5 tipů, jak s dětmi procvičovat angličtinu během dovolené

Většina dětí se během roku věnuje angličtině v kurzech a při školní výuce. V létě pak cestují s rodiči do zahraničí, kdy přichází správná chvíle pro procvičení jazykových znalostí.

Angličtina se stává univerzálním dorozumívacím jazykem pro lidi z téměř celého světa. Děti si proto anglické znalosti procvičí nejen v zemích, kde se mluví jen anglicky, ale také na dovolené v Chorvatsku nebo Itálii. „V červnu se v našich hodinách bavíme především s většími dětmi o tom, co plánují na prázdniny, jak je budou trávit, s kým a zda budou mluvit anglicky,“ uvádí Lucie Bechná, Centre Exams Manager pro Helen Doron English v České republice.

Zde je 5 tipů, jak si děti procvičí angličtinu během dovolené v zahraničí:

1. Příprava v rodině, například cestou autem. Při přípravě na aktivní používání angličtiny přijdou vhod hry, jako jsou například tichá pošta, slovní fotbal, pantomima nebo výměna rolí – dítě se stane rodičem, prodavačem či učitelem, a rodič naopak dítětem nebo nakupujícím. „Funguje to bezvadně. Děti si velmi cení toho, že jim někdo důvěřuje, že je nechá hrát kupříkladu roli učitele a rády se do toho pustí,“ říká Lucie Bechná z Helen Doron English.

2. Příklad rodičů. Děti by měly vnímat, že se ani jejich rodiče angličtiny „nebojí“ a během dovolené ji často používají. Proto je vhodné děti přizvat ke konverzaci s ubytovatelem, při přihlašování do hotelu nebo k jednání v autopůjčovně.

3. Objednávání jídla. Dobrou motivací pro použití angličtiny je objednávání jídla v restauraci nebo u stánku. Podobně funguje nákup vytoužené hračky. Pokud má dítě chuť na zmrzlinu, ať si ji objedná samo. A další den může už objednávat pro celou rodinu. Když chce plyšového medvěda, ať si o něj řekne v obchodě bez pomoci rodičů. „Známe to z výuky. Pokud před děti postavíme stůl plný jídla a ony si mohou vzít, až když řeknou celou větou, co chtějí, tak mluví jako kniha. A dokonce se předhánějí, aby na ně zbylo co nejvíce,“ radí Lucie Bechná.

4. Pochvala za každý pokus. Rodiče by měli děti pochválit za jakýkoli pokus o anglickou konverzaci. Naopak není vhodné děti od konverzace odrazovat slovy „To raději řeknu já, ty to nezvládneš.“ Takový přístup může dětem používání angličtiny zprotivit.

5. Kluby pro děti. Nebojte se děti umístit během dovolené do klubu, který pro ně organizuje hotel. Většinou se v nich mluví anglicky. To samé platí pro kamarády z jiných zemí v místě pobytu. Hra na pláži, na hřišti nebo u bazénu nutí ke konverzaci. I kdyby šlo jen o věty typu Where are you from? How old are you? What is your name?


________________________

Helen Doron English v Česku

Vzdělávací program Helen Doron English (HDE), jehož výhradním distributorem v ČR je společnost ANGLIČTINA pro DĚTI s.r.o., je již více než 30 let úspěšně využíván ve více než 35 zemích světa a je určen dětem od 3 měsíců do 19 let.

Kurzy Helen Doron English jsou založeny na stejném principu, na jakém se děti učí svůj rodný jazyk. Díky opakovanému poslechu podkresových nahrávek a pozitivní podpoře při upevňování svých jazykových znalostí se děti angličtinu učí stejně přirozeně jako svou mateřštinu.

Alena Bendlová, Stanislav Bendl: Inkluze trochu jinak aneb dobře utajený výlet

Jak bývá na naší škole (ZŠ Nová Paka, Komenského 555) již každoročně zvykem, i předposlední den minulého školního roku se žáci třídy II.Z (speciální třída) vydali na tradiční vycházku do přírody. Tentokráte jsme ji však pojali trošku netradičně.

Stala se totiž tajnou vycházkou na jedno předem neznámé místo novopackého regionu. Nikdo z dětí na začátku cesty nevěděl, jaké konkrétní místo je vlastně cílem naší výpravy, kam a jak máme jít. Právě kvůli tomu museli žáci v průběhu cesty řešit různé problémové úkoly. Přitom jim pomáhali ředitel školy Mgr. Milan Schlögl, třídní učitelka Mgr. Alena Bendlová a studenti septimy Gymnázia Nová Paka s třídním učitelem PaedDr. Stanislavem Bendlem. A o jaké úkoly se to vlastně jednalo?

Žáci speciální třídy museli v praxi předvést následující kompetence:
– umět správně a korektně komunikovat s autoritou (konkrétně s ředitelem školy)
– zorientovat se správně v terénu bez použití mapy nebo GPS
– umět úspěšně komunikovat přes mobilní telefon (se studenty septimy)
– správně odpovědět na některé předem připravené otázky z oblasti českého jazyka, matematiky, zeměpisu, dějepisu …
– využít dovednosti, které žáci tvrdě nadřeli ve školních lavicích v průběhu celého školního roku, a umět je použít v praktických životních situacích.

Přitom všem byli žákům speciální třídy nápomocni především studenti septimy. Gymnazisté projevili opravdovou vstřícnost, prostřednictvím mobilní komunikace své mladší kamarády navigovali a pomáhali jim najít správný směr. Navíc tak sami nenásilným způsobem prakticky pochopili význam inkluzivního přístupu a důležitost kooperace. A víte, jak to všechno dopadlo? No, samozřejmě dobře. Nezabloudili jsme a dorazili jsme na to správně místo – do tajemstvím opředeného kostelíku na Husově kopci. Tady na nás všechny čekal zajímavý výklad o historii této dřevěné budovy, jež pochází z 2. pol. 17. století. Dozvěděli jsme se zajímavé informace o místě původu kostelíku – Podkarpatské Rusi i o jeho majitelích.

Když jsme po ukončení prohlídky interiéru vyšli ven, snesly se na naše hlavy náhle hromy, blesky a déšť. A tak jsme místo do lesa směrem k nedalekému Štikovu pokračovali na další historicky i kulturně zajímavá místa Nové Paky – do Klenotnice a do Suchardova domu. Ale o tom až zase někdy příště. Závěrem lze konstatovat, že náš meziškolní projekt dokázal při společné činnosti propojit studenty gymnázia a žáky speciální třídy ZŠ, zajisté pomohl odbourat některé dříve vytvořené stereotypy a přispěl tudíž k lepšímu vzájemnému pochopení a zvýšení tolerance. Starý školní rok je za námi a ten nový brzy zaklepe na školní vrata. Přejeme všem – žákům i pedagogům, ať je krásný, plný zážitků a radostí rozzářených dětských očí.

Vydáváme Bulletin Příběhů bezpráví

Milí přátelé, náš vzdělávací projekt k moderním československým dějinám Příběhy bezpráví běží už dvanáctým rokem a za tu dobu se do aktivit zapojilo více než 300 000 žáků a studentů. Uspořádali jsme mnoho akcí pro vyučující, mladé lidi i širokou veřejnost, vydali jsme také dvanáct publikací, vytvořili přes sedmdesát výukových lekcí a materiálů a sesbírali řadu příběhů pamětníků.

Přemýšleli jsme, jak všechny tyto vzniklé materiály přehledně a uceleně nabízet a připomínat vyučujícím, aby je stále používali ve svých hodinách. Ale také abyste se k nim mohli vracet třeba i vy, kteří se o naši nedávnou minulost zajímáte.

Na jaře letošního roku jsme proto začali vydávat měsíční Bulletin Příběhů bezpráví. Věnujeme se v něm vždy jednomu konkrétnímu tématu, které vybíráme podle školních tematických plánů, nabízíme aktivitu k aktuálnímu historickému výročí, doporučujeme vybrané lekce z portálu JSNS.CZ
a připomínáme naše knihy a výstavy. Na květnové číslo se můžete podívat ZDE.

Bulletin má už teď přes 3 000 čtenářů, a pokud byste chtěli být mezi nimi, stačí, když vyplníte svou e-mailovou adresu na našich stránkách.

Děkujeme za Vaši přízeň a přejeme příjemně strávené léto!

Za celý tým Příběhů bezpráví

Karel Strachota


Příběhy bezpráví v číslech

Během Měsíce filmu na školách jsme uspořádali 7 400 projekcí dokumentárních filmů a diskusí s pamětníky. Přibližně 306 000 žáků se tak seznámilo s příběhy aktivních odpůrců a obětí komunistického bezpráví.

Školám jsme v uplynulých deseti letech poskytli více než 80 filmů a spolu s nimi metodické a informační příručky.

S našimi materiály pracovali pedagogové na 2 818 školách a institucích.

Do projektu Z místa, kde žijeme se zapojilo již 226 týmů ze základních a středních škol.

Mladí lidé letos již podeváté nominují na Cenu Příběhů bezpráví.

Podporujeme zvídavost, schopnost přemýšlet a být aktivní

Organizaci Člověk v tísni máme ve svých představách spojenu spíš s humanitární a rozvojovou pomocí v zahraničí. Ale ona organizuje celou řadu projektů i v České republice. Velkých i malých. Rozsah její činnosti si zaslouží úctu.

Zdroj: Výroční zpráva organizace Člověk v tísni 2016, str. 48

Podstatné otázky často vznikají z otázek zdánlivě banálních. Chtěli bychom být raději labradorem, nebo orlem? Proč raději orlem? Jak poznáme, že jsme orlem a ne Jirkou? Když budeme ještě chvíli pokračovat, dříve nebo později začneme uvažovat nad tím, kdo jsme, co je pro nás typické a čím se lišíme od ostatních. Dostaneme se k „velké otázce“. Například: co je to lidskost? Žáci ve škole by se spíše zeptali: Paní učitelko, proč opice není člověk?


Ve školách rozvíjíme filozofování i projektovou výuku

Přirozená dětská zvídavost tvoří základ touhy učit se a přemýšlet o světě kolem nás. Udržet ji i ve školních letech je velkým úkolem pro každého, kdo s dětmi pracuje. Proto školíme pedagogy například v metodě „filozofie pro děti“, která podporuje u dětí schopnost ptát se, diskutovat a přemýšlet v souvislostech a kultivuje jejich schopnost porozumět vlastním předsudkům, tradicím nebo stereotypům.

Žáci se v hodinách filozofie nememorují jména filozofů nebo jejich myšlenky. Učí se naslouchat, argumentovat, spolupracovat a kriticky myslet. Společně se svými spolužáky rozvíjejí myšlení, které posiluje schopnost dělit se o vlastní nápady a navazovat na myšlenky druhých, učí se empatii a respektu k jiným názorům. Pokračovali jsme také ve školeních metody Kvalita, nebo kvantita?, která pracuje ze změnou postojů žáků.


Učitel jako mentor či průvodce

Vlastní aktivitu žáků a jejich angažovanost podporují projekty Světová škola nebo Global Schools. Propojují orientaci v globálních tématech s jejich lokálními aspekty a možností změnit své okolí k lepšímu. Učitel sestupuje z piedestalu všeznalé autority na úroveň průvodce či mentora, který vhodnými otázkami projekt posouvá a dovádí žáky k vlastnímu úsudku. Projekty nabízejí značný prostor pro seberealizaci, žáci na sebe berou velký díl samostatnosti a osvojují si nové kompetence.

„Žáci si sami dokázali vybrat vhodné téma projektu (regionální potraviny na našem stole), sestavit a vyhodnotit dotazníky pro veřejnost, komunikovat s místními zemědělci i zorganizovat regionální piknik. Jejich nadšení a zápal pro věc bylo vyloženě nakažlivé a určitě jím motivovali i studenty z jiných tříd, aby se do podobné aktivity pustili,“ popisuje učitelka Veronika Valachová, co vše studenti z Gymnázia Moravský Krumlov v rámci projektu Světová škola zvládli.


Vyšší sebevědomí a schopnost vyrovnat se s nejistotou

Filozofování, uvažování v širších globálních souvislostech a dobře vedená projektová výuka podporují u dětí kognitivní schopnosti vyššího řádu, analýzu a syntézu faktů. Samostatné myšlení a vlastní smysluplná aktivita jim posiluje sebevědomí a zlepšuje atmosféru ve škole. Žáci zjišťují, jak funguje tým, prohlubují své pracovní, komunikační, prezentační i sociální schopnosti. Musí také zvládnout orientaci v byrokracii nebo vyjednávání s partnery a donory. Stávají se tak aktivními občany, kteří dokáží své okolí měnit k lepšímu a přijmout odpovědnost za svět, ve kterém žijí.

Gabriela Grodová: Význam malotřídní školy ve Větřkovicích pro život v obci

Tento příspěvek prezentuje dílčí výstupy diplomové práce, která je zaměřena na oblast malotřídního školství a blíže se zabývá vývojem školství v obci Větřkovice od počátku do současnosti, tedy od roku 1780 do 2017. Jedná se o případovou studii historickosrovnávacího charakteru, která vznikla analýzou dobových kronik, třídních výkazů a výročních zpráv o činnosti školy. V empirické části je nastíněn vývoj vzdělávání v této malotřídní škole z pohledů jeho aktérů v historickém diskurzu.

…V celé případové studii bylo nutno zpracovat velké množství historických dokumentů. Velmi obtížná práce byla zejména s původními ručně psanými spisy, které byly zaznamenány v německém jazyce. Prvotní pokusy o překlady textu narazily na překážky související s vývojem jazyka. Historické texty mají zcela odlišný slovosled a mnohde se využívá slov, jež se v dnešní době nepoužívají. Důkladná činnost při zpracování kronik narážela i na další obtíže související s chybějícími, zaměněnými či nepřesnými údaji. V těchto případech bylo nutné dohledávat další zdroje v podobě školních výkazů, výročních zpráv a získané informace z kronik upřesňovat, porovnávat a doplňovat. V některých obdobích nebylo možné nalézt podstatné informace o počtu žáků, průběhu výuky, učitelích či používaných učebních pomůckách. I přes všechna úskalí se podařilo získat mnoho potřebných a zajímavých údajů, které poskytují obraz související s historií školství ve Větřkovicích…


1. Malotřídní školy v České republice a školství ve Větřkovicích

Malotřídní školy jsou nejstarším útvarem základního školství. Jejich rozvoj je velmi úzce spojený s vývojem a životem na vesnici, v níž působí. (Musil, Sedláček, 1964) Jsou typem neúplně organizované základní školy, která má méně než pět tříd. V naší zemi může být takto organizován pouze první stupeň ZŠ. Nejčastěji bývají provozovány jako dvojtřídní, pak trojtřídní. Nejméně se setkáváme s jednotřídními a čtyřtřídními malotřídními školami. Toto dělení závisí na počtu tříd, do nichž jsou jednotlivé ročníky rozřazeny. Běžné je spojení školy s dalším školským zařízením (s mateřskou školou, školní družinou a školní jídelnou). (Trnková, Knotová, Chaloupková, 2010)

Musil a Sedláček tímto názvem označují školu, která má ve třídě „buď všechny ročníky, nebo v každé třídě více než jeden ročník.“ (Musil, Sedláček, 1964, s. 5) Podle současných autorek je za malotřídní školu „označována taková škola, v jejíž alespoň jedné třídě jsou vyučováni žáci více než jednoho ročníku.“ (Trnková, Knotová, Chaloupková, 2010, s. 11) Tyto školy patří k důležitým institucím v obci, které se zabývají nejen výchovou a vzděláváním dalších generací, ale také určitou mírou přispívají k rozvoji kulturního i společenského života občanů, pomáhají v budování identity dětí s místem bydliště a udržování tradic v obci. Nejenže škola ovlivňuje život v obci, také obec má vliv na samotnou školu. (Trnková, Knotová, Chaloupková, 2010)

Vznik elementárních škol u nás souvisí se zavedením povinné šestileté školní docházky v roce 1774. Byly zřízeny tři typy škol, a to triviální, hlavní a normální. Žádná z nich však neměla tolik tříd, kolik měla ročníků. První školy vznikající na našem území byly v podstatě všechny organizovány malotřídně. (Šafránek, 1913)

Základem tereziánské reformy bylo vybudování sítě škol ve všech farních obcích. Obec Větřkovice náležela k blízké obci Březová a také byla přiškolena k její farní škole. Z přiškolených obcí to měly větřkovské děti do školy nejdále a mohly ji navštěvovat jen v letních měsících. Proto byla vybrána první nekvalifikovaná učitelka (její jméno nebylo v kronice uvedeno) a vyučování probíhalo ve Větřkovicích v domě č. p. 3. Dnes se dochovaly pouze základy první školní budovy na zahradě rodinného domu. V letech 1790 až 1800 byla postavena dřevěná škola, č. p. 73. Ta byla v roce 1838 zbořena z důvodu nedostatečných prostor a byla postavena první zděná škola i s hospodářskými budovami. Zlomovým krokem v historii vzdělávání ve Větřkovicích byl rok 1877, kdy došlo k položení základního kamene trojtřídní školy utrakvistické. Ve stejném roce byla stavba dokončena. (Kronika Větřkovic z let 1298–1945)…


Celý text studie si můžete stáhnout ZDE.

Brigády si letos můžete vybírat

Naplno se rozjíždí sezóna brigád a letos je opravdu z čeho vybírat. Jejich nabídka už dávno přesahuje sezónní práce v zemědělství, prodej zmrzliny nebo obsluhu stánků v rekreačních oblastech.

Firmy nabídkou sezónních prací řeší nedostatek stálých zaměstnanců, a to prakticky ve všech oborech. Proto letos mohou letní brigádníci vybírat z nabídky míst ve výrobě, obchodu, v logistických centrech i v centrech podnikových služeb. Největší zájem je ale o místa v administrativě.

Nabídku sezónních prací letos ovlivňuje velmi nízká nezaměstnanost, která opakovaně pokořuje historické rekordy. Letos v květnu klesla na 4,1 %, což je vůbec neméně v naší historii. To má velký vliv na nabídku sezónních brigád – místa nabízejí firmy z téměř všech oborů. Hodinová mzda často šplhá na 130 až 150 Kč, což bylo ještě před několika lety naprosto nemyslitelné. Přesto se některá místa nedaří obsadit, zejména manuální práce nejsou především u studentů příliš populární.

„Práce na dohodu není jen příležitost pro studenty, jak si v době prázdnin vylepšit rozpočet. V posledních letech sezónní práce vyhledávají stále častěji lidé, kteří nemají práci na plný úvazek, důchodci a rodiče na rodičovské dovolené,“ uvádí Zuzana Lincová a dodává: „Nabídka těchto míst se neomezuje pouze na letní období. Velmi silná je samozřejmě předvánoční sezóna, ale firmy u nás inzerují místa na dohodu celoročně. Historicky nejsilnější bylo poslední čtvrtletí loňského roku.“

Zajímavý je demografický pohled na uchazeče o brigádnická místa: na nabídky Profesia.cz častěji reagují ženy než muži (62 % versus 38 %). Dominují uchazeči z věkové skupiny 17–24 let, kterých je 82 %. Z pohledu dosaženého vzdělání převažují studenti středních škol (36,4 %), po nich následují ti, kteří středoškolské vzdělání završili maturitou (22,8 %), v těsném závěsu jsou lidé se základním vzděláním (18,7 %). Na nabídku prací na dohodu nejméně reflektují lidé s vysokoškolským vzděláním 3. stupně.

„Mezi nejčastěji nabízené u nás patří dělnické pozice, místa skladníků, pokladních, hostesek a doplňovačů zboží v obchodech. Nejvíce míst se nabízí v Praze a v Brně (dohromady celkem 60 % nabídek), dále pak v Českých Budějovicích a ve Středočeském kraji,“ uvádí statistické údaje z pracovního portálu Profesia.cz Zuzana Lincová.

Chcete pracovat v krásném prostředí jižních Čech a zároveň získat byt?

Nabídka volných pracovních míst pro učitele 1. a 2. stupně základní školy.


Učitel/ka 1. stupně ZŠ

Základní škola a mateřská škola Větřní hledá do týmu učitele / učitelku 1. stupně. Nabízíme plný pracovní úvazek. Nástup 1. 9. 2017.

Plat 22.620–29.500 Kč hrubého (dle praxe a platového zařazení). V případě zájmu k dispozici byt.

Podrobnější informace poskytne mgr. Halka Jánová, kontakt halka.janova@seznam.cz, mikuskaj@seznam.cz nebo telefon 607 279 259.


Učitel/ka 2. stupně ZŠ

Základní škola a mateřská škola Větřní hledá do týmu učitele / učitelku 2. stupně, nejlépe aprobace matematika, informatika, fyzika, tělesná výchova, anglický jazyk. Nabízíme plný pracovní úvazek. Nástup 1. 9. 2017.

Plat 22.620–29.500 Kč hrubého (dle praxe a platového zařazení). V případě zájmu k dispozici byt.

Podrobnější informace poskytne mgr. Halka Jánová, kontakt halka.janova@seznam.cz, mikuskaj@seznam.cz nebo telefon 607 279 259.

Hana Vaverková: Hurá na prázdniny!

Jak kdo a jak kde. My, holky z Droždína, míříme do Bílých Karpat na letní školu matematiky profesora Hejného.

Už jsem to vloni zažila, takže tuším, do čeho jdu. Mám za sebou první rok, kdy jsem se snažila pochopit to, co mi moji znalí čtvrťáci trpělivě vysvětlují. Něco mi došlo a ke spoustě se ještě musím dobrat.

Tady v Pozlovicích u Luhačovické přehrady mám na matematické objevy a taje 4 dny.

Naše pobytová letní škola má název „ Učíce, učíme se, aneb jak tráví učitelé prázdniny?“ Tak schválně, jak?


Je sobotní dopoledne 4. července 2017, začínáme

Přes sedmdesát žen a pár chlapíků se směje prvním vtípkům uvádějích lektorek. Kolega ze Slovenska odmítl na přihlášku rovnou napsat datum svého narození a převedl ho do matematické hádanky. Organizátorky mu to parádně oplatily, když mu číslo pokoje našeho hotelu sdělily další tajenkou, kterou jsem bohužel nejen neodhalila, ale ani nepochopila: „Jde o nejmenší trojciferný palindrom, který lze získat jako součin dvou různých dvojciferných čísel.“ Že nevíte, co je to palindrom? Slovák Míša nejspíš jo, neboť další dny vypadal vyspaně.

S barevnou složkou s informačními listy dostáváme i barevnou propisku. Není ledajaká. Na každé je něco napsáno. Na té mé, modré, čtu: „ Jsem mnohem více průvodcem než rádcem.“ Ha, ha, na mě to fakt sedí.

A je tady první úkol. Máme 4 dny na to, abychom zjistili, kolik různých druhů propisek v této místnosti existuje. Kdo odhalí a patřičně odargumentuje, získá cenu! Na chvilku se zamyslím. Že bych to zkusila?

Odpoledne mířím do první dílny. Schválně si vybírám Autobus. Ten mi letos dělal největší problém.

Už první úkol mě vyvádí z míry. A nejen mě. „Na zastávce Škola vystoupili 2 cestující a nastoupili 3 cestující. Pak jelo 6 cestujících. Když přijížděli k zastávce Škola, kolik v něm bylo cestujících?“ Zírám na zadání, v hlavě mi to šrotuje – a – nic. Někteří odvážlivci zkoušejí tipovat. Sedm! Pět! Šest! – snažím se zabodovat. Lektorka Jitka nás nechá hádat, mlží a pak nás nutí argumentovat. Nakonec se dobereme k správnému výsledku. A sakra, zase jsem se netrefila…

Snad mi pomůže krabice s barevnými kostkami. Teď si ten autobus zahrajeme. Kdo chce být řidič? Paní s hnědými vlasy syčením naznačuje zavírání dveří, autobus vyjíždí a zastavuje. Jsme u rybníka. Nastoupí 5 cestujících. První, druhý… vidíme kostičky, jak míří do krabice – našeho autobusu a jedeme dál. Druhá zastávka je u hospody. Vystoupí 3 a nastoupí 4 cestující. Syčení dveří, pár dalších zastávek… Když to vidím a slyším, dokážu i spočítat, kolik cestujících vystoupí na konečné. Od figurek k papírovým obrázkům a fazolkám, co fazole, to 1 člověk.

Dobrý, zatím se držím! Ale pozor, jde do tuhého, náročnost úloh se zvyšuje. Máme tu tirák, který nám na jedné zastávce zakryje, kolik vystoupilo a kolik nastoupilo. Zato vím, že na konečné všichni vystoupili… Od fazolek k tabulce a jak se zdá, je tu i více řešení. Vrchol všeho je, když se cestující rozdělí na modré čtverečky – to jsou muži, no a my holky jsme červené trojúhelníčky. A počítejte! Pokradmu koukám k sousedce, ať nejsem zas ta nejhloupější. Ale tady se na to nehraje. Každý má šanci.

Bavíme se o gradovaných úlohách – od a) – to jsou ty nejlehčí až po d) pro génie. A když zvládnu áčko, jsem taky dobrá!!! (Ale na jedničku to není, Haničko!)

Na téhle matematice je bezva to, když mi nejde jedno prostředí, půjde mi třeba jiné!


V neděli dopoledne jdu na násobilku. Tu umím, jako když bičem mrská!

Hned na začátku klesám na mysli. Místo, aby se mě lektorka Jitka zeptala, kolik je 8 x 7 ( 56!), ptá se: Kolik různých způsobů může padnout, když hážu 2 kostkama – červenou a modrou se šesti puntíky jak je známe z Člověče.

Ti odvážnější z nás po malém zaváhání volají – 72! 36! 30! 23! Tuším fintu a přidávám něco ze svého soudku – 66! Skvělé, směje se lektorka, máme 5 různých výsledků. Zdůvodněte! No přece – 6 x 6 je 36 x 2 je 72 mínus 6 = 66.

Má někdo jiný názor?, ptá se Jitka. Má. Kolega ze Slovenska, ten, který už ví číslo svého pokoje, odargumentuje svůj výsledek a my ostatní mu dáváme za pravdu. Přesvědčil nás.

A tak to jde celé odpoledne. Zkoušíme, hádáme, počítáme, hrajeme si, radíme se, bavíme se a já zažívám první radost, když správně spočítám, sice jako poslední ve skupině, kolik nohou mají 3 slepice a 2 kozy. Jo, i tohle je násobilka. Pak se ovšem počet zvířat zvyšuje a z obrázků je tabulka a komu to pálí, tak napíše i rovnici.

Kdo z vás píše pětiminutovky?, ptá se Jitka. Pár z nás se přihlásí. No, kamarádi, neděláme to dobře. A víte proč? Není důležitý výsledek, ale činnost. A navíc – když jsou děti v pohodě, tak se líp učí. A stres pětiminutovek nám slabším moc na klidu nepřidá.

Různé děti na to přijdou v různou dobu, někdy je nutné ponechat jim tabulku násobků až do páté třídy, říká Jitka. Do páté?, divíme se. A proč ne? Rada pana profesora Hejného – neučte je násobilku, naučte je myslet!

Násobilkové obdélníky krásně trénují násobilku i sčítání, ale hlavně – logické myšlení. V mé hlavě se pomalu rozsvěcuje. Teď mi to došlo! Každé rohové číslo má dopad na další… a už je to pryč. Světlo zhaslo.

Koukáme se na video ze 4. třídy. Najdete ho na webu Pomáháme školám k úspěchu. Paní učitelka říká: Myslím si číslo. Jeho šestina je o 3 menší než jeho třetina. Jaké číslo si myslím? Všechny děti počítají, kdo ví, napíše výsledek na stírací tabulku a ukáže. Paní učitelka se ptá – kdo má problém? Kdo umí dát radu? Má někdo jiný nápad? Bereme? Děti dojdou ke správnému výsledku různými cestami. Umí argumentovat a obhájit svůj názor.

My velcí si ještě vyzkoušíme příklad na slevy. Je to zapeklité. Některým z nás to dá víc zabrat než těm čtvrťákům. A to jsme učitelé!

V pondělí odpoledne se přichomýtnu k velké skupině účastníků, kteří fascinovaně zírají na muže v červeném tričku. Živě gestikuluje, ksichtí se a máchá rukama, čmárá po flipu barevnými fixy a vysvětluje, jak funguje mozek. Jako žena neurochirurga bych o tom něco měla vědět, ale… Víte, že emoční signál je o půl vteřiny rychlejší než ten racionální? A víte, že máte amygdalu? Jsme na semináři Vztahové agrese a učíme se, jak vycházet s žáky a s rodiči tak, abychom s nimi vyšli. Kolegyně z Ostravska je agresivní rodič a ta druhá je v roli učitele. Lektor Michal, ten v červeném tričku, nám radí, jak jinak a lépe. Jo, to už jsem někdy slyšela a snad mi i v hlavě něco zůstalo. A snad už z toho všeho i něco umím. Ale dost se mi po letech poztrácelo a ráda si to zase připomenu.

Po večeři my holky z Droždína, a je nás tu 6, potřetí obejdeme přehradu. Je tu krásně. Po úzké asfaltce se prohánějí cyklisti a inlajnisti – to jsou ti na kolečkách. Nestačíme uhýbat. Někteří aspoň cinknou, jiní profičí v těsné blízkosti. Kdo tu má přednost? Asi nikdo, bylo by fajn se domluvit a vzájemně se neohrožovat. Jako ve škole.

Je úterý. Poslední snídaně. Z bufetu rychle mizí oblíbené pochutiny a studenti – dříve učňové – nestíhají doplňovat prázdné tácky. Slečna na recepci se neusmívá a na pozdrav nereaguje. Tak sem na dovolenou asi nezavítám.


Naposledy se scházíme v učebně

Někteří sedají na zem. Na plátně je nápis: „Závěrečný test“. A pod ním – „ Ano, je to na známky!“ Má někdo nějaký dotaz?, ptá se přísně lektorka Eva. Je to povinné?, ozve se z davu. Ano, je, zní nekompromisní odpověď.

Naším úkolem je vyřešit šipkový graf. Někdo, a je nás většina, to zkouší pokusem omylem. Ti chytřejší si vypomůžou rovnicí. Máte? Má někdo jiný výsledek? Bereme? Uf, padá nám kámen ze srdce. Všichni jsme prošli! Eva říká – šance dobrat se k výsledku mají i ti, kteří nemají logický vhled. Celou dobu počítají pokusem omylem.

I méně zdatní mají šanci. K rovnici děti dozrávají. Hm, je mi přes šedesát, tak kdy už konečně taky dozraju?

Jo, a všichni máme jedničku! S hvězdičkou!!!

Blížíme se k závěru. Jitka má v ruce krabici s lístky a na nich odpovědi na úvodní otázku – kolik různých propisek v této místnosti existuje ? Účastníci tipovali různě. Tak kolik? ráda bych věděla. Ale jak už víme, výsledek není tak důležitý, jako cesta k němu.

Na těch propiskách stálo:
– Hlídám, aby každé dítě opakovaně prožilo úspěch.
– Hledám bezpečné formy hodnocení.
– Vím, že i chybné řešení je pro dítě užitečné.
– Raduju se i z drobných úspěchů dětí.
– Věřím dětem, učím se od nich.

Čteme nahlas citáty a moudré věty a nakonec Jitka říká: „My jsme shovívaví, my slosujeme všechny chybné odpovědi.“ Čtyři šťastlivci dostávají lázeňské oplatky a jedna další seminář matematiky profesora Hejného zdarma. Škoda, že jsem byla líná a do hry se nezapojila. Klidně bych si tuhle letní školu zopakovala!!!

červenec 2017, Hana Vaverková

Josef Maňák, Vlastimil Švec, Tomáš Janík: O vzdělávání, o učitelství a tak trochu i o pedagogice

Tři představitelé tří generací pedagogů – prof. Josef Maňák, prof. Vlastimil Švec a doc. Tomáš Janík – jejichž profesní dráhy se v čase protínaly, vedou v útlé a sličné knížce vydané Masarykovou univerzitou v edici Reflexe zajímavý rozhovor.


Ukázka

Švec: V průběhu našeho rozhovoru si uvědomuji polaritu teorie a praxe. Vždy je určité napětí mezi teorií a praxí, ale zdá se mi. Že jsou určité teorie nebo přístupy, které nenacházejí příliš odezvu v praxi, i když učitele zajímají. Například byla teoreticky rozpracována problematika stylů učení, psychosociálního klimatu školní třídy a další. Když se ale podíváme do praxe, tyk tyto teorie ne vždy fungují. Přitom například se styly učení by měl učitel pracovat, neboť žáci jsou různí.

Maňák: To jsou dvě oblasti – teorie a praxe – které žijí svým životem a neustále usilují o svůj vliv. Teorie je spojena s tím, že člověk se neustále snaží pronikat hlouběji do pedagogické reality a chce se jí nějak zmocnit. Pedagogická realita na druhé straně jde svou cestou a s teorií se nemůže ztotožnit, protože teorie vychází ze svých přístupů, kdy se snaží vytvořit ze svých výzkumných nálezů jakýsi celek a ten pak nabízet praxi. Praxe je ale realitou, ve které lidé žijí, teorii přijímá jen jako určité osvětlení problémů a tendencí, ale nemůže ji zcela převést do praktického života. Proto je to teorie, přináší obecnější pohledy na důležité aspekty praxe. Praxe je konkrétním životem lidí a řídí se tím, co umožňuje okolí, ve kterém se člověk nachází.

Švec: To je zároveň odpověď na otázku teoretiků, kteří se ptají, proč teorii učitelé neberou. A naopak učitelé říkají, to je samá teorie.

Maňák: Ano, to jsou oblasti, které spolu souvisejí. Ale jinak jsou oddělené, a to v tom, že teorie se vytváří tím, že prvky, které zkoumá, propojuje do systému. Praxe zase žije denními starostmi a teorii do určité míry bere, pokud ukazuje užitečnou cestu k cíli.

Švec: Dá se tedy říci, že teorie je inspirací pro učitele v tom,že si z ní vezme to, co považuje v praxi za využitelné, a to pak implementuje ve své práci.

Maňák: Přesně tak, teorie a praxe jsou oblasti, které vyrůstají ze společného základu – výchovného a vzdělávacího procesu – vzájemně se ovlivňují, ale nejsou totožné a nikdy nemůže jedna převzít metody druhé.

Švec: Vztah pedagogické teorie a praxe je staronovým problémem učitelství. Změnilo se něco v chápání tohoto vztahu od doby Vašeho učitelského studia do dneška?

Janík: Myslím, že jedno nelze podřídit nadvládě druhého. Teorii vůči praxi či praxi vůči teorii nelze hierarchizovat, neboť každá z obou oblastí má jinou úlohu, jak to vysvětlil profesor Maňák. Jde o to, že v praxi je jedinečnost konkrétní situace interpretována na pozadí obecnějšího vědění – tedy teorie. To znamená, že bez teorie není porozumění praxi, takže v praxi hrozí nerozumnost jednání.

Janík: Vztah mezi teorií a praxí je zřejmě trvalým problémem. Jak lze vztah mezi teorií a praxí řešit v učitelském vzdělávání?

Švec: Zejména tím, že obsah obecnější teoretické výuky na fakultě se bude přibližovat úkolům a problémům, s nimiž se budoucí učitelé v dnešní škole setkávají na učitelských praxích. To předpokládá erudovanost vzdělavatelů studentů učitelství v oborech, z nichž se konstituují školní předměty, ale také v pedagogice, psychologii, oborových didaktikách i v dalších předmětech takzvaného společného základu, tedy například i ve filozofii. Erudovaností rozumím nejenom znalost vlastní disciplíny, ale také vědomí toho,že poznatky z ní jsou zprostředkovány konkrétním adresátům, to jest budoucím učitelům základních a středních škol. To samozřejmě předpokládá spolupráci všech těchto odborníků na fakultě a zároveň užší spolupráci fakulty s fakultními školami, jejich řediteli a učiteli. Za přínosné považuji reflektivní semináře na fakultě již zavedené, které umožňují, aby studenti poznávali sebe sama a také aby mohli reflektovat situace a problémy, s nimiž se setkávají v průběhu učitelských praxí. (str. 41–44)

Zdroj: Maňák Josef, Švec Vlastimil, Janík Tomáš: O vzdělávání, o učitelství a tak trochu i o pedagogice. 1. vydání. Brno: Masarykova univerzita, 2017, edice Reflexe. ISBN 978-80-210-8495-7

Knihu si můžete objednat ZDE.

Projekt Učitel naživo má za sebou první rok

Vážení přátelé, spolupracovníci, partneři, fandové, první školní rok se studenty je za námi a my se s Vámi chceme podělit o naše největší radosti!

Zdroj: www.ucitelnazivo.cz, 30. 6. 2017

1. Studenti úspěšně absolvovali pilotní ročník výcviku
2. 450 odškolených hodin, 1000 dětí… koukněte na Učitele naživo v číslech
3. Spolupracujeme s 26 provázejícími učiteli na 14 tréninkových školách
4. Naši studenti prožili exkurzi po inspirativních zahraničních školách
5. Do druhého ročníku Učitele naživo nastoupí 28 studentů
6. Prohlubujeme spolupráci s univerzitami
7. Je o nás slyšet v médiích

Moc děkujeme za to, že jste s námi – za vaše fandění, podporu, spolupráci. Dobré dílo může stát vždy pouze na společném úsilí mnoha lidí a my máme radost, že komunita kolem Učitele naživo žije, roste, vzkvétá.

Užijte si prázdnin a naberte spolu s námi dech, ať to i příští školní rok stojí za to!

Tým učitele naživo


Studenti úspěšně absolvovali pilotní ročník výcviku

Minulý týden byl pro nás plný silných emocí. Pilotní ročník výcviku Učitel naživo doputoval ke konci spolu s 16 studenty. Ačkoli na evaluaci pilotního ročníku si budete muset počkat do září, z příběhů, které jsme si minulý týden vyslechli, bylo jasné jedno – studenti hoří a tenhle zápal přeskakuje i na děti, do kterých byste to nikdy neřekli. Snad v těchto suchých dnech nic krom srdcí nevzplane!

Jsme nadšení z toho, jak se naši studenti posouvají a jak pro sebe hodnotí přínos výcviku. Sbíráme velké množství dat z průběhu pilotního výcviku, abychom byli schopni evaluovat kvalitu programu a jeho dopady na studenty. Výsledky z evaluace přineseme v září.

Absolventi výcviku se budou i v příštím roce pravidelně scházet a vzájemně se podporovat ve své nové učitelské profesi. Naši průvodci se jim budou také věnovat i nadále. Doufáme, že se absolventi zapojí do dalších běhů našeho výcviku, ať už tím, že budou sdílet své zkušenosti z kurzu a z učení ve školách s novými studenty nebo tím, že se z nich postupně stanou provázející učitelé.

Děkujeme našim studentům pilotního ročníku, že spolu s námi výcvik celý rok vytvářeli a nesmazatelně se do něj otiskli.

Milí absolventi, držíme vám palce v učení – provázení dětí, zapalujte, co to dá!

Díky za všechno s velkým D. Slova nedokážou vyjádřit vděčnost za vaší: lásku, energii, péči, přijetí, vyhovění, stání na naší straně, smysluplnost, praktičnost a ochotu jít s kůží na trh až po upřímnost. (Ondra, student Učitele naživo)

Neskutečně jsem se osobnostně posunula a takovou příležitost mi nejspíš už v životě nikdo nedá. (Jíťa, studentka Učitele naživo)

Děkuji Učiteli naživo – vám všem, že jste mi odkryli nové obzory, pomohli mi změnit mou životní cestu. Nesmírně si vážím toho, co jste nám umožnili. (Maruška, studentka Učitele naživo)


Naši studenti prožili exkurzi po inspirativních zahraničních školách

Navštívili tři inspirativní zahraniční školy a diskutovali o možnostech přenést některé přístupy do našich škol. Studenti sepsali své závěry a zveřejnili je v časopise Perpetuum ZDE.

12 klíčových principů Hejného metody

Hejného metoda je založena na respektování 12 základních principů, které geniálně skládá do uceleného konceptu tak, aby dítě objevovalo matematiku samo a s radostí. Vychází ze 40 let experimentů a prakticky využívá historické poznatky, které se v dějinách matematiky objevují od starověkého Egypta až do dnešních dnů.


1. Budování schémat

Dítě ví i to, co jsme ho neučili

Víte, kolik je ve vašem bytě oken? Zpaměti asi ne… ale když zapřemýšlíte, po chvíli odpovíte. A správně. Protože máte schéma vašeho bytu v hlavě. Děti mají schémata také v hlavě. Hejného metoda je posiluje, napojuje na sebe a vyvozuje z nich konkrétní úsudky. I proto si děti brzy uvědomí, že polovina je také číslo (0,5) nebo například nemají problém s jinak velmi „problémovými“ zlomky.


2. Práce v prostředích

Učíme se opakovanou návštěvou

Když děti znají prostředí, ve kterém se dobře cítí, nerozptylují je neznámé věci. Plně se soustředí jen na daný úkol a neobtěžuje je neznámý kontext. Každé ze zhruba 25 použitých prostředí funguje trochu jinak (rodina, cesta autobusem, prosté krokování…). Systém prostředí je motivačně nastaven tak, aby zachytil všechny styly učení se a fungování dětské mysli. Ta je pak motivována k dalším experimentům.


3. Prolínání témat

Matematické zákonitosti neizolujeme

Informace nepředáváme dítěti samostatně, ale vždy jsou uloženy ve známém schématu – které si dítě kdykoli vybaví. Neodtrháváme od sebe matematické jevy a pojmy, ale zapojujeme při nich různé strategie řešení. Dítě si pak samo vybere, co mu lépe vyhovuje a je mu více přirozené. V hodinách tak neuslyšíte ono klasické: „Jééé, paní učitelko, to jsme brali před dvěma lety, to už si nepamatujeme…“


4. Rozvoj osobnosti

Podporujeme samostatné uvažování dětí

Jednou z hlavních motivací profesora Hejného při vytváření nové metody byl důraz na to, aby se děti nenechaly v životě manipulovat. Proto učitel ve výuce nepředává hotové poznatky, ale učí děti především argumentovat, diskutovat a vyhodnocovat. Děti pak samy o sobě vědí, co je pro ně správné, respektují druhého a umí se rozhodovat. Dokonce statečně nesou i důsledky svého konání. Vedle matematiky přirozeně objevují také základy sociálního chování a mravně rostou.


5. Skutečná motivace

Když „nevím“ a „chci vědět“

Všechny matematické úlohy jsou v Hejného metodě postaveny tak, aby jejich řešení děti „automaticky“ bavilo. Správná motivace je ta, která je vnitřní, ne nucení zvenčí. Děti přichází na řešení úkolů díky své vlastní snaze. Neokrádáme děti o radost z vlastního úspěchu. Díky atmosféře ve třídách se tak kolegiálně tleská všem – i těm, kteří na daný jev či řešení přijdou později.


6. Reálné zkušenosti

Stavíme na vlastních zážitcích dítěte

Využíváme vlastní zkušenost dítěte, kterou si samo vybudovalo od prvního dne svého života – doma, s rodiči, při objevování světa venku před domem či na pískovišti s ostatními dětmi. Stavíme na přirozené konkrétní zkušenosti, ze které pak dítě dokáže udělat obecný úsudek. Děti například „šijí šaty“ pro krychli, a tím se automaticky naučí, kolik má krychle stěn, kolik vrcholů, jak vypočítat její povrch…


7. Radost z matematiky

Výrazně pomáhá při další výuce

Zkušenosti mluví jasně: ta nejúčinnější motivace přichází z dětského pocitu úspěchu, z jeho upřímné radosti, jak dobře vyřešilo přiměřeně náročný úkol. Je to radost z vlastních pokroků i z uznání spolužáků i učitele. Děti tak neznají „blok z matiky“, o kterém v českém školství již kolují legendy. Naopak: když vidí vzoreček, není jejich reakcí averze, ale nadšení: To znám, to vyřeším!


8. Vlastní poznatek

Má větší váhu než ten převzatý

Když má prvňák poskládat ze dřívek čtverec, vezme jedno dřívko, pak druhé, třetí… Stále mu to nestačí, vezme tedy čtvrté dřívko a poskládá čtverec. Pak se rozhodne poskládat větší čtverec. Vezme další dřívka a složí větší čtverec. Už začíná tušit, že bude-li chtít složit ještě větší čtverec, potřebuje k tomu vždy další čtyři dřívka. Je na cestě k objevu vzorce pro výpočet obvodu čtverce.


9. Role učitele

Průvodce a moderátor diskusí

Běžná společenská představa učitele je obraz někoho, kdo ví, umí a přednáší. Tak učitel matematiky umí matematiku, proto o ní může vykládat. V řadě případů se tak i děje. Dítě si vyslechne učitelův výklad, zapíše si nějaké poznámky do sešitu, poslechne si návod k řešení nové situace a tento návod se učí používat. V našem chápání výuky je role učitele i dítěte zcela jiná.


10. Práce s chybou

Předcházíme u dětí zbytečnému strachu

Dítě, které by mělo zakázáno padat, by se nikdy nenaučilo chodit. Analýza chyby vede k hlubší zkušenosti, díky které si děti daleko lépe pamatují dané poznatky. Chyby využíváme jako prostředek k učení. Podporujeme děti, aby si chyby našly samy, a učíme je vysvětlovat, proč chybu udělaly. Vzájemná důvěra mezi dítětem a učitelem pak podporuje radost žáků z odvedené práce.


11. Přiměřené výzvy

Pro každé dítě zvlášť podle jeho úrovně

Naše učebnice obsahují úlohy všech obtížností. Tím, že slabší žáci vždy nějaké úlohy vyřeší, předcházíme pocitům úzkosti a hrůzy z dalších hodin matematiky. Těm nejlepším žákům zároveň neustále předkládáme další výzvy, aby se nenudili. Učitel je nepřetěžuje úkoly, ale zadává takové, aby děti neustále motivoval. Rozděluje úlohy v rámci třídy podle toho, co které dítě potřebuje.


12. Podpora spolupráce

Poznatky se rodí díky diskusi

Děti nečekají, až se výsledek objeví na tabuli. Pracují ve skupinkách, po dvojicích nebo i samostatně. Každý žák je tak schopen říci, jak k výsledku došel, a umí to vysvětlit i druhým. Výsledek se rodí na základě spolupráce. Učitel zde není konečnou autoritou, která jen řekne, kde je pravda – a otočí se další list učebnice. Žáci si budují vlastní plnohodnotný poznatek, o kterém neustále přemýšlí.


Mnoho podrobností ke každému principu najdete ZDE.

Rozhovor s prof. Hejným si můžete přečíst ZDE.

Adéla Zelenda Kupcová: Vysvědčení – 4 mikropříběhy z „trochu (dost) jiné“ školy

Za dětmi, jejich učením a drobnými každodenními zázraky se jako edunomád vydávám na ten či onen konec světa. Ale popravdě musím říct, že kolikrát stačí nasednout tady v Praze na autobus stodevítku a vydat se na zdejší ScioŠkolu (nebo jakoukoli jinou, samozřejmě). Zázraky zaručeny. A vzhledem k průvodkyni Američance a dětem hovořícími mnoha jazyky, ať již se jedná o cizince či děti které žily v zahraničí, je zaručen i mezinárodní rozměr.

Zdroj: www.EDUnomád 31. 1. 2017

Včera se i na této škole, jako na tisících dalších českých škol rozdávalo vysvědčení. Pro spoustu dětí (a hlavně rodičů) velká a důležitá věc. A často i stresující a nepříjemná.

O to větším překvapením byl jásot dětí, když se ráno oznámilo, že se bude rozdávat vysvědčení.

V jedenáct hodin čekaly děti ve svých kolejích (řekněme domovských skupinách, které sdílí děti napříč všemi ročníky) na svoje výzo. Plné energie, nabuzené a řádně neposedné. Výzo, které dostaly připomínalo spíš osobní dopis – s oslovením jménem a dlouze popsaným životem dítěte ve škole, počínaje chování, přes jeho snahu, samostatnost, silné stránky až po popis cesty, jakou urazilo v jednotlivých vzdělávacích předmětech.

Po rozdání výza nastal klid. Jeho zdrojem nebyl ani šok, ani strach a ani stres. Před chvílí nabuzená děcka se dala do horečného čtení. A jak svoje výzo scioškoláci prožili (jména v příbězích jsou samozřejmě změněna)?


Martin: obejmout výzo a říct si o pomoc

Prvňáček Martin se na výzo hrozně těšil. První vysvědčení je první vysvědčení. A protože zatím by dokázal přečíst maximálně pár řádku ve slabikáři, tak se se svým prvním výzem aspoň trochu mazlil, tisknul si ho na tělo, lítal po třídě a čekal. Jakmile dočetl první ze starších spolužáků, přišel za ním Martínek, aby mu s výzem pomohl. Kluci si sedli na sedací pytel a četli si výzo. Martin se doptával na slova, kterým nerozuměl a po pár minutách vyskočil s tím, že je na sebe hrdý.


Bob: známky si dám sám

Bob, hloubavý desetiletý klučina, jehož vášní je příroda a ekologie si své výzo četl se zaujetím. Doptával se a sám říkal, kde se chce víc snažit. Pak chvíli koukal na své vysvědčení, přeskakoval z první stránky na druhou, pak na třetí a čtvrtou… Jo, tak dlouhé výzo bylo. Vraštil čelo, drbal se na hlavě.

A pak vzal propisku a dopsal si ke každému slovnímu hodnocení známku. Prý aby měl co říct kamarádům a aby si lépe pamatoval, co se mu dařilo a co ne. Dal si jedničky a dvojky. Slovní hodnocení, lépe řečeno konkrétní zpětná vazba je dobrá v tom, že dětem přesně popíše, jak na tom jsou, co se jim daří…ale zvyk je železná košile. Někdy i pro děti.


Jarka: barevné vysvědčení

Vysvědčení, tedy výpis z vysvědčení, který děti dostávaly, není žádné posvátné a nedotknutelné lejstro. Když průvodci dětem říkali, že si v něm mohou klidně podtrhávat a zvýrazňovat, koukali na ně děti se značnou nedůvěrou. A otevřenou pusou. Zejména starší děcka, která k nám přešla z tradičních škol.

Vyjeveně koukala i Jarka. Vždy precizní a akurátní dívka. Když ale překonala šok, chopila se fixek a pastelek. Vysvědčení po chvíli hrálo všemi barvami. Precizně a akurátně. Červené bylo to, co ji potěšilo a žluté to, co jí nebylo jasné a na co se chce doptat. Navíc po stranách výza vykvetlo pár malovaných kytiček.


Frank: hlavně spravedlivě

Frank obvykle nejde ve škole přehlédnout. Srší sebevědomím, ke všemu dá trefnou poznámku, někdy až moc hlasitou, někdy má těch poznámek až příliš, prostě je ho všude plno. O tom, že díky jeho chování se občas někteří spolužáci necítili příjemně, se dočetl i na vysvědčení. A to mu nevadilo, moc dobře to ví a sám se snaží krotit. To, že to vždy nevyjde, je věc jiná…

Co ho rozlítilo byl fakt, že jeho dva kámoši David a Bert měli na vysvědčení napsáno „prospěl s vyznamenáním“ a on jen „prospěl“ (jojo, i na výzu se slovním hodnocením tato kolonka musí být). A s vyřídilkou sobě vlastní vlítl mezi průvodce a co to má jako znamenat… Poslouchal, že „vyznamenání“ shrnuje jeho život ve škole kompletně, včetně chování a úsilí. Ale i na to měl pohotovou odpověď: „vždyť Bert prudí stejně jako já!“ Průvodci museli uznat, že to je pravda. A že je ale nespravedlivé, aby měl Bert doušku „s vyznamenáním“ a Frank ne.

Pátrání po vyznamenání ale ukázalo, že Bert ale žádné vyznamenání nemá, že se vyznamenal jen tím, jak Franka napálil. Následně i Frank uznal, že „v tom případě to teda spravedlivý je“. A všem se ulevilo. Holt i když se snažíte sebevíc děti nesrovnávat, udělají to někdy za vás. A pak je hlavní, aby necítily nespravedlnost.

Hravé procvičování na prázdniny

Přimět děti trošku pracovat i o prázdninách je trochu snazší s hravým procvičovacím sešitem, nad nímž se už poněkolikáté sešla autorka Eva Papoušková s ilustrátorkou Galinou Miklínovou.

Zatím připravily tři pokračování, nejnovější z nich je Čtyřka na moruši pro budoucí čtvrťáky. Kamarádi Jahoda, Malina, Kaštan a Platan žijící v lese Prasolese plném divokých prasat jsou hrdiny zábavného komiksu. Kromě něj na děti čekají neotřelé úkoly z češtiny, matematiky a prvouky.

Vrátí se k vyjmenovaným slovům, slovním druhům i rozlišování významů slov, početním, geometrickým I logickým úlohám. Zamyslí se nad principy rozhodování, budou sledovat počasí i proměny vody. Prohlédnou si lidskou kostru a lebku, tu dokonce v jedinečném 3D modelu.

K dispozici je také Čtyřka z Prasolesa pro budoucí druháky, která vede nenásilně ke čtení, a Čtyřka na vodě pro budoucí třeťáky, která pomáhá s nácvikem pravopisných jevů, trénuje počítání i základy geometrie.

Vydalo nakladatelství Fraus 2017, 79 Kč


Čtení na léto, aby prvňáci nezapomněli – Rudolf Štorkán: Baf a jeho šťastný den

Komiksový příběh pro čtenáře ve věku šest až sedm s úkoly pro rozvoj čtenářské gramotnosti. Pejsek Baf má dneska neuvěřitelně nabitý den. Užívá si psinu se svými kamarády ze psí třídy, pluje lodí na výlet do ZOO, vydává se na Větrný hrad. Ke všem svým dobrodružstvím zve čtenáře a má pro ně i pár nevšedních úkolů.

Vydalo nakladatelství Fraus 2017, 79 Kč

Hana Vaverková: Závěrečná podruhé…

Ani jsme se nenadáli a uplynul další školní rok. Naše vypomáhající důchodkyně Hanka bilancuje. Kdybyste chtěli porovnat, co nového se zase naučila, můžete zde.

Končí další školní rok, je čas bilancovat.

Co jsem se letos ve 4. třídě základní školy naučila?

V češtině docela dobrý. Tu umím, i když i já občas udělám zbytečné chyby.

Zato v matematice pěkně plavu. Profesor Hejný by zaplakal. Ze zvířátek dědy Lesoně si stále pletu kozu s beranem a rovnice o dvou neznámých jsou pro mě noční můrou. Zato moji spolužáci bravurně počítají s desetinnými čísly, problém jim nedělají ani ta záporná, a nedávno si sami odvodili, kolik stupňů má součet úhlů v trojúhelníku. Pro mě šokující zjištění, že 180!!! Ale neházím flintu do žita. Již za týden jedu na druhou prázdninovou školu matematiky profesora Hejného, tak mi snad dojde další čtvrtina jeho učení.

Pěkně jsem si letos vedla ve vlastivědě. Z loňska jsem si toho sice moc nezapamatovala, ale moji žáci mi leccos připomněli a společně jsme zvládli husity, Lucemburky i třísté výročí narození Marie Terezie. Poté, co jsme si začali pouštět na YouTube Dějiny udatného národa českého, máme všichni vlastivědu mnohem raději. Akorát když slzím dojetím u videí se Sametovou revolucí, koukají na mě s údivem. Není divu. Mně bylo tenkrát něco přes třicet a oni byli na houbách.

Po loňském trápení v hudebce jsem v tomto školním roce sáhla po malé vychytávce. V odpoledce, kdy mám společně 29 čtvrťáků a páťáků, jsem přestala lpět na znalosti not a taktování, a když jsou hodní, což stejně nejsou, pouštíme si za odměnu klipy na YouTube. Jasně že si napřed zpíváme! Do osobního zpěvníčku nám každému přibylo aspoň dvacet písniček! Kupodivu je hodně bere Náhrobní kámen Petra Nováka i Milenci v texaskách. Akorát že nevěděli, co to jsou ty texasky.

Když jsme brali pravěk, donesli jsme si kamínky a mušle z moře a inspirováni ukázkou jsme ťukali a třeli a vrzali a docela v poho přečkali další odpoledku. Prima byla i hra na tělo. Začali jsme Deštíčkem a skončili fackami. To byl nápad některých chlapců z páté. Domů pak odcházeli s červenými tvářemi a já se děsila, kdo z rodičů si na mě došlápne. Když jsem jim pouštěla světové bubeníky, napadlo nás, že to taky zkusíme. Oprášili jsme těch 15 bubínků, co se válelo na skříňkách tříd, a ve skupinách si pro ostatní připravili vystoupení. Pár nástrojů nevydrželo a paní ředitelka nám ten rámus stejně brzy zatrhla.

Na závěr se musím pochlubit se svým největším osobním pokrokem. Sama, úplně sama! připojím na naši interaktivní tabuli notebook, zapojím několika šňůrami i bedýnky, ze kterých to pak hraje a mluví, najedu myší na správné ikony a po několika radách ze stran mých žáků pustím to, co jsem si doma hodinu i dvě připravovala. Jsem dobrá!!!

A protože kolegyně Maruška bude i příští rok na mateřské dovolené, těším se, co všechno se ještě naučím a v čem se zdokonalím. Paní Nováčková měla pravdu, když nám na semináři ukazovala výukovou pyramidu. Nejvíc se naučí ten, kdo učí. Já.

Hana Vaverková, červen 2017

Jak motivovat své studenty, ale i sám sebe

S Jen Hill, mentorkou a lektorkou jazykové školy James Cook Languages a spisovatelkou, která před několika lety vyměnila Kanadu za Prahu, jsme si povídali o motivaci a české mentalitě.

Jak dlouho pracujete pro James Cook Languages?

Pro James Cook Languages pracuju od ledna 2016, takže to bude 18 měsíců. Někdy mám ale pocit, že je to mnohem míň.

Jak motivujete své studenty?

Jedním z důvodů, proč mě baví učit, je to, že mám ráda angličtinu, protože dovede být hravá a zároveň praktická. Studenty motivuju tím, že je učím, jak ji používat, aby dovedli mluvit o tom, co je pro ně důležité. Motivují je i různé hry a aktivity, díky kterým poznají, do jaké míry jazyk ovládají.

Co je motivací pro vás?

To bychom měli nejdříve definovat, co vlastně motivace znamená. Ve své podstatě jde o touhu něco dělat nebo něčeho dosáhnout. Abych nemluvila v abstraktních pojmech, v motivaci až tak úplně nevěřím. Nepotřebujete se nutně motivovat nebo být motivován někým druhým. Ne, pokud jste ve svém nitru sám o sobě, svých schopnostech a směru svého života přesvědčený. Snažím se každý den dělat maximum, můj život je nekomplikovaný a naplněný radostí.

Nepotřebuju se motivovat, když svůj život – pracovní i osobní – prožívám z celého svého srdce. Důvěřuji sama sobě a rozhodnutím, která dělám. Motivaci potřebujete, pokud hledáte ideální variantu svého života. Já nehledám, nýbrž žiju a prožívám každý okamžik.

To je dobré si čas od času připomenout. Ne každá životní etapa je jednoduchá, klidná a bez stresu. Proto je důležité mít radost i z každodenních činností, i když přiznávám, že se mi někdy lépe píše se sklenkou vína nebo s pocitem, že se můžu jít projít, až skončím.

Jak na vás působí česká mentalita?

Přijde mi velice zajímavá. Češi jsou zvyklí tvrdě pracovat, někdy dokonce velmi tvrdě, a to i v práci, která je nebaví. O to více si užívají svůj volný čas. Líbí se mi, jak dovedou relaxovat, a to nejen s kamarády u piva. Jsou neuvěřitelně aktivní. Jezdí na kole, vydávají se na pěší túry nebo tráví čas na chalupě. Na první pohled možná působí poněkud rezervovaně, ale jakmile je člověk blíž pozná, jsou velmi přátelští, otevření a srdeční.

Jaký je rozdíl mezi motivací Čechů a Kanaďanů?

Zdá se mi, že jsou Češi více motivováni zážitky než majetkem. Mnozí Kanaďané neustále pracují „na svém“, pořídí si člun, auto, exkluzivně vybavený velký dům plný umění. Samozřejmě, že také cestují, není to ale tak běžné jako tady. Češi preferují zážitky, lyžování v Alpách, dovolenou na Tenerife nebo chodí do divadla, což je to, co utváří kvalitu života.

Jak motivovat sám sebe?

Vnitřní motivace by se měla orientovat na cíl, přičemž musíme věřit, že máme k jeho dosažení potřebné prostředky. To, po čem toužíte, je ve vašich rukou. Oblíbeným motivačním nástrojem je vizualizace, motivace představou konečného výsledku. Na druhou stranu může mnohé odradit, když si představí všechny ty malé dílčí kroky, kterých je k dosažení výsledku potřeba. Proto bychom si měli sami pro sebe rozdělit úkoly na části a každý den se snažit splnit maximálně tři. Ty si pak můžeme odškrtnout ze seznamu, což nás přibližuje našemu cíli. Mezi další často používané metody patří sdílení svých cílů s druhými, kdy nad sebou máme určitý dohled a zároveň si můžeme efektivitu svého počínání s ostatními přátelsky měřit.

Musí být motivace dlouhodobá?

Záleží, jakého cíle nebo výsledku chcete dosáhnout. Pokud jde o něco fyzického, jako je například zvýšení prodeje nebo celkový nárůst zisku společnosti, pak by měla být motivace dlouhodobá, opět rozdělená do dílčích cílů, aby touha dosáhnout finálního výsledku zůstávala čerstvá.

Ale pojďme mluvit o dlouhodobých cílech, které motivaci nevyžadují. Uvedu příklad: ve svém volném čase píšu romány. Mým cílem je tedy napsat a vydat román. Vzhledem k tomu, že se nejedná o nic snadného, mohlo by to vypadat, že budu potřebovat silnou motivaci. Není to ale úplně pravda. Píšu proto, že miluju příběhy, mám ráda anglický jazyk, baví mě vytvářet působivé metafory a osobité postavy. Píšu proto, že píšu ráda. Není to vždy snadné, ale věřím sama sobě, a to i v těch horších časech. Pokud bych se soustředila na to, abych něčeho dosáhla, nebude motivace fungovat.

Pokud najdete potěšení v tom, co děláte, nepotřebujete motivaci – krátkodobou ani dlouhodobou.

Jaké jsou příčiny demotivace a jak s nimi pracovat?

Obecně bych řekla, že demotivaci způsobuje, když ztratíte z dohledu svůj cíl nebo smysl činnosti. Můžete zabřednout v nepříjemných dílčích úkolech, až zapomenete, proč vlastně pracujete. Demotivující také je, když tvrdě pracujete a nikdo to neocení nebo vám neposkytne zpětnou vazbu. I sebejistější zaměstnanec potřebuje zpětnou vazbu. Jedince demotivuje i nastavení nereálných cílů. Pokud jsou nastavené cíle tak vysoké, že je zaměstnanec vnímá jako nezvládnutelné, proč se pak o jejich dosažení vůbec pokoušet?

Pokud dovedeme rozpoznat příčinu demotivace, což by měl nejprve udělat zaměstnanec a následně i nadřízený, můžeme o ní mluvit, řešit ji a pokusit se ji odstranit.

Co motivuje učitele James Cook Languages?

Mně se jako nejefektivnější jeví rozvoj učitelů, kteří procházejí vzdělávacím programem. Je jim přidělen mentor, který se účastní jejich hodin a poskytuje jim zpětnou vazbu i tipy, jak se zlepšovat. James Cook Languages disponuje rozvojovými programy, do nichž se může přihlásit kdokoliv z učitelů. Pamatuji, že to bylo přesně to, co mne fascinovalo. Jaké možnosti se nabízejí každému, kdo o ně projeví zájem, každému, kdo se chce posouvat dál. Příležitostí, jak na sobě pracovat je spousta, stačí chtít.

Jan A. Novák: Vědci našli geny inteligence

Za co mohou geny a za co prostředí? Průlomová metoda odhalila cestu k pochopení genetického základu IQ. Znalost biologického mechanismu umožní strategii učení na míru.

Tým evropských a amerických vědců začátkem tohoto týdne oznámil, že prozkoumal 52 genů, které ovlivňují lidskou inteligenci. Výzkum probíhal na vzorku téměř 80 tisíc osob. Upozorňují sice, že tím výzkum zdaleka nekončí, protože na inteligenci jedince se pravděpodobně podílejí tisíce dalších genů a formuje ji také okolní prostředí, přesto vědecká komunita výsledky práce považuje za průlomové. "Je to obrovský úspěch," komentoval zveřejněné výsledky Paige Harden z University of Texas, který nebyl členem týmu.


Malý mozek nemusí být hloupý

Až dosud vědci inteligenci a faktory, které ji ovlivňují, zkoumali pouze nepřímými metodami, především testy. Ty však nedovolily odhalit fyziologické mechanismy inteligence. Stále se například neví, jak je v mozku lokalizovaná, protože porovnání mozků lidí s vynikajícími výsledky testů s mozky lidí s podprůměrnými výsledky neukázalo rozdíly, které by bylo možné spojit s hodnotami IQ.

Například někteří lidé s malým mozkem mohou mít podstatně lepší výsledky v testech než lidé s velkým mozkem a podobně. Vědci se proto domnívají, že inteligenci pravděpodobně spíš ovlivňuje efektivnost výměny signálů mezi neurony a mezi jednotlivými oblastmi mozku než jeho uspořádání.

Vědělo se také, jak výkony ovlivňují některé vnější faktory, například obsah olova nebo naopak nedostatek jódu v pitné vodě, je zhoršují. Výzkumy prováděné na jednovaječných dvojčatech však už dříve naznačily, že významnou roli hraje genetika.

"Vždycky mě zajímalo, jak to funguje," uvedla pro New York Times genetička Danielle Posthumová z Vrije Universiteit v Amsterodamu, jedna z hlavních autorů nyní zveřejněné studie. Metody sekvencování DNA k tomu otevřely cestu. Roku 2014 se dr. Posthumová podílela na vědecké práci zkoumající na vzorku 150 000 osob vztah mezi genovou výbavou a schizofrenií. Tehdy se podařilo objevit 108 genů, které se na vzniku obávané duševní poruchy podílejí. Brzy se ale ukázalo, že zkoumání vlivu DNA na inteligenci je z mnoha důvodů podstatně složitější. Teprve nové statistické metody poskytly nástroje k odhalování vztahů mezi výkonností mozku a genomem.


Miniaturní mozky ve zkumavce

Zásadní význam nového výzkumu spočívá právě v tom, že otevírá cestu, jak přímo studovat biologické mechanismy ovlivňující inteligenci jedince. Oněch prozkoumaných 52 genů sice má na mentální výkony člověka jen malý vliv, ale už to, že se je podařilo identifikovat, umožní v budoucnu podobnými metodami odhalit tisíce dalších a nakonec možná pochopit i celý princip. "Je před námi ještě dlouhá cesta," říká Danielle Posthumová. A Christopher F. Chabris, další z autorů studie, upozorňuje, že také bude nutné dál vyvíjet metody výzkumu: "Je to jako v astronomii – s většími dalekohledy uvidíte víc."

Vědci chtějí především rozšířit výzkum na další populace, protože v nyní zkoumaném vzorku byli pouze Evropané. Potřebují také znát, jak konkrétně geny v organismu působí – o některých z identifikovaných genů se například ví, že ovlivňují vývoj buněk, zatímco jiné působí na procesy probíhající v neuronech.

Nejasné zatím jsou také interakce mezi geny a prostředím při ovlivňování inteligence. Ukázalo se třeba, že u nekuřáků se častěji objevují genetické variace vykazující lepší výsledky v IQ testech – ale zatím není jasné, proč tomu tak je.

Výzkum by už nyní mohl pomoci zjistit, jaké vytvořit podmínky, aby se děti mohly lépe intelektuálně vyvíjet. Bylo by tak možné vytvářet strategie učení a rozvoje podle genetické výbavy jednotlivce. V další fázi výzkumu chtějí vědci experimentovat přímo na geneticky přesně definovaných mozkových buňkách. Ty by v laboratorních podmínkách vytvářely buněčné kultury – jakési miniaturní mozky umožňující bezprostředně studovat výměnu signálů mezi neurony v závislosti na struktuře DNA těchto buněk.

Paige Harden konstatoval, že hlavní význam nově zveřejněné zprávy spočívá v novém chápání genetiky inteligence. "Neznamená to ale, že bychom proto přestali brát zřetel na vliv prostředí. To že budeme znát biologický mechanismus, nám ale umožní vytvářet prostředí, které povede k nejlepším výsledkům."

Celý text najdete ZDE.

Monika Navrátilová: Škola, kde žádná odpověď není špatná

Ve Žďáře nad Sázavou stojí jedna tak trochu jiná škola. Škola, kde se neznámkuje, nezvoní a děti se tady přesto učí vše, co zrovna chtějí a potřebují. O tom, jak to funguje ve škole, která se snaží o naplňování principů takzvaného svobodného vzdělávání, jsem si povídala s jednou ze zakládajících členek Školy Na Radosti a mojí kamarádkou Zdenkou Přikrylovou.

Zdroj: www.zapnimozek.cz 9. 6.2017

Zdeni, proč jste se rozhodli založit školu Na Radosti?

Bylo nás šest rodičů, kteří jsme se asi před rokem a půl rozhodli, že chceme ve Žďáře založit malou soukromou školu, inklinující ke svobodnému vzdělávání. Taková, do které bychom s důvěrou poslali své děti, a která by naplňovala naše představy o vzdělávání našich dětí tady totiž nebyla. Chtěli jsme pro naše děti vytvořit inspirující a podnětné prostředí, kde by mohly s důvěrou a v radosti rozvíjet svůj talent a nadání, a tak vznikla Základní škola Na Radosti (www.skolanaradosti.cz).

Na jakých principech vaše škola funguje? Jaká je vaše vize?

Těmi základními principy jsou láska, radost a růst. Dál potom:

Respekt k jedinečnosti každého

Nasloucháme dětem a respektujeme, že každé je jiné. Pracujeme podle jejich momentálních možností a potřeb, s širokou nabídkou pomůcek a metod. Pomáháme objevovat a rozvíjet nadání, poskytujeme prostor, kde je bezpečné dělat chyby a kde je možné potkat spoustu výzev pro osobní růst.

Vnitřní motivace

Když se děti učí s chutí a nadšením, tak jim to jde velmi lehce. Proto je necháváme tvořit, umožňujeme jim příležitosti, při nichž mohou jednat spontánně, mohou bádat, být zaujaty, dělat věci, které jim dávají smysl. Směřujeme je k tomu, aby se pro ně vzdělávání stalo jejich vlastní zodpovědností, aby se učily svobodně a radostně.

Reálný život

Za ten nejdůležitější cíl vzdělání považujeme obstát v reálném životě. Žít šťastný a naplněný život, umět si poradit v různých situacích, vytvořit si svůj vlastní názor a umět si ho uhájit. Vědět, co je pro mě dobré, kde jsou moje silné stránky a v čem vynikám, co je možné zlepšit, na čem pracovat. Vědět, kým jsem, čím mohu ostatním prospět.

Vzdělávání v souvislostech

Děti se neučí o jednotlivých věcech izolovaně, ale poznávají, jak mezi sebou fungují a souvisí navzájem. Tak, jak je tomu ve skutečném životě.

Pověz mi něco o vaší výuce, o běžném dnu ve vaší škole…

Výuka probíhá v blocích, tj. bez zvonění a bez jasně ohraničených předmětů. Předměty se prolínají, takže učivo je probíráno v mezioborových souvislostech a s odkazem na běžný život, což dává učivu smysluplnost. Stavíme na tom, že co má pro děti smysl, o to mají zájem, to se chtějí učit a učení je pak baví. Podporujeme také práci ve skupinkách, kdy se děti učí nejen spolu, ale i od sebe navzájem (máme jednu věkově smíšenou třídu s 19 dětmi).

Prakticky to vypadá tak, že v pondělí a úterý mají děti buď matematický blok nebo češtinářský (většinou si mohou vybrat, co z těchto dvou témat chtějí ten den zrovna dělat), ve středu je půl dne angličtina a půl dne dramaticko-hudební dílna, čtvrtek bývá ve znamení pobytu venku mimo školu (různé výlety, exkurze, výstavy, lyžování, bobování, na jaře zahrádka atp.), v pátek je celý den Krasohled – prostor zkoumat vše živé i neživé kolem nás.

Den zahajujeme a končíme v kroužku, kde sdílíme své pocity, povídáme si o prožitcích, domlouváme pravidla.

Jakou roli v procesu vzdělávání u vás hraje učitel?

Učitel (my říkáme průvodce) je u nás partnerem, který doprovází procesem učení. Chystá dětem podnětné prostředí pro učení. Pomáhá jim, aby se naučily hodnotit samy sebe, uměly nacházet a formulovat chyby, nalézaly řešení. Zároveň klademe důraz na zdravé vztahy mezi všemi dospělými i dětmi, založené na respektu a úctě.

A co známky?

U nás ve škole děti neznámkujeme, používáme slovní hodnocení. Především se ale snažíme děti vést k tomu, aby si dokázaly svoji práci ohodnotit samy, najít si chyby a poučit se z nich. Bereme chybu jako prostředek k učení, ne něco, za co je třeba být potrestán.

Nemůžu se taky nezeptat na děti. jak se jim ve škole Na Radosti líbí?

Dětem se ve škole líbí. Někteří tam chodí dokonce tak rádi, že jsou naštvaní, když je zase víkend.
Slovy dětí: „Líbí se nám, že…
– ve škole nezvoní a my si tak můžeme v klidu dodělat svou práci,
– si s průvodci tykáme a říkáme jim jménem,
– se neznámkuje,
– se nespěchá a je na věci čas a prostor,
– když potřebujeme odpočinek, odpočíváme,
– můžeme říci, když se nám něco nelíbí a pak to řešíme společně,
– u učení nemusíme sedět jen v lavicích, můžeme klidně ležet.“

Jste soukromou školou a musíte nějak fungovat. Z jakých zdrojů je škola financovaná?

Částečně fungujeme z peněz, které dostaneme od Ministerstva školství. Ale protože fungujeme jinak než běžné školy (méně dětí ve třídě, více učitelů ve třídě), nestačí tyto peníze na pokrytí všech nákladů spojených s provozem školy. Proto se u nás platí školné. Ani to však nestačí, a tak jsme nuceni shánět peníze i jinými způsoby, tj. pořádáme nejrůznější benefiční akce, založili jsme crowdfundingovou kampaň, oslovujeme sponzory. A naštěstí máme kolem sebe i spoustu skvělých lidí, kteří jsou ochotni věnovat škole svůj um a čas, zcela zdarma. Všem velké díky.

Ondřej Hausenblas: DOKUMENTY 165. Na jaké potíže obvykle narážejí reformní učitelé?

Když si po téměř dvaceti letech přečtete tento článek, musíte se obdivovat, že vůbec někdo všechny tyto překážky překonal a že dnes u nás máme opravdu moderně učící učitele a školy. Možná si také uvědomíte, jak svázaný, ze všech stran kontrolovaný byl v té době učitel a co všechno se musel naučit zvládnout. Jak dlouhou cestu někteří kolegové i rodiče ušli až k současnému pojetí svobodné školy! Ne každý je se změnami spokojen, někdo by si dokonce přál návrat jednotné školy. Ale jsou děti „jednotné“? Je svět stejný jako dřív? A co teprve budoucnost! Nezbyly nám některé překážky až do dneška?


1. Ve vztahu k dětem

Změna přináší risky: kázeň, soustředění, bezpečí, ztráta přehledu o vývoji dítěte. Změna má přínosy: zájem a uznání vůči každému z dětí, radostné očekávání dobrého výkonu od každého z dětí, učitel jako jeden ze společně se učící skupiny.

Učitel respektující rozmanitost dětí musí pracovat „na mnoha stavech“ najednou:
– Děti pracují každé na své úrovni, se svým typem úloh a svou náročností.
– Děti vykonávají různé typy práce – některé píšou, jiné mluví (spolu nebo s učitelem), některé pracují rukama, jiné hlavou, některé produkují, jiné přijímají, některé se připravují, jiné už vykonávají, některé se radí, jiné se rozhodují samy.

Učitel jako spolupracovník: jeho nevědomosti nejsou ostuda ani senzace – musí umět „nedat se zahnat do kouta“, ale naučit se i tomu, jak „nevědět odpověď, ale vědět si rady“.

Učitel rozlišuje ideální (cílový) a reálný stav své třídy a své práce: v prvních letech práce ve změně nebudou děti reagovat vždy počestně na poskytnutou svobodu a nebudou přijímat zodpovědnost samy za sebe – jako když se s dramatickou výchovou začne až v 8. ročníku, mnohé děti zneužívají volnosti, ale nové generace už vychované jinak se chovají pozitivněji.

Učitel rozezná lenost od bezradnosti: chabý výkon dítěte nepovažuje rovnou za úhyb, ale zároveň hlídá, aby se děti dosud nenavyklé na svobodnou práci neflákaly.

Učitel používá při přechodu ke změně i přísných sankcí, ale přitom směřuje k režimu přátelskému: ve třídě se nutně budou vyskytovat jedinci nereagující na „dobré slovo“ a učitel nemůže před nimi svou „měkkostí“ ztratit autoritu, avšak zároveň nemůže v očích dětí poctivých vypadat jako nepřístupný ras.


2. Ve vztahu k rodičům

Učitel musí rodiče zároveň i vychovávat, a zároveň už potřebuje jejich podporu pro svou věc: rodiče závislí na známkování, na soutěživosti, na hmatatelném zisku srážejí humánní snahy učitele v očích dítěte, kritizují ho před ředitelem apod.

Učitel supluje rodinnou výchovu: některým dětem chybí základní lidské vybavení z domova (od hygienických návyků po mravní postoje), jiné děti však jsou dostatečně vybavené a nelze je zdržovat společným navykáním pod jejich úrovní.

Učitel bojuje s tlakem přijímaček a s tlakem srovnávacího známkování.

Představy učitele a rodičů o povaze a podstatě vzdělanosti se liší: dovednosti a postoje versus znalosti faktů, nové postupy a témata versus „co znám ze školy já“.

Rodiče neumějí sledovat učební pokrok dětí jinak než skrze učebnici.


3. Ve vztahu ke kolegům a nadřízeným

Učitel prosazuje novinku, avšak v tradiční škole:
– ostatní učitelé nechápou podstatu změny a domnívají se, že učitel ve změně chce jenom vyniknout v něčem, co oni dělají už dávno
– učitelé mají strach ze změny a brání jí i u jiných.

Učitel obhajuje změnu před ředitelem, který se bojí, že bude kritizován za neplnění osnov apod.

Učitel obhajuje změnu před inspekcí (plány, výkazy práce, úlohy a sešity dětí, „prospěch“ vyjádřený známkami apod.).

Kolegové / nadřízení neumějí sledovat učební pokrok dětí jinak než skrze učebnici nebo známky.


4. Ve vztahu k předpisům, osnovám a učebnicím

Učitel pod přijatými osnovami musí „plnit“, tj. odučit, probrat, procvičit látku vnucovanou osnovami, popř. dokonce ve sledu, který osnovy ani nepředepisují, a přitom chce dát dětem čas a příležitost, aby si porozumění látce ve svých hlavách uspořádaly pro sebe optimálně, tj. co nejhlouběji a nejtrvaleji – hledá způsob, jak „plnění osnov vykázat“ a přitom pracovat podle svého nejlepšího svědomí.

Učitel má na základě své zkušenosti, úvahy i cílů ve svém plánu témata, dovednosti i samy cíle jinak uspořádány, než jak jsou seřazeny do osnov – učitel hledá vysvětlení, jak argumentovat na svou obranu, aniž by osnovy musel prohlásit za nesmysl.

Pohyb ve třídě, ruch, míra svobody dětí nevyhovuje tradičním představám o kázni a bezpečnosti ve třídě a škole – učitel vysvětluje kritikům, že naléhavějším úkolem školy je navyknout děti na svobodu, naučit je autonomii, a že tradiční obavy jsou přehnané a škodlivé. Učitel přesvědčuje rodiče, že za jejich dítě nemůže nikdy nikdo mít takovou odpovědnost, že by se nic nepřihodilo, ledaže by dítě nedělalo vůbec nic, ani se nic nenaučilo.

V učebnicích (i osnovách) nám chybí rozdělení úloh podle náročnosti, aby každé dítě mohlo procházet látkou svým tempem, a přitom „nezaostávalo“ ve třídě.

Učebnic vhodných pro změnu je málo – učitel nemá „vodítko“, které by mu usnadňovalo práci po celý rok, kolegové / nadřízení ani rodiče neumějí sledovat učební pokrok dětí jinak než skrze učebnici.

Učitelé všude nemají volné ruce ve výběru učebnic: škola chce pro všechny třídy v ročníku jednu učebnici kvůli „srovnatelnosti“ apod. Výdaje na nákup učebnic jsou omezené.

Učitel pracující podle dostupných učebnic nemá pomůcku, která by ho dobře vedla při vytváření kompetencí jdoucích napříč předměty – má učit mezipředmětové souvislosti, obecnější intelektové dovednosti, ale ani osnovy, ani učebnice mu nepomáhají.


5. Ve vztahu k sobě samému

Učitel naráží na rozpor ve svém dosavadním vybavení (vzdělání na VŠ) a v potřebách výuky:nevěří, že by studium na VŠ bylo natolik nevhodné svým obsahem, pochybuje, že by tradicí předávané pojetí vzdělávání mohlo být natolik scestné, jak mu to denní pravda ukazuje – pochybuje tedy spíše o sobě samém.

Učitel je prací ve změně unavován více než při tradiční práci: je nutné stálé intelektové „nasazení“, přicházejí stále nové situace, je málo opakujících se navyklých úkonů, anebo jsou situace známé, ale vznikají neočekávaně. Dlouho trvá stav, v němž se objevují stále nové a nové, dosud nezpracované požadavky.

Učitel nemá jistotu, že pracuje dobře: „odučení“ povinného pensa nesvědčí o kvalitě, výsledky žáků se dostavují velmi rozptýleně – u každého žáka jindy a jinak, projevy toho, že žáci zvládli své úkoly, jsou nezvyklé, protože samy úkoly a cíle jsou netradiční. Trvalá proměnlivost vzdělávací situace zneklidňuje a unavuje.

Nasazení v práci se projevuje na úkor rodiny: časové zatížení, mimoškolní akce, starost o školu i odpoledne a o víkendech (další vzdělávání učitelů), pozornost obrácená především do výuky.

Nízký plat podvědomě snižuje hodnotu vlastní práce.

(Přetištěno z Informačního listu PAU – leden 1998)

Zdroj: Hausenblas Ondřej: Na jaké potíže obvykle narážejí reformní učitelé? Učitelské listy. Praha: Agentura STROM, roč. 6, 1998/1999, listopad 1998, č. 3, str. 3. ISSN 1210-6313


Milí čtenáři! Seriál DOKUMENTY na prázdniny přerušíme, abychom se k němu v září zase vrátili. Když ono je ve školství tolik věcí stále aktuálních a nedořešených…

Hezké prázdniny a hodně nové energie po nich vám přeje Jana Hrubá

Další díly seriálu najdete ZDE.

Eva Reitmayerová, Věra Broumová: Cílená zpětná vazba

Cílená zpětná vazba se využívá vědomě či nevědomě prakticky ve všech oblastech vzdělávání, při aktivitách pro volný čas dětí, mládeže i dospělých, v kurzech pro pracovní týmy, v poradenství a supervizi, v pomáhajících profesích.

Kniha podrobně seznamuje s cílenou zpětnou vazbou, v českém kontextu známou i jako reflexe, review, debriefing apod., a to prakticky, na konkrétních případech, včetně rozboru problémových situací a přehledu teoretických základů. Ukazuje, jak může být cílená zpětná vazba přínosná jak pro instruktora, učitele, trenéra, supervizora, tak pro účastníky.

Kniha obsahuje více než 80 strukturujících technik, vyzkoušených v praxi. U každé techniky je podrobně popsáno její provedení, variace i využití v různých věkových skupinách. Příručka je určena pracovníkům v oblasti zážitkové pedagogiky, pedagogům všech typů škol, vedoucím táborů a akcí pro děti, mládež i dospělé, vedoucím kolektivů, studentům pedagogiky, psychologie a sportu.

Mgr. Eva Reitmayerová vystudovala psychologii na FF UK, absolvovala psychoterapeutický výcvik PCA orientovaný na člověka a několik psychosociálně orientovaných výcviků, přes deset let pracuje jako instruktorka v oblasti zážitkové pedagogiky, působí jako kmenová supervizorka pracovního týmu na Lince bezpečí a přednáší na VOŠ sociálně pedagogické.

Mgr. Věra Broumová vystudovala parazitologii na BF JU, pět let pracovala v neziskové organizaci Attavena, kde vedla projekty zaměřené na týmovou spolupráci a komunikaci, fundraising a vztahy s veřejností.

Více podrobností a ukázky najdete ZDE. Knihu si můžete objednat též ZDE.

Tomáš Feřtek: Co vás v alternativní škole nenaučí

Obstojí absolventi všech těch nových alternativních škol v reálném životě? Jsou vůbec schopni dostat se na víceleté gymnázium? Vystudovat nějakou náročnější vysokou, třeba medicínu nebo techniku? Nejsou všechny ty školy jen nepřípustný experiment na dětech? Pokud chodíte na nějakou školu, kterou okolí považuje za „alternativní“, nebo tam posíláte děti, odpovídáte na takové otázky pořád dokola.

Ve skutečnosti na všechny ty otázky existují jasné odpovědi. Z prostého důvodu. Školy waldorfské, montessori, přírodní či jinak alternativní, případně jen obyčejně „jiné“, tu existují často i přes dvacet let, takže se můžeme zeptat přímo jejich absolventů. Takový večírek proběhl nedávno v pražském Divadle Kampa. Sešlo se jich tam asi deset z různých škol. Pokud máte tu trpělivost, můžete se podívat na celý dvě a půl hodiny dlouhý záznam. Pokud ne, nabízím stručné shrnutí.

Zaujalo mě, že jsou to všechno zjevně sympatičtí a přiměřeně sebevědomí lidé. Čímž nechci říct, že absolventi tradičních škol jsou divní a nesympatičtí, ale míra pozitivního naladění a ochoty převzít zodpovědnost za svůj osud u nich byla nadprůměrná. Když jsem se jich ptal, co jim „jiné“ školy přinesly (na záznamu to najdete na minutě 21.50–39.00), nejčastěji zmiňovali lepší vztah ke škole a vzdělávání, sebevědomí, kritický vztah k autoritám, schopnost organizovat si sám svůj čas, dělat se zaujetím to, co mě opravdu zajímá – a hlavně rozlišit, co pro mě v životě je a není prospěšné.

Ti z nich, kteří jsou profesí učitelé, krom toho říkali, že jim tyhle školy daly víc než všechno další studium včetně vysoké – protože vědí, jak to udělat, aby děti vyučování zajímalo. A asi podstatná je zmínka jednoho absolventa základní a střední waldorfské školy, který dnes končí studium medicíny, že dřív měl ze školy i hodně emocí a zážitků a díky tomu si věci lépe pamatoval. Kdežto teď jako by na přednášky chodila jen jeho hlava. Což je podstatný postřeh. Tradičně vedená škola bývá především intelektuální příprava na život, který teprve přijde, kdežto alternativní škola chce být už tím reálným životem. Proto děti víc baví.

Můj závěr je, že jde o lidi, kteří jsou připraveni se vzdělávat celoživotně, jsou si vědomi svých kvalit i nedostatků – a pokud narazí na to, že něco nevědí, jsou schopni si to rychle doplnit.

Všichni zpovídaní už měli za sebou přechod na jiné, tradičnější školy, často i přechod do zaměstnání. Takže bylo zajímavé ptát se i na to, kde měli problém a čím je alternativní škola nevybavila (na záznamu 45.00–60.00). Nejčastěji zmiňovali nereálná očekávání od škol, do nichž nastoupili, a světa vůbec.

Prostě předpokládali, že i všude jinde to bude tak zajímavé a podnětné a lidé komunikativní. Což se často nestalo. Důsledkem bývá, že třeba opakovaně vybírají a zkoušejí další a další vysokou školu, protože nejsou s její úrovní spokojeni, než jim dojde, že prostě svět je jiný, než si představovali, a je třeba se s tím nějak reálně srovnat a poprat. Tenhle život ve výjimečné bublině, to je zjevně častý problém „jiných“ škol.

Ti účastníci diskuse, kteří chodili na alternativní školy krátce po jejich založení v devadesátých letech a patřili k první vlně absolventů, často zmiňovali, že jim při přechodu na gymnázia, případně vysoké školy, chyběly „tvrdé“ znalosti a schopnost učit se nazpaměť v zásadě cokoli. A někteří by uvítali i lepší znalost cizího jazyka. Je ale fakt, že v tomhle směru se jednotlivé školy hodně liší a hlavně se liší poměry z přelomu tisíciletí a dnes.

Jestliže jedna z otázek v úvodu se ptá, zda nejde o nepřípustný experiment na dětech, jak by zněla odpověď? Na to mohou být velmi různé názory. Můj závěr je, že jde o lidi, kteří jsou připraveni se vzdělávat celoživotně, jsou si vědomi svých kvalit i nedostatků – a pokud narazí na to, že něco nevědí, jsou schopni si to rychle doplnit, protože ke vzdělávání obecně mají pozitivní vztah. Mimochodem to, co absolventi zmiňují jako hlavní přínos „jiného“ studia, je fakticky totéž, co jsme si do zákona a dalších dokumentů napsali jako hlavní cíl vzdělávání ve všech školách. Jako výsledek „experimentu“ mi to nepřijde špatné.

Celý text najdete ZDE.