Karel Kálal: Šedivá teorie a košatý strom života

Není asi mnoho témat, o nichž se v oblasti výchovy hovořilo tak často, jako o tělesných trestech, které jako výchovný prostředek byly již dříve zavrženy a dnes jsou u nás dokonce zakázány. Objektem naší výchovy jsou lidé (od těch nejmladších až po téměř dospělé) a provádějí ji taky lidé. Člověk je, jak známo, bytost složitá, často nevypočitatelná, s rozdílnými reakcemi na podněty zvenčí.

Všichni poměrně dobře vědí, k čemu je třeba děti a mládež vychovat a čeho se má vychovatel vyvarovat. Jsme sice teoreticky na výši( nebo si to aspoň myslíme), ale příliš často si musíme přiznat, jak moudrý byl onen filosof, který nás poučil , že teorie, byť i rozsáhlá, je šedivá, kdežto strom života, v němž se nacházíme, je náležitě košatý.

K zastáncům tělesných trestů jsem nepatřil samozřejmě již od útlého věku (což je pochopitelné), a protože se nacházím v závěrečném životním období, v němž každý bilancuje, co v životě vykonal dobře a co méně dobře, mohu s čistým svědomím říci, že tento způsob výchovy jsem nepoužíval ani jako rodič, ani jako pedagog. Moje svědomí však pokud jde o tělesný trest, zcela alabastrově bílé není. Přiznávám to nerad.

Můj otec prožil dětství a mládí v době, kdy trestající rodičovská ruka se považovala za téměř nezbytnou součást výchovy, ale sám ji k tomu účelu používal zřídka a nikdy se při tom nerozčílil a nekřičel. To jsme s bratrem obstarávali sami, protože když už k tomu došlo, otcova pravice zocelená prací v kamenolomu byla velmi cítit, ačkoliv jejím cílem byly pouze naše sedací části a exekuce netrvala dlouho.

Bylo zajímavé, že i bez jakéhokoliv psaného ceníku jsme věděli, kdy zcela určitě dostaneme. Pokud jsme zapomněli přijít domů z dětských her a z toulek s partou kamarádů za světla, bylo zbytečné vymýšlet a připravovat si jakékoliv výmluvy. Nejdřív jsme dostali a potom teprve přišly na řadu naše výmluvy, ale vzhledem k uděleným odměnám jsme se obvykle již neobtěžovali. Přijít domů za světla byl u nás zákon a nevzpomínám si, že bychom ho porušovali příliš často. Nemohu potvrdit, že bychom kdy byli trestáni neprávem, pozdní příchod měl vždy důvod v naší slabé vůli ukončit včas hru nebo příjemný pobyt s kamarády.

Druhým proviněním, které nám otec neodpouštěl, bylo nevhodné nebo neuctivé chování k matce. Byl v tom důsledný i v období, kdy vztahy mezi naším rodičovským párem nebyly z nějakého důvodu zrovna na hubičky. Jen jednou jsme se pokusili postavit na jeho stranu v jakémsi malicherném sporu s matkou, ale bylo nepředstavitelně zle. Dostali jsme náležitě kategorické a dost hlasité poučení o tom, že musíme v životě vždycky stát na straně matky a běda nám, jestli si k ní něco dovolíme. Velmi ji miloval a naše byť ne příliš časté pubertální výstřelky v tomto směru nesmlouvavě a důsledně trestal. Vůbec si nemyslím, že jsme ho měli pro to méně rádi, i zde uměl být spravedlivý. Naši rodiče stáli při sobě za všech okolností a snad jenom tak mohli překonat nepředstavitelně těžké období prvorepublikové nezaměstnanosti, která v našem městě dosahovala obludných rozměrů, i odloučení při protektorátním nasazení na nucené práce v Německu za druhé světové války.

Z používání tělesných trestů jsem si jako učitel a později rodič příklad nebral. Jen jednou za šest desítek let práce ve škole mi povolily nervy a ztrestal jsem malého rváče, který právě před mýma očima svého soka ťal do obličeje řemenem se širokou přezkou tak nešťastně, že mu rozsekl tvář v nebezpečné blízkosti oka. Nevím, co více přispělo k tomu, že se mi zatmělo před očima, zda hrůza ze ztráty oka dítěte nebo proud krve z rozšklebené rány, ale kluka jsem v kabinetě přehnul přes koleno a nepočítaně jsem mu jich nasázel tolik, že mne ruka brněla. A bylo mi to líto.

Ne snad ze strachu z následků, věděl jsem, že jeho táta si na mne stěžovat nebude. Otloukal svého syna pravidelně a určitě razantněji než já. Líto mi bylo proto, poněvadž jsem si myslel, že skončily mé dobré vztahy s tímto problémovým žákem, který byl na dospělé včetně rodičů a učitelů velmi drsný, stejně jako byl svět dospělých nepřátelský k němu. Zdálo by se, že dospělí ho neměli rádi právem, ale protože jsem znal rodinné prostředí, v němž vyrůstal, viděl jsem věci jinak.

Dopadlo to dobře. Jeho třídní si mi přišla trochu postěžovat, že po několika dnech jí vyčetl, že pořád mu něco vytýká, ale že „ředitel mi nasekal, ale jsme zase dobrý“. Ani nevíte, jak se mi ulevilo, že podle jeho názoru „jsme zase dobrý“.

Jedna z mých zástupkyň si k němu vybudovala málem mateřský vztah. Vyprávěla mi po letech, že kdykoliv ji ve městě potkal ve svém autě, nedal jinak, než že se nechala dovézt tam, kam měla namířeno. Věděl, že její operace kyčelních kloubů se sice podařila, ale že problémy s chůzí zcela nezmizely. Zmoudřel a já jsem mu byl vděčný i za to, že se přiznal, jak jako žák sedmé třídy za úplatek odnesl ze školy třídní knihu jedné devítky, kde se to hemžilo poznámkami. Téměř již vycházející kluci ji pak po listech na táboráku slavnostně spálili, když mi před tím mohl každý z nich rukou dáním dát čestné slovo, že on knihu neodnesl.

Není pochyb o tom, že zákaz tělesných trestů je správný. Užívat tělesných trestů jako systému patří už minulosti. Někdy se mi ale zdá, že každé i malé pochybení pedagoga v tomto směru se zveličuje, jako by učitel neměl právo na ztrátu sebeovládání a z toho vyplývající nežádoucí reakci.

Vzpomínám si, jak na školu přišla nová učitelka tělesné výchovy, vzhledem ještě děvče, krátce po dokončení fakulty. Byla drobná, a když jsem ji viděl ve společnosti našich přerostlých „deváťáků“, byla z nich nejmenší a její tvář věkový rozdíl také nijak nezdůrazňovala.

Stál jsem o hlavní přestávce na schodišti před halou, kam povinně tenkrát odcházeli všichni žáci, neboť v neuvěřitelně přecpané škole jsme jiné řešení nenašli. Myslím, že to dětem moc nevadilo, procházely se, povídaly a učitelský dozor chodil mezi nimi, aby zamezil případným honičkám a jiným „nepřístojnostem“.

Dozor měla tenkrát naše nová tělocvikářka, které, nevím proč, začaly děti říkat Zuzana. Když ji míjela skupina kluků z devítky, jeden z nich, známý šprýmař, se chtěl asi před partou vytáhnout, zastavil se a pěkně nahlas jakoby s překvapením řekl: „A hele ! Naše Zuzanka.“ Naše paní učitelka k němu nakročila a on čekal, jak mu kamarádi dosvědčí, že neříkal vůbec nic a nebo něco úplně jiného. Nebylo to třeba. Něžná drobná Zuzanka mu vystřihla z každé strany takovou, že se mu hlavička jenom zatřepala.

Já jsem se pro jistotu otočil, neboť něco takového se nesmí a já jsem vlastně nic neviděl. Ale od té chvíle jsem nabyl přesvědčení, že tato začátečnice bude mít v pedagogické praxi jistě mnoho zákonitých nedostatků, vyplývajících z malé zkušenosti, ale problémy s kázní mít nebude. Nemýlil jsem se. Navíc jsem se už nikdy nesetkal s tím, že by na některého žáka vztáhla ruku.

Popsal jsem několik případů, které se stát neměly, neboť se do současné školy nehodí. Nevynechal jsem ani své vlastní pochybení jako pedagoga a jsem rád, že to, čemu se říká „kázeň hole“, určitě není hlavním problémem, jímž by se škola musela nyní zabývat.

Nepochybuji o tom, že dnešní oficiální hledisko k tělesným trestů je daleko přísnější, než tomu bylo dříve a souhlasím s tím. Nebyl jsem a nejsem zastáncem hesla, že je škoda každé rány, která padne vedle. Ale myslím si, že dospělým kolem dorůstajících dětí by slušela rada Jiřího Suchého o tom, že malé věci se mají řešit rukou mávnutím. Těmi dospělými však myslím ve stejné míře jak pedagogy, tak rodiče.

Jaroslav Petr: Bída knihoven

Zatímco svět kolem nás kypí novými a novými vědeckými informacemi, naše knihovny nám z této informační hostiny předkládají stále hubenější dietu.


Zdroj: blog autora 28. 9. 2012

…Dnes zveřejňují výsledky vědeckého bádání tisíce časopisů nejrůznějšího zaměření i kvality. Některé jsou „otevřené“ (tzv. open access) a na internetu se může prohrabat jejich obsahem kdokoli, kdo má přístup k „síti všech sítí“ a vládne příslušným jazykem a oborem. Jiné časopisy jsou však „uzavřené“. Čtenář se k nim dostane třeba tak, že si sám zaplatí individuální předplatné. Vzhledem k tomu, co takové individuální předplatné stojí a kolik běžní smrtelníci vydělávají, není reálné, aby si každý koupil přístup k tomu, co potřebuje a co ho zajímá. Musíme proto najít někoho, kdo nám přístup k vědeckým informacím zprostředkuje zakoupením „skupinového" předplatného. Někdy se této role ujme pro své zaměstnance výzkumná instituce, někdy ji pro studenty a učitele plní universita. Ale největší tíha při zprostředkovávání přístupu k vědeckým informacím padá na bedra institucí, jež jsou pro tento účel zřízeny – tedy veřejných knihoven. Mezi knihovnami patří v tomto ohledu čelní místo knihovnám vědeckým a mezi nimi pak těm, jež se pyšní přízviskem „národní“.

Zatímco neutěšený stav v Národním divadle přivede do varu širokou veřejnost, politiky i sdělovací prostředky, neutěšený stav našich národních vědeckých knihoven přivádí do varu „jenom“ vědce, učitele, studenty a v neposlední řadě knihovníky. Knihovníci chápou lépe než kdo jiný, jak moc toho svět vědeckých informací nabízí. Tito dědicové Krameria a Dobrovského však zhusta nemají prostředky na to, aby „národu“ umožnili z mezinárodní studnice vědomostí čerpat…

Vědeckých informací je však příliš mnoho a denně k nim přibývají další a další a další… Proto vládnou mnohé knihovny tzv. vzdáleným přístupem. Čtenář pak putuje do knihovny, jen aby uhradil roční čtenářský poplatek, ukázal, že ještě žije, a pozdravil se s knihovníky. A přes internetový "vzdálený přístup" má možnost v kteroukoli denní či noční dobu, v pátek nebo svátek otevřít elektronické vydání příslušného žurnálu a pohrabat se v něm. Stati, které jsou pro něj životně důležité nebo prostě jen zajímavé, získá ve formátu pdf. Může si je vytisknout, může je uložit ve svém počítači, aby se k ním v případě potřeby vrátil.

Nedostatek finančních prostředků vede k tomu, že v našich vědeckých knihovnách pomalu ubývá časopisů, jež leží fyzicky na regálech v čítárnách. Nedržíme krok se světovou vědeckou informační explozí. Ještě horší je to s možností vzdáleného přístupu. Knihovna, jež se pyšní přízviskem „národní“, ale nenabízí široké spektrum časopisů a dalších zdrojů prostřednictvím „vzdáleného přístupu“, redukuje pojem „národ“ na poměrně úzkou skupinu lidí, kteří ještě stíhají dojíždět do knihovny. Student, který by si chtěl počíst ve vědeckém časopise o nejnovějším objevu na poli výzkumu proměnných dvojhvězd nebo lidských embryonálních kmenových buněk ze svého pokojíku v Novém Jičíně, je z tohoto „národa“ prakticky vyloučen.

Fakt, že vědecké informace nejsou široce dostupné, má pro společnost na první pohled možná nepříliš nápadné, ale ve skutečnosti dalekosáhlé, neblahé následky. Informace vzbuzují zájem, informace otevírají oči, informace inspirují. Absence informací vede k letargii a ignoranci. Jak chceme jako národ obstát ve světě stojícím na výsledcích vědy, když k ním systematicky omezujeme přístup a tím potlačujeme zájem o výsledy vědeckého bádání a vytváříme podmínky pro jejich ignorování?

Čekají nás jako národ nejedny volby. V záplavě předvolebních slibů se jistě budou opakovat i ty o investicích do vzdělání a vědy. Však už je dobře známe. Tentokrát bychom si měli pohlídat, aby nezůstalo jen u planých slibů. A měli bychom si také pohlídat, aby případný příděl financí neminul národní vědecké knihovny. Pokud zůstanou ve stavu, v jakém se nacházejí, budeme svět chlemtající z mezinárodní studnice vědění stíhat stále křečovitěji a stále marněji.


Celý text si můžete přečíst ZDE.

Startuje další ročník matematických a fyzikálních olympiád

Se začátkem školního roku startuje další ročník Matematické a Fyzikální olympiády. Nejšikovnější děti ze základních a středních škol předvedou svůj talent při řešení náročných příkladů. Žáci, kteří se probojují do celostátního finále, dostanou příležitost reprezentovat ČR v mezinárodní soutěži a získají finanční odměnu pro své další vzdělávání.

S novým školním rokem začal již 62. ročník Matematické olympiády a 54. ročník Fyzikální olympiády. Žáky základních a studenty středních škol čekají nejprve příklady v domácím kole, nejúspěšnější z nich postoupí postupně až do celostátního kola a jeho vítězové porovnají schopnosti a znalosti v konkurenci nadaných mladých studentů z celého světa. Z poslední Mezinárodní fyzikální olympiády v Estonsku přivezli čeští studenti celkem 5 medailí. Nejlepší matematici vybojovali na mezinárodním klání v Argentině dvě medaile a čtyři čestná ocenění. „V olympiádách již více než 60 let vynikají talentované děti. Samotné nadání nestačí, za jejich úspěchem je také řada hodin počítání a studia. Vítězství i finanční odměna od partnera soutěže je však pro ně dobrou motivací,“ vysvětluje za pořadatele akce Josef Kubát, předseda Jednoty českých matematiků a fyziků.

Již třetím rokem podporuje olympiády Skupina ČEZ, přispívá na organizaci soutěže a věnuje vítězům celostátních kol finanční odměnu na další vzdělávání. Benefitem pro školy, které své žáky na náročnou soutěž připravují, je soutěž o Oranžovou učebnu. Vítězná škola obdrží až dvěstětisícový příspěvek na nákup nebo modernizaci vybavení učeben fyziky, chemie a technických předmětů. „Jako průmyslově zaměřená firma si uvědomujeme, že energetika a další technické obory budou potřebovat co nejvíce mladých techniků. Spolupráce s Jednotou českých matematiků a fyziků je jednou z cest, kterými chceme zvýšit zájem dnešních studentů o tyto obory,“ vysvětluje význam spolupráce Pavel Puff, manažer útvaru Strategický nábor Skupiny ČEZ.

ZDE si můžete zkusit příklady domácího kola Matematické a Fyzikální olympiády určené pro žáky ZŠ.


_________________

Skupina ČEZ již od roku 1992 podporuje technické vzdělávání. V rámci vzdělávacího programu Svět energie připravuje studijní materiály pro všechny typy škol, zapojuje své odborníky do výuky na vysokých školách, či vzdělává středoškolské učitele, aby zajímavěji učili fyziku. ČEZ také aktivně spolupracuje se středními a vysokými technickými školami při zvyšování kvality studia na těchto školách a navazuje spolupráci s budoucími techniky. Síť spřátelených technických škol dnes zahrnuje 46 středních škol a 13 vysokoškolských fakult.

Více informací na www.kdejinde.cz, www.cezregionum.cz a www.facebook.com/#!/PracevCEZu.

Podívejte se na videa ukazující Extra třídu

Na stránkách projektu Extra třída najdete pět krátkých videí, která vysvětlují podstatu projektu, do něhož se může zapojit každá základní škola.

Do projektu Extra třída, který odstartoval na začátku září, se přihlásilo prvních patnáct tříd. Projekt nabízí školám certifikovaným značkou Rodiče vítáni peníze na projekty, jež propojí školy s místní komunitou. Na stránkách www.extratrida.cz se můžete podívat na pět krátkých videí, která vysvětlují podstatu projektu a nabízejí návod, jak by mohly projekty pro Extra třídy vypadat.

Obecně prospěšná společnost EDUin ve spolupráci s Nadačním fondem Tesco připravila projekt Extra třída, který nabízí školám možnost připravit projekty na řešení problémů místní komunity. Jedním z důvodů startu takového projektu je dlouhodobá zkušenost, že právě při projektech propojujících život školy s reálnými problémy světa za jejími dveřmi získávají žáci nejvíce kompetencí potřebných pro jejich další studijní a pracovní život.

Upozorňujeme na pět krátkých videí, která přibližují hlavní myšlenku projektu a ukazují na praktických příkladech, jak by mohly vypadat jednoduché projekty tříd ve prospěch místní komunity. Do programu Extra třída se zatím přihlásilo 15 tříd, částka na jeden projekt je až 30 000 Kč, rozděleno může být až 1 300 000 Kč.

Zdeněk Slejška, výkonný ředitel EDUin, řekl: „Počítáme s tím, že z peněz, které máme k dispozici díky Nadačnímu fondu Tesco, můžeme financovat projekty až padesáti školních tříd. Předpokládáme, že přihlášených bude víc, proto z projektů budeme vybírat ty nejzajímavější. Třídy, které mají o podporu zájem, by tedy neměly váhat přihlásit se co nejdříve. Za první týden už se zaregistrovalo patnáct tříd.“

Fulbrightův program pro výměnu učitelů

J. W. Fulbright Commission for Educational Exchange vám nabízí program výměny učitelů mezi Českou republikou a Spojenými státy (High School Teacher Exchange Program) financovaný vládami USA a ČR. Nově se do programu mohou nyní hlásit kromě středoškolských učitelů také učitelé druhých stupňů základních škol a VOŠ.

Tento program je založen na přímé výměně: zúčastnění učitelé si na dobu jednoho školního roku vymění školy, úvazky a v případě oboustranného souhlasu i byty. Americkému učiteli (jedná se o vystudované učitele s praxí) je z USA dále vyplácen jeho plat, česká škola se na jeho pobytu nijak finančně nepodílí. Český učitel dále dostává svůj plat v korunách doplněný stipendiem Fulbrightovy komise, jehož výše záleží na oblasti USA, ve které bude působit. Toto stipendium je většinou takové, že umožňuje účastníku výměny vzít s sebou členy rodiny a zaplatit jim cestu a zdravotní pojištění; ve státních základních a středních školách se neplatí školné.

Pro výběr do tohoto programu je nezbytná velmi dobrá znalost angličtiny; programu se však mohou zúčastnit i učitelé s jinými aprobacemi než s angličtinou, např. učitelé matematiky, zeměpisu, dějepisu, tělesné výchovy a pod., s dobrou znalostí angličtiny, za předpokladu, že se na jejich škole vyučují dané předměty v angličtině.

Proces výběru začíná posouzením přihlášek. Po vyřazení přihlášek uchazečů, kteří evidentně nesplňují požadavky (minimálně 5 let praxe a plný úvazek na škole), jsou učitelé pozváni do Prahy, kde se v dopoledních hodinách podrobí zkoušce z angličtiny – „Test of English Language Proficiency" (velmi podobný zkoušce TOEFL, s důrazem na porozumění mluvené angličtině). Ti, kteří dosáhnou nejlepšího skóre, se odpoledne zúčastní interview před komisí, jejímiž členy jsou i pracovníci kulturní sekce velvyslanectví Spojených států, takže interview se koná v angličtině. Přihlášky nejlépe umístěných uchazečů se odešlou do Spojených států, kde se hledá vhodný partner pro výměnu. K účasti v programu není tedy důležitá jen kvalifikace žadatele, ale také nalezení vhodného partnera v USA. Uzávěrka přihlášek je vždy 1. listopadu na další školní rok.

Online přihlášku a další užitečné informace o tomto programu naleznete ZDE.

Vaše dotazy rádi zodpovíme. Kontaktujte nás prosím na adrese semancova@fulbright.cz či telefonicky na čísle 222 718 452.

Nový portál SitIT.cz usnadní spolupráci akademických pracovišť s IT praxí

Začátkem září byl na půdě Matematicko-fyzikální fakulty Univerzity Karlovy představen nový specializovaný portál SitIT.cz. Jde o další z výstupů projektu SoSIReČR (Sociální síť informatiků v regionech ČR), který řeší naléhavou potřebu akademických pracovišť, ale i odborníků z IT praxe: vzájemně se informovat o zaměření svých výzkumů, aktivitách svých výzkumných týmů, o řešených projektech a znalostních profilech jednotlivých řešitelů.

Nový portál využívá strukturovaných znalostních profilů, pomocí kterých je možné exaktně popsat odborné zaměření jak jednotlivých specialistů, tak i celých týmů. Své znalostní profily mohou na novém portálu zveřejnit týmy i jednotliví odborníci jak z akademických institucí, tak i z praxe, a zpřístupnit je celé odborné komunitě. Ta pak má možnost ve strukturovaných profilech jednoduše vyhledávat.

Pomocí strukturovaných profilů ale mohou být popsány i celé řešené projekty, a také nabídky řešení či poptávky po výzkumných pracích. Díky tomu může nový portál SitIT.cz zprostředkovávat i navazování kontaktů mezi zadavateli a řešiteli výzkumných projektů způsobem, který jiné (nespecializované a univerzálně zaměřené) portály či sítě z principu nemohou nabídnout.

Portál, který umožňuje zveřejňovat a prohledávat strukturované znalostní profily, řeší i potřebu koordinace mezi řešiteli. Jejich projekty dnes stále častěji vyžadují spolupráci více pracovišť, které tudíž potřebují vědět, čím se kdo zabývá a jaké má znalosti a schopnosti. Samozřejmě ale nejde jen o čistě akademické projekty.

Prezentaci portálu si můžete stáhnout ZDE.

„Co chvíli k nám přichází lidé z firem s velmi zajímavými projekty, které ale sami nedokážou zrealizovat a potřebují odbornou pomoc. Dosud ale nedokázali jednoduše zjistit, kdo se v akademické sféře zabývá postupy, řešeními či technologiemi, o které se jejich projekt opírá. Díky strukturovaným znalostním profilům a možnostem nového portálu SitIT.cz ale svého odborného partnera najdou velmi snadno“ říká prof. Peter Vojtáš z Matematicko-fyzikální fakulty, který je zároveň vedoucím projektu SoSIReĆR.


______________

Projekt Sociální síť informatiků v regionech ČR vznikl v rámci Operačního programu Vzdělání pro konkurenceschopnost. Je financován z Evropského sociálního fondu a státního rozpočtu ČR. Na projektu se podílejí partneři: Matematicko-fyzikální fakulty UK, Fakulta elektrotechnická ČVUT, Vysoká škola ekonomická, Ústav informatiky Akademie věd ČR.

Cílem projektu je zvýšit konkurenceschopnost oboru ICT v ČR. V rámci projektu zároveň probíhá řada dalších aktivit – např. průzkum VŠE týkající se lidských zdrojů v IT (nabídka škol, poptávka firem), konají se různé konference či semináře (např. Hovory s informatiky) apod.

Skautky a skauti ve třiceti městech vybírají na čtrnáctou školu v Etiopii

Člověk v tísni a Junák – svaz skautů a skautek ČR zahájili devátý ročník sbírky Postavme školu v Africe. Dva tisíce skautek a skautů téměř ve všech krajích České republiky se vydalo do ulic třiceti českých měst a sbírají prostředky na již čtrnáctou školu, která vyroste v etiopském Mesinchu. Člověk v tísni zároveň slavnostně otevřel třináctou sbírkovou školu ve městě Debre Sina. Žáci ze školy Abiye zahájili nový školní rok v pěti nových učebnách, které budou navštěvovat tři stovky dětí.

Skauti ze 39 oddílů připravili na podporu sbírky řadu akcí. V Praze se tak v prvním říjnovém týdnu na ulicích vaří etiopská káva, v Plzni mohou lidé kromě návštěvy koncertů i postavit symbolickou střechu africké školy, v Brně je výstava fotografií, ve Švihově se běhá pro Afriku a například v Chocni zorganizovali skauti a skautky Afrikafest.

Podpořte stavbu školy příspěvkem na sbírkové konto 222 444 555 / 0300 či posláním DMS AFRIKA na číslo 87 777 (Cena DMS je 30 Kč). Více informací na www.skolavafrice.cz

Veselo bude i o několik tisíc kilometrů dál. Ve dvacetitisícové Debre Sině asi 150 kilometrů severovýchodně od etiopské metropole Addis Abeby mají jen jedinou školu a žáci se tu často museli tísnit v učebně i se 70 spolužáky. „Už takhle musíme učit děti na dvě směny, a přesto máme třídy neúnosně přeplněné a děti se učí v nevyhovujících podmínkách,“ stěžoval si před začátkem stavby ředitel Kifle Hailu. To se s novým školním rokem změnilo. Nová budova s pěti třídami a kabinetem, jejíž stavba trvala rok a stála 1 475 000 korun, by měla škole značně ulehčit. Bude jí navštěvovat 300 žáků.

Podívejte se na video z nově otevřené školy v Debre Sině
Fotografie z otevření školy v Debre Sině
Fotografie z Mesincha, kde se staví nová sbírková škola 
Fotografie všech postavených škol ze sbírky Postavme školu v Africe
Fotografie z letošních běhů pro Afriku

Nová škola je vybavená lavicemi se židličkami, stoly a židlemi pro učitele i tabulemi, do školy Člověk v tísni dodal i další školní pomůcky jako například knihy, sešity nebo mapy. Tradiční školy jsou často špinavé, vlhké a rozpadají se. Nová budova má své toalety a zdroj vody. „Učitelé z Debre Siny navíc procházejí školením o moderních vzdělávacích metodách, aby děti pouze nememorovaly texty, aby centrem hodiny byl žák a děti se aktivně zapojovaly do učebního procesu,“ říká vedoucí vzdělávacích programů v Etiopii Laura Cunico.

Se stavbou školy, kterou místní slavnostně otevřeli minulý pátek, navíc vydatně pomohla místní komunita. „Se stavbou pomáhali především rodiče dětí, které budou do školy chodit. Uklízeli pozemek a připravovali ho pro zahájení stavby, pomáhali s vykládáním materiálu a dalšími drobnými pracemi. Těsně před otevřením školy místní například uklízeli třídy nebo myli okna. Komunita také organizovala celý ceremoniál slavnostního otevření,“ říká vedoucí etiopské mise Člověka v tísni Petra Matulová.

„Novou školu mám velmi rád, protože má hezké lavice a tabule. Nejsou rozbité jako ve starých třídách. Mohou sem také chodit moji kamarádi, předtím tu pro ně nebylo místo," říká čtrnáctiletý Dasim Tesfaye. „Také moji rodiče jsou za novou školu rádi, protože při stavbě pomáhali," dodává hoch, který by se v budoucnu rád stal pilotem. „V každé třídě bylo od 65 do 70 dětí. Hodina trvá 45 minut, takže se dostanu maximálně k 25 až 30 studentům a na ostatní se nedostane. Tyto nové třídy nám pomohou snížit počet studentů ve třídě a budu se jim moct lépe věnovat,“ říká učitel Soyae Fru, který v Debre Sině učí už 25 let angličtinu.


V Etiopii už se staví čtrnáctá škola

Díky sbírce Postavme školu v Africe postavil Člověk v tísni v Etiopii od roku 2005 již 13 nových škol pro více než 3000 dětí. Ta čtrnáctá se začala stavět ve vesnici Mesincho v okresu Dale asi 60 kilometrů od Awassy, hlavního města Regionu jižních národů a bude ji navštěvovat 300 žáků. Vesnice s 6239 obyvateli má pouze jednu vládní školu a jednu, kterou si komunita postavila sama. Do školy chodí 604 dětí, ale to zdaleka nestačí. Ve vesnici je dalších 232 dětí ve školním věku, které studovat nemohou, protože už se do školy nevejdou. Škola je navíc vybudovaná z primitivních materiálů a děti sedávají na prkenných lavicích a nemají ani stolky. „Knihy a sešity leží na prašné podlaze. Tabule nám špatně drží na stěně a mně dělá velké problémy na ni cokoliv psát,“ stěžuje si učitel Gezahgne Gabissa.

V africké Etiopii, jedné z nejchudších zemí světa, nechodí do školy téměř každé druhé dítě a vládne zde 60% negramotnost. Nízká úroveň vzdělání chudobu jen dále prohlubuje. Situace se postupně zlepšuje, ale africké školáky neustále trápí přeplněné třídy, ve kterých je někdy až 100 žáků najednou. Děti také odrazuje daleká cesta do školy nebo nezajímavé vyučování. Často také musí místo školy pomáhat rodičům. „Vzdělání se v Etiopii věnujeme od samého počátku našeho působení v zemi a je ústředním programem. Věříme totiž, že podpora přístupu ke vzdělání je nejlepšímu způsobem, jak Etiopanům pomoct vymanit se z chudoby,“ říká koordinátor etiopských projektů ČvT Jan Faltus.

Sbírka Postavme školu v Africe běží nepřetržitě už od roku 2004. Od té doby se do ní zapojilo 23 460 skautů a skautek z 234 oddílů. Přispěli tak na stavbu třinácti škol. „Pro děti je sbírka možností, jak o pomoci nejen mluvit, ale hlavně konkrétními činy skutečně pomáhat – svým vrstevníkům na druhém konci světa, pro které je školní lavice často nedosažitelným luxusem. Nezáleží na tom, zda jde o vybírání do kasiček, pořádání charitativního koncertu nebo výstavy, jakákoliv forma pomoci zároveň vede děti k hodnotám, které se skauting snaží předávat – aktivně se zapojit a snažit se svět kolem sebe udělat trochu lepším,“ vysvětluje koordinátorka sbírky Petra Kunstová.

Sbírce Postavme školu v Africe výrazně pomáhají i charitativní běhy žáků českých škol. Letos už se do nich zapojilo 2346 žáků z 17 škol z celé České republiky a na stavbu škol vyběhali 876 635 korun. Na podzim charitativní běhy chystá dalších pět škol, a tak vybraná částka jistě překoná částku milion korun. Více o projektu si přečtěte ZDE.


Jak pomoci postavit školu v etiopském Mesinchu?

Od 1. do 7. října můžete přispět do kasiček skautů a skautek. Během celého roku můžete přispívat na sbírkové konto 222 444 555 / 0300, nebo posílat DMS AFRIKA na číslo 87 777 (cena DMS je 30 Kč).


Pro více informací kontaktujte:
Anna Lukešová, tisková mluvčí Junák – svaz skautů a skautek ČR, 732 819 563, anna.lukesova@junak.cz
Petra Matulová, vedoucí etiopské mise ČvT, +251 916 828 852, Petra.Matulova@clovekvtisni.cz
Jan Faltus, koordinátor etiopských projektů, 739 320 310, Jan.Faltus@clovekvtisni.cz

Skautky, které navštívily školy v Etiopii:
Mariana Ermlová, koodinátorka sbírky, Junák – svaz skautů a skautek ČR, 605 910 912, mariana.ermlova@junak.cz
Petra Kunstová, koodinátorka sbírky, Junák – svaz skautů a skautek ČR, 605 905 129, petra.kunstova@gmail.com
 

Ludmila Kubelková: Děti cizinců na základní škole

Pedagogická knihovna J. A. Komenského nabízí mimo jiné služby také rešerše z Pedagogické bibliografické databáze.

Tentokrát nabízíme výběrovou rešerši na téma Děti cizinců na základní škole – ZDE.

Najdete zde odkazy na 19 článků např. s touto tématikou: problémy dětí cizinců v české škole, jak se k nim chovají čeští žáci, příprava učitele na práci s žákem-cizincem, zkušenosti se začleňováním do vyučovacího procesu, využití dramatické výchovy, metodický list, model výuky, pravopisné problémy těchto žáků a jejich šance zvládnout český jazyk…

Plné texty článků lze objednat v elektronické podobě prostřednictvím elektronické pedagogické knihovny (e-PK) nebo v papírové podobě e-mailem na adrese kubelkova@npmk.cz 

Jana Hrubá: Cítí výzkumníci spoluzodpovědnost za vzdělávací politiku?

Na konferenci České asociace pedagogického výzkumu „Kvalita ve vzdělávání“, o které jsme již informovali, proběhla 11. 9. 2012 velmi zajímavá panelová diskuse na téma „Mají výzkumníci spoluodpovědnost za vzdělávací politiku?“.

Informaci o konferenci ČAPV si můžete přečíst ZDE.

Panelovou diskusi moderovala RNDr. Jana Straková, Ph. D. Jako panelisté vystoupili: PhDr. Martin Chvál, Ph. D., doc. PhDr. Tomáš Janík, Ph. D., prof. PhDr. Stanislav Štech, CSc., doc. PhDr. Arnošt Veselý, Ph. D. Pokusíme se zachytit aspoň některé základní myšlenky účastníků debaty – nejde ale samozřejmě o doslovný přepis.

Moderátorka navázala na vystoupení profesora Průchy v plénu. Hovořil o tom, že cílem ČAPV bylo popularizovat výzkum a ovlivňovat decizní sféru. V prezentaci výzkumů na každoročních konferencích nastal sice velký posun, vznikla řada významných analýz, publikací a článků, ale stále chybí syntetizující práce. Konstatoval, že ovlivňování vzdělávací politiky se nepodařilo. Řada výzkumníků má možná pocit, že snažit se ovlivňovat politiku je marně vynaložená energie, a nemají chuť s politiky komunikovat. Na otázku, zda se na to má pedagogická obec zaměřit, nicméně odpověděl, že má primárně dělat kvalitní výzkum bez ohledu na (ne)zájem politiků.

J. Straková proto položila všem panelistům otázku, zda mají výzkumníci spoluzodpovědnost za vzdělávací politiku, zda se spolupráce daří, a pokud ne, proč.

„Otázka otvírá staré téma o angažovanosti vědce,“ reagoval S. Štech. Před válkou převládalo mínění, že vědec má dělat kvalitně vědu a „nezašpinit se“ politikou. Po válce došlo ke změně pohledu: vědci mají jít za hranici vědy, mají spoluodpovědnost za její užití. Věda má spolupracovat při určování politických témat. V posledních letech se zrodila nová postava – expert. Expert je připraven vyjadřovat se ke všemu a podávat novinářům jednoduché, srozumitelné a bombastické informace, po kterých touží. Skutečnost, že takovým lidem je nasloucháno, že tito lidé dodávají své argumenty politikům, má zjevná rizika. Mezi skutečnou vědou a politikou však chybí převodní páka, která by byla schopna předat relevantní poznatky v nezkreslené a přitom srozumitelné podobě.

T. Janík připomněl, že politikové nám splývají se vzdělávací administrativou, která má jiné funkce. Výzkumníci a teoretici možná spoluzodpovědnost necítí, dělají výzkum mikro-záběru, zatímco vzdělávací politika pracuje s makro-záběrem. Na to, abychom produkovali výzkumy využitelné pro vzdělávací politiku, bychom museli změnit práci celé této komunity.

„Problém je v realizaci této zodpovědnosti,“ zdůraznil M. Chvál. Souvisí se školskou administrativou (MŠMT, CERMAT, ČŠI…). Instituce sbírají data, ale nic se s nimi nedělá. Data by měla být k dispozici výzkumníkům. Instituce většinou nijak nepracují na odbornosti svých pracovníků. Je v nich spousta samouků – ti mají dobrou vůli, ale to nestačí. Je potřeba nastavit systematickou komunikaci s výzkumnou obcí a vést o datech diskusi.

A. Veselý označil vzdělávací politiku jako Politiku s velkým P (tvorba zákonů, strategií, financování). Rozhodnutí, co dělat, není otázka expertní, ale politikum. Ovlivňování ze strany výzkumníků by mohlo spočívat v nastavování cílů, stanovování priorit, přesvědčování, vysvětlování záměrů v médiích. Učitelé nerozuměli smyslu kurikulární reformy, nebyli přesvědčeni. Sociologie a politologie mohla udělat analýzu názorů, ale neudělalo se to. Měli bychom pamatovat na to, že dlouhé analýzy nikdo nečte, je zapotřebí hlavní sdělení zjednodušit. Chybí nám brokers = překladatelé poznatků do jazyka obyčejného světa. Může to být i kvalitní think tank.

Mechanismus rozhodování potvrdil i S. Štech: Kurikulární reforma je příkladem nespolupráce s výzkumem a nenaslouchání odborníkům. Kdo provedl nějaký výzkum? Nebyla to v podstatě ideologická politika OECD – klíčové kompetence? Někde byly provedeny výzkumy, v ČR nikoli. Rozhodlo se rovnou na doporučení „expertů“.

„Šlo kurikulární reformu ovlivnit? Udělali jsme dost pro to, abychom upozornili na možná nebezpečí?“ zeptala se J. Straková.

T. Janík upozornil, že reformy jsou velmi komplexní záležitosti – je zapotřebí výzkum implementace. Sám dělal výzkum zavádění kurikulární reformy na gymnáziích, ale ten už probíhal v jiném politickém nastavení. Problémem výzkumů je pomalé tempo, zatímco změny politické mají tempo rychlé. Za ministra Dobeše šly výsledky do ztracena – nastupovalo testování.

Doporučil se státní správou spolupracovat. Při takové spolupráci se dát odvést kus poctivé akademické práce a zároveň vzdělat spolupracovníky ve státní správě. Administrativa má ale někdy pocit, že akademici věci komplikují. Pak je roli kritického přítele obtížné udržet. Je čím dál tím obtížnější být kritický a stále ještě zůstat přítelem.

R. Šíp v diskusi hovořil o tom, že se nepodařilo přesvědčit učitele, a proto se nám nedaří ovlivňovat politiku. Přitom učitelé jsou nejbližší partneři akademiků. „Mlčeli jsme, když si CERMAT uzurpoval moc a s vlastními experty zavedl nástroje hodnocení bez diskuse,“ připomněl.

M. Chvál jako bývalý ředitel CERMAT v letech 2006–2007 hovořil o odborné uzavřenosti státních institucí. „Měli bychom nabídnout vzdělávání, které zaměstnanci potřebují – např. doktorské studium,“ řekl.

„Není rozvinuta ani teorie vzdělávací politiky (jen v 90. letech doc. Kalous),“ připomněl J. Průcha. Podtrhl obrovskou roli médií. Současné noviny ale nejsou výzkumníkům nakloněny. Mohly by udělat přesvědčovací kampaň představením výsledků výzkumů. Problém je ale v jazyce, ve vzájemné komunikaci.

D. Dvořák doplnil, že ČAPV měla ideu mluvčích. „Protože nejsme odborníci na PR, měl by být výstupem panelu vznik pracovní skupiny, která by vytvořila strategii komunikace s médii (založené i na osobních vztazích),“ navrhl.

A. Veselý souhlasil, že teorie je zanedbaná. Schází reflexe posledních 20 let – to by měl být výzkumný úkol.

D. Greger připomněl vliv prof. Kotáska na vzdělávací politiku. Spolupráce by měla být nastavena systémově. „Hledáme jen skulinky na základě osobních kontaktů,“ řekl. Např. ve Velké Británii se každá reforma pilotně ověřuje.

M. Rabušicová vysvětlovala, že pes je zakopán ve financování vědy skrze Grantovou agenturu ČR, která bazíruje na základním výzkumu. Aktuální výzkumy musí probíhat rychleji – resortní výzkum chybí!

P. Novotný namítl: „Je rozdíl, co chceme a co můžeme ovlivnit. Jsou věci, které neovlivníme, např. společenská atmosféra. Je obtížné vydávat jednoduchá doporučení.“

Moderátorka pak položila závěrečnou otázku: „Vzdělávací politika je ve velmi bídném stavu. Co s tím uděláme? Kde můžeme začít?“

A. Veselý odpověděl: „Máme odpovědnost především za výzkum. Měli bychom udržet laťku kvality, nezahlcovat prostor bezvýznamnými výzkumy. Volit relevantní témata v grantech a podílet se na osvětě úředníků, krajů ap.“ K tomu přičinil M. Chvál, že to záleží na otevřenosti administrativy vůči výzkumu. T. Janík přidal, že poznatky pro vzdělávací politiku by administrativa měla zadat a zaplatit. Výzkumníci by se neměli bát vstupovat do projektů státní správy se ctí, využít je jako příležitost. „Mělo by se začít zastavením dehonestace státní správy a deprofesionalizace ministerstev. Konečně schválit zákon o státní službě“, připojil S. Štech. Zdůraznil také, že výzkumníci dělají chybu, že když se setkají u svých protějšků s nepochopením nebo s neznalostí, odcházejí, místo aby setrvali a trpělivě vysvětlovali a přesvědčovali.

Je velkým posunem, že se tato debata odehrála. Vzhledem k tomu, že pedagogický výzkum a debaty o něm sleduji více než dvacet let, vím, že kdysi opravdu převládal postoj, že rolí výzkumníků je zaznamenávat stav, nikoli předávat výsledky jako argumenty do školské praxe a do rozhodovací sféry. Za důležitou považuji rovněž debatu o nutnosti používat přitom srozumitelný jazyk, „jazyk obyčejného světa“, na které se všichni shodli. Když si na to jiné obory dokázaly vygenerovat své popularizátory, proč by to nedokázali pedagogičtí výzkumníci?

Možná by mohl být pobídkou názor vyslovený Českou školní inspekcí v dokumentu Tematická zpráva – Analýza ŠVP pro základní vzdělávání za období 2007–2011 na straně 26: „Na velmi nízké úrovni je pedagogický výzkum, pokud se realizoval, je velmi obtížný přístup k výstupům výzkumných týmů a nízká možnost aplikování výsledků v praxi .“

Vzdělanější lidé se dožívají vyššího věku než lidé bez škol

Vzdělanější lidé se dožívají výrazně vyššího věku než lidé bez škol. Nejdéle žijí vysokoškolsky vzdělané ženy, nejkratší život mívají muži bez či s nejnižší úrovní vzdělání.


Zdroj: Deník.cz 12. 8. 2012, autor: ČTK


Rozdíl v jejich dožití činí v Česku i jedno desetiletí. Vyplývá to z mezinárodního srovnání o životě seniorů, které zveřejnil Český statistický úřad. Demografové se zaměřili na naději dožití šedesátníků a šedesátnic s různým vzděláním v několika evropských státech. Ženy žijí déle než muži.

„Naděje dožití je nejvyšší u žen s vysokoškolským vzděláním, dále u žen s vyšším středním a nadstavbovým vzděláním a pak u žen se školním a nižším středním vzděláním. Nejnižší naději dožití mají nejméně vzdělaní muži," uvedli autoři mezinárodního srovnání.

Lidský život se prodlužuje. Roli hrají lepší životní podmínky, zdravější životní styl či moderní medicína. Výsledky mezinárodního srovnání ukazují, že podstatné je ale i vzdělání. Odborníci použili údaje za rok 2008. Zatímco vysokoškolsky vzdělané šedesátnice v Česku podle nich měly před sebou v průměru ještě kolem 25 let života, u šedesátníků bez vzdělání či vyučených bez maturity to bylo ani ne 16 let. Muži s vysokou školou pak měli naději dožití přes 22 let.

Ve Finsku doba dožití šedesátiletých vysokoškolaček činila přes 26 let a vysokoškoláků téměř 23 let. U Finů bez škol to bylo necelých 21 let a u Finek kolem 25 let. Podobně je na tom i Norsko či Švédsko.

Obyvatelé západních států mají vyšší naději dožití než lidé ze střední a východní Evropy. Nejvíc se k západním zemím blíží Slovinsko a Česko. Podle výsledků jsou na Západě ale navíc i menší rozdíly v délce života u lidí se vzděláním a bez škol než v postkomunistických státech…

I když vzdělávání hraje roli, podle mezinárodního srovnání se starší pracovníci v Česku zatím příliš neškolí. Dál se vzdělává jen každý dvacátý zaměstnanec nad 55 let. Ve Skandinávii je to přitom každý pátý a ve Švýcarsku dokonce každý čtvrtý člověk mezi 55 a 74 lety, který chodí do práce.


Celý text ZDE.

Jana Klimešová: Jak se stát naším čtenářem?

V úvodním dílu naší minisérie informací o Pedagogické knihovně (PK) jsme se snažily seznámit vás s knihovnou jako takovou. Tentokrát nabízíme stručný návod, jak se stát jejím čtenářem a/nebo uživatelem služeb e-PK – elektronické pedagogické knihovny.

Úvodní informace najdete ZDE.

Čtenářem knihovny se může stát fyzická osoba starší 15 let či právnická osoba.

PK nabízí svým budoucím čtenářům možnost online předregistrace, tzn. zadání základních registračních údajů: jméno, příjmení, ulice, číslo, obec. Po této předregistraci má čtenář možnost začít využívat služby knihovny, tj. objednat si výpůjčky publikací z fondu PK.

Pozor: Po vyplnění a odeslání registračních údajů je třeba zaplatit registrační poplatek a vyzvednout si čtenářský průkaz nejpozději do tří dnů. K vydání čtenářského průkazu je třeba předložit identifikační průkaz pro ověření totožnosti, tj. občanský průkaz, resp. cestovní pas u cizích státních příslušníků.

Pokud si čtenářský průkaz nevyzvednete do 3 dnů, bude předběžná registrace zrušena a vámi poskytnuté údaje budou vymazány z databáze uživatelů PK. S údaji, které jste poskytli prostřednictvím registračního formuláře, je samozřejmě nakládáno v souladu se zákonem o ochraně osobních údajů. Po tuto dobu budou rovněž rezervovány publikace, objednané po online předregistraci. Po dokončení registrace a vydání čtenářského průkazu můžete začít využívat služby knihovny v plném rozsahu.

Nechcete-li využít online předregistraci, stačí přijít do knihovny a v půjčovně vyplnit přihlášku a předložit průkaz totožnosti – poté vám bude vystaven čtenářský průkaz a můžete začít využívat služby knihovny v plném rozsahu.


A jak se stát uživatelem e-PK – elektronické pedagogické knihovny?

Uživatelé e-PK se může stát:
– občan ČR starší 18 let, způsobilý k právním úkonům; rovněž také cizí státní příslušník starší 18 let, způsobilý k právním úkonům
– knihovna, příp. jiná právnická osoba, rovněž také zahraniční knihovna

Uživatelem se můžete stát až po registraci a není nutné být současně registrovaným čtenářem Pedagogické knihovny J. A. Komenského. Blíže viz Knihovní řád e-PK v kapitole 2.


Registrace do e-PK

Zájemce může využít registrační formulář na stránkách e-PK, kde po vyplnění formuláře bude smlouva vygenerována, případně je možno smlouvu stáhnout prázdnou a po vytisknutí vyplnit ručně (viz kapitola 2.3 Knihovního řádu e-PK) – shrnuto: je třeba vyplnit, podepsat a nechat podepsat od e-PK dva exempláře „Smlouvy o užívání služby elektronického dodávání dokumentů a dalších služeb kooperačního systému e-PK“.

Oba podepsané exempláře je nutno doručit do servisního centra e-PK (osobně, nebo poštou), kde bude podepsána zástupcem NPMK-PK a od té chvíle se stáváte registrovaným uživatelem e-PK.


A kdy si můžete začít objednávat?

Ihned po registraci! Poté, co vaši předregistraci odešlete, můžete začít s objednáváním, ale pozor – vaše objednávky nebudou realizovány, dokud nebudete mít podepsanou smlouvu s e-PK a nesložíte na váš účet peníze.


Jak vložit peníze na účet?

Uživatel služeb e-PK může peněžní částku na finanční účet poukázat:
– osobně v Pedagogické knihovně platbou v hotovosti
– bankovním převodem na zálohový podúčet NPMK na základě faktury (právnické osoby)
– bankovním převodem na zálohový podúčet NPMK ČNB 20001-6838031/0710
– poštovní poukázkou typu C (uživatel doplní příslušné údaje, tj. variabilní symbol a bankovní spojení)


A jaké služby e-PK nabízí?

Základními službami jsou služby typu document delivery, tzn. dodávání kopií dokumentů, a rešeršní služby.


Novinky za červenec–srpen 2012

Novinková služba je připravována jako výběr toho nejzajímavějšího, co za poslední měsíc (měsíce) přibylo do fondu pedagogické knihovny. Novinková služba se snaží postihnout nejen aktuální témata, ale také stěžejní díla z oblasti pedagogiky, školství, výchovy a vzdělávání.

Na adrese novinkové služby naleznete:
– Novinky z hlavního fondu knihovny: pedagogika, psychologie, ostatní
– Novinky Sukovy knihovny (literatura pro děti a mládež): první čtení, 1. stupeň ZŠ, 2. stupeň ZŠ, naučná literatura, přečtěte si s dětmi
– Článkové novinky: pro řídící pracovníky ve školství, ze zahraničních časopisů

Marie Homerová: Konflikty a výuka dějepisu v Evropě

Starodávné „křivdy“ dodnes hýbou světem, transformují se do nejrůznější podoby, ponejvíce politické a náboženské. Konflikty přesahují čas i hranice, i dnes se stávají zdrojem vnitřního napětí ve společnosti, přestože nás dělí od minulých dějů staletí.

Většinou se konflikty rozdělují na domácí a mezinárodní, ale existují i formy jiné, které prolínají do sféry domácí i mezinárodní, kupř. evropský nebo islámský terorismus, etnické střety. Konflikty doprovází násilí, občanské války, eskalují do válek občanských i světových. Dnešní demokratické vlády proto hledají řešení, jak konfliktům preventivně předcházet, způsoby jak je účinně řešit. V této souvislosti je jedním z řešení nové pojetí výuky historie. V mnoha evropských zemích i v mezinárodních institucích, OSN, EU, Rada Evropy, Euroclio, probíhají o výuce historie debaty, protože je výuky historie pokládána za základní osu humanitního a občanského vzdělání.

V současnosti rozněcují v Itálii veřejnost snahy o resuscitaci a rehabilitaci fašismu. Ideologie fašismu se sice oficiálně nehlásá jeho zastánci, ale objevuje se ve skryté formě, de facto ji jedna vlivná pravicová strana tiše prosazuje. V Itálii existuje dodnes zášť mnohých, kteří nezapomněli na vyhánění Italů a italské oběti ve Slovinsku na konci 2. světové války, přestože válečné zločiny páchali příslušníci obou národů. Ve Slovinsku, vedle kontraverze s Itálií, přetrvávají napjatější vztahy s Maďarskem. Z války a poválečných dob zůstává napětí mezi Ruskem a baltskými státy, jejichž příčinou se staly události 20. století a poválečná sovětizace baltských teritorií, perzekuce zdejších odpůrců sovětského režimu.

V postkomunistických zemích je stále aktuální problém kolaborace v době totalitních režimů, odsun německého obyvatelstva z Polska, ČSR a Jugoslávie. Na Slovensku nemohou zapomenout na koncepci čechoslovakismu, ale už se mluví nově i o ostudném předání a deportaci židovských obyvatel do vyhlazovacích táborů, přetrvávají napjaté vztahy s Maďary. Polsko má několik „citlivých“ témat, jako je tradiční kontraverze s Ruskem, potažmo s SSSR, s Německem a samozřejmě vyrovnání s komunistickou minulostí. Na Ukrajině je živým tématem stalinská genocida a hladomor ve 30. letech. Začíná se více mluvit o bestiálním chování některých Ukrajinců v nacistických službách, o perzekuci jiných církví než pravoslavné, o etnické čistce zaměřené proti Tatarům na Krymu. Kritičtěji než dříve se začíná mluvit o banderovcích, přestože je stále mnoho Ukrajinců považuje za idoly národních hrdinů.

Na Kypru se dnes situace mezi znesvářenými stranami řeckou a tureckou zklidnila a zdá se, že se rýsuje usmíření. V Německu je velkým tématem kupodivu genocida Arménů. Kvůli ní pokračují střety a trvají názorové rozdíly mezi arménským a tureckým obyvateli trvale žijícími v Německu. Velkým tématem zůstává Vertreibung, odsun německých obyvatel po roce 1945 z několika evropských států, při kterém docházelo k masakrování civilistů. Tíživým dědictvím zůstává kolaborace a STASI v bývalé NDR. Na pohled mírumilovném Holandsku z minulosti přetrvaly kontraverze z jeho koloniální minulosti. Totéž v Belgii, kde se navíc odehrávají vnitřní tzv. „kmenové války“.

Ve Velké Británii jsou to překvapivě křížové výpravy, které jsou tu politicky úspěšně zneužívány muslimskými radikály. Kontrují jim pravicoví radikálové, kteří poukazují výhradně na negativa imigrace z kolonií do Velké Británie. Británie se samozřejmě nezbavila ani irského problému, i když se zdá, že se vztahy mezi oběma zeměmi stabilizují. Stále tu jsou ale traumatizované rodiny na obou znepřátelených stranách, jejichž členové přišli o život. Dalším ožehavým britským tématem je koloniální období a trans-atlantický obchod s s otroky, kterého se však zúčastnili ve velké míře i Arabové. Obrovské trauma a vyhraněné vzájemné nepřátelství, které se promítá i do výuky dějepisu v jednotlivých nástupnických státech bývalé Jugoslávie, trauma z válek 90. let je stále živé. V konfliktu hraje politickou úlohu období Osmanské říše. Tak by se dalo o Evropě pokračovat, dokonce i tolerantní Finové jsou kritizováni švédskou menšinou, která v zemi žije a je rovnoprávnou etnickou minoritou. Švédština je ve Finsku kupř. povinným jazykem vedle finštiny.


Reformovat výuku dějepisu?

Z výčtu současných latentních konfliktů je patrné, že všechny mají historické pozadí, starou i novou minulost. Konflikty se ale v dějinách staly, nelze je z minulosti ani z výuky historie vymazat. Jejich interpretace a projevy vzájemného nepřátelství negativně zasahují do současnosti, stávají se hrozbou do budoucnosti. Je jisté, že konflikty budou vždy, i skrytě, přítomny v každé společnosti. Dnešní situace se může stát stejně výbušnou jako v minulosti.

Koncepce národní identity založená na národních dějinách, kulturním dědictví a v některých zemích i na náboženství, se začíná v desetiletích po roce 1945 vytrácet. Evropa se od roku 1945 změnila, společnost dostává podobu multi-kulturní, multi-náboženskou, multi-etnickou. Je zřejmé, že dosavadní tradiční pojetí výuky dějepisu i dalších humanitních předmětů je nutné do budoucna reformovat, pokud usilujeme o společnost, která by žila v míru a jejíž členové z různého etnického a náboženského původu by se naučili spolupracovat.

Jednou z možností, která nabízí cestu k pokojnému řešení budoucího vývoje je kvalitní výchova k občanství. Budoucí evropská společnost, v zájmu klidného soužití, musí být vzhledem k její nové struktuře založena na občanství, možná do budoucna na regionálním občanství. Taková koncepce má nahradit tradiční evropskou národní identitu, zabránit kontraverzi mezi přistěhovalci a příslušníky evropských národů.

Z tohoto důvodu se způsob výuky předmětu v demokratických zemích reformuje, záměrně implikuje výchovu k občanství. Na rozdíl od dřívějšího pojetí „ my a oni“, tj. naši nepřátelé, může výuka o minulosti přispět k objektivnímu vysvětlení minulých dějů, snad i k postupnému usmíření mezi dřívějšími nepřáteli, ke kterému došlo mezi Francií a Německem po roce 1945. Příkladem může být i denacifikace a demokratizace v poválečné NSR na bázi občanství.

Výchova k občanství prostřednictvím výuky historie může ale narážet na obtíže. Četní filosofové a pedagogové jsou názoru, že historie má být „neutrální a objektivně-faktografická“ . Na základních a středních školách se však připravuje většina budoucích občanů. Na rozdíl od vysokých škol, které se specializují na vzdělávání odborníků. Učitel na základním a středním stupni má vedle transformace vědeckého poznání také vychovávat. I vysoké školy se zaměřením na učitelství by měly připravovat nejen akademicky vzdělaného odborníky, ale budoucí učitele vybavit „řemeslem“, tj. vědomostmi a znalostmi o strategických postupech ve výuce, tj. „uměním“ aktivně vyučovat, včetně implikace výchovných cílů a strategií zaměřených na občanství.

Dalším dilematem je otázka: Zmizí národní dějiny v globalizovaném světě? Žádné dějiny nemohou zmizet, ani národní. Jsou integrovanou součástí dějin celoevropských. Minulé události a historické procesy formovaly společnost do její nynější podoby. Je ale zapotřebí inovovat dosavadní metodicko-didaktickou koncepci výuky dějin, tak, aby žáci pochopili, že minulost není jakousi „nápodobou“ naší současnosti. Objektivně vysvětlit příčiny a průběh konfliktů tak, aby každý žák porozuměl a pochopil konflikty v jejich dobovém kontextu, „to, co se opravdu stalo“. Pro mládež je důležité poukazovat na optimistické příklady vzájemné spolupráce v historii, které se vždy stávaly obdobím prosperity na rozdíl od období válečných. Proto jsou historické události, jak pozitivní tak negativní, konkrétním východiskem pro účinnou výchovu k občanství.

Ve výuce historie se mohou žáci naučit rozeznávat mezi historickou skutečností a mýtem, odhalovat zděděné a mylné stereotypy, rozeznávat mezi dobrem a zlem, poznat způsoby politické manipulace a zneužívání dějin, odkrývat negativní jevy ve společnosti v minulosti, potažmo hledat analogie v současnosti. Ve výuce historie dostávají žáci četné příležitosti k rozvoji kritického myšlení směrem k racionální analýze dějin, jejich alternativ ve své současnosti. Chronologický sled historických událostí a jejich memorování žáky spíše od výchovy vzdaluje, nemotivuje výchovu k občanství. Je třeba zvažovat míru potřebné chronologie a historických událostí, cíleně letopočty integrovat do výuky tak, aby se stala výuka zajímavou, využitelnou pro výchovu k občanství.

Častým tématem, které se diskutuje v Evropě, jsou „mezipředmětové vztahy“, interdisciplinární souvislosti mezi humanitními disciplinami. Nepochybně by kvalitativně přispěly k motivaci a rozšíření poznání. Jsou přirozenou součástí občanství. Ale heslovité fráze, které tvoří kurikula, bez konkrétnějšího upřesnění, jsou málo přínosná. Otázkou zůstává, zdali jde o aktivní včlenění mezipředmětových vztahů do výuky, nebo se jedná pouze o rétoriku. Studijní programy některých evropských VŠ se zaměřením na učitelství i školní kurikula obsahují jen názvy tematických okruhů, jsou málo informativní. Je vysoce pravděpodobné, že každý okruh učiva je vyučován většinou odděleně, kupř. izolována je často didaktika dějepisu od ostatních pedagogických věd. Málokdy se objeví přímé vazby a spolupráce mezi vyučujícími akademických kurzů a didaktikou předmětu, přestože by jejich provázanost byla v přípravě a vzdělávaní učitelů dějepisu přínosná. Tímto způsobem by se propojily akademické vědomosti s didaktickými intelektuálními dovednostmi. Občanství by získalo pevný základ v historii a rozšířilo by se o souvislosti z jiných humanitních oborů. Tento model výuky se poměrně úspěšně praktikuje na britských školách a na britských univerzitách připravující učitele.

Dalším tématem v současných „evropských diskuzích“ je podřadné postavení didaktiky předmětu dějepis a krátkého trvání induktivní školní praxe. Jak didaktika tak přípravná školní praxe začínajících učitelů jsou v některých zemích podceněny, proto jsou absolventi učitelství nedostatečně pro praktickou výuku a na ní navazující prvky výchovy k občanství připraveni. Některé fakulty v Evropě mají ve svých programech profil absolventa učitelského vzdělání včetně profesních dovedností. Ale mnohem častěji chybí profil vysokoškolského odborníka, didaktika, jeho kvalifikační předpoklady a profesní aktivity. V některých zemích vyučují na fakultách didaktici – teoretici, ale dnešní stav výuky vyžaduje didaktika nejen teoreticky vzdělaného, ale skutečného odborníka, který by „naučil kandidáty učitelství aktivně učit“. I ve vysokoškolské přípravě by se studenti měli „cvičit v přímé praxi“, naučit se používat výukové strategie, vědět, jak výuku organizovat a realizovat.

Stav školní výuky je závislý také na kvalitě přípravy učitelů na vysokých školách. Z toho důvodu by se měla být věnována velká pozornost odborné přípravě vysokoškolských didaktiků. Společenskovědní předměty, zvláště způsob výuky dějin, získávají dnes evropské dimenze v relaci na budoucí osud kontinentu. Z toho důvodu prozíravé vlády podporují výuku zacílenou na obecně platné humanitní společenské hodnoty. Jsou si vědomy, že investice do humanitního vzdělání se neztratí, a to ani investice do výchovy k občanství.


Zdroj: EU projekt CHE-Civic and History Education: Assessment and Initial Teacher Education, Comparative Study

28. 9. 2012 Noc vědců 2012

28. září 2012, 17.00–22.00. Co má společného svítící DNA, šestinohý robot, nanotechnologie nebo Hrátky s Ferdou Mravencem? Jsou to střípky z velkolepého programu Noci vědců 2012, která se opět uskuteční na desítkách míst celé České republiky: tentokráte 28. září. Zjistěte, co se poslední pátek devátého měsíce roku koná ve vašem městě nebo okolí. Tenhle večer by totiž byla velká škoda sedět doma.


Zdroj: Web Generace Y 24. 9. 2012

Když Evropská komise před osmi lety s projektem Noci vědců začínala, dalo se tušit, že nepůjde o nic malého. Ale to, s čím se pravidelně každý čtvrtý pátek v měsíci září setkáváme na stovkách (ba možná tisících) místech po celé Evropské unii, očekávání opravdu předčí: právě tenhle jeden jediný večer v roce zcela a jedinečně patří setkávání vědců s každým, kdo má zájem se o nich něco dozvědět. Třeba to, že to nejsou jen zapálení badatelé, ale také vtipní vypravěči, hraví muzikanti, originální baviči a prostě úplně normální lidé.

Heslem letošního roku je „Věda nestárne", ovšem program by mohl klidně mít stejné motto, jako celá Evropská unie: „Jednotní v rozmanitosti". Ať už se totiž jedná o tak různorodé aktivity, jako jsou vědecké show, populární přednášky, hudební vystoupení, ukázky historické techniky, pozorování hvězd nebo třeba noční prohlídky botanického skleníku či nakukování do včelích úlů, poselství je vždy jen jedno: ukázat, že věda je všude kolem nás a že může být zatraceně zábavné podívat se jejím nositelům tak trochu přes rameno…

Co nás tedy čeká? V Čechách, na Moravě i ve Slezsku se letos do Noci vědců zapojily desítky institucí: od univerzit přes výzkumné ústavy a hvězdárny až po science center či gymnázia.

Program Noci vědců v různých městech ČR najdete ZDE.

Pavla Langrová: Výuka v české sekci na Evropské škole Brusel III

Evropské školy jsou zřizovány především pro děti pracovníků institucí Evropské unie a pracovníků ze stálých reprezentací a dalších zastoupení. Evropské školy mohou navštěvovat také děti učitelů a administrativních pracovníků školy. Pro všechny tyto děti je vzdělávání na Evropské škole bezplatné. Na Evropských školách mohou být vzdělávány i děti ostatních osob, které však mohou navštěvovat Evropské školy jen v případě volných kapacit. Rodiče těchto žáků pak platí školné v plné výši.

Smyslem Evropských škol je zajistit svým žákům kvalitní výuku v jejich rodném jazyce a v souladu s osnovami jejich rodné země. Česká sekce byla zřízena na Evropské škole v Bruselu a Lucembursku. Evropská škola poskytuje pětileté primární (ekvivalent 1. stupně ZŠ) a sedmileté sekundární vzdělávání (ekvivalent 2. stupně ZŠ) a úplného středního vzdělání ukončeného maturitní zkouškou). Děti, které ještě nedosáhly školního věku, mohou od 4 let navštěvovat mateřskou školu.

Evropská škola zahrnuje několik oddělených jazykových sekcí, ve kterých jsou žáci vyučováni ve svém mateřském jazyce. Pokud není ve školách pro některé děti vytvořena jazyková sekce, je těmto žákům zajišťováno vyučování mateřského jazyka. V Evropské škole Brusel III jsou zřízeny tyto jazykové sekce: francouzská, německá, řecká, španělská, holandská, anglická a česká.


Česká sekce na Evropské škole Brusel III

V Bruselu je na Evropské škole zastoupena česká sekce s 1.–5. třídou. V současné době má česká sekce 72 žáků. Nejmenší počet žáků je 7 v 5. ročníku a nejvíce 21 ve 3. ročníku. Výuku zaštituje 5 vyučujících a asistentka v 1. ročníku. Ve škole je zajištěna odborná logopedická péče a reedukace. Vyučování začíná každý den v 8:30 a končí v 15:20, kromě středy, kdy je krátký den a vyučování končí v poledne. 1. a 2. ročník má krátké vyučování i v pátek. Žákům je nabídnuto velké množství volitelných zájmových kroužků. Výuka probíhá podle osnov Evropské školy, pouze český jazyk je vyučován podle upraveného RVP.

Výuka cizího jazyka probíhá s rodilým mluvčím a ve skupinách vytvořených z žáků i z jiných jazykových sekcí. Tím je komunikace na hodině opravdu odkázána pouze na vlastní výuku a žáci jsou nuceni už od začátku jazyk aktivně používat v praxi.

Kromě cizího jazyka je na Evropské škole také zavedena povinná výuka etické výuky. V České republice byla etická výchova mezi doplňující vzdělávací obory začleněna až v roce 2010 (1). Do té doby byla prakticky zahrnuta v průřezových tématech, které reprezentují okruhy aktuálních problémů současného světa. Cílem etické výchovy ve školách je akcentovat u žáků zejména smysl pro spravedlnost, dovednost reflexe a sebereflexe, dodržovat závazky a rozvíjet smysl pro povinnost a odpovědnost a to v kontextu Listiny základních práv a svobod.


Program výuky předmětu nekonfesní etiky pro primární cyklus Evropských škol

V září 2002 vstoupil v platnost program výuky nekonfesní etiky (NE) pro primární cyklus Evropských škol, který byl schválen Správní radou v květnu 2002 v Nice. Jedná se o projekt na evropské úrovni, který představuje učební plán nekonfesní etiky na Evropských školách.

Učební plán vznikl na základě rozhodnutí Rady inspektorů revidovat učební plán NE z roku 1978 a dát ho do souvislosti s programem výuky pro sekundární cyklus z roku 1998. Etická výchova nevychází z žádného náboženství. To ale neznamená, že náboženská témata či informace o náboženství nemohou být tématem tohoto předmětu. Témata a způsob výuky záleží především na učiteli, který při výuce tohoto předmětu nefiguruje jako tutor, ale stává se partnerem žáků, bere na sebe roli vedoucího skupiny, který iniciuje diskuzi a reflexi, aby si každý z žáků mohl vytvořit svůj osobní přístup k životu.

Cílem NE je naučit žáka vyjádřit svůj názor a také umět naslouchat názorům druhých. Vede k objevování pozitivních hodnot vztahujících se k chování, k činům a myšlenkám jedince. Umožňuje žákovi zapojit se do humanitárních a ekologických akcí, vytvářet si uvědomění o sounáležitosti se společenstvím, ve kterém žije. Získává povědomí o svém místě a úloze v rodině, skupině a ve společnosti. Žák získává povědomí o svátcích a tradicích, díky kterým poznává i jiné společenské kultury.

Výuka NE vychází z potřeb, které pozitivně ovlivňují rozvoj osobnosti. Těmi potřebami jsou:
– přání BÝT
– přání MÍT
– přání DĚLAT
– přání ŘÍKAT


Výuka Etické výchovy na Evropské škole Brusel III

Z důvodu, že v ČR se etická výuka nevyučuje jako předmět, se zaměřím v tomto článku blíže právě na výuku etiky na 1. stupni v české sekci.

Na Evropské škole Brusel III se etická výchova vyučuje ve všech sekcích v primárním i sekundárním cyklu. Předmět etická výchova je na Evropské škole povinný. Žáci si mohou zvolit výuku etické výchovy nebo náboženství. V ostatních jazykových sekcích je stav žáků zapsaných na náboženství a etiku téměř vyrovnaný, v české sekci je ale většina žáků zapsána na výuku etické výchovy.

Etická výchova má pro 1. a 2. třídu časovou dotaci 1 vyučovací hodina týdně, pro 3.–5. třídu 2 vyučovací hodiny týdně. Předmět nekonfesní etika se nevyučuje v rámci třídy. Na tyto hodiny se vytváří skupiny tvořené z různých tříd 1. stupně (v současnosti 1. a 2. třída, 3. a 4. třída; 5. třída samostatně – záleží na počtu zájemců z daných tříd). Tím se zamezí tomu, aby se na hodině etické výchovy neprojednávaly primárně problémy třídy, zároveň se také vytváří uvědomění o postavení ve společnosti, ve které se žák nachází. Pro učitele to znamená připravit témata a činnosti, které budou vhodné pro žáky s věkovým rozdílem.

V rámci školního kurikula jsou stanovena témata a očekávané výstupy (18 témat pro každý ročník). Záleží ale pouze na vyučujícím, jaké téma vybere, musí jich však vybrat nejméně 12, a ta pak rozpracuje podle svého uvážení. Vyučující sám určuje, jakým způsobem bude vzdělávacích cílů dosahovat. Učitelé by se v rámci přípravy na výuku měli pokusit:
– začínat od konkrétních situací
– izolovat problémovou situaci, která je předmětem příslušné sekvence
– otevírat prostor k diskuzi
– rozvíjet chápání hodnot
– vyhledávat další obdobné situace, představovat si různé scénáře
– poskytovat příležitost pro uvádění takto získaných principů do praxe.

Učitel tedy nejprve volí vhodný způsob, jak vtáhnout žáky do problematiky, čím je motivovat k diskuzi, činnosti. Poté proběhne vlastní prezentace problematiky (film, představení, pohádka, bajka, atd.), po níž následuje diskuze a činnost ve skupinkách. Každá skupina pak prezentuje své pochopení problematiky. Žáci se učí vyjadřovat svoje názory před skupinou svých spolužáků a zároveň se učí i naslouchat názorům druhých.

Všichni učitelé se shodli, že velmi záleží na motivování žáků (od konkrétních případů, kdy děti situaci propojují s vlastními prožitky) – od toho se pak odvíjí celková práce skupinek a atmosféra v hodině etické výchovy. K přípravě na etickou výchovu vychází především ze svých nápadů, někteří vyučující čerpají nápady z učebnic Etické výchovy 4 a 5 od nakladatelství Alter. Pro 5. třídu lze vycházet z učebnice Etika pro 5. a 6. ročník ZŠ od nakladatelství Mutabene, ale i z materiálů od nakladatelství Člověk v tísni: Průřezová témata prostřednictvím dokumentárních filmů/ZŠ, ke kterému patří dvě DVD s krátkými filmy, zabývající se aktuálními problémy světa, např. čečenská otázka, šikana, nevyléčitelné nemoci, apod. Tyto krátké filmy jsou určeny především žákům 2. stupně, a tak musí učitelé zvažovat jejich využití s ohledem na složení skupiny a charakteru dětí. Učitelé by přivítali další zdroje literatury k čerpání materiálů pro výuku.


Závěr

Evropská škola se kromě zajištění kvalitní výuky snaží také o vytvoření pozitivního uvědomění o ostatních zemích a jejich kulturách. Na škole jsou proto pořádány nejrůznější společné projekty a programy. Žáci si navzájem představují své tradice a zvyky, seznamují své spolužáky s národními zpěvy a tanci, ale i s projekty etiky na tzv. Assemble školy/ročníků. Den co den se tak učí se vzájemné toleranci, ohleduplnosti a ocenění práce druhých.


Literatura

Piťha, Petr: Výchova, naděje společnosti, Praha: Studio Gabreta
Program výuky předmětu nekonfesní etika pro primární cyklus Evropských škol [online]. [cit. 2012-2-20]. Dostupný ZDE.


Mgr. Pavla Langrová, p.langrova@gmail.com


______________

(1) Opatření ministryně školství, mládeže a tělovýchovy Miroslavy Kopicové, kterým se mění Rámcový vzdělávací program pro základní vzdělávání, čj. 12586/2009-22

27. 9. 2012 FSV UK pořádá premiérový event TEDxCharlesUniversity

Fakulta sociálních věd UK pořádá premiérovou TEDxCharlesUniversity konferenci s podtitulem "Sociální vědy", která proběhne 27. září od 17:00 hod ve Velké aule v Areálu UK Jinonice.

TEDx je program lokálně a nezávisle organizovaných eventů, který vzniká v duchu TED, tj., které stojí za to šířit. Každý TEDx event je sestaven tak, aby poskytoval komunitám, organizacím a jednotlivcům příležitost získávat a hlavně rozvíjet TED zkušenosti na lokální úrovni. TEDx eventy kombinují TEDTalks videa a živé vystoupení řečníků a rozpoutávají tak živé diskuse a vazby v rámci malé skupiny. Pro více informací o TEDx programu navštivte www.ted.com/tedx.

Premiérový TEDxCharlesUniversity event s podtitulem "Sociální vědy" se uskuteční ve čtvrtek 27. září 2012 od 17:00 ve Velké aule v areálu UK Jinonice. Svou myšlenku hodnou šíření přednesou Martin Buchtík, Dana Fajmonová, Kryštof Kozák, Denisa Kasl Kollmannová, Michal Osuský a Tomáš Sedláček.

Čekají nás úvahy o společnosti sítí, sebelži, úpadku kritické diskuse v USA, image českých politiků a o psychadeličnosti ekonomiky.

Kapacita je omezena na 100 míst. Event organizuje Fakulta sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze.

Adresa:
Areál UK Jinonice, Velká aula
U Kříže 8 a 10,
158 00 Praha 5 – Jinonice

Kontakt:
doc. Filip Láb, PhD., proděkan pro vnější vztahy
Fakulta sociálních věd, Univerzita Karlova v Praze
Smetanovo nábř. 6, 110 00 Praha 1
Tel.: +420 222 112 222
www.facebook.com/TEDxCharlesUniversity
http://tedxcharlesuniversity.fsv.cuni.cz

Martin Chvál, Hana Kasíková, Josef Valenta: Posuzování rozvoje kompetence k učení ve výuce 2

Znovu se vracíme k ukázkám z této zajímavé publikace. Tentokrát se zaměříme na situace podporující rozvoj kompetence k učení.


Zdroj: Martin Chvál, Hana Kasíková, Josef Valenta: Posuzování rozvoje kompetence k učení ve výuce. Praha, Karolinum, 2012. ISBN 978-80-246-2057-2. Str. 37–40.

Autoři nabízejí nahlížení na školní výuku skrze situace, které napomáhají rozvoji kompetence k učení. Tyto situace jsou v publikaci charakterizovány. Na jejich základě byl navržen pozorovací arch. Ten byl výzkumně prověřen a je doložena jeho vysoká spolehlivost v rukou zaškolených a zacvičených pozorovatelů.

Publikace může být přínosná i pro učitele. Obsahuje relativně konkrétní popis „ideální“ výuky a tím dává učitelům inspirační zdroje pro orientaci vlastní výuky. Může být využita nejen výzkumníky, ale i pro přípravu učitelů či v jejich dalším vzdělávání.


Ukázka: Situace podporující rozvoj kompetence k učení

1.3 Úkolové situace vyššího řádu

Situace, která podporuje kompetence k učení tím, že vede žáky k zvládání vyšších myšlenkových operací analyticko-syntetických, induktivně-deduktivních a k formování tvořivých schopností (originality, flexibility aj.) Jedná se o předkládání úkolů produktivní (problémové) povahy, kdy se žáci nemají pohotově potřebné znalosti a pro splnění úloh a úkolů se tedy zabývají komplexnější analýzou fakt, pojmů, postupů, hodnotí fakta, pojmy, postupy, zaujímají nové úhly pohledu, vytvářejí nové produkty atp. Poznání je více autonomní a svébytné, není tolik závislé na kontextu školním.


Pozorovatelné atributy

Učitel
– předkládá žákům otázky a úlohy na komplexnější analýzu (úlohy typu „proč, jaké jsou příčiny, důsledky, kroky postupu, uprav, specifikuj podmínky, co bude potom“ aj.)
– předkládá žákům otázky a úlohy směřující k syntéze a tvořivosti (úlohy typu „vytvoř, vymysli, navrhni, tvoř hypotézy, vymysli všechny odlišné způsoby, jak ještě jinak, slož, rozvíjej, vytvoř nový.., zformuluj závěr “aj.)
– předkládá žákům otázky a úlohy směřující k hodnotícímu posouzení (argumentaci, prověření), zvažování podle standardu, kritérií (úlohy typu „vytvoř normu, kritérium, srovnej s normou, kritériem, uveď klady a zápory, jaký je užitek, co považuješ za nejpravděpodobnější, zdůvodni, zhodnoť, odstupňuj od méně k více logickému, zvaž podle.., posuď důkaz, obhajuj, oponuj, podpoř vlastním názorem, v čem je podstata problému, jsou řešení adekvátní, proveď kritiku aj.)

Žák
– plní úlohy daného typu samostatně nebo s malou oporou u učitele či jiných žáků


1.4 Podpora výkonu

Situace je charakterizována tím, že učitel dává všem žákům najevo svoji důvěru v to, že mohou dostát na ně kladeným nárokům. Při plnění obtížných úkolů žáky povzbuzuje. Tedy má od všech žáků vysoká očekávání, zároveň demonstruje ochotu a připravenost poskytnout žákům pomoc, kterou budou ke splnění úkolů potřebovat. Musí být zřejmé, že se jedná o vědomý postoj učitele a že takto přistupuje ke všem nebo alespoň k většině žáků. Do této kategorie nespadá situace, kdy učitel nálepkuje – některé žáky a priori chválí: „ Na Marušku je spolehnutí, to je šikovná studentka“ a k jiným vyjadřuje a priori nedůvěru: „To jsem si mohl myslet, že to Pepa zase nebude vědět“.


Pozorovatelné atributy

Učitel
– přistupuje k žákům s respektem (bere vážně, co děti říkají, přemýšlí o tom, reaguje)
– poskytuje žákům popisnou zpětnou vazbu k jejich výkonu (žáci získávají konkrétní informaci o tom, co již umějí, co ještě neumějí a co mají učinit pro to, aby se to naučili)
– dává najevo očekávání, že žáci učení zvládnou, vyjadřuje důvěru v to, že všichni žáci (a každý jednotlivý žák) mohou dosáhnout výborných výkonů
– nepoužívá znevažujících výroků, které mohou mít demotivační povahu (ve vztahu ke třídě, ke skupinám i k jednotlivcům), nehodnotí osobnosti žáků, „nenálepkuje“
– vytváří podmínky k tomu, aby každé dítě mohlo zažít úspěch (pracuje se všemi dětmi ve třídě, nezaměřuje se pouze na úzkou skupinku „aktivních“, tvoří skupiny se zřetelem k různým schopnostem žáků, dává diferencované úkoly, používá rozmanitých výukových a evaluačních metod)

Žák
– nebojí se chybovat
– dotazuje se učitele s důvěrou na cestu k výkonu


1.5 Žákovská volba

Situace podporuje kompetence k učení tím, že dává žákům více prostoru pro rozhodování směru, obsahu a způsobu učení. Je to situace, kdy není striktně dáno, jak bude výuka uspořádána, jakými prostředky se bude dosahovat cíle. V situaci se mohou vyskytovat volby nejrůznějšího druhu:

a) volba cílů pro celou třídu (dnes bychom mohli trénovat nebo zkusíme porozumět novému učivu) nebo volba cílů pro skupiny či jednotlivce (tato skupina se soustředí na … tato na .., ti kteří nezvládli test, budou opakovat)
b) volba obsahu (když chcete, přečtěte si tento text, když chcete, čtěte ten druhý) a jeho obtížnosti (zvolte si: máte tam dva druhy úloh – komplikovanější a snadnější)
c) volba výukové formy (např. můžete pracovat se spolužákem nebo sami)
d) volba metody (např. s provedením experimentu nebo bez)
e) volba instrumentů (tabulek, pomocných textů, slovníků aj.).
f) volba hodnotících činností (můžeme na to jít sebehodnocením nebo vám to zhodnotí spolužák)

Volba se může vyskytnout se zdůvodněním či nezdůvodněním, proč je tato volba možná. Žák se v toto situaci může ptát na možnost volby nebo třída i bez instrukce učitele volí (např. jeden žák pracuje samostatně, vedle něj dvojice na stejném úkolu).

Volba je zhodnocována ve výuce – volba se reflektuje a pracuje se s tím, jak vypadaly a dopadly varianty.


Pozorovatelné atributy

Učitel
– nabízí žákům volbu cílů, obsahu, obtížnosti úkolu, výukové formy, metod, instrumentů, hodnotících činností
– oznamuje úlohu zároveň s možností volby prostředků (formy, metody, instrumentu)
– nechává žákům prostor pro volbu
– učitel volbu nabízí se zdůvodněním, proč je tato volba možná.
– zhodnocuje volbu dotazováním na proces i výsledky volby (zařazuje reflexi volby)

Žák
– ptá na možnost volby
– automaticky volí i bez instrukce učitele (např. jeden žák pracuje samostatně, vedle něj dvojice na stejném úkolu)
– reflektuje proces nebo výsledky volby.


Další ukázky najdete ZDE a ZDE.

Publikaci si můžete objednat ZDE.

Petr Urbánek: Jiná dimenze

Editorial druhého čísla Pedagogické orientace 2012 se zamýšlí nad nesouladem mezi aktuálním přezíráním kvality učitelského vzdělávání na jedné straně a stupňovanými nároky na požadavky profese na straně druhé a jejich dopady na výchovu a vzdělávání.


Zdroj: Pedagogická orientace roč. 22, číslo 2, 2012, str. 143–144. Obsah čísla naleznete ZDE.


Je to podivná doba. Vzdělávání málo nakloněná a výchovu jen málo akceptující. A nemám na mysli „jen“ chronickou neochotu decizní sféry velkoryseji financovat školu a významněji podporovat práci učitelů. Třebaže i tento dlouhodobý a viditelný symptom české vzdělávací politiky škole ani výchově neprospívá, leží klíčová rizika především v hlubší a skrytější rovině tohoto citlivého tématu. Zásadní nebezpečí tkví v nepochopení fenoménu výchovy a v reálném ohrožení samotné jeho podstaty a smyslu. Transformujeme u nás systém výchovného podnikání a odmítáme vědět a diskutovat, s jakými důsledky. Výchovné cíle jsou zaměňovány s prostředky, změna se stává fetišem. Jen neochotně připouštíme, že výchova má zcela jiný rozměr a její vymezený rámec benevolentně a účelově překračujeme směrem ke komerci, ekonomizaci, k manažerismu, k prakticismu či inženýrskému determinismu…

Společnost se zdráhá přijmout skutečnost, že výchova a vzdělávání fungují v jiné dimenzi, že jsou proto odlišným způsobem ukotveny, a že mají přirozeně také jiné potřeby, požadavky a priority. Výchova a vzdělávání vyžadují ze své podstaty systematický přístup, usazenost, důslednost a trpělivost. Výchovné efekty se dostavují se zpožděním, fungování je založeno především na opoře o klíčový faktor lidské profesionality, o stabilitu koncepčního rámce; výchovné výsledky jsou přesto nejisté. Ve srovnání s ekonomickým pohybem jde prostě o zcela jinou dimenzi…

Je znepokojující sílící tlak právě směrem k učiteli: atak na jeho vzdělanostní statut, na kvalitu výkonu jeho profese i na reálné podmínky školní práce. Decizní mašinerií jsou v hektickém tempu nevybíravě hledány cesty, jak obejít důkladnou profesní přípravu učitele. Změkčují se formální požadavky na jeho odbornou kvalifikaci, dlouhodobou a stále opakovanou snahou je zkrátit učitelské studium, zavedenou strukturací je negován jeho smysl a zřeďován obsah, varianty studia jsou komprimovány do virtuálních kurzů přístupných komukoliv. Učitel je u nás dnes vzděláván na téměř padesáti fakultách, z nichž primárně k učitelství orientovaných fakult je jen jejich menšina. Neznám povolání s obdobně vysokými profesními nároky, na které by byli adepti připravováni natolik širokým, nepřehledným a různorodým polem vzdělávacích pracovišť…

(Negativní společenské faktory) se mnohdy svou protichůdností ještě sčítají. Příkladem může být zřejmý nesoulad mezi aktuálním přezíráním kvality učitelského vzdělávání na jedné straně a stupňovanými nároky na požadavky profese, jako jsou ambiciózní plošné projekty typu inkluzivního vzdělávání či konstrukce digitálních učebních materiálů, na straně druhé. Nemáme-li totiž v uvedených případech nesnadnou expertní práci, kterou představuje vyučování dětí s mentální nedostatečností, či tvorbu učebnicových textů degradovat jen na jednoduché laické aktivity, lze se právem ptát (a právě z úcty k učiteli), zda učiteli vůbec přísluší. Profesionalita nespočívá v povrchním široce uchopeném všeumělství, byť je nadšení a aktivita obdivuhodná. Učitel tím totiž nedělá nic jiného, než neodborně supluje práci speciálního pedagoga nebo zaskakuje za odborníka na tvorbu učebnic. Takový směr odvádí učitele od učitelství a zahání jej od profesionála do polohy univerzálního pracovníka. A to výchovné efekty daleko neposune…


Celý text si můžete přečíst ZDE.

Jana Hrubá: Pedagogický výzkum se zaměřuje na kvalitu ve vzdělávání

XX. výroční konference České asociace pedagogického výzkumu „Kvalita ve vzdělávání“ se konala 10.–12. 9. 2012 na Pedagogické fakultě UK v Praze. Jednání konference se zaměřilo na možnosti měření kvality, otázky kvality učitele a jeho vzdělávání, kvality kurikula a procesů učení, vzdělávacích procesů a institucí.

Program konference byl neobyčejně bohatý a pestrý a zájem tomu odpovídal – 240 účastníků a téměř dvě stovky vystoupení. Organizace, o kterou se postaral přípravný a organizační výbor pod vedením prof. PhDr. Elišky Walterové, CSc. a PhDr. Karla Starého, Ph. D., s početným týmem spolupracovníků a studentů, klapala výborně, což při takovém počtu účastníků a za normálního provozu fakulty (včetně zápisu nových studentů) zasluhuje velkého uznání.

Konference probíhala pod záštitou rektora Univerzity Karlovy prof. RNDr. Václava Hampla, DrSC. Zahájili ji prorektor UK prof. PhDr. Stanislav Štech, CSc., děkanka hostitelské Pedagogické fakulty UK doc. PaedDr. Radka Wildová, CSc., a doc. PaedDr. Petr Urbánek, Dr., předseda ČAPV.

V závěru prvního konferenčního dne proběhla plenární schůze ČAPV, na které byl opět zvolen předsedou Petr Urbánek. Večer se konalo ve Velké aule Karolina slavnostní shromáždění účastníků s vystoupeními významných členů ČAPV a koncertem smíšeného sboru Piccolo coro a smyčcového orchestru Piccola orchestra pod taktovkou Marka Valáška. Následoval společenský večer s rautem.


Přednášky v plénu

Na plenárních jednáních konference vystoupili tři významní odborníci: president European Educational Research Association Lejf Moos z Dánska, profesor na univerzitách v Copenhagenu a v Trondheimu (Norsko), profesor Jan Průcha, čestný předseda ČAPV a autor a spoluautor řady respektovaných publikací, a portugalský analytik dr. Paolo Santiago, koordinátor zpráv OECD o evaluaci a hodnocení vzdělávání v členských zemích. Budeme zde citovat anotace jejich vystoupení.

Lejf Moos se ve svém příspěvku zamyslel nad pojetím kvality v evropském vzdělávání. „Je nesporné, že kvalita je považována všemi za základní pilíř vzdělávání. Ale kvalita je „fluidní označení“, odlišně interpretované různými politiky, výzkumníky a dalšími profesionály v oblasti vzdělávání. Je to označení, jehož interpretace reflektuje i kulturní odlišnosti. Také zřizovatelé argumentují různě, když prosazují kvalitu ve vzdělávání. Pro jedny je důležitá, protože vzdělávání je základem pro ekonomický růst a globální soutěž. Pro druhé je důležitá kvůli přenosu a osvojování základních dovedností a znalostí žáky, kteří mají být schopni obstát v testech jazykové a matematické gramotnosti. Třetí skupina zdůrazňuje potřebu vynikajícího vzdělávání dětí a mládeže pro rozvoj jejich osobních a sociálních kompetencí jako je kreativita, kritické myšlení, způsoby uvažování a rozhodování. Je možné dále sledovat prospěšnost vzdělávání a soustředit se na měření jeho výsledků a současně podporovat a rozvíjet zvídavost, kreativitu a kritické myšlení?“

Hovořil o celé řadě dilemat, která se objevují v odborných diskursech. Zmínil se také o vlivu testování: „Dostanete, co měříte – a pouze to. Měli bychom měřit to, čeho si ceníme, a necenit si toho, co lze jednoduše měřit.“

Paolo Santiago si vybral téma evaluace a hodnocení ve vzdělávání: „Názor, že evaluace a hodnotící mechanismy jsou klíčové jak pro zlepšování, tak pro kontabilitu školských systémů, je široce rozšířen. Tomu ostatně také odpovídá jejich vzrůstající význam v národních vzdělávacích systémech. Země v rostoucí míře používají rozsáhlou škálu technik pro evaluaci a hodnocení žáků, učitelů, škol a vzdělávacích systémů. Ty slouží jako prostředek pro lepší porozumění tomu, jak se studenti učí, pro informovanost rodičů a celé společnosti o výsledcích vzdělávání, také pro zlepšování škol a vyučovacích praktik. Silný důraz je kladen na lepší vybavenost škol, na povzbuzování učitelů k provádění sebehodnocení a formativního hodnocení. Zdůrazňovány jsou pobídky a vývoj prostředků školní evaluace, povzbuzování měření přidané hodnoty, pravidelnější testování žáků a národní monitorování celých vzdělávacích systémů. Země se však často setkávají s obtížemi v zavádění evaluace a hodnotících procedur. Obtíže mohou být důsledkem chybné vzdělávací politiky, nedostatečné analýzy nezamýšlených důsledků nebo malé kapacity příslušných aktérů při zavádění evaluačních a hodnotících procedur do praxe či nerozvinuté kultury hodnocení a chybného využívání výsledků evaluace.“

Jeho prezentace v těchto souvislostech poskytla shrnutí předběžných zjištění projektu „OECD Review on Evaluation and Assessment Frameworks“. Projekt je prohloubeným výzkumem evaluačních a hodnotících politik v zemích OECD, prováděným v letech 2009–2012. V kontextu mezinárodního komparativního rámce byla uvedena také některá zjištění o evaluaci a hodnocení vzdělávání v České republice.

Jan Průcha mluvil o dvacetileté historii ČAPV a výzvách současnosti: „Česká asociace pedagogického výzkumu (ČAPV) byla založena 21. května 1992 v Praze. Je potěšující konstatovat, že v průběhu svého vývoje až do současnosti zasahuje pozitivně do zdokonalování české pedagogické vědy četnými produkty a aktivitami svých členů. Proto sdělení dělím na dvě části: V první části chci připomenout – zejména mladším pracovníkům pedagogické vědy – v jakém kontextu ČAPV vznikala, jaké cíle si původně ukládala a jak se během dvaceti let rozvíjela.

Druhou, rozsáhlejší, část vystoupení věnuji hodnocení současného stavu českého pedagogického výzkumu a výzvám, které před ČAPV vyvstávají.

Souhrnně hodnoceno, náš pedagogický výzkum má v současnosti mnohé pozitivní stránky, ale také některé slabiny. Za pozitiva považuji: Výrazný růst počtu empirických výzkumů. Realizace velkých týmových projektů. Tematické rozšíření na zkoumání reálné školní výuky, kurikula, učebnic, fungování školy, profese učitelů aj. Obohacení metodologické výbavy související s těmito výzkumy. Vybudování několika pracovišť excelentního výzkumu.

Výzvy pro pedagogický výzkum vidím v těchto místech:
– Propojovat čistě pedagogické nazírání jevů edukační reality s explanacemi psychologickými, sociologickými, ekonomickými, demografickými a jiných sociálních věd.
– Začleňovat do výzkumu nejen základní vzdělávání, ale také to, co mu předchází (preprimární vzdělávání) a co po něm následuje (vzdělávání sekundární a vyšší).
– Neignorovat problematiku odborného vzdělávání při stávající jednostranné zaměřenosti jen na všeobecné vzdělávání.
– Vytvářet komplexní práce, které mají syntetizovat poznatky z dílčích výzkumů.

Nerealizované zůstávají dosud snahy, které původně ČAPV proklamovala, totiž:
1) koordinování pedagogického výzkumu na celostátní úrovni,
2) ovlivňování vzdělávací politiky výzkumem a
3) popularizace (šíření) výsledků pedagogického výzkumu mezi učiteli a ve veřejnosti.

Jsou to záležitosti hodné diskuse – máme je stále považovat za součást svých cílů?“

K druhému a třetímu bodu se pak vedla zajímavá debata při závěrečném panelu, ke kterému se ještě vrátíme.

V diskusi k projevu prof. Průchy poděkoval jeden z mladých účastníků za tento přehled, protože historii ČAPV zná jen z literatury. Zdůraznil, že u nás jsou tři bloky, které nespolupracují: teoretici a výzkumníci X decize a politici X praktici ve školách. „Bez jejich užší spolupráce se nic nepodaří prosadit a výzkum budeme dělat jen pro výzkum,“ zakončil.

Prezentace těchto příspěvků najdete ZDE.


Vystoupení výzkumníků

Po oba konferenční dny pak probíhalo jedenáct tematických sekcí vedených garanty:
1. Metody měření kvality vzdělávání (M. Chvál)
2. Kvalita učitele a učitelského vzdělávání (V. Spilková)
3. Minulost, přítomnost a budoucnost oborových didaktik (N. Vondrová, M. Šmejkalová)
4. Učitel jako výzkumník (H. Kasíková)
5. Kvalita kurikula a učení (D. Dvořák)
6. Výzkumy řízení školy a školství (V. Trojan)
7. Dítě v procesu výchovy a vzdělávání (I. Viktorová, I. Pavelková)
8. Kulturní a sociální aspekty školní edukace (S. Bendl, E. Marádová)
9. Kvalita vysokoškolského vzdělávání a celoživotního učení (J. Vašutová)
10. Proměna žáka, učitele a školy v historické perspektivě (J. Uhlířová)
11. Výzkumy zaměřené na ICT ve vzdělávání v informačním věku (M. Černochová)

Ve čtyřech blocích paralelních tematických sekcí bylo předneseno celkem 141 prezentací. Šíře záběru uskutečněných výzkumů je obdivuhodná. Bylo opravdu obtížné si ze zajímavých a lákavých témat vybrat a každý musel litovat, že nemůže být na více místech najednou. Atmosféra byla velmi inspirativní, pracovní a přátelská a každý účastník si mohl pro sebe odnést řadu cenných myšlenek a námětů k přemýšlení.

Např. prof. Jiří Mareš ve svém vystoupení o vyučovacích stylech učitelů: „Vyučovací styl je propojen s osobností učitele. Jde o hledání své osobité cesty. Musí nastoupit řízená sebereflexe – „vykročit sám ze sebe“... Nejdůležitější je řídit sám sebe a vědět, že to jde.“

Prof. Milan Hejný pokládá za příčiny špatného vztahu k matematice převládající transmisivní styl vyučování a nedostatek tvořivé aktivity žáků. Hlavním zdrojem motivace je podle něho pocit žáka z úspěšně vyřešeného úkolu.

Prof. Hana Lukášová zjistila ve svém výzkumu subjektivní odpovědnosti učitele za žáky, že převládajícím typem jsou učitelé, kteří cítí odpovědnost jen za úspěchy žáků. Na 2. stupni je tendence učitelů přisuzovat neúspěchy žákům výraznější.

RNDr. Dominik Dvořák v sekci o kvalitě kurikula a učení: „ Ve vyspělých zemích je velká pozornost věnována standardům. Důležitá je připravenost odborné komunity, až přijde politická poptávka.“

A tak by bylo možné citovat další a další...

Nejzávažnější diskutované otázky a problémy ze sekcí a doporučení garantů pro další výzkum a rozvíjení problematiky najdete v závěrečné zprávě z konference ZDE.

Uskutečnilo se také sympozium na téma „CLoSE – longitudinální výzkum českých žáků základních a středních škol (Představení koncepce a metodologie výzkumu)“. Vystoupili v něm D. Greger, J. Straková, M. Chvál, K. Starý a H. Voňková, jako diskutant A. Veselý.

Druhý den konference byl zahájen netradičně – postery, na kterých byly zveřejněny informace o chystaných výzkumných šetřeních, prezentace průběžných výsledků výzkumu apod. Autoři (akademičtí pracovníci i doktorandi) byli u svých posterů přítomni a měli příležitost diskutovat s ostatními účastníky konference. Přineslo to velké oživení a rozšíření možností prezentace. Z celkem 35 posterů byly oceněny jako nejlepší postery Kláry Kostkové z Filozofické fakulty Univerzity Pardubice a Evy Minaříkové z Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity v Brně.

Třetí den konference byl věnován metodologickému semináři nejen pro doktorandy, ale i pro další zájemce z akademické i vědecké sféry. Seminář byl zaměřen na kvalitativní i kvantitativní analýzy dat, vedli je M. Miovský, D. Greger, M. Chvál a H. Voňková a účastníci kursu obdrželi osvědčení.

Podrobné anotace všech vystoupení v sekcích, sympoziu i v posterových prezentacích naleznete ve sborníku anotací ZDE.

Recenzovaný sborník textů všech vystoupení na konferenci bude posléze vydán na CD-ROM. Bude také publikována podrobná zpráva.


Co říci závěrem?

Na konferenci se výrazně prosazovala mladší a mladá generace českého pedagogického výzkumu, již odchovaná generací starší. To přineslo nové, dynamičtější přístupy a větší zaměření na problémy praxe. Důležitá diskuse byla vedena o ovlivňování vzdělávací politiky a o popularizaci výsledků výzkumu jazykem srozumitelným pro decizní sféru, politiky a pro veřejnost. Objevila se potřeba jakýchsi zprostředkovatelů – brokerů. Podle mého názoru se nemůže čekat, že to budou lidé mimo pedagogickou komunitu – neodborníci. Je třeba, aby se tomu cíleně věnovali někteří z výzkumníků a teoretiků. Je to jedna z nejdůležitějších výzev.

Univerzita Pardubice „veze“ vědu a techniku za žáky na dvory škol Pardubicka

V těchto dnech vyráží hned několik týmů akademiků a vysokoškoláků Univerzity Pardubice na vybrané základní školy a gymnázia Pardubického kraje, aby přiblížili žákům svět moderní vědy zajímavými i zábavnými naučnými demonstracemi a pokusy. Akce nese název "Věda a technika na dvorech škol".

Univerzita Pardubice a jejích pět fakult – Fakulta chemicko-technologická, Fakulta ekonomicko-správní, Fakulta zdravotnických studií, Dopravní fakulta Jana Pernera a Fakulta elektrotechniky a informatiky –– připravily pro studenty a žáky škol zážitkové dílny, jejichž cílem je ukázat svět moderních technologií a technické a přírodovědné disciplíny hravou a zábavnou formou.

Putování po základních školách a gymnáziích začalo ve středu 19. září, kdy univerzitní tým navštívil gymnázium v Poličce. Další zastávkou ve čtvrtek 20. září bude základní škola Josefa Ressla v Pardubicích. O týden později ve středu 26. září zavítá univerzitní tým na gymnázium v České Třebové, odkud se v pátek 27. září přestěhuje na základní školu Komenského ve Skutči.

Pro žáky a další zvědavce budou na každé škole připravena stanoviště tří fakult plná zajímavostí ze světa chemie, matematiky a počtů, robotiky a elektroniky, ukázky první pomoci nebo měření tvrdosti stavebních materiálů či modely kolejnic. Na stanovištích si budou moci žáci sami vyzkoušet celou řadu pokusů, hrátek nebo programování.

„Děti a mladí lidé se seznámí např. s kouzlem dělení barev a zjistí, jak se provádí identifikace osob podle otisků prstů. Zdravotníci se předvedou přímo v akci, změří jim procento tuku v těle a porodníci na modelu demonstrují samotný porod. Protože jsou děti, vedle seniorů, nejvíce ohroženou skupinou při přijetí falešné bankovky, zařadili jsme dílnu, v níž se naučí rozeznávat ochranné prvky na bankovkách," popisuje ukázky demonstrací koordinátorka akce Věda a technika na dvorech škol Ing. arch. Iva Svobodová.

„Další fakulty mají připravené roboty, dotykovou obrazovku nebo elektronický papír jako nové medium. Žáci se budou moci podívat na model kolejnice, zastřílet si z luku a zjistit tak, jak se mění potenciální energie na kinetickou. Že i matematika může být zábavná, ukáží fraktály, které jsou nejen krásné, ale připomínají nám často objekty z přírody," pokračuje koordinátorka akce.

Program plný zajímavostí a zábavy startuje na vybraných školách s prvním zvoněním. Univerzitní vědecký tým bude připraven vysvětlovat podstatu vybraných jevů, pokusů a demonstrací až do 16 hodin. Dvory škol jsou otevřené k návštěvě zájemců i z řad veřejnosti.

Zážitková akce "Věda a technika na dvorech škol" je pořádána v rámci projektu nesoucího název Brána vědě/ní otevřená – BRAVO, CZ.1.07/2.3.00/35.0024, dvouletého projektu, který Univerzita Pardubice realizuje od 1. června 2012 a který je zaměřený na popularizaci vědy a výzkumu.

Formou kontaktních populárně-naučných zážitkových akcí, demonstrací, exkurzí, přednášek, kroužků, besed a dalších akcí chce Univerzita Pardubice aktivně zapojit mladou generaci do poznávání světa a ukázat jí i veřejnosti zábavnou a zajímavou formou svět moderní vědy a výzkumu a rovněž pěstované disciplíny zejména odborných pracovišť sedmi svých fakult.

Bližší informace: iva.svobodova@upce.cz, mobil: 606 694 170


_______________

Projekt je spolufinancován Evropským sociálním fondem a státním rozpočtem České republiky.

Jana Hrubá: Jak se vaši žáci cítí ve své třídě?

Je září, děti se vracejí do školních tříd a většinou se těší hlavně na spolužáky. Přesto se v posledních mezinárodních výzkumech ukázalo, že se mnohé z nich ve své třídě necítí dobře a do školy nechodí rády. Přemýšlíte o tom, jak je to ve vaší třídě, ve vašem předmětu? A proč?

V našem cyklu o evaluačních nástrojích vám chceme ukázat, jak si můžete takové věci zjistit. V rámci projektu Cesta ke kvalitě vytvořil prof. PhDr. Jiří Mareš, CSc. dotazník pro žáky, který vám může hodně napovědět. Dotazník Klima školní třídy najdete nyní (po ukončení projektu) na webu RVP pod označením EN v přehledu evaluačních nástrojů – ZDE.

Dotazník je vhodný pro žáky 2. stupně ZŠ nebo studenty SOU, SOŠ a gymnázií. Žáci mohou dotazník vyplnit anonymně elektronicky a vztáhnout ho k vybranému učiteli a předmětu. Na webu najdete text dotazníku a podrobný návod pro žáky k jeho vyplnění – ZDE.

Hodnotí se stránky, které jsou pro klima třídy a úspěšnost výuky nejvíce důležité – vztahy mezi žáky a vnímání učitele. Otázky jsou rozděleny do skupin a týkají se vztahů a spolupráce se spolužáky, vnímání opory od učitele, rovného přístupu učitele k žákům, přenosu naučeného mezi školou a rodinou, preference soutěžení ze strany žáků a dění o přestávkách. Škola si případně může jako volitelné faktory zjistit i další údaje: možnost diskutovat během výuky, iniciativu žáků, jejich snahu učit se nebo snahu zalíbit se okolí.

V závěru návodu označí žák na teploměru, jak se ve třídě cítí on sám. Jeho pocity samozřejmě ovlivňuje jak vlastní osobnost, tak celkové klima školy, osobnost učitele, obtížnost vyučovaného předmětu a složení třídy.

Dotazník můžete zadat v průběhu školního roku, abyste zjistili klima ve třídě, a po určitém čase jej použít opakovaně, abyste si ověřili, zda došlo díky vašemu případnému opatření k nějakému posunu. Prostřednictvím portálu škola (a vy jako učitel) automaticky získáte evaluační zprávu o klimatu vaší konkrétní třídy.


Co žáci ve škole očekávají?

Podle Heleny Grecmanové (Pedagogická encyklopedie, kapitola Psychosociální klima školy) žáci očekávají: – „dobré sociální vztahy mezi všemi stálými aktéry školy, jistotu, že budou akceptováni – podporu rozvoje své osobnosti, požadavky odpovídající svým individuálním schopnostem – větší míru samostatnosti a vlastní odpovědnosti při aktivitách ve škole, objevné učení, které přináší radost – svou participaci na tvorbě života ve škole – naději, že jejich zvýšené úsilí bude oceněno a že budou zažívat úspěch – spravedlivý přístup ke všem – srozumitelné a dobře organizované vyučování.“


A co bylo zjištěno ve výzkumech?

Pedagogická encyklopedie uvádí některé výsledky výzkumných šetření v ČR: „Příznivěji hodnotí klima svých tříd žáci ZŠ než SŠ. Vyskytují se rozdíly v hodnocení klimatu tříd mezi pohlavími, žáky venkovských tříd a velkoměstských škol, žáky a učiteli. Objevuje se vysoká spokojenost a soutěživost žáků ve třídě. Soudržnost třídy charakterizují žáci jako průměrnou a přejí si ji zvýšit. Parametr třenic posuzují jako průměrný a požadují jej snížit. Takové klima pociťují zřejmě jako vyhovující. Obtížnost učení vnímají jako průměrnou. Místo vysoké soutěživosti preferují průměr. Požadují zachovat nízkou obtížnost učení.“…

„Kvalitu vyučovacího klimatu v ZŠ a ještě více SŠ snižují časté nebo neustálé problémy s rozmanitostí vyučování a participací žáků ve výuce. Vyučování probíhá většinou jednotvárně, nevyužívá se rozmanitých metod a forem práce. Učitelé málo pracují s didaktickými pomůckami. Do vyučování nezvou odborníky z různých oblastí, vyučují jen ve třídě, nenavštěvují se žáky jiná podnětná místa, kde by mohli – s ohledem na realitu – učivo lépe zprostředkovat. Žáci nemají dostatek prostoru pro aktivní zapojení do výuky, většinou nespolupracují, nemají možnost sdělit a prosadit své představy na organizaci výuky.“


Co s tím?

Měli bychom začít u sebe. Psycholog Fontana ve své knize „Psychologie ve školní praxi“ v kapitole Řízení a zvládání školní třídy zformuloval ve formě pokynů pro učitele několik obecných pravidel, která se hodí na většinu situací ve třídě: 1. „Zaujměte třídu. 2. Vyvarujte se podivností. 3. Buďte spravedliví. 4. Buďte zábavní. 5. Vyvarujte se zbytečného vyhrožování. 6. Buďte dochvilní. 7. Nepodléhejte hněvu. 8. Vystříhejte se přílišné důvěrnosti. 9. Poskytujte příležitosti pro odpovědnost. 10. Usměrňujte pozornost. 11. Vystříhejte se pokořování dětí. 12. Buďte ve střehu. 13. Užívejte pozitivní mluvy. 14. Buďte si jisti. 15. Mějte ve věcech pořádek. 16. Ukažte, že máte děti rádi.“

Autor píše: „V žádném případě nechceme popírat, že učitelé musí být připraveni postupovat jako badatelé, schopní tázat se, proč se děti chovají právě tak a jaké postupy jsou u jejich problémů nejvhodnější. Učitelé by však měli být také vybaveni zobecněnými poznatky, založenými na psychologické teorii a na výsledcích výzkumů prováděných přímo ve školách, jež jsem zde shrnul do uváděných 16 bodů. Jak učitelům přibývá zkušeností, přicházejí i na další zobecnění a s vlastní zkušeností se stávají schopnými vypracovat si způsob, který je nejlepší jak pro ně, tak pro jejich školu a žáky. Na začátku však potřebují znát tyto obecné poznatky, mají-li správně začít s prací ve svém povolání a mají-li být schopni poskytovat svým žákům příležitosti k úspěšnému učení.“ Svých 16 bodů samozřejmě Fontana podrobně vysvětluje a zdůvodňuje. Stojí za přečtení i pro zkušené.

(Psáno pro web RVP – 4. díl seriálu Kudy vede cesta ke kvalitě)


Literatura

Fontana D.: Psychologie ve školní praxi. Příručka pro učitele. Praha, Portál, 1997. ISBN 80-7178-063-4.
Průcha J. (ed.): Pedagogická encyklopedie. Praha, Portál 2009. 1. vydání. ISBN 978-80-7367-546-2



Seriál Kudy vede cesta ke kvalitě
1. díl „Jak zjistíte postoj žáků k vašemu předmětu?“ najdete ZDE.
2. díl „Víte, jakou motivaci mají vaši žáci?“ si můžete přečíst ZDE.
3. díl „Jaký je váš vztah s žáky, jak je vedete při učení?“ je ZDE.