Do formativního hodnocení by učitelé měli zapojovat také své žáky

Přinášíme další rozhovor na téma formativní hodnocení žáků. Tentokrát jsme o zkušenostech se slovní formou hodnocení hovořili s Monikou Olšákovou, která vyučuje chemii, přírodopis, angličtinu a environmentální výchovu na ZŠ a MŠ Janovice. V učitelské soutěži Global Teacher Prize CZ 2019 obsadila druhé místo.

Zdroj: web Národního pedagogického institutu ČR 29. 5. 2020

Co učitel potřebuje k tomu, aby mohl hodnotit formativně?

Učitel musí vědět, co chce žáky naučit, a to jim sdělí pro ně srozumitelným jazykem. Pokud jde do hodiny s tím, že vlastně neví, co se mají žáci naučit, jen tuší, že s nimi bude probírat například členovce, tak pak ani on, ani děti nevědí, co se bude hodnotit a jak. Když chci formativně hodnotit, vyplácí se i mně co nejsrozumitelněji žákům vysvětlit zadání, následně pak očekávaný výkon, který si ideálně po samotném splnění ještě vzájemně nebo podle daných kritérií sami vyhodnotí. Další věc, kterou bych zdůraznila, je to, že do hodnocení by měli být zapojeni sami žáci. Rozhodně není vše jen na učiteli. O některých technikách, jak formativně hodnotit, se podělíme ve webinářích, které připravujeme ve spolupráci s MŠMT.

Orientují se čeští učitelé v hodnocení dostatečně na pozitivní výsledky žáků?

Problém je, že mnozí učitelé dělají to, čeho jsem se dříve dopouštěla i já. Orientují se na výkon a na chybu. Nesledují posun žáka a neberou moc klasiku, že chybami se člověk učí. A to by se mělo změnit. Každého z nás více motivuje, když se dozvíme, co se povedlo, potom jsme víc otevřeni zapracovat na slabších stránkách. Pozitivní zpětná vazba by také měla naznačovat, jak se může žákova práce dál posunout a kam by měla směřovat.

Když jsem nedávno lektorovala na jedné velké škole v Ostravě sborovnu, učitelé při práci s textem měli obavu zapisovat své přemýšlení o odborném tématu před samotným čtením. Proč? Měli strach, že budou chybovat a jejich práce nebude dost dobrá. Když takto přemýšlejí učitelé, jak se učí v jejich hodinách děti? Nejlepší na zmiňované lekci bylo, že po čtení textu si pak své přemýšlení ve dvojicích vyjasňovali a vzájemnou diskusí, oceněním a korekcí přišli na to, že tento způsob učení pomohl i jim a viděli sami na sobě, že se hodně naučili a v tématu chtějí dál pokračovat.

Plánujete nějakou podporu vedoucím pracovníkům?

Hodně lidí si myslí, že podobná situace, která vznikla v souvislosti s koronavirem, se bude opakovat. Učitelé, a hlavně ředitelé se obávají, že vše bude mít dopad na zhoršení kvality učení žáků. Pravda je, že české školství není nastaveno na distanční výuku ani na domácí vzdělávání. Proto by se mělo přemýšlet, co dál, jak z této situace vytěžit co nejvíc zkušeností do budoucna. Jeden z dílů webinářů by měl být určen vedoucím pracovníkům, kde budou zmíněny konkrétní zkušenosti dvou škol z okolí a zveřejněna podpora a osvědčené způsoby práce jak v České republice, tak v zahraničí.



___________________

Mgr. Monika Olšáková vyučuje chemii, přírodopis, angličtinu a environmentální výchovu na ZŠ a MŠ Janovice v okrese Frýdek-Místek. V českém kole učitelské soutěže Global Teacher Prize 2019 obsadila 2. místo. Při vyučování klade důraz na třífázový model výuky, kde za zásadní považuje žákovo učení v podnětném prostředí s řadou reálných výzev a se zpětnou vazbou na jeho výkony. Využívá čtenářství pro rozvoj žákovských dovedností při práci s textem, zaměřuje se na badatelsky orientované vyučování. Vede ekotým dětí i dospělých, aktivně spolupracuje s rodiči (kavárny, brigády, dílny) a se vzdělávacím sdružením TEREZA.

Do úsilí o zlepšení vzdělávání vstupuje think tank Karlovy univerzity

Univerzita Karlova zahájila ve středu 10. června 2020 činnost nového think tanku „Vzdělávání21“. Jedná se o odbornou platformu univerzity, jejímž cílem je systematicky zlepšovat vzdělávací soustavu a posilovat moderní pedagogické přístupy a metody, včetně kultivace veřejné debaty o tématech školství. Členy think tanku jsou přední odborníci z akademické oblasti i praxe, kteří se dlouhodobě věnují zlepšování oblasti školství.

Zdroj: materiály z tiskové konference UK 10. 6. 2020

Univerzita Karlova zahájila ve středu 10. června 2020 činnost nového think tanku „Vzdělávání21“. Jedná se o odbornou platformu univerzity, jejímž cílem je systematicky zlepšovat vzdělávací soustavu a posilovat moderní pedagogické přístupy a metody, včetně kultivace veřejné debaty o tématech školství. Členy think tanku jsou přední odborníci z akademické oblasti i praxe, kteří se dlouhodobě věnují zlepšování oblasti školství.

„Univerzita Karlova chce pomoci s rozvojem systému vzdělávání a přispět do diskuse o jeho budoucnosti. Zvláště v současné situaci, kdy se školy a učitelé museli téměř ze dne na den přizpůsobit zcela novým podmínkám, považuji takovou diskusi za mimořádně naléhavou.

Vytvořili jsme proto think tank Vzdělávání21, který sdružuje řadu předních odborníků z akademické oblasti i praxe. Cílem je diskutovat o aktuálních výzvách, problémech a příležitostech ve školství. Chceme přicházet s konkrétními návrhy a řešeními, jak tuto oblast dlouhodobě zlepšovat a posilovat moderní přístupy a trendy, které přináší 21. století,“ uvedl rektor UK prof. Tomáš Zima.

„Prvním tématem, kterému se budeme v rámci think tanku věnovat, je distanční vzdělávání a otázka jeho systémové integrace do školství. Ve všech tématech, diskusích a přípravách návrhů řešení se vždy budeme soustředit na pohled žáků a studentů, učitelů i rodičů. Zlepšit vzdělávání můžeme jen komplexními opatřeními, která budou vzájemně funkční a srozumitelná. Vážím si spolupráce všech, kteří se do think tanku zapojují a velmi jim za to děkuji, doplnila prorektorka pro koncepci a kvalitu vzdělávací činnosti prof. Radka Wildová.


Obecné cíle think tanku

1. Iniciovat a moderovat diskusi s odbornou a širokou veřejností o kvalitě systému vzdělávání v ČR a možných opatřeních pro jeho zkvalitňování.

2. Představit odborné i laické veřejnosti aktivity Univerzity Karlovy (a jejích součástí) v dané oblasti vzdělávání, školství a vzdělávací politiky.

3. Generovat témata pro veřejnou diskusi vč. Identifikace nosných, ale doposud přehlížených témat, resp. Témat, která stojí na okraji mediálního zájmu.

4. Zapojovat do návrhů řešení špičkové vědce a odborníky z praxe, osobnosti univerzity i její absolventy.

5. Zpracovávat a předkládat konkrétní návrhy a náměty ke zlepšování vzdělávání a školství.

6. Napomáhat s přijímáním závěrů a uváděním změn do praxe.


Personální složení think tanku

prof. MUDr. Tomáš Zima, DrSc., rektor Univerzity Karlovy

prof. PaedDr. Radka Wildová, CSc., prorektorka pro koncepci a kvalitu vzdělávací činnosti UK

PhDr. Michael Zvírotský, Ph.D., Katedra Pedagogiky Pedagogické fakulty UK

PhDr. Ondřej Andrys, MAE, MBA, náměstek ústředního školního inspektora České školní inspekce

Mgr. Hana Stýblová, členka Rady Asociace ředitelů základních škol

PhDr. Renata Schejbalová, předsedkyně Rady Asociace ředitelů gymnázií ČR

Mgr. Klára Laurenčíková, předsedkyně České odborné společnosti pro inkluzivní vzdělávání

prof. Ing. Jakub Fischer, Ph.D., děkan Fakulty informatiky a statistiky Vysoké školy ekonomické v Praze

Mgr. Silvie Pýchová, výkonná ředitelka Stálé konference asociací ve vzdělávání

Mgr. Bohumil Kartous, Ph.D., analytik v oblasti vzdělávací politiky

prof. PhDr. Eva Šmelová, Ph.D., Katedra primární a preprimární pedagogiky Pedagogické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci

prof. PhDr. Arnošt Veselý, Ph.D., Katedra veřejné a sociální politiky Fakulty sociálních věd UK

Mgr. Zdeněk Jahoda, DiS., zástupce ředitele ZŠ Stará Boleslav

Mgr. Daniel Pražák, student na Ústavu výzkumu a rozvoje vzdělávání Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy, organizace Otevřeno

MgA. Martin Ayrer, koordinátor strategické komunikace UK


Nástroje think-tanku

– Expertní a expertizní činnost.
– Vyhledávání a popularizace příkladů dobré praxe.
– Oceňování příkladů dobré praxe a pozitivních počinů – např. zvláštní cenou rektora UK.
– Řešení dílčích témat např. formou zadávání (vypisování) specifických diplomových či disertačních úkolů.
– Poskytování prostoru pro odborné diskuse.
– Příjem podnětů z pedagogického terénu.
– Pravidelné publikování výstupů – shrnutí diskusí a námětů.
– Vystoupení odborníků v médiích.


Další informace

10. 6. Jitka Jiřičková: Univerzita Karlova zahájila činnost think tanku Vzdělávání 21

11. 6. Kateřina Perknerová: Experti na vzdělání navrhnou změny. Ministr Plaga je uvede do praxe

Jana Hrubá: Co mě napadalo na tiskové konferenci UK

Jak asi čtenáři vědí, hodně pamatuji. Učitelských aktivit usilujících o změny ve vzdělávání se účastním od roku 1990. Snad si tedy mohu dovolit přičinit pár poznámek.

Okamžitě mě napadlo „Konečně!“ A vzápětí: „Proč až nyní?“ Pokud se dobře pamatuji, takto oficiálně a proklamativně se naše nejstarší univerzita (ani kterákoli jiná) jako instituce k úsilí o systematické zlepšování vzdělávacích aktivit a posilování moderních pedagogických přístupů zatím nepřihlásila.

Ne že by se neúčastnili jednotliví příslušníci akademické obce – hráli ve formulování představ o budoucnosti vzdělávání velmi významnou roli. Ale tíhu pokusů o realizaci nových myšlenek nesli od počátku především učitelé z praxe. Teprve postupně tyto ideje prosakovaly do vzdělávacích institucí a oficiálních dokumentů ministerstva (hodně pod vlivem evropských a světových trendů) a často zůstávaly na papíře. Jednotlivci, byť zapálení a nadšení, nemohou systém změnit. Proto často vyhoří. Musí se to opravdu odehrávat oficiálně, společně a koordinovaně a velmi důležitou roli hraje vysvětlování záměrů odborníků učitelům, rodičům, politikům i ostatní veřejnosti.

Proto oceňuji jako důležité cíle think tanku iniciovat a moderovat diskusi a vysvětlovat veřejnosti, co je to kvalita vzdělávání a jak ho proměnit. Čím více známých a uznávaných osobností s těmito myšlenkami se objeví v médiích, tím lépe. Je však potřeba také přesvědčovat učitele a hlavně je na moderní výuku včetně zvládání ICT a navazování dobrých vztahů s žáky, studenty a rodiči, připravovat na fakultách. Tady mají univerzity velké pole působnosti (a velké dluhy). Především učitel (s podporou svého dobrého ředitele) je ten, kdo může školu a výuku skutečně změnit. Musí být ale připraven, dostat dobré podmínky a nesmí zůstat sám. Statut pokusného ověřování ve školském zákonu stále chybí. Slibovaná záštita univerzity by věci velmi prospěla.

V novém tink tanku mi proto chybí aspoň jeden či dva učitelé z praxe, kteří o své výuce již dávno přemýšlejí a zkoušejí nové přístupy. Mnozí publikují a je tedy z čeho vybírat. Zastoupení také nemají odborné školy, jejichž problémy jsou hluboké a specifické. Veřejné i odborné diskuse by se neměly vyhýbat odlišným názorům a měly by hledat společné průniky a východiska. Škoda, že se taková dlouhodobá, otevřená a odborně moderovaná diskuse neodehrávala během uplynulých 30 let – mohli jsme být mnohem dál.

Forma popularizace témat, vysvětlování záměrů a souvislostí a uvádění příkladů dobré praxe musí být srozumitelná i laikům – akademický jazyk odborných periodik k tomu opravdu není vhodný. Tady by se hodila spolupráce think tanku s osvědčenými publicisty se zaměřením na vzdělávání, kterých už je dnes naštěstí řada. Přitažlivě a poučeně psát už dovedou i mnozí učitelé, což se nám v začátcích příliš nedařilo.

Na tiskové konferenci několikrát zazněla slova jako „propojení“, „v synergii“, „společně“. A to je klíč: Jedině společnými silami můžeme vzdělávání změnit.

A ještě poznámka pod čarou: Univerzita by měla pro pedagogické fakulty vytvořit zvláštní status. Jejich hlavním posláním je připravovat dobré učitele a nikoli „produkovat“ vědu a projekty.

Lucie Kocurová: K čemu jim to bude? ptají se rodiče, když vidí, co se jejich děti učí. Proč to v mnohých školách stále vypadá jako před 30 lety?

Chodí teď za vámi děti častěji než dřív, protože potřebují pomoct s referátem nebo něco vysvětlit? Rodiče mají v době koronaviru unikátní šanci nahlédnout, co všechno se dnes děti ve školách učí. A mnozí jsou v šoku z toho, na jakých detailech i dnes školy často bazírují. Už dávno se mluví o tom, že je množství učiva třeba redukovat a soustředit se spíš na jeho hloubku. Zatím ale, jak se říká, skutek utek.

Zdroj: Rodiče vítáni.cz 1. 6. 2020

Šestnáctiletý Kristián navštěvuje sextu jednoho gymnázia v Hradci Králové. Chová doma spoustu zvířat, chce se stát veterinářem a z rodiny si nese talent a zaujetí pro přírodní vědy. Ve škole má slušné známky, přesto se často cítí přetížený a demotivovaný: „Mám pocit, že se pořád dokola učím jen historii. Máme dějepis, v češtině dějiny literatury, v estetické výchově dějiny umění a ve společenských vědách například dějiny psychologie, filozofie a dalších oborů. Jsem z toho unavený a ubírá mi to čas na mou oblíbenou chemii a biologii,“ říká. Teď v časech online výuky musel navíc zpracovávat obsáhlé referáty na architektonické styly, jako je kubismus a rondokubismus. „Zpracoval, odeslal, zapomněl,“ shrnuje.

Osmnáctiletá Barbora, která chodí do třetího ročníku gymnázia, to vidí opačně: „Vadí mi, že mám šest hodin přírodních věd týdně, kde jdeme hodně do detailu, a jen dvě hodiny těch společenských, takže témata jen tak prosvištíme,“ říká. „Rovnice výroby polyvinylchloridu nebo generátory, transformátory a alternátory – k čemu mi to bude?“


K čemu jim to bude?

Otázku „k čemu jim to bude?“ si zejména v posledních týdnech kladou i mnozí rodiče. Děti jsou doma, často s učivem potřebují pomoct a rodiče naplno vidí, co všechno si jejich potomci musejí soukat do hlavy. A to přitom mnohé školy v době koronaviru s učivem polevily.

„Momentálně trpím kvůli číslovkám, skloňování, druhy, určité a neurčité, jejich psaní. Je správně padesátý sedmý nebo sedmapadesátý?“ svěřuje se Helena, matka páťáka. „Synovec se v sedmé třídě učil dělení drog, dva dny si z toho dělal výpisky, a byla to dost těžká chemie. Vůbec nerozumím, co to mělo za smysl, proč si radši nepřečetli My děti ze stanice ZOO,“ dodává Jana.

Část rodičů rezignuje („Já to přežil, přežiješ to taky!“), další část se zlobí a hledá, kdo za to může, že se děti i v době internetu, vyhledávačů a Wikipedie musejí pořád učit zpaměti třeba letopočty vlády různých králů. Často si myslí, že za to můžou osnovy, jako v časech, kdy oni sami byli školáci. Je to ale opravdu tak?


RVP a ŠVP – zkratky, které určují, co se děti učí

Osnovy už poměrně dlouho v ČR nemáme, stejně jako neexistují předepsané učebnice, z nichž by se učily ve stejnou chvíli to samé děti od Aše až po Lanžhot. Už v roce 2004 schválilo MŠMT nové principy pro vzdělávání dětí od 3 do 18 let. Na státní úrovni existuje Rámcový vzdělávací program (RVP) pro všechny stupně vzdělávání a v návaznosti na něj si pak všechny školy nejdéle do roku 2007/2008 musely vytvořit svůj Školní vzdělávací plán (ŠVP).

Jak se RVP liší od klasických osnov? Neurčuje, co by se mělo probrat, ale soustředí se na to, jaké dovednosti by žáci měli získat. RVP zdůrazňuje takzvané klíčové kompetence, v nichž by se měli žáci rozvíjet – kompetence pracovní, k učení, k řešení problémů a další – a učivo slouží jako prostředek pro celkový rozvoj žáka. Jednotlivá témata by se navíc měla probírat v mezipředmětových souvislostech, tedy: budu-li učit o bakteriích a virech, je vhodné zmínit epidemie v dějinách nebo důležitost osobní hygieny.

Jinými slovy: v RVP najdete formulace typu „Žák porovná základní vnější a vnitřní stavbu vybraných živočichů a vysvětlí funkci jednotlivých orgánů“, nikde ale nenajdete, že je povinnost učit a zkoušet trávicí soustavu nezmara nebo stavbu těla trepky velké.

„Rámcový vzdělávací program je poměrně pokrokový dokument, který zejména na prvním stupni základních škol obsahuje opravdu ty podstatné věci, které se dětem v životě budou hodit. Počínaje druhým stupněm už to taková sláva není, protože při jeho tvorbě dostaly velké pole působnosti skupiny odborníků na přírodní vědy, takže – a to říkám jako bývalý chemikář – na tom byly velmi bité vědy společenské,“ říká Miroslav Hřebecký ze společnosti EDUin, který dlouhá léta pracoval jako učitel a ředitel na základních i středních školách.


Učitelé toho chtějí odučit co nejvíc

„Hlavní problém nastal, když se RVP pak měl začít promítat do školních vzdělávacích plánů jednotlivých škol,“ vysvětluje Hřebecký. „Mnozí ředitelé a učitelé si prostě sedli a do ŠVP překlopili komplet obsah osnov a učebnic. A pak to dopadá tak, že učivo bobtná, a přitom se nic neprobere do hloubky.“

Svůj ŠVP má každá škola a měl by být veřejně dostupný na webu i fyzicky v kanceláři školy. V ideálním případě jde o živý dokument, s nímž se pracuje a průběžně se reviduje podle toho, jak se ho daří nebo nedaří naplňovat. Školy mají velkou svobodu v tom, co přesně budou své žáky učit; bohužel často ji nevyužívají a dobrovolně si učivo přidávají. A tady je třeba hledat kořeny frustrace mnohých rodičů a jejich dětí.

Jak říká Markéta Moravcová, která učí češtinu a výtvarnou výchovu na základní škole v Chomutově, je problémem i chabá komunikace mezi základními a středními školami a hrozba přijímaček: „Opravdu bych ocenila, kdybych přesně věděla, co své žáky musím naučit, a co můžu nechat na učitelích na dalším stupni. Nebyla bych v takovém stresu, že nebudou dobře připravení na přijímačky, a mohli bychom víc pracovat na tom, abychom jim například neznechutili čtení.“


Aby se naši studenti neučili blbosti

Ze všech škol jsou plány nejvíc „sešněrované“ školy střední, a to zejména gymnázia, kde je látka určená dost detailně. I přesto se ale najdou školy, které se ve svých ŠVP snaží, aby měli studenti i učitelé větší svobodu. „Upřímně si myslím, že velkou část z toho, co učíme, studenti skutečně nikdy nepoužijí. A je to škoda, protože když se toho musejí učit tolik ze všech předmětů, nestíhají se pak rozvíjet v tom, v čem jsou opravdu dobří,“ říká Zuzana Svobodová, ředitelka Gymnázia Thomase Manna v Praze. Škola se teď vydává cestou tzv. nepodkročitelných minim, kdy studenti výrazně zaměření na nějakou oblast mohou trochu polevit v jiné. Navíc tu zavedli i zvláštní předmět, který dětem pomáhá hledat souvislosti mezi současnými krizemi a událostmi z historie. „Neměli bychom učit předmět, ale děti. Dnes více než kdy jindy si musíme pokládat ve výuce otázku – co chci žákům prostřednictvím dějepisu (matematiky, chemie, angličtiny, němčiny, občanky atd.) předat?“ říká Svobodová.

Radikálně ke svému ŠVP přistoupili na Střední ScioŠkole v Praze. Ze 4 100 hodin, které jejich žáci studiem stráví, naplní povinnými výstupy zhruba polovinu a zbytek času mohou po dohodě se svým mentorem věnovat tomu, co je zajímá. „Když někdo chodí doučovat romské děti nebo natáčí dokument, samozřejmě se při tom učí,“ vysvětluje průvodce Štěpán Moravec. „V našem ŠVP jsme se v povinných výstupech soustředili na to, co studenti skutečně v praxi využijí. Máme velkou víru v naše studenty, že si sami najdou, co je pro ně důležité. Stává se nám, že některá témata neučíme povinně, ale studenti za námi přijdou, že by se je učit chtěli. A tak společně vytvoříme kurz, kde se s ním zájemci mohou seznámit.“

Škola učí podle RVP pro pedagogická lycea, průvodci ale využili formulací „Student se seznámí s…“ a mnohá témata odsunuli na tzv. Touch Me List. Student musí průvodci dokázat, že se tématu dotkl. „Často se domluví několik studentů, vezmou třeba učebnici fyziky a každý si připraví referát na jedno téma. Navzájem se poslouchají a pak jim tedy potvrdíme, že se tématu dotkli. Pokud by je zaujalo, můžou v něm pokračovat dál,“ uzavírá Moravec.

Ondřej Neumajer: Doba vzdělávání na dálku je plná příležitostí

Jako člověk, který se celý svůj profesní život zabývá rozvojem digitální gramotnosti, bych asi mohl vítězoslavně (a cynicky) konstatovat: „Já vám to říkal.“ V plné nahotě a v přímém přenosu do obývacích pokojů se dnes ukázalo, že dostatečné digitální dovednosti pro řízení výuky na dálku má jen část učitelů. Ostatní teď mají problém. Ve skutečnosti ale čelíme spíše jiným problémům a současná situace přináší i netušené příležitosti.

Zdroj: domovská stránka autora 10. 5. 2020

V úterý 10. března 2020 rozhodla Bezpečnostní rada státu o zrušení výuky ve školách. Tyto řádky píšu tři týdny po vyhlášení nouzového stavu, který následně vyhlásila vláda. Děti sedí zavřené doma, mnohdy i se svými rodiči, jediný kontakt se školou, svými učiteli i spolužáky mají prostřednictvím digitálních technologií. Pro učitele se otevřela výzva, o které jsme donedávna vůbec nepřemýšleli a na kterou jsme se nepřipravovali.

Nedostatečné digitální kompetence učitelů pro vedení výuky v online prostředí internetu nemusejí být tím největším problémem. Zásadní výzvou dneška je pro učitele nutnost změnit zaběhlé způsoby vzdělávání v nových podmínkách, a to během bezprecedentně krátké doby. Přenést tradiční výuku ve stejné podobě do prostředí online totiž nejenže není efektivní, ale často to ani nelze. Příprava na digitální výuku musí být pečlivější, stále při ní objevujeme nové věci, online nástroje se neustále vyvíjejí, takže ani již dříve vyzkoušené výukové aktivity nemusejí fungovat, v digitálním světě trvá většina aktivit déle, učitel zpravidla nemá bezprostřední zpětnou vazbu o postupu žáků… Online výuka je prostě jiná a návyky získané výukou vedenou v prostředí školní třídy jsou přenositelné jen omezeně.

Pokud píšu, že digitální kompetence učitelů nejsou zásadní problém, uvažuji tak proto, že věřím, že jejich relativně rychlý rozvoj je možný. Není to jednoduché a nebude to ze dne na den, ale jde to. Učitelé metodou pokusů a omylů (což je mimochodem jedna z nejlepších metod pro práci s počítači) zjišťují, co v online prostředí funguje lépe, co hůře, že na všechny aktivity je potřeba více času a že jednou z výhod e-learningu je skutečnost, že si žák sám může určovat, kdy se rozhodne učení věnovat. Ve skutečnosti se toho dozvědí ještě mnohem více, třeba i to, jak to mají náročné lidé, kteří u počítače běžně tráví celou pracovní dobu.


Podpora řízení vlastního učení

Již dlouhou dobu hovoříme o potřebě změny výukových metod a forem a měnící se roli učitele. Ten by měl instruktivní metody více upozaďovat a vytvářet větší prostor pro aktivnější a tvořivější zapojení žáka. Místo předkládání učiva žákům v předem vytvořené struktuře a formátu a rozdávání na ně vázaných úkolů, u kterých se očekává jejich přesné splnění, by měl žáky vybízet, aby se sami na zadání více podíleli, realizovali smysluplné aktivity, které zapadají do jejich chápání světa, do života, který oni sami žijí, dávají jim smysl, a tudíž je i více baví. Takové směrování probouzí vnitřní motivaci, předpoklad pro vrcholný cíl, kterým je situace, kdy si je dítě schopno řídit své učení samo. Žáci s touto dovedností budou mimo jiné mnohem lépe připraveni na dobu po opuštění školy, kdy jim už nikdo přesné instrukce zadávat nebude.

Řídit si vlastní učení je náročná dovednost i pro kognitivně a volně vyzrálé dospělé, vyžadující schopnost ovládat vlastní motivaci, pozornost, své emoce, zvládat neúspěchy, učit se z vlastních chyb… V případě žáků, kteří byli dosud vedeni svými učiteli převážně instruktivně, se jedná o zcela novou situaci. A právě to je jedna z největších výzev dneška.

Pro posun k vedení žáka, který se sám dokáže co nejlépe učit, nastala s uzavřením škol docela vhodná situace. Jedná se o náročný úkol, který trvá každému dítěti různou dobu, a jistě v něm ani všichni hned napoprvé neuspějí. V alternativních školách, které se tohoto pedagogického cíle snaží dosáhnout, to mnohdy trvá několik let. Nastalá situace je natolik nová, neozkoušená a bezprecedentní, že je zřejmé, že při hodnocení tohoto období bude potřeba být značně tolerantní. Jinými slovy, lepší příležitost pro dělání chyb učitelé asi nikdy mít nebudou. A to za trochu experimentování stojí.

Více na žáka přenášet promýšlení vlastního konání, kontrolování a hodnocení postupů vlastního učení je náročné a vyžaduje to individuální prostor pro konzultace s učitelem. Kdy ale bude mít učitel větší příležitost se věnovat každému žákovi samostatně nežli v době, kdy mu za zády nestojí třicet dalších? Byla by velká škoda nevyužít možnost spojit se prostřednictvím online videohovoru s každým žákem a konzultaci využít pro individuální rozhovor. Tím spíše, že nabídka online platforem pro komunikaci je široká a velká část z nich školu ani rodiče dítěte nemusí stát ani korunu navíc.

Důležitá je schopnost učitele rozpoznat, co se v hlavách dětí v komplikované situaci děje, jak moc na ně doléhá stres z uzavření v nepočetné rodinné komunitě mezi čtyřmi stěnami bez faktické možnosti chodit ven, setkávat se se svými kamarády. Jedná se o osobnostní a sociální dovednosti učitele, jako je sociální citlivost, empatie, příjemné jednání a samozřejmě kritické myšlení, které je dnes především potřeba zapojovat, a to v omezených možnostech kontaktu práce na dálku a s mnohem větší mírou, než tomu bylo v prostředí školní třídy. Slovo individualizace tak pro učitele nabývá nového rozměru, navíc rozměru filtrovaného prostřednictvím zploštěné digitální komunikace. Videohovor mezi učitelem a žákem by tak neměl sledovat pouze vzdělávací rozměr, ale i sociální, psychologický a v některých případech i terapeutický.

Chci být pozitivní a chci věřit, že nastalá situace nejenže pomůže nárazově zvýšit digitální kompetence učitelů na novou úroveň, ale zároveň umožní novou zkušenost v delegování řízení vlastního učení na každého žáka. Největší chybou by byla urputná snaha o přenesení současných forem, metod, postupů, ale i výukových cílů tradičního vzdělávání do distančního vzdělávání a světa online. Pohřbili bychom inovační potenciál digitálních technologií a v potřebné transformaci vzdělávání krok vpřed neudělali.


Připravit se stejně nedalo

Pokud očekáváte, že budu spílat těm učitelům, jimž dnes jejich nedostatečně rozvinuté digitální kompetence a chabá znalost online prostředí zásadně ztěžují práci, mýlíte se. Je pravda, že ti, kteří širší využívání digitálních technologií uplatňovali dříve, mají nyní značnou výhodu. Přesto i kdyby náš stát fungoval tak, jak bychom chtěli, zajišťoval pro učitele dobré podmínky, ve školách byla dostupná a dobře spravovaná digitální infrastruktura, dostatek počítačů a digitálních vzdělávacích zdrojů, stejně bychom v současné situaci čelili kvalitativně novému problému, na který bychom nebyli připraveni.
Hlavní úsilí, které jsme dříve v základních a středních školách investovali do digitálního vzdělávání, směřovalo primárně do používání technologií při přípravě na výuku a především přímo ve výuce. Primárně tedy ve škole v době, kdy se v jedné místnosti nachází učitel společně se svými žáky. Nikoho dříve nenapadlo, že se někdy dostaneme do situace, kdy budou děti zcela izolované ve svých domovech a učitel k nim nebude mít fyzický přístup. Dokonce i v pokročilém využití synchronního distančního vzdělávání za pomoci telemostu, které jsem kdysi viděl uskutečňovat mezi pevninskou finskou školou a malou skupinkou žáků dislokovaných na dalekém ostrově, byl v obou místnostech pedagog, jeden aprobovaný pro vyučovaný předmět (v tomto případě se jednalo o výuku švédštiny), druhý působící v roli vzdáleného pomocníka. Přípravu učitelů základních a středních škol pro vedení čistě distanční výuky jsme nikdy neplánovali.

Nastalá izolace přináší problém, který je do jisté míry srovnatelný se zadáváním domácích úkolů. Víme, že domácí úkoly mají potenciál zlepšovat výsledky učení, znalosti výzkumů nás ale varují, že domácí úkoly mohou rozevírat pomyslné nůžky a ještě více prohlubovat sociální nerovnosti. Žáci z prostředí, kde je podpora rodiny malá nebo funkční rodina úplně chybí, nemusejí být domácí úkoly schopni plnit. Vzdělávání na dálku je navíc podmíněné potřebou vlastnit počítač s připojením k internetu. Problém se navíc nedotýká pouze rodin ze sociálně znevýhodněného prostředí, kterých je bez přístupu k počítači a internetu v Česku asi kolem tří procent. S plněním digitálně zadávaných úkolů mohou mít problém i dobře situované rodiny, ve kterých nastalá situace uvrhla rodiče k institutu práce z domova a na dítě a případně další sourozence školou povinné se už strojového času nemusí dostávat.

Každý problém má nějaké řešení. V prvních týdnech jsem zažíval převažující dobrý pocit z toho, jak svědomitě se mnozí ředitelé škol se svými učiteli snažili právě s takovými dětmi spojit a nastavit s nimi alespoň nějaký způsob komunikace. Kde nestačilo nebo nebylo možné zajistit zapůjčení školního počítače, pomáhaly neziskové organizace a na ně navázané firmy i drobní dárci. Právě v případě rodin ohrožených sociálním vyloučením může být zapůjčený počítač hybatelem rozvoje dítěte, ke kterému by za normální situace vůbec nedošlo.


Problémy, potenciál a změny

Jako největší potenciálně hrozící problémy koronavirové izolace ve školství tedy vnímám hrozbu prohlubování nerovností u dětí, které doma nemají snadný přístup k počítači s internetem, na straně učitelů pak obavu ze snah přenášet do distančního vzdělávání modely tradiční výuky, aniž by byly zohledňovány zásady digitální a online pedagogiky. Naopak velký potenciál nastalé situace spočívá ve skokovém rozvoji digitálních kompetencí učitelů i žáků, v příležitosti výuku více individualizovat a umožnit žákům více se podílet na řízení vlastního učení. Jiný režim života mohou lidé využít k aktivitám, na které se jinak nedostává.

Je jisté, že se využívání edukačních technologií skokově posune na další úroveň vývoje, a to celosvětově, protože všichni učitelé na celém světě řeší obdobné problémy. Návrat k době předkoronavirové nebude možný, technologie už ve vzdělávání navždy zůstanou. Až se vrátíme do škol, budou využívány intenzivněji a jinak, nežli tomu bylo dříve. Situace donutí všechny učitele bez výjimky technologie ke vzdělávání používat, významně zvýší jejich orientaci v této oblasti a i pedagogický cit pro volbu vhodných online nástrojů. Zároveň získá milion českých studentů možnost emancipovat se, začít si do značné míry řídit vlastní učení. Je jenom na nás, zda se nám po návratu k normálu podaří obě tyto nastalé okolnosti využít pro posun v transformaci našeho vzdělávacího systému, kterou tolik potřebujeme. Snažme se v současné situaci spatřovat přednostně příležitosti, vidět v ní především to, co nás může obohatit, co nám umožní se zamyslet nad tím, na co v běžném režimu není čas.

A pak je tu ještě jeden přínos – nikdy se tolik dětí do školy netěšilo tak jako dnes.


Publikováno: Doba vzdělávání na dálku je plná příležitostí. Řízení školy. Praha: Wolters Kluwer, 2020, roč. 17, č. 5, s. 3–5. ISSN 1214-8679

Ondřej Šteffl: Čelit rizikům a využít příležitosti

Požadavky školy nejsou zákon. Nesplníte-li něco, nestresujte sebe ani děti. Hlavně ale nepropásněte nevídanou příležitost, aby se během koronavirových časů vaše děti naučily i jiné věci. Myslete i na to, že děti by měly taky chodit do přírody, hrát si, číst, uvařit, zacvičit si, zpívat a hlavně se smát.

Zdroj: blog autora 29. 3. 2020


Nestresujte se školou a využijte příležitosti

Mnoho rodičů má v dnešní době strach, že děti o něco přijdou, když teď několik měsíců nebudou chodit do školy. Že něco nebudou umět a že budou mít špatné známky, dokonce že by mohly propadnout. A některé školy ten strach bohužel jen posilují. Rozdávají pokyny, úkolují děti i rodiče, známkují, ba i vyhrožují. Rád bych rodiče je uklidnil. Nic vážného se nemůže stát. Spíš naopak. Během následujících měsíců se mohou vaše děti naučit pro svoji budoucnost víc, než kdyby chodily do školy.

Jakkoliv je současná situace nelehká a náročná, je to skvělá příležitost, aby se děti naučily, jak řešit nenadálé problémy, jak doma pomáhat, jak si rozvrhnout čas. Vaše děti se mohou naučit samy se rozhodovat, co, kdy a jak se učit a jak rozumně naložit s volným časem, co všechno nového se dá doma dělat, jak využívat technologie, jak se spojit s kamarády online atd. A také by se mohly naučit, že každá změna je vždy riziko i příležitost, a že rizikům je třeba čelit a příležitosti využít. Záleží především na vás rodičích, jak se k tomu postavíte, a co všechno se děti od vás během těchto napínavých dnů naučí.


Rozumná škola respektuje děti i rodiče

V tom všem vám škola může pomoci. Rozumná škola, a takových je dost, zjišťuje a respektuje možnosti dětí i rodičů, dává dětem dostatek času, nabízí výběr z možných aktivit, chová se partnersky. Nehrozí, neznámkuje. Nabízí rodičům v jejich složité situaci pomoc a podporu. Může také dětem pomoci zorientovat si v aktuální situaci – skrze biologii o tom, jak fungují nemoci, skrze občanskou výchovu o způsobech řízení státu v krizových situacích apod.

Na druhé straně se množí zprávy, že některé školy, někteří učitelé dělají pravý opak. Zřejmě z pocitu své nenahraditelnosti jen rozdávají úkoly, stanovují přísné termíny, známkují, vyhrožují, nerespektují možnosti rodičů ani dětí. Stresují. Pokračují v tom, co si naplánovali, bez ohledu na to, že celý svět se změnil. Biologikář posílá pracovní listy na trojlaločnatce a klepítkatce, učitel občanské výchovy hustí do dětí státní symboly. Pokud to tak je i u vás, nebojte se napsat učitelům, co vám vadí i co byste potřebovali. Mnohdy je to tak, že si učitelé situaci rodičů neumí představit. Jednají v dobré vůli, ale netuší, jak jste na tom doma a co by vám pomohlo.

Rodiny nemají žádnou povinnost mít počítače, chytré telefony ani internet. Rodiče také nemají povinnost plnit “příkazy” školy ani dělat svým dětem učitele. Školy proto nemohou rozdávat pětky ani vyhrožovat neklasifikací, když děti něco nesplní. Nemohou to ani známkovat. Až se školy otevřou, musí počítat i s tím, že některé děti prostě nedělaly nic, protože neměly tu možnost. Věřím, že Ministerstvo školství k tomu brzy vydá pokyny.


Dětem nic neuteče

A také se nebojte, že dětem něco uteče, nebo že během koronavirových prázdnin něco minou nebo zapomenou. Ano, určitě zapomenou, stejně jako leccos zapomenou během prázdnin a tak jako toho mnoho zapomenou i během školního roku. Pokud tomu nevěříte, podívejte se dětem do sešitu a zeptejte se na něco, co probíraly v září. Budete mít velké štěstí, když to budou umět. Cílem v mnohých školách je totiž především učivo probrat. A možná proto vás někteří učitelé zásobují množstvím úkolů. Ne se naučit, ale probrat. Všeobecné přesvědčení, že několikaměsíční výpadek bude mít na vzdělání dětí větší vliv, je mylné. Ano, když to neproberou, neporozumí vzniku indukovaného napětí v cívce, nezorientují se na stupnici pH, neupraví správně všechny algebraické výrazy, neodliší větu přípustkouvou od přívlastkové, neobjasní souvislost mezi událostmi francouzské revoluce a napoleonských válek. To ale nebudou umět, ani když to proberou. Úplně stejně jako naprostá většina z nás. A co? (Více k tomu, co všechno by děti měly umět, ale neumějí 12395.)

Ostatně toho si všimlo už i Ministerstvo školství a nahlas mluví o tom, že požadavků na to, co děti mají umět je příliš mnoho a že se mají výrazně redukovat. Česká školní inspekce zase tvrdí, že současné nastavení RVP zhoršuje kvalitu vzdělávání a zjistila, že jen 0,6 % škol plní v matematice, co by měly. Ano, jen necelé procento. Tak se nebojte, že něco z toho, co se ve školách musí odučit, vaše děti umět nebudou. Až přijdou do školy, určitě nebudou samy. V trochu jiné situaci jsou děti, které se připravují na přijímací zkoušky, ale ty i bez školy snadno najdou na webu spousty možností, jak se připravovat.


Největší problém

Největší vzdělávací problém současná situace představuje pro děti z kulturně a sociálně slabých rodin, ty nemívají dobré připojení k internetu, nemívají doma mnoho knih, se školu nekomunikují, a přitom tyto pro děti představuje škola mnohem podnětnější prostředí než mají doma. Jejich rodiče ovšem tenhle článek nečtou a s největší pravděpodobností ani se školou při plnění úkolů “na dálku” nespolupracují. Při tom jim by mělo MŠMT, školy i učitelé věnovat pozornost především.


Proti stresu smích

Pro ostatní platí: Využijte to, v čem vám škola pomáhá a co sami pokládáte za důležité a správné. Požadavky školy nejsou zákon. Nesplníte-li něco, nestresujte sebe ani děti. Hlavně ale nepropásněte nevídanou příležitost, aby se během koronavirových časů vaše děti naučily i jiné věci. Myslete i na to, že děti by měly taky chodit do přírody, hrát si, číst, uvařit, zacvičit si, zpívat a hlavně se smát. Nakonec moudrá škola a moudří učitelé, a těch není málo, právě tohle ocení a podpoří vás v tom.


Ve zkrácené podobě vyšlo v deníku Právo 23/3/2020

Josef Soukal: Jsme pozitivní aneb Oceán nápadů a činů

Ve svých příspěvcích zde bývám spíše kritický, tentokrát se ale soustředím na to pozitivní, co dnešek přináší – a naštěstí i ve zlých časech je toho dobrého požehnaně. Můj výběr ze záplavy zpráv, nápadů, tipů a souhrnů je zaměřen hlavně na oblast kulturní a vzdělávací a neomezuje se na jednu věkovou skupinu.

Zdroj: Pedagogické info 2. 4. 2020

Nejprve ale musím připomenout dobrovolné, spontánní aktivity reagující na nové problémy. Daniel Pitek, „sedlák pod Milešovkou“ (jak se představuje na facebookovém profilu), mne svými moudrými a povzbudivými příspěvky zaujal už dříve. Už před pár dny nabídl bezplatný pobyt na hájovně zdravotníkům a všem, kdo nyní bojují s epidemií, aby si po zvládnutí největší krize mohli „odpočinout, srovnat myšlenky, setřást ze sebe stres“. „Věřím, že v přírodě to jde nejlépe, a protože mají moji velkou úctu, tak jim tímto za sebe chci splatit dluh, který vůči nim v dnešních dnech máme,“ napsal v odpovědi na moji zprávu. Doufá, že ve své nabídce nezůstane osamocen.

Ozdravnou kúrou pro mysl a srdce je on-line plejáda iniciativ z oblasti občanské svépomoci, ať už se týkají roušek, vývoje a výroby respirátorů a dalších ochranných pomůcek, organizování pomoci nejzranitelnějším či osamělým aj. Řada zpráv se týká vietnamské komunity. (Jen už prosím nehovořme o jejích příslušnících jako o „imigrantech“ – vždyť velká část zejména mladší generace slyší na typicky česká jména a čistě podle sluchu byste je od „pravých“ českých týnejdžrů nerozeznali… A to tykání v prodejnách si příště rozhodně odpusťme…). Spolek Milion chvilek spustil Mapu pomoci; kromě jiného je možné pomoci rodinám, kterým chybí základní technika tak potřebná ke vzdělávání bez docházky do školy. Asociace rodičů a přátel dětí nevidomých a slabozrakých v ČR nabídla rodičům zprostředkování kontaktu s pedagogy či dalším ochotnými lidmi se zkušenostmi s komunikací s dětmi: „V případě zájmu by si mohli s Vašimi dětmi (telefonicky) povídat, případně zazpívat nebo (…) zahrát na hudební nástroj.“ Doplněk: Bližší poznání světa nevidomých zájemcům zprostředkuje třeba próza Jána Rakytky či komentované názvosloví Pavly Kovaříkové.

Na děti se vzděláváním myslí nejen veřejnoprávní Česká televize, ale i Český rozhlas. Nemalá část učitelů se bleskurychle – až to zavilým kritikům tuzemského školství na chvíli vzalo dech – dokázala adaptovat na jiné formy výuky a také se vyvarovat nerozumného zatěžování žáků. Školské stránky a weby jsou zaplaveny spoustou nových materiálů (samozřejmě nejen od učitelů), některým z nich nechybí přesah mimo sféru školní výuky: viz např. videa Petra Pochopa, herce a pedagoga, který ve spolupráci s Marií Hodinářovou vzal podnět na vytvoření jednoduchých nahrávek využitelných k žákovské hlasové a recitační průpravě opravdu z gruntu. Softballová trenérka Helena Novotná se svými syny natáčí Clash of Skills HOME. Originálně pojala domácí vzdělávání páťačka Adélka Podholová, která nejenže začala vytvářet vlastní výuková videa – Učení s plyšáky, ale po dohodě se spisovatelkou Martinou Drijverovou dokonce pro jiné děti načítá Domov pro Marťany. Přidám drobnůstku: „U nás si holky hrají na lidi ve věžáku, co si při karanténě čtou," napsala mi v reakci na mé pozitivní příklady bývalá kolegyně Zuzana Holá, a poslala dokumentační foto: je dostupné v převzatém příspěvku Pavly Nejedlé 24 důvodů, proč dětem čtu. Výborně se osvědčuje Hravouka, interaktivní encyklopedie pro děti a rodiče; viz např. doporučení Víta Dvořáka: „Pro mě coby knihomila, přírodomila, a výtvarnomila plus nečekaně domácího učitele prvňáčka úplné zjevení. Ohromně povedené, kombinujeme knížku s aplikací a baví moc.“ Hrát si s češtinou a současně se vzdělávat lze např. na webu Pro češtinu, jehož duší je František Brož.

Na vyjadřovací schopnosti dospívajících se dnes spíš žehrá, úplně jiné příklady iniciované výukou najdete ZDE. Z toho, co jsme již dříve zaznamenali na stránkách Asociace češtinářů, přidám neakademické vylíčení působení učitele češtiny Jiřího Kostečky u protinožců, týmž autorem spravovanou jazykovou poradnu či fejetony Vladimíra Stanzla, necimrmanovské verše i prózy Miloně Čepelky nebo poláčkovsky laděné vzpomínkové vyprávění ekonoma Václava Petříčka.

Na Facebooku si můžete zahrát při Koronovečerech s kytarou (či jiným nástrojem), pořádaných Jeronýmem Lešnerem, zajít si pro povzbuzení do skupiny dobrých zpráv Dobromysl, inspiraci nabízejí Dobré koronápady. Nebo i pomyslet na průvodce člověka, často ovšem kvůli němu nesmyslně trpící – Sjednoťme se za práva zvířat.

Ještě se vrátím k rozhlasu, jehož potenciál – věřím – mnozí znova objevují: stačí kliknout na výběr z pořadů. „Co číst, poslouchat a sledovat v době karantény?“ shrnují (a aktualizují) na stránkách www.iliteratura.cz: najdete zde namátkou E-knihy ke stažení na stránkách Městské knihovny v Praze, záznamy světových operních inscenací, dokumenty České televize, „otevřené“ světové galerie…

Víc než sedm set doposud užitých slov oceán nápadů a aktivit nezměří, ale také snad žádného čtenáře nestáhlo ke dnu. Děkuji všem přátelům a známým, kteří zareagovali na původní facebookový příspěvek, a pokud svůj tip v tomto přehledu nenašli, určitě ho objeví v pokračování, jež by mělo vzniknout během několika dní. Rád do něj zařadím i další pozitivní náměty, ať už se objeví zde v komentářích, či ke mně doputují jinou cestou.

Převzato z blogu autora na Aktuálně.cz.

Jiří Řehák: Koronavirová naděje pro školství

Jen nemnoho oborů lidské činnosti prošlo za posledních 200 let tak malými změnami jako školství.

Zdroj: blogy Aktuálně, Pohled zblízka, 20. 5. 2020

Systém, ve kterém povinně sedí desítky žáků před jedním učitelem, který jim poskytuje jinde lehce dohledatelné informace, žáci si je poznamenají a pak jsou za jejich interpretaci ohodnoceni, se zrodil na konci 18. století. A mnoho se nezměnil, i když kolem proběhly revoluce – průmyslová, vědecko-technická a v posledních desetiletích i ta informační. Je pravdou, že existují výjimky – a to jak v přístupu samotných škol, tak i jednotlivých kantorů. Dá se samozřejmě najít dobrá škola. Dají se potkat i dobří učitelé v rámci špatného systému. A bývá jich dost. Ale teď je šance na významnou změnu tohoto systému.

Nucená několikaměsíční absence žáků a studentů ve škole ukázala, že je možné organizovat výuku i na dálku s využitím moderních technologií, a konečně se tak změnil ten mnohasetletý zažitý stereotyp. I když zatím nejsou k dispozici data (a jen tak asi nebudou), která by porovnala výkony studentů v klasické a distanční výuce, téměř jistě se ukáže, že části studentů vyhovuje spíše distanční, části běžná výuka. Ukázalo se ale jistě, že úloha učitele je zatím nezastupitelná. Tíha výuky se v žádném případě nesmí delegovat na rodiče, profesionál by měl umět látku vysvětlit, zvolit odpovídající metodiku a také rozhodnout o formě zpětné vazby.

Až se stanou zavřené školy minulostí, těším se na debatu odborníků se zapojením veřejnosti o tom, jak dál ve školství. Myslím, že je patrné, že nutit děti sedět ve škole více jak 30 hodin týdně je nelogický anachronismus. Dokážu si například představit o jeden den školy méně – ten by mohl být věnován procvičování učitelem už vyložené látky. Nebo si dokážu představit výuku například od 9 do 14 hodin, zbytek opět třeba u počítače, ale doma. Jedním z vedlejších efektů menšího počtu klasicky odučených hodin by mohl být například konec nedostatku kvalifikovaných učitelů. No, a co kdybychom využili tuto situaci k přehodnocení systému známek? Pro začátek by stačilo k nim „přibalit“ i slovní a formativní hodnocení – příklady dobré praxe už dávno existují i u nás.

Vrátit se do zaběhlého systému bez toho, abychom využili tuto „koronavirovou“ šanci, by byl podle mého názoru téměř hřích.

Jiří Řehák
autor je učitelem na Gymnáziu Teplice

Jan Vepřek: Z krize kam?

Kdo se neučí, ten neroste. Pokud i školy ustrnou na tom, že tato krize je za námi a nic si z toho neodnesou, bude to škoda. Naskytla se příležitost přehodnotit některé dlouho zaběhnuté pořádky. Většina z nás reflektuje toto období jako čas výzev a nových možností a myslím si, že je to tak správné, protože mnohdy jsou to právě krize, které odstartují velké změny. Možná si ale každý odnášíme trochu jiný pohled na věc.

Zdroj: blog autora 27. 5. 2020


Otázka první: individuální a společný výkon

Všichni jsme si jistě všimli obrovského nasazení jednotlivých učitelů a nikterak nepochybujeme o velké snaze o vedení kvalitní on-line výuky. Myslím ale, že nám uniká veškeré ta koordinační práce, která stojí za tím vším a která by se mohla stát hybatelem změn do budoucna. Distanční výuka byla (a ještě je) postavena na komunikačních strategiích mezi dětmi a školou. Nyní se ukázalo nejen to, jak učitelé podávají látku, ale také jestli se dokážou semknout a vytvořit „tým vzdálené podpory“. Mám za to, že o některých třídách se začalo takto přemýšlet až nyní. Až při návalu úkolů a zadávání si někteří uvědomili, že koordinace postupů, přístupů a množství učiva je vlastně velice důležitá (a to je i pro běžný „nekrizový“ provoz ve škole). Věřím, že tato doba naučila pedagogy více spolupracovat, i když třeba vzdáleně. To vnímám jako veliký vklad pro další práci v této oblasti.


Otázka druhá: technologie a oblasti osobnosti na okraji zájmu

Mnozí si cení profesionality, se kterou se učitelé zhostili vedení výuky on-line. Je opravdu chvályhodné, že jsme se se situací dokázali s grácií vypořádat, nicméně zde se asi budu od některých svých kolegů lišit v názoru, jak s poznatky z této doby naložit. Slyším hlasy, že je potřeba zamyslet se nad smyslem školství, že se ukazuje, že „fyzická třída“ je přežitek a že se ukázalo, že to jde i bez toho.

Když se dívám na děti, které nyní přicházejí do školních lavic, vidím ale v jejich očích radost a vděk, že tady zase mohou být. Myslím si, že technické nástroje, které nám nyní tak dobře posloužily, jsou víceméně záchrannými prostředky, které nemohou v budoucnu nahradit práci pedagoga s třídním kolektivem a s osobnostním růstem dítěte (ač se mohou stát prostředky podpůrnými).

Závěr mám naprosto opačný, nyní se podle mne ještě více než kdy jindy ukazuje, jak je škola v oblasti socializace nenahraditelná. Přes obrazovku můžeme pomoci utvářet si poznatky, můžeme do určité míry komunikovat a spolupracovat, ale technologie nikdy nemohou nahradit přímý kontakt, který potřebujeme z podstaty věci. Učením totiž nechápu pouze formování intelektu, ale i charakteru, duchovní oblasti a také socializaci dítěte. Tedy tam, kde někteří vidí veliký úspěch technologií při nahrazování prezenční výuky, já vidím veliký dluh v oblasti ostatních druhů učení, které probíhají v kolektivu a ve třídě.

Myslím, že učitelé se popasovali se situací velice dobře. Většina lidí, mezi kterými se pohybuji, se nenechala zastavit a vymýšleli způsoby, jakými by se dostali do kontaktu se svými školními dětmi. Teď bude záležet na tom, jak se k postavíme k analýze poznatků z této doby a co si odneseme pro další vzdělávání. A věřím, že je tu veliký potenciál pro změny k lepšímu!

Jana Hrubá: Čas na rekapitulaci

Úvod k seriálu Školství v koronakrizi

Než se žáci, studenti, učitelé, ředitelé i rodiče rozejdou na prázdniny, nastává čas projít si po třech měsících zážitky z koronakrize, úvahy a myšlenky, které napadaly mnohé z aktérů. Vybrali jsme některé z nich, které mohou dobře ilustrovat tuto dobu, a sestavili z nich volný seriál. Z této retrospektivy individuálních názorů a zkušeností možná trochu vyplyne, co bychom si měli zachovat, v čem se poučit a kam dále směřovat.

Dá se předpokládat, že v této chvíli už naplno pracují s fakty a daty analytici, kteří nám jistě předloží své závěry a návrhy do budoucna. Neměli by pominout ani názory těch, kteří po vyhlášení nouzového stavu ve školství nesli tíhu požadavků situace na svých bedrech. Naše společnost by rozhodně neměla tuto mimořádnou zkušenost promarnit. Doufejme, že se po nějaké formě řízené diskuse odrazí i v definitivní podobě Strategie 2030+.

Animovaný seriál, který seznamuje děti s pravidly bezpečného chování v digitálním světě

Jeden svět na školách, vzdělávací program společnosti Člověk v tísni, a Nadace O2 představují nový mediálně-vzdělávací seriál pro děti s názvem V digitálním světě. Reagují tak na dlouhodobý nedostatek výukových materiálů v oblasti mediální výchovy na prvním stupni základních škol.

Původem francouzský animovaný seriál je určen pro 6–12leté diváky. Přibližuje dětem prostředí „nul a jedniček“ a seznamuje je se základními pojmy a nástroji digitálního světa jako jsou vyhledávače, cookies nebo „lajky“. Vysvětluje principy tvorby bezpečného hesla, rozebírá důvody rodičovské kontroly a upozorňuje na nezbytnost ověřování informací. Otevírá i problematická témata jako jsou například projevy nenávisti a rizikového chování na internetu.

„Z průzkumů vztahu dětí k moderním technologiím a médiím vyplývá, že značná část dětí tráví na internetu nezřídka i několik hodin denně. Často už ve velmi raném věku. Podle průzkumu EU Kids Online tráví české děti ve věku 9–11 let na internetu v průměru 114 minut denně. S rostoucím věkem se tato doba prodlužuje. První kroky ve virtuálním prostředí by měly jít ruku v ruce se začátky vzdělávání v této oblasti. Publikováním série V digitálním světě naplňujeme dlouho trvající potřebu doposud chybějících materiálů pro učitele, využitelných při rozvíjení mediální gramotnosti už na prvním stupni základních škol,“ uvádí Karel Strachota, ředitel Jednoho světa na školách.

V českém znění propůjčily postavičkám své hlasy herečky Dana Syslová (babička),Kateřina Winterová (vypravěčka), Klára Issová (maminka) a Veronika Valíčková (dívka Mína), známá z pořadu ČT:D Terčin zvířecí svět. Mužské hlasy nadabovali herci Igor Orozovič (kostička Ping), Jan Meduna ml. (kostička Pong),moderátor pořadu Wifina České televize Matěj Havelka (kluk Filip) a Svatopluk Schuller (surfař). Role Kocoura se ujal Jan Cina.

Prvních deset dílů (Digitální svět, Vyhledávače, Jak mluvit na internetu, Cookies, Pravda nebo ne?, Sociální sítě, Online hry, Rodičovská kontrola, Lajky a Tvořit na internetu) je dostupných na audiovizuálním výukovém portálu www.jsns.cz, který je po dobu uzavření škol během mimořádné situace související s šířením epidemie COVID-19 otevřen nejen registrovaným uživatelům (převážně učitelům), ale komukoliv, kdo má zájem využívat lekce Jednoho světa na školách. Vyučující a rodiče zde najdou ke každé epizodě i výukové materiály, informační texty a tipy na společné aktivity s dětmi, které upevní a prohloubí znalosti získané při sledování seriálu.

Zároveň je mohou zájemci najít i na vzdělávacím portálu www.O2chytraskola.cz, který učí děti, rodiče a pedagogy používat internet chytře a bezpečně, nabízí řadu inspirativních tipů rodičům a výukových materiálů učitelům.Tématu bezpečného chování na internetu a digitální gramotnosti se společnost O2 věnuje dlouhodobě.

V loňském roce také rozjela vzdělávací portál a grantový program O2 Chytrá škola. „Dlouhodobě vnímáme potřebu našich „chytrých“ škol mluvit s mladšími dětmi o tématech, která se jich týkají, ale mají k nim minimum informací, ať už jde o rizikové chování na internetu, kyberšikanu nebo nutnost ověřování informací. Proto jsme se s nadšením rozhodli spolupracovat na představení seriálu V digitálním světě českým dětem,“ říká Dominika Herdová z Nadace O2, která adaptaci seriálu pro české prostředí finančně podpořila.

Původní verze (v originále pod názvem #DansLaToile) vznikla v koprodukci frankofonních televizních a rozhlasových stanic sdružených v nadnárodní organizaci Les médias francophones publics (Francie, Belgie, Švýcarsko, Kanada). Pro české prostředí jej pod režií Alice Hurychové nadabovalo studio Soundsquare.

Všechny díly i výukové materiály jsou dostupné zdarma online na www.jsns.cz/v-digitalnim-svete nebo na www.o2chytraskola.cz.

Odkaz ke stažení fotek z dabingu a ilustračních obrázků k seriálu: https://peopleinneed.canto.global/b/KVF6F (heslo: 683974)

Odkaz na trailer seriálu V digitálním světě na YouTube:
https://www.youtube.com/watch?v=x3g41joCj7w

Markéta Hronová: Místo školy zahrada, místo učebnic knihovna. Rodičů, kteří učí své děti sami, jsou tisíce a rychle jich přibývá

Zatímco statisíce rodičů z celé republiky zjišťují, jaké to je, učit vlastní děti doma, existují rodiny, které se docházky dětí do základní školy zřekly dobrovolně a trvale.

Zdroj: Hospodářské noviny 7. 5. 2020

"Nemáme žádný rozvrh ani plán, klasické učebnice prakticky nepoužíváme. Limitují nás akorát časy kroužků − animace, tanec, ilustrátorský kurz, pohybově-divadelní kurz a další. Mezitím děláme, co nás baví a co stihneme. Děti hodně čtou, malují, tančí, točí filmy, zahradničí, chodíme do divadel a galerií, do knihovny, vídáme se s přáteli a často i s prarodiči. Můžeme zacházet se svým časem dost flexibilně a využíváme toho," popisuje Michaela Trpišovská, která své dvě dcery vzdělává sama už šestým rokem. Je to něco jiného než "škola doma" přes počítač při zavřených školách v nouzovém koronavirovém režimu. Při ní jde většinou pouze o plnění zadaných úkolů bez možnosti si program nastavit na míru, tedy individuálně, což je hlavní smysl domácí školy.

Dcery Trpišovské většinu zajímavých informací získávají z rozhovorů s někým z rodiny, z knih, od kamarádů či z internetu. Pro domácí (oficiálně nazývané individuální) vzdělávání se jejich matka rozhodla, protože je jí sympatická myšlenka svobodné školy, kde se děti učí jen to, co samy chtějí. Takovou ale v Česku není možné založit jako oficiální vzdělávací instituci.

Důvody, proč se rodiny rozhodují pro domácí vzdělávání, jsou jinak velmi různé. Do klasické školy nechodí třeba děti diplomatů, kteří pobývají v zahraničí, pravidelnou docházku program nedovolí mladým sportovcům či umělcům. Také děti s různými formami postižení potřebují individuální přístup, rozhodují se pro něj i rodiče silně nábožensky vyhranění či s odlišným způsobem života, než je ten, který chápeme jako běžný.

Nejčastějším důvodem je však svobodná volba jiných metod vzdělávání. Podle zjišťování České školní inspekce z roku 2016 se takto vyjádřilo 73 procent rodičů, kteří učí děti sami. V tomto školním roce se v Česku individuálně vzdělává 3874 dětí, jejich počet se za pět let více než zdvojnásobil, přesto jsou to promile z celkového počtu dětí školou povinných. "Tito rodiče potom hledají alternativní školy, a pokud takovou nenajdou, prakticky jim nezbude jiná legislativní možnost než zapsat dítě do domácího vzdělávání," konstatuje i inspekční zpráva…

Celý text článku si můžete přečíst ZDE.

Pandemie koronaviru urychlila zájem českých základních škol o digitalizaci vzdělávání

Nadace O2 v rámci druhého ročníku grantového programu O2 Chytrá škola rozdělila více než 4,5 milionu korun. Více než čtvrtina základních škol požádala o grant, který souvisel s využíváním technologií ve výuce.

Oproti loňskému ročníku grantové výzvy školy řešily častěji nejen aktuální téma online výuky, ale i využívání digitálních technologií. Pandemie koronaviru tak jednoznačně urychlila potřebu škol řešit zásadních téma současného českého školství – digitalizaci.

Nejčastějším tématem grantových žádostí byla stejně jako v loňském roce online bezpečnost (v rámci grantu se jí bude věnovat 52 % škol). Je vidět, že prevence v oblasti bezpečného pohybu dětí na síti je pro školy stále velmi důležitá.

„Současná doba donutila řadu českých škol aktivně řešit téma digitálního vzdělávání. Učitelé se museli ze dne na den seznámit s používáním moderních technologií a zařadit je do online výuky. Nejen pedagogové, ale také děti a rodiče si uvědomili, že je jednoznačně přínosné moderní technologie ve výuce používat,“ říká Hany Farghali, předseda správní rady Nadace O2. „A přesně pro tyto účely je náš grantový program O2 Chytrá škola určen. Je skvělé, že pomáháme tam, kde to je potřeba,“ dodává.

Do grantového programu se přihlásilo 148 základních škola a dětských domovů, ze kterých bylo vybráno 74 nejúspěšnějších žadatelů. Mezi ně rozdělí Nadace O2 částku 4 534 978 korun. Průměrná výše grantové podpory činí 61 283 korun.

Mezi nejzajímavější projekty patří aktivita ZŠ Dr. Edvarda Beneše z Prahy 9, v rámci které budou žáci 2. stupně spolu s učitelem a organizací Slow Tech Institute tvořit geolokační hru. Žáci Fakultní základní školy Otakara Chlupa PedfUK Praha 13 se zase společně s organizací Jules a Jim v rámci grantu pustí do natáčení preventivního spotu z oblasti online bezpečí. Budoucnost školství představují svým projektem pedagožky ZŠ Praha 4 – Květnového vítězství, kde navážou na on-line výuku. Budou v ní pokračovat s osmými ročníky i v příštím školním roce formou tzv. Free On-line Fridays. Každý pátek se tedy děti budou učit distančně z domova. Cílem je naučit děti zodpovědnosti za své vzdělávání a samostatnosti. Zajímavé projekty se odehrají i v několika dětských domovech, které letos mohly také žádat o grant.

Na školách se díky finanční podpoře uskuteční řada seminářů, workshopů, přednášek a zajímavých projektů. V rámci zmiňovaných aktivit budou školy spolupracovat s celkem 30 školicími organizacemi a vzdělávacími partnery, například s projektem E-Bezpečí, Slow Tech Institute, Prototýpci, Jeden svět na školách a další. Velmi často vzdělávací aktivity (pro učitele, děti i rodiče) v projektu realizují sami pedagogové z podpořených škol a při výuce se metodicky a obsahově opírají o vzdělávací portál O2Chytraskola.cz.

Zdeňka Šíp Staňková: Žiju s dětmi život tak, jak si přejeme my sami, ne podle vzdělávacích či jiných programů určených někým jiným

Je fajn, že se teď víc mluví o domácím vzdělávání, ale podle mě stojí za to hledat informace i o jiných způsobech učení založených na jiném paradigmatu – tedy na vnitřním řízení každého člověka a dobrovolnosti.

Zdroj: blog autorky 30. 4. 2020

Myslím, že současná situace může být příležitostí k tomu, abychom si mohli uvědomit, kolik – a jaké často nesmysly a zbytečnosti – toho na naše děti školy nakládají. A taky, že nemusíme suplovat učitele, že si můžeme čas s dětmi užívat, že se učíme každou vteřinu našich životů a nepotřebujeme k tomu vzdělávací programy a že se vůbec nic nestane, když se pár týdnů děti nepodívají na žádnou učebnici.

Četla jsem od mnoha rodičů stesky, ať už se otevřou ty školy, že se svými dětmi nechtějí trávit 24 hodin denně a nestydí se za to. Nemyslím, že je třeba se za něco stydět, to jistě ne. Taky mám ráda čas jen pro sebe, je super, když jsou děti někde, kde chtějí být a s někým, koho mají rády. Nicméně vnímám to, že jsem je porodila, jako obrovskou zodpovědnost.

Dětská duše je strašně křehká. Tak moc, že jsme to už jako dospělí možná raději zapomněli, protože nám to nahání hrůzu. Možná se děsíme té obrovské moci, kterou máme nad tím, jaký dospělý se z našich dětí stane.

Můžeme ji uplatnit tolika způsoby, že nejdou spočítat. Každé naše rozhodnutí, každé naše slovo, poznámka, vyjádřená emoce, výraz, pohyb,… to všechno na ně má vliv. Často tak velký, že ho v dospělosti musíme znovu hledat a rozebírat s psychology a terapeuty.

Moc bych si přála, aby moje děti zažily dětství bez traumat, která by jim později komplikovala život. Nikdo nevíme, jak moc nebo málo odolného člověka porodíme. Radši to nechci pokoušet.

Nejsem ani zdaleka takovým rodičem, jakým bych si přála být. Cítím ale, že to nejlepší, co můžu svým dětem dát, a o co se chci znovu a znovu pokoušet, je přijetí, respekt a důvěra. A to, co opakuju pořád dokola: nebrat jim moc nad jejich životy.

Daniel Janata: Anzelmus

Zvláštní jméno a asi obtížné uhádnout, co – kdo – to je. A o co jde? Co se za zvláštním jménem skrývá? K čemu to mohlo sloužit? A proč se Anzelmus vlastně objevil? To vše jsou otázky, na které si odpovídali děti a rodiče ze Základní školy Školamyšl, kde právě Anzelmus „řádil“.

V prvé řadě šlo o fiktivní identitu v online prostředí domény skolamysl.cz.

Tak ještě jinak. Šlo jednoduše o vymyšlenou neexistující postavu, která v neexistujícím prostředí působila.

A možná ještě jinak, šlo o vymyšlené jméno, za které se schovávali učitelé naší školy a prostřednictvím tohoto jména připravovali úkoly do online prostředí, kde děti ze Školamyšle a celá škola nyní pracuje – učí se.

Proč se ale skrývat? Jaký to má smysl v současné online době? Možná je to cesta, jak si uvědomit, že v online prostředí to nemusí být tak snadné.Je možné jej zneužít, či se skrývat za „někoho“ neznámého, v našem případě Anzelma. A dost možná, že je to cesta, jak chápat online prostředí a mít se jednoduše na pozoru. A o to nám s učiteli Školamyšle také šlo.

Hned po Velikonocích ovládl naše online prostředí Anzelmus. Zabránil učitelům, aby měli přístup ke svým účtům a byl jediným, který komunikoval s dětmi. A nebyl to žádný uhlazený slušný chlapík. Moc se s nikým nepáral a pojmenovával vše tak, jak mu zobák narost. A narostl mu opravdu hrubě.
.
Anzelmus všem vyslal informaci, že je tu, a co mají děcka očekávat a zvládnout, pokud chtějí zase své učitele zpět. (To bylo samozřejmě rizikové, protože se mohlo stát, že učitele děcka chtít zpět nebudou a naše „jediná“ motivace se rozplyne, jak pára nad hrncem. Ale naštěstí v dnešní vzdálené výuce se děcka i učitelé na sebe těší, a tak jsme s motivací nesáhli vedle.)

Hned první den se začaly valit úkoly od „neznámého“ Anzelma, za kterým se vždy skrýval jeden z učitelů, který práci připravil. O jaké úkoly šlo a na jakém principu se odehrávaly? Možná znáte escapegames, hry, kde je nutné společně nalézt cestu ven z místnosti. Dostáváte indicie, řešíte rébusy a společnými silami hledáte „klíč“. A to byl princip, který jsme jako učitelé nastavili do našich aktivit.

Každé z dětí dostalo svůj osobní úkol, který byl jedním ze stavebních kamenů společné „stavby“ – klíče. Zároveň jsme nastavili pro třídní skupinu videohovor, kde děcka ladila detaily a společně se dohodla na vyřešení problému. Anzelmus to vše mlčky sledoval, a jen v nutných případech formou chatu vstoupil do hry. A na závěr, když se (někdy konečně) vše zadařilo, potvrdil úspěch a pustil skupinu do další místnosti – aktivity.

Takto děti prošly celé čtyři dny. Dny s Anzelmusem, dny, kdy spolupracovaly, společně řešily, komunikovaly a hledaly cestu dál a nakonec ven. Samozřejmě, že se to všem podařilo a Anzelmus odešel. Ale přeci někde zůstal. Zůstal v práci učitelů, kteří si pořádně mákli, protože vše vymyslet, nebylo fakt jednoduché. Zůstal jako představa spolupráce, komunikace a práce na společném řešení rébusů, úkolů, cest.

Ano, Anzelmus, to může být v tomto čase cesta. Naše školamyšlí cesta.

Jitka Polanská: Aktivní děti – známka dobré výuky

V rozhovoru s Jitkou Polanskou přibližuje učitelka Monika Olšáková kouzlo badatelského způsobu vyučování a důležitost kolegiálního mentoringu. Monika Olšáková získala 2. místo v ceně Global Teacher Prize CR za rok 2019.

Zdroj: www.eduin.cz. Text vyšel 18. 2. 2020 v Lidových novinách.

Mladistvě působící druhostupňová učitelka s dvacetiletou praxí učí přírodovědné předměty, angličtinu a enviromentální výchovu na základní škole ve slezské vesničce Janovice. Monika Olšáková miluje badatelské pojetí výuky a sdílí své nadšení pro učitelskou spolupráci. Loni získala druhé místo v učitelské soutěži Global Teacher Prize (GTP). Myslí si, že děti v tom, co mohou dokázat, často podceňujeme.

Čím teď ve škole žijete?

Dobrodružných momentů je v tomto školním roce víc. Náš pan ředitel mi u nás v Janovicích povolil výuku přírodopisu v blocích. Vždy hodinu a půl v šestce a sedmičce. Užíváme si to, žáci pracují úplně jinak, než když je k dispozici jen čtyřicet pět minut, to se na ně strašně spěchá. Když jsme s tím začínali, děti říkaly, že se bojí, jak to zvládnou. A teď mi skoro připadá – a někdo z nich mi to i řekl – že jsou to jejich nejoblíbenější hodiny.

Jak jste ty dvouhodinovky pojala?

S mým pražským kolegou Danem Pražákem – oba jsme na Facebooku ve skupině Učitelé přírodovědných předmětů – jsme uzavřeli sázku, že budeme učit výhradně konstruktivisticky neboli povedeme děti, aby si na věci přišly samy, a zcela se obejdeme bez frontální výuky. V přírodopise jsme hodinu postavili na tom, že děti budou ve skupinách obhajovat, která buňka je „nejdůležitější“. V čem je jedinečná rostlinná buňka a v čem zase živočišná a bakteriální… Nejdřív dostanou obrázky buněk bez jakéhokoli popisu. Vůbec nevědí, co to je, musejí vyvinout určité úsilí a schématické zobrazení „přečíst“, nemají se čeho chytit. Pak jdou k učebnicím. Učebnice jsou pro mě stále jeden ze zdrojů informací, nemám potřebu je zatracovat. Kromě toho mají k dispozici přírodovědnou knihovničku. V téhle fázi si žáci ověřují, zda jejich předpoklady opravdu platí, zda pozorovali dobře. Mnohdy se trefili! Poznali jádro, uměli rozeznat, která buňka je nejspíš rostlinná, podle přítomnosti chloroplastů. Odvodili společné znaky živých organismů, že dýchají, přijímají potravu. A já jsem se přitom bála, že s tím nepohnou. Máme předsudky. I já je občas mám.

Ráda spolupracujete s kolegy?

Ano. Hodně nápadů rozvíjíme s Tomášem Chrobákem (loňský vítěz soutěže GTP – pozn. red.). Působíme ve školách blízko sebe a já teď do té jeho jezdím jeden den v týdnu učit a mentorovat. Tomáš nedávno připravil hodinu matematiky pro sedmou třídu postavenou na vyvozování matematických modelů. Pomáhala jsem mu s cíli a metodikou, hodinu jsem pak natáčela a spolu jsme ji analyzovali. Při tom mě napadlo přenést ten koncept i do chemie. Ty, Tome, to by bylo dobré i na hmotnostní zlomek nebo míchání roztoků, říkám mu. Ať si ty děti na to samy přijdou! A pak jsme to tak zkusili odučit, tedy já jsem to učila a on to pro změnu natáčel. Měla jsem z toho skvělý pocit. Jedna skupina přišla dokonce na tři řešení. A každá alespoň na jedno. Všechny také sestavily postup pro ostatní. Já už to teď nebudu učit tím starým způsobem. Defaultně budu děti provádět badatelským cyklem, od motivace, souvislostí, kladení otázek…

Jak se stane, že učitel začne aplikovat jiné metody, než které sám zažil a třeba i používal?

Velká inspirace přichází od jiných učitelů, ve kterých člověk rozpozná kvalitu. Každý ovšem vidí kvalitu v něčem jiném. Někdo třeba ve srovnaných šanonech, což tedy není můj případ. Jiný zase v tom, že dokáže improvizovat. Já silně vnímám kvalitu výuky podle toho, jak se projevují děti. Když jsou živé, přítomné, a třeba ani nechtějí odejít, to je pro mě známka dobrého učení.

Badatelské učení je dost náročné na přípravu i vedení hodiny. Co vás k němu ponouká?

Asi nemám ráda stereotyp. A když vidím, že něco funguje, tak to chci dělat, i když to je náročné.

Jste rovněž lektorka metody RWCT, čtením a psaním ke kritickému myšlení. Využíváte tuto techniku i v přírodovědných předmětech?

Myslím, že pro běžného učitele není snadné prosadit si čtenářskou lekci nebo dílnu psaní v přírodopise, ale já jako lektorka si to občas mohu dovolit. Vezmeme si téma, klíčová slova a jdeme psát. První psaní, druhé psaní, revize… Loni jsme tuhle metodu použili při přípravě scénáře filmu pro festival Envofilm, který organizuje Albrechtova střední škola v Českém Těšíně. A přísahám, že děti v tom projektu udělaly všechno samy, včetně natočení a sestříhání filmu na téma zdravého životního stylu. A to mě fascinuje.

Chtěla jste vždy být učitelkou?

Asi ano. Tedy chtěla jsem být i lékařkou, ale pak se mi zdálo, že ve škole je větší prostor pro tvořivost. Vystudovala jsem chemii a přírodopis na přírodovědecké fakultě. Klíčové bylo, že jsem pak nastoupila do školy s dobrým ředitelem. Řekl mi: „Zkusme to kritické myšlení, uvidíš, jak ti to půjde a jestli tě to bude bavit.“ To bylo v roce 2005. A pak jsme začali i s badatelským vyučováním, teď jsme v tom expertní školou.

Vaše škola přitom leží trochu bokem…

Ano, je to obyčejná malá venkovská škola v malebné vesnici na kopci, naproti škole stojí kostel.

Záleží hodně na vedení?

Jistě, ale to se docela střídalo. Na začátku jsem měla velkou podporu, pak bylo šest let „hluché“ a málo radostné období. No a poslední tři roky mám ředitele, se kterým jsme si opravdu sedli. Dostali jsme do školy spoustu peněz na malých projektech. Máme krásnou zahradu, kde jsme dělali všechno s dětmi a rodiči, žádné firmy, architekti. Vyrobili jsme si i venkovní učebnu, takovou platformu z palet pod starou borovicí, jsou tam tabule i polštářky na sezení. S Justinou Danišovou tam teď budeme pilotovat koncept Učíme se venku. Učení v přírodě mě taky hrozně baví, děti jsou venku úplně jiné než ve třídě. Vždycky jsem záviděla tělocvikářům, že mají možnost děti vidět i jinak, takové nespoutanější.

Ve vesnici asi žijí úplně běžní rodiče. Jak všechny vaše experimenty snášejí?

Nevím, asi si nějak zvykli. Musím říct, že v nich mám velkou oporu, stačí říct a pomůžou, s čím je potřeba. Děláme pro ně i setkání formou kavárničky, loni byla třetí. Tam se vždy probírá nějaké téma, o kterém chtějí vědět více, vybírají si ho oni. První byla na prožitkové učení, druhá na hodnocení, a teď na poslední chtěli matematiku podle Hejného.

Takže ještě matematiku podle Hejného neděláte?

Děláme, ale přesto je potřeba ji přibližovat, vysvětlovat, rodičům, ale i učitelům.

Učitel, co má nutkavou potřebu inovovat, je někdy ve sboru neoblíbený. Jak je to u vás?

Myslím, že i pro mé kolegy je někdy těžké mít ve škole takovou střelu jako jsem já. A mně taky vždycky nebylo do skoku. Někdy už jen tím, že člověk dělá něco navíc, jako by na sebe chtěl upozorňovat, někdo to tak vnímá. Byly doby, kdy jsem se u nás ve škole třeba i trochu styděla za to, že jezdím lektorovat. Někdy komunita jako by tlačila člověka k tomu, aby nevybočoval. Ale já se vidím jako součást celku, naší školy, svou práci beru jako službu druhým a kudy chodím, tudy mluvím o Janovicích, ne o sobě.

Co podle vás může změnit nastavení učitele, který nechce žádné novoty?

Úspěchy. Úspěchy táhnou. Vidím to třeba na tom, že se do našeho ekotýmu, který na škole vedu, přihlašují postupně i učitelé. Protože za sebou máme nějaké úspěchy, byli jsme vyhlášeni nejlepší Ekologickou školou v Moravskoslezském kraji, vyhráli jsme Badatelskou konferenci, teď ten Envofilm, získali jsme grant na zahradu. Někdo vás dobře ohodnotí a najednou to dává smysl. Chcete být součástí té úspěšné komunity.

Řekla jste, že taky hodně působí vzor jiného člověka, inspirace. Školní mentoring se považuje za jeden z nejúčinnějších nástrojů pro zvýšení úrovně škol. Když mentorujete, chtějí se učitelé otevřít?

Jezdím jako mentor do třinecké základní školy a do školy v Bašce. V Třinci se nejdřív chodili doptávat čtyři učitelé, teď, po téměř třech letech, je to už dvanáct lidí. Myslím, že to je i tím, že vedení to nechává vyrůst zdola, netlačí. Někteří učitelé to i rok dva pozorovali zpovzdálí a přidali se až teď. Je pravda, že v kolegiální podpoře a mentoringu je síla, kterou účast v nějakém semináři nemá. Tam si to vyslechnou a třeba si i pomyslí, hm, to je dobré, to možná vyzkouším. Materiály si vezmou, ale kolik z nich to opravdu udělá? Nebo třeba něco zkouší, ale nejsou si jistí, s kým to mohou konzultovat, když lektor ze semináře už je pryč. Něco nefunguje, a řeknou si, aha, je to blbost. Přitom by stačilo něco upravit. Učitel potřebuje podporu, aby to zkoušel dál.

Co s vámi učitelé nejvíc řeší?

Zdroje, texty, jak s nimi pracovat, aby to nebylo jednotvárné. Jak děti aktivizovat, čím je zaujmout, jak začít hodinu, jak je dělit do skupin. Někdy jsou to i jednotlivosti, ale i ty jim pak při výuce hodně pomůžou. S těmi pokročilejšími teď procházíme čtenářské kontinuum, takový itinerář rozvoje dítěte v dobrého čtenáře. Tihle učitelé přicházejí sdílet poznatky s podobně nastaveným učitelem. Své hodiny si už přímo vyšívají, jak tomu říkám, a pak je i představují na konferencích. Bavíme se o tom, co se nového ve vzdělávání děje, jaký vyšel zajímavý článek nebo kniha.

A ti, co ještě „nevyšívají“, jaké dělají chyby?

Konkrétně u čtenářství třeba opomíjejí fázi evokace – tedy zjišťování toho, co dítě už ví k danému tématu předtím, než se pustí do čtení. Mají text, mají připravené otázky, a to je vše. Vidí ten úkol omezeně, a výuka pak může sklouznout k banalitám nebo je mechanická a děti nezaujme. Oni to i sami cítí a svěřují se s tím.

Jak dělíte svůj čas mezi výuku dětí a mentoringem s lektorskou prací věnovanou učitelům?

V pondělí, úterý a ve středu učím u nás v Janovicích, ve čtvrtek učím dvě hodiny chemie v Bašce a taky tam na vyžádání působím jako mentorka. V pátek buď někde lektoruji nebo jsem jako mentorka v Třinci. A musím se pochlubit. Vypsali jsme s kolegy další kurz RWCT. Po jedničce, kterou jsme pořádali ve Frýdlantu, jsme otevřeli dvojku a do dvaceti čtyř hodin bylo všech dvacet pět míst obsazených. A to je proto, že jsme jako školy mezi sebou zasíťované, víme o sobě. Takže tam budou lidi z Hnojníku, Třince, Bašky, Janovic, Frýdlantu…

Učitelství je hodně náročná profese. Unavený učitel, který o sobě navíc pochybuje, má před třídou velmi slabou pozici. Co s tím?

Je to tak. Někdy organizujeme i komunitní kruhy pro učitele. Co je nyní již běžné pro dětský kolektiv, nejvíc na prvním stupni, se osvědčuje i pro dospělé. A v té bezpečné atmosféře sdílení jsem často zažila i slzy. Slzy z únavy, frustrace, pocitu neúspěchu. Na běžném školení tohle nezažijete. Věřím, že to bylo i očistné.

Cítíte se sama taky někdy unavená?

To si pište, že ano. Mám tři děti, stavíme dům, není to jednoduché. Ale práce mě hrozně baví.

Digitální (ne)gramotnost českého vzdělávacího systému

Koronavirová krize vedla k uzavření škol a postavila je před nelehký úkol – zajistit vzdělávání dětí a studentů na dálku, tedy v jejich domovech s pomocí internetu. Zvládlo tuto mimořádnou situaci české školství? Jak na ni bylo připraveno? A mohlo vůbec být? O těchto otázkách ve čtvrtek 28. května diskutovali přední experti. Pokračují tak v sérii debat, letos poprvé ve virtuální podobě, předcházejících výroční konferenci Kam kráčíš, Česko. Tu každoročně pořádají Aspen Institute Central Europe a mediální dům Economia.

Pozvaní hosté se shodli na tom, že v úrovni distanční výuky byly mezi školami velké rozdíly. Některé si vedly dobře, jiné propadly.Do značné míry záleželo na aktivitě a počítačové gramotnosti pedagogů. Zároveň se ukázalo, že potřeba digitální technologie zvětšuje vzdělávací handicap dětí z chudších rodin. Mnoho z nich nedisponovalo potřebným vybavením, tedy počítači nebo notebooky, a pokud ano, nedokázaly si se zadávanými úkoly pro školáky a zasíláním požadovaného vypracování úloh technicky poradit. Přesto však výuka na dálku přinejmenším jeden pozitivní poznatek přinesla. Pedagogové si ověřili, že mohou řadu věcí vyřešit on-line, a především pro vysoké školy je virtuální komunikace výzvou do budoucnosti.

Debatu otevřel moderátor Petr Honzejk, vedoucí rubriky Komentáře Hospodářských novin, a požádal o prezentaci nových výsledků výzkumů PAQ Research a IDEA o digitální připravenosti škol, prvních reakcích domácností se školáky a problémech sociálně-ekonomických nerovností.

„Zkoumali jsme postoj asi 800 rodičů a zajímali se, jak vnímají distanční výuku. Ptali jsme se na to, jaké mají aspirace, tedy jakého vzdělání by podle nich mohly jejich děti dosáhnout. Zajímavé je, že ve srovnání s rokem 2019 tyto aspirace klesly. Možná to bylo právě kvůli distančnímu vzdělávání a zhoršenému přístupu k přijímacím zkouškám na střední školy,“ řekl Daniel Prokop, vedoucí expertní skupiny Aspen Institute CE a zakladatel PAQ Research. „Dále jsme zjistili, že si řada rodičů dětí, zejména těch na druhém stupni, myslí, že dostávají studijní látky příliš moc, s čímž se mohli podrobněji seznámit až nyní. A konečně, že asi osm procent dětí vůbec nemělo přístup k počítači, což svědčí o sociálních nerovnostech,“ dodal.

Ministr školství, mládeže a tělovýchovy Robert Plaga připustil, že jeho úřad čelil kritice, proč se nepodařilo zajistit, aby během pandemie měly všechny děti stejný nárok na vzdělání. „Máme obrovskou diverzitu škol, a právě to se ukázalo během této krize. Rodiny nejsou všechny stejně vybavené. Počítač mnohdy nebyl volný pro výuku, protože ho používali rodiče v režimu home office. Ohrožených škol je přes tisíc, snažíme se je technicky dovybavovat s pomocí evropských fondů. A především chceme, po dohodě s operátory, ošetřit edukační domény tak, aby se nedostávaly do datových tarifů,“ uvedl ministr. Jak dále sdělil, ministerstvo připravuje pro sociálně slabší regiony návrh vyrovnávacích letních kempů, které by měly děti k doplnění výuky motivovat. Práce učitelů navíc by pak měla být ředitelem školy oceněna mimořádnými odměnami.„Díky změně financování regionálního školství mohou ředitelé své učitele odměnit. A devítiprocentní navýšení platů pro příští rok určitě bude. Tak to mám slíbeno od premiéra i ministryně financí,“ doplnil Robert Plaga.

Daniel Münich, výkonný ředitel think tanku IDEA při CERGE-EI a poradce expertní skupiny Aspen Institute CE, se domnívá, že české školství na koronavirovou pandemii připraveno nebylo a ani být nemohlo.„Učitelé se snažili. Česko se s tím potrápilo stejně, jako většina zemí. Distanční vzdělávání není univerzální budoucnost. Pro vysoké školy jsou například přednášky touto formou rozumné, u nižších škol to ale po internetu nepůjde. Určitě tím nenahradíme klasickou výuku. Ukázalo se však, že memorování bychom měli snížit na polovinu a učit to podstatné,“ poznamenal.

Ředitelka ZŠ Neštěmická z Ústí nad Labem Marie Čápová upozornila na to, že nikdo z učitelů, žáků či rodičů v celé zemi nevěděl, jak dlouho zůstanou školy zavřené. „Nikdo žádný návod neměl. Takže nejjednodušší zpočátku bylo posílat úkoly na jedno místo – Google Drive. Každý učitel si obsah opakování probrané látky a upevňování znalostí nastavoval podle potřeb svých i potřeb žáků. Zjišťovali jsme počet žáků v online výuce a těch bez možnosti připojení. Z toho vyplynuly počty žáků s nutností předávání podkladů formou pracovních listů vhozených do schránky. Rodiče pocházejí z různého socio-ekonomického prostředí.Dle zpětné vazby byl a je největším problémem objem dat pro online výuku.Velké množství žáků má jen zakoupené kupony na dobití telefonu, na kterém se připojují k online výuce," sdělila. Podle jejího názoru nebude mít krize žádný vliv na to, jak se děti v budoucnu profesně uplatní.

Ondřej Zapletal, ředitel Nadace České spořitelny, připomněl, že velkou pozornost je třeba věnovat dětem z ohrožených rodin. „Je to obrovský problém. Dětí, které byly úplně odstřiženy od výuky, je podle průzkumů minimálně deset tisíc. Stát by měl zvýšit investice do terénní práce a věnovat právě těmto dětem zvýšenou pozornost. Pandemie obnažila problémy českého školství, tedy nerovný přístup ke vzdělávání, strukturální problémy řízení školství, nedostatečné kompetence učitelů a podfinancovanost. Je důležité neuhnout z národní vzdělávací strategie 2030, která má vůli tyto dlouhodobé problémy řešit,“ dodal.

Podle šéfa Aspen Institute CE Jiřího Schneidera bylo uzavření škol velkým zátěžovým testem. „Pandemie ukázala, jak se s náhlou změnou dokázali vyrovnat nejen učitelé a žáci, ale také rodiče. Máme tak k dispozici neocenitelné podněty pro debatu o celoživotním vzdělávání, což je téma, kterému se v rámci projektu Kam kráčíš, Česko dlouhodobě věnujeme. Velkým problémem do budoucna může být to, že se ještě více zvětšily rozdíly mezi těmi, kteří krizi zvládli, a těmi, co zaostávají,“ poznamenal Jiří Schneider.

Záznam debaty najdete ZDE.



________________

O Aspen Institute Central Europe

Aspen Institute Central Europe je nezávislá platforma, kde se mohou setkávat a jednat představitelé politiky a byznysu, ale také osobnosti z oblasti umění, sportu či vědy. Cílem institutu je rozvíjet mezioborovou spolupráci a podporovat mladé středoevropské lídry z různých sektorů v jejich osobním i profesním rozvoji.

Unikátní český software studentům ukáže, na jaké obory mají talent

Koronavirová pandemie silně zasáhla i studenty základních a středních škol. Vzdálená dvouměsíční výuka se dotkla i jejich známek, kterých dostávali méně než jindy, a školy nyní řeší, podle čeho studentům vůbec vystavit vysvědčení. Body za dobré vysvědčení přitom často hrají nemalou roli při přijímacích zkouškách na střední či vysokou školu.

Rodiče či školní výchovní poradci tak budou muset příští rok o to více dbát na to, jak doporučit dětem tu nejvhodnější střední či vysokou školu a studijní obor. Pomoci jim může jedinečný software Salmondo, který umí žákům poradit, pro jaké obory či budoucí profesi mají největší předpoklady a talent.

Software vznikl teprve na podzim roku 2017 a od té doby již stihl úspěšně projít programem Jihomoravského inovačního centra JIC MASTER, zabodovat v prestižní soutěži a v současnosti jej používá přes 25 000 studentů více než 500 českých základních a středních a škol. Vzhledem ke ztíženým podmínkám výuky, kterým školy a studenti v průběhu koronavirové pandemie čelili, se nyní jeho tvůrci rozhodli zpřístupnit jej všem školám zdarma.


Každé druhé bakalářské studium zůstane nedokončeno

Jakou vybrat tu správnou střední či vysokou školu? Bude mě zvolený obor bavit a budu na něj stačit? Budu v mé vysněné budoucí práci šťastný? I takové otázky řeší každoročně desítky tisíc studentů či jejich rodičů. Zjistit, na co mají studenti největší talent, vlohy či osobnostní předpoklady, jim může pomoci česká aplikace Salmondo.

„Salmondo je uživatelsky jednoduchá webová aplikace určená pro žáky a výchovné či kariérové poradce, připravená ve spolupráci s předními českými odborníky. Díky propracovaným psychologickým testům, dotazníkům a dalším nástrojům se žáci dozví více o sobě a o tom, jaké studium a profesní cesta by pro ně mohla být ta pravá,“ popisuje hlavní myšlenku aplikace jeden z jejích tvůrců Tibor Kučera.

Žáci základních a středních škol díky aplikaci tak mohou získat důležitou životní nápovědu, na které předměty a obory se při budoucím vzdělávání zejména zaměřit. Jak totiž vyplývá ze statistik, například polovina bakalářských studií je ukončena bez získání titulu. Studenti často obor jen zkusí, nedokončí jej, a později se přihlásí na jiný. A to jen kvůli tomu, že obor neodpovídal jejich očekáváním, nenaplnil jejich představy či proto, že pro něj neměli některou z potřebných kompetencí.

Nedá se však jednoduše říci, že volba nevhodného oboru byla chyba studenta. Pro vysoké školy i pracovní trh to však znamená promarněné roky studia a zbytečnou ztrátu talentů.


Vývoj pod taktovkou odborníků a psychologů

Jedinečnost aplikace Salmondo pro identifikaci talentu a vloh každého studenta spočívá zejména v její komplexnosti. Na trhu sice existuje řada psychologických dotazníků, ovšem s různorodou kvalitou.

„Bohužel je pravda, že mnoho z těchto testů nepřináší spolehlivé výsledky a jsou vhodné spíše pro pobavení než k hlubšímu zamyšlení. Sami jsme měli stejnou zkušenost, proto jsme si dali za cíl přinést změnu. Naše aplikace Salmondo přináší sadu poctivě lokalizovaných testů, které jsou profesionálně připraveny ve spolupráci s nejzkušenějšími českými psychology věnujícími se této oblasti,“ podotýká Kučera.

Na vývoji aplikace Salmondo se podílí řada odborníků. Jedním z nich je vedoucí vědecká pracovnice Psychologického ústavu Akademie věd ČR doc. PhDr. Martina Hřebíčková, Dr., DSc., která patří k nejcitovanějším a nejuznávanějším českým psychologům. Dalším je například PhDr. Antonín Mezera, přední český odborník na volbu povolání s dlouholetými zkušenostmi ředitele pedagogicko-psychologické poradny. O kvalitě aplikace Salmondo svědčí i ocenění z roku 2018 v soutěži “Nastartuj se”, kterou pořádá Komerční banka.


Do konce školního roku zdarma

V reakci na komplikace s koronavirovou pandemií se tvůrci Salmonda rozhodli mimořádně zpřístupnit software všem školám zdarma. „Stejně jako celá řada dalších organizací ve vzdělávání, i my chceme podpořit učitele a rozšířit možnosti distanční výuky o podporu kariérového poradenství a osobního rozvoje žáků. Všem základním a středním školám v České republice nyní nabízíme plnou verzi aplikace Salmondo, a to do konce školního roku 2019/2020,“ dodává Kučera.

Zástupci škol naleznou software na webu www.salmondo.cz/nadalku

Tomáš Feřtek: Hierarchie. Bylo by škoda, kdyby se školy vrátily k „normálu“. Debata s řediteli a učiteli o zkušenostech z pandemické výuky je nečekaně optimistický zážitek

Je to jako když doma shromažďujete krámy, manželka vám říká, abyste je vyhodili, ale vy je máte rádi a nechcete se jich zbavit, i když jich máte plný byt a všude to překáží. Jenže pak se stěhujete a přijede jen malý náklaďák. A vy se musíte okamžitě rozhodnout, co je to důležité.

Zdroj: Respekt 19. 5. 2020

Přesně v téhle situaci jsme se v distančním vzdělávání ocitli a zjistili jsme, že bez spousty zbytečností v učivu se obejdeme velmi snadno,“ konstatoval v jedné ze série česko-slovenských on-line debat ředitel klánovické základky Michal Černý, jinak také předseda Asociace ředitelů základních škol v České republice.

Autor tohoto textu některé z těch debat moderoval a musí konstatovat, že to byl překvapivě optimistický zážitek. Ať už se jednalo o ředitele, ředitelku, starostu, šéfku odboru školství, učitelku nebo matky zapřažené v distančním vzdělávání, stížnosti byly spíš okrajové. A naopak v mnohém se všechny ty skupiny shodly. Což bylo zajímavé především proto, že školství na Slovensku a v České republice se už dnes v mnohém liší.

Jednoznačná shoda panovala v nutnosti seškrtat učivo. Ve chvíli, kdy přijel ten malý stěhovák, neboť na přímou výuku měli učitelé najednou opravdu jen pár hodin týdně, bylo jasné, že tímhle způsobem se vzdělávací plány naplnit nedají. Podobně to došlo rodičům. Některé školy se totiž navzdory okolnostem pokoušely do stěhovacího vozu nacpat všechno, byť to přepadávalo vrchem, a hrnuly na děti ty samé úkoly jako ve škole: vypiš z učebnice od strany do strany, vyplň cvičení… Jenže když se (například) matka novinářka podívá nečekaně napřímo do toho, čím se zabývá její potomek v češtině na druhém stupni základní školy, nutně propadne pochybnostem. Opravdu má řešit, zda je tato věta vedlejší příčinná či účelová?

Druhý „aha moment“ spočíval v zastaralosti frontální výuky. „Ona nemá moc velký smysl ani ve třídě, ale on-line vám dojde, že to je opravdu k ničemu. Proč by mě mělo dvacet žáků doma poslouchat ve stejnou chvíli z počítače, když si na stejné téma můžou pustit nějaké video nebo film,“ konstatovala Petra Mazancová, gymnaziální učitelka angličtiny a společenských věd. Obecná shoda diskutujících panovala v tom, že právě distanční vzdělávání je přimělo zásadně jinak přemýšlet o tom, jak hodinu udělat, aby se do ní vůbec někdo přihlásil. Případně, aby si je v půlce výkladu žáci nevypnuli. Číst si „pod lavicí“ je při on-line výuce výrazně snazší.

A s tím souvisí třetí a nejdůležitější bod shody. Vzdělávání zprostředkovávané digitálními technologiemi zásadně narušuje hierarchický model a činí všechny zúčastněné strany rovnoprávnější. Ve třídě můžete přísným pohledem, známkou, poznámkou či jiným lehce represivním nástrojem zařídit, aby žáci poslouchali a dělali i to, co je ve skutečnosti nezajímá. V on-line prostředí je to krajně obtížné.

A neplatí to rozhodně jen o vztahu učitel – třída. Stejné je to ve vztahu ředitel – učitelé. Má smysl kontrolovat a usměrňovat všech svých dvacet či čtyřicet kolegyň a kolegů? Jednotné pokyny jsou k ničemu. Každý ten učitel má trochu jiné děti s jinými rodiči, a tedy jiným zázemím a technickými možnostmi. Opět to samozřejmě platí pro každou třídu v běžné výuce, ale distanční vzdělávání to činí viditelné pro každého. Sociálně slabé dítě je často pro učení nedostupné, v distanční výuce opět doslova. Prostě zmizelo kdesi; dříve mentálně, dnes i fyzicky. A když dítě v problematické domácnosti nemá ani stůl, vážně ho k počítači v on-line hodině neposadíte. Nemá kde a před čím sedět.

V takové situaci příkazy nefungují. Ani ty od ministerstva ke školám a od ředitele k učitelům, ani ty od učitelů k žákům. Co funguje, je spolupráce, nabídka pomoci, výměna zkušeností, nabídka samostatnosti pro ty, kteří úkoly zvládají i bez přímého řízení, a soustředění na ty, kteří naopak potřebují pomoc každodenně. Těch momentů vhledu a pochopení je překvapivě mnoho, podívejte se na podrobnější zápisy s česko-slovenských debat. Začíná fáze, kdy se školy začínají vracet k normálu. Ale bylo by škoda, kdyby se k tomu „normálu“ doopravdy vrátily.

Autor je spolupracovníkem Informačního centra o vzdělávání EDUin

Záznamy z česko-slovenských debat ze série Nouzový stav ve vzdělávání / řešení a příležitosti v ČR a SR najdete ZDE, ZDE a ZDE.

Šárka Kabátová: Koronakrize odhalila strach ve školství i sociální nerovnosti

„Myslím si, že celá tato situace možná přispěje k tomu, že alespoň trochu vymizí strach z našeho školství. Něco nového se učí nejen žáci, ale i my učitelé,“ říká pedagog Daniel Pražák ze Základní školy Strossmayerovo náměstí.

Zdroj: www.seznamzpravy.cz 17. 5. 2020

Je pro vás jakožto učitele současná situace ve školství přehledná? Tušíte, co všechno vás vlastně čeká?

Myslím si, že učitel, který chce informace najít, tak je najde. Veškeré informace pro svou práci mám, ale nevím, jestli bych to měl ten stejný pocit, kdybych byl třeba kolegou těsně před důchodem.

Pochopila jsem, že ve vaší škole hledáte na poradách mezi učiteli tu nejlepší možnou cestu ohledně fungování vaší instituce v době koronavirové.

Hledáme rozhodně konsenzuální cestu, tak, aby to bylo dobře, jak pro školu, tak pro žáky, především i pro učitele.

Vysvětlujete situace studentům tak, aby se cítili komfortně a necítili se jakkoli izolovaní v téhle situaci?

Myslím si, že učitelé velmi brzy zjistili, že to je možná to, o co žáci v tuhle chvíli stojí ze všeho nejvíc a že je vlastně naše úloha. Informace si žák dohledá. Ale už si nedohledá, jak ty informace třídit, nebo jim přitom schází sociální kontakt. Proto máme online třídnické hodiny, v nichž vlastně neřešíme učivo, ale řešíme, jaká je teď situace, a také to, jak se žáci cítí, jak řeší problémy. Jsem hrozně rád za dotazník se zpětnou vazbou, v němž jsme jednak zjišťovali technickou dostupnost žáků – to znamená, že ve spolupráci se zřizovatelem někteří naši žáci dostali technické vybavení, jako jsou třeba modemy, datové karty, ale zároveň jsme se ptali i na to, jak jim výuka na dálku vyhovuje.

A jak tato „akce“ dopadla?

Dostali jsme poměrně robustní zpětnou vazbu, a velmi pozitivní. Mně se hrozně líbilo, že se ukázalo, že u nás na škole, kde si o tu zpětnou vazbu u těch žáků říkáme dlouhodobě, jsou žáci opravdu schopni ji podat. Když byli vůči něčemu kritičtí, tak uměli přesně popsat, v čem vidí problém a co by mělo nebo mohlo být lepší. To mi přišlo naprosto skvělé. A já jsem třeba díky tomu částečně modifikoval svoji výuku.

Jakým způsobem?

Žáci vznesli požadavky, abychom se viděli na třídnických hodinách. Tak třeba to. A zároveň jsem pozměnil třeba tempo zadávání úloh nebo jejich typy.

Co žáci preferují v koronavirové situaci? Individuální práci, nebo tu skupinovou?

Moje klasická výuka je hodně postavená na skupinové práci. A přiznám se, že teď, v téhle situaci, jsem na to vlastně nedokázal navázat. Nedokázal jsem k tomu najít vhodné online řešení, a to i když patrně existuje. Vím, že třeba v Zoomu se dají rozdělit skupinky, ale nějak jsem se k tomu nedostal i proto, že jsme se ve škole rozhodli umístit těžiště do takzvané asynchronní výuky, což znamená, že nejsou všichni připojení ve stejný čas a že jim dáváme úkoly k dispozici na jakýkoli jimi zvolený čas. Některé děti jsou totiž třeba na chatách nebo v některých rodinách mají třeba jen jeden počítač pro celou rodinu. Tak proto jim umožňuji vypracovat úkoly tak, jak potřebují.

Mluvil jste o tom, že studenti umí poskytnout zpětnou vazbu vám jako učitelům a zároveň že v té situaci fungují poměrně úspěšně. Lze z toho vyčíst, jaká je současná generace žáků, nebo je příliš přehnané zatím takové soudy vůbec vyslovovat?

Já se nechci pouštět do generalizace. Nicméně já jsem se jako student pedagogiky setkával s názorem: „Co se má co student vyjadřovat k výuce.“ Vždycky jsem si ale říkal, že to tak prostě není, že se naopak žáci mají vyjadřovat k výuce. A pro mě je třeba ta zkušenost spojená s jejich zpětnou vazbou určitým potvrzením. Hlavně se mi potvrzuje, že pokud chceme po žácích, aby uměli dát zpětnou vazbu, musíme je to nejdřív naučit. A tady se ukazuje, že po dvou letech fungování systému hodnocení učitelů to žáci umí použít i v takovém extrémním případě.

Myslíte, že je současná situace ve školství, která je v lecčems přínosná jak pro žáky, tak i učitele, udržitelná do budoucna?

Myslím si, že řada učitelů na začátku nebyla tolik „kompaktní“ s využitím technologií. Ale nyní, když si je vyzkoušeli a připustili si, že je v pohodě dělat v krizové době chyby, tak dokázali svou výuku proměnit. A vím i o iniciativě z Ministerstva školství, která se snaží o to, abychom vychytali to dobré, co nás koronavýuka naučila, a přenesli to i do běžného stavu.

Poukazujete na pozitiva. Je naopak něco velmi negativního, co se vlivem krize v současném školství zakotvilo a překvapilo vás to?

Jedna věc se ukázala, ale nebylo to bohužel překvapení. Jde o to, co nám v našem školství dlouhodobě nejde, a tím je mazání sociální nerovnosti. Pokud se podíváme na data OECD, tak je to poměrně velký problém. A to, že tahle situace na řadě míst vykopala příkopy ještě o něco větší, je prostě fakt. Ale myslím si, že to může být jakési popostrčení k tomu, abychom si uvědomili, že tu tenhle problém je a že s ním musíme něco udělat. Ostatně jedna z hlavních strategických linií v dokumentu nazvaném Hlavní směry vzdělávací politiky do roku 2030 říká, a nám se to teď potvrzuje, že to není jenom o tom, abychom zajistili podnětné prostředí, ale že existují rodiny, které nemají technické zázemí.

A proto byly některé rodiny v distanční výuce závislé na darech od nejrůznějších institucí. Jejich děti by se do ní jinak ani nemohly zapojit… S kolika takovými případy jste se vy osobně setkal?

V mé třídě se jednalo o dvě rodiny. Ale nám tady funguje velmi dobrá spolupráce zřizovatele a vedení školy. Vím, že podobným systémem je proslulý například Královéhradecký kraj. Ale pak jsou oblasti, které mají problémy, a je otázkou, jak to funguje tam. Něco málo ukázalo šetření České školní inspekce skrze telefonické dotazování ředitelů, ale nemáme tolik informací, abychom z toho mohli něco vyvozovat.

Ukazuje se, že děti ze sociálně slabšího prostředí trpí ještě silnější izolací než zbytek žáků?

Ano. Všechny děti se kterými jsem komunikoval, přesně tohle zmiňují. Ale vlastně pro mě bylo, řekněme, trochu veselé nebo minimálně překvapivé, když mi ti samí žáci, kteří nepatřili k těm nejaktivnějším v čase běžné výuky, říkali, že už se hrozně těší do školy. A to nejenom na ten fotbálek, na přestávky a na spolužáky, ale říkali mi, že se zkrátka těší na to, až se zase budeme společně učit. A to si myslím, že je skvělá příležitost pro žáky.

Teď si vyzkoušeli něco, čemu se říká sebeřízené vzdělávání. Tedy jak si naplánovat plnění úkolů, jak si naplánovat svoji práci, jak si stanovit režim. Já jsem měl tuto skvělou příležitost v době, kdy jsem chodil na gymnázium, a díky tomu jsem přišel na to, že se nemusí dělat věci na poslední chvíli. A vím, že řada mých spolužáků z vysoké školy na tohle přišla až během právě vysokoškolského studia. Myslím si, že generace, která zažila dva měsíce online výuky, z toho všeho možná bude také hodně těžit.

Jaká vlastnost je teď pro české školství ta nejzásadnější? Myslím, aby se celá ta nová situace zvládla bez hlubokých ran?

Myslím, že je to hlavně komunikace. A to na všech úrovních. Komunikace je klíčem k tomu, abychom společně zvládli tuto situaci a abychom třeba zvládli i ty další těžké vlny, které nejspíš přijdou.

A čeho by se naopak mělo české školství definitivně zbavit?

Jeden můj kolega, skvělý dějepisář, říká, že školství není pro ustrašené. A já si myslím, že, a ukazuje to i řada diskuzí, že strach v našem školství je všudypřítomný. Jde například o strach ze selhání. Když si znovu vezmu na pomoc data OECD, ukazuje se, že jsme vlastně na konci žebříčku toho, jak si jako učitelé věříme v tom, jestli dokážeme ovlivnit výsledky našich žáků. To znamená, jak si věříme, že dokážeme implementovat novou metodu. Já si myslím, že teď se v našem školství ukázalo, že jsme se na situaci dobře adaptovali. Výuka ve třídách se překlopila do online výuky.

Je spoustu příkladů, kdy učitelé navzdory věku do toho rozjetého vlaku nasedli s nadšením a streamují své hodiny. Učitelka z malotřídky na vesnici se například stala youtuberkou. Takových případů je víc. Myslím si, že celá ta situace možná přispěje k tomu, že alespoň trochu vymizí strach z našeho školství. Třeba i z nového způsobu hodnocení žáků. Teď se ukázalo, že je možné žáky na konci školního roku hodnotit pomocí slovního hodnocení, což věřím, že pro řadu učitelů může být dalším impulzem vyzkoušet si něco nového. A ono je to v podstatě těžší než přidělit nějakou známku. Je to vlastně velká zodpovědnost pro učitele. Jednak je to časově náročné a druhak se nad tím žákem musí mnohem víc zamyslet, aby mu mohl dát skutečně kvalitní zpětnou vazbu. Často se lidé ptají, co se žáci v době koronavirové vlastně naučí. Důležité je si uvědomit, že se učí nejen žáci. Spoustu se toho učíme i my učitelé.