi nejlepšími školami, jež se zove Suomia a pak v království Boemia vykouzlí všechno přesně naopak!

A jak vymyslel, tak i učinil. V Suomii si učitelů váží, učitelství je považováno za kreativní profesi, pedagogové jsou dobře placeni a na učitelská místa jsou pořadníky. Kaziuk udělal z učitelů malými platy téměř sociální případy, z jejich odborů zkorumpované kývače a zbavil tu profesi prestiže a hrdosti. V Soumii chodí děti do školy až od 7 let, mají nejkratší školní docházku ze všech zemí a žáci nejsou učivem nijak přetěžování. Kaziuk vymyslel povinný předškolní rok! Navíc žáky v Boemii nutí učit se hory nesmyslů a zbytečností.

V Soumii odmítli cestu výkonů, kontroly a standardizace. Hledají u žáků jejich silné stránky, nikdo tam nedostane špatnou známku. Kaziuk do školy nacpal výkonové standardy. Mnoho škol dává jedničky jen za 90% a lepší výkon. Doslova celé generace žáků, kteří nemají odpovídající výkony, jsou decimováni a demotivováni špatnými známkami. V Suomii si vybrali cestu rozvíjení sociálního kapitálu a spolupráce. Žák v Boemii nenarazí ve škole často celé týdny ani na tu pitomou skupinovou práci. V Suomii učí v nižších třídách jen tři až pět vyučovacích hodin denně. V Boemii Kaziuk zařídil odpolední vyučování. V Soumii nedávají domácí úkoly, zatímco v Boemii si někteří učitelé nedovedou představit svůj předmět bez každodenních domácích úkolů! V Suomii nemají nic podobného jako školní inspekci, v Boemii z ní Kaziuk udělal rigidní jezuitskou přepadovku, která vzbuzuje strach a obavy.

V Suomii nemají předměty, jen velká průřezová témata. V Boemii mají předmětů jako sladkých jablek a učitelé remcají, když neučí ve své aprobaci. V Suomii mají i témata, zaměřená na reálný život, občanské, spotřebitelské, lifestylové a vitální praktické dovednosti a postoje. V Boemii se Kaziuk snažil místo toho zavést brannou výchovu. V Suomii úplně zrušili standardizované testy, jelikož vědí, že jedna velikost všem nepadne. V Boemii Kaziuk rozdmýchal přímo standardizovanou mánii, stále se tam školy a žáci srovnávají, včetně státních přijímaček a maturit. Kvalita výuky ve školách v Suomii způsobila, že prakticky neexistují ty soukromé. Všechny jsou výborné a děti, ať jsou jakékoliv, se v nich zcela přirozeně potkávají. Cokoliv jiného je nedemokratické, diskriminující a pro edukaci neefektivní. Kaziuk se snaží děti Boemie rozdělovat co nejvíce: vymyslel jazykové či talentové třídy ve státních školách, četná víceletá gymnázia, mnohé soukromé školy, které se velmi draze platí, zkrátka zavalil české děti mnohou segregací – jen aby je od sebe oddělil a roztřídil do škatulek.

Možná si řeknete, to je ale hloupá pohádka. Copak by tohle Kaziukovi v Boemii prošlo? Cožpak by učitelé, ředitelé, odborníci na vzdělávání a rodiče podobnou věc dovolili? To je na tom to nejďábelštější: Kaziuk má všude svoje pochopy. Ti našeptávají a rozkřikují stokrát opakované lži – že se žáci musí porovnávat, že neustálé testování je v pořádku, že lepší žáci potřebují své školy, že stát musí všechno kontrolovat a podobné bludy. Navíc ředitele a učitele Kaziuk a jeho pohůnci zavalili papíry, aby se neměli energii se vzdělávat a zlepšovat a jejich klamy prohlédnout. Státní maturity, státní přijímačky, státní dohled – to se pak pochopům zlého čaroděje vše lépe kontroluje. Kaziuk a jeho sborná udělali z černé bílou a nyní je velmi obtížné zvrátit zlou moc těch špatných kouzel, které dopadají na všechny děti ve školách. A vypadá to, že bude hůř.

Cože? Cožpak tahle pohádka nemá šťastný konec? Ne, milé děti, vzpomeňte si na Koblížka. Také ho snědli.

Všem našim čtenářům přejeme krásné a hodně dlouhé prázdniny!

Užijte si to co nejlépe!

Náš web přechází na obvyklý prázdninový provoz (pondělí – středa – pátek).

Těšíme se na setkání po prázdninách opět na stránkách Učitelských listů.

Vaše redakce

Řekl mi to můj mozek

Starší děti v matematice často nedokáží vysvětlit a argumentovat o svém postupu při řešení příkladů. A není divu, když se výuka soustředí pouze na získání jedné správné odpovědi. Proto se někteří pedagogové snaží naučit děti popisovat a vysvětlovat vlastní proces myšlení už od raného věku, ukazuje server KQED.

Zdroj: Scio 7. 4. 2017

Video Učitelského kanálu (Teaching Channel) zachytilo učitele mateřských škol a prvních ročníků základních škol, jak nutí děti zdůvodňovat své odpovědi v případech, které mají víc řešení. Děti se musí naučit své myšlení sledovat a vyjadřovat. Jejich první odpověď na otázku, proč vybraly zrovna tuhle odpověď, je „řekl mi to můj mozek“. Teprve později si děti všímají víc detailů a sledují jednotlivé vrstvy rozhodování a abstraktních podobností.

Základem matematického myšlení je vnímání opakujících se vzorců. Dobrým cvičením je proto hledání jednoho ze čtyř obrázků, který k ostatním nepatří. Žáci mohou vybírat podle barev, tvaru apod. Žádná odpověď není špatně, jen musí každý říct, proč vybral právě ten obrázek. Děti se učí, že zdůvodnění dělá jejich odpověď relevantní. Podobně slouží i aktivita hledání rozdílů mezi obrázky.

Původní zdroj.

Petra Dočkalová: Jak mohu pracovat s informacemi v souvislosti s cílem učení

Svět se vyvíjí, mění se i role učitele. Děti a studenti by již neměli chodit do školy pouze s cílem získat informace (ty si mohou najít, vyhledat). Co je ale důležité, aby učitel, průvodce, zprostředkovatel vedl žáky, studenty tak, aby věděli, jak je možné informace vyhledat, jaké zdroje jsou, jak s informacemi pracovat, jak si je uspořádat, jak je ověřovat, rozporovat, kriticky hodnotit.

Zdroj: EDUin 2. 5. 2018

Učit se učit, myslet, uvědomit si, jak uspořádávám informace a jak s nimi mohu pracovat v souvislosti s cílem učení.

„Je potřeba začít pracovat od jedince směrem ven. Místo, abychom žáka, studenta pouze zahrnuli knihami, vzorci a zkouškami, měli bychom se postupně zaměřovat i na to, zamýšlet se, jak se efektivně učit. Je potřeba pochopit, jak fungují naše oči při čtení, jak si pamatujeme, na základě čeho si vybavujeme. Jak myslíme, jak si můžeme efektivně organizovat poznámky, jak řešit problémy. Obecně, jak tedy nejlépe využít své schopnosti bez ohledu na předmět, oblast studia. Důležitý je cíl.“ (T. Buzan, 2015)

Každodenně mám tu možnost sledovat a být součástí toho, jak se každý učíme jinak.

Z mého pohledu nejde přesně říct, jaké jsou nejlepší učební podmínky. Jde ale vhodným, promyšleným učením dojít k tomu, že si každý z nás uvědomíme, jak se učíme, co nám nejvíce vyhovuje, vzhledem k našemu myšlení. Tato jedinečnost nás poté ve společném sdílení velmi obohacuje.

Někdo si podtrhává klíčová slova, někdo při učení používá paměť – nazpaměť se naučí násobilku, další se učí násobilku v souvislostech. (konkrétně zná nějaké násobky a další si odvozuje). Někdo klade otázky a potřebuje pochopit věci, problémy do hloubky, někdo se uspokojí pouze s první odpovědí. Je naprosto skvělé, že se všechny tyto možnosti doplňují.

Věnovali jsme se tedy v rámci obsahu tématu: pojmy + konkrétní vysvětlení (shrnutí) v rámci matematiky (češtiny), což jsme propojili s formou učení, s ohledem na fungování mozku.

Pochopit, jak pracuji s informacemi, jak si je uspořádávám.

Dva velmi důležité kroky v procesu učení, na které se často zapomíná je příprava, poté aplikace.


Jak jsme se tedy společně učili?


1. krok

Ještě před tím, než přišla na řadu spolupráce, bylo stěžejní nastavit atmosféru, která podporuje učení, myšlení – spoluučící se skupinu. Ujasnili jsme si pravidla (včetně toho, že se nebudeme hlásit, protože půjdeme vždy po kruhu). Důležité je taky připomenout, že zde, v tomto konkrétním případě rychlost je spíše kontraproduktivní. Pokud bychom zapomněli na tuto část a atmosféra by byla rivalitní, bez důvěry, nemůžeme moc hovořit o učení, spíše o zaměření pozornosti na to, být první nebo na přežití, čekání na konec hodiny.


2. krok

Zamysleli jsme se nejprve nad slovem uspořádání.

„Uspořádávám si věci – uklízím třeba lego“, taky slyším: „uspořádej si to tak, abys to stihl“. „Ve slově uspořádání slyším slovo řád – jako pravidlo.“ „Uspořádání hvězd na nebi, ale tam asi nejsou podle pravidel.“ „Slyšel jsem od babičky – chovej se spořádaně a vůbec nevím, co to znamená.“


3. krok

Poté jsme si každý napsali slovo matematika, měli chvilku na zamyšlení, poté každý postupně říkal slovo, co ho napadlo v souvislosti s pojmem matematika a zapisoval si ho s cílem, aby to pro něj bylo srozumitelné, pochopitelné. Děti mohly využít různý typ písma, barvy, bylo to pouze na jejich rozhodnutí, ale s tím, že budou přemýšlet o tom, proč to tak použily, jaký to má význam (aby se z toho nestala pouze formalita).
(učili se myslet v souvislostech)

Záměrně jsme tento krok dělali ve spolupráci, abychom si jednak uvědomili, jaké pojmy nás napadají, jaké zaznamenáváme informace. Také, abychom slyšeli ostatní (což může být výhodné, protože mne může napadnout asociace na základě toho, co řekl někdo přede mnou). Děti spontánně říkaly – „to mne vůbec nenapadlo“ – pozor nikdo nehodnotil odpovědi druhých.
(učení jako oboustranně obohacující se proces, učí se všichni a navzájem se obohacují)


4. krok

Zde jsme se věnovali jednotlivým pojmům více konkrétně. Abychom nezůstávali pouze na povrchu.
Kladli jsme si otázky tipu: „Co to znamená, jak to myslíš? Co to je? Jak bys vysvětlil (a) na příkladu, jak konkrétně bys toto vysvětlil (a)?……

Například: pořadí výpočtů – dítě, které tuto oblast napsalo, vysvětlilo, přímo na konkrétním příkladě druhým zprostředkovalo.

(opět cíleně, víme až tehdy, pokud umíme někomu vysvětlit, jsme schopni mluvit o nějaké problematice, víme, že si to uvědomujeme)


5. krok

Každý vysvětlil, jaký systém využil v uspořádávání informací.

Například: proč použil barvy – měly smysl? Proč sis to takto uspořádal (/a)? I určitá spontánnost dětí, zaznamenávají si to pro sebe a je to pro ně viditelný důkaz toho, jak mají srovnané myšlenky v hlavě.
Objevilo se tedy uspořádání lineární (do řádků), poté do sloupců, i tabulka. Myšlenkové mapy, s využitím písma, někde myšlenková mapa na půl písmo a půl obrázky. Děti využívaly různé typy písma, podtrhávaly, kroužkovaly.

Odpovědi dětí byly například: „Vyznačila jsem si stejnou barvou to, co je jakoby společně, co s čím souvisí.“ „Zelené podtržení je jakoby nadpis oblasti, růžové podtržení jsou konkrétní příklady.“ „Mám v řádku informace, mám to v hlavě, jako do řádku.“ „ Rád kreslím, proto jsme si to uspořádával tak, abych z toho měl obraz.“ „Zatím nemám úplně oblíbené psaní, proto si to více kreslím.“
(tím, že verbalizovali a mluvili o tom, jaký mají systém v zápisu, si uvědomovali, jak pracují s informacemi, jak myslí + učili se argumentovat)

Příště na tuto spolupráci navážeme, budeme informace porovnávat na základě – například využitelnosti, kdy je výhodnější využít sčítání, kdy násobení.
(přemostění do života – Kupuji 3 kytky po 72 Kč, je výhodnější počítat 72 +72 +72 nebo 3 x 72? A proč?).

Další možností bude promýšlet výhodnou strategii například při řešení slovních úloh – jednotlivé kroky, postup a opět s uvědoměním. Možností je mnoho, je potřeba se opět připravit, promyslet, znát smysl, cíl.


Otázky, kterým se budeme věnovat, které vznikly na základě této spolupráce

Jakým způsobem bychom si mohli efektivně zaznamenat, uspořádat informace, pokud bychom plánovali nějakou činnost?

Jak uspořádám informace přímo na prezentaci, co to jsou klíčová slova a jak je mohu využít prakticky?


Literatura k tématu

Holt – Jak se děti učí
Holt – Proč děti neprospívají (strategie učení)
Siegel – Rozvíjejte naplno mozek svého dítěte
Buzan – Používejte hlavu
Feuerstein, přeložila Ph. Dr. V. Pokorná – Myslet nahlas, mluvit nahlas

Hana Kovářová: Češi význam vzdělávání nepodceňují

Názory české veřejnosti na úroveň vzdělání jsou rozporuplné. Jak ukázal průzkum, který pro alianci odpovědného podnikání Byznys pro společnost uskutečnila agentura Ipsos, většina respondentů ohodnotila celkovou úroveň vzdělání jako dobrou.

Na druhé straně si většina respondentů myslí, že výuka nepřipravuje mladé lidi dostatečně pro budoucí zaměstnání. Odborníci zase za zásadní problém považují absenci diskuse o spolupráci firem a škol.

Celkem 53 % účastníků průzkumu charakterizovalo úroveň vzdělání v České republice jako vysokou nebo velmi vysokou. Kritičtější názory na současný stav vzdělávání zastává zejména starší generace, z níž pouze 42 % respondentů ve věku 55 až 65 let považuje úroveň českého školství za vysokou. Devět z deseti Čechů si však nemyslí, že mladí lidé mají dost praxe, než vstoupí na trh práce.

Na otázku, co by mohlo zvýšit úroveň výuky a co je nejdůležitější v přípravě dětí a mladých lidí pro budoucí uplatnění, téměř tři čtvrtiny respondentů odpověděly, že teorie by měla být více doplněna praxí. Ve školách by měli působit zkušení vyučující, případně další odborníci s praxí. Dvě pětiny dotázaných zdůraznily význam výuky cizích jazyků. Zarážející je, že pouze necelá třetina dotázaných považuje za důležité využívat při výuce výpočetní techniku a moderní technologie z pohledu přípravy mladých lidí na praxi. Téměř stejné procento by uvítalo menší počet žáků ve třídách, což by umožnilo individuálnější přístup pedagogů...

Výzkum rovněž sledoval, jak by si lidé představovali zapojení firem do zlepšování úrovně praktického vzdělávání ve školách. Přes tři čtvrtiny respondentů vidí cestu v rozšíření možností praxí, stáží a brigád pro studenty. Celkem 57 % uvedlo, že by firmy mohly podporovat vybrané obory, a jen o něco menší počet respondentů se přimlouvá, aby firmy spolupracovaly se školami na tvorbě výukových programů.

Na dalším místě bylo přání, aby odborníci z firem na školách přímo vyučovali. Doporučení směřovala také k materiální podpoře výuky, případně k finanční podpoře studentů ze znevýhodněného prostředí formou stipendií...

O tom, že Češi význam vzdělávání nepodceňují, svědčí reakce poloviny respondentů, kteří jsou v ekonomicky aktivním věku a uvedli, že se stále vzdělávají. 58 % z nich tak činí mimo zaměstnání. Přes dvě pětiny dotázaných udává, že si chtějí rozšířit obzory, 29 % tak činí, aby si zvýšili kvalifikaci a mohli si najít lepší, případně lépe placenou práci, 9 % se učí soukromě cizí jazyky...

Výzkum byl realizován na reprezentativním vzorku dospělé populace ČR ve věku 18–65 let, velikost souboru byla 1006 respondentů. Sběr dat probíhal 19.–22. 2. 2018.

Zdroj: Hospodářské noviny, příloha Kariéra speciál 13. 6. 2018

Spuštění platformy Khan Academy v češtině

Spolek Khanova škola spouští výukovou platformu KHAN ACADEMY poprvé zcela v češtině. Kromě výukových videí je nyní k dispozici spousta interaktivních cvičení a lekce programování. Nová platforma přináší personalizovaný přístup k učení a množství nástrojů, které mohou využít nejen žáci, ale také rodiče a zejména učitelé. Ti mohou vytvářet třídy, zadávat úkoly a sledovat pokrok žáků v reálném čase. To vše je dostupné zcela zdarma a pro všechny.


Nová platforma v češtině

Činnost Khanovy školy se soustředí na rozvoj digitálních výukových zdrojů, a to prostřednictvím překladů cvičení a tvorby či titulkování videí. Výuková videa s českými titulky i česká videa byla již součástí předchozího webu khanovaskola.cz.

Originální platforma Khan Academy v češtině však nabízí mnohem více. Důležitou funkcí jsou nástroje, které mají k dispozici učitelé. Ti mohou v rámci platformy vytvořit třídu, ve které žákům zadají úkol, a poté jeho splnění zkontrolovat. Žáky může při plnění zadaných úkolů motivovat, že za každý pokrok získávají body a odznaky.

„Khanova škola slouží studentům již 5 let, ale doposud jsme se soustředili především na překlad videí. To se nyní mění. Od nového webu si slibujeme, že bude mnohem užitečnější také pro učitele, kteří jej mohou využít k oživení výuky, ale také k zavedení moderních výukových stylů, například metody převrácené třídy.“ říká Markéta Matějíčková, zakladatelka Khanovy školy. „Modernizace českého vzdělávání, zvláště pak výuky matematiky, je poslední dobou žhavé téma. Khan Academy využívají po celém světě desítky miliónů uživatelů a jsme rádi, že je nyní zcela zdarma přístupná české veřejnosti.“ dodává předseda Khanovy školy Daniel Hollas.


O Khan Academy

Khan Academy je americká nezisková organizace založená v roce 2009 Salmanem Khanem. Jejím cílem je poskytovat bezplatné a kvalitní vzdělání všem bez rozdílu pomocí platformy, na které jsou k dispozici nejen výuková videa, ale také interaktivní cvičení. Khan Academy využívá přes 60 miliónů uživatelů po celém světě, kteří jen v roce 2017 zhlédli přes 300 miliónů videí a vyřešili více než 2 miliardy cvičení.

Důraz je kladen na bezchybné zvládnutí probírané látky, což může být důležitým doplněním klasického vyučování ve školách. Khan Academy nabízí nejen kompletní látku matematiky, ale i mnoho dalších předmětů – od chemie přes programování až po dějiny umění.


O Khanově škole

Česká nezisková organizace Khanova škola vznikla díky skupině dobrovolníků, kteří se shromáždili kolem úspěšného a bezplatného vzdělávacího projektu Khan Academy. Jejím cílem je nejen překlad obsahu Khan Academy do češtiny, ale také podpora českých tvůrců videí a propagace moderních výukových metod. Ke spuštění nové webové platformy Khan Academy v češtině došlo za štědré finanční podpory společnosti Bakaláři. Děkujeme!

Šárka Mrázová: Žáci neumějí hledat informace a pracovat se zdroji, varuje inspekce

Žáci na základních a středních školách při výuce nepracují s moderními digitálními technologiemi, zjistila Česká školní inspekce.

Nová zpráva České školní inspekce nepřinesla příliš pozitivní zprávy o stavu českého školství. Tentokrát se úřad zaměřil na informační a komunikační technologie (ICT) ve vzdělávání. Zjistil, že žáci na základních a středních školách při výuce nedostatečně pracují s moderními digitálními technologiemi. Jsou to třeba chytré telefony, tablety, nejrůznější softwarové produkty v podobě on-line vzdělávacích kurzů, „webinářů" nebo různých simulačních výukových programů.

Stejně tak nejsou podle inspektorů žáci ani příliš zvyklí získávat a využívat informace z rozmanitých zdrojů nebo typů sdělení, pracovat s představivostí a používat logické myšlení. Na gymnáziích je přitom zapojování digitálních technologií do výuky ještě méně časté než na odborných středních školách zaměřených třeba na zdravotnictví nebo ekonomiku, přestože i jejich výsledky byly podprůměrné.

Novou tematickou zprávu vydala Česká školní inspekce v úterý 19.6. Výsledky ověřovala na čtyřech stovkách základních a středních škol. Šetření zaměřené přímo na informační gramotnost prováděla školní inspekce poprvé.

Nedostatečnou praxi potvrzuje i zástupkyně ředitele ze Základní školy Kolín IV. Radka Olivová, která dříve učila na gymnáziu. „I když jsou ve škole hodiny informatiky, záleží, jak učitel žákům ukáže, co je podstatné. Ne jen informace najít, ale měli by vědět, zda jsou to vhodné zdroje. V tom určitě jsou rezervy. Děti informace vyhledají často jen s Ctrl+C a Ctrl+V," řekla Aktuálně.cz. Podle Olivové to souvisí i se čtenářskou gramotností, schopností dětí informace třídit a v pravý čas analyzovat.

Špatný výsledek gymnázií má podle náměstka ústředního školního inspektora Ondřeje Andryse logické příčiny: gymnázia jsou všeobecným oborem, u něhož není tak nezbytně nutné využívat digitální technologie jako třeba v některých oborech odborných škol. Například ve strojírenství nebo i zdravotnictví se učitelé a žáci bez informačních a komunikačních technologií neobejdou, a jejich používání je tak automatičtější. Jejich učitelé jsou navíc více motivováni k tomu, aby technologie do výuky zapojovali.

„Výsledky jsou ale srovnatelně podprůměrné ve všech oborech, byť jsou mezi nimi rozdíly," řekl Aktuálně.cz. Digitální technologie pro hodnocení a zpětnou vazbu považuje za důležité pouhých 17 procent učitelů a pro svou školu 31 procent ICT koordinátorů.

Inspektoři se zaměřili na to, jak žáci zvládají práci s informačními technologiemi, jakou mají představivost i jak jsou schopni získávat informace z různých typů sdělení. Zajímalo je i, jak pracují s obrázky, algoritmy i jak používají logiku. „Šlo o dovednosti, které se vážou na využívání technologií v rámci vzdělávání. Nejde o výuku informatiky, ale o práci s informacemi a ICT technologiemi při výuce nejrůznějších předmětů," dodal Andrys.

Pro inspektory je to zpráva o tom, jak jsou učitelé schopni pracovat s různými technologiemi v rámci běžné výuky. „Je evidentní, že pokud se s ICT technologiemi ve školách vhodně pracuje, zvyšuje to efekt výuky, žáci lépe chápou patřičné souvislosti a celkově je pro ně vzdělávání atraktivnější, modernější a s větším dopadem na vzdělávací výsledky," uvedl Andrys.

„Když žáci budou vědět, jak s informacemi pracovat, mělo by se to v informační gramotnosti projevit," je přesvědčena učitelka Olivová.


Technika nahrazuje tabuli, ne pomůcky

Učitelé na základních školách využívají ve vysoké míře digitální technologie pro prezentaci učiva, ale mnohem méně jako nástroj, se kterým žáci pracují. Velké rozdíly jsou i mezi vyučovanými předměty.

„Většina učitelů vnímá využití informačních technologií především jako doplnění klasické výuky, jen méně než polovina si uvědomuje vliv informačních technologií na proměnu výuky ve svém předmětu. Jen malá skupina učitelů si je vědoma důležitosti využívání informačních technologií pro prezentaci výsledků vzdělávání, žákovských prací," říká Andrys…

Celý text si můžete přečíst ZDE.

Tematická zpráva Rozvoj informační gramotnosti na ZŠ a SŠ.

Tomáš Zatloukal: Recenze knihy M. Chvála „Na naší škole nám záleží. Jak sledovat a hodnotit kvalitu školy“

Předkládaná publikace Martina Chvála, akademického pracovníka Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy a zkušeného odborníka v oblasti hodnocení kvality vzdělávání, představuje velmi potřebný dokument, který významně obohacuje důležitou diskuzi o kvalitě ve vzdělávání a o tom, jak ji vytvářet, sledovat a hodnotit tak, aby školy všech stupňů (a přeneseně také školská zařízení) dokázaly naplnit svůj stěžejní úkol, kterým je úspěch pro každé dítě, každého žáka i studenta.

Kvalita ve vzdělávání, jak ostatně sám autor zmiňuje hned v úvodu, je obtížně definovatelný pojem a je úkolem všech aktérů, kteří se na vzdělávání podílejí, diskutovat a shodnout se na tom, jaká by škola měla být, aby bylo možné říci, že je kvalitní. Zásadní debata v tomto směru byla v nedávné době vedena Českou školní inspekcí a účastnili se jí ředitelé škol, učitelé, pedagogické asociace, zástupci zřizovatelů škol, Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy a jeho rezortních organizací, představitelé akademického sektoru, neziskového sektoru, rodiče i zástupci mezinárodních institucí.

Velmi vhodně tak autor publikace pohlíží na oblast sledování a hodnocení kvality ve vzdělávání optikou Kritérií hodnocení podmínek, průběhu a výsledků vzdělávání vycházejících z modelu tzv. kvalitní školy, neboť tato kritéria byla výsledkem široké diskuze o kvalitní škole a jsou určitým konsensem v pohledu na kvalitu vzdělávání ze strany všech relevantních a zainteresovaných skupin, které do něj různými způsoby a formami vstupují.

Právě na modelu tzv. kvalitní školy staví autor publikace celou první část knihy a čtenářům ukazuje, jak jednotlivým oblastem modelu tzv. kvalitní školy (Koncepce a rámec školy, Pedagogické vedení školy, Kvalita pedagogického sboru, Výuka, Vzdělávací výsledky, Podpora žákům při vzdělávání) rozumět, co si představit pod jednotlivými kritérii, které obsah vymezených oblastí dále rozpracovávají a podrobněji definují, a jakým způsobem s nimi pracovat. Zároveň autor naznačuje, co může škola sama dělat pro to, aby v daných kritériích a oblastech modelu tzv. kvalitní školy dosahovala co nejvyšší úrovně a aby zároveň mohla prokázat, že definované oblasti sleduje, vyhodnocuje a usiluje o kontinuální zvyšování kvality poskytovaného vzdělávání.

Autor tak směřuje k dosažení formativního rozměru svého textu, který má potenciál posloužit i jako vhodný návod pro využívání hodnoticích kritérií vycházejících z modelu tzv. kvalitní školy v autoevaluačních činnostech škol. Právě takové využití hodnoticích kritérií je velmi důležité, neboť podporuje užitečnou myšlenku o sbližování pohledů na kvalitu ve vzdělávání.

V druhé části knihy autor čtenářům připomíná, že kromě institucionálního sledování a hodnocení kvality vzdělávání definované v modelu tzv. kvalitní školy zpracovaném Českou školní inspekcí je nezbytně nutné průběžně zjišťovat, vyhodnocovat a zohledňovat také postoje, názory či přání jednotlivých účastníků vzdělávání, zejména samotných žáků, jejich rodičů a učitelů. Takovou snahu je třeba hodnotit velmi pozitivně, neboť je evidentní, že spoluúčast všech těchto skupin na zvyšování kvality vzdělávání je klíčová.

Autor tak ve své publikaci metodologicky připravuje její uživatele např. na tvorbu relevantních žákovských dotazníků, které by reflektovaly přímo individuální potřeby a představy konkrétní školy, a zároveň poukazuje na vyzkoušené a propracované formuláře vytvořené jak odborníky na národní úrovni (např. v rámci ESF projektu Cesta ke kvalitě), tak odborníky v rámci mezinárodního vzdělávacího prostoru (zejména dotazníky zadávané v rámci mezinárodních šetření výsledků vzdělávání PISA, PIRLS nebo TIMSS).

Autor však nezůstává jen u výčtu možných využitelných zdrojů, ale podrobně komentuje také jejich obsah, rozebírá relevantní položky, vysvětluje, k čemu a jak je využít, a nabízí také inspiraci pro jejich úpravy, to vše ve snaze o kontinuální zvyšování kvality vzdělávání. Také tento autorův přístup významně zvyšuje formativní potenciál celé publikace. Vedle sledování žákovských názorů autor komentuje také nástroje, jimiž se lze přiblížit pohledu rodičů. V tomto kontextu autor poukazuje na význam a kompetence školských rad, různé formy certifikace otevřenosti školy směrem k rodičům (např. značka Rodiče vítáni udělovaná EDUin, o.p.s.) nebo na manažerské nástroje, jimiž vedení škol může (a mělo by) průběžně sledovat postoje a názory učitelů včetně klimatu v pedagogickém sboru, nebo nástroje, jimiž může (a mělo by) usilovat o efektivní profesní rozvoj pedagogů. I v této části autor vhodně kombinuje národní zdroje s mezinárodními zkušenostmi (opět zejména v kontextu šetření typu PISA) a také v této části podrobně vysvětluje, jak s danými nástroji pracovat, jak vyhodnocovat informace, které jsou jejich prostřednictvím získány, jak je zasazovat do patřičného kontextu a jak s nimi co nejlépe nakládat ve snaze poskytovat kvalitní vzdělávání a neustále tuto kvalitu rozvíjet a zvyšovat.

Závěrečnou část publikace věnuje autor problematice hodnocení výsledků žáků jako důležité složce školního vzdělávání, kterou ilustruje příklady z oblasti netestových metod, interního školního testování jako standardní součásti evaluační činnosti školy i externích testovacích nástrojů (komerční nabídky i Českou školní inspekcí zdarma poskytovaný nástroj pro ověřování výsledků vzdělávání prostřednictvím elektronických testů). I zde pak autor připomíná přínosy i rizika testování žáků, vysvětluje, jak výsledky testování číst a jak s nimi pracovat (opět ve snaze o formativní rozměr zjišťování výsledků vzdělávání) a zároveň ukazuje důležitost sledování výsledků vzdělávání v kontextu diskuzí o kvalitní škole.

Přestože publikace pojednává o odborných otázkách, je psána srozumitelným a čtivým jazykem, reflektuje všechny důležité aspekty sledování a hodnocení kvality vzdělávání, zohledňuje příslušné kontexty a efektivně propojuje externí hodnocení s autoevaluačními aktivitami. Jako taková má významný potenciál stát se velmi užitečnou pomůckou pro všechny, pro něž je kvalita ve vzdělávání důležitá, inspirací pro všechny, kteří o kvalitě ve vzdělávání přemýšlejí a kteří o ni z různých úrovní usilují, a zdrojem mnoha cenných myšlenek pro ty, kteří chtějí o kontinuálním sledování a hodnocení kvality vzdělávání i nadále uvažovat s cílem přispět k jejímu zvyšování.


Více o knize najdete ZDE.

Prázdninové blogování

Na Novém Zélandu skončily letní prázdniny, které kromě zábavy přináší často i propad v dosud naučených dovednostech, a to nejvíce u chudých dětí. Jak popisují novozélandské stránky o vzdělávání Education Review, dvanáct škol z východního Auklandu se pokusilo odolávat propadu ve čtenářské gramotnosti pomocí letního blogovacího programu.

Zdroj: Scio 6. 2. 2017

Více než čtyři stovky čtvrťáků až osmáků blogovalo a sbíralo komentáře výzkumníků, učitelů, rodiny a přátel z Nového Zélandu i ze zahraničí. Autoři programu připravili na šedesát online aktivit na deset až patnáct minut, které mají zaujmout a nadchnout děti pro další učení. Ty bez vlastního digitálního zařízení zdolávaly mnohdy dlouhé vzdálenosti, aby se mohly v knihovně zadarmo připojit a blogovat odtamtud. Technologie a zpětná vazba je to, co projektu přináší úspěch.

Program byl ve třech školách testován už o loňských letních prázdninách, v pěti dalších školách o pololetních prázdninách minulý červen. Účastníci skládali před prázdninami i po nich testy z gramotnosti a ukázalo se, že na rozdíl od neblogujících spolužáků se během volna nezhoršili. Školy jsou z výsledků nadšené, protože děti samy přebírají kontrolu nad svým učením a pedagogové mohou tímto způsobem podpořit zejména ty nejzranitelnější. Doufají, že prázdninový propad, nejvýraznější u nízkopříjmových skupin žáků, se stane minulostí.

Původní zdroj.

Markéta Majerová: Jak se učí učitelé

Kvalitu našeho vzdělávacího systému ovlivňují učitelé, kteří v něm působí. Proto jsme oslovili děkana pedagogické fakulty Masarykovy univerzity v Brně Jiřího Němce, aby popsal, jak vypadá výuka budoucích učitelů i zda se jejich příprava v posledních letech mění.

Zdroj: Magazín Perpetuum 7. 6. 2018


Jak má vypadat vysokoškolská příprava učitelů v 21. století?

Za nejdůležitější považuji práci s motivovanými studenty. Jejich výběr je do jisté míry nahodilý, protože se opírá pouze o deklarovanou motivaci uchazečů. Ve skutečnosti jejich opravdový zájem o práci s dětmi netestujeme, ani na to nemáme žádné nástroje, přitom pracovat s dobře motivovanými studenty je základ úspěšné práce. A další neméně významnou složkou by měla být určitě osobnostní příprava studentů. Ta se ukazuje jako klíčová pro rozvoj žáků.

Co přesně si pod pojmem osobnostní příprava studentů lze představit?

Jedná se o reflexe vlastních zkušeností a znalost sebe sama. Proto je významná část praxe, na které se budoucí absolvent konfrontuje s realitou, doprovázená také reflexemi. Ale pozor. Ta realita by neměla být založená na tom, že si student přijde prohlédnout třídu jako akvárium. Praxe znamená přímý kontakt s dítětem, vytváření pedagogických projektů apod.

Můžete ji více popsat?

U nás se bakaláři zapojují do doučování žáků, kteří jsou ze sociálně znevýhodněného prostředí. Tato praxe staví studenty do ne zcela jednoduché situace, kdy se musejí vypořádat s dítětem, které nemá dobré rodinné či materiální zázemí. Student má s dítětem přímý kontakt dvě vyučovací hodiny týdně v obou semestrech. A v navazujícím magisterském programu absolvují studenti praxe, během kterých si zkoušejí výstupy pod supervizí našich oborových didaktiků a pedagogů nebo psychologů.

Pan profesor Štech přirovnává požadavek studentů na dřívější praxi podobný situaci, jako kdyby se jí domáhali budoucí lékaři bez znalosti anatomie. Zdá se vám tento příměr vhodný?

Myslím si, že v případě učitelů je to jiné. Učitelská příprava není postavená tak, že by člověk musel nejdříve udělat zkoušku z vyhlášky o dopravních předpisech a pak by teprve mohl řídit auto. Řada dovedností a zkušeností přichází intuitivně během kontaktu s dětmi, nebo jinými lidmi. Člověk se jim přirozeným způsobem učí v rodině, když se stará o mladšího sourozence, a jsou to zkušenosti, na nichž lze později rozvíjet teorii. Proto si myslím, že jsou zvýhodněni všichni uchazeči, kteří pracovali jako vedoucí družin ve skautingu nebo v jiných organizacích, protože tuto cennou zkušenost prostě už mají.

Potřebují se studenti dozvědět teoretické znalosti z didaktiky, aby se stali dobrými učiteli?

Řadu věcí ve výchově lze dělat intuitivním způsobem, který může a nemusí fungovat. Ale profesionál ví, co dělá pro to, aby dosáhl vhodných cílů, a o tom je didaktika. A odborníci se od laiků liší tím, že vědí, co dělají, a rozumějí tomu, jak to dělají. Řada učitelů, kteří neprošli systematickou přípravou, může učit intuitivně dobře. Ale naši absolventi by měli vědět, proč volí dané prostředky a metody i jakých cílů chtějí dosáhnout. Myslím si tedy, že nezbytné minimum teorie je dobré, byť jsem zastáncem toho, aby se didaktika vyučovala praktickým způsobem, protože je to disciplína, v níž by měl student získat hlavně dovednosti a zpětnou vazbu od svých učitelů.

Kde vidíte ve vzdělávání učitelů vhodný poměr mezi oborovou teorií a praxí?

Nemyslím si, že více praxe znamená připravit lepšího učitele. Nyní je poměr celostátně nastaven podle ministerstva školství na 10 % a my tuto dolní hranici dodržujeme, jelikož se nám zdá dostatečná pro to, co absolvent potřebuje. On totiž také potřebuje proniknout do hloubky svého oboru. A my nechceme, aby naši absolventi byli dvě kapitoly před svými žáky. Ale důležitější než zvyšování praxe v pregraduální přípravě učitelů mi připadá zaměřit se na vlastní praxi absolventů na začátku jejich pracovní kariéry. Tam se rozhoduje mezi tím, jakou cestou se budoucí učitel vydá a zda převezme stereotypy svých kolegů, nebo zda narazí na někoho, kdo ho nasměruje na cestu, která bude inovativní a zajímavá. A to je ta část praxe, kde je náš absolvent konfrontován s již opravdovou realitou, která je velice tvrdá a může být úplně odlišná od té školní, kdy mu za zády stál náš pedagog a pomáhal mu v tom, co dělal. Tam se podle mě rozhoduje o budoucím nastavení kvality vyučujícího.

Změnila se příprava učitelů za posledních dvacet let?

Podoba přípravy učitelů se měnila několikrát, ale obávám se, že změny nepřicházely ve snaze připravit lepšího učitele, ale byly vyvolány vnějšími okolnostmi. První větší změna přišla po roce 2000, kdy se rozdělilo učitelství na dvoustupňové. Tehdy jsme dlouho hledali nějaký smysluplný výstup pro bakaláře, protože ten se ve školství vůbec neuplatňoval. Když se poprvé v zákoně o pedagogických pracovnících objevil pojem asistent pedagoga, nikdo netušil, co by mohlo být jeho posláním. Dneska už si nedovedeme představit, že by školy existovaly bez asistentů. A druhý velký zásah je opět vyvolán legislativní změnou, v rámci které procházejí proměnou všechny studijní programy v ČR. V posledních pěti letech je také patrný důraz na posílení praxí, sebereflektivního učení i na osobnostní přípravu učitelů. Myslím si, že to vše pedagogické fakulty vědomě zahrnují do přípravy svých absolventů.

Jsou vaši studenti připraveni nastoupit po ukončení studia i do alternativních škol?

My se snažíme studenty připravovat tak, aby obstáli v jakýchkoliv pedagogických situacích. A pak záleží na tom, jaké je osobnostní nastavení konkrétních studentů. Některý dá přednost škole, která chce zkoušet experimentální metody, jiný si vybere klasické školy, proto by si měl student z fakulty odnést obecné principy, jež jsou přenositelné do různých typů škol.

Jak se mění zájem o studium na vaši pedagogickou fakultu?

Mezi rokem 2016 a letošním přijímacím řízením (2018) jsme zaznamenali nárůst počtu přihlášek o 13 %. Letos to bylo 6 020 přihlášek. Přijetí jsme nabídli 2 500 studentů do bakalářských a dlouhého magisterského programu, ale z tohoto počtu se nám skutečně zapíše asi jen polovina studentů. To je trend, kterému čelí většina škol, studenti si podávají více přihlášek a následně se rozhodují. Letos studenti hlásící se např. na obor učitelství pro první stupeň základních škol dosahovali velice dobrých výsledků, ale nemohli jsme některé z nich přijmout pro nedostatek míst, přitom podle průzkumů už je nyní těchto učitelů, kteří procházejí velice specifickou přípravou, nedostatek.

Stává se pro mladé lidi učitelská profese zajímavou kariérou?

Myslím si, že ano. O učitelství se v médiích v posledních letech mluví stále více a stalo se tématem celospolečenské diskuse, což zájmu o učitelskou profesi jistě prospívá. I někteří naši absolventi neučitelských oborů (sociální a speciální pedagogika) si rozšiřují vzdělání o učitelské kombinace.

Měli by mít učitelé povinné celoživotní vzdělávání?

Vždycky, když je něco povinného, může postupně dojít k tomu, že se to začne naplňovat pouze formálně. Takže nevím, jestli by takové vzdělávání mělo být povinné, ale rozhodně by mělo být přirozené. Představte si, že opustíte pedagogickou fakultu v 25 letech a čeká vás téměř čtyřicetiletá kariéra. Během takové doby se mění společenská situace i technika, a pokud náš absolvent nemá chuť se dál něco dozvídat, tak to určitě není dobře. Na učitele by měly čekat profesní mety, kterých by měl postupně dosáhnout. Ať už je to např. specializace pro oblast rozvoje osobnosti dětí, mezipředmětových vztahů, ICT technologií, nebo budování komunitního života školy, leadershipu, koučinku apod. Prostě nějakou další specializaci spojenou s životem školy by mohl získat a bylo by to jistě dobře.

Odborně se věnujete oblasti pedagogiky volného času. Myslíte si, že je vzdělávací potenciál volnočasových aktivit nedoceněný?

Oblast neformálního vzdělávání má obrovský potenciál, ale nevím, jestli si společnost úplně uvědomuje, jak velký ten potenciál je. Sám jsem se možná naučil více dovedností při vedení táborů a oddílu než skutečně ve škole. Kvalitní volnočasové aktivity dají člověku pro jeho budoucí profesi více než ty poznatky, které se žák dozví ve škole. Myslím si, že před školou jako celkem stojí velká výzva. My na jedné straně víme a říkáme, že učitel ztratil monopol na pravdu a zprostředkování informací, což je fakt. Ale na druhé straně vlastně některé školy neumějí předávat nic jiného než informace. A zdá se, že mnohé školy nyní hledají svou novou tvář. Na to reaguje i celá řada alternativních škol i rodičovských komunit, které pro své děti chtějí založit a vytvořit něco, co by jim dávalo větší smysl. Prostě škola postavená výhradně na předávání vědomostí nemůže v budoucnosti uspět.


Celý článek si můžete přečíst ZDE.

Martina Fojtů: Změny na pedagogické fakultě ukazují cestu, jak zajistit lepší učitele

Na problém s nedostatkem kvalifikovaných asistentů pedagoga ve třídách reagují velké změny ve výuce, které nedávno zavedla Pedagogická fakulta Masarykovy univerzity a nyní má k dispozici první hodnocení změn ze strany samotných studentů.

Zdroj: www.online.muni.cz 9. 6. 2018

Škola jim přidala více hodin různých forem praxí, v nichž tráví čas s dětmi. Změnila také společný pedagogicko-psychologický základ a zavedla reflektivní semináře, v nichž studenti vyhodnocují své první učitelské zkušenosti. Podle výsledků fakultního výzkumu vnímají studenti změny jako posun k lepšímu.

„Proti dřívější povinné jednosemestrální praxi v závěru bakalářského studia mají studenti dnes praxi dvousemestrální hned ve druhém ročníku studia a na ni naváže od akademického roku 2019/20 také povinná praxe ve třetím ročníku. Důvodem je kontakt studenta s praxí a její reflexe. Studentům to pomáhá blíže poznat nároky kladené na pedagogické profese,“ uvedla Jana Kratochvílová, vedoucí katedry pedagogiky.

Konkrétně praxe nyní v bakalářském studiu představují 144 hodin, a tento počet bude od září 2019 ještě navýšen na celkem 204 hodin ve třech semestrech. Dříve povinná praxe zahrnovala jen jeden týden, v rámci kterého studenti pracovali s dětmi 26 hodin.

Nové praxe vypadají konkrétně tak, že už ve druhém ročníku studia se vysokoškoláci mohou přihlásit do jednoho ze dvou nabízených předmětů. V předmětu „Asistentská praxe – asistent pedagoga“ vykonávají praxi ve vybrané třídě, kde asistují učitelům v jednotlivých vyučovaných předmětech.

V předmětu „Asistentská praxe – doučování“ studenti doučují individuálně žáky přímo v jejich rodinách, v neziskových organizacích či ve školách. Často jsou to děti ze sociálně znevýhodněného prostředí se specifickými potřebami vyžadující speciální přístup. Právě pochopení jejich situace by mělo být pro budoucí učitele největším benefitem.

V navazujícím magisterském studiu chodí studenti na praxi do škol již od prvního semestru studia. Celkově se na magisterském stupni jedná o 322 hodin praxe ve dvouoborovém učitelském studijním programu. Od letošního září se počet hodin zvedne na 376. Proti dřívějšku je důraz kladen především na aktivní účast studenta na praxi, takže je například požadováno více vlastní výuky nebo je zavedena povinnost tandemové výuky se zkušeným provázejícím učitelem.

Navýšení množství praktických hodin na fakultě doprovází inovovaná výuka společného pedagogicko-psychologického základu. V něm mají studenti mimo jiné předmět „Úvod do pedagogiky a psychologie“, který společně učí pedagog a psycholog, protože i v práci s žáky budou absolventi v jeden okamžik aplikovat znalosti a dovednosti čerpající z obou vědních disciplín.


Co na to studenti?

Protože šlo o velké změny, dělá se od zavedení změn v roce 2016 mezi studenty pravidelný průzkum, aby se zjistilo, jak změny vnímají. Z výsledků plyne, že časné zařazení praxí a reflexí do svého studia oceňují. Chválí klima školy (85 – 95 procent respondentů), na nichž praxe vykonávají, kolegialitu s učiteli a zázemí pro svoji práci. Líbí se jim také pomoc provázejících učitelů s plánováním výuky a její reflexí, formulováním cílů a opatření k profesnímu rozvoji.

Pozitivně hodnotí změny také studentská organizace Otevřeno, která vznikla koncem roku 2015 právě na brněnské pedagogické fakultě. Studenti vedení Tomášem Čaklošem chtěli pomoct urychlit modernizaci přípravy budoucích učitelů, a tak založili spolek, který má dnes pobočky na většině pedagogických fakult po celé České republice.

„Velmi si ceníme proměn na Pedagogické fakultě MU, která navyšuje nejen počet hodin praxe, ale zkvalitňuje i tolik důležitou pomoc studentům s vlastní praxí i její reflexí. Ceníme si také schopnosti fakulty naslouchat studentským potřebám, ve kterých byla kvalita praxe častým tématem. Společně s inovováním pedagogicko-psychologického základu se jedná opravdu o značný posun v přípravě budoucích učitelů,“ uvedl Dan Vykoukal, předseda brněnské pobočky Otevřeno. Všechny novinky jsou podle něj pro studenty novou výzvou, bez kterých ovšem osobnostní i profesní růst neproběhne.

David Povolný: Jen víc peněz školství nespasí. Učitelé potřebují větší důvěru

Sama začínala v malotřídní škole, a tak Jana Kratochvílová z Pedagogické fakulty MU moc dobře chápe, že situace ve školách je pro dnešní učitele složitá. Nároky na ně stoupají, ať už jde o požadavky na kvalifikaci, administrativu nebo požadavky rodičů, platově při tom patří v Česku k podprůměru. Kratochvílová navazuje coby vedoucí katedry pedagogiky na řadu změn, které se na fakultě odehrály v minulosti, a od roku 2016 je dále rozvíjí. Jejím cílem je zkvalitnit učitelskou přípravu, výuku, praxe a spolupráci se školami. Opatření mají podpořit motivaci studentů pro nastoupení na učitelskou dráhu.

Zdroj: www.online.muni.cz 5. 11. 2017


Hodně se mluví o tom, že situace v českém školství začíná být po personální stránce kritická a hrozí, že nebude mít kdo učit. Vnímáte to taky tak dramaticky?

Jsme dnes v situaci, kdy ze spolupracujících škol nejen na konci a začátku školního roku, ale již i v jeho průběhu dostáváme dotazy, jestli nemáme nějakého šikovného studenta, který by u nich mohl nastoupit. Už na praxích si školy zpravidla studenty vyhlížejí a pokud zjistí, že je někdo schopný a zaujme je, mnohdy mu zrovna nabídnou místo ještě před dokončením studia. Zabezpečí si tak kvalitního učitele, kterého již znají. Zrovna dnes jsem tu měla jednoho studenta, který úspěšně působil na praxi jako asistent pedagoga ve škole, kde jedna mladá paní učitelka odešla na mateřskou. Tamější ředitelka ho přesvědčila, aby ještě za studií nastoupil na plný úvazek do práce.

Takže když to otočím, pro současné studenty je dobré, že není vůbec problém sehnat práci.

Pokud jde o první stupeň základních škol, tak to není vůbec žádný problém, na dalších stupních záleží na oboru. Je to samozřejmě ovlivněno i lokalitou. Například v Brně je situace vysloveně tristní a učitele shánějí v podstatě všude. Celou situaci komplikuje i fakt, že do učitelské profese míří hlavně ženy a pár let po studiích zpravidla odcházejí na mateřské a rodičovské dovolené.

Co je příčinou nedostatku učitelů? Je to celé jen o penězích?

Nízké finanční ohodnocení je určitě prvotní problém, ze kterého vyplývají další. Třeba malý počet mužů v učitelské profesi. Problém je ale také nízká prestiž povolání. Tady je důležité odlišit prestiž ze sociologických výzkumů, která je stabilně velmi vysoká, a respekt vůči profesi a expertíze učitele v každodenní komunikaci s žáky a rodiči. Učitelé se bohužel potýkají s větší agresivitou žáků a rostoucími požadavky rodičů. V kontextu společného vzdělávání a vysokého počtu žáků ve třídách pedagogové řeší, jak jednotlivcům poskytovat tolik péče, kolik by si zasloužili. Důvodem pro odchody z učitelské profese je i bující administrativa, ať už je to psaní projektů a vyplňování nejrůznějších šablon, zajišťování finančních prostředků, prezentace školy, další vzdělávání a tak dále. Zároveň s tím vším vzrůstají požadavky na kvalifikaci, na schopnost zvládnout rozmanitou skladbu žáků a neustále se proměňující požadavky na vzdělávání. Není to zkrátka zdaleka pro každého nadchnout se pro tuto profesi a vydržet u ní.

Když poslouchám ty příčiny, tak mi to ale zní, že se vždycky dostaneme k penězům. Pomohlo by zkrátka, kdyby na tu práci bylo víc lépe placených lidí.

Pomohlo by to a hodně. Kdyby byli učitelé důstojně zaplaceni, přispělo by to k jejich profesnímu sebepojetí a klidu. Není to ale postačující moment. Celkově by bylo potřeba zvednout důvěru v učitelskou profesi. Stejně jako jsou lidé zvyklí důvěřovat lékaři v tom, že má vzdělání na to, aby dokázal řídit léčebný proces, bylo by potřeba obnovit důvěru i ve vztahu učitel a rodič. Máme dnes velmi kvalifikované a vzdělané učitele a ti, kteří nastupují do praxe jsou většinou skuteční nadšenci a zapálení lidé. Začínající učitelé potřebují ve školách další podporu, díky níž budou překonávat profesní náraz praxe a dále se rozvíjet a učit. Tohle cítím jako velmi potřebnou věc, na které je nutné zapracovat.

Když se podíváte na dnešní skladbu studentů pedagogické fakulty, s jakými motivacemi přicházejí? Jste přece jen profesně zaměřená fakulta, přesto se mluví o tom, že řada absolventů na kariéru učitele ani nepomýšlí.

Hned v prvních seminářích našeho pedagogicko-psychologického modulu, který je součástí nového společného základu pro všechny studenty fakulty, je předmět Úvod do pedagogiky a psychologie. Nejen v rámci něho kolegové už v prvních momentech studia zjišťují, jaká je motivace studentů, a máme tak poměrně dobrou představu. Dá se v zásadě říct, že nám sem přicházejí tři typy studentů. Jedni jsou ti, kteří opravdu chtějí učit a vybrali si záměrně pedagogickou fakultu. Často mají učitele v rodině nebo nějakou zkušenost, která je motivovala. Může to být pozitivní motivace ve smyslu: potkal jsem výjimečného pedagoga a chci být jako on. Nebo negativní ve smyslu: potkal jsem tak hrozného učitele, že to chci dělat jinak a líp. Druhá skupina jsou mladí lidé, kteří jdou za oborem a vlastně moc nepředpokládají, že ho budou učit. Případně je to pro ně až nějaká vedlejší varianta profesního uplatnění. A třetí skupina jsou lidé, pro které je pedagogická fakulta jakási záložní varianta. Buďto se nedostali tam, kam plánovali, nebo ještě přesně nevědí, co by chtěli dělat a rozhlíží se.

Jaký je poměr mezi těmito skupinami?

Viděla bych to tak po třetinách. Nemám přesná čísla, takže je to opravdu jen takový můj hrubý odhad. S těmi, kteří váhají a hledají své profesní uplatnění se ale dá pracovat. Výzkumy prokazují, že postoje studentů k budoucí profesi se v průběhu studia proměňují. Proto je důležité, aby byli co nejdřív konfrontováni s praxí a získali představu o učitelství. Mimo jiné s tím záměrem jsme vloni zavedli nový pedagogicko-psychologický modul, který má už v prvních fázích studia reflektované praxe souběžně s teoretickou přípravou. Dochází tak k setkání studenta s terénem a praxí tak brzo, jak jen je to možné.

Takže prostě chcete, aby studenti hodně brzy přičichli k tomu, co je čeká. Nemůže je takové brzké hození do vody spíš odradit?

Nepopsala bych to jako hození do vody, i když to také není někdy špatné. V naší koncepci je to opravdu pozvolné a cílem je, aby si studenti brzy udělali představu o tom, do čeho jdou a mohli si říct: Nemám na to, měl bych jít studovat něco jiného, co pro mě bude přínosem, anebo se naopak už na začátku utvrdit v tom, že nastoupili správnou cestu. Ve zpětných vazbách od studentů se nám to často objevuje. A najdou si i tací, kteří spíše s učitelskou variantou nepočítají, ale praxe je namotivuje dát tomu šanci. Zkrátka někdy je to pozitivní a někdy negativní, každopádně je potřeba počítat s tím, že profesní pojetí studentů se vyvíjí a proměňuje.

Je to rok, co fakulta zavedla nový společný základ předmětů. Můžete už mluvit o prvních výsledcích? Co ukazují zpětné vazby studentů?

Je ještě opravdu brzo. Z hlediska rozšířených praxí, které fungují už delší dobu, vidíme větší spokojenost studentů s klimatem ve školách, kam přicházejí, a s podporou provázejících učitelů, kteří je nenutí do svých výukových schémat, ale dávají jim jistou míru autonomie a zároveň umí poskytnout radu. Z pedagogicko-psychologického modulu prošly evaluací předměty prvního a druhého semestru studia v bakalářských i navazujících učitelských studijních programech. Těší nás, že tyto výsledky jsou velmi pozitivní. Studenti hodnotí dobře přístup vyučujících, pestrost výukových metod, praktické zaměření výuky, možnost diskutovat a reflektovat, co se dělo na praxích. Cítíme obecně, že se mění klima a vztahy ve výuce. Víc nám ukáže ale až druhý a třetí rok navazujícího magisterského a bakalářského studia, tedy až nám budou končit první studenti, kteří těmito inovacemi prošli od začátku až do konce.

Vláda uvažovala o tom, že by navýšila rozpočet vysokých škol s cílem zvýšit mimo jiné počet učitelů. Jak se tak bavíme, tak to ale moc nezní, že by jen navýšení kapacit pedagogických fakult pomohlo.

Samotné navýšení kapacity určitě nepomůže, pokud nebudeme hned na vstupu zjišťovat motivace a zájem o učitelství. To je ale poměrně obtížné v těch vysokých počtech uchazečů, které se nám hlásí. Myslím, že by byla potřeba systematická práce už na základních a hlavně na středních školách v oblasti kariérního poradenství a posilování zodpovědnosti studentů, pokud jde o výběr oboru. Musí se na tom ale podílet i vysoké školy, které by měly lépe a lépe vysvětlovat, v čem spočívá učitelské studium a pedagogická profese. Pomoci by mohly intenzivní programy, jakési studium nanečisto, které by středoškolákům umožnily na vlastní kůži třeba v rámci jednoho týdne poznat, jak výuka toho kterého oboru vypadá.

Celá Masarykova univerzita nyní usiluje o zpřehlednění nabídky studia, aby se uchazeči lépe vyznali v jednotlivých oborech a v tom, co nabízejí ve smyslu náplně studia a uplatnění. Není to tedy jen o navýšení finančních prostředků a kapacit, musí se změnit více věcí v systému vzdělávání a ve společnosti…

…Jak je dnes vlastně ošetřený vztah pedagogické fakulty a škol?

Všechny pedagogické fakulty v Česku mají nějaký systém partnerských škol. Říká se tomu různě: školy fakultní, klinické, spolupracující. Ani my nejsme výjimkou. Máme asi 70 fakultních škol od mateřských po střední, se kterými máme smlouvy o úzké spolupráci. Pak jsou tu ještě spolupracující školy, v různých koutech České republiky. Díky tomu můžou naši studenti vykonávat praxi i v místě svého bydliště. Tato spolupráce je méně intenzivní, spíše administrativní, ale také vyžaduje ochotu a nasazení ze strany učitelů na místě.

V celém systému nicméně chystáte velké změny.

V brzké době fakulta přijmeme nový statut spolupracujících škol, ve kterém budeme chtít více rozlišovat úroveň spolupráce. Navazuje nám na to evropský projekt OP VVV Pregraduální vzdělávání, který startuje příští rok a jehož cílem je budování Společenství praxe – spolupráce a kolegiální podpory mezi provázejícími učiteli a akademiky nejen v rámci praxí. Chceme pedagogy z praxe celkově více zapojit do stanovení kritérií spolupráce a do tvorby profesního standardu studenta učitelství, tedy vlastně kompetencí našeho absolventa. Byli bychom rádi, kdyby vznikla celá komunita, která se spolu bude nejen intenzivně bavit o tom, jak by se měli budoucí pedagogové učit učit, ale také se na tom podílet.

Jaký by podle vás měl být učitel?

Profesor Helus v diskusích o profesionalizaci učitelského vzdělávání zdůrazňoval odbornost na úrovni magisterského vzdělání a osobní zralost, aby učitel dokázal komunikovat nejen s žáky a kolegy, ale i s rodiči a vůbec se svým okolím. Zdůraznila bych ještě, že v dnešní době by měl být učitel schopen poznávat žáka. Žák je výzvou, nejde už o to být jen expertem na svůj obor a jeho didaktickou transformaci a vůbec výukové strategie, jak obor předávat dále, ale učitel by měl přemýšlet i nad tím, komu to předává a kdo před ním sedí v lavicích. Zkrátka chtít hledat cesty, jak určitému žákovi učivo zprostředkovat a jak ho do učebního procesu vtáhnout. V neposlední řadě by učitel měl mít schopnost reflektovat svůj profesní vývoj, klást si otázku, jaký jsem učitel ve vztahu k požadavkům společnosti a reakcím žáků a rodičů, mít snahu se vzdělávat a pracovat na sobě.

Není toho zrovna málo.

Není to totiž vůbec snadná profese a nemůže ji dělat každý.

Jak jste se vy sama dostala k učitelství?

Chtěla jsem pracovat s lidmi, buď ve zdravotnictví, nebo jako učitelka. Věděla jsem to v podstatě už od dětství. Po gymnáziu jsem jasně volila učitelství. Po vysoké škole jsem nastoupila do malotřídní školy, kde jsem se musela potýkat s různorodou skupinou žáků, jak z hlediska věku, tak z hlediska jejich dispozic k učení. První rok po vysoké škole: dvacet sedm žáků ze dvou ročníků. To byla skvělá škola života. Musela jsem hodně přemýšlet nad tím, co a jak učit, aby to vůbec fungovalo, aby byli spokojení žáci i já a aby byly výsledky. Diferenciace byla nezbytná. Bylo to ze začátku hodně náročné, ale z této zkušenosti čerpám dodnes.


Celý text si můžete přečíst ZDE.

Marek Miler: Roboti a technologie vytvoří nová pracovní místa

Generální ředitel ManpowerGroup Prising je přesvědčen, že technologické změny, roboti a umělá inteligence ve výsledku přinesou nové pracovní pozice. U těch současných se změní povaha práce. Technologické změny však přinesou potřebu celoživotního a opakovaného vzdělávání. Problém netkví v tom, že nebude práce, ale v tom, že lidé nebudou na novou práci kvalifikovaní, říká šéf globální skupiny Manpower.

Zdroj: Hospodářské noviny 11. 6. 2018


Generální ředitel ManpowerGroup Jonas Prising vede nadnárodní korporaci s 20 miliardami dolarů ročních příjmů. Manpower pomáhá firmám s nábory zaměstnanců, školením nebo poskytuje poradenství v oblasti lidských zdrojů. Firma je tak v centru globální změny, která se označuje jako čtvrtá průmyslová revoluce. Na rozdíl od některých lídrů byznysu si Prising nemyslí, že nás technologie, robotizace a umělá inteligence připraví o pracovní místa.

…Neměli bychom se strachovat, že lidé nebudou mít práci, ale spíš že lidé nebudou mít práci protože jim budou chybět ty správné dovednosti. Čtvrtá průmyslová revoluce musí jít ruku v ruce s revolucí našich dovedností.

HN: A tím se dostáváme k potřebě změny vzdělávacích modelů.

Při minulých průmyslových revolucích, kdy se společnost posouvala od zemědělství k průmyslu, přišla zároveň i potřeba revoluce ve vzdělávacím systému. Například povinná školní docházka se zvyšovala z devíti na 12 let. Potřebovali jsme jinou sadu dovedností a obecně širší masu vzdělanějších lidí. Pak jsme se posunuli do další fáze, po druhé světové válce jsme si uvědomili, že potřebujeme ještě další vzdělanost v širších vrstvách, tedy přístupné a bezplatné univerzitní vzdělání. A úplně stejný posun bude nutný tentokrát.

HN: Bude také vzrůstat důležitost firemního vzdělávání?

Na své vlastní potřeby budou reagovat také firmy. Budou řešit otázku, jak splnit svoji byznysovou strategii v prostředí, kde nejsou lidé s potřebnými dovednostmi. Budou svým lidem muset pomoci nové dovednosti získat a vzít tuto agendu mnohem víc do svých rukou. Ale revolucí budou muset projít také vzdělávací instituce.

HN: Jak ten přerod vzdělávacích institucí bude vypadat? Začnou nabízet víc kurzů pro čtyřicetileté či padesátileté pracovníky?

Několik věcí ho může podnítit. Vzdělávání bude více průběžné: cyklus práce−školení−práce−školení se během kariéry zopakuje několikrát. Něco z toho prostřednictvím univerzit, něco z toho bude individuální. Dnes máme dvanáctiletou základní školní docházku a pak máme většinou čtyřleté programy. Ale mezi tím je ještě prostor, kde lze středoškolské vzdělání rozšířit certifikáty, několikaměsíčními kurzy a podobně. Když dobře uvážíte výchozí sadu dovedností a správně pochopíte, jaké budou dovednosti potřebné pro budoucí trh práce, lze to dobře změnit a zvýšit si možnost zaměstnanosti takového člověka velmi efektivně.

Máme už dobré příklady ve světě. Nedávno jsem byl v Itálii, kde textilní dělníci přišli o práci kvůli asijské konkurenci. Jsou nezaměstnaní. Zároveň ale je zřejmá velká poptávka po aplikacích s karbonovými vlákny v závodních autech. A ukazuje se, že mají přesně tu sadu dovedností, na kterou, když se podíváte z jiné perspektivy, zjistíte, že se dají rozšířit a posílit. Tím se tito dělníci dostanou do sektoru, kde je neobyčejný růst a poptávka. A takové přeškolení může trvat tři až šest měsíců. Studenti, když vyjdou ze školy, by měli mít základní dovednosti a také by se měli naučit učit se. Musí počítat s tím, že když vyjdou ze školy, budou potřebovat získávat další dovednosti.

HN: Mohou zavádění technologií provázet společenské otřesy, nepokoje a revoluce jako v dobách nástupu parních strojů?

Když to porovnáte, něco z toho už se děje. Už teď jsou skupiny lidí kvůli technologiím bez práce. Samotná míra nezaměstnanosti je často nicneříkající číslo, protože mezi lidmi se správnými dovednostmi je malá míra nezaměstnanosti a mezi těmi, kteří nemají správné dovednosti − pokud zrovna není velmi silný ekonomický růst − je míra nezaměstnanosti třikrát čtyřikrát větší. Francie má 8–9% nezaměstnanost, ale když nemáte určitou kvalifikaci, můžete být i v kategorii s nezaměstnaností 20 až 25 procent. To jsou dvě úplně rozdílné reality. My si myslíme, že v krátkodobém horizontu − během asi sedmi let − téměř každá rozvinutá země bude mít čtvrtinu populace, která bude mít pocit, že se věci nevyvíjejí dobrým směrem − že buď na základě svých dovedností ztrácí příležitosti, které dříve byly, nebo má strach, že tyto příležitosti zmizí v budoucnosti. A tito lidé řeknou: Dost, zastavte to! Pojďme to vrátit tam, kde to bylo dřív. A to se projeví v různých volbách nečekaným způsobem.

HN: Takže strach z technologické změny a globalizace dává hlasy populistům…

Vidíme to na podílu lidí, kteří volili Donalda Trumpa, hlasovali pro brexit. Švédsko se posouvá z nuly směrem k velmi populistické zemi. Děje se to téměř všude. Důvod je prostý: lidé se změn a globalizace bojí. A přesto když se podíváte na data, globalizace měla pro většinu zemí nesmírný prospěch. Miliardy lidí zachránila od chudoby, vytvořila nesmírný ekonomický růst, lidé žijí déle. Ale je jasné, že během tohoto přerodu zůstali někteří na okraji. Během přechodu z postindustriální doby na digitální globalizované prostředí prostě některá zaměstnání, která nevyžadovala vysokou kvalifikaci, ale pro střední třídu zajišťovala docela dobrý příjem, prostě zmizí. Je to vidět třeba ve výrobě. Neznám žádnou rozvinutou ekonomiku, která by v této oblasti za uplynulých 15 let nepřišla o 30 až 40 procent pracovní síly.

Příkladem jsou USA, kde slyšíte, že výrobní odvětví jsou v problémech. Ale to není tak úplně pravda. Lidé v USA ztratili výrobní pracovní místa ne kvůli emigrantům nebo kvůli obchodu s Čínou, ale kvůli automatizaci. Ten proces trvá už 15 let. To samé Německo, Británie. Na výrobní místa jsme už největší dopad automatizace zažili, systém ta ztracená pracovní místa absorboval, někde možná s těžkostmi a zaměstnal lidi někde jinde. Takže výroba rozhodně nebude ta část ekonomiky, kde bude největší dopad. Budou to jiná odvětví.

HN: Jaký bude mít dopad automatizace na nerovnost příjmů?

Zatím nic nenaznačuje, že by se rozdíly mezi platy měly nějak stabilizovat. Naštěstí jsme na vrcholu ekonomického cyklu, což prospívá nízké nezaměstnanosti, a největší růst platů se odehrává v oblasti pozic s nízkou kvalifikací. Ale až růstový cyklus skončí, nárůst platové nerovnosti bude opět jedním z témat, která bude třeba řešit. Náš názor je, že se příliš diskutuje o dopadu technologií na byznys a obchod, ale už se moc nediskutuje o tom, jak připravit naše společnosti na dobu, kdy bude třeba hodně lidí přeškolit nebo navýšit jejich kvalifikaci, aby mohli konkurovat na trhu práce.

HN: Jaká by byla vaše rada mladým lidem, kteří se třeba rozhodují, kterým profesním směrem se dát nebo na jakou jít univerzitu?

Část mého doporučení by platila i v minulosti: aby byl člověk v něčem dobrý, musíte to dělat s vášní, musíte z toho mít dobrý pocit, když přijdete domů nebo když o své práci mluvíte doma či s přáteli. Toto je stále nejlepší předpoklad pro dobrý výkon.

V budoucnosti budou velmi důležité přírodní vědy, technologie, inženýrství a matematika − více než v minulosti. Nepůjde jen o to, rozumět technologiím nebo umět programovat. Když se zaměříte na jeden software, nakonec se budete muset učit jiný software. Půjde o to, dělat věci se zaujetím, mít dobrou kvalifikaci a solidní základní dovednosti. A nepodceňovat kreativní schopnosti − umění a literaturu. Protože jestli opravdu věříme, že nás technologie zbaví úmorných a opakujících se úkonů, mnoho pracovních pozic bude souviset s kreativitou, vynalézavostí, se schopností komunikovat a spolupracovat.


Celý text si můžete přečíst ZDE.

Barbara J. Sahakian, Julia Gottwald: Mohou neurovědci číst naše myšlenky?

Kniha přináší srozumitelně tlumočený souhrn aktuálních poznatků v řadě oblastí, které z oblasti neurovědeckého výzkumu pronikly do společenské diskuse.

To, že se indický soud zabýval posuzováním důkazu založeného na neurologické metodě detekování lži, proběhlo před pár lety snad všemi českými médii. Jak to dopadlo? Umíme lež odhalit? A co si s tím počít z hlediska práva?

Právě to rozebírají dvě z kapitol – a s neméně zajímavými tématy přicházejí i ty ostatní. Máme v mozku zakódovaný rasismus? Morálku? A co neuromarketing – mohou nás marketingoví odborníci díky znalosti mozku ovládat? Je možné obsah mozku v podstatě přečíst? A zbývá nám vůbec něco víc než slepě následovat nervové procesy?

Většinu z odpovědí neznáme. Autoři tak „pouze“ staví podobné úvahy na pevnou půdu současného výzkumu a srozumitelně vysvětlují zásadní experimenty počátku tisíciletí a společenské otázky, které z nich vyplývají. Činí tak věcně a kriticky – čtenáře neinfikují svými názory, ale vybavují informacemi pro vytvoření vlastních závěrů.

Publikaci končí střízlivým shrnutím, jaký technologický přínos lze od neurověd očekávat v následujících letech. Díky tomu, že se autoři soustředí výhradně na současný stav poznání, je každá stránka plná nových informací i pro poučeného čtenáře, kterému zároveň vysvětluje i metodologická úskalí některých experimentů.

Barbara J. Sahakian je profesorka klinické neuropsychologie na Univerzitě v Cambridge. Působí také jako prezidentka Mezinárodní neuroetické společnosti. Je mezinárodně proslulou odbornicí na poli kognitivní psychofarmakologie, neuroetiky, neuropsychologie, neuropsychiatrie a neurozobrazovacích metod. Julia Gottwald je její doktorandkou na téže univerzitě.

Více informací a ukázky najdete ZDE. Knihu si můžete objednat též ZDE.

Matematické stezky pomáhají žákům objevovat krásu matematiky i mimo třídu

Že je matematika ve vyšších třídách školy těžko aplikovatelná v reálném světě? Pomocí matematických stezek, které si žáci sami vytvářejí během exkurzí v terénu mimo školu, se učí spolupráci a prohlubují si znalosti v matematice. Zároveň se však učí hledat matematické problémy přímo v okolí své školy, ve svém městě.

Zdroj: Markéta Popelářová, Magazín Perpetuum 29. 1. 2018

Jedná se o aktivitu, která je povzbuzuje k řešení, ale i vytváření matematických příkladů, učí je pojmenovávat geometrické tvary v reálném světě, počítat rozměry nebo rychlosti jednotlivých objektů. Stimuluje jejich zájem o matematiku a využívat se dá ve třídách druhého stupně nebo i střední školy, kdy se matematika stává abstraktnější a pro mnoho studentů obtížněji uchopitelnější.

Původní program byl zpracován pro Washington, DC, ale nápad může být aplikován do různých měst. První hodinu stráví skupinky studentů plánováním své exkurze, nadcházející čas už pak věnují práci přímo v terénu. Jaká je nejkratší cesta od sochy ke kostelu? Kolik lidí v průměru navštíví denně městské muzeum? Je možné na památníku z války najít symetrii? Lze vypočítat objem skulptur, které se nacházejí u školy?

Každá skupinka splní své předem stanovené úkoly, objekty vyfotí a po návratu zpět do školy se věnuje matematickým výpočtům. Svůj postup studenti pečlivě zachycují. Spolu s fotografickým materiálem je poté možné jednotlivé práce využít k vytvoření celé galerie.

Příklad jedné z matematických stezek, která byla vytvořena pro americké studenty, můžete nalézt pod tímto odkazem.

Původní zdroj.