Jana Hrubá: Je možné sblížit názory na koncepce vzdělávání?

28. května 2012 se konala v Senátu konference Stálé konference asociací ve vzdělávání (SKAV) „Rozdílné koncepce vzdělávání a jejich důsledky s podtitulem Kterou cestou se chceme vydat?“ Konference zpravidla řešení nepřinášejí, ale dávají příležitost se vzájemně slyšet. To ocenili účastníci i tentokrát.


Tato možnost byla umocněna mimořádně pestrým složením účastníků. Kromě učitelů a ředitelů škol se tu setkali vysokoškolští pedagogové, pracovníci resortních ústavů, zřizovatelé škol, zaměstnavatelé a podnikatelé, zástupci asociací, vzdělávacích programů, neziskových organizací zabývajících se vzděláváním a ojedinělí pracovníci MŠMT, ČŠI a jeden senátor – Marcel Chládek, místopředseda Výboru pro vzdělávání, vědu, kulturu, lidská práva a petice Senátu PČR, ve spolupráci s kterým (a s o. p. s. Pomáháme školám k úspěchu) se konference konala. Bylo to tak trochu symbolické: jako by koncepce vzdělávání zajímaly dnes už širokou skupinu partnerů vzdělávání, ale ty, kteří o něm rozhodují a vytvářejí pro ně podmínky, jen ojediněle (nakonec to není žádná novinka a jistě se to promítá do současného stavu). Potvrdil to i senátor Chládek, když řekl, že senátní výbor pořádá různá veřejná slyšení k problémům vzdělávání, ale jen málo lidí z Parlamentu se jím opravdu zabývá a těchto akcí se zúčastňuje.

Moderátorem byl Tomáš Feřtek ze společnosti EDUin, o. p. s. V úvodu zdůraznil, že v poslední době se v diskusích naráží na problém nejasných cílů vzdělávání. V podstatě existují dvě koncepce: 1. stát má zajistit, co potřebují zaměstnavatelé, 2. vzdělávací systém má sloužit občanům, rozvíjet jejich schopnosti a kompetence. Zástupci obou směrů se dnes sešli v panelu.


Je vzdělávání tím, čím má být? A ne-li, v čem je problém?

Úvodem do problematiky bylo vystoupení prof. Zdeňka Heluse z PedF UK pod výše uvedeným názvem. Řekl, že se pod dopady krize nacházíme v přelomové době, která je nejen ekonomickým kolapsem, ale vleklou krizí člověka a jeho způsobu života. Proto je třeba něco dělat především v oblasti edukace – vzdělávání a výchovy.

Představil několik existujících odpovědí na otázky po účelu vzdělávání:
1. Vzdělání má sloužit utváření lidských zdrojů a posilování konkurenceschopnosti.
2. Vzdělání má sloužit tomu, aby si člověk života užíval, aby z života vytěžil co nejvíce požitků (trend individualistického hedonismu).
3. Vzdělání má člověka vybavit širokým spektrem různých „gramotností“ – tedy způsobilostí zvládat informace, zabezpečujících efektivní fungování v různých oblastech společenského života.
4. Vzdělání je chápáno jako významný činitel kvality života. Vzdělaný člověk si ví lépe rady v organizování svého života, řešení problémů a předcházení kolizím.
5. Vzdělání a vzdělávání je závažnou aktivitou nápravy věcí lidských.
6. Vzdělání je aktivním a tvořivým výrazem starosti o člověka, aby se našel ve svém poslání, naplnil smysl života svého, osobního i obecně lidského.

Oproti zúženému pojetí vzdělávání zdůraznil výuku osobnostně rozvíjející. Definoval ji jako „ucelený náhled na svět a na místo / poslání člověka v něm. Díky svému vzdělávání, tím, že obšírněji a hlouběji rozumí světu a svému místu v něm, člověk ze své pozice přejímá ve světě a za svět spoluzodpovědnost. Uvědomuje si také hrozivost destrukcí a škod, které může svým jednáním způsobit, ale neméně i šance tvořivosti a konstrukce, kterými může svět obohatit. Takto chápané vzdělání úzce souvisí s komunikací. Vždyť skrze komunikaci s druhými lidmi se jedinec vzdělání dopracovává, sdílí je s druhými lidmi. V tomto smyslu je vzdělání jedním ze základních činitelů lidské pospolitosti.“

Cíle osobnostně rozvíjející výuky rozdělil na:
– Cíle kvalifikační.
– Cíle související s organizací a využíváním volného času.
– Cíle osobnostně rozvojové.
– Cíle emancipační.
– Cíle přesahové (transcendentující).

V pojetí osobnostně rozvíjející výuky se žák učí celou svou osobností a osobnost svým učením také rozvíjí. Prof. Helus položil důraz na potenciality žákova osobnostního rozvoje a vzdělávací úspěšnosti a vybavenost učitele kompetencemi pracovat s potencialitami žáků. Mezi profesionální kvality učitelovy osobnosti uvedl pedagogickou lásku, pedagogickou moudrost a pedagogickou odvahu a důvěryhodnost.

Svou přednášku prof. Helus uzavřel slovy: „Mnohé nasvědčuje, že se nacházíme v přelomové době, že je třeba konat jinak než dosud. To platí v neposlední řadě také pro pedagogiku: Měla by se vzchopit k sebevědomí své nezastupitelné povolanosti, podílet se na díle obratu. Pokoušet se o budoucí modely edukace. Spolu s tím musí vyvinout úsilí, je-li to nezbytné, být pedagogikou neposlušnou, vzdorující a ne převážně jen služebnou, odkázanou na úkoly zadané jí vrchností; pedagogikou, která ví o úkolech, které si musí stanovit ona sama…“

Celý text vystoupení prof. Heluse si můžete přečíst ZDE.


V čem spočívá rozdílnost koncepcí vzdělávání?

V panelové diskusi své názory prezentovali:
Radek Cikl / náměstek hejtmana Libereckého kraje a předseda Komise Rady Asociace krajů ČR
pro školství a sport
Hana Košťálová / vedoucí expertní rady projektu Pomáháme školám k úspěchu, členka výboru SKAV, o. s.
Jan Rýdl / člen představenstva Svazu průmyslu a dopravy ČR, předseda představenstva TOS Varnsdorf, a. s.
Ivan Smolka / ředitel Waldorfského lycea, zástupce Asociace waldorfských škol ČR, člen výboru SKAV, o. s.
Klára Šimáčková Laurenčíková / předsedkyně České odborné společnosti pro inkluzivní vzdělávání
Jiří Zajíček / předseda Unie CZESHA a Asociace středních průmyslových škol ČR, ředitel Masarykovy střední školy chemické

Zpočátku někteří z nich neviděli mezi koncepcemi vzdělávání ke konkurenceschopnosti a osobnostně rozvíjející výuky rozdíl. Postupně se však rozdíly v chápání smyslu a podoby vzdělávání vyjevily. Dialog nám mohou přiblížit myšlenky panelistů, které ovšem nejsou doslovnými přepisy (zkuste rozpoznat, do které názorové skupiny jejich autoři patřili):
– Nemyslím, že oba názory polemizují. Cíl je jeden: připravit člověka na život. Zaměstnavatelé chtějí, aby zaměstnanec uměl komunikovat, ale rozvoj osobnostních vlastností škola nedává. Spíše osvícené firmy investují do rozvoje lidí – bez úlev na daních!
– Jak daleko v rozvíjení osobnosti jít? Jsou všichni schopni studovat na vysoké škole? Jsou všichni vysokoškoláci uplatnitelní na trhu práce?
– Osobnostně rozvíjející výchova je od antiky k dispozici. Měli bychom se k ní vrátit. Výchova musí vést k tomu, aby se lidé dovedli o sebe postarat. Děti se mají ve škole zabývat lidskými možnostmi – „poznej sám sebe“.
– Ano, ale neopomíjet zaměření na pracovní život – profesní přípravu.
– Nelze ztotožňovat rozvojové vzdělávání se všeobecným. Otázka je, čemu budeme přizpůsobovat vzdělávání. Pojetí může být rozvojové, nebo výcvikové. Reformní pedagogika je likvidována. Vydáváme se na cestu výcviku. Rámcové vzdělávací programy nastolily postup „ke kompetencím přes znalosti“. Měli bychom změnit priority a obrátit postup od kompetencí ke znalostem.
– Jsme zemí, která je zaměřena na zpracovatelský průmysl. Neobejdeme se bez něj. Klesá demografická křivka a přitom se více studentů hlásí do všeobecného vzdělávání. Měli bychom se vrátit zpět do rovnováhy. Narůstá počet vysokých škol, hlavně humanitních. Je třeba vrátit to do proporcí.
– NERV dokladuje, že čím je vyšší vzdělání, tím vyšší je růst HDP. Konkurenceschopnost je také možnost rozvoje potencialit a talentů.
– Máme příliš mnoho vysokých a středních škol. Přijímací zkoušky se většinou nedělají. Většina žáků pokračuje na vysokých školách – to je systémová chyba.
– Musíme být schopni rozvíjet osobnost i profesní schopnosti – schopnost samostatného života, umět analyzovat problém a řešit ho. Kdo má nějaké vysvědčení, myslí, že se už nemusí učit.
– Optimalizace musí nastat, ovšem k nepopulárním opatřením není politická vůle.
– Rozhoduje kvalita předškolního a základního vzdělávání: co se děje s žákem po vstupu do školy, zda má každý možnost zažít úspěch, zda se děti cítí ve škole dobře, zda je učení smysluplné.
– V základních školách chybí polytechnická výchova, technika. Z toho plyne malý zájem žáků o technické studium.
– Absolventi technických škol mají šanci získat odpovídající práci. Motivace pro práci a úspěch je u nich však výjimkou. Firmy musí pokračovat v motivaci lidí.
– Nejde o to, co se děti učí, ale co se u nich rozvíjí. O vnitřní motivaci zájmem a ne možností zaměstnání.
– Učitelé by se měli zajímat o žáky, jejich schopnosti, z jakého prostředí pocházejí. Podpořit jejich talenty a plány.
– Vytrácí se odpovědnost, vědomí, že jsou také povinnosti, schopnost překonávat obtíže. Základní školy jsou málo naplněné – ale děti si nemohou ve škole jen hrát.
– Co udělat pro motivaci? Posílit pedagogický proces, vyvinout tlak na správné vyučování, například matematiky. Průběžné testování je v pořádku.
– Vést děti k soutěživosti, aby chtěly být nejlepší.
– Chceme-li, aby zaměstnanec převzal odpovědnost, jsou důležité osobnostní vlastnosti. To je problém škol, aby připravily dětí do života.
– Shodneme se, jací mají být studenti, ale ne, co znamená „pedagogika obratu“. Pro soutěživost tam místo není. Vychází z vnitřní motivace. Co to znamená pro učitele? Musíme pomoci učitelům, aby dokázali pomoci žákům. K tomu nejsou vytvořeny ve školách podmínky, vzdělání se nedoceňuje. Do rozpočtu by měly přijít peníze na pedagogické asistenty – neztratit žádné dítě.
– Důležitá je příprava budoucích pedagogů, pomáhat učitelům by měly mezioborové týmy (speciálních pedagogů, psychologů), mentoring, supervize, další vzdělávání.
– Změnit systém financování regionálního školství, více provázat normativy s potřebou podpory žákům. ČR dává spoustu peněz do „hašení požárů“, které vyvolává selektivní vzdělávací systém. Největší skupinou nezaměstnaných jsou žáci ze sociálně znevýhodněného prostředí. Věnovat pozornost těmto žákům, pomoci jim při startu. Inspirací by nám mělo být Finsko.
– Měli bychom se oprostit od idealistických představ – Gaussova křivka platí. Řešit hlavní problém: klesá úroveň výsledků vzdělávání, je nedostatek pracovníků na trhu práce.
– Osobnostně rozvíjející výuka není v rozporu, ale nesmí se vytratit profesní příprava. Měli bychom korigovat zaměření na požadavky trhu práce. Podnikatelé by měli získat oficiální statut pro přípravu mládeže.
– Antické Řecko si možná idealizujeme. Kolik lidí se tam zabývalo filosofií? Živili je rolníci. Nelze se věnovat jenom rozvíjení osobnosti, ale najít rozumný kompromis. Zavést testy, přijímací zkoušky, užívat i represe.
– Nemáme víc handicapovaných, ale neumíme s nimi pracovat. Přesto jsou tu ředitelé škol, kteří osobnostně rozvíjející výuku už realizují.
– Jsme v bodu, s kterým si nevíme rady. Vrátit se ke starému způsobu vyučování, nebo se vydat rozvojovou cestou, kterou ještě docela neznáme? Měli bychom se vydat novými cestami.


Aktivně diskutovali všichni

Odpoledne se účastníci rozdělili do šesti skupin a pod vedením moderátorů diskutovali k otázkám:
– Jak se má do vzdělávání v ČR promítat požadavek konkurenceschopnosti?
– Má být jedním z hlavních cílů vzdělávání podpora sociální soudržnosti?
– Chceme opravdu vychovávat žáky k zodpovědnému rozhodování a jednání?

Diskuse byla velmi živá a zajímavá, protože se v ní projevilo pestré složení účastníků. Vyměřený čas mnoha diskutujícím ani nestačil. Výstup z diskuse v závěru konference tlumočili v plénu moderátoři. Písemný souhrn názorů, které zazněly ve skupinách, bude po zpracování uveřejněn na webu SKAV.


A jaká byla zpětná vazba?

Krásné prostředí Hlavního sálu Valdštejnského paláce přispělo k atmosféře setkání a účastníci je ocenili. Mělo však i zápornou stránku v horší akustice velkého sálu, kterou ještě zhoršovaly rekonstrukční práce na budově.

Zvolenému tématu připsali účastníci vysokou aktuálnost („bohužel již 20 let!“), protože je stěžejní pro způsob a kvalitu života našich dětí. Stojíme opravdu na křižovatce a kontinuální debata by měla pokračovat.

Příspěvek prof. Heluse většinou velmi zaujal jako pedagogicko-filosofické východisko pro debatu, části přítomných připadal odtažitý od reality, teoretický a příliš obecný. Zřejmě záleželo na tom, do jaké hloubky sami promýšlejí problémy vzdělávání.

Výběr panelistů podle účastníků umožnil autentickou diskusi, zaujal polaritními postoji a názory a poučné bylo rozdílné pojetí smyslu vzdělávání. Chyběl zástupce středního proudu a hlavně politici a zástupci ministerstva školství – účastníci v tom viděli nezájem těch, kteří činí politická rozhodnutí.

Odpolední diskusi většina hodnotila jako korektní a efektivní, bylo pro ně zajímavé slyšet spoustu názorů širokého spektra. Škoda, že nebylo více času.

Každý si odnesl z konference něco pro sebe. Byla oceněna i vytrvalost SKAVu při hledání řešení koncepčních otázek. Výčet myšlenek, které by neměly zapadnout, byl opravdu obsáhlý. Alespoň dvě ocitujeme:
„Předpokladem konkurenceschopnosti je rozvinutá osobnost nejen v oblasti profesního zaměření, ale také v oblasti osobnostních předpokladů a hodnot.“
„Tříbení názorů prospívá všem.“

Aeroškola pro učitele

Možnost pro učitele ZŠ a SŠ zúčastnit se zdarma ukázkové předpremiérové projekce nového českého dokumentu Olgy Špátové (projekce je určena výhradně učitelům, zúčastní se jí režisérka filmu a součástí bude i diskuze o možnostech využití filmu ve škole) a informace o chystaném Kurzu filmové výchovy pro učitele, který má akreditaci v systému DVPP MŠMT.


Ukázková projekce nového dokumentu Největší přání III vhodného pro výuku – pouze pro učitele – debata s režisérkou metodika.

Zveme všechny zájemce z řad učitelů ZŠ a SŠ na ukázkovou předpremiérovou projekci k novému dokumentárnímu filmu Olgy Špátové s názvem Největší přání III. Projekce se uskuteční 20. června v 17:00 v malém sále pražského kina Světozor a zúčastní se jej i režisérka filmu, aby mohla odpovědět na případné otázky a říci něco více o natáčení filmu.

Projekci jsme pro učitele připravili z toho důvodu, že film vnímáme jako velmi vhodný pro školní využití. Chceme jej tedy představit s předstihem, premiéru bude mít v září a od září jej tak můžou školy zhlédnout v českých kinech. K filmu připravujeme také metodické materiály, které na projekci představíme.

Jedná se o dokumentární projekt, jímž režisérka Olga Špátová navazuje na legendární filmy stejného názvu, které natočil její otec, dokumentarista Jan Špáta v roce 1964 a 1990. Zkoumá v něm, nakolik se posunuly hodnoty a jak se změnil život mladých lidí v naší zemi prostřednictvím otázky „jaké je vaše největší životní přání?“, kterou pokládá mladým lidem z různých sociálních skupin, z různých prostředí, spolků, iniciativ, s různým rodinným zázemím a pod. Film zajímavým způsobem zkoumá představy o životě současných mladých lidí a srovnává je s dřívějšími odpověďmi generace jejich prarodičů a rodičů.

Film se dotýká mnohých citlivých témat a otázek, které je možné dále ve výuce rozvíjet – jak se změnila česká společnost po roce 1989? Jak se mění představy mladých lidí o životě, jak se mění jejich hodnoty a priority? Jakým způsobem chtějí žít svůj život? Co znamená rodina v dnešní době? Jak mladí lidé chápou svobodu a dědictví komunismu? Proč se uchylují k extremistickým ideologiím? Mají právo na svobodný názor a kde jsou hranice svobody? Jaký je vztah mladých lidí k homosexualitě, k menšinám? Za co chce současný mladý člověk bojovat, o co se zasazuje, vůči čemu se vymezuje?

Film tak otevírá tématické okruhy a učivo mnohých vzdělávacích oblastí RVP, zejména občanské výchovy, základů společenských věd, dějepisu, osobnostní a sociální výchovy, multikulturní výchovy a dalších.

Na projekci je třeba se předem objednat na aeroskola@kinoaero.cz.

Více informací o filmu a projekci pro učitele najdete na webu Aeroškoly.


Další ročník Kurzu filmové výchovy

Aeroškola přijímá rezervace pro druhý ročník Kurzu filmové výchovy pro učitele, který je akreditován MŠMT v systému dalšího vzdělávání pedagogických pracovníků. Kurz se bude konat ve dnech 11.–14. 10. 2012 v Sedleci u Prahy. Kurz je určen všem učitelům, kteří chtějí realizovat výuku Filmové/Audiovizuální výchovy, ale neví jak.

Kurz je zaměřen na analýzy a rozbor filmů, na zprostředkování základů filmové řeči a na interpretaci. Součástí kurzu jsou rovněž tvůrčí dílny – základy natáčení a zpracování natočeného materiálu na počítači s jednoduchými prostředky, které jsou běžně dostupné. Kurz pořádá Aeroškola – vzdělávací sekce pražských artových kin Aero, Světozor a Oko, specializující se na filmovou výchovu pro školy i veřejnost a garantem kurzu je Mgr. Linda Arbanová, PhD (PedF UK v Praze, Aeroškola).

Kontakt: aeroskola@kinoaero.cz, více informací na www.aeroskola.cz.

Aeroškola
Kino Aero + Světozor + Oko
tel.: 608 960 016
e-mail: aeroskola@kinoaero.cz

Eliška Leblová: Enviromentální výchova v mateřské škole

Kniha nabízí řadu nápadů, které lze využít v rámci běžného programu mateřských škol.

V přírodě děti mohou zakusit spoustu smyslových vjemů – vidět odstíny barev, tvary, slyšet zvuky, cítit vůně, osahat si, ochutnat. Uvědomí si, že když je zima, musí se zahřát pohybem, zjistí, že pod stromy je stín, který ochrání před slunečním úpalem, voda chladí, rosa je mokrá a na slunci se třpytí. Mohou použít louku jako místo, kde se dá rozeběhnout do dáli, v lese mohou zakopnout o pařez nebo ho přeskočit. Když si dřepnou, uvidí, kdo žije v louži, kdo pospíchá mezi jehličím, nebo žije pod kameny.

To všechno vzbudí jejich zvědavost a vyprovokuje otázky. Vztah k přírodě ale zejména městské děti nezískávají úplně snadno. Vedení k úctě a ohleduplnosti k přírodě je jedním z úkolů současné mateřské školy. V knize nabízíme řadu nápadů, které lze využít v rámci běžného programu mateřských škol, s jejichž pomocí můžeme v dětech probudit lásku k přírodě a současně naplňovat záměry RVP PV.

Eliška Leblová, DiS., vystudovala předškolní a mimoškolní pedagogiku a pracuje jako učitelka CMŠ Studánka. Je autorkou a koordinátorkou ekologických programů podpořených granty odboru životního prostředí Magistrátu hl. m. Prahy. Má čtyři děti a během rodičovské dovolené se podílela na založení a činnosti mateřského centra Kuřátko v Praze 4.

Ukázku najdete ZDE.

Jihočeský kraj potřebuje aktivnější spolupráci škol a podniků

Jaké jsou nedostatky trhu práce v Jihočeském kraji a jaká největší rizika se mohou objevit v budoucnu? Jak tuto nepříznivou situaci řešit a předejít jejímu zhoršení? Spolupracují podniky a vzdělávací instituce dostatečně? O tom byla řeč na kulatém stole s názvem "Efektivní trh práce pro 21. století – kvalifikace a vzdělávání z pohledu zaměstnavatelů", který se uskutečnil ve středu 22. května v budově Krajského úřadu Jihočeského kraje v Českých Budějovicích.

V úvodu Jiří Moravec z Krajského úřadu Jihočeského kraje zmínil, že Jihočeský kraj vypracoval strategii rozvoje vzdělávání až do roku 2020. "Standardní čtyřleté programy se nám zdály příliš krátké," řekl a zdůraznil podporu technického vzdělávání ze strany kraje. Tu podpořil také čísly: v aktuálním školním roce 2011/2012 nastoupilo na gymnázia 20 % absolventů základních škol, na střední odborné školy 40 % a na odborná učiliště necelých 40 %, přičemž tento podíl se dokonce meziročně mírně zvýšil.

Moderátor setkání Miloš Rathouský ze Svazu průmyslu a dopravy ČR dodal, že to, co na trhu práce platí dnes, nebude platit za 20 až 30 let, a že klíčové pro udržení konkurenceschopnosti české ekonomiky je najít shodu mezi požadavky zaměstnanců a zaměstnavatelů. K tomu by měly pomoci systémy Národní soustavy kvalifikací a Národní soustavy povolání, které představil Bohumil Mužík ze Svazu průmyslu a dopravy ČR. Mimo jiné jmenoval čtyři průřezová témata, tedy nejpalčivější problémy trhu práce v České republice, a zároveň i zásadní požadavky na zlepšení současné situace. Patří mezi ně spolupráce vzdělávacích institucí a firem, podpora technických a řemeslných oborů, záchrana nízkokapacitních oborů (například keramika, textilní výroba, potravinářství) a především další vzdělávání a jeho vazba na trh práce, tedy jak využít aktivní politiku zaměstnanosti k operativnímu řešení problémů a disproporcí trhu práce.

„Systémy NSP a NSK jsou základními kameny toho, abychom dosáhli dalšího vzdělávání rovnocenného s počátečním vzděláváním a mohli nedostatky na trhu práce operativně řešit," řekl. „Systém počátečního vzdělávání neprodukuje dostatečný počet technicky vzdělaných lidí, a firmy pak nemají kam sáhnout, aby vyrovnaly přirozený úbytek silných poválečných ročníků. Současní absolventi nejsou silní ani kvantitativně – je jich velmi málo, ani kvalitativně – nemají odpovídající technickou kvalifikaci,“ podtrhl Bohumil Mužík.

NSP zahrnuje především celostátně platný katalog prací. Poslední takový dokument vyšel v roce 1993. „Většina firem si katalog prací sice dělá sama, ale my zde vyzýváme firmy k průběžné práci na tomto společném katalogu, abychom tak vytvořili jednotnou informační základnu pro všechny instituce a zúčastněné na trhu práce – tj. pro uchazeče, občany, zaměstnavatele a především pro Úřad práce a agentury práce,“ vysvětlil Bohumil Mužík. Například uchazeč by si tak měl díky NSP udělat mnohem rychleji a snáze představu, co mu chybí k tomu, aby zvýšil svoji zaměstnatelnost, a co by měl pro danou pozici ovládat.

Jan Pěnkava, vedoucí controllingu ve firmě ČZ a.s. a její mluvčí, potvrdil očekávanou černou budoucnost ohledně lidských zdrojů ve své firmě: „Během příštích dvou let nám odejde do důchodu 200 zaměstnanců, a to hlavně techniků. Tyto lidi musíme nahradit novými, mladými pracovníky. Ale zdá se nám, že nemáme odkud brát, že tito mladí lidé nejsou.“ Proto firma zahajuje užší formu spolupráce se školami. "Je potřeba zvýšit vážnost a prestiž technických oborů, jejich studia i zaměstnání v nich v očích veřejnosti," uvedl. K tomu je zapotřebí zvýšená aktivita firem vůči veřejnosti, prezentace a propagace, aby se podařilo přesvědčit veřejnost, že pracovat v průmyslu se vyplatí.

Milan Timko, ředitel Střední odborné školy strojní a elektrotechnické ve Velešíně, dosvědčil, že vlastní aktivita je základem: „Každoročně objíždíme základní školy v celém Jihočeském kraji a děláme prezentace. I když je to práce někdy vyčerpávající, slavíme díky tomu úspěchy – každý rok nabereme do technických oborů o 20 studentů více." Milan Timko si také pochvaloval pozitivní spolupráci s firmami, která podle něj představuje nejlepší možný příklad pro žáky, jak to chodí v praxi. To potvrdila i Ilona Walnerová z firmy Jihostroj Velešín, která se zmíněnou školou již dlouho spolupracuje. „Je to pro obě strany běh na dlouhou trať, ale ve výsledku se výrazně zúročuje," uzavřela.

Milan Timko také zmínil další problém, kdy se školy a firmy ze sousedního Německa a Rakouska pokoušejí přetáhnout české studenty a pracovníky do svých systémů. „My zde tyto lidi potřebujeme a byla by obrovská škoda, kdyby nám odcházeli," dodal.

Zdeněk Vršník ze Svazu průmyslu a dopravy ČR pak představil práci sektorových rad a podstatu sektorových dohod. Sektorové rady, jichž je v České republice v současnosti 29, sdružují zaměstnavatele v rámci určitého odvětví a řeší zásadní problémy v otázce lidských zdrojů v té které oblasti. Dohromady je v tomto systému v současné době zapojeno přes 1400 lidí, přičemž tento počet ještě stále roste. Pravidelných jednání sektorových rad se účastní i zástupci škol, ministerstev relevantních pro daný obor, dále Ministerstva práce a sociálních věcí, Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy a často také jednotlivých zainteresovaných krajů. Díky koordinaci aktivit členů a partnerů sektorových rad jsou pak vypracovány sektorové dohody, které řeší nejpalčivější problémy v oblasti lidských zdrojů v daném odvětví nebo regionu a také obecné problémy společné pro celou českou ekonomiku. Jako příklad uvedl Zdeněk Vršník zajímavou statistiku: „V České republice tvoří 40 % HDP zpracovatelský průmysl, ale těchto 40 % je zajišťováno pouze 7 % všech pracovníků. To je trend, který nelze dlouhodobě udržet."

Ilona Walnerová vyjádřila spokojenost s existencí jedné ze sektorových dohod, na jejímž uzavření se podílela – Sektorové dohody pro oblast strojírenství: „Jsem za tuto sektorovou dohodu velmi ráda. Naše firma je ve věci spolupráce se školami velmi aktivní, již 10 let nabízíme stipendijní programy a letos k nám díky této aktivitě přijdou čtyři vysokoškolsky vzdělaní absolventi a deset středoškoláků. Určitě bychom uvítali, kdyby stát na tuto spolupráci se školami a jejich podporu poskytoval firmám nějaké daňové úlevy."

Karel Tichý ze společnosti Asistenční centrum a. s. pak vystoupil s analýzou regionálních disparit středního odborného vzdělávání ve vazbě na trh práce v Jihočeském kraji. Mimo jiné zmínil nejvíce poptávaná zaměstnání v Jihočeském kraji, mezi něž patří řemeslníci a opraváři, obsluha strojů a zařízení či techničtí a odborní pracovníci. Z řad řemeslníků a opravářů se jedná především o seřizovače a obsluhu obráběcích strojů, nástrojaře a také – specificky pro region jižních Čech – zpracovatele masa a ryb. Vysoká poptávka je stabilně také po řidičích, zejména nákladních automobilů.

Svět kolem nás

Dovolte nám představit nový populárně naučný cyklus Svět kolem nás, ve kterém Vám a žákům Vaší školy postupně představíme nejzajímavější kouty naší planety. Program je promítán v kině či jiném vhodném kulturním zařízení, a to pomocí nejmodernější audiovizuální techniky.

Vhodné spojení výukové roviny s interaktivními a zábavnými prvky upevní základní znalosti vašich žáků nejen z oblasti zeměpisu a přírodopisu a zároveň rozšíří jejich všeobecný přehled. Program tvoří fotografie a videomateriál natočený a promítaný ve vysokém rozlišení HD a je doplněn autentickou hudbou a zvuky. Pro dynamický průběh promítání, program naživo moderují dva moderátoři.

Velký důraz je kladen na mezipředmětové vztahy, které žákům umožňují lépe pochopit celé okruhy zeměpisných, přírodopisných, chemických a fyzikálních jevů a poznat jejich vzájemné souvislosti. Toto mezipředmětové propojení má za úkol vytvořit širší pohled žáků na přírodovědné učivo, naučit je myslet v celcích, v nichž dokážou pohotově spojovat a zobecňovat poznatky z různých přírodovědných předmětů.

První díl projektu Svět kolem nás má název Nový Zéland – země dlouhého bílého oblaku

Hlavní výukové roviny programu tvoří:

Sopečná a geotermální činnost na Novém Zélandu – vysvětlení pojmu sopka pomocí schémat a nákresů, návštěva geotermálních oblastí, využití geotermální energie dnes i v minulosti, návštěva kráteru aktivní sopky …

Ledovce a činnost ledovců – vysvětlení pojmu ledovec pomocí schémat a nákresů, popis jednotlivých částí, návštěva ledovcového terminálu, působení ledovců na tvorbu krajiny

Endemické druhy rostlin a živočichů – rozpad prakontinentu Pangea, nelétavé druhy ptáků, stromové kapradiny

Zemětřesení – původ a vznik zemětřesení, záběry z města Christchurch vážně poničeného nedávnou vlnou několika zemětřesení

Původní maorská kultura – osídlení ostrovů, vliv Maorů na kolonizaci Nového Zélandu, ukázka tradičních tanců, bojový tanec haka

Národní parky – turismus na Novém Zélandu

a další


Program je vhodný pro studenty gymnázií a středních škol a žáky druhého stupně základních škol (většina škol na projekci přibírá i žáky pátých ročníků), přičemž projekce pro gymnázia a střední školy obsahuje širší didaktickou rovinu.

Každá škola, která se programu zúčastní, obdrží výukové listy, se kterými mohou pedagogové následně doplnit a oživit výuku.

Pokud si nyní uděláte 2 minuty čas, podívejte se na krátkou ukázku a podrobnější popis programu.

ČRDM získala licenci ke Kartám mládeže EYCA

Česká rada dětí a mládeže (ČRDM) se dne 14. května 2012 stala členem mezinárodní organizace The European Youth Card Association (EYCA). Připojila se tak ke čtyřiceti organizacím, které vydávají Karty mládeže v třiceti osmi zemích světa a zajišťují více než 4 milionům jejich držitelů přes 100 000 slev po celé Evropě i mimo ni.

O členství ČRDM rozhodli svým hlasováním stávající členové EYCA, a respektovali tak doporučení svého představenstva, které se k přijetí ČRDM vyjádřilo kladně již před měsícem.

ČRDM převzala agendu od sdružení Karty mládeže ČR, která vydávala Karty mládeže EURO<26 v České republice od roku 1993 do dubna 2012.

Karty mládeže v současné době umožňují na území naší republiky čerpat více než tisíc slev. Karty jsou podporovány ze strany mnoha velkých firem (např. Poštovní spořitelna, Student Agency, Vodafone aj.) a jejich držitelů je nyní v ČR přes dvacet tisíc. Doposud mohli Karty mládeže získat mladí lidé ve věku od 10 do 29 let. ČRDM tuto možnost rozšířila na 5 až 30 let a přejmenovala projekt na Karty mládeže EYCA (dřívější název EURO<26 pochází z dob, kdy se karty mohly vydávat jen mladým do 26 let). Karta existuje i ve studentské variantě, držitelé jí mohou prokazovat status studenta.

ČRDM využije licenci na Karty mládeže EYCA v ČR pro zlepšení podmínek všech mladých lidí u nás. Členové sdružení ČRDM mají možnost získat karty za výrobní náklady a organizace samotné z nich mohou vytvořit karty členské (s možností vlastní grafické podoby karet). Karty mládeže však mohou získat za nižší cenu i další mladí lidé. ČRDM osloví mj. školská zařízení s možností zřídit školní karty pro jejich studenty.

Cílem projektu je také zlepšit povědomí veřejnosti o Kartách mládeže a snaha o zvýšení počtu a využitelnosti slev. ČRDM proto pracuje na modernizaci grafického vzhledu karet a webové prezentace a zřizuje další informační stránky na internetových sociálních sítích.

Další odkazy:
Česká rada dětí a mládeže: www.crdm.cz
Zpravodajský server Adam.cz (ČRDM): www.adam.cz
Organizace EYCA: www.eyca.org
Karty mládeže EURO<26: www.euro26.cz

Kontakt:
Ing. Miroslav Jungwirth, koordinátor projektu Karty mládeže EYCA
e-mail: miroslav.jungwirth@crdm.cz
tel.: 234 621 297, 728 935 895

Zahájilo Centrum transferu technologií a znalostí Univerzity Pardubice

Univerzita Pardubice se zařadila k vysokým školám v ČR, které sledují moderní trendy vědy a výzkumu a od prvního dubna zřídila Centrum transferu technologií.

Tato centra začala vznikat jako univerzitní útvary a jejich hlavními cíli a úkoly je zajistit efektivní nakládání s duševním vlastnictvím univerzit, podporovat a optimalizovat spolupráci výzkumných univerzitních pracovišť s komerční sférou a vytvořit inovativní prostředí v rámci univerzity a regionu. Vzhledem k tomu, že Univerzita Pardubice má značný vědecký potenciál a dlouhodobě s komerční sférou spolupracuje, byl vznik Centra transferu technologií a znalostí Univerzity Pardubice logickým krokem.

V posledních dvou desetiletích bývá stále častěji nastolována otázka, zda cesty výsledků vědy a výzkumu do praxe jsou dostatečně efektivní a zda spolu umějí výzkumná a aplikační sféra dostatečně komunikovat. Centrum transferu technologií zahajující svoji činnost má jedinečnou šanci posílit spojování vědeckovýzkumného potenciálu univerzity s potřebami komerčních subjektů v tržních podmínkách.

Výsledky této spolupráce budou přinášet nejen konkrétní výstupy pro firmy a univerzitu, ale také posilovat postavení univerzity jako vědecko-výzkumné instituce v příslušných oborech a v regionu a zpětně umocňovat výzkumný potenciál univerzity.

Počáteční období, ve kterém tým Centra bude připravovat jeho plnou činnost, probíhá v rámci projektu OP Výzkum a vývoj pro inovace a je financováno ze strukturálních fondů EU, prioritní osy 3 operačního programu Výzkum a vývoj pro inovace. Celkové náklady projektu činí více než 46 mil. korun a probíhat bude v období duben 2012–březen 2015.

Konkrétními výstupy činnosti Centra budou mj. právní servis pro akademické pracovníky a jejich výzkumnou činnost, zakládání spin-off firem, zhodnocení duševního vlastnictví univerzity, rozšiřující se okruh spolupracujících firem z aplikační sféry a předávání zpětné vazby z komerčního prostředí na univerzitu.

David Čáp: Šikana – mýty a realita

Autor v deseti mýtech rozebírá nejčastější předsudky, které se kolem šikany točí. Uvěřit jim mnohdy znamená ohrozit nejen celkové klima ve třídě, ale i jednotlivé děti. Proto je dobré se nad nimi zamyslet a pokusit se na ně podívat i z jiného úhlu.

(Publikace vydaná ve spolupráci s projektem AISIS Minimalizace šikany)

Zdroj: Zpravodaj SKAV č. 3, květen 2012


Jaké mýty v knize najdete?

To se u nás stát nemůže! … ale ano, šikana se může objevit na každé škole a dobrá škola není ta, která ji popírá, ale ta, která je na ni připravena.

Stejně si za to může sám! … za opakované ubližování si NIKDO nemůže sám. Ať jsi jaký jsi, nikdo nemá právo ti ubližovat.

Internet a okolí školy se nás netýká! … šikana a kyberšikana bývá velmi často velmi úzce provázána.

To si musím vyřešit sám a rychle! … ne rychle = bezhlavě a plní emocí, ale rozvážně a týmově.

Dvojka z chování to vyřeší! … dvojka z chování sama o sobě nic nevyřeší. Hledejme příčiny šikany.

Přísnost je nejlepší prevence! … nejhorší šikana vzniká ve velmi tuhých systémech. Tedy ne přísnost a restrikce, ale srozumitelná pravidla, jasné mantinely a respekt k druhým.

Může za to výchova! … téměř všichni rodiče vychovávají, jak nejlépe umí. Pokud je kritizujeme, postavíme je proti sobě.

Musí si to vyřídit mezi sebou! … ano, je to možné, ale jen tehdy, když jsou obě strany vyrovnané. A to u šikany nebývá pravda.

Vždyť mu to kouká z očí! … neškatulkujme žáky a nepřehlížejme, že agresorem může být i premiant třídy.

Stejně nám nikdo nepomůže! … je třeba se vzdělávat a hledat řešení. Pomoc pak určitě najdeme.


Ukázku z knihy si můžete přečíst ZDE (strana 8–9).

Jan Sláma: Kam kráčíš, školo?

Nedávno jsem si pustil starý český film, ve kterém byla scéna kdy pan inspektor zkoušel žáka z velké násobilky a dalšího nechal na tabuli odmocňovat vícemístné číslo. Byla to scéna ze školičky v malém městě a žáčci uměli i neuměli. Má generace už byla mnohem pokročilejší, nechci říci vzdělanější, ale velkou násobilku jsme už neměli a výpočet druhé odmocniny také ne. Pro dokreslení ještě dodám, že žáci po škole chodili na pastvu, slečna učitelka pohrozila darebákům pohlavky, třebaže je nikdy nedala, mezi žáky byly velké sociální rozdíly a ulice byly téměř bez aut.

Moji generaci zasáhla průmyslová revoluce. V první třídě jsme měli ještě břidlicovou tabulku a pisátko, ale pak už jsme měli pera na násadce a pan školník chodil po třídách a doléval do kalamářů inkoust. Jednoho dne navštívil školu jakýsi podnikavý člověk a sklidil velký úspěch s prodejem dřevěných, jakoby plnicích per. Ta se sice neplnila, jen namáčela, ale pod perkem měla dřevěný jazýček, který pojal určitou zásobu inkoustu a pero psalo s méně častým namáčením. Začala se učit ruština a tělesné tresty se ještě praktikovaly. Do školy se samozřejmě chodilo šest dnů v týdnu a to pěšky. Když bylo odpolední vyučování tak my ze vzdálenějších končin jsme zůstali přes poledne ve škole, nosili jsme si chléb a dostávali jablka vypěstovaná na školní zahradě. Na vyučování si mnoho nepamatuji, ale uměli jsme plynně číst, v tom se pořádaly soutěže, počítat a ještě si pamatuji svou nechuť ke zpěvu. Ten jsem měl nerad a vždy jsem se snažil být vzadu, když jsme při harmoniu museli zpívat.

Druhou polovinu základní školy, osmiletka, jsem už absolvoval ve větším městě, kam jsme se přestěhovali. Dělalo mi dobře, když vědomosti a dovednosti získané na předchozí škole byly učiteli i spolužáky oceňovány, takže patrně ta první, vesnická škola, musela být dobrá. Učitelé této nově školy nám dali takové znalosti v předmětech jazyk český a matematika, že nám v pozdějším studiu ušetřili spoustu práce. Češtinu jsem měl ovšem i na střední škole, ale prakticky celou gramatiku, pravopis, tvarosloví a skladbu jsme si přinesli ze základní školy. Měl jsem postupně dva učitele, Byli přísní, ale naučili nebo donutili nás naučit se tak, že si valnou část pamatuji ještě dnes. Učili jsme se i množství básní a i ty se mi dodnes vybavují. Stejně důkladně byla učena i matematika, takže jsem se ji v prvém roce na střední škole skoro neučil. Zpychl jsem a doplatil na to. Ale zůstaňme u základní školy. Měl jsem rád dějepis a zeměpis a také fyziku. Opět díky dobrým učitelům. Neměl jsem rád chemii a biologii. Oboje učila postarší slečna učitelka, u mne s nevalným výsledkem. V ručních pracích jsem se naučil štupovat ponožky, přišít knoflík, uplést dečku z korálků a háčkovat. Z prací chlapeckých bohužel nic. Z hudební výchovy jsem si odnesl umění namalovat houslový klíč. Jinak pro mne noty zůstaly záhadou. Naše generace konala na konci osmé třídy tak zvané závěrečné zkoušky. V nárocích na přípravu si tato zkouška nezadala s přípravou na maturitu.

Ještě v průběhu základní školy mne maminka zapsala na angličtinu do jazykové školy. Učil jsem se ji nerad, stejně jako ruštinu. Ale zaseté semínko nezaschlo a později jsem pokračoval už o své vůli.

Co se týká školních didaktických pomůcek, ty sestávaly z tabule a křídy, učebnic a nástěnných obrazů. Chodilo se do kina celkem za směšný peníz. Stálo dvě koruny stejně jako holič. Doma jsme měli rádio a to pěkné, protože jsem propadl amatérské radiotechnice a poslouchal morseovku. Televize se začala teprve tu a tam objevovat. Ve městě byla velká a dobře vybavená knihovna a já spolu s mnohými dalšími jsem zcela propadl čtenářské vášni. Týdně jsem přečetl několik knih, a tak se stalo, že povinnou četbu v pozdějších letech jsem měl dávno přečtenou a to bylo mé štěstí, protože co bylo povinné, jsem odmítal.

Tímto dlouhým úvodem jsem chtěl trpělivého čtenáře uvést do doby krátce po válce a ukázat, že škola stála na pedagogickém sboru a že ten byl vesměs na vysoké úrovni. Učitelé byli opravdu vzdělaní a svým vystupováním získávali autoritu. Nepamatuji si, že by se do vyučování nějak zavlékala politika a když, tak jsme to přijímali jako pravdu, stejně jako valná většina národa. Protože rovnostářství ještě nenabylo samozřejmosti, tak děti bohatších rodičů nám proletářům občas dávaly najevo, že ony mají a jsou něco víc než ostatní. Ale to se časem vytratilo.

Byli jsme v denním kontaktu s přírodou už proto, že jsme bydleli v menším městě, ale chodili jsme i pracovat do školní zahrady, kreslit do přírody a na podzim jsme jezdili na bramborové brigády. Třebaže je na to dnes pohled všelijaký, jezdili jsme na ně rádi a dodnes se pamatuji, jak voněla čertem rozhazovaná zem. Pro mnohé to byl první kontakt s prací.

Po základní škole jsem bez problémů nastoupil na průmyslovku. Bylo to tak nějak samozřejmé, protože všichni kluci ze sousedství na ni chodili. Byla to i otázka prestiže. Byla jen jedna výjimka. Později se onen chlapec stal ředitelem tamního gymnázia. Na svoji školu jsme byli hrdi, už proto, že byla ve své specializaci výjimečná. Téměř všichni učitelé byli na slovo vzatí odborníci. Když zavřu oči, vidím před sebou řadu vážných mužů v oblecích,kteří se z nás se shovívavým nadhledem snažili udělat odborníky. Praktická cvičení jsme vykonávali ve školních dílnách a dobře vybavených laboratořích. S časovým odstupem se domnívám, že praktického vyučování mělo být ještě více než jeden den v týdnu. Chybělo více názornosti. Z obrázků v učebnicích jsme neměli dostatečnou představu o strojích a jejich činnosti. V tom nám snad dala nejvíce prázdninová praxe, kterou jsme vykonali v průmyslových závodech. Tento problém nedostatku názornosti a sepětí teorie s praxí jsem později pozoroval i na vysoké škole.

Počítali jsme na logaritmickém pravítku. Kalkulačky ještě nebyly. Zde nám byla velmi platná schopnost pamětního počítání a odhadu řádů, pokud to kdo ovládal. Kromě nástěnných obrazů a modelů či řezů strojů, které byly na chodbách a ve vitrinách, byla opět jen tabule a křída. S nástupem do naší školy byl vydán pokyn psát poznámky hůlkovým písmem. To nám už zůstalo napořád. Vyžadovalo se skicování obrázků od ruky a i tato dovednost mi později v mém vlastním učitelováním byla velmi platná. Chodili jsme do školy s rýsovacím prknem pod paží a pracovali s rýsovacími pery a tuší. Až v posledním ročníku jsme se dostali k rýsovacím stolům. Čtenářská mánie mi vydržela i nadále.

Nechci už pokračovat dál směrem k dalšímu studiu. Ještě ani tehdy se vnější podmínky markantně neměnily. Byla už poměrně běžná televize a docházelo k rychlému rozvoji motorizmu, ale to bylo asi tak vše. Když se zamyslím nad tím, k čemu později při bouřlivém rozvoji některých odvětví techniky došlo a jaký to mělo dopad na lidské chování, jsem na rozpacích, jak následky posuzovat.

Inženýrský věk, jak ho nazval Ivan Klíma, nastal podle mého soudu až v osmdesátých letech. Začaly se užívat kalkulátory a žáci jejich výsledky mnohdy přestávali porovnávat s realitou co do řádů. Nácvik pamětního počítání se vytrácel. Se zkracováním pracovní doby se zkrátila i doba vyučování. Televize zabírala stále více času a zmocňovala se vlivu na myšlení. Skladba dětí ve středních školách se ještě neměnila, odpovídala požadavkům doby. Počítačový věk nastoupil s dnes legračním počítačem IQ 151 i do škol.

Není snadné psát o dojmech z doby po politickém převratu. Jisté je, že rozvoj technologií všeho druhu je tak bouřlivý, že ho není ani možné sledovat, tím méně se mu rozumně přizpůsobit. Do škol vtrhl obchod. Co bylo včera moderní, je dnes již zastaralé. Obrovské peníze jsou vydávány za stále nové a nové počítače a na ně navázané didaktické pomůcky. Pedagogická veřejnost je přesvědčována, že jen tak je možno zaujmout pozornost žáků a naučit je kýženým vědomostem. Setkává se toto dogma s úspěchem? Jak se zdá z různých srovnání, výsledky jsou nevalné a sotva odpovídají vynaloženým nákladům.

Nerozumně a neorganizovaně vznikaly a vznikají nové a nové střední a vysoké školy v rozporu s potřebami společnosti, často jen jako produkt podnikatelských záměrů nebo jako obrana a pud sebezáchovy proti měnícímu se prostředí. Státní orgány za školství odpovědné ponechaly věcem volný průchod. Vzniklo množství gymnázií přijímajících kde koho. Zanikají učiliště a odborné školy v protikladu k potřebám podniků. Ministerstvo ztratilo svoji regulativní roli a zcela se podřídilo okamžitému tlaku trhu.

Nové technologie přes svůj pozitivní smysl v přístupu k informacím přinesly řadu velmi a velmi negativních hledisek. Snadnost získávání informací přináší povrchnost a ztrátu schopnosti budovat si vlastní názor. Přístup k pornografii a její vyhledávání na internetu přináší u obou pohlaví ztrátu úcty jeden k druhému. Velmi zhrubla mluva, a to i u dívek. Ale též se zjednodušila. Dětem chybí slovní zásoba. Půjde-li to tak dále, budou se vyjadřovat jen výhružnými skřeky. Děti přestávají číst. Ke zjednodušení jim nahrávají i někteří pedagogové s ústupem od náročnosti. Například pokusy se zjednodušením písma povedou zároveň k ústupu jemné motoriky a estetického projevu. Stejně tak tendence omezit výuku mateřského jazyka ve studiu tvorby slov a vět hoví jen celkové prohlubující se lenivosti.

Děti se přesouvají z reálného do virtuálního světa. Stále méně času tráví přirozeným pohybem, sportem a hrami. Třebaže jsem se sám styděl zpívat, uvědomuji si potřebu výuky hlavně opravdového zpěvu. Škola dříve žila zpěvem, a když jste šli kolem, vždy byl slyšet zpěv z některého okna. Dnes je možno slyšet spíše klapot kláves počítačů. Lidskou společnost obohatil další kontroverzní vynález a to mobilní telefon. Je s podivem, jak mnozí lidé dokázali existovat před mobilem. Denně můžeme slyšet spoustu naprosto zbytečných rozhovorů. Okamžitá dostupnost kontaktu připravila lidi o plánování činnosti a vede je k povrchnosti a nahodilosti. Nerad paušalizuji, možnost okamžitého kontaktu má i své výhody. Povšimněme si však například, jak mnoho lidí, sotva dosednou třeba v tramvaji na sedadlo, okamžitě vytahují mobil a kamsi nutně volají.

Obdobné problémy jsou s tělesnou výchovou. Třebaže osnovy umožňují navýšit počet hodin, málokterá škola tak činí a omezí se na povinné pensum. Než investovat do zdraví, raději investují do nových počítačových učeben. Úplně na okraji zůstává praktické vyučování a nácvik základních manuálních dovedností. I zde mnohé školy vyhoví sice RVP, ale jen tak, aby si příliš nekomplikovaly život. Je pravda, že prostředí pro některé činnosti je třeba vytvořit a zaplatit, ale investiční prostředky se přednostně stěhují k počítačům než třeba k pracovním stolům se svěráky. Různé akce jako Řemeslo žije, jsou opět spíše virtuálního charakteru, když se řemeslo ukazuje na obrazovce, než aby alespoň k základům se děti dostaly ve školní dílně.

A co učitelé? Jsou manipulováni, protože jsou manipulovatelní. Ministerstvo jako spásonosný nápad vytvořilo soustavu Rámcových vzdělávacích programů. Nebyla to zcela hloupá myšlenka a tam, kde se skutečně na jeho tvorbě podíleli všichni pedagogové a kde neformálně naplnili všechny předpokládané části, mohl přinést určitá pozitiva. Hlavně v tom , že se škola a její pracovníci sjednotili. Kolik ale takových škol bylo? Často se na tvorbě ŠVP podílelo jen několik pracovníků a některé školy ho více či méně opsaly od druhých. V obsahové stránce se ale vcelku nic nezískalo. Vše už bylo dávno objeveno. Jen vzniklo několik nových termínů, to aby věc byla veřejnosti obtížněji pochopitelná.

Školství by mělo podle mého názoru přibrzdit. Mělo by vést své pracovníky ke zdokonalování toho, co se dlouhými léty osvědčilo. Školské orgány, pokud ještě zbyly, by se měly zaměřit na pomoc školám a učitelům, ale ne tím, že jim budou předkládat metodické pokyny k bezduchému opakování. Učitel je přece osobnost a nikdo od něho nemůže požadovat memorování předepsaného názoru. Právě tím, že se dobere vlastního názoru, tím je také schopen ho věrohodně interpretovat a předat žákům. Nenuťte učitele k uniformnímu chápání například dějin.

Časem se mi podařilo shromáždit několik starých učebnic. Ještě z první republiky. Musím konstatovat, že byly dokonalé. Neměly zdaleka takové možnosti grafické, jako mají učebnice dnešní. Byly ale velmi kompaktní. Nebyl v nich žádný balast. Kompaktnost a jednota byly dány jediným autorem. Dnes se na učebnicích obvykle podílí kolektiv autorů a grafika je dokonalejší, ale oproti starým učebnicím jim něco chybí. Jakési kouzlo jednoduchosti.

Za povšimnutí stojí i kalkulace doby použitelné ke vzdělávání. Jestliže moje generace měla k dispozici šest dnů v týdnu, pak dnešní má jen dnů pět. To představuje při sedmnácti letech studia, tedy včetně vysoké školy, nějakých sedm set dní, tedy asi dva roky. Dva ztracené roky, které by při studijním využití nutně přinesly množství vědomostí, dovedností a návyků, které dnešní mladá generace postrádá! Vracet se paušálně ke starému systému by asi dnešní zpohodlnělá společnost nechtěla. Nicméně vyčíslená ztráta by alespoň měla vést k zamyšlení. Den navíc by nemusel být nutně tráven ve škol, ale mohl by být využit k samostudiu, plánované četbě, dostupným pracím, pokusům, psaní referátů atd. Samozřejmě by to přinášelo více práce i pedagogům a školské orgány by to musely organizačně i finančně zabezpečit. Ovšem přijmu i námitku, že v době, kdy žijeme déle, není třeba nikam spěchat. Je to věc názoru.

V závěru chci říci, že jsem se pokusil ukázat školství tak, jak jsem se s ním setkal v roli žáka i učitele. A z toho všeho, co jsem se snažil ukázat, považuji za nejpodstatnější doporučení: nedržme školy a učitele na krátké oprati, snažme se spíše jen lehce usměrňovat běh procesu nabývání vzdělání.

Zároveň se přimlouvám za to, aby se k dětem ve větší míře vrátilo umění, aby více zpívaly, malovaly, modelovaly. Aby se dětem přiblížila manuální práce všeho druhu a tím se jim usnadnila volba povolání. Aby se více pěstovala estetika, tělesná výchova, humanita. Aby ze škol nevycházeli jen polovzdělaní počítačoví odborníci žijící ve světě virtuální reality a aby doba Úsvitu robotů a zániku lidstva prof. Kevina Warwicka nastala co nejpozději.

Řešením kritické situace na trhu práce je ucelený systém dalšího vzdělávání

V Pardubickém kraji patří podobně jako i jinde v republice k nejvíce poptávaným profesím řemeslníci, opraváři, obsluha strojů, techničtí a odborní pracovníci, přičemž nejvíce postiženými jsou obory strojírenství, elektrotechnika a administrativa a obchod. Vyplývá to z analýzy regionálních disparit středního odborného školství.

S jejími závěry se seznámili v Pardubicích účastníci kulatého stolu s názvem „Efektivní trh práce pro 21. století – další vzdělávání z pohledu zaměstnavatelů", kterého se zúčastnili zástupci Krajského úřadu Pardubického kraje, Úřadu práce ČR, firem, škol a Svazu průmyslu a dopravy ČR.

Analýzu situace na trhu práce na akci představil Miloš Soukup z Asistenčního centra. Bohumil Mužík ze Svazu průmyslu a dopravy ČR prezentoval právě budované systémy dalšího vzdělávání – Národní soustavu povolání (NSP) a Národní soustavu kvalifikací (NSK). „V cestě dalšího vzdělávání vidíme šanci, jak řešit disproporce na trhu práce. Chceme zapojit občany České republiky do tohoto procesu, protože doba, kdy člověk vystačil celý život s jedním povoláním a vzděláním dosaženým v mládí ve škole, je bohužel nenávratně pryč," řekl. Spolu s konkrétními přínosy Národní soustavy povolání a Národní soustavy kvalifikací pro všechny uchazeče trhu práce předal také informaci o tzv. průřezových tématech, která vzešla z komunikace se zaměstnavateli a jsou společná pro všechny obory. Patří k nim vazba dalšího vzdělávání na trh práce, podpora technických oborů a řemesel, podpora spolupráce vzdělávacích institucí a podniků, řešení nízkokapacitních oborů a institucionální řešení rozvoje lidských zdrojů v České republice.

Zdeněk Vršník svůj příspěvek zaměřil na sektorové rady, které jsou složeny především ze zástupců zaměstnavatelů a jsou hlavními tvůrci národních soustav. „Ke konci roku 2011 bylo ustaveno 29 sektorových rad pokrývajících téměř celý rozsah činností českého národního hospodářství. Tato rozsáhlá síť spolupracujících zaměstnavatelů, střešních organizací a svazů zahrnuje 1400 lidí, což nemá v historii obdobu," zdůraznil.

Následně informoval také o sektorových dohodách, které jsou nástrojem řešení problémů identifikovaných v jednotlivých oborech. Mezi jejich hlavní cíle patří zajištění odpovídajícího počtu technických zaměstnanců, navázání spolupráce škol a zaměstnavatelů a doslova záchrana některých tradičních a v současné době umírajících oborů.

„Dosáhnout konsensu všech partnerů sektorové dohody, ke kterým patří jak ministerstva, krajské úřady, Úřad práce ČR, tak i školy a především zaměstnavatelé, považujeme za ohromný úspěch a jejich ochota sejít se u jednoho stolu a podniknout společné kroky k realizaci opatření sektorové dohody jen dokazuje zoufalou situaci na trhu práce," zdůraznil dále Zdeněk Vršník a demonstroval konkrétní kroky na příkladu Sektorové dohody pro obor dopravy právě v Pardubickém kraji, kde z údajů Úřadu práce ČR vyplývá nejvyšší počet volných míst.

„Bez spolupráce škol a firem nemůžeme dále existovat," řekl ředitel Střední školy automobilové Holice Michal Šedivka. „Vnímáme problém chybějících zaměstnanců jako velmi palčivý; demografická křivka je neúprosná i v Pardubickém kraji. Za důležité považujeme působit na žáky a jejich rodiče již na základních školách," doplnil Ivan Hudeček z Krajského úřadu. Vladimír Malý ze společnosti Svitap J.H.J. dodal: „Problém je, že máme v každém trochu větším městě gymnázia a víceletá gymnázia, což pak způsobuje nedostatek technických učňů a následně zaměstnanců firem."

Kulatý stůl uzavřela diskuse, která se věnovala koncovým uživatelům NSP a NSK, novému zákonu o zaměstnanosti, potřebě užší spolupráce škol a zaměstnavatelů, kvalitě a rušení středních škol, neodpovídajícímu počtu vysokoškoláků, možnosti udělat po složení zkoušek z profesních kvalifikací podle NSK maturitu a dalším tématům.

Národní soustava povolání je aktuální, efektivní a flexibilní systém mapování potřeb trhu práce. Obsahuje informace o povoláních uplatnitelných na trhu práce a o požadovaných kompetencích. Slouží pro podnikovou praxi, při poradenských službách a při ovlivňování odborného vzdělávání. Vytváří ji zaměstnavatelé prostřednictvím sektorových rad, ve kterých co nejpřesněji určují strukturu svých potřeb, a garantem celého procesu je stát. V databázi uživatel nalezne vše, co potřebuje vědět o povoláních, např. pracovní náplň, požadovanou kvalifikaci, kompetence, potřebné odborné dovednosti a znalosti, údaje o mzdovém ohodnocení, volných místech a další.

Národní soustava kvalifikací pak popisuje, co je potřeba umět pro výkon těchto povolání (úplná profesní kvalifikace) anebo jeho části, tj. dílčí pracovní činnosti (profesní kvalifikace). Je to státem garantovaný celorepublikový systém budovaný na reálných požadavcích na výkon činností v rámci jednotlivých povolání a pracovních pozic. NSK definuje požadavky na odborné způsobilosti jednotlivých kvalifikací bez ohledu na způsob jejich získání. Tvoří spojující systémový rámec pro počáteční a další vzdělávání a zároveň umožňuje srovnání našich národních kvalifikací s kvalifikacemi stanovenými a popsanými v jiných evropských státech.

Obě soustavy významně posílí smysl dalšího vzdělávání pro řešení struktury lidských zdrojů ve firmách, zpřesní komunikaci s Úřadem práce ČR a agenturami práce a pomohou účinněji koordinovat procesy rozvoje lidských zdrojů. Hlavním cílem obou systémů je optimalizace profesní skladby zaměstnanců ve firmách, tak aby zaměstnavatelé měli vždy příležitost vyhledat potřebnou pracovní sílu.

Milan Pol: Proč a jak udržovat rovnováhu mezi stabilitou a změnou?

V kontextu školního prostředí bych rád upozornil na delikátní úkol udržovat rovnováhu mezi trváním a změnou, mezi stabilitou a turbulencí, který před dospělými ve škole leží patrně podstatně více naléhavě než například v prostředí obchodních či výrobních organizací.


… Autoevaluace sama o sobě má jen pramalý význam, není-li spojena s krokem, který vede k výhledu do budoucna. Takový výhled se týká buď utvrzení v tom, že to, co děláme, děláme dobře a budeme v tom chtít dále pokračovat, případně se týká zjištění, že daný stav není nejlepší a je nutné jej zlepšit. Jinými slovy, bez následné diskuse o možnostech eventuální nápravy, resp. bez snahy o takovou nápravu (změnu), autoevaluace prakticky nemá smysl, zůstala by jen neplodným cvičením, pro které napříště nikoho nepřesvědčíme…

… Složitá otázka tedy zní: Jak spojovat autoevaluaci se zlepšováním chodu naší školy, aby to bylo škole ku prospěchu a abychom nenadělali víc škody než užitku? Na takovou otázku neexistuje univerzální odpověď, klíčový je kontext školy, její specifická situace v konkrétní době.

Změna za každou cenu bývá nezřídka omyl. Změna za žádnou cenu ale mnohdy také. Není snadné vystihnout pravou chvíli pro ten či jiný krok, který buď udrží současný stav, anebo záměrně povede ke změně. Zřejmě je důležité se společně snažit pochopit, v jaké fázi se škola nachází, co potřebuje, co si v ní a s ní můžeme dovolit – v zájmu žáků, ale i s ohledem na dospělé, kteří ve škole pracují. To se většinou daří lidem, kteří usilují poučeně a s pokorou přemýšlet o realitě školního života, zvažují různé možnosti, aby se pak pro některou prakticky rozhodli. Autoevaluace může být pro takové snahy dobrým východiskem.


Celý text najdete ZDE (strana 4).

Tomáš Janík: Kdy je změna reformou

Jak se lze přesvědčit na základě pohledu do denního tisku, reforma je slovem léčivým i jedovatým. Zatímco jedni reformování propagují, neboť v něm spatřují šanci na vyvedení z problémového stavu, jiní je bojkotují z obavy, že problémový stav se (neustálým) reformováním jen prohloubí.

Slovo reforma se dnes používá v různých souvislostech a mnohdy nevhodně. Nejen ve školství se za reformu nepatřičně vydávají různá jednorázová či dílčí opatření, optimalizace, příležitostné škrty apod. Pojem reforma naopak zdůrazňuje systémový zásah širšího záběru, který se vyznačuje tím, že je promyšlený, plánovaný, koordinovaný a v ideálním případě též předem ověřený formou modelového experimentu.

… Zatímco změna je zpravidla vyvolána úsilím, jež je záměrné, plánované a řízené, proměna je spíše spojována s působením náhodných sil. V odborném jazyce je potom třeba specifikovat:
1. o jaký druh změny či proměny se jedná (např. o dlouhodobé utváření či formování, o transformaci, reformu, revizi, inovaci, modernizaci) a
2. co je jejím předmětem (kupř. škola, kurikulum, výukové metody).

Pojem reforma podle předních teoretiků v dané oblasti (Gundem et al., 2003, s. 521) odkazuje k systémové změně, která vykazuje určité charakteristiky.

Změna je reformou, když:
1. je součástí širší reformy edukačního a sociálního systému,
2. je součástí komplexní reformy zacílené do všech úrovní vzdělávání,
3. si klade za cíl zavést soudržnost různých typů škol v rámci školského systému,
4. usiluje o soudržnost cílů, tj. staví na důležitých zastřešujících cílech, které jsou „přeloženy“ do cílů všech školních předmětů a do kurikulárních programů na všech úrovních,
5. je zaváděna tak, že všechny důležité faktory a překážky (včetně vzdělávání učitelů a hodnocení) jsou zahrnuty do implementační strategie…


Celý text si můžete přečíst ZDE (strana 5).

O prázdninách žádná nuda!

Soukromá základní škola Cesta k úspěchu v Praze připravila pro zvídavé děti tři tematické prázdninové týdny plné intenzivní výuky, zábavných her, nevšedních experimentů i nových zážitků.


„Děti se v angličtině seznámí se zvyky různých národů, zasportují si, převtělí se v malého chemika, zazpívají si a zahrají na netradiční hudební nástroje. Nabízíme příležitost nakouknout do tajů záhadné vědy, naučit se psát japonským písmem, zasoutěžit si v Tour de France, nebo vyzkoušet si hru na klasické Orffovy nástroje. Kurzy jsou otevřeny dětem od 6 do 12 let, a to i těm, kteří nejsou žáky naší školy,“ řekla ředitelka školy Cesta k úspěchu Mgr. Jitka Svobodová.

Kurzy poběží od 9. července 2012 do 27. července 2012 pod vedením zkušených lektorů a učitelů a budou zaměřeny na výuku angličtiny, přírodních věd a hudby:

Cestování s angličtinou (9.–13. 7. 2012): prázdninový týden ve škole plný zábavy, vaření, výtvarných projektů, sportování a her v angličtině

Týden vědy bude tady (16.–20. 7. 2012): zábavná věda, unikátní přístroje, pestrý vědecký program, objevy a experimenty

Umělecký týden s hudbou (23.–27. 7. 2012): hra na klavír, flétnu, kytaru, Orffovy nástroje a zpěv pro úplné začátečníky i pokročilé

Cena za jednotýdenní kurz je 3 900 Kč.

Kurzy budou probíhat denně od 9:00 do 17:00 na adrese školy Bělohorská 103, Praha – Břevnov.

Přihlášku naleznou zájemci na webových stránkách školy: www.cestakuspechu.cz

Pro více informací, prosím, kontaktujte:
Mgr. Jitka Svobodová, ředitelka
tel: 775 260 217
e-mail: jitouskry@seznam.cz
www.cestakuspechu.cz

______________

Soukromá základní škola Cesta k úspěchu v Praze nabízí nadaným dětem nadstandardní vzdělávací program, jehož cílem je naplnění poznávacích, emocionálních a sociálních potřeb žákyň a žáků na základě podrobné znalosti jejich osobnosti. Učivo je dle individuálních schopností a dovedností dětí rozšířené, prohloubené a obohacené. Škola nabízí rozšířenou výuku anglického jazyka respektující jazykovou úroveň dítěte a komplexní program odpoledních kurzů (jazykových, sportovních, hudebních, vědeckých, mediálních, počítačových a výtvarných).

Učitelé se ještě mohou hlásit do projektu Matematika s chutí

Až do 6. července 2012 se mohou učitelé ze základních škol hlásit do projektu Matematika s chutí, který bude probíhat v příštím školním roce 2012/2013. Institut pro sociální a ekonomické analýzy (ISEA) rozeslal e-maily na všechny základní školy v České republice s informací o projektu a s přihláškou. Projekt je určen 3. až 5. ročníkům základních škol a má nalézt vyučovací postupy, které u žáků probudí přirozený zájem o matematiku. Organizátoři očekávají, že se do něj bude moci zapojit 50–100 učitelů.

Důležitou součástí přihlášky je vypracování třídního projektu, kterým by se měly po dobu alespoň tří měsíců „ochutit“ běžné hodiny výuky matematiky. Ten má umožnit žákům samostatně objevovat matematické zákonitosti a souvislosti přiměřeně jejich věku. Učitelé, kteří budou do projektu vybráni, dostanou ve školním roce 2012/2013 metodickou a finanční podporu. V červnu 2013 vybere odborná komise nejlepší třídní projekty určené k širší popularizaci a zvláštní finanční odměně.

Projekt Matematika s chutí reaguje na zhoršování výsledků povinného vzdělávání v matematice a velmi negativní postoje českých žáků k tomuto předmětu. Za jeho vznikem stojí iniciativa podnikatelů, kterou vede Zbyněk Frolík ze společnosti LINET. Ten také poskytl první finanční prostředky a je supervizorem projektu. Matematiku s chutí doposud finančně podpořily instituce jako Nadační fond AVAST, New World Resources N.V., Společnost pro strategické řízení, inovace a podnikatelství, Rezidence Vršovice s.r.o., HOPI s.r.o., Mediálním partnerem projektu je Český rozhlas 1 – Radiožurnál.

Kampaň na podporu projektu Matematika s chutí byla vyhlášena již v únoru letošního roku a podpořily ji osobnosti z řady oborů jako Michaela Erbenová (IMF), Ing. Martin Jahn, Cyril Höschl (Psychiatrické centrum Praha), Karel Oliva (Ústav pro jazyk český), Jan Pirk (IKEM), Ondřej Landa (Inventa, s. r. o.), přednosta prim. MUDr. Ivana Hochová (Fakultní nemocnice v Motole), Pavel Juříček (předseda představenstva a generální ředitel BRANO GROUP), Petra Mašínová (ředitelka korporátní komunikace New World Resources N.V.), Josef Tesařík (generální ředitel TESCO SW), Daniel Münich (CERGE-EI, Národní ekonomická rada Vlády ČR), Hana Krbcová (ředitelka divize personalistiky ČEZ, a. s.), Rudolf Haňka (Cambridgeská univerzita, předseda Rady pro reformu vysokých škol), Prof. MUDr. Jiří Hoch, CSc, (přednosta Chirurgické kliniky 2. LF UK a FNM v Praze), Miroslav Křížek (generální ředitel CzechInvest), plzeňský biskup František Radkovský a mnozí další. Jejich hlasy tak dokazují, že matematika hraje důležitou roli nejen v technických oborech, ale i v medicíně, lingvistice, umění a společenských vědách.

Institut pro sociální a ekonomické analýzy, který se projektu ve spolupráci se společností Kalibro ujal, je nezávislým think-tankem, jenž se od svého založení zaměřuje zejména na expertní podporu reforem, jejichž hlavním cílem je zvýšení konkurenceschopnosti České republiky.

Více informací a podmínky účasti v projektu Matematika s chutí naleznete na www.MatematikaSChuti.info


Kontakt:

Tomáš Jelínek
ISEA – Institut pro sociální a ekonomické analýzy, o. s.
GSM: + 420 606 736 554
E-mail: tomas.jelinek@isea.cz

Simona Weidnerová
ISEA – Institut pro sociální a ekonomické analýzy, o. s.
GSM: +420 602 685 788
E-mail: simona.weidnerova@isea.cz

Milan Pol: Učící se škola a rozvoj školy

Článek se zabývá tzv. organizačním učením, tím, jak se typicky uvažuje o škole jako učící se organizaci a jak lze školu nahlížet „ve vývoji“. Je to téma školské praxe, výzkumu i teorie. Opírá se o poznatky z řady výzkumů a teoretických úvah a zdůrazňuje, že autoevaluace je potenciálně dobrou příležitostí, jak posilovat ve škole učení dospělých a spojovat je s rozvojem školy.


Zdroj: Bulletin Na cestě ke kvalitě č. 6/2012, str. 2–3


…Organizační učení má širokou škálu podob a snad není od věci zdůraznit některé z jeho typických rysů:
– probíhá záměrně i nezáměrně, dominuje v něm však záměrnost
– objevuje se v podobě učení jednotlivců (individuálně) či skupin – a hovoříme o něm tehdy, pokud zasahuje celou organizaci nebo její významné části
– těsně souvisí s kulturou školy, je jí v různé míře determinováno
– je v něm (obvykle pozitivní) motiv
– v různé míře jde o (sebe)řízenou a systematickou činnost
– obsahuje tvorbu a/nebo sdílení znalostí, dovedností či zkušeností
– týká se učení v organizaci, pro organizaci stejně jako učení o organizaci (v různé míře)
– směřuje k upevnění či zvýšení kvality – k upevnění stavu (je-li vnímán jako vyhovující) nebo změně stavu směrem k zlepšení (je-li brán jako nevyhovující)
– primárně zahrnuje zaměstnance školy, nevylučuje ovšem ani žáky, rodiče, zřizovatele a další (srov. např. Pol et al., 2010)

Tento na pohled suchý výčet, který jistě nelze považovat za konečný, má praktický potenciál pro vedení škol – může sloužit jako určité vodítko pro interní inventuru, případně pro plánování či hodnocení práce lidí ve školách…


…Škola jako učící se organizace

Analýza řady významných textů k tématu ukazuje, že školy jako učící se organizace obvykle:

– staví do centra pozornosti jednoznačně žáky a mnohostrannou podporu jejich učení
– zacházejí s učiteli jako s odborníky, důvěřují v jejich schopnost rozhodovat ku prospěchu žáků
– snaží se vytvářet podmínky pro co možná nejkvalitnější další vzdělávání učitelů
– povzbuzují učitele k tomu, aby se ujímali rolí učitelských lídrů a účastnili se na rozhodování o chodu školy jako celku
– podporují spolupráci lidí ve škole v zájmu zvyšování kvality práce školy
– pečují o co nejvhodnější zapojování nových členů do školního chodu, snaží se rozvíjet jejich potenciál
– úspěšně působí v rámci vnějšího prostředí, jsou významnou součástí řady vnějších kontextů (např. sítí škol, sítí s jinými organizacemi)
– prosazují celostní pohled na školní realitu, jdou za rámec povrchních změn a snaží se o změny hlubšího záběru
– věnují pozornost i zdánlivě drobným a méně významným věcem řízení každodenního chodu školy


Celý text článku najdete ZDE (strana 2–3).

Silvie Pýchová: Interview – Mgr. Milan Kotík

V květnu vyšlo 3. číslo Zpravodaje SKAV, které mimo jiné chce blíže představit jednu z členských organizací. Tentokrát to bude občanské sdružení AISIS. Kromě rozhovoru s jeho výkonným ředitelem Milanem Kotíkem máte příležitost nahlédnout do dvou publikací, které AISIS vydalo v souvislosti s jejich projektem Minimalizace šikany.


Milane, můžeš prosím popsat, za jakých podmínek a proč občanské sdružení AISIS vzniklo?

AISIS jsme založili koncem roku 1999 – tři učitelé a jeden sociolog – protože jsme nedokázali učit ve školách, kde není možné učit „dobře“. Dostali jsme (z dnešního pohledu) romantický a bláznivý nápad „opravovat“ školy podporou zvenku. Co pro nás „dobře učit“ znamená, se od té doby odráží v tématech našich projektů. Koncem 90. let to jednoznačně byla otázka cílů a smyslu vzdělávání. Tehdy odhadem 95 % škol vedlo výuku tupě transmisivním přenosem tzv. „vědeckých poznatků“ do hlav dětí (výklad – procvičování – zkoušení). Děti si trénovaly paměť, nudily se nebo se bály… Přispěli jsme ke změně paradigmatu v hlavách tisíců učitelů, co je vlastně smyslem vzdělávání. Toto téma je opět aktuální v probíhající debatě, jestli se má základní škola soustředit na budoucí konkurenceschopnost dětí na trhu práce nebo na posilování jejich schopnosti být dobrým člověkem v konkrétním společenství lidí…

…Máš představu určitého ideálního stavu v oblasti vzdělávání? Jak by takový stav vypadal? A jak k tomu přispíváte, aby nastal?

Všichni známí z mého okolí, kteří jsou v něčem výjimeční, se ke svému životnímu úspěchu nedostali přes znalosti osvojené ve škole. Škola některým z nich dala podnět, impuls, inspiraci. Klíčová je především vnitřní motivace a převzetí odpovědnosti za svůj život.

Uvědomme si dále, že možnosti neformálního (mimoškolního, zájmového) vzdělávání strmě narůstají. Je nasnadě otázka: „K čemu vlastně za 10 let budeme potřebovat školu?“ Škola může mít svou nezastupitelnou roli – především ve sféře sociálního učení a vyrovnávání sociálních rozdílů. Velké rodiny už nežijí pospolu (vlastně už ani malé), a tak škola je nezastupitelná v různorodosti a četnosti sociálních interakcí.

V současné době se mluví o alarmujícím zhoršení výsledků v mezinárodních srovnávacích testech. Mně připadá ještě mnohem více alarmující netolerance, šikana, xenofobie, latentní i otevřený rasismus bující mezi učiteli i žáky/studenty. Myslím si, že tady současná škola coby sociální prostor selhává nejvíce, a tím i prohrává svoji šanci být jedinečnou a důležitou institucí.

Proto pro mě je ideální ta škola, která učí děti kromě rozvoje osobnosti a sociálního učení pouze zvídavosti a podněcuje a katalyzuje jejich zájmy. O vše ostatní, co k tomu děti po cestě potřebují, si děti řeknou samy – jako číst, psát, počítat, rozumět základům mechaniky, umět rozeznat a třídit organismy nebo třeba domluvit se italsky.

Co pro to dělám? Kromě 8–12 hodin každý den ve své práci jsme s mojí ženou v Kladně iniciovali vznik druhého stupně Montessori školy, kde usilujeme o vytvoření zajímavého a odvážného vzdělávacího kurikula.

Na jaké překážky ve vašem úsilí narážíte?

V České republice chybí jasná sdílená představa, kam se český vzdělávací systém ubírá. Směr nastavený Bílou knihou vzdělávání, o kterém jsem byl léta přesvědčen jako o nezpochybnitelném trendu v souladu se vzdělávací politikou celého evropského kontinentu, je zpochybňován praktickými kroky a opatřeními jdoucími zcela proti této strategii. Chybí nám celonárodní diskuse a hlavně energie a ochota ke konsensuální shodě napříč odbornou i laickou veřejností.

V současné době je velmi těžké uspět se sebelepším vzdělávacím programem pro učitele díky masivnímu čerpání prostředků ESF. Je přebytek nabídky zadarmo, jejíž kvalita a použitelnost se nevyhodnocuje. Celá mašinérie čerpání evropských peněz se děje s úsilím peníze vyčerpat – z čehož se stalo významné politikum. Nikdo se nezabývá smyslem a výsledky tohoto utrácení. Je mi líto toho vynaloženého úsilí, které mohlo přinést mnohem větší efekt…


Celý rozhovor si můžete přečíst ZDE (strana 5–7).

Silvia Pongráczová: Koncepcia využitia rozprávky u detí v predškolskom veku

Deti musia vycítiť, že literatúra nie je skladom pre texty určených na učenie, ale od pedagógov počuté príbehy, rozprávky, básničky sú o nich, pre nich, pomáhajú im vyznať sa vo svete, v ich dušiach sa víriacich chaotických emóciách, v náladách.

Hlavnou témou článku sú ľudové rozprávky, ktoré približujú deťom existenciálne otázky v ktorých sa objavujú hlavné kategórie života. Téma štúdie sa zamerala na ľudové rozprávky, následkom toho nerozoberá podrobne aspekty výberu umelých a literárnych rozprávok.

Text studie si můžete stáhnout ZDE.

Jsem rád učitelem a baví mě to: Michal Mikláš

Mgr. Michal Mikláš je učitelem informatiky a správcem sítě na Gymnáziu a Jazykové škole s právem státní jazykové zkoušky Zlín. Na konci března získal ocenění nejoblíbenějšího učitele České republiky v anketě Zlatý Ámos 2012 a Dětský Ámos 2012. Miluje počítače, fotografování a svou rodinu.


Zdroj: www.zkola.cz 15. 5. 2012, Jana Vodáková


Pane Mikláši, jaká byla vaše cesta za učitelskou profesí?

Celkem dlouhá a postupná. Už na základní škole jsem vedl kroužek angličtiny pro malé děti. Po revoluci se angličtina začala učit, já ji k počítači potřeboval, a tak mě hodně bavila. Následně jsem občas vedl nějaký počítačový kurz a dokonce ještě během studií VŠ jedno pololetí učil na základní škole. A nyní působím na gymnáziu.

Čím myslíte, že jste si zasloužil ocenění Zlatý Ámos 2012?

To je spíše otázka na porotu, ale snažili jsme se se studenty do soutěže vnést humor, dobré nápady a prostě lidi pobavit. Výkon studentů ve všech kolech této soutěže byl klíčovým faktorem k zisku tohoto ocenění.

Jak udržujete dobrou úroveň vzdělání u svých studentů?

Nevím, zda udržuji dobrou úroveň, ale snažím se je naučit co nejvíce a ukázat, že to, co je učím, se dá v životě skutečně použít. Chci studenty naučit co nejvíce, ale stále u sebe nacházím mezery a snažím se celý tento proces zlepšovat. Ocenění je pro mě hodně zavazující.

Snažím se být přátelský a se studenty komunikovat. Vím, že je pro ně někdy látka těžká. Často je nabádám, že pokud se jim něco nedaří pochopit, tak mají přijít a rád se jim budu věnovat.


Celý text rozhovoru najdete ZDE.

Klára Šeďová: Žáci se smějí učitelům: podoby a funkce školního humoru zaměřeného na učitele

Studie zkoumá incidenty, kdy se žáci smějí učitelům, kteří se stávají objektem humoru dobrovolně, či nedobrovolně. Tvrzení jsou založena na analýze žákovských textů popisujících humorný zážitek ze školního prostředí na druhém stupni základní školy.


Zdroj: Pedagogická orientace, 2012, roč. 22, č. 1, str. 41–65


Ukázka 6 (pravopis je autentický):

Už měsíc dopředu jsme museli ve všech třídách, jak se lidově říká „pořádně gruntovat“. Najednou se vyklízeli staré skříně a stěhovali se pryč. Pokud museli skříně zůstat na svém místě, oblepovali se vybranými, nejhezčími výkresy. Dříve když jsme si chtěli některé výkresy vystavit, tak jsme nesměli, proto mě to přijde k smíchu, jak se kvůli inspekci dokázalo mnoho věcí zlepšit, samozřejmě že k lepšímu.

Každý učitel i učitelka upozorňovali v každé třídě, jak se máme chovat. Dokonce jsme dostali od některých učitelů otázky a odpovědi, které jsme se měli doma naučit, aby až tam bude inspekce, jsme se hlásili a vypadali, že jsme vzdělaní žáci a né žádní hlupáci.

Učitelé a učitelky změnili své chování k nám, tak o 50 % k lepšímu. Měli asi strach, aby nevypadali jako bručouni a proto se každý usmíval a snažil se látku vysvětlit tak aby to pochopili opravdu všichni. Uměli k tomu přidat příklady ze života a nám se lépe látka učila i pamatovala. Velká škoda, že jim to nevydrželo déle než do konce inspekce, která tam pobyla týden.

Text č. 21, dívka, 9. ročník

Humorný nesoulad mezi očekáváními učitelů a chováním žáků je zde líčen v duchu sociální korekce, žákovský výsměch má přimět učitele, aby se zamysleli nad svým chováním a změnili ho (například se více snažili zaujmout žáky i v běžných hodinách).


Ať se snažím, jak se snažím, moc humorné mi vylíčení situace nepřipadá. (Pozn. red.)

Vyšla Pedagogická orientace 1/2012

Pedagogická orientace je odborným recenzovaným časopisem, jehož cílem je podporovat rozvoj pedagogického myšlení. Zaměřuje se na aktuální problémy pedagogické teorie a praxe, školské politiky a přípravy učitelů. Nabízí publikační příležitost renomovaným odborníkům i začínajícím autorům.


Zdroj: Pedagogická orientace, 2012, roč. 22, č. 1


„Čtyři čísla stávajícího ročníku přinesou na dvě desítky studií – přehledových, teoretických, metodologických a empirických – věnovaných vybraným problémům ze širokého spektra pedagogických oborů. Půjde o texty pisatelů, kteří akceptovali myšlenku, že píší do časopisu, který chce být časopisem čteným. Zvláštní událost tohoto roku bude představovat příprava monotematického čísla 3/2012 věnovaného vztahu teorie a praxe v pedagogice. Navzdory pesimistickým prognózám věřím, že 2012 bude pro Pedagogickou orientaci a její příznivce dobrým rokem,“ píše za redakci v Editorialu Tomáš Janík.


Obsah

Editorial
Psané časopisy (ne)čtené – Tomáš Janík


Studie
Vidláková, J. (2012): Změny v uvažování o participaci žáků: zahraniční inspirace
Janko, T. (2012): Reprezentace obsahu: psychologická východiska a didaktické souvislosti
Šeďová, K. (2012): Žáci se smějí učitelům: Podoby a funkce školního humoru zaměřeného na učitele
Binterová, H. (2012): Klima výuky matematiky v angličtině (metodou CLIL)
Kubiatko, M., Švandová, K., Šibor, J. & Škoda, J. (2012): Vnímání chemie žáky druhého stupně základních škol
Pechová, Z. (2012): Přítomnost tematiky kulturně historického dědictví a metody animace ve výuce výtvarné výchovy v dotazníkové výpovědi učitelů


Zprávy
Zpráva z konference ECER 2011 v Berlíně – Karolína Pešková, Jana Stejskalíková
Konference Aktuální problémy pedagogiky
ve výzkumech studentů doktorských studijních programů IX. – Pavla Nádvorníková, Kamila Banátová
Nový obor Etická výchova na Univerzitě Hradec Králové – Eva Švarcová


Recenze
Kasáčová, B. a kol.: Učiteľ preprimárneho a primárneho vzdelávania. Profesiografia v slovensko-českopoľskom výskume – Jan Průcha
Kaščák, O., Pupala, B: Školy v prúde reforiem – Jiří Prokop
Píšová, M. a kol.: Kurikulární reforma na gymnáziích. Případové studie tvorby kurikula – Petr Urbánek
Jagošová, L., Jůva, V., Mrázková, L.: Muzejní pedagogika. Metodologické a didaktické aspekty muzejní edukace – Josef Maňák
Spousta, V.: Vizualizace vybraných problémů hraničních metodologických disciplín – Stanislav Střelec