web o změnách ve vzdělávání
Ředitel základní školy K. V. Raise v Lázních Bělohrad Jaroslav Jirásko navázal spolupráci s naší organizací už před mnoha lety. Ve své vedoucí pozici vždy propagoval občanské vzdělávání v rámci školy a brzy také na své škole založil žákovský parlament. Už dlouho funguje základní škola K. V. Raise jako konzultační centrum pro Královéhradecký kraj. Rozhovor nejen o žákovském parlamentu vedla Veronika Pevná.
Nejpozději v 15 letech čeká každého žáka zásadní rozhodnutí – vybere si střední školu, a tedy i životní cestu. Ve Zlínském kraji se bude moci rozhodnout později. Reálná střední škola žákovi umožní obor i úroveň studia měnit.
Zdroj: www.seznamzpravy.cz 19. 6. 2020
Výběr střední školy je dost možná nejdůležitější krok v životě člověka. A to hlavně proto, že jen velmi těžko lze vzít zpět. Prožívá to každý člověk ve svých 15 letech, stejně tak mnozí znovu jako rodiče. Žák si prostě zvolí typ a obor studia, a ten také s největší pravděpodobností dokončí, i když třeba v průběhu studia zjistí, že ho nebaví nebo k němu nemá předpoklady. Pouze žáci gymnázií si konečnou volbu odloží až do 19 let.
Ve Zlínském kraji se ale chystá koncept školy, která stejně jako gymnazistům i svým žákům dá na výběr životní dráhy více času. Konkrétní vzdělávací cestu si totiž žáci zvolí až v průběhu studia.
Jde o vizi reálné střední školy, za níž stojí poslanec a radní Zlínského kraje pro školství Petr Gazdík (STAN). Není to navíc jen plán na papíře, taková škola by mohla vzniknout už za dva roky.
„Když to vezmu podle časového harmonogramu. Pokud na tom začneme ihned po volbách pracovat, tak rok nebo rok a půl bude trvat příprava. V září 2022 by pak mohla začít fungovat první reálná střední škola ve Zlínském kraji,“ plánuje Gazdík.
Jak bude tedy výuka v takové škole vypadat? V prvním ročníku dostanou všichni žáci všeobecný základ. V průběhu školního roku tak budou zjišťovat, co je baví, jaké mají předpoklady a kam by mohli od druhého ročníku směřovat.
„Pokud žákovi studium půjde, škola mu dá možnost postoupit dál a jít více cestou střední školy až gymnázia. Jestliže ne, vybere si vyučení v oboru, který si zvolí. Reálnou střední školou chceme vyřešit jeden ze základních problémů českého školství, a to je motivace,“ vysvětluje Gazdík.
Žák tak dostane možnost prokázat své schopnosti a vybrat si náročnost studia podle svých možností. Předměty si zvolí na základě vlastních zájmů. Jestliže ho bude bavit technika, vybere si odbornou přípravu, pokud třeba dějiny nebo český jazyk, pak si zvolí humanitní zaměření.
Zároveň i na úrovni střední odborné školy se bude moct vyučit. Třeba pekařem, když o to bude mít zájem.
Jedna škola jaro nedělá
Nový typ školy by neměl narazit na současnou legislativu. Ministerstvo školství už totiž podobně prostupný systém oborů testuje.
„MŠMT připravuje právní úpravu kombinovaných oborů, ve kterých si po 3. ročníku může žák udělat výuční list a ve 4. ročníku, pokud pokračuje, může jít k maturitě. V této chvíli se tato kombinovaná forma vzdělávání na středních školách pokusně ověřuje – takže již reálně existuje,“ říká mluvčí Ministerstva školství Aneta Lednová.
Zatímco legislativa patrně nebude takovým problémem, dvě zásadní překážky před vznikem reálné střední školy stojí, a to materiální zajištění a kvalitní pedagogický sbor. Fungování takové školy bude totiž náročné nejen co se týče prostor, ale i plánování každodenního provozu. Stěžejní však pro Zlínský kraj jako zřizovatele bude sehnat ředitele nadšeného pro tento koncept, který vytvoří kvalitní tým pedagogů.
„Vím o takové skupině učitelů a dvou ředitelích, kteří by do toho šli,“ říká Gazdík.
Neprostupnost českého školství je zásadním problémem i podle Petry Mazancové, předsedkyně Učitelské platformy, která zastupuje české učitele. Ani na vysoké škole, natož na střední, totiž není jednoduché změnit v průběhu studia obor nebo se ze střední odborné školy pokusit pokračovat na vysokou.
„Když studujete střední zdravotnickou školu, jde vám to skvěle a řeknete si, že byste mohla být lékařkou, ne jen zdravotní sestrou, tak jste v obrovské nevýhodě proti gymnazistům, kteří se na studium na vysoké škole připravují od prvního ročníku. Spousta žáků jde tak proto raději na gymnázium, protože si nejsou jistí výběrem školy a nechtějí si zavřít cestu na vysokou školu,“ popisuje Mazancová.
S tímto problémem se potýká celá vzdělávací soustava, a změnu tak podle Mazancové nemůže přinést několik inovativních reálných středních škol, které budou fungovat v rámci zavedené formy vzdělávání. Proměnou by musela projít celá soustava, aby takový krok měl smysl.
„V tomhle směru nepotřebuje změnu možností, ale změnu myšlení. Česko je stále zakonzervované v představě, že pokud člověk na školu nastoupí, tak ji má dodělat. A to nový typ školy nezmění,“ dodává Mazancová.
To si uvědomuje i Petr Gazdík. Místo pokusů o zásadní změnu celého systému se ale při přípravě vize Vzdělávání pro 21. století společně se senátorem Mikulášem Bekem chtěli vydat cestou konkrétních, proveditelných změn. Jedním z kroků je i právě vznik reálné střední školy.
„My jsme s Mikulášem šli cestou něčeho, co lze skutečně udělat, k čemu nepotřebujeme zásadní změny zákonů, i když bychom si třeba představovali radikálnější změny ve školství,“ dodává Gazdík.
Problémem totiž není jen prostupnost oborů a škol, ale i samotná volba konkrétní školy. Žáci totiž často ani nevědí, jaké různé obory mohou studovat, a tak se rozhodují s omezenými informacemi.
Z průzkumu, které si loni na podzim nechal Zlínský kraj vypracovat u společnosti Trexima, totiž vychází, že se žáci buď rozhodují sami, nebo dají při výběru školy a oboru na svou matku, v menší míře pak na otce. Nejvíce se žáci rozhodují podle svých koníčků, ale také právě na doporučení rodiny.
Ne vždycky si tak žáci zvolí dobře, a škola jim pak nemusí proto vyhovovat. Od změny jsou ale zrazováni, protože není v českém systému úplně administrativně, ani prakticky jednoduchá. Vyřešil by to větší důraz na kariérní poradenství, které ale v současné době na základních školách prakticky neexistuje. Zlínský kraj proto od září chystá novinku. Žáci si budou moct v bezplatném testu na internetu ověřit, pro který obor mají největší předpoklady. Zjistí, které školy studium nabízí a v jakých firmách pak mohou najít uplatnění. Ty je navíc mohou už během studia podpořit.
Pražský inovační institut (Pii) dnes spustil webové stránky a představil své logo. Organizace, kterou letos založilo hlavní město Praha, se zaměřuje na podporu rozvoje vzdělávání, města a životního prostředí. Má se stát spojnicí mezi světem byznysu a veřejným i akademickým sektorem. V Pii pracuje v současnosti deset zaměstnanců, kteří se věnují projektům mimo jiné na téma online výuky na pražských školách, školské inkluzivní koncepce a podpory inovačního prostředí. Do konce roku bude Pii spravovat Podnikatelské a inovační centrum hl. města Prahy (PIC).
Kampaň „Hledá se MiND“ spustil na internetu a sociálních médiích v uplynulých dnech nadační fond Qiido. Tou by chtěl oslovit rodiče a učitele základních škol a pomoct nalézt děti s mimořádným intelektovým nadáním (tzv. MiND děti). Cílem je objevit jich co nejvíce a zvýšit povědomí veřejnosti o této problematice.
Zatímco informační a komunikační technologie prostupují většinou odvětví lidské činnosti a raketově se vyvíjejí, jejich výuka v Česku zamrzla před 15 lety. Právě z roku 2005 pocházejí dosud platné vzdělávací programy, jimiž se školy stále řídí. Řešení je však na obzoru. Ministerstvo školství do roka chystá inovaci vzdělávacích programů. Informatika tak pronikne do mnoha školních předmětů.
Přečtěte si rozhovor Martiny Kopecké se Zdeňkem Slejškou, zakladatelem EDUin a současným ředitelem Nadačního fondu Eduzměna. Jak vzpomíná na školu a jak si představuje systémovou změnu v oblasti vzdělávání a svou roli v ní? Text vyšel na webu Nadačního fondu Eduzměna.
Zdroj: EDUin 10. 9. 2020
Aby si něco zapamatoval, musel to prožít. Postupně pochopil, že škola nenabízí to, co většina dětí potřebuje. Prožitek. A tak začal přemýšlet, jak může změnit systém. Nejprve pomáhal v rozvoji učitelům, potom postavil informační centrum EDUin, které veřejnosti ukazuje realitu českého vzdělávacího systému. Po pár letech si Zdeněk Slejška uvědomil, že musí jít ještě dál. Jako jeden z mála Čechů byl vybrán mezinárodní organizací Ashoka, jež uděluje stipendia a podporuje sociální inovátory po celém světě. Postavil tým – Eduzměnu, která v unikátním a velmi ambiciozním projektu, usiluje o výraznou změnu celého vzdělávacího systému v Česku. A začíná na Kutnohorsku.
Jak vám to šlo ve škole?
Byl jsem dvojkař, trojkař. Nebyl jsem žádný jedničkář. Využíval jsem toho, že mám určitou sociální empatii, takže jsem dokázal vycítit, co je pro učitele přijatelné a co chce. A s tím jsem dokázal systémem proplout. Byly předměty, které pro mě byly úplně šílené, třeba matematika a chemie.
Bavila vás škola?
Moc ne. Vždycky mě trápilo, proč se učíme to, co se učíme. Vyhovuje mi věci zažívat, je to pro mě ideální způsob, jak vědomosti získávat a využívat. Když mám jen něco poslouchat, a pak si to zapamatovat, je to pro mě strašně problematické. Později jsem zjistil, že tento auditivní přístup vyhovuje pouze třiceti procentům a zbytek potřebuje zcela něco jiného. Jenže, co je tu ve škole pro děti, které to potřebují jinak? Tělocvik, výtvarná výchova a hudební výchova, když jsou dělané dobře,…
Pracovní činnosti?
Ano, a to je všechno. Jinak to je často způsob poslechni – předej. Tak mě to zavedlo na pedagogickou fakultu, kde mě to ale vůbec neuspokojilo. Souběžně s vysokou školou jsem byl hodně pod vlivem Prázdninové školy Lipnice, což je Mekka zážitkové pedagogiky. Tam jsem jednak pochopil, jak lze učit jinak a jak silné to může být, a také, jak úžasná může být práce v týmu. Začal jsem působit jako lektor. To mě dovedlo k tomu, že jsem hodně přemýšlel o tom, jak ovlivnit celý systém. Po vzdělávání pedagogů jsem vzal nabídku vést národní projekt pro ministerstvo školství, kdy jsme postavili portál, jenž sloužil učitelům k výměně zkušeností. Podařilo se to, je to největší portál svého druhu, byť dnes už trochu za zenitem. Pro mě to bylo zajímavé období, protože jsem měl příležitost pracovat ve státním sektoru a pochopit, jak funguje. Po pěti letech jsem úplně odpadl, už jsem nedokázal pokračovat. A pak se mi dostal do ruky jeden výzkum.
Jaký?
Dalo by se říci, že jsem do té doby věřil, že cesta změny systému vede skrze učitele a jejich proměnu. Z toho průzkumu však vyšlo, že 70 procent lidí je se vzdělávacím systémem spokojeno. A to posunulo mé vnímání. Řekl jsem si: Aha, tak jestliže je tady společnost, která je spokojená se systémem vzdělávání, tak se na školách nic nestane, politici nic dělat nebudou. A to byla cesta k založení EDUinu a k tomu, jak ovlivnit veřejnost. (EDUin – informační centrum o vzdělávání).
A to se podařilo, ne?
Nebyla to jen práce EDUinu, ale souhra více věcí. Ministerstvo nevedli vždy dobří ministři a také dorostla generace rodičů, kteří za sebou měli větší část života ve svobodné společnosti a neměli zájem posílat své děti do stejného systému, ve kterém sami vyrostli. Takže se strhla vlna iniciativ, které zakládaly komunitní školy. A skládáním těchto věcí se podařilo téma vzdělávání posunout i směrem k politikům.
Co je na českém vzdělávacím systému podle vás nejhorší?
Špatné je to, že systém nepřipravuje děti na to, co je v životě skutečně čeká. Škola otupuje a znepříjemňuje přirozený způsob hledání a učení se. Je to vidět i na statistikách, Česká republika je, z hlediska celoživotního vzdělávání, na chvostu. A určitý kořen toho je právě ve vzdělávacím systému. Škola znechucuje učení a děti nebaví, to je zřejmé z průzkumů.
To je vaše heslo: „Chceme, aby děti škola bavila.“ Proč si myslíte, že je škola nebaví?
Středoškoláci to pojmenovávají přesně, učení jim nedává smysl. Potvrzovalo se mi to, když jsme pracovali na programu Extra třída, kde se děti podílely na skutečných projektech, byly zdravotními klauny, tvořily bylinkové zahrádky, naučné stezky. A ty děti úplně zářily, říkaly, kolik se toho naučily, a zůstalo za nimi něco, co mělo smysl. A to je to, co se vytratilo ze školy. Děti nemají jak použít v praxi své znalosti. Je skvělé, že znají Pythagorovu větu, je skvělé, když umí dobře psát, ale v okamžiku, kdy to neumí použít, kdy neumí udělat živou prezentaci pro veřejnost, aby zjistily, jestli jim je rozumět, aby si vyzkoušely vytvořit něco rukama, tak to není dobré. Propojitelnost a přemýšlení v souvislostech je klíčová dovednost, která se vůbec nerozvíjí.
Jak toho docílit, aby se více škola věnovala praxi?
Jedna věc je osekat osnovy, a to zase souvisí se změnou systému přijímacích zkoušek, která bude muset nastat.
V zahraničí se už propojují firmy a školy, dokonce i ty základní. Vidíte v tom cestu?
Ano. Organizace, kterou založil Tomáš Baťa, Junior Achievement, spustila programy od mateřské školy po vysokou školu. Přesně jde o to, že se propojuje škola s okolním světem. Malé děti se učí na modelu obce, aby si uvědomily, co musí daná komunita dělat, aby mohla fungovat. Program pak pokračuje na středních školách, kde se děti ve fiktivních firmách snaží reálně vydělat peníze. A jsou i takoví, kteří ukončí střední školu a pak pokračují v tomto byznysu. Mám za to, že toto je cesta.
Představujete si něco takového i v rámci projektu na Kutnohorsku?
Ano, určitě. Jen projekt je specifický v tom, že nediktuje školám: Tohle udělejte. Ale přináší menu, ukázku, co je možné. A záleží na škole, učitelích, dětech a rodičích, aby si řekli: Tohle chceme, tohle nás zajímá, tímto směrem se chceme vydat. Není to o tom, že bychom jim naordinovali, které projekty mají využít. Byť by mi to přišlo velmi sympatické, kdyby se touto cestou vydali.
Chcete nejprve proměnit všechny školy na Kutnohorsku. O co přesně jde?
My máme v tuto chvíli pojmenované, co všechno funguje špatně. Víme, že děti nemají motivaci, nebaví je to, mají pocit, že to, co se učí, je zbytečné. Na straně učitelů víme, že jsou zahlceni jinými věcmi než učením. A nemají podporu. Na straně ředitelů víme, že většinu času tráví jinými věcmi než tím, že by pracovali s pedagogickým sborem. Jsou zavaleni byrokracií. O zřizovatelích víme, že se koukají jen na ekonomickou stránku. O rodičích víme, že jsou brzdou, protože chtějí, aby jejich Anička měla jedničky a ve třetí třídě uměla vyjmenovaná slova, protože oni už je také uměli.
A víme také to, že jsou školy, kde to funguje jinak. Jsou tam děti, které se těší do školy, učitelé hledají nové způsoby, chtějí vědět, co dělají špatně, chtějí se zlepšovat. Ředitelé, kteří umějí podporovat své učitele. Ale to jsou jednotlivé školy. Nám jde o to, aby toto nebyla výsada jen jednotlivých škol, aby rodiče nemuseli přemýšlet, do které školy své dítě dají, protože kvalita bude všude dobrá. Chceme přijít na klíč, jak to udělat, aby se všechny školy začaly rozvíjet. K tomu je potřeba pracovat se všemi, přesvědčit je, že to má smysl, motivovat je a dostat tam potřebnou energii, v podobě peněz, ale i nadšení, a lidi, kteří to postupně rozhýbají. To je to, co chceme způsobit. Všechno se to vtěluje do něčeho, čemu říkám Centrum regionální podpory vzdělávání, což je v tuto chvíli instituce, která bude mít několik lidí, kteří budou podporovat školy v tom, aby rostly. A bude to podpora nejen organizační, ale i expertní. Po pětileté etapě chceme mít popsané, která opatření fungují, kolik to stojí a nabídnout dál k šíření do celé České republiky.
Jak vás tohle napadlo?
To byl proces zrání a skládaní střípků toho, co tady některé organizace už dělají, a mezinárodních zkušeností, které říkají, že úspěšné reformy ve vzdělávacích systémech nevycházejí svrchu, ani zespoda, ale říká se, že se tvoří ze středu. To znamená, že člověk není utopený v každodenní práci s dětmi, ani není na vrcholu řízení, protože pak je daleko. Ve středu máme přehled o daném území, schopnost porovnávání, které dokáže z daného území vytahovat zajímavé příklady.
Jak to přijali lidé na Kutnohorsku, když jste tam s tak ambiciozním projektem vstoupili?
My jsme nyní ve fázi seznamování. Když jsme do regionu přijížděli na začátku, tak jsme říkali, že máme rande, abychom zjistili, jestli spolu chceme chodit. A teď jsme ve fázi seznamování. A nemohu teď říct, že by to bylo přijaté s nadšením. Jsou tam školy, které jsou nadšené, co jsme jim během těch dvou až tří měsíců nabídli. A jsou školy rezervované, které vyčkávají.
Když jste použil vztahovou paralelu, to může být trochu podobná situace, jako když stojí žena před mužem a říká: Potřebuji změnu, myslím, že máme problém. A muž stále opakuje, že on žádný problém nemá. Není to stejné?
Myslím, že ano. Proto musí být nejprve člověk schopen identifikovat problém. Kdybychom v tuto chvíli nerespektovali fázi, ve které se takoví lidé nacházejí, tak se to celé mine, bude to ztracená energie. Individuálně budeme muset pracovat na tom, aby pokročili v tom, co je potřeba udělat.
Nemáte strach, že limit každého člověka bude nastavený tak, že změna systému nebude tak velká, jak si představujete?
Nemám. Je možné, že to nebude tak velká změna, jakou očekáváme. Ale já věřím na efekt sněhové koule, kdy se to celé rozběhne s těmi, kdo problém vidí a kteří ukáží řešení ostatním, pro které se to stane zajímavé. Takže určitě do toho nehodláme jít tlakem, to nefunguje dobře. Studoval jsem teď nějaké materiály ohledně motivace a je velmi důležité, kdy se použije systém odměny. Z testů se jasně ukazuje, že princip odměny je neudržitelný z hlediska dlouhodobého fungování.
Ale na tom je postavený celý systém školství.
Nejen školství, celý byznys je na tom postavený. To je přerod, který se děje v celé společnosti.
Co je motivace ve vašem pojetí?
Já jsem přesvědčený o tom, že pro většinu učitelů jsou největší motivací rozzářené oči dětí. A naopak největší frustraci podle mě zažívají, když tuto rozzářenost nevidí. A jsem přesvědčen o tom, že pokud se nám podaří, že bude víc těch rozzářených očí a toho, že i starší děti budou nadšenější, i když tam samozřejmě ten prvek puberty a určitého vzdoru vždycky bude, máme vyhráno. Osobně jsem viděl děti v osmé a deváté třídě, které úplně rozkvetly. Z outsiderů se stali lídři. A učitelé byli překvapeni, co v těch dětech je, protože to za celou dobu nezjistili. A myslím si, že tohle bude pro učitele a ředitele obrovská motivace, proč do toho jít.
Vždycky, když jsem se bavila s lidmi, kteří pracovali na projektu, který neměl obdoby a bylo v něm hodně peněz, tak mi vyprávěli, jak nemůžou v noci spát. Máte to taky tak?
Už jsem takových nocí pár měl. Na druhou stranu dobré je, že tenhle projekt nestojí jen na nás. Proto jsme přizvali společenství několika organizací, jež pracují v Česku už několik let na rozvoji školství, a proto pracujeme na tom, abychom do toho vtáhli co nejvíce lidí, aby se zkrátka Eduzměna stala věcí společnou.
Ale vy jste lídr.
Ano, ale…
Nebo to tak nevnímáte?
Ano, cítím zodpovědnost za to, že jsem to vykopl a nesu nějaký záměr. Ale nemám ambici ovlivňovat detaily, které v tom budou. A ta volnost, kterou v tomto procesu budou všichni mít, je velmi důležitá. Je podstatné, aby si tu změnu tvořili sami. Je důležité, aby měl projekt mámu a tátu, ale stejně tak je důležité, aby ho lidé přijali za svůj. Jinak to nebude fungovat.
Jak vám ovlivnila život Ashoka?
V Ashoce jsem pochopil, co to znamená ovlivňovat systém. Zaměřují se na lidi, kteří chtějí vědomě pohnout systémem, ať jde o ten vzdělávací, zdravotní či jiný. Do té doby jsem fungoval velmi intuitivně. Teprve tam jsem potkal lidi, kteří působili v jiných oblastech, prošel jsem tříletým vzděláváním, takže se mi otevřel prostor uvědomit si, co to znamená dělat systémové změny. Ashoka stojí na rozhraní dvou světů, kde se potkávají lidé z byznysu a neziskového sektoru, z mnoha oborů. Najednou jsem viděl, jak se řeší problémy jinde. Měl jsem možnost konzultací s organizacemi, které pomáhají formovat strategické plány. Otevřel se mi zcela nový obzor.
(Ashoka působí celosvětově a stojí za ní Bill Drayton, který přišel s myšlenkou, že smysluplnější než podporovat projekty, je podporovat konkrétní leadery, aby nemuseli přemýšlet nad svým živobytím a mohli se plně soustředit na svou myšlenku.)
Jak přemýšlí sociální inovátor? Jak se dívá na svět kolem sebe?
Základem je, že se zajímáte o svět kolem sebe a přemýšlíte o tom, co by se dalo udělat a začnete na tom pracovat. To je to podstatné. Nezůstanete jen u plánu, ale začnete dělat konkrétní kroky. Heslem Ashoky je, že každý může být „changemaker“. A i oni dochází k tomu, že výchova dětí k tomu, aby dokázaly ovlivňovat své okolí, je jedním z klíčů, jak ovlivnit chod světa.
Musíte si jako sociální inovátor hlídat svoje myšlenky?
Způsobů, jak rozšiřovat myšlenky, aby se staly mainstreamové, je několik. A nejlepší je sdílet a nechat je používat. Tohle jsem si uvědomil, když jsme začínali pracovat se zážitkovou pedagogikou. Co je smyslem? Aby to lidé používali. Tedy sedět si na svém know how není řešení.
Ale tohle spousta organizací dělá.
Dělá, ale je to pitomost a krátkozrakost. O co nám jde? Aby byl systém lepší? Tak na tom nesedím, ale sdílím to. A to byla jedna z myšlenek, které jsem se naučil v Ashoce a kterou přinesla jedna kolegyně: “Zjednoduš a sdílej, to je základ.” A tím se řídím. Protože nikdy nikdo nic nevymyslí stejně jako vy. A jestli něco vymyslím, tak ať si to klidně někdo vezme, protože já za chvíli vymyslím něco jiného, to je nevysychající tvůrčí pramen.
Co byl váš největší úspěch?
Asi EDUin. Na začátku téhle myšlence nikdo nevěřil.
Teď říkají to samé?
Asi do určité míry ano. Říkají něco jako: “Není mi jasné, co chcete dělat.” A s podobnými větami jsem se setkával na začátku EDUinu. Přirovnávali to k věcem, které znali, ale nebyla to PR agentura ani ČTK. Jsem zvyklý, že dělám věci, kterým na začátku lidé nerozumějí. Na jednu stranu mě to někdy trápí, na druhou si říkám, že už jsem to zažil, a tak to dokážu zvládnout.
Prý odvaha a vytrvalost jsou klíčové dovednosti, které inovátor musí mít. Přidal byste tam ještě něco?
Asi je to o té vytrvalosti a schopnosti hledat různé cesty. Pak je to určitě schopnost nervat to sám a postavit dobrý tým.
Dokázal jste takový tým postavit?
Myslím, že ještě nejsme u konce. Máme podstatné kameny a myslím si, že to reálně nestojí na mě. A je pro mě důležité být obklopen lidmi, kteří jsou samořídící a jsou schopni si nést zodpovědnost. Nejsou to typově zaměstnanci, kteří čekají, že se jim řekne, co mají dělat.
Když tedy nejste tím klasickým šéfem, jak se pohybujete tím prostředím projektu? Poznáte: Tady jdeme blbě?
Mně se věci skládají jako puzzle. V nějaký okamžik mám vhled, který mi pomůže udělat krok, který posune celou skupinu.
Takže jste vizionář.
Asi ano.
Podařilo se vám pro projekt získat dost peněz od nadací i lidí z byznysu. Na projektu spolupracuje i ministerstvo školství. To je poměrně úspěch, ne?
Vždycky jsem měl štěstí, že jsem byl v kontaktu s lidmi, kteří měli vliv na věci ve vzdělávání. Mám už za ta léta v oboru dobrou pověst, řekl bych. Jsem solidní partner, který věci nevzdává a dotahuje do konce.
Co se vám honilo hlavou, když jste se dozvěděl, že se zavírají všechny školy?
Že to je úplně v pytli. Měli jsme naplánovanou poměrně intenzivní práci v terénu. Ale pak se ukázalo, že některé věci nejsou připravené a máme čas je dotáhnout.
Co vám přinesla koronakrize a jakou příležitost v ní vidíte?
Přináší to příležitost přemýšlet o věcech jinak. Je například mnoho učitelů, kteří doteď odmítali technologie a nyní pochopili, že to je něco, co může být velmi užitečné. Také tu máme zkušenost rodičů, kteří tím prošli a mají větší respekt vůči škole a zároveň si mohli zažít, jak systém funguje. Tohle jsou věci, které nám hrají do karet.
Stejně se ale ukazuje z průzkumů po koronakrizi, že stále většina Čechů si neuvědomuje potřebu změny systému. Čím si myslíte, že to je?
Protože systém pořád ještě funguje docela dobře.
Může to být i tím, že si lidé neuvědomují to, že vysoké procento učitelů, jak vyplývá ze studií, stojí před vyhořením?
Kdyby se stalo, že nebude mít kdo učit, budeme mít násilí na školách, negramotnost, tak by to možná bylo natolik alarmující, že by to lidé zaregistrovali. Je to o té míře, kdy si každý uvědomí problém.
Myslíte si, že hrozí, že na školách nebude mít kdo učit?
Ano, myslím si, že stojíme před velkým problémem. V tuto chvíli je většina lidí 40 plus a nemá je kdo doplňovat. Ti lidé odejdou během 15 let do důchodu a nemá je reálně kdo doplnit. Takže se to může dostat velmi snadno do podoby, kdy škola přestane plnit vzdělávací funkci, ale bude jen hlídacím místem. V tenhle moment to začne být noční můra.
Můžete říct, co podle vás čeká děti, pokud opravdu nedojde k žádné změně?
Scénáře mohou být různé a před časem je modelovalo OECD. A některé z nich říkají, že dojde k tzv. descholarizaci, tedy že škola přestane mít význam a každý to vyřeší po svém. Nebo je varianta, že se systém překlopí do online prostředí. Dojde k tomu, že republika přestane být konkurenceschopná, ekonomicky i kulturně. Vždycky tu bude skupina lidí, která bude schopná věci rozvíjet a být elitou. Jenže to bude jen rozevírat nůžky ve společnosti, bohatí lidé se budou uzavírat, protože se budou bát většiny. Chytré státy pracují s tím, že potřebují sociálně slabší pozvednout výš, protože to znamená, že tím nakonec pomohou sobě. A přesně to potřebujeme, aby udělal i vzdělávací systém. A není to tak, že jsme udělali něco blbě, my jsme prostě zaspali na vavřínech. Najednou svět okolo nás zrychlil a my neregistrujeme, že potřebujeme přidat. A hrozí, že nám ujede vlak, protože ti okolo nás do toho prostě šlápnou víc a budou nakonec také přitažlivější. A to si myslím, že je obrovská škoda, protože Česká republika má prostě ohromný potenciál.
Školní rok 2020/2021 je prvním hybridním školním rokem, ve kterém budeme plně integrovat online vzdělávání a kombinovat prezenční a distanční formy výuky. Přestože prezenční forma bude v budoucnu pravděpodobně nadále převládat, ta hybridní tu s námi už zůstane. A naši zkušenost s její integrací můžeme následně využít při přechodu na trvalé či individuální plně distanční vzdělávání.
Druhé pololetí minulého školního roku ukázalo, že průběh vzdělávání se může změnit doslova ze dne na den.V mnoha školách k problému přistoupili zodpovědně a udělali to nejlepší, co mohli a uměli. Přesto koronakrize poukázala na některé nedostatky českého školství a ještě více rozevřela pomyslné nůžky mezi školami.
Kolik Čechů jste slyšeli říkat, že rádi pracují s notebookem na zahradě, na čerstvém vzduchu? Já hodně. Potřeba být v přírodě je u obyvatel české kotliny velká, tak jak to, že školy se k tomu odhodlávají spíš těžce a zatím okrajově? Jaké jsou organizační či psychické zádrhele bránící tomu, aby se víc učilo venku? Ze známých důvodů to teď získalo na aktuálnosti. Tahle škola byla v září ve třídě jen jeden den.
Když na jaře zavřely školy, pražský učitel druhého stupně Daniel Pražák byl ve výhodě. Napsal diplomovou práci o využití digitálních technologií ve výuce a spoustu nástrojů k tomu vhodných doporučoval učitelské komunitě již před tím. Miluje Facebook, Twitter i Instagram, ale během měsíců nuceného distancování měl čas zkoumat na sobě i negativní dopady komunikace na dálku a života v online světě.
Titul je vybrán z edičního plánu nakladatelství Portál na 2. pololetí 2020 v oboru pedagogiky. Ediční plán ke stažení ZDE.
Učitelé dennodenně řeší náročné situace. Ať už je to žák, který usnul či naopak šaškuje, či stále negativní kolega – pro (nejen začínajícího) učitele to představuje zátěž. Zkušení autoři popisují 60 takových situací v pěti oblastech: výzvy při práci se žáky, výzvy při práci s dospělými (rodiči a kolegy), výzvy při řízení třídy, výzvy při samotné výuce a profesní výzvy.
Annette Breaux je přední mluvčí současných trendů ve vzdělávání. Prof. Todd Whitaker vyučuje učitelský leadership na University of Missouri. Celý život se zabývá zkvalitňováním učitelské efektivity.
„Učitelům je sympatické pouze dítě, které se během vyučování chová jako omámené chloroformem, kromě momentů, kdy je vyvoláno k tabuli.“ Murphyho zákon
Je to téměř patnáct let, kdy vstoupily v platnost kurikulární reformy – rámcové vzdělávací programy. Daly školám jedinečnou možnost zcela se zbavit učebních osnov a nasměrovat kormidlo školy podle vlastního uvážení. Na oplátku žádal stát dodržení velmi volných učebních výstupů pro třetí, páté a deváté ročníky. Touha po větší svobodě v učení a vzdělávání je plně pochopitelnou reakcí na doby ještě více minulé, kdy měl učitel až děsivou míru moci nad budoucností malého školáčka.
Zdroj: Magazín Perpetuum 28. 1. 2020
Stejně jako se předávají vzory chování v rodině z generace na generaci, tak i školství funguje na podobném principu. Jak se ministerstvo chová ke školám, tak se chová vedení škol k učitelům a učitelé k žákům. Naštěstí to není perfektní metafora a stejně jako v rodinách, i ve školách jsou jedinci, kteří se to snaží dělat jinak, lépe. Proč to ale zmiňuji?
Zavedení kurikulární reformy provázel chaos, zmatek a nejistota – ostatně to je charakteristická značka školských reforem posledních dvou dekád. Za vznikem rámcových vzdělávacích programů stály oceány dobré vůle a snahy vylepšit podmínky českého školství – samé dobré věci. Ministerstvo s láskou pozvedlo školy do náruče – a pak je hodilo do rybníka se slovy „však vy si nějak poradíte“. Jinými slovy – plavte, nebo se utopte. Tento model je typický pro mentalitu českých škol. Jste začínající učitelkou? Tak vám na první rok dáme třídu, do které nikdo jiný nechce ani vkročit, a rovnou si zkuste být jejich třídní – jo a potřebujeme ještě záskoky do družiny. Nemusíte být perfektní hned, stačí zítra. Jak to máte dělat? No, na to si přece přijdete sama, každý to děláme jinak, po svém. Ale pozor, abyste to nedělala zase moc po svém. No, však uvidíte.
Tento plavecký model předání zodpovědnosti se následně kopíruje dál. Každá škola se s tím poprala, jak dokázala. Některé jednoduše přepsaly učební osnovy do školních vzdělávacích programů a pokračovaly dál postaru. Některé začaly opatrně experimentovat s tím, co si mohou dovolit. A některé školy využily šance a skočily do rybníka svobody po hlavě. Zajímavé je, že podobné reakce na příliš velkou a náhlou svobodu mají i lidé jako individuality. Žádnou z těchto reakcí zároveň nelze posuzovat jako a priori špatnou nebo dobrou, vždy záleží na mnoha dalších faktorech – zejména na tom, jak ten který koncept uchopí konkrétní člověk.
Bylo třeba hledat inspiraci – jak to dělají jinde? Nehledali jen učitelé a ředitelé, nýbrž i rodiče. Ve zpětném pohledu lze vypozorovat, že reakcí na totalitní extrém ve výchově – autoritářství a uniformitu – byl extrém opačný, liberální. Inspirace se začala hledat ve volné a svobodné výchově dětí – ať už se jednalo o inspiraci A. S. Neillem a jeho školou Summerhill, Peterem Grayem, který inspiroval hnutí Svoboda učení, Tomem Hodgkinsonem a jeho Manifestem líného rodiče, nebo dalšími propagátory volné či svobodné výchovy. I kdybyste o těchto pojmech a jménech ještě nikdy neslyšeli, jejich myšlenky se k vám s nejvyšší pravděpodobností už donesly. Útržky a kousky informací a lákavých ideálů si našly cestu i do mainstreamových médií a do tříd většiny škol. Řekla bych, že problém nastává přesně v této chvíli, ale jak jsme si ukázali na historickém ohlédnutí, ony problémy nám tu už nějakou dobu klíčily.
Proč vlastně shrnuji tak inspirativní osobnosti do pytle s nápisem „problémy“? Jak se to vůbec týká špatně zavedených kurikulárních reforem školy? Jednoduše lze říct, že vržení školství do obřího oceánu jménem „svoboda“ vytvořilo prostor pro uchycení mnoha alternativních myšlenek a přístupů. Není to vůbec špatně! Jak jinak by se naše školství mohlo vyvíjet? Zádrhel spočívá v tom, že ty nejinspirativnější případy – jako je například škola Summerhill založená A. S. Neillem – jsou ve své podstatě na velmi menšinovém a extrémním konci výchovně-vzdělávací křivky, a je téměř nemožné je ve větší škále replikovat. Zvlášť v odlišných kulturně-právních podmínkách. To samé platí i pro svobodnou výchovu, která vyžaduje velkou osobní integritu a vyzrálost osobnosti rodiče či učitele a většinou i práci s dítětem jeden na jednoho. Do toho ještě existují kritické rozdíly mezi volnou a svobodnou výchovou, a aby toho nebylo málo, existuje mnoho různých definicí svobody, která vůbec není tak samozřejmým pojmem, jak by se mohlo zdát.
V každodenním životě škol a rodičů tak dochází k mnoha konfliktům, jejichž ohniskem jsou výchovné problémy dětí, které jsou vlastně výchovnými problémy dospělých. Nemusí to nutně znamenat, že učitelky chtějí, aby děti měly pravidla, a rodiče ve všem dítěti ustupují. Z vlastní zkušenosti vím, že to může být i úplně naopak – například když učitel z jakéhokoliv důvodu váhá ukáznit dítě, které mezitím „rozkládá“ celou třídu v marné snaze najít hranice, podle nichž bude moci bez obav a úzkosti fungovat. Aby to učitel zvládl, musel by totiž nastavit hranice dospělým a pomoci tak rodičům vychovávat vlastní dítě. A přiznejme si to na rovinu, jen ta myšlenka stačí na to, aby se velká část učitelské populace osypala hrůzou. Ideály svobody tak snadnou sklouznou k volné až bezhraniční výchově, protože tak je to prostě snazší.
Hledání cesty ke svobodě je nutně procesem pokusů a omylů. Příliš mnoho možností nám přinese spíš rozhodovací paralýzu než skutečnou volnost. V takovém prostředí logicky dochází k tomu, že mnoho lidí nabízené možnosti raději odmítne. Pokud je přítomnost a budoucnost příliš stresující, obracíme se k minulosti. Ta nás nemůže ničím ohrozit, nečíhají v ní žádná překvapení. Může se tak zdát, že školy, které se držely učebních osnov a kde učitel byl pan Někdo s rákoskou podporující autoritu, jsou odpovědí na problémy současnosti. Stejně jako se loď školství a výchovy překlápí na stranu extrémního liberalismu, tak se může zase velmi rychle překlopit do dobře známého autoritářského režimu. Náznaky, že něco takového probíhá, už tu jsou. Otázkou je, nakolik se nám všem pasažérům na lodi vzdělávání a výchovy podaří vyrovnat kormidlo a najít pro tu naši milou kocábku stabilní polohu.
Když jste se ve středověku a vlastně i pozděj šli vzdělávat na univerzitu, tak jste nejdříve museli absolvovat úvodní část, tzv. trivium. Počty, čtení a psaní. Až pak jste se mohli vzdělávat dále, neb jste byli schopni přečíst si knihy, rozuměli jste číslům apod. I dnešní doba má takové své “trivium”, i když má krapet jiný obsah. Například se nemusíte učit latinu.
Zdroj: blog autora 7. 7. 2020
V listopadu na třídních schůzkách jsem měl debatu s rodiči prváků, při které jsme si vyjasňovali, jak se prváci učí, jak je učím já apod. V této debatě jsem rodičům říkal, v čem většina těch žáků není připravena na studium na střední škole. Dokonce někteří mají později stejný problém, když jdou studovat na školu vysokou. Ptáte se, co tím myslím? O co jde? Prvním problém vidím v tom, že mnozí žáci nejsou zvyklí průběžně pracovat. Řekněme, že když mají nějakou úlohu do týdne dodělat, tak je pro ně týden tak dlouhá doba, že na úkol stihnou zapomenout. Neumí si někam poznamenat, že ho mají udělat. Další problém je konzultování s vyučujícím. Zde se jedná o dva problémy. Zaprvé se bojí zeptat či učiteli oponovat, za druhé se neumí vyjádřit, neumí se zeptat správně. Stává se mi například, že žák používá ve své otázce několik ukazovacích zájmen. Nakonec i když spolu sedíme u té obrazovky, kde má otevřený kód, se kterým si neví rady, tak mu stejně nerozumím. Jako by neuměl česky.
Schopnost porozumět psanému textu bude chybět i v životě
Čtenářská (ne)gramotnost je také často omílaná, dle mých zkušeností oprávněně. Mé zadání úlohy je zpočátku kratší, později dávám i delší, avšak to není podstatné. Žáci mají problém zpracovat obsah několika vět, které spolu souvisí. Vnímají je apriori odděleně, a ne v jejich kontextuálním významu. Tento problém si vezmou s sebou do dalšího života. Jak asi takový žák pochopí zadání od zákazníka? Někdy v rámci speciálních vzdělávacích potřeb žáka dostanu pokyn, že mu mám strukturovat zadání a ujistit se, že zadání chápe. To je pěkné. Bohužel i já jako učitel se dostávám do situace, kdy nejsem s to lépe něco vysvětlit.
Také je tu má odpovědnost jako učitele, dovolím si poznamenat, že někdy značně tíživá. Musím umět vyhodnotit, zda žák danou věc umí, zda na to má. Jak mi jednou řekl můj učitel didaktiky, když jsem se ho na toto ptal: “Pokud budete učit studenta lékařství, který neumí anatomii, tak ho přece nenecháte řezat do lidí.”. Pochopitelně u programování je ta odpovědnost méně vidět. Vzpomenu si na svá studia, jak jsem spočítal příklad z elektrotechniky špatně, byť můj postup byl dobře. Dostal jsem dostatečnou se slovy, že budu elektrotechnicky vzdělaný člověk, a to má nějakou právní váhu, a tak nemohu počítat špatně.
Pokud nevím, kde se žák zadrhl, je na to jednoduchý postup. Jít krok po kroku s jeho postupem a najít, kde je problém. V případě více žáků to spíše připomíná hraní několika simultánních šachových partií. Má to však limity, a to jak na straně učitele, tak i žáka.
Informatika není jen o psaní emailů a klikání myší
Dále tu máme IT dovednosti. Nemyslím nějaké odborné, ale ty co se běžně používají v mnoha firmách. Co tím myslím? Třeba, že umět sdílet a zálohovat si soubory na nějaké cloudové úložiště, že se dá více souborů zazipovat (a nepoužívat třeba rar), kontrolovat email každý den, že sdílení nespočívá v tom hodit příspěvek na nějakou sociální síť, ale znamená to nasdílet mi dokument, Mnozí netuší, že více žáků může tvořit najednou jeden dokument.
Proč to mladí neumí? Důvodů je více, hlavním problém je, že informatika na základní škole je špatně učena, či je její obsah zastaralý o 10–15 let. Bohužel toto společnost (v tomto případě hlavně rodiče) neřeší, nikdo netlačí na to, aby byly školy lepší.
Mám ale i jinou zkušenost ze soukromé školy ITstep, kde máme i junior akademii. Tam děti dostanou základy z informatiky, aby se později mohly rozhodnout pro libovolný obor. Kolegové nelpí na zastaralých postupech jako některé školy a učí tam své žáky to, co skutečně využijí. V rámci setkání s rodiči vysvětlují učitelé své postupy, aby je rodiče chápali a mohli připomínkovat. Za toto ale musí rodiče platit. A to není v pořádku, neb pak tu nemáme tu nemáme rovný přístup ke vzdělání, když rodiče musí platit za to, co má učit jejich děti základní škola. Bohužel někteří dospělí považují výše zmíněné dovednosti za vysoce odborné, které má učit škola právě našeho typu (SPŠE). S tímto názorem nemohu souhlasit, hlavně to žákovi stěžuje vše vnímat. Učení je postavené i na principu, že se něco naučíme, procvičíme si to, a tím se to pro nás stává vlastní a automatické. Pak teprve můžeme uvolnit mentální kapacitu na to se naučit něco dalšího. Například když se učím řídit auto, tak musím nejdříve zvládnout řízení samotného stroje, až pak se mohu dívat kolem, předvídat, co se bude dít, či se později naučit i jinému stylu jízdy.
Toto je však souhrn takových obecných dovedností, které jsou potřeba ke studiu na střední škole. Pak jsou tu i předpoklady studovat typ školy, co si žák, či spíše jeho rodič, vybral. Bez těchto obecných dovedností je však velmi těžké zavčas rozpoznat, zda si žák vybral správný studijní obor, či nikoliv. Jako učitel se setkávám s případy, kdy někteří schopní žáci studium vzdávají předčasně v důsledku své lenosti či neschopnosti se do učiva ponořit a naopak vidím situace, kdy rodič trvá na tom, aby potomek studoval školu, na kterou se dal a dodělal ji, i když na to nemá vlohy. Ani jeden přístup není dobrý.
Co budu chtít od svých dětí
Hodně lidí předpokládá, že budu chtít či spíše trvat na tom, že mé děti budou studovat techniku jako já. Překvapím je tím, že na tom netrvám. Chtěl bych naopak svému potomstvu předat myšlenku, že jsou věci, které je třeba umět alespoň obstojně, aby se člověk zvládl v životě pohybovat a nebyl na někom závislý. Teď hovořím nejen o dovednostech mentálních, ale i o jisté zručnosti. Umět si třeba vyžehlit košili, vyprat, vyměnit vodovodní baterii apod. A pak je třeba si hodně věcí zkusit a mít možnost se najít v tom, co mi jde, co mne baví. Čas ukáže, zda se mi to povede a zda je tento můj přístup ten správný.
Výběrové řízení a žádný zájemce. V lepším případě je u poloviny z nich jen jeden uchazeč. Práce ředitele netáhne. Ve vedení menších škol jsou často pedagogy, ekonomy i správci budov v jednom. „I ředitel potřebuje uvádějícího kolegu. Nejde ho hodit do vody, že se má naučit plavat,“ říká bývalý ředitel a odborník na školský management Václav Trojan.
Zdroj: www.idnes.cz 24. 8. 2020
Stará se stát v rámci podpory rozvoje ředitelů o to, abychom ve školách měli ty co možná nejlepší?
Důležité je tady to slovo „podpora“, která dosud chybí. Poslední dobou sice přibývá jak hub po dešti organizací, které se nějak snaží ředitele podporovat a nabízet jim svoje myšlenky, ale problém je trochu jinde. Máme u nás velké množství škol a také velké množství zřizovatelů s jednou školou. A ředitele je třeba pedagogicky podporovat. je to paradoxní, ale ředitel je osamělá role.
Jak to myslíte?
On je sice obklopen obrovským množstvím lidí, ale na rozhodování je sám. Ministerstvo je daleko, a jestliže zřizovatel školy nefunguje správně, nemůže správně fungovat ani škola. Navíc jsme ředitele posledních dvacet let tlačili do toho, aby si v rámci stanoveného normativního financování utrhli pro sebe co nejvíce dětí, protože každé dítě přinášelo do školy peníze. A až v poslední době začínáme mluvit o spolupráci ředitelů mezi sebou, vyměňování zkušeností, aby ředitelé aspoň v regionu tvořili společný pedagogický koncept.
Co tedy potřebuje ředitel ke své práci, aby byl dobrým ředitelem?
Pokud bychom se měli bavit o posloupnosti, je to v prvé řadě klid na práci. Zní to staromilsky, ale ředitel je neskutečně přetížený. V jedné osobě má být lídrem školy, manažerem a také vykonavatelem procesu, tedy jako pedagogický pracovník učí. Což je nejen neobvyklé, ale v zemích OECD je to dokonce rarita.
Majitelé menších firem často pracují na pozicích, které třeba nemůžou obsadit, nebo chtějí být ve středu dění.
To ano, ale ve škole má být ředitel lídrem, který přináší vize, motivuje lidi nebo dává dohromady tým. Zároveň má být manažerem, který ty vize a myšlenky uskutečňuje. A nakonec je tu ještě české specifikum, kdy je ředitel bývalým i současným pedagogem ve škole, takže k tomu ještě učí.
Neříkám, že je to málo povinností, ale pořád to není výjimka, když to porovnám například s některými podnikateli.
Souhlasím, ale od ředitele školy přeci chceme, aby se svojí práci věnoval naplno a jeho základním cílem bylo zlepšování učení žáků. V praxi jde ředitel na krajský úřad vyjednávat peníze pro školu a na druhou stranu by měl tou dobou být ve třídě a učit nebo se věnovat kolegům. A co je důležitější? Pro každou roli ve škole je to něco jiného. Ze zemí OECD máme největší míru autonomie škol, jak v pedagogické části a školních vzdělávacích programech, tak autonomii ve využívání zdrojů. A pak má ředitel ještě další povinnosti.
Volná ruka a spektrum možností je podle vás špatně?
To ne, ale ředitel potřebuje mít podpůrný aparát. Ve Strategii 2030+ se dokonce mluví o nepedagogickém řediteli, správci budovy či kvestorovi, které by měl mít ředitel k dispozici. Ale co ředitelé malých škol? Ti z malotřídek, kterých je asi 1300, což je neskutečné číslo? O větší podpoře se mluví 15 let. Ale jen mluví…
Celý text rozhovoru si můžete přečíst ZDE.
Učitelské listy - Copyright © 2008 · Agentura STROM
Theme by Brian Gardner · Bloggerized by Zona Cerebral and GirlyBlogger · Modified by J4W