Dana Šalamunová: Zapojení handicapovaných studentů do běžné výuky

„Dnes má referát Filip! Tak pojďte, Filipe, k tabuli“ Z přední lavice vycouvá chlapec na vozíku a vesele přijede před tabuli. Nikdo se tomu nediví. „Tak já bych začal,“ promluví usměvavý student.


Zapojení handicapovaných studentů do běžné výuky je dnes stále častějším aspektem moderního vzdělávání. Namísto nejrůznějších psychologických rozborů se dnes klade naprosto zaslouženě důraz na základní věc – zařadit handicapovaného studenta do normálně fungující třídy, do lavice k ostatním spolužákům a místo nejrůznějších úprav ho prostě brát jako běžného studenta.

Mgr. Petr Kuba, učitel z gymnázia a střední odborné školy v Českých Budějovicích, která je součástí sítě středních škol EDUCAnet, popisuje, jak tato integrace funguje právě zde. „Na naší škole je tělesně postižený student, který se do běžné výuky zapojil od prvního ročníku. Když přehlédnete třídu od katedry, téměř si ani nevšimnete, že ne všichni studenti sedí na židlích. Teprve až když vyvoláte chlapce v první lavici u dveří k tabuli, všimnete si, že přijede na vozíku. Do té doby v lavici pracoval se svým notebookem stejně jako celý zbytek třídy, takže cizí příchozí nezpozoruje nic výjimečného, hlásí se a pracuje stejně jako všichni ostatní.

Ještě dnes je ale takováto pozice tělesně postiženého studenta výjimečná. V dobách minulých a často i dnes na sebe upozorňuje buď tím, že sedí sám v lavici, často ještě zadní, nebo také tím, že jako jediný ve třídě pracuje s notebookem. Ani jedna z těchto věcí na naší škole není. S notebookem pracují všichni studenti, takže ani sám Filip nemá pocit, že je, v negativním slova smyslu, něčím výjimečný. Jeho schopnosti v oblasti výpočetní techniky, kterou u nás studuje, jsou navíc poměrně na výši, čili v kolektivu svých kamarádů je uznáván i po odborné stránce. V lavici sedí se svým kamarádem a panuje u nich tak dobrá nálada, že je někdy musí učitel dokonce umravnit. Žádný zakřiknutý samotář se tady nekoná.

Ne vše se dá ale zvládnout pouhým zařazením do běžně fungující třídy, bez některých úprav, zvlášť pro pohyb v patrové škole, se prostě neobejdete, a tak má na naší škole Filip svou asistentku. Ta je součástí zaměstnanců školy, takže komunikuje s učiteli, informuje je o Filipových možnostech, domlouvá termíny referátů a zkoušek, pokud je něco takového potřeba. Někdy dokonce sedí ve třídě a píše pro Filipa zápisky. Nesedí však u Filipa, ten je mezi svými kamarády. Po skončení výuky ji potkáte, jak Filipa veze po chodbě, popřípadě mu pomáhá po schodech. A když není „po ruce“ asistentka, pomohou studenti. Na naší škole je Filip prostě normálním studentem a kamarádem.“

Martin Chvál: Autoevaluace – vytváření systému a podpora škol v oblasti vlastního hodnocení

Prezentace ze závěrečné konference projektu Cesta ke kvalitě 29. 11. 2011.

Článek o konferenci si můžete přečíst ZDE.


Připravují se samostatné publikace projektu:
– Autoevaluace v praxi českých škol (kriticky nahlížený výběr z příkladů inspirativní praxe)
– Autoevaluace z externího pohledu (souhrn výstupů aktivity B3)
– Vzájemné učení (souhrn výstupů aktivity C1)
– Poradenství v oblasti autoevaluace (souhrn výstupů aktivity C2)
– Školy na cestě ke kvalitě. Systém podpory autoevaluace škol v ČR – souhrnná publikace projektu určená odborné veřejnosti

Celou prezentaci si můžete stáhnout ZDE.

Jana Hrubá: Projekt Cesta ke kvalitě bilancoval

Koncem listopadu se za velkého zájmu pedagogů konala v Konferenčním centru City v Praze 4 celostátní konference národního projektu Autoevaluace – Cesta ke kvalitě.


„Jsme na konci ojedinělého projektu. Přináší nový prvek do vzdělávacího systému. Inovativní a inspirativní prvek, který chyběl,“ řekl na zahájení závěrečné konference projektu PaedDr. Jaromír Krejčí, ředitel odboru vzdělávací soustavy MŠMT. Ambicí projektu bylo podle něho dát školám k dispozici ucelený soubor nástrojů a pomoci jim získat náhled, jak uchopit autoevaluaci. Vzhledem k novele školského zákona, kterou byla vyňata povinnost zpracovávat zprávu o vlastním hodnocení školy, význam projektu ještě vzrostl. Ředitel nebude mít stanovena kritéria, rozsah ani periodicitu vlastního hodnocení. „Vážím si nástrojů, které projekt přináší – jsou tím, co školám prakticky pomůže. Klíčový je Rámec pro vlastní hodnocení školy. Věřím v budoucnost tohoto instrumentu,“ dodal Jaromír Krejčí.

„Každá škola by měla najít způsob, jak zhodnotit svou vlastní práci. Největší rezervy jsou v managementu škol. Výsledky projektu by se proto měly stát součástí vzdělávání ředitelů škol,“ řekl na konferenci Mgr. Václav Hořejší, nový ředitel Národního ústavu pro vzdělávání. Ústav byl realizátorem projektu společně s Národním institutem dalšího vzdělávání. Jeho ředitelka Mgr. Helena Plitzová zhodnotila vzdělávací kurzy, které postupně připravily a ještě připravují přes 400 učitelů na funkci školního koordinátora pro vlastní hodnocení. NIDV bude kurzy nabízet i po skončení projektu. Institut v rámci projektu vytvořil a ověřil vzdělávací program nejen pro koordinátory, ale i pro poradce autoevaluace.

PhDr. Martin Chvál, Ph. D., hlavní manažer projektu Cesta ke kvalitě, představil hlavní aktivity projektu, které mají za cíl podpořit sebereflexi škol a provázat autoevaluaci s externí evaluací. Sladění přístupu zřizovatelů a České školní inspekce k vlastnímu hodnocení škol by mělo zajistit, aby školy mohly ve svém vlastním hodnocení uvést i zjištěné negativní prvky, aniž by se musely obávat, že kvůli tomu budou negativně hodnoceny ze strany inspekce či zřizovatele. Identifikace určitého problému je bezpochyby nutná jako první krok k jeho řešení.

Pro školy bylo připraveno a v praxi ověřeno 30 tzv. evaluačních nástrojů. Jde o nástroje pro hodnocení školy, jako jsou dotazníky pro žáky, rodiče i učitele, hospitační protokoly či rozhovory se žáky a další. Školy je mohou zdarma využít ke zjišťování stavu v různých oblastech školního života. Většina nástrojů je softwarově podpořena a učitelé či žáci tak mohou jednoduše vyplnit dotazníky ve škole na počítači a výsledky jsou pro ně vygenerovány. Ke všem nástrojům jsou postupně zpracovávány manuály. Zatím je jich dostupných sedm. Nástroje jsou přístupné na portále.

Proškolení poradci navštěvovali školy, které požádaly o pomoc, a společně s jejich řediteli a učiteli hledali cesty, jak postupovat, jaký nástroj zvolit, jak pracovat s výsledky, jak nastavovat vhodná opatření tak, aby vedla ke zlepšení v dané oblasti.

Školy měly během projektu možnost předávat si své zkušenosti s prováděním vlastního hodnocení, navzájem se inspirovaly, učily a hodnotily při workshopech, recipročních návštěvách a Peer Review. V bezpečném, nekonkurenčním prostředí školní týmy společně pracovaly na tom, jak zlepšit autoevaluační činnosti, aby z nich dokázaly vytěžit maximum pro svoji školu.

„Projekt povzbudil pedagogické pracovníky, aby si začali navzájem sdělovat zkušenosti ze své práce. Důležité je i to, že partnerství vytvořená v rámci projektu velmi často pokračují, i když daná aktivita již skončila,“ zdůraznil hlavní manažer projektu Martin Chvál. „Pominu-li konkrétní předávání zkušeností o autoevaluaci, nejpodstatnější smysl celé akce je v tom, že vzájemné návštěvy učitele vyvedou ze stereotypu každodenní rutiny. Proto by bylo správné, kdyby se něčeho podobného zúčastnili i ostatní pedagogové, nejen vedení školy a osvědčení „tahouni“,“ zhodnotil přínos vzájemných návštěv škol jeden z účastníků.

Na základě zkušeností škol vzniká databáze inspirativní praxe, která je k dispozici na webových stránkách projektu. Do konce projektu v dubnu 2012 tu bude zveřejněno přes 20 příkladů (aktuálně 9) inspirativní praxe z různých typů škol, takže je mohou využít například i málotřídní školy nebo základní umělecké školy.

Po dobu trvání projektu je také vydáván a rozesílán všem základním a středním školám a dalším adresátům bulletin Na cestě ke kvalitě, jehož jednotlivá čísla jsou postupně zaměřena na fáze evaluace. S posledním číslem bude rozesíláno CD se všemi výstupy projektu, aby byla alespoň takto zajištěna udržitelnost výstupů projektu, jejíž zabezpečení ze strany MŠMT zatím není známo.

Prof. PhDr. Milan Pol, CSc. hovořil o současnosti a perspektivách autoevaluace z různých hledisek. Řekl, že autoevaluace má ve školských systémech pevné místo. Prakticky ve všech zemích je dnes snaha dostat vlastní hodnocení do centra činnosti škol. Jeho současné zpochybňování u nás je spíše kuriozitou. Vlastní hodnocení je podle něj účinnější než kontrola zvenku, kterou školy mohou vnímat jako hrozbu. Může se stát nástrojem profesionalizace lidí ve škole a kontinuálního rozvoje školy zevnitř.

S hlediskem zřizovatelů vystoupili Mgr. Jiří Holý, ředitel Vzdělávacího institutu Středočeského kraje, a PhDr. Marcela Štiková, předsedkyně školské komise Svazu měst a obcí. Ocenili společné dílo jedné z pracovních skupin projektu – Doporučení pro zřizovatele k hodnocení škol.

„Starosta i v malé obci nese zodpovědnost za kvalitu práce ředitele školy. Musí ho umět hodnotit a nebát se ho hodnotit. Novela školského zákona jeho roli posiluje – může ředitele i odvolat,“ řekl Holý. „Proto jsme se snažili vytvořit obecná doporučení k hledání cest, jak škole pomoci při zlepšování kvality. O kritériích jsme vedli bouřlivé diskuse,“ dodala Štiková.

Vztah autoevaluace a externí evaluace z hlediska ČŠI měl být předmětem vystoupení ústřední školní inspektorky Mgr. Olgy Hofmannové. Bohužel se omluvila.

O svých zkušenostech s plánováním autoevaluace na závěr dopoledního jednání hovořil Mgr. Pavel Škramlík, ředitel soukromé ZŠ sportovní z Litvínova. Jeho škola se zapojila do různých aktivit projektu. Ocenil především evaluační nástroje kvalitně zpracované odborníky, usnadnění práce s vyhodnocováním dat a také příležitosti k poznání mnoha lidí, kteří své práci rozumí. Ing. Vít Beran, ředitel další zapojené ZŠ Kunratice, ocenil, že projekt pomáhá ředitelům vést školu. „Škoda, že není dále podpořen,“ dodal.

V odpoledním programu účastníci mohli diskutovat podle svého výběru střídavě v pěti panelech o jednotlivých aktivitách projektu s jejich manažery. Panely se týkaly evaluačních nástrojů, příkladů dobré praxe, vzdělávání, vzájemného učení a poradenství. Uplatnit svůj názor či dotaz mohl opravdu každý, ovzduší na konferenci bylo přátelsky neformální a pracovní. Jak řekl ve svém vystoupení PaedDr. Krejčí: „Nic není černobílé. Projekt dal školám příležitost odstranit pochybnosti o autoevaluaci a výrazně přispěl k ujasnění této činnosti.“

Svatava Kučíková: Učitelé se vydali do Polska s Moderními dějinami.cz

„Historie na vlastní oči – po stopách židovské kultury a utrpení“ – pod tímto názvem se uskutečnila první akreditovaná exkurze, kterou v rámci dalšího vzdělávání pedagogických pracovníků připravilo Občanské sdružení PANT. Akce byla financována v rámci Operačního programu Vzdělávání pro konkurenceschopnost ze státního rozpočtu ČR a Evropského sociálního fondu.


Účastníci navštívili místa spjatá s utrpením Židů i ostatních národů za II. světové války a vydali se po stopách předválečné židovské kultury v Polsku. „Smyslem akce je podpořit učitele dějepisu při sestavování kvalitních exkurzí pro žáky a studenty, upozornit účastníky na zajímavá místa, poskytnout jim množství praktických návodů a materiálů k tvorbě pracovních listů, s nimiž žáci budou na exkurzích pracovat, i k činnostem ve vyučovacích hodinách,“ uvedl Petr Šimíček z pořádajícího Občanské sdružení PANT, který na exkurzi provázel a tlumočil z polštiny.


Den první

Do Polska vyrazily čtyři desítky učitelů nejen z Moravskoslezského kraje, ale i z jiných částí naší republiky. První zastávkou bylo františkánské Centrum sv. Maxmiliána Kolbeho v Harmežích, kde se nacházel jeden z pobočných pracovních táborů Osvětimi. Klášter je zasvěcen mučedníku osvětimského koncentračního tábora, polskému duchovnímu Maxmiliánu Kolbemu. Otec Kolbe nabídl po útěku vězňů veliteli tábora, že podstoupí smrt v hladomorně za spoluvězně, který měl doma ženu i děti a prosil o život. Velitel jeho nabídku přijal, podle výpovědí pamětníků se Kolbe většinu svého trýznivého věznění modlil a zpíval, jeho trápení ukončila fenolová injekce. V roce 1982 jej Jan Pavel II. prohlásil za svatého. Muž, za kterého se Maxmilián Kolbe obětoval, přežil a zemřel až v roce 1995. V podzemí zdejšího kostela je expozice velkoformátových kreseb bývalého osvětimského vězně č. 432 Mariana Kolodzieje. Po válce pracoval jako scénograf a o své válečné zkušenosti mlčel až do roku 1993, kdy začal vytvářet expresivní výjevy osvětimské reality. Jeho fantaskní motivy jsou plné autoportrétů, portrétů spoluvězňů, káp i esesmanů a symbolů utrpení. Obrazy v klášterním podzemí útočí na diváka se stejnou naléhavostí jako díla mnohem známějších umělců, Bosche, Dürera, Muncha či Schieleho. Jako by si autor po téměř pěti desítkách let uvědomil, že přežil ne proto, aby žil, ale aby podal svědectví. To se mu podařilo velmi sugestivně. Březinku, skutečnou továrnu na smrt, je možné navštívit bez průvodce. Jako mlčenlivé memento zde stojí pozůstatky destruovaných plynových komor a krematorií, zbytky z tří set vězeňských baráků, nejstarší zděné, novější dřevěné, vyprojektované původně na ustájení 50 koní; zde v nich přebývalo 400 vězňů.

Prohlídka s místním průvodcem následuje v hlavním táboře. Původní kasárna polské armády, umístěná v řídce obydleném prostoru Malopolska s železničním spojením, byla vybrána jako vhodné místo pro realizaci konečného řešení. Jeho součástí bylo i důsledné využití pracovního potenciálu vězňů před jejich likvidací, jakož i zpracování jejich ostatků při průmyslové výrobě tkanin a mýdla. Nepochopitelně zní informace o sofistikovaných způsobech mučení při rozšiřování lékařských obzorů v oblasti fyziologie i o rafinovaných variantách ponižování. V expozici nahromaděných osobních věcí se návštěvník dozvídá, že tyto předměty byly důsledně recyklovány; vše procházelo systémem důkladného třídění, jídlo, oblečení, nádobí či jiné předměty denní potřeby putovaly ke spotřebitelům do Německa, ze zabavených šperků, cenností a módního oblečení si mohla vybrat manželka velitele tábora. Válečné Německo potřebovalo zboží i materiál, brýle i zlaté zuby. Mezi podepsanými zavazadly je kufřík Zdenky Fantlové, která své zážitky nejen z Osvětimi vložila do úžasné knihy Klid je síla, řek´ tatínek.

Cestou z Osvětimi ještě zbývá dozvědět se, jak dotvořit pro žáky program dne, jehož součástí byla návštěva tohoto místa. Všichni cítí, že po takovém zážitku není možné sednout do autobusu a odvézt je domů. Abychom se drželi tématu, pouštíme si na cestu dokument Ondřeje Grošafta Auschwitz, který natočil pod vedením svého učitele a ředitele gymnázia EDUCAnet v Ostravě Marka Šimoňáka.


Den druhý

Další den dopoledne míří účastníci do Lipové ulice v Krakově. Kdo by neznal Spielbergův oscarový film Schindlerův seznam! Právě zde fungovala továrna na smaltované nádobí, kterou Oskar Schindler v roce 1939 arizoval. Za jejími zdmi se dnes nachází unikátní expozice Krakov v době nacistické okupace 1939–1945. Do světa vzdáleného sedm desítek let vstoupí návštěvník přes poetiku zaniklých míst, jako je fotografické studio či holičská oficína, aby se postupně pomocí artefaktů, dobových fotografií, camery obscury, propagandistických materiálů, výpovědí pamětníků i dobových rekvizit stal svědkem obsazení Polska, protižidovských opatření, bezpráví a teroru, zazdění obyvatel ghetta, otroctví v pracovním táboře. Civilně působí Schindlerova pracovna, velmi emotivní je ztvárnění stěny se jmény lidí, které zachránil. Tato expozice není v areálu bývalé Schindlerovy továrny jediná, nachází se zde rovněž pavilon se současným polským uměním.

Historická část města Krakova by vydala na program několika exkurzí. Pokud máte čas omezen na jedno odpoledne, můžete začít stejně jako účastníci exkurze pod Wawelem, projít Planty, park, který obepíná centrum místo zbořených hradeb, obdivovat zrenovované objekty Jagellonské univerzity. Za pozornost stojí poetická a výjimečně zachovalá židovská čtvrť Kazimerz i s několika zpřístupněnými synagogami. Z proslulých památek v centru města stojí za návštěvu např. Mariánský kostel s oltářem Wita Stwosze, osamocená radniční věž, „vdova“ po gotické radnici, Muzeum knížat Czartoryských s díly Leonarda či Rembrandta, nebo Sukiennice, velkolepá tržnice ze 14. století.

Za zmínku stojí, že v Krakově, na rozdíl od jiných kulturních metropolí, si může turista dopřát ubytování i stravování za přijatelné ceny.


Odezva účastníků

V evaluačních dotaznících je nejvýše hodnocena fundovanost lektora-průvodce, organizace akce a atmosféra, kvalita i použitelnost získaných materiálů. Také jsou výborné reakce na návštěvu továrny Oskara Schindlera.

… znovu děkuji všem z PANTU za skvělou exkurzi!
…jsme plni nové energie, a to díky Vaší "Expedici Krakov", čímž bychom Vám chtěli ještě jednou tuze moc poděkovat. Jste naprosto úúúúúúúúžasní a budeme se, pokud to půjde, těšit i na další akci.
Poděkování přesto nevynechám – díky za skvělý zájezd, bylo to opravdu hóóódně utěšené. Těším se na další.
… děkuji za perfektně připravenou akci!
… ještě jednou děkuji za zdařilou a inspirativní exkurzi. Také se těším na další podobné akce.

Vážení organizátoři,
Vaše akce měla vynikající úroveň. Nebyl snad nikdo, kdo by nebyl nadšen novými místy poznání, organizací, Vaší fundovaností a dobrou atmosférou, kterou jste navodili humorem. Prostě správní organizátoři na svém místě. Děkujeme za možnost poznání zajímavých míst a budeme se těšit příště.
S pozdravem účastnící ze SPŠ a OA z Frýdku-Místku


Připravované akce

Další tematické exkurze se uskuteční na jaře příštího roku. Třídenní exkurze Německo ve víru událostí 20. století bude směřovat do Berlína a Postupimi, jednodenní výjezd Po stopách předválečného československého opevnění a bojů II. světové války se soustředí na místa v Severomoravském kraji a dvoudenní akce Místa utrpení a bolesti našich předků směřuje do Prahy a tábora Vojna u Příbrami. Podrobnější informace podá Petr Pánek, předseda Občanského sdružení PANT, na adrese petr.panek@pant.cz.

Zaměstnanci škol a školských zařízení mají na uvedených akcích účast, dopravu, ubytování a vstupné do památníků zdarma. Školám je poskytnuta finanční kompenzace za absenci učitele ve výuce.

K. Kubalová, M. Holubová, K. Starý: Přechod na 2. stupeň z pohledu žáků a učitelů

Prezentace z odborného semináře na Pedagogické fakultě UK 24. 11. 2011 „Dva světy základní školy a přechod mezi nimi“.

Informaci o semináři si můžete přečíst ZDE.


Byly vedeny polostrukturované rozhovory s žáky a jejich učiteli.

Témata otázek rozhovorů:
– vnímání přechodu mezi stupni žáky a učiteli: obavy a očekávání žáků v 5. ročníku, odchod žáků do víceletých gymnázií a jiných výběrových škol, příchod nových žáků z jiných škol, změna třídního klimatu v 6. ročníku
– důležitost přípravy žáků na přechod na 2. stupeň ZŠ
– informovanost žáků – zdroje, způsoby, míra
– změny obsahu učiva, stylu vyučování, chování žáků, přístupu učitelů.


První asociace žáků na téma přechodu na 2. stupeň:
– pocit dospělosti – „budem větší, starší“,
– obavy z vyšších nároků: „už nás tam tak učitelé šetřit nebudou,“
– změna organizace výuky jako střídání učitelů, stěhování z učebny do učebny, odpolední výuka, apod.
– změny v sociálním složení třídy: jak v negativním smyslu: „odejdou spíš takoví ti žáci, kteří jsou dost chytrý, takže to bude takový narušený“, i v pozitivním smyslu: „přijdou noví kamarádi“.


Celou prezentaci najdete ZDE.

Dominik Dvořák: Kontinuita a diskontinuita v kurikulu základní školy

Prezentace z odborného semináře na Pedagogické fakultě UK 24. 11. 2011 „Dva světy základní školy a přechod mezi nimi“.

Informaci o semináři si můžete přečíst ZDE.


Mají jednotlivé stupně vzdělávání stejné cíle?

Získání základních dovedností v oblasti:
– čtenářské gramotnosti,
– matematiky a
– přírodních věd
na školní úrovni je zásadní pro rozvoj klíčových kompetencí v rámci kontinuity celoživotního učení.“ (Brusel 22. října 2010)


Změny v pojetí vzdělávání:

„První stupeň základní školy musí vytvářet předpoklady pro plynulý přechod žáků na 2. stupeň. (…)
Zejména ve 4. ročníku [tehdy čtyřleté primární školy] je potřebné, aby učitelé 1. stupně postupně připravili žáky na styl práce na 2. stupni. (Osnovy…, 1983, s. 9)

Je nutné posilovat svébytnost a didaktickou specifičnost primární školy a zajistit, aby ji neohrožovaly např. požadavky na přijetí do vyššího stupně školy, jednostranně orientované jen na výkon nebo jen na znalosti požadované osnovami vyučovacích předmětů. (České vzdělání a Evropa, 1999, s. 59).


Celou prezentaci najdete ZDE.

Eliška Walterová: Dva světy základní školy a přechod mezi nimi

Prezentace ze stejnojmenného odborného semináře na Pedagogické fakultě UK 24. 11. 2011.


Informaci o semináři si můžete přečíst ZDE.


Téma se „vynořovalo“ ve výzkumech Centra jako jeden z klíčových problémů školního vzdělávání a reálně existující problém fungování české ZŠ.

V českých výzkumech přechodů mezi vzdělávacími stupni bylo téma spíše okrajové.

– Přechod je zlomem ve vzdělávací dráze žáků - mění se kurikulum, konfigurace vztahu učitelů a žáků, fyzické a sociální prostředí třídy, výukové situace i hodnocení výkonu žáků.

– Přechod nastává v období rané adolescence, kdy u žáků dochází k výrazným vývojovým změnám.

– Přechod není jednorázový akt (transfer), nýbrž proces (tranzice), který vyžaduje podporu a vývoj facilitačních strategií.

– V modelu české ZŠ existují dosud nevyužité potenciality.


Celou prezentaci najdete ZDE.

Jana Hrubá: Přechod z 1. na 2. stupeň ZŠ – neuralgický bod?

Ústav výzkumu a rozvoje vzdělávání Pedagogické fakulty UK ve spolupráci s Institutem výzkumu školního vzdělávání Pedagogické fakulty MU Brno uspořádal 24. 11. 2011 zajímavý odborný seminář „Dva světy základní školy a přechod mezi nimi“ . Prezentovaly výsledky získané v posledním roce řešení společného projektu „Centrum základního výzkumu školního vzdělávání“.


Seminář zahájila ředitelka ÚVRVŠ Eliška Walterová (UK). Označila přechod z 1. na 2. stupeň za jeden z klíčových problémů školního vzdělávání. Proč tomu tak je? Je to zlom ve vzdělávací dráze žáků, který probíhá v období rané adolescence. Jde o proces a nikoli jednorázový akt. Na semináři budou představeny vybrané výsledky, podrobně bude výzkum zpracován v připravované publikaci. Prezentaci najdete ZDE.

Dominik Dvořák (UK) v příspěvku „Kontinuita a diskontinuita v kurikulu základní školy“ upozornil na nárůst neprospěchu v 6.–9. třídě ZŠ (v letech 1988/89 bylo propadání problémem 1. třídy). Zatím ale nevíme, v čem žáci propadají. Svědčí to o tom, že 1. stupeň se změnil a druhý nikoli – není sladěna návaznost. Změnilo se chápání vzdělávání – období 1. stupně se jeví jako samostatné, není už podřizováno přechodu na 2. stupeň. Působí dvě protikladné tendence: odsouvání náročnějšího učiva na 2. stupeň X není naplánována progrese na 2. stupni.

Petr Knecht (MU) navázal pohledem do RVP ZV a školních sešitů. Ve výzkumu se ukázalo, že některé očekávané výstupy nejsou na 2. stupni rozvíjeny. Diskontinuita může být příčinou problémů přechodu. Záleží na učitelově pojetí kurikula.

Petr Najvar (MU) představil ukázku z výzkumu „Výuka na prvním a druhém stupni – videostudie“. Vyučování je chápáno jako vytváření příležitostí k učení – videostudie se ukazuje jako dobrý nástroj zkoumání („otisky hodin“). Autoři natočili 150 vyučovacích hodin na 1. i 2. stupni (hodiny přírodovědy, fyziky a anglického jazyka). Nenašly se výrazné rozdíly mezi 1. a 2. stupněm, převažovalo slovo učitele – rozhovor se třídou a výklad. Přes 50 % hodin proběhlo bez použití médií.

Kateřina Vlčková (MU) referovala o výzkumu „Vnímání klimatu školy žáky“. Ukázalo se, že žádné významnější rozdíly mezi 1. a 2. stupněm neexistují. Školní klima lépe vnímají žáci mladší, dívky a žáci s lepšími známkami. Nerozhoduje velikost školy nebo sídla.

Karel Starý, K. Kubalová-Novotná a M. Holubová zkoumali „Přechod mezi stupni z pohledu žáků a učitelů“ ve třech školách, které si nazvali „Předsazená“, „Tradiční“ a „Alternativní“. Ředitelé škol přechod verbálně reflektují („je to pro ně šok“), ale zcela se rozcházejí v tom, co pro usnadnění přechodu z 1. na 2. stupeň dělají. Byly vedeny rozhovory se žáky v tzv. triádách (skupina tří dětí nejlépe stejného pohlaví, které se dobře znají a mezi kterými panují přátelské vztahy). Páťáci nahlíželi na přechod s obavami z neznámého, obtížnějšího, ale také jako na příležitost k „restartu“, což šesťáci potvrdili. Závěr výzkumu potvrdil, že k usnadnění přechodu nevede tolik snaha o stírání rozdílů mezi stupni, ale vzájemná spolupráce učitelů 1. a 2. stupně a koordinace nároků na žáky především v oblasti hodnocení.

Eliška Walterová v závěru uvedla, že jde o komplexní otázku systémové povahy. Výzkumný tým byl nepočetný, takže ji nemohl uchopit v plné šíři. Podrobnější informace o výzkumu budou uvedeny v publikaci. Projekt končí, takže pro možnost pokračování ve výzkumech bude nutno usilovat o dílčí granty.

Poznejte mobilní web NTK

Národní technická knihovna připravila pro své klienty novinku – mobilní webovou prezentaci. Můžete si prohlížet informace o knihovně kdykoliv a kdekoliv.

Mobilní web je možné používat z mobilních zařízení, jako jsou telefony s operačním systémem Android či iOS. Web automaticky rozpozná mobilního klienta, poskytne rozhraní optimalizované pro zmenšené displeje, a nabízí tak funkcionalitu webu NTK v kapesní velikosti. Je možné například sledovat přehled výstav, žádat o reprografické služby, zadávat rešerše, číst novinky, prohledávat telefonní seznam a prohlížet si informace o knihovně kdykoliv a kdekoliv.

„Jsme první knihovna v České republice, která zahájila provoz mobilní verze webové prezentace. Reagujeme tak – coby moderní knihovna – na nastupující trend, který jasně ukazuje nárůst mobilních klientů především v dalších letech," dodává k problematice webové prezentace Ondřej Koch, hlavní vývojář mobilního webu NTK.

Ivo Mikulášek: Ředitel – manažer, nebo lídr?

Prezentace z kulatého stolu SKAV a EDUin 24. 11. 2011.


Je třeba v současném vzdělávání v konkrétní škole ukazovat cestu, když?

1. Učíme současné žáky.

2. Společnost se stále dohaduje, zda pomohou inovativní metody nebo návrat k tradičním.

3. Pod slovem inovativní metody se stále skrývají velmi rozdílné představy, často i postupy.

4. Směřování z vyšších úrovní řízení se mění v horizontu spíše měsíců.


Proč? I ti nejlepší z nejlepších (nebo možná právě ti?) dnes pravidelně spolupracují s kouči, mentory, aby neztratili tah na branku.

Přitom současný učitel v průměrné škole si podobnou podporu těžko může dovolit (možná ještě někdy není tak daleko, aby ji chápal jako podporu – i to je však důsledek dlouhodobé absence jakékoliv cílené podpory v minulosti).“


Celou prezentaci si můžete stáhnout ZDE.

Výstup z kulatého stolu najdete ZDE.

Jindřich Kitzberger: Štvanec jménem Ředitel školy – zvláštní druh manažera

Prezentace z kulatého stolu SKAV a EDUin 24. 11. 2011.


Má ředitel čas na vedení svých učitelů? Nemá!

Ale:
– Ředitel nemusí být nejlepší učitel (a zhusta není)
– Ředitel není ve škole od toho, aby učitelům vysvětloval, jak mají učit, to je jejich kompetence
– Ředitel má za úkol zařídit podporu učitelů, aby tito mohli a chtěli dobře učit (tj. měl by umět zjistit, co učitelé potřebují a poskytnout jim to)
– Cílem ředitele by tedy měli být kompetentní učitelé


Má ředitel dobré podmínky k řízení pedagogického procesu? Nemá!
– Chybí mu finanční zdroje, pomocí kterých by mohl delegovat některé své činnosti na jiné a podpořit například střední management
– Chybí mu prostor a finanční prostředky na vlastní systematické vzdělávání
– Chybí mu zpětná vazba a odborná podpora“


Celou prezentaci si můžete stáhnout ZDE.

Výstup z kulatého stolu najdete ZDE.

Lenka Honová: Jak vybírat lidi vhodné k vedení učitelů?

Prezentace z kulatého stolu SKAV a EDUin 24. 11. 2011.


Současný stav:

Přihlášení účastníci konkurzu
– kvalitní osobnosti (velmi málo)
– absolventi funkčního studia (velmi málo)
– učitelé bez jakékoliv znalosti z oblasti řízení (polovina?)
– učitelé, kteří potřebují vyřešit své zaměstnání po výpovědi dané zaměstnavatelem pro tzv. nadbytečnost (čtvrtina?)
– dobrodruzi, kteří se hlásí do každého konkurzu (desetina?)

Praxe:
– konkurzní komise je sestavována vždy dle vyhlášky
– zástupci zřizovatele již mají většinou (?) předem vybraného uchazeče
– zástupce školy prosazuje svého favorita
– zástupce školské rady prosazuje svého favorita
– „nestrannými“ jsou většinou jen zástupci ČŠI, KÚ a odborník z praxe (?)
– test se většinou nekoná a pokud ano, často se k jeho výsledkům nepřihlíží.


Celou prezentaci si můžete stáhnout ZDE.

Výstup z kulatého stolu najdete ZDE.

Jitka Gobyová: Má být ředitel manažerem školy nebo lídrem pedagogického procesu?

Výstup z kulatého stolu SKAV a EDUin 24. 11. 2011.


K zodpovězení ústřední otázky listopadového kulatého stolu, zda má být ředitel manažerem školy nebo lídrem pedagogického procesu, přispěly odpovědi na dílčí otázky, k nimž se vyjadřovali pozvaní panelisté.
– Nakolik je ředitel klíčová osobnost při proměně školy?
– Jak máme vybírat lidi vhodné k pedagogickému vedení učitelů?
– Má ředitel čas na vedení svých učitelů?
– Jak mění postavení ředitele současná novela školského zákona?
– Je správné, že o řediteli rozhodují zřizovatelé z obcí a krajů?
– Proč se na ředitelská místa často nedostávají ti nejlepší?
– Co může ministerstvo udělat pro podporu správného výběru ředitelů?


Pozvání na kulatý stůl přijali tito panelisté:
RNDr. Jindřich Kitzberger, Centrum školského managementu PedF UK, generální ředitel Duhovka Group, a. s.
RNDr. Lenka Honová, ředitelka Základní školy Zlín, Okružní, zástupkyně Asociace ředitelů základních škol,
Ing. Ivo Mikulášek, ředitel Základní a mateřské školy Dobronín,
Ing. Karel Abrahám, vedoucí odboru školství, kultury a vnějších vztahů Městského úřadu Beroun.

Diskusi moderoval Tomáš Feřtek z EDUin, o. p. s.


RNDr. Lenka Honová konstatovala, že ředitel školy je klíčovou osobností (ovlivňuje ostatní pracovníky, celkové klima školy, vnímání školy veřejností). Pedagogické vedení učitelů je neoddělitelnou součástí manažerského řízení školy. Prezenzaci najdete ZDE.

Popsala současný stav výběru ředitelů v praxi z hlediska kvality přihlášených účastníků do konkurzů, sestavování a složení konkurzních komisí, postupů výběrových komisí, kdy bývá prosazován zájem zřizovatele. Takový postup nemusí zaručovat výběr nejvhodnějšího kandidáta k pedagogickému vedení učitelů.

Předpoklady pro výkon činnosti ředitele školy stanoví Zákon č. 563/2004 Sb. o pedagogických pracovnících, který vymezuje, kdo se může stát ředitelem školy. Je otázkou, zda jsou požadavky pro výkon činnosti ředitele školy opravdu dostačující, zda je požadována dostatečně dlouhá praxe na daném typu školy, zda je ale nutné rozlišovat délku požadované praxe podle typu školy.

Upozornila na nebezpečí přechodných ustanovení novely Školského zákona, kde se hovoří o ukončení výkonu práce na daném pracovním místě vedoucího zaměstnance podle délky praxe v rozmezí let 2012 – 2014. To by bylo ohrožující nejen pro ředitele, ale pro školství samotné a dokonce i pro zřizovatele, kteří budou muset vypsat konkurzní řízení na všechna místa ředitelů, tj. i těch, kteří se osvědčili. Není přitom jisté, zda se budou hlásit uchazeči alespoň v jejich kvalitě.

Na závěr svého příspěvku panelistka uvedla následující doporučení:
– V konkurzní komisi výrazně posílit zastoupení nezávislých odborníků (psycholog, zkušený pedagog, ředitel školy z jiné obce).
– Zohlednit absolvované kvalifikační studium pro ředitele škol nebo studium školského managementu.
– Zohlednit praxi v řídící funkci – zástupce ředitele.
– Zavést kariérní řád, z něhož budou vyplývat podmínky pro výkon funkce ředitele školy.

Otázky moderátora:
1) Domníváte se, že funkční studium pro ředitele škol by mělo být povinné?
2) Co si myslíte o odvolatelnosti ředitelů škol?

Ad 1) Ano, ale nemělo by být realizováno v pátek, kdy zájemci musí být uvolňováni z výuky ve školách, což může být problémem.
Ad 2) S odvolatelností souhlasím, ale ředitel by měl dostat šanci pochybení napravit a chyby odstranit.


RNDr. Jindřich Kitzberger seznámil posluchače s často opakovanými tvrzeními, která charakterizují poslání a úkoly ředitelů i potíže při jejich naplňování (prezentaci njadete ZDE). S nimi korespondují výsledky studie McKinsey z roku 2010 o českém vzdělávacím systému, která poukazuje na závažnost situace českého školství a na dopady, které můžeme očekávat na hospodářské výsledky.

Uvedená studie ale také nabízí určitá řešení a doporučení:
– Větší objem času věnovat zlepšování kvality výuky – snížit administrativní a provozní zátěž. (Podle zprávy OECD větší autonomie škol nepředurčuje, zda se ředitelé zaměřují na kvalitu výuky nebo na provoz a administrativu.)
– Zvýšit náročnost výběru ředitelů – vytvořit centralizovanou databázi kandidátů, aby bylo možno včas vytipovat vhodné osobnosti.
– Podporovat sdílení dobré praxe mezi řediteli.
– Proaktivně řídit výsledky pomocí průběžného hodnocení – řídit výkonnost ředitelů (jmenování na omezenou
dobu).

Ředitelé jsou manažery škol, což v sobě automaticky zahrnuje i to, že jsou lídry pedagogického procesu. Aby mohli takto fungovat, bylo by třeba:
– Jejich dlouhodobé systematické vzdělávání (předpokládá jej již Bílá kniha z roku 2001).
– Zajištění odborné zpětné vazby o kvalitě jejich práce.
– Prosadit vyšší platy.
– Zbavit je povinnosti učit nebo alespoň snížit jejich úvazky a úvazky jejich zástupců.
– Převést některé činnosti (administrativní, ekonomické a provozní) z ředitelů na jiné osoby či subjekty.

Otázky moderátora:
1) Posilují se pozice zřizovatelů a školských rad v možnosti odvolání ředitelů?
2) Proč jsou zřizovatelé často v konfliktu s řediteli?

Ad 1) Inspekce, zřizovatel a školská rada mají možnost iniciovat odchod ředitele, přitom zřizovatel má ve školské radě ještě další zastoupení.
Ad 2) Zřizovatelé často mají jiný názor na vedení školy než ředitelé škol a v takovém případě jim chybí kompetence pro odvolání ředitelů.


Ing. Ivo Mikulášek je ředitelem malé školy s 250 žáky v kraji Vysočina, nedaleko obcí, kde jsou velké školy a v dosahu krajského města. Tyto okolnosti představují pro školu silné konkurenční prostředí. Prezentaci najdete ZDE.

Škola je instituce zřízená za účelem vzdělávání, zákon stanovuje, co je jeho cílem. Za naplnění cílů, jichž je celý komplex, zodpovídá ředitel školy. Úspěšné fungování školy, stejně jako firem v jiných odvětvích, v první řadě ovlivňuje „volba správné cesty“.

Ti nejlepší z nejlepších (nebo možná právě ti?) ve všech oborech dnes pravidelně spolupracují s kouči, mentory, aby neztratili „tah na branku“. Současný učitel v průměrné škole si podobnou podporu těžko může dovolit (možná ještě někdy není tak daleko, aby ji chápal jako podporu – i to je však důsledek dlouhodobé absence jakékoliv cílené podpory v minulosti).

Učitelé jsou to nejdůležitější a nejcennější, co ve škole ředitel má. Ale má ve škole nesčetné množství povinností, kterým musí dostát, takže působit na pedagogy je často okrajová záležitost. Řečník konstatoval, že jeho náplň práce má 79 základních bodů v 7 oblastech. Přesto si myslí, že pokud nebude směrovat vlastní proces vzdělávání ve škole, pokud nebude vést (a součástí vedení je podpora) své učitele a nebude vědět, kam je vede, je všechno jeho ostatní konání zbytečné.

Kvalitní manažer si uvědomuje hlavní cíl své firmy a v souladu s tím deleguje na pověřené pracovníky především dílčí a podpůrné činnosti a kompetence. Hlavní činnost školy by měl ředitel osobně zaštítit a dle velikosti školy i zajišťovat a vést. Ředitelé škol by měli být lídry svých sborů, měli by být dobrými či méně dobrými „malými vizionáři“.

Otázky moderátora:
1) Co je konkurenční výhodou malé školy?
2) Jaký je váš názor na působení ředitele školy jako lídra pedagogického procesu?

Ad 1) Škola v Dobroníně není vyhraněná, zajišťuje však dobrou úroveň výuky cizích jazyků (angličtina od 1. ročníku, druhý jazyk němčina od 7. ročníku, volitelně francouzština). Malá škola musí být součástí komunity, je třeba, aby byla otevřená komunikaci s okolím, rodičům i absolventům, přístupná maminkám s dětmi. Problémem, který škola neovlivní, je ztráta pracovních příležitostí a následný odchod rodin do lokalit, kde je větší šance najít práci.
Ad 2) Ředitel by na pedagogy své školy měl působit, měl by se učitelům věnovat. To znamená, chodit na hospitace, dělat s učiteli pohovory a neposlední řadě se účastnit spolu s nimi projektů, aby věděl, jaké problémy mají a čím odborně žijí.


Diskuse

Moderátor: „ Jaké jsou vaše představy o vzdělávání ředitelů a co by mělo obsahovat?“

Paní Honová: Vzdělávání ředitelů by mělo být průběžné, celoživotní. Ředitelé by se měli zapojovat do vzdělávacích aktivit spolu se svými učiteli, ale i absolvovat specifické vzdělání pro ředitele, jako jsou např. v současné době výjezdní zasedání (ta jsou ale zpravidla úzce zaměřena na právní a ekonomické otázky). Užitečné mohou být vzájemné návštěvy na školách spojené s výměnou zkušeností.

Pan Abrahám: V současné době se zřizovatelé zabývají pouze provozními záležitostmi, zabývat se problematikou vzdělávání a pedagogickými otázkami ve vztahu k ředitelům je zpravidla nad jejich možnosti. Při výběru ředitelů spoléhají na názor výběrové komise, kde jsou zastoupeni i odborníci na oblast pedagogiky.

Pan Kitzberger: Vzdělávání ředitelů by se mělo zaměřit na vedení lidí, vzdělávací politiku a osobnostní výcvik (ten je však značně finančně náročný). Přínosné jsou vzájemné návštěvy, které jsou několikadenní. V našem školském systému chybí článek, který by se zabýval hospodařením s lidským potenciálem. V některých zemích takový systém existuje, pracuje se s řediteli, ředitelé nepůsobí pouze na jedné škole, ale v rámci svého vzdělávání a kariérního plánu dělají tzv. „kolečko“, kdy si vyzkouší více pozic.

Vyjádřil se k možnosti zavedení mentoringu, podle něj není reálné, protože vyžaduje velké investice.

Pan Mikulášek: Za nejlepší vzdělávání považuje tzv. „síťování“, tj. vzájemné návštěvy ředitelů škol z určitého regionu. Tato forma není ekonomicky náročná, funguje jako motivační stimul, získání inspirace a zkušeností. Neexistuje ale žádný systém, realizace návštěv závisí vždy na iniciativě samotných ředitelů.

Moderátor: Mohou pozitivní roli sehrát krajská vzdělávací centra?

Pan Kitzberger: Ano, pokud by byla nadána dostatečnými pravomocemi. Bez nějakého centra koordinace se může stát, že se ředitel malé školy dostane do izolace, kdy je zcela odříznut ode všeho dění.

Paní Polechová: vymezení pojmů „management“ a „leadership“, manažer se stará o fungování instituce, lídr by měl sledovat její směrování ke stanoveným cílům. Ředitelé by měli být vzděláváni zejména ve dvou oblastech:
– Způsob práce s hodnocením a sebehodnocením žáků. Hodnocení by mělo představovat interakci, zpětnou vazbu, podporovat proces učení v duchu pojetí „hodnocení pro učení“ (Zatímco u nás jsou to především testy a známkování, v zahraničí se podporuje interakce, aby škola věděla v každém okamžiku, jakou úroveň znalostí a dovedností žák má).
– Je rozdíl mezi informací a znalostí, znalost nemůže být, na rozdíl od informace, předána, znalost může být pouze zkonstruována. U nás převažuje předávání informací, učitel by měl získat kompetence, aby uměl u žáků vytvářet kompetence k učení. Učitel by měl řídit proces, v němž se dítě skutečně učí, nikoliv pouze do sebe nasává množství informací.

Pan Kitzberger zdůraznil, že nelze oddělovat management a leadership (byly propojené již u Bati).

Pan Mikulášek: Ředitel má mít vizi, kam škola půjde, a má to umět zařídit. Je otázkou, zda má ředitel pedagogy učit, jak oni mají učit.

Ředitelka školy z malé obce: Zřizovatelé mají velké kompetence, rozhodují o všem, co se ve školách děje, nemají ale žádné pedagogické znalosti a ani prostor ani zájem je mít. Pedagogické záležitosti zřizovatele nezajímají, řeší pouze provozní otázky.

Pan Kitzberger: Není reálné vytvořit jiný než současný systém, kdy školy jsou řízeny obcemi. Nelze odmítat myšlenku, že škola a komunita jsou vzájemně propojené (v jiných zemích to funguje, proč si myslet, že odříznutí škol od samospráv je to nejlepší). Samosprávy se mohou o školy dobře starat, ale bylo by patrně užitečné hledat vhodné vyvážení, bylo by třeba systém doplnit o aktéra, který by zajišťoval odbornou pomoc.

Pan Mikulášek: Zmínil projekt „Kvalita“, jehož jedna úroveň je zaměřena na hodnocení školy. To by mohlo sloužit i zřizovatelům, aby věděli, co mají od škol, resp. jejich ředitelů požadovat. Chybí standard práce ředitele, jenž by mohl být základem pro porovnávání i východiskem pro jeho další vzdělávání.

Pan Kopecký z Městského úřadu Příbram: Zřizovatel dělá to, co mu ukládá zákon, jeho úkolem je zajistit peníze na provoz škol. ČSI má 3 okruhy úkolů – sledovat podmínky, průběh a výsledky vzdělávání, poslední oblasti se však věnuje jen sporadicky. Jsou mnohem horší podmínky pro ředitele základních než středních škol.

Ředitelka ZŠ v Praze 4: Uvedla příklad fungování spolupráce mezi zřizovatelem a školami obvodu. Setkávání ředitelů probíhá pravidelně, řeší se sice především finanční a legislativní otázky, ale ze strany zřizovatele se objevuje i snaha hodnotit kvalitu škol a jejich ředitelů. Ředitelé byli vyzváni zřizovatelem, aby sestavili kritéria hodnocení, to se jim ale nepodařilo (vypovídá to o složitosti otázky). Zřizovatel si zve ředitele na „pohovor“ chce znát jejich představu o plánech, o směrování školy.

Zástupkyně NÚOV: Upozornila na Projekt Cesta ke kvalitě, který obsahuje řadu nástrojů, které může ředitel školy využít k práci s pedagogickým sborem:
– třistašedesátistupňová zpětná vazba pro střední úroveň řízení (autoevaluace)
– „dobrá škola“ (metoda pro stanovení priorit školy)
– „příprava na změnu“ (metoda pro předjímání reakcí lidí)
Položila také otázku, zda je funkční studium ředitelů dostatečné.

Pan Kitzberger: Není nastaven žádný systém vzdělávání, ředitelé musí povinně absolvovat tzv. funkční studium I., pak může, ale nemusí, následovat funkční studium II., bakalářské a magisterské studium. Aby bylo možno hodnotit ředitele, musel by být nastaven standard ředitele, kde bude obsaženo, co má umět, a z toho by se mohl odvíjet systém dalšího vzdělávání.

Pan Wagner položil dvě otázky, v kterých krajích funguje síťování a zda situaci může ovlivnit NIDV?

Pan Kitzberger: NIDV by mohl mít velký význam, je to poslední možnost státu, jiné instituce na úrovni státu v regionech již neexistují. Jsou to místa, která by mohla ředitelům pomoci, podpořit jejich vzdělávání.

Zástupce AISIS o. s. (instituce, která byla iniciátorem síťování): Ředitelé jsou pečovatelské typy (85 % z nich), chtějí být zadobře s učiteli (v ostatních odvětvích je to zpravidla přibližně naopak). Poměrně těžko se rozhodují ke změně, proto je třeba je na změnu připravit, aby si byli vědomi obtíží, s nimiž je prosazování změn spojeno. Sítě představují sdělování zkušeností. Není důležité, co je obsahem vzdělávání ředitelů, podstatné je pro ně zjištění, že je možná změna, „že něco jde“.

V Libereckém kraji probíhá projekt Škola v pohybu, který napomáhá školám ve vytvoření plánu dalšího rozvoje a poskytuje jim pro to potřebné vzdělávání pro celé pedagogické sbory.

U nás ve školách chybí manažeři „byznys typu“. Jako příklad uvedl americkou školu International School of Prague, která poskytuje žákům pozitivní a povzbuzující prostředí, kde vizí je úspěch všech dětí v každé třídě a tím vlastně děti dostávají podporu.

Ředitel by měl mít poučenou vizi, rozumět svému „byznysu“, měl by být schopen předat svoje představy učitelům, měl by sdílet s ostatními (pedagogy, rodiči, komunitou, zřizovatelem) strukturu hodnot.

Pan Bartošek vyslovil dvě připomínky:
– Jestliže zřizovatele nezajímá obsah vzdělání, protože nemá čas nebo kompetence, pak nemůže do škol pronikat státní vzdělávací politika. Při konkurzním řízení ze strany zřizovatele vůbec nezazní otázka, jaký má uchazeč koncept školního vzdělávacího programu, jakým směrem chce školu orientovat.

– Nově má být omezeno funkční období ředitele na 6 let, přitom je hodně ředitelů ve věku kolem 50 let. Ti se stanou se uchazeči o zaměstnání, patrně s malou nadějí, že budou na nějaké odpovídající místo přijati. To může vyústit v ještě menší zájem o pozice ředitelů škol, na druhé straně může vzniknout množina ředitelů, kteří se budou hlásit do jakéhokoliv konkurzu.

Závěrečná otázka moderátora všem panelistům: „Jaké opatření ke zlepšení výběru ředitelů byste doporučovali?“

Pan Kitzberger: Nastavit systém, který by lépe hospodařil s lidským potenciálem, umožnil ředitele rozvíjet a vést. Chybí standard ředitele a systém kariérního postupu.

Paní Honová: Zpřísnit podmínky pro jmenování i odvolání ředitelů a vytvořit kariérní řád.

Pan Abrahám: Rozšířit požadavky výběrového řízení na funkce ředitelů.

Pan Mikolášek: Stanovit standard ředitele i učitele, inspirovat se úspěšnými projekty, využít již vymyšlené postupy.


Příští kulatý stůl se uskuteční již 15. 12. 2011.

Výuka obuvníků ve Zlíně zase ožívá

Přestože se na Zlínsku pro nezájem dětí už osm let nepodařilo otevřít na školách obuvnické obory, tamní tradice obuvnické výuky a výroby, dokonce ani té zakázkové, nemusí končit. Aktuální šancí je přesun vzdělávání v tomto oboru do kategorie celoživotního učení dospělých.

Potvrdila to nedávná dvoudenní konference vzdělávacího projektu UNIV 2 KRAJE, která se v říjnu konala v otrokovickém hotelu Atrium. Zde zazněla první pozitivní hodnocení nového programu vzdělávání dospělých „Obuvník pro zakázkovou výrobu“, který byl postaven a nyní se s prvními účastníky už ověřuje v praxi na SPŠ polytechnické – COP Zlín.

Program vznikl v rámci projektu ministerstva školství UNIV 2 KRAJE. Tento třiapůlletý projekt má podporu z EU a státního rozpočtu. Ve všech krajích ČR vytváří projekt sítě středních odborných škol, které se mají proměnit v centra vzdělávání dospělých s pedagogy proškolenými v potřebných dovednostech (lektorování dospělých, marketing, kariérové poradenství apod.).

To školám umožní překonat obecný pokles počtu žáků v počátečním vzdělávání, ale také řešit konkrétní potřeby trhu práce v daném regionu. V celé ČR je do projektu zapojeno 325 škol, ve Zlínském kraji vytváří po třech vzdělávacích programech pro dospělé celkem 25 škol.


Letitý nezájem dětí

Jedním z nejúspěšnějších postavených výukových programů pro dospělé se v současné fázi ověřování jeví právě „Obuvník pro zakázkovou výrobu“, vytvořený a realizovaný na SPŠ polytechnické – COP Zlín. Podle PhDr. Vlasty Majerové, tajemnice české obuvnické a kožedělné asociace, je totiž současný zájem o odborné školství a zejména učební obory v obuvnické oblasti velice tristní: „Děti nemají zájem o obuvnické učební obory. Ty byly dříve zastoupeny na odborném obuvnickém učilišti, dnes je to Střední škola obchodně-technická Zlín, kde je zařazen klasický učební obor obuvník, a to jak zakázkový, tak klasický. Přestože ale děláme různé podpůrné akce a dny otevřených dveří, přestože zveme např. i děti z dětských domovů, nepodařilo se posledních osm let tento obor otevřít,“ konstatuje Majerová.

Proto podle ní asociace uvítala skutečnost, že mezi desítkami dalších programů pro dospělé zájemce začal v rámci UNIV 2 KRAJE vznikat i tento program, který nyní ověřuje SPŠ polytechnická. „O kurz zakázkového obuvníka je velký zájem – oproti obuvníkovi pro sériovou výrobu musí ten zakázkový přece jen znát něco navíc zejména z konstrukce a navrhování výrobků. Z toho důvodu kurz uvítali zejména naši členové, ale nejsou v něm jen zaměstnanci našich členských firem,“ konstatuje Majerová. Za samotnou realizátorskou školu potvrzuje východiska pro vytvoření půlročního obuvnického kurzu s dotací 125 prezenčních hodin odborný pedagog Ing. Václav Talaš: „Ve Zlíně existovala do roku 2007 SPŠ kožařská, která zastupovala výrobu obuvi. Poté došlo k jejímu sloučení, ale zůstává na ní dostatek vyučujících odborníků i strojů, ale také know-how, tedy potřebné učební texty skripta.“

Podle Talaše navíc v celé ČR téměř neexistuje vzdělávání v tomto oboru, a to existující se nedaří dětmi zdaleka naplnit: „Stav obuvnického průmyslu v ČR je opravdu celkem tristní. Výroba obuvi po dvacet let klesala…. V současné době tu existuje asi 40 podniků, které se výrobou obuvi zabývají. Je to ale obuv, řekl bych, s nižší přidanou hodnotou, tedy pracovní, komfortní, dětská, s certifikátem apod.“ Nicméně ve městě Zlíně přetrvává podle Talaše tradice, kvalita, řemeslné dovednosti i kvalitní design. SPŠ polytechnická Zlín navíc jako jediná v současné době učí problematiku výroby obuvi ve svém oboru počátečního vzdělávání Zpracování usní, plastů a pryže (v rámci čtyřletého studia je problematice věnován jeden rok).

To vše byly dobré předpoklady pro postavení programu pro dospělé zájemce. Po jeho absolvování budou moci absolventi získat dílčí kvalifikaci podle Národní soustavy kvalifikací (NSK) jako dílčí stupeň vzdělání.
Negativem zvolené cesty je ovšem podle V. Talaše fakt, že do bloku nebylo možno kapacitně zařadit téma konstrukce obuvi na počítačích, které z programu vypadlo. „Přitom absolventi a případní zájemci o tuto kapitolu měli dost velký zájem,“ připouští Talaš.


Desítka statečných

Nicméně struktura vytvořeného programu a vyučované činnosti jsou velmi praktické (např. měření nohy, vytváření konstrukční sítě obuvi atd.). Jen asi 35 procent programu představuje teorie. Program dalšího vzdělávání je vytvořen jako modulová výuka v počtu deseti modulů s teoretickou a praktickou náplní.

Díky spolupráci s Českou obuvnickou a kožedělnou asociací ve Zlíně se škole podařilo získat pro ověřování programu celkem bez problémů 11 zájemců. Skupinu tvoří čtyři manuální pracovníci, čtyři jednatelé firem, dva ortopedičtí technici a jedna návrhářka a designérka obuvi. Prakticky vyrovnané je zastoupení mužů a žen.

„Skupina je celkem hodně různorodá co se týče věku i vzdělání, přesto máme poznatek, že deset lidí, kteří už měli o oboru určitou představu, se stmelilo a vytvořilo skupinu s velmi pozitivním přístupem. Ten jedenáctý, který byl doslova čistý, se už po první konzultaci neukázal,“ popisuje Talaš. I když je tedy projekt určen pro zájemce se základním vzděláním, bude zřejmě jeho absolvování problematické pro toho, kdo do něho půjde znalostně zcela „čistý“ a nebude mít eminentní zájem se vzdělat. Samotná výuka byla umístěna na odloučené pracoviště školy v bývalé budově SPŠ kožařské na náměstí T. G. Masaryka. Praktické vyučování následovalo až po teorii. Škola přitom pro dospělé klienty uplatnila model ověřený už v minulosti a zvolila páteční odpoledne od 13 do 20 hodin a sobotní čas do 15 hodin. Asi polovina účastníků kurzu je z mimozlínského prostředí, ale škola je schopna jim zajistit ubytování na svém domově mládeže.


Balzám pro učitele

V současné době jsou již uzavřeny některé z modulů a probíhá další výuka. Závěrečná hodnocení se provádějí formou zkoušky nebo zápočtu. „Z dosavadních zkušeností bych vyzvedl, že jde o skupinku lidí s eminentním zájmem,“ oceňuje V. Talaš, „hodiny jsou velmi plodné, kolikrát je to přestávka – nepřestávka, vedou se odborné diskuze o všem možném. Když člověk učí i v denním studiu, je tohle pro něho doslova balzám.“

Podle V. Talaše i V. Majerové má kurz dobré předpoklady, aby byl do budoucna opakován na komerční bázi. „Myslím, že jsme za málo peněz dokázali udělat docela hodně muziky,“ ohlíží se V. Talaš. Pokud se tyto systémy výuky dospělých na středních školách propojí i s potřebami úřadů práce a začnou efektivně fungovat, vidí v tom V. Majerová reálnou možnost, jak získat úplně nebo alespoň částečně kvalifikované lidi, v tomto případě do výroby obuvi.

„Je skutečností, že ve Zlínském kraji zůstává 95 procent všech zaměstnavatelů ve výrobě obuvi za celou republiku. V tomto a navazujícím průmyslu je zaměstnáno skoro pět tisíc lidí. Abychom si udrželi know-how a znalosti, které tady vždycky byly na vysoké úrovni, měli bychom pro to dělat maximum. Ze strany zaměstnavatelů tuhle aktivitu podporujeme,“ shrnuje Majerová. Firmám, které vytvořený program hodnotily, ale i prvním účastníkům, se podle ní kurz velice líbí a jsou s ním spokojeni: „Věřím, že pilotní ověřování dopadne dobře a my budeme hledat možnosti, jak tohoto programu využít pro další profesní vzdělávání.“


Bližší informace o projektu UNIV 2 KRAJE poskytnou:
PhDr. Jana Bydžovská, hlavní manažerka projektu UNIV 2 KRAJE, tel.: 274 022 312
PhDr. Helena Marinková, Ph.D., obsahová manažerka projektu UNIV 2 KRAJE, tel.: 274 022 311
Ing. Jarmila Halouzková, manažerka pro PR a propagační kampaň k projektu UNIV 2 KRAJE, tel.: 274 022 307
Pavel Vrba, krajský metodik projektu UNIV 2 KRAJE, tel.: 775 583 521
Národní ústav pro vzdělávání, školské poradenské zařízení a zařízení pro další vzdělávání pedagogických pracovníků
Weilova 1271/6
102 00 Praha 10

Jana Hrubá: Jak plní ministr programové prohlášení vlády?

Dobře – jak jinak? Na tiskové konferenci 28. 11. 2011 se ministr Dobeš pochválil, že z 30 úkolů, které stanoví pro jeho resort Programové prohlášení vlády ČR, má již 27 bodů splněno. Uvedl to jako argument proti výtkám z poslední doby, že je ministerstvo řízeno nahodile a chaoticky.

Přivedl si s sebou téměř celé vedení kromě dvou nepřítomných náměstků (pp. Bartoňovou, Němce, Nantla, Hrušáka, Zaorálka a Urbana) s cílem, jak řekl: „Poděkovat kolegům, jak se jim daří spolu se mnou naplňovat vládní program“. Už z přehledu jmen je patrné, že kromě E. Bartoňové a L. Němce jde většinou o samé nové lidi, což ministr uvedl jako pozitivum. Nutno podotknout, že v řadě případů se obměnili již několikrát. Kdo někdy něco řídil, ví, jak dlouho trvá, než manažer pronikne do podstaty problémů (zvláště když nemá zkušenost v oboru) a než je vůbec může nějak zásadně řešit. Rozhodně to nejsou týdny ani měsíce. Soustavná personální smršť na ministerstvu napovídá, že plnění úkolů de facto podle nápadů ministra zajišťuje nižší úřednictvo.

O tiskové konferenci informovala ČTK pod signifikantním titulkem „Ministr školství vyhodil 228 úředníků, a ušetřil tak 487 milionů“.
 
Šetřit se určitě musí, je krize a je to jeden z bodů Programového prohlášení vlády, ale jde o to, kde, jak, na kom a na čem. Jestliže na jedné straně se propouštějí nejen zbyteční lidé, ale i skuteční odborníci a „zeštíhlují“ se odborné ústavy a na druhé straně najímají externí firmy na analýzy, právní úkony a další činnosti, které byl dosud resort schopen zajišťovat, je to šetření opravdu podivné. Nemluvě o megaodměnách lidem, kteří se na ministerstvu sotva ohřáli a o ohrožených miliardách z evropských fondů. Na tiskové konferenci bylo ale řečeno, že ČR nepřijde o žádné finanční prostředky – dobře si to zapamatujme! Také to, za co jsou prostředky vydávány. 92 milionů za elektronický systém pro testování, jestliže skoro polovina škol má zastaralé počítače a většina v nedostatečném počtu, to snad ani nepotřebuje komentáře.


Jaké úkoly pro školství jsou vlastně ve vládním prohlášení?

Není na škodu si je znovu přečíst – můžete si je stáhnout ZDE.

Jednak si resort ukousl na (snad?) 4 roky hodně velkých soust. Na jedné straně krutě šetřit a na druhé straně „posilovat, podporovat, zajišťovat, vyplácet školné vysokým školám ihned, mladým učitelům náborový příspěvek atd.“ lze opravdu těžko. Vzletné fráze jsou ošidná věc! Nebylo by lepší být realističtější? Pak jsou takovéto dokumenty pouhou proklamací a nemůžeme se divit, že důvěra lidí rapidně klesá.

Možná proto se také tak s úkoly zachází při jejich (formálním) plnění. Určitě tam najdete zdroj celé řady ministrových „výstřelů od boku“. Ale to v žádném případě neznamená, že zadání jsou splněna. Stačí srovnat plán podpory sportování mládeže v masovém měřítku s ministrovým sportovním pohárem škol nebo úkol posílit odpovědnosti rodičů za vzdělávání dítěte a zajistit lepší vymahatelnost plnění povinnosti rodičů s řešením smlouvami mezi rodiči a školou. Bylo by to pro zasmání, kdyby to nebylo tak na pováženou.

Další oblastí, kterou doporučuji vaší pozornosti, je chápání pojmů. Zjišťování výsledků vzdělávání v 5. a 9. třídě přece nejsou nutně plošné testy. V čase drastických úspor to může být provedeno formou výběrových šetření. Připravit nový zákon o vzdělávání je něco zcela jiného než novela školského zákona. Předpokládá konsensus na tom, kam má naše školství směřovat (prostřednictvím celonárodní diskuse) a formulaci cílů v Národním programu vzdělávání. To není úkol, který by si mohl kdokoli za rok a půl „odfajfkovat“. To vyžaduje spolupráci s mnoha odborníky a vědomí souvislostí a návazností jednotlivých kroků.

V současnosti jde ale celá řada ministrových kroků proti sobě. Například úkol podpořit nárůst počtu školních psychologů a speciálních pedagogů a nenalezení peněz pro těch pár, kteří ve školách už jsou. Úkol posílit roli školských rad a zároveň je v novele školského zákona nechat na vůli-nevůli škol se také jaksi nesrovnává. Úkol podpořit možnost existence škol v malých obcích a zvýšení požadavku průměrné naplněnosti tříd při změně financování jakbysmet (ale málotřídky, nebojte se – průměr 26 žáků už prý podle náměstka Němce neplatí!). Tak bychom mohli pokračovat dál a dále – však čtenáři sami vědí.

Konečně jsem také pochopila, proč ministr ruší všechno, co by učitelům a ředitelům mohlo pomoci (metodický portál, informace ve vzdělávání, projekty na podporu učitelů), proč je udržitelnost právě končících projektů tak problematická. Podpora učitelů totiž není ve vládním prohlášení vůbec formulována, takže by nebylo co odškrtnout! Je tam úprava platů, pravda, jenže to není to jediné, co pedagogové potřebují (i když je to základ). Kdosi patrně zapomněl, že kvalita výsledků závisí na kvalitě a podpoře učitelů a škol.

Mezi pět priorit vlády patří realizace reformy terciárního vzdělávání. Akademická obec má ale proti záměrům dvou nových zákonů velké výhrady, hlavně proto, že návrhy vznikají v jakémsi utajení, bez účasti těch, kterých se týkají. (V oblasti terciárního vzdělávání je vůbec hodně co dohánět.)

Podobně vzniká celá řada dalších „produktů“ ministerstva. Třeba standardy základního vzdělávání. Ministr se chlubil, že se podílelo 70 učitelů (kterých?). To je sice hezké, ale kde je opravdu odborná oponentura, která by posoudila soulad s rámcovým vzdělávacím programem jako zákonem zavedeným kurikulem? O té jsme dosud neslyšeli, ale úkol je považován za splněný a produkt se má dokonce stát základem plošných testů. Jestliže ministr sám nectí zákon, trousí řadu znevažujících poznámek o současném kurikulu a „alternativcích“, nepřesně používá pojmů (např. vzdělávací program – osnovy – standardy při posledním vystoupení v Hyde parku), jak může očekávat, že pedagogové budou ctít jeho a jeho dokumenty a opatření?

Tím nechci říci, že všechno, co bylo uděláno před jeho nástupem, bylo dobré a nepotřebuje revizi či změnu. Problém je v ministrově způsobu řízení a sdělování změn. V nekonzistentnosti a každodenním chrlení dílčích opatření do médií, okamžitém vydávání dementi na každou sebemenší kritiku a neustálém měnění a odvolávání výroků i lidí. Obávám se, že není nikdo, kdo by stačil sledovat, co ještě platí a co ne. (Zkušený televizní redaktor se mě na tiskovce ptal, kdo je vlastně teď prvním náměstkem…) V tak nestabilním prostředí se nedá dobře žít a pracovat, učitelé, rodiče i studenti jsou znejisťováni. To dobré, co vzniklo za uplynulých dvacet let, může být zničeno. Systém školství hyperaktivitu a chaos nemusí unést.

Ministr na tiskové konferenci na dotaz novináře řekl, že „výzvy k odstoupení vnímá, ale z těch 60 signatářů je třetina lidí z jiných profesí, kteří nemají se školstvím nic společného, pak propuštění zaměstnanci MŠMT a alternativci (jako Waldorfi, Montessori). Je dobré si s dětmi hrát, ale v 5. třídě by děti měly umět číst, psát a počítat.“ To jistě svědčí o úctě k lidem a o pochopení podstaty inovací.

Přečtěte si pro ilustraci vzkazy signatářů výzvy k odvolání ministra Dobeše: www.odvolejtedobese.cz. Signatářů je už přes dva tisíce. Vzkazy o lecčems vypovídají – a nejsou jen od pedagogů a studentů, ale také od rodičů a ostatních občanů.

Příštímu ministrovi nezávidím, ačkoli si ministr Dobeš po roce a půl odškrtl už 27 z 30 vládních úkolů. Dát tohle dohromady bude nadlidský úkol. Ale třeba předseda vlády pana ministra pochválí…

Adam Drda, Karel Strachota: Naše normalizace

Jak se žilo v Československu v letech 1969–1989? Co jsme tu vlastně tenkrát měli za režim? Bylo to jen otravné zřízení, které občany drobně šikanovalo, nebo promyšlený dusivý systém soustavně utlačující ty, kdo se mu v každodenním životě nepřizpůsobili a „vybočovali z normy“?


Těchto otázek se dotýká kniha „Naše normalizace“, v níž na poslední dvě dekády čs. komunismu vzpomíná více než třicet osobností především kulturního a veřejného života. „Neoslovovali jsme ty, kdo za Husáka bez skrupulí dělali kariéru, ani funkcionáře KSČ a další aparátníky, zajímaly nás osobní vzpomínky lidí, jimž režim vadil, snažili se mu čelit a něco smysluplného v něm navzdory komplikacím vykonávat,“ říká Karel Strachota, který společně s redaktorem Rádia Česko Adamem Drdou publikaci edičně připravil.

V publikaci najdete mimo jiné vzpomínky spisovatelů Jaroslava Formánka, Lubomíra Martínka, a Terezy Boučkové, texty novinářů Zbyňka Petráčka, Ondřeje Štindla a Daniela Kaisera, příspěvky politologů Bohumila Doležala a Josefa Mlejnka a mnoho dalších. Její součástí je také obrazová příloha sestávající z prací předních českých fotografů, například Karla Cudlína, Dany Kyndrové a Luboše Kotka. Kniha volně navazuje na loňskou publikaci Mýty o socialistických časech, která vyvolala značný zájem čtenářů.

Pozor! Pedagogové zapojení do projektu Příběhy bezpráví – měsíc filmu na školách 2011 obdrží výše uvedenou knihu zdarma jako bonus. Rozesílka knih proběhne v prosinci.

Připojujeme alespoň jednu recenzi.


Stanislav Dvořák: Nuda, šeď a pocit trapnosti. Naše normalizace

Sborník Naše normalizace přináší vzpomínky osob nejrůznějších povolání a původu. Architekt, spisovatel, novinář, historik, režisérka i hostinský vyprávějí o tom, co zažili v sedmdesátých a osmdesátých letech v Československu.

Psát o době tak blízké, jako jsou třeba osmdesátá léta, se může zdát až zbytečné. Každý si to přece pamatuje, ne? Ale nepamatuje. Žije tu celá generace mladých lidí, kteří si socialismus nepamatují. A když jim škola a rodina nic neřekne…

Autoři sesbírali množství vzpomínek rozmanitých osobností a předesílají, že úmyslně vynechali privilegované komunistické funkcionáře. Někteří zpovídaní jsou apolitičtí, jiní chartisté, ale všichni se překvapivě shodli, že onu dobu charakterizuje především strašná šeď, nuda, trapnost, ubohost. A to ve všem – ve školství, vědě, architektuře, umění.

Jistěže v osmdesátých letech už nešlo o život, estébáci už se tehdy neodvážili jen tak někoho zastřelit, ale život zničit uměli. Nikdo nesměl vyčuhovat – nadaní a pracovití byli po zásluze potrestáni. Kdo se o něco snažil mimo komunistickou stranu, neměl šanci a byl za pitomce. Kdo nekradl, byl za dvojnásobného pitomce.

Hospodářství se hroutilo a občany vyčerpávala neustálá honba za úplně obyčejnými věcmi – kolik práce dalo sehnat trapnou televizi, auto, toaletní papír, banány. O počítači nebo dovolené v Egyptě se lidem jen snilo a kvůli obyčejné desce rockové skupiny se jelo třeba padesát kilometrů (přičemž vám jí mohli „příslušníci“ kdykoliv bez důvodu zabavit).

Tyhle věci by měl současník občas připomenout, když začne prostý lid bájit o „starých dobrých časech“. Je jen trochu škoda, že publikace nabízí vzpomínky bez širšího kontextu (mohla být doplněna o přesnější statistiky). A možná by nakonec neškodilo přiřadit i rozhovor s tragikomickou postavou typu Milouše "kůl v plotě" Jakeše nebo s hvězdičkou normalizačního popu. Ovšem chápu, že na to už člověk musí mít silný žaludek.


Knihu si múžete objednat ZDE.

Bohumíra Lazarová: Procesy stárnutí a jejich možné důsledky pro učitelství

Obecně se předpokládá, že úroveň pedagogické práce by měla mít při stoupající zkušenostní bázi tendenci růstu (Pelikán 1991). S přibývajícím věkem sice stoupá profesní zkušenost, avšak samotný proces stárnutí s sebou přináší nejen fyzické, ale mnohdy i psychické změny, které se různými způsoby promítají do výkonu povolání.


Zdroj: Bohumíra Lazarová a kol.: Pozdní sběr. O práci zkušených učitelů. Brno: Paido, 2011, str. 73–81. ISBN 978-80-7315-206-2

Anotaci knihy si můžete přečíst ZDE.


…Objektivně jsou ztráty zaznamenány ve všech kognitivních funkcích kromě krátkodobé paměti (Ilmarinen 2008). Nejmenší úbytky však byly zaznamenány u pracovníků v duševně náročných profesích, tedy i u učitelů. Učitelství je povolání, v němž je kladen důraz na další vzdělávání a profesionální rozvoj, je tedy možné předpokládat, že vzdělávající se a inovativní učitel neustále procvičuje (nejen) paměť a tím zpomaluje oslabování některých kognitivních procesů. Každodenním opakováním naučeného se vytváří nezničitelné paměťové stopy a z dlouhodobé paměti se tak ztrácí jen nepatrné množství. Proces učení je sice proměnlivý, ale platí, že člověk je schopen učit se až do vysokého věku.


…Sebehodnocení a sebepojetí je utvářeno skrze pocit vlastní úspěšnosti mj. prostřednictvím odezvy od okolí, je tedy patrné, že starší pracovník při konfrontaci s mládím při plnění jistých (možná pro něj méně vhodných) úkolů může zažívat opakující se pocit neúspěchu. Opakovaný neúspěch způsobí snižování sebedůvěry, zvyšuje se obava a opatrnost. Čím více však obavám a stereotypům člověk podléhá a nepokouší se o změny, tím více se jeho sebehodnocení může snižovat. Konfrontace s mladými spolupracovníky je mnohdy pro starší učitele bolestivá (zvláště pak u českých učitelů, neboť pregraduální příprava dnešních mladých učitelů je v mnohém nesrovnatelná s přípravou těch, kteří studovali před rokem 1989, a to zejména, pokud jde o jazyky, informační technologie apod.) a důsledkem pak může být jak snížené sebevědomí a psychické problémy starších učitelů, tak i mezigenerační problém na pracovišti.


…Vzhledem ke zvyšující se citlivosti je podstatným faktorem ovlivňujícím úspěšnou adaptaci na stáří sociální opora (Tišanská, Kožený 2004). Pro učitele je právě sociální opora jednou z důležitých strategií zvládání stresu (Řehulková, Řehulka 2004), se zvyšujícím se věkem však může být nalezení adekvátní sociální opory na pracovišti komplikované – jednak z důvodu obvykle se zvyšující introverze starších lidí, ale také z důvodu zužující se sociální sítě „vrstevníků“ na pracovišti, se kterými může starší učitel bezpečně sdílet i problémy přicházející s věkem.

Učitelé v pozdní fázi kariéry se nacházejí v silovém poli: na straně jedné jsou schopni a mnohdy i připraveni předávat zkušenosti a „pečovat“ o mladé, na straně druhé sami – vzhledem ke svým „handicapům“ – potřebují sociální oporu ze strany kolegů. Mnohdy si o ni nedokážou adekvátně říct a je možné, že ji dokonce odmítají.


…Na kvalitu profesního života má vliv celkový postoj starších lidí k řešení problémů, sebehodnocení, důvěra ve vlastní kompetence a očekávání ve vztahu k další životní cestě. Dlouhotrvající rozpor mezi vlastním úsilím a subjektivně neuspokojivými výsledky může vést k vyhasnutí a lhostejnosti k vlastní práci. U mužů-učitelů se ve starším věku zvyšuje riziko ztráty angažovanosti i touha po klidu. Jsou častěji otrávení z rodičů i nadřízených, zklamaní nad tím, že vynaložili mnoho úsilí a nevidí pozitivní důsledky (srov. Průcha 1997). Ženy-učitelky si více stěžují na hrubé a nemotivované žáky, ambice zvládnout jejich chování se snižují a tím klesá také sebevědomí a zájem učitelek dokázat, že jsou dobré. S věkem učitele stoupá tendence nepřijímat odpovědnost za případné nezdary žáků a naopak přisuzovat si odpovědnost za jejich úspěchy (Mareš, Skalská, Kantorková 1994).

I když je u řady starších učitelů dokladován zvyšující se konzervatismus, rigidita v myšlení, skepse k reformám a dogmatismus (např. Huberman a kol. 1989), výzkumy potvrzují, že starší učitele nelze považovat za horší učitele.


…V učitelství pracuje většina žen (v základním školství je to stabilně více jak 80 %), které se musí vyrovnávat se změnami v roli ženy, manželky, matky, případně přijmout roli prarodiče apod. Ženy, odpoutané od rodinného života, se ve středním a starším věku naopak mnohdy stávají samostatnějšími, nezávislejšími a dominantnějšími a zaměřují se více na sebeprosazení (srov. také Říčan 1990). Relativní osamostatnění může ženám přinést více možností profesionálně se angažovat a věnovat pozornost vlastnímu profesionálnímu rozvoji.


Celý text kapitoly si můžete stáhnout ZDE.

Závěr publikace naleznete ZDE.

Knihu si můžete objednat ZDE.

Petr Kamberský, Josef Greš: Studenti hloupnou, doktoři se nedomluví a nevzdělanost světu vládne

Inspirativní debata z orientace Lidových novin na téma poklesu vzdělanosti. Samo téma není nijak nové, ale tři diskutující profesoři – Komárek, Zrzavý, Možný a novinář Petr Kamberský – ho nahlížejí z nečekaných historických, biologických, sociologických, ale i zcela praktických perspektiv. Má pravdu kritik moderní podoby vzdělanosti Liessmann, nebo je to přece jen složitější a sám pojem vzdělanosti se v každém století proměňuje?


EDUin 21. 11. 2011, zdroj: Lidové noviny – Orientace 19. 11. 2011


Vzdělanou Evropu před časem okouzlil rakouský profesor filozofie Konrad Paul Liessmann, který shromáždil námitky proti posedlosti vzděláním pro všechny. Za lament nazvaný Teorie nevzdělanosti: Omyly společnosti vědění získal v Rakousku titul vědec roku, v Česku pak cenu Nadace VIZE 97. Na stav studentstva, škol a přijímání Liessmannových tezí se ptáme tří vlivných profesorů – biologa, sociologa a filozofa.

LN: Nezaorali jsme v nadšení ze studentské revoluce něco zásadního? Nedostaly školy velikou nezávislost dřív, než se stačily proměnit? A nemají studenti dnes neúměrný vliv na chod univerzit?

Ivo Možný: Nešťastným dědictvím revoluční euforie je fatální nerovnováha pravomoci a odpovědnosti univerzitních a fakultních senátů. Studenti a nehabilitovaní asistenti v nich rozhodují o věcech, kterým nerozumějí anebo kde jsou v konfliktu zájmů.

Studenti rozumějí chodu univerzity jako špačci ornitologii. Vidí z ní než malý úsek svého vlastního studijního programu, znají jen od pohledu a poslechu těch několik učitelů, které si zapsali ve svém studijním programu, v jednom z desítek. Myslí si, že jejich učitelé jsou tu proto, aby je učili. Tečka. To, že univerzitu posouvá vpřed právě badatelská činnost učitelů, moc nevědí – a vlastně po právu je to nezajímá. Jsou jako Bumbrlíčci, spolkli by fakultu, aby sami vyrostli – co z ní po nich zůstane, až oni dostudují, to je pochopitelně zajímat nemůže.

Ve své neinformovanosti jsou snadno zmanipulovatelní – demonstrovala to názorně úloha senátu v plzeňské aféře. Přidá-li se k nim několik asistentů, mají v senátech většinu. Asistenti jsou často v konfliktu zájmů: jejich zájem udržet si místo je nutně v konfliktu bytostným zájmem univerzity vybírat si za stálé učitele jen ty nejlepší z nich. Takové senáty volí děkana, schvalují stomilionové i miliardové rozpočty. Tak to se nepovedlo.

Jan Zrzavý: Bohužel, je to tak. Každý systém založený na samosprávě těch, kdo jsou uvnitř, nutně degeneruje k výhradní obhajobě zájmů těch, kdo jsou uvnitř. Takovýto cechovní systém je pak pochopitelně nereformovatelný zevnitř a čeká na katastrofu, nejlépe ekonomickou či demografickou nebo obojí. Vždycky když slyšíme nějakého ministra či náměstka, jak říká „změny ano, jistě, ale nelze je vnucovat, musí se na nich shodnout reprezentace vysokých škol“, můžeme si být jisti, že se nic podstatného nestane.

Stanislav Komárek: Jenže polistopadová euforie nemohla proběhnout o mnoho jinak, než jak probíhala. Jistě by bylo možno vysoké školy zcela zásadně přestrukturovat či lépe řečeno znovu poskládat podle vzoru: Nový prezident vybere dle svého nejlepšího uvážení rektora, ten děkany fakult, ti šéfy ústavů a tak dále. V této chvíli by býval byl i vhodný moment k fúzi univerzit a Akademie věd. Netuším, zda by výsledky byly lepší či horší než pomalý přerod, kdy lidé minulosti musejí takzvaně vymřít. Vliv studentů jako neúměrný nevidím, destruktivní impulzy přicházejí spíše z Bruselu než od nich.

LN: Skeptici, a není jich málo, si stěžují, že obecná úroveň vzdělanosti u nás neustále klesá. Jak je to ale možné, když studuje stále větší procento lidí? Jsme hloupější než naši předci?

Stanislav Komárek: Gaussova křivka rozložení inteligence v populaci se pochopitelně nezměnila, co se změnilo, jsou dva faktory – na vysokou školu nastupuje už mnohem více než nadpoloviční většina celého populačního ročníku a objem tohoto ročníku naopak porevolučním propadem porodnosti značně klesl. Rovněž očekávání, že diplom bude automatickou poukázkou na „lepší“ místa ve společnosti, se budoucně ukážou jako zavádějící. Potíž je rovněž v tom, že kdo nesplňuje dobový ideál „vyššího středního úředníka“, není honorován a je chápán jako méněcenný. Vzhledem k tomu, že staré představy o tom, že každý člověk je stvořen k obrazu božímu, velmi zeslábly, zakládá se dnes lidská důstojnost na představě stejnosti. Každý prý může být jaderným fyzikem, a kdo není, pak proto, že byl nějak zanedbán či diskriminován – a diskriminaci lze, jak známo, žalovat (discriminatio původně znamená „rozlišování“, třeba i těch, kdo mají nadání k určité věci).

Petr Kamberský: Na oborech, které nabírají desetinásobek studentů než před dvaceti lety, nutně musela poklesnout úroveň průměru. Nicméně ta otázka je celá zavádějící: srovnáváme konzumní víno s výběrem z nejlepších vinic. Zvládli jsem přechod od elitního školství, kdy studuje nanejvýše 15 procent populace, přes masové (maximálně každý druhý) až po univerzální, kdy jdou „na vejšku“ klidně dvě třetinu ročníku, za necelých patnáct let. V nepostižených zemích tohle trvalo půlstoletí. Pokud studuje v třetím stupni nadpoloviční většina populace, nutně se mění i typus studenta. Jen se tomu musíme přizpůsobit: elitě dát elitní a mase masové vzdělání.

Jan Zrzavý: Představa poklesu vzdělanosti je nutně spojená s představou, že dřív bývalo lépe. Rád bych slyšel, kdy že panoval ten zlatý věk, kdy byla obecná vzdělanost celé (celé!) populace vyšší než dnes. Za Karla IV., za tatíčka Masaryka, v padesátých letech? Blud o poklesu vzdělanosti vychází z několika předsudků – zabývá se kvalitou viditelných elit, navíc libovolně definovaných (například „univerzitní profesoři“ nebo „univerzitní absolventi“), nehodnotí trendy na dostatečné, dejme tomu staleté škále a srovnává úroveň vzdělanosti podle čistě subjektivních kritérií (například latina, čtení románů, počítání přes desítku, krasopis, kotrmelec, Mendělejevova tabulka svisle i vodorovně). Jediné, co zmizelo, je jakýsi vzdělanostní korpus pevně korelovaný s dosaženým gradem: před sto lety, když doktor potkal doktora, mohl s ním instantně pohovořit o Pliniovi Starším, což dnes opravdu nelze, přičemž předpokládám, že procento populace schopné konverzovat o Pliniovi Starším se příliš nezměnilo.

Petr Kamberský: Příklad efektní, ale podle všeho mylný. O Pliniovi je schopen z dnešních absolventů dnes debatovat jen historik či klasický filolog, což značí nanejvýše pár desítek v populačním ročníku. Dříve bylo takových řádově víc. Nicméně o vzdělání to mnoho nevypovídá, protože absolventi znají tisíce jiných věcí, které staří doktoři znát ani nemohli.

Jan Zrzavý: No pochopitelně, vždyť já říkám totéž. Prostě znalosti starého absolventa klasického gymnázia a klasické univerzity tvoří dodnes etalon, podle kterého určujeme, kdo je vzdělanec a kdo ne (právě Plinius), ačkoliv svět se změnil. Dnešní vzdělanci jsou tak různí, že se nedají poznat, proto není divu, že se jeví nevzdělaně.

Petr Kamberský: Skvělá věta. Souhlas.

Ivo Možný: Tož o něco hloupější jsme. Je to dáno geneticky. Kam až naše záznamy sahají (po ročník narození 1911) platí, že čím vzdělanější Češka, tím má méně dětí. Z vysokoškolaček zůstává třetina bezdětných. A negativní selekce probíhá i jinak. Takže souhrnný intelektuální potenciál české populace klesá. Ten dojem, který máme třeba z parlamentu, je podložený.

LN: Že je méně vysokoškoláků, znamená, že jsme hloupější? Jak moc souvisí vzdělání s inteligencí?

Jan Zrzavý: S tímhle bych jako biolog zásadně nesouhlasil – jestliže „hloupost“ je jistě částečně biologická vlastnost, a tudíž je důležité, jak koreluje s plodností, tak „nevzdělanost“ je docela jiná pohádka: je to mimo jiné neochota odkládat požitky na jindy (až vyštuduješ, budeš pánem, ale teď mlč). Že lidé, kteří nejsou ochotni dlouhodobě procházet vzdělávacím mlýnem, nejsou zároveň ani ochotni přemýšlet o dělání dětí tady a teď, je pravda, ale tím jenom tutéž vlastnost popisujeme dvěma způsoby. Zda je hloupý ten vzdělaný, nebo ten nevzdělaný, je mnohem složitější problém…

Ivo Možný: Potíž je v tom, že už tu máme tři slova, jejichž obsah se překrývá jen částečně: vzdělanost, inteligenci a hloupost. Zatímco na vymezení těch prvních dvou bychom se snad shodli (vzdělanost: míra aktivního osvojení si vědomostního kapitálu naší civilizace, inteligence: schopnost si tento kapitál osvojit), to třetí se z dobrých důvodů v odborných debatách nepoužívá. Které jednání je hloupé, je dosti věcí názoru. Já si například myslím, na rozdíl od kolegy Zrzavého, že neochota odkládat požitky na jindy není nevzdělanost, ale hloupost. Ovšem – kdo ví? Možná že ti, kdo „nejsou ochotni přemýšlet o dělání dětí tady a teď, a tedy je mají, jestli vám správně rozumím, jsou chytřejší nežli my vzdělaní a inteligentní, kteří přemýšlejí a děti nedělají. Aspoň vývoj penzijního systému na to ukazuje. A možná není ani chytré odkládat požitky na jindy…

Jan Zrzavý: To se dá spočítat, na to máme metodiku: dlouhodobé strategie jsou výhodné ve stabilní ekologické (tedy i ekonomické) situaci. Já jenom říkám, že úvahy o vztahu mezi vzděláním a inteligencí bývají příliš zjednodušené, než abychom mohli prostě z negativní korelace mezi vzděláním a plodností vyvozovat cokoliv rozumného o změnách průměrné inteligence. Navíc vzdělávání žen je novinkou z biologického hlediska doslova včerejší (pár generací), že z toho žádné genetické výsledky nemůžeme vyvozovat. Z faktu, že vzdělané ženy mají málo dětí, jenom plyne, že život je jinde, že o to slavné vzdělávání vlastně zase tolik nejde.


Celý text rozhovoru si můžete přečíst ZDE.

Jana Hrubá: Pedagogika a pedagogové v čase krize

V posledních týdnech se konala celá řada zajímavých setkání a konferencí. Témata byla různá, ale jejich poselství se skládají v mozaiku jako v kaleidoskopu. Když je porovnáme s konkrétními kroky současného ministra školství, pohybuje se zcela opačným směrem. Vypadá to, že si předsevzal přispět ke zhroucení vzdělávacího systému, a tím se zapsat do dějin…


Na konferenci Asociace waldorfských škol mluvila prof. Vladimíra Spilková o střetávání různých paradigmat vzdělávání – pojetí tradičního a pojetí vzdělávání, které se snaží rozvíjet celou osobnost žáka či studenta. Profesor Zdeněk Helus zdůraznil, že osobnostně rozvíjející vzdělávání (edukace obratu) může být oporou člověka, aby dokázal čelit tlaku probíhající krize a napravovat, co sám způsobil.

To zasazuje pedagogiku do mnohem širších souvislostí, než jsme si dosud připouštěli. Je tu určitá podobnost s medicínou, která se také rozdrobila na specializace. Většina lékařů řeší konkrétní zdravotní problém pacienta, ale člověkem jako celistvou osobností se nezabývají.

Na konferenci Metodického portálu RVP zaznělo mnoho informací o překotném vývoji informačních technologií a jejich neuvěřitelných možnostech. Ing. Bořivoj Brdička poukázal na to, jak se liší myšlení „síťové generace“ od myšlení nás ostatních, narozených před existencí SÍTĚ. Je tu rychle se prohlubující příkop. Zastírání této skutečnosti může přiblížit šestý scénář vývoje školství podle OECD – zhroucení vzdělávacího systému. Jeho příznaky objevující se již v současnosti jsou skutečně varující.

Na konferenci Budoucnost vzdělávání – středoevropská debata v Goethe-Institutu se v panelu „Jak vypadá škola budoucnosti?“ mluvilo o tom, že informační technologie mění vzdělávání už nyní a školy a učitelé se musí s rychlými změnami vyrovnat. Nelze dohlédnout, k čemu povedou inovace za 30–40 let. Gerhard de Haan, profesor na Svobodné univerzitě v Berlíně („profesor pro výzkum budoucnosti a vzdělávání“), se ve svém výzkumu zabývá futurologií, znalostní společností, zkoumáním inovací a trvale udržitelným rozvojem. Řekl, že „informace budou transferována médii. K tomu nepotřebujeme učitele. Škola nebude zprostředkovávat znalosti – jen ty základní. Bude mít na starosti osobní a sociální kompetence. Bude mít jinou funkci: zajišťovat sociální soudržnost.“ A na jiném místě debaty sarkasticky dodal: „Je zjevné, že formální vzdělávání se propadá do bezvýznamnosti. Politika už to dávno ví: proto dává v průměru jen pět tisíc euro na žáka. Politika nevěří významu formálního vzdělávání!“

V panelu „Jak připravit učitele na školu budoucnosti?“ se všichni panelisté shodli, že profese učitele prochází krizí. Úloha učitele se mění a nelze replikovat způsob, kterým byli dosud na univerzitě učeni. I učitelé by měli mít požadované kompetence, jejich nová role by měla být jasně definována a pro učitele by měly být vytvořeny podpůrné systémy. Walter Thomann, emeritní expert na vzdělávání učitelů z Univerzity ve Wuppertalu, řekl: „Existují dobří učitelé navzdory tomu, jak byli vzděláváni. Člověk se umí učit od přírody – lidé jsou odsouzeni k učení. O budoucnosti nevíme nic. Musíme se tedy stále učit všichni, staří i mladí. Budoucím učitelům musíme dát do ruky nástroje. Nestačí jedna cesta. Musíme otevřít dveře i lidem se zkušenostmi z jiných oborů.“

Více o projektu ZDE.

Studium na nejlepších zahraničních univerzitách je dosažitelné

Dostat se na jednu z nejlepších světových univerzit je velký úspěch, ale ne vždy si studenti mohou financování takového vzdělání dovolit. Mají však několik možností, kde stipendia získat. Jednou z nich je Nadační fond Martiny a Tomáše Krskových, který podporuje studenty technických oborů, přírodních věd, ekonomie, historie a politologie. Fond letos udělil stipendium šesti uchazečům, kteří od října 2011 studují v Cambridge, Oxfordu nebo na Columbia University.


Stále více českých studentů má zájem o studium na zahraniční vysoké škole. Například na amerických univerzitách studovalo v roce 2009/2010 přes 800 Čechů (zdroj: Fulbright Commission). Projít náročným přijímacím řízením není jediná překážka. Roční školné a náklady spojené s pobytem na školách jako je například Harvard nebo Cambridge se mohou vyšplhat až do výše 1 milion korun. Nadaní studenti však mohou zažádat o stipendium u zahraničních organizací, ale i u českých mecenášů.

Podmínky pro udělení stipendií se liší. Například Nadační fond Martiny a Tomáše Krskových nabízí stipendium uchazečům, kteří jsou již přijati na jednu z deseti vybraných prestižních univerzit (př.: Oxford, Cambridge, Harvard, MIT). Vzdělání je pro rozvoj České republiky extrémně důležité, proto jsme se rozhodli podpořit mladé lidi při studiu na těch nejlepších univerzitách,“ vysvětluje Tomáš Krsek, spoluzakladatel fondu.

Stipendia manželů Krskových pokryjí náklady na roční magisterský program až deseti studentům ročně. Organizace vznikla teprve letos v březnu a doposud podpořila šest nadaných studentů. Jedním z nich je Jan Černý, student Oxfordu, obor Finanční ekonomie. „Chtěl bych povzbudit všechny studenty, kteří uvažují o studiu v zahraničí, aby se nebáli a hlásili se na ty nejlepší univerzity. Žádné cíle nejsou přehnané, pokud jim člověk věří a jde pevně za jejich splněním,“ říká Jan.

Další možnosti financování vzdělání nabízí Nadace Zdeňka Bakaly, která vznikla v roce 2007. „Do našeho programu SCHOLARSHIP se nám každoročně hlásí stovky studentů, kteří směřují nebo jsou již přijati na prestižní zahraniční univerzity, dosud jsme podpořili 33 studentů. Naše výběrová komise hodnotí, jaké mají akademické předpoklady, zda umějí formulovat v češtině i v angličtině, jestli znají hodnotu kvalitního vzdělání atp. Pokud ve svém úsilí nepoleví, jsme připraveni finančně je podporovat po celou dobu jejich studia v zahraničí."

Pokud se rozhodnete studovat, nebo třeba provádět výzkum v USA, pomůže vám Fulbrightova komise. „Každoročně udělujeme stipendium asi 20 českým studentům nebo absolventům vysokých škol. Výběr oborů a univerzit necháváme na nich, podmínkou však je, aby měli ukončené bakalářské vzdělání. Při rozhodování o udělení podpory posuzujeme nejen kvalitu uchazeče a jeho přihlášky, ale i to, jak uchazeč pobyt v zahraničí využije, jaké má vize a plány do budoucna,“ říká Jakub Tesař, studijní poradce Fulbrightovy komise.


Rozhovor s Janem Černým, studentem Oxfordské univerzity


Proč jste se rozhodl pro studium v UK?

University of Oxford nabízí jedny z nejnáročnějších a nejzajímavějších magisterských programů na světě. Hledal jsem výzvu a Oxford mi ji poskytl. Obor Master in Financial Economics mě zaujal, protože spojuje dobré teoretické základy s jejich praktickou aplikací v kontextu finančních trhů, o které se velmi zajímám.

Co vás na Oxfordu nejvíce zaujalo?

Úroveň studentů a profesorů předčila mé očekávání. Zaujala mě taky historická atmosféra školy, která je opravdu všudypřítomná. Například na zkoušky je třeba dostavit se v bílém motýlku a ceremoniálním plášti.

Co vás nejvíce překvapilo?

Překvapila mě především obrovská rozličnost studentů, kteří pochází ze všech koutů světa. V našem oboru s osmdesáti studenty je zastoupeno přes dvacet národností s velkou většinou studentů z Číny a Indie. To podle mě svědčí o určitém globálním trendu.

Můžete porovnat studium v ČR a v zahraničí?

Bohužel jsem na české vysoké škole nikdy nestudoval, ale z vyprávění kamarádů soudím, že je tu jistě jeden velký rozdíl. Nároky a tempo jsou tu obrovské. Studenti jsou velmi motivovaní a vědí, že bez tvrdé práce není šance studium dokončit. Proto přednášky každý den od osmi do pěti a studium v knihovně od šesti do půlnoci jsou běžnou praxí během celého roku.

Zbývá čas i na koníčky?

Bohužel v posledním čase na koníčky moc času nezbývá. Ale pokud čas je, jsem zapáleným horolezcem a nově se věnuji i golfu. Samozřejmě společenský život v Oxfordu kde žije 20 000 studentů je poměrně bujný. A tak se všichni snaží najít si chvíli na to posedět s přáteli a odpočinout si od knížek.

Vrátíte se po studiích do ČR?

Do Čech se určitě dříve či později vrátím. Je možné, že nejdříve nasbírám pár zkušeností v různých zemích Evropy, ale brzy se plánuji vrátit domů.