Bořivoj Brdička: Dokáže koronavirus zavést technologie do výuky skokem?

Jak už to tak bývá, „všechno zlé je k něčemu dobré“. Množí se zprávy o tom, jak školy zavřené díky epidemii houfně zavádějí místo prezenční výuky výuku distanční.

Zdroj: www.rvp.cz 11. 3. 2020
Článek je součástí Učitelského spomocníka na adrese http://spomocnik.rvp.cz.

Celý text se všemi odkazy najdete ZDE.

...Přechod na online výuku je věc dost komplikovaná, a má-li se navíc uskutečnit skokem, vyžaduje mimořádné nasazení ze strany učitelů. Ti nutně potřebují vhodnou pomoc. Trvá to sice zatím jen krátkou dobu, ale již teď je patrný obrovský nápor technologicky orientovaných firem snažících se využít příležitost a uchytit se na velice perspektivním trhu s nabídkou komplexních služeb. Typicky je součástí personalizovaný online systém výuky.

Výhodu mají ty firmy, které již mají s online výukou zkušenosti a disponují dostatečnou nabídkou vhodných digitálních materiálů či celých kurzů (např. americká K12). Největší podíl na trhu placených služeb nakonec získá ten, kdo bude schopen poskytnout jednotný systém integrující jak výukový obsah, tak nástroje pro spolupráci, disponující analýzou výukových výsledků schopnou s využitím umělé inteligence personalizovat činnost žáků. V té souvislosti mě zaujala nabídka anglické společnosti Century, která nabízí svůj systém díky koronaviru na přechodnou dobu školám zadarmo.

... Mnoho škol se o pedagogicky hodnotný přechod na online výuku vyvolaný koronavirem pokouší i přesto, že na placenou podporu nemají finance. Jak se jim to daří, sleduje např. EdSurge. První zkušenosti naznačují, že ty školy, které s online výukou nemají žádné zkušenosti, mají tendenci zpočátku věc podceňovat.

Typickým příkladem může být čínská Dalian American International School. Na počátku měla škola představu, že pro spojení s žáky i rodiči vystačí s e-mailem [1]. Učitelé dostali za úkol sedět u počítače a podle stávajícího rozvrhu zadávat žákům práci a přijímat vypracované úkoly. Brzy se ukázalo, že (díky příliš vysoké transakční vzdálenosti) nebude takto organizovaná výuka fungovat. Že bude nezbytně třeba využívat celou řadu různých online nástrojů, jinak hrozí nebezpečí, že učitel bude pracovat 18 hodin denně bez potřebných výsledků.

V první řadě se nabízí školám již běžně dostupné cloudové kancelářské aplikace (Dalian používá Microsoft 365), které dovolují sdílet dokumenty, realizovat videokonference, chatovat v reálném čase ad. Učitelům nezbylo než se urychleně začít učit s těmito nástroji pracovat. Většina z nich dnes již organizuje online výuku mnohem efektivněji. Základem je videokonferenční setkání (klidně podle rozvrhu) určené ke konzultacím a zadání úkolů. Následuje buď samostatná práce (např. formou převrácené třídy), nebo práce skupinová, při níž žáci spolupracují online na splnění nějakého úkolu. Přitom samozřejmě musí komunikovat, což pro ty, kteří stejným způsobem hrají online hry, není žádný problém...

...Organizací specializovanou čistě jen na podporu online vzdělávání je Global Online Academy (GOA). Ta doporučuje svým školám 15 zásad online pedagogiky:

1. Ověřte technologické vybavení svých žáků
2. Nastavte vhodné vzdělávací prostředí
3. Komunikujte často, jasně a konzistentně
4. Dělejte pravidelná synchronní online setkání
5. Vytvořte podmínky pro asynchronní setkávání
6. Nezahlcujte žáky učivem
7. Podporujte spojení mezi žáky
8. Hodnoťte výsledky strategicky a s rozmyslem
9. Připravte časový harmonogram všech aktivit
10. Žádejte od žáků zpětnou vazbu
11. Vytvářejte příležitosti pro personalizaci
12. Uvědomte si potřebu podpory pro žáky
13. Informujte rodiče
14. Přehodnoťte svou roli jako učitele
15. Sdílejte své poznatky s kolegy


GOA provozuje též specializovanou stránku na podporu opatření souvisejících s koronavirem – COVID-19, na níž najdete shrnující hlavní zásady, které je třeba při přechodu na online vzdělávání respektovat:

• Podstatou online výuky je spojení mezi účastníky poznávacího procesu (konektivismus). Komunikace je mimořádně důležitá, aby nevznikal u žáků pocit odloučení.

• Pravděpodobně se vám nepodaří naplnit osnovy beze zbytku (projít celý předepsaný obsah). Brzy zjistíte, že výuka online není prostým převedením prezenčních aktivit do online prostředí. Otevírá nové možnosti a nové cíle (Technologická transformace vzdělávání podle Prenského).

• Je nutné udržovat rovnováhu mezi synchronními a asynchronními aktivitami, má-li vaše online komunita zůstat funkční.

Závěr je možná dosti nepříjemný:

1. S technologiemi se učí jinak.
2. Náhlý přechod k online výuce vyvolaný uzavřením škol znamená pro učitele výrazné navýšení práce.

Markéta Popelářová: Jak zvládnout výuku po uzavření

Pravděpodobně vaše škola stojí před rozhodnutím, jak se přizpůsobit aktuálním vládním opatřením o dočasném uzavření škol. Ať již vaše škola bude tuto záležitost řešit centrálně, nebo rozhodnutí a provedení vedení přenechá individuálně na každém učiteli, přinášíme vám několik tipů, jak se s celou situací s přehledem a úspěšně vypořádat.

Zdroj: Magazín Perpetuum 10. 3. 2020

E-learning totiž již dávno není ve svých počátcích a k dispozici máme velké množství cest, jak potřebné informace a materiály k dětem a studentům doručit. Některé služby navíc v reakci na momentálně nastalou situaci zpřístupňují své jinak placené služby zcela zdarma. Podívejte se, jakými možnostmi ze své pozice učitele, disponujete.

Zde přehled – odkazy najdete v originálním článku.


Komunikační a sdílecí služby

• Google Classroom – jako ideální platforma pro nastalou situaci se zdá být Google Classroom nabízející lehký způsob sdílení a zasílání materiálů mezi učiteli a žáky. Podrobnější vysvětlení můžete naleznout například v tomto článku.

• Jednoduché sdílení materiálů je možné i přes Google Docs – služba umožňuje i jejich editaci a správu, je zcela zdarma a poskytuje velké úložiště.

• Dokumenty můžete svým žákům také jednoduše nasdílet skrze službu Dropbox.

• Pokud již máte svůj účet u Googlu, budete mít automaticky také přístup k jejich službě Google Hangouts, která je obdobou známější služby Skype. Google Hangouts umožňuje videohovory, hovory nebo klasický chat.

• Microsoft Teams se hodí pro videohovory, sdílení souborů nebo společné chaty.

• WhatsApp – mnoho žáků ho již má nainstalovaný na svých mobilních telefonech, řešením mohou být hromadné hovory nebo i skupinové (třídní) konverzace.

• Skype – snad nejznámější komunikační online služba, kterou disponují většiny domácností. Pro většinu dětí i učitelů tak používání aplikace Skype pravděpodobně tedy nebude nic nového a neznámého. Problémem u skupinových hovorů by mohlo být nedostatečné internetové připojení některého z účastníků, a tím pádem i nízká kvalita hovoru.

• Pokud byste chtěli svým studentům nasdílet svou PC obrazovku, vyzkoušejte službu Discord. Její primární cílovou skupinou jsou hráči počítačových her, ale nenechte se tím zmást, skvěle poslouží i pro vzdělávací účely.

• Hojně rozšířený systém pro školní administrativu a komunikaci k rodičům a žákům zvaný Bakaláři umožňuje klasické zadávání domácích úkolů, čehož mnoho učitelů využívá i za normálního chodu školy.

• Pokud vy (a vaši studenti) ovládáte angličtinu, možná je pro vás ideální variantou platforma Edmodo. Platforma umožňuje například efektivní rozesílání materiálů nebo zasílání zpráv studentům.

• Pro vytvoření vašich vlastních kvízů a her poslouží webové aplikace Quizizz nebo Quizlet (Quizlet je také skvělý pro procvičování například anglických slovíček).

• Své vlastní hravé a barevné kvízy můžete tvořit také na portálu Kahoot. Ten dokonce díky virové situaci zpřístupnil své jinak prémiové služby učitelům a studentům v oblastech, ve kterých došlo k uzávěrce škol. Více info dohledáte v angličtině zde.

• Pro zasílání souborů velkých velikostí použijte například Úschovnu (CZ) nebo WeTransfer (ENG).


Weby s výukovou látkou a procvičováním

• Khan Academy – vzdělávací web s interaktivními videy z předmětů jako je biologie, chemie, matematika, ekonomie a další. Web je dostupný v češtině, od nedávna existuje také v podobě mobilní aplikace.

• Výuková Youtube videa – o mnoha kvalitních vzdělávacích Youtube kanálech se zmiňujeme například v tomto článku, další je možné snadno dohledat po zadání tématu přímo ve vyhledávači. Pokud vaši žáci zvládají angličtinu, určitě doporučujeme kanál The School of Life (k videím je možné dodat titulky).

• Isibalo – pro matematikáře, fyzikáře a chemikáře tu máme platformu zaměřenou na výuková videa přímo pro jejich předměty. Web nabízí srozumitelně vysvětlenou látku ve videích, ale i příklady na procvičení.

• Matematiku pro 1.-9. ročník základních škol v hravé formě nabízí Matika.in, finanční gramotnost zase Zlatka.in (1.,2. stupeň ZŠ a SŠ), češtinu Gramar.in (1.-6. třída ZŠ a 4. ročník SŠ) a zeměpis Geograf.in.

• Nabla.cz se zaměřuje na biologii, fyziku, matematiku, češtinu, chemii a programování. Speciální sekce jsou dokonce připraveny i pro maturanty.

• Chemikáři určitě ocení portál Prvky.com, kde naleznou výklady určitých kapitol nebo interaktivní tabulku prvků.

• Další procvičování učiva, jak už sám název napovídá, nabízí například Drillandskill.cz.

• Procvičování látky je možné také skrze platformu Umimeto.cz, momentálně je k dispozici čeština, angličtina, němčina, matematika, programování nebo cvičení zaměřená na fakta.

• Čtení, angličtinu a španělštinu si žáci mohou na mobilu nebo tabletu procvičovat na Včelce. Interaktivní cvičení jsou obzvláště vhodná pro děti se specifickými poruchami učení nebo pro cizince.

• Pro žáky prvního stupně základních škol skvěle využijete portál Školákov.eu.

• Nakladatelství NOVÁ ŠKOLA také kvůli uzavření škol volně zpřístupnilo své interaktivní učebnice (obsahují materiály pro první i druhý stupeň).

• Online procvičování pro žáky základních škol, ale i pro maturanty nabízí Škola s nadhledem.

• Audiovizuální lekce pro humanitně zaměřené obory (například dějepis nebo občanskou výuku) najdete na portálu Jeden svět na školách. Pokud jste doteď bojovali s nedostatkem času pro promítání filmů ve výuce, nyní nastal ten správný čas se jim v pohodlí domova věnovat.

• Učitelům občanské výchovy se může hodit i e-learning od Občankářů, který momentálně nabízí dva kurzy orientované na moderní dějiny a multikulturní výchovu.

• Zlepšit si své kritické myšlení umožňuje portál Trainbra.in.

• Profesionálně připravené kurzy naleznete také na Seduo.cz. Zdarma jsou jen některé kurzy, za to však za ně můžete obdržet potvrzení. Studentům se mohou hodit například kurzy angličtiny.

• Jazykáři mohou využít celosvětově známou aplikaci na učení jazyků Duolingo. Doporučili bychom ji ale spíše žákům, kteří s cizím jazykem teprve začínají.

Pokud se rozhodnete vést hodinu online skrze některou z uvedených komunikačních služeb, doporučujeme si její fungování před samotnou hodinou nanečisto vyzkoušet. Dnešní generace dětí však s technologiemi umí dostatečně dobře pracovat, věříme proto, že učení se s novým nástrojem pro ně nebude velkou překážkou.

Jana Hrubá: Jak se dá učit na dálku

Musím uznat, že sociální sítě (a kolegové na nich) jsou skvělé (skvělí). Panuje na nich veliký ruch. Porozhlédla jsem se na FB stránkách Učitelské platformy Učitelé +. Členové si vzájemně radí, doporučují, kde hledat možnosti a jak zorganizovat výuku na dálku. Doufám, že jim nebude vadit, když dám něco z toho dál.


Nakladatelství Fraus

V souvislosti s opatřením vlády o uzavření všech škol se naše nakladatelství rozhodlo poskytnout všem žákům, učitelům i školám od středy 11. března 2020 do odvolání všechny elektronické učebnice pro základní a střední školy pro všechny žáky zdarma. Stejně tak poskytneme zdarma prostředí pro on-line komunikaci učitelů s žáky – vzdělávací portál Fred.

Pro domácí procvičování rodičů s žáky je také plně k dispozici portál Škola s nadhledem, který je též zdarma. Více informací bude během k dispozici na webu www.fraus.cz/ucenidoma

Pro domácí procvičování rodičů s žáky je také plně k dispozici portál Škola s nadhledem, který je též zdarma: https://www.skolasnadhledem.cz


Nová škola, nakladatelství učebnic

Multimediální interaktivní učebnice nově i bez instalace!

Vážení vyučující,

vzhledem k uzavření škol bychom Vám rádi pomohli s výukou na dálku.

Žáci mohou zdarma využívat přístup ke všem interaktivním učebnicím MIUč+, stačí, když se zaregistrují jako studenti na www.ucebnice-online.cz

Kteroukoli MIUč+ pak mohou zdarma používat 30 dní, pokud by uzavření škol trvalo déle, licence zdarma prodloužíme do 30. 6. 2020.

Pro výuku matematiky v 1. až 5. ročníku jsou navíc k dispozici výuková videa na www.matyskova-matematika.cz obsahující výklad ke každému cvičení každé stránky učebnic – žáci tak mohou pracovat podle něj.


Microsoft pro školství

Minecraft: Education Edition je až do konce června pro všechny zdarma, stačí vyplnit tento formulář na adrese aka.ms/minecraftzdarma

Pomocí Minecraftu se dá i vzdáleně učit programování, chemie, dějepis, cizí jazyky nebo matematika. Přečtěte si, co vše Minecraft nabízí pro výuku na minecraftedu.cz nebo se podívejte na záznam z Večerní univerzity na aka.ms/univerzita

Podpora vzdělavání pomocí Teams pro učitele

Khanova škola

Perpetuum: Jak zvládnout výuku po uzavření

Zuzana Musálková: Nejde vám učení? Zkuste zjistit, jaké máte dominantní smysly

Jste pozorovatel, posluchač, nebo hybatel? Odpověď na tuto otázku teď prospěje především maturantům, kteří začínají šturmovat s učením. Ovšem vědět, jakým způsobem přemýšlíme a vnímáme svět kolem nás, se hodí po celý život. Pomůže nám to nejen v učení, ale i při běžné komunikaci a ve vztazích.

Zdroj: Novinky.cz 13. 2. 2020

V podstatě jde o to určit, jaký jsme typ podle systému VAK. Jde o zkratku slov vizuální, auditivní a kinestetický, jež popisují základní způsoby, jak vnímáme své okolí.

Systém vychází z toho, že každý má dominantní smysl, jímž přijímá informace. Přizpůsobit mu komunikaci a styl učení je proto velmi výhodné.


Copak ty to nevidíš?!

„Dominantní typ přemýšlení je něco podobného jako naše dominantní ruka,“ vysvětluje koučka zabývající se komunikačními styly Lynne Franklinová.

I levák zvládne sníst polévku s lžičkou v pravé ruce, jenže s větší námahou. Podle Franklinové je výhodné nejen vědět, jaký typ jsme my, ale také s jakým typem mluvíme. „Automaticky předpokládáme, že ostatní vidí svět stejně, což často způsobuje nedorozumění v komunikaci,“ doplňuje.

„Představte si, že na pláž přijde skupina přátel. Každý z nich vnímá jinou verzi pláže,“ říká terapeutka a autorka rozvojové literatury Hazel Galeová.

„Vizuálně zaměření lidé zaznamenají, jaký styl plážového oblečení se zde nosí, barvy lehátek a odrazy slunečních paprsků od vln.“ Ti, kteří preferují sluch, si ale podle terapeutky budou spíše všímat zvuku vln a hlasů hrajících si dětí. „Další člen skupiny si nejspíš prostě užívá pocit z opalování a vůni slané vody,“ uzavírá Galeová.

Rozdíl se dá snadno poznat ve chvíli, kdy tito lidé na den na pláži vzpomínají. Vybaví se jim totiž trochu jiné podněty. A pokud budou o vzpomínce vyprávět, použijí sobě vlastní slovník.

Ostatně kdo z nás se aspoň párkrát nepozastavil nad tím, co si třeba jeho partner pamatuje ze společného výletu… A takových příkladů bychom našli víc.


Jak to poznat?

Rozdělení na tři typy vnímání vypadá jednoduše. Při bližším zamyšlení si ale zřejmě svým typem jistí nebudete. K pozorování totiž využíváme všech pět svých smyslů, jež se navzájem doplňují a prolínají. Určit ten primární proto nemusí být snadné.

Odborníci k tomu používají řadu testů, z nichž některé si můžete najít na internetu. A podle jistých znaků lze odhadnout i preference ostatních.

„Můžeme začít věnovat pozornost řeči těla. Poté lze prezentovat informace tak, aby je mohli buď vidět, slyšet, nebo cítit,“ radí Lynne Franklinová. Jak na to?


Oči

Pozorovatelů neboli vizuálních typů by v populaci mělo být podle různých odborných statistik pětašedesát až sedmdesát procent.

– První indicií je upravený outfit. Pro takové jedince je důležitý jejich vzhled, věnují mu nemalou pozornost a mívají i dobré držení těla.

– Při komunikaci pečlivě pozorují člověka, který na ně mluví, zkrátka ho vnímají očima. „Než se vyjádří, podívají se nahoru,“ poukazuje Franklinová. Jakoby do nebe. Vybavují si tak obrazy, o kterých budou mluvit. Čekají, že je během konverzace bude bedlivě pozorovat i druhá strana. Považují to za důkaz pozornosti. „Pokud jim nevěnujete vizuální pozornost, myslí si, že vás vůbec nezajímají.“

– Pozorovatelé mluví často dost rychle. „Aby stihli popsat obrazy, které jim v hlavě naskakují,“ doplňuje Libor Kyncl z brněnské Mendelovy univerzity. „Obsah informací si pamatují právě obrazně. Proto jsou pro ně nejvhodnější obrazové pomůcky – plakáty, grafy nebo instruktážní videa.“

– V jejich slovníku se častěji vyskytují slova specifická pro vizuální vjemy. „I když mluví v abstraktních pojmech, říkají slova jako: podívej, rozzářený, vyjasněný, nebo naopak mlhavý,“ vyjmenovává poradce Ernest W. Semerda. Pokud použijete jejich jazyk, lépe a rychleji se domluvíte. Fráze jako „Vidím, na co poukazuješ. Pojďme se na to podívat z jiné perspektivy. Vidíte, jak by vám to mohlo pomoci“ jsou jim vlastní a blízké.


Uši

Posluchačů neboli auditivních typů by mezi námi mělo být dvacet až dvacet pět procent.

– Jejich mozek zpracovává především slova a zvuky. „Tolik jim nezáleží na zevnějšku včetně toho vlastního. Moc neřeší, co si vezmou na sebe,“ tvrdí Franklinová.

– Pokud poslouchají, sklopí hlavu a často doslova nastaví ucho. „Můžete je vidět, jak si jednou rukou chytnou tvář, říkáme tomu telefonická póza,“ poukazuje terapeutka.

– Posluchači jsou ti, kteří na poradách klikají propiskou nebo klepou tužkou do stolu.

– „Často mluví rytmicky a dávají si záležet na kvalitě svého slovního a hlasového projevu. Pečlivě vybírají trefná slova,“ tvrdí Libor Kyncl. „Při myšlení a čtení pohybují rty a často vedou rozhovory sami se sebou.“

– Při komunikaci preferují, když se na ně druhá strana podívá, pak odvrátí zrak a nechá je pokračovat v hovoru. Zírání je rozhodí.

– Pokud jim chcete něco vysvětlit, nepředkládejte grafy. „Dobře se učí pomocí výkladu a zvukových nahrávek,“ doplňuje Kyncl s tím, že se vyžívají v plodných diskusích.

– Podle Ernesta W. Semerdy používají slova jako: rezonující, melodický, poslouchej nebo tichý. Fráze, kterým budou dobře rozumět, jsou: Nalaďte se na to, co říkám. To zní dobře.


Prsty

Hybatelé čili kinestetické typy jsou nejméně obvyklí. Spoléhají na své ruce, pocity a emoce.

– S oblibou se oblékají do pohodlných věcí, nosí oblečení příjemné na omak.

– Při konverzaci se rádi dotýkají svého protějšku. Často se naklánějí směrem k němu, aby zmenšili osobní prostor.

– Než promluví, budou se dívat dolů. Možná si budou palcem hladit bříška ostatních prstů, aby si vybavili fyzický pocit.

– „Používají živou gestikulaci a při mluvení hýbou celým tělem,“ prozrazuje Libor Kyncl. „Většinou nevysvětlují nic předem, nejdřív přijde akce, a až pak slova.“ Preferují činnostní učení. To znamená, že si lépe pamatují proces než návod, ať už obrazový, nebo slovní.

– Podle Semerdy používají výrazy jako pobrat, solidní, na beton nebo ostrý. Věty, na které budou dobře reagovat jsou: Z toho mám dobrý pocit. Trochu to smrdí.


Jak projevujeme náklonnost

Znalost VAK také může pomoci lépe pochopit projevy náklonnosti a potřeby našich protějšků v partnerském vztahu.

Vizuální typ – potěší viditelné důkazy a stejně tak je bude svému protějšku poskytovat. Na seznamu nejsou jen květiny a dárečky nebo pečlivě připravený vzhled oblečení, ale třeba i uklizený byt s urovnanými a barevně sladěnými drobnostmi nebo výlet, na jehož konci je krásný výhled do krajiny.

Auditivní typ – chce často slyšet Miluji tě a často sám říká Záleží mi na tobě nebo Jsi pro mě důležitý. Nejspíš bude mít v hlavě skladby, které mu připomínají podstatné okamžiky vztahu. Dobře se bude cítit po dlouhých konverzacích o detailech společného soužití.

Kinestetický typ – čte dobře to, co cítíte, z vašich dotyků. Často se ve stresových situacích uvolní hned potom, co mu důvěrná osoba položí ruku na paži nebo na záda. A samozřejmě vyžaduje a dává velké množství objetí, tulení, polibků – ty jsou pro něj důkazem lásky.

Hierarchie – metoda

Paul Ginnis ve své knize popsal několik zajímavých metod. Některé mně známé, některé neznámé. A pár jich bylo takových, že jsem je musel hned při první příležitosti vyzkoušet. První z nich nazývá Ginnis „Hierarchie“.

Zdroj: Tajný učitel, blog autora 29. 9. 2019

Ginnis ji doporučuje používat jako součást práce při čtení a analyzovaní textu, kde jednoduše jde o to seřadit informace do pyramidy podle toho, jak je čtenář považuje za klíčové.

Mě metoda inspirovala k jinému použití. Pyramida zůstává, hierarchie (řazení) také, ale text jsme nepoužili. Naše pyramida měla pět pater a studenti dostali šest historických jmen. Představte si například následujících šest panovníků – svatý Václav, Přemysl Otakar, Přemysl Otakar II., Jan Lucemburský, Karel IV. a Jiří z Poděbrad. Úkolem pro studenty je seřadit panovníky podle významu pro české dějiny (ale samozřejmě toto kritérium záleží na každém učiteli). Pyramida má pět pater, panovníků je šest – jednoho je nutné vyhodit.

Co je ale nejdůležitější, nejde jen o bezduché seřazení, ale vedle pyramidy musí studenti vypsat argumenty, proč zrovna ten a ten panovník je první, proč zrovna X vyřadili, proč je Přemysl Otakar důležitější pro naše dějiny v porovnání s Přemyslem Otakarem II. Opakujeme dějepis, procvičujeme porovnávání a argumentování. Výsledek může mít každý jiný, pokud je podložen argumenty. Neexistuje jedno správné řešení.

Všechno vypadá jednoduše – metoda nevyžaduje speciální pomůcky, studenti ji pochopí, učiteli to zabere pár minut, ale realita je složitější. Výše jmenovaných šest panovníků jsem skutečně zadal osmákům a všichni bez výjimky měli na prvním místě Karla IV. Což se podle mě rovná špatnému zadání.

U starších studentů jsem dal šest událostí a šest jmen z pravěku a starověku, kde se měli na jednu stranu papíru seřadit zvlášť události a jejich význam pro běh dějin a na druhé straně osobnosti. Čím složitější zadání (osobnosti a události), tím složitější je cvičení na přemýšlení a argumentaci. Pokud vznikne hádka, je to vlastně super. Pokud má každý jinou hierarchii, přijde mi to zajímavější, než pokud mají všichni stejné výsledky. V zadání v druhém případě bylo například: vznik zemědělství, objev písma, začátek rozšíření ohně a další. A právě tady vznikla hádka a důmyslnější argumenty – oheň nebo zemědělství? Co bylo pro lidstvo důležitější? To samé u osobností, někdo vybral Caesara, jiný zas Alexandra Makedonského, třetí Octaviana.

Jednoznačnou výhodou metody je, že ji lze použít pro více předmětů, pro opakování i pro hledání informací z různých zdrojů. Například nemusí jít tedy jen o vlastní názor („Který z následujících spisovatelů byl „nejlepší“ a proč?“), ale i o seřazení řek podle délky (práce s atlasem).

Zuzana Hronová: Učí fyziku podle vlastní aplikace. Ve světě jsou po tom hladoví, říkají tvůrci

Ve světě jsou po podobných věcech hladoví, tvrdí vývojáři nové aplikace, která si klade nelehký cíl – zatraktivnit výuku fyziky, která nepatří k nejoblíbenějším předmětům. Obor zkoumající zákonitosti přírodních jevů se ale dá podle tvůrců dobře uchopit kreativně a na praktických příkladech, a proto věří, že se aplikace FyzikAR7 uchytí i na českých školách.

Zdroj: Aktuálně.cz 7. 10. 2019

„Je možné uzvednout své auto vlastními silami?" zní úvodní otázka kapitoly, v níž se žáci seznamují s principem kladkostroje. „Že ne? Pokud budeš mít dost dlouhé lano, tak ano," pokračuje text. Když na obrázek vytištěný na pracovním listě zamíří žák tablet či mobil s nainstalovanou aplikací, objeví se mu na obrazovce systém kladek a lan, za něž tahá panáček a vytahuje své auto.

Pak musí žák odpovědět na závěrečný dotaz: Jak velkou sílu musí týpek vyvinout, aby zvedl auto vážící 800 kg?

Po zhlédnutí se probíraná látka uloží do sekce „nasbírané vědomosti", v ní je možno si látku připomenout. Děti si pak do pracovních listů zakreslí, co se dozvěděly, uloží si je do pořadače a vytvoří si tak vlastní učebnici.

Tak ve zkratce funguje aplikace FyzikAR7. Jak název napovídá, jedná se o pomůcku k výuce fyziky pro 7. ročník základní školy s využitím rozšířené reality (augmented reality, AR). Ambiciozně zní i podtitul učebnice: Superhrdinské veličiny a fyzikální zákony".

Jejími autory jsou učitel fyziky na pražské základní škole František Cáb a designér Vít Škop z pražské UMPRUM, jenž svými živými knihami Vividbooks zaujal třeba na Festivalu designu v Londýně. Aplikace vznikla ve spolupráci s Univerzitou Palackého v Olomouci, Společností pro kreativitu ve vzdělávání a umělecko-technologickým studiem VR_MUSASHI.

Momentálně se nachází ve zkušebním provozu a lze ji zatím zdarma stáhnout na Apple Store do iPhonů či iPadů. Z aplikace si učitel vytiskne pracovní listy s probíraným tématem, úkolem, otázkami a obrázkem. Když na ně vyučující či žák zaměří svůj přístroj se zapnutou aplikací, animace ožije a názorně ukáže a vysvětlí konkrétní fyzikální zákony a jevy.


Aplikace vtáhne do děje

„Připravovat kreativní experiment na každou hodinu je velmi náročné, navíc animace žákům ukáže i něco víc, třeba silové čáry, kam vede jaká veličina a podobně," popisuje designér Vít Škop. „Aplikace vtáhne děti do děje. Přece jenom žijeme v době, kdy si dítě umí dříve pustit video na smartphonu než mluvit," dodává.

Podle něj je lepší než zakazovat dětem mobily a tablety, ukázat jim, jak se je dá používat užitečně. „Zákazy stejně nikam nevedou, ale rozumné používání dává smysl." Projekt Vividbooks konzultoval i na jedné z nejslavnějších fyzikálních líhní světa – Massachusetts Institute of Technology (MIT) s Mitchem Resnickem, autorem celosvětově rozšířené aplikace Scratch, učící děti zábavnou a jednoduchou formou základy programování. „Díky tomuto pánovi jsem zase projekt posunul někam dál."

Téměř padesátka animací pracuje s příklady z reálného života. Žáci jsou tak vedeni k praktickému zamyšlení a látku si snadněji zapamatují. Animaci lze zastavit či se o látce dozvědět podrobnosti rozkliknutím více informací.

„I já sám pomůcku testuji ve své výuce. Jsme ve fázi vychytávání chyb a zkoumání, co funguje, co nefunguje, a sbíráme od učitelů i žáků zpětnou vazbu," říká spoluautor František Cáb. Na základě praktických zkušeností a připomínek pak materiály doupraví a během dvou let připraví i aplikaci pro další ročníky druhého stupně základní školy. Do začátku nového školního roku by měla existovat konečná verze pro sedmý ročník a také metodická příručka pro učitele.


Definice necháváme na učitelích

Fyzika by se tak mohla začít učit zábavněji, praktičtěji, aby se znalosti více vztahovaly k realitě za okny tříd. „Děti jsou zatím nadšené. Tak doufám, že to není jen tím, že se jim do ruky dostane tablet," směje se fyzikář. „Naše aplikace se zaměřuje na hravost, přemýšlivost a názornost, definice již necháváme na učiteli. Ideální by bylo, kdyby si žáci k té definici přišli pod jeho vedením a pomocí animací sami."

Názorně pak ukazuje animace vysvětlující těžiště, tření, skládání sil, tlak v kapalině, kladkostroj či princip páky. „Animace navazuje na text, třeba cílem animace s kladkou je rozboření časté mylné představy, že díky kladce mohu vytahovat věci za použití menší síly. Ve skutečnosti nepoužívám menší sílu, ale je to pro mě jednodušší," vysvětluje.

„Text není fyzikálně hutný, snažíme se, aby byl jednoduchý a srozumitelný a aby se žáci díky otázkám nad problémem zamysleli. Animace by je k tomu mohla motivovat."


V zahraničí jsou po těchto věcech hladoví

Projekt by také rád expandoval do zahraničí. Ve vyspělých státech jako USA či Velká Británie se totiž podle Vítka Škopa potýkají s problémem, že mládež chodí stále více na humanitní obory, jazyky, umění a inženýrů a přírodovědců ubývá.

„Tyhle země proto dávají obrovské peníze na to, aby žákům zatraktivnili výuku tzv. STEM projektů – tedy Science, Technology, Engineering a Maths a maturanti je pak šli studovat na vysokou školu. A jsou fakt hladoví po řešeních. Všechno budou dělat roboti, ale kdo bude konstruovat ty roboty?" ptá se s úsměvem designér.

V budoucnu by měla vzniknout celá platforma Vividbooks, která by nabízela celé učivo fyziky na druhém stupni základní školy, přidat by se později měly i chemie a další přírodovědné obory. Vše ale záleží na tom, kolik peněz a jak rychle se tvůrcům podaří sehnat.

Video, jak aplikace funguje, můžete zhlédnout ZDE.

Timothy Snyder: Tyranie. 20 lekcí z 20. století

„Nejsme o nic moudřejší než Evropané 20. století, kterým se demokracie přímo před očima proměnila ve fašismus, nacismus či komunismus. Naše jediná výhoda tkví v tom, že se z jejich zkušenosti můžeme poučit. A právě současnost k tomu dává vhodnou příležitost. Předkládám zde dvacet poučení z 20. století, vztažených k současné situaci,“ píše autor v Prologu.

Poučení jsou formulována na začátku každé z dvaceti krátkých kapitol. Zde je máte:

1. Nepodřizuj se předem

Autoritářský režim si většinu své moci ani nemusí vynucovat: získá ji samovolně. Lidé uvažují, co po nich nejspíš bude represivnější vláda chtít, a pak se podle toho dobrovolně chovají, aniž jim to kdokoli přikazoval. Občan, který se takto přizpůsobí, dává stávající moci najevo, čeho může do budoucna dosáhnout.

2. Ochraňuj instituce a braň je

Instituce nám pomáhají zachovat slušnost – a zároveň potřebují, abychom my pomohli jim. Mluvit o našich institucích máš právo jen tehdy, pokud jednáš v jejich zájmu. Instituce se neubrání samy od sebe. Pokud se jim nedostává soustavné ochrany, zhroutí se jedna po druhé. Zvol si proto instituci, na které ti záleží – soud nebo noviny, zákon nebo odbory – a stůj na její straně.

3. Varuj se státu jedné strany

Strany, jimž se podařilo zapudit všechny rivaly a přetvořit celé státy, nebyly všemohoucí od začátku. Využily určitého historického momentu k tomu, aby oponentům znemožnily politickou existenci. Podporuj systém více stran a braň pravidla demokratických voleb. Hlasuj v místních a státních volbách – dokud to jde. Uvažuj, zda nekandidovat.

4. Přijmi zodpovědnost za podobu světa

Symboly dneška napomáhají realitě zítřka. Nepřehlížej hákové kříže a další znamení nenávisti. Neodvracej oči a nezvykej si na ně. Odstraňuj je sám a buď v tom ostatním příkladem.

5. Pamatuj na profesní etiku

Jestliže začnou političtí předáci dávat negativní příklad, je o to důležitější zachovávat profesní věrnost náležitým postupům. Právní se stát obvykle nedá rozvrátit bez právníků, monstrprocesy se nedají pořádat bez soudců. Autoritáři potřebují poslušné funkcionáře a velitelé koncentračních táborů hledají podnikatele se zájmem o levnou pracovní sílu.

6. Střez se milic

Když ozbrojenci, kteří po celou dobu tvrdili, že jsou proti systému, začnou nosit uniformy a pochodovat s loučemi a podobiznami vůdce, znamená to, že konec je blízko. Když se milice vůdcových stoupenců prolne s oficiální policií a vojskem, konec nastal.

7. Pokud musíš nosit zbraň, používej ji s rozmyslem

Pokud vykonáváš ozbrojenou veřejnou funkci, Bůh ti žehnej a Bůh tě chraň. Uvědom si ale, že hrůza minulosti povstávaly také ze situací, kdy se policisté a vojáci nechali bezprecedentním způsobem využít. Buď připraven, buď připravena říct ne.

8. Vykroč z řady

Někdo se toho musí odvážit. Dělat to co ostatní je snadné. Chovat se nebo mluvit jinak než většina ti může připadat zvláštní. Ale bez tohoto nepohodlí není svobody. Vzpomeň si na Rosu Parksovou. Jakmile dáš příklad, kletba jménem status quo se prolomí a ostatní tě budou následovat.

9. Nepoužívej fráze, přemýšlej o tom, co říkáš

Vyhýbej se otřepaným frázím, které pronášejí všichni. Vyjadřuj se samostatně, i když třeba chceš říct totéž co ostatní. Odtrhni se od internetu. Čti knihy.

10. Věř v pravdu

Kdo se vzdá faktů, vzdává se svobody. Jestliže už nic není pravda, nikdo nemůže kritizovat držitele moci, protože se přitom nemá o co opřít. Jestliže nic není pravda, pak je všechno spektákl. A ti s nejnaditější peněženkou si zaplatí nejvíc oslepující světla.

11. Hledej, pátrej, analyzuj

Uvažuj samostatně. Věnuj čas rozsáhlejším článkům. Předplať si tištěná média – podpoříš investigativní žurnalistiku. Pochop, že nezanedbatelná část sdělení šířených po síti ti škodí a chtějí tě zneužít. Informuj se o webových stránkách, které provádějí rozbor propagačních kampaní, někdy i řízených ze zahraničí. Když nějakou informaci předáváš druhým, přijmi za ni zodpovědnost.

12. Dívej se cizím lidem do očí a neváhej prohodit s nimi pár slov

Nejde jen o zdvořilost: je to součást občanství a zodpovědného členství ve společnosti – a také způsob, jak zůstat v kontaktu s okolím, zbořit společenské bariéry a pochopit, komu bychom měli důvěřovat a komu ne. Pokud by měla nadejít atmosféra udavačství, měl by člověk vědět, v jakém okolí se vlastně každodenně pohybuje.

13. Nezapomínej, že politika je tělesná a únik před tyranií vyžaduje pohyb

Vládnoucí moc chce, aby tvoje tělo ochablo v křesle a tvoje emoce se rozptýlily po displeji. Jdi ven. Ocitej se na nezvyklých místech a v přítomnosti neznámých lidí. Získávej nové přátele a drž se jich.

14. Chraň si soukromí

Nestoudní mocní k manipulaci s lidmi využijí všeho, co vědí. Pravidelně očišťuj počítač od malwaru. Pamatuj, že e-mail se dá snadno sledovat. Uvažuj, zda více nevyužívat alternativní webové nástroje – anebo zda se od e-mailu zčásti neodpoutat. Osobní otázky řeš osobně. Z téhož důvodu včas vyřeš všechny právní spory. Tyrani na tebe chtějí něco mít. Snaž se neposkytnout jim k tomu příležitost.

15. Přispívej na dobrou věc

Aktivně se zapoj do politických i nepolitických organizací, se kterými sdílíš pohled na svět. Vyber si jedno či dvě charitativní sdružení a zadej trvalý platební příkaz. Bude to tvoje svobodné rozhodnutí, kterým podporuješ občanskou společnost a pomáháš druhým lidem konat dobro.

16. Uč se od svých bližních v jiných zemích

Udržuj kontakty s přáteli v zahraničí a navazuj nové. Současné obtíže Spojených států jsou jen prvkem obecnějšího trendu. A žádná země nenajde řešení sama. Zařiď pasy pro sebe a svou rodinu.

17. Pozor na nebezpečná slova

Obezřetně vnímej, kdykoli zazní slova „extremismus“ a „terorismus“. Pojmy „krize“ a „výjimečný stav“ mohou být fatální – dávej na ně pozor. Vzepři se, když se vlasteneckého vyjadřování používá falešně a zrádně.

18. Když nastane, co bylo nemyslitelné, zachovej klid

Moderní tyranie je cílená manipulace se strachem. Až dojde k teroristickému útoku, měj na paměti, že autoritáři podobných událostí využívají k utužení moci. Nenadálá pohroma, která vyžaduje zrušení brzd a protivah, rozpuštění opozičních stran, pozastavení svobody vyjadřování, práva na spravedlivý proces a tak dále, je starým trikem z hitlerovské učebnice. Nesedni na lep.

19. Miluj svoji vlast

Ukazuj následujícím generacím, jaké možnosti Amerika nabízí. Bude to potřeba.

20. Měj odvahu

Pokud není nikdo ochoten zemřít za svobodu, potom všichni zemřeme v tyranii.

Zdroj: Timothy Snyder: Tyranie. 20 lekcí z 20. století. Paseka / Prostor 2017


Z recenzí

Jednoduché pravdy. Jen se jich držet…

(…) Tyranie je aktualita, osobní Snyderovo občanské angažmá. Dikce té knihy nemá daleko k dikci transparentů nebo promluv v mobilizujících interview. Ale nejedná se o spisek propagandistický. Jde mnohem víc o dobově podmíněný apel, aby čtenář sám kriticky myslel a vážil si staré dobré demokracie. Mimochodem: Tyranie může posloužit jako výborná učební pomůcka při výchově k občanství.

Josef Chuchma, Lidové noviny 10. 6. 2017

Nespoléhejte se na učitele, že z vašich dětí vychovají hodné lidi! To by měli mít na starosti rodiče

Učitelů si velmi vážím a držím jim palce. Myslím to upřímně. Jsem jedním z nich, stejně jako moje manželka. Ale jako rodič musím říci, že od učitelů často vyžadujeme, aby dělali mnohé věci namísto nás. S láskou a ochotou pomáhají rozvíjet žáky a studenty po každé stránce, ale jejich náplní práce není vychovat z dětí hodné lidi.

Zdroj: www.SkvelyRodic.cz 29. 8. 2018

Učitelé by měli mít užitek z toho, že my z našich dětí vychováme hodné lidi.

Učitelé by neměli na svých bedrech nést povinnost naučit naše děti říkat „prosím“ a „děkuji“. Učitelé by měli mít užitek z toho, že já sám svým dětem vštěpím zásady slušného chování.

Učitelé by neměli na svých bedrech nést povinnost naučit moje děti, že nesmí šikanovat ostatní. Za to jsem přece odpovědný JÁ jako rodič. Učitelé by měli mít užitek z toho, že své děti vedu k tomu, aby byly laskavé a ohleduplné.

Nejsou to učitelé, kteří by měli mé děti naučit respektovat autority. Učitelé by měli mít užitek z toho, že to své děti naučím já s mou manželkou.

Když učitelka požádá mého syna, aby něco udělal, měl by vědět, že má reagovat uctivě a udělat, oč ho učitelka žádá, v nejhorším případě by se měl slušně zeptat, proč to od něj vyžaduje.

Opět to nejsou učitelé, kteří by měli mou dceru upozornit na nebezpečí číhající na sociálních sítích. Nebyli to přece oni, kteří udělali takovou hloupost a koupili jí smartphone, když jí bylo dvanáct let, s podmínkou, že se bude chovat zodpovědně.

Učitelé by měli mít užitek z toho, že já jsem svou dceru dostatečně poučil o tom, že facebook, instagram, snapchat a další sociální sítě jsou živnou půdou pro šikanu a různé sexuální úchylky.

Můj syn by se neměl poprvé doslechnout o dodržování osobní hygieny od učitelů. Učitelé by měli mít užitek z toho, že jsme ho doma naučili osprchovat se každý den a oblékat si čisté věci.

Neměli by to být učitelé, kteří mým dětem vysvětlí, že nejsou jediní lidé na světě a že ten nekonečně velký vesmír se netočí kolem nich. Že jejich slova něco znamenají a že za své skutky nesou odpovědnost.

Že pokud budou laskavé a hodné, dostanou se dále, než kdyby byly protivné a plné hněvu. Že někdy je lepší mlčet. Že to, že si svůj mobil nechají během vyučování ve skříňce, jim nezpůsobí fyzickou újmu.

Že vyhrály v genetické loterii a mají tu čest navštěvovat školu, kde je elektřina, voda, počítače, jídlo a učitelé, kterým záleží na tom, aby dosáhly v životě úspěchu.

A předtím, než si začneme stěžovat, že náš Janko stále neumí číst nebo psát, zkusme si uvědomit, že zatímco učitel naučí naše děti všechny výše zmíněné věci, zůstane mu velmi málo prostoru k tomu, aby mohl naše děti naučit to, co je třeba.

Neměli bychom od učitelů očekávat, že naše děti naučí všechny zmíněné věci a zásady slušného chování. Učitelé by měli mít užitek z toho, že to své děti naučíme my – rodiče.

Musíme se polepšit a posílat do školy děti, které jsou připravené začít se skutečně učit.

Na druhé straně jsem si vědom toho, že jako rodič ve svých rodičovských povinnostech často selhávám.

A když se tak stane, vždycky mě uklidní vědomí, že stále existují oddaní, horliví učitelé, kteří mým dětem připomenou, že je zapotřebí poprosit a poděkovat, upozorní je na nebezpečí sociálních sítí, připomenou jim dodržování osobní hygieny a naučí je, jak být lepšími lidmi – to je přesně to, co hodní učitelé dělají!


Celý text a další texty ZDE.

Zuzana Hronová: Ustrašené rodiče vystřídala sebevědomější generace. A školy se jim více otvírají

Uplynulé desetiletí znamenalo pro české školství z pohledu rodičů žáků a studentů velký zlom. Generaci postkomunisticky ustrašených rodičů vystřídala generace sebevědomějších a aktivnějších porevolučních rodičů. Mnozí rodiče pochopili, že jestli chtějí pro své děti dobré školy, musí začít jednat. Narovnání jejich vztahu se školou pomáhá i značka Rodiče vítáni.

Zdroj: Aktuálně.cz 13. 2. 2020

Síť škol pod značkou Rodiče vítáni existuje od roku 2011 a zahrnuje přes 400 certifikovaných škol, které se zavázaly dodržovat alespoň sedm základních požadavků sestavených společností EDUin. Prostřednictvím vystaveného emblému i seznamu splněných kritérií vysílá škola směrem k rodičům jasný signál, že na komunikaci a spolupráci s nimi jí záleží. Značka má usnadnit rodičům výběr školy, která garantuje vstřícné jednání. Výsledkem mají být dobré vztahy mezi rodinou a školou, což je jedním z předpokladů ke spokojenosti žáků i k jejich dobrým výsledkům. Nejvíce škol se značkou Rodiče vítáni se nachází v Praze (58), ve Středočeském (52) a Jihomoravském kraji (45).

„Značka Rodiče vítáni je v principu pro školu sebehodnotící. Nejezdíme po školách, nekontrolujeme a neudělujeme ‚michelinské hvězdičky‘. Pokud chce škola získat značku, musí sama deklarovat, že bude dodržovat sedm povinných základních požadavků. U dalších 17 volitelných pak zaškrtne ta kritéria, ke kterým se sama dobrovolně přihlásí. Seznam těchto požadavků musí vyvěsit někde v hale školy a veřejně to tak deklarovat rodičům,“ shrnuje pravidla programový ředitel EDUinu Miroslav Hřebecký.

Iniciativa je založena na jednoduchých základních pravidlech, jež se škola zavazuje plnit a zároveň jsou lehce kontrolovatelné. Patří sem například partnerská komunikace s rodiči, jejich přístup do školy či zpřístupňování informací.

Na sestavování sedmi základních požadavků nutných k získání certifikátu Rodiče vítáni spolupracovala společnost EDUin s některými aktivními řediteli škol a ti jim říkali, co vše pro rodiče dělají. Z toho pak sestavili sedm základních a také 17 volitelných, které by ukázaly, jak hluboko si školy rodiče pustí.

„Hledali jsme způsob, jak běžnému rodiči vysvětlit, jak vypadá dobrá škola. Jako vzor jsme si vzali značku Cyklisté vítáni, která zase zaručuje dobré zázemí pro cyklisty a jejich kola,“ popisuje začátky projektu jeho zakladatel Tomáš Feřtek, odborný konzultant společnosti EDUin.


Od svatokrádeže po samozřejmost

Pro některé školy byla požadovaná pravidla již tehdy samozřejmostí, další o něčem podobném uvažovaly a značka je popostrčila. „V roce 2011 ještě některá z těch volitelných kritérií vypadala jako svatokrádež, dnes už jsou zcela samozřejmá,“ říká k vývoji iniciativy Feřtek. „Třeba mnohým ředitelům přišlo nepředstavitelné, aby na stránkách školy udělali diskusní fórum a rodiče tam psali, co si myslí. Dnes má každá škola Facebook a tam jsou diskuse rodičů zcela běžné,“ dodává.

Zájem byl od samého počátku velký, organizátoři rychle nabrali kolem pětistovky škol. Oslovovali ředitele, o nichž si mysleli, že by je projekt mohl zajímat. Pak už fungoval princip konkurence. „Tehdy byla doba, kdy se zejména ve větších městech školy o žáky přetahovaly. Takže když měla tuto nálepku jedna škola, chtěly ji mít i další a začaly se zajímat, jestli je složité ji získat. Když zjistily, že toho není tolik, co musí změnit, a že to nedá až tak moc práce, šly do toho také,“ vysvětluje.

V důsledku tohoto konkurenčního efektu jsou však některá města a některé kraje plné škol s certifikátem Rodiče vítáni, a naopak některých se to nijak nedotklo. „Už tehdy existovaly školy, které věděly, že bez podpory rodičů se škola nedá proměnit. Tudíž takto reagovali ředitelé a ředitelky, kteří svou školu chtěli nějak změnit a potřebovali k tomu veřejnou podporu. Ti, kteří chtěli držet status quo, podporu rodičů nepotřebovali, a tím pádem je to moc nezajímalo,“ upřesňuje zakladatel.

„V době, kdy se iniciativa zakládala, byly školy uzavřené a neuměly úplně ideálně komunikovat. Šlo o takové to ‚Dejte nám sem děti a nestarejte se‘. Rodiče byli pořád ještě uťápnutí, tak jak byli zvyklí z éry socialismu. Ač se psal rok 2010, stále ještě to doznívalo,“ vzpomíná Miroslav Hřebecký. „Jenže pak nastoupila rodičovská generace, která vyrostla po revoluci. Vnímala školství jako veřejnou službu a chtěla ji mít jako veřejnou službu. Začali ale narážet na to, že si ne každá škola uvědomuje, že je veřejnou službou,“ pokračuje a doplňuje, že na druhou stranu se jedná o službu, která nemůže jenom plnit za každou cenu „přání zákazníků“. Musí také zohledňovat obecnější potřeby společnosti.

Systém vyžaduje každoroční obnovení certifikace, aby školy každý rok opětovně deklarovaly, co od nich rodiče mohou čekat. Zdaleka ne každá škola však značku Rodiče vítáni každý rok obnovuje. Projektem už prošlo zhruba tisíc škol, nyní je aktivních asi 400. V tom vidí Tomáš Feřtek limity této značky. Po několika letech se podle něj pro školu značka vyčerpá. Podněty jim už nepřijdou tak zajímavé, a část škol proto z projektu odchází, ale zase přicházejí nové.

Společnost EDUin zasahuje do nakládání se značkou jen výjimečně, pakliže je někdo upozorní, že škola má značku vyvěšenou, ale pravidla nedodržuje. Potom věc šetří a kontaktují předsedu spolku rodičů, který musí být při certifikaci uveden.


Dobeš připravil rodiče o iluze

Rok 2011, kdy iniciativa vznikla, byl podle Tomáše Feřteka pro školství zlomový. Po letech letargie podle něj nastoupila vlna rodičovského zájmu. Ten způsobily jednak stále se zhoršující výsledky českých žáků a studentů v mezinárodních srovnávacích testech PISA a jednak nástup vězeňského psychologa a pozdějšího pracovníka bezpečnostní agentury Josefa Dobeše v roce 2010 na post ministra školství.

Ač ho tehdejší prezident Václav Klaus označil za „nejlepšího ministra školství“, jeho nekompetentnost a některá rozhodnutí vzbuzovaly obavy nejen v řadách ředitelů či učitelů, ale také mezi studenty a jejich rodiči. „Tehdy velká část rodičů přišla o iluze, že by stát mohl cokoliv ve vzdělávání zlepšit. Jednalo se o jakýsi ‚aha moment‘. To, že Josef Dobeš tomu nerozuměl ani trochu, ale přitom neminul den, aby něco nového nevymyslel, byl opravdu silný zážitek. Rodiče pochopili, že jestli chtějí pro své děti dobrou školu, musí pro to něco sami udělat,“ říká Feřtek.

Rodiče podle něj začali být ohledně vzdělávání svých potomků obezřetnější, začali o něm více přemýšlet. Aktivně hledali tu nejlepší veřejnou školu, a když žádnou nenašli, začali tehdy poprvé více uvažovat o domácím vzdělávání, soukromé či komunitní škole. „Josef Dobeš do značné míry probudil české školství,“ usmívá se Feřtek.


Rodič se stal partnerem školy

Projekt Rodiče vítáni udělal z partnerství rodičů a školy téma, otevřel debatu, přispěl k autoevaluaci (sebehodnocení) vzdělávacích institucí. Pomohl rodičům uvědomit si, že je legitimní chtít po škole větší otevřenost, a ředitele přivedl na myšlenku, že je dobré přitáhnout zájem rodičů a třeba i využít jejich pomoc. „Školám to dává pravidla, směr. Zisk značky má zvuk nejen u rodičů, ale třeba i u České školní inspekce,“ doplňuje Miroslav Hřebecký. „Značka nalajnovala hřiště a dala pravidla pro spolupráci rodičů s učiteli a řediteli,“ dodává její zakladatel.

Školy se více otevřely rodičům. A když se rodiče častěji dostanou do prostředí školy, mohou na vlastní oči z konkrétních situací poznat, jak složitá a náročná je práce učitele. Kdo nezažil rámus před jídelnou nebo divoké strkanice na schodech do šatny a často křehké paní učitelky, které musí vstoupit s nasazením vlastního zdraví do vzniklého konfliktu, kdo nezažil neskutečné decibely na školních chodbách, ten si může dál zkresleně představovat, jak jednoduché učitelské povolání je.

„Certifikací školy chceme dát rodičům zřetelně najevo, že jsme tu pro ně, že jsme škola otevřená a vstřícná k jejich požadavkům. Rodiče vítáni je značka, podle které lze poznat dobrou školu,“ říká ředitelka ZŠ Heyrovského v Plzni Zuzana Metlická. „Spolupráce s rodiči je na velmi dobré úrovni. Nepořádáme dny otevřených dveří, ale rodiče mohou školu po předchozí domluvě kdykoliv navštívit. Nebráníme se ani návštěvám v hodinách,“ doplňuje.

„Do projektu jsme se zapojili pro lepší propagaci naší školy. Vztahy s rodiči se snažíme mít dobré a partnerské a u většiny z nich se nám to daří,“ říká Oldřich Kučera, ředitel Základní a mateřské školy České Velenice, jež leží nedaleko Jindřichova Hradce přímo u hranic s Rakouskem.

Také Tomáš Skála, zástupce ředitele Základní a mateřské školy Povrly u Ústí nad Labem, si pochvaluje, že díky přihlášení k projektu mohou nastolit pohodovější atmosféru směrem k rodičům. „Samotná idea vytvořit ve škole prostředí, jež v rodičích nevyvolává vlny negativních emocí a vzpomínek, nám plně zapadla do konceptu naší školy. Všichni vzali za svou představu, že by rodiče měli být partneři ve společné práci. Měli by do školy chodit pozitivní a pokud možno nejen na rodičovské schůzky nebo na pozvání a při nějakém střetu, ale třeba i jen tak, na akce spojené se školou,“ líčí. Celý pedagogický i nepedagogický sbor se podle jeho slov snaží o pozitivní budování vztahů a zapojuje se společně do několika akcí, na něž mají rodiče přístup, a dokonce se na nich mohou podílet – od Mikuláše po vernisáže.

Eva Starečková, ředitelka ZŠ a MŠ Slavkov v okrese Opava, zase říká, že rodiče jsou nedílnou součástí jejich výchovného a vzdělávacího úsilí. „Jedině ve vzájemné spolupráci, pro kterou jsou vytvořeny patřičné podmínky, jsme schopni pozitivně ovlivňovat děti ve výchově a dosahovat vysoké úrovně vzdělání,“ říká a dodává, že značka Rodiče vítáni toto nastavení školy zaštiťuje. Takto nastavený vztah školy s rodiči má své pozitivní výsledky. „Jen velmi sporadicky se setkáváme s rozpory mezi školou a rodinou. Rodiče se aktivně zapojují do organizace různých akcí, na společných schůzkách vznáší námitky, návrhy, dotazy a pomáhají tak předejít vážnějším problémům,“ líčí.


Bariéry mezi školou a rodiči

Mezi mnohými školami a rodiči však i dnes existují těžko překonatelné bariéry. Mnohdy jsou dány pouhými předsudky na obou stranách, jindy nevědomostí či nezájmem. „Dlouhodobě se ovšem žádná škola neobejde bez sebereflexe toho, jak to máme s rodiči, co pro ně můžeme udělat a jak je můžeme přitáhnout na svou stranu,“ konstatuje Tomáš Feřtek.

K bariérám přispívají i ti rodiče, kterým je vzdělání potomků lhostejné, a tudíž se o chod školy nijak nezajímají. „Přimět některé rodiče, aby šli nad rámec třídních schůzek do školního prostředí, není jednoduché. Je potřeba vytvářet co nejširší spektrum cest, kudy je přivádět. Někomu vyhovuje školní akademie, jiný se na ní cítí příliš škrobeně a raději by s učiteli pekl buřty, někdo slyší jen na sportovní turnaj a další překročí práh školy jedině v rámci expertní pomoci, jinak mu to přijde jako plýtvání časem,“ uvádí Feřtek.

Ostatně projekt Rodiče vítáni má i poradnu, kam mohou rodiče posílat své dotazy. Podle Feřteka se pohybují ve dvou rovinách. Buď jsou rodiče ustrašení a vůbec netuší, jaké jsou jejich pravomoci vůči škole. Druhá poloha je opačný extrém: rodič je nemístně agresivní a vůbec netuší, co si ještě může vůči škole dovolit a co už ne.

„Takže někdy se dotazují ‚Můžeme se vůbec na něco zeptat, aniž by bylo naše dítě potrestáno?“ a jiní se naopak ptají „Jak mám zařídit, aby se na škole učila matematika jinak?“ Na to my odpovídáme: Nijak, to není vaše věc. Zjednodušeně řečeno, rodič se může zeptat skoro na cokoliv, ale máloco může změnit – vyhodit žáka, učitele, učit jinak. Z jednoduchého důvodu, protože za toto rozhodnutí nese odpovědnost ředitel. Ale mohou se na to zeptat a měli by dostat odpověď,“ vysvětluje Feřtek. To, že se dotazy pohybují v těchto dvou extrémech, podle něj ukazuje, že míra nejistoty rodičů vůči jejich vztahu se školou je velká.

V podstatě tedy existují dva stavy, mezi nimiž musí školy balancovat – musí vymyslet, jak rodiče přitáhnout do školy a zároveň jak je udržet přede dveřmi těch klíčových rozhodnutí, která jsou na ředitelích a rodiče by do nich neměli mluvit. Daří se to spíše na menších školách. Komunikace tam funguje mnohem přirozeněji, rodiče se často s učiteli osobně znají. A znají se i rodiče mezi sebou, funguje tu silná rodičovská komunita. Takové školy ani často nemívají značku Rodiče vítáni, protože si to zařídí a nastaví jinak a funguje jim to i bez ní.


Vstřícní vs. předem naštvaní rodiče

Když ředitel vede školu, na níž jsou dvě třídy od každého z devíti ročníků, činí to něco kolem 500 žáků, to znamená zhruba tisícovku rodičů. Některá vedení škol to mohou brát jako tisíc potenciálních kontrolorů a reptalů a školu před nimi „opancéřovat“. Jiní v nich vidí tisíc potenciálních pomocníků, ochotných tu vylepšit webové stránky, tu zorganizovat akci, tu napéct občerstvení. Podle Tomáše Feřteka je však bohužel pro všechny mnohem častější ten první případ.

„A to při svých seminářích narážím většinou na aktivní ředitele, kteří se zajímají o zlepšení a nechtějí rodiče rozhánět plamenometem. Ale kapitola rodičů pro ně často není téma nebo si s ní nevědí rady, přijde jim složitá, tak ji raději neotvírají,“ upozorňuje a dodává: „Nicméně existuje spousta ředitelů, kteří rodiče rádi pustí do škol, pakliže jsou v rolích dárce, diváka či pomocníka. Daleko horší situace pak nastane, když rodiče něco začnou chtít, a to i u škol, které ochotně od maminek a tatínků přijímají pomoc, ale velmi úkorně berou jakoukoliv intervenci.“

Problém vidí i na straně rodičů, hlavně ve stereotypně negativním vnímání školy. „Česká populace je zvyklá, že školu zajišťuje stát, vrchnost, je s tím spjata nějaká represe a já se vůči ní bouřím. To je základní a prastarý model, takže mnoho rodičů přichází do školy už přednaštvaných a jdou bojovat. Když občas jednám s rodičovskými skupinami, těm nejbojovnějším maminkám říkám: Heleďte, až půjdete do školy vyjednávat, tak vy zůstanete doma.“

Jako konzultant ovšem proškoluje i druhou stranu. Je to podle něj jednodušší, neboť učitelé a ředitelé jsou v této oblasti na rozdíl od rodičů přece jen profesionálové. „Ve sborovnách naopak říkám: Až vám sem přijde nějaká nazlobená maminka a spustí na vás, chápu, že vás to naštve. Ale berte v úvahu, že těch třicet vteřin, kdy na vás něco chrlí, je výsledek nějakého čtrnáctidenního užírání, kdy si v sobě přemílala, co se bude dít, navíc s tou negativní konotací, že ji stejně odmítnete, takže o to větší do toho vloží energii.“

Jeho rolí coby konzultanta tedy je obě strany „předuklidnit“ a poradit jim nějaké konstruktivní řešení. „Rodičům většinou radím, aby do školy nechodili někomu vynadat, ale spíše se zeptat či nabídnout pomoc. A školám, aby rodiče aspoň vyslechly.“

„Každý rodič je především rodičem svého dítěte, takže bude jednat v emocích, pokud bude mít pocit, že je na jeho dítěti páchána nějaká křivda. Jedná se o podmíněnou reakci a v podstatě biologickou situaci – každé zvíře brání své mládě,“ říká k tomu Miroslav Hřebecký.


Obranná linie

Jak Hřebecký vysvětluje, že jednoznačně vyhovovat rodičům není dobré řešení a vlastně ani není možné. Většina totiž prosazuje jen zájmy svého dítěte, shodnout se s ostatními bývá problém. „Říkají třeba ‚my, rodiče 3.B‘, tím však v praxi nemyslí všechny rodiče, ale pouze tím legitimizují, že chtějí něčeho docílit pro své dítě. Společně se často nedokážou domluvit, co vlastně chtějí. Škola nemůže vyhovět ve většině případů každému rodiči, ty zájmy jsou příliš protichůdné.“

„Rodiče se často shodnou na tom, že ta jejich škola je hrozná. Ale když už se mají shodnout na tom, co by se mělo změnit, tak se nedohodnou, i když spolu sedí čtyři. Ale ve škole jich je někde dvě stě a někde třeba tisíc,“ připojuje Feřtek.

Častým problémem škol je podle programového šéfa společnosti EDUin Hřebeckého skutečnost, že neumějí prodávat svoji profesionalitu – to, že jsou na vzdělávání na rozdíl od rodičů vystudovaní, mají praxi i know-how, což rodiče obvykle nemají a často si to ani neuvědomují. Nicméně učitelé podle něj stále nejsou na fakultách dostatečně připravováni na komunikaci s rodiči, i když se tento handicap všude zmiňuje. „Nikdo jim nevysvětlí, jak s nimi vést rozhovor, jak zklidnit rodiče v emocích, zda mají reagovat na rodiče, jenž přijde pod vlivem alkoholu a podobně. Musí se to dohánět až v rámci dalšího vzdělávání, přitom by mělo jít o jednu ze základních výbav každého učitele,“ upozorňuje.

Kritickým bodem je podle obou linie, k níž rodič může zajít a odkud už je to doména školy. Aby se minimalizovaly třecí plochy mezi školou a rodiči, je nutné jednoznačně vymezit pravidla a mantinely, dodržovat je a vyžadovat dodržování. Ideální jsou prý k tomu trojstranná setkání učitel–rodič–žák.

„Škola musí zajistit, aby svoboda jednoho rodiče a dítěte končila u svobody druhého. A musí zohledňovat obecnější principy a cíle,“ připomíná Hřebecký. „Linie autonomie školy je před školními vraty a je jen na škole, jak hluboko si rodiče pustí dál,“ konstatuje Feřtek.

Nalajnovat si tuto hrací plochu a udělat z rodičů, ředitelů a učitelů spoluhráče pomohla i jejich iniciativa Rodiče vítáni. „Nastavili jsme pravidla, zkultivovali prostředí a ukázali směr. Za těch deset let, co projekt existuje, se situace ve vztahu školy a rodičů znatelně posunula. Ale určitě to není jenom existencí této značky,“ dodává Miroslav Hřebecký.


Celý text najdete ZDE.

Jana Hrubá: Jak zvládnout dítě, na které nic neplatí?

Možná se touto otázkou trápíte. Možná jako rodiče, nebo jako učitelé. Nebo obojí. Možná neznáte Nevýchovu.

Já osobně sleduji Nevýchovu od roku 2014. Děti mám dávno dospělé, vnuky studenty. Ale jsem bývalá učitelka a problémy výchovy a vzdělávání mě zajímají dodnes.

Na našem webu Učitelské listy má již od roku 2009 jednu z nejvyšších čteností článek Jany Staré „Jak předcházet rušivému chování ve třídě a jak jej řešit“. Více než deset let mnoho učitelů stále zajímá stejný problém.

Proč to uvádím v souvislosti s Nevýchovou? Minulý týden jsem s velkým zájmem sledovala webinář Katky Králové „Jak zvládnout dítě, na které nic neplatí“. Webinář běží vždy po celý den a můžete si vybrat dobu, kdy ho budete sledovat. Byl skvělý a mluvil mi z duše. I já jsem si leccos uvědomila z doby, kdy moji synové byli malí a moje klasická výchova selhávala. Webinář byl určen pro rodiče, ale problém autority řeší i učitelé. Platí, co řekla Katka Králová: „Klíč je v nás.“

Chci poděkovat Mgr. Králové, že se již řadu let věnuje právě otázkám výchovy a pomáhá právě rodičům, u nichž to všechno začíná – a to zajímavou formou. On line prostředí jí umožňuje zasáhnout velký okruh lidí – webinář nás sledovalo přes 30 000 a kurzy a blogy Nevýchovy mají statisíce příznivců – českých rodičů žijících po celém světě. Najdete tam odpovědi na problémy s těmi nejmenšími dětmi, které ještě ani nemluví, ale i se školáky a teenagery a dokonce i odpovědi na související problémy rodičů samých.

Pokud Nevýchovu neznáte, tak malá ukázka z početných článků na blogu – vybrala jsem ty vztahující se k autoritě. Třeba vás něco osloví. Koho odradí název nebo forma, je to jeho právo, nemusí dál číst ani nám to sdělovat.

Nezvladatelné dítě: Jak k němu najít cestu. Nepřeslechněte jeho volání

Jakou autoritu dítě potřebuje, aby vás chtělo poslouchat

Když se dítě sekne a respektující přístupy selhávají: Co s ním?

Jitka Polanská: Nevychovávejte úspěšné děti, ale vstřícné děti. Budou díky tomu úspěšnější! Nevěříte? Dokazují to průzkumy

Děti dobře poznají, co jako rodiče skutečně chceme, a co jen říkáme, že chceme. A podle toho se zařídí. A co chtějí dnešní rodiče především? Aby jejich dítě obstálo v dravém světě. Výchova k ohleduplnosti se tak dostala na druhou kolej, tomuto cíli totiž zdánlivě nepomáhá. To je ale velký omyl, cesta k úspěchu pro vaše děti vede právě tímto směrem, tvrdí rodičům americký psycholog Adam Grant. Argumenty podložené výzkumy přináší ve svém článku Přestaňte vychovávat úspěšné děti, začněte vychovávat hodné děti, který napsal pro americký magazín The Atlantic.

Zdroj: Rodiče vítáni 30. 12. 2019


Devadesát procent amerických rodičů prohlašuje, že chce, aby se jejich děti staraly o druhé. Jejich ratolesti jim to ale nevěří. „Když se pak zeptáte dětí, osmdesát jedna procent říká, že rodiče nejvíc zajímají jejich výsledky a spokojenost. Nikoli to, jestli jsou hodné a obětavé,“ cituje americký psycholog Adam Grant z respektované Pensylvánské univerzity jeden zajímavý průzkum. A děti, jak známo, mají své maminky a tatínky přečtené. Mezi tím, co dnešní – nejen američtí – rodiče deklarují jako správné (co je podle nich hezké si myslet), a tím, na čem jim ve skutečnosti záleží, je zkrátka velký rozdíl.

Znakem dnešní doby je rodičovská snaha podpořit své dítě za každou cenu. V některých rodičovských kruzích, uvádí Grant jako příklad, se ujal trend nezasahovat, pokud se jejich předškolák na hřišti chová bezohledně. A je za tím jasná úvaha: raději chceme vychovat sobce než slabocha, který si nebude umět vydobýt své místo na slunci.


Honba za úspěchem – úprk špatným směrem?

Tohle přesvědčení trvá už nějaký ten pátek a nese svoje hořké plody. Zkoumání postojů amerických vysokoškoláků ukázalo, že míra jejich empatie a schopnosti zvažovat i jinou než vlastní perspektivu mezi lety 1979 a 2009 výrazně klesla. Dnešní studenti jsou daleko méně než jejich předchůdci zasaženi tím, když se někomu jinému děje bezpráví, a méně se zaobírají problémy druhých lidí.

Myslet si, že sobectví zajistí úspěch spíše než štědrost a respekt, je ale velký omyl, říká Adam Grant. Je to právě naopak. „Naučit děti zájmu a starosti o druhé může být nejlepším způsobem, jak je dobře připravit pro naplněný a úspěšný život,“ tvrdí. A opět jako důkaz předkládá výzkumy.

Podle nich z chlapců, kteří jako předškolní děti pomáhali ostatním dětem (byli tak vnímáni svými učitelkami), vyrostli muži, kteří vydělávají průměrně více, nikoli méně než ti, kteří se tak neprojevovali. Středoškoláci, kteří jsou vstřícní vůči spolužákům a rádi spolupracují, mají lepší hodnocení v testech než ti méně ochotní. A druhostupňové děti, které si myslí, že jejich rodiče staví laskavost, respekt a ochotu pomoci nad studijní úspěch a kariéru, dosahují ve skutečnosti lepších studijních výsledků než ti, kteří to neuvádějí.

Ve světle těchto výzkumů a úvah se zdá jasnější, proč inovativní školy tolik dbají na rozvoj spolupráce a týmovosti a proč se tolik mluví o vztazích ve třídě, školním klimatu a jejich budování. Evidentně to není ztráta času.

Nakonec to i dává smysl. Zájem a starost o druhé lidi vytváří pevný základ pro dobré vztahy, a ty zase podporují dobrou psychickou kondici, pro úspěšný život tak důležitou. To za prvé. Za druhé, altruistický postoj člověka spíš přivede k nějaké užitečné a smysluplné práci. A když lidé věří ve smysl toho, co dělají, a připadají si užiteční, snáze v životě překonávají překážky a jsou šťastnější.


Kdo dává, dostane

V USA, zemi milující průzkumy, nějak dokázali i to, že štědří lidé mají obecně vyšší příjmy než ti, kteří se od nich liší právě v tomto rysu. Interpretuje se to tak, že snaha pomoci druhým je motivuje v učení, jsou pak díky tomu i kreativnější a produktivnější. Kdo dává, tomu se jeho štědrost vrací – nyní to potvrzuje i věda.

Z dalších pozorování vyplývá, že lidské bytosti jsou ke štědrosti přímo naprogramované. V jednom experimentu dali batolatům něco dobrého k snědku a některé z nich vyzvali, aby se podělily s loutkou, která si na nabídnutém mlsu viditelně „pochutnala“ a řekla „mňam“. Vědci pozorovali reakce dětí a zjistili, že jim spokojenost jedlíka, kterému daly ze svého, dělá velkou radost. Dokonce větší, než když samy něco dostaly. Neurovědci zjistili, že štědrost aktivuje centra v mozku, která v nás vzbuzují libé pocity.


Čemu věnujete pozornost, to se posiluje…

Sečteno a podtrženo: rodiče, které učí děti obětavosti a zájmu o druhé, jim nezadělávají na problémy, ale na úspěch. Kdyby tedy někdo chtěl změnit svou výchovnou strategii, jak na to? „Uvědomili jsme si jako rodiče, že abychom dětem ukázali, že starost o druhé je pro nás zásadní hodnota, musíme jí věnovat náležitou pozornost,“ říká Adam Grant. U Grantů tak začaly padat trochu jiné otázky. Rodiče se začali potomků ptát, komu ten den pomohli. Nejdřív byly odpovědi neurčité, ale pak se děti rozpovídaly: rozdělil jsem se o svačinu, vysvětlila jsem spolužačce otázku, na které pohořela v testu… A pak děti takové příležitosti k pomoci začaly samy vyhledávat.

„Také jsme s nimi sdíleli své zážitky, které se nějak týkaly pomoci druhým, včetně našich selhání,“ píše Grant. Vyprávění o situaci, kdy jako dítě nechal svůj tým ve štychu, může podle něj děti motivovat k tomu, aby lépe promýšlely svou zodpovědnost vůči ostatním.

Rodiče by ale neměli do laskavosti a ohleduplnosti své děti nutit ani vmanévrovávat, upozorňuje autor. Je důležité, aby měly pocit, že to je jejich volba. I na to existují průzkumy. Když je dětem ponechána možnost se rozhodnout, zda se o něco chtějí podělit, nebo ne, jsou později dvakrát tak štědré než ty, kterým to bylo nařízeno. Dobrovolnost se počítá.

Zuzana Hronová: Unikát kousek od Prahy. V Chýni jsou rodiče partnerem školy a fungují jako komunita

Většina rodičů se do školy dostane obvykle jen dvakrát ročně – na třídní schůzky, kde podepíšou potřebné dokumenty, dozvědí se, jak prospívá jejich dítě, případně co rozbilo a kolik peněz bude stát oprava. Když se snaží aktivně přispět nějakým nápadem, učitel to často bere jako vměšování do jeho práce a nemístné poučování, které jen zdržuje. Jsou ale i školy, kde to funguje úplně jinak – jedna taková je v Chýni u Prahy.

Zdroj: Chytré Česko 7. 2. 2020

Devětatřicetiletá Tereza Čápová je asistentkou aktivit v International School of Prague. Před čtrnácti lety se přestěhovala do obce Chýně v okrese Praha-západ. Tehdy šlo o klasickou vesnici se šesti sty obyvateli a starou malotřídní školou zhruba pro padesát žáků prvního stupně. Jenže pak se začalo stavět, a to tak mohutně, že v roce 2013 šlo o nejrychleji rostoucí obec v Česku. Stěhují se sem zejména rodiny s malými dětmi, popřípadě budoucí rodiny.

Chýně se proto stala i jednou z deseti obcí s nejnižším věkovým průměrem v Česku. Lidi sem táhne její ideální umístění v klidu a přírodě, přesto téměř na okraji Prahy. Ostatně na pražském Zličíně je odsud člověk za necelou čtvrthodinu. Tereze se také líbí, že nejde o běžný satelit „hozený v poli u dálnice“, ale jádrem je původní vesnice. Dnes má Chýně zhruba 3500 obyvatel, až se dokončí rozestavěné projekty, bude jich tu žít kolem 5000.

Na takový růst musela s předstihem reagovat i škola a její zřizovatel. Rozhodlo se o výstavbě nové velké budovy s kapacitou 450 žáků pro devítiletou základní školu. A hlavně, mělo jít i o komunitní centrum obce, která jiné místo setkávání dosud neměla. Součástí areálu je proto i velká hala, která slouží pro sportovní aktivity či plesy. Místo staré stopadesátileté vesnické malotřídky zavítaly děti poprvé v září 2017 do rozlehlého moderního areálu.

Školu stavěli „Chýňští sobě“ a její komunitní ráz se projevuje v Česku unikátním úzkým partnerským vztahem mezi jejím vedením a rodiči. Ti mají ve škole velmi silný hlas, ostatně Tereza Čápová, maminka dvou zdejších žáků, je tu už šest let předsedkyní školské rady. Ta bok po boku spolupracuje s ředitelem školy Jaroslavem Novákem, mladým vizionářem, jenž do výuky zavádí spoustu moderních a inovativních metod od Hejného matematiky přes aktivní žákovskou participaci, blokovou výuku až po používání digitálních aplikací. Také se tu nezvoní, škola začíná v 8:15 a přestala známkovat. Místo toho používá slovní hodnocení. Ač se vesnice i škola téměř zdesetinásobily, komunitní charakter se zachoval.

Kde se vzalo silné partnerství rodičů a školy?

I přes rychlý růst obce se tu pořád ještě známe, mnozí učitelé jsou naši známí, kamarádi, sousedi. Když bylo potřeba vypomoci při pořádání větších školních akcí nebo výletů, vždy se našli nějací aktivní rodiče, kteří nabídli svou pomoc. Tak vzniklo původní jádro a neformální spolek rodičů. Byli jsme i součástí interiérové komise, a když se škola dostavovala, po večerech jsme seděli doma u počítačů a každý navrhoval jednu z budoucích učeben – jak by mohla vypadat, jak by mohla být vybavena, jakou barvu budou mít stěny. Takže i my na ní máme svůj podíl, dá se říct, že jsme ji pomáhali „stavět“ pro naše děti. A po dostavbě jsme vlastnoručně stěhovali spolu s učiteli vybavení ze staré školy do nové.

Tohle bude znít mnohým rodičům jako sci-fi. Jsou zvyklí, že si je škola dvakrát ročně pozve na třídní schůzky, a nahlásí-li se na nějakou konzultaci s učitelem nebo dokonce s ředitelem, už jsou trošku podezřelí. Jak se rodiče dostali až takto blízko k vedení školy, že mohou navrhovat vybavení učeben či jejich vzhled?

Nejen škola, ale i obec je v tomto velmi otevřená, a kdo se chce angažovat, tomu dveře nezavře. Mnoho rodičů bylo aktivních a angažovaných, už když se výstavba nové školy řešila. Chodili na jednání zastupitelstva a zajímali se o budoucí podobu školy a její uspořádání. Obec je brala jako velký bonus a zapojila je. Jelikož mělo jít o komunitní centrum určené všem, je dobré, když se na něm občané sami podílejí, mají pak k tomu úplně jiný vztah. Je to zkrátka naše škola.

To, že se nám chýňským rodičům podařilo nastavit takovéto fungující partnerství, je do značné míry souhra těch nejpříznivějších okolností, že se v danou dobu na daném místě sešlo tolik aktivních a tvůrčích lidí, kterým není jedno, jak vypadá škola jejich dětí. Ale je za tím také dlouhodobá, intenzivní a tvrdá práce, často po večerech po zaměstnání.

A jak se stane, že vy jako maminka dvou žáků a vzápětí předsedkyně školní rady jste takto respektovaným partnerem pro vedení školy?

Aktivní jsem již od nástupu mé dcerky do školy, tedy sedm let. Tehdy mi nabídli kandidaturu do školské rady, rodiče mě do ní zvolili a po roce jsem se stala předsedkyní. V době, kdy padala zásadní rozhodnutí o nové škole, došlo k výměně ve vedení školy. Byl vyhlášen konkurz na nového ředitele a z něj vyšel vítězně se svou koncepcí náš současný ředitel.

Neměl manažerské zkušenosti, ale měl vizi, nápady, odvahu a nadšení. Byl tady nový, začínal od nuly, navíc měl před sebou transformaci z malotřídní do velké školy. Já jsem na rozdíl od něj lépe znala zdejší prostředí, tak jsem mu nabídla pomoc svou i školské rady a on ji přijal. Díky tomu jsme se postupem času stali platným a důležitým mezičlánkem mezi ním a rodiči a mezi rodiči a zřizovatelem. Tlumočíme názory obou stran a zkoušíme zlepšit, když něco drhne a vázne.

Také činnost vaší školské rady je hodně odlišná od těch typických, které se sejdou dvakrát ročně, panu řediteli formálně odsouhlasí výroční zprávu, školní řád a rozpočet. Vy se scházíte osmkrát ročně a máte reálný vliv na chod školy. Jak to funguje?

Funguje to na bázi důvěry, ale taky odpovědnosti. Je to náš společný závazek. Pan ředitel nás bere jako partnera a my tohoto výsadního postavení nezneužíváme. Pustí nás do své „kuchyně“, nechá si „koukat pod ruce“, ale odsud posud. On je velmi silná osobnost, umí stanovit hranice, za které už bychom neměli jít a co musí rozhodnout on sám, protože on je za rozhodnutí školy zodpovědný. Tyto hranice respektujeme, i jeho rozhodnutí. My rodiče máme silný hlas, ale prosazujeme ho jemně, opatrně.

Podílíme se i na strategickém plánu školy. Ne že ho formálně schvalujeme, ale skutečně ho společně tvoříme. Proto se také scházíme tak často. Pan ředitel je stálým hostem naší školské rady a trpělivě odpovídá na naše dotazy. Na druhé straně ví, že se na nás může spolehnout. Když byl třeba výpadek uklízeček, nemáme problém uklidit chodbu. Ve školské radě jsme tým, souzníme s koncepcí školy, naše směřování koresponduje s tím školním. Chceme být součástí, mít možnost věci ovlivnit, někdy je to o nalezení kompromisu.

Mnoho ředitelů či učitelů nicméně bere rodičovskou angažovanost jako „vměšování se“, nepříjemnou kontrolu. Přijít s nějakým nápadem znamená „poučovat“ a „plést se do něčeho“.

Ta hranice je někdy velmi tenká. Mnozí rodiče mají skutečně pocit, že mohou rozhodovat úplně o všem, ovlivnit a změnit vše, že mohou přijít až ke dveřím ředitelny a zaťukat, kdy se jim zlíbí. Takhle to my v Chýni neděláme, snažíme se to tak nedělat. Naše spolupráce má jasně dané mantinely a ty respektujeme. Tento tenký led je založen na vzájemné důvěře, otevřenosti a loajalitě. Je to partnerský vztah jako jakýkoliv jiný a je třeba na něm pracovat a starat se o něj.

Co to vyžaduje od rodičů?

I rodiče se mají chovat profesionálně, a ne se za něčím hrnout, i třeba původně s dobrým úmyslem, a válcovat vše kolem sebe a být až příliš emočně zapálení. Musí mít respekt k tomu, že školu řídí ředitel. Jenže pakliže se škola zcela uzavře před rodiči, vzniká prostor pro domněnky, vede to k neskutečným fámám, které začnou obíhat obec či město a jsou jich plné sociální sítě a je velmi těžké je zastavit. Také se pak stane, že mnohé problémy dané školy nejprve oběhnou málem celou republiku, někde se dostanou až na Českou školní inspekci a pak teprve přistanou na stole zodpovědné osoby v této škole, kde by správně měl rodič začít.

Funguje váš komunitní styl školy i po přílivu nových rodičů?

Myslím, že ano. I noví rodiče říkají, že jsou spokojení s tím, jak naše škola funguje, že nemají důvod něco zásadně měnit. Tudíž se pak ale ani moc neangažují. Mají v nás, školskou radu, důvěru. Vědí, že máme ve škole nějaké slovo a že zastupujeme i je, že tlumočíme jejich hlas. Vnímají také, že nezametáme problémy pod koberec nebo kolem nich jen opatrně nenašlapujeme.

Proč je podle vás dobré zatahovat rodiče do školního života a nedržet si je raději od těla?

Držet si rodiče trochu od těla je vždycky pro vedení školy potřeba, už jen pro zachování duševního zdraví. Jinak by nedělali nic jiného, než by odpovídali na neustálé dotazy a připomínky, a na podstatu práce, tedy řízení školy, by jim nezbýval čas. Ale je třeba pochopit, že rodiče jsou partnerem školy a nejde tvrdit, že to tak není. Škola je instituce, která vzdělává děti, ale ty děti patří k nám, rodičům, a my je škole svěřujeme. Dítě stejně spoluvytváří škola jako rodina. A k tomu je potřeba vzájemná spolupráce.

Čili máme tady společný cíl, a tudíž je dobré sladit naše kroky?

Když se staráme společně o nějakého malého tvora, aby z něj něco vyrostlo, musíme být partneři a nemůžeme to dělat diametrálně odlišně nebo jeden druhému házet klacky pod nohy. K tomu, abychom mohli působit společně, musíme znát podmínky a vědět, co se od nás navzájem čeká. Když škola zavře rodičům dveře a smí pouze ráno vpustit dítě a odpoledne si ho přede dveřmi vyzvednout a do školy se dostanou jen dvakrát ročně na třídní schůzky, nemůže čekat, že rodič pochopí, co se ve škole děje a o co jí jde, že bude rozumět tomu, co jim dítě doma říká. Protože to je někdy od dětí velmi barvité líčení a půlku škol už by museli zavřít, kdyby to všechno byla pravda.

Jaký mají vaše rodiče přístup do školy? Mnohé školní budovy jsou totiž kvůli bezpečnosti nedostupné pevnosti.

I tohle bylo tématem na školské radě, najít kompromis ve vymezení přístupu do školy. Naši rodiče mají rodičovské karty a na ně mohou vstoupit, převážně odpoledne přes pana vrátného. Ráno vstupují s dětmi do ranní družiny, později už ne, protože je tady hlava na hlavě, do školy proudí davy dětí, učitelé potřebují prostor na přípravu před výukou. Během vyučování to zase není vhodné kvůli rušení klidu. Ale odpoledne mohou rodiče přijít a pobýt tu s dětmi, zahrát si třeba stolní fotbálek na chodbě nebo si popovídat s dalšími rodiči. Mohou i oslovit učitele, zeptat se, domluvit si rovnou schůzku. Naši učitelé se neotáčí k rodičům zády, pokud je oslovují mimo vymezené konzultační hodiny. Ty vlastně tuším ani nemáme.

Jaké další akce pořádáte, aby rodiče mohli okusit školní prostředí?

Někdy organizujeme společné přespávání s dětmi a učiteli, třeba Noc s Andersenem, popřípadě v hale nějaké sportovní klání. Teď jsme například my rodiče hráli proti učitelům korfbal. Také máme akci Loučeň, což je slavnostní loučení se školním rokem, taková velká letní party. Letos to bude ještě slavnostnější, neboť se budeme loučit s prvními deváťáky. Uvažujeme i o rodičovské kavárně na konkrétní téma a při té příležitosti bychom mohli prodiskutovat, co se daří a nedaří. Naše škola je rodičům otevřená a jsou tu vítáni, ale v mezích nastavených pravidel.

Proč jsou podle vás důležitá i neformální setkávání mezi školou a rodiči?
Je dobré poznat, že i pan ředitel je jenom člověk. Byť je velký, má kolem sebe silnou „auru“ a přirozenou autoritu, je to normální člověk se svými radostmi, starostmi a chybami. A stejně tak učitelé. Je dobré s nimi něco prožít, popovídat si o normálních věcech, hodně je to pak polidšťuje. Jinak mohou na rodiče působit chladně a odtažitě. Pamatuji si ze svého dětství, že učitel nebo ředitel školy byl pro řadu rodičů téměř nadčlověk. Když nás pojí vzájemně prožité chvíle, pak se z rodičů, učitelů a vedení stane jedna posádka na jedné lodi, která ctí jednu společnou vizi. Při našem korfbalovém utkání jsme zažili společný adrenalin, společnou radost a den poté i společnou bolest. To nás spojuje, ten zážitek.

Jak přitáhnout takovou tu mlčící většinu? Mám zkušenosti, že se většinou angažují stále ti stejní rodiče.

To tak je i u nás. Nechceme nikomu nic nařizovat. Zavádět povinná členství ve spolku nebo SRPŠ (Sdružení rodičů a přátel školy, pozn. red.). Když někdo nemá chuť, čas a vůli, tak to nemá smysl. Děláme nábor na třídních schůzkách nebo školních akcích. Tam se někdy přidají další lidé, když je akce nadchne. Nicméně i v Chýni máme se získáváním dalších aktivních rodičů problém a hledáme cesty, jak se s tím vypořádat. Myšlenkově se nám je daří přitáhnout, jsme z velké části na stejné vlně, ale účast a aktivita na akcích už je další věc.

Co s rodičem potížistou, který je sice angažovaný, ale většinou jen hlasitě kritizuje i úplné malichernosti? Ostatně leckdy právě kvůli těmto lidem se vedení školy po špatné zkušenosti raději opevní na svých pozicích a omezí komunikaci s rodiči na minimum.

Mám pocit, že síla stejné myšlenky a toho, že většina z nás jde stejnou cestou, tohle přemůže. Když potížistu v jeho negacích nepodporujete a není posílen dalšími potížisty a nepřilévá se olej do ohně, tak to utlumíte. Zkoušíme mu ukázat, že sklenice je poloplná, ne poloprázdná. Jeden zlý hlas dokáže strhnout lavinu, ale mně se osvědčilo, že i dobrý hlas má úplně stejnou sílu. Neříkáme, že je vše růžové a sluncem zalité, opačný názor respektujeme a vyslechneme. Na druhé straně ale nehledáme nedostatky za každou cenu.

Když jste na vzdělávacím festivalu PREF se svou kolegyní Miluší Janotovou představovaly chýňský spolek rodičů a rodiče obecně, říkala jste, že jste kritičtí, ale zároveň loajální. Nejde to proti sobě?

Zdravá kritika a zpětná vazba posouvá dopředu. My se nebojíme říct, že se něco nepovedlo. Ale i když jsme si vědomi toho, že tato škola má svoje nedostatky a chyby, ostatně jako každá, tak za ní stále stojíme, mluvíme o ní pěkně a doporučujeme ji svým známým. Když někdo zkritizuje, že jeden den nebyla vytřená chodba, ještě to neznamená, že vezme děti a dá je na jinou školu. I tady je potřeba mít jasnou mysl a otevřené srdce, jak to máme v mottu školy. Poslechnout zdravý selský rozum.

Co byste vzkázala rodičům, kteří si jdou splnit své povinnosti ke škole dvakrát ročně na třídních schůzkách, tam podepíšou pár dokumentů, které jim dá učitelka, tváří se kysele na rodiče, kteří mají nějaký dotaz, protože to berou jako zdržování, a zase jdou domů?

Pokud tito rodiče mají školu, jejíž vedení je nakloněno k otevřenosti, ale oni to nereflektují, tak je to pro mne velmi zvláštní přístup. Jde přece o moje dítě a zajímá mě, jak se ve škole má, co dělá. Chodila bych na „koukandu“, pokud je možnost zjistit, v jakém prostředí se dítě vzdělává. Jinak s dětmi nemáte takovou šanci něco společně zažít v místě, kde tráví tolik času, někdy až polovinu svého dne, a které je pro ně jedinečné. Když se zeptáte dítěte, co bylo ve škole, většinou řekne „dobrý“ a to je všechno. Těžko si s ním budu moci vyprávět o tom, jak si na okně laboratoře pěstuje vlastní fazoli, když ani netuším, že škola nějakou laboratoř má. Je to pak nesmírně sterilní vztah.

A pokud rodiče tu možnost nemají a škola se jim neotevírá? Co byste jim poradila?

Nevzdat to, nepřijmout to. Jeden zapálený a nadšený člověk, když bude vytrvalý a najde pár dalších nadšenců, má šanci to změnit postupnými malými kroky. Nejde říct: Pojďme změnit školu od základu! To nebude fungovat. Spíš nabízet. Zeptat se, s čím je možné pomoci, nabídnout pomoc třeba při úklidu zahrady nebo při opravě ventilace. Nebo nabídnout brainstorming na nápady, co by šlo třeba dělat odpoledne ve školním klubu. Důležité je, aby to vedení školy nevnímalo jako vměšování a poukazování na chyby. Je dobré přesvědčit ho, že jde o nezištnou a upřímnou pomoc. Jde o to vybudovat si vztah a důvěru - ta začíná na maličkostech a trvá to.

Nejsilnější pohnutkou pro růst důvěry je, když vám na lidech záleží. My jsme s panem ředitelem začínali na tom, že jsme mu jako nováčkovi pomáhali například procházet šanony, zorientovat se v dokumentech nebo hlídat termíny. Dnes spolu děláme strategický plán školy a vedeme úvahy o možné druhé školní budově. Protože už je nám škola znovu malá, protože tehdy už při dané dotaci nešla postavit větší.

A co byste vzkázala ředitelům, kterým naopak minimální zájem rodičů vyhovuje, protože mají pověstný „klid na práci“?

Tito ředitelé by si měli položit otázku, zda takovéto nastavení vyhovuje jen jim, nebo skutečně i většině rodičů a jejich dětem. Pokud ano, zamyslela bych se nad tím, proč. Protože mi takový vztah nepřijde zdravý. Ano, mohou přicházet stěžovači, ťukači na dveře, ale mezi těmi zástupy dalších jsou dost možná lidé, kteří mohou být škole velmi nápomocni svými nápady, prací, inspirací, rukama ochotnýma pomoci. Tím, že je k sobě škola nepustí, se ochuzuje o tento obrovský, avšak skrytý potenciál. A to je velká škoda.


Celý text s fotografiemi najdete ZDE.

Jan Sláma: Královna věd – matematika

Ve svých minulých úvahách a pedagogických vzpomínkách jsem se zmiňoval i o svém postoji k maturitní zkoušce a o matematice jako její součásti. Od mé maturity letos uplyne šedesát let. Mám tedy dostatečný odstup.

U veselého lidu studentského sloužila maturita k jeho postrašení. „Učte se, maturita se blíží“, varuje důtklivě neklidný pedagog lehkomyslné studentstvo, jak píše Jaroslav Žák. Pedagogovy obavy jsou při tom větší, než jeho žáků. Ale nakonec i ti zvážní a na poslední chvíli se úporným biflováním snaží dohnat zameškané vědomosti. Pak, společným úsilím, se většinou podaří obávanou zkoušku zvládnout. Dojmy, maturitou zanechané, zůstávají v paměti absolventa dlouho a dlouho, zvláště proto, že jsou oživovány při výročních srazech bývalých studentů. Tam se dostávají už do roviny spíše veselé: „Tak jsem jim to nandal.“

O vhodnosti završit studium příhodnou zkouškou se vcelku nepochybuje. Moje generace vykonávala dokonce i Závěrečnou zkoušku na konci základní školy. Pamatuji si, že jsme dostali z vybraných předmětů soubory otázek, které jsme si písemně vypracovávali, a to velmi pečlivě. Řekl bych, že základní škola nám vůbec dala důkladné základy, na kterých se pak dalo dobře stavět. Co se týká matematiky myslím, že nám nedělala žádné potíže. Počítání mne osobně bavilo a na rodinných procházkách jsem mořil otce, aby mi dával sčítat, odčítat, dělit a násobit z „hlavy“. Tato schopnost mi později byla užitečná a domnívám se, že by její pěstování bylo užitečné i současným žákům.

Nedávno se mi zdál sen, že jsem měl z paměti násobit tři čísla, kde za desetinnou čárkou byla dvě místa. Občas mne matematika pronásleduje i v noci, někdy jako strašidelná můra. To, když se mi zdá, že jdu ke státnici s vědomím, že z jednoho semestru nemám zkoušku právě z té matematiky.

Ale abych se vrátil k předešlému. Ráno jsem si napsal nějaká tři čísla a zkoušel je vynásobit z hlavy. Bylo mi jasné, že mechanicky to nedokážu. „Co to zkusit odhadem“, řekl jsem si. Pak jsem vložil ona čísla do kalkulačky a ejhle, rozdíl byl jen v řádu setin. To mne nesmírně potěšilo, ale další pokusy jsem už nedělal.

Chci tady vysvětlit na svém odstrašujícím příkladu, co dělají učitelé špatně. Ano, jsem přesvědčen, že neúspěchy a obavy žáků z matematiky jsou především zaviněny učiteli. Tady bych se zmínil o inkluzi. Asistenti pedagoga by neměli sloužit jen žákům zaostávajícím z nějakého mentálního důvodu, ale měli by pomoci překonat úskalí v určitých etapách výuky matematiky.

Právě okamžiky, kdy žák ztrácí kontakt s učivem, protože mu nerozumí, jsou kritické pro další studium. Nemyslím, že pomoc asistenta žákovi je tolik potřebná v jiných předmětech jako právě v matematice. Učitelé matematiky sami by pak měli mít schopnost matematiku ne jen odučit, ale naučit. Přinést žákům radost z jejího pochopení a ovládnutí. Obávám se, že právě na tom stojí problematická diskuse zda vykonávat maturitu z matematiky.

Ekonomické vytlačení mužů – učitelů ze škol přineslo dle mého soudu velké škody a to právě při výuce matematiky. Ženy, učitelky, byť s matematickým mozkem, nebudou, až na výjimky, schopny pro svoji nesoustředěnost vyplývající z jejich společenského určení, nahradit ve výuce matematiky muže. Naučit děti matematice vyžaduje pedagogickou úpornost, možná, že srozumitelnější slovo by bylo pedagogická „zabejčilost.“ Kde jde vše stranou a hlavním zůstává úkol naučit a pochopit.

V současných diskusích se opakuje jako vhodná motivace pro žáky, aby poznali, že učení matematiky bude pro ně v budoucnosti přínosem. „Abyste si dokázali spočítat výplatu.“ To by ale bylo trochu málo.

Už názornější jsou početní příklady, jaké jsem našel v učebnici své vnučky: Soudruh učitel Hlad denně dojíždí na kole do práce 10 km. Kolik km našlape za týden, za měsíc, za rok?

V příkladu zazněla i výčitka k nízkým platům. Dnes už se učitel, ale spíš učitelka bude jmenovat jinak a dojíždět bude samozřejmě autem.

Zvolme příklad: Paní učitelka Bohatá dojíždí svým Mercedesem s průměrnou spotřebou 9 l na 100 km 10 km do práce. Kolik ji bude měsíčně stát benzin když 1 litr stojí 32,50 Kč?

Že paní učitelku Bohatou trápí ve škole pomyšlení, co kde nakoupit, jak stihne odvézt děti na kroužky, co dřív a co potom? Soudruha učitele Hlada toto asi netrápilo a mohl si při šlapání promýšlet, jak dětem vysvětlit to či ono.

Vzhledem ke svému věku nemusím nic předstírat. Fakt je ten, že matematika mne vždy lákala, řekl bych okouzlovala. To ale neznamená, že bych se ji snadno učil. Spíše neučil. To koliduje i s mým předchozím názorem, že učitel matematiky muž je lepší než žena. Na střední i vysoké škole nás učili jen muži a výsledek byl nevalný. Ještě nebyl problém zvládnout aritmetiku, algebru, geometrii, užitné oblasti ze základní a střední školy jako procenta, zlomky, trigonometrii, atd, ale jak bylo nutné ovládnout vyšší matematiku už to začalo skřípat.

Bohužel mne právě ta vyšší matematika vždy stále přitahovala, ale chyběl tu právě ten učitel, aby mne, či nás, přes úskalí vniknutí do věci, převedl. A tak pan docent Sejkora, když se Šafránka ptal, čemu nerozuměl, na odpověď, že ničemu, znovu zopakoval svůj výklad s nulovým výsledkem. Kde se to pak Šafránek naučil, ví Bůh.

V době mých studií jsme neměli žádné pomůcky k výpočtům kromě logaritmického pravítka. I v jeho používání mi velmi pomáhala schopnost pamětního počítání, k odhadnutí řádu výsledku. Později už žáci začali používat kalkulačky a dovednost počítání se vytratila, lenost a snadnost zvítězila. Často ale s řádovou chybou. Ke starým způsobům se už nikdo vracet nebude, ale trénovat mozek počítáním zpaměti by rozhodně nebylo na škodu. Třeba formou krátké rozcvičky před hodinou matematiky.

Než dojdu ke shrnutí svých vzpomínek a k vyslovení nějakých doporučení, musím ještě vzpomenout na vznik výrazného rozdílu mezi vědomostmi a matematickými dovednostmi žáků středního odborného učiliště v dobách před převratem a asi patnáct let po něm. V prvém případě byly třídy vědomostně vcelku vyrovnané. S většinou průměrnou, ale i s žáky na velmi dobré úrovni a i s žáky velmi podprůměrnými. Ti obvykle časem měnili druh studia za méně náročný. Ti velmi dobří pak obvykle dostudovali na nástavbovém studiu.

Ve druhém případu byly třídy opět vědomostně, či spíše nevědomostně vyrovnané. Žákům, kteří absolvovali základní školu, dělalo značné potíže zvládat základní početní úkony, o aplikaci do výpočtu příkladů nebo převodů fyzikálních jednotek ani nemluvě.
Příčina je patrně v celkově snížené úrovni získaných matematických vědomostí a dovedností ze základních škol a v odlivu dětí v průběhu základní školy na víceletá gymnázia, ale také na soukromé školy. Zdráhám se tady říci, odlivu schopnějších dětí. Někdy jen dětí s bohatými rodiči.

Vyřknout nějaký závěrečný soud nebo i jen názor či doporučení je nesmírně obtížné. Skutečnost nám tak nějak uprchla a utíká dál před naší schopností dohnat ji. Konečně i všechny předchozí doporučení a rady, které pedagogická i jiná veřejnost v minulosti dávala, zůstaly oslyšeny.

Problém je i ve vzdálenosti řešení. Problémy se vršily během více než jedné generace. Přitom okolní prostředí se neustále bouřlivě proměňuje. Řešení musí probíhat opět v průběhu dlouhého časového období. Nelze je nastolit od začátku příštího školního roku a očekávat úžasné změny. Základní cíl ale nastolit můžeme a to, že matematiku budeme považovat za základ vzdělávání a od základních škol ji budeme učit jinak.

Musíme se smířit s faktem, že i nová generace učitelů přichází vzdělaná jen tak, jak to současné základní, střední a vysoké školství umožnilo. Kdybychom se rozhodli, že začneme jinak a to od roku nula, tak první jiná generace učitelů bude k disposici až za nějakých dvacet let. Do této doby ale nemusíme zoufat. Na základních školách rozšiřujme pamětní počítání, třeba i jen na začátku vyučovací jednotky matematiky.

Využijme asistenty učitelů zvlášť ke zvládnutí matematiky, aby nedocházelo k tomu, že kdokoli neporozumí učební látce. Zde doporučuji, aby se zvýšila pozornost k žákům nadaným. Rámcové učební plány na ně pamatují, ale obávám se, že pozornost se jim věnuje jen malá a nesystematická.

U budoucích učitelů by se při jejich výběru měla zdůrazňovat chuť učit a schopnost naučit před pasivním zvládáním teorie. Učitel musí být schopen žáka okouzlit, aby pocítil ne nutnost, ale touhu naučit se.

V poslední době se hovoří o nezbytnosti redukovat učivo, a to velmi. Je učiva skutečně tak mnoho, že žáci nejsou schopni jeho množství zvládnout? Je to možné.

Když porovnám dobu mého studia s dnešní dobou, tak jen v časové dotaci přišli současní žáci a studenti o dva roky, jak jsem kdysi vypočítal. Náš týden byl o jeden den delší, což si dnešní občané už ani nedovedou představit. Návrat k pracovním sobotám by byl ale těžko myslitelný.

Učivo samo se v jednotlivých předmětech jen modernizovalo, ale příliš nezměnilo. Přibyl ale obsáhlý okruh informatiky a děti se musí učit dva jazyky. Zde bychom se měli zamyslet, zda výuka dvou cizích jazyků je účelná a zda by se obsah informačních technologií neměl zúžit jen na uživatelskou potřebu.

Ta se ostatně rozšířila mezi obyvatelstvem planety až do patologické šíře. Lidé by se měli více zabývat skutečností než virtuálními požitky, měli by pěstovat více umění a především hudbu a i k tomu by je školy měly více vést. Vrátit se k radosti z pohybu a ne k vysedávání u počítačů. I zde by měly školy přidat v hodinové dotaci.

Zda maturitu vykonávat také z matematiky nebo ne bude asi na další diskuzi. Obecně slouží zkouška ke zpětné vazbě mezi učitelem a žákem. Takovéto zjišťování až u maturity by ale bylo málo platné. Při individuálním přístupu k výuce, zapojení asistentů pedagogů, s novým pohledem na výuku matematiky, aby se nestala jen obávaným strašákem, ze kterého se vytratila radost z poznání, nebude ani konečná zkouška potřeba.

Takže můj závěr by absurdně byl spíše hodiny přidávat než ubírat, jak si asi čtenář řekne. Ale ne jen nahodile, ale tak, aby vzácný a omezený čas lidského života byl vynaložen k pozvednutí lidského rodu.