Národní institut pro další vzdělávání (NIDV), organizace přímo řízená MŠMT, připravuje nový systém podpory ředitelů a vedení škol. Jeho cílem je vytvořit a ověřit model, který vedoucím pracovníkům škol umožní rozvinout kompetence v oblasti strategického řízení školy a plánování jejího rozvoje.
Experti projektu Strategické řízení a plánování ve školách a v územích (SRP), Národní institut pro další vzdělávání (NIDV), organizace přímo řízená MŠMT, připravuje nový systém podpory ředitelů a vedení škol. Jeho cílem je vytvořit a ověřit model, který vedoucím pracovníkům škol umožní rozvinout kompetence v oblasti strategického řízení školy a plánování jejího rozvoje. Experti projektu Strategické řízení a plánování ve školách a v územích (SRP), reg. č.: CZ.02.3.68/0.0/0.0/15_001/0000283, financovaného z Operačního programu Výzkum, vývoj a vzdělávání (OP VVV), počítají s komplexní vzdělávací, poradenskou a metodickou pomocí pro ředitele a širší vedení škol.
Snaha zavést strategické řízení a plánování do českého školství vychází z důkladné analýzy současné situace. Vědecké studie ukazují, že z důvodu vysoké administrativní zátěže a zaměření na provozní záležitosti školy věnují čeští ředitelé pouze 20 % pracovního času řízení kvality vzdělávání, tedy hodnocení práce pedagogů a jejich dalšímu profesnímu rozvoji.
Z dlouhodobého pohledu má přitom promyšlený přístup k rozvoji školy jednoznačně pozitivní dopad na efektivitu celého vzdělávacího systému. Školy, které cíleně pracují na svém rozvoji, vytvářejí lepší podmínky nejen pro práci učitelů, ale také pro vzdělávání žáků. Je dále třeba, aby při stanovování strategických cílů a zavádění konkrétních opatření se školami odborně spolupracovali také zřizovatelé nebo organizace zabývající se dalším vzděláváním pedagogických pracovníků na krajské úrovni.
Odborní pracovníci projektu SRP směrují podporu k ředitelům, kteří mají strategickou vizi rozvoje školy a uvítají systematickou a dlouhodobou spolupráci při jejím rozvoji. Se školami spolupracují také dlouholetí ředitelé, kteří jsou připraveni předávat své znalosti a zkušenosti ostatním kolegům. Nechybí ani tzv. specialisté individuálních forem rozvoje pedagogů, jako jsou koučové, mentoři a supervizoři.
Další experti rozpracují související témata, mezi něž patří řízení změny ve školách, budování kultury školy podporující rozvoj každého žáka, plánování profesního rozvoje pedagogů, legislativa, vedení školské dokumentace či komunikace se zřizovateli, rodiči a dalšími lidmi, kteří přicházejí se školou do kontaktu.
Pracovníci projektu připravují pro vedení škol vzdělávací programy, metodiky a manuály. Zcela novým prvkem v projektu je to, že se školy budou od sebe vzájemně učit prostřednictvím sítě tzv. benchlearningu (učení se na základě příkladů dobré praxe jiných institucí). Model, který úspěšně funguje v soukromé sféře, ověří experti projektu SRP na 80 vybraných školách a po ukončení projektu v roce 2021 jej nabídnou k využití zájemcům z vedení mateřských, základních, středních i vyšších odborných škol.
Škola, která se zapojí do ověřování modelu intenzivní podpory, získá pomoc ze strany tzv. konzultanta rozvoje školy. Ten provede její vedení celým cyklem strategického řízení a plánování. Konzultant bude škole mimo jiné pomáhat určovat směr jejího rozvoje a stanovovat strategické cíle. Důležitou součástí bude také hodnocení zlepšení, kterých se podporované škole podařilo dosáhnout. Kromě toho poskytnou konzultanti vedení škol doporučení, z jakých zdrojů by bylo možné plánované kroky financovat (hlavně zmíněný OP VVV, ale i jiné operační programy či granty).
Každá škola může počítat s podporou po dobu dvou školních roků. Ani poté však školy nezůstanou bez pomoci, protože budou moci využívat odborníky v tzv. centrech podpory, která na krajských pracovištích NIDV vznikla už během loňského roku. Veškerá podpora je financována z prostředků Evropského sociálního fondu a je pro účastníky zdarma.
V České republice má tato cílená a svým způsobem jedinečná podpora škol nesporně velký význam. Společná diskuse vedení škol a pedagogů o představách a potřebách v oblasti řízení nezřídka ukáže potřebu změnit stávající zaběhnuté postupy. Každá změna se více či méně dotýká všech lidí, kteří na škole působí. Právě proto je velmi důležité, aby měli všichni možnost se k návrhům vyjádřit, aby měla výsledná strategie širokou podporu, a tedy i velmi vysokou šanci na uskutečnění.
ČTK ke zprávě vydává obrazovou přílohu, která je k dispozici na adrese www.protext.cz.
V ČR startuje cílený systém podpory ředitelů škol
Jindřich Kitzberger: O čem si může povídat alternativní ředitel s tradičním ředitelem?
V českém základním školství se stále více začíná zabydlovat segment tzv. alternativních škol a roste zájem rodičů o vzdělávání dětí v těchto školách. Ve velké většině jde o školy soukromé, někdy i o skupiny rodičů v režimu tzv. domácího vzdělávání. Spíše výjimečně se jedná o školy veřejné (a v jejich případě jde nejčastěji o vytvoření alternativního programu v rámci jinak tradiční školy). Zvláště, jsou-li dva v jednom…
Zdroj: Řízení školy 7–8/2017, 14. 6. 2017
Ponechme teď stranou složitost definice pojmů „alternativní škola“ a „tradiční škola“ a zbavme se jakýchkoli klišé souvisejících s představami, že co je alternativní, musí být lepší či kvalitnější. To, že se ale počet alternativních škol poměrně velkou rychlostí zvyšuje (zatím spíše v největších městech, ale stále více i mimo ně), s sebou přináší některé důležité otázky.
Kromě stěžejních otázek, proč se tak děje a jaké vlastně jsou nové alternativní školy, se pozornost nás, kteří se zabýváme teorií i praxí školského managementu, nutně musí obracet i k tématu řízení takových škol. Jistě jste se již setkali s pojmem „alternativní učitel“ (ten samozřejmě nemusí působit jen v alternativní škole). Ale máme co do činění také s „alternativním ředitelem“ nebo s „alternativním řízením“? Výzkumů a objektivních poznatků na toto téma u nás bohužel mnoho nenajdeme, můžeme se tedy zatím pouze dohadovat a přemýšlet, zda stále širší a častější praxe alternativních škol přináší i nové zkušenosti a vhledy do témat souvisejících s managementem školy. A pokud ano, dokáže být taková praxe inspirativní pro tradiční školský management?
Srovnání školství s jinými obory bývají ošidná, ale v prázdninovém čase si mohu dovolit trochu „lehkého pera“. Zamysleme se nad tím, jaký zvuk má dnes tzv. „alternativní medicína“. Možná zde uvozovky ani nejsou namístě, protože pojem alternativní medicíny je stejně hojný jako samozřejmý. Zatímco lékařská věda se s alternativními metodami potýká po svém, pacienti je nezřídka využívají, a to v závislosti na tom, jak silně jim věří. Jejich víra je někdy, ale nepříliš zhusta podpořena i exaktními výzkumy, které se většinou týkají oblasti psychosomatické. Jedno je ale nesporné – tradiční „západní“ medicína již alternativní cesty tak úplně neignoruje, a dokonce si z nich v mnoha případech bere poučení.
Je to vlastně logická cesta – věda zaměřuje svou pozornost na nové jevy, na odlišnosti, které se zvláště zpočátku jeví sice jako podivné, nicméně nelze přehlédnout jejich pozitiva a přínosy. A stejné by to mělo být v pedagogice a školství, protože i zde se stále více šíří neotřelé a alternativní přístupy, které se nám někdy sice mohou zdát z pohledu tradic jako destruktivní nebo nefunkční, ale ignorovat je by nemuselo být tou nejlepší strategií.
Ředitel nově vznikající alternativní školy má jednu nespornou a velkou výhodu – součástí jeho školy se totiž stávají rodiče, děti a učitelé, kteří si tuto cestu dobrovolně vybrali, bývají podobného smýšlení, zastávají podobné hodnoty a mají podobné názory na to, jak má vzdělávání vypadat. Ředitel školy, která dosud pluje vodami tradičními, je v tomto ohledu podstatně znevýhodněn, pokud uvažuje o zásadnějších inovacích. I kdyby se jednoho kalného rána probudil s představou významně odlišné školy, s neodbytným nutkáním transformace školy na alternativní program, stojí takřka jistě proti obrovské přesile těch, kteří tímto prozřením neprošli, případně prošli zcela odlišným, a jejichž představy se proto téměř s jistotou významně liší od představ „alternativního“ ředitele. Je tedy ředitel již zavedené veřejné školy odsouzen k „plavbě středem“? K všeobecně přijatelnému, leč nikoli významně inovativnímu proudu? Ke konzervativní cestě, která sice může být kvalitní vzdělávací cestou, avšak zásadně vzdálenou tomu, co stále více rodičů hledá právě v alternativách?
Příklady zatím spíše výjimečných škol ukazují, že tomu tak být nemusí. Nechci se v tomto textu zabývat teorií změny a postupem při inovacích, o nich pojednává dostatečně rozsáhlá odborná literatura. Zajímavý je trochu jiný aspekt věci: Jak moc jsou vůbec „tradiční“ a „alternativní“ světy kompatibilní? Jak moc lze přecházet z jednoho do druhého a je to vůbec smysluplné? Do jaké míry se mohou vzájemně obohacovat? Na příkladu medicíny jsem poukazoval na to, že v ní ke vzájemnému obohacování dochází. A ve školství? Nabízejí se řediteli tradiční školy možnosti, jak využít zkušenosti alternativ? A má se vůbec těmito úvahami zaobírat, nebo je lépe zůstat v přesvědčení o oddělenosti obou světů? I tady nabízím paralelu s medicínou: Když lékaři registrují, kolika pacientům alternativní medicína pomáhá, zatímco tradiční selhává, není to samozřejmě důvod k úprku od tradičních metod, zato je namístě zkoumat příčiny a okolnosti a případně přebírat to cenné, co se přebírat dá – například přístup k pacientovi. Není to ve vzdělávání stejné?
Výše uvedené otázky bychom samozřejmě mohli klást i učiteli, ale v prostoru našeho časopisu je samozřejmé přemýšlet o zásadní roli a odpovědnosti ředitele školy. Někdy samozřejmě dochází k tomu, že jsou inovace a změny inspirovány a vyvolávány (někdy bohužel i řízeny) pedagogickým sborem, případně rodiči. I když jsem výše poukázal na možnost situace náhlého „prozření“, ředitel školy logicky většinou reaguje na nějakou objednávku – může naslouchat učitelům, rodičům nebo zřizovateli, případně může být osloven nějakou celostátní či lokální vzdělávací strategií. Vždy je to pro něj ale svým způsobem „politický“ úkol, tedy ve smyslu vnitřní školní politiky, protože o jakýchkoli změnách a jejich užitečnosti musí přesvědčit všechny partnery. Pokud by například chtěl aplikovat princip „neznámkování“, který je společný většině alternativních škol, velmi často jeho záměr ztroskotá na odlišném přesvědčení většiny rodičů, pro které je známka zásadním ukazatelem, o který nechtějí přijít.
Existují tedy alternativy také v přístupech k řízení školy? Jsou ředitelé alternativních škol v něčem jiní, používají jiné metody řízení, jiné nástroje? Možná jinak přemýšlejí o vzdělávání a o tom, co je pro učení důležitější…
Nabízím zde řediteli školy následující myšlenkový experiment:
1. Zaznamenejte si 10 nejdůležitějších nástrojů, které pro řízení vaší školy používáte (mělo by to být něco konkrétního, například způsob komunikace, organizace, plánování, kontroly apod.).
2. Vezměte jeden tento nástroj za druhým a položte si u každého základní otázky:
a) Jaký smysl v tom vidím? Čeho tímto postupem dosahuji?
b) Co by se stalo, kdybych tento nástroj (postup, metodu…) zrušil?
c) Představte si, že máte zcela volnou ruku (bez jakýchkoli omezení). Vymyslíte něco, co by tento nástroj (postup, metodu…) mohlo nahradit?
3. A pokud vás k bodu c) napadne něco nového, udělejte si následující test:
a) Je to dobré pro děti?
b) Je to v souladu s vaším pedagogickým a manažerským paradigmatem?
c) Je to v souladu s právními předpisy?
Chápu, že procházet takovým martyriem otázek a odpovědí během školního roku, kdy stále více podklesáváte v kolenou pod tíhou provozních starostí, se jednomu příliš nechce. Ostatně k čemu by to bylo? Možná ale, když jsou prázdniny…
Celý text článku si můžete přečíst ZDE.
Pracovní příležitost pro knihovnici / knihovníka na ZŠ Kunratice
Máte knihovnické vzdělání, nebo zkušenost z práce ve veřejné knihovně? Pak je tato nabídka pro vás.
Ředitel ZŠ Kunratice, Praha – Fakultní škola a pilotní škola projektu "Pomáháme školám k úspěchu" ve spolupráci s radnicí MČ Praha Kunratice hledá na plný pracovní úvazek
knihovnici / knihovníka pro veřejnou knihovnu, která bude v dohledné době umístěna ve škole a spojena se školní knihovnou.
Zkušenost z knihoven zařazených do sítě Městských knihoven a knihovnické vzdělání výhodou.
Životopis s fotografií zašlete: vit.beran@zskunratice.cz. Nebo volejte na telefon: 724 370 813.
Hledáme motivované kolegy, která práce s dětmi baví. Nástup od září 2017 nebo podle dohody.
Odkaz na webu školy: www.zskunratice.cz/skola/uredni-deska/volna-mista-v-zs-kunratice-197
Zajímavé pozice v nadaci Depositum Bonum a nadaci České spořitelny
Nadace Depositum Bonum a nadace České spořitelny dělají skvělé věci ve vzdělávání a k dalšímu rozvoji potřebují obsadit tři pozice. Pokud by vás to zajímalo nebo víte o někom, koho by to zajímat mělo, hlaste se, posílejte tipy, šiřte.
1. Manažer vzdělávacího programu
S Martinem Kozlem předáváme nadační štafetu, abychom se mohli plně věnovat rozvoji Učitele naživo. Pokud je vzdělávání vaše téma a leží vám na srdci, jak vypadá učitelská profese v Česku, tak tohle je pozice pro vás – budete v nadaci pečovat o Učitele naživo, Hejného metodu, Elixír do škol a další skvělé věci z jejího porftolia.
2. Finanční a provozní srdcař
Cituji ředitele nadací Ondřeje Zapletala: hledám k sobě do vedení nadace České spořitelny a nadace Depositum Bonum provozního a finančního ředitele. Je to obrovská příležitost – máme skvělé lidi v týmu, skvělé lidi ve správní radě, skvělá témata (vzdělávání a rozvoj učitelské profese, rozvoj podnikavosti občanské společnosti), silnou autonomii, v nadačních jměních a ostatním kapitále více než 2 miliardy Kč a na české prostředí novátorské přístupy podnikavé filantropie (venture philanthropy).
3. PR manažer na 0,5 úvazku do Učitele naživo
Učitel naživo má za sebou velmi úspěšný první rok – spoustu zkušeností, velkou spokojenost prvních 16 absolventů a v září se těšíme na 28 nových studentů. A teď už jen potřebujeme, aby se o tom všem pořádně vědělo!:-).
Jan Straka, Ondřej Zapletal, Martin Kozel
Co dělat, když se sourozenci hádají
Tento týden jsme mohli vidět velice pěkný webinář Katky Králové o sourozeneckých hádkách. Na blogu Nevýchovy se v souvislosti s tím objevil článek.
Vzpomínáte ještě, když bylo druhé miminko ještě v bříšku, jak jste se těšili, až budou dva? „To je dobře, že náš kluk nezůstane sám,“ říkali jste si možná. „Budou si spolu hrát a naučí se, že se všecko netočí jen kolem nich.“
Jo, jenže – uběhlo pár měsíců či let a celé se to trochu vymklo z ruky. Z hádek a výkřiků „Auuu, mamíí, on mě kopnul“ a „Nené, to není pravda, on si začal,“ vám občas pěkně drnčí hlava.
Jasně, mají i hezké momenty.
Když večer blbnou ve vaně a dávají si na hlavu čepice z pěny.
Když se starší mladšího zastane na hřišti.
Když se předhánějí, kdo na kaluži udělá větší kola.
Ale pak zas přijde den, kdy se bráchové a ségry střídavě perou, nemluví spolu, nebo žalují a čekají, až je máma nebo táta rozsoudí.
„Proč se prostě nemáte rádi?” zoufá si máma v kuchyni, kam šla napočítat do deseti, aby nevypěnila. Všechno je nějak jinak, než si s tátou malovali…
Jestli tohle všechno znáte, chceme vám dodat naději:
Mírové řešení bitek mezi sourozenci existuje
Znají ho Nevýchovní rodiče z kurzu. A jedna z nich, máma Bára, svolila, že vám prozradí, jak to bylo u nich. Když vyzkoušela dvě jednoduché věci, ulevilo se jí až o 80 %, jak sama odhadla :). Tahanice a pošťuchování teď má doma méně často a nejsou tak drastické.
Koukejte, jak to Bára s klukama dokázala
Napsala rodičům, co jsou ze sourozeneckých hádek zoufalí, tenhle vzkaz:
Moji kluci se taky perou. Mladší Kryštůfek (4 roky) provokuje staršího Tomáška (6 let) tak moc, jak to jen umí, do extrému. Baví ho to. A starší mu to samozřejmě nedaruje. Nedivím se mu, že mu občas jednu šlehne, spíš si říkám, kolik toho vydrží…
Přišel den, kdy se kluci zase strkali a prali o auta, jak dva divocí psi. A já už jsem toho měla dost. Nebavilo mě jejich spory věčně řešit a prostě jsem kapitulovala. Už jsem to nechtěla urovnávat. A tu mě napadlo – tak to neřeš!
A řekla jsem si, že to zkusím, nechat to jen na nich. Ať si svoje spory řeší sami. Protože mě už z toho málem vybouchla hlava.
Řekla jsem jim jen: „Tomášku, Kryšťo, víte, mě už nebaví být váš soudce. Fakt mě děsně mrzí a bolí, když se hádáte a perete, a chtěla bych to jinak, ale nevím, jak na to. Už to vzdávám. Napadlo mě, že když se hádáte, mohli byste to zkusit vyřešit sami. Myslím, že byste to mohli zvládnout. Co vy na to, kluci?“
Řekli, že jo. Že to zkusíme. Tak jsem od toho dne všechno jen tiše pozorovala – a byla připravená zasáhnout, jenom kdyby šli na krev a hrozilo vážné zranění.
První týden se hádali a prali úplně stejně. A já jsem se držela, abych k jejich sporům neřekla ani slovíčko. Jenže uvnitř hlavy mi to jelo! Nevyřčené obavy, strachy, že si ublíží…
Během měsíce jsem postupně prožila všechno:
První týden bez máminých zásahů: Prožívám děsný strach, že když nezasáhnu, budou do sebe strkat tak šíleně, že jeden spadne hlavou na roh stolu, na futra dveří, na radiátor.
Druhý týden: Nic vážného se jim doteď nestalo. Párkrát se bouchli o nábytek, jako vždycky. Vypadá to, že i kdybych jim říkala: „Pozor, ať ho neshodíš,“ tak ve výsledku je počet bebíček stejný, jako když jsem úplně zticha. Mydlí se ale skoro každý den.
Mně samotné už začíná zezadu v hlavě cinkat pochybovačný hlásek: „Když s tím nebudeš nic dělat, bude to ještě horší… co když ti z nich vyrostou pěkní grázlíci?“ A tak se občas neudržím a zasáhnu.
Třetí týden: Děti jsou zmatené. Tak jak to teda je? Máme si to řešit sami, anebo je máma pořád v pohotovosti? Děti se ošívají a já jsem taky nespokojená. Znovu se nadechuju a odhodlávám se, že je nechám opravdu být. Nechám jim opravdovou zodpovědnost za to, co druhému říkají a jak se k sobě chovají.
Čtvrtý týden: Kluci se zkoušejí dohadovat, asi takhle: „Tak co kdybych si půjčil to auto jako první, než bude ručička dole na šestce, a ty by sis ho půjčil potom? Souhlasíš?“ Začíná to vypadat nadějně…
Až mě jejich strkanice dostrkaly k velkému objevu
Pak jednou večer starší do mladšího zase strčil, ten udělal krok dozadu – a šlápnul na plastovou dopravní značku, kterou měl starší brácha postavenou na svojí „silnici“. Byl na tu stavbu maximálně pyšný – ale nezačal ječet, místo toho honem utíkal k mladšímu bráchovi.
Začal plakat a volat mě: „Mamkooo, mamkooo, Kryšťáčkovi teče krev! Já jsem ho strčil, on upadnul na značku, mamkooo, pojď sem!“ Než jsem stačila doběhnout, tak slyším starostlivé: „Neboj, brácho, to bude dobrý, budu tady s tebou. Neboj, jsem tady. Mamka ti to ošetří a za pár dní už to bude pryč. Maminko, že to nic není, řekni, že není, já mám o něj strašný strach!“
Nic vážného to nebylo a noha se zahojila rychle. Ale tuhle nehodu si teda budu pamatovat do konce života. Díky ní jsem zjistila obrovskou věc: že jejich kočkování vadilo hlavně mně. Že to, že se spolu perou, nemusí nutně znamenat, že se nemají rádi a že o sebe nepečují.
Možná jsem v hlavě měla představu, že sourozenci se musejí mít rádi za každou cenu.
Nesmí na sebe být ani za mák oškliví a musí spolu držet v dobrém i ve zlém jako Mirek Dušín a Červenáček. A že každá odchylka od tohohle ideálu je špatně. A pak mě to mrzelo, když jsem místo dvou andílků od sebe v kuchyni odtrhovala dva rozzuřené divochy :)
Ale po našem měsíčním experimentu jsem zjistila, že jejich potyčky – i když se stále objevují – mívají od té události s rozraženou patou mnohem mírnější průběh. Bitkují se pořád, ale po minutě jsou zase spolu, smějí se, nic jim není.
A došlo mi to. Oni se tak pomalu učí spolu komunikovat. Protože jsem jim dala šanci,
aby se v bezpečném prostředí domova naučili řešit neshody i bez toho, aby na ně někdo seshora dělal ty-ty-ty. A říkal jim, co je dobře a co je špatně.
První věc – nezasahování – u nás zabralo i dlouhodobě
I po pár měsících je hádek tak o 80 % méně, jsou kratší a daleko méně surové. Nezasahuju, ale pozoruju je. A každému z kluků k tomu navrch dávám obrovskou porci pozornosti. A lásky.
Všimla jsem si totiž při tom ještě jedné důležité věci – že nezáleží na tom, aby ten čas, který jim věnuju každému zvlášť, byl přesně fifty-fifty. Často jsem se snažila dělit svůj čas mezi kluky spravedlivě. Ale zjistila jsem, že tím někdy nosím hladovému vodu.
Pak dávám lásku synovi, který ji v tu chvíli „nepotřebuje“, a naopak opomíjím syna, který by rád pomazlení. Znamená to i třeba to, že většinu dne se tulím jen s jedním synem, protože to v tu chvíli potřebuje. A trvalo mi, než jsem přišla na tajemství toho správného balancu: každé dítě považuje za lásku něco jiného.
Druhá věc: vysondovala jsem, co dítě považuje za projev lásky
Všeobecně jsem měla zato, že projevem lásky u dětí je hlavně fyzický kontakt, objetí, pusinka, mazlení. Jenže – můj starší Tomášek není až tak mazlivý jako mladší. Zato miluje, když sleduju jeho činnosti, když u něj třeba sedím a koukám, jak si hraje, bez toho, abych se zapojovala (to už je moc, rád si to řídí sám, jen někdy mě vyzve).
To mu dává ten pocit, že máma ho má ráda. Úplně září. Zatímco když ho obejmu, dám mu pusu, tak mě moc nevnímá, občas mi jen nevrle řekne: „No, mamí, už né!“ (Přesto to občas dělám, protože to chci já a jemu to zas tolik nevadí. V té době, kdy jsem divákem jeho her :))
Zato mladší Kryštůfek fyzický kontakt se mnou miluje. A tak když jim chci projevit lásku, dělám u každého to, co mu rozzáří očička.
A víte, co je na tom nejúžasnější? Když jsem konečně našla plus minus ten správný balanc, najednou bitek mezi klukama ještě ubylo!
Oni se sourozenci často mlátí hlavně proto, že na sebe žárlí. Že mají pocit – nemám od mámy dost pozornosti sám pro sebe. A když mi došlo, že pro každého z nich znamená pozornost něco jiného, dávám jim takovou, jakou fakt potřebují.
Večer se každému zvlášť půl hodinky věnuju. Ukládám Kryšťu, zatímco Tom hraje hru na počítači. Kryštůfek si v posteli rád čte. Zatímco Tomášek místo pohádky miluje, když mu vyprávím o povodních 2002 v Praze, neúnavně, pořád dokola :)
A spokojení jsme všichni tři.
S úctou a láskou,
Bára
Jo, jenže není to vždycky takhle růžové
I když se rodič snaží lví silou to všechno urovnat a na žádnou dušičku ráno ani večer nezapomenout, tak to mezi bráchama a ségrama může být stejně pěkně na kordy. Když obden musí máma s tátou řešit uječenou scénu, kdy se jeden sápe na druhého, a pátrat, kdo koho praštil, tak je rodinná pohoda v tahu.
Aby se máma s tátou nehroutili, potřebujou pořádně pevnou půdu pod nohama
Máma Bára to s kluky zvládla. Bylo to ale taky proto, že se jí podařilo ještě předtím změnit celou vzájemnou komunikaci. I to řešíme v celém kurzu Nevýchovy. A sourozeneckým vztahům a komunikaci se v kurzu věnujeme celý jeden týden z pěti. Spousta videí, úkolů a prožitkových cvičení vám pomůže prokouknout, v čem je u vás doma zakopaný pes. A jak ho vykopat a vyhnat z domu jednou provždy :)
Celý text a diskusi si můžete přečíst ZDE.
Děti nemají v oblibě dlouhé cestování. Tipy na hry, které je zabaví
Jak zaujmout děti při cestě na dovolenou? Hry v angličtině nejen zkrátí dlouhou chvíli, ale navíc i přispějí k procvičení slovní zásoby či gramatiky.
Při hraní je vhodné dodržovat několik zásad. Pokud je hra pro dítě nová, musí si na ni postupně zvyknout a bude potřebovat podporu dospělých. Dále platí, že ne všechny děti jsou soutěživé. „Mohou být frustrované z toho, že prohrávají, proto je dobré občas zařadit takovou hru, u které není smyslem není zvítězit, ale jen se dobře pobavit,“ radí Lucie Bechná, Centre Exams Manager pro Helen Doron English v České republice.
Tipy na hry pro menší děti
Slovní fotbal: Trénuje se slovní zásoba a v podstatě i abeceda (stačí hra na poslední písmeno slova).
Procvičení barev: Jednoduchá hra, kdy jeden hráč řekne barvu (například blue) a ostatní se musejí dotknout něčeho modrého ve svém okolí.
Trénink paměti, slovní zásoby a větné vazby: První hráč začne například větou: I went to the supermarket and I bought an apple. Další hráč zopakuje celou větu a přidá další slovo, například „and a banana“. Třetí pak zopakuje opět celou větu včetně „an apple and a banana“ a přidá své slovo. Takto se pokračuje dál a přidávají se další a další slova, dokud jsou hráči schopni si vše zapamatovat.
Protiklady: Hráči jmenují protiklady. Jeden hráč řekne „big“ a další musí jmenovat protiklad tedy „little“. Nebo „happy and sad“. Při hře opět děti procvičují slovní zásobu a paměť.
Písničky: Děti zpívají tematicky zaměřené písničky. Hráči se domluví, že budou zpívat písničky, ve kterých je například jmenováno nějaké zvíře. Posádka auta se rozdělí do dvou skupin a zatímco jedna zpívá, druhá vymýšlí, jakou píseň předvedou, až přijdou na řadu.
Tipy na hry pro větší děti
Příběhy: Hráči se domluví na dvou až pěti slovech, které má příběh obsahovat a pak postupně celý příběh zformulují. Jedná se o něco na způsob her ze známého televizního pořadu Partička. Buď jeden hráč sám vymyslí příběh, kde budou slova použita, nebo každý hráč tvoří jednu větu. Během hry účastníci trénují kromě slovní zásoby také větné vazby a pracuje se se slohovým útvarem/textem.
Hádanky: Vybraný hráč si vymyslí, kým nebo čím je, a ostatní to musí uhodnout. Hlavní postava například říká: What am I? A napovídá: I live on the farm and I like to eat carrot. Správný tip: Rabbit. Nebo se hráči dopředu domluví na tématickém okruhu slov – například co je v domě. Vybraný hráč si v duchu vybere například ledničku. Ostatní se pak ptají a otázkami zjišťují, co za objekt onen hráč vybral. Důležité je, že otázky musí být formulovány tak, aby hráč mohl odpovědět jen Yes nebo No. Např. Is it in the bathroom? Is it big? Is it red? Is it on the wall? Hrou děti upevňují větnou vazbu a slovosled v otázce.
Lukáš Masopust: Když se řekne tandem
Jaké vlastnosti jsou pro výuku ve dvou nutné? Empatie, znalost látky – značná část se musí překrývat a schopnost a chuť se domluvit se, zkoušet nové věci.
Můj tandemový kolega je zkušený a klidný, já jsem živel, potřebuji někoho příčetného vedle mne.
Když jsem nastoupil na SPŠE Ječná, byl jsem přidělen k jednomu kolegovi a začali jsme spolu ve dvojici učit programování. Toto jsem velmi uvítal, neb přestože jsem měl dlouholeté zkušenosti s učením programování (a nejen toho), neznal jsem nepsaná pravidla ve škole a neznal jsem třídu, kterou jsme společně učili. Kolega je učil minulý rok a tak mně dal jistý vhled to do této třídy.
Postupem času jsme se začali ve výkladu střídat a doplňovat. Každý jsme jiný, já rád zkouším nové věci a přístupy, on má zkušenosti a nadhled. Také získáte „hodného” Kritika.
Jak nás vnímají žáci?
Učení v tandemu žáci rozhodně nevnímají nějak rušivě a myslím, že to pro něj není matoucí. Výhodou toho přístupu oproti tomu, kdy se třída dělí na dvě skupiny, je tom, že všichni žáci znají oba své učitele a nenastává příliš velký rozdíl ve výuce ani v úrovni požadavků na žáky. A to i tehdy, když učitelé mají rozdílný způsob výuky. S kolegou se vždy musíme dohodnout na postupu, obsahu učebních plánů. Další výhodou je dvojí kontrola příprav. Jeden z nás něco připraví, odzkouší, předá druhému, který si to také zkusí a případně připomínkuje.
Po prvním pololetí známe dobře své žáky a můžeme si je rozdělit dle jejich zájmu. Jeden z nás může vést hlavní linii výkladu a druhý těm žákům, kteří mají zájem, přidat zajímavější úlohy.
Důležité je, aby oba učitelé byli schopni táhnout za jeden provaz a dohodli se jak učit a vést žáky ke společným cílům. Je možné, že tandemová výuka u nás nefunguje, protože to někteří učitelé často vnímají jako možnost, kdy jeden učí a druhý má volno, což je chyba.
Zdroj.
Učíte se během roku cizí jazyky? Odborníci radí: prázdniny si v tomto případě nedávejte
Celý rok poctivě procvičujete angličtinu a pilujete slovíčka a fráze, pak přijdou letní prázdniny a veškerá vaše snaha se na dva měsíce úplně zmrazí.
Nabyté znalosti si osvěžíte nanejvýš na krátké dovolené, možná ani to ne. Než se nadějete, vypadnete z rytmu a v září, kdy výuka zase začne, se vám bude obtížně navazovat na pracně získané znalosti.
Výuku ale přes léto přerušovat nemusíte. James Cook Languages, přední poskytovatel jazykových služeb, má pro vás hned několik tipů.
Pokračujte v pravidelné výuce
Umožňuje vám zaměstnavatel navštěvovat pravidelný kurz během školního roku? Přesvědčte jej o tom, že má smysl v něm pokračovat i během léta. Důvody jsou pádné. Mnozí zaměstnanci nechtějí trávit léto nicneděláním, chtějí na sobě pracovat a rozvíjet se dál. Často se oprávněně bojí, aby nevypadli z kontextu a za dlouhé dva měsíce většinu z toho, co se naučili, nezapomněli.
Nejjednodušší variantou, jak zamezit znehodnocování pokroků, je výuku nepřerušovat. Díky její kontinuitě odpadají starosti s organizací náhradní výuky a jejím rozjezdem, který přes léto komplikují dovolené zaměstnanců. Pokud by na skupinové výuce mělo chybět několik studentů naráz, není problém dohodnout se s lektorem na zrušení a náhradě lekce.
Letní konverzační kurzy
Pokud zaměstnavatel přeci jen uzná, že by na hodinách přes léto chybělo tolik studentů, že by se výuka nevyplatila, a proto ji přeruší, existují další varianty, jak zajistit kontinuitu.Vyberte si z široké nabídky letních skupinových kurzů s rodilým mluvčím, kde si jazyk procvičíte.
Kdo je zvyklý na individuální kurzy, zjistí, zda by mu lépe nevyhovovala skupinová výuka a kdo se učí s českým lektorem, může porovnat, do jaké míry se výuka liší s rodilým mluvčím. Tato zkušenost výborně poslouží pro srovnání s běžnou výukou. Lépe si uvědomíte, jestli je vaše výuka během roku nastavena správně, nebo by ji bylo možné ještě zefektivnit.
Jednodenní odborné kurzy
Pro ty, kdo ještě neví, jak na tom budou v létě s časem, případně kdy si vezmou dovolenou, se nabízí možnost intenzivního celodenního kurzu. Kurz je nastavený tak, abyste si procvičili odbornou terminologii a dovednosti. Díky intenzitě kurzu si osvojíte široké spektrum specifických znalostí během krátké doby, aniž byste museli absolvovat pravidelnou výuku. Kurzy jsou otevřené a setkáte se na nich se zaměstnanci z různých firem, což je skvělou příležitostí k navázání nových kontaktů.
Dovednostní kurzy na míru (in-house)
Pokud se nemůžete účastnit pravidelné výuky, nechcete docházet mimo firmu, nebo se bojíte, že nezvládnete úroveň jiného kurzu, než na kterou jste zvyklí, můžete si nastavit výuku na míru. „Kurzy se dají nastavit tak, aby naprosto přesně odpovídaly potřebám zaměstnanců, včetně zaměření, úrovně, místa a času konání, jeho délky a intenzity,“ říká Jakub Štefeček, zakladatel jazykové školy James Cook Languages.
Pobyty v zahraničí
Jazykové studium můžete také obohatit o jazykový pobyt v České republice či zahraničí, doplněný o zážitky nebo relax. Spojíte příjemné s užitečným, zopakujete si již naučenou látku a intenzivní forma výuky vás rozmluví a zbaví ostychu.
Aplikace v mobilu
Dalším výborným řešením, jak přes prázdniny nenechat mozek zakrnět, jsou mobilní jazykové aplikace. Chcete efektivně využít čas strávený ve vlaku, tramvaji nebo se jen chcete zabavit něčím smysluplným během polehávání na pláži? Udělejte něco pro sebe a stáhněte si aplikaci na váš smartphone. Aplikace jsou snadno dostupné a vy tak můžete nenásilnou a zábavnou formou zdokonalovat své jazykové znalosti.
Mezi nejznámější aplikace patří DUOLINGO, které je zaměřeno na celou řadu cizích jazyků. Dalšími oblíbenými jsou například BUSUU, MEMERISE nebo aplikace DRILL, kde si sami nastavíte, co se potřebujete momentálně učit. Stačí pár minut denně a vzdělávat se můžete kdekoliv. Přiznejme si to – stejně mnozí z nás nedají mobil z ruky ani na dovolené.
Jsme civilizace posedlá komunikací
Dříve bylo normální poslat dítě na 14 dní na tábor a vyměnit si s ním jen pár pohledů. Dnes mají rodiče problém nechat dítě na táboře bez mobilu. Podle průzkumu České rady dětí a mládeže jen na pětině táborů děti mobil vůbec nepoužívají, stejný počet je naopak dětem dovoluje bez omezení. Na šedesáti procentech táborů mohou děti mobil používat jen v předem stanovenou dobu.
V rámci průzkum bylo osloveno celkem 131 spolků a 288 DDM a SVČ. Komerčních pořadatelů bylo osloveno 31 v kombinaci těch největších, středních i menších.
Celkově tak šetřený vzorek zahrnuje údaje o 3.675 táborech, kterých se zúčastnilo 118.937 účastníků. Kvalifikovaným odhadem lze počet všech realizovaných táborů na našem území určit na 4.500 až 5.000 táborů. Zkoumaný vzorek tak představuje 70–80 % všech realizovaných táborů, což zajišťuje jeho vysokou reprezentativnost.
U mladších dětí časté hovory s rodiči vyvolávají stesk po rodičích, u starších způsobují, že věčně „visí" na Facebooku a od digitálního světa si neodpočinou ani pár týdnů v roce. Způsobuje to ale i zbytečné komunikační problémy. „Představte si, že dítě je večer smutné a v rámci splínu zavolá rodičům a svou bujnou fantazií, podporovanou svitem měsíce a zvuky lesa, popíše rodičům, že jídlo není dobré, kamarádi mu ubližují a že se celkově cítí špatně,“ popisuje typickou situaci Aleš Sedláček, předseda České rady dětí a mládeže.
„S rozbřeskem slunce se nálada mění a malý táborník vstupuje do slunečného dne natěšený na další program i skvělé kamarády. Vše jde jako po másle do té doby, než se do tábora vřítí rodiče s balíkem jídla na záchranu a s rozhodnutím dítě odvézt a důrazně si došlápnout na vedoucí,“ dodává Sedláček. „Možnost zavolat vedoucímu, poslat mu textovou zprávu s dotazem či e-mail je naprosto dostačující. Nesnažte se o přímé spojení s dítětem, ať už prostřednictvím pod polštářem ukrytého či u vedoucího uloženého mobilu či tabletu. V důsledku to znamená pro dítě jen stesk po domově a vykolejení z táborového života plného zábavy, ale i povinností,“ dodává Aleš Sedláček.
O trochu snazší situaci mají tábory, které pořádají skauti a další oddíly, kam děti chodí celý rok, a rodiče se tak s vedoucími dobře znají. Zákaz mobilů jich podle průzkumu využívá čtvrtina.
Dětská závislost na mobilech roste, a navíc i věková hranice se posouvá – níž
Ve srovnání se světem to v Česku ještě není tak špatné – ještě tu nemáme extrém v podobě takzvaných dětských mobilo-detoxikačních táborů. Ale dokdy, když pro včasnou nápravu neuděláme nic? A včas, to znamená nejlépe hned!
Právě teď v čase prázdnin je ideální prostor začít. Dopřát dítěti tábor bez mobilů, opravdu ho tam nepotřebuje. Pohltí ho přirozený svět her, zábavy, dobrodružství, a hlavně autentických – tedy živých, a nikoli virtuálních kamarádů.
Koneckonců, děti nepotřebují mobil ani při pobytu u babičky a dědy. Není potřeba dítě kontrolovat každou hodinu – je tam přece v dobrých rukou.
Dejte si digitální detox, děti jen kopírují dospělé, říká kouč
O zamyšlení na téma jak je možné pomoci nejen dětem, ale hlavně nám, kteří „za to všechno vlastně můžeme“, jsme požádali předního českého kouče a terapeuta Aleše Vavřince:
Vytvořili jsme si technologické vymoženosti, aby nám sloužily. Aby nám dělaly život jednodušší a zároveň bohatší. Aby nás osvobodily. Ono se ale něco zvrtlo, není-liž pravda…? Možná jedete v MHD stejně jako já, když nad tímto sloupkem přemýšlím… Zvedněte hlavu a podívejte se kolem sebe, kolik lidí celou cestu zírá do obrazovky. Netuší, kde jsou a s kým tam jsou. Jsme civilizace, která je nejvíc „osvícená“, jen trochu jinak, než zmiňují staré moudré texty. Naše „osvícení“ neosvobozuje, nýbrž zamyká do vězení.
Jsme civilizace posedlá komunikací. Toužíme být ostatním dostupní 24 hodin denně. Podle poslední americké studie 9% lidí kontroluje svůj chytrý telefon i při milostných hrátkách. Snažíme se být v neustálém kontaktu s celým světem, až pomalu ztrácíme kontakt sami se sebou a s tím nejdůležitějším v životě – s našimi nejbližšími. Jsme tak ponoření do světa virtuálního, že nám uniká to nejpodstatnější – skutečný fyzický kontakt. K čemu je dobré, že si můžeme psát s kolegou z Indie, když se tak málo věnujeme partnerům, rodičům nebo dětem?
Právě děti jsou nejvíce ohroženi povrchními lákadly a naším bezkontaktním světem. Do tohoto prostředí přicházejí jako čisté a „prázdné“ bytosti plné touhy nasát do sebe vše, co jim nabízíme. A že svět tam v „onlinu“ umí nabídnout mnohé kratochvíle. Barevné. Zářící. Akční. Dynamické. Nekonečné.
Divíme se, že děti tráví více a více času se svým mobilem nebo tabletem. Divíme se, že moc nechodí ven a nejvíce času s kamarády netráví na hřišti, ale na Facebooku. Divíme se, že děti dělají to, co umí nejlépe – učí se a přizpůsobují se daným podmínkám. Vytvořili jsme svět, ve kterém jsme odsunuli vztahy na druhou kolej a naší pozorností plýtváme dennodenně zíráním do zářících obrazovek, kde se marně snažíme ukojit naši touhu po blízkosti a hlubším kontaktu.
Nemůžeme být poté udiveni, že nás děti kopírují. Jejich bystré hlavičky lační po neustálém přísunu nových zážitků, zkušeností a informací. Lidské mozky jsou tak nastavené – neustále se rozvíjet a nasávat další a další informace. Je tedy naší povinností tuto potřebu dětem naplnit a pečovat o mozky své i jejich. Nadužívání moderních technologií má na mozky prokazatelně negativní vliv. Epidemie digitální demence klepe na dveře.
Dopřejte si každý den digitální detox
Musíme naše děti ochránit od nadměrného vlivu svítící obrazovky. My jsme ti moudří a zralí dospělí, kteří máme našim dětem nastavit jasné hranice – a s láskou, avšak pevně na nich trvat. Musíme sobě i dětem pravidelně dopřávat digitální detox – tedy období, kdy nebudeme používat žádné mobily, notebooky ani tablety. Kdy budeme jen teď a tady. Plně se věnovat svojí rodině, svým blízkým a hlavně sami sobě.
Prozkoumejte, kolik času trávíte s displejem a kolik pozornosti věnujete důležitému – vztahům, které máte, a sami sobě. Když jste s partnerem, dětmi nebo přáteli, věnujte se jim na 100%. Vztahy jsou to nejcennější, co máte. Rozbitý mobil vyměníte za pár minut, rozbitý vztah nikoli. Po cestě do práce nechte mobil v kapse a jen buďte. Pozorujte svoje myšlenky. Vnímejte svoje tělo a pocity. Teď a tady.
Doporučuji to dělat každý den. Vypněte svoje chytré miláčky a směřujte pozornost tam, kde to má opravdový smysl. Buďte kreativní, zkuste trochu potrápit svoje mozkové závity. Jste šikovnější a schopnější, než si myslíte. Věřím, že si všichni dokážeme vytvořit mnohem lepší zábavu a dobrodružství, než nám nabízí iluzorní svět za obrazovkou.
Buďte aktivní, vezměte děti ven a ukazujte jim svět v jeho plných barvách a chutích. Ukazujte jim knihy, hry a radost z pohybu. Učte je, že dotek je důležitější než tisíc „lajků“. Jděte jim příkladem. Ostatně, co je hodina dopisování proti vášnivému polibku? Co je den strávený s milovanou osobou na Skypu proti láskyplnému objetí a pohlazení? Nic.
Děti jsou nejzvídavější tvorové ve známém vesmíru. Jen potřebují aktivní a zapálené průvodce, kteří jim ukážou, že ten „offline“ svět je v mnoha ohledech lepší než povrchní svět bílé obrazovky.
ScioŠkola na Praze 4 je zapsána do rejstříku škol MŠMT
Téměř přesně před měsícem jsme informovali o tom, že Praha 6 získala souhlas MŠMT. Od té doby jsme s napětím očekávali, jak dopadne situace na Praze 4. Denně jsme odpovídali na dotazy rodičů, kteří čekali na tento poslední krok, aby zapsali své děti. ScioŠkola Praha 4 je konečně zapsaná do Restříku škol MŠMT, a to jako další místo poskytování vzdělávání ScioŠkoly Praha 11.
ScioŠkola Praha 4 se otvírá na adrese Svatoslavova 4 v Nuslích. „I přesto, že jsme neměli zatím souhlas, museli jsme pracovat na přípravě školy. Vybírali jsme nový tým, probíhaly zápisy a práce na budově tak, aby škola mohla začít 4. září 2017 fungovat. Nyní pracujeme s týmem na obsahu výuky a dalších věcech, které jsou potřeba k chodu školy,“ říká Jan Zmij, ředitel ScioŠkoly Praha 4. Hlavní ambicí škol je připravit děti na život v současném světě, dát jim takovou „výbavu“, aby byli připraveni na mnoho změn, které současná doba obnáší. Zápisy probíhaly intenzivně už před souhlasem MŠMT, mnoho rodičů věřilo, že škola vznikne. V současné době je stále možné podávat přihlášky, škola má ještě několik volných míst.
Ve vedení školy bude pracovat Jan Zmij na pozici ředitele. Ten polovinu svého pracovního života pomáhá lidem rozvíjet se skrze koučink. „Každopádně je to jedna z věcí, které mě přivedly do ScioŠkoly: pomoct dětem dělat věci, které je baví a ve kterých jsou dobří, pomoct jim najít sebe,“ říká. Jeho zástupkyní je Lucie Břízová. „Chci vytvořit vlastní „svět“, který bude přátelský, otevřený všem nápadům a ve kterém se děti budou moci svobodně rozhodovat a jednat. Přeji si, aby naše děti nepřestaly snít a zároveň obstály v rychle se měnící společnosti,“ přibližuje svou představu o škole, jakou si přeje vybudovat.
Tým školy můžete nyní poznat na akci, kterou připravila, aby rodinám s dětmi zpříjemnila léto v Praze, ale také provázala chod školy s děním na Praze 4. Ve středu 9. srpna 2017 od 14 do 20 hodin se u divadla v Parku Jezerka koná Dobrodružná cesta do hlubin Jezerky, kde se můžete potkat s týmem školy při zábavných aktivitách, které ale také vzdělávají. V plánu jsou chemické pokusy, výroba zmrzliny, výtvarné a pohybové aktivity.
ScioŠkola Praha 4 bude stejně jako ostatní školy stát na hodnotách, kterými jsou svoboda, morálka, aktivita, optimismus, odvaha, otevřenost. Přitom vychází z poznatků moderních věd, jako je pedagogika nebo psychologie a vzdělává podle mnoha nových metod. Cílem ScioŠkol je nejen příprava na dnešní svět, ale také spokojené děti, které se těší do školy a ke kterým se přistupuje individuálně. Stranou jdou nabiflované znalosti. Důležitější je, aby dítě chápalo věci do větší hloubky, umělo se efektivně učit (rozvíjelo tzv. studijní autonomii), rozvíjelo komunikační dovednosti, kreativitu, emoční inteligenci a další tzv. měkké dovednosti. Školy se také snaží vychovávat děti, které budou chtít měnit svět k lepšímu.
Přihlášku do ScioŠkoly Praha 4 najdete ZDE.
Kontakty pro více informací o ScioŠkole Praha 4:
Lucie Macášková Hejbalová
komunikace projektu ScioŠkol
mob.: +420 725 567 708
e-mail: lmacaskova@scio.cz
Jan Zmij
ředitel školy
tel.: 739 544 174
e-mail: jan.zmij@scioskola.cz
Lucie Břízová
zástupkyně ředitele
tel.: 603 526 594
e-mail. lucie.brizova@scioskola.cz
Novinky Pedagogické knihovny Jana Amose Komenského za červen 2017
O prázdninách je více času na čtení. Přinášíme vám inspiraci.
Novinky za červen 2017
Knižní novinky
pedagogika
psychologie
ostatní
http://npmk.cz/sites/default/files/soubory/2017/ostatni_cerven_2017.pdf
Ukázky
Bezstarostné roky? Kroky a krůčky předškolním věkem: poradenství pro rodiče / Anna Kucharská, Daniela Švancarová ; ilustrace Edita Plicková
Brno: Edika, 2017, 104 stran
ISBN 978-80-266-1105-9
Užitečné informace o vývoji, schopnostech a dovednostech dítěte v předškolním období. Význam prostředí pro vývoj dítěte. Pohybový a psychický vývoj. Grafomotorika dítěte. Problémy předškolního věku a speciální péče.
Individualizace ve výchově a vzdělávání dětí předškolního věku / Eva Šmelová a kolektiv
Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2016, 152 stran
ISBN 978-80-244-5115-2
Pedagogická diagnostika jako prostředek individualizace ve výchově a vzdělávání dětí předškolního věku. Sociální připravenost dětí k zahájení povinné školní docházky. Představení waldorfské pedagogiky v camphillských školách.
Školní zralost a její diagnostika / Jiřina Bednářová, Eva Dandová, Jana Kratochvílová, Hana Nádvorníková, Zora Syslová, Lenka Šulová
Praha: Raabe, 2017, 146 stran
ISBN 978-80-7496-319-3
Připravenost dítěte na vstup do základní školy. Obecná charakteristika předškolního dítěte po stránce jeho vývoje v jednotlivých oblastech. Problematika pedagogické diagnostiky v práci pedagoga mateřské školy.
Etika pro děti / Michael Parker ; přeložila Viola Somogyi
Praha: Stanislav Juhaňák – Triton, 2017, 252 stran
ISBN 978-80-7553-152-0
Základní etická a morální pravidla se děti neučí z příruček, předávají jim nejvíc jejich rodiče při každodenních situacích. Učí se ohleduplnosti na základě toho, jak se chovají jejich rodiče. Mění se jenom způsob předávání etických a morálních zásad.
Cesty do dospělosti. Psychologické a sociální charakteristiky dnešních dvacátníků / Leka Lacinová, Stanislav Ježek & Petr Macek (eds.)
Brno: Masarykova univerzita, 2016, 156 stran
ISBN 978-80-210-8400-1
Kniha se snaží přiblížit různorodost cest dospívání, přesto se nemůže zříci klíčových konceptů, které psychologický vstup do dospělosti vymezují. Těmi jsou zde autonomie a identita.
Sukova studijní knihovna (literatura pro děti a mládež)
první čtení
první stupeň ZŠ
druhý stupeň ZŠ
naučná literatura
přečtěte si s dětmi
Články
z českých časopisů
ze zahraničních časopisů
Ukázky
Dočkáme se opět toho, že malí Češi budou šikovní? / Romana Slaninová – cze
In: Týdeník školství, ISSN 1210-8316, Roč. 25, č. 17 (2017), s. 5.
Výchova k manuální zručnosti a úcta k řemeslu byly v posledních letech opomíjeny, v řadě škol se přestaly vyučovat předměty, jako jsou dílny, vaření i pozemky. Podle ministerstva školství by cílená polytechnická výuka mohla v základních školách opět začít od roku 2019. Do té doby by měla být dobrovolná. V některých školách se vyučuje jako volitelný předmět nebo formou zájmových kroužků, někde tato výuka neexistuje vůbec. Popsány jsou příklady škol a jejich zkušenosti s technickými předměty.
I dítě může onemocnět depresí / Michal Hrdlička ; [Autor interview] Marie Těthalová – cze
In: Informatorium 3–8: časopis pro výchovu dětí od 3–8 let v mateřských školách a školních družinách,
ISSN 1210-7506, Roč. 24, č. 5 (květen) (2017), s. 8–11.
Rozhovor s dětským psychiatrem Michalem Hrdličkou, přednostou kliniky dětské psychiatrie v Nemocnici Motol v Praze. Úzkosti a deprese u dětí jako relativně častý problém. Jakou roli hraje dědičnost. Úzkosti u malého dítěte spíše jako somatické problémy. Jaké jsou u malých dětí terapeutické možnosti, jak staré dítě může užívat antidepresiva. Psychoterapeutická práce s dětmi a její metody. Role rodičů. Děti, adolescenti a sebevraždy.
Jak inovovat svůj ŠVP podle požadavků aktuálního RVP pro předškolní vzdělávání / Lucie Štěpánková
In: Speciál pro MŠ: příloha časopisu Řízení školy, ISSN 1214-8679, Roč. 2017, č. 2 (2017).
Změny v RVP PV jsou školy povinny implementovat do své vzdělávací činnosti již ve školním roce 2016/2017. Závazný termín, do kterého je nutné změny zapracovat do školního vzdělávacího programu, je stanoven na 1. září 2017. Požadavky na obsah ŠVP jsou přehledně popsány v kapitole č. 12. Zásady pro zpracování školního vzdělávacího programu.
Škola v přírodě
Dětství se proměňuje, děti mají stále méně příležitostí pobývat v přírodě a to může mít dlouhodobý negativní dopad na jejich rozvoj, varuje studie, kterou představuje server britské zpravodajské televize BBC.
Zdroj: Scio 28. 7. 2016
Zpráva autorek z britské Plymouthské univerzity a australské Univerzity v Západním Sydney vychází z předchozích výzkumů potvrzujících vyšší rodinné zaneprázdnění a z toho vyplývající nižší počet příležitostí dětí prozkoumávat jejich přirozené venkovní okolí. To vedlo k redukci sociálních dovedností u dětí a pravděpodobný je také dlouhodobý dopad na fyzický i emoční stav a celkové prospívání.
Školy by proto neměly přehlížet možnosti nápravy, které jim výuka v přírodě dává. Přehnaný důraz na studijní výsledky vyvíjí na učitele tlak zůstávat ve třídách, kde jsou ale děti ochuzeny o cenné zážitky. I když přínos venkovního vyučování je už dávno podpořen poměrně rozsáhlými daty, stále zůstává okrajovou záležitostí, protože jej za svůj nepřijali tvůrci vzdělávacích politik.
Zpráva proto vyzývá k začlenění venkovní výuky do národního vzdělávacího rámce a doporučuje vytvoření rozhraní, které by shromažďovalo existující výzkum, definovalo příští výzkumné otázky a pomohlo propojit výsledky výzkumů s praktickou politikou.
Mimoto zpráva navrhla „Rámec pro studijní výsledky dvacátého prvního století“ a tyto důležité znalosti a dovednosti by mohly být učeny právě v hodinách v přírodě. Dokument obsahuje body zdravé a šťastné tělo a mysl, společenský a sebejistý jedinec, samostatný a kreativní student, efektivní spolupracovník a aktivní globální občan.
Autorky argumentují, že pokud budou venkovní aktivity navázány na konkrétní očekávané studijní výsledky, bude pro učitele jejich zajišťování smysluplnější a nebude třeba hledat na pobyt venku extra časový prostor.
Původní text.
Kolik pohybu denně by děti potřebovaly?
Dotazníkové šetření, které proběhlo v rámci projektu Fandíme zdraví, ukázalo, že téměř polovina dětí tráví u počítače 2 a více hodin denně, místo aby je věnovaly pohybovým aktivitám. Tento fakt samozřejmě přímo ovlivňuje zdravotní i psychický stav dětí.
Proč chybí dětem pohyb?
To, že se děti pohybují méně, než tomu bylo u předchozí generace, je fakt. Důvody jsou přitom zřejmé. „Ubývají plochy pro spontánní a bezpečný pohyb, rodiče se bojí o bezpečnost dětí a často nemají čas pro společný pohyb s dětmi. Pohybové kroužky jsou často drahé a počítač nikoho k aktivnímu pohybu nepřivede,“ vyjmenovává příčiny Ing. Petr Havlíček, odborný garant iniciativy Vím, co jím a piju. I když se může zdát výčet důvodů zbytečný, ve skutečnosti je právě on základem pro změnu dané situace.
„Ke změně přitom nestačí jen nabídnout dětem více pohybových kroužků nebo nově vybavené tělocvičny. Stejně jako v případě jídelníčku i u pohybu je důležitá pestrá nabídka, osobní příklad a spolupráce rodičů, školy a mimoškolních organizací,“ zdůrazňuje PaedDr. Jan Tupý, garant projektu Fandíme zdraví pro oblast pohybu.
Jak to změnit? Postavte pohybovou pyramidu
Základem úspěchu je rozhodnutí dětí samotných. Proto iniciativa Vím, co jím a piju realizuje projekt Fandíme zdraví, v jehož rámci žákům přímo ve školách ukazuje, proč by se měli o příjem a výdej energie zajímat a jak na to.
„Již Jan Amos Komenský říkal, že nejlepší je názorné vyučování. Proto jsme použili pro žáky tzv. pyramidu pohybu. Ta nám pomáhá vysvětlit, jak si nastavit pohybový režim a umožňuje žákům kontrolovat si, jak na tom s pohybem jsou,“ říká PaedDr. Jan Tupý.
Základem pohybových aktivit by měl být pohyb nízké intenzity, kterým by děti měly strávit 60–90 minut denně. Započítat si přitom mohou nejen cestu do školy a nákupy, ale i hru na domácí nástroj a domácí práce.
Druhé „patro“ tvoří činnosti střední intenzity, mezi které patří rychlá chůze, jízda na kole nebo bruslích v nenáročném terénu, koulovačka a hry, u kterých se děti příliš nezadýchají. Těm by se žáci měli věnovat minimálně 40–60 minut denně.
Vytrvalý běh, soutěže, vytrvalostní plavání nebo v zimě jízdu na lyžích v náročnějším terénu počítáme do intenzivního pohybu. Toho by děti měly mít nejméně 20–30 minut denně.
Jako špičku pyramidy si pak můžeme představit sprint, běh do kopce nebo rychlé plavání. Tedy pohyb, u kterého se výrazně zpotíme a zadýcháme. Díky vysoké intenzitě stačí opakovaný pohyb po dobu 10–20 sekund. Každopádně mezi pokusy by mělo následovat vydýchání cca 1–2 minuty.
„Celkem by se tedy měly děti hýbat nejméně 3 hodiny každý den – takto se to zdá velmi málo. Realita ale ukazuje, že mnoho dětí nezvládá ani to. Stačí dlouhé sezení ve škole, cesta domů autobusem nebo tramvají, výtah a počítač,“ shrnuje pohybovou pyramidu PaedDr. Tupý.
Více informací o projektu si můžete stáhnout ZDE.
Jana Stará, Karel Starý: Studie výuky dějepisného učiva na 1. stupni ZŠ
Je opravdu zajímavé přečíst si, jak zcela rozdílně je možné uchopit obtížné téma s malými dětmi – žáky 3. ročníku ZŠ. A leccos se ve studii dovíme o vytváření historických představ.
Zdroj: Pedagogická orientace, 2017, roč. 27, č. 1, s. 6–29
„V této stati představíme výsledky empirické studie výuky tématu událostí 17. listopadu 1939 a 1989 ve třetím ročníku ZŠ. Po krátkém ukotvení tématu v teoretickém rámci aktuálního vývoje dějepisného vzdělávání v primární škole v mezinárodním kontextu a popisu výzkumné metodologie seznámíme čtenáře s hlavními výzkumnými zjištěními. Kvalitativní explanatorní případová studie výuky tří učitelek, založená na pozorování výuky, rozhovorech s učiteli a analýze písemných projevů žáků, prokázala, že žáci jsou již v primární škole schopni porozumět významu historických událostí a uvědomovat si hodnotu života ve svobodné společnosti.
K tomuto výsledku mohou žáky učitelé dovést různými přístupy, je však nutno respektovat vývojové schopnosti žáků a reagovat na specifická úskalí, která přináší dějepisné učivo. Patří mezi ně nároky na orientaci v časových obdobích, tendence přeceňovat roli známých osobností (personifikace) a posuzování historických událostí měřítky současnosti (prezentismus). Jako efektivní přístupy se ve studii ukázaly přístupy badatelsky orientované výuky – přístupy orální historie a přístupy založené na analýze hodnoty života ve svobodné společnosti na základě rozhovoru o prožitcích a pocitech lidí žijících v době nesvobody.“ (Str. 6)
…V RVP ZV (MŠMT, 2013, s. 40) je uveden očekávaný výstup „objasní historické důvody pro zařazení státních svátků a významných dnů“. Rozhodli jsme se zaměřit na Den boje za svobodu a demokracii (dále jen 17. listopad). Jako východisko jsme využili učebnici Prvouka pro 3. ročník ZŠ (nakl. Fraus), na jejíž tvorbě jsme se podíleli. Téma ze soudobých dějin je v učebnici prvouky nové, což poskytuje příležitost popsat jev dosud nezkoumaný. Cílem naší studie bylo zjistit, jak k výuce tohoto tématu přistupují různí učitelé a jaké konkrétní postupy volí, aby děti učivu dobře porozuměly…
…Výzkumný vzorek účastníků byl konstruován záměrným výběrem. Zajímalo nás, jak přistoupí k výuce o 17. listopadu vyučující s výrazně odlišnými vyučovacími styly. Vybrali jsme proto dvě učitelky, které absolvovaly stejné přípravné vzdělávání, mají podobné profesní zkušenosti a vyučují podobnou populaci žáků (dvě paralelní třídy v jedné škole) a přitom mají velmi odlišný přístup k vyučování. Styl první učitelky bychom podle Fenstermachera a Soltise (2008) mohli označit jako exekutivní, styl druhé jako facilitační. Do vzorku byla zařazena ještě třetí učitelka, která vyučuje odlišnou žákovskou populaci, s výukou má málo zkušeností a její vyučovací styl je dosud nevyhraněný. Záměrem zařazení této učitelky bylo získat další „triangulační“ data a lépe pochopit data získaná od dvou předchozích učitelek. Se dvěma prvními učitelkami spolupracujeme jako s fakultními učitelkami, třetí ještě studuje a současně již pracuje jako učitelka. Vybírali jsme mladé učitele s krátkou délkou praxe, kteří události roku 1989 neprožili. Učitelky Eva a Lenka vystudovaly učitelství pro 1. stupeň ZŠ na Pedagogické fakultě UK, učí na běžné nevýběrové pražské základní škole a obě nastoupily na tuto školu v závěru svého studia (obě dva poslední roky svého studia zároveň učily na ZŠ). Učitelka Týna studuje ve 4. ročníku přípravného vzdělávání a souběžně začala vyučovat v mezinárodní soukromé škole, kde se na výuce rovnou měrou podílejí rodilí mluvčí a čeští učitelé. (Jména účastníků výzkumu jsou anonymizována.)
Nejprve jsme pozorovali výuku tématu 17. listopadu a pořídili jsme z ní videozáznam. Bezprostředně po poslední sledované hodině jsme s každou učitelkou provedli hloubkový rozhovor. Cílem dotazování bylo zjistit, jaké cíle učitelky při výuce sledovaly, jak se jim dařilo jich dosahovat, co podle nich dělalo žákům při učení potíže a čím si to vysvětlují. Dále jsme analyzovali produkty učení žáků – kresby, postery, plakáty, zápisy v sešitě apod. S odstupem jednoho roku jsme žákům zadali písemnou práci s cílem zjistit, co si o 17. listopadu jako Dni boje za svobodu a demokracii pamatují. Písemná práce se skládala ze dvou částí. První byla znalostní a druhá spíše postojová. Nejprve žáci přiřazovali letopočty k událostem, např. Vrátila se svoboda a demokracie – 1989; Na dlouhou dobu lidé ztratili svobodu – 1939. V druhé části bylo jejich úkolem pokračovat v nedokončených větách, např.: „Od té doby si připomínáme 17. listopad jako důležitý den, protože…“ (str. 12–13)
Ze závěru
…Jako nosné se ukázalo více stavět na prožitku a směrovat výuku k afektivním cílům. Také by se jistě stálo za to zabývat v dalších výzkumech tím, k jakým vzdělávacím výsledkům vedou prožitkové přístupy ve výuce dějepisného učiva v primární škole. Výsledky těchto výzkumů by mohly být konfrontovány s názory učitelů a didaktiků dějepisu na poslání dějepisného vzdělávání v primární škole.
Smyslem dějepisné výuky není podle mnohých z nich učit o dějinách, ale prostřednictvím dějin učit chápat svět, ve kterém žijeme (Beneš, 2009). Jako hlavní účel dějepisného učiva v primární škole se nabízí možnost zprostředkovat význam klíčových společenských hodnot. V hodinách zkoumaných v rámci studie šlo o hodnotu života ve svobodné společnosti. Pro generaci dnešních dětí se jedná o takovou samozřejmost, až ji to může činit „neviditelnou“. I dnes jsou však občanské a lidské svobody ohrožovány. Někdy okolnostmi novými, daleko častěji však podobnými hrozbami jako v minulosti. K tomu, aby i budoucí generace dokázala svobodu a další občanské a společenské hodnoty vyznávat a hájit, může primární vzdělávání významně přispět…“ (str. 27)
Další si už přečtěte sami ZDE.
Václav Pilík, Martina Kostková, Martina Ventluková: Zákon o poskytování služby péče o dítě v dětské skupině. Praktický komentář
Chcete zakládat dětskou skupinu? Pak tato publikace je určena pro vás. Komentář zákona pro právníky i "neprávníky". Srozumitelný, praktický.
Struktura praktického komentáře zahrnuje nejen vlastní výklad, ale také jeho kontext a odkazy na další zdroje informací (kterých je za krátkou dobu fungování dětských skupin podle nové úpravy pomálu). Text vlastního výkladu je potom podrobně strukturován s ohledem na snadné vyhledávání.
Menší rozsah komentáře odráží počáteční stav působení specifické úpravy dětských skupin a za tohoto stavu podle názoru autorů může také dobře vyhovět i poptávce po základní právně výkladové rukojeti.
Václav Pilík, Martina Kostková, Martina Ventluková: Zákon o poskytování služby péče o dítě v dětské skupině. Praktický komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2017. 156 s. ISBN 978-80-7552-510-9.
Ukázku si můžete stáhnout ZDE. Knihu si můžete objednat ZDE.
Prázdniny si děti zaslouží, vzdělávat se ale mohou i v létě. Třeba pomocí vlastních projektů a na campech
Vysvědčení a letní prázdniny chápe většina dětí i rodičů jako dvouměsíční přestávku od učení a školních povinností. Léto však podle odborníků nemusí nutně vést k úplnému zastavení vzdělávání. Dítě se může mnohé naučit například realizací vlastních projektů či účastí na vzdělávacích campech či kurzech.
„Obzvláště pro začínající školáky, prvňáky či druháky může dvouměsíční pauza od učení znamenat zbytečné ztížení začátku školního roku a učení v září. Opakování o prázdninách může dětem pomoci udržet tempo školní výuky a hravou formou zůstat v obraze. Vzdělávání dětí o prázdninách by ale určitě mělo vypadat jinak než během školního roku,“ říká Andrea Vedralová ze vzdělávací společnosti School My Project, podle jejíž koncepce v současné době funguje školka, základní škola a gymnázium v Sokolově a rovněž základní škola Škola Můj Projekt v Praze.
Projekty naučí dítě dovednosti pro budoucí život
Jako vhodná forma prázdninové výuky se osvědčila práce na projektech, která patří rovněž mezi důležité dovednosti pro budoucí život. Jedním z hlavních pilířů tohoto přístupu je totiž propojování školního života s reálným světem za pomoci konkrétních projektů. Období letních prázdnin je k tomuto typu vzdělávání ideální.
„Vzdělávací aktivity rodičů s dětmi v neformální podobě umožňují právě takovéto přemostění formálního a zájmového vzdělávání na úrovni potřeb a preferencí dítěte. Rodiče mohou i o prázdninách vést své děti k realizaci vlastních vzdělávacích projektů a umožnit jim tím rozvíjet odborné, kreativní i manažerské dovednosti,“ popisuje Andrea Vedralová s tím, že projektovému myšlení se učí děti již od první třídy i na pražské Škole Můj Projekt.
Rodiče, kteří dají dítěti prostor pro vytváření vlastních projektů, mají přitom velkou spoustu možností, kam aktivitu směřovat. Může se jednat třeba o přípravu rodinných výletů, kdy dítě samo vyhledává cestu na mapě, zjišťuje informace o jízdních řádech a otvíracích dobách památek, stanovuje časový itinerář a rozpočet, nebo si o zajímavých lokalitách pro své rodiče a sourozence připraví prezentaci. Z dalších možností se nabízí tvorba a vedení prázdninového deníku, stavba stromového domku, nebo třeba ušití batohu či vytvoření vlastní kuchařské knihy rychlých receptů.
Vzdělávací příměstské campy nebo jazykové kurzy
Dalších možností, jak dítě v létě zaměstnat, a přitom je i neformální cestou vzdělávat, je celá řada. Mnoho neziskových organizací i školních institucí má během léta například pestrou nabídku vzdělávacích příměstských i pobytových campů nebo jazykových či sportovních kurzů.
„Již téměř patnáct let organizujeme pobytové campy pro děti a mládež od deseti let a příměstské campy v Praze 6 a v Říčanech již od 3 let věku dětí. Specifikem těchto campů je pevná vzdělávací náplň od výuky programování, exotických jazyků, RPG a deskových společenských her přes dramatiku, tvůrčí psaní, natáčení videí a YouTube aktivit až po šermování nebo rozvoj logiky a funkční gramotnosti. Bonusem je ‚povinná volitelnost‘ programu, kdy si účastníci volí vlastní programovou linii, kterou po daný týden sledují,“ přibližuje Jitka Fořtíková, ředitelka Centra nadání, s tím, že průběh týdne umožňuje dětem i práci na individuálních projektech, které pod dohledem lektora samy realizují.
______________________
O společnosti School My Project
Vzdělávací společnost School My Project se svou koncepcí Škola Můj Projekt představuje alternativu klasického vzdělávacího systému s tradicí již od roku 1999. Při tvorbě vzdělávací koncepce se společnost inspirovala tím, co v zahraničí funguje a v Česku chybí, jako je integrace vyučovacích předmětů do tematických celků, mapy rozvoje klíčových kompetencí žáků, nástroj k rozvoji pedagogických kompetencí učitele či výuka v projektech.
Své hodnoty – nezbytné dlouhodobé efektivní plánování, systematičnost a zaměření na kvalitu – vzdělávací společnost předává a pomáhá rozvíjet metodickou podporou a vzděláváním pedagogů. School My Project v současné době zastřešuje školku, základní školu a gymnázium Mánesova v Sokolově a základní školu v Praze – Jižním Městě. S dalšími zařízeními jedná o spolupráci.
O Centru nadání
Centrum vzniklo v roce 2005 jako důsledek činnosti skupiny odborníků – pedagogů, psychologů a dalších odborných pracovníků, kteří se již delší dobu věnují péči o mimořádně nadané děti v České republice. Zpočátku bylo cílem centra poskytnout širší nabídku služeb především pro školy, které se budou touto problematikou hlouběji zabývat, ale také rodinám s nadanými dětmi. Postupně se začala činnost rozšiřovat na poskytování služeb přímo dětem a mládeži, kde v současné době leží její těžiště.
5 tipů, jak s dětmi procvičovat angličtinu během dovolené
Většina dětí se během roku věnuje angličtině v kurzech a při školní výuce. V létě pak cestují s rodiči do zahraničí, kdy přichází správná chvíle pro procvičení jazykových znalostí.
Angličtina se stává univerzálním dorozumívacím jazykem pro lidi z téměř celého světa. Děti si proto anglické znalosti procvičí nejen v zemích, kde se mluví jen anglicky, ale také na dovolené v Chorvatsku nebo Itálii. „V červnu se v našich hodinách bavíme především s většími dětmi o tom, co plánují na prázdniny, jak je budou trávit, s kým a zda budou mluvit anglicky,“ uvádí Lucie Bechná, Centre Exams Manager pro Helen Doron English v České republice.
Zde je 5 tipů, jak si děti procvičí angličtinu během dovolené v zahraničí:
1. Příprava v rodině, například cestou autem. Při přípravě na aktivní používání angličtiny přijdou vhod hry, jako jsou například tichá pošta, slovní fotbal, pantomima nebo výměna rolí – dítě se stane rodičem, prodavačem či učitelem, a rodič naopak dítětem nebo nakupujícím. „Funguje to bezvadně. Děti si velmi cení toho, že jim někdo důvěřuje, že je nechá hrát kupříkladu roli učitele a rády se do toho pustí,“ říká Lucie Bechná z Helen Doron English.
2. Příklad rodičů. Děti by měly vnímat, že se ani jejich rodiče angličtiny „nebojí“ a během dovolené ji často používají. Proto je vhodné děti přizvat ke konverzaci s ubytovatelem, při přihlašování do hotelu nebo k jednání v autopůjčovně.
3. Objednávání jídla. Dobrou motivací pro použití angličtiny je objednávání jídla v restauraci nebo u stánku. Podobně funguje nákup vytoužené hračky. Pokud má dítě chuť na zmrzlinu, ať si ji objedná samo. A další den může už objednávat pro celou rodinu. Když chce plyšového medvěda, ať si o něj řekne v obchodě bez pomoci rodičů. „Známe to z výuky. Pokud před děti postavíme stůl plný jídla a ony si mohou vzít, až když řeknou celou větou, co chtějí, tak mluví jako kniha. A dokonce se předhánějí, aby na ně zbylo co nejvíce,“ radí Lucie Bechná.
4. Pochvala za každý pokus. Rodiče by měli děti pochválit za jakýkoli pokus o anglickou konverzaci. Naopak není vhodné děti od konverzace odrazovat slovy „To raději řeknu já, ty to nezvládneš.“ Takový přístup může dětem používání angličtiny zprotivit.
5. Kluby pro děti. Nebojte se děti umístit během dovolené do klubu, který pro ně organizuje hotel. Většinou se v nich mluví anglicky. To samé platí pro kamarády z jiných zemí v místě pobytu. Hra na pláži, na hřišti nebo u bazénu nutí ke konverzaci. I kdyby šlo jen o věty typu Where are you from? How old are you? What is your name?
________________________
Helen Doron English v Česku
Vzdělávací program Helen Doron English (HDE), jehož výhradním distributorem v ČR je společnost ANGLIČTINA pro DĚTI s.r.o., je již více než 30 let úspěšně využíván ve více než 35 zemích světa a je určen dětem od 3 měsíců do 19 let.
Kurzy Helen Doron English jsou založeny na stejném principu, na jakém se děti učí svůj rodný jazyk. Díky opakovanému poslechu podkresových nahrávek a pozitivní podpoře při upevňování svých jazykových znalostí se děti angličtinu učí stejně přirozeně jako svou mateřštinu.
Alena Bendlová, Stanislav Bendl: Inkluze trochu jinak aneb dobře utajený výlet
Jak bývá na naší škole (ZŠ Nová Paka, Komenského 555) již každoročně zvykem, i předposlední den minulého školního roku se žáci třídy II.Z (speciální třída) vydali na tradiční vycházku do přírody. Tentokráte jsme ji však pojali trošku netradičně.
Stala se totiž tajnou vycházkou na jedno předem neznámé místo novopackého regionu. Nikdo z dětí na začátku cesty nevěděl, jaké konkrétní místo je vlastně cílem naší výpravy, kam a jak máme jít. Právě kvůli tomu museli žáci v průběhu cesty řešit různé problémové úkoly. Přitom jim pomáhali ředitel školy Mgr. Milan Schlögl, třídní učitelka Mgr. Alena Bendlová a studenti septimy Gymnázia Nová Paka s třídním učitelem PaedDr. Stanislavem Bendlem. A o jaké úkoly se to vlastně jednalo?
Žáci speciální třídy museli v praxi předvést následující kompetence:
– umět správně a korektně komunikovat s autoritou (konkrétně s ředitelem školy)
– zorientovat se správně v terénu bez použití mapy nebo GPS
– umět úspěšně komunikovat přes mobilní telefon (se studenty septimy)
– správně odpovědět na některé předem připravené otázky z oblasti českého jazyka, matematiky, zeměpisu, dějepisu …
– využít dovednosti, které žáci tvrdě nadřeli ve školních lavicích v průběhu celého školního roku, a umět je použít v praktických životních situacích.
Přitom všem byli žákům speciální třídy nápomocni především studenti septimy. Gymnazisté projevili opravdovou vstřícnost, prostřednictvím mobilní komunikace své mladší kamarády navigovali a pomáhali jim najít správný směr. Navíc tak sami nenásilným způsobem prakticky pochopili význam inkluzivního přístupu a důležitost kooperace. A víte, jak to všechno dopadlo? No, samozřejmě dobře. Nezabloudili jsme a dorazili jsme na to správně místo – do tajemstvím opředeného kostelíku na Husově kopci. Tady na nás všechny čekal zajímavý výklad o historii této dřevěné budovy, jež pochází z 2. pol. 17. století. Dozvěděli jsme se zajímavé informace o místě původu kostelíku – Podkarpatské Rusi i o jeho majitelích.
Když jsme po ukončení prohlídky interiéru vyšli ven, snesly se na naše hlavy náhle hromy, blesky a déšť. A tak jsme místo do lesa směrem k nedalekému Štikovu pokračovali na další historicky i kulturně zajímavá místa Nové Paky – do Klenotnice a do Suchardova domu. Ale o tom až zase někdy příště. Závěrem lze konstatovat, že náš meziškolní projekt dokázal při společné činnosti propojit studenty gymnázia a žáky speciální třídy ZŠ, zajisté pomohl odbourat některé dříve vytvořené stereotypy a přispěl tudíž k lepšímu vzájemnému pochopení a zvýšení tolerance. Starý školní rok je za námi a ten nový brzy zaklepe na školní vrata. Přejeme všem – žákům i pedagogům, ať je krásný, plný zážitků a radostí rozzářených dětských očí.
Vydáváme Bulletin Příběhů bezpráví
Milí přátelé, náš vzdělávací projekt k moderním československým dějinám Příběhy bezpráví běží už dvanáctým rokem a za tu dobu se do aktivit zapojilo více než 300 000 žáků a studentů. Uspořádali jsme mnoho akcí pro vyučující, mladé lidi i širokou veřejnost, vydali jsme také dvanáct publikací, vytvořili přes sedmdesát výukových lekcí a materiálů a sesbírali řadu příběhů pamětníků.
Přemýšleli jsme, jak všechny tyto vzniklé materiály přehledně a uceleně nabízet a připomínat vyučujícím, aby je stále používali ve svých hodinách. Ale také abyste se k nim mohli vracet třeba i vy, kteří se o naši nedávnou minulost zajímáte.
Na jaře letošního roku jsme proto začali vydávat měsíční Bulletin Příběhů bezpráví. Věnujeme se v něm vždy jednomu konkrétnímu tématu, které vybíráme podle školních tematických plánů, nabízíme aktivitu k aktuálnímu historickému výročí, doporučujeme vybrané lekce z portálu JSNS.CZ
a připomínáme naše knihy a výstavy. Na květnové číslo se můžete podívat ZDE.
Bulletin má už teď přes 3 000 čtenářů, a pokud byste chtěli být mezi nimi, stačí, když vyplníte svou e-mailovou adresu na našich stránkách.
Děkujeme za Vaši přízeň a přejeme příjemně strávené léto!
Za celý tým Příběhů bezpráví
Karel Strachota
Příběhy bezpráví v číslech
Během Měsíce filmu na školách jsme uspořádali 7 400 projekcí dokumentárních filmů a diskusí s pamětníky. Přibližně 306 000 žáků se tak seznámilo s příběhy aktivních odpůrců a obětí komunistického bezpráví.
Školám jsme v uplynulých deseti letech poskytli více než 80 filmů a spolu s nimi metodické a informační příručky.
S našimi materiály pracovali pedagogové na 2 818 školách a institucích.
Do projektu Z místa, kde žijeme se zapojilo již 226 týmů ze základních a středních škol.
Mladí lidé letos již podeváté nominují na Cenu Příběhů bezpráví.
Podporujeme zvídavost, schopnost přemýšlet a být aktivní
Organizaci Člověk v tísni máme ve svých představách spojenu spíš s humanitární a rozvojovou pomocí v zahraničí. Ale ona organizuje celou řadu projektů i v České republice. Velkých i malých. Rozsah její činnosti si zaslouží úctu.
Zdroj: Výroční zpráva organizace Člověk v tísni 2016, str. 48
Podstatné otázky často vznikají z otázek zdánlivě banálních. Chtěli bychom být raději labradorem, nebo orlem? Proč raději orlem? Jak poznáme, že jsme orlem a ne Jirkou? Když budeme ještě chvíli pokračovat, dříve nebo později začneme uvažovat nad tím, kdo jsme, co je pro nás typické a čím se lišíme od ostatních. Dostaneme se k „velké otázce“. Například: co je to lidskost? Žáci ve škole by se spíše zeptali: Paní učitelko, proč opice není člověk?
Ve školách rozvíjíme filozofování i projektovou výuku
Přirozená dětská zvídavost tvoří základ touhy učit se a přemýšlet o světě kolem nás. Udržet ji i ve školních letech je velkým úkolem pro každého, kdo s dětmi pracuje. Proto školíme pedagogy například v metodě „filozofie pro děti“, která podporuje u dětí schopnost ptát se, diskutovat a přemýšlet v souvislostech a kultivuje jejich schopnost porozumět vlastním předsudkům, tradicím nebo stereotypům.
Žáci se v hodinách filozofie nememorují jména filozofů nebo jejich myšlenky. Učí se naslouchat, argumentovat, spolupracovat a kriticky myslet. Společně se svými spolužáky rozvíjejí myšlení, které posiluje schopnost dělit se o vlastní nápady a navazovat na myšlenky druhých, učí se empatii a respektu k jiným názorům. Pokračovali jsme také ve školeních metody Kvalita, nebo kvantita?, která pracuje ze změnou postojů žáků.
Učitel jako mentor či průvodce
Vlastní aktivitu žáků a jejich angažovanost podporují projekty Světová škola nebo Global Schools. Propojují orientaci v globálních tématech s jejich lokálními aspekty a možností změnit své okolí k lepšímu. Učitel sestupuje z piedestalu všeznalé autority na úroveň průvodce či mentora, který vhodnými otázkami projekt posouvá a dovádí žáky k vlastnímu úsudku. Projekty nabízejí značný prostor pro seberealizaci, žáci na sebe berou velký díl samostatnosti a osvojují si nové kompetence.
„Žáci si sami dokázali vybrat vhodné téma projektu (regionální potraviny na našem stole), sestavit a vyhodnotit dotazníky pro veřejnost, komunikovat s místními zemědělci i zorganizovat regionální piknik. Jejich nadšení a zápal pro věc bylo vyloženě nakažlivé a určitě jím motivovali i studenty z jiných tříd, aby se do podobné aktivity pustili,“ popisuje učitelka Veronika Valachová, co vše studenti z Gymnázia Moravský Krumlov v rámci projektu Světová škola zvládli.
Vyšší sebevědomí a schopnost vyrovnat se s nejistotou
Filozofování, uvažování v širších globálních souvislostech a dobře vedená projektová výuka podporují u dětí kognitivní schopnosti vyššího řádu, analýzu a syntézu faktů. Samostatné myšlení a vlastní smysluplná aktivita jim posiluje sebevědomí a zlepšuje atmosféru ve škole. Žáci zjišťují, jak funguje tým, prohlubují své pracovní, komunikační, prezentační i sociální schopnosti. Musí také zvládnout orientaci v byrokracii nebo vyjednávání s partnery a donory. Stávají se tak aktivními občany, kteří dokáží své okolí měnit k lepšímu a přijmout odpovědnost za svět, ve kterém žijí.
