Malé krůčky

Pro školy je důležité se zlepšovat – a to rychle. Proto není žádným překvapením, že lidé s rozhodujícími pravomocemi, politici a management škol chtějí, aby učitelé rozvinuli své praktiky formativního hodnocení ve třídě co nejdříve. Důkazy výzkumů ale ukazují, že učitelé mění své třídní praktiky jen pomalu.

Někteří dokonce zacházejí tak daleko, že tvrdí, že se učitelé odmítají změnit – že se drží souboru profesionálních zvyklostí, které ve velmi reálném rozsahu představují tu nejdůležitější část profesní identity každého učitele, a proto se nechtějí změnit. Chceme-li podpořit učitele v rozvoji jejich praktik, musíme porozumět tomu, proč jsou změny těchto praktik tak pomalé. Je to tedy jen neochota se změnit, anebo je v tom něco hlubšího?

Je důležité tyto důvody pochopit, protože to, co k podpoře změny udělám, závisí na příčinách toho, že předchozí pokusy byly tak pomalé. Pokud se učitelé odmítají změnit, protože jsou spokojeni s tím, jak věci jsou, a nechtějí je dělat jinak, můžeme například hledat způsoby, jak tento odpor překonat. To je často příčinou motivačních schémat odměňování – záměr je takový, že učitelé přijmou nové myšlenky, budou-li za ně zaplaceni. Důkazy vyplývající z důkladných vyhodnocení výše zmíněných schémat však ukazují, že tato schémata nejsou nijak mimořádně úspěšná (viz například Springer a kol.,2010).

Mnohem pravděpodobnějším důvodem pomalosti učitelovy změny je to, že taková změna je skutečně obtížná, protože vysoký výkon v tak komplexní oblasti, jakou je učení, vyžaduje automatizaci velkého množství věcí, které učitel dělá. Pro žáky autoškoly je neuvěřitelně náročné zároveň používat blinkr, kontrolovat zrcátka a otáčet volantem – a jestliže jsou tyto činnosti prováděny vědomě, také složité jsou. Zkušení řidiči je konají tak často, až si je zautomatizují, a tyto činnosti tak vyžadují méně dostupných prostředků kognitivního zpracování. Když se však někdo pokusí změnit způsob svého řízení, zjistí, jak extrémně náročné je tyto automatické postupy změnit.

Jen díky pozorování začínajících učitelů si uvědomíme, jací odborníci ti nejlepší učitelé skutečně jsou. Zkušení učitelé pouhými pár pokyny a zamáváním rukou dostanou žáky do třídy, usadí je do lavic a zapojí je do práce během několika vteřin, zatímco nováčci mohou při tomtéž procesu vypadat, jako by naháněli stádo koček.

Tyto vypilované rutinní činnosti jsou výsledkem stovek, tisíců, a někdy dokonce i stovek tisíců opakování. Díky nim učitelé zvládnou celý den – bez nich by svou práci nemohli vykonávat. Ale jak se zmiňuje Berliner (1994), „automatičnost těchto opakujících se operací, které jsou zapotřebí k dosažení jejich cílů“, také znamená, že jakmile jsou jednou vytvořeny, je velice těžké je změnit…

Učení je v tomto ohledu ještě více extrémní než řízení auta, protože každý učitel vstupuje do této profese s řadou „scénářů“ pojednávajících o tom, jak by třída měla fungovat, a tyto scénáře jsou v jeho mysli pevně zabudovány již od dob, kdy on sám byl žákem.Scénáře, jako například požadavek, aby se žáci hlásili, chtějí-li odpovědět na učitelovu otázku, se zdají být přirozené, ale jsou samozřejmě naučené, a jsou tedy učení na překážku (Wiliam, 2006b).

Mnoho změn v praktikách, které jsou spojovány s implementací formativního hodnocení, není mimo to obtížné změnit jen proto, že by na ně byli učitelé již zvyklí – tyto změny zároveň odporují všeobecně rozšířeným a pevně zakořeněným názorům, které se například týkají významu známkování sloužícího k motivaci žáků. Dokonce i tehdy, jsou-li učitelé přesvědčeni o důležitosti takových principů, jako je například pouze slovní hodnocení, jsou od jeho uplatňování často odrazování staršími kolegy, kteří tyto inovace považují za módní výstřelky hlásané akademiky odtrženými od reality, již nemají ponětí, co skutečné učení obnáší.

Důsledkem toho všeho je, že v rámci zavádění jakéhokoli modelu profesního rozvoje musíme přijmout fakt, že učení učitelů je pomalé. Obzvláště aby změny v praktikách – v protikladu ke znalostem – byly trvalé, musí být začleněny do učitelových existujících rutinních postupů, a to vyžaduje čas. Mnoho lidí zabývajících se profesním rozvojem se již setkalo s tím, že učitele podporovali, aby vyzkoušel nové myšlenky, ty pak viděli zavedené v praxi, když danou třídu navštívili, avšak krátce na to se dozvěděli, že učitel se vrátil zpět ke svým předchozím praktikám.

Proto musíme komukoli, kdo se snaží změnit něco, v čem se již stal odborníkem, umožnit, aby postupoval malými krůčky. Soubor rutinních postupů, které si učitelé vytvořili, aby zvládli celý den ve škole, je jejich největším jměním, ale zároveň i břemenem, protože aby se zlepšili, musí se zároveň trochu zhoršit, alespoň na chvíli. Když chtěl Tiger Woods změnit svůj golfový švih poté, co v roce 1997 vyhrál golfový turnaj Masters, odstoupil ze soutěže a trénoval nový švih, dokud s ním nebyl spokojen. Žádný učitel však nemá tři měsíce na to, aby nacvičoval nové techniky před zrcadlem a teprve pak je šel vyzkoušet do třídy – proto je změna učení pro jakéhokoli učitele takovým „strašákem“. Změna znamená přestat dělat věci, díky nimž jste zvládli ve škole celý den. Není divu, že jedna z učitelek popisuje změnu třídní rutiny jako „opravu motoru za letu“…

Učitelé potřebují pomoct ve vytváření nových návyků, což představuje výzvu ve všech oblastech lidského úsilí. Musíme se smířit s tím, že to bude velice náročný úkol, který bude vyžadovat jak podporu, tak i odpovědnost.

Zdroj: D. Wiliam, S. Leahyová: Zavádění formativního hodnocení. Praktické techniky pro základní a střední školy. Čtení pomáhá, EDUkační LABoratoř , z. s. 2016. ISBN 978-80-906082-5-2

Příběh desátý. Raději si odučím svoje

Vracíme se k sérii příběhů mladých učitelů. Příběhy jsou pravidelně publikovány na facebookové stránce Nechte nás sakra učit dobře.

Zdroj: https://www.facebook.com/nechtenassakraucitdobre 10. 1. 2019

Jmenuji se Roman a pracuji jako učitel zeměpisu a fyziky na menším městě v oblasti bývalých Sudet. Rád bych se podělil se svou trpkou zkušeností, která mě přesvědčila, že kreativita ve školství se nevyplácí.

Po státnicích jsem nastoupil na běžnou základní školu, kde jsem učil předměty dle své aprobace. Všechno klapalo do doby, než jsem se rozhodl oživit hodinu zeměpisu tím, že v rámci projektové výuky vybuduju společně s žáky tabule u cyklostezky.

Projekt jsme probírali s ředitelem, rozhovor vypadal zhruba takto:
"Jaká zas cyklostezka? Vy nemáte co na práci?"
"Víte, chtěl jsem propojit teorii s praxí, vzít děcka do přírody…"
"Ach jo, proč pořád musíte něco vymýšlet. To nemůžete normálně učit?"
"Je to projekt, dostaneme na to dotace. Stačí mi jenom váš podpis, já už si to papírování vyřídím."
"Ach jo, proč vy mladí furt vymýšlíte hňupoviny, místo abyste normálně přišli před tabuli a učili. Tak jo, dejte to sem, já vám to podepíšu. Doufám, že těmi vašimi projekty nebudete zanedbávat učivo a nedostanete se do skluzu."

I přes skřípění zubů vedení školy jsme se tedy s žáky pustili do výroby informačních tabulí a pomocí map plánovali, kam je v terénu umístit. Nechápal jsem to, vždyť my přece propagujeme školu. Děláme něco navíc ve volném čase. Posilujeme mezipředmětové vazby! Pak nadešel den D, kdy jsme měli projekt slavnostně odhalit.

"Cože? Na co mě tam potřebujete? Já nebudu přestříhávat žádné pásky," nechápal ředitel, že by jeho účast byla žádoucí.
"Pane řediteli, jste přece zástupce školy!"
"A čas na to vezmu jako kde?"

Docela jsme se na toto téma tenkrát pohádali. Během následujícího roku mi ředitel sestavil rozvrh hodin nejhůř, jak jen mohl a já to pochopil jako náznak, že bych měl jeho školu opustit. I když jsem to s "hňupovinami" nepřeháněl, naše vzájemná nevraživost byla znát.

Po nějaké době už jsem to nevydržel a odešel na jinou školu.
Tam jsem už – i navzdory otevřenějšímu vedení – žádné větší mimoškolní projekty nerealizoval. Za prvé je po nás nijak nevyžadovali, za druhé nebudu nikomu za blbce. Odučím si svoje a kreativitu využiju v projektech mimo své zaměstnání, kde vím, že moji práci ocení.

Učitelé by měli zkusit i jiné povolání, aby nezůstávali uzavřeni ve své bublině, říká Michal Orság

Čtyři roky působil jako učitel angličtiny, poté se rozhodl věnovat se školství z druhé strany pomyslné barikády. Jeho vzdělávací centrum EDUkační LABoratoř mimo jiné učí učitele, jak pracovat s novými technologiemi, jak využívat inovativní metody ve výuce či ji zefektivnit. Jak vidí budoucnost učitelského povolání u nás? A proč by podle něj měli čeští učitelé měnit svou profesi, nebo si alespoň brát půlroční volno?

Zdroj: Markéta Popelářová, Magazín Perpetuum 18. 3. 2019

Jako ředitel EDUkační LABoratoře se zabýváte inovacemi ve vzdělávání. Co ale zahrnuje pojem „inovace“ v našem školství?

Na to, co je pro školy inovativní, jsme vlastně přicházeli postupně během našich projektů. Když jsme do škol přinesli nové technologie v rámci projektu Škola dotykem, učitelé často nevěděli, jak s nimi pracovat. Pro ně tedy bylo inovativní už to, že jsme jim například ukázali nové aplikace nebo smysluplné praktické využití. Cokoliv, co není ve školství běžné, můžeme označit za inovativní.
V našem centru jdou ale technologie nyní trochu bokem. Je nám jedno, jestli je ve třídě dotyková obrazovka, telefon nebo interaktivní tabule, soustředíme se na učitele a práci s nimi. Chceme z nich dostat to nejlepší. Ukazujeme, jak pracovat s určitými tématy, například s kritickým myšlením. Technologie pro nás nejsou cílem, ale prostředkem k nabytí kompetencí.

Vy sám jste vystudoval pedagogickou fakultu a stal se učitelem. Dnes podobný cíl nemá mnoho lidí. Co vás k tomu tehdy vedlo?

Dnes máme poměrně velký nedostatek učitelů, ale už když jsem s učením začínal, což je asi před deseti lety, učitelé chyběli, takže mě poměrně paradoxně přijali jako učitele angličtiny na obchodní akademii ještě před dokončením vysoké školy. V tu chvíli mi přišlo naprosto logické, že pokud studuji pedagogickou fakultu, budu se ohlížet po práci ve škole.

A proč jste se rozhodl školní třídu opustit?

Učil jsem čtyři roky a došlo mi, že ve školství sice pracovat chci, ale z té druhé strany, tedy ne přímo se žáky, ale spíše s učiteli. Později na to navázal i zájem o vzdělávací politiku. Za zkušenost ze školy jsem hodně rád. Prostředí školy na mě ale nepůsobilo dostatečně podnětně. Obsah hodin jsem si sice mohl tvořit podle sebe, ale k práci učitele patří mnoho dalších věcí, které už tolik svobody neumožňují. Mám na mysli například dohledy na chodbách nebo zbytečně časné vstávání, protože výuka nám začínala už před osmou.

Co by podle vás pomohlo učitelům k tomu, aby školství neopouštěli?

Problémem je to, že učitelská profese je velmi osamělá. Trávíte mnoho času se žáky ve třídě, ale s kolegy se skoro vůbec nepotkáváte. A pokud ano, většinou jen na pár minut v kabinetu.

Bylo by tedy řešením, kdyby se učitelé potkávali častěji?

Částečně ano, ale na druhou stranu je nemůžeme do ničeho nutit. Některým se do toho opravdu nechce. Je to vidět například v momentě, kdy mají dva učitelé na něčem společném spolupracovat. Je mezi nimi cítit určitá rivalita, do vlastních hodin si nechtějí nikoho pouštět. Umělé nucení tedy není cesta. V naší republice není běžně zvykem, aby se kolegové z jedné, případně z okolních škol v hodinách navštěvovali a vzájemně si poskytovali zpětnou vazbu. Myslím, že je to škoda.

Kdyby ale učiteli byla dopřána chvilka klidu místo povinnosti dohlížet na děti na chodbách, určitě by to pomohlo. Nerozumím ani tomu, že jsou učitelé nuceni nosit přezůvky, aby je žáci nemohli nařknout, že nedodržují pravidla. Je to samozřejmě maličkost, ale takových je mnoho a na učitelích se to podepisuje, protože to často řeší i vedení školy. Vlastně mi ve škole chyběla důvěra a větší volnost. Jak od vedení směrem k učitelům, tak od učitelů k žákům. Je běžné vše kontrolovat a na vše dohlížet.

Jaké řešení tedy navrhujete?

Přehlcení učitelů a ředitelů by mohlo vyřešit zavedení nových pozic na školách. Pomohl by například projektový manažer, protože školy se do projektů často zapojují. Nebo také kariérní či výchovný poradce pro žáky. To jsou pozice, které nyní zastávají učitelé. Ideální by bylo, aby se učitelé mohli soustředit hlavně na přípravu výuky. Rozumím, že lidí je málo, že chybí všude, ale na školách chybí extrémně.

Dalším problémem je, že generace učitelů se obměňují jen velmi pomalu a noví učitelé mají tendenci stále opakovat stejné vzorce, které sami zažili. O to těžší je pro ně pouštět se do něčeho inovativního. A když do školy přijde nový učitel, je velká pravděpodobnost, že systém a učitelský kolektiv ho za pár let semele a přizpůsobí se. Obecně, veřejnost a rodiče mají pocit, že to, co fungovalo dříve, musí přeci fungovat i dnes. Proč by tedy byl důvod učit například s novými technologiemi? Jednodušší je telefony ve škole zakázat…

Celý rozhovor si můžete přečíst ZDE.

Milena Kmentová: Třída zpívá ÍÁ, ÍÁ

Publikace volně navazuje na sešit Slovo, slovo slůvko, slovíčko, honem poběž, písničko! Přináší metodický materiál pro rozvoj fonematického uvědomování a elementárních pěveckých dovedností předškolních a mladších školních dětí.

Obsahuje 14 jednoduše, ale velmi účelně, zhudebněných jazykových her. Kniha stojí na velké slovní zásobě, elementárních a rytmických prostředcích, elementárních hudebních formách a především na hře, která je základem všech aktivit.

Kniha je určena pro práci s předškolními dětmi, včetně dětí s narušenou komunikační schopností a odlišným mateřským jazykem.

Mgr. Milena Kmentová, Ph.D., absolvovala r. 2000 speciální pedagogiku – učitelství na speciálních školách s prohloubenou HV. Od roku 2004 pracuje v CMŠ Laura v Praze. Dále působí na katedře hudební výchovy PedF UK. Vede akreditované semináře v NIDV a lektoruje pravidelně pro Českou obec sokolskou.

Více informací a ukázky najdete ZDE.

Aktuální téma: Syndrom vyhoření u učitelů

V ČR citelně chybí koncepční prevence syndromu vyhoření u učitelů. Čísla jsou alarmující…

Zdroj: Pedagogická komora 9. 12. 2018

Výzkum: Syndrom vyhoření a životní styl učitelů českých základních škol

Šetření: Učitelky mateřských škol před kolapsem

Výzkum: Pedagogy práce naplňuje i přes velký stres

Výzkum: Psychopatické tendence učitelů a učitelek

EDUzměna: Vznikla studie o aktuálním stavu českého školství

Polovina českých učitelů vykazuje příznaky vyhoření. Nadační fond Eduzměna, založený čtyřmi českými nadacemi, přináší přehled stavu českého školství. EDUzměna chce podpořit systémové změny ve vzdělávání v ČR.

Zdroj: Tisková zpráva EDUzměny 2. 4. 2019

Téměř třetina (32 %) žáků, nejvíce ze zemí OECD, nerada chodí do školy. Polovina české veřejnosti je spokojena se stavem škol. Zároveň polovina učitelů vykazuje příznaky vyhoření. Pouze 30 % času věnují ředitelé tomu nejdůležitějšímu – pedagogickému vedení školy a 60 % základních škol nemá zřizovatele kvalifikovaného ve vzdělávání. Čísla ukazují, že jsou oblasti, které je třeba v českém školství změnit. Nadační fond Eduzměna chce reagovat na tento stav a najít řešení společně s těmi, kteří mají chuť spolupracovat.

Nově vzniklý Nadační fond Eduzměna na svém startu přináší přehled stavu, ve kterém se české školství nachází. Studii popisující aktuální situaci českého školství zpracovali Daniel Prokop a Tomáš Dvořák (nezávislí sociologové a analytici). Je založena na rešerši a dodatečné analýze již existujících studií (např. výroční a tematické zprávy České školní inspekce, McKinsey&Company, EDUin aj.) a dlouhodobých mezinárodních šetření. Tato data jsou doplněna zjištěním z výzkumů realizovaných v dílčích oblastech vzdělávání (výzkumy společnosti Median, Kalibro, programu Jeden svět na školách atd.) a z rozhovorů se čtyřmi expertními skupinami. Analýza je členěna podle jednotlivých skupin – žáci, rodiče, učitelé, ředitelé a zřizovatelé, aby byl obraz co nejvíce kompletní.

„Jako ochutnávku přinášíme shrnutí v podobě infografiky, která ukazuje zásadní zjištění na úrovni jednotlivých skupin. V následujících týdnech budeme postupně publikovat informace o jednotlivých skupinách. Vždy přineseme přehlednou infografiku, shrnující jednostránkový text a patřičnou část samotné studie. Na závěr chystáme celkové představení fondu a také návrh řešení, se kterým nadační fond přichází. Nechceme totiž skončit u popisu stavu, ale chceme jej aktivně řešit ve spolupráci s těmi, kteří zde již řadu let dělají skvělé věci.“ říká ředitel nadačního fondu Zdeněk Slejška.

Nadační fond Eduzměna funguje jako platforma zástupců soukromého, neziskového a státního sektoru, která chce společnými silami, svým jménem, know-how a financemi podpořit systémové změny ve vzdělávání dětí v České republice. Fond se bude soustředit na dlouhodobé a udržitelné přístupy, které budou mít prokazatelný dopad na zlepšování učení dětí. Prostředkem bude podpora různých organizací a projektů zaměřených na rozvoj vzdělávání i zvyšování povědomí o klíčové roli vzdělávání obecně. Nadační fond založily čtyři české nadace (Nadační fond Avast, Nadace České spořitelny, Nadace Karla Janečka a Nadace OSF) a postupně jej budou rozšiřovat další dárci. Nedávno například přistoupila ke spolupráci Nadace Jablotron.

Infografika ZDE.

Více o Nadačním fondu Eduzměna: https://eduzmena.cz

Více o zakládajících nadacích: https://eduzmena.cz/o-nas/#kdojsme

Zpětná vazba jako základ efektivní výuky

Zavádění formativního hodnocení na základních školách je název tříletého projektu financovaného z Operačního programu Evropského sociálního fondu – Výzkum, vývoj a vzdělávání řízeného MŠMT. Projekt od ledna 2019 realizuje Pedagogická fakulta Univerzity Karlovy ve spolupráci se vzdělávací organizací EDUkační LABoratoř. Hlavním cílem projektu je podpora základních škol ve vybraných krajích při zavádění formativního hodnocení, které vede k rozvoji a úspěchu každého žáka.

Zdroj: Tisková zpráva EDUlab 20. 3. 2019

V rámci projektu vznikne na devíti základních školách síť center kolegiální podpory, kde se budou učitelé pod vedením proškolených metodiků pravidelně scházet, sdílet své zkušenosti se zaváděním metod formativního hodnocení do výuky a poskytovat si vzájemnou podporu. Pedagogové se budou podílet na vytvoření databanky příkladů dobré praxe s videonahrávkami své praxe a metodickými materiály, která bude volně dostupná profesní komunitě i veřejnosti na stránkách projektu www.formativne.cz.

Podle řady výzkumů je kvalita hodnocení v českých školách neuspokojivá převážně proto, že je založena na sumativním hodnocení, tedy na známkování a srovnávání žáků mezi sebou. Naproti tomu hodnocení formativní je zaměřeno na průběžnou práci žáků v průběhu vyučování a učení, na správné nastavení vzdělávacích cílů, monitorování pokroku a individuální rozvoj každého žáka.

Zpráva OECD z roku 2013 potvrdila, že metody hodnocení, které by účinně podporovaly učení žáků, nebyly v českých školách systematicky využívány. Malý důraz byl podle odborníků kladen na poskytování individuální zpětné vazby žákům a na rozvíjení interakce mezi učitelem a žákem, která napomáhá učení. Projekt Zavádění formativního hodnocení na základních školách se snaží podporovat a posilovat učitelské kompetence v poskytování efektivní zpětné vazby a uplatňování principů formativního hodnocení v celé jejich šíři.

„Formativní hodnocení je pro mnoho pedagogů stále pojem neznámý, ačkoliv ve svých hodinách jeho prvky často využívají. Pokud chceme, aby byla zpětná vazba co nejefektivnější, je důležité nové techniky aplikovat a interpretovat správným způsobem. Naším cílem je zavádět změny do praxe postupně tak, aby byly koncepční a učitelům pomohly žáky vhodně motivovat v další práci. Je důležité si uvědomit, že nad zpětnou vazbou by měl více času strávit její příjemce, nikoliv ten, který ji poskytuje. Jednou z cest je například také vzájemné hodnocení a sebehodnocení žáků, to je však nejprve potřeba žáky důkladně naučit,“ uvedl Michal Orság, ředitel vzdělávací organizace EDUkační LABoratoř.


Do projektu se zapojily základní školy ze čtyř krajů (Karlovarský, Ústecký, Plzeňský, Středočeský), jejichž pedagogové se stanou lídry formativního hodnocení ve svém regionu. V první fázi projektu se lídři na seminářích vedených předními odborníky seznámí se širokou škálou metod, nástrojů a technik formativního hodnocení a leadershipu. V další fázi pak budou v centrech kolegiální podpory, která na jejich kmenových školách vzniknou, své zkušenosti a poznatky předávat svým kolegům. Formou síťování, tedy propojování škol a jejich pedagogů v regionech, pak bude během následujících tří let docházet k předávání zkušeností a inspirativních příkladů s poskytováním popisné konstruktivní zpětné vazby, technikami a nástroji formativního hodnocení pedagogům z dalších zapojených škol.

„K tomu, aby se podařilo zavádět formativní hodnocení do výuky na českých školách, je potřeba poskytnout školám i učitelům dostatečnou podporu při jeho zavádění do své každodenní praxe. A o to v projektu usilujeme – podporujeme spolupráci mezi učiteli, vytváříme prostor pro reflexi a zejména pro sdílení zkušeností s kolegy. Učitel, který se rozhodne měnit svůj přístup k vyučování i učení, musí stavět na hluboké znalosti vzdělávacího obsahu, být vnímavým pozorovatelem, reflektivním praktikem, adaptivním expertem a musí umět volit z množství metod, nástrojů a technik formativního hodnocení tu, která nejlépe vyhovuje jeho žákům tak, aby každý z nich měl šanci zažít úspěch,“ doplnila Veronika Laufková z Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy.

Formativní hodnocení podporuje zodpovědnost žáků za vlastní proces učení, má pozitivní efekt na jejich sebevědomí a posiluje jejich vnitřní motivaci k učení. Využívání formativního hodnocení má, podle zahraničních výzkumů, největší potenciál působit pozitivní změny u žáků s nejslabšími výsledky, ale jeho uplatňování umožňuje i těm nejlepším ukazovat nové horizonty. Doprovodným cílem projektu proto bude i snaha změnit pohled na hodnocení u vedení škol a u rodičů. Hlavním záměrem však zůstává, aby se nastupující generace dětí ve škole setkávala s hodnocením ne jako se zdrojem úzkosti, nýbrž užitečným nástrojem rozvoje jejich učení a autonomie.

Líný učitel: Pracovat ve škole by měli hlavně žáci

Milí čtenáři, přinášíme vám další z úspěšných článků z publikace Líný učitel od Roberta Čapka. Tentokrát se jedná o zamyšlení autora nad tím, kdo by vlastně měl ve škole pracovat a jak. Dozvíte se i praktické příklady z praxe, kterými se vyplatí se inspirovat. Staňte se úspěšným učitelem za poloviční námahu!

Zdroj.

Pracovat ve škole by měli hlavně žáci. Tímto pravidlem není myšleno nějaké pracovní nevolnictví. Je to aplikace činnostního pojetí výuky, tedy myšlenky, že žáci si nejlépe osvojí poznatky, které sami získají. Učitel není ve třídě od toho, aby zde celou hodinu mluvil. Je tu od toho, aby komunikaci moderoval. Učitel by neměl svým žákům vytvářet studijní opory plné zbytečného učiva formou odrážek ani jim diktovat téma do sešitu. Žádné „přežvýkávání“ materiálů do memorovací podoby! Měl by je vést k tomu, aby podstatné informace dokázali získávat sami, nejlépe z primárních pramenů.

V pařížské École 42 žádní učitelé nejsou a její studenti si opravují práce navzájem. Studenti si musí vždy vytvořit to, co k práci potřebují, když plní své dlouhodobé úkoly. Hlavním cílem zakladatele této školy bylo pěstovat ve studentech mix kreativity, kritického myšlení, schopnosti spolupráce a iniciativnosti, aby mohli v budoucnu uspět v jakémkoli odvětví. Tyto principy lze uplatnit i v běžné škole. Dává přece smysl připravovat žáky na reálný svět bez učitelů tím, že se učitel upozaďuje až do té míry, že ho žáci nepotřebují.

Čím víc pracují žáci a čím méně učitel, tím je proces kvalitnější a didakticky správnější. Ale to neznamená, že učitel zadá nějaké nesmyslné opisování nebo nechá žáky vypracovávat cvičení v učebnici. Ani nic podobného jako promítání odrážek v interaktivní tabuli nebo výčet nějakých položek v powerpointových prezentacích. V žádném případě! Pokud prezentaci netvoří sami žáci, PowerPoint je při výuce sprosté slovo!

Celé procesuální spojení vypadá takto: Žáci pracují proto sami, že je to baví a dostali zajímavý úkol nebo atraktivní problém či kreativní zadání. To, že ve třídě na základě vhodných metod žáci pracují, neboť je to díky zábavnému a aktivizujícímu charakteru práce zajímá, má řadu dalších výhod. Především to uvolňuje ruce učiteli, který má nyní hodně času na individuální práci s žáky. Je to také dobrá prevence proti nekázni a spouštějí se ty správné konformní procesy (o tom všem píšu dále). Třída pracuje a učitel se může věnovat jednotlivým žákům, rozmlouvat s nimi, dávat jim zpětnou vazbu a posilovat je. Nemá nohy na stole, ale pohybuje se po třídě a rozdává svými pochvalnými slovy dobrou náladu a povzbuzení. Právě taková práce líného učitele nejvíce nabíjí energií!

Jestliže žáci pracují a baví se aktivitou, učiteli se otevírají možnosti pro mnoho dalších činností. Jak už bylo výše uvedeno, může mlčky a s úsměvem chodit po třídě a sledovat žáky při práci, může je podporovat dobrým slovem, může je upozorňovat na úskalí dané činnosti. Ale také může sednout za svůj stůl a pracovat! Samozřejmě, že ne opravovat testy (které nedává!) nebo parafovat sešity (což nedělá!), ale chystat se na další část hodiny, nebo dokonce připravovat další hodinu. V zahraničních školách si učitel v takovém případě položí na katedru vlaječku nebo jiný symbol toho, že ho nikdo ze třídy nemůže oslovit. Až svou práci dokončí, vlaječka ze stolu zmizí. Do té doby platí ono „daltonské“, když něco nevíš, zeptej se spolužáka. Pokud neví ani on, zeptej se dalšího. Teprve pak jdi za učitelem.

Ukázka pochází z publikace Líný učitel od Roberta Čapka.

Líný učitel radí: Přeformulujte své cíle a prospějete sobě i svým žákům

Cesta ke změně z normálního v pedagoga v toho „líného" bývá trnitá, ale přináší mnoho dobrého! V článku přinášíme další ukázku z publikace Líný učitel: Cesta pedagogického hrdiny, kterou napsal Robert Čapek. Tentokrát se zaměřuje na to, jak přeformulovat své cíle, aby byly přínosem nejen pro žáky, ale i pro učitele samotného.

Zdroj.

Jaké jsou cíle moderního vzdělávání? Pro Líného učitele jsou zjevné. Připravit žáky na jejich studijní i profesní budoucnost, na život. Můžeme si výmysly školních byrokratů (například státní přijímačky nebo státní maturity) představit jako pouhou překážku v cestě za dobrým vzděláváním svých žáků a zaměřit se na to podstatné. Pokud ve třídě pracujeme správně, máme tu aktivní žáky, kteří se spolu i samostatně podílejí na smysluplných činnostech, jež jim předkládáme, nemusíme se o jejich budoucnost bát. O tu ať se klepou strachy učitelé, kteří své žáky otrávili mizernou výukou a špatným hodnocením. Nám jde o mnohem vyšší mety, než aby žáci splnili maturitní testy a my si umyli ruce. Takové tanečky ať si tancují falešní „profesoři“ na gymnáziích, to nejsou mety hodné moderního/kompetentního Líného učitele.

Spatřil jsem onehdy list papíru, který shrnoval učivo tématu „Komunikační dovednosti“. Co by měl žák umět? Podle tohoto papíru jen samé definice: „Komunikace se dělí na verbální a neverbální. Komunikace samotná je proces, v jehož rámci se sdělují nebo vyměňují informace. Jedná se o typ sociální interakce. Je tu pět epoch rozvoje komunikace: znamení a signály, mluvení, psaní, tisk a masová komunikace.“

Proč se to takhle učit? My máme pro výuku jiné hodnoty a cíle! Já bych realizoval takové komunikační aktivity, aby se žáci něco naučili i v té „spodní vrstvě“. Třeba takto:


Aktivita „Zelený mužíček z vesmíru“

1. část

Učitel vypravuje dětem: „Přestavte si, že jste obyvatelem středověké vesnice a vyberte si, jaké byste v něm měli povolání. Kovář, truhlář, hostinský, šenkýřka, pradlena, pletačka košíků… a podobně.“ Každý žák si vybere. Poté učitel pokračuje: „Jedné noci se rozzářilo nebe a s obrovským výbuchem něco spadlo do blízkého lesa. Když se tam ráno celá ves vypravila, spatřila – zeleného mužíčka z vesmíru! Nemluví, jen se vyplašeně dívá kolem sebe.“

2. část

Zeleného mužíčka teď bude představovat jeden spolužák, kterého vybere učitel. Posadí se na židli. Učitel říká žákům: „Shromážděte se nyní okolo zeleného mužíka a svým postojem vyjádřete, co si o něm myslíte. Můžete využít vzdálenosti – co znamená, že jste od něj dál, nebo že jste k němu blíž? Můžete využít ruce, nohy, otočení těla. Vytvořte ze svého těla živou sochu.“ Učitel pak prochází po třídě a poklepáním na rameno žáka „vzbudí“ – ten vysvětlí ostatním, proč stojí tak, jak stojí, a jak to vyjadřuje vztah k mužíčkovi. Po podání vysvětlení socha zase usne. Všichni musí být sochami, nikdo nemluví ani se nehýbe.

3. část

Nyní se učitel změní na hradního pána, který má ve vesnici své poddané. To on kupuje od kováře nebo ševce jejich zboží, to on vesnici chrání. Nyní se hradní pán rozhodl, že co je zelené, není dobré – a zakázal vesničanům pomáhat zelenému mužíkovi. Učitel se pak už ve své vypravěčské úloze obrací na žáky: „Poslechneš svého pána? Změní se nějak tvůj postoj k mužíčkovi? Živou sochou opět vyjádři, co si teď o mužíčkovi myslíš. Změň svůj postoj ať tak nebo onak, anebo ho neměň, je to na tobě.“ Poté učitel opět prochází po třídě a poklepáním na rameno žáka „budí“ – ten vysvětlí ostatním, proč stojí tak, jak stojí, a jestli (případně proč) se jeho vztah k mužíčkovi změnil. Nato socha zase usne. Všichni opět musí být živými sochami, nikdo nemluví ani se nehýbe.

4. část

Vrátíme se nyní ze středověku zpátky do 21. století. Žáci odpovídají na otázky, které pokládá učitel:
„Jak ses cítil v roli zeleného mužíčka?“
„Byl tvůj postoj k zelenému mužíčkovi spíše kladný, nebo záporný a proč?“
„Změnil se tvůj postoj k zelenému mužíčkovi, když vám hradní pán přikázal přestat mu pomáhat? Proč?“
„Jsou v naší společnosti také nějací zelení mužíčkové? Kteří lidé jsou někdy zelenými mužíčky? Jak se k nim chováme?“
„Cítil ses někdy jako zelený mužíček? V jaké situaci? Jak jsi situaci řešil?“
„Můžeme zeleným mužíčkům pomoci? Pokud ano, jak?“

Pokud jsou ve třídě dobré vztahy (žáci se dobře znají, věří si a rozumějí si), může si učitel dovolit malinkou obměnu. Rozdělí žáky na polovinu (jeden žák bude opět zelený mužíček). Jedna polovina bude chtít mužíčka přijmout mezi sebe, a druhá polovina bude proti. Mělo by se debatovat o tom, zda mužíčka přijmout mezi sebe, nebo ne (strany budou vzájemně reagovat na svoje argumenty). Učitel by neměl do debaty zasahovat, pouze by ji měl korigovat (posuzovat argumenty apod.) a nakonec zhodnotit. Na závěr by měl učitel vyvolat diskuzi o tom, jak se líbila jednotlivým stranám jejich úloha, jestli se s ní ztotožnily nebo jestli nesouhlasily s úlohou, kterou zastávaly, a proč.

Vidíme, že se tu rozvíjejí komunikační dovednosti – verbální i neverbální. Žák vyjadřuje názor jako socha (vzdáleností, gestem, mimikou), ale pak vysvětluje svůj postoj i slovy. K tomu je zde i téma rasismu a xenofobie – ukazujeme žákům nenásilnou formou, že všichni na světě nejsou stejní, což nutně neznamená, že jedni jsou horší než druzí. Učíme žáky, aby si uměli dělat na různé situace vlastní názor a nebáli se ho vyjádřit. Také takto vypadá kvalitní edukace. Otevřeme téma a bez indoktrinace a školometských diktátů společně se třídou řešíme problém. Nalézáme problém komunikační, vztahový, kulturně-sociální, téma izolace, konformity a tlaku autority. Na každé z nich se lze zaměřit, každé z nich může být pointou této aktivity. Jak marně a učitelsky nedostatečně proti tomu vypadá učení se nesmyslů z papíru!

České pedagogické fakulty nejen že nepřipravují učitele kvalitně pro moderní výuku, jak má být realizována v dnešní době, ale připravují je mizerně i pro výuku z minulého století. Nevadí! Můžeme jejich práci suplovat na školách. I učitel špatně připravený z fakulty se může stát rytířem moderní výuky, pokud má správnou filozofii. Právě tuhle péči je nutné mu ve škole věnovat. Rozšířit si portfolio o několik desítek metod není tak obtížné jako ubránit svou mysl před příklady nedobré praxe, která je na českých státních školách doslova na každém kroku.

Pokud je to možné, maximálně pomozme svým kolegům. Нlavně se však soustřeďme na svou práci, na své žáky a na své třídy, neboť to je to, co se počítá! Aby učitel dobře učil, musí si věřit a musí se sám svou prací bavit. Sebedůvěru lze získat úspěchem ve třídě a zábava přichází s dobrou didaktikou. Proto jsou kvalitní učitelé těmi, kteří mají dobrou náladu a rozdávají ji druhým. Když používáte vhodné metody, netrestáte žáky špatnou známkou za chyby a hodnotíte podporujícím způsobem, rozdáváte jim radost činností i motivujícím posílením. To se nutně odráží nejen na jejich chuti pracovat, ale i na vlastním rozpoložení. Pracujete tak vlastně na svém vlastním zdraví. A to ani nemluvím o karmě! Koho provází síla, na toho se zkrátka svět usmívá. Žáci a rodiče taktéž.

Text pochází z publikace Líný učitel. Cesta pedagogického hrdiny. Autorem je Robert Čapek.

PORTÁL: Pracovní listy ke stažení

Zajímavá nabídka nakladatelství PORTÁL: pracovní listy ke stažení zdarma.

Na e-shopu https://obchod.portal.cz/ na stránce Pracovní listy ke stažení nebo u jednotlivých knih v sekci Další informace si můžete stáhnout pracovní listy pro rozvoj grafomotoriky, kreslení, výslovnosti, čtení, počítání, atd. Pracovní listy po otevření lze vytisknout.

Seznam všech pracovních listů najdete ZDE.

Ředitel naživo je tady!

Otevíráme pilotní ročník dvouletého programu pro dvojice lidí ve vedení škol, kteří chtějí být pedagogickými lídry. Program jsme připravili na základě toho nejlepšího know-how s předními experty.

Chceme, aby se v každé škole děti učily naplno a s radostí. A bez ředitelů to nejde. Proto jsme připravili skvělou příležitost, jak prakticky posunout školu kupředu. Díky inspiraci od špičkových lektorů a škol, individuální podpoře a sdílení v komunitě spřízněných lidí.

Program jsme zahájili 27. 3. 2019 na slavnostním večeru Ředitel naživo: Startujeme 2019. Přes 200 hostů naplnilo pražské Centrum současného umění DOX. Mezi řečníky na pódiu vystoupil i ústřední školní inspektor Tomáš Zatloukal a člen správní rady Nadace České spořitelny Ondřej Liška.

„Když se podíváte na ty nejmodernější poznatky z oblasti neurosciences či moderní pedagogiky, tak stejně nakonec končí u Komenského. Jsou to staré koncepty, které mluví o nějaké celistvosti. O celostním pohledu na děti, na sebe samého, na člověka. A myšlenka, která mi přijde právě tady vhodná za zpřítomnění, je, že tradice není uctívání popela, ale předávání ohně. A to je přesně to, co dělá Učitel naživo a nově i Ředitel naživo," řekl ve svém příspěvku Ondřej Liška. Symbolicky pak s Tomášem Zatloukalem k příležitosti zahájení programu Ředitel naživo zapálili oheň v petrolejce.

Do programu přijímáme účastníky ze základních a středních škol, a to bez ohledu na délku zkušeností ve vedení školy či region, ve kterém se škola nachází. Přihlásit se můžete do 19. 5. 2019.

Věříme, že dobrá škola dokáže proměnit životy dětí k lepšímu. Aby měly děti za doprovodu učitelů možnost nacházet svou vlastní hodnotu a uplatnit se ve světě, musí pro to ve škole vznikat prostor a podmínky. Takové podmínky nejlépe vytváří tým učitelů v čele s ředitelem – pedagogickým lídrem.

Ředitel v roli pedagogického lídra hluboce rozumí potřebě zaměřovat se ve škole na učení a rozvoj dětí. Věří, že jeho základním úkolem je vyhodnocovat dopad všech pracovníků ve škole na učení dětí. Získává svůj tým pro vizi školy, jako otevřeného a učícího se společenství, v jehož centru je dítě. Takové ředitele tu chceme mít.

Stejně jako v našem učitelském výcviku jsme se i v ředitelském programu zaměřili na to nejlepší z českého i zahraničního vzdělávání. Přivezli jsme know-how ze studijní cesty po USA, využili jsme studie od nejvýznamnějších expertů zabývajících se dopadem práce ředitelů na učení dětí. Načerpali jsme inspiraci od expertní rady složené ze zkušených ředitelů a odborníků z Česka.

Pro pilotní ročník programu založeného na dlouhodobosti, spolupráci a propojování zkušeností, teorie a praxe, nyní hledáme dvojice z řad vedení škol, které by do toho šly s námi. Jedině společně totiž dokážeme vybudovat silnou a soudržnou komunitu s potenciálem proměňovat vzdělávání dětí k lepšímu.

Programem cesta nekončí. Tvoříme velkou a trvalou učící se komunitu

Více informací o programu naleznete ZDE.

Páťáci učí prvňáčky, jak zacházet s technologiemi

Na americké základní škole John Barry Elementary hrají technologie významnou roli. Prostupují všemi ročníky a předměty, od matematiky po přírodovědu, zároveň jsou ale také využívány k propojení žáků ze starších ročníků s těmi mladšími. Jak přesně?

Zdroj: Markéta Popelářová, Perpetuum 20. 2. 2019

Páťáci pravidelně tráví čas se svými mladšími kolegy z první třídy a učí je, jak používat Microsoft Word nebo jak na internetu vyhledávat nové stránky. Během takových setkání ovšem nejde jen o nabytí technických dovedností, ale také o soft skills, o získání taktu a empatie. Páťáci jsou na sebe navíc pyšní, když si uvědomí, že někoho naučili něco nového.


Dovednosti, které páťáci mohou předat

Během společných hodin se od nich prvňáčci učí třeba to, jak používat online Google Dokumenty, jak kopírovat a vkládat text, používat programy ke čtení nebo jak vytvářet prezentace nebo vkládat obrázky.

Škola s projektem prvotně začala jen v malém měřítku, nyní je ovšem s nižším ročníkem propojena každá třída. Jedná se přibližně o jednu hodinu týdně, před kterou se učitelky obou tříd společně domluví, v jakém bodě by se učivo jejich tříd dalo efektivně propojit. K tomu je také nutné vymyslet, jak tyto dovednosti děti naučit a s pomocí jakého zařízení.

„Je těžké je učit, protože někdy neposlouchají. Ale i tak to stojí za to,“ okomentovala projekt jedna z žaček pátého ročníku. Jaké pozitivum tento nápad bezpochyby přináší? Například práce učitele se během hodiny významně minimalizuje, nebo se spíše přesouvá do jiného sektoru. Učitel má totiž čas na individuální pomoc jednotlivým skupinkám v případě, že to potřebují.


Reflektujte, sdílejte

Po vyučování se nezapomíná ani na kratší reflexi s oběma třídami, ve které žáci pojmenují své dosažené úspěchy, případně potíže, se kterými se museli vypořádat. Učitelé si setkání prvňáčků a páťáků chválí i z toho důvodu, že pozornost může být individuálně věnována každému dítěti, což během klasické hodiny není v jejich lidských silách.

Jana Hrubá: Pozornost také nadaným (a učitelům)!

Minulý týden se 22.–23. 3. v Praze uskutečnila konference Vzdělání pro budoucnost. Téměř 500 účastníků, skoro stovka zajímavých lektorů, přes 80 workshopů. Gejzír inspirace!

Pořadatelskými organizacemi byly: Mensa ČR (www.mensa.cz), Svět vzdělání (www.svetvzdelani.cz), Národní institut pro další vzdělávání (www.nidv.cz / www.talentovani.cz) a skupina Fraus (www.fraus.cz).

Nahlédnete-li do programu, bude vám jasné, že každý si mohl ve dvou až po okraj naplněných dnech najít pro sebe přitažlivá témata, podnětné myšlenky, inspiraci do výuky, setkání se zajímavými lidmi. Od témat vzdělávací politiky, koncepce rozvoje nadání, informací o zajímavých aktivitách a zkušenostech škol, nových pomůckách, využití digitálních technologií, přes neuropsychologii, inkluzi až po zaměření na učitele samého, jeho rozvoj a předcházení jeho vyhoření – náměty využitelné pro pedagogy všech škol od mateřských přes základní po střední a vysoké.

Nezapomenutelným zážitkem se stalo zamyšlení Jaroslava Duška nad vzděláváním. Prostřednictvím vyprávění o svých studiích na gymnáziu dokázal s humorem, lehkostí, bez poučování a mentorování ukázat na příbězích učitelů, kteří ho nejvíce ovlivnili, jak může učitel zapůsobit na celý život svým příkladem, „harmonickým stavem vědomí“, opravdovým zájmem o žáky a jejich názory. Daroval všem v nabitém sále hodinu ozdravného smíchu s hodnotným podtextem. Takové pozitivní setkání by učitelé potřebovali častěji!

Školy 20. století selhávají pro děti 21. století

Vzdělávací instituce se nechtějí měnit. Jasné vize jsou rychle nahrazovány byrokracií, ovládáním, sankcemi a všemi dalšími druhy idiotství – rozhovor s Jesper Juul.

Zdroj: www.svobodauceni.cz 5. 3. 2019

Následující části rozhovoru Agnieszky Jucewicz s dánskou rodinnou terapeutkou Jesper Juul se objevily v polském týdeníku “Wysokie Obcasy” v dubnu roku 2015.

Jednou jste řekla: „Učitelé, studenti i rodiče by se měli vydat do ulic a protestovat proti současnému vzdělávacímu systému. A jestli se to jednou stane, budu první, kdo se jich zastane a připojí se k nim.” Trváte si na tomto postoji?

Jistěže. Bohužel je situace v mnoha zemích stále neuspokojivá a vyžaduje radikální změnu. Současný vzdělávací systém v Německu, Rakousku, Francii nebo Polsku nepřináší studentům, rodičům ani učitelům žádnou hodnotu. Je represivní a zastaralý a založený na moci, hierarchii a absolutní poslušnosti. Tradiční vzdělávací systém byl vytvořen tak, aby zajistil zemi submisivní občany poslušně plnící úkoly na montážních linkách. Ale časy se změnily.

Místo továren máme korporace.

A tyhle korporace už nehledají pokorné a povolné pracovníky. Dnes požadují kreativní, vynalézavé lidi s netradičním myšlením a ochotné činit odvážná rozhodnutí.

Co dalšího se změnilo?

Způsob, jakým rodiče zacházejí se svými dětmi. Vypadá to, že se jejich vztahy prohloubily a jsou autentičtější. A změnily se také samy děti. Stejně jako ženy před 30–40 lety, tak i děti se začaly hlásit o svá práva, vyžadují respekt a možnost se svobodně rozhodovat. A stejně jako v minulosti ženská emancipace, i tyto požadavky vyvolávají silné protesty a odpor.

Nikdo ve vedení se nechce dělit o svou moc, proto se školy tvrdošíjně drží archaických struktur a ignorují všechny změny, které se kolem nich dějí. Vzdělávací instituce stále připomínají průmyslovou továrnu ve své nejhorší a nejjedovatější formě.

Když řeknete „škola“, co přesně tím myslíte?

Celou skupinu učitelů, rodičů a dětí. Ale ze všeho nejvíc je škola politickou institucí a extrémně účinným nástrojem používaným vládnoucími orgány v boji za své příští volební období. Stejný scénář můžeme vidět ve spoustě různých zemí – nová vláda převezme moc a jeden den jsou učitelé vykreslováni jako hrdinové, a jiný jako pachatelé, v závislosti na rozmaru vládnoucí strany.

Dokud si rodiče a učitelé půjdou po krku, politici mohou zůstat v klidu. Inovace a jasné vize jsou důsledně a rychle nahrazovány byrokracií, ovládáním, sankcemi a všemi dalšími druhy idiotství. Proto bychom měli donutit autority, aby si uvědomily, že jejich země potřebují reformy vzdělávání, které by upravovaly způsob, jakým se k sobě lidé ve škole vzájemně chovají a jak se škola chová k nim.

K tomu došlo před 30 lety v Dánsku. V důsledku toho jsou všechna důležitá rozhodnutí vztahující se ke vzdělávacímu systému činěna v parlamentu, za přítomnosti ministrů, členů odboru učitelů a zástupců asociace studentů, která se posledních 20 let skládá výhradně z dívek – všech výmluvných, důkladně připravených a vynikajících partnerů pro vyjednávání. Víte, jak to všechno začalo?

Nemám zdání.

Právní reformou. Po řadě sociálních změn si politici nakonec uvědomili, že dítě je nezávislá lidská bytost a že školy by měly být zodpovědné nejen za úroveň vzdělání, ale také za sociální a psychologický rozvoj dítěte.

Není otázka rozvoje dítěte hlavně odpovědností rodičů?

Nejen. Uvědomme si, kolik hodin denně děti stráví ve škole a vynásobme to 11–12 lety. To je spousta času. Učitelé, kromě předávání svých znalostí, mají na naše děti obrovský vliv. Proto by se reforma vzdělávacího systému měla zaměřit primárně na péči o učitele.

Jak?

Učitelé by měli mít odpovídající výcvik, přípravu a podporu. Spousta mladých pedagogů to po 2 nebo 3 letech učení vzdá a řekne: „Už nikdy!” Cítí se vyhořelí, protože jejich způsob myšlení se již liší od starých pravidel a praktik, přesto stále postrádají nástroje k uskutečnění svých nápadů. Přestože jsou motivováni ke změně, jsou stále brutálně poráženi neústupným konvenčním systémem. Během studia na univerzitě navštěvují učitelé hodiny zaměřené na psychologický rozvoj. Tyto hodiny jsou naneštěstí často zaměřeny výhradně na děti.

To, co stále chybí, jsou lekce nebo semináře, které by učily naše budoucí učitele metody sebeuvědomění nezbytné pro rozvoj empatie. Pocity jiných osob si můžete představit a pochopit pouze tehdy, když dobře znáte a chápete sebe. Důležitost empatie je ve školách rozhodující, ale zároveň i velmi podceňovaná. Léta byla chápána jako měkká, ženská vlastnost, podkopávající autoritu učitele, přestože ve skutečnosti je to klíč k vytvoření nejvyšší vzdělávací instituce. Je to právě empatie, na kterou bychom se měli zaměřit, a nikoliv ta – stereotypně spojená s muži – všudypřítomná hierarchie.

Myslíte si, že dnešní školy mají typicky patriarchální strukturu?

Nepochybně! Pochází to z doby, kdy muži měli výlučnou moc.

Ve své knize „Schools in Crisis” (Školy v krizi) zmiňujete „školní kulturu”. Za korporátní kulturu má zodpovědnost představenstvo. Kdo odpovídá za „kulturu” ve škole?

Ředitelé. Ti rozhodují, na jakých hodnotách a principech by jejich školy měly být vybudované, a ve většině případech to mohou udělat, bez ohledu na pokyny ministerstva. Nikoho nepodněcuji k unáhlenému boji s oddělením vzdělávání – to by bylo, jako kdyby šlo Dánsko do války s Vladimírem Putinem – pouze navrhuji, aby vnitroškolní vztahy mezi lidmi byly stěžejní, a proto by se jim mělo věnovat více pozornosti.

Jaké kompetence by měl mít ředitel školy?

Měl by být profesionálem, nikoliv byrokratem, měl by mít dobré manažerské a vedoucí schopnosti, ale hlavně musí mít vizi! Tým pedagogů potřebuje cítit, že je na něj vždy spolehnutí, ale v případě konfliktu mezi učitelem a studentem by měl pečlivě analyzovat argumenty obou stran místo automatického hájení svých zaměstnanců. Tato slepá solidarita je dnes bohužel častým jevem. Je to nevhodné a naprosto nespravedlivé…

Celý text rozhovoru si můžete přečíst ZDE.

Co přinese reforma financování regionálního školství?

Reforma financování regionálního školství bude spuštěna 1. ledna 2020. Změna bude spočívat v tom, že bude odstraněn krajský normativ finančních prostředků na žáka, regionální školství bude hrazeno podle počtu výukových hodin a dojde k odstranění rozdílů ve financování regionálního školství mezi jednotlivými kraji.

Zdroj: Michaela Papírníková Jurečková: INS – informační servis Svazu měst a obcí ČR 1/2019


Co je reforma financování regionálního školství

Od 1. ledna 2020 bude spuštěna reforma financování regionálního školství a dojde k naplnění jednoho ze strategických cílů, a to zkvalitnit základní a střední vzdělávání a odstranit nevyvážené postavení jednotlivých škol a ohodnocení učitelů. Změna spočívá v tom, že namísto finančních prostředků na žáka bude základní a střední školství financováno ze státního rozpočtu podle počtu výukových hodin. Stávající normativní systém „peníze na žáka“ dostatečně nepostihuje specifika jednotlivých regionů a mezi kraji jsou tak velké rozdíly ve výši státního financování pro stejné typy škol. V rámci reformy byl stanoven maximální rozsah pedagogické činnosti hrazené ze státního rozpočtu. Tím dojde k zohlednění regionálních rozdílů a spravedlivějšímu rozdělení finančních prostředků na regionální školství. Svaz měst a obcí od počátku podporuje snahu odstranit rozdíly ve financování jednotlivých škol v krajích právě formou reformy financování regionálního školství.


Aktivity Svazu v řešení problematiky financování regionálního školství

Zástupci Svazu se účastnili mnoha jednání na MŠMT týkajících se přípravy reformy regionálního školství, připomínkových řízení a dále následných jednání, která se týkala odložení reformy financování regionálního školství a řešení otázek spojených se spuštěním reformy. Na posledním jednání dne 5. listopadu 2018 s náměstkyní Matuškovou byli zástupci Svazu i Sdružení místních samospráv informováni o stavu přípravy na reformu. Zaznělo, že nedošlo k zařazení požadavku na finanční prostředky ve střednědobém výhledu státního rozpočtu, že se bude dokončovat výpočtový model, nastaví se systém odměňování nepedagogických pracovníků v roce 2019, dojde k částečnému vyrovnání v odměňování pedagogických pracovníků pomocí rozvojových programů, dojde k navýšení finančních prostředků na překryvy MŠ a na navýšení kapacit škol a mateřských škol.

V dopisech adresovaných ministerstvu z počátku minulého roku Svaz požadoval co nejrychlejší spuštění reformy financování, které bude zajištěné finančními prostředky, byl uplatněn požadavek, aby alokace finančních prostředků byla zajištěna nejen na rok 2019, ale i ve střednědobém výhledu. V rámci spuštění reformy financování byl uplatněn požadavek na zvýšení platových tarifů po pedagogické pracovníky, ostatní pedagogické pracovníky a nepedagogické pracovníky. Svaz při prosazování spuštění reformy a nastavení vhodných podmínek spolupracoval mimo jiné i s odbornými asociacemi (Asociací ředitelů základních škol a unií CZESHA), se kterými koordinoval svoje stanoviska. Svaz dále spolupracoval na řešení problematiky financování regionálního školství s pracovní skupinou pro školství, sport a kulturu Sdružení místních samospráv.


Stanovisko Svazu

Svaz nadále trvá, aby reforma financování byla spuštěna co nejdříve a byla zajištěna prostředky ze státního rozpočtu. Dále požaduje, aby došlo k navýšení platových tarifů pedagogických, ostatních pedagogických a nepedagogických pracovníků, aby byl dokončen výpočtový model a byla prohloubena metodická činnost MŠMT pro kraje a ORP ve věci přípravy na spuštění reformy financování regionálního školství.


Poznámka redakce: Slibuje se a slibuje, jedná se a jedná – a peníze na reformu zajištěny nejsou a nejsou. Jako u všech předcházejících reforem. A vzdělávání se nezkvalitňuje a nezkvalitňuje… Čím to asi tak bude???

Robert Čapek: Soft skills

V další ukázce z publikace Líný učitel. Jak učit dobře a efektivně vysvětluje Robert Čapek pojem „soft skills" a jeho důležitost v budoucím profesním životě dětí. Posilujete soft skills žáků i vy?

Zdroj.


Co jsou soft skills?

Textů, projektů, programů a školení je o tom dost. Učitel by neměl lpět pouze na výuce znalostí, ale také dovedností a postojů. Jenomže to si mnozí nedovedou konkrétně představit, stejně tak jako další nový pojem: soft skills. Právě tyto „měkké dovednosti“ jsou dnes tím, co požadují zaměstnavatelé. Ne vyjmenovat sbírky Holase, Hory, Holana a Marvana! Soft skills se vztahují k duševní práci a zahrnují například komunikační dovednosti, tvůrčí, kreativní nebo týmové řešení problémů, konstruktivní kritičnost a schopnost přijímat kritiku, strategické neboli koncepční myšlení, kritické vnímání sebe sama, otevřenost, flexibilitu, schopnost se adaptovat a přijímat změny, ochotu učit se novým věcem a další důležité věci.

Kdo má soft skills na dobré úrovni, lehce se učí i hard skills – tedy konkrétní dovednosti vztažené k profesi nebo odbornosti. Řekněte mi, když si představíte výklad a mlčící třídu otráveně zapisujících žáků – jaké soft skills jsou zde posilovány? Občas zaslechnu od učitelky na semináři: „Já bych si hrozně ráda hrála, ale já musím učit. Ale když to stihnu, tak určitě něco zkusím.“ Je to smutné a zároveň to českého učitele fatálně odlišuje od jeho evropských kolegů. Těm nemusí nikdo říkat, aby realizovali pestré výukové metody, stejně jako oni na ně nešetří čas, až stihnou látku „odučit“. V zahraničí vědí, že právě hra a rozličné metody jsou to nejlepší učení!


Jak na to?

Představme si učitele, který promítá na interaktivní tabuli odrážky, které si žáci přepisují do sešitu. Vykládá jim látku, již se pak žáci musí doma naučit, protože se objeví v testu. Nyní se zamysleme, co je vlastně učitel naučil. Jsou tam obsaženy nějaké soft skills? A které by měly být ve školní práci zastoupeny?

Světové ekonomické fórum zveřejnilo ve zprávě „Future of Jobs Report“ deset oblastí, na které je nutné se při edukaci soustředit, ideálně v tomto pořadí:

1. Komplexní řešení problémů
2. Optimalizace vzájemné spolupráce
3. Vedení lidí
4. Kritické myšlení
5. Vyjednávání
6. Kontrola kvality
7. Klientský přístup
8. Schopnost rozhodovat a hodnotit
9. Aktivní naslouchání
10. Kreativita

Pro rok 2020 však předpokládá jiné pořadí:

1. Komplexní řešení problémů
2. Kritické myšlení
3. Kreativita
4. Vedení lidí
5. Optimalizace vzájemné spolupráce
6. Emoční inteligence
7. Schopnost rozhodovat a hodnotit
8. Klientský přístup
9. Vyjednávání
10. Myšlenková pružnost


Podporu těchto dovedností výklad, čtení učebnice, pasivní přijímání a následné šprtání školometských poznatků rozhodně nezajistí! Kvalitní edukace a podpora soft skills je nejen moderní, správná a pro budoucnost žáků důležitá, ale zároveň je dobrou zprávou pro líného učitele. Rozvoj těchto dovedností je totiž nejméně pracný a nejzábavnější způsob edukace, který by mohl vymyslet. I kdyby si žáci ve třídě jen a jen hráli, stále je to pro soft skills užitečnější než výklad. Ale chytrý líný učitel to dokáže vymyslet tak, aby si žáci hráli a přitom pracovali – a často velmi tvrdě a zapáleně.

A co vy? Posilujete při výuce soft skills?

Text pochází z publikace Líný učitel. Jak učit dobře a efektivně. Jejím autorem je Robert Čapek.

Umazané, ale šťastné. Děti z lesní školky žijí jako indiáni

Jsem špatný rodič. Takový pocit si musí odnést každý, kdo poprvé navštíví lesní školku Mezilesy nedaleko Zákup. Děti tu žijí v přírodě, neznají tresty a už ve třech letech vědí, co je zodpovědnost.

Zdroj: Tomáš Lánský www.idnes.cz 3. 3. 2019

Miroslav Volný nasedá každé ráno v Úštěku se svými syny Bartolomějem a Vincentem do auta. Jako většina z rodičů je vozí do školky a školy. Jezdí ovšem do 30 kilometrů vzdálené vesnice Veselí poblíž Zákup, kde se nachází Lesní školka Mezilesy. Cestu tam a zpátky pak absolvuje ještě jednou odpoledne. Výlet, který by málokdo z nás kvůli školce podstoupil, se mu vyplatí. Jeho synové totiž vyrůstají v těsném sepětí s přírodou, kterou by jim konvenční školka nedala.

„Respektují se tu jejich potřeby a osobnost. Jednají s nimi jako s dospělými. Celý den jsou venku a nikdo je k ničemu nenutí. Jednou, až vyrostou, budou složitěji manipulovatelní,“ zamýšlí se Volný, když ze svého elektromobilu vykládá potomky.


Celý rok venku

Pak už společně míříme k maringotce, vedle níž ční mongolská jurta. To jsou jediné vymoženosti, kterými lesní škola a školka Mezilesy disponuje. Slouží jako zázemí, když je výuka a nebo je venku tak ošklivo, že se tam nedá být. Ale takových dnů bylo v posledních šesti letech, co školka existuje, minimum.

„Rodiče s tím už počítají, dětem kupují kvalitní zateplené a nepromokavé oblečení. Takže jsme venku prakticky pořád,“ potvrzuje zakladatelka školky a její ředitelka Ivana Zumrová, zatímco krájí dětem jablka ke svačině. Je jich tu patnáct. Sedm z nich jsou již školáci, zbytek předškoláci. Jde o děti z České Lípy, Nového Boru, Kravař, Žandova, Zákup, ale i z Úštěku.

Caparti si mě v jurtě zvědavě okukují. Pobíhají kolem mě a občas mě některé dítě šťouchne. Zkoumají můj fotoaparát, chtějí vidět fotky. Smějí se, že jsem přijel oblečen v kabátu, když přitom venku slunce vyhnalo rtuť teploměru na 12 stupňů. Za okamžik se shromáždí do kruhu. Učitelky, které tu všichni oslovují křestními jmény, zatím mezi děti umístí „mluvící hůlku“.

Kdo ji drží, má právo hovořit a ostatní poslouchají. Tento indiánský zvyk připomíná kmenovou radu. Děti si hůlku předávají a každé řekne, co má na srdci. Některé blábolí, co včera dělalo, jiné se chlubí, že má narozeniny. Další děti hodnotí včerejší karneval. Nikdo jim neskáče do řeči.


Dospělé nepotřebují

„Pojďte si sednout k nám do kruhu, děti musí vědět, že dnes budete jedním z nás,“ láká mě další z učitelek Martina Králová. Musím se dětem představit. Pak už zaznívá povel, že se jde ven.

„Děti v lesní školce dospělého ke hře vůbec nepotřebují. Přirozeně tu probíhá komunitní proces, samy se mezi sebou domlouvají, vzniká spontánní hra,“ líčí Ivana Zumrová, zatímco její svěřenci se okamžitě rozprchnou po okolí. Některým jsou tři roky, nejstaršímu dítěti je deset let. Trošku pochybuji, že tak rozmanitou skupinu jde ukočírovat.

Některé děti házejí klacek fence, která školku hlídá. Další skáčou přes vyschlé koryto potoka. Jiný klučina našel v křoví zvířecí kost, nejspíše divočáka. „Toho určitě zabili vlci,“ zamýšlí se osmiletý hoch a netuší, jak blízko pravdě možná právě je. Dva starší kluci loupou kůru z kmene padlého smrku.

„Pojď se podívat na ty červy,“ nadšeně mě lákají, abych ocenil bílé kroutící se larvy lýkožrouta. Jsou umazaní od hlíny, ve vlasech mají jehličí a špínu jim zpoza nehtů bude jejich máma dolovat ještě týden. Sám sebe se ptám, jestli bych své dceři podobné radovánky dovolil.


Místo panenky mladší kamarádka

„Standardní špína, tu já už ani nepokládám za divnou,“ mávne rukou ředitelka školy. „Dítě si prostě hraje venku a je zašpiněné. No a co? Je to normální. Proč by dítě hrající si v přírodě mělo být čisté?“ pokládá řečnickou otázku. Snad na tom něco bude. „Ale prát bych to teda nechtěl,“ snažím se vymanévrovat z defenzivy. „Rodiče často koupí hezké drahé oblečení a lpí na tom, aby bylo čisté. Přitom z něj děti za chvíli vyrostou,“ konstatuje mladá žena.

Divím se, proč je ve školce jen málo hraček. „Děvčátka si tu místo s panenkami hrají s mladšími kamarádkami, pomáhají jim a samy je učí. Dospěláci do toho nevstupují,“ vysvětluje mi Ivana Zumrová.

Ale opravdu se tří nebo pětileté děti umějí samy dohodnout s těmi osmiletými? Není to jen pohádka pro kolemjdoucí? Vyslechnu si příběh. „Skáčou třeba na trampolíně, kam se jich vejde maximálně pět. A skákat jich chce devět. Dospělák by tam normálně přišel a řekl, kdo bude skákat a kdo ne. Ale tady to tak nechodí. Povím jim, ať se dohodnou. Vmžiku se ve skupině oddělí nějaký přirozený vůdce, který ty děti rozdělí a ohlídá si to. Musí být spravedlivý, aby tím vůdcem byl i pro příště. Posílí to jejich pocit zodpovědnosti.“


Nikdo není zlobivý

Jde se na výlet lesní pěšinou. Žádné držení za ruku, žádný organizovaný dvouřad. Děti běhají, některé se loudají, jiné rýpou klackem v opuštěném mraveništi. Zajímá mě, jak tu řeší kázeň.

„Pokud některé dítě zlobí, ostatní děti si s ním samy přestanou hrát. A ono brzy pochopí, že něco dělá špatně. A samo přestane. Nálepky jako „ty jsi zlobivý“ vůbec nepoužívám,“ zdůrazňuje Zumrová.

Technicky vzato, Lesní školka Mezilesy je „pouze“ zapsaný spolek. Je to jediný způsob, jak být zcela nezávislý na systému a vyhnout se svazujícím pravidlům. Cena za to je ale vysoká. Školka a škola hospodaří jen z příspěvku rodičů. Každá z patnácti rodin dětí musí měsíčně zaplatit přibližně 4,5 tisíce korun.

„Kdo si tuhle naši službu hledá, většinou peníze doma přetřese tak, aby mu na školku zbyly. Ještě nikdy k nám nikdo nepřestal dávat dítě proto, že by to bylo drahé. Naopak, spíš mnozí lidé třeba změnili své zaměstnání, aby mohli lépe kombinovat svůj čas s potřebami školky,“ dostává se mi odpovědi…

Celý text a fotografie najdete ZDE.

Den lesů 2019: Vztah dětí k lesům se zhoršuje. Některé se tam dostanou jen jednou za rok.

Tématem letošního Mezinárodního dne lesů (čtvrtek 21. března) jsou „Lesy a vzdělávání“. Čeští odborníci přicházejí s jasným vzkazem: Vztah českých dětí k lesům se zhoršuje. „České děti se lesům dlouhodobě vzdalují. Pokud na to nepůjdeme chytře, jak se říká od lesa, neuspějeme a trend se nepodaří zastavit,“ říká Miloš Tomek z edukačního projektu Lesní svět.

Zdroj: tisková zpráva www.lesnisvet.cz 19. 3. 2019

Mezinárodní den lesů si lidé na celém světě připomínají od roku 2013 za účelem zvýšení povědomí o významu všech typů lesních ekosystémů pro trvale udržitelný rozvoj.


Rukama 800 lesních pedagogů projdou každý rok statisíce dětí

Česko se koncepčně lesní pedagogice věnuje od roku 2002. V současnosti u nás působí zhruba 800 certifikovaných lesních pedagogů. Přestože se jejich počet každý rok zvyšuje o 40 až 60, vztah českých dětí k lesům a jejich znalosti se dlouhodobě zhoršují. Úroveň znalostí klesá, schopnost získat správnou informaci díky internetu stoupá. Děti jsou při pobytu v lese celkově choulostivější na zimu nebo přírodní špínu.

„Z pravidelných vzdělávacích akcí víme, že některé děti se dostanou do lesa třeba jen jednou za rok. To je skutečně alarmující a pokud nechceme současný trend prohlubovat, měla by přijít koncepční změna,“ říká po 17 letech zkušeností v lesní pedagogice Václav Lokvenc z areálu enviromentální výchovy Hájemství. Koncepční změna by mohla například vypadat jako v sousedním Rakousku. Tam stát už na přelomu tisíciletí legislativně stanovil povinnost, aby žáci ZŠ minimálně 1x za první stupeň a 1x za druhý stupeň navštívili centrum lesní pedagogiky. V Česku je taková aktivita závislá pouze na zájmu učitele.

„Nic to ale nemění na faktu, že klíčovou roli hraje rodina. Když rodiče nebudou děti do lesů brát a nechají je sedět u počítačů, mnoho se toho stejně nezmění,“ tvrdí předseda Sdružení lesních pedagogů Ing. Marek Šuba. Potvrzují to i výzkumy. Podle Ústavu pro hospodářskou úpravu lesů chodí děti nejčastěji do lesa s rodinou (58 %). Se školou či zájmovým kroužkem to je podstatně méně (8,8 %). Jasně nejčastější aktivitou je sběr hub (39 %).České děti jsou většinou schopné vyjmenovat 5 lesních zvířat, u stromů už s tím ale mají problém. Nejčastější českou dřevinu nebylo v průzkumu schopno určit 56 % dotázaných. A podle čtvrtiny dětí má odpadky v lese dokonce uklízet lesník.


Děti nevědí, kde vychází slunce, a v lese by hledaly i jablka

Odcizování dětí přírodě je celosvětový problém. Například v USA a Británii už existuje pro neznalost přírody v dětském věku termín: porucha vztahu k přírodě.Výsledky posledního velkého evropského průzkumu (JugendreportNatur) z roku 2017 v Německu potvrdily, že se i malí Němci přírodě odcizují. Tak například 35 % dětí si nebylo jistých, na které světové straně vychází slunce. Pětina si myslela, že to je na severu. Děti by také ne úplně výjimečně hledaly v lese jablka, hrušky nebo dokonce ananas a mango. Důvodem postupného odcizování dětí od přírody je podle studie lákavější nabídka televizního a internetového prostředí, kde děti tráví mnohem více času.

A situace v Německu bude podle odborníků velmi podobná té české. Podle českého průzkumu Nadace proměny Karla Komárka tráví české děti pobytem venku průměrně 1:41 h. ve všední den a 2:49 h. o víkendu. A z toho v samotné přírodě (lesy, louky, pole) jen 7 minut ve všední den a 45 minut o víkendu. Kolik z toho probíhá právě a jen v lese se přesně neví. Ve srovnání s časem stráveným u nejrůznějších médií je pobyt venku zhruba 2x kratší. „Prvopočátek řešení je v rodině a musí to být chytré. Nemá cenu to lámat. Lepší je třeba uspořádat dobrodružnou výpravu s lovením hlasů ptáků pomocí QR kódů telefonem nebo třeba pátrat a fotit stopy zvěře,“ vysvětluje Miloš Tomek z Lesního světa.


Lovte pobytové stopy

V rámci Mezinárodního dne lesů vyhlásil edukační projekt Lesní svět soutěž o nejlepší pobytovou stopu. Cílem je dostat děti s rodiči do lesa. „Abychom dostali děti s rodiči do lesů, vyhlásili jsme v rámci Mezinárodního dne lesů fotografickou soutěž o nejlepší zachycení tzv. pobytové stopy zvířete v lese,“ říká Miloš Tomek. Může se jednat například o šišky sesbírané veverkou, stopu divočáka v bahně nebo třeba ptačí hnízdo. Zkrátka jakýkoliv důkaz pobytu zvěře v lese. Fotografie je možné od teď až do 28. dubna posílat na email info@lesnisvet.cz. Bližší informace jsou k nalezení na níže připojeném prokliku, na stránkách pod názvem Fotosoutěž Lesní detektiv.

Autoři pěti nejlepších fotek pak dostanou herní dřevěné sady s autorskými ilustracemi určenými k zábavě i vzdělávání. Jsou mezi nimi razítka se stopami zvěře, poznávací pexesa o lese a zvířatech či kvarteta jednotlivých biotopů. Při sdílení fotky na sociálních sítích je celosvětovým pojítkem hashtag #IntForestDay. „Aby děti získaly k pobytu v lese kladný vztah, musíme jít přes pozitivní emoce a prožitek. To je klíčové,“ vysvětluje Miloš Tomek z Lesního světa, který chce v českém prostředí Mezinárodní den lesů a obecně problematiku lesní edukace více popularizovat.Jako nejčastější emoční prožitek uvádějí děti podle výzkumnice Lucie Vosátkové chůzi na boso v trávě (97 %). Z její diplomové práce také vyplývá, že 64 % dětí má z něčeho v lese strach. Nejčastěji to jsou hadi a pavouci. Klíšťat se bojí spíše rodiče, protože jako důvod obav z pobytu v lese uvedlo klíště pouze 3 % dětí.


České lesy ve špatné kondici, kůrovcová kalamita eskaluje

Lesní porosty podle ČSÚ tvoří 34 procent území naší země, což je v praxi zhruba 2,6 milionu hektarů. Největším vlastníkem a správcem lesních porostů je v ČR státní podnik Lesy České republiky obhospodařující lesní porosty na ploše asi 1,2 milionu hektarů. Nejvíce zalesněným krajem je podle ČSÚ Liberecký kraj (podíl lesních porostů 45 procent), nejméně kraj Praha (podíl 10 procent). Nejčastějším stromem lesů je smrk. Česko čelí v posledních letech nejhorší kůrovcové kalamitě v historii. V roce 2019 bude podle odhadů kůrovcová kalamita v Česku nadále eskalovat. „Letos odhadujeme, že by se kůrovcová těžba mohla zvýšit na 30 až 50 milionů kubíků. To je šílené číslo, protože roční těžba byla v České republice kolem 18 až 19 milionů kubíků všeho dřeva," řekl pro ČTK v únoru ministr životního prostředí Richard Brabec.

Všechny potřebné informace k Mezinárodnímu dni lesů najdete na www.denlesu.cz

SCIO: Propastný rozdíl ve čtenářské gramotnosti mezi učni a gymnazisty nezachrání ani Harry Potter

Nejnovější výsledky společnosti Scio z testování čtenářské gramotnosti jsou poměrně výstražné. Zatímco 90 % gymnazistů si s textem poradí bez větších problémů, učňů si se stejným textem poradí pouze 20 %. Čtenářská gramotnost je přitom jednou z klíčových dovedností pro život v informační společnosti 21. století.

Zdroj.

Do adaptivního testu Čtenář se koncem minulého roku zapojilo 6 447 žáků z celkem 173 škol. Test Čtenář žáky nesrovnává mezi sebou, ale zařazuje je do jedné ze šesti úrovní na mapě čtenářské gramotnosti. Scio se čtenářské gramotnosti žáků v oblasti získávání a zpracování informací a zhodnocení textu věnuje již 10 let, letos poprvé se do testování však zapojily kromě základních i střední školy.

„Velmi dobré výsledky žáků gymnázií se daly předpokládat a je velmi pozitivní, že většina z nich – 90 % – dokáže s textem pracovat na opravdu výborné úrovni,“ říká vedoucí týmu Eliška Hloupá Sovová ze společnosti Scio. „Naproti tomu zjištění, že stejné dovednosti má pouhá pětina žáků středních odborných učilišť a z nich dokonce jen 2 % zvládají složitý text na nejvyšší úrovni Specialista, je opravdu znepokojující,“ dodává vedoucí týmu. „Nakolik jsou výsledky žáků ovlivněny způsobem výuky na školách a nakolik souvisejí spíše s rozdílným rodinným prostředím, z něhož žáci pocházejí, zůstává otázkou. Podle opakovaných průzkumů Národní knihovny ČR je to právě rodina, která má na utváření celoživotního vztahu ke čtení a respektive tedy čtenářských dovedností zásadní vliv,“ doplňuje Hloupá Sovová.

„Výrazné rozdíly najdeme už mezi žáky základních škol a víceletých gymnázií. Osmáci základních škol za svými stejně starými spolužáky z gymnázií zaostávají o celou jednu úroveň. Zatímco složitým textům na nejvyšší úrovni (5.–6., Profík–Specialista) rozumí pouze 42 % osmáků ZŠ, na gymnáziích je to téměř dvojnásobek terciánů. Čtvrtina žáků 8. tříd ZŠ navíc své čtenářské dovednosti během školní docházky dále nezlepší a zůstává na nejnižších úrovních (Nečtenář až Průzkumník). U terciánů se s takto nízkou úrovní téměř nesetkáme,“ dodává Jindra Plamitzerová ze Scio.

Schopnost kriticky číst a vyhodnocovat informace stále získává na významu. Lépe než chlapci ji napříč všemi zapojenými ročníky i typy škol zvládají dívky. Lepší výsledky dívek pravděpodobně souvisí s tím, že výrazně častěji než chlapci sahají ve volném čase po beletrii a (s výjimkou gymnázií) také častěji čerpají informace z internetu, mezi mládeží nejoblíbenějšího zdroje.

Testování čtenářské gramotnosti bylo doplněno o dotazník, v němž žáci uváděli své oblíbené knihy a autory. Na základních i středních školách se dlouhá léta drží na prvním místě Harry Potter, následuje kniha Hvězdy nám nepřály a s výraznějším odstupem Deník malého poseroutky (na ZŠ) či Zaklínač (na SŠ). Čeští autoři se mezi oblíbenými spisovateli objevují pouze ojediněle, a to v podobě doporučené, dříve povinné četby (např. Babička Boženy Němcové, Kytice K. J. Erbena).

Čtenářská gramotnost – přehled zjištění: stáhnout infografiku (pdf)

Jana Hrubá: Ke čtenářské gramotnosti

Česká školní inspekce provedla ve školním roce 2017/18 výběrové zjišťování podmínek, rozvoje a dosažené úrovně čtenářské gramotnosti žáků v 9. ročnících ZŠ a v 2. ročnících středních škol (včetně odpovídajících ročníků víceletých gymnázií). Výsledky nejsou nijak potěšující. Přitom jde o dovednost nepostradatelnou pro další vzdělávání.

Česká školní inspekce využívá ve své činnosti následující definici čtenářské gramotnosti (1):

„Čtenářská gramotnost představuje porozumění, využívání, posuzování a angažování se v psaných textech za účelem dosažení cílů jedince, rozšíření jeho znalostí a potenciálu a aktivní účasti ve společnosti.“

Uvedená definice zdůrazňuje ve svém obsahu následující aspekty čtenářské gramotnosti:
– schopnost porozumět psanému textu,
– schopnost jednat na základě přečteného textu, tj. schopnost jeho využití,
– schopnost čerpat z vlastních myšlenek a zkušeností při práci s textem, tj. posuzovat jej,
– být motivován ke čtení, mít zájem o čtení a potěšení z četby, zapojit se do společenské roviny čtení, tj. angažovat se.


Ze Shrnutí hlavních zjištění

„Test čtenářské gramotnosti obsahující shodné otázky byl určen žákům 9. ročníku ZŠ a žákům na úrovni 2. ročníku SŠ (včetně víceletých gymnázií). Minimální očekávaná úspěšnost činila 60 %. Nejenže průměrná úspěšnost žáků 9. ročníku činila jen 45 %, ale 40 % žáků dosáhlo pouze slabého výsledku (vyřešili správně méně než dvě pětiny otázek), naopak jen 18 % žáků zodpovědělo správně více než tři pětiny otázek a pouze 1 % pak dosáhlo výborného výsledku (více než čtyři pětiny správných odpovědí). Také průměrná úspěšnost žáků 2. ročníku byla nedostačující: 56 %. Slabého výsledku dosáhlo 19 % středoškoláků, 44 % vyřešilo více než tři pětiny otázek a 6 % mělo výborný výsledek. A zatímco minimální očekávané úspěšnosti dosáhly ve 23 % SŠ alespoň dvě třetiny žáků, v případě ZŠ to nebyla ani jedna škola (ve 12 % ZŠ a v 7 % SŠ sledovaných vybraných minimálních výstupů RVP nedosáhl ani jediný žák). Dívky byly úspěšnější než chlapci na ZŠ v průměru o 2,4 procentního bodu a na SŠ o 1,3 procentního bodu…“ (str. 5)

Zdroj: ČŠI: Tematická zpráva Rozvoj čtenářské gramotnosti na ZŠ a SŠ ve školním roce 2017/18

Jako metodickou podporu a inspiraci učitelům nabízí ČŠI v těchto měsících zdarma v jednotlivých krajích Vzdělávací program pro učitele ZŠ a víceletých G: Inspirace k podpoře ČG s využitím úloh PIRLS (únor–duben 2019). Aprobace není podstatná.


Další pomoc a inspirace: Pomáháme školám k úspěchu


„Děti, které čtou, se lépe učí. Chceme-li, aby se učil každý žák naplno, naučme děti včas číst. Ve škole k tomu potřebují hodně dobrých knih, dostatek času na čtení, čtoucí kamarády kolem sebe a pečujícího učitele…

…Abychom posilovali čtenářské společenství ve školách a abychom zvýšili pravděpodobnost, že čtoucí učitelé nebudou se svým nasazením ve školách bílými vranami, zaměřili jsme se při šíření čtenářského programu projektu Pomáháme školám k úspěchu na celé školy. Zahájili jsme v květnu 2017 akci čtenářské školy, do které se zapojilo 11 škol.

Máme na paměti doporučení společnosti McKinsey, která ve studii zaměřené na situaci v českém vzdělávání v roce 2010 napsala? „Podle zkušeností nejlepších systémů je nejúčinnější podporou pro profesní rozvoj učitelů výměna příkladů nejlepší praxe… Příklady nejlepší praxe lze sdílet několika způsoby. Tím nejdůležitějším je spolupráce mezi učiteli, protože ji lze různou formou praktikovat pravidelně a často (hospitace, týdenní plánování výuky, nácvikové hodiny). Spolupracovat se dá při osobním setkání nebo zprostředkovaně, například přes internet… Pokud má výměna nejlepší praxe fungovat a nebýt jen prázdnou frází, potřebuje podporu všech úrovní systému. V rámci školy ji musejí podporovat ředitelé a mezi školami kraje nebo MŠMT.“ (2)

Zdroj: Hausenblas, O., Košťálová, H.: Čte každý žák, čte celá škola. Kritická gramotnost o praxi, textech a kontextech. Speciál 2017. Str. 4.

Na webu projektu v rubrice Pedagogické inspirace najdete ke stažení časopis Kritická gramotnost, také videa z výuky a seminářů a v neposlední řadě pod nadpisem Jak naučit děti správně číst osmnáctidílný seriál s ukázkami textů a úloh pro rozvoj čtenářské gramotnosti, který vycházel v MF Dnes.


Co najdete k tématu v Učitelských listech?

Čtenářská a kritická gramotnost

Pomůcka pro čtenářskou gramotnost

Rozvoj čtenářství napříč školou

Vladislav Tomášek: Čtenářská gramotnost ve výzkumu PISA 2009

Čtenářská gramotnost


_________________

(1) ČŠI (2015): Metodika pro hodnocení rozvoje čtenářské gramotnosti. Praha: Česká školní inspekce.
(2) Kol. aut.: Klesající výsledky základního a středního školství: fakta a řešení. Praha: McKinsey&Company, 2010