Matematika „bez čísel“ vstupuje do mateřských škol

Hravé objevování matematiky prostřednictvím Hejného metody již není omezeno jen na základní školy: rozvíjet myšlení podle jejích principů budou moci nově i předškoláci. Ve školním roce 2014/2015 se výuka využívající prvky Hejného metody týkala nejméně deseti mateřských škol (1), ale v blízké době pravděpodobně jejich počet významně poroste.

Učitelé mají možnost se školit v mnoha nabízených seminářích a letních školách. Navíc se připravují výukové materiály, v nichž budou vhodná matematická prostředí zpracována pro předškoláky.

O jejich vývoj se stará společnost H-mat, o. p. s. na základě enormního zájmu předškolních zařízení, ale i rodičů, kteří usilují o rozšíření nabídky programů připravujících děti na školní výuku a rozvíjejících jejich intelektuální potenciál. „Registrujeme nadstandardní zájem pedagogů z mateřských škol o školení v Hejného metodě upravené pro děti předškolního věku. Během letošního roku jsme zorganizovali 16 seminářů zaměřených na MŠ pro téměř tři sta účastníků a všechny byly beznadějně plné,“ říká Jana Slezáková z Pedagogické fakulty UK v Praze, jež ve společnosti H-mat řídí aktivity týmu pro vzdělávání předškoláků. „Z větších akcí, které jsou před námi, je určitě potřeba zmínit i dvě letošní několikadenní letní školy, jež budou již druhým rokem zaměřeny i na učitele MŠ,“ doplňuje Jana Slezáková.


Kdy umí dítě napočítat do pěti

Bezprostřední zkušenost s předškoláky má Eva Šubrtová, nedávná absolventka studia učitelství pro 1. stupeň ZŠ na Pedagogické fakultě UK v Praze, kterou jako studentku natolik zaujala metoda výuky matematiky prezentovaná přímo profesorem Hejným, že se pokusila o její přenos na nižší vzdělávací stupeň a začala se zabývat předmatematickou výchovou předškolních dětí již ve své diplomové práci. V Křesťanské základní a mateřské škole Elijáš v Praze – Michli pod vedením Jany Slezákové po dva roky prováděla výzkum toho, jak lze Hejného metodu modifikovat s ohledem k věku předškolních dětí. Nyní vede kroužek Matýsek, v němž s předškoláky v praxi dále ověřuje fungování a účinek některých didaktických prostředí Hejného metody a tvořivě je rozvíjí, tak aby respektovala specifika dětí předškolního věku. „Klíčové je za všech okolností zachovávat zásadu, že objevovat má samo dítě,“ říká učitelka, jež rovněž působí jako lektorka Hejného metody a autorsky se podílí na vzniku výukových materiálů pro předškolní věk.

„U předškolních dětí, kde teprve probíhá rozvoj číselných představ, se více osvědčují prostředí, ve kterých děti najdou oporu v nějaké reálné představě či situaci, například si hrají na jízdu autobusem anebo se přetahují jako zvířátka dědy Lesoně,“ vysvětluje Eva Šubrtová. Hejného metoda nijak nepočítá s tím, že by předškoláci měli znát číslice a přeříkávat řadu čísel do dvaceti, naopak se pro ně snaží vytvářet „nečíselné" úlohy. Číslice jako symbol totiž teprve završuje dlouhý proces postupného nabývání zkušenosti s představami o počtu, které jsou potřeba v tomto věku rozvíjet mnohem spíše prostřednictvím zraku, sluchu, hmatu či pohybu. „V našem pojetí dítě chápe počet, když bezpečně ví, že prsty na jedné ruce představují právě tak pětku jako pět kuliček, pět tlesknutí, pět kroků. Takové poznání není u dětí samozřejmé a musí k němu na základě zkušeností dozrát,“ shrnuje Eva Šubrtová. Jako velice vhodné pro tvorbu úloh v MŠ se podle jejích zkušeností ukazuje také prostředí Krokování, kde děti budují svou představu o číslech vlastním prožitkem, pohybem a fyzickou aktivitou.

„U předškolních dětí dobře fungují úlohy z geometrických prostředí, jako jsou Krychlové stavby, Dřívka, Papírové skládačky origami či Parkety. Úlohy zapojují zejména hmat a další smysly a děti se při manipulaci s předměty učí změny popisovat, přirozeně si osvojují základní pojmy a vytvářejí si tak funkční slovník přiměřený jejich věku,“ ukazuje princip tohoto typu nečíselných úloh Eva Šubrtová.

Obdobná prostředí – Krokování, Dědu Lesoně, Autobus a geometrické úlohy – využívají již třetím rokem v předmatematické výchově v Mateřské škole Šmolíkova v Praze 6. Učitelka Eva Richterová může díky podpoře vedení školky se souhlasem rodičů pracovat s dětmi uvedenou metodou systematicky a dlouhodobě v posledním roce předškolního vzdělávání.


Hurá, jdeme objevovat!

Z dosavadních zkušeností s předmatematickou výchovou podle principů Hejného metody lze zatím činit jen subjektivní závěry. Jisté je, že to děti ohromně baví. Základní škola Dědina v Praze 6, do které předškoláci od Evy Richterové přešli, poskytuje vedení mateřské školy a učitelce samotné zpětnou vazbu o připravenosti konkrétních děti na přechod do první třídy. „Podle hodnocení ZŠ existuje přímá souvislost mezi předškolní přípravou dětí v MŠ a jejich dovednostmi a schopnostmi projevovanými ve výuce. Škola zaznamenala dobré výsledky v oblasti komunikace, sebeobsluhy a sociálních návyků. Kladně je též hodnocena oblast předmatematických představ. Z hlediska klíčových kompetencí lze u dětí připravovaných v předmatematickém kroužku MŠ Šmolíkova konstatovat větší připravenost pro 1. třídu,“ shrnuje zpětnou vazbu základní školy Eva Richterová.

Obdobnou možnost srovnání má také Eva Šubrtová z MŠ Elijáš, jež působí současně i jako učitelka matematiky na navazující základní škole a pokračuje tak dále s dětmi, které ovlivňovala již v MŠ. U dětí odchovávaných v MŠ Hejného metodou je i ve školní praxi zjevné, že mají bohatší početní představy a zkušenosti s číslem, rády experimentují a nebojí se řešit obtížné problémové úlohy. V první třídě nejsou stresovány tím, že by nesměly počítat na prstech nebo s počitadlem, používají je tak dlouho, dokud je potřebují.

„Asi nejcennější na celé této výchově je, že se u dětí objevuje vstřícný postoj k poznávání – hurá, jdeme objevovat,“ pojmenovává hlavní přínos Eva Šubrtová. Podle ní předmatematická výchova na MŠ z dětí neudělá matematické génie, ale rozhodně je už v tomto věku lépe připraví na náročný proces školního vzdělávání.Umožní jim, aby v matematice rozvíjely univerzální schopnosti a dovednosti pro život, jako třídit a hodnotit informace, argumentovat, formulovat myšlenky a kriticky je posuzovat a ověřovat, spolupracovat ve skupině.

Jana Slezáková považuje vstup na základní školu za klíčový moment, který významně ovlivní vztah a motivaci ke vzdělávání nejen v matematice. Opírá se přitom o poznatky polské psycholožky Edyty Gruszczyk-Kolczyńské, jež vytvořila propracovaný nástroj na měření matematické tvořivosti předškoláků a žáků prvního ročníku. „Její výzkum realizovaný v Polsku zjistil, že v průběhu prvního roku školní docházky u většiny dětí dochází k výraznému poklesu tvořivosti. Ruku v ruce s tím klesá vztah dítěte k matematice a samostatnému myšlení, snižuje se i jeho intelektuální sebedůvěra. Domnívám se, že v České republice je situace obdobná jako v Polsku. Rozšíření předmatematické výchovy v atmosféře mateřských škol, kde se neklade důraz na výkon, je cestou, jak intelektuální sebevědomí dětí učinit odolnější vůči nárokům první třídy a jak dát dětem zakusit pocit úspěchu a radosti z objevování již v raném věku,“ říká Jana Slezáková.

Václav Kubata, ředitel Nadace Depositum Bonum, která dlouhodobě podporuje projekt výuky matematiky podle profesora Hejného, říká: „Matematika není strašák, jak se společností šíří, ale klíčová disciplína pro další rozvoj přírodních věd. Je skvělé, že se metoda profesora Hejného, která zdaleka přesahuje rámec pouhé matematiky,dostává k dětem do mateřských škol. Věřím, že jim pomůže již v tomto věku objevovat, spolupracovat a také sdílet radost z nalezeného výsledku a tím i správně formovat jejich postoje a návyky ve vzdělávání."

Podle zkušeností všech uvedených pedagogů předškolní přípravě dětí v mateřských školách přejí a podporují ji také jejich rodiče. V mnoha případech jsou to právě oni, kteří do škol vnášejí energii pro změnu. Eva Šubrtová to potvrzuje: „Setkala jsem se ze strany rodičů jen s kladným a vstřícným postojem, jsou rádi, že se děti systematicky připravují. Když jim děti vypráví, rodiče zírají, co všechno děti dokáží.“


Ukázka brožury

Ukázka brožury – kapitola o prostředí Krokování pro pedagogy MŠ je dostupná ZDE. Vedle toho zde najdete doprovodná videa a další materiály pro učitele MŠ.


Ukázka úlohy v předmatematické výchově – Hra na autobus (MŠ Šmolíkova, Praha 6)

Cestující představují dřevěné figurky, které nastupují a vystupují do autobusu (výtvarně upravená krabice bez víka, do které figurku vkládáme a zase je vyndáváme) v jednotlivých stanicích na trase (u židle, u piana). Děti mají za úkol sledovat, jak se mění počet cestujících ve voze, kolik panáčků nastoupilo či vystoupilo v jednotlivých stanicích a kolik jich dojelo do cílové stanice. Na reálném a praktickém příkladu tak děti samostatně počítají v oboru do desíti.


Více informací o školeních pořádaných společností H-Mat pro pedagogy předškolních zařízení: www.h-mat.cz/seminare

Kontakt pro další informace:
Mgr. Jan Šedo, jan.sedo@h-mat.cz, tel.: 777 129 639
H-mat, o. p. s., M. Rettigové 47/4, 110 00 Praha 1
www.h-mat.cz


O společnosti H-mat

Neziskovou organizaci H-mat, o.p.s. založil prof. Milan Hejný společně se svými spolupracovníky na konci roku 2013. Cílem společnosti je, aby co nejvíc žáků zažívalo radost z matematiky. Snaží se toho dosáhnout šířením a rozvojem Hejného metody – výuky, která je založená na budování mentálních schémat. Principy metody jsou blíže popsány na www.h mat.cz/principy.

Společnost H-mat,o. p. s je podporována Nadací Depositum Bonum jako svým hlavním a dlouhodobým partnerem a Nadací Karla Janečka.




_____________________

(1) Mezi tato předškolní zařízení patří MŠ Elijáš v Praze – Michli, MŠ Šmolíkova v Praze 6, MŠ na Barrandově v Praze 5, MŠ v Mníšku pod Brdy, MŠ v Braňanech na Mostecku, MŠ v Neratovicích a Sunny Canadian School v Jesenici u Prahy, MŠ Brno – Záhumenice, MŠ Hlásek v Hlásné Třebáni a církevní MŠ v Táboře. Některé MŠ využívají prvky Hejného metody již od roku 2012.

Kam kráčí české školství? Aneb mentoringem začínajících učitelů k vyšší kvalitě vzdělávání v ČR

Česká veřejnost je rozdělena v otázce přínosu role státu ve vzdělávání. Navíc 39 % populace není přesvědčeno o správném směřování českého školství. Vyplývá to z aktuálního výzkumu agentury Ipsos pro Business Leaders Forum (BLF), které byly prezentovány na slavnostním zakončení projektu Mentoring začínajících učitelů.

Ve srovnání se zahraničím se dlouhodobě ukazuje úpadek českého školství. Dle dat OECD patří Česká republika mezi 5 z 33 členských zemí, které věnují na vzdělání méně než 5 % HDP. Podle průzkumu si pouze dva z pěti Čechů myslí, že úroveň vzdělávání na českých základních školách je dobrá.

„V dnešní době orientované na výkon ještě více roste význam vzdělávání. Jsou to právě učitelé, kteří ovlivňují budoucnost dalších generací. Obecným trendem je, že mladí učitelé často ze škol odcházejí do jiných oborů, pokud do učitelské praxe vůbec nastoupí, což představuje významný problém v kontextu stárnoucí učitelské populace,“ vysvětluje Vladimíra Bendová, ředitelka BLF pro Česko a dodává: „Mezi příčiny se řadí platové podmínky, byrokratická zátěž a nedostatek nástrojů k dalšímu rozvoji učitelů.“

Česká veřejnost rovněž vnímá potřebu zapojení dalších aktérů vedle státu, kteří by se podíleli na rozvoji školství. Pouze 13 % vnímá současný stav součinnosti škol a firem v základním vzdělávání jako dostatečný. Obdobně se veřejnost staví i k úloze rodičů. Více jak třetina Čechů si myslí, že by se rodiče měli více zapojovat do dění na základních školách a více i spolupracovat s učiteli.

„Prostor se nabízí i pro samotné učitele, až 80 % lidí totiž souhlasí s tím, že by zkušenější učitelé měli podporovat své mladší kolegy, jednou z forem může být právě i mentoring“, komentuje výsledky Tomáš Macků, ředitel výzkumu a komunikace agentury Ipsos.

Výzkum si můžete stáhnout ZDE.


O Mentoringu začínajících učitelů

Na snižující kvalitu českého základního školství reagovalo v roce 2014 Business Leaders Forum spuštěním projektu Mentoring začínajících učitelů. Ten propojuje zkušené učitele s těmi začínajícími s cílem podnítit jejich dlouhodobou vzájemnou spolupráci formou sdílení a předávání zkušeností.

V rámci pilotního ročníku bylo vloni proškoleno 7 dvojic učitelů převážně technických oborů. Záštitu nad projektem převzalo MŠMT. Patronem projektu je Jan Mühlfeit, globální stratég, kouč a mentor, bývalý šéf Microsoft pro Evropu, a Renata Mrázová, Chief Executive Officer ve společnosti NN.


O Business Leaders Forum

Business Leaders Forum (BLF) je platformou pro společensky odpovědné organizace, kterým již 20 let pomáhá naplňovat principy společenské odpovědnosti (CSR), pořádá setkání firemních leaderů, inspiruje vysokoškolské studenty a ukazuje přínosy CSR.

Více na www.csr-online.cz

John Holt: DOKUMENTY 74. Proč děti neprospívají a jak se učí

Jana Nováčková se v 72. dílu zmiňuje o některých knihách, z kterých jsme se v 90. letech učili. Není na škodu si je postupně připomenout. Významné místo mezi autory zaujímá John Holt.

Knihy Johna Holta Proč děti neprospívají (1994) a Jak se děti učí (1995) jsme tehdy vydali v Agentuře Strom z iniciativy překladatele Jiřího Tůmy a s podporou Nadace Škola pro děti. Znamenaly pro mnoho z nás nový pohled na děti a jejich učení.

John Holt byl výborný pozorovatel. Mnoho času věnoval pozorování malých dětí své sestry a svých přátel. Nadchlo ho, jak vytrvale se už velmi malé dítě učí a jak bezpečně pozná, kdy už novou dovednost zvládlo. Později se sám stal učitelem a ve dvojici s kolegou Billem Hullem, kdy jeden učil a druhý pozoroval, zaznamenával strategie dětí při učení ve škole.

Z těchto pozorování a přemýšlení o nich vznikly dvě výše uvedené Holtovy nejoblíbenější knihy. Ačkoli byly vydány již v 60. letech minulého století, najdeme v nich mnoho podnětů aktuálních i dnes. Pro učitele i pro rodiče.


Z předmluv

„Většina dětí ve škole neprospívá.

U mnohých je to zjevné a absolutní. Téměř čtyřicet procent z těch, které v USA zahájí střední školu, ji opouštějí před dokončením. U vysokých škol je tento poměr jedna ku třem.

I mnoho dalších ve skutečnosti neprospívá, i když to tak nenazýváme. Dokončí svoji školní docházku pouze proto, že jsme se dohodli protlačit je jednotlivými třídami a dostat je ven ze školy, ať už něco umějí nebo ne. Takových dětí je mnohem víc, než si myslíme. Pokud „dostatečně“ zvýšíme svoje požadavky, jak se nás někteří snaží přimět, velmi brzy zjistíme, jak moc takových dětí je. Naše učebny budou přeplněné dětmi, které nebudou schopny složit zkoušku, aby postoupily do vyšší třídy.

Ale ještě v jednom mnohem důležitějším smyslu téměř všechny děti neprospívají. Až na pár výjimek (kterými mohou, ale také nemusejí být dobří žáci) se dětem nedaří rozvinout více než jenom malou část své nesmírné schopnosti k učení, chápání a tvoření, se kterou se narodily a které plně využívaly během prvních dvou nebo tří let svého života.

Proč neprospívají?

Neprospívají proto, že se bojí, nudí a že jsou zmatené.

Bojí se ze všeho nejvíc toho, že neuspějí, že zklamou nebo nepotěší tu spoustu starostlivých dospělých kolem sebe, jejichž nekonečné naděje a očekávání visí nad jejich hlavami jako mrak.

Nudí se proto, že to, co jim ukládáme a o čem říkáme, že mají ve škole dělat, je pro ně nepodstatné, nezajímavé, a protože to klade velmi omezené a úzké požadavky na široké spektrum jejich inteligence, schopností a talentů.

Jsou zmatené proto, že většina z vodopádu slov, který na ně ve škole dopadá, má jen malý nebo vůbec žádný smysl. Často je ve zřejmém rozporu s jinými věcmi, které jim byly řečeny, a jen velmi zřídka má nějaký vztah k tomu, co skutečně znají, k hrubému modelu skutečnosti, který nosí ve svých hlavách.

Jak k takovému masovému selhávání dochází? Co se ve skutečnosti děje v učebnách? Co dělají ty děti, které neprospívají? Co se děje v jejich hlavách? Proč více nevyužívají svých schopností?

Tato kniha je hrubou a neúplnou zprávou o hledání odpovědí na tyto otázky. Začala jako série záznamů, které jsem psal po večerech svému kolegovi a příteli Billu Hullovi, jehož pátou třídu jsem pozoroval a učil během dne. Později byly tyto poznámky rozeslány dalším učitelům a rodičům, kteří o ně projevili zájem. Tuto knihu tvoří malá část z nich. Nebyly příliš přepisovány, ale byly upraveny a uspořádány do čtyř hlavních témat: Strategie, Strach a neúspěch, Skutečné vzdělání, Jak školy selhávají. Strategie je o způsobech, jak se děti snaží čelit nebo vyhnout požadavkům, které na ně dospělí kladou ve škole. Strach a neúspěch se zabývá vzájemným působením strachu a neúspěchu v dětech a sledují jejich důsledky na strategie a na učení. Skutečné vzdělání je o rozdílech mezi tím, co děti zdánlivě umějí, nebo co se od nich očekává, že mají umět, a tím, co umějí doopravdy. Kapitola Jak školy selhávají analyzuje způsoby, kterými školy podporují špatné strategie učení, zvyšují obavy dětí a které vedou k poznatkům, jež jsou obvykle roztříštěné, pokřivené a krátkodobé, a sleduje, jak se školám všeobecně nedaří uspokojit skutečné potřeby dětí.

Tato čtyři témata se zřejmě vzájemně nevylučují. Mají tendenci se překrývat a přecházet jedno v druhé. Jsou to různé způsoby, jak nahlížet na myšlení a chování dětí a jak o něm uvažovat…“

Zdroj: Holt, John: Proč děti neprospívají. Praha: Agentura STROM 1994


„Pochopíme-li lépe cesty, podmínky a ducha, ve kterých se děti nejlépe učí, a budeme-li schopni přeměnit školu v místo, v němž budou moci používat a zdokonalovat styl myšlení a učení, který je pro ně přirozený, může se nám podařit většině selhání zabránit.Škola se může stát místem, kde všechny děti rostou, nejen co do velikosti, dokonce jen co se týče znalostí, ale i ve zvídavosti, kuráži, sebedůvěře, nezávislosti, soběstačnosti, vytrvalosti, trpělivosti, schopnostech a porozumění. Bude nám trvat dlouho, než pochopíme, jak to udělat. Může se stát, že za padesát nebo sto let zjistíme, že většina toho, co považujeme za moderní názor o školách, vyučování a učení, je buď zcela nedostatečná, nebo úplně špatná. Ale uděláme velký krok vpřed, pokud se na základě lepšího pochopení dětí dokážeme vyhnout některým ze škod, které nyní způsobujeme.

Všechno, co v této knize říkám, se dá shrnout do dvou slov: věřte dětem. Je to ta nejjednodušší a nejtěžší věc. Nejtěžší, protože abychom věřili dětem, musíme věřit sobě – a hodně z nás si z vlastního dětství odneslo, že se dětem nedá věřit. A proto se k nim chováme tak, jak jsme byli sami vychováváni, a říkáme tomu „realita“, nebo hořce podotkneme:“Když jsem to snesl já, snesou to i oni.“

Musíme prostě zlomit bludný kruh obav a nedůvěry a důvěřovat dětem, i když nám nedůvěřoval nikdo. Bude k tomu potřeba hodně víry – ale na ty , kteří ten krok udělají, čeká skvělá odměna…“

Zdroj: Holt, John: Jak se děti učí. Praha: Agentura STROM 1995. ISBN 80-901662-7-X


John Holt napsal deset knih. Nakonec přestal věřit, že se školy za jeho života změní, a dospěl k filosofii unschoolingu, která vedla k počátkům domácího vzdělávání.

Více informací najdete ZDE.


Další díly seriálu najdete ZDE.

Kateřina Schwabiková: Cesty dětí do staletí 2

Úspěšná kniha o české historii má pokračování.

Kateřina Schwabiková je historička a zároveň má i malé děti – díky tomu dokáže přístupnou a hravou formou dětem objevit události z učebnic historie. Její první kniha „Cesty dětí do staletí aneb Jak Běla s Kubou poznávali minulost“ se dostala v loňském roce do prestižního katalogu Svazu knihkupců a nakladatelů Nejlepší knihy dětem. Nyní autorka vydává pokračování s podtitulem Jak se Běla a Kuba seznámili s našimi panovníky. Významnou součást knihy tvoří i velké množství ilustrací a komiksů Barbory Botkové.

Zatímco v předchozí knížce děti poznávaly všední život („jak se u nás tehdy žilo"), nyní se seznamují s panovníky a prezidenty. Kdo a jak u nás v jednotlivých stoletích vládl? Jak se proměňovaly formy vlády v Čechách a na Moravě od raného středověku po 20. století? Běla a Kuba se například setkají s knížetem Svatoplukem, pečou oplatky s knížetem Václavem, zažijí pohřeb Karla IV., jsou svědky volby Jiřího z Poděbrad králem, octnou se na dvoře Rudolfa II., účastní se korunovace Karla VI. a Alžběty Kristýny či svatby Františka Josefa I. nebo navštíví na Hradě T. G. Masaryka.

Kniha dodržuje osvědčenou koncepci prvního dílu – kromě bohatě ilustrovaného kresleného příběhu, v němž Běla a Kuba prožívají nevšední dobrodružství, tvoří každou kapitolu čtivé a srozumitelné doprovodné texty, doplňkové rámečky, tipy na výlet i nejrůznější zábavné úkoly a hříčky. Kniha je určena především žákům druhého stupně základních škol, ale díky velkému podílu nádherných a dějově plných ilustrací si na své přijdou i děti mnohem mladší.

Vydává Slovart, 249 Kč. Objednat si knihu můžete ZDE.

Nadaní Češi jsou připraveni odejít za prací do ciziny

Nadaní čeští studenti jsou ochotni odstěhovat se za prací do zahraničí. Každý třetí dokonce předpokládá, že během své kariéry vystřídá až šest různých států. S těmito, ale i dalšími výsledky přišel průzkum preferencí studentů z celého světa v oblasti zaměstnání, který se uskutečnil v rámci mezinárodní ekonomické soutěže KPMG International Case Competition.

Očekávání mužů a žen od nové práce

O jakou práci měli lidé loni největší zájem? Na pracovním portálu Profesia.cz jsme analyzovali 42 tisíc životopisů z pohledu uváděných oborů a typů úvazku, kde lze uvést více možností. Zaměřili jsme se také na očekávané mzdy.

http://www.profesia.cz/cms/newsletter/duben-2015/ocekavani-muzu-a-zen-od-nove-prace/44857

Proměny na trhu práce

Americký think tank Third Way spojený s Demokratickou stranou uveřejnil studii ekonomů Henry Siu z kanadské University of British Columbia a Nira Jaimoviche z Duke University věnovanou proměně amerického pracovního trhu s klesajícím podílem rutinní práce.

Zdroj: Scio 22. 4. 2015


Autoři uvádějí, že v období od roku 2001 dodnes veškerý nárůst pracovních míst připadá pouze na nerutinní práci. Ve své studii klasifikují pracovní pozice na rutinní manuální (např. pracovníci u svářecích strojů, lisů, operátoři vysokozdvižných vozíků apod.) a rutinní kognitivní (sekretářky, účetní, administrativní pracovníci) a na nerutinní manuální (pečovatelé, operátoři) a nerutinní kognitivní (finanční analytici, programátoři, pracovníci PR).

Podle jejich zjištění v posledním období ekonomické recese poklesl počet pracovních míst v rutinní práci jak manuální, tak kognitivní o 5 % a po krizi se stav už nevrátil na předkrizovou úroveň – na rozdíl od předešlých období recese a oživení. Jako hlavní důvod vidí autoři nárůst technologií a automatizace spíše než outsourcing práce do oblastí s levnější pracovní silou.

Neobávají se toho, že by lidi nahradili roboti, ale poukazují na to, že většina nových pracovních míst bude ve skupině nerutinní, a zejména nerutinní kognitivní práce. Tento výhled klade velké nároky na kvalitní postsekundární vzdělávání a praktickou přípravu pracovníků rozvíjející potřebné dovednosti (více o měnících se nárocích na uchazeče o zaměstnání a proměnách pracovního trhu viz ZDE a ZDE).

Původní zdroj.

Jan Burian: Webinář Zvládání stresu

Cílem setkání bylo nabídnout konkrétní praktická cvičení pomáhající zvládat chronický stres.

Zdroj.

Věnovali jsme se také tomu, jak předejít syndromu vyhoření udržováním rovnováhy mezi činnostmi, které nás vyčerpávají a naplňují.


Zvládání stresu

Změna postoje k náročným situacím
– Neutíkat před nimi, ale vnímat je jako příležitosti a výzvy.
– Nereagovat automaticky, ale všímat si toho, co se děje v přítomném okamžiku.
– Nevytvářet nové obavy, hněv, lítost apod.

Změna životního stylu
– Udržovat rovnováhu mezi vyčerpávajícími a naplňujícími činnostmi…

Webinář připravil a lektorsky vedl Jan Burian. Moderovala Lenka Urbanová.

Podrobnosti k webináři včetně prezentace lektora a užitečných odkazů najdete v pohledu modulu Digifolio ZDE.

Ondřej Hausenblas a kol.: DOKUMENTY 73. Standardy na II. stupni ZŠ očima učitelů

Pracovní skupina NEMES, která se zabývala projektem standardů pro 2. stupeň ZŠ, zpracovala návrh cílových standardů: „Cílové standardy stanovují, které příležitosti má škola žákovi nabídnout a poskytovat, aby mohl dosahovat kvalit orientovaných pro svůj budoucí život.“ (str. 6)

Zdroj: Hausenblas, Ondřej a kol.: Standardy na II. stupni základních škol očima učitelů. 2. část projektu NEMES o standardech na základních školách. Příspěvek k rozvinutí diskuse o standardech vzdělávání pro ČR. Praha: Agentura STROM, 1995. Edice NEMES, svazek 3. ISBN 80-901662-5-3

Kolektiv autorů:
Ludmila Bustová, ZŠ, Trhové Sviny
Pavel Cindr, student Univerzity Karlovy, Mladá Boleslav
Jana Dvořáková, ZŠ a SŠ, Jihlava
Věra Feistauerová, ZŠ, Vrchlabí
Ondřej Hausenblas, FF Univerzity Karlovy, Praha
Vladislav Kejklíček, ZŠ, Hradec Králové
Dagmar Kousalová, gymnázium, Jindřichův Hradec
Jaroslav Kozlík, důchodce
Jaroslav Loučka, ZŠ, Choceň
Vladimíra Neužilová, ZŠ, Pozořice
Petr Nesvadba, ZŠ, Rožnov p. Radhoštěm
Jiřina Peštová, důchodkyně
Milena Pšeničková, ZŠ, Jablonec nad Nisou
Marie Prušová, ZŠ, Machov
Ludmila Rousová, ZŠ, Rožnov pod Radhoštěm
Jiří Schincke, ZŠ, Zlín
Helena Šimíčková, ZŠ, Ostrava
Jaroslav Štercl, ZŠ, Vejprty
Jan Šulista, ZS, Radomyšl
Lenka Trunečková, ZŠ, Moravská Třebová
Marie Vrzáčková, ZŠ, Zruč nad Sázavou


Kde standardy spatřujeme

Zdrojem cílových standardů je naše představa o vyspělosti žáka na konci základní školy. Škola má žákovi pomáhat na cestě k takovým osobním kvalitám, které mu umožní, aby se zdárně a samostatně dokázal pohybovat vlastním životem (v osobním životě, v rodině, v pracovním životě, ve veřejném životě). Znamená to pojmenovat ty kvality, které jsou důležité pro žákův vztah k přírodě, k společnosti a k sobě samému. V těchto oblastech má umět nezávisle a tvořivě myslet, rozhodovat se i konat a také kultivovaně prožívat.


Dnešní standardy pro zítřejší svět?

Žáka a jeho potřeby sledujeme v dnešním světě. Žáci však dospějí v době, kdy podmínky života budou jiné než dnes, a dá se očekávat, že vzhledem k rozvoji komunikační i výrobní technologie se budoucí svět našich žáků bude výrazněji než dříve lišit od světa jejich učitelů. Proto jsme se soustředili na to, abychom pojmenovali ty vlastnosti a zdatnosti žáků, které umožňují žákovi, aby se uměl vypořádat se situacemi a úkoly, které jsou nové, dosud málo předvídané. Nemůžeme proto vzdělanost žáků založit na pouhých znalostech faktů, na jakémkoliv „kmenovém učivu“, i kdyby obsahovalo také základní dovednosti.

Fakty, jednoduché postupy se budou měnit, komplexní zdatnosti (např. schopnost řešit problémy, účinně se dorozumívat, spolupracovat, zpracovat informace ap.) naopak umožní žákovi v budoucnu získávat nové poznatky, pracovat s nimi, nabývat nových dovedností, zaujímat nové postoje. Protože jde o budoucnost žáků, nebylo by odpovídající regulovat skrze standardy žákův dnešní výkon.

(str. 6–7).


Na co navazujeme

Tato kapitola ukazuje, jakým postupem tým pracoval na zjišťování, vymezení a formulaci cílových standardů. Chceme poskytnout dalším zpracovatelům standardů obraz o tom, jaké překážky v myšlení o vzdělávání jsme v sobě samých i v dnešním myšlení o vzdělávání museli překonávat. Zpřístupněním své metody také dáváme vysvětlení případných nedostatků, které budou v naší práci shledány.

1. Naše práce navazuje na projekt vypracovaný skupinou NEMES v rámci smlouvy s MŠMT na projekt Standardy na 1. stupni základní školy. Podobně jako autoři oné práce (Vl. Spilková a kolektiv učitelů) jsme byli postaveni před úkol zcela nově, „na zelené louce“ vytvářet pro české podmínky soubor obecně přijatelných představ, které by umožnily vzdělavatelům, žákům i veřejnosti vně školy chápat, promýšlet a prodiskutovávat úkoly vzdělávání a školy.

2. Na rozdíl od předchozího úkolu mohl náš tým čerpat jednak právě z jejich publikované práce Standardy na 1. stupni základních škol očima PAU, edice NEMES, sv. 1, Strom, Praha 1994 (vyšla v únoru, přibližně v době, kdy náš tým byl v polovině své práce), jednak z probíhajících diskusí nad přípravou ministeriálního návrhu standardů a kmenového učiva. Členové týmu však nebyli členy ministeriálních komisí a o jejich práci věděli spíše jen z tisku. Naše východiska se také lišila od přístupů, které postupně zaujímalo Ministerstvo školství. Náš návrh Standardů jsme dokončovali poté, co MŠMT otisklo v Učitelských novinách svůj návrh „Cílové standardy a kmenové učivo pro základní vzdělávání“ (Učitelské noviny, 1994, č. 31, 11–23, z 6. 9. 1994). Nepracovali jsme však ani v závěsu na tomto návrhu, ani v polemice s ním, protože naše pojetí bylo již hotové, navíc se nám ministeriální přístup zdál nedostatečně promyšlený a nejednotný, přestože některé formulace v něm se již přibližují reformnějšímu pojetí vzdělávání.

(str. 42)


Proč české školství vytyčení cílových standardů potřebuje

1. Ve státech, které do moderní doby plné duchovních i technologických převratů vstoupily jako stabilní společnost s nepřerušovanou kulturní tradicí, je možná dnes důležitější sledovat změny v obsahu učiva (aby žáci byli připraveni na 21. století) než formulovat cíle vzdělávání. (Ani tam to však není jisté – v USA jde o zvýšení náročnosti, ale hlavně ve smyslu „intelektových zdatností vyššího řádu“.) U nás však po politických a hlavně ideologických násilnostech je obecné chápání vzdělanosti a podílu školy na jejím šíření znejistěno.

2. (Dokladem toho mohou být odpovědi členů našeho týmu na otázku „Které jsou hlavní cíle školy na 2. stupni? “ Jednoznačná preference mravní výchovy ukazuje, že učitelé cítí odpovědnost za nápravu obecných mravů, avšak zároveň se tím projevuje, že podíl školy na utváření vzdělanosti může být chápán účelově jednostranně: Jako by škola měla napravovat bolestivé, avšak jen částečné výpadky v národní vzdělanosti, místo co by byla místem, kde se sto let udržuje vyrovnaná koncepce vzdělání jako rovnováhy rozumu, vůle a citu, individua a společnosti.)

3. Pokud se vzdělávání a konkrétní škola soustředí jako doposud na snadno zkontrolovatelné vědomosti žáků, na obsah učiva, může naměřit opravdu dobré výsledky, ale skutečné životní výkony žáků mimo skleníkové školní prostředí zůstanou nedostačující.

4. Stanou-li se cílem vzdělávání naopak právě ty zdatnosti, které žákovi umožňují aplikovat poznané vhodným způsobem ve správně rozpoznané nebo odhadnuté životní situaci, bude možné vybavit žáky pro život tak, aby překonávali neznalosti a nové překážky, třebaže jejich vědomosti nebudou možná dosahovat objemů, které požaduje škola tradiční.

5. Tím, že skrze cílové standardy vrátíme každému tématu učiva a každé školní úloze jejich lidský rozměr, chceme omezit množství žáků, kteří brzy ztrácejí o vzdělávání zájem nejen vzhledem k svému rodinnému zázemí nebo osobním dispozicím, ale také kvůli odtrženosti a nezáživnosti školní práce.

(str. 44–45)


Jak chápeme vzdělávání?

l. Vzdělávání je cestou, jak se žák (později student) učí tomu, aby se z něho stala vyrovnaná dospělá osobnost, která se vyznačuje
– orientovaností v sobě, ve svém okolí a ve světě
– potřebou svobody, samostatného rozhodování a odpovědnosti
– důstojností (sebedůvěrou, sebeúctou a sebekontrolou)
– citovými vztahy k okolnímu světu
– prosociálními postoji a společenskými dovednostmi
– mravními postoji a návyky čestného jednání
– zájmem a péčí o tradiční hodnoty a jejich přirozený rozvoj
– kladením si cílů a úkolů prospěšných veřejnosti
– poznávacími, učebními a výkonovými dovednostmi
– pohybovými dovednostmi a pracovními zručnostmi
– tělesnou zdatností
– zdravým životním stylem

2. Podmínky takové vzdělávací cesty:
– aby vzdělávání bylo takto efektivní, musí rozvíjet celého žáka, nejen některé složky jeho osobnosti
– aby k rozvoji docházelo, musí vzdělávání usilovat nejen o růst vědomostí, ale také a hlavně o růst dovedností a postojů
– aby se žák mohl rozvíjet tím směrem, pro který on sám má nejvíce předpokladů, musí být nabídka vzdělávacích programů všestranná a individualizovaná – žák pak může volit, zkoušet a nacházet uplatnění v oblastech svých zálib, zaměření, schopností a potřeb.

3. Oblastí vzdělávání náš tým vyčlenil pět:
– dorozumívání, osobnost, příroda a technika, společnost, matematika.

Mezi těmito oblastmi není žádná první ani poslední – je to spíše „společný koláč“, v němž jsou oblasti jako výseče kruhu:

Osobnost, společnost, příroda a technika jsou oblastmi, na které se pozornost člověka obrací v běžném životě: já, svět lidí, svět mimo lidi.

Dorozumívání a matematika jsou si blízké tím, že jdou napříč třemi ostatními i samy sebou jakožto nástroje k myšlení a dorozumívání.

Podle těchto pěti oblastí také dělíme specifické cílové standardy, přestože si uvědomujeme, že jsou mezi nimi vzájemné přesahy, že některé jevy i poznatky, dovednosti, činnosti a zdatnosti jsou zcela přirozeně zastoupeny ve více oblastech. Jde přece o jediného, celého člověka. Některé z cílů se proto objevují v obměněné podobě i na více místech v soupisu, formulovány vždy z hlediska dané oblasti.


Za co cílové standardy považujeme a proč je vytyčujeme

l. Náš tým myslí cílovým standardem cíl, k němuž má vzdělavatel se žákem při vyučování směřovat. Standardy jsou soupisem kvalit, z nichž mnohé má mít vzdělaný člověk a ke kterým vede především škola. Soubor takových kvalit je popisem ideálního absolventa. Při práci jsme však nejprve vycházeli z přístupu (2.1),neboť ten je vzhledem k tradici v našich školách učitelům bližší. Teprve v závěrečné fázi práce jsme kriticky posuzovali a členili cíle podle toho, co má školství standardně nabízet, tedy (2.2).

2. Cílové standardy tedy stanovují, na co nemá škola zapomenout, když připravuje svůj projekt, své vyučovací programy, když stanovuje svůj režim a získává své žáky. Podle takových standardů pak lze posuzovat kvalitu vypracovaného projektu a programů, nikoliv výkony učitelů nebo žáků.

3. Co cílové standardy nejsou? Standardem tedy nemáme na mysli ani určitou vědomost, kterou žák drží v paměti, ani dovednost nebo návyk, který škola do žáka vpravila a jejž je žák připraven na požádání předvést.


Čím standardy v našem pojetí nejsou

l. Nejsou to ani znalosti faktů, ani jednoduché úkony nebo dovednosti, které má žák držet v paměti a předvést.

2. Nejsou to (zaručené) výsledky vzdělávání, které by se daly na žákovi nakonec přeměřit, aby mohl žák být posuzován co do úspěšnosti studia.

3. Nejsou to měřítka, podle kterých se má známkovat nebo hodnotit žák ani škola, avšak jsou to hlediska, vzhledem k nimž je možné posuzovat projekt školy: zda pro vytyčené cíle volí dostatečně propracovanou strukturaci vyučování, efektivní organizaci, metody. Vytyčením standardů nechceme popsat a uzákonit výsledky, jichž jednotliví žáci musejí dosáhnout, aby byli považováni za úspěšné. Výsledky jsou a musejí být vždycky velmi různé, protože osobnosti žáků, jejich kulturní a sociální zázemí je různé, jejich životní zkušenost je různá.

(str. 11–14)


Obsah knihy

1. kapitola. O projektu cílovych standardů
Co nabízí náš projekt
Kde standardy spatřujeme
Dnešní standardy pro zítřejší svět?

2. kapitola. Jak je přehled cílových standardů uspořádán a jak jej číst
Míra podrobnosti
Cílové standardy a množství učiva
Obecné a specifické cílové standardy
Jak používat soupisu cílových standardů?
Jak cílové standardy zavádět ve škole a ve výuce
Jak chápeme vzdělávání?
Za co cílové standardy považujeme a proč je vytyčujeme
Čím standardy v našem pojetí nejsou

3. kapitola. Soupis standardů

I. Obecné cíle
A. Cíle v oblasti společenské a mravní výchovy
B. Cíle v oblasti rozvoje intelektu
C. Cíle v oblasti rozvoje prožívání a citu

II. Specifické cíle
D. Dorozumívání
E. Příroda a technika
F. Společnost
G. Osobnost
H. Matematika

4. kapitola. Fungovaní standardů ve škole
Standardy jako regulátor vyučování a vzdělávání
Jak standardy ve škole fungují
Proč je regulace vzdělávání pomocí cílových standardů vyučování výhodná?
Jaký je vztah mezi cílovými standardy a hodnocením?
Které složky vzdělávacího procesu mohou být podle standardů hodnoceny?

5. kapitola. Východiska navrhu, a kritika dosavadních přístupů
Na co navazujeme
Kritika ministeriálního návrhu standardů ze září 1994
Proč České školství vytyčení cílových standardů potřebuje
Jak jsme k cílovým standardům vyučování dospěli? (dotazníky pro učitele)
Obecnost a konkrétnost cílových standardů
Kolektiv autorů
Práce s tématy a cíli

6. kapitola. Koncept evaluačních standardů z Utahu
Co a jak se dá hodnotit u žáka – u vyučovacího programu – u učitele


Celý text publikace si můžete stáhnout ZDE.



Další díly seriálu najdete ZDE.

Karel Vašíček: Umění nekonečna. Náš ztracený jazyk čísel – recenze

Na obálce knihy najde čtenář slova: „Matematikou se lidé zabývali odpradávna. Od starověkého Řecka až po dnešek po sobě každý z velkých matematiků zanechal svůj kámen ve velké věži čísel, rovnic a geometrických obrazců…“

Robert Kaplan, Ellen Kaplanová: Umění nekonečna. Náš ztracený jazyk čísel. Triton 2010, cena 370 Kč, ISBN 978-80-7387-245-8

Autoři knihy, Robet Kaplan, historik, který se stal spisovatelem a výrobcem filmů pro korporace a vlády, a jeho žena Ellen, archeoložka, která vyučovala matematiku, biologii, řečtinu, latinu a dějepis, si dali v knize Umění nekonečna za úkol, pochopit základy matematiky, odhalit tajemství nekonečna. Spoluautorka knihy Ellen Kaplanová také doplnila knihu pěknými ilustracemi, vesměs portréty matematiků, zmiňovaných v knize.

Kniha má devět kapitol, dodatek, seznam literatury a rejstřík. První kapitola „Čas a mysl“ se zabývá čísly, trojúhelníkovými a čtvercovými čísly, rozšiřováním číselných oborů od přirozených ke komplexním číslům. Postup není příliš odlišný od toho, jak se to učí na středních školách, ale je tomu věnováno více prostoru, který se asi na školách nedostává. Od Pythagorovy věty se dostává čtenář k iracionalitě odmocniny ze 2, tedy nesouměřitelnosti úhlopříčky čtverce se stranou 1. Neboli, dozví se, že existují i jiná čísla, než ta, která se dají vyjádřit jako poměr přirozených čísel.

Druhá kapitola „Za co pokládáme tyto pravdy?“ začíná indickým důkazem Pythagorovy věty a pokračuje součtem prvních n přirozených čísel, cituje úspěch krále matematiků Karla Gausse z jeho školních let a pokračuje historií objevu neeukleidovské geometrie a snahou „zachránit čísla“. Otázkami matematické existence se zabýval David Hilbert. Autoři knihy seznamuji se základními zákony aritmetiky: existencí neutrálních prvků aditivního a multiplikativního a inverzních prvků, tak jak se to studenti učí v prvním ročníku univerzit.

Nejen v této kapitole, ale v celé knize citují autoři celou řadu významných postav matematiky a jejich objevy. Přitom se neomezuje jen na evropskou matematiku, ale také arabskou, indickou atd. Zmiňují se o konfliktu mezi Brouwerem a Hilbertem a kapitola končí objevem brněnského rodáka Kurta Goedela, který v roce 1931 dokázal, že nekonzistence a úplnost nemůže existovat uvnitř systému, jak to měl v plánu Hilbert.

Třetí kapitola „Vzory na uzamčené truhle“ začíná Eukleidovým důkazem nekonečnosti prvočísel a Erathostenovým sítem na prvočísla a pokračuje pravidelností výskytu prvočísel. Končí pak Goldbachovou hypotézou, starou 250 let, že každé sudé číslo od čísla 4 lze vyjádřit jako součet prvočísel.

Další, čtvrtá kapitola „Žabky“ na začátku cituje výrok Isaaca Newtona. A opět se zabývá mnohoúhelníkovými čísly a důkazem jejich součty. Pokračuje od aritmetických posloupností k nekonečnu k geometrickým posloupnostem a jejich součtem.

Další kapitola, pátá, „Jen sám Euklides“ se zabývá geometrií, postulátem o rovnoběžkách a součtem velikostí vnitřních úhlů v trojúhelníku, a dalšími vlastnostmi trojúhelníku, těžnic a výšek. Kapitola šest „Orel algebry“ se zabývá pravidelnými mnohoúhelníky a jejich konstrukcí a pokračuje vlastnostmi tělesa T rozšířeného o odmocninu ze dvou. Rozvíjí studium vlastností kružnice v soustavě souřadnic v rovině a odvozením rovnice kružnice. Od vlastností kružnice je krůček k opětovnému studia pravidelných mnohoúhelníků a objevu Gausse o jejich konstruovatelnosti kružítkem a pravítkem.

V kapitole 7 „Na Vysočinu“ autoři knihy seznamují čtenáře s vlastnostmi algebraických křivek od kvadratických přes kubické a kvartické a jejich kořeny. Tudy vede cesta ke komplexním číslům a jejich objevu a odvozují se jejich vlastnosti. Pochopitelně se přitom využívají vlastnosti goniometrických funkcí. Odvozují se součtové vzorce, pravidla pro součet a součin komplexních čísel. Opět se zmiňují objevy indických matematiků, kteří kolem roku 1500 objevili nekonečné polynomy ekvivalentní sinu a kosinu, který znovuobjevil Newton v 17. století.

Kapitola „Druhá strana obzoru“ začíná pojmy jako „úběžný bod“, což napovídá, že jde o perspektivu. Odtud je blízko k projektivní geometrii. Kniha cituje vědce, kteří stáli u jejího zformování, Victora Ponceleta, Girolama Saccheriho. Většina matematiků nestudovala na univerzitě projektivní geometrií. Autor tohoto příspěvku jako učitel deskriptivní geometrie ale ano, takže ani princip duality zmíněný v další části textu knihy pro něho nebyl žádnou velkou novinkou, rovněž Desargueosova věta či invariant projektivní geometrie, tedy dvojpoměr, neboli poměr poměrů.

Kniha končí teorii množin v kapitole „Propast“ a líčí osudy nejen hlavního tvůrce teorie množin Georga Cantora. Jeho teorie, jak matematikové dobře vědí, byla zpočátku přijímána rozporuplně a nebohý Cantor nejen pro to, opakovaně skončil na psychiatrii. Počítání s nekonečnem, mohutnost množin, kardinální a ordinální čísla se ale brzo staly součástí matematiky. Stejně jako jeho diagonální metoda. Autoři knihy citují nejen v této kapitole korespondenci mezi vědci, politiky, vědce z jiných oborů (Einstein). Cantor sám ke konci života usiloval o důkaz hypotézy kontinua. Jak uvádí kniha, rozjaření se střídalo s delšími a delšími depresemi, začal se zabývat rosekruciány, teosofií a svobodným zednářstvím.

Na konci knihy je „Dodatek“, který obsahuje technické detaily k některým kapitolám. Jako např. důkaz indukcí součtu prvních n lichých celých čísel, důkazy některých vlastnosti aritmetických operací, součet převrácených hodnot prvočísel, odvození vzorce pro řešení kvadratických rovnic, odmocniny z jedničky v oboru komplexních čísel, nezkonstruovatelnost pravidelného sedmiúhelníku kružítkem a pravítkem, odvození invariantnosti dvojpoměru v projektivní geometrii.

Kniha představuje doplněk k učebnicím matematiky a populárním způsobem objasňuje některé matematické poznatky, ale bez schopnosti rozumět matematickým textům, vzorcům a důkazům se čtenář neobejde

RNDr. Karel Vašíček
www.mathpublishing.eu

Knihu si můžete objednat ZDE.

Nové trendy ve výchově a péči o děti

Převážná většina soudobých českých rodičů patří do generace takzvaných Husákových dětí, silné populační vlny sedmdesátých let. Vzhledem k tomu, že tehdejší nabídka v obchodech nebyla zrovna nejbohatší, sami si museli jako děti vystačit se stavebnicemi Merkur, či sbíráním Céček. Oblečení dělili na slušné a to na lítačku, po škole chodili do Pionýra a jejich rodiče se netrápili tím, zda u svých potomků nějak potlačují jejich osobnost. Co se za čtyřicet let změnilo a jsou na tom dnešní děti lépe?


Moderní technologie ve službách rodičů

Řada novopečených otců a matek s vděkem vítá veškeré moderní technologie, kterými je v současnosti trh zásobuje. „Díky speciálním podložkám se nemusí již obávat, že by si nevšimli u dítěte zástavy dechu ve spánku, chůvičky jim umožňují zanechat dítě bez výčitek v jiné místnosti, protože mají neustálou kontrolu o pohybu dítěte,“ uvádí Lukáš Fiala z e-shopu s dětským zbožím www.funbaby.cz. Fanoušci chytrých telefonů si navíc zdarma či za pár korun mohou pořídit aplikace zaznamenávající spánek dítěte, množství vypitého mléka či aplikace simulující nejrůznější monotónní zvuky pomáhající dítěti při usínání.


Babské rady aneb návrat k přírodě a tradicím

Zcela opačným trendem je pak návrat řady rodičů k radám našich babiček. Do výchovy dětí tak vedle moderních technologií stále více pronikají i myšlenky o zjednodušení péče a návratu k tradicím a kořenům. Řada maminek zcela vědomě omezuje zásah lékařů, dalších odborníků a moderních vymožeností do péče o své ratolesti. Odmítají monitory dechu, ultra savé pleny, výživy z obchodů a navrací se k obyčejným bavlněným plenám, přípravě jídla doma a léčbě pomocí bylinek. Pro řadu rodičů už není prvořadá úspora času, kterou nabízejí předpřipravené dětské výživy či pleny na jedno použití. Chtějí znát přesné složení výrobků i jejich vliv na vývoj dítěte. Roste tak například zájem o bioprodukty.


Hračky musí děti především rozvíjet

Při nákupu hraček se v současné době dbá především na to, aby reflektovaly nejnovější poznatky z vývojové psychologie a umožnily dítěti rozvíjet nejrůznější dovednosti. „Dnešní hračky tak pomáhají procvičovat motoriku, učí výslovnost či dokonce cizí jazyk. Skutečným trendem se přitom stala elektronika. Největší zájem děti mají o tablety a počítačové hry,“ popisuje Lukáš Fiala. Podle něj však narůstá zájem i o takzvané retro hračky, které ti šťastnější rodiče dochovali v dobrém stavu v krabicích či na půdách, a ti ostatní musí za podstatně vyšší částky znovu kupovat. „Do módy se navíc opět dostávají dřevěné hračky, plechová auta, natahovací zvířátka na klíček či dnes už světově proslulá nafukovací zvířata,“ dodává Fiala.


Někdo odměňuje, jiný trestá

S otevřením hranic a přílivem zahraniční literatury a odborníků se k rodičům v mnohem větší míře dostávají často zcela protichůdné rady týkající se výchovy ratolestí. Zatímco někde převládá výchova, na kterou byla generace Husákových dětí sama zvyklá, tedy pevné až autoritativní vedení s jasnými pravidly, jinde se rodiče přiklánějí k benevolentnější výchově. V některých domácnostech tedy převažují zákazy a příkazy, jinde snaha dítěti vše vysvětlit a dovést ho k uvědomění si svého chování.

Svoboda a množství rad, které jsou díky internetu a médiím neustále k dispozici, pro mnohé nastávající nebo novopečené rodiče znamená i zmatek a úzkost z toho, aby volili správně. Všichni chceme pro své děti to nejlepší, a tak se snadno necháme zviklat všetečnými radami a poznámkami okolí. Není však potřeba se zbytečně bát. Jsou to totiž rodiče, kdo zná své dítě nejlépe, a jsou oprávněni volit si péči a výchovu, která jim i dítěti bude nejlépe vyhovovat, ať už si o tom ostatní myslí cokoliv.

Text najdete ZDE.

Moderní učební prostředí

Řada novozélandských základních a středních škol proměňuje svůj přístup k výuce a s tím i fyzickou podobu školy.

Zdroj: Scio


Moderní učební prostředí (Modern Learning Environment) představuje otevřené prostory, propojení dříve uzavřených tříd a práce velkých skupin žáků s několika učiteli ve flexibilním prostředí. Žáci mají možnost spolupracovat a využívat vedení a rady od více než jednoho učitele.

Podle učitelů je zvládání disciplíny dokonce jednodušší než v uzavřených třídách s 25 žáky. V otevřených prostorách mohou typicky pracovat tři tradiční třídy, takže zde může být 40 prvňáčků a jejich tři učitelé, případně 70 žáků druhého stupně s jejich třemi učiteli.

V nových prostorách scházejí tradiční školní lavice, nábytek je různý a variabilní, poskytuje příležitost ke společné práci i k samostatnému studiu. Otevřené prostředí prospívá žákům i učitelům (žáci získají širší rozhled pod vedením tří různých učitelů, kteří mohou mít odlišný styl výuky, učitelé se učí od sebe navzájem). Starší žáci mají i určitou volnost v sestavování vlastního rozvrhu, mohou rozhodnout, kdy se budou věnovat povinným částem výuky a kdy své volitelné aktivitě.

Jednou z otázek, kterou učitelé v kolaborativním výukovém prostředí řeší, je, do jaké míry je možné získávání poznatků a vědomostí založit na experimentování a kde je efektivnější nabídnout žákům vyzkoušené postupy. Učitelé se však shodují v tom, že návrat do uzavřené třídy už není možný.

Původní text.

Vybrat nejlepší fyzikální videa nebylo jednoduché

David Králík ze ZŠ Litvínovská v Praze a Jakub Marek z Gymnázia Christiana Dopplera v Praze se stali vítězi v úspěšné fyzikální soutěži Vím proč. Letos se konal již druhý ročník, kterého se zúčastnili žáci ze 102 škol, kteří na webové stránky www.vimproc.cz přidali 298 videí.

Skupina ČEZ, která touto formou popularizuje výuku fyziky, letos nadělila do soutěže novou cenu – dva příspěvky ve výši 200 000 Kč na speciální technickou učebnu (pro kategorie ZŠ a SŠ). Kromě toho tři výherci v obou kategoriích získali moderní tablety a oceněna byla i nejlepší videa podle veřejnosti.

Žáci základních a středních škol mohli po dobu šesti měsíců vkládat na webové stránky soutěžní videa a zapojit se do boje o hodnotné ceny. Nyní proběhlo hlasování odborné poroty a vítězem v kategorii ZŠ se stal David Králík ze ZŠ Litvínovská 600 v Praze s videem „Kreslení elektrickým proudem“ a v kategorii SŠ Jakub Marek z Gymnázia Christiana Dopplera v Praze s videem „Teslův transformátor“. Oba získali tablet a pro svou školu příspěvek 200 000 Kč na zařízení moderní učebny. Moderní tablety získali i autoři videí na druhých a třetích místech v obou kategoriích. V kategorii ZŠ jsou to Matěj Kotek z Brna a Jakub Nota z Havířova a v kategorii SŠ Martin Daněk z Nového Města na Moravě a Jitka Klaisnerová z Ostrova.

„Druhý ročník soutěže navázal na úspěšnost předchozího. I letos se do soutěže zapojilo velké množství studentů, kteří natočili skvělá videa. S jejich pomocí můžeme ukázat, že fyzika a další technické obory jsou i zábavné. Videa navíc mohou pro učitele fyziky představovat atraktivní doplněk výuky,“ říká Pavel Puff, manažer Útvaru strategický nábor Skupiny ČEZ.

Odborná porota neměla lehkou práci. „Vybrat nejlepší video mezi tolika zajímavými fyzikálními experimenty nebylo jednoduché. Nejvíce ceněným kritériem pro odbornou porotu byla schopnost sdílet předvedení a vysvětlení pokusu, který soutěžící sami považují za zajímavý. Za to všem soutěžícím patří velké uznání a poděkování. Další kritéria pak byla provedení experimentu, správné vysvětlení v návaznosti na běžnou a technickou praxi a také originální zpracování námětu videa. Čím větší byla míra vlastní invence soutěžících s využitím znalostí z fyziky, tím vyšší hodnocení odborné poroty video získalo,“ říká Daniela Martincová, učitelka fyziky a členka odborné poroty soutěže.

Kromě nejlepších autorů vybraných porotou budou odměněni i ti, jejichž videa obdržela nejvíce hlasů mezi veřejností v online hlasování. V kategorii ZŠ zvítězili Vladimír Kafka a David Staněk ze ZŠ Husova v Náměšti nad Oslavou s videem „Lihová raketa“ a v kategorii SŠ Martin Runštuk ze SOŠ ochrany osob a majetku Malé Svatoňovice s videem „Umělé plíce“. Ti získají pro celou svou třídu vstupenky do technického centra, např. Techmanie v Plzni nebo IQ parku v Liberci, a sami se mohou zúčastnit exkurze do vybraného provozu Skupiny ČEZ.

Webové stránky zaznamenaly za celou dobu trvání soutěže přes 82 tisíc návštěv, ať už lidé vkládali videa, hodnotili je nebo pouze sledovali a učili se novým poznatkům. Soutěž ve druhém ročníku, který trval od 1. 10. 2014 do 31. 3. 2015, vygenerovala 298 videí s fyzikálními pokusy a web má 660 aktivních registrovaných uživatelů.

Design a technické řešení projektu Vím proč zajistila společnost LMC, která provozuje kariérní portál Jobs.cz a má bohaté zkušenosti s požadavky zaměstnavatelů. „Na projektu se rádi podílíme proto, že víme o disproporci mezi nabídkou a poptávkou na pracovním trhu v technických oborech. Věříme, že fyzikální soutěž Vím proč je jednou z cest ke zlepšení této situace,“ říká zástupce společnosti LMC, Tomáš Ervín Dombrovský.

Ladislav Kříž, mluvčí Skupiny ČEZ

Systematickému náboru a podpoře technického vzdělávání se ČEZ věnuje již od roku 1992. Podporuje například matematické a fyzikální olympiády. V rámci svého vzdělávacího programu Svět energie připravuje studijní materiály pro všechny typy škol a zapojuje své odborníky do výuky na vysokých školách.

Více informací:
www.kdejinde.cz/cs/pedagogove/matematicke-a-fyzikalni-olympiady.html
www.facebook.com/PracevCEZu

Lukáš Šlehofer: Kooperativní vyučování

Je příjemné vidět, že se v českém školství, tolikrát kritizovaném, najdou školy a učitelé, kteří se snaží hledat cesty, jak zlepšit zaběhané postupy. Usilují o změnu stylu a způsobu výuky tak, aby více odpovídal potřebám současných dětí. Vždyť současní prvňáci půjdou do důchodu, nedojde-li k nějaké radikální změně, v roce 2070–2080. Je těžké předvídat, jak v té době bude společnost vypadat. Každopádně se zdá, že bude nutné stále více pracovat v týmech.

Zdroj: Perpetuum roč. II, č. 3/2014–2015, str. 46–47


S ohledem na to, jak se specializují jednotlivé vědní obory, bude nutné, aby lidé různých oborů či řemesel společně kooperovali. Společnost bude zřejmě také stále více konfrontována se změnami, s nimiž bude třeba se vyrovnávat. S tím, že svět bude stále více propojený, se setkáváme už teď. Aby se tato propojenost nestala spíše obtížnou a neosobní, je opět třeba učit se vzájemné toleranci a porozumění.

Možnou cestou, která se nabízí, je model kooperativního učení ve výuce. Kooperativní vyučování, v České republice dosud ne zcela doceněný způsob výuky, je v zahraničí široce používáno. Jeho principy vychází z několika hlavních myšlenek. Základní z nich je, že rozvoj poznávání může jít ruku v ruce s rozvojem sociálních dovedností. Jak takové kooperativní vyučování vypadá a na co si dát pozor? Během kooperativního vyučování je třída rozdělena do malých skupin či zpočátku jen dvojic, v nichž děti komunikují tváří v tvář.

Úkoly, před které jsou děti stavěny, by měly vycházet z principu, že dosažení úkolu je vázáno na spolupráci s ostatními tak, jak to také ve spoustě zaměstnání skutečně funguje. Jestliže tedy dítě bude na úkolu pracovat s ostatními, naučí se více či zvládne úkol rychleji nebo lépe. Během kooperativní výuky může dítě v některých fázích práce dělat něco samostatně, ale výsledek své práce pak přináší opět skupině.

Důležité je, že díky plnění úkolů, při nichž se dítě dozvídá nové vědomosti, se učí i dovednostem sociálním. Zpočátku se jim může učit jakoby mimochodem, mnohem efektivnější však je pracovat s nimi jako s vědomým cílem, který se pak na konci hodiny reflektuje. Důležité je, aby skládání účtů při kooperativním učení bylo vždy individuální. Ten, kdo pracoval, i ten, kdo se jen pomyslně „vezl“, má získat hodnocení nebo lépe zpětnou vazbu, podle svých zásluh a podle toho, co si ze společné práce odnáší.

Na teorii i praxi kooperativní výuky jsme se zeptali docentky Hany Kasíkové a učitelky v malotřídní ZŠ Silvie Lešinské. (Přečtěte si dále v magazínu Perpetuum.)

Jana Nováčková: DOKUMENTY 72. Standardy nejsou osnovy!

Ve 47. dílu našeho seriálu jsme se zabývali projekty NEMES, které se týkaly představy učitelů, jak by měly vypadat standardy. Pracovaly na nich dvě skupiny (pro 1. a 2. stupeň). Na standardech se v následujících letech pracovalo i na ministerstvu. Tehdy se tříbily představy o obsahu pojmů. Dokládá to i článek z Učitelských listů.

Proslýchá se, že práce na standardech je velmi usilovná. Pan ministr se již několikrát v různých interview vyjádřil, že budou „zavedeny“ od příštího školního roku…

Věřím, že lidé, kteří pracují na tomto úkolu, odvedou kvalitní práci. Většinu z nich znám a vím, že jejich názory a postoje jsou v souladu se zásadami transformace školství. Jen se bojím, zda ve své namáhavé práci (vesměs dobrovolné, vedle svého zaměstnání) budou mít čas a sílu zabývat se stejně důležitými otázkami, a to je funkcí a použitím standardů v praxi. Bojím se, aby se nakonec nestalo to, že standardy budou používány stejným způsobem jako osnovy, tedy k tomu, aby se podle nich „odučila látka" a aby za jejich nesplnění byly trestány jako dosud – děti.

Kolik z nás si uvědomilo, že pojetí vzdělávání u nás je velice podobné plnění normy v podniku? Je předem dána norma a žáci ji mají plnit. Předem se počítá s tím, že některé děti tuto normu nebudou schopny plnit. (Tento přístup má ovšem do humánního vzdělávání hodně daleko!) Plnění je pak vyjádřeno klasifikační stupnicí.

S tímto pojetím vzdělávání je možné (i když s výhradami) souhlasit na středním a vysokoškolském stupni. Tam jde o kvalifikaci k povolání, kde nedostatečná příprava k němu může být zdrojem obtíží nejen pro studenta samotného, ale i dalších, s nimiž se bude prostřednictvím svého povolání setkávat. Jenže u základního vzdělávání jde o něco úplně jiného. Tam jde o to, aby dítě mohlo rozvinout pokud možno co nejvíce své individuální schopnosti. A také jde o to, aby dřív, než se dostane do učiliště, průmyslovky nebo gymnázia, nebyl z něho neproduktivní, pasivní, sobecký jedinec nebo nějaká jiná varianta toho, co již základní škola dovede s dítětem udělat (někdy sama, někdy s aktivním přispěním rodiny, někdy přes snahu rodiny, aby tomu tak nebylo).

Norma se může plnit v podstatě dvěma způsoby. První je, že z předepsaného množství se dobře splní jen určitá část, jen určité procento. Ostatní prostě zůstává nesplněno. Druhá možnost je, že norma se skládá z určitých částí a každá z těch částí se splní jen částečně. Škola se svými závaznými osnovami je tím druhým případem.

Ukažme si to na příkladě. Kdyby dítě plnilo normu (osnovy) prvním způsobem, tak by například při 40 % plnění v matematice dejme tomu znalo na konci školní docházky sčítání, odčítání, násobilku a lehké slovní příklady, případně něco základního z geometrie. Ale znalo by to dokonale, tak, že by to po celý svůj život suverénně používalo, tedy i těch 40 % zvládnutí normy by mělo smysl. Jenže při tom druhém způsobu, který praktikuje naše škola, dítě plnící normu na 40 % neumí ani pořádně sčítat a odčítat, dělá chyby v násobilce, slovní příklady ho děsí, z algebry si možná pamatuje vzorečky, o nichž neví, k čemu mu v životě budou, z trigonometrie si bude pamatovat nějaké výrazy, o kterých dál neví nic… Tento přístup vede k tomu, co nazývám děravým vzděláním. Pro život nic moc. Nebo snad škola není pro život?

Nedopusťme, aby se standardy staly opět takto používanou normou. Takto používaná norma totiž přímo znemožňuje individuální přístup. Individuální přístup za předpokladu závazných osnov, které má dítě plnit, je vlastně jen určitý projev shovívavosti k neúspěšnému dítěti – neplniči normy!

Nenalhávejme si, skutečně to nic jiného není! K individuálnímu přístupu totiž patří zejména skutečně respektování toho, že naprosto každé jednotlivé dítě je individualitou a není tudíž možné ani nabízet všem totéž ani všechny měřit stejným metrem!! Všude tam, kam přicházíme jako zákazníci, očekáváme, že bude přihlédnuto k našim potřebám. Obchod, který nabízí jen jeden druh jedné věci prostě není myslitelný. Přesto každý ročník základní školy se přesně takto chová. První třída učí stejně číst dítě, které si již od pěti let čte knížky samo, jako dítě, které k tomu není ještě vůbec zralé (nemusí jít o dyslektika, pouze o nezralou funkci).

Tento tradiční přístup nese s sebou ještě další rys. Vesměs činí za selhání odpovědného žáka. Kdysi jsem přeložila článek o rozdílech mezi úspěšnými a neúspěšnými školami na Novém Zélandě (viz text článku v 39. dílu našeho seriálu). Jedním z odlišujících znaků bylo, že neúspěšné školy hledaly příčiny selhávání dětí v nich samotných, potažmo v jejich rodinném zázemí. Úspěšné školy se snažily změnit vlastní postupy práce s těmito žáky.

Tradiční přístup vnuká dítěti představu, že je to ono samo, kdo si může za svůj neúspěch. Vzdělávací systém, který tu stále máme jako dědictví z dob Marie Terezie, byl vybudován, jak známo, po vzoru pruské kadetky, ale co je závažnější, nutně odrážel stav vědění své doby o tom, jak se člověk učí. Z toho byly také odvozeny pedagogické metody dodnes používané v našich školách. Dnes toho sice víme o procesech učení mnohem, mnohem více, v našich školách se však dále učí zastaralými, hlavně však neefektivními metodami. Jsou to právě tyto výukové metody, organizace výuky, které jsou většinou vinny za neúspěchy dětí.

Pokud vás tato myšlenka zaujala a měli byste odvahu dozvědět se o tom víc, velmi doporučuji knihu Johna Holta Proč děti neprospívají, která možná poprvé v životě mnohým učitelům přiblíží, co se skutečně děje ve třídě při vyučování. Další knihou, která před námi otvírá propast neefektivnosti tradičních výukových metod, je kniha Susan Kovalikové Integrovaná tematická výuka (tato kniha nejen analyzuje, drtivě kritizuje, ale také nabízí řešení).

Pokud jsem řekla, jak by standardy neměly fungovat, je načase říct, čím by měly být. Měly by být cíli, ke kterým by učitel závazně směřoval. Učitel by si měl volit vlastní cestu, tedy samozřejmě metody, ale také do určité míry i obsah, kterým se bude snažit těchto cílů u svých žáků dosahovat. Od učitele by se mělo žádat, aby uměl zdůvodnit a obhájit, proč očekává, že tyto cesty budou úspěšné a jakými mechanizmy budou působit. Také by se od něj mělo žádat, aby byl schopen odhadnout, co je v schopnostech dítěte se naučit a co již ne, a to, co kapacita dítěte pojme, jej naučit až na takovou úroveň, že to dítě bude umět užít ve skutečném životě (tedy nejen v písemce či testu ve škole). Standardy by měly také obsahovat okruhy učiva, které by učitel nesměl vynechat, situace, které by žádné dítě ve škole neměly minout. Jejich účelem však není učit je všechny děti ve stejný čas, ale učit je dítě tehdy, když je bude schopno již zvládnout. Pozice žáka by se vůbec radikálně změnila: žák by již nebyl „povinen" tyto okruhy „umět" a nebyl by za jejich „nezvládnutí" trestán špatnými známkami.

Na standardech se pracuje velice usilovně. Je velmi pravděpodobné, že budou dobré. Je však stále možné, že tato práce vyjde nazmar, pokud standardy budou fungovat jen jako jakési „vylepšené osnovy". Aby se to nestalo, musíme žádat, aby standardy nebyly „zavedeny" od nového školního roku, ale aby byly nejdřív předloženy široké veřejnosti – tedy nejen učitelské – k diskusi. A to včetně způsobu, jakým budou fungovat. (V některých zemích je schvalování rámcového kurikula záležitostí parlamentu).

Ve hře je velice mnoho. Nebuďme lhostejní.

PhDr. Jana Nováčková, CSc., NEMES

Zdroj: Nováčková, Jana: Standardy nejsou osnovy! Učitelské listy. Praha: Agentura STROM, roč. II, 1994–1995, č. 10, červen 1995, str. 4. ISSN 1210-6313.


Další díly seriálu najdete ZDE.

Lucie Jarkovská, Kateřina Lišková, Jana Obrovská, Adéla Souralová: Etnická rozmanitost ve škole

Kniha se komplexně zabývá problematikou vzdělávání žáků migrantů a žáků z etnických menšin.

Všímá si přitom role všech relevantních aktérů a postupuje při prozkoumání vztahu mezi etnicitou a vzděláváním od makrosociální úrovně reprezentované např. vzdělávacími politikami až po mikrosociologickou rovinu studia každodennosti v etnicky různorodých třídních kolektivech.

V úvodu kniha čtenáře seznamuje s klíčovými pojmy a koncepty (vzdělávací, migrační a reprodukční strategie) a nabízí exkurz do vymezení etnicity jako analytické a empirické kategorie, která může být ve školním prostředí zkoumána pomocí etnografických metod.

Následuje kontextualizace tématu skrze uvedení do historických proměn migrace do československého a českého prostředí. Jednotlivé kapitoly pokrývají všechny relevantní oblasti zkoumané problematiky.

Kolektiv autorů pochází z Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně.

Více informací a ukázky najdete ZDE. Knihu si můžete objednat také ZDE.

Zdena Bočarová: V létě pracovat, nebo studovat?

Dodnes si vzpomínám na své první "těžce" vydělané peníze z brigády. Jako čerstvá absolventka devítiletky jsem nastoupila do dnes již neexistujícího závodu Texlen, abych zde ukázala, jak umím vzít za práci v takzvané niťárně.

Zdroj: Příloha Hospodářských novin Kariéra a vzdělávání, 6. 5. 2015, str. 2–3

Pracovní doba mi začínala v 5.30, končila ve 14 hodin, celé odpoledne volné, řeklo by se krásná brigáda. Jenomže paní, které jsem byla přidělena k ruce – skládala jsem krabice pro cívky a na papírové cívky pak lepila pásky s popisem nitě a označením výrobce – byla na pracovišti už od čtyř hodin a komínek krabic s cívkami, které čekaly na polepení, byl denně vyšší než já.

Ať jsem se snažila pracovat seberychleji, pořád jsem se nedostala do předstihu. Pořád jsem měla v zádech vyčítavý pohled zručné dělnice, která si asi vzduchu říkala něco o neschopné mládeži.

Naštěstí mé galeje skončily po 14 dnech, pak začala celozávodní dovolená a mně vyplatili 220 tehdy korun československých… Od té doby jsem absolvovala řadu brigád, většinou jako průvodkyně na zámcích nebo v redakcích, ale na tu první se zapomenout nedá.

Teď mě napadá, že jsem vlastně nikdy ono dilema z titulku – pracovat, nebo studovat – nikdy neřešila, vždycky to vyhrála práce.


Praxe a stáže ve firmách

Nevím, zda dnešní absolventi devítiletek chodí na brigády, většina nabídek, na které jsem při průzkumu internetového trhu narazila, byla cílena na středoškoláky či vysokoškoláky. Celkový dojem uspokojivý – zdá se, že po dobách nedostatku brigádnických míst, vyvolaném krizí, se časy lepší a práce (nebo spíš peněz) chtiví studenti si jistě mají z čeho vybírat.


Tuzemsko

Kdo si dá práci a rozjede se po internetu, objeví nabídek spoustu. Ty tuzemské musí hledat na webech firem, souhrnné seznamy jsou na osvědčených pracovních portálech jako www.jobs.cz, www.unijobs.cz, https://www.plnoprace.cz, www.fajn-brigady.cz, www.volnamista.cz a další.

Za pozornost jistě stojí i projekt MPSV, tedy konkrétně jeho příspěvkové organizace Fondu dalšího vzdělávání, Stáže pro mladé zájemce o zaměstnání 2. Projekt nabízí žákům a studentům posledních ročníků možnost získat praktické zkušeností ještě během studia, mladým absolventům škol chce usnadnit jejich první vstup na trh práce.

Šanci zúčastnit se projektu má 2700 žáků a studentů, a to především:
– žáci posledního ročníku středních škol,
– studenti posledních dvou semestrů VOŠ a VŠ,
– studenti jednoleté jazykové školy (pomaturitní studium).

Stáže trvají od jednoho do čtyř měsíců, záleží pouze na konkrétní dohodě stážisty s poskytovatelem stáže. Součástí stáže je také e-learningový kurz zaměřený na rozvoj tzv. měkkých dovedností (soft skills). Pro uchazeče je rovněž připraveno individuální poradenství, které jim pomůže lépe se zorientovat při prvním vstupu na trh práce. Stáže jsou pro žáky a studenty placené, za každou odpracovanou hodinu dostávají 60 Kč.

Cesta k získání stáže je věrnou kopií toho, jak se v běžném životě získává zaměstnání. Není totiž samozřejmostí, že zaregistrovaný zájemce je automaticky vybrán. Zájemci jsou zváni na pracovní pohovory s poskytovateli stáží, kteří si na základě osobní schůzky vyberou nejvhodnějšího kandidáta.

Realizace projektu je plánována do listopadu 2015 a informace o něm jsou k dispozici na www.stazepromlade.cz.


Zahraničí

Zahraniční stáže jsou pracovní pobyty v zahraničních firmách či institucích, které studentům umožní získat cenné zkušenosti v oboru, potřebnou praxi, jazykové znalosti a v neposlední řadě důležité kontakty. Tedy nejen že si vyděláte slušné peníze, ale obohatíte svůj profesní život i své CV.

Studentské stáže nabízí většina velkých nadnárodních firem, neziskové organizace i instituce Evropské unie. Mimo to je samozřejmě možné najít stáž i u menší společnosti. V České republice rovněž působí několik organizací a firem, které stáže v zahraničí za poplatek zprostředkovávají.

Více informací a odkazů souvisejících s prací v zahraničí naleznete na webu NICM v sekci Práce v zahraničí.

Celý text s četnými odkazy najdete ZDE.

Chcete získat další peníze z evropských fondů?

Celkem čtyři nové výzvy z probíhajících operačních programů připravilo v posledních dvou měsících MŠMT s cílem efektivně dočerpat aktuálně volné finanční prostředky. Výzvy jsou zaměřeny na žáky, učitele, výzkumníky a vědecká centra.

Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy (MŠMT) připravilo před ukončením probíhajících operačních programů další čtyři výzvy pro základní a střední školy, a také pro výzkumná a vývojová centra. Důvodem je efektivnější čerpání financí z Operačního programu Vzdělávání pro konkurenceschopnost (OP VK) a Operačního programu Výzkum a vývoj pro inovace (OP VaVpI).

Výzva číslo 56 z OP VK ve výši 800 milionů korun umožní vyslat žáky a učitele na stáž do zahraničí, kde si můžou zlepšit své jazykové znalosti. Zaměřena je také na podporu výuky matematiky, přírodovědných a technických oborů na základních a středních školách a na rozvoj čtenářské gramotnosti. Následná výzva číslo 57 pomůže školám se zkvalitněním praktické výuky. Z financí si budou moci nakoupit například vybavení pracovních dílen nebo knihy pro čtenářské dílny.

„Bylo potřebné zefektivnit čerpání evropských financí a vše nasvědčuje tomu, že jsme byli v této snaze úspěšní. Okamžitě po vyhlášení výzev se školy začaly masivně hlásit a jsem rád, že budou zbylé finance dobře a správně využity,“ řekl k vyhlášení výzev ministr školství Marcel Chládek.

V rámci OP VaVpI byly vyhlášeny také dvě výzvy s celkovou alokací 600 milionů korun. V případě výzvy číslo 3.2 směřuje finanční podpora na nákup nových přístrojů pro vědecká centra, u výzvy číslo 9.3 na pořízení nových exponátů, technologií a dalšího vybavení pro centra popularizace vědy.

Podrobné informace najdete na stránkách obou operačních programů: www.op-vk.cz a www.opvavpi.cz.

5. 6. 2015 Jan Hus 1415–2015

Zpřístupnění tématu Jana Husa a jeho doby hravou formou

Workshop pro pedagogické pracovníky: zejména učitele společenskovědních předmětů, literatury, výtvarných oborů, pedagogy volného času, vedoucí společenskovědních zájmových útvarů.

Datum konání: 5. června 2015

Místo konání: Husitské muzeum v Táboře, přednáškový sál, nám. Mikuláše z Husi 44 a výstavní prostory Husitského muzea

Čas zahájení: 10.00 hodin

Workshop je zdarma. Občerstvení zajištěno. Účastníci jsou i čestnými hosty uzavřené části slavnostního zahájení výstavy Jan Hus 1415–2015. Pořadatel nehradí náklady na dopravu ani ubytování.

Bližší informace: Mgr. Josef Makoč, e-mail: makoc@husitskemuzeum.cz, tel.: 734 570 334

Více podrobností k programu a přihlášku najdete ZDE.

1.–4., 15.–18. a 22.–24. 6. 2015 Kvalifikační kurz pro asistenty pedagoga

Nová škola, o. p. s., ve spolupráci se Svatojánskou kolejí – vyšší odbornou školou pedagogickou otevírají pro všechny zájemce s ukončeným základním vzděláním kvalifikační kurz Studium pro asistenty pedagoga (Studium pro splnění kvalifikačních předpokladů – podle § 4 vyhlášky č. 317/2005 Sb.), akreditovaný MŠMT ČR pod č. j. MSMT 952/2015-1-166.

Kurz je určen jak zájemcům o profesi asistenta pedagoga, tak i stávajícím asistentům, kteří chtějí získat zákonem stanovenou kvalifikaci.

Termíny kurzu: 1.–4., 15.–18. a 22.–24. červen 2015

Místo konání kurzu: Svatojánská kolej, Svatý Jan pod Skalou 1, 266 01 Beroun

Zájemcům doporučujeme přihlásit se co nejdříve, kapacita kurzu je totiž omezená!

Více informací najdete ZDE.

9.–10. 6. 2015 Konference projektu Univerzita lektorů na ICV MENDELU

Jste učitelem či ředitelem ZŠ nebo MŠ a zajímají vás novinky a aktuální dění ve vašem oboru? Chcete vědět víc než ostatní? Pak právě vás bychom rádi pozvali na konferenci projektu Univerzita lektorů na ICV MENDELU, která se uskuteční 9.–10. června 2015 na Institutu celoživotního vzdělávání Mendelovy univerzity v Brně, Zemědělská 5.

Konference se bude ve své teoretické části věnovat tématům z oblasti legislativy škol, dotačním programům pro školy, možnostem polytechnického vzdělávání dětí v MŠ a ZŠ, rozvoji profesních kompetencí učitelů, práce s dětmi se specifickými vzdělávacími potřebami a dalším.

Prakticky orientované workshopy se budou věnovat např. muzikoterapii, alternativní pedagogice nebo komunikačním dovednostem učitelů. Během workshopů budete mít možnost diskutovat a vyměňovat si zkušenosti nejen s ostatními účastníky konference, ale i s řadou pozvaných odborníků.

Účast na konferenci je po oba dny zdarma. Občerstvení bude zajištěno po celý den konání konference.

Přihlášení na konferenci, úplný program a více informací najdete ZDE.

Kontakt: univerzitalektoru.icv@mendelu.cz

Jan Sláma: Zase jednou ke školství

O školství v naší zemi jsem toho už napsal dost. A to, co jsem psal před lety, se nyní ukazuje jako jasnozřivá předpověď. Občas jsem něco poslal i na ministerstvo, které mi většinou zdvořile odpovědělo, že si váží mého zájmu a přeje… atd. Tak jak to chodí, když se chcete někoho slušně zbavit.

Nastínil jsem řadu cest, kterými by bylo vhodné se ubírat, aby se ve školství něco změnilo. Něco podobného mým návrhům nyní pan ministr snad zavede, jako svoji vizi nových směrů.

Nedávný dialog pana ministra Chládka s bývalým ředitelem PORGu panem Klausem ml. mne přivedl k této následující reakci. PORG pana Klause znám z jejího ŠVP, který jsem měl příležitost prostudovat a srovnávat s RVP. Musím objektivně konstatovat, že byl velmi dobrý. Méně dobrá už byla úroveň debaty obou pánů co do formy, která přecházela do hádavosti a osobních napadání. Ale k věci, tedy k obsahu debaty.

Problém zabezpečení škol a dětí v nich, tak jak ho, byť na bázi dobrovolnosti navrhuje pan Chládek, se mi po pravdě vůbec nelíbí a souhlasím s panem Klausem v jeho odporu k čipování. Ovšem který ředitel si dovolí neudělat cokoli, aby se vyhnul odpovědnosti za případný incident! Takže školy peníze s největší pravděpodobností věnují spíše na konto všech možných čipů a elektronických zápisů do třídních knih než na nákup třeba sportovního náčiní. Je to svým způsobem smutná bilance naší společnosti.

Před časem jsem napsal o své návštěvě v turecké škole. Nejen, že jsem se do ní dostal zcela bez problémů, ale nikdo se tomu ani nedivil. Naopak, byl jsem přijat s příjemnou samozřejmostí, hovořil s ředitelem, s učiteli i se žáky. Nikdo se mne nestrachoval.

Ta psychóza strachu, která se u nás vžívá, to myšlení dělat vše přes elektroniku, ta snaha dělat z lidí jen součást velkého počítačového systému, je odporná. Opravdu, když už se musíme bát našich lidí, tak používejme k prověřování návštěv člověka. I když i to se může ukázat jako nevhodné, když u dveří bude stát člověk arogantní, nevstřícný, tedy nevhodný. To, co naznačil pan Klaus, že do školy se slušně oblečený člověk vždy dostane, je pravda. Naštěstí.

Několik slov k maturitám. Kdo chce, může si přečíst mé články na toto téma. Zde si chci vzpomenout na maturitu mé doby, na střední odborné škole. Písemně se dělala z češtiny a ruštiny. Ústně opět z těchto dvou předmětů a z volitelného předmětu odborného a z odborného předmětu, který byl pro naší školu profilující. Tedy dvou odborných předmětů a z jazyků.

Dnes se opět bazíruje na jazycích a k odborným předmětům nastoupila matematika. Odborné předměty jako by ztrácely na důležitosti. Přitom se domnívám, že právě na odborných školách by tyto měly být stěžejní. Připouštím, zejména na školách technického směru, že matematika má svou důležitost, ale neméně důležitá je fyzika, protože většina technických předmětů má fyzikální základ. Možná, že by mohla být volba mezi matematikou a fyzikou. Ta se ostatně bez matematiky neobejde.

Nápad pana ministra vyeliminovat ze škol učňovského typu maturity a nahradit je jakýmisi mistrovskými zkouškami bych chtěl doporučit k přehodnocení. Na tříletých školách učňovských se maturity nedělají ani nedělaly. Ale byla možnost nástavbového studia s maturitou a tím se otevřela lidem vyučeným i cesta k dalšímu studiu. Byl to cíl socialistického školství. Umožnit všem dětem, zejména v dělnických povoláních, dosáhnout až vysokoškolského vzdělání. Věřím, že odstranění maturit nemá vést k segregaci některých dětí. Přitom si plně uvědomuji, že děti, které dnes přicházejí na odborná učiliště, jsou co do vzdělatelnosti i zájmu na tom mnohem hůře než v minulosti. Ze řady důvodů. Přesto nebo právě proto by se jim cesta ke vzdělání neměla uzavírat. Zachovat v přiměřené míře školy, které by umožnily nadaným dětem, po absolvování závěrečných učňovských zkoušek, dále studovat a složit maturitu.

Pan ministr Chládek chce najít cestu, jak obejít některé požadavky třeba živnostenského zákona nebo požadavky samotného školství, kdy třeba mistři odborné výchovy mají předepsanou maturitu, kromě vyučení v oboru a absolvování příslušného pedagogického studia.

Je toho názoru, že po dvouleté činnosti v praxi složí jakousi mistrovskou zkoušku. Bylo by to něco jako za feudalismu. Stát se tovaryšem a jít na vandr. Představme si ale dnes, že po dvou letech praxe kdoví kde a jak, by měli lidé, kteří už dávno teorii zapomněli, dělat nějakou mistrovskou zkoušku. Nebo by měli zhotovit mistrovský výrobek? Stejně jako v pradávnu? Co by mělo být obsahem a formou takové zkoušky, jsem se nikde nedozvěděl. Asi v tom ministerstvo nemá dosud jasno. Spíše by to asi jen byla účast na ministerském projektu s formálním potvrzením této účasti.

A tak jsem už v minulosti doporučoval panu ministrovi, kterého si jinak vážím, aby se poradil s lidmi, kteří problematiku učňovského školství ovládají. Asi se to nestalo, protože nápad o těchto zkouškách jako o završení učňovského vzdělání je vytrvale předkládán. Nejen ve školství, ale i jinde se zvolna vracíme k praktikám, které jsme po divokém převratu nerozumně zavrhli. Zkusme to i zde, ve vzdělávání učňů.

Ondřej Hausenblas: DOKUMENTY 71. Jak dál pracovat na svém učitelství?

Když si dnes přečteme návod k činnosti členů PAU – Přátel angažovaného učení, asi se pousmějeme. Jak je to všechno známé a samozřejmé! Jak to, že se tenkrát učitelé museli takhle učit spolupracovat? A nebo to tak samozřejmé není?

Budeme se spolčovat aneb Na co jsme přišli při setkání PAU v Brandýse 27. 11. 1994

Posláním PAU je mj. umožňovat učitelům, rodičům i žákům výměnu zkušeností a podporovat je ve snaze o lepší vyučování. Výkonný výbor PAU nemá „dolů“ posílat direktivy nebo rozhodovat, co budou členové PAU dělat. Výbor smí nanejvýš organizovat setkání a vzájemnou poštu. To ostatní dokážou jen členové PAU sami. Bylo by potřeba, aby vznikalo víc místních klubů, protože každý z nás potřebuje, abychom se vzájemně posilovali, učili a bránili.

Každé setkání PAU slouží jednak tomu, že se vzájemně potěšíme, ale také tomu, že spolu něco podnikneme! Ale jak? To se ukázalo na dílně o kooperaci ve vyučování (skvěle ji vedla Hanka Kasíková). Musíme se naučit přesně pojmenovávat své potřeby a plány, uspořádat je podle obecnosti a srozumitelně je zapsat. Vzor nám dala Pavla Polechová podle prof. Selbyho.

Naše VIZE toho, jak bude škola vypadat, když ji necháme osudu, dopadla takhle: „Jsme izolovaní zoufalci… odpadáme… školy jsou plné nudy a sucharů… děti si i nadále hnusí vzdělávání, podvádějí… učitelé vykazují falešné výsledky… vzdělávání soustředěné na paměť a na pouhé znalosti opět vítězí, národ zaostává v moderním světě, protože sice hodně ví, ale málo rozumí a málo umí udělat…“

Naše PŘÁNÍ: Víme jeden o druhém, máme a dáme nápady, projekty, metody… organizujeme si další vzdělávání… děti k nám chodí s chutí… jsou učenlivé a tvořivé… naučili jsme spolupráci nejen sebe, ale taky děti a jejich rodiče a tím i víc než půl národa… lidi se umějí dorozumět a společně něco zlepšit.

Co uděláme HNED společně: Na místě si vyměníme adresy.

Co udělám HNED sám:

A. Rozmyslím si, co by mi k mému výkonu ve třídě mohl poradit někdo druhý: např. „Ptám se srozumitelně?“, „Neříkám věty delší než sedm slov?“, „Kolik dětí ve třídě evidentně nerozumí a bojí se zeptat, a já to nevidím?“ Na své škole nebo v sousedství najdu jednoho kolegu nebo rodiče a pozvu ho do svých hodin, ABY MI PORADIL, co mohu zlepšit. (To je jedno, že nenajdu nikoho víc vynalézavého, že tenhle je málo „praštěný“, že na mě hledí skrz prsty. Zvu ho proto, abych ho naučil spolupracovat a abych ho časem nalákal k novým formám výuky… Nechávám kolem sebe na stolech ležet Informační list PAU, Učitelské listy, Gaudeamus, příručky PAU a NEMES.

B. S rodiči na schůzce provedu jednu práci stejnou, jakou dělám s dětmi ve třídě, aby poznali, že se učíme líp, a rozuměli tomu, co děti ve škole dělají a jak a za co je hodnotím.

Co uděláme PRO VEŘEJNOST:

C. Brzy se naučím popisovat svou práci ve třídě, a to a) pro rodiče, b) pro kolegy, c) pro místní tisk a rozhlas (hledám tedy v nabídce PAU, kdy bude kurs na toto téma). Najdu někoho, kdo má přímý kontakt s redaktorem místních novin, rádia, kabelové televize, a nabídnu občasné popovídání o škole a žácích.

D. Se svými spřízněnými kolegy sepíšeme projekt naší školy a jejího postavení ve vsi (ve městě). (Existují takové projekty? Ale ano, píšou je někteří členové PAU pro svou školu – napište si do SCHRÁNKY.)

Co uděláme POZDĚJI:

E. S „nabalenými“ kolegy(němi) si vyjedeme s lektorem za svým vybraným tématem do přírody. (Kde lektora vezmeme? PAU vám poradí.)

F. Navštívíme některou školu, „kde to jde“, kde dělají něco nového.

G. Vymyslíme a sepíšeme svůj vzdělávací program (své osnovy, své plány výuky), i když jej zrovna dnes ještě nikdo nechce! (Kde se naučíme ho psát? Objednejte si projekt Živé školy nebo Reálné školy v Nadaci Škola pro děti, Senovážné nám. 24, Praha 1.)

H. Pozveme k nám: rodiče, učitele z jiné školy, místního nebo okresního úředníka, inspektora a poprosíme je o konzultaci nad svými záměry – abychom je nenápadně poučili a vychovali. Najdeme tak hodně spřízněných duší v PAU i mimo něj.

I. Společně budeme tlačit: na výkonný výbor PAU svými návrhy akcí, na poslance místní i v Parlamentu (přímo i přes PAU), aby udělali a přijali pořádné zákony.

J. Až bude svobodněji, možná se sestěhujeme za dobrým ředitelem, za dobrým týmem do jedné školy. NEBO SI JI SAMI ZALOŽÍME.

Takový namáhavý a dlouhodobý program jsme vymysleli. Doplňte si ho, opravte si ho, odmítněte ho – ale udělejte to aspoň VE DVOU, VE TŘECH lidech! Zapište si o takovém setkání zprávu, napište, kdy a kde se scházíte nebo svou kontaktní adresu, aby se mohli přidat druzí, a pošlete ji do SCHRÁNKY PAU – třeba se k vám připojí jiní, o kterých ani nevíte. ZVLÁDNETE TO U VÁS TAKY?

(Přetištěno se svolením autora z Informačního listu PAU, který dostávají zdarma přihlášení členové PAU, leden 1995.)

Zdroj: Učitelské listy, Praha: Agentura STROM, roč. II, 1994/95, č. 7, březen 1995, str. 5. ISSN 1210-6313.


Další díly seriálu najdete ZDE.

Novinky Pedagogické knihovny J. A. Komenského za duben 2015

Je zajímavé sledovat knižní i časopiseckou produkci v oblasti pedagogiky a psychologie například z hlediska, jakou pomoc poskytuje pro praxi pedagogům i rodičům a vychovatelům. Přebytek takových prací rozhodně není.


Novinky za duben 2015


Knihy (hlavní fond):
pedagogika
psychologie
ostatní společenskovědní obory

Aktivizační metody ve výuce: příručka moderního pedagoga / Tomáš Kotrba, Lubor Lacina – 3. vyd.
Brno : Barrister & Principal, 2015 – 185 s. – cze
ISBN 978-80-7485-043-1
Sign.: II 112700V1
Přínos aktivizačních metod ve výuce spočívá v tom, že přeměňuje pasivní studenty (posluchače) v rovnocenné partnery, kteří se přímou zkušeností (svojí aktivizací) naučí mnohem více než při jednostranném použití tradičních výukových postupů. Publikace nabízí ucelený přehled aktivizačních metod, které autoři popisují nejen teoreticky, ale především z praktického pohledu, na základě vlastních dlouholetých pedagogických zkušeností.

Mateřskou školou ke školní připravenosti / Alexandra Tomášová – Vyd. 1.
Ostrava : Ostravská univerzita, 2012 – 145 s. – cze
ISBN 978-80-7464-231-9
Sign.: II 112655V1
Hlavním záměrem řešení společného projektu studentů a akademických pracovníků byl výzkum školní připravenosti u dětí nastupujících do 1. třídy základního vzdělávání. Inspirací se stala teoretická studie odborníků zabývajících se obdobím nástupu dítěte do povinného školního vzdělávání, která je uvedena v úvodní části textu. Předmětem výzkumu bylo zjištění současných požadavků učitelů 1. tříd na školní připravenost u dětí vstupujících do povinného vzdělávání při zápisu a na počátku školního roku. Cílem projektu bylo doplnění dosud chybějících a nespecifikovaných požadavků při posuzování dosažené úrovně školní připravenosti předškolních dětí ve věku 5–6 let při zápisu do 1. tříd základního vzdělávání.

Vychovávám, vychováváš, vychováváme (dobře)? / Miriam Prokešová – Vyd. 1.
Ostrava : Ostravská univerzita, 2013 – 136 s. – cze
ISBN 978-80-7464-392-7
Sign.: TT 1976V1
Publikace přináší základní pohled na otázky výchovy dítěte z teoretického hlediska, které by měl každý pedagog a vychovatel znát. Autorka zde nejen provází čtenáře známými i méně známými teoriemi z oblasti pedagogiky, ale přináší také svůj pohled a vlastní výsledky výzkumu vzpomínek, které text obohacují o některé nové poznatky a otázky. Závěrem práce je naznačeno, co bychom mohli ve výchově dětí brát v úvahu v souvislostech s podmínkami současného světa.

Sukova studijní knihovna (literatura pro děti a mládež):
první čtení
první stupeň ZŠ
druhý stupeň ZŠ
naučná literatura
přečtěte si s dětmi

Články:
z českých časopisů

Hra a hravé činnosti v hodinách češtiny [Game and playful activities in Czech language lessons] / Simona Pišlová, Kristýna Pišlová, Anna Gálisová, Ladislav Janovec, Lucie Bušová – cze – Obsahuje bibliografické odkazy
In: Didaktické studie – ISSN 1804-1221 – Roč. 1, č. 1 (2009), s. 23–54.
Několik příspěvků se zabývá tematikou hry a vyučovacích pomůcek ve výuce českého jazyka a literatury. Ukazují možnosti a funkce hry ve škole jako jedné z možných vyučovacích metod. Hra jako efektivní prostředek jazykového vzdělávání s ukázkami her pro žáky základní školy, různé typy didaktických pomůcek a nástrojů pro výuku sémantiky, náměty k využití počítače jako edukačního prostředku, možnosti práce s jednotlivými programy operačního systému a seznámení s novými prvky ve výuce – interaktivní tabulí a i-učebnicí.

ze zahraničních časopisů

Jana Hrubá: Úspěšná konference Úspěch pro každého žáka 2015

Stálá konference asociací ve vzdělávání, o. s. (SKAV), EDUin, o. p. s., Pomáháme školám k úspěchu, o. p. s., MŠMT a Centrum současného umění DOX pořádají společnou konferenci již několik let. Myslím, že ta letošní byla zatím nejzdařilejší.

Smyslem konference bylo zamyslet se, jak společně vytvářet kulturu vzdělávání zaměřenou na úspěch pro každého žáka. Zájem byl veliký a místa po vyhlášení rychle obsazena. Složení účastníků bylo příjemně různorodé, potěšitelné bylo, že narostl počet ředitelů a učitelů. Spousta mladých lidí vnesla nový elán a způsob myšlení. Mě osobně potěšilo setkání s více než dvěma desítkami lidí, které potkávám na podobných akcích už celou řadu let. Návaznost generací v usilování o proměnu vzdělávání je zřejmě zajištěna.

Konferenci zahájil náměstek ministra školství Jaroslav Fidrmuc. Řekl, že rád přichází mezi lidi, kterým záleží na vzdělávání. Že bychom měli v žákovi víc vidět člověka, kterého vzděláváme a který touží po smyslu, mít ho rádi a dávat mu podporu, kterou právě potřebuje.

Informace o Strategii vzdělávací politiky do roku 2020, její implementaci a o Dlouhodobém záměru rozvoje vzdělávání a vzdělávací soustavy najdete ZDE.

Program byl postaven na příbězích aktérů. Podle hodnocení účastníků byly vybrány skutečně charismatické osobnosti. Ačkoli každý z řečníků nahlížel problém z jiného úhlu, všemi vystoupeními prostupovalo jako červená nit zaměření na vzdělávání, kde je v centru pozornosti žák a jeho učení, jeho úspěšný rozvoj.

Milan Hejný vyprávěl, jak navázal na myšlenky svého otce Víta Hejného, a na několika malých příbězích s dětmi vysvětlil principy používané metody. Jednoduše, názorně a lidsky. Přístupová strategie učitele je vlastně permanentním dialogem se žákem. Profesor Hejný vůbec nehovořil o výuce matematiky jako takové, ale o radosti dítěte z objevování, o jeho radosti z radosti spolužáka – o základech demokracie. Prezentaci si můžete přečíst ZDE.

Vladimír Foist se zaujetím hovořil o své škole v Poběžovicích, o pestrém složení žáků a jejich společném vzdělávání „tady a teď“, o týmové práci a hledání možných cest, o významu lidského zrání učitelů pro jejich práci. Řekl, že v dnešní době LZE vytvořit školu zaměřenou na společné vzdělávání, ale za cenu enormního vytížení. Překážkou je především nedostatečná finanční podpora.

Říká: „Přes všechny uvedené překážky věříme, že inkluzivní škola může být vytvořena. Vše záleží na lidském přístupu, na úsilí a nasazení celého týmu. Vedení školy musí umět a nesmí se bát nést související rizika (vyplývající z ekonomické nestability nebo z nefunkční legislativy). Rozhodující je přesvědčení zaměstnanců školy.“ Jeho prezentace s mottem „Otevřít školu znamená otevřít sebe sama“ určitě stojí za přečtení ZDE.

Břetislav Svozil ze ZŠ Deblín vyprávěl o svých cestách na Sibiř, které mu poskytly zkušenost, že viděné není důležité – důležité je to, co je skryté. Řekl, že každá hodina by měla být objevováním. Mluvil o vzdělávání jako o systému. Důležitý není cíl, ale proces. Na ten by měl mít učitel vliv, pochopit jeho strukturu a odlišnosti, proměnlivost našeho snažení a míru nejistoty, která z toho vychází. Pochopit, jak vytvářet podpůrné mechanismy. Cesta k nové škole, pedagogika orientovaná na dítě, znamená změnu myšlení.

Uzavřel myšlenkou A. Töfflera: „Negramotní 21. století nebudou ti, kteří nebudou umět číst a psát, ale ti, kteří se nebudou umět učit.“ Zajímavá prezentace B. Svozila „Sdílená vize – otevřenost, kreativita, různorodost, inovace“ se nabízí k prostudování ZDE.

Hana Košťálová mluvila o svém působení v roli národní koordinátorky programu RWCT, o Kritickém myšlení jako sociální a kognitivní dovednosti. Cílem je, aby „žák nepodléhal prvnímu dojmu, obecnému mínění nebo naléhavosti nějakého sdělení, naivně nepřebíral tradované názory, nýbrž dokázal si vytvořit odstup a vlastní názor; budoval si informované soudy, reflektoval při tom svá hodnotová východiska“.

V otevřené a demokratické společnosti tuto dovednost potřebuje každý – každý je (budoucím) občanem, každý rozhoduje o svém osudu a každý má podíl na osudu celku. Úspěchem podle ní je, že některé podmínky kritického myšlení už se nezpochybňují (bezpečné prostředí). Zůstala nedůvěra učitelů k tomu, že lze něco ovlivnit. Hana Košťálová nyní zhodnocuje své zkušenosti v programu Pomáháme školám k úspěchu. Její prezentaci najdete ZDE.

Vladimír Srb se zamyslel nad otázkou, jak poznáme kulturu vzdělávání zaměřeného na úspěch každého žáka. Loni byla na konferenci představena dlouhodobá vize. Posláním je spojit organizace i jednotlivce a postupně vytvářet tuto kulturu vzdělávání, vytvářet příležitosti ke společnému učení. Předávat si příklady dobré či slibné praxe i zkušenosti ze slepých cest.

Kultura vzdělávání vzniká roky – je to naučené chování a prožívání vzdělavatelů dlouhodobě osvědčené v praxi, způsob, jakým jsme se naučili myslet. Na kulturu je třeba mířit, když chceme zavést něco nového. Je silnější než většina pokusů ji měnit, protože čerpá sílu z tradice. Přesto je možné ji měnit. Dá se proměnit promyšleným dlouhodobým přístupem s jasnou vizí, strategií a potřebnými zdroji. Co můžeme dělat?

Promyslet si, co všechno můžeme dělat tam, kde právě působíme. Vytrvale měnit ty prvky, které zaměřují pozornost na efektivní učení žáků, a učit se vzdorovat tlakům. Navazovat na prameny, na hluboké kořeny, které v ČR existují. Prezentaci si můžete přečíst ZDE.

Arnošt Veselý vysvětloval, co je budování kapacit a jak by měla vypadat podpora pro zvyšování kvality výuky. Řekl, že jsme svědky zásadní změny – za posledních 10 let proběhlo v OECD na 450 vzdělávacích reforem. U nás se stala jednou z výrazných změn decentralizace. Více rozhodnutí je prováděno na školní úrovni, což s sebou nese vysoké a konfliktní nároky na lídry, na jejich zodpovědnost. Vyhoření ředitelů v důsledku stresu je běžné. Probíhá postupný přechod od tradičního modelu (přikazovat, kontrolovat, dávat sankce) přes „tržní“ model (hodnotit, informovat a pak nechat na svobodném rozhodnutí aktérů) k pomáhajícímu modelu (podporovat, pomáhat a pozitivně vést).

Co je budování kapacit? „Cokoli pomáhá lidem dělat jejich práci lépe“. Úsilí o zvýšení kolektivní schopnosti zlepšovat výsledky a snižovat nerovnosti má smysl pouze tehdy, je-li vztaženo k žákům a jejich učení. Učitelé a ředitelé potřebují přitom podporu (hmotnou, informační, emocionální – pocit, že patří do stejně smýšlejícího společenství) a vytvoření dobrých podmínek. Budování kapacit a podpory je nikdy nekončící úkol. Podrobnosti k prostudování v prezentaci ZDE.

Všechny výstupy z konference včetně videí z vystoupení řečníků najdete ZDE.

Zajímavý program, skvělá organizace a pocit sounáležitosti jistě přispěly k pocitu všech účastníků, že do tohoto společenství stojí za to patřit a podílet se na uskutečňování společné vize.

Učení sociálních a emociálních dovedností

OECD vydalo minulý týden zprávu Skills for Social Progress: The Power of Social and Emotional Skills zaměřenou na rozvoj sociálních a emocionálních dovedností dětí a na to, jaký význam mají pro jejich vzdělávání i další život.

Zdroj: Scio

Zpráva je založena na tříletém empirickém výzkumu v zemích OECD, devíti longitudinálních studiích a odborné literatuře a přináší přehled toho, jaké přístupy a praktické kroky jsou využívány pro podporu sociálního a emocionálního vzdělávání v rámci vzdělávacího systému, v komunitách i rodinách v jednotlivých zemích, a dále zkoumá, zda a jak lze sociální a emocionální dovednosti měřit a jaké kroky udělat pro posílení jejich rozvoje.

Zpráva uvádí, že dovednosti jako vytrvalost, péče o druhé a sebeúcta jsou pro život stejně důležité jako kognitivní dovednosti a pro úspěšný a spokojený život je třeba rozvíjet obojí.


Hlavní zjištění zprávy jsou následující:

1. Děti potřebují vyrovnaný soubor kognitivních, sociálních a emocionálních dovedností k tomu, aby mohly vést spokojený a úspěšný život.

2. Učitelé a rodiče mohou přispět k rozvoji sociálních a emocionálních dovedností tím, že budou budovat dobré vztahy s dětmi a využívat praktické příležitosti k učení.

3. „Dovednosti plodí dovednosti“, a proto může pěstování sociálních a emocionálních dovedností v raném věku příznivě ovlivnit pozdější získávání dovedností a přispět ke snižování sociálně ekonomických a vzdělávacích nerovností.

4. Sociální a emocionální dovednosti lze spolehlivě měřit v rámci jednoho kulturního a jazykového prostředí.

5. Pro rozhodující činitele ve vzdělávání by bylo přínosné získávat informace o postupech, které se osvědčily, a o způsobech, jak podporovat rozvoj sociálních a emocionálních dovedností.


Původní zdroj.