Marie Homerová: „Sdílené historie“ pro Evropu bez rozdělujících hranic. Shared Histories for a Europe Without Dividing Lines

8.–10. dubna letošního roku se konala na vídeňské univerzitě konference, kde byly prezentovány výsledky předchozího tříletého výzkumu, srovnávací studie, zaměřeného na analýzu odborné přípravy budoucích učitelů společensko-vědních předmětů ze 27 zemí Evropy. České výsledky nepotěšily.

Výzkum řídil tým odborníků z univerzity ve Vídni pod vedením profesora Aloise Eckera. Velkou pozornost mu věnovaly zúčastněné evropské instituce (celkem 40), evropské univerzity a pedagogické instituce, History Department Rady Evropy a Euroclio (evropská asociace učitelů dějepisu).

Výzkum se zaměřil na pre-graduální přípravu studentů na výchovu k občanství. Na všech fakultách se v jednotlivých zemích zkoumal akademický i pedagogický obsah vzdělávání v přípravě budoucích učitelů. Podrobný sběr empirie se zakládal na studiu a analýze pedagogických dokumentů, zejména studijních programů VŠ a obsahu výuky na všech typech škol v zúčastněné zemi. Podrobná závěrečná zpráva o detailní komparativní studii „Assessment, tutorial structures and iniatial teacher education: Political/Civic Education, Cultural Studies and History in Europe“ bude dopracována a publikována na webových stránkách vídeňské univerzity che.itt-history.eu v květnu příštího roku. Zpráva bude obsahovat i podrobné výsledky zjištěné v České republice.


U nás se ve výuce mnoho nezměnilo

Získaná empirická data na našich pedagogických institucích reflektují pozitiva i negativa, o kterých se ale už několik let v našich pedagogických kruzích diskutuje. Zatím se však změnilo na školách, včetně přípravy učitelů na fakultách, jen málo. Ve školní výuce převažuje podle získaných údajů tradiční koncepce: „učitel mluví a žák poslouchá“. Kladně byla vyhodnocena mezinárodními účastníky a odborníky realizace některých školních a mimoškolních projektů, také činnost Asociace učitelů dějepisu. Některé české projekty jsou v rámci celoevropského kontextu pozoruhodné, kupř. každoroční Letní škola historie na FFUK .

Zatím však nové podněty, které efektivitu výuky ve školách a přípravu učitelů zkvalitňují, iniciují spíše jednotliví učitelé, jak na školách tak na humanitních katedrách. Tříletý empirický výzkum nedostatky ve výuce společenskovědních předmětů jasně potvrdil. Je zřejmé, že se stav přípravy, zvláště pedagogické, našich pre-graduálních studentů se bude muset do příštích let zkvalitnit. Podle posledních statistických údajů se očekává, že v následujícím desetiletích odejde v Evropě více než 50% učitelů do důchodu, podobný proces nastane jistě i tady. Proto je nutné se zamýšlet, jak odborně připravit generaci mladých učitelů, aby mohla efektivně působit na školách, kde sociologické složení žáků bude naprosto odlišné od tradičního evropského modelu.

Jaké změny nastaly ve výuce předmětu dějepisu od doby pilotního projektu, který proběhl před 6 lety a jehož se ČR mezi několika zeměmi také zúčastnila? Zatímco se ještě před několika lety vyučovala v evropských státech převážně národní historie, poslední výstupy ukázaly, že přibylo dějin evropských. Výuka globální historie zůstala ve stejném rozsahu, tj. jen malém, stejně jako v minulosti. Poněkud se, ve srovnáním s předchozím stavem, rozšířily ve výuce moderní a soudobé dějiny. Ty jsou však žalostně málo zastoupeny zejména ve středoevropských a východoevropských zemích, kromě Rakouska a Německa. Obě tyto země věnují velkou pozornost příčinám a vývoji nacistického režimu a poválečným desetiletím, průběhu denacifikace. Zatímco se dříve vyučovaly většinově politické dějiny, přehled „bitev a vítězství“, v posledních letech přibylo dějin kulturních, regionálních a lokálních, kupodivu i náboženských. V západních zemích věnují náboženské tematice zvýšenou pozornost, protože školy navštěvují čím dál více početnější skupiny žáků jiných než z tradičních křesťanských denominací. Podle prvního i posledního zjištění, málokde se na univerzitách učí zásadám týmové práce a explicitně gender studies nebo řešení konfliktů, zvláště ve střední a východní Evropě. V žádném evropském studijním programu se nenašla výchova k míru jako samostatný studijní kurz.


Studenti si stěžují na rigidní způsob výuky

Výstupy zjištěné na univerzitách vzdělávající budoucí učitele humanitních předmětů v ČR ukazují na trvající negativa v pedagogické přípravě, i když díky iniciativě některých univerzitních kateder se situace o málo zlepšila. Zdá se, že nejvíce inovačních kroků v pedagogickém a praktickém vzdělávání našich učitelů učinily katedry historie, jen ale některé humanitní katedry. Více pozornosti věnují aktivní pedagogické přípravě studentů spíše pedagogické fakulty. Naopak některé katedry, zvláště na fakultách filosofických, se příliš didaktikou a praktickou výukou nezabývají, o metodice a didaktice se tu spíše přednáší než aktivně praktikuje. Někteří univerzitní učitelé nemají odborné pedagogické vzdělání, přestože se tato kvalifikace nyní striktně vyžaduje od všech učitelů.

Neobstojí výrok, který jsem četla v tisku, že jsou studenti učitelství s výukou na univerzitě spokojeni. Součástí výzkumu byly rozhovory s pre-graduálními studenty humanitních předmětů. Ti si naopak ve většině stěžovali na konzervativní a rigidní způsob univerzitní výuky. Dalším nedostatkem je zjištěná nekompatibilita mezi studijními programy a obsahem RVP, tj. studenti se učí, co v budoucím zaměstnání patřičně nevyužijí anebo spíše zapomenou. Jinými slovy řečeno, někteří univerzitní učitelé vyučují „to, co dobře znají“, úzkou specializaci podle svého vědeckého zaměření. Univerzity samozřejmě disponují akademickou svobodou a vytvářejí si vlastní studijní programy. Je proto možné zařadit do akademického programu i specifické téma. Pre-graduální studenti jsou ale z velké většiny budoucí učitelé humanitních předmětů, mohou kupř. neobvyklé téma zpracovat způsoby, kterými by učili na různých stupních škol, tj. osvojili si během své aktivní pedagogické přípravy na fakultě výukové strategie a rozmanitá didaktická pojetí.


O demokracii se jen „přednáší“

Na rozdíl od jiných zemí, zvláště západoevropských, některé naše univerzitní katedry „žijí ve svém vlastním světě“, aniž by udržovaly pracovní kontakt s kolegy z „nižších stupňů škol“, zvláště těch, ke kterým posílají své studenty na pedagogickou praxi. Česká metodicko-didaktická příprava a praxe, navzdory letité kritice, se jen málo na některých fakultách v realitě zlepšila, přestože o kvalitu mnozí vysokoškolští pedagogové usilují. Humanitní předměty svým obsahem poskytují nejvíce příležitostí k výchově k aktivnímu občanství, explicitní kurzy na toto téma však na fakultách většinou chybí. V ZSV a filosofii se sice o demokracii a jejích principech ve studijních programech v heslech píše, také se o nich přednáší. O demokracii se „přednáší“, aniž se její výuka aktivně praktikuje. Vysokoškolští studenti a žáci ve školách převážně prezentovanou faktografii memorují.

Škola však není vědeckou institucí a učitelé nejsou vědečtí pracovníci, jejich hlavním úkolem je obsah učiva žákům a studentům zprostředkovat tak, aby je tito mohli využít i ve svém osobním životě a ve prospěch svobodné společnosti. Podobně se ve školním dějepise nedostatky v metodicko-didaktické přípravě učitelů zakrývají tvrzením, že historie má být „objektivní a nezávislá“, ale učitel má především své studenty kultivovat, seznámit je s důsledky chybných dějinných rozhodovacích procesů, poukázat na analogie mezi historickými událostmi a současnými společenskými procesy, naučit je způsobům kritické analýzy. Škola a výuka humanitních předmětů je vhodným prostředím, kde se mohou žáci demokratickému a jednání a chování naučit.


Neznalost se dá zneužít

Vedle pasivní pedagogické přípravy je, na základě srovnání se situací v jiných zemích, nedostatečná i výuka soudobých dějin, jak na univerzitách, ještě hůře v běžné školní praxi. Ve srovnání s předešlými lety přibyla témata ve výuce našich národních dějin po roce 1945, ale evropské nebo globální zaměření je minimální a výjimečné, a to i v přípravě učitelů. Proto mohou být i naši občané snadno manipulovatelní, kupř. ve svém explicitně negativním vztahu k evropským institucím. Z tohoto důvodu mohou někteří politici účelově přirovnávat Evropskou unii k RVHP, aniž by znali historii vzniku a nosné principy této instituce. Výstražný příklad, jak zneužít neznalosti k vlastním politickým záměrům, a názorná ilustrace vlivu na veřejné mínění. Jak známo, málo informovanou populaci je možné zmást poměrně snadno. Každá instituce, samozřejmě i Evropská unie, se dopouští chyb. Mnozí čeští politici, natož běžní občané, ale málo vědí, přesněji: nic ve škole neslyšeli o příčinách založení a historickém vývoji EU. Proto jich velká většina pod vlivem politické demagogie EU obviňuje z uzurpace vlády nad evropskými národy.

Život v jakémkoliv historickém období nebyl nikdy bezvýhradně bezproblémový, jistě nebude ani v právě začínajícím století. Z tohoto důvodu by školní výuka humanitních předmětů měla studenty vést k logickému myšlení, aby se naučili na základě svých, ve škole získaných intelektuálních dovedností, predikovat následky svých osobních, ale i politických nebo ekonomických, rozhodnutí. Výchovně koncipovaná výuka společenskovědních předmětů, založená pochopitelně na akademickém vzdělání, se stává nenahraditelnou pomocí pro každodenní život jednotlivce i svobodné společnosti.

PhDr. Marie Homerová, CIEE UK


Výzkumné sdělení Karla Černého „Učitelé dějepisu: výuka nejnovějších dějin, historické vědomí a legitimizace školní výuky dějepisu“ najdete ZDE.

Olga Janičatová: Vizualizér v hodinách českého jazyka a literatury?

Vizualizér je praktická pomůcka pro učitele a skvělá hračka pro žáky. Nabízí velmi pestré využití v různých částech hodiny a může se stát součástí již zavedených či nově objevovaných výukových metod.

Zpočátku jsem si myslela, že se tato pomůcku do mých hodin nehodí, ale teď se stává pravidelnou součástí mých jazykových nebo literárních hodin.

Chci se s vámi podělit o několik příjemných a užitečných zkušeností a nabídnout tak zároveň inspiraci do vašich vyučovacích hodin.

V úvodu hodiny používám metodu žákovské reflexe, jejíž součástí je kontrola domácího úkolu.
Vizualizér nám nabízí rychlý a snadný náhled do podoby splněného úkolu, kdy žáci předloží přímo pod vizualizér svoji domácí práci. Ta se v tomto okamžiku stává věcí veřejnou a ostatní žáci spolupracují na jejím vyhodnocení. Žák před třídou komentuje a vysvětluje vypracování úkolu a ostatní mohou cíleně reagovat na správnost jeho věcné stránky. Jako přidanou hodnotu v tomto případě získáváme možnost společně vyhodnotit i grafickou úroveň vypracovaného textu (přehlednost, návaznost, čitelnost apod.), která se tak stává významnou součástí celkového hodnocení.

Vizualizér lze samozřejmě využít ve všech výukových předmětech, kde nám nabízí takřka detailní pohled na text, předmět či obrázek.

S velkým ohlasem se proto setkalo využití této pomůcky v literatuře, kdy žáci dostali na základě úryvku z knihy vypracovat ve skupinách komiks na formát A4 a pak ho měli prezentovat.

Nejenže je samotné bavilo svou práci pod vizualizér správně nastavit a s komiksem pohybovat, ale zároveň si třída užívala zvětšeného formátu komiksu na promítacím plátně. Prezentace získaly nový „šmrnc“, stejně jako jejich procedura společného vyhodnocování. Zároveň odpadlo poněkud zdlouhavé „kolování“ materiálu po třídě, který se občas, co si budeme povídat, vrací i poškozen.

Z toho důvodu pod zvětšovací „oko“ vizualizéru již dávám materiály ze svého archivu, kdy zejména v hodinách literatury dokládám, např. při výkladu jednotlivých uměleckých směrů různé fotografie, pohlednice, obrázky, texty a grafy z časopisů.

V závěru hodiny probíhá žákovská reflexe i sebereflexe, kterou si žáci zapíší do svých sešitů a poté opět ukáží pod vizualizérem podobu jejího zpracování, kterou ústně komentují.

Vizualizér samozřejmě není pomůckou do každé vyučovací hodiny, ale může se stát její součástí podle našich výukových potřeb. Je potěšující, že žáci nepřijímají vizualizér jako nepříjemný nástroj kontroly, ale jako příležitost se ve výuce zviditelnit a předvést se v tom nejlepším slova smyslu.

Olga Janičatová, středoškolská učitelka
SOŠ a SOU Horky nad Jizerou

Jana Hrubá: DOKUMENTY 33. Vyčistit Augiášův chlív se nepodařilo

„Nemohl jsem dělat reformu bez nových lidí“, říká bývalý ministr školství Petr Vopěnka. V citovaném rozhovoru s ním na přelomu září a října 1992 bilancuje pro Respekt Petr Holub.


„Vaši kritici prohlašují, že jste jako ministr pro školství nic neudělal. Jak vy sám vidíte svůj pokus o změny ve škole?

Podle mě se dá úroveň ve školách vylepšit pouze jedinou cestou: nově obsadit místa shora dolů a teprve pak se věnovat tomu, jak má škola vypadat. Samozřejmě jsem nemohl zrušit každou školu a vyměnit každého učitele. Zřídili jsme na okresech školské úřady, které podléhají pouze ministerstvu, nově jsme obsadili místa jejich ředitelů, staré šéfy školských odborů ONV jsme propustili, vyměnili jsme všechny inspektory. Myslel jsem, že to bude trvat půl roku, ale nakonec to zabralo dva. Nebylo to totiž vůbec jednoduché – když někoho vyhodíte, odvolá se až k prezidentovi a já pak musím vysvětlovat, proč propouštím právě jeho. Teď máme dobré okresní šéfy na osmdesáti procentech míst. Jenom někde si místní mafie stihly obsadit konkurs vlastními lidmi. Někde jsem rozhodnutí takového konkursu změnil, jinde jsme to chtěli vyměnit v druhém kole.

Dalším krokem byla výměna ředitelů škol. Tam jsme začali a na řadě škol se nám to podařilo. Pak jsme chtěli nahradit některé učitele, myslím totiž, že tak čtvrtina z dnešního stavu do školy nepatří. Začátkem letošního školního roku jsem chtěl omezit vyučování ve všech školách na 24 hodin týdně a tím by se otevřela možnost zrušit asi 80 000 učitelských míst. Zbylí učitelé by mohli být lépe placeni. Proti tomuto záměru se ovšem postavily učitelské odbory a stal se jednou z příčin mého odvolání z funkce.

Bude nový ministr pokračovat v nastoupeném kursu?

Nový pan ministr bude mít strach jít cestou, která byla pro mě tak trnitá. Přeju mu úspěchy, ale měl by vědět, že není možné spolupracovat s odbory. Tato organizace chce vládnout ve školství a mít všude svoje lidi. Je možné jim ustoupit a pak má člověk klid. Odnesou to ovšem děti.

Byl jste úspěšným ministrem?

Musím přiznat, že jsem ve své funkci selhal. Pokud chce ministr úspěšně řídit svůj resort, musí si osvojit způsob komunikace, který odpovídá drtivé většině jeho „podřízených“. Právě to se mi nepodařilo.

Ve svém prvním projevu k učitelům jsem řekl: „Zůstane nesmazatelnou hanbou minulého režimu, že se mstil dětem za jednání jejich rodičů a za nástroj tohoto hrubého terorismu určeného k vydírání rodičů užíval školu.“

Tento můj výrok byl v tisku dezinterpretován a pedagogové si začali stěžovat, že z nich dělám kolaboranty. Z mého vysvětlování nic nepochopili – to potvrdila hodinová stávka letos na jaře. Někteří učitelé během ní naříkali před dětmi, jací jsou chudáci a jak málo jim stát zvýšil platy. Byl jsem naplněn odporem, když jsem se dověděl, že to byly zase děti, které byly zneužity tímto mrzkým způsobem k prosazení mzdových požadavků. Učitelé, kteří se k této stávce nechali svou neblahou odborovou organizací svést, nepatří do škol.

Musí mít ještě dnes rodiče strach, když posílají dítě do školy?

Strach by mít nemuseli, ale musí být ochotni za své dítě bojovat. Z toho však má většina rodičů obavy. Dítě je totiž strašné rukojmí každého sporu.

Loni na podzim bylo předloženo pět návrhů školské reformy. Pro jakou z těch koncepcí byste dnes hlasoval?

Pro žádnou. Viděl jsem je všechny a každá byla nereálná. Nemáme žádnou pořádnou pedagogickou vědu, stále se jenom omílají fráze.

Jaký je váš názor na budoucnost našeho školství?

Začínám pochybovat, zda má cenu pokračovat v takovém „obrozeneckém“ úsilí o povznesení celého národa. Napadá mě k tomu jedna kacířská myšlenka: Nejdřív vychovat elitu, a jejím působením se pak zvedne úroveň automaticky. Bernard Bolzano neučil děti, ale vychoval během dvou let na univerzitě několik málo lidí, kteří pak úspěšně učili celý život.“

Zdroj: Holub, Petr: Vyčistit Augiášův chlív. Respekt 28. 9.–4. 10. 1992, str. 8. Nekráceno.


Takto tedy zpětně hodnotil své ministerské období prof. Vopěnka. A co na to vláda a poslanci? Měli vůbec nějakou školskou politiku?

Píše o tom tehdy Jaroslav Kalous:

„Dva měsíce před volbami, 3. 4. 1992, se na pozvání výboru ČNR pro vědu, vzdělání a kulturu zaplňuje až po okraj historická sněmovna ČNR pedagogy z celé republiky. Diskutuje se o návrhu programu rozvoje výchovně vzdělávací soustavy, kterou dva dny předtím ministerstvo školství odevzdalo k projednání vládě ČR. Poslední znění návrhu zná z přítomných jen málokdo, vášnivost diskuse to však neovlivní. Tento obraz, ač má nádech až absurdity, je nicméně věrným obrazem scény, na níž se dnes odehrává česká školská politika…

Co se odehrálo v oblasti školské politiky za poslední čtyři roky?

V roce 1988 zveřejnila společně ministerstva školství ČR a SR „Analýzu československé výchovně vzdělávací soustavy“. Mezi pedagogickými odborníky vyvolala rozruch a kritiku, žádná lepší a novější analýza stavu našeho školství od té doby zpracována nebyla.

Vláda ČR se bude koncepcí naší vzdělávací soustavy zabývat za sledované období potřetí. První usnesení vlády ČR č. 66/1989 bylo jako neodpovídající nové společensko-politické situaci zrušeno. Druhé usnesení č. 157/1990 o „Programu změn ve vzdělávací soustavě“, ukládající realizovat opatření ve školství do zahájení školního roku 1992/93, se nikdy plnit nezačalo (nejsou na něj peníze), ale ani zrušeno nebylo, aniž by to komukoli vadilo.

Ve funkci ministra školství se vystřídaly od té doby čtyři osoby, ve významné funkci náměstka ministra pro základní a střední školy pět osob.

Jaký význam pro naše školství bude mít usnesení, které v nejbližších dnech k ministerskému návrhu přijme česká vláda? Proč by se příští vláda měla cítit vázána usnesením této vlády, když tato vláda usnesení minulé vlády také nebrala na vědomí? Totéž platí s federální vládou např. ve vztahu k Fondu pro provoz a rozvoj středních odborných učilišť – ani fond nezřídila, jak jí před dvěma lety uložil školský zákon, ani se nesnaží zákon novelizovat. Školství se zkrátka ocitlo na samém okraji zájmu společnosti a dokud to se nezmění, nemůžeme očekávat ani nějaké velké změny ve školství samém.

V zemích s rozvinutou politickou kulturou je školská politika neopomenutelnou součástí „velké politiky“. Každá moderní politická strana musí mít všezahrnující program, tedy i co nejkonkrétnější program pro oblast školství. na základě výsledků voleb pak proběhnou koaliční jednání, sestaví se programové prohlášení vlády a vybere se takové vedení ministerstva školství, které skýtá záruky, že dohodnutý vzdělanostní program vlády, schválený parlamentem, bude co nejlépe realizovat. U nás tomu zatím tak není – je však třeba šířit povědomí, že každá slušná politická strana by takový program mít měla. ČNR by také měla od ministerstva školství žádat kompletní analýzu stavu naší vzdělanostní politiky. Její každoroční předkládání a veřejné projednávání by se mělo stát novým pravidlem…“

Zdroj: Kalous, Jaroslav: O české školské politice. Noviny 14. 4. 1992, str. 9.


A jak to ve vládě tehdy dopadlo?

„V bohatém programu středečního zasedání české vlády jako by zanikl (alespoň pro veřejnost) jeden bod. Týkal se „maličkosti“: jen budoucnosti vzdělání. V komuniké se praví, že vláda posoudila program rozvoje výchovně vzdělávací soustavy v ČR, vzala jej na vědomí a uložila ministerstvu školství, mládeže a tělovýchovy předložit po přijetí návrh nového školského zákona, který by vycházel ze záměrů v programu obsažených. Není to dlouho, co jsme informovali o hojně navštíveném veřejném semináři, který k návrhu uspořádal výbor pro vědu, vzdělání a kulturu ČNR. Vyznění bylo až na nepatrné výjimky jednoznačné: Program ministra Vopěnky ve skutečnosti žádným programem není. Je to vykročení do prázdna, bez východisek a skutečných cílů, a je-li vůbec možné mluvit o směru, tedy je to vykročení spíše směrem k další centralizaci než k proklamované liberalizaci vzdělání. Škoda, že výbor ČNR, který se chystal probrat věc s ministrem Vopěnkou v úterý, vládu v tomto smyslu neinformoval. Kdyby se nad předloženým dokumentem musela víc zamyslet, možná by si nakonec čestně přiznala, že školskou politiku prostě nemá: nakonec byla spousta jiných starostí…“

Zdroj: Kvačková, Radka: Byly jiné starosti. Lidové noviny 17. 4. 1992.

Proč si toto všecko po více než dvaceti letech připomínáme: Myslíte, že to je dnes lepší? Má současná vláda školskou politiku, nebo má pořád spoustu jiných starostí? Je připravovaná Strategie 2020 (požadovaná ovšem Evropskou unií) výsledkem konsensu společnosti na základě veřejné diskuse? Je stav českého školství, na který si mnozí stěžují, skutečně jen výsledkem špatné práce učitelů, nebo také špatné práce zodpovědných úředníků a politiků a soustavného podceňování vzdělávání?


Další díly seriálu najdete ZDE.

Karel Vašíček: Velikáni francouzské vědy

Kniha o významných osobnostech francouzské vědy vyšla s podporou francouzského velvyslanectví (Šaldův program). Tato finanční podpora se zasloužila o velmi pěkné provedení a příznivou cenu knihy.

Ëric Sartori: Velikáni francouzské vědy, vydavatelství Agentura Krigl, 316 str., váz, 2005

Kniha je vázaná, provedení lamino a má cca 316 str. Autor knihy se narodil v roce 1957 v Saint-Mandé, vystudoval Vysokou školu fyziky a chemie, pracuje v farmaceutickém výzkumu a je popularizátorem vědy a historie vědy.

Dějiny francouzské vědy demonstruje na osudech a díle slavných francouzských vědců od 16. do 20. století. Zahrnuje osudy lékaře Ambroise Paré, matematika Francoise Vieta, hrnčíře Bernarda Palissy, matematika, filosofa, fyzika a biologa a spisovatele Reného Descarta, filosofa, náboženského myslitele, fyzika a matematika Blaise Pascala, právníka a amatérského matematika Pierra Fermata, elektrotechnika Jeana-Antoine Nolleta, matematika, statistika a biologa a orgranizátora vědy George-Louise Leclerca, hraběte Buffona, chemika Antoina-Laurenta Lavoisiera, matematika, fyzika, astronoma a politika Pierra-Simona de Laplace, paleontologa a biologa a politika, matematika Georga Cuviera, chemika, propagátora brambor a kukuřice a farmauceta Antoine-Augustina Parmentiera, geometra a fyzika Augustina-Louise Cauchyho, astronoma, organizátora vědy, fyzika Francoise-Dominiqua Arago, vynálezce elektřiny André-Maria Ampéra, chemika a politika Louise-Josepha Gay-Lussaca, farmauceta, chemika, biologa Clauda Bernarda, chemika, biologa, biochermika Louise Pasteura, posledního všestranného matematika, geometra a fyzika Henri Poincarého, laureáta Nobelovy ceny, lékaře Alexise Carrela a fyziků a chemiků Pierra Curie a jeho manželky Marie Curieové.

Většina vědců byla přírodovědci a pracovala v několika oborech. Někteří z nich jsou u nás v podstatě neznámí a zdá se, že nejsou nejznámější ani ve Francii. Chybí mi ale uvedení např. Gasparda Monge, matematika, zakladatele deskriptivní geometrie a politického činitele.

Překladatelé doplňují text knihy poznámkami, které vysvětlují francouzskou realitu, jež nemusí být českým čtenářům zcela známá. V knize zcela chybí např. portréty vědců a je tam jen několik obrázků, které objasňují např. objevy Cauchyho atd.

V knize najdou podněty a náměty pro výuku učitele vědeckých oborů. Pro nás je zajímavé, jak autor knihy vyzdvihuje podporu vědy ze strany francouzského státu za císaře Napoleona Bonaparta. Kniha je podle mého vhodná i pro studenty středních škol.


Knihu si můžete objednat ZDE.

Jiřina Svobodová: Stromy, keře, byliny v okolí školy

Digitální učební materiál k botanické vycházce pro žáky 2. stupně ZŠ.

I na sídlišti můžeme vidět rozmanité druhy rostlin. Řada žáků si jich však nevšímá, mnozí základní druhy rostlin neznají. Botanická vycházka je možností, jak na běžné druhy rostlin kolem nás upozornit, rozvíjí a opakuje v praxi témata probíraná v hodinách biologie. Pro úspěšné vyplnění pracovního listu žáci musí samostatně vyhledat potřebné informace v dostupné literatuře. Vycházku s úkoly, které jsou uvedeny v pracovním listu, lze vhodně zařadit do výuky v období dubna až května.

Pracovní listy si můžete stáhnout ZDE.

Začíná přihlašování na dalších 2 200 stáží pro mladé

Realizační tým projektu Stáže pro mladé zájemce o zaměstnání na konci dubna úspěšně ukončil poslední zbývající stáže z celkového počtu 941stáží. Ty se v projektu realizovaly postupně od minulého léta přes webový portál www.stazepromlade.cz. Od května 2014 je možné se přihlašovat na dalších 2 200 stáží v projektu Stáže pro mladé 2.

V projektu Stáže pro mladé zájemce o zaměstnání, který spadá do gesce Fondu dalšího vzdělávání, příspěvkové organizace Ministerstva práce a sociálních věcí, si bylo možné vybírat ze 70 různých pozic. Stáže mohly nabízet jakýkoli komerční subjekt či nezisková organizace disponující kvalitním mentorem a byly určeny pro žáky a studenty posledního ročníku středních, vyšších odborných a vysokých škol. Většina stáží se uskutečnila v ekonomických a IT oborech, v obchodu a marketingu, stavebnictví.

Nejvíce poskytovatelů (53,34 %) pocházelo ze dvou krajů, a to Moravskoslezského a Jihomoravského. Část studentů navázala po ukončení svých stáží se svými poskytovateli dlouhodobé kontakty a pracují na částečný či plný úvazek. „Nabídli jsme pracovní místo na plný úvazek stážistce v Praze na centrále. O další uvažujeme jako o vhodné kandidátce na nově zamýšlenou pracovní pozici,“ uvedl Libor Rosenzweig ze společnosti, která stáží využila k zaučení nových pracovníků.

„Stáže pro mladé jsou dobrou příležitostí pro studenty, kteří nemají ve svém životopisu žádnou pracovní zkušenost v oboru, a přitom si již brzy začnou hledat trvalé zaměstnání,“ vysvětlila Kateřina Šímová, která ve Fondu dalšího vzdělávání vede Oddělení stáží. „Díky stáži získají praktické zkušenosti, kterých mohou využít k lepšímu uplatnění na trhu práce,“ dodala. Na začátku stáže navíc studenti absolvují e-learningový kurz měkkých dovedností, který jim mimo jiné pomůže s komunikací při nástupu, ukáže jim, jak se zapojit do týmové práce a zvládat samostatné plnění úkolů, připraví je na pracovní zátěž. Po ukončení stáže studenti absolvují poradenství s kariérovým poradcem, který s nimi nacvičí pracovní pohovor, pomůže sestavit správně životopis a motivační dopis.

Projekt bude pokračovat pod názvem Stáže pro mladé zájemce o zaměstnání 2. Stáže, pro jejichž vypsání se stačí zdarma zaregistrovat na stránkách www.stazepromlade.cz opět mohou nabízet podnikatelské subjekty a neziskové organizace. Trvají od jednoho do čtyř měsíců, s maximální časovou dotací 300 hodin. Hlásit se mohou pouze žáci a studenti, kteří po prázdninách vstoupí do posledního ročníku středních, vyšších odborných nebo vysokých škol. Student na jakékoli pozici získává odměnu 60 Kč za každou odpracovanou hodinu. Nabídka pozic, ve kterých mohou firmy nabízet své stáže, se v pokračování projektu téměř zdvojnásobila, nyní jich je k dispozici 117.

Projekt je spolufinancován z Operačního programu Lidské zdroje a zaměstnanost a státního rozpočtu ČR, jeho rozpočet činí téměř 190 milionů korun. Projekt poběží do srpna 2015.


O projektu

Stáže pro mladé zájemce o zaměstnání 2 navazují na stejnojmenný úspěšný projekt. Cílem projektu je zvýšit konkurenceschopnost mladých absolventů při jejich prvním vstupu na trh práce. Prostřednictvím stáží mohou žáci a studenti posledních ročníků škol získat praktické zkušenosti v oboru svého studia, osvojit si pracovní návyky, navázat nové kontakty a v ideálním případě i dlouhodobý pracovní poměr.


Průběh stáže

Párování stáží probíhá přes webový portál www.stazepromlade.cz. Zájemce o stáž se přihlásí ke kartě stáže, kterou vypsal poskytovatel. Po úspěšném výběrovém řízení podepisuje stážista s poskytovatelem a Fondem dalšího vzdělávání smlouvu o stáži. Poté jeden až čtyřměsíční stáž může začít. Stážista dostává přístup do e-learningového kurzu měkkých dovedností a začíná docházet na stáž. Během 50 až 300 hodin se seznamuje se všemi činnostmi typickými pro danou pozici. Před koncem stáže absolvuje stážista poradenství s profesionálním personalistou. Za absolvovanou stáž obdrží certifikát. Poskytovateli náleží úhrada odměny stážisty (60 Kč/h) a částečná refundace mzdy mentora.

Chcete si sestavit vlastní test?

Nedávno byl spuštěn nový vzdělávací portál, provozovaný obecně prospěšnou společností Zkoušej.cz. První počin Zkoušej.cz směřuje k českému jazyku a literatuře – přináší učitelům i žákům možnost vygenerovat si vlastní test podle potřeb momentálního užití.


Čím se Zkoušej.cz liší od podobných projektů?

– uživatel (učitel/žák) si sám přímo vybírá, z jakých oblastí učiva bude test sestaven (nedostává tedy předem sestavený test, ale sám volí složení testu), podle tohoto výběru se pak generuje test;

– všechny úlohy v systému jsou původní, autorsky vytvořené pouze pro účely generování testů Zkoušej.cz (nejsou zde tedy žádné úlohy převzaté z jiných zdrojů);

– všechny úlohy vycházejí z autentických zdrojů, pracují se skutečnými texty (v textech se tedy nevytvářejí umělé chyby pro potřeby úlohy);

– všechny úlohy jsou vytvořeny v souladu s konstrukčními zásadami pro tvorbu testových úloh;

– uživatel si sám volí počet úloh v testu;

– uživatel si může vygenerovat test z jedné oblasti výběru učiva (monotematický test), nebo může tyto oblasti libovolně kombinovat (polytematický test);

– uživatel si může vygenerovat až 4 varianty testu (všechny budou obsahovat stejné počty úloh z jednotlivých oblastí vybraného učiva, a to i v případě polytematických testů);

– uživatelé mají zdarma k dispozici Metodickou příručku k testům, záznamové archy pro zápis odpovědí (ve variantách 5 – 10 – 10 – 20 úloh) a metodický návod Jak číst sportovní text (protože úlohy často s texty se sportovní tematikou pracují).

Více informací najdete na webových stránkách www.zkousej.cz.

Břetislav Voženílek: Osobní příprava pedagogického pracovníka na konkursní řízení – manuál

Před časem jsme uveřejnili výňatek z práce B. Voženílka na téma Historie a současnost konkursního řízení ve školství, ve které autor zpracoval základní informace o historickém vývoji konkursního řízení v podmínkách školství v letech 1920–2005 a další poznatky o konkursním řízení do roku 2013. Dnes přinášíme velmi praktický manuál nejen pro uchazeče. Využít ho mohou i ředitelé jako užitečnou pomůcku při výkonu své profese.

Příspěvek je věnován přípravě pedagogického pracovníka (kandidáta) na místo ředitele školy, školského zařízení. Při zpracování příspěvku vycházel autor z kvalifikační práce „Analýza základních právních předpisů z oblasti veřejné správy, které mohou využít účastníci (kandidáti) konkursního řízení na pracovní místo ředitele předškolního, základního, středního a vyššího odborného vzdělávání“.

Z metodologického hlediska je příspěvek rozdělen do následujících částí: studium dokumentů z oblasti školského práva; studium pracovního práva; studium správního práva; studium ekonomického práva; studium Návrhu koncepce rozvoje školy, školského zařízení.

Text manuálu si můžete stáhnout ZDE.

Článek „Historie a současnost konkursního řízení ve školství“ si můžete přečíst ZDE.

Jana Hrubá: DOKUMENTY 32. Dost bylo Vopěnky!

V únoru 1992 se vyhrotila situace kolem platů učitelů. Odbory vyhrožovaly stávkou. V Čelákovicích se 22.–23. 2. konala porada předsedů oblastních rad ČMOS pracovníků školství a ředitelů školských úřadů, aby jednala o platových poměrech zaměstnanců v rozpočtových organizacích, o návrhu MŠMT na zvýšení vyučovací povinnosti učitelů a vychovatelů, o financování regionálního školství a postavení učitele ve společnosti.


Stávka na obzoru

„Během jednání se sešlo nové Kolegium ministra, jehož členové se zabývali momentálními prioritami školství. Většina konstatovala, že v tuto chvíli platy učitelů nepřímo ovlivňují úroveň školství. Již dnes z finančních důvodů odcházejí ze školství učitelé nejen dobří, ale i průměrní. Tuto prioritu posléze potvrdili v diskusích i ostatní účastníci konference. Náměstek ministra školství, mládeže a tělovýchovy ing. Jan Koucký proto znovu, stejně jako i na minulých zasedáních odborových pracovníků školství, opakoval: „ Ministerstvo od prvního dubna, i v případě, že nebude schválen zákon o platových poměrech rozpočtových a příspěvkových organizací, uvolní rezervy na mzdy učitelů.“ Tím se oproti začátku loňského roku mzda zvýší o 31 procent. Školy samotné mohou zvýšit platy učitelů i převedením provozních prostředků do mezd. Slova potvrdil později sám ministr RNDr. Vopěnka…

„Nevidím jinou cestu, než podřídit se zákonným možnostem a platným platovým vyhláškám. Ministerstvo má částku danou zákonem – státním rozpočtem. Nechť odboráři kritizují ministerstvo, až ji použije neuváženě či neodborně, ale nechť nekritizují ministerstvo, že nemá víc peněz. V tom případě se musí obrátit na veřejné mínění a na poslance,“ poznamenal k vývoji jednání ředitel Školského úřadu v Teplicích Jan Žák.“

Zdroj: Stávky – ad acta. Telegraf 24. 2. 1992

Všímáte si, jak témata jsou stále stejná?A jak jsou problémy (dnes již dlouhé roky) řešeny nesystémově?

„ Jsem hrdý na svého pana ministra a udělám vše, aby se v našem okrese učitelé k demonstracím nepřidali.“ „Páni učitelé mají dva roky svobodu, mohou učit, co chtějí, ale na školách není vidět, že by učitelé byli progresivní částí národa. Chtějí-li přidat peníze, ať je opravdu za co. Jsem pro zlepšení platů, ale nátlakovým akcím bych neustupovala.“ Tyto dva názory zazněly z úst ředitelů školských úřadů na jejich včerejší poradě v Čelákovicích…

Třetina odborových organizací je prý připravena vstoupit do stávkové pohotovosti. Když v neděli ráno za zástupci odborářů přijel ministr Vopěnka, dozvěděl se o záměru svolat na 7. březen do pražské Sportovní haly shromáždění na podporu zmíněného zákona „o mzdě“. Po tomto zjištění zrušil ministr plánované společné jednání zástupců státní správy a odborářů a odvedl si „své“ ředitele školských úřadů do nedalekého kulturního domu k separátní schůzce.

Jsem hrdý na své ředitele školských úřadů,“ poděkoval pak ministr za jednomyslné odsouzení odborářských postojů a jejich zamýšlené demonstrace. „Česká vláda usiluje o to, aby dobří učitelé mohli být lépe zaplaceni. Vyšla nám vstříc a umožnila školství a zdravotnictví čerpat v prvním čtvrtletí 23procentní valorizaci, zatímco ostatním resortům jen 20. Záměr uskutečnit 7. března – v den Masarykových narozenin – demonstraci, mě zamrazil. Připomíná mi to setkání předsedů závodních rad v únoru 1948. Veřejnost učitele určitě nepodpoří.“

Přítomní odboráři nakonec od demonstrace i stávkových pohotovostí ustoupili a přijali s představiteli ministerstva školství dohodu, která mj. obsahuje uvolnění mzdových prostředků ve výši minimálně 31 procent základního platu k 1. dubnu 1992…“

Zdroj: Kučerová, Vlaďka: Učitelé stávkovat nebudou. Mladá fronta 24. 2. 1992


Odvolají svého ministra?

„ Na veřejnou besedu o problémech školství, kterou uspořádala ČSSD v Domě kovoprůmyslu na Smíchově, nepřišli jen ti, na něž se nejvíce čekalo – zástupci ministerstva. Říká se, že jsou tak zaneprázdněni výročím J. A. Komenského, že nemají čas na školství. Nevadí, učitelé se dostavili a měli leccos na jazyku…

Mnoho dotazů a nemnoho nadšení mezi učiteli vyvolává Program rozvoje výchovně vzdělávací soustavy ČR (1. krok), který bude do vlády předkládat ministr školství ČR P. Vopěnka… Předseda školské komise ČSSD doc. Otto Roth zdůraznil, že ministerstvo mělo dva roky na důkladné rozpracování nového školského programu. To, co ministr Vopěnka však předkládá, je narychlo sestavené. Ve hře byly další čtyři návrhy od různých iniciativních skupin, ty však byly odloženy do šuplíku. Doc. Roth vyslovil domněnku, že ministr Vopěnka musel do konce března předložit vládě jakýsi návrh, proto ve spěchu vznikl tento nepovedený program. Současné připomínkové řízení je pravděpodobně jen jakousi zástěrkou, aby nikdo nemohl říci, že nebylo přihlédnuto k připomínkám… Podivné rovněž je, že tento návrh by měla vláda pouze „vzít na vědomí“. V této souvislosti požádal doc. Roth poslance ČNR, aby ve svém připomínkovém řízení postupovali velmi zásadně…

Všichni účastníci besedy se shodli, že obecně mezi učiteli panuje odmítavé stanovisko k nové koncepci školství ministra Vopěnky. Člen rady Odborového svazu školství Čech a Moravy J. Roček řekl, že připomínky jejich svazu byly v koncepci opomenuty. V této souvislosti několikrát zazněl dotaz, jak je možné, že P. Vopěnka (a nejen on) ještě na ministerstvu školství působí. Jak se vyjádřil jeden z přítomných pedagogů, „v demokratické společnosti by ministr za podobné nedostatky už na svém místě dávno neseděl…“

Zdroj: Odvolají svého ministra? Právo lidu 28. 3. 1992


Dost bylo Vopěnky

„Pane ministře, děkujeme za všechno… Dříve, než se tento a další umírněně laděné transparenty objevily nad hlavami několika stovek pražských i mimopražských kantorů, vypadalo to na Staroměstském náměstí spíše jako na sjezdu bezpečnostních sil – nechyběly pendreky, pistole, vlčáci. Prý na ochranu učitelů. Prezident Mezinárodní pedagogické unie Alain Mouchaux, který svou přítomností vyjádřil plnou podporu požadavkům Českomoravského odborového svazu pracovníků školství, se asi divil. Učitelé sem nepřišli kvůli svým platům, jak se pan Vopěnka snaží přesvědčovat veřejnost. Jsou nespokojeni s nekoncepčností práce ministerstva. S tím, že návrhy vyhlášek a nařízení nevycházejí z praxe, dodnes nebyla přijata (ani projednána) Charta učitelů atd. Odboráři proto požadují výrazné personální změny na vedoucích místech ministerstva; toto stanovisko bylo jednomyslně přijato všemi pražskými předsedy 23. 4. 1992, na jehož základě proběhla výstražná stávka v pátek a manifestace včera. Pan ministr pozvání nepřijal.“

Zdroj: Dost bylo Vopěnky. Haló noviny 28. 4.1992 (Titulek článku je citací nápisu na jednom z transparentů – pozn. aut.)

„Městská rada odborových svazů pracovníků školství a obvodní rady OS pracovníků školství Prahy 1 až 10 zorganizovaly včera od 16 hodin protestní shromáždění pedagogických pracovníků k vyjádření stanovisek k práci ministra školství a celého ministerstva…

Cílem shromáždění bylo upozornit veřejnost na současnou situaci ve školství, na nefunkčnost ministerstva, na marné úsilí pedagogů o dialog v uplynulých dvou letech, na legislativní nedostatky, na nejasnosti kolem nové platové úpravy pro učitele…

Shromáždění bylo rovněž seznámeno s prohlášením Rady Společnosti středoškolských pedagogů, které otiskujeme v plném znění:

„Kořeny současného napjatého stavu ve školství vidíme především v nekoncepční práci MŠMT, neuspokojivé činnosti vedoucích pracovníků MŠMT a trvale přezíravém postoji MŠMT k iniciativám pedagogické veřejnosti.

Zdůrazňujeme především, že:

– doposud nebyl předložen uspokojivý návrh koncepce rozvoje školství

– chybí vyhlášky a prováděcí pokyny k novému platovému řádu. Tím nejsou vytvořeny legislativní podmínky pro zdárné zahájení školního roku 1992/93.

– významné dokumenty jsou připravovány na poslední chvíli a nepromyšleně

– jednání vedoucích pracovníků MŠMT je často autoritativní a nedemokratické

– byly zrušeny poradní sbory, výzvy k diskusi jsou formální a pedagogové nejsou zváni k přípravě důležitých dokumentů

– informace pana ministra a dalších vedoucích pracovníků MŠMT o současné situaci jsou jednostranné, neobjektivní a zavádějící. Vyvolávají nespokojenost mezi pedagogy a napětí mezi učiteli a veřejností.

Žádáme proto:

– odvolání náměstků ministra dr. Čecha a ing. Kouckého z výše uvedených důvodů

– odvolání poradce ministra ing. Hlaváčka, který bez jakékoli odpovědnosti a bohužel i zkušenosti ve školství má již téměř dva roky zásadní podíl na neuspokojivé práci MŠMT.

Domníváme se, že prof. Vopěnka, který je zodpovědný za práci svých podřízených a koncepci práce celého MŠMT, by měl zvážit své setrvání ve funkci ministra školství, mládeže a tělovýchovy.“

Zdroj: Kovaříková, Blanka: Chceme upozornit veřejnost. Noviny 28. 4. 1992

„Mezi účastníky mítinku jsme zaznamenali i poslance FS P. Dostála, V. Šilhána a L. Lise; P. Dostála jsme se aspoň krátce zeptali: Co říkáte dnešnímu shromáždění?
„Jsem rád, že se učitelé nebojí a mluví věcně. Myslím, že vážnost učitelského povolání není dostatečná a musí se za ni sami kantoři brát. Stále ještě nebyla naplněna myšlenka z programu OF o tom, že škola je nejdůležitější budova v obci. Pořád ještě není…“

Zdroj: (ap): Učitelé protestovali pod Mistrem Janem. Právo lidu 28. 4. 1992

„…Téma diskuse bylo neměnné. Špatný ministr, mnoho vyučovacích hodin a málo peněz. V celém průběhu demonstrace však ani jednou nezazněla informace o tom, co za poslední dva roky udělali sami učitelé. Co udělali v době, kdy jim už nikdo nediktuje, co a jak mají učit? A co na všechno toto dění rodiče dětí ZŠ?“

Zdroj: (van): Demonstrace učitelů. Český deník 28. 4. 1992

„Učitelé mohou být nespokojeni s řadou věcí, domnívám se však, že zásadní příčinou jejich nespokojenosti jsou rozpaky z nabyté svobody, kdy jim už nikdo neříká, co přesně mají dělat,“ řekl na včerejším brífinku Křesťanskodemokratické strany (KDS) ministr školství, mládeže a tělovýchovy ČR Petr Vopěnka.

Podle jeho informací budou s účinností od 1. května zařazeny platy učitelů středních škol do 9. (rozmezí základního platu podle délky praxe od 3900 do 5700 Kčs) či 10. platové třídy (4400 až 6380 Kčs), přičemž k základnímu platu bude možno přiznat osobní příplatek až do výše 2280 Kčs (9. třída) nebo 2552 Kčs (10. třída). Jak poznamenal P. Vopěnka, do 10. platové třídy spadají mj. platy přednostů okresních úřadů…“

Zdroj: (rš): Rozpaky ze svobody. Telegraf 28. 4. 1992


Média reagovala podle své politické orientace. Nicméně díky jim máme uchovány alespoň zlomkové informace o atmosféře doby, o jednání zúčastněných stran. Můžeme přemýšlet o jejich postojích, o jejich zodpovědnosti. Že by až sem sahaly kořeny dnešní rezistence některých učitelů?

V téže době bylo uveřejněno stanovisko nezávislé skupiny odborníků:

„Jako odborníci zastupující základní pedagogické obory vyjadřujeme hluboké zklamání,“ píší význační pedagogičtí odborníci ve svém stanovisku k návrhu Programu rozvoje výchovně vzdělávací soustavy v České republice“, jehož autorem je ministr školství, mládeže a tělovýchovy prof. dr. P. Vopěnka, DrSc. „S politováním konstatujeme,“ citujeme dále, „že předložený program v praktických krocích nereflektuje návrhy, které vypracovaly učitelské iniciativy i pedagogičtí odborníci (někteří v rámci grantových úkolů resortního výzkumu).“

Obsáhlé stanovisko, které zaslali pedagogové redakci Práva lidu, je odborným vyjádřením nesouhlasu s postupem pana ministra. Vyjímáme z něj jeho závěr: „Celkově lze konstatovat, že předložený návrh zatím nesplnil vládní úkol připravit celkový program české školské politiky, neobsahuje dlouhodobější výhled a zůstal dost hluboko pod demokratickými zvyklostmi i pod možnostmi naší pedagogiky a celé tvůrčí pedagogické obce ČR.

Namísto rozvoje výchovně vzdělávací soustavy v duchu humanity, demokracie a prosperity se jednostranně uplatňují zkušenosti z překonané minulosti. Velká výzva z prvého setkání tvůrčí pedagogické obce na celostátní konferenci „J. A. Komenský a přítomnost“, která se konala v Brně v březnu 1991, zůstává nenaplněna. Učitelské iniciativy i odborníci při tom nabízejí pomoc a připravili již nemálo expertíz a námětů k optimalizaci předpokladů. Žádný z dosavadních návrhů není však natolik ucelený, aby dovoloval další legislativně organizační změny ve struktuře našeho školství. Doporučujeme proto neodkladně ustavení týmu předních odborníků pro konkrétní projekty rozvoje českého (československého) školství. Výsledné ucelené projekty nutno pak předložit k důkladné odborné i veřejné diskusi a všechny otevřené nebo sporné otázky před jejich obecným zavedením experimentálně vyzkoušet na pokusných školách.“

Stanovisko podepsali: prof. B. Blížkovský, CSc., PhDr. V. Bokorová, CSc., prof. dr. J. Cach, CSc., prof. dr. V. Čapek, DrSc., prof. dr. L. Hintnaus, CSc., PhDr. F. Hýbl, doc. dr. Z. Kalous, CSc., prof. dr. J. Kotásek, CSc., doc. dr. V. Krejčí, CSc., prom. soc. H. Kubátová, doc. dr. M. Kubíčková, CSc., prof. dr. S. Kučerová, CSc., prof. dr. F. Malíř, DrSc., doc. dr. E. Opravilová, CSc., prof. dr. E. Pachmann, DrSc., doc. dr. J. Pelikán, CSc., prof. dr. B. Uher, CSc. a dr. Z. Veselá, CSc., vesměs pracovníci Masarykovy univerzity v Brně, Karlovy univerzity v Praze, ČSAV a Palackého univerzity v Olomouci.

Zdroj: Stanovisko nezávislé skupiny. Právo lidu – výstřižek z archivu autorky bez datace.


Další díly seriálu najdete ZDE.

Irena Trojanová: Ředitel a střední management školy. Průvodce pro ředitele a střední management ZŠ a SŠ

První česká kniha o středním školském managementu – vedoucích metodických sdružení, předmětových či ročníkových týmů apod. – představuje jeho nezanedbatelnou úlohu na úrovni mezi ředitelem a řadovými pedagogy.

Autorka vymezuje termín střední management školy v českém prostředí a jeho začlenění do organizační struktury školy. Představuje kompetenční model středního managementu a rozpracovává jednotlivé kompetence. Ředitelům nabízí cesty k využití potenciálu středního managementu delegováním úkolů a činností. Teorie je doplněna o praktické ukázky a přílohy.

Mgr. Irena Trojanová-Lhotková, Ph.D., je ředitelka ZŠ s dlouholetou pedagogickou praxí, působí v Centru školského managementu PF UK v Praze.

Více informací a ukázky z knihy najdete ZDE. Objednat si knihu můžete také ZDE.

Vzdělané země mají lepší vlády

Nevíme, proč je vzdělání tak prospěšné celé společnosti. Politici samozřejmě ve svých frázích mluví o kolektivních přínosech vzdělávání (nejčastěji těch ekonomických), méně je ovšem slyšet o složitějších souvislostech. Nejsilnější vztah zůstává stále nejasný: vzdělanější země mají lepší vlády, a to v každém ohledu.

Zdroj: Scio 27. 3. 2014


Vzdělaní občané jsou kritičtější

Nová studie “Vzdělání, kritika a odpovědnost” otištěná v Journal of Law and Economics přichází s jedním z možných vysvětlení, a to silou kritiky. Autoři studie, Juan Botero a Alejandro Ponce z Projektu světové spravedlnosti a Andrei Shleifer z Harvardské univerzity dochází k závěru, že “vzdělaní občané jsou kritičtější”. A kritika má své výsledky: “Tyto stížnosti vedou k lepšímu jednání představitelů státu kvůli strachu z trestu, čehož výsledkem je větší zodpovědnost a kvalitnější vláda.” Autoři studie došli k závěru, že lidé s vyšším dosaženým vzděláním mají větší tendenci ke kritice vlády, k poskytovaným službám, zneužití policejních sil a korupci.

Zjednodušeně bychom jejich závěry mohli shrnout následujícím způsobem. Jedním z důvodů, které vedou ke zlepšování vlád, jsou připomínky k práci úředníků a jiných zaměstnanců veřejného sektoru (např. špatná práce policie, korupce, špatní učitelé apod.). Představitel státu, který se rozhodne porušit zákon, musí počítat s rizikem, že bude potrestán. A čím více stížností, tím větší riziko. Jak roste vzdělanost ve společnosti, tak narůstá právě i počet stížností, které znepříjemňují život nepoctivým úředníkům, policistům apod.…


Stížnost jako nejvyšší forma občanské služby

Pro všechny země platí, že možnost naučit se správně stěžovat by měla být oproti současné situaci více upřednostněna. Vliv vzdělání na stížnosti je pouze vedlejším produktem. Společnosti, které touží po lepší vládě, mohou také klást větší důraz na občanskou výchovu, která naučí mladé hájit zájmy jejich komunity. Dopad této výuky (která by zahrnovala nejen osvětu ohledně stížností) by mohl být ten, že státní služby by byly zaměřeny tam, kde jsou nejvíce potřebné. Je až překvapivé, že tato látka není součástí osnov na veřejných školách. Neshodnou se snad všichni na tom, že vlády se musí zodpovídat svým občanům? Naučit studenty podat stížnost ohledně díry na silnici by nemělo být nic nepředstavitelného. Není to o nic složitější a možná mnohem důležitější než velká část látky v osnovách.

Když země investují do vzdělání, jejich vlády se zlepšují. Pokud stížnosti pomáhají zvýšit zodpovědnost představitelů státu, tak výuka těchto dovedností by mohla vést ke společenským přínosům. Pokud je disent nejvyšší formou patriotismu, jak se říká, stížnost může být nejvyšší formou občanské služby.


Zdroj ZDE. Přeložil: Jan Moravec

Zájem o stáže pro nezaměstnané je velký

Zkušenosti z projektu „Stáže ve firmách – vzdělávání praxí“ ukazují, že se nezaměstnaní chtějí dále vzdělávat, a zlepšit tak své šance na trhu práce. Doposud proběhlo téměř 6200stáží, přičemž 40 procentům absolventů poskytovatel nabídl další spolupráci. I proto, že zájem od počátku výrazně překonává původní očekávání, připravuje se v současné době pokračování projektu.

Doplnit své teoretické znalosti o praktickou zkušenost z oboru, získat potřebné pracovní návyky i důležité kontakty. A také nastavit systém poskytování stáží a ověřit ho v praxi. Taková byla původní myšlenka projektu „Stáže ve firmách – vzdělávání praxí“, který realizuje Fond dalšího vzdělávání, příspěvková organizace Ministerstva práce a sociálních věcí.

„Po téměř dvou letech od spuštění se ukazuje, že tento model dobře funguje. Absolventi stáží si pochvalují, že se seznámili s praktickým chodem firmy i že jim stouplo profesní sebevědomí. Firmám se zase systém osvědčil jako způsob, jak si zaškolit potenciální nové zaměstnance,“ uvedla ministryně práce a sociálních věcí Michaela Marksová.

Zájem veřejnosti předčil očekávání. Původní plán stáží byl již překročen o víc než tisícovku, začátkem června odstartují desítky dalších stáží. Kateřina Šímová, hlavní manažerka projektu, zdůrazňuje, že 40 procentům absolventů stáže nabídl poskytovatel další spolupráci. „Každý pátý účastník stáže dostal v závěru stáže nabídku stálého zaměstnání, další pětina pak nabídku na různé formy externí spolupráce. A i od dalších absolventů projektu víme, že jim stáž pomohla při dalším hledání práce, u pohovoru totiž nenaráželi na jednu z nejčastějších překážek – nedostatek praxe v oboru,“ sdělila Kateřina Šímová.

Celkem se do projektu zaregistrovalo přes 35,5 tisíc uchazečů o stáž. Více než polovina zaregistrovaných zájemců o stáž měla středoškolské vzdělání, druhou nejpočetnější skupinou byli lidé s vysokoškolským diplomem. „Nejvíce stážistů je z věkové skupiny 20 až 30 let – asi třetinu všech stážistů tvořili čerství absolventi, dále se zapojili například lidé, kteří jsou na rodičovské dovolené nebo jim právě skončila. Z územního hlediska proběhlo nejvíce stáží v Praze, Moravskoslezském, Jihomoravském a Olomouckém kraji,“ shrnula Šímová. Dodala, že mezi stážisty mírně převažují ženy a že se zapojilo také několik cizinců nebo osob se zdravotním postižením.


O projektu

Projekt Stáže ve firmách – vzdělávání praxí je realizován od června 2012 a je financován z Evropského sociálního fondu prostřednictvím Operačního programu Vzdělávání pro konkurenceschopnost a státního rozpočtu ČR. Aktuálně uběhl již více než rok a půl od spuštění informačního systému ASAP (přes který probíhá registrace do projektu) a rok a půl od zahájení prvních stáží. Výstupem projektu bude Národní katalog stáží a databáze poskytovatelů stáží. Cíle projektu, tedy uskutečnění 5000 stáží, bylo dosaženo již v lednu. Díky úspoře v rozpočtu dosud proběhlo přes 6000 stáží. Projekt trvá do října 2014.


Průběh stáže

Podmínky stáže jsou koncipovány tak, že stážisté nemají nárok na mzdu (stáž je jejich vzděláváním), avšak nepřichází o státní příspěvky, jež by jim příslušely, i pokud by se stáže v rámci projektu neúčastnili. Stážistům je hrazeno stravné a za určitých podmínek i cestovné a ubytování. Firmám jsou za stážistu uhrazeny fixní náklady na stáž (definované šablonou stáže). Pro stážistu je pak nepochybně velkou výhodou také to, že je mu vždy přidělen mentor, který dohlíží na plnění zadaných úkolů a zajišťuje odbornou konzultaci. Stáž mohou absolvovat i osoby zdravotně znevýhodněné a zdravotně postižené, registrace do systému je přitom pro všechny zájemce bezplatná a nezávazná. Po absolvování stáže získá stážista kromě nových dovedností také doklad o absolvované stáži – certifikát Europass.

Karel Černý: Učitelé dějepisu – výuka nejnovějších dějin, historické vědomí a legitimizace školní výuky dějepisu

Výzkumné sdělení se soustředí na problematiku výuky nejnovějších dějin na českých základních a středních školách. Snaží se identifikovat příčiny těžkostí tak, jak o nich hovoří učitelé.

Zdroj: Orbis scholae 2012, ročník 6, číslo 1, str. 41–52

„…Autor se snaží nabídnout – s částečnou oporou v získaných datech – více možných interpretací a příčin a důležitých souvislostí této slabiny české školní výuky dějepisu. Jde především o problematiku historického vědomí a historické paměti současných učitelů dějepisu, která může ovlivňovat postoj k výuce nejnovějších dějin…“ (str. 44)

„…Neuralgickým bodem je výuka nejnovějších dějin (pracovně zde definovaných jako fáze od roku 1945 do současnosti), především pak období komunistické diktatury. Jejich výuka je velmi často explicitně více či méně chápána jako problematická, kontroverzní a citlivá záležitost, kde lze nejobtížněji udržet objektivní výklad a kde existuje největší potenciál ke konfliktům s rodiči žáků. Také nejvíce tabu se podle učitelů týká právě tohoto období (v pohraničí bylo učiteli frekventováno téma odsuny Němců, jako tabu bylo střední a starší generací učitelů konstatováno také uvádění pozitivních stránek každodenního života v reálném socialismu). Učitelé často přiznávají, že se nejnovější dějiny na jejich škole ani neučí, a zároveň v tom vidí zásadní problém.“ (str. 44)

V dalších kapitolkách jsou uváděny příčiny:
– Kritické načasování látky: poslední ročníky a konec školního roku
– Nedostatečná historická distance: „nevykrystalizované“ záchytné body a popisnost
– Obavy z konfliktu s rodiči, nedostatečné učebnice a profesní příprava starších učitelů
– Nedostatečná osobní distance: učitelé jako pamětníci i aktéři nejnovějších dějin

„…Zejména některé české události nejnovějších dějin jsou pak spjaty se silným emočním nábojem a prožitkem. Učitelé zároveň přiznávají, že mají nejnovější dějiny z mnoha objektivních důvodů problém učit a vůči tomuto tématu jsou poněkud bezradní a nejistí. Jedním z klíčových důvodů může být právě subjektivní zatížení látky dané tím, že od témat nemají osobní odstup, jsou v nich lidsky a emociálně zaangažováni. Často tak učí o době a událostech, které nejen zažili, ale také samotní silně prožívali. Další důvody těchto obtíží podle učitelů plynou z toho, že nejnovější dějiny nejsou akademickými historiky dosud řádně zpracovány a především z toho, že již přímo ústí do současnosti. Takže subjektivní postoj učitele k současnému stavu společnosti (a jejich ideové či politické orientace) se nutně přímo promítá i do zatížení hodnocení nejnovějších dějin, které pak nejsou schopni žákům neutrálně, objektivně, vyváženě a s odstupem vyložit…“ (str. 51)

Celý text ZDE.

Paní Martina se díky zkoušce z údržby zeleně stará o městskou zeleň a navrhuje záhony

Baví je vymýšlet a navrhovat, jak zkrášlit zahrady či veřejná prostranství jako jsou parky či náměstí. Úspěšná absolventka kvalifikační zkoušky Martina a její lektorka Miroslava hovoří o své práci s nehraným nadšením. Obě mají společné i to, že jim tak trochu změnila život Národní soustava kvalifikací. Obě mají nové pracovní příležitosti, a možnost předávat své dovednosti dál.

Paní Martina Šepsová pracuje ve městě Dubá jako koordinátorka veřejně prospěšných prací a má na starosti veškerou úpravu města včetně péče o veřejnou zeleň. K této profesi se dostala, přestože vystudovala jiný obor. Po návratu z mateřské dovolené ji potěšilo, když jí její zaměstnavatel nabídl možnost zvýšit si kvalifikaci v oboru údržba veřejné zeleně prostřednictvím kvalifikační zkoušky. Martina viděla v této nabídce příležitost a investici do své budoucnosti, a proto neváhala a přihlásila se prostřednictvím portálu www.vzdelavaniaprace.cz na přípravné kurzy, aby si odborné vzdělání doplnila.

„Kurzy trvaly měsíc a byly rozděleny na teorii a praxi, která se odehrávala v zahradách naší lektorky paní Miroslavy Komárkové ze společnosti KMV. Na místě jsme si vyzkoušeli třeba správné ošetřování trávníků a výsadbu keřů, trvalek nebo růží. Zkoušky složili i všichni moji spolupracovníci a nyní máme díky tomu sehraný tým, který ví, co dělá,“ pochvaluje si paní Šepsová.

Největší přínos spatřuje paní Martina v tom, že má potřebné znalosti z kurzu a po úspěšném složení zkoušky celostátně platný certifikát dokládající její kvalifikaci. „Po absolvování kurzu si jsem jistá, že pracujeme s ohledem na přírodu a že vše děláme profesionálně. Díky kurzu i zkoušce si už troufnu navrhovat vlastní projekty a také je úspěšně zrealizovat.“ Paní Šepsová jako koordinátorka má na starosti podřízené, kteří nemohou najít v okolí práci, často se jedná o matky po mateřské dovolené. Město tímto vytváří pracovní příležitosti, a i proto je pro paní Šepsovou její práce velmi smysluplná. Tato spolupráce v Dubé dlouhodobě funguje ke spokojenosti všech a díky Martině a jejímu týmu město v létě kvete, kam oko dohlédne.


Na kurzy všichni rádi vzpomínají

Na průběh kurzů a jejich lektorku paní Miroslavu Komárkovou nedá Martina dopustit. „Kurzy vede s lidským přístupem a i zkoušky probíhaly v příjemné atmosféře. Přesto, že jsme se museli na zkoušku učit, nám to vůbec nevadilo a na ten měsíc všichni rádi vzpomínáme,“ přibližuje atmosféru úspěšná absolventka.

Zmiňovaná lektorka kurzů paní Miroslava Komárková je také zářným příkladem člověka, jenž dělá práci, která ho baví. Manželé Komárkovi vlastní společnost KMV – Návrhy a realizace zahrad, která se zabývá navrhováním, realizacemi i údržbou zahrad a parků, pěstováním okrasných dřevin a travních koberců. Ani to však paní Komárkové nestačilo a vrhla se na vzdělávání dospělých. Stala se tzv. autorizovanou osobou, což ji umožňuje vést kurzy a zkoušet uchazeče o certifikát z profesní kvalifikace Sadovník, Krajinář nebo pracovník údržby veřejné zeleně.

„Do NSK jsem se zapojila s cílem zlepšit kvalitu práce v našem oboru. Když například vysadíme park, tak mi záleží na tom, aby byl dobře udržovaný. Snažím se zprofesionalizovat pracovníky, kteří pečují o veřejnou zeleň, a jsem moc ráda, když vidím, že má moje práce smysl a absolventům pomáhá zlepšit jejich pracovní příležitosti,“ uzavírá paní Komárková.


O profesní kvalifikaci údržba veřejné zeleně

Profesní kvalifikace údržba veřejné zeleně je popsána od roku 2012. Absolventi zkoušky musí prokázat, že umí vysadit keře, květiny a stromy a vědět, jak o ně správně pečovat. Měli by umět provádět řezy růží i zakládat a udržovat travní plochy. Musí prokázat, že znají stavební materiály používané v sadových úpravách, vědět k čemu slouží vodní stavby a jak správně zalévat okrasné dřeviny a květiny. V současné době je na území České republiky zapsáno 27 autorizovaných osob, které mohou zkoušky provádět, a probíhá kolem 13 vzdělávacích kurzů. Více informací o této a dalších kvalifikacích se dozvíte na portálu www.vzdelavaniaprace.cz.

Jana Hrubá: DOKUMENTY 31. Vopěnkův První krok – ale kam?

V lednu 1992 byl konečně publikován v Učitelských novinách návrh Programu rozvoje výchovně vzdělávací soustavy v ČR – Vopěnkův „1. krok“. Nelitujte času na čtení dokumentů z tehdejší doby, nejsou mrtvé. Najdete v nich mnoho nevyužitých myšlenek a kořeny problémů, které jsme nevyřešili dodnes. Kde se stala chyba?

V úvodu dokumentu vyzývá ministr k diskusi: „Otvíráme všeobecnou diskusi a vítáme konstruktivní návrhy, které pomohou vytvořit školu, ve které se děti nebudou jen připravovat na život, ale skutečně žít.“

Svá východiska popisuje program takto:

„Tragické následky čtyřicetileté uniformity československého školství nelze v krátké době napravit.jedním z průvodních jevů této uniformity bylo – jak ani jinak býti nemůže – pasivní získávání vědomostí na všech typech škol. Následkem toho, nezřídka v přímé závislosti na délce studia, byla umrtvována tvůrčí aktivita jednotlivců v nejrůznějších směrech.

Kromě toho, uniformní vzdělání vedlo k celkovému umrtvení rozvoje společnosti, neboť výměna znalostí mezi jednotlivci a jejich vzájemné ovlivňování se odehrávalo pouze v myšlenkovém ghettu jednotné školy, které bylo umocněné nadto potlačením mezinárodních styků občanů v minulém období.

Je proto neoddiskutovatelnou skutečností, že jedním z vůbec nejdůležitějších úkolů, před nimiž stojíme, je jednak zajistit pestrost vzdělávání, tedy pestrost škol, jednak změnit způsob vzdělávání v našich školách z pasivního na aktivní, tedy způsob výuky uvnitř jednotlivých škol. Jakkoliv však přechod od pestrého a aktivního školství ke školství uniformnímu a pasivnímu lze uskutečnit vydáním jednoho zákona a několika přísně kontrolovanými nařízeními, opačnou změnu takto jednoduše vynutit nelze. Především ji nelze snadno vynutit u nás, po čtyřicetileté důsledné uniformizaci. Musíme tedy být trpěliví, neboť žádoucí změny se budou prosazovat pomalu a spíše tak říkajíc zdola, než nějakými nařízeními ministerstva. Úkolem ministerstva je pouze odstranit vše, co by těmto změnám stálo v cestě a napomáhat při jejich prosazování.

Aby k nějakým žádoucím změnám mohlo vůbec dojít, je nutno naše školství liberalizovat. Ani to však není jednoduše proveditelné. Totalita, která zapustila kořeny v myšlení velké části naší společnosti , totiž vykládá liberalizaci jako nekoncepčnost, a tím vytyčuje pro pasivní společenskou vrstvu heslo, s nímž lze úspěšně vystupovat proti liberalizaci.

Dnes je sice již více učitelů než před rokem, kteří si uvědomují, že povolání učitele je nutno změnit, že učitel nemůže být pouhým zprostředkovatelem poznatků; přesto řada učitelů není dosud připravena na liberalizaci školství jako celku i výuky v jednotlivých školách. Není to jen jejich vina, je to důsledek uniformity ve vzdělávání našich učitelů. Liberalizace našeho školství a prosazení žádoucích změn nejsou možné bez liberalizace vzdělávání samotných učitelů, bez radikálních změn v jejich vzdělávání vůbec.

Druhým nezanedbatelným faktorem, jenž znemožňuje provádět změny v naší vzdělávací soustavě rychlejším tempem, je nedostatečné finanční zajištění našeho školství. Rozrůznění škol, vznik nových škol, radikální snížení počtu žáků ve třídách, jež je nezbytné, má-li k nějakým změnám vůbec docházet, to vše si vyžaduje značnou finanční podporu. Nemalou roli hrají též nízké platy učitelů, které vyhánějí ze škol právě ty učitele, kteří by tam především měli být…“

Zdroj: Návrh Program rozvoje výchovně vzdělávací soustavy v ČR – 1. krok. Petr Vopěnka, ministr školství, mládeže a tělovýchovy ČR, Praha , leden 1992. Příloha Učitelských novin

5. února 1992 předkládá NEMES ministerstvu své vyjádření k návrhu Programu. Stručnější podoba stanoviska NEMES byla pak prezentována na společné tiskové konferenci týmů prof. Kotáska, NEMES a IDEA 26. 2. 1992.


„Stanovisko NEMES k Návrhu programu rozvoje výchovně vzdělávací soustavy v ČR (předkládá ministr prof. Petr Vopěnka)

Ve svém projektu dlouhodobé transformace vzdělávacího systému v České republice „Svoboda ve vzdělání a česká škola“, který jsme téměř před půl rokem předložili MŠMT a veřejnosti, jsme se přihlásili a svými návrhy přispěli k pojetí a uskutečnění tohoto procesu na zásadách liberalismu, humanismu a demokracie (část projektu byla publikována v UN č. 32, 1991).

Při zběžném pohledu nám v Návrhu Programu byly blízké zejména tři otázky: liberalizace, pravidla a první krok. Při dalším studiu jsme však shledali, že k jejich pojetí v Návrhu Programu máme vážné námitky.


1. Liberalizace

Zaprvé vzniká dojem, že liberalizace je v Návrhu Programu vyhlášena jen jako heslo, ale není v něm pojata ve svém pravém významu a uplatněna v plném dosahu:
– nejde přece jen o pouhou pestrost výuky (navíc v rámci velmi nepestrých standardů stanovených MŠMT, jak vyplývá z 2. části Návrhu programu), ale
– jde o zodpovědnou svobodu a právo každého jednotlivého občana uplatnit v demokratické státě svou volbu i v případě vzdělávání: žáka jako subjektu vzdělávání volit si vzdělávací cestu a učitele vytvářet nabídku vzdělávacích cest,
– zabezpečit toto právo občanům je pak úkolem státu a jeho orgánů, vč. MŠMT (podporou vzdělávání, minimálními standardy, službami nad tyto limity atd.) a je věcí celé veřejnosti.

Zadruhé, liberalizace v Návrhu programu postrádá humanistický obsah, kterým by celá transformace měla být prodchnuta až do svých konkrétních forem, aby se nemohlo stát, že konkrétní zásahy výkonné moci MŠMT budou ve svých důsledcích zhoršovat klima školy namísto jeho programového zlidštění a ozdravění.


2. Pravidla

Celý Návrh Programu tak, jak je koncipován, vzbuzuje obavu, že vyhlášená liberalizace není spojena s vážným úmyslem vytvářet ve vzdělávacím systému skutečně demokratická pravidla: namísto nich má být liberalizace regulována činností MŠMT (a nezávislé České inspekce), pro což jsou vytvářeny předpoklady paradoxním zvýšením jeho pravomocí.

V úvodní části se sice vyhlašuje liberalizace, avšak obsah další části Návrhu programu se vzápětí tomuto směru transformace zpronevěřuje. Stanovuje totiž celou řadu velmi konkrétních opatření, která považuje za tyto nástroje, jimiž musí liberalizaci dát pravidla stát a jej reprezentující ministerstvo.

Domníváme se, že to přece není takto v pořádku. Pravidla ano, ale i samo ministerstvo musí uznávat táž pravidla a pohybovat se v témž vztahovém rámci jako celý vzdělávací systém a jeho okolí. Proto neustále zdůrazňujeme, že pravidla nemůže dávat žádný úřad, ale jejich roli musí sehrát skutečná vzdělávací politika, pro niž však MŠMT mělo vytvořit podklady a nevytvořilo. V Návrhu Programu je postrádáme.

Má-li jít o dokument pro politiku vlády, měl se Návrh Programu zabývat pravidly na úrovni obecné
a komplexní proměny celého vzdělávacího systému v novou hodnotu. Především se měl zabývat:
– změnou cílů a pojetí vzdělávání s ohledem na potřeby člověka, lidstva a planety na přelomu dvou tisíciletí,
– zásadami vzdělávací politiky v období transformace vzdělávání,
– postupy a mechanismy uskutečňování těchto zásad (mezi nimiž je klíčovým mechanismem financování školství, organizace a správa a pedagogická autonomie škol,
– z toho vyplývající změny v oblasti legislativy školství (zrušení těch norem, které brzdí vnitřní transformaci školy, a zahájení prací na nové legislativě).

Pouze z takovýchto pravidel by výkonná moc MŠMT byla oprávněná odvozovat konkrétní pravidla, opatření a další postup (např. právě při vytváření státních standardů, mezi jejichž všemi možnostmi by měla najít ty pravé). V opačném případě se bude stávat, že zavede vedle některých funkčních opatření i taková, jež budou namířena přímo proti zamýšlené liberalizaci a žádoucí humanizaci. Předložený Návrh Programu je právě takovým případem (systém jednotných zkoušek nebo finanční podpora tzv. nadaných žáků bez jakékoliv zmínky o integraci žáků se speciálními potřebami).


3. První krok

Dokument pro vládu by skutečně měl být „pouze prvním krokem“, jen krátkou úvodní etapou dlouhodobého procesu transformace vzdělávacího systému, avšak máme o něm jinou představu.

Zaprvé, i jenom první krok je vykročením na cestě již určitým směrem a ne směrem libovolným.

Musí tedy vycházet z představy cílové vize stavu vzdělávacího systému, k němuž si přejeme dospět. Právě pro první vykročení je důležité mít ujasněn vztahový rámec demokratických pravidel, o němž se zmiňujeme výše. Jinak může být již první krok klopýtnutím.

O to více je zcela nemyslitelné, aby se Návrh Programu svého poslání být prvním krokem na cestě zcela určitého vývoje sám programově vzdával a stavěl se do pozice, v níž údajně není toho mnoho známo na to, aby se o cokoliv bylo možné opřít při tvorbě takového programu.

Zadruhé, pokud přistoupíme na obsah tohoto prvního kroku transformace vzdělávacího systému, jak jej podává Návrh programu, má vážné nedostatky:
– není úplný, chybí v něm některé složky systému a rovněž celé oblasti vzdělávání (odborné a učňovské školství, proměna speciálního školství spojená s integrací jednotlivců se speciálními potřebami do hlavního proudu vzdělávání, vysokoškolské vzdělávání a celá oblast celoživotního vzdělávání),
– jsou zde na druhé straně nadekretována konkrétní opatření, která buď znovu uzavírají sotva otevřený prostor pro iniciativu, inovace a celkovou vnitřní proměnu školy (např. systém jednotných zkoušek), nebo je nelze doporučit jako první krok (např. strukturální změny v organizaci školství).

Na základě uvedeného stanoviska se domníváme, že Návrh programu nesplňuje nároky, které bychom kladli na dokument pro vládu (viz příloha: Návrh struktury alternativního dokumentu).


Návrh struktury alternativního dokumentu o transformaci výchovně vzdělávací soustavy pro vládu ČR

1. Dlouhodobé cíle a funkce vzdělávání, o jaké má vzdělávací politice jít

2. Zásady vzdělávací politiky v období transformace vzdělávacího systému, které budou vázat liberalizující se systém dohromady

3. Aplikace zásad vzdělávací politiky na jednotlivé složky vzdělávacího systému podle jejich úlohy v procesu transformace
3.1 Výčet a vymezení těch složek vzd. systému, které je zatím vhodné ponechat a které je nezbytné buď nově vytvořit nebo změnit jejich charakter, aby se docílilo realizace zásad vzd. politiky
3.2 Vztahy mezi složkami vzd. systému (vymezení kompetencí uvnitř systému)
3.3 Vztahy celého systému k jeho okolí (participace partnerů vzdělávací politiky a její nástroje

4. Návrhy na zabezpečení všech výše shledaných řešení
4.1 Legislativa: zrušit přesně identifikované části platných legislativních norem, které zabraňují uskutečňování liberalizace vzd. systému, nově formulovat práva občana na vzdělání v Ústavě, připravovat návrhy nových zákonů v oblasti vzdělávacího systému.
4.2 Financování: vypracovat takový způsob financování ve školství, který by odpovídal nově formulovaným právům občana ve věci vzdělávání a rovněž změně úlohy centra (více zdrojů včetně místních a státní dotaci na podporu činnosti škol v její mnohosti a pestrosti.
4.3 Podpora: vypracovat systém služeb, které by pracovaly v zájmu rozvoje a ochrany vzd. systému před riziky selhávání, zvláště lidí účastných v systému (žáků a učitelů).
4.4 Informace: zavést adaptované informační systémy do služeb uvnitř vzd. systému (pro školy, učitele, žáky, rodiče, složky statní správy) i pro jeho okolí.“

Zdroj: Kopie stanoviska NEMES, archiv autorky


„V průběhu uplynulého měsíce jsem měla možnost navštívit tři různé pedagogické akce. 26. 2. tiskovou konferenci týmů prof. Kotáska, NEMES a IDEA, kde byl vysloven názor na projekt páně ministrův, v podstatě shodný s rozborem dr. Valenty v tomto a minulém čísle UL. Dále to byla rekapitulace spolupráce skupiny zástupců tvůrčích týmů s MŠMT, uspořádaná Pedagogickou unií 9. 3. – výsledek nulový.

Posledním zážitkem byl sněm Asociace pedagogů ZŠ 21. 3., kde byli členové informováni o marném usilování rady a výkonného výboru o podíl učitelů z praxe na tvorbě standardů a jiných dokumentů MŠMT již v době jejich vzniku.

Mohla bych podrobně informovat o jednotlivých setkáních, o výrocích účastníků. Chci však vyjádřit pocit, který ve mně stále sílil: SMUTEK. Smutek nad stovkami hodin jednání a práce členů iniciativ a týmů, které tvořily návrhy reformy. Nad obrovským tvůrčím potenciálem, nad množstvím energie a sil, věnovaných vidině budoucnosti školství na úkor rodiny, odpočinku, vlastního sebevzdělávání i zábavy. To vše šlo téměř do ztracena.

Potkávám při těchto příležitostech stále stejné lidi. Spíše jich ubývá. Jsou stále unavenější. Mnozí mluví o ochabování aktivity učitelů v terénu, o nechuti k organizacím všech typů.

Chtěla bych všem těmto donkichotům poděkovat. Za to, že jsou, že od začátku chtějí prosadit, abychom my, učitelé, mohli být spolutvůrci změn.

Bylo uděláno mnoho – a přece výsledek je neuspokojivý. PROČ? Proč, když většina z nás pociťuje na školách větší svobodu ve své práci, když odpadlo tolik věcí, které nás sužovaly a svazovaly? Velmi výstižně to vyjádřila paní ředitelka Šumanová na sněmu APZŠ: „Naší základní myšlenkovou chybou od začátku bylo, že jsme se příliš orientovali na MŠMT. Čekali jsme spásu. A zatím opět rozhodují nahodilé skupiny nebo jednotliví úředníci, kteří něco nadirigují.“ Řešení vidí ve vzniku Učitelské komory, která by byla garantem řešení profesních otázek. A hlavně v osamostatnění škol, jež by tvořivě pracovaly.

Naprosto souhlasím – úsilí jednotlivých iniciativ je rozdrobené, úhel záběru je nutně úzký, často si vzájemně odporující. Početně omezené skupiny lidí nejsou respektovány jako reprezentace pedagogické veřejnosti.

Chybí návaznosti, systém, rámec – chybí školská politika. Jak řekl na tiskové konferenci prof. Kotásek, je závažnou chybou, že ji vláda nemá, že ani ministr, ani předseda vlády se nepokusili ji formulovat. Krok ano – ale kam? Liberalizace musí být doprovázena demokratizací, humanizací a kvalitou. Chybí mechanismy, které by liberalizaci zabezpečovaly. Chybí účast veřejnosti – účast zákonodárných sborů, účast rodičů.

Zřejmě přichází čas, aby pedagogové vystoupili navenek jako síla. Nemám na mysli stávku, ale profesní komoru. Není nás přece tak malý počet a náš názor by měl být respektován. Máme přece poslance – pedagogy, kteří by se měli ujmout legislativy.

Na druhé straně těžiště změn by mělo být skutečně na školách. Čím více učitelů a ředitelů se začne zamýšlet nad změnou cílů a metod své práce, tím budeme blíže transformaci školství.

Povinností MŠMT by mělo být vytvoření podmínek pro tuto experimentální činnost v předpisech, financích, umožnění kontaktů, vytvoření pomocné sítě. Jak to řekl arch. Kovařovic z NEMES – čas rozhoduje. Není možno začínat po volbách zase od nuly. Nesmíme to dopustit.

Jinak to všechno, o co jsme se doposud snažili, bylo zbytečné.“

Zdroj: Hrubá, Jana: Smutek. Učitelský list 4/92, duben 1992, str. 1


Další díly seriálu najdete ZDE.

Novinky Pedagogické knihovny J. A. Komenského za duben 2014

Co pro nás připravila v dubnu nového Pedagogická knihovna J. A. Komenského? Dvanáct nových knih o výchově a vzdělávání, deset knih z oboru psychologie a upozornění na celou řadu dětských knih a odborných článků.


Novinky za duben 2014

Knihy (hlavní fond):
pedagogika
psychologie
ostatní společenskovědní obory

Sukova knihovna (literatura pro děti a mládež):
první čtení
první stupeň ZŠ
druhý stupeň ZŠ
naučná literatura
přečtěte si s dětmi

Články:
z českých časopisů
ze zahraničních časopisů

Děti z ústavů jsou intelektově i emočně slabší než děti z rodin

Děti vyrůstající v dětských domovech jsou oproti dětem vychovávaných v biologických rodinách či u pěstounů intelektově a emočně slabší a mají v dospělosti větší problémy s navazováním vztahů. Zveřejněná studie Národního institutu pro děti a rodinu také zjistila, že děti z ústavů mají nižší vzdělání a větší sklony k depresím. Děti, které šly z ústavu k pěstounům, se ale výrazně zlepšily.

Výzkumníci z 1. lékařské fakulty a pedagogické fakulty Univerzity Karlovy sledovali s odstupem dvou let 190 dětí ve věku sedm až 12 let, a to jak děti vyrůstající v biologických rodinách, tak u pěstounů a v ústavech.

„Děti v pěstounských rodinách se v oblasti schopnosti rozeznávání a regulace emocí, ale též porozumění sociálním situacím přibližují dětem, které žijí v biologických rodinách. Děti v dětských domovech dosahují v této oblasti též určitého vývoje, ale zcela nedostatečného," konstatoval hlavní řešitel studie Radek Ptáček. Dětem v dětských domovech chybí hlavně silné osobní vztahy s někým dospělým.

U dětí z dětských domovů také výzkumníci nejvíce zaznamenali pocity deprese a osamělosti. Nepotvrdily se ale starší studie, podle nichž děti z domovů zaostávaly i v tělesném vývoji. Úroveň péče a kvalita stravy v domovech se totiž stále zlepšuje. Studie také zjistila, že děti z domovů se cítí zejména oproti dětem v pěstounské péči jistější ve škole. To může být ale způsobeno tím, že docházejí do škol patřících k dětským domovům, kde zohledňují specifické potřeby těchto dětí.
Badatelé také zkoumali 280 dospělých lidí, kteří vyrostli v náhradní péči i v běžných rodinách. „Z psychologických charakteristik se u výzkumné skupiny výrazně častěji vyskytují zejména depresivita, neuroticismus, impulzivita, nejistota a nedůvěřivost," shrnula spoluautorka studie Irena Smetáčková. Lidé vychovaní v ústavu zpravidla dosahují nižšího vzdělání, hůř se uplatňují na trhu práce a následkem toho mají nižší životní úroveň…

Celý text článku najdete ZDE.

Více informací ZDE.

„Výsledky studie jednoznačně ukázaly, že na vývoj dětí i jejich budoucí spokojenost a úspěšnost v životě má vliv přítomnost, či naopak absence citové vazby," shrnuje Radek Ptáček výsledky odborné studie. Čím delší dobu děti prožijí v ústavní péči a čím dříve jsou odloučeny od své matky nebo jiné blízké osoby, tím je jejich deprivace větší. Specifické problémy, kterými tyto děti trpí, se potom odrážejí v jejich chování k ostatním i schopnosti navazovat a udržovat harmonické vztahy v dospělém životě. „Dítě, které nepoznalo mateřskou lásku, dokáže mnohem obtížněji vytvořit stabilní citové pouto v dospělosti. Z ústavní péče tak mohou vycházet další rodiče, jejichž děti mohou mít obdobný osud. Proto je nesmírně důležité najít dětem, které z různých důvodů nemohou vyrůstat se svými biologickými rodiči, vhodné rodiče náhradní. Jakákoliv jiná než rodinná péče není z dlouhodobého hlediska pro vývoj dítěte vhodná," doporučuje Radek Ptáček.

Zájemcům o pěstounskou péči jsou určeny stránky www.hledamerodice.cz a bezplatná tel. linka 800 888 245.

Národní institut pro děti a rodinu: www.nidar.cz

Jaké jsou příčiny ztráty zaujetí pro výuku?

Proč žáci v USA často nedokončí střední školu? Jaké jsou hlubší příčiny toho, že žáci odejdou ze školy nebo ji stěží dokončí, nemají o studium zájem a nejsou připraveni na další život?

Zdroj: Scio 9. 5. 2014


Americké školy se potýkají s problémem velkého počtu žáků, kteří nedokončí střední školu. Autoři knihy „Leaving to Learn: How Out-of-School Learning Increases Student Engagement and Reduces Dropout rates“ E. Washor a Ch. Mojkowski se zabývají hlubšími příčinami toho, proč žáci odejdou ze školy nebo ji stěží dokončí, nemají o studium zájem a nejsou připraveni na další život. Autoři uvádějí, že žáci, kteří nedokončí školu nebo o ni ztrácejí zájem, se rekrutují často z chudších venkovských a městských komunit.


Nesplněná očekávání

Příčinu ztráty zaujetí pro výuku spatřují autoři v tom, že škola nesplňuje očekávání žáků a málo se jim snaží přizpůsobit. Definují 10 očekávání, která mají podle jejich zkušeností rozhodující vliv na to, zda jsou žáci ve škole zapojeni do výuky a pěstují si návyk pro celoživotní učení.

1. Vztahy: vědí učitelé něco o mně, pomáhají mi budovat vztahy s dospělými i spolužáky.

2. Relevance: odpovídá to, co se učím, mým zájmům, pomáhají mi učitelé pochopit spojení učiva a reálného světa.

3. Volba: mohu si zvolit, co se učit a jak prokazovat své kompetence, pomáhají mi učitelé správně zvolit.

4. Obtížnost: musím se dostatečně snažit, jsou moje výkony použitelné v reálném světě.

5. Autenticita: je to, co dělám, použitelné pro mou komunitu a širší společnost, je můj výkon oceňován.

6. Aplikace: mám příležitost použít své dovednosti v reálném světě, přispět k řešení reálných problémů.

7. Hra: mám možnost učit se z vlastních chyb a nebýt za ně trestán, vedou mě učitelé k experimentování.

8. Procvičování: mám možnost si dovednosti důkladně procvičit, dávají mi učitelé zpětnou vazbu.

9. Čas: mám dost času k učení se vlastním tempem, věnuji učení potřebný čas.

10. Načasování: jaké tempo zvolit při učení, pomohou mi je učitelé správně nastavit.

Tento soubor očekávání může zároveň sloužit učitelům ke sledování toho, jak žák ve škole prospívá, jiným způsobem než jen pohledem na známky. Bude-li si škola vědoma očekávání ze strany žáků, může včas řešit jejich nezájem a výuku a předcházet jejich předčasnému odchodu ze školy.

Původní text ZDE.

23. 5. 2014 Astronomie a práce s nadanou mládeží

Talentcentrum Národního institutu pro další vzdělávání ve spolupráci s Českou astronomickou společností pořádá seminář „Astronomie a práce s nadanou mládeží“. Akce se uskuteční v pátek 23. 5. 2014 od 9.55 do 15:00 hod v prostorách hvězdárny a planetária Brno, Kraví Hora 2 v Brně.

Náplní semináře budou odborné přednášky na témata černých děr a sluneční soustavy obohacené o nápady a tipy, jak pracovat v této oblasti s nadanou mládeží. Účastnící se také seznámí s možnostmi využití digitária jako nové formy, jak přiblížit vesmír žákům.

Zájemci o účast na semináři se mohou závazně registrovat ZDE.

Pro další informace pište na e-mail: litavsky@nidv.cz

Oldřich Botlík, David Souček: Už mě nudí být pořád vyučován, chci se učit

Ve školním roce 2012/13 probíhal ve stovce tříd prvního a druhého stupně základních škol projekt Matematika s chutí. Jeho hlavním cílem bylo umožnit žákům zažívat v hodinách matematiky drobné samostatné objevování. Učitelé zase mohli pozorovat, co s dětmi taková změna dělá: například si v matematice více věří, lépe spolupracují se spolužáky, mají menší strach udělat chybu, jsou aktivnější.

Zdroj: web RVP 5. 5. 2014


V projektu Matematika s chutí si měli žáci uvědomit, jak matematika souvisí s jejich životem a s problémy, které běžně řeší lidé kolem nich. Proto jsme chtěli, aby tématem tzv. třídního projektu byla reálná situace. Aby se žáci zabývali něčím, na čem jim bude záležet. Pro přípravu třídních projektů měli učitelé k dispozici celkem 17 ukázkových projektů od organizátorů. Mohli je buď převzít bez větší změny, nebo je výrazněji modifikovat, či je dokonce mohli využít jen jako velmi volnou inspiraci na cestě k vlastnímu, originálnímu třídnímu projektu.

Projekt byl konstruktivisticky zaměřen na žáky i na učitele. Měl učícího se přivést k reflexi vlastního myšlení a k vědomému aktivnímu strukturování poznatků, které si osvojuje. Sebereflexi měla učitelům usnadnit komunikace na blogu projektu Matematika s chutí, kde pojmenovávali své případné problémy a zamýšleli se nad potížemi, s nimiž se setkali jejich kolegové a kolegyně. Sdílení poznatků mělo učitelům pomáhat při překonávání osamělosti provázející u nás jejich profesi. Čeho se týkaly hlavní získané poznatky?


Nesourodé složení třídy

Jen několik učitelů nemělo ve své třídě žáky, kteří jsou pokládáni za „problémové“ (nekázeň, ostentativní nezájem, specifické poruchy učení, různé formy autismu apod.). Velmi často šlo o třídy ve spádové škole bez vybírání žáků. Učitelé se v zásadě shodli, že třídní projekt v rámci Matematiky s chutí jim velmi usnadnil práci ve třídě s nesourodým složením žáků. Pokud totiž téma žáky zajímá, nabízí jim dostatečně rozmanité impulsy a je přiměřeně náročné, není pro ně nijak obtížné najít si v tématu vlastní podtéma, v němž jsou dobří či dokonce vynikají. Mohou se tak do práce třídy zapojit na úrovni, která je v kolektivu ostatních nestigmatizuje. Učitelé poměrně často psali o tom, jak díky třídnímu projektu „ožili“ i žáci, do nichž by to vůbec neřekli. Na některých školách, kde projekt Matematika s chutí probíhal, už dříve přestali vytvářet výběrové třídy podle prospěchu žáků, neboť se přesvědčili, že nesourodé složení třídy je prospěšné všem žákům.


Třídní projekt a ostatní výuka

Na prvním stupni je pro učitele mnohem snazší reagovat na aktuální vývoj třídního projektu, například na nechuť žáků přerušovat práci kvůli rozvrhu. Snadno se lze vyrovnat také s přesahy třídního projektu do dalších předmětů. Učitelé z druhého stupně zdůraznili, že pro úspěch projektů u starších žáků hraje velmi důležitou roli celková koncepce školy. Osamocený učitel na druhém stupni jen stěží uspěje, pokud mezi jeho přístupem a přístupem ostatních pedagogů existují zásadní rozdíly. Učitelé potvrdili, že do výuky je možné zcela přirozeně integrovat i „sebebláznivěji“ zaměřený projekt, jestliže téma žáky zaujme a nabízí dostatečnou pestrost a přiměřenou složitost. Možnost projektů zasahujících více předmětů již ve fázi návrhu v zásadě vítali – přirozeně to odpovídá povaze světa, v němž žáci žijí. Upozornili však, že je nutné věnovat pozornost rodičům, aby nebyli zbytečně znepokojeni například tím, že „ve vedlejší třídě jsou už v matematice o tři stránky dál“.


Dopady třídního projektu na žáky

Učitelé často konstatovali pozitivní změny klimatu třídy (spolupráce a komunikace mezi žáky), dále větší samostatnost a sebevědomí žáků a zlepšení jejich vztahu k matematice a ke škole jako takové. Shodli se, že zapojení „slabších“ žáků nemůže končit jejich pověřením zabývat se ve skupině pomocnými úkoly. Jednak proto, že hodnocení „slabší“ může vyplývat jen z jedné dimenze pohledu – například z toho, jak rychle žák počítá, případně dokonce, jak se dokáže prosazovat. Učitelé konstatovali, že pokud projektové činnosti nabízejí žákům dostatek otevřených možností, postupně se projeví i přednosti původně „slabších“ žáků a objeví je i jejich spolužáci. To vše dodává těmto žákům stojícím původně raději v pozadí sebedůvěru a „postrkuje“ je kupředu ve vývoji, který může nakonec končit tím, že na ně spolužáci i učitel pohlížejí úplně jinak, než dříve. A že tito žáci vidí úplně jinak i sami sebe a své místo ve třídě. Spolupráce se všemi dětmi ovšem nepochybně prospívá i žákům, kteří se umějí prosadit a pracují i uvažují nadprůměrně rychle a jsou pokládáni za nadané.


Dopady třídního projektu na učitele

Projekt pomohl soustředit pozornost učitelů na to, co probíhá v hlavách žáků. Podle učitelů má ve třídě smysl investovat čas do pomalejšího, ale o to důkladnějšího „rozjezdu“ – zúročí se to později v lepším vztahu žáků k matematice a v tom, že si osvojí kvalitnější metody učení a vstřícný přístup k novým situacím. Zajímala nás také přenositelnost zkušenosti učiněné během práce na třídním projektu. Ve škole, jejíž vzdělávací filozofie je pojetí projektu Matematika s chutí blízká, to podle učitelů není velký problém: kolegové, i když se Matematiky s chutí nezúčastnili, tam často mají podobné prožitky ve vlastních projektech. Na školách, kde převládá tradiční přístup k výuce, ovšem může být odlišná metoda práce jediného učitele velkým problémem.


Učitelům se vrací radost z práce

Někteří účastníci už dokonce sami pokračují v podobných aktivitách. Někde si to vyžádaly děti, jinde se pro vedení podobných projektů rozhodli učitelé buď na základě této čerstvé zkušenosti, nebo už dříve. Konstruktivistický přístup k výuce a učení jim totiž vrátil radost z práce. Kromě ní ovšem při podobných aktivitách uvítají i uznání své práce vedením školy a rodiči. Stojí ovšem také o záštitu podobnou té, kterou jim poskytl projekt Matematika s chutí, i o volnost rozšířit v případě potřeby konstruktivistický projekt do dalších předmětů.


Příklady projektů, které učitelé připravili

Začínáme podnikat
Cestujeme po Evropě
Cestovní kancelář
Dárek pro Bělinku
Zařizujeme dům našich snů
Kavárna Dětské doupě


Celý text i s příklady projektů si můžete přečíst ZDE.

Jana Hrubá: DOKUMENTY 30. Jak vedl ministr Vopěnka diskusi nad návrhy transformace

Aktivita učitelských iniciativ se na přelomu let 1991/92 soustředila k připravovanému oficiálnímu dokumentu – programu transformace vzdělávání. Všichni ho považovali za velmi důležitý a očekávali, že bude vycházet z předložených návrhů jednotlivých tvůrčích týmů.


V Učitelském listu je vylíčena první diskuse pedagogů nad předloženými návrhy.

„Podobala se vroucímu kotli. Z jeho čtyřhodinového klokotání však vzešla řada zajímavých informací, myšlenek a návrhů. Na PF UK v Praze se dne 17. 10. 1991 pod patronací APZŠ sešla stovka účastníků z různých koutů ČR. Zástupci tvůrčích týmů představili nejprve jednotlivé návrhy, publikované v UN…

Přes odlišnosti v detailech i zaměření jednotlivých návrhů byly základní principy v souladu. Reforma by měla být postupná a dlouhodobá – transformační proces, nikoli zlom. Měla by vycházet z potřeb jednotlivce a poskytovat mu svobodnou cestu ke vzdělání. Je zdůrazňována role učitele jako základního činitele všech změn. Jak se ukázalo v bouřlivé diskusi, MŠMT nevyslalo oficiálního zástupce…

Ozvala se otázka, kdo rozhodne, co bude v návrhu – zda ministerstvo, nezávislá komise v čele s profesorem Pařízkem z PF, nebo výsledek veřejné diskuse? Přítomní navrhli, aby se na zpracování materiálu pro vládu podíleli zástupci jednotlivých autorských týmů a aby tento materiál obsahoval rozbor situace, směr a cíle postupné transformace školství. Měl by poskytovat dostatečně široké mantinely pro možnost vyzkoušet různé varianty návrhů. Byla zdůrazněna potřeba jasného vymezení školské politiky.

Nechuť k jednomu vnucenému modelu byla dominující. Učitelé chtějí mít svobodu volby. Na druhé straně si dobře uvědomují, že volnost nemůže být bezbřehá, pokládají za nutné vymezení minimálního učiva a profilu absolventa jednotlivých stupňů škol. Na těchto otázkách již pracuje VÚP, NEMES i některé další učitelské iniciativy. Korekci samostatnosti škol by měly zajišťovat samosprávné orgány (mnohde nejsou dosud ustaveny) a inspekce (stále chybí vyhláška)…

Na závěr byly shrnuty možnosti další diskuse široké veřejnosti k návrhům reformy. Je to zasílání připomínek na MŠMT pod heslem „Projekty“, diskuse ve sdělovacích prostředcích a účast na vnějším připomínkovém řízení prostřednictvím ČMOSu nebo Pedagogické unie. Přítomní vyslovili obavu z pravděpodobné roztříštěnosti a šíře takové diskuse. Měla by být řízena a usměrněna k jednotlivým konkrétním a závažným otázkám.

Hledání konsensu tedy začalo – myslím si, že konstruktivně a že obrovské zaujetí diskutujících signalizovalo postoje českého učitelstva k připravovaným změnám. Jen jestli ty signály někam doletí…“

Zdroj: Hrubá, Jana: První diskuse nad projekty reformy. Učitelský list 3/1991, prosinec 1991, str. 2

Jak se zdá, signály nedoletěly.

3. prosince 1991 píše NEMES ministrovi dopis.

„Vážený pane ministře,

obracíme se na Vás v souvislosti se skutečností, že MŠMT má v brzkém termínu, do 31. 12. 1991, předložit vládě ČR návrh dokumentu k reformě vzdělávací soustavy.

Jako autoři jednoho z předložených návrhů na transformaci vzdělání a školství, jsme se spolu s autory dalších reformních návrhů účastnili připomínkového řízení ke dvěma postupným verzím zmíněného dokumentu. Řízení proběhlo během necelých 14 dnů v první polovině listopadu t. r. K oběma verzím jsme podali písemné připomínky a na závěr připomínek ke druhé verzi jsme vyjádřili svůj zásadní nesouhlas zejména s tím, že se v ní nevycházelo z konsensu mezi předloženými návrhy, ačkoliv se uvádělo spolupodílení se všech pěti předložených návrhů na jejím obsahu.

Tento přístup, neuspokojivý stav prací na dokumentu MŠMT pro vládu ČR, jakož i zkracující se čas, nás vedou k vážným obavám o náležité splnění úkolu.

Postupujíce v intencích naší dosavadní iniciativy, považujeme nyní za nezbytné, abychom v rámci možností dobrovolné organizace přispěli některými podklady k návrhu dokumentu MŠMT. Chceme se pokusit dosáhnout co nejširšího konsensu, na jeho základě formulovat principy vzdělávací politiky a transformace vzdělávacího systému, a navrhnout konkrétní opatření z toho vyplývající. Tyto podklady si Vám dovolíme předložit.

V úctě PhDr. M. Havlínová, CSc.

Zdroj: Kopie dopisu NEMES, archiv autorky

Uvedený přístup k diskusím, krátký termín, formální vypořádávání připomínek a téměř pohrdavý postoj k dobrovolné práci, názorům a návrhům pedagogických iniciativ je něco, co na ministerstvu školství dlouhodobě přetrvávalo a bohužel se měnilo jen velmi, velmi pomalu. Záleží vždy na osobnosti ministra, zda považuje pedagogické asociace a další aktéry opravdu za partnery, nebo je přesvědčen o neomylnosti vlastních řešení.


Jak diskutoval sám ministr Vopěnka

„V listopadu 1991 byl ministr pozván na zasedání výboru ČNR pro vědu, vzdělání a kulturu. Ministrovo vystoupení se setkalo s kritikou z řad členů výboru především pro jeho nepřipravenost. P. Vopěnka zde vyjádřil svůj nesouhlas s podobou návrhu vytvořeným ministerstvem v době své nepřítomnosti. I když byl ministr pozván k oficiální prezentaci návrhu, seznámil poslance pouze s některými svými osobními představami (1). Domníval se např., že by mělo dojít k zavedení maturit z českého jazyka, angličtiny a matematiky, které by byly pro všechny školy stejné. Členové výboru jeho myšlenky odmítli jako nerelevantní pro diskusi o předloženém návrhu. Jako první polistopadový ministr Vopěnka hovořil o nutnosti zavedení státní maturity, což bylo jedno z hlavních témat debaty o reformě školství od druhé poloviny devadesátých let do jejího zavedení v roce 2011.

Zdroj: Zdroj: Soňa Krejčová: Debata o reformě českého školství v letech 1989–2004. (Diplomová práce.) Brno, Masarykova univerzita 2012. Str. 32–33. Dostupné ZDE.


„Začátkem prosince (1991) se v Praze konala dvoudenní valná hromada Společnosti středoškolských pedagogů. Perfektně zorganizovaná, s poměrně velkou účastí členů. Hosté skutečně reprezentativní: ministr školství prof. Vopěnka, náměstci ministra dr. Čech a ing. Koucký, předseda ČMOS ing. Rössler, vedoucí inspektor Prahy dr. Pilař, zástupci Pedagogické unie a další.

Podstatná část prvního dopoledne byla věnována vystoupení ministra, ve kterém seznámil přítomné se svou představou změn ve školství. Postěžoval si, že nebyl pochopen poslanci ČNR ve výboru pro vzdělání, vědu a kulturu a že patřičný zájem neprojevují ani sdělovací prostředky…

Základní myšlenku potřeby liberalizace ve školství většina z nás vítá a podporuje již delší dobu. Ale při poslechu další části projevu pana ministra se mi postupně začaly ježit vlasy. V pasáži o základní škole prokázal velmi mlhavé znalosti poměrů na školách – asi jako běžný rodič či prarodič. Podstatou navrhovaných změn bylo odtržení I. stupně, přičlenění 5. ročníku jako „doháněcího“ a ukončení vysvědčením gramotnosti. Na II. stupni označení tříd prima, sekunda, tercie, kvarta a uzavření závěrečnou zkouškou. Velmi naléhavě zazněla rada, abychom my, učitelé, učili děti číst. Organizaci ZŠ by pan ministr ponechal školským úřadům – ministerstvo by se jí nezabývalo.

Středním školám nabídl prof. Vopěnka zavedení státní rigorózní maturity z ČJ, AJ, M a dějin evropské kultury na všech typech škol. Varianty odborných maturit by si mohly bez zásahu ministerstva vytvářet oborové skupiny středních škol samy. Pan ministr vyřešil i to, kdo bude podepisovat maturitní vysvědčení – vedoucí inspektor. Organizací pomaturitního studia by si mohly střední školy přivydělávat. A tak dále a tak dále.

Forma projevu, vágnost představ a neujasněnost praktických dopadů mě šokovaly. Šokovalo mě, jak v auditoriu zabíral žoviální styl, jak velký byl potlesk. Šokovala mě i některá vystoupení účastníků, kteří okamžitě začali o návrzích diskutovat jako o hotové věci (např. kdo by měl podpisovat ta vysvědčení). Pan ministr odcházel s dojmem, že získal v pedagogické veřejnosti podporu.

Jako host a pedagog „základoškolský“ jsem byla v Jiříkově vidění. Přece řada lidí musela cítit, že názor páně ministrův je skutečně velmi, velmi osobní, že zabíhání do detailů ve chvíli, kdy není stanoven cíl a postup transformace školství, svědčí přinejmenším o nepochopení situace.
Podobné zásahy do struktury bez souvislosti připravované transformace by byly opět výstřely naslepo, jejichž dopad sklízíme pak my, učitelé.

Proto jsem netleskala. Ale asi mám nějaké omezené myšlení – omlouvám se. Podle mého názoru je ministr člověk odpovědný za přípravu reformy. Nemůže ten úkol řešit zpracováním několika vlastních návrhů na změnu detailů struktury školství. Od začátku byla zřejmě chyba v organizaci – jak při zadání přípravy návrhů, tak při vedení diskuse. Výměna náměstka není lékem. A zaneprázdněnost prací ve vládě není omluvou.“

Zdroj: Hrubá, Jana: Proč jsem netleskala. Učitelský list 1/92, leden 1992, str. 2

V lednu 1992 byl konečně publikován návrh Programu rozvoje výchovně vzdělávací soustavy v ČR – Vopěnkův „1. krok“. Myslíte, že tak závažný dokument vznikl na základě nějakého konsensu?


Další díly seriálu najdete ZDE.




__________________

(1) Ministr nepřipraven. MF Dnes, 28. 11. 1991, s. 2.

Cheryl R. Carter: Dítě s ADHD a ADD doma i ve škole

Zase nemá domácí úkol? Zase nedává pozor a ruší? Rodiče a učitelé dětí s poruchami pozornosti a hyperaktivitou zkoušejí často první poslední, střídají odměny a tresty, ale máloco zabere.

Jednou z cest je dovést děti s ADHD a ADD k tomu, aby se naučily samy si zorganizovat své věci i to, co dělají. Podle autorky na děti s ADHD a ADD platí zábava spojená a individuálním přístupem, pravidly, jednoduchostí a plánováním času. Všechno, co děti učíme, bychom jim podle ní měli nejprve předvést, pak na tom s nimi spolupracovat, poté dohlížet na to, jak to zkoušejí udělat samy, nechat je práci provést samostatně a nakonec zkontrolovat, jak se jim to povedlo. Kniha je plná praktických tipů, které pomohou zvládnout výzvu, již představuje ADHD a ADD.

Cheryl R. Carter založila organizaci Organized Kidz, která pomáhá dětem se speciálními potřebami osvojit si organizační a studijní dovednosti. Působila jako speciální pedagožka se zaměřením na poruchy učení a dále jako poradkyně v oblasti time managementu. Založila také sdružení Organize Your Life na pomoc křesťanským matkám.

Více informací najdete ZDE. Knihu si můžete objednat též ZDE.

Patrimonia – cesta ke kořenům

Slovo patrimonium v latině označuje odkaz předků, dědictví. Patrimonia je název nového studentského programu, který v rámci projektu Popularizace výzkumu a vývoje v oblasti péče o kulturní dědictví koordinuje Ústav teoretické a aplikované mechaniky AV ČR. Cílem programu Patrimonia je pomocí tematicky různých projektů zaměřených na vyhledávání málo známých faktů z místní historie, dokumentaci menších, často opomíjených a chátrajících památek či zaznamenávání vzpomínek pamětníků podnítit zájem mladých lidí o odkaz předků. Těch vlastních i těch, kteří žili v jejich obci, městě či regionu.

Všechny potřebné informace o programu jsou dostupné na internetových stránkách www.patrimonia.cz. Zájemci si mohou vybrat z projektů navrhovaných nejen programovým týmem Patrimonie, ale i samotnými studenty. Již prvních sedm nabízí široký okruh témat: Historie školy, Bojovali v první světové válce, Ztracené cesty, Rodinné památky, Dokumentace menších historických objektů, 50. léta 20. století v Československu a Městská opevnění.

I když každý projekt je koordinován odborníkem v roli vedoucího projektu a studenti mají možnost konzultovat s dalšími odbornými poradci z řad vědců, zájem a spolupráce jejich pedagogů je pro ně stejně důležitá a přínosná. Úkoly se totiž vážou k prostředí, které je účastníkovi dobře známé – rodina, škola, obec, město a jeho okolí, nebo k životům lidí spjatých s historií těchto míst. Právě pátrání po málo známých, ale zajímavých informacích, dokumentace zánikem ohroženého kulturního dědictví na rodinné a místní úrovni, zaznamenávání vzpomínek pamětníků, pátrání po příbězích ze života předků, ale také po historii například starých domů či malých, téměř neznámých památek lokálního významu je to, o co v Patrimonii jde.

Protože účast v některém z projektů si od studenta vyžaduje samostatnou aktivitu a dodržení základních pravidel výzkumní práce, může být propojena se stejně zaměřeným ročníkovým projektem nebo SOČ a stát se tak odrazovým můstkem i pro další studium, případně profesní zaměření. Zmíněná možnost konzultací s odbornými poradci studentu ulehčí řešení úkolů a přispěje k vyšší úrovni jeho výsledků prezentovaných veřejně na stránkách Patrimonie. Tím každý autor ve zvoleném tématu spoluvytváří pestrou, postupně se doplňující mozaiku informací. Jednotnou základní strukturu výstupů zajišťují konkrétně definované úkoly, z nichž si účastník vybere podle podmínek, které při jejich plnění má, případně podle nich ve spolupráci s vedoucím projektu zadání upraví.

Při zpracování získaných údajů se student naučí pracovat s interaktivní mapou, pořizovat dokumentační fotografie, vést rozhovor a nakonec vkládat výsledky přes redakční systém na internetovou stránku a upravovat je.

Kromě informací zveřejněných na stránkách Patrimonie, organizační tým nabízí i možnost prezentace programu či různých přednášek s tématikou památkové péče v dohodnutém termínu přímo ve škole, zorganizování exkurzí studentů do moderně vybavených pracovišť Ústavu teoretické a aplikované mechaniky v Praze a Telči, nebo návštěvy památkových oblastí v doprovodu odborníka.