Příběh dvanáctý. Tydlety moderní metody jsou pro vysokoškoláky

Jmenuji se Alena. Sehnala jsem práci dějepisářky na zástup v ZŠ v jednom menším slezském městě. Protože kamarád pracuje jako didaktik dějepisu na VŠ, byla jsem předem vyškolena ohledně nejmodernějších metod, navštívíli jsme spolu řadu vzdělávacích seminářů v Praze a dostala jsem od zmíněného kamaráda desítky nejrůznějších pracovních listů či metodik.

Zdroj: https://www.facebook.com/pg/nechtenassakraucitdobre 11. 3. 2019

Jmenuji se Alena. Sehnala jsem práci dějepisářky na zástup v ZŠ v jednom menším slezském městě. Protože kamarád pracuje jako didaktik dějepisu na VŠ, byla jsem předem vyškolena ohledně nejmodernějších metod, navštívíli jsme spolu řadu vzdělávacích seminářů v Praze a dostala jsem od zmíněného kamaráda desítky nejrůznějších pracovních listů či metodik. Spousty dalších materiálů jsem si samozřejmě vytvořila (portál IWitness zachycující vzpomínky pamětníků, Moderní dějiny s aktivizujícícmi badatelskými přípravami, dejepis21.cz a využití videoukázek apod.). Byla jsem pyšná na svou pečlivou přípravu a těšila jsem se na skvělou spolupráci. Podotýkám, že dějepis není moje aprobace a v minulosti jsem jej učila pouze v rámci suplování.

Žáci byli s mými hodinami spokojeni. Přestože byla příprava časově náročnější (hlavně pročítání digitálních archivů novin s cílem vybrat nejvhodnější dobový text), hodiny byly pestré, metodicky rozmanité. Rozebírali jsme dobové karikatury, analyzovali filmové ukázky, spojovali dějiny s literaturou. I přesto jsem ale část hodiny vždy diktovala zápis do sešitů, protože vím, jak to v českém školství chodí a nechtěla jsem se nechat vyrazit jen za to, že upřednostňuju závazné výstupy RVP a ŠVP před stále přežívajícími a vyžadovanými tradičními osnovami.

Naivně jsem si myslela, že dobře připravená výuka v souladu s moderními pedagogickými východisky, požadavky MŠMT a České školní inspekce bude nějakým způsobem oceněna. To jsem se ale přepočítala. Pan ředitel si mě jednoho dne zavolal s tím, že rodiče si na dějepis stěžují.

„Já chápu, že chcete učit progresivně. Ale rodiče vidí ty sešity, co děti nosí domů a mají pocit, že to vedete moc odborně. Navíc ty zápisy jsou krátké.“
„Jak to myslíte?“
„No… nějaké ty vaše analýzy textů a srovnávání jevů v různých historických obdobích… to je tak spíše pro středoškoláky. Nebo spíše vysokoškoláky.“
„Ale… ale já čerpám z Moderních dějin a Občankářů, kde jsou pracovní listy vytvořené přímo pro základky!“
„Podívejte, děti na základní škole potřebují nadiktovat fakta do sešitů. Musí se dějepis naučit. A pak, třeba někde na volitelném semináři na střední škole, o tom mohou diskutovat. Tady to je akorát mate. Oni potřebují jasně vědět co, kdy, kde. A ne o těch dějinách nějak relativizovat.“
"Vždyť ale závazný RVP jasně píše, že žáci musí být vedeni k poznání, že historie není jen uzavřenou minulostí ani shlukem faktů a definitivních závěrů, ale je kladením otázek."
„Ne, kdepak. Žáka frustruje, když mu jasně neřeknete, že černá je černá a bílá je bílá. A my tady frustrované žáky, neřkuli rodiče, prostě nechceme. To není naše filozofie.“

Tohle pro mě byla ledová sprcha. Postupně úžas přešel ve vztek. Takže já jako kráva trávím hodiny přípravou, lámu si hlavou nad metodou, která žáky nejlépe zaujme, namotivuje, udrží pozornost… a přitom stačí vzít učebnici (kterou si předem ani nemusím číst), nadiktuju obsah, ověřím, jestli se ta náhodná slova, kterým vůbec nerozumí, naučili na písemku a vymalováno? Proč potom sakra stát plýtvá prostředky z našich daní na úhradu učitelských seminářů, kde slyšíme něco, co v praxi neuplatníme?

Pokusila jsem se o kompromis, ale jakmile práce pro člověka postrádá smysl, nemůže ji dělat kvalitně, zajímavě, nemůže ani svým zápalem motivovat ostatní. Ze školy jsem po domluvě (kdy vedení zamítlo mé požadavky) odešla. Má někdo s dějepisem podobnou zkušenost?

Příběh jedenáctý. My na základce přece taky museli!

Jako češtinář jsem na nové škole dostal na starost organizaci nechvalně proslulé recitační soutěže. V čem spočívala její pravidla? Žáci museli jeden po druhém před celou školou recitovat předem vybrané básně a, pominu-li celkovou absurditu tohoto konceptu, soutěž spočívala spíše v memorování dlouhých básnických textů než ve skutečném sdělení.

Žáci měli z recitační soutěže noční můry, mnozí během ní pravidelně absentovali a ti zbylí se účasti snažili všemožně vyhnout. Vytrénován nejen z pedagogických seminářů, ale i z nedávné dálkově studované nadstavby češtiny pro SŠ jsem o didaktice literatury něco věděl. Tohle má být proboha nějaký rozvoj čtenářské gramotnosti? Tímto způsobem si má žák vybudovat vztah k poezii? Pochopit intimní vztah mezi lyrickým textem a čtenářem formou ponižující exhibice?

Zašel jsem za paní ředitelkou s návrhem reorganizace soutěže. Proč by probůh musel recitovat úplně každý? I za cenu toho, že absolutně nebude rozumět nabiflovanému textu. Co kdybychom pro jednou udělali recitaci tak, že necháme recitovat dobrovolníky z řad literárních nadšenců a zbytek bude naopak jejich přednes hodnotit a dá jim zpětnou vazbu tak, aby mohli postoupit do oblastního kola recitační soutěže?

Paní ředitelka nebyla z návrhu nadšená, ale protože jsem měl do jisté míry na starost metodickou skupinu češtinářů, tento převrat mi odklepla. Žáci reagovali s jásotem a někteří až přehnaně líčili, jak „konečně přišel někdo, kdo nás zbavil těch šílených stresů a dal té soutěži smysl“. Soutěž proběhla podle nových pravidel, bez nervů, bez falešných omluvenek, bez trapných scén, kdy žák odbíhá uprostřed recitace z podia, protože zapomněl text. Porota i obecenstvo, všichni se aktivně zapojili do zpětné vazby, která proběhla formou kultivované diskuse. Pak ale přišel nový školní rok a s ním obrat směrem k frontálnějšímu přístupu, který se nevyhnul ani recitační soutěži.

„Karle, recitovat budou letos všichni. Rozumíte? VŠICHNI.“
„Ale paní ředitelko, já myslel, že loni jste z toho měla dobrý pocit…“
„Abych byla upřímná, neměla. Bylo to úplně o ničem.“
„Můžete být konkrétnější?“
„Prostě žák jednou za rok zvládne odrecitovat před obecenstvem báseň a hotovo. My jsme taky na základce museli recitovat. Proč vůbec o takové prkotině musíme diskutovat?! Všichni si odrecitují, než jste sem nastoupil, tak to fungovalo a já nevím, proč to měnit.“

Bylo jasné, že argumentovat nemá cenu. S těžkým srdcem jsem žákům oznámil, že letos se vracíme k původnímu modelu. Nastala panika. Žáci předem oznamovali, že ten den „onemocní“ a já jsem v tu chvíli nevěděl, jak celou věc vysvětlit. Zkoušel jsem sice namítat, že recitace textů před nastoupenou školou může trénovat stresové situace, že je to vlastně takový adrenalin, zejména pro ty, jimž čeština obecně moc nejde… ale bylo vidět, že vařím z vody, protože něco takového nemá žádnou oporu v RVP.

Pedagogická porada probíhala následovně:
„Paní ředitelko, já mám takový problém, žáci mi dávají k podpisu omluvenky, v nichž jejich rodiče žádají, aby se jejich dítě nemuselo účastnit recitační soutěže.“
Ve sborovně to zašumělo.
„No to si dělají prdel ne? Tak já taky nepůjdu zítra do práce. A maminka mi to podepíše,“ ozvala se jedna z konzervativnějších kolegyň preferující tužší školský režim a druhá jí hned sekundovala:
„Já to říkala od začátku! Jednou se povolí uzda a začnou nám přerůstat přes hlavu. Bič na ně! A za to můžeš ty, Karle, s těmi tvými změnami, cos dělal loni.“
„Číst budou všichni. Osobně si zkontroluju, zda všichni dorazili. Chybějící mi doloží, že skutečně ze závažných důvodů nemohli být ve škole. A až dorazí, recitovat budou. Osobně si to k vám do hodin přijdu ověřit,“ uzavřela věc paní ředitelka.

Recitace proběhla dle mého očekávání. Účast byla mizerná, literární a didaktický přínos nulový. Nepočítám-li premianty, jejichž oslňující výkon se předpokládal, spousta žáků se uprostřed recitace pro ně nesrozumitelných textů zasekla, začala koktat, červenat se a učitelé se snažili napovídat první slabiku následujícího verše. Úplný Démosthenes v praxi. Jiní zase zvolili náhodnou přisprostlou dvouslokovou říkanku z internetu a následný literární rozbor byl spíše výsměchem.

A paní ředitelka? Byla spokojena. Žák recitoval, tím pádem úkol splnil. My na základce přece také recitovali.

Zdroj: https://www.facebook.com/pg/nechtenassakraucitdobre

Hana Košťálová: Žáci by ve školách měli víc číst a porovnávat texty

V českých školách se málo čte a učitelé moc neumí u dětí rozvíjet schopnosti nutné k porozumění informacím. Žáci by měli víc porovnávat různá sdělení a pracovat s texty i v předmětech mimo češtinu. V rozhovoru s ČTK to řekla programová ředitelka projektu Pomáháme školám k úspěchu Hana Košťálová, která je odbornicí na rozvoj čtenářských dovedností. Za svou práci dostala nedávno ocenění od ministerstva školství. Čtenářství má podle ní vliv na fungování celé společnosti.

Zdroj: České noviny 10. 4. 2019

„Čtení se ve škole příliš omezuje na hodiny českého jazyka a ani v nich není běžné, aby se školáci učili například porovnávat a rozlišovat informace z několika podobných textů," uvedla Košťálová. I proto podle ní dělá dětem v současnosti velké problémy interpretace sdělení. Jak zjistila Česká školní inspekce, žáci mají potíže hlavně s domýšlením toho, co není v textu přímo napsané, ale mohou si to odvodit, či s hodnocením pravdivosti.

Školáci by se podle Košťálové měli při čtení naučit rozpoznávat, jak a proč informace vznikla a jak se dá chápat. „Nejde o čtenářství, ale o to, jak dekódujeme komunikaci kolem nás, ať už je to napsané nebo mluvené. Děti se tak učí dekódovat všechny možné typy sdělení, které k nim přichází všemi možnými cestami, způsoby, médii," vysvětlila.

Čtení podle ní podporuje nejen schopnost orientovat se v informacích či růst slovní zásoby, ale lidé díky němu získávají i větší přehled o světě. „Třeba když děti čtou beletrii, a nejen českou, ale i světovou, tak se dozvídají, jak se žije jinde, a když si o tom mohou trochu povídat a porovnávat to se svými zkušenostmi, tak se okamžitě zvyšuje úroveň jejich tolerance," uvedla.

Klasické čtenářské deníky, do kterých si žáci zapisují obsah knihy, by po dětech nevyžadovala. Pokročilejší čtenáře by místo toho nechala dělat si spíš poznámky k různým částem textu a potom o nich diskutovat se spolužáky. Začínající čtenáři by se podle ní měli soustředit na samotné čtení a nezatěžovat se zapisováním obsahu. U nejmenších školáků považuje za dobrý způsob zpětné vazby nechat děti nakreslit o knize obrázek.

Za škodlivé označila pracovní listy, které někdy vyučující dětem rozdávají a které obsahují otázky, jež se často vůbec netýkají interpretace textu. „Myslím, že kdyby se paní učitelky od tohoto osvobodily a nechaly děti třeba půl hodiny číst a pak si s nimi jen povídaly o tom, co četly, tak že bohatě naplnily svoje poslání," řekla.

Podotkla, že naučit žáky srovnávat různé texty není pro učitele jednoduché. Pro děti je totiž velmi těžké, aby odhalily, kde se informace doplňují a kde jsou v rozporu, protože často vnímají jen jednotlivá slova. Mezi školáky jsou navíc v dovednostech velké rozdíly a na každého může platit trochu jiná metoda, dodala.

Současný přístup k rozvoji čtenářství je podle Košťálové ovlivněn kulturou a historickým vývojem Česka. Zatímco například v anglosaských zemích se již dlouho podporuje umění přemýšlet o získaných informacích, v českých zemích to komunistický režim před rokem 1989 spíše potlačoval. Dostat se v těchto dovednostech na úroveň zemí s delší tradicí demokracie chce čas a vývoj, myslí si odbornice.

Problém by nehledala jen v obsahu učiva, které určují takzvané rámcové vzdělávací programy. Ministerstvo školství nyní vede s odborníky debatu, na jejímž základě se mají programy změnit. Podle Košťálové ale sebelepší vzdělávací programy nezaručí dobrou výuku. „Učitel učí jen tak dobře, jak dobře on sám se dokáže učit," řekla. Zaměřila by se tedy hlavně na podporu pedagogů ve výuce a sladění různých přístupů ve vzdělávání při zachování rozmanitosti škol.

Do vzdělávacího projektu Pomáháme školám k úspěchu, který Košťálová vede, je nyní zapojeno 23 škol po celé ČR. Projekt, jejž financuje nadace manželů Kellnerových, pomáhá učitelům rozpoznávat individuální potřeby žáků a přizpůsobovat jim styl výuky. Ministr školství Robert Plaga (ANO) předal letos na konci března Košťálové medaili 2. stupně, již dostávají odborníci, kteří se starají o rozvoj škol a jejich modernizaci.

Miroslav Hřebecký: Říše za zrcadlem

Ač se na školách naplno učí a učitelé i ředitelé jsou tímto procesem plně zaměstnáni, na pozadí se rozbíhá proces revize kurikula. Je to velká příležitost srovnat krok s vývojem společnosti, s dobou, s technologiemi. Ale také velké riziko, že pokud to uděláme špatně, zakonzervujeme systém úplně a navždy. Co s tím na konkrétní škole?

Každému je jasné, že dříve nebo později se bude muset sáhnout i na ŠVP. I pro ředitele a celý učitelský sbor bude úprava momentem zastavení, ohlédnutí se, vynoření a analýzy. Za jaký konec začít klubko rozmotávat?

Jedna z velkých věcí, které jsou před námi v budoucím období, je revize RVP. Celé týmy se budou prohánět sem a tam kurikulem, budou bádat a schůzovat, radit se, dopisovat, škrtat. Přemýšlet, jak tam procpat své vidění světa, jak naopak vyšachovat již přinesené „hotové a definitivní“ návrhy jiných atd. Dovedete si to jistě představit. Dovolím si vás při té příležitosti pozvat podobně jako Alenka v říši divů za zrcadlo. Pojďme pootočit prizma vnímání školy, podívejme se na něj skrze ty, kvůli kterým veškeré školství „pácháme“. Pokusme se povýšit žáka ze subjektu na objekt a vžít se do jeho pocitů uprostřed školní vřavy.

Náhoda tomu chtěla, že se odkryla moje dávná vzpomínka, kterou jsem líčil kamarádovi. On se o ní někde zmínil na sítích a prý k tomu přelétlo sem a tam pár výživných komentářů. Kdysi jsem jako ředitel gymnázia pojal nápad, že zkusím strávit den ve třídě jako žák. Domluvil jsem se s kluky z vyššího ročníku, nafasoval mikinu s kapucí, dal si s nimi sraz na rohu před školou a skočil rovnýma nohama do studentské reality. O mém záměru věděli předem jen mí zástupci, brzy se to ale pochopitelně rozkřiklo i mezi učiteli, kromě oděvu jsem se nijak nemaskoval. Nijak to nevadilo, cílem nebylo za každou cenu konspirovat.

Začala první hodina, už si ani nepamatuji, co to bylo za předmět. Vyučující nás po příchodu do třídy optimisticky uvítala, zaujetí pro předmět z ní jen sálalo. Každým okamžikem nenechala nikoho na pochybách, že její předmět je nejdůležitější a jaké máme všichni štěstí, že jsme se ocitli na její hodině a můžeme se společně s ní věnovat vzrušujícímu poznání. Potud zcela v pořádku, motivace je ústředním pojmem v pedagogice a nikdo by nechtěl sedět a 45 minut pozorovat „v akci“ uspávače hadů. Začal jsem mít problém, když v další hodině se odehrálo to samé, jenom ve zcela jiném předmětu. „Vítám vás, pamatujete, co jsme dělali minule? Tak na to navážeme a přidáme dnes mnohem víc!“ Já minule nebyl, ale uklidnilo mne, že jsem nebyl sám, kdo si nepamatoval. Učiteli to nijak nevadilo, rozjel to pěkně od podlahy, nořil se do všemožných detailů a vyžadoval, aby všichni žili jeho předmětem, jako by se jím hned po maturitě začali živit. Po této hodině jsem se otázal svých spolužáků, jak dokážou všechno sledovat. Odpověď byla lakonická: „Člověk si to nesmí pouštět tolik k tělu, jinak nepřežije.“

Další hodinu se konala fyzika, psal se test. Zkusil jsem si to samozřejmě také, učitel mi s gustem písemku rozdal a následně i vybral a opravil. Přirozeně jsem si v testu ani neškrtnul. Kurikulum přírodních věd se už dávno utrhlo ze řetězu a zavrtává se do neuvěřitelných podrobností zcela odtažitých od každodenní reality. Je to nejen v běžném životě k neupotřebení, ale především k nezapamatování. Když si sečteme počet hodin, které si člověk odsedí v takovéto pouhé posilovně paměti… Opravdu mi nepřijde normální stav, kdy běžný rodič není schopen pomáhat svému dítěti s učením v přírodních vědách již na druhém stupni základní školy. Možná právě toto by mohlo být měřítkem míry škrtání v kurikulu. Není to sice nic metodicky odborného, ale zato ověřeného životem – v praxi si člověk uchovává ty znalosti a dovednosti, které doopravdy k životu potřebuje.

Po fyzice následovala filozofie. Hlava už mi začínala měknout a uvědomil jsem si, co je na tom nejhorší. Ty desetiminutové přestávky, během nichž se máte nejen přesunout z učebny do učebny a vyměnit si knížky a sešity na lavici, ale taky se mimochodem vynořit z hloubi jednoho oboru ve své mysli a v mžiku se přeladit do oboru druhého. V tomto případě měly společného jenom to, že oba začínaly na F. První úkol jsem o přestávkách zvládal, přelaďování jako korouhvička mi šlo o poznání hůř.

Angličtina – hurá, změna. Menší skupina, jiné, mnohem aktivnější metody práce. Konečně všichni mluvíme, předtím jsem měl pocit, že z neustálého nasávání mi praskne hlava. A navíc obrovský motivátor, tohle se bude v životě opravdu hodit, vždyť nás zanedlouho čeká další Comenius.

Poslední hodina to vše zpečetila. Je jedno, co to bylo zač. Hlavním úkolem této v pořadí třicáté páté hodiny onoho předmětu bylo překlenout prostor mezi třicátou čtvrtou a třicátou šestou lekcí. Já na seriály nikdy nebyl, zvlášť na ty nekonečné. Posledních 40 minut z oné třičtvrtěhodiny jsem přežil jen díky pronikavým myšlenkám na blížící se oběd. Původně jsem byl odhodlán absolvovat den se „svou“ třídou celý včetně odpoledního vyučování, ale na to mi už prostě nezbývaly síly. Zkuste si i vy jen sedět, poslouchat, psát si a snažit se v přesném rozvrhovém rytmu být nadějným biologem/lingvistou/chemikem/matematikem/filozofem atd.

Byl jsem v rámci tohoto živého zážitku opravdu vděčný všem učitelům, kteří se snažili zpestřit svoji hodinu jakoukoliv jinou aktivitou než frontální výukou. Dlužno dodat, že se opravdu snažili, byla jich drtivá většina. Jenže co naplat, pokud předměty absolvujete všechny naráz v kulometné dávce, přijdete si jako zoufalá korouhvička, která ze všech sil hledá převládající směr větru, aby aspoň na nějaký čas ukazovala k jedné světové straně. Po odsedění porce různých předmětů za sebou vám to stejně nejspíš začne splývat do jedné frontální nalejvárny. Tato metoda totiž, ať chceme nebo ne, ve většině škol stále převažuje.

Proč to celé píšu? Není nad vlastní zkušenost, ač jsme jí všichni zamlada prošli, je potřeba vše oprášit a znovu prožít. Podívat se na systém, o němž se domníváme, že ho důvěrně známe, z opačné strany barikády…

Celý text si můžete přečíst ZDE.

Ministr školství a předsedkyně Asociace krajů ČR došli ke shodě ohledně memoranda o budoucnosti vzdělávání

Kraje budou mít jako zřizovatelé středních škol pravomoc rozhodovat o oborech a kapacitě nabíraných žáků. Speciální inspekční tým České školní inspekce bude nadále kontrolovat školy a ty, které selhávají ve vzdělávacím procesu, budou muset ukončit činnost. Zástupci ministerstva školství se navíc setkají s představiteli krajů a budou s nimi postupně jednat o jejich potřebách v oblasti vzdělávání. Při společném jednání 10. dubna 2019 v Praze se na tom shodli ministr školství Robert Plaga a předsedkyně Rady Asociace krajů ČR Jana Mračková Vildumetzová.

Zdroj: www.asociacekraju.cz 11.4. 2019

Jednání navázalo na podpis memoranda o společném postupu v oblasti zvýšení kvality středního školství, které 5. března 2019 podepsali zástupci Asociace krajů, Hospodářské komory ČR, Svazu průmyslu a dopravy ČR i představitelé školského odborového svazu. „Už před časem kraje prostřednictvím zákonodárné iniciativy usilovaly o to, aby měly kompetenci rozhodnout, jaké obory a s jakou kapacitou se v krajských školách budou otevírat. Vláda sice tuto změnu nedoporučila, ale za naši myšlenku se postavil například Svaz průmyslu a dopravy i Hospodářská komora ČR,“ připomněla předsedkyně Rady Asociace krajů ČR a hejtmanka Karlovarského kraje Jana Mračková Vildumetzová. Ministr školství Robert Plaga ji informoval o tom, že oproti svému původnímu negativnímu stanovisku je ochoten tento návrh podpořit. „Pokud je to vítaný nástroj z pohledu krajů a dohoda o otevíraných oborech a kapacitě mezi kraji a řediteli škol stejně probíhá, tak já jej v rámci Sněmovny podpořím,“ potvrdil.

Zástupci Paktu zaměstnanosti z Moravskoslezského kraje také navrhli, aby posílení kompetence krajů šlo ruku v ruce s tím, že by regiony využívaly data z predikcí trhu práce a ekonomického vývoje, která se dnes například sumarizují v rámci projektu KOMPAS řízeného Ministerstvem práce a sociálních věcí ČR. „Kraje by měly mít tyto údaje k dispozici a vycházet z nich při nastavování oborové struktury. Budu tedy ráda, jestliže konkrétně Moravskoslezský kraj připraví dokument k tomuto tématu i pro další regiony,“ dodala Jana Mračková Vildumetzová.

Hovořilo se také o tom, že kraje nyní nemají žádnou rozhodovací pravomoc směrem k soukromým školám. I když kraj dá negativní stanovisko k zápisu nové soukromé školy v regionu, ministerstvo školství k tomuto stanovisku nemusí přihlédnout. Podle ministra školství se při posuzování zápisu škol vychází z dlouhodobého záměru vzdělávání, který má vytvořen každý kraj. S účastníky jednání se ministr domluvil na tom, že při rozhodování o zápisu škol budou vždy kraje ve svých stanoviscích striktně vycházet z dlouhodobých záměrů vzdělávání a v takovém případě ministerstvo školství bude respektovat jejich názor v konečném verdiktu o tom, zda se škola do rejstříku školských zařízení dostane.

Dalším projednávaným bodem memoranda byl požadavek, aby v druhém kole přijímacího řízení uchazeči nemohli podávat více než dvě přihlášky. Přítomní se shodli na tom, že by to ztížilo řadě studentů dostupnost vzdělávání, proto zůstane počet přihlášek neomezený, ale ředitelé škol budou muset zohlednit výsledek jednotného přijímacího řízení z 1. kola. Mluvilo se rovněž o potřebnosti kariérových poradců a jejich plné podpoře ze strany ministerstva školství, které chce k zabezpečení jejich financování využívat prostředky z EU.

Řešila se i nutnost testování studijních výsledků žáků v 5. a 9. třídách základních škol. "Oslovím zástupce krajů a vznikne pracovní skupina, která by upřesnila, jak bude systém testování fungovat," uvedla předsedkyně Rady Asociace krajů a shodla se s ministrem školství na tom, že by pracovní skupinu ustavilo ministerstvo.

Společným zájmem státu a krajů je také zavedení prvků duálního vzdělávání do výuky, k tomu je ale třeba najít potřebnou oporu v legislativě. Jak uvedl ministr Plaga, zákonná úprava by se řešila na úrovni MŠMT a Ministerstva průmyslu a obchodu ČR. Zástupci Svazu průmyslu a dopravy deklarovali, že by pilotní projekt s prvky duálního vzdělávání, který se uskutečňuje v Moravskoslezském kraji, přenesli v příštích třech letech i do dalších regionů. Představitelé Moravskoslezského kraje zase předají dosavadní data ministerstvu školství a seznámí s nimi všechny kraje.

Mluvilo se i o zavedení předmětu Technika, k čemuž ale musí mít školy dostatečné vybavení, motivované pedagogy a s jeho zaváděním se počítá postupně. O všech tématech bude předsedkyně Rady Asociace krajů informovat ostatní hejtmany a následně se uskuteční setkání, které vyhodnotí posun v projednávaných bodech.

Profesní interpelace: Ministr Plaga odpovídal na otázky učitelů

Ve čtvrtek 11. dubna otevřel ministr školství Robert Plaga první díl nového pořadu Profesní interpelace, který je určen pro komunikaci s učitelskou veřejností. Ministr odpovídal na otázky, které byly kladeny v učitelské facebookové skupině. Pořad připravila Učitelská platforma, spolek Otevřeno a pražská Průmyslová škola sdělovací techniky Panská. Hosty dalších dílů pořadu budou např. předseda školských odborů František Dobšík nebo Jaroslav Fidrmuc z Národního ústavu ve vzdělávání, který bude odpovídat na dotazy týkající se revize rámcových vzdělávacích programů.

Je těžko uskutečnitelné, aby se učitelé z regionů mohli zeptat přímo ministra školství či jiných představitelů, kteří mají přímý vliv na změny ve školství. Proto je jednou z možností kontakt přes sociální sítě. Budou tak mít možnost se zeptat alespoň ti učitelé, kteří jsou dosažitelní na Facebooku a jsou členy učitelských komunit. „Na interpelace jsem byl dosud zvyklý jen v poslanecké sněmovně. Ty profesní jsou zbrusu novým formátem kontaktu s učitelskou veřejností, což velmi vítám,” říká ministr školství Robert Plaga. Pokud se tento formát osvědčí, mohou být podle Plagy Profesní interpelace nástrojem, jak učitelům představit zamýšlené změny a způsob jejich realizace v pravidelném intervalu.

Pořad budou moderovat taktéž učitelé. Prvním byl Michal Kaderka, učitel mediální výchovy na pražském Gymnáziu Na Zatlance a občanské výchovy v Karlínské obchodní akademii. Ten se bude střídat s učitelem angličtiny a přírodopisu v ZŠ Strossmayerovo náměstí Danielem Pražákem. Oba působí i na vysokých školách. Daniel Pražák je místopředsedou spolku Otevřeno, který usiluje o zlepšení kvality přípravy učitelů na pedagogických fakultách a je doktorantem PedF UK. Michal Kaderka, člen vedení Učitelské platformy, učí budoucí učitele mediální výchovu na Ústavu jazyka českého a komunikace FF UK.

„Učitelskou autenticitu pořadu dává i skutečnost, že ho natáčí studenti se svými vyučujícími přímo na Průmyslové škole sdělovací techniky v Panské. Jsme za jejich pomoc rádi, bez žáků školy bychom to sami nezvládli,” děkuje škole a žákovskému týmu předsedkyně Učitelské platformy Petra Mazancová. S prvním přenosem byly sice technické potíže, ale interpelace se přesto uskutečnily.

Otázky byly kladeny přes facebookovou skupinu Učitelé +, která sdružuje aktivní učitele, studenty pedagogických fakult, ale i akademiky či novináře, kteří ve skupině zjišťují zkušenosti a názory z učitelského terénu. Host nejprve zodpověděl tři dotazy, které učitelé považují za prioritní a odhlasovali si je. Pak host odpovídal na otázky, které učitelé vkládali jako komentáře. Skupina Učitelé + byla zároveň viditelná i pro nečleny.

Videozáznam byl archivován na YouTube kanálu Učitelské platformy

Záznam otázek ZDE. 


Kontakt:
Petra Mazancová, předsedkyně Učitelské platformy, učitelka Gymnázium Josefa Jungmanna v Litoměřicích
e-mail: info@ucitelskaplatforma.cz
tel.: 608 448 978
www.ucitelskaplatforma.cz
Twitter osobní: https://twitter.com/Missorka
Twitter UP: https://twitter.com/ucitele
FB stránka UP: https://www.facebook.com/ucitele/
FB skupina Učitelé +: https://www.facebook.com/groups/1365249796891956/

Michal Kaderka, člen vedení Učitelské platformy a učitel na Gymnáziu Na Zatlance a Karlínské obchodní akademii a VOŠE
e-mail: info@svetmedii.info
tel.: 777 879 481
Twitter osobní: https://twitter.com/MichalKaderka
Twitter výukový: https://twitter.com/svetmedii

Daniel Pražák, místopředseda spolku Otevřeno, člen volební komise Učitelské platformy a učitel ZŠ Strossmayerovo náměstí v Praze
e-mail: daniel.prazak@otevreno.org
tel.: 739 417 909
Twitter osobní: https://twitter.com/daniel_prazak
Twitter Otevřeno: https://twitter.com/otevreno


Učitelská platforma je profesním sdružením učitelek a učitelů MŠ, ZŠ, SŠ, VOŠ a ZUŠ, kteří se spojili s cílem zlepšit podmínky učitelské práce a kvality výuky. Cílem Učitelské platformy je tak aktivně vstupovat do jednání s MŠMT a s dalšími organizacemi, které ovlivňují vzdělávání v České republice, aby žáci i studenti získávali ve školách co nejlepší vzdělání pro budoucnost. Učitelská platforma podporuje požadavky České středoškolské unie a spolku Otevřeno, který usiluje o zvýšení kvality výuky na pedagogických fakultách a vyšší propojenost s praxí. Učitelská platforma je zároveň členem Aliance pro otevřené vzdělávání.

Novinky v Pedagogické knihovně J. A. Komenského za březen 2019

Co přibylo v březnu v Pedagogické knihovně J. A. Komenského?

Novinky za březen 2019

Knižní novinky (hlavní fond):
pedagogika
psychologie
ostatní


Ukázky

Dyslexie: psychologické souvislosti / Lenka Krejčová – Vydání 1.
Praha: Grada, 2019 – 248 stran – Edice: Psyché (Grada)
ISBN 978-80-247-3950-2
První část publikace se zaměřuje na proces čtení, na komplikace, které při něm mohou nastat, a na to, z čeho tyto obtíže pramení i jak je identifikovat.
Druhá část nabízí široké spektrum diagnostických a intervenčních postupů pro všechny věkové kategorie.

Lehké mozkové dysfunkce / Marie Černá a kolektiv – 3. vyd.
Praha: Karolinum, 1999 – 224 s.
ISBN 80-7184-880-8
Přehled všech forem lehkých mozkových poruch u dětí a jejich výchovné problémy.


Sukova studijní knihovna (literatura pro děti a mládež):
první čtení
první stupeň ZŠ
druhý stupeň ZŠ
naučná literatura
přečtěte si s dětmi


Články:
z českých časopisů
ze zahraničních časopisů


Ukázky

České univerzity zaostávají: chybí jim peníze a kvalitní řízení / Jan Richter – cze In: Ekonom: týdeník vydavatelství Economia – ISSN 1210-0714 – Roč. 63, č. 1 (2019), s. 30–31.
Článek poukazuje na klesající umístění Univerzity Karlovy a dalších vysokých škol v mezinárodních srovnáních vysokých škol. Důvodem podle Daniela Münicha, ředitele think-tanku Idea, je problematický systém vnitřního a vnějšího řízení a financování našich vysokých škol. Peníze do vysokého školství přibývají pomalu a nemotivují vysoké školy ke zvyšování kvality. Slabinou českého terciárního vzdělávání, vědy a výzkumu je jeho hodnocení. V tradičním akademickém prostředí se jen těžko prosazuje manažerský způsob řízení, který dokáže prosazovat potřebné změny.

Efektivní způsoby výuky čtení v cizím jazyce / Eva Rybárová – cze In: Cizí jazyky: časopis pro teorii a praxi vyučování cizím jazykům – ISSN 1210-0811 – Roč. 62, č. 1 (2018/2019), s. 5–12.
Čtení v cizím jazyce je pro žáky velmi náročné, učitel by jim měl přiblížit metody a postupy, které podle své potřeby mohou při práci s textem využít. Článek představuje zásady a strategie podporující porozumění textu (např. strategie propojování, předvídání, usuzování, vizualizace, shrnování aj.). Uvádí příklady otázek nebo grafických záznamů napomáhajících pochopení cizojazyčného textu. Radí učitelům, jak těmto strategiím žáky učit a jak vybírat texty.

Učitel se studenty využívají otevřená data a pomáhají tak celému městu

Karel Rejthar učí informatiku na klatovské zemědělské škole a specializuje se na vizualizaci otevřených dat. Dává tak číslům grafickou podobu, aby byla pro uživatele názorná. Žáci se učí na reálných datech přenositelné dovednosti, protože efektivní práce s daty je nutnou dovedností pro 21. století.

Zdroj: Pedagogické info 7. 2. 2019

Zde navíc žáci dělají práci, jejíž výsledky nejdou do šuplíku, ale využijí je i jiní občané. Tyto výsledky lze pak najít na webu, který Karel Rejthar se studenty k prezentaci otevřených dat spustil.

Běžný uživatel internetu si pravděpodobně nevšiml, že například na webu Českého statistického úřadu je záložka Otevřená data. Ale i kdyby ji našel a nějaký soubor otevřel, nevyzná se v něm. Surová data není snadné interpretovat, bývají v „nečitelném“ formátu xml nebo třeba v excelovské tabulce. A tady nastupuje „vizualista“, který dá číslům grafickou formu a zpřehlední je. S otevřenými daty ve výuce pracuje Karel Rejthar ze Střední školy zemědělské a potravinářské Klatovy.

Se svými žáky spustil Karel Rejthar po dohodě s radnicí města Klatovy portál klatovy.maleskoly.info, na němž jsou veřejnosti k dispozici údaje, které město shromažďuje. Jde o souhrnná anonymizovaná data, jednoduše řečeno statistiky. Za příklad mohou posloužit údaje oddělení evidence obyvatel, občanských průkazů a cestovních dokladů. Z evidence je patrné i například to, kdy si lidé chodí nejčastěji zažádat o nový pas.

“Pokud tenhle graf visí na internetu města, může se podle toho obyvatel klatovského okresu zařídit a přijít, když u okénka nebude fronta. Je to informace navíc oproti pouhé otevírací době,” říká Karel Rejthar. Dalším příkladem jsou okresní údaje o vybavenosti škol v oblasti IT, o školách s nejvyšším podílem nezaměstnaných absolventů. “Obzvláště zajímavé jsou údaje o nezaměstnaných po oborech. Pro mnohé tak může být překvapením, že zootechnici mají podstatně nižší nezaměstnanost než automechanici,” doplňuje Miroslav Fencl, žák klatovské střední zemědělské a potravinářské školy.

Karel Rejthar nepomáhá jen obyvatelům Klatov, ale svým dalším webem data.maleskoly.info ostatním učitelům ukazuje, jak mohou otevřená data využívat ve výuce. Web nabízí příklady možných vizualizací, jako je vývoj ceny másla, počtu hospodářských zvířat, nezaměstnanosti či exekucí. Během prezidentských i parlamentních voleb dokonce se svými žáky vizualizoval průběžně výsledky rychleji než zpravodajské redakce. Za to dostali i studentskou cenu v soutěži Společně otevíráme data...

Celý text najdete ZDE.

Co studuješ? Ještě nevím. Rektor navrhuje výraznou změnu studia na vysoké škole

Každý třetí student ukončí své studium v prvním ročníku na vysoké škole. Rektor Masarykovy univerzity Mikuláš Bek proto navrhuje změnit vysokoškolský zákon tak, aby si studenti mohli zvolit své zaměření až po úspěšném absolvování prvního ročníku.

Zdroj: Iva Studená, Aktuálně.cz 24. 3. 2019

K nápadu ho inspirovaly nejen univerzity v západních zemích, ale také systém za první republiky.
„Za první republiky se studenti na filozofickou fakultu nepřijímali na obor, ale na fakultu. Student se v průběhu studia rozhodl, že pokud bude chtít ukončit studium například státní pedagogickou zkouškou se specializací přírodopis–zeměpis, tak si podle toho zvolí některé přednášky a semináře," vysvětluje Bek.

Podobně podle něj funguje i většina západních univerzit. Studenti si až po prvním roce studia volí zaměření podle svých zájmů.

Současná podoba vysokoškolského zákona však toto neumožňuje. Vysoké školy musí přijmout studenta do konkrétního studijního programu. Většina středoškoláků si však volbou svého budoucího povolání není jistá. I proto v prvním ročníku opustí bakalářské studium až 35 procent studentů, v navazujícím magisterském pak pouze 15.


Vysokoškoláci v ČR mezi lety 2010– 2017
Neúspěšní / úspěšní
Bc. 35 % / 61 %*
Mgr. 24 % / 68 %*
Navazující Mgr. 15 % / 84 %*
*Zbývající skupinu do 100 % tvoří ti, kteří sice nesplnili podmínky, ale studium si prodloužili a zkouší ještě zkoušky dodělat.

Návrat k prvorepublikovému systému by podle Beka počet odpadlíků výrazně snížil. „Podle mě je to klíčová změna, která by vedla k tomu, že bude tento problém částečně vyřešen," míní rektor. S novelou vysokoškolského zákona by podle něj mělo přijít ministerstvo školství, nikoli třeba skupina poslanců či senátorů. „Jedná se o významný zásah do současného systému," vysvětluje Bek.


Nejvíce odpadlíků je z technických oborů

„Úmrtnost" studentů se liší dle univerzity, fakulty i studijního programu. Až 50 procent studentů opustí v průběhu prvního roku technicky zaměřené školy. Naopak lékařské a právnické fakulty jich dokončí nejvíce. „Jsou to studijní programy, které si zpravidla mohou studenty vybírat, a chodí na ně lidé s jasnou profesní představou," vysvětluje Bek.

Míra neúspěšnosti studentů 1. ročníků podle vysokých škol
Vysoká škola Bc. / Nenavazující Mgr. / Navazující Mgr.
Masarykova univerzita: 39 % / 17 % / 20 %
Univerzita Karlova: 34 % / 20 % / 16 %
Univerzita Palackého v Olomouci: 36 % / 19 % / 13 %
Ostravská univerzita: 36 % / 18 % / 18 %
České vysoké učení technické: 44 % / – / 13 %
Vysoké učení technické: 39 % / – / 18 %
VŠB – Technická univerzita Ostrava: 50 % / – / 24 %


Masarykova univerzita pořídila psychology

Například z Masarykovy univerzity odejde více než jedna třetina studentů prvního ročníku bakalářského studia. Proto se univerzita rozhodla přijmout řadu opatření.

Na webových stránkách rozšířila univerzita popis studijních programů. Uchazeči by pak měli získat lepší představu o tom, co je v průběhu studia čeká. Také mohou přes portál přímo kontaktovat garanta oboru nebo vyučující, kteří jim poradí s výběrem studijního programu. „Snažíme se, aby studenti minimalizovali špatnou volbu," vysvětlila prorektorka univerzity Markéta Pitrová.

Pro studenty, kteří přestanou zvládat studium, zde funguje poradenské centrum. To nabízí odborné konzultace o studiu, ale také pomoc psychologa. Univerzita se také snaží zvýšit povědomí studentů o tom, na koho a kdy se v případě problémů obrátit. Nabízí také přehled nejčastějších otázek, které studenty trápí. „Základ je, aby student reagoval včas," míní Pitrová.

Univerzita se snaží zapojit do procesu i samotné vyučující. Těm poskytuje získaná data z průzkumů mezi studenty a katalog opatření, která mohou vyučujícímu pomoci se změnami ve výuce a zatraktivnit ji studentům.

Celý text najdete ZDE.

Malé krůčky

Pro školy je důležité se zlepšovat – a to rychle. Proto není žádným překvapením, že lidé s rozhodujícími pravomocemi, politici a management škol chtějí, aby učitelé rozvinuli své praktiky formativního hodnocení ve třídě co nejdříve. Důkazy výzkumů ale ukazují, že učitelé mění své třídní praktiky jen pomalu.

Někteří dokonce zacházejí tak daleko, že tvrdí, že se učitelé odmítají změnit – že se drží souboru profesionálních zvyklostí, které ve velmi reálném rozsahu představují tu nejdůležitější část profesní identity každého učitele, a proto se nechtějí změnit. Chceme-li podpořit učitele v rozvoji jejich praktik, musíme porozumět tomu, proč jsou změny těchto praktik tak pomalé. Je to tedy jen neochota se změnit, anebo je v tom něco hlubšího?

Je důležité tyto důvody pochopit, protože to, co k podpoře změny udělám, závisí na příčinách toho, že předchozí pokusy byly tak pomalé. Pokud se učitelé odmítají změnit, protože jsou spokojeni s tím, jak věci jsou, a nechtějí je dělat jinak, můžeme například hledat způsoby, jak tento odpor překonat. To je často příčinou motivačních schémat odměňování – záměr je takový, že učitelé přijmou nové myšlenky, budou-li za ně zaplaceni. Důkazy vyplývající z důkladných vyhodnocení výše zmíněných schémat však ukazují, že tato schémata nejsou nijak mimořádně úspěšná (viz například Springer a kol.,2010).

Mnohem pravděpodobnějším důvodem pomalosti učitelovy změny je to, že taková změna je skutečně obtížná, protože vysoký výkon v tak komplexní oblasti, jakou je učení, vyžaduje automatizaci velkého množství věcí, které učitel dělá. Pro žáky autoškoly je neuvěřitelně náročné zároveň používat blinkr, kontrolovat zrcátka a otáčet volantem – a jestliže jsou tyto činnosti prováděny vědomě, také složité jsou. Zkušení řidiči je konají tak často, až si je zautomatizují, a tyto činnosti tak vyžadují méně dostupných prostředků kognitivního zpracování. Když se však někdo pokusí změnit způsob svého řízení, zjistí, jak extrémně náročné je tyto automatické postupy změnit.

Jen díky pozorování začínajících učitelů si uvědomíme, jací odborníci ti nejlepší učitelé skutečně jsou. Zkušení učitelé pouhými pár pokyny a zamáváním rukou dostanou žáky do třídy, usadí je do lavic a zapojí je do práce během několika vteřin, zatímco nováčci mohou při tomtéž procesu vypadat, jako by naháněli stádo koček.

Tyto vypilované rutinní činnosti jsou výsledkem stovek, tisíců, a někdy dokonce i stovek tisíců opakování. Díky nim učitelé zvládnou celý den – bez nich by svou práci nemohli vykonávat. Ale jak se zmiňuje Berliner (1994), „automatičnost těchto opakujících se operací, které jsou zapotřebí k dosažení jejich cílů“, také znamená, že jakmile jsou jednou vytvořeny, je velice těžké je změnit…

Učení je v tomto ohledu ještě více extrémní než řízení auta, protože každý učitel vstupuje do této profese s řadou „scénářů“ pojednávajících o tom, jak by třída měla fungovat, a tyto scénáře jsou v jeho mysli pevně zabudovány již od dob, kdy on sám byl žákem.Scénáře, jako například požadavek, aby se žáci hlásili, chtějí-li odpovědět na učitelovu otázku, se zdají být přirozené, ale jsou samozřejmě naučené, a jsou tedy učení na překážku (Wiliam, 2006b).

Mnoho změn v praktikách, které jsou spojovány s implementací formativního hodnocení, není mimo to obtížné změnit jen proto, že by na ně byli učitelé již zvyklí – tyto změny zároveň odporují všeobecně rozšířeným a pevně zakořeněným názorům, které se například týkají významu známkování sloužícího k motivaci žáků. Dokonce i tehdy, jsou-li učitelé přesvědčeni o důležitosti takových principů, jako je například pouze slovní hodnocení, jsou od jeho uplatňování často odrazování staršími kolegy, kteří tyto inovace považují za módní výstřelky hlásané akademiky odtrženými od reality, již nemají ponětí, co skutečné učení obnáší.

Důsledkem toho všeho je, že v rámci zavádění jakéhokoli modelu profesního rozvoje musíme přijmout fakt, že učení učitelů je pomalé. Obzvláště aby změny v praktikách – v protikladu ke znalostem – byly trvalé, musí být začleněny do učitelových existujících rutinních postupů, a to vyžaduje čas. Mnoho lidí zabývajících se profesním rozvojem se již setkalo s tím, že učitele podporovali, aby vyzkoušel nové myšlenky, ty pak viděli zavedené v praxi, když danou třídu navštívili, avšak krátce na to se dozvěděli, že učitel se vrátil zpět ke svým předchozím praktikám.

Proto musíme komukoli, kdo se snaží změnit něco, v čem se již stal odborníkem, umožnit, aby postupoval malými krůčky. Soubor rutinních postupů, které si učitelé vytvořili, aby zvládli celý den ve škole, je jejich největším jměním, ale zároveň i břemenem, protože aby se zlepšili, musí se zároveň trochu zhoršit, alespoň na chvíli. Když chtěl Tiger Woods změnit svůj golfový švih poté, co v roce 1997 vyhrál golfový turnaj Masters, odstoupil ze soutěže a trénoval nový švih, dokud s ním nebyl spokojen. Žádný učitel však nemá tři měsíce na to, aby nacvičoval nové techniky před zrcadlem a teprve pak je šel vyzkoušet do třídy – proto je změna učení pro jakéhokoli učitele takovým „strašákem“. Změna znamená přestat dělat věci, díky nimž jste zvládli ve škole celý den. Není divu, že jedna z učitelek popisuje změnu třídní rutiny jako „opravu motoru za letu“…

Učitelé potřebují pomoct ve vytváření nových návyků, což představuje výzvu ve všech oblastech lidského úsilí. Musíme se smířit s tím, že to bude velice náročný úkol, který bude vyžadovat jak podporu, tak i odpovědnost.

Zdroj: D. Wiliam, S. Leahyová: Zavádění formativního hodnocení. Praktické techniky pro základní a střední školy. Čtení pomáhá, EDUkační LABoratoř , z. s. 2016. ISBN 978-80-906082-5-2

Příběh desátý. Raději si odučím svoje

Vracíme se k sérii příběhů mladých učitelů. Příběhy jsou pravidelně publikovány na facebookové stránce Nechte nás sakra učit dobře.

Zdroj: https://www.facebook.com/nechtenassakraucitdobre 10. 1. 2019

Jmenuji se Roman a pracuji jako učitel zeměpisu a fyziky na menším městě v oblasti bývalých Sudet. Rád bych se podělil se svou trpkou zkušeností, která mě přesvědčila, že kreativita ve školství se nevyplácí.

Po státnicích jsem nastoupil na běžnou základní školu, kde jsem učil předměty dle své aprobace. Všechno klapalo do doby, než jsem se rozhodl oživit hodinu zeměpisu tím, že v rámci projektové výuky vybuduju společně s žáky tabule u cyklostezky.

Projekt jsme probírali s ředitelem, rozhovor vypadal zhruba takto:
"Jaká zas cyklostezka? Vy nemáte co na práci?"
"Víte, chtěl jsem propojit teorii s praxí, vzít děcka do přírody…"
"Ach jo, proč pořád musíte něco vymýšlet. To nemůžete normálně učit?"
"Je to projekt, dostaneme na to dotace. Stačí mi jenom váš podpis, já už si to papírování vyřídím."
"Ach jo, proč vy mladí furt vymýšlíte hňupoviny, místo abyste normálně přišli před tabuli a učili. Tak jo, dejte to sem, já vám to podepíšu. Doufám, že těmi vašimi projekty nebudete zanedbávat učivo a nedostanete se do skluzu."

I přes skřípění zubů vedení školy jsme se tedy s žáky pustili do výroby informačních tabulí a pomocí map plánovali, kam je v terénu umístit. Nechápal jsem to, vždyť my přece propagujeme školu. Děláme něco navíc ve volném čase. Posilujeme mezipředmětové vazby! Pak nadešel den D, kdy jsme měli projekt slavnostně odhalit.

"Cože? Na co mě tam potřebujete? Já nebudu přestříhávat žádné pásky," nechápal ředitel, že by jeho účast byla žádoucí.
"Pane řediteli, jste přece zástupce školy!"
"A čas na to vezmu jako kde?"

Docela jsme se na toto téma tenkrát pohádali. Během následujícího roku mi ředitel sestavil rozvrh hodin nejhůř, jak jen mohl a já to pochopil jako náznak, že bych měl jeho školu opustit. I když jsem to s "hňupovinami" nepřeháněl, naše vzájemná nevraživost byla znát.

Po nějaké době už jsem to nevydržel a odešel na jinou školu.
Tam jsem už – i navzdory otevřenějšímu vedení – žádné větší mimoškolní projekty nerealizoval. Za prvé je po nás nijak nevyžadovali, za druhé nebudu nikomu za blbce. Odučím si svoje a kreativitu využiju v projektech mimo své zaměstnání, kde vím, že moji práci ocení.

Učitelé by měli zkusit i jiné povolání, aby nezůstávali uzavřeni ve své bublině, říká Michal Orság

Čtyři roky působil jako učitel angličtiny, poté se rozhodl věnovat se školství z druhé strany pomyslné barikády. Jeho vzdělávací centrum EDUkační LABoratoř mimo jiné učí učitele, jak pracovat s novými technologiemi, jak využívat inovativní metody ve výuce či ji zefektivnit. Jak vidí budoucnost učitelského povolání u nás? A proč by podle něj měli čeští učitelé měnit svou profesi, nebo si alespoň brát půlroční volno?

Zdroj: Markéta Popelářová, Magazín Perpetuum 18. 3. 2019

Jako ředitel EDUkační LABoratoře se zabýváte inovacemi ve vzdělávání. Co ale zahrnuje pojem „inovace“ v našem školství?

Na to, co je pro školy inovativní, jsme vlastně přicházeli postupně během našich projektů. Když jsme do škol přinesli nové technologie v rámci projektu Škola dotykem, učitelé často nevěděli, jak s nimi pracovat. Pro ně tedy bylo inovativní už to, že jsme jim například ukázali nové aplikace nebo smysluplné praktické využití. Cokoliv, co není ve školství běžné, můžeme označit za inovativní.
V našem centru jdou ale technologie nyní trochu bokem. Je nám jedno, jestli je ve třídě dotyková obrazovka, telefon nebo interaktivní tabule, soustředíme se na učitele a práci s nimi. Chceme z nich dostat to nejlepší. Ukazujeme, jak pracovat s určitými tématy, například s kritickým myšlením. Technologie pro nás nejsou cílem, ale prostředkem k nabytí kompetencí.

Vy sám jste vystudoval pedagogickou fakultu a stal se učitelem. Dnes podobný cíl nemá mnoho lidí. Co vás k tomu tehdy vedlo?

Dnes máme poměrně velký nedostatek učitelů, ale už když jsem s učením začínal, což je asi před deseti lety, učitelé chyběli, takže mě poměrně paradoxně přijali jako učitele angličtiny na obchodní akademii ještě před dokončením vysoké školy. V tu chvíli mi přišlo naprosto logické, že pokud studuji pedagogickou fakultu, budu se ohlížet po práci ve škole.

A proč jste se rozhodl školní třídu opustit?

Učil jsem čtyři roky a došlo mi, že ve školství sice pracovat chci, ale z té druhé strany, tedy ne přímo se žáky, ale spíše s učiteli. Později na to navázal i zájem o vzdělávací politiku. Za zkušenost ze školy jsem hodně rád. Prostředí školy na mě ale nepůsobilo dostatečně podnětně. Obsah hodin jsem si sice mohl tvořit podle sebe, ale k práci učitele patří mnoho dalších věcí, které už tolik svobody neumožňují. Mám na mysli například dohledy na chodbách nebo zbytečně časné vstávání, protože výuka nám začínala už před osmou.

Co by podle vás pomohlo učitelům k tomu, aby školství neopouštěli?

Problémem je to, že učitelská profese je velmi osamělá. Trávíte mnoho času se žáky ve třídě, ale s kolegy se skoro vůbec nepotkáváte. A pokud ano, většinou jen na pár minut v kabinetu.

Bylo by tedy řešením, kdyby se učitelé potkávali častěji?

Částečně ano, ale na druhou stranu je nemůžeme do ničeho nutit. Některým se do toho opravdu nechce. Je to vidět například v momentě, kdy mají dva učitelé na něčem společném spolupracovat. Je mezi nimi cítit určitá rivalita, do vlastních hodin si nechtějí nikoho pouštět. Umělé nucení tedy není cesta. V naší republice není běžně zvykem, aby se kolegové z jedné, případně z okolních škol v hodinách navštěvovali a vzájemně si poskytovali zpětnou vazbu. Myslím, že je to škoda.

Kdyby ale učiteli byla dopřána chvilka klidu místo povinnosti dohlížet na děti na chodbách, určitě by to pomohlo. Nerozumím ani tomu, že jsou učitelé nuceni nosit přezůvky, aby je žáci nemohli nařknout, že nedodržují pravidla. Je to samozřejmě maličkost, ale takových je mnoho a na učitelích se to podepisuje, protože to často řeší i vedení školy. Vlastně mi ve škole chyběla důvěra a větší volnost. Jak od vedení směrem k učitelům, tak od učitelů k žákům. Je běžné vše kontrolovat a na vše dohlížet.

Jaké řešení tedy navrhujete?

Přehlcení učitelů a ředitelů by mohlo vyřešit zavedení nových pozic na školách. Pomohl by například projektový manažer, protože školy se do projektů často zapojují. Nebo také kariérní či výchovný poradce pro žáky. To jsou pozice, které nyní zastávají učitelé. Ideální by bylo, aby se učitelé mohli soustředit hlavně na přípravu výuky. Rozumím, že lidí je málo, že chybí všude, ale na školách chybí extrémně.

Dalším problémem je, že generace učitelů se obměňují jen velmi pomalu a noví učitelé mají tendenci stále opakovat stejné vzorce, které sami zažili. O to těžší je pro ně pouštět se do něčeho inovativního. A když do školy přijde nový učitel, je velká pravděpodobnost, že systém a učitelský kolektiv ho za pár let semele a přizpůsobí se. Obecně, veřejnost a rodiče mají pocit, že to, co fungovalo dříve, musí přeci fungovat i dnes. Proč by tedy byl důvod učit například s novými technologiemi? Jednodušší je telefony ve škole zakázat…

Celý rozhovor si můžete přečíst ZDE.

Milena Kmentová: Třída zpívá ÍÁ, ÍÁ

Publikace volně navazuje na sešit Slovo, slovo slůvko, slovíčko, honem poběž, písničko! Přináší metodický materiál pro rozvoj fonematického uvědomování a elementárních pěveckých dovedností předškolních a mladších školních dětí.

Obsahuje 14 jednoduše, ale velmi účelně, zhudebněných jazykových her. Kniha stojí na velké slovní zásobě, elementárních a rytmických prostředcích, elementárních hudebních formách a především na hře, která je základem všech aktivit.

Kniha je určena pro práci s předškolními dětmi, včetně dětí s narušenou komunikační schopností a odlišným mateřským jazykem.

Mgr. Milena Kmentová, Ph.D., absolvovala r. 2000 speciální pedagogiku – učitelství na speciálních školách s prohloubenou HV. Od roku 2004 pracuje v CMŠ Laura v Praze. Dále působí na katedře hudební výchovy PedF UK. Vede akreditované semináře v NIDV a lektoruje pravidelně pro Českou obec sokolskou.

Více informací a ukázky najdete ZDE.

Aktuální téma: Syndrom vyhoření u učitelů

V ČR citelně chybí koncepční prevence syndromu vyhoření u učitelů. Čísla jsou alarmující…

Zdroj: Pedagogická komora 9. 12. 2018

Výzkum: Syndrom vyhoření a životní styl učitelů českých základních škol

Šetření: Učitelky mateřských škol před kolapsem

Výzkum: Pedagogy práce naplňuje i přes velký stres

Výzkum: Psychopatické tendence učitelů a učitelek

EDUzměna: Vznikla studie o aktuálním stavu českého školství

Polovina českých učitelů vykazuje příznaky vyhoření. Nadační fond Eduzměna, založený čtyřmi českými nadacemi, přináší přehled stavu českého školství. EDUzměna chce podpořit systémové změny ve vzdělávání v ČR.

Zdroj: Tisková zpráva EDUzměny 2. 4. 2019

Téměř třetina (32 %) žáků, nejvíce ze zemí OECD, nerada chodí do školy. Polovina české veřejnosti je spokojena se stavem škol. Zároveň polovina učitelů vykazuje příznaky vyhoření. Pouze 30 % času věnují ředitelé tomu nejdůležitějšímu – pedagogickému vedení školy a 60 % základních škol nemá zřizovatele kvalifikovaného ve vzdělávání. Čísla ukazují, že jsou oblasti, které je třeba v českém školství změnit. Nadační fond Eduzměna chce reagovat na tento stav a najít řešení společně s těmi, kteří mají chuť spolupracovat.

Nově vzniklý Nadační fond Eduzměna na svém startu přináší přehled stavu, ve kterém se české školství nachází. Studii popisující aktuální situaci českého školství zpracovali Daniel Prokop a Tomáš Dvořák (nezávislí sociologové a analytici). Je založena na rešerši a dodatečné analýze již existujících studií (např. výroční a tematické zprávy České školní inspekce, McKinsey&Company, EDUin aj.) a dlouhodobých mezinárodních šetření. Tato data jsou doplněna zjištěním z výzkumů realizovaných v dílčích oblastech vzdělávání (výzkumy společnosti Median, Kalibro, programu Jeden svět na školách atd.) a z rozhovorů se čtyřmi expertními skupinami. Analýza je členěna podle jednotlivých skupin – žáci, rodiče, učitelé, ředitelé a zřizovatelé, aby byl obraz co nejvíce kompletní.

„Jako ochutnávku přinášíme shrnutí v podobě infografiky, která ukazuje zásadní zjištění na úrovni jednotlivých skupin. V následujících týdnech budeme postupně publikovat informace o jednotlivých skupinách. Vždy přineseme přehlednou infografiku, shrnující jednostránkový text a patřičnou část samotné studie. Na závěr chystáme celkové představení fondu a také návrh řešení, se kterým nadační fond přichází. Nechceme totiž skončit u popisu stavu, ale chceme jej aktivně řešit ve spolupráci s těmi, kteří zde již řadu let dělají skvělé věci.“ říká ředitel nadačního fondu Zdeněk Slejška.

Nadační fond Eduzměna funguje jako platforma zástupců soukromého, neziskového a státního sektoru, která chce společnými silami, svým jménem, know-how a financemi podpořit systémové změny ve vzdělávání dětí v České republice. Fond se bude soustředit na dlouhodobé a udržitelné přístupy, které budou mít prokazatelný dopad na zlepšování učení dětí. Prostředkem bude podpora různých organizací a projektů zaměřených na rozvoj vzdělávání i zvyšování povědomí o klíčové roli vzdělávání obecně. Nadační fond založily čtyři české nadace (Nadační fond Avast, Nadace České spořitelny, Nadace Karla Janečka a Nadace OSF) a postupně jej budou rozšiřovat další dárci. Nedávno například přistoupila ke spolupráci Nadace Jablotron.

Infografika ZDE.

Více o Nadačním fondu Eduzměna: https://eduzmena.cz

Více o zakládajících nadacích: https://eduzmena.cz/o-nas/#kdojsme

Zpětná vazba jako základ efektivní výuky

Zavádění formativního hodnocení na základních školách je název tříletého projektu financovaného z Operačního programu Evropského sociálního fondu – Výzkum, vývoj a vzdělávání řízeného MŠMT. Projekt od ledna 2019 realizuje Pedagogická fakulta Univerzity Karlovy ve spolupráci se vzdělávací organizací EDUkační LABoratoř. Hlavním cílem projektu je podpora základních škol ve vybraných krajích při zavádění formativního hodnocení, které vede k rozvoji a úspěchu každého žáka.

Zdroj: Tisková zpráva EDUlab 20. 3. 2019

V rámci projektu vznikne na devíti základních školách síť center kolegiální podpory, kde se budou učitelé pod vedením proškolených metodiků pravidelně scházet, sdílet své zkušenosti se zaváděním metod formativního hodnocení do výuky a poskytovat si vzájemnou podporu. Pedagogové se budou podílet na vytvoření databanky příkladů dobré praxe s videonahrávkami své praxe a metodickými materiály, která bude volně dostupná profesní komunitě i veřejnosti na stránkách projektu www.formativne.cz.

Podle řady výzkumů je kvalita hodnocení v českých školách neuspokojivá převážně proto, že je založena na sumativním hodnocení, tedy na známkování a srovnávání žáků mezi sebou. Naproti tomu hodnocení formativní je zaměřeno na průběžnou práci žáků v průběhu vyučování a učení, na správné nastavení vzdělávacích cílů, monitorování pokroku a individuální rozvoj každého žáka.

Zpráva OECD z roku 2013 potvrdila, že metody hodnocení, které by účinně podporovaly učení žáků, nebyly v českých školách systematicky využívány. Malý důraz byl podle odborníků kladen na poskytování individuální zpětné vazby žákům a na rozvíjení interakce mezi učitelem a žákem, která napomáhá učení. Projekt Zavádění formativního hodnocení na základních školách se snaží podporovat a posilovat učitelské kompetence v poskytování efektivní zpětné vazby a uplatňování principů formativního hodnocení v celé jejich šíři.

„Formativní hodnocení je pro mnoho pedagogů stále pojem neznámý, ačkoliv ve svých hodinách jeho prvky často využívají. Pokud chceme, aby byla zpětná vazba co nejefektivnější, je důležité nové techniky aplikovat a interpretovat správným způsobem. Naším cílem je zavádět změny do praxe postupně tak, aby byly koncepční a učitelům pomohly žáky vhodně motivovat v další práci. Je důležité si uvědomit, že nad zpětnou vazbou by měl více času strávit její příjemce, nikoliv ten, který ji poskytuje. Jednou z cest je například také vzájemné hodnocení a sebehodnocení žáků, to je však nejprve potřeba žáky důkladně naučit,“ uvedl Michal Orság, ředitel vzdělávací organizace EDUkační LABoratoř.


Do projektu se zapojily základní školy ze čtyř krajů (Karlovarský, Ústecký, Plzeňský, Středočeský), jejichž pedagogové se stanou lídry formativního hodnocení ve svém regionu. V první fázi projektu se lídři na seminářích vedených předními odborníky seznámí se širokou škálou metod, nástrojů a technik formativního hodnocení a leadershipu. V další fázi pak budou v centrech kolegiální podpory, která na jejich kmenových školách vzniknou, své zkušenosti a poznatky předávat svým kolegům. Formou síťování, tedy propojování škol a jejich pedagogů v regionech, pak bude během následujících tří let docházet k předávání zkušeností a inspirativních příkladů s poskytováním popisné konstruktivní zpětné vazby, technikami a nástroji formativního hodnocení pedagogům z dalších zapojených škol.

„K tomu, aby se podařilo zavádět formativní hodnocení do výuky na českých školách, je potřeba poskytnout školám i učitelům dostatečnou podporu při jeho zavádění do své každodenní praxe. A o to v projektu usilujeme – podporujeme spolupráci mezi učiteli, vytváříme prostor pro reflexi a zejména pro sdílení zkušeností s kolegy. Učitel, který se rozhodne měnit svůj přístup k vyučování i učení, musí stavět na hluboké znalosti vzdělávacího obsahu, být vnímavým pozorovatelem, reflektivním praktikem, adaptivním expertem a musí umět volit z množství metod, nástrojů a technik formativního hodnocení tu, která nejlépe vyhovuje jeho žákům tak, aby každý z nich měl šanci zažít úspěch,“ doplnila Veronika Laufková z Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy.

Formativní hodnocení podporuje zodpovědnost žáků za vlastní proces učení, má pozitivní efekt na jejich sebevědomí a posiluje jejich vnitřní motivaci k učení. Využívání formativního hodnocení má, podle zahraničních výzkumů, největší potenciál působit pozitivní změny u žáků s nejslabšími výsledky, ale jeho uplatňování umožňuje i těm nejlepším ukazovat nové horizonty. Doprovodným cílem projektu proto bude i snaha změnit pohled na hodnocení u vedení škol a u rodičů. Hlavním záměrem však zůstává, aby se nastupující generace dětí ve škole setkávala s hodnocením ne jako se zdrojem úzkosti, nýbrž užitečným nástrojem rozvoje jejich učení a autonomie.

Líný učitel: Pracovat ve škole by měli hlavně žáci

Milí čtenáři, přinášíme vám další z úspěšných článků z publikace Líný učitel od Roberta Čapka. Tentokrát se jedná o zamyšlení autora nad tím, kdo by vlastně měl ve škole pracovat a jak. Dozvíte se i praktické příklady z praxe, kterými se vyplatí se inspirovat. Staňte se úspěšným učitelem za poloviční námahu!

Zdroj.

Pracovat ve škole by měli hlavně žáci. Tímto pravidlem není myšleno nějaké pracovní nevolnictví. Je to aplikace činnostního pojetí výuky, tedy myšlenky, že žáci si nejlépe osvojí poznatky, které sami získají. Učitel není ve třídě od toho, aby zde celou hodinu mluvil. Je tu od toho, aby komunikaci moderoval. Učitel by neměl svým žákům vytvářet studijní opory plné zbytečného učiva formou odrážek ani jim diktovat téma do sešitu. Žádné „přežvýkávání“ materiálů do memorovací podoby! Měl by je vést k tomu, aby podstatné informace dokázali získávat sami, nejlépe z primárních pramenů.

V pařížské École 42 žádní učitelé nejsou a její studenti si opravují práce navzájem. Studenti si musí vždy vytvořit to, co k práci potřebují, když plní své dlouhodobé úkoly. Hlavním cílem zakladatele této školy bylo pěstovat ve studentech mix kreativity, kritického myšlení, schopnosti spolupráce a iniciativnosti, aby mohli v budoucnu uspět v jakémkoli odvětví. Tyto principy lze uplatnit i v běžné škole. Dává přece smysl připravovat žáky na reálný svět bez učitelů tím, že se učitel upozaďuje až do té míry, že ho žáci nepotřebují.

Čím víc pracují žáci a čím méně učitel, tím je proces kvalitnější a didakticky správnější. Ale to neznamená, že učitel zadá nějaké nesmyslné opisování nebo nechá žáky vypracovávat cvičení v učebnici. Ani nic podobného jako promítání odrážek v interaktivní tabuli nebo výčet nějakých položek v powerpointových prezentacích. V žádném případě! Pokud prezentaci netvoří sami žáci, PowerPoint je při výuce sprosté slovo!

Celé procesuální spojení vypadá takto: Žáci pracují proto sami, že je to baví a dostali zajímavý úkol nebo atraktivní problém či kreativní zadání. To, že ve třídě na základě vhodných metod žáci pracují, neboť je to díky zábavnému a aktivizujícímu charakteru práce zajímá, má řadu dalších výhod. Především to uvolňuje ruce učiteli, který má nyní hodně času na individuální práci s žáky. Je to také dobrá prevence proti nekázni a spouštějí se ty správné konformní procesy (o tom všem píšu dále). Třída pracuje a učitel se může věnovat jednotlivým žákům, rozmlouvat s nimi, dávat jim zpětnou vazbu a posilovat je. Nemá nohy na stole, ale pohybuje se po třídě a rozdává svými pochvalnými slovy dobrou náladu a povzbuzení. Právě taková práce líného učitele nejvíce nabíjí energií!

Jestliže žáci pracují a baví se aktivitou, učiteli se otevírají možnosti pro mnoho dalších činností. Jak už bylo výše uvedeno, může mlčky a s úsměvem chodit po třídě a sledovat žáky při práci, může je podporovat dobrým slovem, může je upozorňovat na úskalí dané činnosti. Ale také může sednout za svůj stůl a pracovat! Samozřejmě, že ne opravovat testy (které nedává!) nebo parafovat sešity (což nedělá!), ale chystat se na další část hodiny, nebo dokonce připravovat další hodinu. V zahraničních školách si učitel v takovém případě položí na katedru vlaječku nebo jiný symbol toho, že ho nikdo ze třídy nemůže oslovit. Až svou práci dokončí, vlaječka ze stolu zmizí. Do té doby platí ono „daltonské“, když něco nevíš, zeptej se spolužáka. Pokud neví ani on, zeptej se dalšího. Teprve pak jdi za učitelem.

Ukázka pochází z publikace Líný učitel od Roberta Čapka.

Líný učitel radí: Přeformulujte své cíle a prospějete sobě i svým žákům

Cesta ke změně z normálního v pedagoga v toho „líného" bývá trnitá, ale přináší mnoho dobrého! V článku přinášíme další ukázku z publikace Líný učitel: Cesta pedagogického hrdiny, kterou napsal Robert Čapek. Tentokrát se zaměřuje na to, jak přeformulovat své cíle, aby byly přínosem nejen pro žáky, ale i pro učitele samotného.

Zdroj.

Jaké jsou cíle moderního vzdělávání? Pro Líného učitele jsou zjevné. Připravit žáky na jejich studijní i profesní budoucnost, na život. Můžeme si výmysly školních byrokratů (například státní přijímačky nebo státní maturity) představit jako pouhou překážku v cestě za dobrým vzděláváním svých žáků a zaměřit se na to podstatné. Pokud ve třídě pracujeme správně, máme tu aktivní žáky, kteří se spolu i samostatně podílejí na smysluplných činnostech, jež jim předkládáme, nemusíme se o jejich budoucnost bát. O tu ať se klepou strachy učitelé, kteří své žáky otrávili mizernou výukou a špatným hodnocením. Nám jde o mnohem vyšší mety, než aby žáci splnili maturitní testy a my si umyli ruce. Takové tanečky ať si tancují falešní „profesoři“ na gymnáziích, to nejsou mety hodné moderního/kompetentního Líného učitele.

Spatřil jsem onehdy list papíru, který shrnoval učivo tématu „Komunikační dovednosti“. Co by měl žák umět? Podle tohoto papíru jen samé definice: „Komunikace se dělí na verbální a neverbální. Komunikace samotná je proces, v jehož rámci se sdělují nebo vyměňují informace. Jedná se o typ sociální interakce. Je tu pět epoch rozvoje komunikace: znamení a signály, mluvení, psaní, tisk a masová komunikace.“

Proč se to takhle učit? My máme pro výuku jiné hodnoty a cíle! Já bych realizoval takové komunikační aktivity, aby se žáci něco naučili i v té „spodní vrstvě“. Třeba takto:


Aktivita „Zelený mužíček z vesmíru“

1. část

Učitel vypravuje dětem: „Přestavte si, že jste obyvatelem středověké vesnice a vyberte si, jaké byste v něm měli povolání. Kovář, truhlář, hostinský, šenkýřka, pradlena, pletačka košíků… a podobně.“ Každý žák si vybere. Poté učitel pokračuje: „Jedné noci se rozzářilo nebe a s obrovským výbuchem něco spadlo do blízkého lesa. Když se tam ráno celá ves vypravila, spatřila – zeleného mužíčka z vesmíru! Nemluví, jen se vyplašeně dívá kolem sebe.“

2. část

Zeleného mužíčka teď bude představovat jeden spolužák, kterého vybere učitel. Posadí se na židli. Učitel říká žákům: „Shromážděte se nyní okolo zeleného mužíka a svým postojem vyjádřete, co si o něm myslíte. Můžete využít vzdálenosti – co znamená, že jste od něj dál, nebo že jste k němu blíž? Můžete využít ruce, nohy, otočení těla. Vytvořte ze svého těla živou sochu.“ Učitel pak prochází po třídě a poklepáním na rameno žáka „vzbudí“ – ten vysvětlí ostatním, proč stojí tak, jak stojí, a jak to vyjadřuje vztah k mužíčkovi. Po podání vysvětlení socha zase usne. Všichni musí být sochami, nikdo nemluví ani se nehýbe.

3. část

Nyní se učitel změní na hradního pána, který má ve vesnici své poddané. To on kupuje od kováře nebo ševce jejich zboží, to on vesnici chrání. Nyní se hradní pán rozhodl, že co je zelené, není dobré – a zakázal vesničanům pomáhat zelenému mužíkovi. Učitel se pak už ve své vypravěčské úloze obrací na žáky: „Poslechneš svého pána? Změní se nějak tvůj postoj k mužíčkovi? Živou sochou opět vyjádři, co si teď o mužíčkovi myslíš. Změň svůj postoj ať tak nebo onak, anebo ho neměň, je to na tobě.“ Poté učitel opět prochází po třídě a poklepáním na rameno žáka „budí“ – ten vysvětlí ostatním, proč stojí tak, jak stojí, a jestli (případně proč) se jeho vztah k mužíčkovi změnil. Nato socha zase usne. Všichni opět musí být živými sochami, nikdo nemluví ani se nehýbe.

4. část

Vrátíme se nyní ze středověku zpátky do 21. století. Žáci odpovídají na otázky, které pokládá učitel:
„Jak ses cítil v roli zeleného mužíčka?“
„Byl tvůj postoj k zelenému mužíčkovi spíše kladný, nebo záporný a proč?“
„Změnil se tvůj postoj k zelenému mužíčkovi, když vám hradní pán přikázal přestat mu pomáhat? Proč?“
„Jsou v naší společnosti také nějací zelení mužíčkové? Kteří lidé jsou někdy zelenými mužíčky? Jak se k nim chováme?“
„Cítil ses někdy jako zelený mužíček? V jaké situaci? Jak jsi situaci řešil?“
„Můžeme zeleným mužíčkům pomoci? Pokud ano, jak?“

Pokud jsou ve třídě dobré vztahy (žáci se dobře znají, věří si a rozumějí si), může si učitel dovolit malinkou obměnu. Rozdělí žáky na polovinu (jeden žák bude opět zelený mužíček). Jedna polovina bude chtít mužíčka přijmout mezi sebe, a druhá polovina bude proti. Mělo by se debatovat o tom, zda mužíčka přijmout mezi sebe, nebo ne (strany budou vzájemně reagovat na svoje argumenty). Učitel by neměl do debaty zasahovat, pouze by ji měl korigovat (posuzovat argumenty apod.) a nakonec zhodnotit. Na závěr by měl učitel vyvolat diskuzi o tom, jak se líbila jednotlivým stranám jejich úloha, jestli se s ní ztotožnily nebo jestli nesouhlasily s úlohou, kterou zastávaly, a proč.

Vidíme, že se tu rozvíjejí komunikační dovednosti – verbální i neverbální. Žák vyjadřuje názor jako socha (vzdáleností, gestem, mimikou), ale pak vysvětluje svůj postoj i slovy. K tomu je zde i téma rasismu a xenofobie – ukazujeme žákům nenásilnou formou, že všichni na světě nejsou stejní, což nutně neznamená, že jedni jsou horší než druzí. Učíme žáky, aby si uměli dělat na různé situace vlastní názor a nebáli se ho vyjádřit. Také takto vypadá kvalitní edukace. Otevřeme téma a bez indoktrinace a školometských diktátů společně se třídou řešíme problém. Nalézáme problém komunikační, vztahový, kulturně-sociální, téma izolace, konformity a tlaku autority. Na každé z nich se lze zaměřit, každé z nich může být pointou této aktivity. Jak marně a učitelsky nedostatečně proti tomu vypadá učení se nesmyslů z papíru!

České pedagogické fakulty nejen že nepřipravují učitele kvalitně pro moderní výuku, jak má být realizována v dnešní době, ale připravují je mizerně i pro výuku z minulého století. Nevadí! Můžeme jejich práci suplovat na školách. I učitel špatně připravený z fakulty se může stát rytířem moderní výuky, pokud má správnou filozofii. Právě tuhle péči je nutné mu ve škole věnovat. Rozšířit si portfolio o několik desítek metod není tak obtížné jako ubránit svou mysl před příklady nedobré praxe, která je na českých státních školách doslova na každém kroku.

Pokud je to možné, maximálně pomozme svým kolegům. Нlavně se však soustřeďme na svou práci, na své žáky a na své třídy, neboť to je to, co se počítá! Aby učitel dobře učil, musí si věřit a musí se sám svou prací bavit. Sebedůvěru lze získat úspěchem ve třídě a zábava přichází s dobrou didaktikou. Proto jsou kvalitní učitelé těmi, kteří mají dobrou náladu a rozdávají ji druhým. Když používáte vhodné metody, netrestáte žáky špatnou známkou za chyby a hodnotíte podporujícím způsobem, rozdáváte jim radost činností i motivujícím posílením. To se nutně odráží nejen na jejich chuti pracovat, ale i na vlastním rozpoložení. Pracujete tak vlastně na svém vlastním zdraví. A to ani nemluvím o karmě! Koho provází síla, na toho se zkrátka svět usmívá. Žáci a rodiče taktéž.

Text pochází z publikace Líný učitel. Cesta pedagogického hrdiny. Autorem je Robert Čapek.

PORTÁL: Pracovní listy ke stažení

Zajímavá nabídka nakladatelství PORTÁL: pracovní listy ke stažení zdarma.

Na e-shopu https://obchod.portal.cz/ na stránce Pracovní listy ke stažení nebo u jednotlivých knih v sekci Další informace si můžete stáhnout pracovní listy pro rozvoj grafomotoriky, kreslení, výslovnosti, čtení, počítání, atd. Pracovní listy po otevření lze vytisknout.

Seznam všech pracovních listů najdete ZDE.

Ředitel naživo je tady!

Otevíráme pilotní ročník dvouletého programu pro dvojice lidí ve vedení škol, kteří chtějí být pedagogickými lídry. Program jsme připravili na základě toho nejlepšího know-how s předními experty.

Chceme, aby se v každé škole děti učily naplno a s radostí. A bez ředitelů to nejde. Proto jsme připravili skvělou příležitost, jak prakticky posunout školu kupředu. Díky inspiraci od špičkových lektorů a škol, individuální podpoře a sdílení v komunitě spřízněných lidí.

Program jsme zahájili 27. 3. 2019 na slavnostním večeru Ředitel naživo: Startujeme 2019. Přes 200 hostů naplnilo pražské Centrum současného umění DOX. Mezi řečníky na pódiu vystoupil i ústřední školní inspektor Tomáš Zatloukal a člen správní rady Nadace České spořitelny Ondřej Liška.

„Když se podíváte na ty nejmodernější poznatky z oblasti neurosciences či moderní pedagogiky, tak stejně nakonec končí u Komenského. Jsou to staré koncepty, které mluví o nějaké celistvosti. O celostním pohledu na děti, na sebe samého, na člověka. A myšlenka, která mi přijde právě tady vhodná za zpřítomnění, je, že tradice není uctívání popela, ale předávání ohně. A to je přesně to, co dělá Učitel naživo a nově i Ředitel naživo," řekl ve svém příspěvku Ondřej Liška. Symbolicky pak s Tomášem Zatloukalem k příležitosti zahájení programu Ředitel naživo zapálili oheň v petrolejce.

Do programu přijímáme účastníky ze základních a středních škol, a to bez ohledu na délku zkušeností ve vedení školy či region, ve kterém se škola nachází. Přihlásit se můžete do 19. 5. 2019.

Věříme, že dobrá škola dokáže proměnit životy dětí k lepšímu. Aby měly děti za doprovodu učitelů možnost nacházet svou vlastní hodnotu a uplatnit se ve světě, musí pro to ve škole vznikat prostor a podmínky. Takové podmínky nejlépe vytváří tým učitelů v čele s ředitelem – pedagogickým lídrem.

Ředitel v roli pedagogického lídra hluboce rozumí potřebě zaměřovat se ve škole na učení a rozvoj dětí. Věří, že jeho základním úkolem je vyhodnocovat dopad všech pracovníků ve škole na učení dětí. Získává svůj tým pro vizi školy, jako otevřeného a učícího se společenství, v jehož centru je dítě. Takové ředitele tu chceme mít.

Stejně jako v našem učitelském výcviku jsme se i v ředitelském programu zaměřili na to nejlepší z českého i zahraničního vzdělávání. Přivezli jsme know-how ze studijní cesty po USA, využili jsme studie od nejvýznamnějších expertů zabývajících se dopadem práce ředitelů na učení dětí. Načerpali jsme inspiraci od expertní rady složené ze zkušených ředitelů a odborníků z Česka.

Pro pilotní ročník programu založeného na dlouhodobosti, spolupráci a propojování zkušeností, teorie a praxe, nyní hledáme dvojice z řad vedení škol, které by do toho šly s námi. Jedině společně totiž dokážeme vybudovat silnou a soudržnou komunitu s potenciálem proměňovat vzdělávání dětí k lepšímu.

Programem cesta nekončí. Tvoříme velkou a trvalou učící se komunitu

Více informací o programu naleznete ZDE.

Páťáci učí prvňáčky, jak zacházet s technologiemi

Na americké základní škole John Barry Elementary hrají technologie významnou roli. Prostupují všemi ročníky a předměty, od matematiky po přírodovědu, zároveň jsou ale také využívány k propojení žáků ze starších ročníků s těmi mladšími. Jak přesně?

Zdroj: Markéta Popelářová, Perpetuum 20. 2. 2019

Páťáci pravidelně tráví čas se svými mladšími kolegy z první třídy a učí je, jak používat Microsoft Word nebo jak na internetu vyhledávat nové stránky. Během takových setkání ovšem nejde jen o nabytí technických dovedností, ale také o soft skills, o získání taktu a empatie. Páťáci jsou na sebe navíc pyšní, když si uvědomí, že někoho naučili něco nového.


Dovednosti, které páťáci mohou předat

Během společných hodin se od nich prvňáčci učí třeba to, jak používat online Google Dokumenty, jak kopírovat a vkládat text, používat programy ke čtení nebo jak vytvářet prezentace nebo vkládat obrázky.

Škola s projektem prvotně začala jen v malém měřítku, nyní je ovšem s nižším ročníkem propojena každá třída. Jedná se přibližně o jednu hodinu týdně, před kterou se učitelky obou tříd společně domluví, v jakém bodě by se učivo jejich tříd dalo efektivně propojit. K tomu je také nutné vymyslet, jak tyto dovednosti děti naučit a s pomocí jakého zařízení.

„Je těžké je učit, protože někdy neposlouchají. Ale i tak to stojí za to,“ okomentovala projekt jedna z žaček pátého ročníku. Jaké pozitivum tento nápad bezpochyby přináší? Například práce učitele se během hodiny významně minimalizuje, nebo se spíše přesouvá do jiného sektoru. Učitel má totiž čas na individuální pomoc jednotlivým skupinkám v případě, že to potřebují.


Reflektujte, sdílejte

Po vyučování se nezapomíná ani na kratší reflexi s oběma třídami, ve které žáci pojmenují své dosažené úspěchy, případně potíže, se kterými se museli vypořádat. Učitelé si setkání prvňáčků a páťáků chválí i z toho důvodu, že pozornost může být individuálně věnována každému dítěti, což během klasické hodiny není v jejich lidských silách.

Jana Hrubá: Pozornost také nadaným (a učitelům)!

Minulý týden se 22.–23. 3. v Praze uskutečnila konference Vzdělání pro budoucnost. Téměř 500 účastníků, skoro stovka zajímavých lektorů, přes 80 workshopů. Gejzír inspirace!

Pořadatelskými organizacemi byly: Mensa ČR (www.mensa.cz), Svět vzdělání (www.svetvzdelani.cz), Národní institut pro další vzdělávání (www.nidv.cz / www.talentovani.cz) a skupina Fraus (www.fraus.cz).

Nahlédnete-li do programu, bude vám jasné, že každý si mohl ve dvou až po okraj naplněných dnech najít pro sebe přitažlivá témata, podnětné myšlenky, inspiraci do výuky, setkání se zajímavými lidmi. Od témat vzdělávací politiky, koncepce rozvoje nadání, informací o zajímavých aktivitách a zkušenostech škol, nových pomůckách, využití digitálních technologií, přes neuropsychologii, inkluzi až po zaměření na učitele samého, jeho rozvoj a předcházení jeho vyhoření – náměty využitelné pro pedagogy všech škol od mateřských přes základní po střední a vysoké.

Nezapomenutelným zážitkem se stalo zamyšlení Jaroslava Duška nad vzděláváním. Prostřednictvím vyprávění o svých studiích na gymnáziu dokázal s humorem, lehkostí, bez poučování a mentorování ukázat na příbězích učitelů, kteří ho nejvíce ovlivnili, jak může učitel zapůsobit na celý život svým příkladem, „harmonickým stavem vědomí“, opravdovým zájmem o žáky a jejich názory. Daroval všem v nabitém sále hodinu ozdravného smíchu s hodnotným podtextem. Takové pozitivní setkání by učitelé potřebovali častěji!

Školy 20. století selhávají pro děti 21. století

Vzdělávací instituce se nechtějí měnit. Jasné vize jsou rychle nahrazovány byrokracií, ovládáním, sankcemi a všemi dalšími druhy idiotství – rozhovor s Jesper Juul.

Zdroj: www.svobodauceni.cz 5. 3. 2019

Následující části rozhovoru Agnieszky Jucewicz s dánskou rodinnou terapeutkou Jesper Juul se objevily v polském týdeníku “Wysokie Obcasy” v dubnu roku 2015.

Jednou jste řekla: „Učitelé, studenti i rodiče by se měli vydat do ulic a protestovat proti současnému vzdělávacímu systému. A jestli se to jednou stane, budu první, kdo se jich zastane a připojí se k nim.” Trváte si na tomto postoji?

Jistěže. Bohužel je situace v mnoha zemích stále neuspokojivá a vyžaduje radikální změnu. Současný vzdělávací systém v Německu, Rakousku, Francii nebo Polsku nepřináší studentům, rodičům ani učitelům žádnou hodnotu. Je represivní a zastaralý a založený na moci, hierarchii a absolutní poslušnosti. Tradiční vzdělávací systém byl vytvořen tak, aby zajistil zemi submisivní občany poslušně plnící úkoly na montážních linkách. Ale časy se změnily.

Místo továren máme korporace.

A tyhle korporace už nehledají pokorné a povolné pracovníky. Dnes požadují kreativní, vynalézavé lidi s netradičním myšlením a ochotné činit odvážná rozhodnutí.

Co dalšího se změnilo?

Způsob, jakým rodiče zacházejí se svými dětmi. Vypadá to, že se jejich vztahy prohloubily a jsou autentičtější. A změnily se také samy děti. Stejně jako ženy před 30–40 lety, tak i děti se začaly hlásit o svá práva, vyžadují respekt a možnost se svobodně rozhodovat. A stejně jako v minulosti ženská emancipace, i tyto požadavky vyvolávají silné protesty a odpor.

Nikdo ve vedení se nechce dělit o svou moc, proto se školy tvrdošíjně drží archaických struktur a ignorují všechny změny, které se kolem nich dějí. Vzdělávací instituce stále připomínají průmyslovou továrnu ve své nejhorší a nejjedovatější formě.

Když řeknete „škola“, co přesně tím myslíte?

Celou skupinu učitelů, rodičů a dětí. Ale ze všeho nejvíc je škola politickou institucí a extrémně účinným nástrojem používaným vládnoucími orgány v boji za své příští volební období. Stejný scénář můžeme vidět ve spoustě různých zemí – nová vláda převezme moc a jeden den jsou učitelé vykreslováni jako hrdinové, a jiný jako pachatelé, v závislosti na rozmaru vládnoucí strany.

Dokud si rodiče a učitelé půjdou po krku, politici mohou zůstat v klidu. Inovace a jasné vize jsou důsledně a rychle nahrazovány byrokracií, ovládáním, sankcemi a všemi dalšími druhy idiotství. Proto bychom měli donutit autority, aby si uvědomily, že jejich země potřebují reformy vzdělávání, které by upravovaly způsob, jakým se k sobě lidé ve škole vzájemně chovají a jak se škola chová k nim.

K tomu došlo před 30 lety v Dánsku. V důsledku toho jsou všechna důležitá rozhodnutí vztahující se ke vzdělávacímu systému činěna v parlamentu, za přítomnosti ministrů, členů odboru učitelů a zástupců asociace studentů, která se posledních 20 let skládá výhradně z dívek – všech výmluvných, důkladně připravených a vynikajících partnerů pro vyjednávání. Víte, jak to všechno začalo?

Nemám zdání.

Právní reformou. Po řadě sociálních změn si politici nakonec uvědomili, že dítě je nezávislá lidská bytost a že školy by měly být zodpovědné nejen za úroveň vzdělání, ale také za sociální a psychologický rozvoj dítěte.

Není otázka rozvoje dítěte hlavně odpovědností rodičů?

Nejen. Uvědomme si, kolik hodin denně děti stráví ve škole a vynásobme to 11–12 lety. To je spousta času. Učitelé, kromě předávání svých znalostí, mají na naše děti obrovský vliv. Proto by se reforma vzdělávacího systému měla zaměřit primárně na péči o učitele.

Jak?

Učitelé by měli mít odpovídající výcvik, přípravu a podporu. Spousta mladých pedagogů to po 2 nebo 3 letech učení vzdá a řekne: „Už nikdy!” Cítí se vyhořelí, protože jejich způsob myšlení se již liší od starých pravidel a praktik, přesto stále postrádají nástroje k uskutečnění svých nápadů. Přestože jsou motivováni ke změně, jsou stále brutálně poráženi neústupným konvenčním systémem. Během studia na univerzitě navštěvují učitelé hodiny zaměřené na psychologický rozvoj. Tyto hodiny jsou naneštěstí často zaměřeny výhradně na děti.

To, co stále chybí, jsou lekce nebo semináře, které by učily naše budoucí učitele metody sebeuvědomění nezbytné pro rozvoj empatie. Pocity jiných osob si můžete představit a pochopit pouze tehdy, když dobře znáte a chápete sebe. Důležitost empatie je ve školách rozhodující, ale zároveň i velmi podceňovaná. Léta byla chápána jako měkká, ženská vlastnost, podkopávající autoritu učitele, přestože ve skutečnosti je to klíč k vytvoření nejvyšší vzdělávací instituce. Je to právě empatie, na kterou bychom se měli zaměřit, a nikoliv ta – stereotypně spojená s muži – všudypřítomná hierarchie.

Myslíte si, že dnešní školy mají typicky patriarchální strukturu?

Nepochybně! Pochází to z doby, kdy muži měli výlučnou moc.

Ve své knize „Schools in Crisis” (Školy v krizi) zmiňujete „školní kulturu”. Za korporátní kulturu má zodpovědnost představenstvo. Kdo odpovídá za „kulturu” ve škole?

Ředitelé. Ti rozhodují, na jakých hodnotách a principech by jejich školy měly být vybudované, a ve většině případech to mohou udělat, bez ohledu na pokyny ministerstva. Nikoho nepodněcuji k unáhlenému boji s oddělením vzdělávání – to by bylo, jako kdyby šlo Dánsko do války s Vladimírem Putinem – pouze navrhuji, aby vnitroškolní vztahy mezi lidmi byly stěžejní, a proto by se jim mělo věnovat více pozornosti.

Jaké kompetence by měl mít ředitel školy?

Měl by být profesionálem, nikoliv byrokratem, měl by mít dobré manažerské a vedoucí schopnosti, ale hlavně musí mít vizi! Tým pedagogů potřebuje cítit, že je na něj vždy spolehnutí, ale v případě konfliktu mezi učitelem a studentem by měl pečlivě analyzovat argumenty obou stran místo automatického hájení svých zaměstnanců. Tato slepá solidarita je dnes bohužel častým jevem. Je to nevhodné a naprosto nespravedlivé…

Celý text rozhovoru si můžete přečíst ZDE.

Co přinese reforma financování regionálního školství?

Reforma financování regionálního školství bude spuštěna 1. ledna 2020. Změna bude spočívat v tom, že bude odstraněn krajský normativ finančních prostředků na žáka, regionální školství bude hrazeno podle počtu výukových hodin a dojde k odstranění rozdílů ve financování regionálního školství mezi jednotlivými kraji.

Zdroj: Michaela Papírníková Jurečková: INS – informační servis Svazu měst a obcí ČR 1/2019


Co je reforma financování regionálního školství

Od 1. ledna 2020 bude spuštěna reforma financování regionálního školství a dojde k naplnění jednoho ze strategických cílů, a to zkvalitnit základní a střední vzdělávání a odstranit nevyvážené postavení jednotlivých škol a ohodnocení učitelů. Změna spočívá v tom, že namísto finančních prostředků na žáka bude základní a střední školství financováno ze státního rozpočtu podle počtu výukových hodin. Stávající normativní systém „peníze na žáka“ dostatečně nepostihuje specifika jednotlivých regionů a mezi kraji jsou tak velké rozdíly ve výši státního financování pro stejné typy škol. V rámci reformy byl stanoven maximální rozsah pedagogické činnosti hrazené ze státního rozpočtu. Tím dojde k zohlednění regionálních rozdílů a spravedlivějšímu rozdělení finančních prostředků na regionální školství. Svaz měst a obcí od počátku podporuje snahu odstranit rozdíly ve financování jednotlivých škol v krajích právě formou reformy financování regionálního školství.


Aktivity Svazu v řešení problematiky financování regionálního školství

Zástupci Svazu se účastnili mnoha jednání na MŠMT týkajících se přípravy reformy regionálního školství, připomínkových řízení a dále následných jednání, která se týkala odložení reformy financování regionálního školství a řešení otázek spojených se spuštěním reformy. Na posledním jednání dne 5. listopadu 2018 s náměstkyní Matuškovou byli zástupci Svazu i Sdružení místních samospráv informováni o stavu přípravy na reformu. Zaznělo, že nedošlo k zařazení požadavku na finanční prostředky ve střednědobém výhledu státního rozpočtu, že se bude dokončovat výpočtový model, nastaví se systém odměňování nepedagogických pracovníků v roce 2019, dojde k částečnému vyrovnání v odměňování pedagogických pracovníků pomocí rozvojových programů, dojde k navýšení finančních prostředků na překryvy MŠ a na navýšení kapacit škol a mateřských škol.

V dopisech adresovaných ministerstvu z počátku minulého roku Svaz požadoval co nejrychlejší spuštění reformy financování, které bude zajištěné finančními prostředky, byl uplatněn požadavek, aby alokace finančních prostředků byla zajištěna nejen na rok 2019, ale i ve střednědobém výhledu. V rámci spuštění reformy financování byl uplatněn požadavek na zvýšení platových tarifů po pedagogické pracovníky, ostatní pedagogické pracovníky a nepedagogické pracovníky. Svaz při prosazování spuštění reformy a nastavení vhodných podmínek spolupracoval mimo jiné i s odbornými asociacemi (Asociací ředitelů základních škol a unií CZESHA), se kterými koordinoval svoje stanoviska. Svaz dále spolupracoval na řešení problematiky financování regionálního školství s pracovní skupinou pro školství, sport a kulturu Sdružení místních samospráv.


Stanovisko Svazu

Svaz nadále trvá, aby reforma financování byla spuštěna co nejdříve a byla zajištěna prostředky ze státního rozpočtu. Dále požaduje, aby došlo k navýšení platových tarifů pedagogických, ostatních pedagogických a nepedagogických pracovníků, aby byl dokončen výpočtový model a byla prohloubena metodická činnost MŠMT pro kraje a ORP ve věci přípravy na spuštění reformy financování regionálního školství.


Poznámka redakce: Slibuje se a slibuje, jedná se a jedná – a peníze na reformu zajištěny nejsou a nejsou. Jako u všech předcházejících reforem. A vzdělávání se nezkvalitňuje a nezkvalitňuje… Čím to asi tak bude???

Robert Čapek: Soft skills

V další ukázce z publikace Líný učitel. Jak učit dobře a efektivně vysvětluje Robert Čapek pojem „soft skills" a jeho důležitost v budoucím profesním životě dětí. Posilujete soft skills žáků i vy?

Zdroj.


Co jsou soft skills?

Textů, projektů, programů a školení je o tom dost. Učitel by neměl lpět pouze na výuce znalostí, ale také dovedností a postojů. Jenomže to si mnozí nedovedou konkrétně představit, stejně tak jako další nový pojem: soft skills. Právě tyto „měkké dovednosti“ jsou dnes tím, co požadují zaměstnavatelé. Ne vyjmenovat sbírky Holase, Hory, Holana a Marvana! Soft skills se vztahují k duševní práci a zahrnují například komunikační dovednosti, tvůrčí, kreativní nebo týmové řešení problémů, konstruktivní kritičnost a schopnost přijímat kritiku, strategické neboli koncepční myšlení, kritické vnímání sebe sama, otevřenost, flexibilitu, schopnost se adaptovat a přijímat změny, ochotu učit se novým věcem a další důležité věci.

Kdo má soft skills na dobré úrovni, lehce se učí i hard skills – tedy konkrétní dovednosti vztažené k profesi nebo odbornosti. Řekněte mi, když si představíte výklad a mlčící třídu otráveně zapisujících žáků – jaké soft skills jsou zde posilovány? Občas zaslechnu od učitelky na semináři: „Já bych si hrozně ráda hrála, ale já musím učit. Ale když to stihnu, tak určitě něco zkusím.“ Je to smutné a zároveň to českého učitele fatálně odlišuje od jeho evropských kolegů. Těm nemusí nikdo říkat, aby realizovali pestré výukové metody, stejně jako oni na ně nešetří čas, až stihnou látku „odučit“. V zahraničí vědí, že právě hra a rozličné metody jsou to nejlepší učení!


Jak na to?

Představme si učitele, který promítá na interaktivní tabuli odrážky, které si žáci přepisují do sešitu. Vykládá jim látku, již se pak žáci musí doma naučit, protože se objeví v testu. Nyní se zamysleme, co je vlastně učitel naučil. Jsou tam obsaženy nějaké soft skills? A které by měly být ve školní práci zastoupeny?

Světové ekonomické fórum zveřejnilo ve zprávě „Future of Jobs Report“ deset oblastí, na které je nutné se při edukaci soustředit, ideálně v tomto pořadí:

1. Komplexní řešení problémů
2. Optimalizace vzájemné spolupráce
3. Vedení lidí
4. Kritické myšlení
5. Vyjednávání
6. Kontrola kvality
7. Klientský přístup
8. Schopnost rozhodovat a hodnotit
9. Aktivní naslouchání
10. Kreativita

Pro rok 2020 však předpokládá jiné pořadí:

1. Komplexní řešení problémů
2. Kritické myšlení
3. Kreativita
4. Vedení lidí
5. Optimalizace vzájemné spolupráce
6. Emoční inteligence
7. Schopnost rozhodovat a hodnotit
8. Klientský přístup
9. Vyjednávání
10. Myšlenková pružnost


Podporu těchto dovedností výklad, čtení učebnice, pasivní přijímání a následné šprtání školometských poznatků rozhodně nezajistí! Kvalitní edukace a podpora soft skills je nejen moderní, správná a pro budoucnost žáků důležitá, ale zároveň je dobrou zprávou pro líného učitele. Rozvoj těchto dovedností je totiž nejméně pracný a nejzábavnější způsob edukace, který by mohl vymyslet. I kdyby si žáci ve třídě jen a jen hráli, stále je to pro soft skills užitečnější než výklad. Ale chytrý líný učitel to dokáže vymyslet tak, aby si žáci hráli a přitom pracovali – a často velmi tvrdě a zapáleně.

A co vy? Posilujete při výuce soft skills?

Text pochází z publikace Líný učitel. Jak učit dobře a efektivně. Jejím autorem je Robert Čapek.