Novinky Pedagogické knihovny J. A. Komenského za duben 2015

Je zajímavé sledovat knižní i časopiseckou produkci v oblasti pedagogiky a psychologie například z hlediska, jakou pomoc poskytuje pro praxi pedagogům i rodičům a vychovatelům. Přebytek takových prací rozhodně není.


Novinky za duben 2015


Knihy (hlavní fond):
pedagogika
psychologie
ostatní společenskovědní obory

Aktivizační metody ve výuce: příručka moderního pedagoga / Tomáš Kotrba, Lubor Lacina – 3. vyd.
Brno : Barrister & Principal, 2015 – 185 s. – cze
ISBN 978-80-7485-043-1
Sign.: II 112700V1
Přínos aktivizačních metod ve výuce spočívá v tom, že přeměňuje pasivní studenty (posluchače) v rovnocenné partnery, kteří se přímou zkušeností (svojí aktivizací) naučí mnohem více než při jednostranném použití tradičních výukových postupů. Publikace nabízí ucelený přehled aktivizačních metod, které autoři popisují nejen teoreticky, ale především z praktického pohledu, na základě vlastních dlouholetých pedagogických zkušeností.

Mateřskou školou ke školní připravenosti / Alexandra Tomášová – Vyd. 1.
Ostrava : Ostravská univerzita, 2012 – 145 s. – cze
ISBN 978-80-7464-231-9
Sign.: II 112655V1
Hlavním záměrem řešení společného projektu studentů a akademických pracovníků byl výzkum školní připravenosti u dětí nastupujících do 1. třídy základního vzdělávání. Inspirací se stala teoretická studie odborníků zabývajících se obdobím nástupu dítěte do povinného školního vzdělávání, která je uvedena v úvodní části textu. Předmětem výzkumu bylo zjištění současných požadavků učitelů 1. tříd na školní připravenost u dětí vstupujících do povinného vzdělávání při zápisu a na počátku školního roku. Cílem projektu bylo doplnění dosud chybějících a nespecifikovaných požadavků při posuzování dosažené úrovně školní připravenosti předškolních dětí ve věku 5–6 let při zápisu do 1. tříd základního vzdělávání.

Vychovávám, vychováváš, vychováváme (dobře)? / Miriam Prokešová – Vyd. 1.
Ostrava : Ostravská univerzita, 2013 – 136 s. – cze
ISBN 978-80-7464-392-7
Sign.: TT 1976V1
Publikace přináší základní pohled na otázky výchovy dítěte z teoretického hlediska, které by měl každý pedagog a vychovatel znát. Autorka zde nejen provází čtenáře známými i méně známými teoriemi z oblasti pedagogiky, ale přináší také svůj pohled a vlastní výsledky výzkumu vzpomínek, které text obohacují o některé nové poznatky a otázky. Závěrem práce je naznačeno, co bychom mohli ve výchově dětí brát v úvahu v souvislostech s podmínkami současného světa.

Sukova studijní knihovna (literatura pro děti a mládež):
první čtení
první stupeň ZŠ
druhý stupeň ZŠ
naučná literatura
přečtěte si s dětmi

Články:
z českých časopisů

Hra a hravé činnosti v hodinách češtiny [Game and playful activities in Czech language lessons] / Simona Pišlová, Kristýna Pišlová, Anna Gálisová, Ladislav Janovec, Lucie Bušová – cze – Obsahuje bibliografické odkazy
In: Didaktické studie – ISSN 1804-1221 – Roč. 1, č. 1 (2009), s. 23–54.
Několik příspěvků se zabývá tematikou hry a vyučovacích pomůcek ve výuce českého jazyka a literatury. Ukazují možnosti a funkce hry ve škole jako jedné z možných vyučovacích metod. Hra jako efektivní prostředek jazykového vzdělávání s ukázkami her pro žáky základní školy, různé typy didaktických pomůcek a nástrojů pro výuku sémantiky, náměty k využití počítače jako edukačního prostředku, možnosti práce s jednotlivými programy operačního systému a seznámení s novými prvky ve výuce – interaktivní tabulí a i-učebnicí.

ze zahraničních časopisů

Jana Hrubá: Úspěšná konference Úspěch pro každého žáka 2015

Stálá konference asociací ve vzdělávání, o. s. (SKAV), EDUin, o. p. s., Pomáháme školám k úspěchu, o. p. s., MŠMT a Centrum současného umění DOX pořádají společnou konferenci již několik let. Myslím, že ta letošní byla zatím nejzdařilejší.

Smyslem konference bylo zamyslet se, jak společně vytvářet kulturu vzdělávání zaměřenou na úspěch pro každého žáka. Zájem byl veliký a místa po vyhlášení rychle obsazena. Složení účastníků bylo příjemně různorodé, potěšitelné bylo, že narostl počet ředitelů a učitelů. Spousta mladých lidí vnesla nový elán a způsob myšlení. Mě osobně potěšilo setkání s více než dvěma desítkami lidí, které potkávám na podobných akcích už celou řadu let. Návaznost generací v usilování o proměnu vzdělávání je zřejmě zajištěna.

Konferenci zahájil náměstek ministra školství Jaroslav Fidrmuc. Řekl, že rád přichází mezi lidi, kterým záleží na vzdělávání. Že bychom měli v žákovi víc vidět člověka, kterého vzděláváme a který touží po smyslu, mít ho rádi a dávat mu podporu, kterou právě potřebuje.

Informace o Strategii vzdělávací politiky do roku 2020, její implementaci a o Dlouhodobém záměru rozvoje vzdělávání a vzdělávací soustavy najdete ZDE.

Program byl postaven na příbězích aktérů. Podle hodnocení účastníků byly vybrány skutečně charismatické osobnosti. Ačkoli každý z řečníků nahlížel problém z jiného úhlu, všemi vystoupeními prostupovalo jako červená nit zaměření na vzdělávání, kde je v centru pozornosti žák a jeho učení, jeho úspěšný rozvoj.

Milan Hejný vyprávěl, jak navázal na myšlenky svého otce Víta Hejného, a na několika malých příbězích s dětmi vysvětlil principy používané metody. Jednoduše, názorně a lidsky. Přístupová strategie učitele je vlastně permanentním dialogem se žákem. Profesor Hejný vůbec nehovořil o výuce matematiky jako takové, ale o radosti dítěte z objevování, o jeho radosti z radosti spolužáka – o základech demokracie. Prezentaci si můžete přečíst ZDE.

Vladimír Foist se zaujetím hovořil o své škole v Poběžovicích, o pestrém složení žáků a jejich společném vzdělávání „tady a teď“, o týmové práci a hledání možných cest, o významu lidského zrání učitelů pro jejich práci. Řekl, že v dnešní době LZE vytvořit školu zaměřenou na společné vzdělávání, ale za cenu enormního vytížení. Překážkou je především nedostatečná finanční podpora.

Říká: „Přes všechny uvedené překážky věříme, že inkluzivní škola může být vytvořena. Vše záleží na lidském přístupu, na úsilí a nasazení celého týmu. Vedení školy musí umět a nesmí se bát nést související rizika (vyplývající z ekonomické nestability nebo z nefunkční legislativy). Rozhodující je přesvědčení zaměstnanců školy.“ Jeho prezentace s mottem „Otevřít školu znamená otevřít sebe sama“ určitě stojí za přečtení ZDE.

Břetislav Svozil ze ZŠ Deblín vyprávěl o svých cestách na Sibiř, které mu poskytly zkušenost, že viděné není důležité – důležité je to, co je skryté. Řekl, že každá hodina by měla být objevováním. Mluvil o vzdělávání jako o systému. Důležitý není cíl, ale proces. Na ten by měl mít učitel vliv, pochopit jeho strukturu a odlišnosti, proměnlivost našeho snažení a míru nejistoty, která z toho vychází. Pochopit, jak vytvářet podpůrné mechanismy. Cesta k nové škole, pedagogika orientovaná na dítě, znamená změnu myšlení.

Uzavřel myšlenkou A. Töfflera: „Negramotní 21. století nebudou ti, kteří nebudou umět číst a psát, ale ti, kteří se nebudou umět učit.“ Zajímavá prezentace B. Svozila „Sdílená vize – otevřenost, kreativita, různorodost, inovace“ se nabízí k prostudování ZDE.

Hana Košťálová mluvila o svém působení v roli národní koordinátorky programu RWCT, o Kritickém myšlení jako sociální a kognitivní dovednosti. Cílem je, aby „žák nepodléhal prvnímu dojmu, obecnému mínění nebo naléhavosti nějakého sdělení, naivně nepřebíral tradované názory, nýbrž dokázal si vytvořit odstup a vlastní názor; budoval si informované soudy, reflektoval při tom svá hodnotová východiska“.

V otevřené a demokratické společnosti tuto dovednost potřebuje každý – každý je (budoucím) občanem, každý rozhoduje o svém osudu a každý má podíl na osudu celku. Úspěchem podle ní je, že některé podmínky kritického myšlení už se nezpochybňují (bezpečné prostředí). Zůstala nedůvěra učitelů k tomu, že lze něco ovlivnit. Hana Košťálová nyní zhodnocuje své zkušenosti v programu Pomáháme školám k úspěchu. Její prezentaci najdete ZDE.

Vladimír Srb se zamyslel nad otázkou, jak poznáme kulturu vzdělávání zaměřeného na úspěch každého žáka. Loni byla na konferenci představena dlouhodobá vize. Posláním je spojit organizace i jednotlivce a postupně vytvářet tuto kulturu vzdělávání, vytvářet příležitosti ke společnému učení. Předávat si příklady dobré či slibné praxe i zkušenosti ze slepých cest.

Kultura vzdělávání vzniká roky – je to naučené chování a prožívání vzdělavatelů dlouhodobě osvědčené v praxi, způsob, jakým jsme se naučili myslet. Na kulturu je třeba mířit, když chceme zavést něco nového. Je silnější než většina pokusů ji měnit, protože čerpá sílu z tradice. Přesto je možné ji měnit. Dá se proměnit promyšleným dlouhodobým přístupem s jasnou vizí, strategií a potřebnými zdroji. Co můžeme dělat?

Promyslet si, co všechno můžeme dělat tam, kde právě působíme. Vytrvale měnit ty prvky, které zaměřují pozornost na efektivní učení žáků, a učit se vzdorovat tlakům. Navazovat na prameny, na hluboké kořeny, které v ČR existují. Prezentaci si můžete přečíst ZDE.

Arnošt Veselý vysvětloval, co je budování kapacit a jak by měla vypadat podpora pro zvyšování kvality výuky. Řekl, že jsme svědky zásadní změny – za posledních 10 let proběhlo v OECD na 450 vzdělávacích reforem. U nás se stala jednou z výrazných změn decentralizace. Více rozhodnutí je prováděno na školní úrovni, což s sebou nese vysoké a konfliktní nároky na lídry, na jejich zodpovědnost. Vyhoření ředitelů v důsledku stresu je běžné. Probíhá postupný přechod od tradičního modelu (přikazovat, kontrolovat, dávat sankce) přes „tržní“ model (hodnotit, informovat a pak nechat na svobodném rozhodnutí aktérů) k pomáhajícímu modelu (podporovat, pomáhat a pozitivně vést).

Co je budování kapacit? „Cokoli pomáhá lidem dělat jejich práci lépe“. Úsilí o zvýšení kolektivní schopnosti zlepšovat výsledky a snižovat nerovnosti má smysl pouze tehdy, je-li vztaženo k žákům a jejich učení. Učitelé a ředitelé potřebují přitom podporu (hmotnou, informační, emocionální – pocit, že patří do stejně smýšlejícího společenství) a vytvoření dobrých podmínek. Budování kapacit a podpory je nikdy nekončící úkol. Podrobnosti k prostudování v prezentaci ZDE.

Všechny výstupy z konference včetně videí z vystoupení řečníků najdete ZDE.

Zajímavý program, skvělá organizace a pocit sounáležitosti jistě přispěly k pocitu všech účastníků, že do tohoto společenství stojí za to patřit a podílet se na uskutečňování společné vize.

Učení sociálních a emociálních dovedností

OECD vydalo minulý týden zprávu Skills for Social Progress: The Power of Social and Emotional Skills zaměřenou na rozvoj sociálních a emocionálních dovedností dětí a na to, jaký význam mají pro jejich vzdělávání i další život.

Zdroj: Scio

Zpráva je založena na tříletém empirickém výzkumu v zemích OECD, devíti longitudinálních studiích a odborné literatuře a přináší přehled toho, jaké přístupy a praktické kroky jsou využívány pro podporu sociálního a emocionálního vzdělávání v rámci vzdělávacího systému, v komunitách i rodinách v jednotlivých zemích, a dále zkoumá, zda a jak lze sociální a emocionální dovednosti měřit a jaké kroky udělat pro posílení jejich rozvoje.

Zpráva uvádí, že dovednosti jako vytrvalost, péče o druhé a sebeúcta jsou pro život stejně důležité jako kognitivní dovednosti a pro úspěšný a spokojený život je třeba rozvíjet obojí.


Hlavní zjištění zprávy jsou následující:

1. Děti potřebují vyrovnaný soubor kognitivních, sociálních a emocionálních dovedností k tomu, aby mohly vést spokojený a úspěšný život.

2. Učitelé a rodiče mohou přispět k rozvoji sociálních a emocionálních dovedností tím, že budou budovat dobré vztahy s dětmi a využívat praktické příležitosti k učení.

3. „Dovednosti plodí dovednosti“, a proto může pěstování sociálních a emocionálních dovedností v raném věku příznivě ovlivnit pozdější získávání dovedností a přispět ke snižování sociálně ekonomických a vzdělávacích nerovností.

4. Sociální a emocionální dovednosti lze spolehlivě měřit v rámci jednoho kulturního a jazykového prostředí.

5. Pro rozhodující činitele ve vzdělávání by bylo přínosné získávat informace o postupech, které se osvědčily, a o způsobech, jak podporovat rozvoj sociálních a emocionálních dovedností.


Původní zdroj.

Hana Vaverková: Chrudimské P-AU

První výjezd v naší novodobé P-AUácké historii (viz 43. díl našeho seriálu). A hned do nejlepšího. Olomoucký Sluňákov zaštítil, chrudimský ředitel Zdeněk přikývl a jeli jsme. Autobus s 28 učiteli od 20 do 67 let. Ze sedmi olomouckých a příměstských škol.


V pátek 18. 4. 2015 to na jaro nevypadalo

Z krásných 25 stupňů Celsia jsme klesli na 10. V podvečer jsme už byli v penzionu a po večeři jsme se přivítali se Zdeňkem Brožem, ředitelem chrudimské ZŠ Dr. Malíka a jeho kolegyní Janou Slejškovou.

Ta nám představila písmo Comenia Skript. Novinku, kterou už píší žáci v 1. až 5. ročníku jejich školy a která se nadmíru osvědčila. Napřed jsem tomu moc nevěřila – spíš jsem se přikláněla k názorům staromilců. Po hodince jsem lehce znejistěla a po další už věděla, že tohle je to pravé. Měli jsme možnost vidět písanky a sešity ze všech ročníků 1. stupně. Nejenže písmo moc pěkně vypadá, ale hlavně – děti se s jeho osvojením daleko méně natrápí. A rodiče taky. Dodnes si vzpomínám na první třídu svých 4 dětí. Nebyly blbé, ale psaní jim moc nešlo a nad domácími úkoly jsme se stresovali úplně všichni.


Večerní zpěvy nás sblížily a vyladily na další den – sobota

Sobota je pro většinu národa odpočinkovým dnem. Školy jsou naštěstí zavřené, učitelé se vzpamatovávají z náročného týdne a děti jakbysmet. My si přivstali a o půl 9 seděli v učebně a koukali na Zdeňka. Začínala prezentace jeho školy a ŠVP „Umět a znát, abychom si v životě věděli rady“. Řediteluje od roku 1991 v sídlištní škole se 480 žáky. Průměrný počet na 1. stupni je 28 žáků, na 2. stupni 25.

Je blázen, myslím si už 20 let, co se známe. Šílenec, říkám si teď. Jak to mohl tak dlouho vydržet? A kdyby jenom on. Co ten jeho sbor? 28 jeho kolegů by z fleku naplnilo jedno oddělení psychiatrické léčebny!

Normální smrtelník, jako třeba já, po pár letech umdlévá a zákonitě zpomalí a ubírá. Ne tak ve škole pana Brože. Vylepšují, přidávají, ověřují, vymýšlejí – pod Zdeňkovým vedením už přes 20 let.

Cituji Zdeňka: „Na začátku jsme se v anketě dětí zeptali, co se jim vybavuje pod slovem ŠKOLA. Odpovědi? – strach, stres a nuda. Co nemají rády – neohlášené písemné práce, tzv. přepadáky – důvěrně známe, že? Učitel zjišťuje, co žáky nenaučil, nikoliv to, co je naučil.“ Děláte to taky tak?

Inspirací pro Chrudim byla útlá knížka psycholožky Jany Nováčkové Mýty ve vzdělávání. Vřele doporučuji. I pro mě to tenkrát byl zásadní zlom v mé učitelské praxi. Další důležitou knihou bylo Respektovat a být respektován a stejnojmenné semináře.

„Tím podstatným ve škole se staly partnerské vztahy mezi žáky a učiteli, mezi učiteli a rodiči založené na vzájemném respektu. Hlavním cílem bylo vytvořit ze školy místo aktivního a radostného poznávání, místo, kde se plně respektují individuální zvláštnosti každého dítěte.“

Připadá vám to jako fráze? To že máte ve svém ŠVP taky? Pak tedy vězte, že právě tady v Chrudimi to naplňují beze zbytku. Už jsem tu byla aspoň desetkrát. S kolegy učiteli na PAU, na exkurzích s dětmi, na výukových seminářích. Viděla jsem kooperativní vyučování v praxi. Nic nacvičeného jen pro návštěvníky. Žádný ukázkový Den otevřených dveří. Tady se takhle učí každý den. Děti jsou bezprostřední, veselé, zvídavé. Ve třídě je jich 25 a víc.

Chovají se slušně k sobě i k návštěvníkům a hlavně – do školy chodí rády a nemají k učení odpor. Alespoň většina. Kdo z nás to může říct?

Tady vidím v praxi moje oblíbené 3 S – Smysluplnost, Spolupráce, Svobodná volba.

Nedílnou součástí ŠVP je program „Spolu to dokážeme“ završující mnohaleté snažení a úsilí.

Cituji Zdeňka: „Cílem programu je osvojení sociálních dovedností a morálních hodnot, pozitivní vztah ke vzdělávání a celoživotnímu vzdělávání, kvalitní služba pro žáky a jejich rodiče.

Uvědomovali jsme si, že naši žáci budou v životě potřebovat něco jiného, než co jim nabízí tradiční škola.

Pochopili jsme, že základem všech pozitivních změn ve škole je změna vztahů na všech úrovních. Vztahy mezi učiteli a žáky, i mezi učiteli a rodiči musí být partnerské.

Co rozumíme partnerskými vztahy ve škole? V rovině každodenního života jsou eliminovány všechny projevy ponižování dětí a autoritativních postupů dospělých.

Důraz je kladen na budování sebeúcty, vzájemné úcty a důvěry.

Velká pozornost je věnována rozvoji schopnosti diskutovat, komunikovat a dovednosti řešit problémy a konflikty.

Všichni žáci mají možnost se ve škole realizovat, otevřeně vyjadřují své názory a dokáží se chovat zodpovědně.

Žáci nemají potřebu upozorňovat na sebe negativními způsoby, mají minimum kázeňských problémů.

Změna vztahů a změna vyučovacích metod si vyžádala změny v hodnocení žáků.

Na celém 1. stupni používáme slovní hodnocení.

Známka není pro proces efektivního učení důležitá, důležitá je zpětná vazba.

Podle srovnávacích testů Kalibro dosahují průměrní žáci nadprůměrných výsledků.

V hodnocení výuky v testech Kalibro dopadli chrudimští učitelé ve všech 4 oblastech nadprůměrně.

Žáci se vyjadřovali k těmto otázkám – Jak umí učitel to, co vyučuje? Jak bývá připraven na výuku? Jak zajímavě vyučuje? Jak tě naučil látku?

Bohužel, jen několik škol v republice umožňuje svým žákům, aby hodnotili své učitele.

Cíleně jsme budovali z pedagogického sboru tým, kde spolu učitelé umí spolupracovat a dokáží se respektovat. Sbor je stabilizován, učitelé mají vysoké pracovní nasazení. Třídní učitel je naprosto klíčovou osobou ve škole.

Podle výzkumů PISA se výrazně zhoršil vztah českých žáků ke škole. Čeští žáci nejvíc nenávidí školu. Jestliže jsou děti nerady ve škole, pak ty výsledky tomu odpovídají. Musíme změnit vztahy ve školách, atmosféru, pak se zlepší jejich výsledky. Místo toho budeme v Česku víc testovat. Když mi prase nepřibývá, tak ho budeme víc vážit…

Pokud jsou podprůměrní žáci v bezpečném prostředí, které je neohrožuje a cítí se dobře, pak dosahují nadprůměrných výsledků.

Výukové semináře, projektové dny a sportovní kurzy v chrudimské škole výrazně přispívají k budování vztahů, ke vzájemné důvěře a minimalizaci šikany ve třídách. Ve všech třídách je už v září několikadenní projekt právě tohoto zaměření.

Ve snaze podávat kvalitní zpětnou vazbu žákům a také jejich rodičům, byl v naší škole zaveden nový systém hodnocení přístupu ke vzdělávání a chování žáků.

Na konci každého pololetí každému žákovi a jeho rodičům sdělíme:
– Jak žáci přistupují ke vzdělávání
– Jak se jim daří respektovat pravidla školního soužití
– Jak se chovají ke svým spolužákům a dospělým ve škole

Žáci jsou hodnoceni podle těchto kritérií:
– Pracuje soustředěně a vytrvale
– Pracuje zodpovědně
– Na vyučování je připraven
– Dokáže pracovat samostatně
– Dokáže spolupracovat se spolužáky ve skupině
– Respektuje dohodnutá pravidla školního soužití
– Přistupuje k dospělým s úctou.“


Co ještě zaznělo, otázky a odpovědi

Jak jste připravovali učební plán pro 2. stupeň? „Hlavní myšlenkou bylo, co má smysl učit a jakými metodami. Teprve pak – kolik hodin na to budeme potřebovat. Učivo není cílem, ale prostředkem.“

Co říkáš na RVP? Jaké používáte učebnice? A jak připravujete žáky na přijímačky? „RVP vznikal před 12 lety, je zastaralý, neodpovídá současným podmínkám.

Učebnice je předem vyluštěná křížovka.

Je naprosto zbytečné učit všechny žáky všemu učivu.

Učitel není zodpovědný za to, jak připraví žáky k přijímacím zkouškám. Je zodpovědný za to, aby vytvořil žákům dobré podmínky k tomu, aby se k přijímacím zkouškám připravili.“

Školní řád v Chrudimi se vejde na 1 stranu, vážně. Ne, jak u nás nebo u vás, 7 a více. Jak je to možné? ptáme se. Co na to inspekce?

„Nejhorší je smrt vyděšením“, odpovídá Zdeněk a já mu závidím tu odvahu a také schopnost si vše obhájit a stát za tím.

K partnerství: „Stojíme s žáky frontu na oběd, tím pádem tam nepotřebujeme dozor.“

Co říkáš na kariérní řád? „Kariérní řád, tak jak je připraven, v žádném případě nezlepší úroveň českého školství, ani náhodou. Není zaměřen na rozvoj učitele ve prospěch žáků.“

Diskuse ke způsobům hodnocení: Názory z pléna obhajující známky. Zdeněk vysvětluje rozdíl mezi vnitřní a vnější motivací a dodává – „Základem všeho je smysluplnost. Klíčové faktory pro vnitřní motivaci jsou smysluplnost, spolupráce a svobodná volba.“

„Škola je pro děti, ne pro učitele,“ zakončuje Zdeněk. No, jak kde.

A ještě něco: V této škole se nesoutěží, alespoň ne ve vyučování. Žádné přiblblé soutěže na početního krále. Znáte to? Jeden žák, většinou ten samý, nosí na hlavě papírovou korunu, protože vypočítal nejvíc příkladů. Tak to je super, akorát že ti ostatní ho fakt nemusí…

Chcete-li o škole vědět víc, koukněte se na webové stránky: www.zsmalika.cz

Jo, a abych nezapomněla: Aby se chrudimští pedagogové ve volných chvilkách nenudili, pustili se do zpracování metodických příruček pro výukové semináře, sportovní kurzy, projektové dny pro všech 9 ročníků. A k tomu si sami napsali Sbírku úloh Rozumíme penězům. Měla jsem ji v ruce – supr věc! K zakoupení přes AISIS o. s. Kladno.


Po obědě následuje prohlídka školy

Ve třídách na nástěnkách vidíme ukázky kooperativního vyučování včetně rozdělení rolí – zapisovatel, mluvčí, hlídač a pomocník – děláte to taky tak? Tady je matematika podle profesora Hejného – pro mě nesrozumitelné šipky a znaky, a tady krásné barevné deštníky s názvem Každý svou kapkou přispíváme k hezkým vztahům.

Dílky deštníku se jmenují – Bezpečný pohyb, Slušné chování, Mluví jeden, Klid na práci, Naslouchání, Spolupráce. K tomu obrázky s nápisy – Smysl pro humor, Naslouchání, Zdravý rozum, Přátelství, Trpělivost, Snaha, Slušnost, Spolupráce, Důvěra, Zodpovědnost. Tohle fakt vytvořili žáci 4. třídy? Kéž by to platilo i pro sborovny! A co třeba pro poslaneckou sněmovnu? A vládu?


Odpoledne s Ivou a Ivou na téma kooperativní vyučování

První Iva je Zdeňkova manželka, druhá zástupkyně. Jsou zjevně sehrané.

Začali jsme seznamovací hrou Zvídavý reportér. Na papíru jsme měli 12 otázek a naším úkolem bylo najít 12 lidí, kteří splňují podmínky v jednotlivých kolonkách. Umíš pracovat na hrnčířském kruhu? Máš doma nějaké zvíře? Sjel jsi divokou vodu na raftech? Já se hrdě podepisovala pod větu – Ujede na kole za rok 1000 km. Je duben a už jich mám aspoň 400. To stihnu.

Tahle kontaktní hra rozvíjí komunikační dovednosti, učí slušnému chování, prohlubuje vzájemné vztahy. A o to tu jde.

Následuje matematika, brrr, tu fakt nemusím, na tu jsem úplně blbá. A taky že jo. Máme kartičky s čísly a hledáme, kdo ke komu patří. Věřili byste, že 2,25 je stejné jako 225/100 nebo 9/4 ?

Vytvořili jsme 7 skupin a každá dostala obálky s geometrickými tvary a zadáním. Sestavte každý svůj čtverec, nemluvit, nezasahovat těm druhým… Brzy nám došlo, že každý sám na to nestačíme a musíme si pomoct.

Následovala diskuse a zjištění, že abychom úkol vyřešili, museli jsme trochu porušit pravidla. Proč? Protože byla špatná. Což vede oklikou k zjištění, že pokud máme něco dodržovat, mělo by to být přijatelné a splnitelné. Třeba třídní pravidla sestavená samotnými žáky a ne jejich učiteli.

Dalším úkolem pro skupiny bylo psaní slov podle abecedy – podstatná jména každý sám a kdo bude první. Sakra, jsem někde za půlkou a kolegyně se už hlásí, že je hotová. Druhé kolo je na přídavná jména, každý sám, ale máme na to 2 minuty. Tak tak jsem to stihla. Ty nervy! Napotřetí jsme si mohli pomáhat, jeden zapisoval a ostatní radili, tentokrát bez limitu. Paráda, máme to. Všichni. A v pohodě. Tak tohle je, vážení, skupinová práce. Ani to nebolelo, že, milostpaní…

A pak jsme šli všichni na chodbu a vytvořili kruh. Na záda dostal každý lepku se slovem a měli jsme vytvořit skupiny, kdo ke komu patří. No jasně, to znám, to už jsem hrála tolikrát. Sama si na záda nevidím, tak mi někdo pomůže a já zas tomu dalšímu. Tady jsou podstatná jména a tady slovesa. Nejtěžší práci se najít měla asi skupina zájmen. Kam patří takové NIC?

Nakonec jsme se skupinově zapotili při opakování vlastivědných otázek ze 4. ročníku. Město A leží na řece C, kde je automobilový průmysl. Metoda zástupných písmen využívaná k opakování. Tak tak jsme to dali dohromady, jen třikrát jsme se netrefili. Tři chyby – za to bývala už trojka nebo čtverka, vzpomínáte? Nebo ještě je? Tady v Chrudimi určitě ne. Nechtějí žáky nachytat na hruškách, dělají vše pro to, aby se látku naučili a dobře a pokud možno i zábavně si ji procvičili.

S Ivou a Ivou jsme stihli jen vhled do skupinového a kooperativního učení. Víc až příště.


Je pozdní sobotní odpoledne, loučíme se, poslední společná fotka před školou

Jedeme domů. V autobuse je nezvykle ticho. Jsme znaveni. A možná že přemýšlíme nad tím, co jsme viděli, slyšeli, prožili. Co teď s tím?

Kdybych se měla narodit znovu, chtěla bych chodit do takové školy, jako je v Chrudimi. A pak bych v takové škole ráda učila. I když – uměla bych to?

Zdeněk říkal, že podle inspektorky ČŠI jen pouhých 5 % škol v republice začalo po revoluci učit jinak.

Jak je to možné, ptám se? Není divu, že přibývá soukromých škol, které zřizují sami rodiče. Ti už se nespokojí s tradičním vyučováním, stejným, jako jsme zažili my. Ale jak dlouho bude trvat, než se s ním nespokojí také učitelé?

Dominik Dvořák, Karel Starý, Petr Urbánek: Hodnoty a cíle změn ve vzdělávání

Druhá ukázka z nové monografie Dominika Dvořáka, Karla Starého a Petra Urbánka Škola v globální době. Proměny pěti českých základních škol, kterou právě vydalo nakladatelství Karolinum. Práce ukazuje, jak se v posledních pěti letech proměnilo pět konkrétních českých základních škol a jakou roli v tom hrál národní reformní projekt (RVP ZV).

Zdroj: Dvořák Dominik, Starý Karel, Urbánek Petr: Škola v globální době. Proměny pěti českých základních škol. Praha: Karolinum 2015, str. 16–23 (zkráceno).


Je nepochybné, že školy ve světě prošly v posledních desetiletích mnoha změnami. Usilovaly o to, aby vzdělávací systém více napomáhal dosažení a udržení základních politických hodnot moderní společnosti, kterými jsou zejména svoboda a bezpečnost, spravedlivost (větší rovnost občanů) nebo efektivita (jednak společnosti jako celku, jednak poskytování veřejné služby).

Změny, které jsou od českých škol požadovány simultánně v rámci postkomunistické tranzice, měly v zahraničí charakter sekvenční. Jednotlivá témata se v rozvinutých zemích vynořovala postupně v průběhu posledních padesáti let. Pro naši situaci je charakteristické, že se snažíme tyto změny integrovat do našeho vzdělávacího systému pokud možno najednou. Věc je o to komplikovanější, že míříme na pohyblivý cíl: v některých případech jako bychom se nyní snažili zavést politiky, které byly v stabilních demokraciích oblíbené v devadesátých letech minulého století, kdy jsme naši transformaci zahajovali.

Současně platí, že hodnoty akcentované jednotlivými reformními vlnami – svoboda a bezpečí, spravedlivost a efektivnost – se mohou dostávat do konfliktu, a to jak v celé společnosti, tak specificky na úrovni národní vzdělávací politiky i organizace výuky ve škole a třídě. Politici, manažeři, vedoucí pracovníci škol i učitelé se tak musí vypořádávat trvale s dilematy či substitučními efekty (trade-offs), což vede k situaci, že vždy je se školstvím (či konkrétní školou) někdo nespokojen a kdy ke každému řešení si lze představit alternativu, která by někoho uspokojila více.

Základní rozpory moderního vzdělávání spočívají už v příslibu, že škola bude současně sledovat osobní prospěch každého jedince i celé společnosti. Znovu a znovu se ozývá volání po diferencovaném přístupu ve škole, která je však založena na standardizaci ve třídách organizovaných po ročnících. Jednotnost – chcete-li uniformita – není jen principem organizačním, ale také do značné míry hodnotovým: všem se má dostat rovného zacházení nebo mají být dovedeni k stejným výsledkům. Některá dilemata jsou zřejmě principiálně neodstranitelná a mezi určitými hodnotami bude existovat vždy napětí, ale kompromisy mezi nimi mohou být více či méně poučené a zdařilé. Černobílé myšlení a dualistický jazyk zde obvykle nepomáhají ani výzkumu, ani praxi.

Přístup, který proti sobě nestaví staré a nové, se odráží třeba ve sdělení Evropské komise (Com/2012/ 699). Je sice třeba „zaměřit úsilí na rozvoj průřezových dovedností“, ale zároveň je nutné vidět, že na trhu práce je stále vysoká „poptávka po dovednostech v oblasti přírodních věd, technologií, inženýrství a matematiky“. Navíc prvním krokem musí být, že „všichni dosáhnou základní znalosti nebo dovednosti a zvláštní pozornost vyžaduje také studium cizích jazyků. Tady je vidět, že úkoly školy pro 21. století lze definovat, aniž by bylo nutno zpochybňovat podstatné cíle dosavadního vzdělávání nebo zavádět složitý žargon. To neznamená popření nutnosti změn, jak uvádí citovaný dokument:

Čtení, psaní, počítání a základy matematiky a přírodních věd jsou východiskem pro další učení (…) a jsou vstupní branou k zaměstnanosti a sociálnímu začlenění. Probíhající digitální revoluce však vyžaduje nové vymezení těchto dovedností, jelikož nové formy čtení a psaní a rozmanitost informačních zdrojů mění jejich samotnou podstatu.

Opět tu vidíme, že se pojí tradiční a radikálně nové. Jak budou redefinovány požadavky na školu v důsledku technologického i sociálního vývoje změn v budoucnosti, je velmi obtížné odhadovat. Všechny výzvy, před které nás postaví současnost a blízká budoucnost, nejsme schopni rozpoznat, ale jistě k nim patří zajištění větší míry spolehlivosti systému (aby se výrazně nelišila kvalita či efektivita jednotlivých učitelů a škol, aby se dětem dostávalo přibližně stejných příležitostí k učení). Jinou výzvou je bezpečí, které na úrovni evropské společnosti vyvstalo zejména v souvislosti s terorismem, ale také se vznikem nových ohnisek neklidu v Evropě a nedaleko za jejími hranicemi. Současně si přejeme, aby děti byly ve škole v bezpečí fyzickém i psychickém.

Současná „pedagogická futurologie“ potřebnou míru změn paradoxně současně přeceňuje i podceňuje. Podle L. Cubana však zastánci reforem obvykle přemýšlejí a jednají ahistoricky, mají pocit, že situace, v níž se právě nyní nacházejí, je jedinečná, neberou si poučení z chyb předchozích reforem, lineárně extrapolují minulé do budoucnosti. Školy budou podle nás v něčem velmi podobné tomu, jak je známe dnes, a v něčem se budou značně lišit. Empirický výzkum by zde měl korigovat spekulativní soudy.


Knihu si můžete objednat ZDE.

Ilona Gillernová: DOKUMENTY 70. Sociální dovednosti učitele

V minulém dílu našeho seriálu pojmenoval prof. Zdeněk Helus výzvy k proměnám učitelské profese. K sebevzdělávání učitelů se snažily přispět i Učitelské listy celou řadou seriálů. Z úvodní části jednoho z nich přinášíme ukázku.

Zdroj: Gillernová, Ilona: Sociální dovednosti učitele. Učitelské listy. Praha: Agentura STROM, roč. I, č. 4 / 1993–1994, prosinec 1993, str. 10. ISSN 1210-6313.


„Pátou výzvou je obrácení pozornosti učitele na sebe sama – na svou vlastní osobnost a na své vlastní jednání. Jde o apel, aby byl učitel schopen kvalifikovaného sebepoznávání a seberozvíjení, v souladu s jeho posláním vůči osobnosti a vzdělání dítěte. Významný je zde např. učitelův sebekritický náhled na to, co si o dítěti myslí, jak to dává najevo a co to v dítěti vyvolává. (Zdeněk Helus 1994)

Vstupme do problematiky malým úkolem: Co všechno dělá učitel? Zkusme si každý za sebe sestavit detailní inventář činností, které učitel naplňuje v každodenním kontaktu se žáky, se svými kolegy, s rodiči. Budeme co nejvíce konkrétní, každá činnost má přece své místo. Ať je to třeba: sestavit obsah výkladu nového učiva, ústní zkoušení žáka u tabule, zadání písemné čtvrtletní práce, povzbuzování žáka, aby dosáhl lepšího výkonu, dělení žáků do skupin při řešení úkolů skupinově atd., atd.

Už máte aspoň dvacet položek? A teď se na ně podívejte znovu a položte si následující otázku: Které z nich jsou spojené s oborem, vědní disciplínou, které vyučujete, nebo bezprostředně s obsahem učiva? (Jako např. rozdělení obsahu učiva podle osnov, vytipování úkolů pro výklad, pro praktické či laboratorní cvičení.) Asi jich není víc než polovina.

Ve druhé polovině by se mohlo objevit – hodnocení žáků, rozhovor s rodiči, dozor ve školní jídelně, výlet se žáky, rozhovor třídního učitele s neprospívajícím žákem apod. Pro tyto a jiné své aktivity učitel využívá různých sociálních dovedností. Jsou to situace, ve kterých jde až na druhém místě o to, zda je učitelem dějepisu nebo fyziky. Jen čistě odborné znalosti mu tady nepomohou.

Avšak platí, že všech osvojených sociálních dovedností může učitel využít pro optimální předávání odborných znalostí, pro vytváření pozitivního vztahu k předmětu a oboru atd.

Sociální dovednosti – dovednosti v poznávání a posuzování sebe i ostatních, společenský a pedagogický takt, dovednosti v řízení lidí či prostě „umění jednat s lidmi“ – jsou učením získané předpoklady pro adekvátní sociální interpretaci… Zahrnují jak přiměřené vnímání určitých signálů, tak reakce na ně a jsou závislé na zpracování různých informací i prožitků, na zpětné vazbě, související s autoregulací atd. Učitel se všemi pracuje ve svých neobyčejně bohatých interpersonálních i sociálních vztazích, do kterých vstupuje.

Sociální dovednosti učitele bezprostředně souvisejí s jeho profesionální kompetencí, mají vztah k efektivitě jeho výchovně vzdělávací činnosti a k práci s dětmi a mladými lidmi vůbec, přispívají k životní i profesní spokojenosti učitele.

Každé povolání předpokládá určitou sumu dovedností, které lze nazvat sociálními, a učitelské povolání je na ně mimořádně náročné. Stupeň osvojení sociálně psychologických dovedností je u různých učitelů různý, je prakticky nezávislý na věku, odbornosti, množství teoretických poznatků. Zdokonalování sociálních dovedností je možné postulovat jako jednu z nezbytných podmínek optimalizace činnosti současné školy.

Jistě, k některým dovednostem máme blíže, dovedeme je dobře používat, jiné jsou pro nás obtížněji zvládnutelné. Známe kolegy, kteří velmi citlivě vnímají změny emočního klimatu ve třídě a dovedou tomu přizpůsobit právě začínající vyučovací hodinu, nebo ty, kteří vedle svých názorů dovedou vnímat i názory svých žáků či žáka a pracovat s obojími, kteří lépe zvládají celkově pozitivní orientaci na dítě a mladého člověka, dovedou být otevření ve svém jednání apod. Které z dovedností jsou v našem repertoáru profesních dovedností a které ještě ne, záleží na řadě okolností. Ale z obecného vymezení sociálních dovedností je zřejmé, že je možné s nimi aktivně pracovat, učit se je, rozvíjet je, doplňovat i přidávat do svého chování a jednání. Často záleží jen na nás samotných, jsme-li ochotni trochu experimentovat se svými reakcemi či chováním, opřít se o své prožitky a intenzivně pracovat sami na sobě. Ano, chce to odvahu, protože se nám mohou rozhýbat naše zaběhané stereotypy a „jistoty“, chce to chuť uvažovat o sobě, své práci a její efektivitě. U řady dospělých je takové hledání méně obvyklé, právě proto, že je doprovází pocit rizika a napětí. Ale každý, kdo to zkusil, mi sbnad dá za pravdu, že to stojí za to.

A konečně – odpovídá tomu i současná situace. Žijeme v období mnohých společenských proměn. Mění se vztahy mezi učiteli a žáky, mění se vztahy mezi učiteli a rodiči a společenskými institucemi či společností jako takovou. Učitel oprávněně chce mít více volnosti k rozhodování a tím na sebe bere i větší míru odpovědnosti. Demokratizace vztahů v sobě nese řadu nároků na každého z nás. Mezi ně patří nároky na sebezdokonalování včetně rozšiřování inventáře dovedností spojených s učitelskou profesí.

Prostředí, ve kterém se realizuje výchovně vzdělávací proces ve škole, je bezprostředním setkáním, osobním kontaktem učitele a žáka. Ačkoli výsledek této interakce závisí na učiteli i žákovi, přece jenom učitel může ovlivňovat ve větší míře to, co se mezi nimi konkrétně děje.

Sociálně psychologické dovednosti v interakci učitele a žáka se týkají zejména:
– poznávání a vzájemného porozumění mezi učitelem a žákem,
– vytváření příznivého emočního klimatu, důvěry a bezpečí,
– působení a pomoci žákům, řešení konfliktů a problémů mezi žáky i mezi učitelem a žákem.

Naplnit příslušnými dovednostmi tyto čtyři oblasti přispívá k vytvoření podmínek, které podporují jak realizaci didaktických úkolů, tak vlastní rozvoj osobnosti žáka.

Konkrétněji jde např. o naslouchání, empatii, efektivní předávání informací,respektování úhlu pohledu a alternativ řešení, rozhovor orientovaný na žáka, asertivitu, vyjadřování pozitivních i negativních citů, umění pochválit, vedení ke spolupráci, rozvíjení tvořivosti jako rysu osobnosti žáka, autenticitu, plný kontakt mezi učitelem a žákem, zpětnou vazbu, podporování sebekontroly žáka, rozvíjení odpovědnosti žáků za sebe sama a sebedůvěry ve vlastní možnosti každého žáka atd.

Předchozí řádky nepředstavují nic mimořádně nového. Odpovídají zdravému rozumu. Takové momenty jako vzájemné poznání, důvěra, pomoc hrají důležitou roli ve všech mezilidských kontaktech.

Nový je způsob nazírání na podobu těchto momentů spojený s vědomím vlastního vlivu na jejich podobu. Většinou připouštíme, že mají velký vliv, ale současně si neuvědomujeme , jak velký podíl přísluší nám jako spoluautorům jejich utváření a rozvíjení a že disponujeme možnostmi pro pozitivní změny v těchto oblastech.

Pozorný čtenář si asi uvědomil, že tuto stať chápeme jako ÚVODNÍ. Co bude následovat, už zřejmě tušíte. Nabídneme vám několik podnětů pro sebevýchovu, optimalizaci vlastního chování, pro autoregulaci k profesnímu zdokonalování v některých z uvedených oblastí či konkrétně prezentovaných dovednostech.


Tolik úvod k jednomu z našich seriálů.

V 1. ročníku Učitelských listů (1993/94) běžely postupně seriály těchto autorů:
Kurz asertivity – Alena Vališová
Výpočetní technika a škola – Milan Jirsák
Ředitel školy jako manažer – Milan Štoček
Soukromé školy v zahraničí – Karel Rýdl

Ve 2. ročníku (1994/95):
Výpočetní technika a škola – Milan Jirsák
Školní knihovna jako informační centrum – Petr Komoch
Informační výchova – předmět, nebo metoda? – Miroslava Filipová
Zkušenosti a podněty ze zahraničí – Karel Rýdl
Slabikář systémového myšlení – Monika a Milan Cahovi
Aktivní role studentů (Praktický přístup na příkladu komunikativní jazykové výuky) – Míla Šašková-Pierce

Témata seriálů napovídají, co se v té době zdálo být nejpotřebnější. Zabývali jsme se i dalšími aktuálními tématy. Upozorňovali jsme na novou odbornou literaturu, zajímavé projekty a vzdělávací programy, na nové metody a didaktické hry. V každém čísle byl rozhovor se zajímavou učitelskou osobnosti (Galerie osobností školství) a Okénko školní etnografie s pozorováními členů Pražské skupiny školní etnografie. Byla to doba velkého profesního vzájemného učení a sebeučení.


Další díly seriálu najdete ZDE.

Jitka Suchá: Zábavné kvízy pro každý věk

Kniha obsahuje řadu kvízů na nejrůznější témata. Jedná se především o kvízy znalostní, zaměřené na dlouhodobou paměť, se střední úrovní obtížnosti.

Odborník na dané téma se tak nebude cítit podceňován a laik naopak zaskočen, zároveň se čtenáři mohou dozvědět něco nového, doplnit si drobné mezery ve všeobecném přehledu a pobavit se. V závěru knihy je připojen klíč k řešení kvízů, popř. další vysvětlení nebo doplňující informace.

Jitka Suchá je trenérka paměti III. stupně. Pracovala jako vedoucí denního stacionáře pro seniory, nyní tamtéž jako ergoterapeutka denního stacionáře. Vede přednášky, kurzy, školení (zejména pro pracovníky v sociálních službách) a tréninky paměti.

V Portále vyšly její knihy Cvičení paměti pro každý věk (2007), Trénink paměti pro každý věk (2008), Trénujte si paměť (2010), Skupinové hry pro cvičení paměti v každém věku (2012), Hry a činnosti pro aktivní seniory (spolu s I. Jindrovou a B. Hátlovou, 2013), Trénink slovní zásoby pro každý věk (2014).

Více informací a ukázky ZDE. Knihu si můžete objednat také ZDE.

Projekt Krumlovia – vědecké městečko v Českém Krumlově

Na veřejném, volně přístupném semináři LXI. Akademického fóra 9. 4. 2015 byl představen šestimiliardový projekt města Český Krumlov. MŠMT nezastupoval nikdo.

Ze záznamu jednání:


2.1 Memorandum o porozumění a Studie proveditenosti

1. „Memorandum o porozumění“ (viz AF-LV, 23.10.2014) uzavřelo 31. 10. 2013 Město Český Krumlov (zastoupené starostou Mgr. Daliborem Cardou) s firmou Institutions for the Future s. r. o. (zastoupenou jednatelem doc. Gaudenzem Assenzou, DPhil.(Oxon), M.P.A. (Harvard), m. prof. KU). V Memorandu zveřejněném na internetových stránkách Města Český Krumlov je uveden mj. nástin postupu vedoucího k uskutečnění navrhovaného projektu.

2. „Studie proveditelnosti. Projekt Krumlovia. Vědecké městečko v Českém Krumlově.“ Studie (viz AF-LX, 12.3.2015) je zveřejněna na internetových stránkách projektu Krumlovia. Narozdíl od memoranda, které formálními náležitostmi vybaveno je a má jasné signatáře, ve studii proveditelnosti chybí údaj o autorství. Protože podle memoranda je k jejímu předložení zavázána firma Institutions for the Future s. r. o., je autorem resp. odpovědným předkladatelem Studie zřejmě doc. Gaudenz Assenza, její jediný vlastník a jediný společník.

K obsahu studie: Dokument je nástinem obsahu jednotlivých fází projektu. Svou povahou je užitečným podkladem pro studii proveditelnosti, nikoli však jí samotnou. O uskutečnitelnosti většiny položek projektu nemusí být pochyb, budou-li k dispozici potřebné finanční prostředky.

Pokud však jde o projekt „mezinárodní transdisciplinární“ univerzity Krumlovia, měli by jeho iniciátoři a podporovatelé vysvětlit, proč nedisponují žádným dobrozdáním odborně kompetentních institucí či jednotlivců a proč projekt nepředloží v odborně kvalifikovaném prostředí s tím, že jsou připraveni je tam proti meritorně závažným námitkám obhajovat. Tyto skutečnosti jsou pro stanovisko k projektu Krumlovia významně signifikantní a je překvapivé, že představitelé města, jak členové rady, tak členové zastupitelstva, tento aspekt absence kontaktu s odbornou komunitou ve svých postojích k šestimiliardovému projektu tak dlouhodobě nereflektují.


2.2 Ivan Mareš: Projekt Krumlovia

V prezentaci (Z-4) představil člen pracovní skupiny Krumlovia Ing. Ivan Mareš, v jehož péči je úsek projektu Ekonomika a finance, projekt Krumlovia se zdůrazněním, že nejde jen o univerzitu.

Prezentací Ivana Mareše (Z-4) získali její posluchači i při své eventuální neobeznámenosti s dokumenty Memorandum o porozumění (31.10.2013) a Studie proveditelnosti 31.12.2014) dobrý vhled do povahy projektu.

Prezentaci si můžete stáhnout ZDE.


2.3 Diskuse

V obsáhlé a obsažné diskusi dominovaly opakovaně poukazy na absenci kontaktů s odbornou sférou, resp. absenci vyjádření odborně příslušných grémií a jednotlivců. V dosavadních fázích nebyly učiněny pokusy o ustavení kvalifikovaného grémia, pro takový projekt zcela nezbytného. O hodnotící odborné posudky bude vedení projektu teprve žádat.

Pro tyto skutečnosti je projekt přes jeho nesporně kladné části považován namnoze jako celek právem za problematický a při takovém vedení za nerealizovatelný. Ke kontaktům s odbornou sférou, k nimž po uvedení Studie proveditelnosti ve známost pravděpodobně konečně dojde, mělo dojít už dříve, když sdělovací prostředky informovaly o tomto bezmála šestimiliardovém projektu na základě údajů poskytovaných jeho protagonisty přece už před dvěma roky.

Bez kvalifikovaně prodiskutované problematiky by nemělo dojít k žádnému zásadnímu, resp. nevratnému globálnímu rozhodnutí, a to zejména proto, aby nedošlo k poškození města tím, že by nadlouho ustaly snahy o realizaci i těch částí projektu, jejichž prospěšnost pro Český Krumlov je nesporná.“

Podepsán: Prof. RNDr. Martin Černohorský, CSc., předseda Odborné skupiny Organizace výzkumu ČFS JČMF

Zdroj: Záznam z LXI. Akademického fóra

Seznam účastníků jednání ZDE.

Více o projektu: www.jcmf.cz/osov

Hana Vaverková: Poslední Mohykán aneb Regionální PAU Velké Němčice

Když jsem před pár měsíci dostala nabídku lektorovat, dlouho jsem se nerozmýšlela. Po dvouleté pauze jsem zase při síle a při chuti, tak co bych to nezkusila.

Jemně jsem zatlačila na kolegyni Katku, ať jde do toho se mnou, a začaly jsme se připravovat. Oprášily jsme starou dílnu Škola pro děti – děti pro školu, což je mimochodem i název ŠVP ZŠ v Olomouci – Droždíně. Byly jsme na pochybách – trefíme se do zájmu účastníků? Můžeme s touto nabídkou ještě dnes někoho oslovit?

A taky, byly jsme zvědavé, jak to ve Velkých Němčicích po deseti letech vypadá. A jak je možné, že se tady ještě regionální PAU udrželo. Jediné v republice, pokud vím.

Sobotní ráno slibovalo krásný den. Dálnice Olomouc – Brno téměř prázdná. Něco před devátou jsme zaparkovaly před školou a za chvilku už nás vítal pan ředitel Mirek Strouhal. Poznali jsme se. Usměvavý jako vždy. Stejně jako jeho přívětiví a ochotní kolegové a kolegyně.

Na chodbě jsme si díky pracovnicím pojišťovny změřily procento tuku v těle – sakra, tolik? A taky tlak. Tak nízký?! Pod stovku? Mirek nás zachránil. Stopečka domácí slivovice nás vyladila do pohody a pracovní nálady.

Z původních 14 dílen zůstalo 9. Některé byly zrušeny pro malý počet zájemců. Jejich množství rok od roku klesá a není divu. Únava, přemíra povinností a starostí a taky široká nabídka vzdělávání pro učitele nejsou moc příznivé okolnosti pro tento druh akcí. O to víc obdivuju Mirka a jeho sbor, že do toho jdou už pošestnácté.

Padesát účastníků hlavně z jižní Moravy mohlo navštívit 3 dílny. Na tu naši jich přišlo 13. Půlka jsou ředitelé a ředitelky, z toho 3 chlapi. No teda, ti asi z našich hravých aktivit moc nadšeni nebudou, obávám se. Nakonec to bylo fajn. Zpětná vazba byla milá a vstřícná, snad jsme tu nebyly zbytečně.

Noc sklepů ve Velkých Němčicích je příjemný bonus. Za pětistovku dostáváme vinnou skleničku s držátkem na krk, plánek všech 17 sklípků a můžeme vyrazit. To dáme, říká náš kamarád a oblíbený lektor Karel. Pro velký zájem musel svoji dílnu Rodiče – partner nebo nepřítel? opakovat.

Dali jsme. Ochutnali jsme spoustu vzorků a nakoukli do mnoha sklípků. Večerní posezení u cimbálovky završilo prima víkend.

Loučíme se s kamarády a panem ředitelem. A protože vím, že už brzy oslaví krásných 60, přeju mu všechno nejlepší. Vydrž Mirku, ať můžeme přijet zas.

A hlavně – ať to pěkné z někdejšího PAU zůstane a přetrvá!

Anna Doubková, Karel Tomek: Webinář Podpora učitele

Cílem setkání bylo, aby měli účastníci po skončení webináře lepší přehled o tom, co je a není skutečná a užitečná podpora učitele, uměli si vybrat ty formy, které jsou pro ně nejužitečnější, a především získali chuť dělat něco pro sebe, pro svůj seberozvoj.

Zdroj.

Lektoři: Mgr. Anna Doubková, PaedDr. Karel Tomek

„Co je učitelova práce? Podstata učitelovy práce není totéž, co různé požadavky, které se na něj hrnou ze všech stran.

Co je podstatou učitelovy práce? Budeme se držet zákona a ten říká:
– Vzdělávání je veřejná služba.
– Kdo vzdělává, je učitel (pedagog).

Kdyby se vám to zdálo příliš odtažité, ujišťujeme vás, že není. Uvidíte za chvíli…“

Podrobnosti včetně prezentace lektorů najdete v modulu Digifolio ZDE.

Dominik Dvořák, Karel Starý, Petr Urbánek: Stabilita školy jako hodnota

Změny v oblasti vzdělávání jsou celosvětově předmětem intenzivního zájmu. Máme již velké množství důležitých poznatků o procesech změny a víme o reformách, jimž se pravděpodobně aspoň části cílů dosáhnout podařilo. Stále však značný počet pokusů o změnu ve vzdělávání selhává. Panuje obava, že do této skupiny patří zatím i česká reforma.

Nová monografie Dominika Dvořáka, Karla Starého a Petra Urbánka Škola v globální době: Proměny pěti českých základních škol, kterou právě vydalo nakladatelství Karolinum, ukazuje, jak se v posledních pěti letech proměnilo pět konkrétních českých základních škol a jakou roli v tom hrál národní reformní projekt (RVP ZV). Práce prostřednictvím příběhů jednotlivých škol popisuje, které podněty a mechanismy skutečně podpořily úsilí škol o změnu. Tato zjištění jsou konfrontována s tím, jakými cestami se zlepšují školy ve světě.

Přinášíme vám první ukázku.

Zdroj: Dvořák Dominik, Starý Karel, Urbánek, Petr: Škola v globální době: Proměny pěti českých základních škol. Praha: Karolinum 2015, str. 61–62 a 115–119 (zkráceno).


Absence změn ve školství je částí odborníků vnímána jako problém, takže se přehlíží, že jiná část pedagogické i rodičovské veřejnosti může stabilitu vyhledávat a oceňovat. Ukazuje to mj. náš výzkum ve škole označené jako Výběrová. Spíš než o změnu školy se zde část učitelů snaží, aby škola:

naopak v té rozbouřené době byla dobře stabilizovaná, byl to takový ostrov jistoty třeba pro ty katolický rodiny. Teď vlastně to školství neví pořádně, co samo se sebou. Ministerstvo plácá různý…, zkouší to, zkouší ono (…) A my jsme byli [pod předchozím vedením] stabilní jak v přístupu k žákovi, tak ve snaze ho co nejvíc naučit, tak v morálních aspektech… Tady rodiče měli jistotu, že se na dětech nebudou dělat žádný experimenty…

Pozitivní vnímání „ne-změn“ může mít dvě podoby: jednak to je vnímání tradice a stability jako pozitivní hodnoty o sobě, jednak může jít o rozumnou rezistenci vůči změnám nesprávně zaměřeným, špatně připraveným nebo prováděným. Zaznívá i hlas, že určitá období stability jsou nutná jako protiváha, či dokonce podmínka úspěšnosti období reforem:

Ty školy bych určitě nechala jako v klidu několik let, jo. Třeba pět let, to projdou děti od první do pátý třídy a pak můžu něco reflektovat. Když to… když nějaký to RVP se sepíše, tak když to projdou děti všech pět let, tak pak to může ten učitel něco reflektovat, co je dobře, co je špatně.

Složitý vztah mezi stabilitou a změnou lze také uchopit prostřednictvím pojmu udržitelnosti. Udržet školu ve víceméně hladkém provozu je samo o sobě tak náročné, že nezbývá síly na změny, jak přiznává zástupce, který má na starosti každodenní provoz školy:

Aby škola mohla plnit to základní poslání, to znamená zabezpečit základní školní docházku a tak dále, to samo o sobě je úkol. (…) Aby mohla škola úspěšně žít, kolem toho je spousta věcí, takže já jsem rád, když se splní alespoň to, co se má. A přemýšlet v nadstavbové úrovni, jako že tohle můžu pominout, a teď přemýšlet, co by se tady jako udělalo, tak na to mi ani nezbývá čas…

Základním zjištěním a současně paradoxem, který ovšem bylo možné očekávat, je skutečnost, že školy se mění tak, aby pokud možno zachovaly nebo dosáhly stabilitu, zajistily běžný provoz: „Celý školní rok naplnit, organizačně, rozvrh, personálně, tak to je priorita, ta nejhlavnější, splnit to, co se od školy očekává (Výběrová, zástupce).“ Také v Pestré škole oceňují učitelé na současném tandemu ředitelka–zástupkyně to, že ubylo inovací, prostředí je stabilnější a předvídatelnější, ve sboru poklesla vnímaná direktivita a frustrace.

Stabilita školy je ochrana (rezistence) před rizikem, před excesy (jak upozorňuje např. brněnský badatel M. Sedláček) i nesprávně zaměřenými, špatně připravenými nebo nedůsledně prováděnými změnami. Stabilita není chápána jako nějaký snadný cíl, jako pouhá absence změn. V Předměstské škole jsme viděli, že se o její pojetí svádí boj s rodiči, není to jen stání na místě, ale „neustupování tlaku“. Vracíme se tak k myšlence, že škola chrání děti před negativními tendencemi ve společnosti. K ideji, že škola má sledovat vývoj společnosti, se tu představuje alternativa. Na námitku, že se tím škola vystavuje kritice pro svou konzervativnost, odpovídá – a tady je dobré říci, mladý a oceňovaný – přírodopisec v Malé škole:

To právě může být informace o tom, že to [škola] dělá dobře. Pro mě je tam klíčové to, že je to základní a povinné. A od toho by se to mělo odvíjet. Ty děti nejsou vyznavači, jako, že by všichni byli křesťani, kteří by všichni chodili do kostela a všichni [tam něco] získávali. Ne všechny děti mají stabilní rodinu, stabilní rodinné prostředí, dobré výchovné působení v rodinách. Takže tady musí být někdo, něco, co jim tu jistotu a tu stabilitu poskytne. Myslím, že v tomhle směru by to škola měla plnit.

Snad tady leží někdy až úporná snaha předat dětem lidové nebo pseudolidové tradice. Viděli jsme to před pěti lety a nyní opět ve výzdobě tříd zejména na prvním stupni, a také ve velkém prostoru, který je věnován tematice tradičních svátků a folkloru např. v hodinách čtení, prvouky nebo občanské výchovy. Někdy až do bizarní a pro děti jen obtížně pochopitelných podrobností jde ve třetím ročníku v Předměstské škole hodina prvouky o adventu:

Učitelka: Jaký svátek je 4. prosince?Ano, svatá Barbora. A teď vzpomínejte z první, druhé třídy. Kdo to byl, co ten den děláme?
Žáci: Větvičky.
Učitelka: Ano, je to třešeň, nebo to může být zlatý déšť (zlatice) nebo kaštan. Jaké kouzlo si lidi vymysleli?
Žáci: Abysme byli zdraví, aby přišlo dřív jaro.
Učitelka: Ne. Když vykvete do Štědrého dne, Ondro?
Ondra: Já jsem ji minulý rok přinesl a ona vykvetla a vy jste říkala, že se vdám. A já mám na tabletu detektor lži, a on řekl, že je to pravda, ale je to lež.
Učitelka (vypráví příběh o sv. Barboře): Nakonec Barbora dopadla špatně.
Kluci (nadšeně): Usekl jí hlavu, katoval!
Učitelka: Pán Bůh se pomstil pastýřovi, který zradil sv. Barboru. Pán Bůh se pomstil i tatínkovi.
Žák: Já se chci zeptat, toho Mikuláše taky upálili, nebo co?

Stabilita a tradice je tedy pro řadu učitelů pozitivní program (i když ne vždy tematizovaný) vytvořit dětem i ostatním lidem ve škole prostředí bezpečí a jistoty. Nelze je redukovat jen na rezistenci vůči změně nebo strach z nového: „Je skoro větší závazek, udržet to, co tady je, na dobré úrovni“ (Malá, zástupkyně). Navíc to není v rozporu s rozvojem školy, jak ukazuje pokračování výroku: „…a pořád se někam posunovat.“ Právě naopak, stabilita je předpokladem možnosti změn.

Základním úkolem vedení každé školy je navenek udržovat legitimitu (musí reagovat na představy zájmových skupin o tom, co je „správná škola“) a současně dovnitř zajišťovat dostatečnou stabilitu či integritu, aby organizace byla schopna plnit své základní funkce. Přitom Bílá kniha (hlavní ideový dokument reformy) mluví o potřebě stability pouze na makroúrovni státní správy jako celku, ministerstva školství nebo tzv. přímo řízených organizací. V souvislosti se školami už mluví pouze o změně.

Právě tak se po škole žádá, aby žáky připravovala pro udržitelný rozvoj společnosti, ale ve vztahu ke školství nebo školám jako organizacím výraz „udržitelnost“ vůbec nepoužívá. Kontinuita minulosti, přítomnosti a budoucnosti je oceněna ve společnosti obecně, ale tento princip není aplikován např. na cíle a obsahy vzdělávání. Zastánci reformy se domnívají, že je potřeba její principy více vysvětlovat, neboť školy nedostatečně chápou potřebu změn. Možná je to ale tak, že reformátoři nechápou význam stability pro jednotlivé učitele, školy i pro školství jako celek.


Knihu si můžete objednat ZDE.

Zdeněk Helus: DOKUMENTY 69. Výzvy k proměnám učitelské profese

O 7. setkání PAU „Učitelé sobě“ v Brandýse nad Labem v listopadu 1994 jsme psali v závěru 65. dílu našeho seriálu. Myšlenky prof. Zdeňka Heluse, který měl hlavní projev, byly tehdy publikovány v Učitelských listech a můžeme si je znovu přečíst. Co myslíte, zastaraly jím formulované výzvy?

Zdroj: Helus Zdeněk: Výzvy k proměnám učitelské profese. Učitelské listy. Praha: Agentura STROM, roč. II, č. 3 / 1994–95, listopad 1994, str. 4. ISSN 1210-6313.

Učitelská profese je dnes vystavena náporu pochybností a kritik, ale také impulzů a výzev. Vyjadřují je odborníci, politici, stratégové školského managementu, rodiče. Dokonce i žáci stále zřetelněji vyslovují názory, jakého učitele by si přáli mít. Je vskutku obtížné rozplést toto klubko názorů a postojů. Zde se pokusím stručně charakterizovat pět výzev, před které je dnes učitelská profese stavěna a které nemůže ignorovat.

Prvou výzvou je dítě ve své žákovské roli. Je poukazováno na proměny dítěte a dětství, s nimiž se učitel a škola běžně setkávají, kterým však mnohdy nerozumějí, které si nepřipouštějí či na které neadekvátně reagují.

Reflexe změn, jimiž dítě prochází, má v zásadě dvě podoby. Prvá postihuje převážně to, co činí dítě nesnadným, problémovým. Souvisí to se stále častějšími a masivnějšími otřesy jeho primárního prostředí – rodiny, s nekontrolovaným konzumováním televize, brutalizací okolí, problematizováním přirozeného světa. Široce známým, každodenním problémem je zejména narušení (respektive nedostatečný rozvoj) pozornosti, déledobého soustředění, volního úsilí, kázně. Je stále naléhavějším úkolem, aby učitel uměl tato a jim podobná narušení dítěte diagnostikovat, odstraňovat. Těžiště práce učitele se v určitých fázích a za jistých okolností posouvá právě sem, do těchto jeho aktivit. Teprve díky jim se dítě stává schopným úspěšně realizovat žákovskou roli.

Jiná reflexe změn, jimiž prochází pohled na dnešní dítě, se týká jeho potencialit. Je poukazováno na možnosti rozvoje, které jsou dětem vlastní, ale zůstávají nepodchyceny. Kompetence učitele je pak v jeho zdatnosti zaměstnávat děti rozvojovými programy, stimulujícími jejich potenciality.

Druhou výzvou je kritika školy, respektive poukazování na prohřešky, jichž se na dítěti a jeho vývoji dopouští. A s tím jde pak ruku v ruce výzva školu humanizovat. V popředí prohřešků školy nejčastěji stojí:

A. Opomíjení toho, jak dítě prožívá školu, učitele, své vlastní postavení a školní výsledky. Zejména prožitky úzkosti, stavy rezignace, pocity méněcennosti a inferiority se ve vysoké míře ovlivňují nejen celkovou kondici, ale i školní výsledky. Podílí se na vzniku negativních postojů ke vzdělávání vůbec.

B. Časté hodnocení svádějící žáky ke vzájemnému srovnávání výsledků. Zejména průměrní či slabší žáci, či žáci, jejichž vysoké ctižádosti neodpovídají dosahované výsledky, pak snadno podléhají krizi z pocitu selhání a narušuje se jejich vztah k sobě samým a ke spolužákům.

C. Snížená tolerance učitelů vůči odchylkám, jedinečnostem a svérázům žáků. Tento jev vytváří situace, které jsou nepříznivé nejen žákům handicapovaným, ale i výjimečně nadaným a výrazně tvořivým. Brání jim v uplatnění a navozuje v nich pocit, že do třídy nepatří.

Třetí výzvou je vyjevování stále bohatšího spektra alternativ, jak školu chápat, jak vyučovat, jak hodnotit, jak s dětmi komunikovat atd. Učitel je tím stavěn do náročných situací rozhodování a volby, přebírání zodpovědnosti za výsledky a rizika, která tím vyvolá. S tím pochopitelně souvisí nové požadavky na způsobilost učitele svá rozhodnutí argumentovat, o svých strategiích přesvědčit, dospět ke konsenzu. Připravovaný školský zákon dá školám pravomoci (i povinnosti) legitimovat se před veřejností svými programy, vstupovat jimi do konkurence s jinými školami apod. To znamená apel na každého řadového učitele koncepčně, strategicky a přesvědčivě uvažovat o své práci.

Čtvrtou výzvou je stále častější zdůrazňování školy jako kulturního centra obce (regionu). Znamená to rozrušení tradiční představy, že škola má svět co nejvíce didaktizovat, tzn. co nejdůsledněji převést do osnov, curricula apod. a učinit jej školským. Proti tomuto chápání školy a úlohy učitele se stále důrazněji prosazuje pojetí, zdůrazňující tvořivé a všestranné využívání vzdělávacích možností obce (regionu). Škola má vyvádět určité své programy ven ze svých zdí do přirozeného kontaktu se životem tak, jak probíhá. Tím budou děti nejen ušetřeny tzv. „zeškolšťování“ jevů, které jim vůbec nemusí být ku prospěchu, ale přivyknou organickému vrůstání do společnosti (obce), stejně jako společnost (obec) bude kultivována pro svou vstřícnost vůči dětem a škole. Učitel je vystaven výzvě realizovat svou kompetenci v přirozených souvislostech času a místa, občanské přináležitosti apod.

Pátou výzvou je obrácení pozornosti učitele na sebe sama – na svou vlastní osobnost a na své vlastní jednání. Jde o apel, aby byl učitel schopen kvalifikovaného sebepoznávání a seberozvíjení, v souladu s jeho posláním vůči osobnosti a vzdělání dítěte. Významný je zde např. učitelův sebekritický náhled na to, co si o dítěti myslí, jak to dává najevo a co to v dítěti vyvolává.

Slovo závěrem: Jak bylo řečeno v úvodu, učitelská profese je dnes vystavena četným výzvám měnit se, vyvíjet se, dopracovávat se nových dimenzí. Pět takových výzev jsem se pokusil ve svém článku přiblížit. Vyvstanou-li pochyby, zda byly jmenovány ty důležité, pak doufám, ž tyto pochyby k určení těch skutečně důležitých napomůžou.


Další díly seriálu najdete ZDE.

Knižní novinky na e-shopu Moderních dějin. Legionáři i konec druhé světové války

Upozorňujeme Vás na knižní novinky, které si můžete zakoupit na e-shopu Moderních dějin.

Výpravná publikace Českoslovenští legionáři za první světové války Františka Emmerta je koncipovaná jako tzv. muzeum v knize, mapuje poutavou formou vznik a vývoj československých vojenských jednotek za první světové války (1914–1918). Výsledkem je strhující dílo, s jehož pomocí mohou čtenáři všech věkových skupin znovu prožít tuto slavnou kapitolu našich novodobých dějin.

Publikace Krvavé finále Jiřího Padevěta přináší ve členění podle krajů ČR formou místopisných hesel informace o násilnostech nacistické branné moci páchaných mezi březnem a květnem 1945 na civilním obyvatelstvu mimo bojové situace a mimo místa k represím přímo určená. To vše doprovází 600 unikátních fotografií a DVD se čtyřmi unikátními filmovými dokumenty.

Kniha s názvem Proč Javoříčko? Břetislava Ditrycha se věnuje tragédii z 5. května 1945, kdy bylo Javoříčko vypáleno a 38 muži bezbranných a nevinných zastřeleno. O jedné z pravděpodobných příčin tragédie ani o některých takzvaných partyzánech a jejich činech se nesmělo nahlas hovořit a psát téměř padesát let.

Koupí knihy na tomto e-shopu přispějete 30 % její ceny na provoz portálu Moderní dějiny.cz.

V našem specializovaném obchodě najdete žhavé novinky, ale také zásadní tituly staršího data, na které již v běžných kamenných obchodech nenarazíte. Vybíráme pro Vás knihy, které by neměly chybět v žádné školní či soukromé knihovně zájemců o dějiny 20. století.

Kompletní nabídku si prohlédněte ZDE.


Další knihy, které by jistě neměly uniknout Vaší pozornosti

Adam Drda: Zvláštní zacházení – na základě vzpomínek několika desítek přeživších kniha rekonstruuje historii terezínského rodinného tábora v Osvětimi – Březince.

Jan Jelínek: A kde byl bůh…? – sedmatřicet svědectví přeživších holocaust. Součástí bolestného odkazu je i otevřená výpověď dramatika Milana Uhdeho, jehož rodiče se sice zachránili, ale okolnosti, za nichž se tak stalo, poznamenaly na desítky let do budoucna celou rodinu.

Václav Dobrý: Světová válka – výpravná kniha Světová válka přibližuje unikátní formou prostřednictvím dobových pohlednic obrovský válečný konflikt, probíhající od r. 1914 do r. 1918.

Pavel Kosatík: Tigrid, poprvé – první knižní životopis jedné z nejpozoruhodnějších osobností novodobé české historie; kromě příběhu celoživotního bojovníka s totalitou kniha nabízí i odpověď na otázku: Jak žít dnes a vlastně kdykoli, pokud se člověk rozhodne pro bytostně aktivní roli.

Karel Richter: Válka začala v Polsku – z vyprávění o dramatech druhé světové války jakoby se vytrácel její tragický začátek: Zákeřné přepadení Polska jednotkami wehrmachtu, zoufalý boj pěšáků a jezdců s drtivou přesilou tanků a letadel, ale hlavně dlouho utajovaný fakt, že na východní hranici krvácejícího Polska číhala vojska Rudé armády, aby mu v příhodném okamžiku vrazila dýku překvapivého útoku do zad.

Desítky dalších vynikajících titulů najdete na e-shopu Moderních dějin!

Pro přehlednost jsme pro Vás na portálu Moderní dějiny.cz všechny nabízené knižní tituly seřadili a roztřídili dle jednotlivých období. Naleznete ZDE.

Koupí knihy na našem e-shopu podpoříte činnost sdružení Pant a portálu Moderní dějiny.cz!

Děkujeme!

„Zájem studentů o politiku a legislativní proces je velký,“ říká Jan Hamáček

Šest studentů středních škol, kteří se zúčastnili prvního ročníku literární soutěže vyhlášené pod záštitou předsedy Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, ocenil 29. 4. Jan Hamáček. Celkem své práce zaslalo 110 studentů ze všech krajů ČR.

„Práce byly velmi kvalitní a svědčí o tom, že mladým lidem není dění v naší zemi ani zdaleka lhostejné,“ konstatoval s potěšením Jan Hamáček. Středoškoláci zasílali eseje podle své volby zpracované na jedno ze tří témat. Ta byla následující: návrh změn Ústavy ČR, snížení věkového limitu pro účast ve volbách a odpověď na otázku: „Jaké zákony v ČR potřebujeme?“. Podle předsedy Poslanecké sněmovny byly některé myšlenky studentů velmi zajímavé a mohly by být pro zákonodárce inspirativní.

Literární soutěže o nejlepší studentskou esej probíhala v období od 1. prosince loňského roku do letošního 28. února. Byla vypsána při příležitosti 25. výročí Sametové revoluce. Své práce zasílali především studenti gymnázií, ale zapojili se do ní i žáci obchodních škol, průmyslovek nebo středních škol informatiky.

V esejích se studenti věnovali tématům, jako je řešení korupce, daňových rájů či referenda. Většinou přitom odmítali snížení hranice pro účast ve volbách. Uvědomovali si pocit odpovědnosti, který s volebním právem souvisí. Několikrát v esejích zaznělo, že by se školy měly zasadit o větší informovanost mladých lidí o politickém dění, aby tak mezi nimi vzbudily zájem o veřejné záležitosti.

Vybraných šest studentů středních škol se setkalo s předsedou PS PČR Janem Hamáčkem. Spolu s ním prošlo historickou budovu sněmovny a po té společně poobědvali. „Diskuse byla rovněž velmi zajímavá, zazněly na ní zajímavé myšlenky a potvrdila přehled, jaký studenti o politickém dění mají,“ dodal Jan Hamáček.

Vítězné práce vypracovali:

Téma č. 1: Jaké změny Ústavy bych navrhl, aby se lidé mohli snáze účastnit na veřejném rozhodování v České republice?
Václav Šimánek, 7. ročník osmiletého gymnázia, Gymnázium Budějovická, Praha 4
Aleš Kubíček, septima, Gymnázium Lovosice

Téma č. 2: Snížení věkového limitu pro účast ve volbách
Andrea Tunysová, maturitní ročník šestiletého gymnázia, Slovanské gymnázium Olomouc
Jiří Šrogl, 1. ročník, Soukromá střední škola výpočetní techniky Praha

Téma č. 3: Jaké zákony v České republice potřebujeme?
Gabriela Randáková, 4. ročník, První české gymnázium v Karlových Varech
Filip Emmer, kvinta, Sportovní gymnázium Ludvíka Daňka v Brně

Zajímavé části textů ze soutěže si můžete přečíst ZDE.

Výstava Voláme na vlně 415 metrů

Exteriérová výstava „Voláme na vlně 415 metrů – Praha 3 v Pražském povstání“ ukáže na dobových fotografiích umístěných přímo v ulicích Prahy 3 poslední válečné dny roku 1945.

Začátek výstavy naleznou zájemci na náměstí Jiřího z Poděbrad, kde je na čtyřech výstavních panelech přiblížen průběh a význam celého povstání, organizace povstaleckých sil, rozmístění barikád a oběti bojů. Expozice poté pokračuje již přímo v místech významných událostí na Ohradě, u Bulhara, na Jarově, na náměstí Jiřího z Lobkovic, na Pražačce, před Nákladovým nádražím Žižkov a v ulici Na Třebešíně, přímo v místě bunkru, odkud vysílal na vlně 415 metrů životně důležitý vysílač Strašnice 5. května ve 12.33 hodin volání o pomoc, které znamenalo signál k povstání na celém dosud neosvobozeném území ČSR.

Výstavní panely mohou občané zhlédnout v ulicích Prahy 3 od 5. května do 5. června. Rozmístění všech panelů naleznete také v mobilní aplikaci Místa Paměti národa pod názvem trasy Voláme na vlně 415 metrů – Praha 3 v Pražském povstání.

Výstava vznikla ve spolupráci mezi Městskou částí Praha 3, Ústavem pro studium totalitních režimů, Vojenským historickým ústavem Praha a Pamětí národa.

V rámci oslav 70. výročí osvobození proběhnou na Praze 3 také další akce. Fotografická výstava složená z unikátních historických snímků z května 1945 bude od 7. do 29. května k vidění v Galerii pod radnicí. Informační centrum Prahy 3 připravilo sérii přednášek historiků z Ústavu pro studium totalitních režimů a UJEP v Ústí nad Labem. Vyvrcholením oslav na Praze 3 pak bude rekonstrukce bojů na barikádách 9. května.

Další významné akce připravila organizace Post Bellum – Paměť národa v pražských Dejvicích. Zážitková výstava „Paměť národa – Osvobození 70“ ukazuje ve veřejném prostoru příběhy přímých účastníků války ze sbírky Pametnaroda.cz. Výstavu zahájí 8. 5. Koncert pro hrdiny na Dejvické ulici. Vyjma Dejvické ulice budou výstavní panely s příběhy sedmdesáti pamětníků instalovány od 1. 5. také v centru Prahy 1 a v okolí pražského Anděla.

Mapku exteriérové výstavy v Praze 3 najdete ZDE.

Studentský Majáles zveřejňuje program oslav 1. května

Blíží se vrchol Studentského Majálesu. Po dvouměsíčním Předmajálesovém dění, kdy se během března a dubna konala vždy jedna kulturní akce týdně, ožije centrum Prahy oslavami studentského života.

1. května projde Prahou alegorický průvod, zvolí se král, nebo královna Majálesu. V areálu Univerzity Karlovy a na Ovocném trhu se budou prezentovat studentské spolky, proběhnou koncerty, divadelní vystoupení, promítání filmů a diskuze.

Studentský Majáles je nekomerční festival autentické studentské kultury, který organizují a vytvářejí výhradně studenti pražských vysokých škol. V pátek 1. května proběhne již třetí ročník této přehlídky studentské tvorby a aktivity.

Celodenní program zahájí alegorický průvod Prahou. Tradiční průvod vyjde v 10:30 z pražské Kampy, aby protnul důležitá místa spojená se studentským hnutím. Jelikož letos oslavíme 50. výročí od konání legendárního Majálesu 1965, kdy se "králem" stal americký beatník Allen Ginsberg, spojili se organizátoři Majálesu se studenty Institutu amerických studií a součástí průvodu tak budou i tematické performance.

Během jednoho dne bude možné zhlédnout několik hudebních a divadelních vystoupení, promítání filmů a debat. Jednotlivé akce se budou konat v areálu Univerzity Karlovy na Ovocném trhu a ve Studentském klubu Celetná. Program, kterému bude předcházet průvod, začne ve 13.00. Účinkujícími jsou v naprosté většině studenti.

Na dvorcích areálu univerzity bude stát hlavní pódium, kde vystoupí pět studentských kapel různých žánrů. Dále se v atriu Karolina představí stánky studentských spolků, neziskových organizací a stánky s občerstvením. Na Ovocném trhu bude umístěna poloakustická scéna, kde se vystřídá celá řada hudebních žánrů, od cimbálky po jazz.

Ve Studentském klubu vystoupí pět divadelních souborů, zahraje šest kapel a odpromítají se čtyři sekce filmů. "Studentský Majáles je unikátní tím, že jej vytvářejí studenti a studentky, a to ať už organizačně, nebo programově. Je to svátek, jehož podstatou je ukázat současné studentstvo v pestrých barvách a na jeden den zcela ovládnout historické centrum Prahy, kam studenti odjakživa patří," říká Sára Vidímová, jedna ze zakladatelek Majálesu.

Vstup na všechny akce je zdarma.

Kontakt:
Nikola Prokopcová, členka komunikačního týmu
e-mail: nikola.prokopcova@gmail.com
tel.: 739 015 125

Vojtěch Tutr: Víte o tom, že vzniká Síť podpory nadání?

V průběhu letošního roku vznikají v krajích ČR krajské sítě podpory nadání. Jejich cílem je propojit a podpořit aktivity a činnosti, které u dětí dokáží najít a rozvíjet jejich talenty.


V Plzeňském kraji staví Síť podpory nadání na kvalitních aktivitách

Odhalení a rozvoj nadání dětí a žáků nepřináší užitek jen jim samotným. Naplnění potenciálu každého jednotlivce se přináší schopnost inovací, nacházení nových řešení palčivých problémů a v důsledku toho i se odráží na ekonomickém úspěchu regionu i státu. Protože nadaní tvoří značně různorodou skupinu, je k jejich rozvoji potřeba využit rozličných nástrojů. Právě v Plzeňském kraji působí řada organizací i jednotlivců, kteří vyvíjejí a pořádají aktivity vhodné pro tyto účely. Jen je potřeba zapojit je do systému, který by je měl dále rozvíjet a využívat tak, aby přinášely nadaným dětem co největší prospěch.

Vytvořením systémů podpory nadání, které vznikají ve všech krajích ČR (1), byl pověřen Národní institut pro další vzdělávání (NIDV) a koordinací jeho krajská pracoviště. Dnes představujeme některé z aktivit, které v Plzeňském kraji úspěšně působí a do sítě by se měly zapojit. Jejich materiály připojujeme k této tiskové zprávě.

– Dům digitálních dovedností, zaměřený na IT, média a komunikaci s plány na další rozšíření aktivit do oblasti robotiky a drony, přírodní vědy, výrobu, elektroniku a stavitelství. Více ZDE.

– Systematicky podporuje rozvoj talentů Krajský úřad Plzeňského kraje, který pořádá již od roku 2010 týdenní odborné kempy pro nadané žáky z různých oborů. Více ZDE.

– Méně institucionalizované ale o to pružnější aktivity na malých školách kraje realizuje Jan Vodička. Více ZDE.

– Zcela jiným typem je pak spolupráce muzea v Radnicích s konkrétními jednotlivci v oboru regionální historie a umění. Více ZDE.

– Široké spektrum aktivit nabízí také Středisko Radovánek v Plzni, které se bude podílet na novém programu Prométheus. Více ZDE.

Krajskou síť podpory nadání koordinuje krajské pracoviště NIDV v Plzni.




______________

(1) Vytvoření krajských systémů podpory nadání je obsaženo v Koncepci podpory rozvoje nadání a péče o nadané na období let 2014–2020 přijatá MŠMT

Jana Hrubá: DOKUMENTY 68. Pokus prosadit základní zákony

Pět let po převratu v roce 1989 nemělo české školství stále ještě nové základní zákony. Otázkou jsme se zabývali v 57. a 58. dílu našeho seriálu. Podívejme se, jak se s tímto úkolem vyrovnával mladý ministr Pilip. Jeho aktivní přístup vyvolal v pedagogických iniciativách nové naděje.


Reforma za dva roky?

„Při nástupu do funkce Ivan Pilip prohlásil, že hodlá navázat na práci započatou bývalým ministrem. Jako hlavní cíle si ministr vytkl zvýšení důležitosti školství v rámci vládní politiky a narovnání vztahů mezi MŠMT a školským výborem…Přiklonil se také k rychlejšímu přijímání zásadních zákonů (1). Za reálnou lhůtu pro dokončení reformních procesů považoval dva roky.(2)

Ideou I. Pilipa bylo vytvoření komplexního zákona, který by slučoval všechny dosavadní platné normy včetně zákona o státní správě a samosprávě.(3)

Překážkou vytvoření zákona byl nejasný vývoj v oblasti decentralizace veřejné správy, ze které by nový zákon musel nutně vycházet. Proto se ministr Pilip domníval, že bude nutné předložit zákon zabývající se státní správou a samosprávou ve školství odděleně.(4)

MŠMT návrh zákona o předškolním, základním, středním a vyšším vzdělávání vytvořilo bez ohledu na chystanou reformu veřejné správy. Jedním z cílů bylo zjednodušit platnou právní úpravu čtyř zákonů a 70 vyhlášek na jeden až dva hlavní zákony doplněné 25 vyhláškami. Hlavní změny, které zákon navrhoval, se týkaly stanovení obsahu vzdělávání, objektivizace hodnocení jeho výstupů a v oblasti správy školství zřízení Rad škol. Zásadní bylo zavedení pojmu vzdělávací program, v jehož rámci byl stanoven cílový standard (obecné a specifické cíle, jichž mělo být dosaženo) a kmenové učivo (souhrn obsahových prvků, které tvořilo povinnou část obsahu vzdělávacích standardů; bylo součástí učebních osnov).

Kmenové učivo a základní kritéria pro tvorbu vzdělávacích programů mělo určovat ministerstvo vyhláškami. Nemělo být zaměřeno pouze na faktické znalosti, ale také na činnosti a dovednosti. Dle návrhu by kmenové učivo bylo závazné pro všechny školy bez ohledu na zřizovatele, tedy soukromé i státní. Konkrétní podoba standardů i kmenového učiva měla vzniknout na základě diskuse. Zákon také navrhoval pro žáky, kteří chtějí získat střední vzdělání s maturitou, zavést objektivizovaný test z matematiky a českého jazyka. Zadání by odpovídalo standardům a kmenovému učivu. V oblasti ukončení vyššího sekundárního vzdělání zákon navrhoval zavedení dvou typů maturit – odborné a všeobecné (5).“

Zdroj: Soňa Krejčová: Debata o reformě českého školství v letech 1989–2004. (Diplomová práce.) Brno, Masarykova univerzita 2012. Str. 40.


Teď, nebo za deset let!

„Jak všichni víme, připravuje se nový „školský zákon“. V rukou vlády a parlamentu nyní je, jaké bude školství nejméně v příštím desetiletí. Zda centralistické, nebo s velkou mírou autonomie pro školy.

Zatím existují dva návrhy zásad zákona – ministerský a alternativní návrh, předložený k diskusi komisí pro transformaci školství „školského“ výboru parlamentu. První osciluje mezi centralismem a úlitbou liberálním snahám. Kočkopes je však málokdy životaschopný. Druhý je na naše poměry a tradice opravdu avantgardní. Navrhuje zcela nový systém správy a financování škol, nebývalé pravomoci samosprávných orgánů. Narušuje zaběhané představy a stereotypy.

Teď je opravdu důležité dobře zvážit, co a v jakém časovém sledu změnit. Na co je zralá doba i lidé, co by naopak bylo anachronismem nebo dokonce návratem zpět. Nový zákon by měl vyrůst na podkladě co nejširší diskuse. K zákonu by se měli vyjádřit všichni účastníci procesu vzdělávání – nejen odborníci, ale i učitelé, rodiče, studenti, zaměstnavatelé, představitelé obcí. Nejrůznější asociace, sdružení, unie, aliance, a jak se jim všem říká, by se měly se svými stanovisky obracet na parlament. Diskuse by se měla odehrát i na stránkách tisku.

Má to však několik háčků. Najít si čas na prostudování návrhů, dokázat se sjednotit na společném stanovisku a hlavně – dívat se z nadhledu. Nevidět jen úzké zájmy určité skupiny, ale celek – budoucí školský systém. Měl by být vyvážený, prostupný, variabilní, funkční, liberální, demokratický a humanistický. Není toho málo, co od něho očekáváme. Ale pokud ho nedokážeme dobře vyvážit, bude se v něm špatně žít nám i dětem.

Historická šance napravit prokazatelně špatný systém jednotné školy je neopakovatená. Neměli bychom ji promarnit. Celá generace dětí neurotizovaných „novou koncepcí“ je mementem. Vytvořme školu pro děti, školu pro život. Abychom si jednou zase nemuseli stěžovat, jaký nám ti poslanci udělali špatný zákon. Než proběhne celý legislativní proces ve vládě a v parlamentu, je ještě čas. Ale zase ho není tolik, abychom otáleli. Účastněme se!“

Zdroj: Hrubá, Jana: Teď, nebo za deset let! Demokracie znamená možnost účastnit se. Učitelské listy roč. I, č. 9, květen 1994, str. 1


Cestou novel

„Do schválení komplexního školského zákona, který byl vázán na změnu státního uspořádání, bylo nutné schválit několik novel školských zákonů. Novely měly zavést Radu školy, tedy orgán složený ze zástupců školy, rodičů, pedagogů, žáků a zřizovatele, dále povinnou dokumentaci škol a zrušit povinnost základních škol stát se právnickými osobami (6). Měly také umožnit vznik integrovaných škol, zrušit učňovské obory s maturitou, a zajistit fungování víceletých gymnázií pouze tam, kde byla možnost navazujícího studia po ukončení devítiletky.

Předseda školského výboru F. Kozel pochyboval o tom, že se stihne projednání a schválení připravených novel do konce roku 1994. Tvrdil, že v tomto případě je nutné schválit termínované novely o postupném přechodu škol na právnické osoby a o postavení školských úřadů. Mělo být jasně stanoveno, že školské úřady jsou orgány státní správy (7). Na konci roku 1994 Poslanecká sněmovna tyto dvě novely schválila. Jednalo se o zrušení data Školského zákona a zákona o státní správě a samosprávě, povinnosti přechodu škol a školských zařízení na právnické osoby a upřesnění postavení školských úřadů jako orgánů státní správy.(8)

Na konci listopadu Legislativní rada vlády odmítla návrh novel školských zákonů. Rada k nim měla řadu námitek. MŠMT akceptovalo námitky v oblasti dikce a čistoty zákona, ale Rada se vyjádřila i k jejich obsahu, což jim podle I. Pilipa nepříslušelo. „Úkolem Legislativní rady vlády není posuzovat, který z problému školství momentálně je a který není naléhavý.(9)“ Důvodem odmítnutí bylo dle místopředsedy Legislativní rady neřešení zásadních otázek ve školství, např. vztahu škol státních, církevních, soukromých a obecních.(10)

Ministr i přes odmítnutí Legislativní radou návrhy novel vládě předložil. Návrhy novel školských zákonů byly na začátku roku 1995 vládou schváleny (11). Projednávání vládního návrhu novel školských zákonů v parlamentním výboru trvalo až do června 1995, kdy byly novely předloženy PS a schváleny.(12)

Novely zákonů zavedly povinné devítileté základní vzdělávání, vznik vyšších odborných škol (VOŠ), sjednocení termínu přijímacího řízení na střední školy. Dále zachovaly víceletá gymnázia, jak osmiletá tak i šestiletá, avšak zrušila dosavadní pětiletá a sedmiletá gymnázia, upřesnily podmínky zařazení škol do sítě škol a vznik, složení a pravomoci Rady školy jako kontrolního a poradního orgánu. Zavedly povinnou dokumentaci škol, zachovaly výuku dle osnov na všech školách nezávisle na zřizovateli.(13)“

Zdroj: Krejčová, str. 41–42


Připomínkujeme a připomínkujeme

Pedagogické iniciativy se aktivně účastnily připomínkování návrhů školského zákona i připravovaných novel. Jako příklad tehdejších názorů uvádíme názor NEMES na selekci ve vzdělávacím systému, která bohužel zůstala problémem až do dnešní doby.

„…Raná selekce se zde objevila především jako neinformovaná reakce na uniformitu základní školy. Je to však řešení náhradní, zpomalující řešení kauzální, čímž je změna normativního pojetí základní školy (plnění jednotných závazných osnov) na pojetí základního vzdělávání jako rozvíjení možností jednotlivce. Pokud nám jde skutečně o zvýšení vzdělanosti národa, je třeba se zaměřit na změnu v pojetí základní školy, které dosud způsobuje nenávratné ztráty v lidském potenciálu společnosti (nevyužití individuální skladby schopností, demotivace k dalšímu vzdělávání atd.). Homogenizace třídy sama od sebe nestimuluje ke změně výukového procesu a odstranění toho, čím běžná výuka poškozuje většinu dětí, pouze ulehčuje práci učiteli.

Druhým argumentem proti rané selektivitě je, že ačkoliv psychický vývoj probíhá jako sekvence jednotlivých vývojových fází, tyto fáze – jejich nástup, latence i průběh – jsou velmi nerovnoměrné, a to jak z hlediska celých věkových skupin, tak i z hlediska jednotlivce. Z tohoto důvodu (bez ohledu na to, zda dítěti vynětí z přirozené vrstevnické skupiny na základní škole prospívá nebo škodí), diskriminuje ty jedince, jejichž schopnosti se z nejrůznějších důvodů v období selekce dostatečně vnějšně neprojevují.

Třetím argumentem je, že každé dítě pro svůj zdravý sociální, emocionální a morální vývoj potřebuje přirozenou, tedy heterogenní vrstevnickou skupinu. S homogenizací ubývá sociálních i komunikačních dovedností.

Dopad postupného odchodu dětí v 5., 6. i 7. ročníku na víceletá gymnázia vytváří na některých základních školách velmi nepříznivou situaci. Raná selekce, která se tváří, že je selekcí podle schopností, je již v některých oblastech jasně selekcí sociální se všemi konsekvencemi.

Jsme si vědomi, že široké veřejnosti jsou tyto argumenty málo známy, respektive že v situaci, kdy jsou rodiče velice nespokojeni s výukou na základní škole, volí raději snadné řešení v přeřazení svého dítěte na gymnázium a nepokoušejí se ovlivnit základní školu. Přesto činíme tento pokus alespoň snížit hranici selekce na pozdější věk…“

Zdroj: NEMES: Připomínky k novele školského zákona z 21. 7. 1994, str.3–4, kopie, archiv autorky

Dnes už se zase připomínkují novely zákonů. Nezdá se vám, že mnohé problémy se staly latentními, ačkoliv by za 25 let už měly být dávno systémově vyřešeny?


Ivan Pilip prokazuje, že je obratným politikem

„…Musíme konečně zastavit reformy, nevnášet do našeho školství prvky, které jsou mu cizí, například anglosaské a germánské,“ řekla před čtrnácti dny slovenská ministryně školství Eva Slavkovská (SNS). Dozajista mluvila ze srdce i celé řadě českých kantorů a úředníků. Nakonec také u nás nic nenasvědčuje, že by k radikální změně systému mělo dojít. Zatím však není vyloučeno, že díky obratnému Pilipovi české školství svůj autoritářský model opustí klidnou čínskou cestou „postupných změn“. Nenarušil by se tak obrozenecký mýtus o tom, jak jsou české školy výborné, a učitelům by nepřibylo více problémů, než mají dnes, kdy je nejvíce rozčiluje skutečnost, že se za poslední rok nezvýšily mzdy a dosud nebyl vyplacen třináctý plat.

V ovzduší všeobecné spokojenosti hovoří ve prospěch reformy jediná úvaha: jestliže o přizpůsobivosti českého národa různým diktaturám mohou alespoň skalní vlastenci pochybovat, ohebnost českého školství je mimo jakoukoli pochybnost. Dokonalá centralizace systému a navyklá loajalita učitelů dává každému režimu (který projeví zájem) dostatek prostředků, jak dostat do dětských hlav libovolnou ideologii. Samozřejmě lze namítnout, že volební vítězství extrémistů ani návrat komunistické diktatury nám nehrozí. Trvalou demokracii nám přece zaručuje plánovaná cesta do Evropské unie. Jenomže pokud by diktatura hrozit začala, bude na reformu pozdě.“

Zdroj: Holub, Petr: Akademická čtvrthodinka. Ivan Pilip prokazuje, že je obratným politikem. Respekt č. 6, 6. 2. 1995


________________

(1) Špatný politik nemůže být ani dobrým ministrem, ZN Noviny, 4. 5. 1994, s. 4
(2) Hlavní reformní procesy by měly skončit do dvou let, říká I. Pilip. HN, 3. 5. 1994, s. 3
(3) I. Pilip pro komplexní školský zákon. HN, 5. 9. 1994, s. 1–3
(4) Nejasné územní členění brzdí změny. HN, 23. 6. 1994, s. 3
(5) Školský zákon. Česká škola, září 1994, roč. 1, č. 1, s. 10–11
(6) Podle návrhu novely školského zákona nemusí být školy právními subjekty. Český deník, 8. 7. 1994, s. 2
(7) Novely nebo „novelka“?. UN, roč. 97, č. 38, 25. 10. 1994, s. 3
(8) Zápis 25. schůze PSP, 8. 12. 1994
(9) Ministr školství Pilip odmítá připomínky Legislativní rady vlády, které se netýkají právně-odborné stránky. Český deník, 10. 11. 1994, s. 2
(10) Legislativní rada odmítla novely zákonů o školství. Práce, 9. 11. 1994, s. 1
(11) Vláda schválila školské novely. UN, roč. 98, 3. 1. 1995, s. 3
(12) Zápis 32. schůze PSP. 22. 6. 1995
(13) Zákon 138/1995 Sb.


Další díly seriálu najdete ZDE.

Novinky Pedagogické knihovny J. A. Komenského za březen 2015

Knižní a článkové novinky z fondu Pedagogické knihovny J. A. Komenského za měsíc březen 2015.


Novinky za březen 2015

Knihy (hlavní fond):
pedagogika
psychologie
ostatní společenskovědní obory

Sukova studijní knihovna (literatura pro děti a mládež):
první čtení
první stupeň ZŠ
druhý stupeň ZŠ
naučná literatura
přečtěte si s dětmi

Články:
z českých časopisů
ze zahraničních časopisů


Ukázky

Dítě – váš partner ve výchově: na cestě za novými rodinnými hodnotami / Jesper Juul ; [překlad Kristina Václavů] – 1. vyd.
Praha: Nakladatelství Argo, 2015 – 192 s. – cze
ISBN 978-80-257-1241-2
Sign.: II 112489V1
Kniha dánského rodinného terapeuta podává pomocnou ruku všem rodičům, kteří by svým dětem chtěli lépe porozumět, a všem dospělým, kteří si s dětmi touží vybudovat zdravý a plodný vztah. Podle Jespera Juula je pro zdárný vývoj dětí rozhodující, aby rodiče svým dětem důvěřovali a aby profesionální vychovatelé a učitelé zase důvěřovali rodičům, že se chovají, jak nejlépe dovedou. Děti vysílají naprosto kompetentní signály a v zásadě reagují na svět velmi způsobile, na rozdíl od obecně rozšířené představy, že schopné jedince z nich vychovají teprve dospělí.

Klidná výchova k disciplíně / Daniel J. Siegel, Tina Payneová-Brysonová; přeložila Eva Klimentová – 1. vyd.
Praha: Triton, 2015 – 269 s. – cze
ISBN 978-80-7387-848-1
Sign.: II 112561V1
Autoři nabízejí výchovný přístup založený na nejnovějších poznatcích o vývoji mozku a konkrétní návod, jak klidně a laskavě navázat s dítětem kontakt, konstruktivně s ním komunikovat, ale zároveň mu jasně a důsledně vymezovat hranice. Příběhy ze života, vtipné ilustrace a přehledná shrnutí poskytují praktické rady, jak pracovat s vyvíjejícím se mozkem dítěte, klidně řešit konflikty a na základě této výchovné filozofie vést novou generaci ke šťastnému a spokojenému životu.

Úžasné chemické pokusy v kuchyni / Cynthia Light Brownová ; ilustrace Blair Shedd ; [překlad Kateřina Komárková] – 1. vyd.
V Brně: Edika, 2015 – 122 s. – cze
ISBN 978-80-266-0639-0
Sign.: III 37813V1
V knize Úžasné chemické pokusy v kuchyni mohou děti starší 9 let experimentovat s materiály, které najdou doma v kuchyni, a odhalovat při tom tajemství chemie. Dozví se, co jsou to atomy, molekuly, pevné látky, kapaliny, plyny, polymery, jak vypadá periodická tabulka prvků, a spoustu dalších informací. Výroba gumového slizu, různých dobrot a chemické reakce, které si vyzkouší, jim pomohou ozřejmit důležité chemické pojmy.

Sociabilita podmínkou učení

Sociabilita jako kapacita dětí navzájem komunikovat, spolupracovat a bavit se je důležitou podmínkou procesu učení.

Zdroj: Scio


Klíčové aspekty sociability jsou odvozeny od dovedností, které dětem pomáhají vyjádřit pocity a postoje tak, aby si vytvářely pozitivní vztahy. Tyto aspekty jsou následující:
1. seberegulace,
2. aktivní naslouchání,
3. kooperace,
4. efektivní komunikace.

Zkoumáním přínosů sociálních a emocionálních dovedností se zabývá řada výzkumů. Ve studii vydané nedávno v Columbia University hodnotili autoři ekonomický přínos šesti programů sociální a emocionální výchovy na školách a u všech zjistili měřitelný pozitivní efekt, jako např. snížená agresivita a lepší sebeovládání.

Sociabilita je jedním z prvků modelu The Compass Advantage, který je určen rodinám, školám a komunitám pro rozvíjení programů sociální a emocionální výchovy.

Autorka článku nabízí tři strategie pro podporu sociálního učení a sociability ve třídě:

1. Učte sociální dovednosti od malička – třída by měla mít společný jazyk sociálních vztahů, sdílet způsob, jak vyjádřit pocity, vděčnost, omluvu, jak komunikovat, jak naslouchat.

2. Vytvořte sdílené sociální normy – nepodporovat soutěžení, ale fungování kolaborativní učící se komunity, nechat děti vytvořit si vlastní normy.

3. Zapojte žáky do kooperativního/kolaborativního učení tak, aby:
a) spolupracovali pro dosažení cíle,
b) všichni měli odpovědnost za výsledek,
c) navzájem si pomáhali se učit,
d) využívali interpersonální dovednosti, jako je rozhodování, řešení konfliktů a efektivní komunikace,
e) hodnotili práci týmu a hledali cesty ke zlepšení.


Původní text.