Nová verze portálu o češtině nechybujte.cz

Společnost Lingea právě spustila novou verzi portálu o češtině www.nechybujte.cz, v pořadí už třetí. Výkladový slovník češtiny byl rozšířen o nová data a množství obrázků, nově obsahuje také tematické okruhy. Celkově jde o stovky různých vylepšení. Rozhraní je přehledné a snadné na ovládání. Učitelé i žáci tak získávají praktického průvodce ve světě češtiny s aktuální slovní zásobou ze všech vrstev jazyka.

Portál tvoří Slovník současné češtiny, Pravidla českého pravopisu, Slovník českých synonym, Gramatika češtiny a nástroj pro doplnění diakritiky. Kromě běžného vyhledávání se nyní lze ve Slovníku současné češtiny pohybovat i prostřednictvím tematických okruhů.

Jedná se o osvědčený výukový prvek, který pomáhá žákům rozšiřovat slovní zásobu, dává do souvislosti pojmy z jednotlivých oblastí a současně uvádí také příklady jejich konkrétního užití v systému jazyka. Zobrazování slov s jinými předponami či příponami zase pomáhá pochopit systém tvoření slov. Díky stovkám obrázků je slovník pro dětské uživatele zajímavější. Lokalizace do světových jazyků navíc zpřístupňují portál i dětem cizinců.

Portál pro jeho aktuálnost a obsáhlost doporučuje řada významných institucí včetně ministerstva školství. Věříme, že bude i Vám užitečným pomocníkem a že se sem budete rádi vracet, kdykoli si nebudete jisti pravopisem nějakého slova nebo formulací věty.

Peter Gray: Výsledky studie o výhodách unschoolingu – díl první

Jaké výhody unschoolingu vidí lidé, kteří se tímto způsobem vzdělávají? Autor průzkumu žádal od každé zúčastněné rodiny, aby mu sdělili informace o své rodině, věku a pohlaví dětí, zaměstnání rodičů, a jejich příběh, jak se dostali od tradičního školství přes domácí vzdělávání až k unschoolingu. Také respondenty požádal, aby vysvětlili, co pro ně znamená unschooling a jak jej doma praktikují.

Před pěti měsíci, v září 2011, jsem zveřejnil článek o unschoolingu a požádal jsem rodiny, které mají s unschoolingem zkušenosti, aby se zúčastnily mého průzkumu. Dotazník byl k dispozici na stránkách Pata Farenga s názvem Výuka bez školy a stránkách Jane Hunt s názvem Projekt přirozené dítě. Žádal jsem od každé zúčastněné rodiny, aby mi sdělili informace o své rodině, věku a pohlaví dětí, zaměstnání rodičů, a jejich příběh, jak se dostali od tradičního školství přes domácí vzdělávání až k unschoolingu. Také jsem respondenty požádal, aby vysvětlili, co pro ně znamená unschooling a jak jej doma praktikují. Zaměřil jsem se na největší výzvy, kterým museli během unschoolingu čelit, a také na to, co považují za jeho největší přínos v jejich konkrétní situaci. Moje kolegyně Gina Riley (pomocná profesorka speciální pedagogiky na Hunter College) mi pomohla se zpracováním výsledků a přípravou příspěvku do časopisu o vzdělávání.

Na svém blogu bych vám rád v několika článcích poskytl širší informace. V tomto prvním článku se podíváme, jaké rodiny se do průzkumu zapojily a jak si pro sebe definují unschooling. Také se zaměříme na hlavní přínosy unschoolingu, které uvedly. V dalších příspěvcích se dozvíte, jak se k tomuto stylu vzdělávání dostaly a jakým překážkám musely čelit. Oproti akademickému článku si zde mohu dovolit mnoho citací z dotazníků. Mnozí respondenti byli ve svých příbězích velmi sdílní a z jejich příspěvků bylo poznat velké nadšení a propagace unschoolingu.


Kdo se zúčastnil průzkumu?

Dotazník vyplnilo celkem 254 rodin. Z toho 23 rodin mělo pouze děti, které ještě nedosáhly školního věku (který jsme stanovili na 5 let), a proto jsme se rozhodli jejich příspěvky do studie nezahrnovat. Tím se nám snížil počet rodin na 231, z nichž 186 pocházelo z USA, 19 z Kanady a zbylých 26 z ostatních zemí, zejména evropských. Ze USA přišly odpovědi ze 34 států, nejčastěji z Kalifornie (34), New Yorku (14) a Oregonu (10).

Z celkových 231 rodin bylo 48 s jedním dítětem, 104 rodin se dvěma dětmi, 51 rodin mělo tři děti a zbytek byly rodiny se čtyřmi a více dětmi. Ve většině případů (220) vyplnila dotazník maminka, v devíti případech to byl tatínek a ve dvou případech dítě (v současnosti už dospělé). Většina rodin (209) byla úplná se dvěma rodiči (jak se dá odhadnout z dotazníků), ať už vlastními nebo nevlastními, žijícími pod jednou střechou. 21 rodin bylo reprezentováno svobodnými matkami a jedna svobodným otcem.

Co se týče zaměstnání rodičů, přibližně polovina matek je v domácnosti (obvykle si přivydělávají na částečný úvazek) a ostatní jsou přibližně půl na půl soukromé podnikatelky a nebo v zaměstnaneckém poměru. Velká většina otců pracuje na plný úvazek, zhruba polovina je v zaměstnaneckém poměru a polovina pracuje soukromě.

Každému čtenáři musí být jasné, že nejde o náhodný vzorek všech rodin, které se pro unschooling rozhodly. Respondenty jsou rodiny, které narazily na můj dotazník a rozhodly se jej vyplnit. Dá se předpokládat, že to budou samí nadšení podporovatelé unschoolingu, kteří jsou ochotní sdílet své zkušenosti. Proto všechna zobecnění, která se v tomto článku dočtete, se týkají pouze skupiny, která se průzkumu zúčastnila, nelze je uplatnit na celou populaci, která se unschoolingu věnuje.


Jak respondenti definují unschooling?

V předešlém příspěvku, kde jsem informoval o průzkumu, jsem definoval unschooling jako žádnou výuku. Konkrétně jsem uvedl: „Rodiče při unschoolingu neposílají své děti do školy a nedělají doma ty věci, které se obvykle dělají ve škole. Konkrétně, nesestavují pro děti výukový plán, nežádají po dětech, aby dělaly určité úkoly jen proto, aby se je naučily, nezkouší děti, aby změřily jejich pokroky. Namísto toho umožní dětem, aby sledovaly vlastní zájmy a učily se vlastními způsoby to, co potřebují, aby svých zájmů dosáhly. Také různými způsoby doplňují kontext životního prostředí a podporují děti při jejich učení. Život a výuka neprobíhají ve vakuu, probíhají v kontextu kulturního prostředí a rodiče pomáhají dětem definovat toto prostředí a zapojit se do něj.“

Jedna z otázek v dotazníku zněla: „Popište, prosím, stručně, co pro vaši rodinu znamená unschooling. Připouštíte si jako rodiče nějakou zodpovědnost za vzdělání svých dětí? (Prosím pouze obecně, na podrobnosti se případně zaměřím v příští studii).“

V podstatě všichni respondenti zdůraznili roli dětí při rozhodování o vzdělání a upozornili, že učení je nedílnou součástí běžného života. Odpovědi se lišily v případě odpovědnosti rodičů. Rozdělili jsme odpovědi do tří skupin, jednoduše skupina 1, 2 a 3 – podle toho, nakolik jsou rodiče zapojeni do procesu učení svých dětí, ať už jako průvodce a nebo motivátor. Musím zdůraznit, že tyto kategorie nemají nic společného s tím, jakou měrou rodiče ovlivňují běžný život svých dětí, jedná se pouze o oblast vzdělání.

Podle našeho rozdělení celkem 100 respondentů (tj. 43 %) spadalo do první skupiny, která silně podporuje vlastní iniciativu dětí a rodiče necítí povinnost jakýmkoliv způsobem zasahovat do procesu učení svých dětí, pouze reagují na podněty a žádosti, které přicházejí vždy od dětí. Jako ilustraci uvádím jednu odpověď z dotazníku: „Unschooling rovná se svoboda v učení a v životě. Odmítáme klasická paradigmata a společností nastavená pravidla ohledně školství a věříme našim dětem, že si dokáží vyšlapat vlastní cestu ke svému vzdělání. Vše, co chtějí vyzkoušet, má nějakou hodnotu. Věříme jim.“ Jiný respondent napsal: „Unschooling pro nás znamená absolutní zrušení osnov a rozvrhu hodin, ani neurčujeme konkrétní cíle. Děti jsou zodpovědné za to, co, jak a kdy se chtějí naučit.“

Skupina dvě podle našeho kódování obsahuje 96 rodin, tj. 42 %. Liší se pouze v tom, že zmiňují záměrný zásah rodičů ohledně motivace a nasměrování pozornosti svých dětí. Opět ukázkový citát jednoho z rodičů: „V naší rodině definujeme unschooling jako vytvoření obohacujícího prostředí pro naše děti, kde může růst jejich přirozená touha. Snažíme se, aby hlavním prvkem v našem životě bylo spojení – ať už propojení jednotlivých členů rodiny, propojení s našimi touhami a zájmy, směrem ke společnému životu plnému radosti… jako rodič hraji roli zkušenějšího partnera a průvodce a pomáhám jim získat přístup k materiálům a lidem, ke kterým by se jinak nedokázali dostat. Ukazuji jim předměty, místa a lidi, kteří by je podle mého názoru mohli zajímat, ale nenutím je a neberu si odmítnutí osobně, pokud zrovna nemají zájem…“

Zbývajících 15 procent, tj. 35 rodin spadá do skupiny 3, což jsou rodiny, jejichž výukový systém je na hranici mezi unschoolingem a volnou domácí výukou (relaxed homeschooling). Rodiče mají v tomto případě stanovený vzdělávací cíl a snaží se děti směřovat k dosažení tohoto cíle. Reprezentativní odpověď vypadá takhle: „Věříme, že bychom naši dceru měli podporovat, aby z velké části zkoumala právě to, co ji samotnou zajímá, a je naší rodičovskou zodpovědností, abychom jí to umožnili… Obvykle ji každý den požádám, aby se naučila něco nového (a vysvětlím jí u toho, proč je cool naučit se každý den něco nového!).“


Jak hodnotí tyto rodiny přínosy unschoolingu?

Poslední otázka v dotazníku zněla: „Co považujete ve vaší rodině za největší přínos unschoolingu?“ Odpovědi byly velmi rozsáhlé a plné argumentů. Dále uvádím nejčastěji zmiňované kategorie odpovědí:

1. Výhody pro dítě na poli získávání poznatků. Minimálně 132 respondentů (57 % z celkového počtu) zmiňuje tuto kategorii. Tvrdí, že jejich děti se naučí víc, nebo se učí rychleji a efektivněji, nebo relevantnější informace, nebo jsou více nadšené pro věc v porovnání se situací, kdy by seděly ve škole a nebo měly domácí výuku. Mnoho respondentů uvedlo, že volnost a zodpovědnost dětí za vlastní vzdělání neomezilo jejich zvědavost a nadšení do učení.

2. Emoční a sociální výhody pro dítě. Nejméně 116 dotazníků (50 %) obsahovalo odpověď, že děti jsou šťastnější, méně stresované, více sebevědomé, milejší a přátelštější, než pokud by chodily do školy a nebo měly domácí výuku. Dost rodin zmiňuje sociální dovednosti – jejich děti mají lepší vztahy s lidmi všech věkových kategorií, se kterými jsou v kontaktu, nejen s dětmi svojí věkové kategorie, jak by tomu bylo v klasické škole.

3. Sblížení rodiny. 131 respondentů (57 %) uvedlo, že díky unschoolingu mohou trávit více času společně jako rodina, dělat společně to, co zrovna chtějí a navíc se zbavili shonu kolem domácích úkolů, čímž v jejich rodině zavládla příjemná a harmonická atmosféra.

4. Osvobození rodiny od školního rozvrhu. Nejméně 84 rodin (36 %) říká, že díky vymanění rodiny z pevně daného školního rozvrhu mohou děti i celá rodina fungovat v souladu s přirozenými rytmy a mohou podnikat výlety, které by jinak byly nerealizovatelné. Některé děti díky svobodnému rozvrhu mohou chodit na brigády nebo spolupracovat na komunitních projektech, což by během klasického školního dne nemohly.

Na závěr vkládám 33 citací z dotazníků na téma přínosy unschoolingu. Citace odrážejí pohled a nadšení jednotlivých rodin mnohem lépe, než bych to dokázal já prostou parafrází. Přeji vám nerušené čtení…


Celý text si můžete přečíst ZDE. Stojí za zamyšlení.

Překlad: Alžběta Šperglová, Svoboda učení.cz 21. 12. 2015

Jaroslav Nádvorník: Staré zlaté časy

Emeritnímu členu redakční rady Učitelských listů Jaroslavu Nádvorníkovi, řediteli ZŠ Propojení v Sedlčanech, vyšla po šestileté práci krásná dokumentární kniha – „Tenkrát v Sedlčanech“. Jsou v ní také povídky, vycházející z reálií doby. Jednu tu pro vás máme.

Autor v úvodu knihy píše: „…Vážení čtenáři, jsme svědky fyzikální abnormality. Žijeme totiž v místě, kde paralelně existují dva časy. Čas Města a čas jeho Obyvatel. Není složité uhodnout, který z nich je rychlejší. Tato kniha nás zve do doby našich předků, jejichž čas navíc běžel ve srovnání s naším pomaleji. Zveme pod příkrov nánosů let, kdy den byl místo ručiček věžních hodin odměřován poutí slunce po obloze, kokrháním z každého dvorku, biologickými rytmy a potřebami zvířat. Po pravdě i ctnostmi a neřestmi tehdejších Sedlčaňáků…“


Staré zlaté časy. Květen 1937

Ve vzduchu byly toho rána cítit prázdniny. Do školy se Jarkovi moc nechtělo. Ještě pár týdnů. Kolik vlastně? To máme… dneska je… ale kolik týdnů zbývá? Zatím tak složitou početní operaci nezvládl, a tak rychle začal přemýšlet o něčem jiném. Jak to ti starší vědí, že tenhle předposlední měsíc školy má přesně tolik dní? Nějak to počítají na kloubech pěsti. To je tedy pěkně divné. Kdyby na prstech, to jo. Nebo na počítadle. V první třídě měli prima počítadlo. Na každém drátě byly navlečeny jiné figurky. Mezi řadou míčů a řadou domečků se skvěla řada půllitrů. Pěkně s uchem a bohatou pěnou. Na nich počítal nejraději. Ale na kloubech…? Nebo to včera s těmi cikány Na Stínadlech. Pohádali se ve svém dočasném ležení mezi vozy, došlo i na nože. Četník Mikolášek tam mezi ně vlítl a uklidnil ty horké hlavy pažbou pušky. Už večer po nich zbyla jen vypálená ohniště a peří z místních slepic.

O tomhle přemýšlel cestou do školy. Kopal do kamínků, kterých v ulici Za Stodolami bylo habaděj. Cestou překračoval koňské koblihy a sem tam i kravský koláč. Na těch koňských seděli chocholouši a hbitě vybírali potravu. Za rohem Mrskošovy stodoly byla cesta mezi kamennými stěnami dalších stodol a Sýkorovými garážemi zalita sluncem. Ze Štibingrova cukrářství to zavonělo karamelem. Začaly se mu sbíhat sliny, i když byl po snídani. Vždycky se hodně najedl, měl totiž hlad, už když poránu krmil králíky. Večer jim zase půjde s tátou na trávu, bude sekat srpem. Na kosu je ještě malý. Zpátky se ale poveze pěkně na trakaři a bude to mít s výhledem.

Konečně zahnul nahoru k farské zahradě. Stará z domečku přilípnutého ke zdi sekala na špalku větve, které v otepích nosila z Kolihov. Šlo to ztuha, byly suché a její slabé paže nestačily na zlomení. Potřebuje rozdělat, aby si mohla uvařit žitovku.

Když procházel pod Metzgrovým domem, ucítil jinou vůni. Pach lihu a octa. Trochu se mu zamotala hlava, když ji zaklonil a díval se, jak se čerti z fasády na něj šklebí. Oči se mu při tom zalily sluneční září, že silnici ke zvonici přecházel skoro poslepu. U trafiky pod rozkvetlým kaštanem pozdravil sehnutého knihkupce Příhodu, který se bavil s trafikantem válečným invalidou Sovou. Květy kaštanu nad nimi zářily jako svíce. Byly hezčí než v kostele, takové naducanější.

Když procházel pod mezí kostela, vyšel z Kaufmannova domu krejčí Bára. Starší kluci o něm říkali, že si vodí domů amanty. Moc tomu nerozuměl. Docela by to zvíře, toho amanta, chtěl vidět. Asi něco z lesa, co ještě nepoznal. Když se na to jednou zeptal maminky, jen se smála. Třeba je to větší než zajíc a má to zuby a drápy. Radši okolo krejčího rychle poposkočil.

Už od Řeznické uličky od domu kostelníka Jelínka poznal, že se před novou školou, kam se chodilo do měšťanky, něco děje. Hlouček dětí i dospělých se rychle rozrůstal. Jarka přidal do kroku a procpával se mezi těly, aby dobře viděl.
„Ti říkám, že spadne!“ zaslechl hlas někoho staršího.
„Ale co by, není to žádnej hamták,“ odpověděl mu někdo také o dvě hlavy větší.

„Co se tady cpeš?“ zeptal se Jarky nějaký učitel s přísným obličejem. Byl z měšťanky a Jarka ho moc neznal. To už stál v první linii, ale pořád nic neviděl. Vrata do školy byla otevřená, nikdo ale nevcházel a v půlkruhu před nimi bylo také prázdno. Co se to děje? Rozhlédl se po ostatních. Všichni mají hlavu zakloněnou a dívají se vzhůru. Jo tak!

Nad římsou školních vrat, která se táhla pod všemi okny prvního patra, se prsila busta Komenského. Znal tohohle pána, u nich na obecné jim o něm vyprávěl pan řídící Burda. Jenže tentokrát nevypadal učitel národů jako jindy. Přísný a dívající se dolů na loudající děti. Jarku napadlo, že se na něj nikdy nepodíval, když utíkal ze školy domů. To se třeba směje. Dneska ale nebyl Komenský na římse sám. Na hlavě mu někdo seděl. Bylo to tak akorát, jako na židli. Kolena zalomená, boty trochu přečuhovaly římsu a Jarka si odspodu všiml, jak se lesknou floky na podrážkách.

„Povídám ti, slez!“ zavolal znovu asi ten přísný učitel.
Ale kluk na Komenském jako by nic. Poskakoval, jako když jede na koni, jednou rukou se držel hlavy a druhou mával. Vypadalo to, že točí jako lasem. Jeho hekání přehlušoval klinkající zvonek z Forejtova papírnictví.

„Jupí, jupí!“ křičel jezdec, „už tě mám! Ty padouchu, mně neunikneš!“ Patami jako do slabin chtěl pobídnout vůdčího hřebce z kantorské stáje k většímu klusu. Ale zadek se mu z hlavy trochu svezl a tak se pro jistotu chytil čela Komenského oběma rukama. Nějaká holka zavřeštěla.

„Postav se mu na hlavu! Na hlavu se mu postav!“ zvolal starší kluk, kterého Jarka cestou odstrčil. Pak nad sebou cosi zahlédl a v tom to pořádně plesklo. Učitel vrazil klukovi facku. A vzápětí druhou: „Zavři pusu, ty hovado, chceš aby se zabil?“

Jarka se přikrčil, aby taky nějakou neslízl, ale po očku pořád sledoval to divadlo.
„Ty smrdutej kojote, stejně tě dostanu!“ hulákal dál ten sedlčanský kovboj.
„Já ti dám kojota, počkej, až slezeš…“ uslyšel Jarka nad sebou toho učitele.

„Co se to tu děje?“ ozval se nad ním jiný dospělý hlas a Jarka zahlédl dalšího učitele z měšťanky. „Proboha, Honzo, co je to za vola?“
„Mladej Dušek, čte asi rodokapsy a nějak mu to stouplo do hlavy.“
„Karle, okamžitě vlez zpátky do třídy!“ zvolal ten druhý učitel.

Jezdec pohlédl dolů na dav, který se utěšeně rozrůstal. Pořádně se nadechl, aby ho slyšeli i ti vzadu: „Mám pocit, že tohle je můj poslední tábor a já už odtud nikdy nevyjdu živ.“
„Ten blbec chce skočit! Musíme odzadu, ze třídy a chytit ho pod krkem!“
„Ty ses zbláznil, co když spadne? To ho chceš mít na svědomí?“

Hlas shůry se ale nesl dál: „Mám takové tušení, jako by přišel můj čas a já měl být již brzy zabit,“ pokračoval Karel Dušků v roli věrozvěsta Divokého západu. Zase začal skákat jak v sedle. Komenský na to ani muk.
„Tak pro hasiče s plachtou! Něco přece musíme udělat!“
„Slyšíš ho? Pamatuje si takový kraviny, ale z Dědovy mísy ani verš. Jestli to přežije, tak ho…“

Jarka zvedl hlavu, ale věta zůstala nedořečena. Divadelní rodeo nabralo na obrátkách.
„Až vypálím poslední výstřel, tiše vydechnu jméno své ženy Mary, popřeji všeho nejlepšího i svým nepřátelům,“ deklamoval Dušek a zvedl při tom obě ruce. Zadek se mu nepřestal natřásat a jednou nohou se pro jistotu zaklesl Komenskému pod bradu. Opravdu nebezpečná figura.

Dav zašuměl a ztichl.
„Koho to honíš, Karle?“ ozval se do ticha hlas jakéhosi spolužáka.
„Jmenuju se Čárls. A pronásleduju Džekamekkala, toho čubčího syna, kterej střelil zezadu Divokýho Bilahičkoka!“ pronesl do ticha zcela vážně Dušek, žák třetího ročníku měšťanky. Pak se usmál a dodal: „Slezu. Ale až mě učitel Skočdopole poprosí.“

„Vidíš ho, neřáda, celou dobu si z nás dělá šoufky!“ vydechl učitel a nahlas vykřikl: „Proč by tě měl kolega Skočdopole prosit? Okamžitě dolů!“
„Protože mě včera vrazil dlaní do čela takovou, že mi málem vylomil krk. A já v tom byl přitom nevinně!“

Oba učitelé zůstali zkoprněle stát a davem to zašumělo. Všichni věděli, že učitel Skočdopole, podsaditý připlešatělý kantor s knírkem, občas trestá neposlušné žáky docela zákeřným způsobem. Nepozorovaně se k nim přiblíží, přitočí se a zepředu jim otevřenou dlaní vrazí do čela, až jim hlava klinkne dozadu.

Před všemi se mihla sukně nějaké učitelky, vlétla do budovy a ke dvěma učitelům se ze stran přidali jejich kolegové. Chyběl jen Skočdopole a ředitel Kratochvíl. Všichni popošli pár kroků ke vratům.
„Kdyby spadnul, musíme ho chytit!“ sykl polohlasně některý z nich a všichni se podvědomě srazili k sobě a napřáhli ruce trochu dopředu.

Vzadu se davem začal kdosi prodírat, bylo slyšet láteření a učitelé se ohlédli. Cestu si klestil zámečník Dušek, otec našeho žokeje. V mezeře mezi davem a učiteli zůstal stát a zkoprněle zíral nahoru. Pak si hmátl ke břichu, pod vestou rozepjal pásek. Stojící učitelé si oddechli a s ulehčením se rozestoupili. Ve vratech se otec Dušek srazil s ředitelem Kratochvílem a učitelem Skočdopolem, pro které doběhla jejich kolegyně. Oba se nechápavě dívali, co se to děje.

Karel Dušků to shora všechno pozoroval. Když uviděl otce, přestal se natřásat. Úplně ztuhl. Má svého tátu dobře přečteného. Jakmile pod ním otec zmizel do budovy, věděl, že mu zbývá už jen chvilička. I když si starý rukou přidržuje kalhoty bez pásku, schody k němu do třídy stejně vylétne jako blesk. Vzteky mu narostou křídla. Konci se nevyhne tak jako tak. A tak se žák Dušek nadechl, znovu zvedl ruce, aby si užil svou poslední repliku: „Kamaráde, opět se shledáme ve věčných lovištích, abychom se více nerozloučili!“

Chtěl ještě dodat Sbohem!, ale to už se zámečník Dušek vyklonil přes parapet, pažemi ho chytil kolem těla a vtáhl ho do třídy. Ti, co stáli až vzadu, uviděli v otevřeném okně skloněnou šíji starého Duška a míhající se ruku s řemenem. Vzápětí se rozlehl takový řev našeho desperáta, že mnoho žáků se hrůzou přikrčilo a zavřelo oči. Jarka si dlaněmi radši zacpal i obě uši.

Někteří učitelé se však trochu usmívali.


Jaroslav Nádvorník: Tenkrát v Sedlčanech. Městské muzeum Sedlčany 2015. Str. 373–375. ISBN 978-80-903679-9-9.

Alžběta Peutelschmiedová: Lesk a bída (českého školství)

V poslední době se objevily protesty krajů proti dopadům plošného zavádění inkluzivních opatření. V zásadě jde při tom o princip: umožnit a podpořit, nebo plošně nařídit jsou dva zcela různé přístupy. Vyjadřují se i zkušení odborníci. Jsou kriticky zvažovány také jejich argumenty? „Nemělo prosazovaným změnám něco zásadního předcházet?“ ptá se autorka.

Je začátek října 2015, vcházím do univerzitní posluchárny pedagogické fakulty. Mé studentky (sem tam i nějaký ten student) speciální pedagogiky jsou již zvyklé, že přednášku, eventuálně seminář začínám dotazem: Co nového ve speciálně pedagogických luzích, co se přihodilo od našeho posledního setkání před týdnem, co jste, milé studentky (líp kolegyně) viděly, slyšely, co v nejbližších dnech proběhne, na co byste chtěly ostatní upozornit, pozvat… nakonec přijdu i já se svou troškou do mlýna… stručně tomu říkám speciálně pedagogické aktuality…

Jenže – je začátek října 2015, už čtvrtým rokem to vše za mě „suplují“ mladší kolegové. Můžu si jen představovat, jak bych v těchto dnech přišla do posluchárny s článkem Žáky s potížemi proplatí stát (Lidové noviny, 6.10.2015, příloha Akademie, Žáky s potížemi proplatí stát – Speciální školy se nezruší, na handicapované či sociálně znevýhodněné ale ztratí monopol).

Zažila jsem na vlastní kůži vícekrát, jak vznikají novinové titulky. Nevěřím, že tak zkušená novinářka, jakou je Radka Kvačková , je autorkou tak nejapného a scestného titulku. Nešť – tím vše jen začíná! Radka Kvačková položila celkem 21 otázek (někdy jsou to vlastně konstatování) Lence Felcmanové, z České odborné společnosti pro inkluzivní vzdělávání, působící také – jak je uvedeno – na katedře speciální pedagogiky Univerzity Karlovy.

Rozhodla jsem se z interview zvolit z celkových 21 otázek jen něco přes polovinu, i tak se obávám, že text bude nadměrně dlouhý, což mi bývá okolím vytýkáno. Metodicky následně: otázka redaktorky Radky Kvačkové – odpověď Lenky Felcmanové – moje glosa k uvedené odpovědi.

Svou reakci zakládám na odbornosti a zkušenostech autorky řady odborných textů (publikace, skripta, novinové články, televizní scénáře pořadů o výchově dětské řeči, překlady celkem osmi odborných publikací z angličtiny a francouzštiny, spolupráce se Stuttering Foundation of America, vedoucí řešitelského teamu projektu GAČR, účast na mezinárodním výzkumném programu hereditárního výskytu balbuties – Family Research Project on Stuttering, Bethesda, stáže na univerzitách v Lyonu – Francie a Neuchatelu – Švýcarsko, členka výběrové organizace I.A.L P. – ale PŘEDEVŠÍM – 23 roků za katedrou ZŠ pro vadně mluvící v Olomouci – Kopečku a 26 roků působení na katedře speciální pedagogiky PdF Univerzity Palackého).

Otázka: Víme, jaká část žáků má potíže či znevýhodnění?

Odpověď: Přesně ne. V jednom kraji se objeví třeba 7,5 procenta dětí s určitým typem postižení, v druhém 1,2 procenta. Přitom nelze mluvit o zásadní odlišnosti území. Je to dáno tím, že v každém kraji přistupují k identifikaci speciálních vzdělávacích potřeb jinak. Je to důsledek absence jednotné metodiky.

Glosa: Při rozhodnutí zavést podstatné změny si nejprve detailně zpracuji, zjistím výchozí situaci,na položenou otázku nemůžu odpovědět: přesně nevíme. Nemělo tedy prosazovaným změnám něco zásadního předcházet? Co lze očekávat od podobně vágně fundovaných projektů? Znáte školáka, dítě bez „potíží“? O čem budeme mluvit, uvažovat? O potížích, o speciálních vzdělávacích potřebách, o určitém typu postižení, o handicapovaných, o sociálně znevýhodněných (tím nejsou terminologické hrátky vyčerpány). To je ale proměnných! Co na to Occamova břitva? Vždy se najde důvod pro založení, existenci dalšího (finančně dotovaného) projektu, odborného ústavu apod., s desítkami teoretiků, vzdálených realitě.

Otázka: (spíš konstatování): Takže počty neznáme…

Odpověď: …vytvořili jsme několik modelů očekávané četnosti dětí se speciálními vzdělávacími potřebami. Rozptyl je ale velký.Ve školské statistice je dnes evidováno zhruba 4,5 tisíce dětí se sociálním znevýhodněním… Ve statistikách a analýzách ministerstva práce a sociálních věcí a ministerstva vnitra nalezneme ale minimálně 50 tisíc dětí ve věku povinné školní docházky, které spadají do kategorie sociálního znevýhodnění. Jsou zanedbávané nebo týrané. Dále jde o děti s odlišným mateřským jazykem či děti žijící v sociálně vyloučených lokalitách. Takže v případě dětí s tímto znevýhodněním čekáme velký, byť postupný nárůst“.

Glosa: Přečtěte si prosím pomalu nahlas užité výrazy (řekla bych studentkám): několik modelů… očekávaná četnost… rozptyl… ministerstvo práce a sociálních věcí a ministerstvo vnitra… minimálně… čekáme… Kolik prostoru k alibismu! Případný nezdar bude vždy na koho shodit! Kde je biblické – vaše řeč budiž ano ano – ne ne, co mezi tím, je od zlého? Zaangažovaná hned dvě ministerstva, shodnou se vždy a „v jakém časovém horizontu“? Jejich odborníci budou očekávat, co se vyvrbí z několika modelů, ty udávané rozptyly nás neznepokojují.

Mimochodem: co je to školská statistika? Kde najdu její výstupy? Na které statistiky a analýzy se Lenka Fenclová odvolává? Vždy je možné mávat statistikou. Kdo je autorem? A hlavně – jaká byla METODIKA vzniku dovolávané statistiky? Na to se ptáme málokdy.

Britský politik – pro změnu v tomto případě ne často citovaný Churchill – Benjamin Disraeli řekl: „Existuje lež, kardinální lež a potom už je jen statistika“. Jsme stále stejně bláhoví, snadno manipulovatelní. Nedávno jsem na besedě s redaktorem BBC slyšela tentýž argument k současným událostem, který jsem o den dva dříve četla v novinách: „ Mezi příchozími Syřany je pětina (20%) lidí s vysokoškolským vzděláním“. Musela jsem se zeptat: „A víme, kolik těch migrujících Syřanů celkem je?“ Stále mluvíme o potřebě kritického myšlení.

Otázka: Můžete polopaticky vysvětlit, co se bude měnit?

Odpověď: …Změna spočívá v tom, že dosud ta škola za rohem mohla, ale nemusela vašemu dítěti poskytovat podporu, kterou potřebuje. A třeba na to nedostávala od státu ani prostředky… Finanční dotace se bude odvíjet od stanovených podpůrných opatření. Škola obdrží z poradenského zařízení doporučení, ve kterém bude uvedeno, jaká konkrétní opatření má při vzdělávání žáka uplatňovat. Ředitel na ně dostane potřebné finance a v metodických materiálech si může dohledat, v čem dané opatření spočívá

Glosa: Chtěla bych znát konkrétně, systémově poradenská zařízení, která budou mít závažné pravomoci. Budou to pedagogicko-psychologické poradny? Nerada generalizuji, ale musím zapochybovat: po všech tristních zkušenostech, které s těmito institucemi učitelé mají? Budou se tato inkriminovaná poradenská pracoviště dostatečně odborně orientovat ve specifiku a potřebách jednotlivých škol, zohledňovat je? Není tím deklasována, snižována odbornost a kompetentnost pedagogů? Další hřebíček do rakve prestiže učitelského povolání. A další nálož na ředitele škol…

…Otázka: Ke katalogu byla tisková konference. Mluvilo se na ní ale hlavně o dětech se zdravotním postižením. Přitom největší problém mívají učitelé s dětmi, které vykazují poruchy chování spojené třeba s nějakou poruchou učení. Věnuje se ten katalog i jim?

Odpověď: V zadání projektu byl definovaný okruh skupin dětí, pro které se katalog má připravit. A pravdou je, že tam chyběly děti s poruchami učení a poruchami chování … Teď je na ministerstvu školství, aby zajistilo metodickou podporu i pro další skupiny dětí … A většina pedagogů je zvyklá tyto děti vzdělávat. Méně zkušeností je například s dětmi se zrakovým a sluchovým postižením. Učitelé se také více obávají vzdělávání dětí s poruchami autistického spektra

Glosa: Takže zadání projektu nezahrnovalo handicapované, jak hlásá podtitulek novinového článku. Vynořuje se další problém: jsou děti se specifickými poruchami učení handicapované? Co odborník, to názor. V každém případě oněch 1 500 stran Katalogu podpůrných opatření s nimi nepočítá. Vida! Ještě nedávno frekventovaní dyslektici (diagnóza oblíbená zejména mezi „celebritami“) spadli z lopaty!

Začala éra autistů – projev kampaňovosti našeho školství. Pojednou se autoři Katalogu – a prostřednictvím jeho zavedení významných změn českého školství – odvolávají na „zvyk učitelů tyto děti vzdělávat“, obdobně jsou na tom děti se zrakovým a sluchovým postižením (citováno z další části odpovědi). U těch zrakově a sluchově postižených setrvám. Uráží mě – a hlavně všechny mé kolegy surdopedy a tyflopedy – nehorázné tvrzení, že v této oblasti máme „méně zkušeností“…

Veřejnost miluje příběhy. Zde jeden pro ilustraci. V roce 1990 přibyl i na katedru speciální pedagogiky PdF UP v Olomouci zahraniční odborník v oblasti výchovy a vzdělávání sluchově postižených. Pan profesor z jedné americké univerzity byl rozhodnut vzít do Států jednu z našich studentek, aby se poučila, jak sluchově postižené vzdělávat. Vytipovali jsme schopnou studentku, mocnou anglické konverzace. Pan profesor chtěl ještě před odjezdem poznat realitu našeho školství pro sluchově postižené. Spolu se studentkou navštívil ústav pro (tehdy) tzv. zbytkaře, děti se zbytky sluchu, známý „hluchák“ s mnohaletou tradicí na (dnes opět Svatém) Kopečku u Olomouce. Výsledek? Milá studentka nikam nejela. Pan profesor prohlásil, že není proč, že se jeho kolegové a studenti mají čemu učit od nás. Dnes už ta schopná studentka jako renomovaná odbornice do Ameriky jezdí, v rámci výměnných stáží…

Celý text si můžete přečíst ZDE.

Jana Čopíková: Inovovaný Štátny vzdelávací program a jeho zavedenie do školskej praxe na Slovensku

Od 1. septembra 2015 sa na slovenských školách zavádza inovovaný Štátny vzdelávací program. Inovovaný dokument je schválený pre materské školy, 1. a 2. stupeň základnej školy a pre gymnáziá. Dokument zmenil formu, pričom výkonové štandardy sú uvádzané ako prvé a obsahový štandard špecifikuje obsahovú náplň samotného výkonu.

Obsah vzdelávania v materských školách je štruktúrovaný vo vzdelávacích oblastiach, ktoré pokrývajú celý súbor všeobecného vzdelávania a kultúrnej gramotnosti. Vzdelávacie oblasti sú vymedzené rovnako ako vo vyšších stupňoch vzdelávania, aby bolo možné zachovať kontinuitu vzdelávania (vzdelávacie oblasti Jazyk a komunikácia, Matematika a práca s informáciami, Človek a príroda, Človek a spoločnosť, Človek a svet práce, Umenie a kultúra, Zdravie a pohyb). V dokumente materských škôl sa okrem výkonových a obsahových štandardov nachádzajú aj evaluačné otázky, ktoré majú prispieť k vyhodnoteniu detského učenia.

Materské školy inovovaný Štátny vzdelávací program zavádzajú do praxe od 1. septembra 2015 dobrovoľne. Tie materské školy, ktoré o zavedenie inovovaného dokumentu prejavili záujem, mali možnosť zapojiť sa do pilotnej fázy zavádzania inovovaného Štátneho vzdelávacieho programu pre predprimárne vzdelávanie v materských školách. Materské školy v rámci pilotáže získajú skúsenosť so zavedením programu do praxe, komplexný súbor školení a metodických materiálov. K tvorbe školských vzdelávacích programov dostanú školy k dispozícii manuál na ich tvorbu, ktorý vymedzuje základné pojmy inovovaného Štátneho vzdelávacieho programu, venuje sa otázkam samotnej tvorby školských vzdelávacích programov, požiadavkám plánovania výchovno-vzdelávacej činnosti a východiskám a odporúčaniam k práci s evaluačnými otázkami.

V primárnom a nižšom sekundárnom vzdelávaní sa inovovaný Štátny vzdelávací program zavádza v postupnosti v 1. a 5. ročníku. Školy následne pri tvorbe školských vzdelávacích programov postupujú podľa stanoveného harmonogramu:

– do 1. septembra 2015 – školy vytvorili inovovaný učebný plán pre 1. až 9. ročník základnej školy; inovovaný učebný plán je však v školskom roku 2015/2016 platný iba v 1. a 5. ročníku (učebný plán ako jeden zo základných profilujúcich a plánovacích dokumentov školy vytvára škola z Rámcového učebného plánu)

– do 30. septembra 2015 – školy vytvorili inovované učebné osnovy školského vzdelávacieho programu pre 1. a 5. ročník

– do 31. augusta 2016 – školy vytvoria inovovaný školský vzdelávací program pre 1. až 9. ročník, ktorý bude platný v nasledujúcich školských rokoch postupne

V prípade tvorby učebných osnov platí od 1. septembra 2015 právny stav, podľa ktorého sú učebné osnovy súčasťou školského vzdelávacieho programu. Učebnými osnovami školy môžu byť vzdelávacie štandardy vzdelávacích oblastí Štátneho vzdelávacieho programu. Zároveň sa však školy môžu rozhodnúť a vypracovať učebné osnovy v podobe obsahových celkov alebo projektov, pričom zohľadňujú svoje osobitosti a špecifikáciu vo vzdelávaní. V prípade, že škola vytvorí nový vyučovací predmet, musí vypracovať učebné osnovy s informáciou o charakteristike, cieľoch, výchovno-vzdelávacích stratégiách, obsahu, kompetenciách, organizácii, podmienkach a rozsahu vyučovania novovytvoreného predmetu.

Inovovaný školský vzdelávací program ako základný dokument, podľa ktorého školy uskutočňujú výchovu a vzdelávanie, musí rešpektovať Štátny vzdelávací program. Zároveň rešpektuje Rámcový učebný plán, povinné predmety a vzdelávacie štandardy, prierezové témy a podmienky na vzdelávanie žiakov so špeciálnymi výchovno-vzdelávacími potrebami.

Hlavnou ideou inovácie bol dôraz na činnostne zameraný princíp. Významná zmena nastáva v realizácii edukačného procesu, rešpektuje sa konštruktivistický prístup, podporuje sa orientácia na tvorivosť, riešenie problémových úloh, prostredníctvom ktorých si žiaci vytvárajú súbor vedomostí, postojov a zručností na základe osobného poznávania.


Literatúra

Manuál na tvorbu školských vzdelávacích programov pre materské školy. Pracovná verzia. Bratislava: Štátny pedagogický ústav, 2015.

Manuál na tvorbu školských vzdelávacích programov pre základnú školu. Bratislava: Štátny pedagogický ústav, 2015.

Mgr. Jana Čopíková, PhD.
Štátny pedagogický ústav
Pluhová 8, 830 00 Bratislava
jana.copikova@statpedu.sk

Jana Hrubá: DOKUMENTY 97. Utahování opratí

Také máte někdy pocit déjà vu? Poslední dobou se mi jako ozvěna vrací pocit, který jsme zažívali před dvaceti lety. Jen s trochu jinými reáliemi. Je zachycen v úvodníku Učitelských listů z ledna 1996.


Také máte ten pocit? Jako by se v poslední době začal svírat prostor kolem vás? Jako by vstával z hrobu mastodont dirigismu ve školství? Jako by hybernovaná totalitní byrokracie ožila a začala zase všechno oplétat pavoučí sítí svých nařízení, omezení, kolonek, dotazníků a formulářů?

Asi to nebude jen pocit. Zcela zřetelně můžeme sledovat trend utahování opratí, které byly v posledních letech liberálně uvolněny. Právní subjektivita, možnost vzniku nestátních škol, autonomie vysokých škol, normativní financování, odvětvové řízení, možnost experimentu při výuce a hodnocení, účast rodičů a obcí v radách škol – většina z těchto vymožeností se začíná omezovat s argumentací ekonomickou a politickou.

Pravda – staly se chyby. Mnozí řídící pracovníci se dali zaslepit svobodou a mocí, ne každý pochopil pravomoc také jako zodpovědnost. Chyby a nekvalita jednotlivců by však měly být řešeny individuálně, nikoli tak, že se liberálnosti odtroubí. Ministerstvo školství má zřejmě pocit, že musí garantovat kvalitu na každé jednotlivé škole, málem v každé jednotlivé vyučovací hodině. To už tu ale bylo. V současné společnosti, která se deklaruje jako liberální, je třeba svěřit rozhodovací pravomoci těm nejnižším složkám, jak je to jen možné. Ovšem s plnou zodpovědností a s kontrolními mechanismy, které člověka nekompetentního pravomoci zbaví. Musí se neustále oddělovat zrno od plev, a to na všech úrovních.

Za uplynulých šest let se na mnohých školách mnoho změnilo, některé se staly doslova laboratoří pedagogiky. Přichází čas zhodnotit, které trendy jsou progresivní a které byly slepou uličkou, porovnat výsledky se zahraničními zkušenostmi a omyly. To je výsostná úloha pedagogické vědy. Měla by se rychle probrat z letargického spánku – praxe ji totiž daleko předběhla. (Možná by pomohla i výměna generací na fakultách a v ústavech, věk u některých jedinců přece jen přináší omezenou schopnost přijímat nové myšlenky a riskovat při jejich obhajování. Jsou ovšem i čestné výjimky!)

Je naprosto nezbytné, aby vznikla veřejná diskuse o cílech vzdělávání. Nečekejme, že nám, pedagogům, ji někdo zorganizuje shora. Nebojme se nést kůži na trh, vstupm do arény, najděme si cesty do médií a vtáhněme do diskuse veřejnost. Minimálně té intelektuální veřejnosti by mělo být jasné, že vzdělávání je věcí celospolečenskou. O tom, co mladí lidé potřebují pro život, nemohou přece rozhodovat pouze úředníci. Nezávislý orgán – jakási národní rada pro vzdělávání – by měla být v liberálním a demokratickém státě samozřejmostí. Jsme to přece my, všichni občané, kteří vzdělávání ze svých daní financujeme a kteří svěřujeme školám své děti.

Měli bychom vpustit do škol život a jeho požadavky. Stejně důležité jako získávání vědomostí, ne-li důležitější je, aby se mladý člověk naučil adaptabilitě, komunikaci, toleranci k názorům druhých, schopnosti spolupracovat v týmu, chápat jevy v souvislostech, tvořivě myslet a řešit problémy. To jsou přesně dovednosti, které nám dospělým v současné době tolik chybí. Máme mezery ve vzdělání. Možná proto jsme řadu problémů dosud nevyřešili, například nový zákon. Měl by to být zákon o vzdělávání, ne o školských institucích. A měl by vzejít z opravdové veřejné diskuse, podložené vědeckými argumenty. Kdo jiný by měl tyto argumenty formulovat, než pedagogové?

Hodně odvahy, zdraví a sil Vám všem přeje do roku 1996

Jana Hrubá

Učitelské listy roč. 3, 1995/1996, č. 5, str. 1


Další díly seriálu najdete ZDE.

2. 2. 2016 Konference Zahrada hrou 2016

Pořadatel: Nadace Proměny

Určeno pro: učitele, rodiče, samosprávu i další zájemce o téma školních zahrad a komunitních projektů.

Téma: Jak proměnit školní zahradu dětem na míru tak, aby podporovala jejich všestranný rozvoj? Nadace a zástupci několika školek poradí, jak s obnovou zahrady pro děti začít, koho zapojit, i to, jak v dětech rozvíjet zájem o okolní prostředí.

Inspiraci přinesou skutečné příběhy proměněných zahrad. Nadace také představí aktuální grantovou výzvu v programu Zahrada hrou i nabídku volně dostupné podpory.

Místo a čas konání: Národní technická knihovna v Praze, 9 hodin

Videopozvánka: www.youtube.com/watch?v=WYCAWsGd4Cg

Program a přihláška: www.nadace-promeny.cz/cz/novinky/377_zveme-na-konferenci-zahrada-hrou-2016-nove-program.html

Uzávěrka přihlášek: 19. ledna 2016.

Kontakt pro dotazy ke konferenci Zahrada hrou 2016: vzdelavani@nadace-promeny.cz; +420 277 006 277.

700. výročí narození Karla IV.

Rok 2016 se ponese v duchu Karla IV., od jehož narození uplyne 14. května sedm set let. Kulturní, akademické a vědecké instituce připravují široké spektrum aktivit od tematických výstav po speciálních prohlídky a akce v památkách vztahujících se k osobnosti císaře.

Příznivci historie, umění, architektonických památek, hudby, ale také studenti a odborná veřejnost se mohou těšit na rozsáhlé spektrum aktivit, které vznikají ve spolupráci českých veřejných institucí.


Výstavy a různé úhly pohledu

Mezinárodní výstava Císař Karel IV. 1316–2016 ve Valdštejnské jízdárně a historických prostorách Univerzity Karlovy v Karolinu bude patřit mezi nejvýznamnější výstavní projekty Národní galerie příštího roku a představí v mimořádně vzácném výběru památky kultury a umění doby Karla IV. Velká část z nich bude v České republice vystavena vůbec poprvé.

„Cílem výstavy je ukázat portrét Karla IV. oproštěný od zkreslujících nánosů ideologických předsudků a nabídnout veřejnosti plastickou podobiznu výrazné historické osobnosti s jejími pozitivními i stinnými stránkami,“ říká Jiří Fajt, hlavní autor mezinárodního výstavního projektu, který je současně první česko-bavorskou zemskou výstavou a po Praze bude mít své druhé pokračování v Germanisches Nationalmuseum v Norimberku. Záštitu nad ní převzali premiéři obou zemí Bohuslav Sobotka a Horst Seehofer, jakož i primas český, Dominik kardinál Duka.

Prostřednictvím mimořádných exponátů všech uměleckých a uměleckořemeslných oborů, kulturně-historických a archivních dokumentů, vypůjčených z více jak stovky prestižních muzeí, církevních i soukromých sbírek, budou mít návštěvníci možnost poznávat zblízka nejen osobnost Karla IV., jeho inspirace, motivace a psychologii, ale také život na císařském dvoře v Praze a roli, kterou v říšské politice určil umění a umělecké oslavě panovnického majestátu.

K výstavě je připravován bohatý mezinárodní doprovodný program propojující na padesát karlovských památek in situ mezi Prahou a Norimberkem. V Norimberku se bude konat ve spolupráci Národní galerie v Praze, GWZO Lipsko a univerzity v Bamberku vědecká konference na téma Norimberk v době Lucemburků. Nesporným magnetem výstavy se stanou oblíbené kurátorské prohlídky a mnoho dalších doprovodných programů.

Výročí narození Karla IV., význačné postavy českých a evropských dějin, zařazené mezi světová výročí UNESCO, připomene ve svém hlavním výstavním projektu roku 2016 také Národní technické muzeum. Od května představí výstava Vita Caroli. Stavitelství doby gotické ve velkém výstavním sále stavitelské umění v době velkého stavebního rozmachu, který byl umožněn vládou Karla IV. Prezentována bude řada dobových stavebních prvků a stavitelských postupů.

„Návštěvníkům představíme například funkční repliku středověkého dřevěného jeřábu na lidský pohon, zkonstruovanou na základě vyobrazení v Bibli Václava IV. Tento stroj byl vyroben výhradně ručními středověkými tesařskými a kovářskými technologiemi a postupy a jeho funkčnost byla úspěšně ověřena při zdvihání břemen během stavebních prací – mimo jiné při obnově krovů na hradě Točník a Kost. Dalším z velkých stavebních strojů bude plně funkční replika gotického beranidla používaného pro beranění/zatloukání dřevěných pilotů při zakládání staveb nebo stavbě mostů,“ popisuje generální ředitel Národního technického muzea Karel Ksandr.

Hlavní město Praha se bude na oslavách podílet zejména prostřednictvím Muzea hlavního města Prahy a Pražské informační služby, která právě dnes spouští web www.KarlovaPraha.cz. „Muzeum hl. m. Prahy otevře v březnu stálou expozici Mysterium věže – Karel IV. Mostecké věže.

Největší akcí pak bude na podzim otevření stálé expozice Karel IV., Praha a Lucemburkové v Domě U Zlatého prstenu, která představí osobnost Karla IV. jako vladaře, ale i jako člověka každodenního životního rytmu. Hl. m. Praha rovněž podpoří nejlepší projekty soukromých a neziskových organizací prostřednictvím grantového programu a programu partnerství,“ uvádí radní pro kulturu, památkovou péči, výstavnictví a cestovní ruch Jan Wolf. Po letech se dočká významné obnovy také objekt Kostela Nanebevzetí Panny Marie a svatého Karla Velikého na pražském na Karlově.

Prostřednictvím několika výstav přiblíží dobu Karla IV. i Akademie věd ČR. Ve spolupráci se Senátem PČR vznikne panelová výstava Dílo Karla IV. v běhu století, která představí mimo jiné dopad Karlova působení na současnou českou a evropskou společnost. Dalšími tématy, kterým se bude Akademie prostřednictvím výstavních projektů věnovat, budou umění a vzdělanost, architektura nebo každodennost doby Karla IV.

Součástí akademického programu budou nejen aktivity pro širokou veřejnost, ale i odborný program – mezinárodní vědecká konference zaměřená na zahraniční politiku Karla IV., odborné kolokvium věnované literatuře a literárním jazykům doby Karla IV., letní škola na téma Písemnictví, vzdělanost a umění doby Karla IV. a cykly přednášek. Pro studenty vznikne interaktivní vzdělávací pomůcka v podobě aplikace, která uživatele seznámí s dobou Karla IV. prostřednictvím hry. Většina aktivit Akademie věd ČR, spjatých s výročím Karla IV., se bude konat v rámci výzkumných programů Strategie AV21, jejíž motto je Špičkový výzkum ve veřejném zájmu.


Památky ožijí výročím

V rámci projektu Po stopách šlechtických rodů se pod taktovkou Národního památkového ústavu uskuteční tzv. Lucemburský rok. Centrem projektu bude státní hrad Karlštejn, kde se na jaře otevře výstava středověkých stříbrných a zlatých předmětů, nalezených v 19. století při Mockerově rekonstrukci hradu. Karlštejnský poklad, trvale uložený ve sbírkách Uměleckoprůmyslového muzea, se tak dočasně vrátí na své původní místo. Na konci léta se na Karlštejně odehraje také tradiční Hradozámecká noc. Vedle Karlštejna budou velkou roli při připomínání významného výročí hrát další středověké památky ve správě NPÚ – např. Točník, Velhartice nebo Veveří.

V rámci oslav připravuje řadu aktivit a slavnostních událostí také Univerzita Karlova v Praze, která je mimo jiné spolupořadatelem výstavy Národní galerie. „Ve Velké aule Karolina proběhne slavnostní shromáždění, univerzita chystá odbornou konferenci a reprezentativní publikace, výstavu Druhý život Karla IV. ve spolupráci s Národní galerií v Praze, setkání rektorů evropských i světových univerzit, cyklus přednášek pro veřejnost nebo rekonstrukci Karlovy korunovace,“ vyjmenovává Jan Royt, prorektor pro tvůrčí a ediční činnost Univerzity Karlovy v Praze.

Ve spolupráci s Českou televizí vzniká také dokumentární cyklus o osobnosti Karla IV. S Arcibiskupstvím pražským připravuje univerzita tematické prohlídky klášterů a kostelů založených Karlem IV. na Novém Městě pražském, kde v roli průvodců vystoupí studenti historických oborů. Arcibiskupství pražské bude v roce 2016 sloužit také slavnostní bohoslužby v karlovských katedrálách a chrámech včetně pontifikální mše svaté za účasti představitelů státu, církví a zahraničních hostů. Uskuteční se národní svatováclavská pouť ve Staré Boleslavi a ve spolupráci s dalšími institucemi proběhne také zmíněná rekonstrukce korunovace.


Oslavy hudební

Vedle vizuální kultury přinese výročí narození Karla IV. i kulturní zážitky na poli hudebním. „První český orchestr chce výročí císaře Karla IV. připomenout koncertem ve Svatovítské katedrále. Při koncipování programu jsme se snažili postupovat tak, abychom velkého panovníka oslavili důstojně, majestátně, a přesto citlivě. Pod taktovkou šéfdirigenta České filharmonie Jiřího Bělohlávka proto zazní skladba Petra Ebena s výmluvným názvem Pocta Karlu IV., symfonická báseň Praga Josefa Suka a Te Deum Antonína Dvořáka,“ říká generální ředitel České filharmonie David Mareček.

V souvislosti s výstavou Císař Karel IV. 1316–2016 nabídne David Eben a Schola Gregoriana Pragensis nově aranžovanou i nově objevenou hudbu z Karlova dvorského prostředí, a to jak na CD, tak i v koncertním cyklu. Hlavní město Praha připravuje ve spolupráci s Divadlem Spejbla a Hurvínka a skupinou The Tap Tap hudebně-divadelní představení v podobě benefiční koncertů. V květnu pak bude ve spolupráci s FOK na Staroměstském náměstí připraven komponovaný hudební pořad k tématice Lucemburků.

Akademie věd České republiky uspořádá v listopadu příštího roku mezinárodní hudebně vědní konferenci Hudba doby Karla IV. „V porovnání s dalšími zeměmi latinské křesťanské Evropy se hudební kultura 14. a počátku 15. století ubírala v zemích Koruny české poněkud specifickým směrem vývoje. Císař Karel IV. neholdoval pěstování rafinované polyfonie v tehdy moderním stylu francouzské ars nova, jeho zájem se naopak soustředil na liturgii a podporu jednohlasého gregoriánského chorálu. Přesto se Praha stala hlavním centrem rozvoje vícehlasu ve střední Evropě, a to díky činnosti nově založené univerzity,“ vysvětluje Eva Semotanová, ředitelka Historického ústavu AV ČR.


Karel IV. za hranicemi

Prezentace klíčového historického výročí za hranicemi České republiky vzniká ve spolupráci Českých center, Národní galerie v Praze a Univerzity Karlovy. Významného evropského panovníka představí panelová výstava reprezentující ve třinácti zastaveních různé úhly pohledu na Karla IV. a jeho činy: antropologické průzkumy císařovy podoby, rodinnou politiku jeho předků, písemné dokumenty z období vlády a ohlasy na osobnost a vládu Karla IV. v pozdějších staletích. Návštěvník tak získá ucelený přehled o 14. století a vzestupu dynastie Lucemburků v Evropě na poli politickém, kulturním i uměleckém.

„Na organizaci přehlídek spolupracují Česká centra se zastupitelskými úřady – od jara 2016 počítáme s uvedením výstavy v Berlíně, Haagu, Madridu, Milánu, Mnichově, Moskvě, Sofii, Soulu, Varšavě, dále pak v New Yorku nebo v Tokiu. Další destinace, kam by se výstava měla v průběhu nadcházejícího roku vypravit, jsou neméně atraktivní: Los Angeles, Petrohrad, Washington, Ženeva, ale třeba i Sao Paulo,“ říká Petra Jungwirthová, tisková mluvčí Českých center. Panelovou výstavu doplní mobilní verze v několika jazykových mutacích i doprovodný program ve formě besed, přednášek či kulatých stolů s odborníky.

Na všestranné propagaci oslav výročí narození Karla IV. se bude v zahraničí i tuzemsku významně podílet také agentura CzechTourism. Místa spjatá s dobou Karla IV. budou v roce 2016 tváří kampaně pro zahraniční a domácí turisty. Fotografie a spoty natáčené na ikonických místech jako jsou Karlštejn, Karlovy Vary, Praha nebo Loket budou lákat na královské zážitky. S komunikací výročí začal CzechTourism už letos, naplno propagaci spustí začátkem turistické sezony 2016, kdy bude k dispozici i mikrostránka s karlovskými místy, příběhy a itineráři.

Trh práce: firmy mají stále méně z čeho vybírat

Svaz průmyslu a dopravy ČR požaduje, aby z dlouhodobého hlediska byly upraveny struktura a obsah počátečního vzdělávání tak, aby odpovídaly budoucím kvalifikačním potřebám, po kterých bude na trhu práce poptávka. Ruku v ruce s tím musí jít podle SP ČR poradenství k volbě povolání a působení kariérových poradců.

Nůžky mezi počtem nezaměstnaných (přes 431 tisíc osob) a mezi počtem nabízených volných pracovních míst (přes 105 tisíc) se stále svírají a aktuálně letos v listopadu dosáhly nejmenšího rozpětí od předkrizového roku 2008.

Nezaměstnanost se sice podle aktuálních čísel MPSV v listopadu a v říjnu zastavila na 5,9 procenta, podle Svazu průmyslu a dopravy ČR (SP ČR) by však počet nezaměstnaných měl v příštích měsících nadále klesat. Od počátku roku 2014 roste plynule v důsledku oživení české ekonomiky počet volných pracovních míst a naopak klesá počet nezaměstnaných. Pro průmyslové firmy představuje svírání rozpětí mezi poptávkou po pracovnících a mezi nedostatkem lidí na trhu práce již větší bariéru růstu, než je nedostatek materiálu a zařízení či finanční problémy.

Podle odhadů SP ČR bude míra nezaměstnanosti dále postupně klesat a měla by se dostat pod pětiprocentní hranici. Podle šetření SP ČR v příštím roce průmyslové firmy plánují přijímání 1,2 procenta nových pracovníků, počátkem příštího roku nepředpokládají však jejich masový nábor. Stále více se prohlubuje problém nedostatku pracovníků z technických oborů. Firmy však poptávají nejen středoškoláky s maturitou a učně, ale dvě třetiny z nich potřebují i vysokoškoláky technického zamření.

Základním problémem z pohledu zaměstnavatelů je, že v evidenci uchazečů chybí vhodní uchazeči z technických profesí napříč všemi obory, jako jsou svářeči, slévači, soustružníci, obráběči, zámečníci nástrojaři, elektrikáři, mechanici, opraváři strojů, obsluha CNC strojů aj. Jen řidičů nákladních aut a kamionů podle některých odhadů chybí v ČR více než šest tisíc. Je to limitující faktor pro nasmlouvávání zakázek a rozvoj podnikání. Proto je tlak ze strany zaměstnavatelů na vykrytí poptávky cizinci ze třetích zemí vysoký.

Chronickým problémem je vysoký podíl dlouhodobě nezaměstnaných, je to téměř 44 procent ze všech nezaměstnaných. Z nich většina pracovat může, ale práci se vyhýbá a na standard žití ze sociálních dávek si zvykla. SP ČR upozorňuje na to, že je nutné zintenzivnit práci s uchazeči o práci a těm, kteří mají zájem pracovat, zprostředkovávat pracovní uplatnění ve spolupráci se zaměstnavateli (pozn. s využitím společensky účelných pracovních míst, rekvalifikací, včetně podpory dojíždění za prací atd.). V neposlední řadě je nutné provést i revizi nárokovosti dávek, aby se žití na dávkách nevyplácelo.

Informace o vývoji nezaměstnanosti jsou zveřejněny na internetové adrese http://portal.mpsv.cz/sz/stat

Mateřská centra pomohla matkám k návratu na pracovní trh

Podle dotazníkového šetření Sítě mateřských center k nedávno ukončenému projektu „Provázení k zaměstnání“ pomohly individuální vzdělávací program a možnost získání nové kvalifikace chůvy pro děti 71 % zapojených žen úspěšně se uplatnit na trhu práce. Jedná se především o matky pečující o malé děti, které patří mezi nejohroženější skupinu na pracovním trhu.

Desetiměsíční projekt Sítě MC, který skončil k 31. říjnu 2015, měl za cíl usnadnění návratu na pracovní trh rodičům na mateřské/rodičovské dovolené nebo do 2 let po jejím skončení, ale i takzvaným sólo rodičům pečujícím o dítě do 15 let věku. Celkem 51 žen využilo 655 hodin individuálního poradenství s 12 odborníky a odbornicemi včetně psychologického poradenství. Po absolvování motivačního semináře k návratu zpět do zaměstnání si mohly účastnice projektu zvolit z široké nabídky aktivit od kariérového poradenství, včetně assessment centra nanečisto, přes základy podnikání, po počítačové kurzy. Síť MC mj. vydala celkem 28 osvědčení k získání plné kvalifikace Chůva pro děti do zahájení povinné školní docházky.

„Při přípravě ke zkoušce profesní kvalifikace jsem se dozvěděla o péči o děti do 6 let zase mnoho nového. Využiji to nejen při výchově svých dětí, ale také při práci s dětmi v zaměstnání. Konzultace s psychologem mi umožnila podívat se na věc své budoucí práce z trochu jiného pohledu, než jak jsem o ní dosud přemýšlela. A konečně spolupráce s personalistkou mi dodala potřebnou sebedůvěru a odvahu přihlásit se do výběrového řízení. Nikdy dříve jsem žádné klasické výběrové řízení neabsolvovala, simulace assessment centra mi pomohla při následném skutečném konkurzu k získání práce snů. Nyní pracuji jak lektorka kojeneckého cvičení a cvičení rodičů s dětmi,“ hodnotí účast v projektu jedna z podpořených žen Petra Š.

Výsledky šetření dále odhalily, že z výchozího stavu na začátku projektu poklesla skupina nezaměstnaných z 31 % na pouhých 6 %. Z celkového počtu 30 žen, které byly na mateřské nebo rodičovské dovolené, se 16 z nich po ukončení projektu úspěšně navrátilo na pracovní trh. Práci našlo rovněž dalších 13 žen. „Naší snahou je motivovat rodiče k tomu, aby se aktivně podíleli na zlepšování svých pracovních vyhlídek. Proto jsme jim v rámci projektu nabídli takové aktivity, které reagovaly na jejich konkrétní potřeby, včetně vyhledání a odstranění individuálních překážek k zaměstnání. Zároveň jsme nabídli možnost nejen k jejich osobnostnímu, ale i profesnímu rozvoji nabídkou nové kvalifikace,“ popisuje záměr projektu jeho manažerka, Jiřina Chlebovská.

Ze statistiky ČSÚ vyplývá, že se počet neaktivních žen pečujících o rodinu snížil za posledních dvacet let relativně málo, a to z 360 na 319 tisíc v roce 2013. Dle dat VÚPSV téměř 50 % žen zůstává doma s dětmi i po třech letech rodičovské dovolené. Mezi časté důvody delšího setrvání v domácnosti patří právě i nízké sebevědomí žen při návratu na pracovní trh a jeho odkládání. Mezi tím však dochází k neustálému vývoji i v oblasti náboru zaměstnanců. To může vyústit až v neúspěch při pracovních pohovorech. Na konci října 2015 byl počet nezaměstnaných osob pečujících o dítě do 15 let věku přibližně 53 tisíc, což je cca 12 % z celkového počtu nezaměstnaných v ČR.

Síť mateřských center o. s. vznikla v roce 2001. Posiluje občanský život komunity, hodnoty rodiny a mezigeneračních vztahů, úlohu rodičů, mateřskou a otcovskou roli ve společnosti, podporuje právní ochranu rodiny, mateřství a rovných příležitostí pro všechny, usiluje o zdravý život ve zdravém prostředí. Síť MC poskytuje svým členům podporu a metodické vedení, pomáhá vzniku nových MC, pořádá semináře a konference, spolupracuje se státními i nestátními organizacemi i se zahraničními subjekty podobného zaměření. V současné době sdružuje Síť MC téměř 300 členských MC.

Více: www.materska-centra.cz

Tomáš Janík: Ještě jednou o praxi nevzdělanosti s K. P. Liessmannem

Prezentace T. Janíka z Institutu školního vzdělávání PdF MU z přednášky pro Akademické fórum Jednoty českých matematiků a fyziků v Praze 10. 12. 2015.


1. Uvedení do současného kritického psaní o vzdělávání a pedagogice (a to v pedagogice i mimo ni).

2. Představení knihy Konráda P. Liessmanna „Hodina duchů. O praxi nevzdělanosti. Polemický spis“.

Exkurs: první exkluzivní výsledky výzkumu praxe nevzdělanosti v České republice.

3. Recepce – ohlasy – kritika kritického psaní (zejména psaní Liessmannova).

Autor polemizuje o celé řadě otázek vzdělávání současnosti a navrhuje jejich řešení. Můžeme souhlasit i nesouhlasit, ale hlavně bychom měli o těchto otázkách přemýšlet.


O internetu a vyhledávání

Co autor navrhuje?

Zajisté, moderní komunikační a informační média přinášejí v dosud nevídané míře možnost individuálního přístupu k obrovskému objemu vědění. To však zde bylo vždy, byť nikoliv v současném komfortu. Nicméně i dříve existovaly knihovny, archivy, encyklopedie apod., jejichž cílem bylo zpřístupnit vědění.

Internet dnes ušetří cestu za nimi a převezme i další funkce, ale aby to vše fungovalo, je třeba pro to vytvořit určité podmínky. K nim patři osvojení si základů vědění (Grundwissen), díky němuž bude možné vybrat si z nabídky to správné; patří k tomu dále vyškolená schopnost úsudku, která umožní odlišit důležité od nepodstatného, smysluplné od nesmyslného; patří k tomu také ctnost zvaná sebedisciplína, bez níž se z individuálně utvářené vzdělávací dráhy stane nekonečná série „ochutnávkových kurzů“. Tlak digitálního světa vyvolá potřebu posílení mezilidských kontaktů, což povede ke znovuobjevení role učitele, jakkoliv podivně to může někomu znít.

Prezentaci si můžete stáhnout ZDE.

Více o knize najdete ZDE.

Miroslav Rendl: DOKUMENTY 96. Buďte hodní, buďte přísní

Nemůžeme nezmínit rubriku Okénko školní etnografie, která vycházela v Učitelských listech od ledna 1994 do června 1997. Byla zajímavou sondou do prostředí české školy a vybízela čtenáře k hlubšímu zamyšlení. Vybrali jsme pro vás ukázku.

Pražská skupina školní etnografie (zkráceně PSŠE) byla založena v roce 1991 několika psychology, pedagogy a etnology s cílem vstoupit do českých základních škol jako do neznámého či exotického „domorodého“ prostředí a deskriptivně (popisně) ho zprostředkovat veřejnosti… Skupina působila jako celek zhruba do roku 2005.

Zdroj.

Jeden ze zakladatelů Miroslav Rendl odpověděl v úvodním rozhovoru k seriálu článků PSŠE:

„…Není tohle všechno trochu badatelským luxusem, který jde poněkud mimo úsilí o transformaci našeho školství? Copak se lze spokojovat s popisováním školy?

Přestože jsme na počátku, zhruba před třemi lety, měli trochu podobné obavy, dnes máme dojem, že děláme věc nanejvýš užitečnou. Nechci oponovat úspěšnými oponenturami výzkumných zpráv ani ministerskou medailí. Od jara 1991 provádíme výzkum, který nespočívá na předem vypracovaném projektu, jednorázovém sběru dat a jejich analýze v tichu pracoven bez osobní znalosti dětí, učitelů, rodičů. Náš výzkum je založen na opaku: chodíme stále do týchž škol a do několika málo tříd, známe dlouho mnohé děti i učitele z pobytu ve třídách v průběhu vyučování a v přestávkách, vedeme řadu rozhovorů na nejrůznější témata, která zdaleka neurčujeme jenom my, nýbrž také sami aktéři dění „ve škole a kolem ní“ – děti, učitelé, rodiče. Cítíme, že jsme se dostali v porozumění škole o kus dál.

Pokud se ptáte na vztah naší práce, jsem na rozpacích. O našich výsledcích řekl při poslední oponentuře jeden z oponentů: „Říkají – pozor, věci jsou složitější!“ Naše poznatky možná v jistém smyslu komplikují ty jednoduché představy o transformaci, které by chtěly ke škole přistupovat právě jako původní dávno překonaná etnografie – s primitivními předsudky a pocitem nadřazenosti. Stále více vidíme školu jako složitý kulturní systém s vlastními zákonitostmi, z nichž mnohé se neutvářely posledních čtyřicet let, ale mnohem déle, možná i staletí. Představy o jednoduchých reformních krocích se nám zdají naivní. Kulturní systém lze relativně snadno rozvrátit, ale nelze ho snadno nahradit novým, naplánovaným. Naplánovat se tu dá snad jen hledání…“

Zdroj: Rendl, Miroslav: Škola jako exotická kultura? In Učitelské listy. Praha: Agentura STROM, I. ročník, 1993/1994, č. 5, leden 1994, str. 3. ISSN 1210-6313


Buďte hodní, buďte přísní

Při analýze toho, co děti říkají o učitelích, se opakovaně objevují některá témata. Zkusíme zde probrat téma „hodného a přísného učitele“. Neptali jsme se dětí, jaký má být učitel, ani zda by chtěly raději přísného nebo hodného. To, co je zde prezentováno, je spíše následné objevení či vylovení tématu ze záznamů rozhovorů s dětmi na konci základní školy o jejich životních zkušenostech.

To, jak děti mluví o „přísném“ či „hodném“ učiteli, vůbec není jednoznačné, jak by se snad mohlo zdát na první pohled. Tomu prvnímu pohledu by snad mohlo odpovídat: „…prostě takovej přátelskej, a to jako… to dělá dost.“

Naopak „stane se nevoblíbenej, že je třeba strašně moc přísnej, ale taky je takovej nepřátelskej.“
„Dovede jako nás chápat. Von třeba se jako, já nevim, jako se zasměje při tý hodině, to… dovede bejt jako veselej s náma. Je takovej lepší, no.“
„…jsme měli na pracák pana učitele… byl hrozně přísnej a pořád nám jako nadával, že nemáme kecat při hodině… a museli jsme všechno mít jako dobře a tak… jako hodně přísnej, no.“

Jiný učitel si dokázal získat děti: „No, různým jako šprýmováním a …myslím, že ho měla… dost byl u dětí voblíbenej, no… No, myslim, že to jako pozvedne jako náladu tý třídě.“

O učitelce, která vyhrožuje a dělá problémy: „To není autorita, to je vyhrožování!“ „To je strach!“ „…třeba křičí, hrozně dlouze se dívá.“ „Říká při každé maličkosti „Jak se to ke mně chováš? Tak se se mnou mluví?“, „Já to řeknu paní učitelce třídní“, „Půjdeme za panem ředitelem!“

Tady by se to mohlo zdát jasné. Děti preferují přátelskou, uvolněnou atmosféru bez napětí, strachu, nervozity a vyhrožování. Opravdu? Vezměme rozhovor se dvěma žáky:
– A co třeba naopak učitel, který je strašně hodný?
P: „Není to dobrý. (–A proč?) Měl by být hodný, ale ne pořád.
– A proč by neměl být pořád hodný?
P: „Aby si děti nezvykly a nedělaly mu naschvály.“
O: „Hlavně ty mladý učitelé mají problémy s kázní. Protože se jich děti prostě nebojej.“

Ale cožpak si děti přejí „kázeň“, cožpak nepreferují „volnější ruku“?

„No jedna pani učitelka na dějepis, asi v šestý třídě, ta třeba vykládala, a třeba všichni křičeli do toho a jí to nevadilo, vona prostě furt si povídala svoje a jí jako nevadilo, že si ty děti křičej, že choděj po třídě nebo co.“

„Být hodný“ tedy nestačí – může to být i kontraindikováno:

„…ty žáci prostě zjistěj, jak ten učitel se chová, jo, třeba v takový situaci chtěl po něm sešit, že se bavil a nezapsal si látku. No a von mu chtěl podat teda, no, ale vyklouzlo mu to z ruky, takže mu ho vlastně hodil skoro do vobličeje ten sešit, a právě teď jsme čekali, jak na to zareaguje, a – ne, jako netroufne si jako… Když vycítíme jako, že se nás bojí ten učitel nebo že… že neumí na to ňák zareagovat, že bysme z něho jako měli respekt, tak potom… už si z něho nic neděláme, no.“

V první významové rovině se jevil „přísný učitel“ jako ten, kdo nemá přátelský vztah k dětem, je buď nepřátelský, nervózní, vyhrožující a obviňující, jehož se děti bojí, nebo neosobně vážný: „…Ta spíš zachovává odstup. Co odučí, to odučí. No nemá k dětem vztah.“ Ale vzápětí se emociálně rovina vztahu k učiteli posouvá do jiné polohy a jednoznačně negativní prožívání přísného učitele se problematizuje. „Přísný učitel“ si ví rady, umí si zjednat respekt, udržet klid ve třídě. A kdo to neumí, je ztracen – ne u ředitele, nýbrž u dětí.

Rozpor uvedených dvou rovin se mi zdá dokazovat operování učitele, situování jím konstruovaného pedagogického vztahu mezi jakýmisi dvěma póly: mezi čistě osobním pólem lásky (a přirozeně také nenávisti a nepřátelství) a pólem neosobní autority instituce, která dává učiteli právo, povinnost a také prostředky k vyžadování kázně. Přitom jako by přílišné přiblížení se k jednomu pólu a vzdálení se druhému působilo nežádoucí vychýlení pedagogického vztahu z pomyslné rovnováhy.

Trochu matoucí tu může být dětmi vyžadovaný „vztah k dětem“. Pod ním se totiž mohou skrývat nároky obou pólů. Jaksi čitelnější je, když je jím míněna preference příznivých osobních vztahů.

Ale mít „vztah k dětem“ může také znamenat „rozumět ji“, „vědět, co je zajímá“, „umět to vidět jako ony“. Jde tu o vyjádření nároku na učitele jako kompetentního zástupce instituce, neboť škola je sice jako instituce neosobní, ale je to instituce pro děti. Děti často ve svých výrocích implicitně vznášejí nárok na respektování tohoto charakteru základní školy, tedy na respektování svých dětských specifik. Je to nárok nikoli na osobní vztah, ale na profesní kompetenci učitele.

Ovšem v probíraném tématu je přítomen také třetí pól.

„No, akorát jsme měli výhodu v tom, teda teď už to považuju spíš jako nevýhodu, že učitelé na nás byli hodný. Jako hodně nám pomáhali učitelé. Tenkrát to bylo dobře, ale teďka, když se nad tím zamyslím… Vod pátý třídy nás vedli k tomu, že jsme nejchytřejší, takže podle mě většina dětí šla na ty zkoušky v tom, že byly výběrová třída, že byly prostě chytrý děti, který mají dobrý známky, kašlaly na to učení a na zkouškách na to třeba pak jako já doplatily. Že to zavinilo trošku i to, že učitelé byli málo přísný.“

„…vona chce vlastně tolik, co chtějí ty učitelé na středních školách, ona chce prostě… já nevim… strašně moc. Ona říká, že má strašně malý požadavky, a když není úkol na tři stránky – tak koule.“

„…a jako se mi líbí třeba, když je někdo spravedlivej. Třeba paní učitelka L., to jako většinou ji nemaj moc rádi, protože je hodně přísná, ale já si myslím, jako že je dost spravedlivá, že … každýmu jako, co mu patří… vyžaduje přesnost hrozně, a jako málokdy … to vyjde úplně, úplná jednička.“

„…že spíš dětem vyhovujou učitelky, který třeba nejsou tak přísný na to učení a takhle. No jako že si s náma normálně povídala, i vo všom prostě, i vo ňákym takovym… jako třeba i při hodině… že začala… že si povídala vo něčom jiným třeba, i při přírodopisu, prostě co jsme chtěli nebo tak.“

„…my jsme se na ní spíš báli, na chemii. No že vona je taková, prostě že jako dost zkouší a že třeba prostě vyžaduje, aby… třeba jsme se museli naučit celý rejstřík v knížce a to se prostě vod A až do zet zvládnout.

…že sme se jí spíš báli, že když něco řeknem špatně, že nám vynadá, že třeba… vona byla taková, že když zkouší, tak jede prostě rychle, tam prostě musíte mluvit hrozně rychle, jinak prostě vám řekne, že to neumíte.“

„…my jsme měli, v pátý třídě jsme měli… tu měli všichni hrozně rádi, paní učitelku D. myslím, že se jmenovala, a to byla mladá paní učitelka a … a ta to… ta nám vyprávěla jako formou třeba… pověsti nebo něčím prostě přiblížit to… A ten dějepis, to byly doopravdy hezký hodiny s ní.“

Ve škole se učí – znalosti, vědomosti, způsob jejich předávání a požadavky na ně jsou nutně další významovou rovinou tématu „přísný x hodný učitel“. A zase cítíme, že učitel operující pouze na tomto pólu, vycházející pouze z požadavků svého oboru, který u něj na jedničku umí pánbu a ti nejlepší z žáků na čtyřku, se dostává mimo.

Jako by autoritu učitele bylo nutno hledat někde kolem těžiště pomyslného trojúhelníku, jehož vrcholy jsou póly strukturující prostor vzájemného setkávání a střetávání žáků a učitelů:
1. pól lásky, na němž učitel operuje se svými osobními vztahy k dětem, se svými sympatiemi a antipatiemi, svým osobním vlivem a charismatem,
2. pól kázně, kde je učitel nositelem neosobní autority školy jako instituce, jejích norem a pravidel,
3. pól vědění, kde učitel vystupuje jako nositel předmětu, oboru, učebního obsahu, látky, toho, co má být naučeno.

Zdá se mi, že mezi tyto póly lze – ovšem s jistou dávkou schematičnosti, neboť jde jen o schéma – umístit všechna velká témata, která děti zmiňují, když mluví o učitelích.

Zdroj: Rendl, Miroslav: Buďte hodní, buďte přísní. In Učitelské listy. Praha: Agentura STROM, II. ročník, 1994/1995, č. 2, říjen 1994, str. 12. ISSN 1210-6313


Takto tedy děti před více než dvaceti lety viděly své učitele. Jak by své požadavky asi formulovaly dnes? Bylo by to stejné nebo jiné? A co představa učitele jako průvodce na cestě poznávání? Ta je od tohoto obrazu ještě hodně daleko, že?


Rubrika Okénko školní etnografie v Učitelských listech

Bittnerová D.: Prstýnek z lásky, IV/1/21
Bittnerová D.: Přezdívka jako kompas, III/2/14
Doubek D.: Lákavé formality, III/3/18
Hříbková L.: Trapasy a trapné situace aneb »v tu chvíli chtěl bych nebejt«, III/4/11
Klusák M.: Jak nakreslit rok?, III/5/13
Klusák M.: Možná, že všechno, co opravdu potřebuji znát, se učí už na základní škole, I/10/10–11
Klusák M.: Nomen omen, III/10/20
Klusák M.: Pasáčci slov a nebo osadníci ve vlastní zkušenosti?, II/8/18
Kučera M.: »Mně nikdo neřekne, že sem hezká«, II/3/8
Kučera M.: Mezi »jako« a »doopravdy«, III/6/7
Kučera M.: Zkuste myš, II/7/9
Prouzová R.: Dítě a řeč, IV/3/15
Prouzová R.: Žalování na prvním stupni, IV/10/18
Rendl M.: Buďte hodní, buďte přísní, II/2/12
Rendl M.: Kdo se učí a kdo je šprt, III/8/15
Rendl M.: Škola jako exotická kultura?, I/5/3
Rendl M.: Vybrat si slabikář, II/6/18
Rybová M.: Dilema věčného studenta, IV/9/15
Semerádová V.: Co všechno dělá učitel, I/9/12
Semerádová V.: Jak se hlásit, II/5/13
Semerádová V.: Je tohle dobrý žák?, I/6/11
Semerádová V.: Viktorka, II/9/8–9
Štech S.: A stejně bude studovat!, III/1/9
Štech S.: Škola – přítel rodiny, IV/6/19
Viktorová I.: Babičko, půjč mi brýle, podívám se do školy, II/10/18
Viktorová I.: Bude Klára baletkou?, III/9/19
Viktorová I.: Děti, vyprávějte, co bude, II/4/8
Viktorová I.: O spravedlnosti, I/7/5
Viktorová I.: Rodičovské žalování, IV/4/15


Další díly seriálu najdete ZDE.

PF 2016

Hana Vaverková: Vánoční vzpomínání, vánoční rozjímání… aneb Panebože, zase budou Vánoce!

Michalka hoří! volaly děti a já se v hrůze vecpala do chumlu a strhla Míše plápolající vatová křídla. Naštěstí dřív, než chytla silonová bunda a anděl…

To byla právě generálka na vánoční vystoupení. Měly jsme to tenkrát tak připravené a nachystané a promyšlené. Zkoušelo se už každý den. Jen ještě doladit andělský sbor. Co žák, to anděl – něco přes šedesát okřídlených dětí v bílých prostěradlech se svíčkou v ruce. Půjdou po jednom ze školních dveří na zahradu a z těch svíček budu postupně skládat na novém hřišti vánoční hvězdu. Bude to veliká krása – plánovaly jsme my holky učitelky. Nebyla. Michalka chytla a svíčky zhasínaly s prvním závanem větru ještě ve dveřích. Znáte to. Všechno je jinak. Zvlášť, když něco připravujete tak dlouho a pečlivě jako my na každoroční vánoční jarmark.

Středa 22. prosince 1999, poslední školní den kalendářního roku. Měsíční přípravy a nacvičování přinesou právě dnes své ovoce. Všechny učitelky a paní školnice a taky všechny děti a spousta rodičů nesou svoji kůži na trh, a to přeneseně i doslova.

Pět hodin odpoledne. Vlastně večer. Už dávno se setmělo a na teploměru je mínus deset. Začínáme? Začínáme!

Zahajuji s mikrofonem ve ztuhlé pravici. Děti navlečené do teplých kabátů a bund rozehrávají jarmareční vystoupení s verši Jiřího Žáčka. Rodiče a příznivci školy se roztleskávají. Nevidomý kamarád Michal čte Braillovým písmem vánoční příběh. Citlivými prsty přejíždí vystouplé tečky. Trpělivě podupáváme ve sněhu. Příběh je poněkud dlouhý a posluchačům červenají nosy. Michalovi naštěstí nechybí soudnost a smysl pro humor. „Nemůžu číst, zmrzly mi ruce, dočtu vám to příště“, říká s přehledem.

Tak honem něco na zahřátí! Děti a rodiče rozbalují stánky s jídlem, pitím a všelijakými předměty. Tlačenky a jitrnice, chleba se škvarky, utopenci v láhvi, koláče a perníčky a taky bažanti. Bažanti? Jo! A taky čaj s rumem i bez, slivovice nebo svařák – co si račte přát? Tady se prodávají vánoční svíčky a tady zase malované věšáky, svícny a korálky. Kolega Vlk (tak se vážně jmenuje) předvádí drátenické umění a obtáčí hrnce drátky. Další nevidomý přítel školy, pan Fiala, nabízí vlastnoruční keramické výrobky. Úplně neznámá dvojice stojí za pultem s kovovým nářadím z doby mé prababičky. Všude davy lidí a pobíhající děti. Kolem ohně se hřeje houf návštěvníků a chrání si půlku těla před umrznutím. Dost!

Půjdem spolu do Betléma – říkáme si s holkama a o něco dřív, než bylo v plánu, zařazujeme další číslo programu. Sbor andělů. S Michalkou, co neshořela. Místo svíček prskavky. Andělíčci otvírají pusinky a mávají do rytmu. Archanděl Gabriel sděluje všem nevídanou novinu – narodil se Ježíšek. A dokonce blízko – támhle v Betlémě! Ukazuje k mateřské školce a ponouká k cestě. Rodič Robert dostává znamení a odpaluje světlici. Betlémská hvězda svítí nad místním rybníkem a nad tím je měsíc v úplňku. Fakt, nekecám, koukněte do kalendáře!

V tom sklepě byli Ježíšci dva. Jeden školkový a jeden náš. No a co! Dva betlémy se krásně spojily a světýlka kolem vytvářela pohádkovou atmosféru. Někdo kopl do prodlužovačky, rozpojil šňůry a vánoční koledy ze skrytého magnetofonu umlkly. Nastalo posvátné ticho. Stovka návštěvníků procházela osvíceným sklepením s jesličkami a aspoň na chvíli se zahřála.

Bývalý žák Míša se choulí v podloubí s futrálem v ruce. Ježišmarjá, já jsem na něho zapomněla! Měl přece troubit Tichou noc! Michale, hraj! říkám a držím baterku, ať vidí na noty. Tu krásnou píseň slyšeli asi jen ti poslední. A já a dva Ježíšci a měsíc v úplňku.

Všechno je jinak.

Všechno je jako vždycky. Narodil se Kristus Pán. A Vánoce ťukají na dveře. Pusťte je dál!

Jana Hrubá: DOKUMENTY 95. Jaroslav Kozlík v Galerii osobností školství

V celé řadě posledních dílů našeho seriálu jsme se věnovali publikacím a článkům, jejichž autory byli členové NEMES, PAU a další pedagogové. Je na čase připomenout proč. Bylo to zcela v duchu zaměření činnosti NEMES na intenzivní publikační činnost na podporu vnitřní reformy škol. Jedním z těchto autorů byl tehdejší nestor českého školství a spolupracovník NEMES doc. Jaroslav Kozlík.

Připomeňme si znovu toto zaměření (viz NEMES se obrací k vnitřní reformě):

„Do prvního okruhu patří vzdělávání vlastní členské základny, pořádání seminářů a dílen (i víkendových), zvát na ně zástupce státní správy a inspekce, výměna a zveřejňování dobrých zkušeností, jejich praktické ukázky, umožňovat práci učitele na rozvoji vlastní osobnosti, rozvoji tvořivého myšlení, poskytovat informační servis, podporovat PAU, vytvářet pracovní skupiny podle regionů, využít též víc nepedagogických členů NEMES, organizovat výjezdy. Vyhledávat další kontakty, snažit se o vytvoření více skupin jako je PAU, iniciovat školy NEMES, sloužit jako jejich konzultační centrum, vytvářet síť komunikace mezi ohnisky transformace, orientovat se více na rodiče, podporovat různá reformní hnutí, navazovat kontakty s odbornou veřejností, s institucemi i se zahraničními reformními proudy. Pro vnitřní transformaci by bylo žádoucí vypracovat modelový projekt, dílčí alternativní postupy, říci, co teď s nadanými dětmi, publikovat návody, metody, rady.

Druhý okruh zahrnuje šíření myšlenek NEMES v rovině vědecké, pedagogické i v širší veřejnosti. Využívat masmédia, snažit se o pravidelné rubriky, šířit všechny kladné zkušenosti z domova i ciziny, podněcovat členy k publikační činnosti, propagaci výsledků, v čem a jak se myšlenky NEMES uplatnily.“

Zdroj: Zpráva – členské shromáždění NEMES 20. 6. 1992, kopie dokumentu, archiv autorky

Redakční rada Učitelských listů na to od prvního ročníku časopisu (mimo jiné) reagovala zveřejňováním rozhovorů se zajímavými pedagogy v rubrice Galerie osobností školství. Dnes by se těchto pedagogů určitě našlo mnohem víc a určitě by bylo velice prospěšné vytvářet jinou představu o osobnostech českého školství, než se předkládá veřejnosti v některých médiích. (Bohužel pozitivní zprávy asi dodnes nebudí zájem čtenářů, jak mi kdysi řekl jeden kolega novinář z významného média.)

Takovou pozitivní a činorodou osobností byl docent Jaroslav Kozlík, který do vysokého věku sledoval vývoj školství a aktuálně se k němu vyjadřoval. V Galerii osobností školství s ním v roce 1997 vyšel tento rozhovor.


S devadesátiletým jubilantem o věcech lidských a školských


Odkud čerpáte v devadesáti letech svou aktivitu?

Zdá se, jako bych byl sudičkami obdařen nejcennějšími hodnotami lidského rodu, to je zdravím a aktivitou. Ty mně dopřávají, abych až dosud obstojně vládl motykou a perem a vedou k tomu, abych byl ve všech svých potřebách střídmý a naopak v požadavcích na sebe hodně náročný.

Zálibou mého mládí byl pohyb. Zpočátku to bylo všestranná tělesná a kulturní výchova v Sokole. Ta vyústila ve vrcholový volejbal a ten byl s přibývajícím věkem vystřídán rekreačním sportováním.

Nyní se v důchodu věnuji fyzické práci na chatě, kterou vyvažuji studiem a psaním. V zimní polovině roku převažuje činnost duševní. Sestava ranních cvičení je navíc pravidelnou součástí denního režimu po celý rok.

Veškeré mé počínání vycházelo z předvídání, intuice, z dívání se nikoli jen vpřed, ale zároveň i do stran a za sebe, aby všechno mé podnikání bylo včasné, reálné a produktivní. Takto pojímaný svět a život v něm mě vedly k hledání, zkoušení, objevování a realizaci poznaného nebo i tušeného, a to proto, aby se žilo lépe a kulturněji nejen mně, ale všem, s kterými jsem se stýkal a měl na ně nějaký vliv. Pohnutka hledat a nacházet mě vedla k tvořivé práci, k úsilí o myšlenku, nápad, hodnotu. To dynamizovalo můj život, učinilo ho vzrušujícím, výkonným a – viděno zpovzdálí – ctižádostivým. Nikoli však pro zisk, slávu či moc. Veškeré moje i teoretická činnost vycházela z praxe a k praxi se vracela, aby jí sloužila.

Pozastavme se u jednotlivých etap vašeho života. Kdo na vás měl v životě největší vliv?
Významný vliv na mou aktivitu a činorodost měly mé životní vzory, zejména v kritických chvílích, kdy jsem se k nim obracel o radu, jak se zachovat, co a jak udělat.

Za kruté I. světové války byla to "naše stařenka", moudrá a rozhodná žena, která mně radila, jak udržet při životě sebe a své tři mladší sestry v trýzni hladu, zimy, bez prostředků (otec byl na vojně, matka vážně nemocná).

Osvobození v r. 1918 jako by chtělo odčinit prožité fyzické a psychické útrapy a strádání. Mým světem se stal Sokol. Jeho duši byl náš milovaný náčelník Jindra Tomeček, statečný, ušlechtilý a vzácný člověk, který byl pro své vlastenectví za 1. světové války vězněn.

Po několikaletém učitelovaní v Kroměříži jsem přes 12 let působil na Pokusné škole měšťanské ve Zlíně, která se stala místem mé pedagogické orientace, tvorby moderního systému tělesné výchovy mládeže a koncepce jeho metodiky. Zásluhu na tom měl především ředitel naší reformní školy Stanislav Vrána, reformátor širokého rozhledu, mimořádně pracovitý a výkonný, který dovedl vždy vyhmátnout jádro problému a získat nás k jeho řešení a vyřešení.

Byl-li Zlín mou školou života, světem hledání, tvoření a budování, byla má činnost ve Výzkumném ústavu pedagogickém v Praze nekonečným bojištěm proti manipulaci člověka v podmínkách potlačování všeho, čím jsem až do té doby žil a co poznal, všeho, čím jsem chtěl být užitečný a platný škole, dětem. Často jsem se tehdy v duchu uchyloval k T. G. Masarykovi, který až do mé smrti bude mým inspirátorem, rádcem, nedostižným učitelem a člověkem. Přes všechna příkoří se mi v Praze cosi podařilo díky porozuměni učitelstva, které mi bylo nejednou oporou a záštitou při prosazování mých představ a koncepcí.

Nicnedělání není ani v důchodu mým programem. Po nuceném odchodu do důchodu jsem svépomocí budoval s manželkou chatu. Další dva roky jsem inspiroval a exponoval se v elektrifikaci 88 chat, potom obnovoval a oživil skomírající činnost osadního výboru. Přitom jsem se nemohl obejít bez celoživotní potřeby psát, jejímž plodem byl každoroční rukopis v rozsahu až 150 stran.

Rok 1989 byl výzvou, abych se vrátil do světa pedagogiky, do hnutí za proměnu naší školy.

Je rozdíl ve snahách o reformu školy v třicátých letech a dnes?

Pojetí a realizace naší školské reformy 30. let měly tehdy evropskou úroveň. Na Západě se v ní pokračovalo po celou dobu našich totalit, máme tedy co dohánět.

Tenkrát jsme vstupovali do reformy a jasnou vizí, ideovým, obsahovým, didaktickým a organizačním plánem školy a práce učitele, s podporou ministerstva, měli jsme pokusné školy jako ohniska osvěty.

Dnes stovky pokrokových učitelů, tvořících vlastní koncepce v tzv. alternativních školách, studují, zkoušejí a tvoří ve svízelných podmínkách bezkoncepčnosti školské administrativy, bez legislativní vstřícnosti – takřka nelegálně. Tato úzká vrstva aktivních učitelů a jejich externích spolupracovníků, zejména psychologů se cítí vyčerpána nesystémovou školskou politikou.

O jaké změny se snažíte?

Usilujeme o školu, ve které se děti budou cítit dobře, do které budou chodit rády, protože se v ní dovědí a naučí mnoho zajímavého a užitečného pro život současný i budoucí. Nebudou v ní zkušenosti, dovednosti a poznatky pasivně přebírat, nýbrž se jich budou z vlastního zájmu a potřeb zmocňovat vlastní prací a vlastním přičiněním za prozíravého vedení osvíceným učitelem, rádcem, usměrňovatelem a partnerem.

Nebudeme dětem předkládat vyabstrahované, neživé a izolované učivo, nýbrž takové, které vyrůstá z jejich života a bude jim sloužit. Jsou to jevy, události, problémy, konflikty, která žáci prožívají, které je zajímají a inspirují k řešení a k vyřešení.

Naší ctižádostí je naučit žáky se učit, spolupracovat, společně žít a ze života se těšit. Chceme toho dosáhnout bezpečným a podnětným prostředím, příznivou atmosférou ve třídě, přátelskými vztahy mezi učitelem a žáky a mezi žáky navzájem. Chceme, aby každý žák dosáhl vzdělání, kterého je schopen. Toho dosáhneme až tehdy, až zevrubně poznáme schopnosti, předpoklady a možnosti každého jednotlivého dítěte, až dokážeme využívat jeho dispozic a podmínek prostředí k vyváženému rozvoji jeho osobnosti. Proto budeme ve vzdělávacím procesu zdůrazňovat jeho procesuální stránku, to je, jak učit, jak žáka sledovat v jeho vývoji, jak k němu přistupovat, jak mu radit a pomáhat, aby z něho vyrostl občan racionálně myslící, sociálně cítící, kulturně žijící, zdravý a výkonný.

Co podle vás brzdí zavedení změn v základní škole, co byste si přál, aby se co nejdříve změnilo?
Jde o změny, které vyžaduje demokratický vývoj naší společnosti, který odpovídá kulturním tradicím, současným a budoucím potřebám i možnostem naší společnosti a je v souladu se světovým trendem.

Myslím si:
– že by se naši politikové měli soustředěně věnovat svému mandátu (myslím jedinému), zanechat politikaření, vzájemného slíděni a napadání;
– že by naše školská administrativa měla systémově a pružně postupovat podle dlouhodobého reálného plánu, rozpracovaného do jednotlivých etap, že by neměla svými nesystémovými zásahy transformaci brzdit;
– že reformu školy nelze úspěšně "rozjet" bez vstřícných, legislativních, finančních, organizačních a pedagogických předpokladů;
– že naše školská reforma a reformní hnutí vůbec jsou ke škodě věci příliš roztříštěné, nevedené, nekoordinované, neúsporné;
– že v reformě nelze uspět, pokud naše pedagogická teorie nebude vycházet ze zevrubné znalosti praxe, jejích konkrétních potřeb, možností a perspektiv; pokud nebudou předem zkoumány, ověřovány a zobecňovány zkušenosti a poznatky nového pojetí vzdělávacího programu a využívány k jeho zdokonalení;
– že školskou reformu nelze uskutečnit bez reformy učitelského vzdělání a bez systematického doškolování učitelů;
– že školská reforma neuspěje bez nezávislosti učitele, bez jeho cti a umění věnovat se bezstarostně a soustředěně dětem, to znamená, pokud jeho aktivita, výsledky jeho pedagogické a osvětové činnosti nebudou správně hodnoceny a diferencovaně odměňovány.

Z výčtu nedostatků a chyb v naši školské politice, teorii a praxi je zřejmé, že transformace naši školy nemá na růžích ustláno, že jako by si naši rozhodující činitelé nebyli vědomi toho, že nejlepší společenskou investicí jsou prostředky věnované vzdělávání dětí a mládeže.

Myslíte, že reformní principy se přece jen brzy prosadí?

Jsem o tom hluboce přesvědčen. Touha po pokroku jako nejušlechtilejší vlastnost lidského rodu zákonitě překoná všechno a všechny, kdož z netečnosti, neschopnosti, nepochopení, zatvrzelosti, ale také z pohodlnosti nebo slabosti stojí stranou a konzervují neproduktivní a nepřitažlivou školu. Nebude to snadné a brzké. Potrvá to nejméně 10 let, když nám k tomu ovšem pomohou především rodičové, novináři a také podnikatelé, kteří už netrpělivě čekají na generace rozvinutých, tvořivých osobností.

Ptala se a poslouchala Jana Hrubá

Zdroj: Hrubá, Jana: S devadesátiletým jubilantem o věcech lidských i školských. Učitelské listy. Praha: Agentura STROM, IV. ročník, 1996/1997, číslo 9, str. 12–13. ISSN 1210-6313


Články doc. Jaroslava Kozlíka v Učitelských listech (řazeny chronologicky)

Kozlík J.: Od spontánní aktivity k systémové práci, III/4/8–9
Kozlík J.: Národní kurikulum k roku 2000, III/5/17
Kozlík J.: Čím žiji a oč se snažím (Program pro učitele), IV/3/16–17
Kozlík J.: Přiblížit pedagogické fakulty životu (Ke stati prof. Heluse: Učitel jako klíčový aktér…), IV/8/14
Kozlík J.: Jak dojít k poznání sebe sama?, V/5/6–7
Kozlík J.: Soužití a spolupráce potřebují pravidla, V/7/10–11
Kozlík J.: Českou základní školu 21. století modeluje sám život (diskuse o současné české škole), V/10/10–12
Kozlík J.: Pokusme se učit žáky otázkami, VI/1/19
Kozlík J.: Více pozornosti a pomoci základní škole, VI/4/8–9
Kozlík J.: Jedna z cest rozvíjení osobnosti žáka, VII/4/15–17
Kozlík J.: Vedeme žáky k sebepoznávání, XI/1/8–9

Poslední článek byl uveřejněn na internetových Učitelských listech. Napsal ho ve 104 letech.
Jaroslav Kozlík: K poklesu a vzestupu vyspělosti našich školáků
Diskuse na České škole, která článek převzala.

Informace k životopisu Jaroslava Kozlíka na internetu:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Jaroslav_Kozl%C3%ADk
www.pametnaroda.cz/witness/index/id/2012?locale=cs_CZ
www.praha4.cz/Doc-PaedDr-Jaroslav-Kozlik-CSc-1907-2012.html

Většinou je v nich představen jako tělocvikář a Sokol. Byl ale hlavně a především přemýšlivý a pro nás nezapomenutelný pedagog.


Galerie osobností školství v Učitelských listech

Bláha J.: Dítě musí být partner (Jan Kavan), I/9/4
Bouda T.: Učitel nezíská autoritu rozhodnutím ministra (Lumír Sklenák), II/1/3
Dobšíková E.: Výchova začíná vztahem (J. Rous), XV/2/14–17
Dvořákovi M. a R.: Jan Lehar, XIII/4/6
Hrubá J.: »Koníček? Lidi,« pravila studentka Šárka (Roman Musil), II/8/6–7
Hrubá J.: Informace budou mít stále větší cenu (Pavel Zelený), III/1/4
Hrubá J.: Jací jsou dědicové tradic? (Gymnázium J. Nerudy, Hellichova, Praha 1), III/1/10–11
Hrubá J.: Našli jsme klíč (Jitka Kašová), III/4/7
Hrubá J.: Nemusí se dělat velké věci (Miluše Kubíčková), II/5/6
Hrubá J.: Neomezovat školy, které se o něco snaží (František Tomášek), III/2/3
Hrubá J.: Odešel nám Ivo Mayer, XI/1/9
Hrubá J.: Přijímat člověka takového, jaký je (Jana Fellnerová), II/9/6
Hrubá J.: Rozpor mezi tradičními představami a realitou (Oldřich Botlík), I/10/4
Hrubá J.: S devadesátiletým jubilantem o věcech lidských i školských (Jaroslav Kozlík), IV/9/12–13
Hrubá J.: Světélka a noční můry (Vladimíra Spilková), III/6/14
Hrubá J.: Škola je, když jsou všechny dveře otevřeny (Josef Petr Musil), II/7/4–5
Hrubá J.: Škola nesmí mít na očích klapky (Vladimír Täubner), II/10/8–9
Hrubá J.: Trpělivě a v naději (Zdeněk Helus), II/3/6–7
Jubileum PhDr. Miluše Havlínové, CSc., XI/6/9
Kitzberger J.: Za paní Havlínovou, XV/2/9
Kovařovic J., Nováčková J.: K životnímu jubileu zakladatelky NEMES dr. Miluše Havlínové, I/6/5
Kovařovic J., Nováčková J.: Odešla PhDr. Miluše Havlínová, CSc., XV/1/6
Krojzlová H., Surá K.: Závidějí nám lidi (Eva Dřímalová), III/3/8–9
Nekvapilová J.: Nechci žít jen pro sebe (Jana Vášová), I/8/6
Osladil T.: Budoucí učitelé by se měli naučit rozumět dětem (Jiří Kotásek), I/6/4
Osladil T.: Dramatická výchova – obor, který učí životu (Eva Machková), I/7/4–5
Osladil T.: Ta radost, když děti udělají něco hezkého! (Věra Honková), I/5/4
Osladil T.: Učiteli by měl sloužit školník i ministr (Jiří Bláha), I/3/3
Osladil T.: Ve škole jak v jámě lvové (Jana Havlová), I/4/4
Osladil T.: Zakázali jsme dětem chodit do školy (Ladislava Novotná), I/2/4–5
Prof. PaedDr. Jiří Kotásek, CSc. jubilující, XI/5/2
Rýdl K.: Doc. Dr. Jaroslav Kozlík, CSc. devadesátiletý, IV/9/12
Rýdl K.: Jé, pane školník, tak vy jste ředitel?!? (Petr Eliška), II/2/4
Šimíčková H.: Nikdy se nevzdávám (Věra Kolbušovská), II/6/6–7

Ohlédnutí po letech:
Beran V.: Ohlédnutí s Vlaďkou Spilkovou, XII/10/2–3
Bělecký Z.: Ohlédnutí s Miluší Havlínovou, XII/6/2–3
Bělecký Z.: Ohlédnutí s Jitkou Kašovou, XII/7/5
Hlavatý K.: Ohlédnutí s Květou Taubenhanslovou, XII/8/8–9
Hrubá J.: Ohlédnutí po patnácti letech, XII/5/1
Hrubá J.: Ohlédnutí se Stanislavem Červenkou, XII/5/2–3
Kargerová J.: Ohlédnutí s Markétou Dvořákovou, XII/9/5–6
Kargerová J.: Ohlédnutí s Ondřejem Hausenblasem, XIII/4/7–8
Nádvorník J.: Ohlédnutí s Karlem Rýdlem, XIII/2/6–7
Redakční rada: Ohlédnutí s Janou Hrubou, XV/10/2–4
Rýdl K.: Ohlédnutí s Františkem Tomáškem, XIII/3/2–3


Další díly seriálu najdete ZDE.

Novinky Pedagogické knihovny J. A. Komenského za listopad 2015

Také v listopadové nabídce pedagogické knihovny J. A. Komenského na vás čeká spousta zajímavého čtení.


Novinky za listopad 2015

Knihy (hlavní fond):
pedagogika
psychologie
ostatní společenskovědní obory


Ukázky

Krizové situace výchovy a výuky / Jan Svoboda, Leona Němcová – 1. vydání
Praha : Stanislav Juhaňák – Triton, 2015 – 211 stran
ISBN 978-80-7387-935-8
Sign.: I 34346V1
Autoři popisují část podstatných výchovných problémů projevujících se v současné rodině a hlavně ve školním prostředí. Zaměřují se především na konkrétní příběhy a situace ve školním prostředí. V teorii, která doplňuje praktická řešení, uvádějí nejčastější příčiny způsobené vývojově i rodinou. Poukazují na složitost situace, kdy škola nemá dostatek informací o vývoji dítěte a rodiče nemají dostatek informací o dění ve škole. Text se tedy zabývá traumaty a jejich důsledky, stejně jako výchovou, v jejímž důsledku je chování dítěte podobné jako při narušení osobnosti.

Tajemství efektivního učení: dvakrát lepší výsledky s polovičním úsilím / Martin Krengel ; překlad Iva Michňová – První vydání
Praha : Grada Publishing, 2015 – 232 stran
ISBN 978-80-247-5543-4
Sign.: II 113463V1
Zkušený autor přináší osvědčený systém učení, který vás v deseti krocích spolehlivě dovede k perfektním výsledkům u zkoušek, beze strachu a s mnohem menším úsilím než dříve.
V knize vyvrací typické mýty o učení a představuje moderní triky pro snazší a efektivnější učení, lepší paměť a koncentraci i pro osvojení time managementu.
Zjistíte, že více není při učení vždy lépe a že pochopit souvislosti a získat přehled je důležitější než přetěžovat se detaily.


Sukova studijní knihovna (literatura pro děti a mládež):
první čtení
první stupeň ZŠ
druhý stupeň ZŠ
naučná literatura
přečtěte si s dětmi


Články
z českých časopisů
ze zahraničních časopisů


Ukázky

Jak by měl vypadat rok budoucího školáka? / Daniela Kramulová
In: Informatorium 3–8 : časopis pro výchovu dětí od 3–8 let v mateřských školách a školních družinách – ISSN 1210-7506 – Roč. 22, č. 8 (2015), s. 10–11.
Dnešní děti jsou nejčastěji zvyklé na protektivní přístup ze strany rodičů. Poslední rok před nástupem do školy by měly být vystaveny tomu, že musejí odložit svá bezprostřední přání, že se musejí zařadit do nějaké skupiny a pracovat, i když zrovna chtějí dělat nebo říkat něco jiného. Předškolní rok je také tím posledním, kdy by měly být zkontrolovány řečové dovednosti a doporučena návštěva logopeda. Dále je třeba věnovat pozornost zrakové a sluchové percepční zralosti, orientaci dítěte v tvarech slov a poznávání hlásek ve slovech. Možnost domácích úkolů pro předškoláky, aby každý mohl trénovat to, co mu nejde. Důležitost schůzek učitelek s rodiči.

Inkluze v polytechnickém vzdělávání / Robert Gamba
In: Moderní vyučování : časopis pro nové programy v českém základním školství – ISSN 1211-6858 – Roč. 21, č. 9–10 (září–říjen) (2015), s. 6–7.
Propojení tématu inkluze, začleňování žáků se specifickými vzdělávacími potřebami (SVP) do hlavního vzdělávacího proudu, a problematiky technického vzdělávání. Polytechnická výchova, projektové vyučování a práce žáků ve skupinách (rozdělení rolí, komunikace, spolupráce, soutěžení). Stavebnice Merkur v projektové výuce jako nástroj pro začleňování žáků se SVP, využití stavebnice v hodinách matematiky (geometrie) a fyziky (mechanika), široká nabídka činností pro děti s různými schopnostmi. Činnost obecně prospěšné společnosti ITveSkole.cz.