Lenka Eckertová: Desatero bezpečného internetu

Computer Press právě vydává publikaci Bezpečnost dětí na internetu s podtitulem Rádce zodpovědného rodiče. Z ní citujeme toto desatero. Je to příručka pro rodiče, kteří si neuvědomují, jakým rizikům jsou jejich děti na internetu vystaveny. Chvílemi z toho čtení mrazí.

1. Nedávej nikomu adresu ani telefon. Nevíš, kdo se skrývá za monitorem na druhé straně.
2. Neposílej nikomu, koho neznáš, svou fotografii a už vůbec ne intimní. Svou intimní fotku neposílej ani kamarádovi nebo kamarádce – nikdy nevíš, co s ní může někdy udělat.
3. Udržuj hesla (k e-mailu i jiné) v tajnosti, nesděluj je ani blízkému kamarádovi.
4. Nikdy neodpovídej na neslušné, hrubé nebo vulgární maily a vzkazy. Ignoruj je.
5. Nedomlouvej si schůzku přes internet, aniž bys o tom řekl někomu jinému.
6. Pokud narazíš na obrázek, video nebo e-mail, který tě šokuje, opusť webovou stránku.
7. Svěř se dospělému, pokud tě stránky nebo něčí vzkazy uvedou do rozpaků, nebo tě dokonce vyděsí.
8. Nedej šanci virům. Neotevírej přílohu zprávy, která přišla z neznámé adresy.
9. Nevěř každé informaci, kterou na internetu získáš.
10. Když se s někým nechceš bavit, nebav se.


Dohoníme své děti?

Dokážou současní čtyřicátníci dohonit dnešní děti mířící do základních škol v jejich dovednostech s dotykovými telefony, tablety, Internetem, vyhledáváním, sociálními sítěmi, digitálními fotoaparáty? Je více než pravděpodobné, že nikoliv. Nemají k tomu dostatek sil a času, ale chybí jim nakonec i motivace. Málokterý dospělý si připouští, že vlastně žije v jiném světě, než v jakém žijí jeho děti.

Být stále dostupný na mobilu dnes patří k bontonu. Máte-li během dne vypnutý mobil, stáváte se podezřelým. Volající je často popuzen, že volaný telefon nezvedá. Spousta lidí telefonuje i na záchodě, esemeskují u oběda nebo chatují ve škole pod lavicí. Musí vše sdělit hned. Někteří naši současnost nazývají „instant age“.

Nový online svět však přináší řadu úskalí. Internet prostě není zcela bezpečný svět, není nebezpečnější než reálný svět, ale přináší jiné způsoby a nová rizika. Je nutné o nich vědět, naučit se správně chovat a reagovat na ně.

Publikace obsahuje deset tematických okruhů – potíží, s nimiž se mohou setkat všichni uživatelé počítače či mobilního telefonu s přístupem na internet včetně těch nejmladších. Autoři Lenka Eckertová a Daniel Dočekal v ní čtivým způsobem popsali reálné situace a dali návod, jak se jich vyvarovat.

Pozvánka na kurz pro koordinátory inkluze

Ptáte se, kdo je koordinátor inkluze? Proč je koordinátor inkluze na škole důležitý a v čem může škole pomoci? Koordinátor inkluze je často členem manažerského týmu, který koordinuje individuální vzdělávací plány pro děti se speciálními vzdělávacími potřebami.

Společně s pedagogy stanovuje pro jednotlivé žáky objektivní a měřitelné cíle, které jim pak umožní plně rozvinout svůj potenciál. Radí kolegům a rodičům jak na základě potřeb jednotlivých žáků upravit učivo a/nebo ovlivnit chování. Přináší osvědčené postupy, vytváří zdroje, podporuje a učí ostatní kolegy.

V českých školách je různorodost faktem. Do škol se dostávají děti, které nemají češtinu jako rodný jazyk, děti s postižením nebo děti ze sociálně slabých rodin. Potřebují „něco trochu jinak“, než ostatní spolužáci – upravit učivo, motivovat, více času a individuální přístup, další pomůcky, podporu asistenta. S některými žáky si učitelé nevědí rady, potřebují někoho z kolegů, s kým mohou problém konzultovat dříve než s odborníkem.

Koordinátor inkluze je člověk z vašich řad, není to externista! Může jím být jakýkoli pedagogický pracovník školy, který se o problematiku vzdělávání dětí se speciálními potřebami na své škole zajímá nebo by se jí chtěl zabývat – učitel prvního stupně, speciální pedagog, výchovný poradce, zástupce ředitele, školní psycholog.

Hlavním smyslem tohoto intenzivního dlouhodobého kurzu je přinést podporu běžným základním školám prostřednictvím vyškolení konkrétního člena pedagogického sboru.

Rozsah kurzu: březen – prosinec 2013, celkem 160 hodin v 10 blocích po 16 hodinách (10×2 dny / měsíc), termíny prvních čtyř setkání jsou: 21. – 22. 3., 25. – 26. 4., 30. – 31. 5. 20. – 21. 6. 2013, ostatní termíny budou oznámeny v červnu.

Místo konání: VOŠ Jabok, Salmovská 8, Praha 2

Cena kurzu: kurz je zdarma

Počet účastníků: max. 20

Kurz bude akreditován MŠMT ČR v rámci DVPP


Čím kurz absolventa obohatí?
– Bude se umět orientovat se v tématu inkluzívního vzdělávání, proto bude hned první blok zaměřen na jeho legislativní ukotvení, pochopení smyslu a významu pro současnou i budoucí školu
– Bude seznámen s přístupy zaměřenými na člověka, s nástroji plánování a jejich využití ve školách, bude mít vše vyzkoušené v kurzu i prakticky ve své škole
– Bude si umět poradit s úpravou učiva, bude znát různé typy pomůcek, metodických listů, seznámí se s efektivními formami výuky, které jsou osvědčené při práci se třídou s žákem/ky se speciálními vzdělávacími potřebami
– Bude vybaven metodami pro vedení porad, bude umět použít nástroje a techniky pro řešení problematických situací, bude si umět vybrat tým spolupracovníků
– Získá přehled o pozici koordinátora inkluze, jeho roli ve škole, bude mít možnost vyslechnout si zahraniční zkušenosti
– Bude vědět, jak sestavit individuální vzdělávací plán, který bude sloužit jako pomůcka, nikoli jako formální zátěž, bude vědět, jaké a odkud použít zdroje
– Bude seznámen s problematikou práce s kolektivem dětí, bude vědět, jak podpořit sociální začlenění a jak vytvořit příznivé klima ve třídě
– Bude seznámen s různými metodami hodnocení účinnosti využívaných metod a nástrojů, efektivního využití času

Nečekejte nudné přednášky a formální zkoušky, spíše skupinovou spolupráci, diskusi, vzájemné obohacení, vytvoření vlastních portfolií. Nedílnou součástí kurzu bude důraz na oblast komunikace a jednotlivých jejích forem, nácvik efektivní komunikace a prezentace vlastní práce pro kolegy i pro okolí školy (úřady, rodiče, sponzoři atd.)

Kurz je vzhledem k časové i obsahové náročnosti vhodný především pro stálé zaměstnance škol a dále pro ty, kteří mají motivaci a zájem pomoci své škole v oblasti vzdělávání dětí se speciálními potřebami. Podmínkou účasti je souhlas řediteleškoly s absolvováním kurzu.

Pro úspěšné absolvování kurzu je třeba:
– 85% účast na kurzu
– vypracování a úspěšné zvládnutí všech úkolů zadaných jednotlivými lektory, příprava závěrečné prezentace vlastního projektu a zpracování portfolia

Přihlásit na kurz se můžete elektronickou přihláškou, kterou naleznete ZDE, do konce února 2013.

S případnými dotazy se obracejte na Kateřinu Mudříkovou na adresu: katerina.mudrikova@rytmus.org, tel.: 737 248 459

Aktuální informace o nabídce dalšího vzdělávání naleznete na www.rytmus.org nebo na www.inkluze.cz.

Realizaci projektu umožnila finanční podpora nadace Open Society Foundations.

MŠMT: 2 x 5 kroků ke kvalitnímu školství

Ministr školství, mládeže a tělovýchovy Petr Fiala představil spolu s předsedou vlády Petrem Nečasem 10 kroků, které by měly Českou republiku dovést ke kvalitním školám a učitelům. České školství má tradičně výhodu kvalifikovaných učitelů a dobře dostupné sítě škol, ale výsledky dětí i spokojenost učitelů a rodičů v posledních letech v mezinárodním srovnání zaostávají.


Zdroj: www.msmt.cz


„Cesta ke kvalitnímu vzdělávacímu systému vede přes kvalitní učitele, méně administrativy, více času na žáky a studenty, podporu matematiky a technických předmětů a lepší podmínky pro strategický rozvoj vysokých škol,“ uvádí ministr školství Petr Fiala. Ministerstvo si je vědomo, že školství je oblast, ve které se všechny změny musejí dělat citlivě a po diskusi s dotčenými skupinami. Takovým způsobem vzniklo i včera představených 2 x 5 kroků ke kvalitnímu vzdělávání.


Předškolní vzdělávání, základní a střední školství

1. Stejná kvalita výuky pro všechny děti
– Zamezit rostoucím rozdílům mezi kraji a školami v podmínkách dětí pro výuku a změnit systém financování mateřských, základních a středních škol zavedením jednotného státního příspěvku „normativu“, který bude pro každé dítě stejný.
– Zároveň ale podpořit školy v malých obcích, protože plní také sociální a kulturní funkce v životě a historii obce, a dát tak šanci i dětem z malých obcí najít v životě dobré uplatnění.
– Podporovat individuální přístup ke každému dítěti (pracovat s talentovanými i s neúspěšnými dětmi a s dětmi se speciálními potřebami).

2. Větší zájem dětí o matematiku a technické obory
– Motivovat děti k zájmu o přírodovědné a technické obory již od předškolních let.
– Podpořit materiální vybavení učeben pro polytechnické vzdělávání.
– Posílit kvalitu technického a učňovského vzdělávání ve spolupráci s firmami a daňově zvýhodnit zaměstnavatele, kteří se podílejí na vzdělávání.

3. Stát musí školám pomáhat, ne je jen hlídat
– Vytvořit školám podmínky, aby mohly efektivně učit (nabídnout mateřským a základním školám modelové školní vzdělávací programy jako příklady dobré praxe, rozvinout rámcový vzdělávací program a jasně formulovat očekávání státu týkající se míry znalostí dětí v tzv. standardech).
– Kvalitně připravit maturitní zkoušky.

4. Učitel jako respektované a ceněné povolání
– Dát učitelům perspektivu a posílit jejich postavení ve společnosti zavedením kariérního systému, který jim nabídne cesty k profesnímu růstu.

5. Méně byrokracie, více času na výuku
– Snížit administrativní zátěž ředitelů škol prostřednictvím revize podzákonných norem.


Vysoké školství

1. Profilace vysokých škol
– Podporovat diverzifikaci systému vysokých škol, díky které školy získají možnost strategicky se profilovat a vytvářet profesně, akademicky, popř. výzkumně orientované studijní programy.
– Nastavit jasné standardy pro jednotlivé profily studijních programů.

2. Péče o kvalitu vzdělávání
– Hodnocení kvality vzdělávacích a výzkumných aktivit musí být přirozenou součástí vysokoškolského prostředí.
– V návaznosti na zavedení systému hodnocení kvality vysokých škol umožnit institucionální akreditaci a ustanovit akreditační komisi jako samostatný správní úřad zodpovědný za dohled nad dodržováním standardů a rozhodování o udělení akreditace.

3. Podpora spolupráce a integrace škol
– Usnadnit spolupráci veřejných vysokých škol (i veřejných výzkumných institucí) formou konsorcií v oblastech společných zájmů.
– Vytvářet podmínky pro integraci mezi soukromými nebo veřejnými vysokými školami.

4. Autonomie a otevřenost vysokých škol
– Zlepšit podmínky pro větší zastoupení zahraničních studentů.
– Otevřít vysoké školy pedagogům ze zahraničí a z praxe.
– Upravit postavení vysokoškolských profesorů.

5. Stabilita a rozvoj vysokých škol
– Dát vysokým školám možnost střednědobého strategického plánování a rozvoje zavedením tzv. kontraktového financování.

Jana Hrubá: PANORAMA– Analýza Bílé knihy 4

Čtvrté pokračování „oživeného“ seriálu Analýza Bílé knihy, který na základě textu analýzy a oponentních posudků připravila Jana Hrubá. Dnešní díl, který komentuje vedoucí analytického týmu Jana Straková, se týká monitorování a hodnocení kvality a efektivity vzdělávání.

Bílá kniha ve 3. strategické linii stanovuje cíl: „…podpořit vznik bohatého a diferencovaného evaluačního prostředí, v němž se uplatní různé formy interní i externí evaluace, a vytvořit mechanismy, jak z provedené evaluace vyvozovat závěry pro zlepšování kvality vzdělávacího systému i jednotlivých škol…“ Vybudování uceleného systému evaluace považuje Bílá kniha za jednu z největších priorit a navrhuje řadu opatření, která k budování systému mají vést…


Z komentáře vedoucí analytického týmu RNDr. Jany Strakové (srpen 2009)

Již minimálně deset let volají tvůrci vzdělávací politiky a pedagogičtí odborníci po vytvoření komplexního evaluačního systému. Diskuse o tom, jak by takový systém měl vypadat, jsou však mimořádně neuspokojivé. Vždy se točí kolem evaluačních nástrojů, přičemž v centru pozornosti zpravidla bývá plošné testování. Řeší se, zda má standardizovaná maturitní zkouška jednoúrovňová či dvouúrovňová, zda se mají děti testovat pouze v 9. nebo i v 5. třídě, z jakých předmětů, zda mají být úlohy otevřené či uzavřené. Účastníci diskusí bývají natolik zaujati těmito dílčími otázkami, že si zpravidla nepovšimnou, že mají zcela odlišné představy o tom, čemu mají výsledky evaluačních aktivit sloužit. Někteří touží po testech proto, že podle jejich výsledků chtějí posuzovat práci škol, jiní je chtějí používat jako podklad pro přijímací řízení na vyšší stupeň škol, další argumentují tím, že žák musí dostat objektivní informaci o tom, jak je na tom ve srovnání s ostatními spolužáky, další tvrdí, že víme málo o tom, co naši absolventi umějí. Pro naplnění každého z výše uvedených cílů by ovšem bylo třeba použít jiný nástroj a v některých případech by to pravděpodobně vůbec nebyl test.

Aby debata o podobě evaluačního systému mohla přinést nějaké rozumné výsledky, je nezbytné, aby začínala nikoli od nástrojů, ale od cílů. Tedy aby v ní evaluační aktivity nefigurovaly jako cíl sám o sobě, ale jako prostředek k dosažením nějakých důležitých cílů vzdělávacích. Můžeme například usilovat o zajištění minimální úrovně vědomostí a dovedností u každého absolventa základní školy nebo maturitního studia. Pak nás čeká obtížný úkol definovat, jakými vědomostmi a dovednostmi má každý absolvent disponovat, a další obtížný úkol rozhodnout, jakými nástroji tohoto cíle nejefektivněji dosáhneme…


Celý text 4. dílu analýzy najdete ZDE.

Studenti vybrali nejlepší školy roku

Česká studentská unie (ČeSU), největší síť studentských organizací v České republice, zveřejnila výsledky hlasování o nejlepší školy, které probíhalo mezi studenty středních škol, gymnázií a vyšších odborných škol. Celkem se do hlasování zapojilo 17 913 respondentů.

Nejlepší střední školou se v hlasování pro školní rok 2012/2013 stala Střední škola pro tělesně postižené GEMINI Brno, nejlepším gymnáziem se stalo Gymnázium Cheb (celý název Svobodná chebská škola, základní škola a gymnázium Cheb) a nejlepší vyšší odbornou školou Vyšší odborná škola Bystřice nad Pernštejnem (celý název: Vyšší odborná škola a Střední odborná škola zemědělsko-technická Bystřice nad Pernštejnem).

Smyslem projektu bylo ukázat, jak školy vidí současní nebo bývalí studenti. Hlasy respondentů byly přepočteny na velikost školy, aby i malé školy měly šanci soupeřit s velkými.

Hodnotila se tato kritéria:
– Zajímavé předměty (zda mají studenti na škole zajímavé předměty)
– Schopnost vyučujících zajímavě vyložit látku
– Příprava do praxe/práce (zda škola připravuje studenty dostatečně do pracovního procesu)
– Možnosti realizace a zapojení do studentských nápadů a projektů na škole
– Spolužáci (zda studenti vnímají, že mají na škole kamarádské, týmové a inspirativní spolužáky)

„S výsledky chceme dále pracovat a poskytnout ředitelům škol obrázek, v čem jsou hodnoceny dobře a kde mají rezervy,“ řekla k průzkumu Zuzana Věšínová, ředitelka projektu.

Hlasování probíhalo od 6. listopadu 2012 do 11. ledna 2013 prostřednictvím internetových stránek. Hlasování se účastnilo celkem 17 913 respondentů. U středních škol a gymnázií jsou známy i nejlepší školy dle krajů. Detailní žebříčky středních škol jsou k dispozici na www.StredniRoku.cz (5 889 hlasujících), gymnázií na www.GymplRoku.cz (9 644 hlasujících) a vyšších odborných škol na www.VOSkaRoku.cz (2 380 hlasujících).


_________________

O České studentské unii (ČeSU)

Česká studentská unie (ČeSU) je největší studentskou sítí v České republice. Zastřešuje více než 40 studentských organizací a unií z vysokých škol různých směrů, od ekonomických a technických, po lékařské, právnické a zemědělské.

Síť těchto organizací každoročně pořádá mnoho desítek aktivit s dopadem na stovky tisíc vysokoškoláků. Od provozování studentských médií a pořádání odborných přednášek po studentské majálesy.

Jana Karvaiová: Chybí více hodin praktické výuky

Diskusní příspěvek k prvnímu tématu kampaně Česko mluví o vzdělávání: „Co udělat pro větší přitažlivost technických oborů. A je to vůbec třeba?“ S tímto příspěvkem souhlasí nejvíce diskutujících. Nepřehlédněte také zajímavý názor Matouše.


Zdroj: www.ceskomluvi.cz, 24. 1. 2013

Technické obory mají rozhodně budoucnost. Chybí to, co máme my na speciální škole – více hodin praktické výuky. Zde se děti učí opravdu fyzicky pracovat. Vyrábí ze dřeva, kovu, plastů – především chlapci. Také se žáci učí drobným opravářským pracem, opravit kolo, zasádrovat otvor ve zdi, vyměnit zámek,vymalovat, tapetovat atd. Dívky se učí všem základním technikám využitelným v domácnosti – šití, pletení, vaření. Všechny děti pracují na školním pozemku. Výpěstky zpracovávají v kuchyni – pečení koláčů pro celou školu, vaření jídel, konzervace potravin. Při péči o pozemek se také učí o estetice prostředí a vážit si práce ostatních. Velmi je to učí spolupráce a vzájemné pomoci. Celkově si rozvíjejí motorické dovednosti. Také zažívají radost z provedené práce. To je myslím velmi důležité.

Dnešní společnost a média nám staví na odiv všelijaké "rychlokvašky", které se v jakémsi podivném oboru (zpěv, porno, reality show) stávají milionáři. Dětem jsou nabízeny jednoduché cesty, jak být v životě úspěšní.Všude vidíme korupci, podvody, vyvádění peněz. Málo se mluví o tom, že mnoho lidí se k úspěchu dopracovalo opravdu svou pílí, až dřinou.Odříkáním si. Vlastníma rukama. Ve školách by měla opět začít opravdová praktická příprava. Vždyť i budoucí lékař či inženýr by měli umět trochu máknou rukama. To nikdy není na škodu. Neučit se teoreticky o druzích dřev, vrutů, sledovat obrázek vrtačky apod., to vše by si měly děti pěkně "ohmatat" a mít tu radost z vlastní vykonané práce.

Obávám se, že současní zastánci dětských práv budou hulákat, že by se děti mohly zranit, že je to námaha apod. Ale o tom to je. To, že děti hodinu okopávají brambory, je posílí a ne zabije. Budou si té práce vážit, budou z hrdostí říkat, že si je pak uvařily k řízku. Co se týká firem – žáci by samozřejmě měli chodit někam na praxe, nejlépe právě do podniků a firem. Jen by tam ale neměli působit jako "pucflekové", ale jako řádní pracovníci. Neměli by vykonávat jen špinavé práce, ale být odborně vedeni zkušenými řemeslníky a dělníky k nabytí dalších vědomostí a schopností. Jenže to už tu vážení všechno bylo, jen to někdo šmahem odsoudil a skoro zrušil, protože to bylo moc socialistické.

Celou diskusi k tématu včetně vstupních textů najdete ZDE.


První části diskuse se věnuje okruhu Má veřejné vzdělání zajišťovat pracovníky pro firmy? Je to jeho úloha?

Téma, o němž se mluví dlouhodobě a kde proti sobě stojí dva vyhraněné názory. Ten první říká, že stát je zodpovědný firmám, které platí daně, aby jim „dodal“ takové pracovníky, jaké potřebují. Tomu oponují zastánci rozvíjející koncepce vzdělávání. Argumentují, že stát nemá naslouchat diktátu firem, ale je naopak zodpovědný občanům. Má jim poskytnout vzdělávání, jež jim dá co nejširší možnost v budoucnosti se rozhodnout, jakou profesi chtějí vykonávat, a bude je rozvíjet i jako šťastné, sebevědomé a nezávislé osobnosti.

Nechcete se také připojit se svým názorem?


Hlavním bodem celé diskuze by mělo být vzdělávání dětí, jimž ho nezajistí jejich rodiče

Matouš připojil 30. 1. 2013 na stránce diskuse pod video Ondřeje Šteffla „Budoucnost školství je černá a budoucnost školství je nejasná“ tato slova:

Pan Šteffl má nejspíš pravdu. Z takto nastíněné budoucnosti vyplývá jedna velmi VELMI ohrožená skupina. SOCIÁLNĚ ZNEVÝHODNĚNÉ DĚTI. Myslím si, že hlavním bodem celé diskuze Česko mluví o vzdělání by mělo být vzdělávání dětí, jimž ho nezajistí jejich rodiče. Vzdělávání dětí, jejichž rodiče 1) nemají sami vzdělání, nedokáží posuzovat kvalitu vzdělávání svých dětí, volit z možností, sami svoje děti učit, 2) nemají mnoho peněz na zaplacení mimoškolního vzdělávání, 3) nedokáží dítě motivovat a učit ho, jak se učit. Už teď spousta dětí těchto rodičů nedokáže dokončit střední školu. Je jich mnohem mnohem víc, než se vysokoškolsky vzdělaným lidem v Praze může zdát. S proměnou vzdělávání, jak o ní mluví pan Šteffl, na tom budou ještě hůř. Co s tím?

Základní škola nesmí hrát ve vzdělávání druhé housle, jak naznačuje pan Šteffl. Musí se stát záchranou pro tyto děti. Musí dokázat: 1) motivovat děti, které příliš nemotivují jejich rodiče, 2) učit děti, jak se učit, 3) pracovat s rodiči těchto dětí tak, aby podpořili svoje děti nebo je alespoň nedemotivovali v učení. Základní škola by proto měla nabízet LEVNÉ A DOSTUPNÉ služby jako je odpolední škola, doučování, zájmové kroužky, samozřejmě možnost práce na počítači nejlépe s průvodcem, který dětem ukazuje, co všechno je možné najít a jak to používat. Základní škola musí (ve spolupráci s dalšími institucemi a organizacemi) vejít do intenzivního kontaktu s rodiči sociálně znevýhodněných dětí. Musí tyto děti podpořit. Pokud se jí to nepodaří, tyto děti ve vzdělávání zcela propadnou a budou v naší zemi, kde už i uklízečky musí často umět anglicky, používat čip, vyplňovat dokumentaci, komunikovat emailem, budou v naší zemi naprosto nezaměstnatelní. Jsou příklady škol, které se tímto směrem snaží jít. Je na to bohužel málo peněz, ale hlavně, stát nedělá v tomto směru NIC. My všichni bychom měli vytvářet společný tlak na to, aby se něco dělo a měli bychom hledat cesty.

Video a další názory na ně najdete ZDE.

Radek Malý, František Petrák: Kamarádi z abecedy

My dospělí vidíme písmena jako pravidelnou soustavu čar a obloučků, a často už ani to ne, protože slova čteme na jedno nahlédnutí a na písmenka si je dávno nerozkládáme. A tak nás občas jenom děti upozorní na to, že písmenka vypadají jako NĚCO. Jako stříška, jako tlustá babička nebo jako srpek měsíce.

František Petrák namaloval písmenka jako šašky a postavičky. V jeho cirkusu se producírují i akrobati, hadí žena, silák Xaver nebo fakír z Filipín. Každé takové písmeno má v sobě ukryto veliký příběh, který je naznačený v krátké básničce Radka Malého. Ten příběh můžete objevovat a vymýšlet i sami se svými dětmi. Někdy ho dokonce můžete nakreslit; hrát si a učit se zároveň. To se jen tak nevidí!

Připravili jsme pro vás unikátní publikaci, která vašeho potomka přirozenou formou naučí rozpoznávat abecedu. Kniha je určena k prohlížení, ke společné četbě půvabných veršů, k přemýšlení i práci s barvami nebo pastelkami. A nevěřte škarohlídům, kteří tvrdí, že do knih se nekreslí! Tak jako si schováte alespoň některé kresby svých dětí, uchováte si i tuto knížku. Jednou se k ní jistě budete vracet jako k jedinečné památce, která dokázala navždy zachytit tvořivost vašeho syna či dcery a jejich první rozumění světu kolem nás — jejich první krůčky s kamarády z abecedy.

Knihu mohou využít i učitelé.

Vydalo nakladatelství Host – informace a ukázku najdete ZDE.

Jana Hrubá: PANORAMA – Analýza Bílé knihy 3.

Třetí pokračování „oživeného“ seriálu, který na základě textu analýzy a oponentních posudků připravila Jana Hrubá. Komentuje vedoucí analytického týmu Jana Straková. Dnešní díl se týká hodnocení druhé strategické linie: Přizpůsobování vzdělávacích a studijních programů potřebám života ve společnosti znalostí.


… Druhá strategická linie si klade za cíl zvýšit kvalitu a funkčnost vzdělávání prostřednictvím nových vzdělávacích programů, které budou odpovídat potřebám moderní společnosti.

Bílá kniha předpokládala vznik ústředního zastřešujícího dokumentu Státní program vzdělávání pro děti a mládež od 3 do 19 let, na který měly navazovat nově vytvářené rámcové vzdělávací programy pro jednotlivé úrovně a obory vzdělávání. Důraz měl být kladen na jazykové vzdělávání, informační technologie, environmentální vzdělávání a rozvoj klíčových kompetencí. Gymnaziální vzdělávání mělo umožnit odbornou profilaci žáků, střední odborné vzdělávání mělo naopak výrazně posílit všeobecně vzdělávací složku a výrazně redukovat počet oborů.

Zamýšlený Státní program nevznikl. Neproběhla tak diskuse o cílech vzdělávání a úkolech školy v moderní společnosti, která by jeho tvorbu pravděpodobně provázela. Česká společnost má stále nevyjasněno, zda, případně proč a jak zásadněji měnit cíle a obsahy vzdělávání.

Níže uvedená kritická analýza formulace cílů ve 2. strategické linii je významně ovlivněna skutečností, že svět se od doby vzniku Bílé knihy zásadně změnil a jsme stále svědky dalších radikálních změn, které přicházejí se stále větší rychlostí.

V souladu s řadou mezinárodních dokumentů pokládáme za plně relevantní a klíčový v Bílé knize uvedený koncept celoživotního učení. Bohužel tento koncept zde není dostatečně přesvědčivě rozveden a rozpracován. Neuvažuje v časové dimenzi života žáků, kteří velkou část svého života prožijí v druhé polovině dvacátého prvního století, a to ve světě, jehož podobu dnes nelze domyslet. Téměř úplně ignoruje další součásti celoživotního učení jako nutný kontext úvah o formálním vzdělávání (neformální vzdělávání a informální učení, jehož význam v rychle se měnícím světě narůstá).

Rámcové vzdělávací programy pro jednotlivé stupně vzdělávání byly vytvořeny bez zastřešujícího dokumentu. Obsahují sice dílčí prvky specifikované v Bílé knize, ale kvůli absenci Státního programu neexistuje pro jednotlivé rámcové vzdělávací programy jednotná vize, což negativně ovlivňuje jejich přijetí i implementaci. Např. klíčové kompetence jsou v RVP ZV i RVP SV popsány jako univerzální a cílové – tedy v jakési dokonalé, ideální podobě (Měl by snad každý žák takové dokonalosti dosáhnout na konci základního vzdělávání?). To učitelům nedává opěrné body a ani motivaci k postupnému rozvíjení klíčových kompetencí (nejsou popsány postupné kroky).

Tvorba a implementace rámcových vzdělávacích programů nebyla systematicky monitorována. Jsou k dispozici jen šetření zkoumající postoje pedagogů k reformě a její realizaci. Z těchto informačních zdrojů vyplývá, že postoje pedagogů k reformě jsou značně rozporuplné, že cíle reformy nejsou chápány jednotně a že její realizace je mnohde velmi formální. Učitelům činí problémy kombinovat cíle v oblasti klíčových kompetencí s obsahovými cíli a hodnotit úroveň jejich osvojení. Aktivity zaměřené na klíčové kompetence mají často jednorázovou podobu, k systematickému rozvoji klíčových kompetencí dochází velmi výjimečně…


Celý text si můžete přečíst ZDE.

Jana Klimešová: SUK – Čteme všichni 2012

Pedagogická knihovna J. A. Komenského vyhlašuje letos již po jednadvacáté celostátní anketu „SUK – Čteme všichni“. Cílem akce realizované ve spolupráci s Klubem dětských knihoven SKIP je upozornit pedagogickou i ostatní veřejnost na nové tituly v oblasti literatury pro děti a mládež.

Anketa o nejoblíbenější dětskou knihu vydanou v uplynulém roce byla poprvé vyhlášena v roce 1993. V té době měla především pomoci knihovníkům a učitelům českého jazyka orientovat se v nabídce nově vznikajících nakladatelství, situace na knižním trhu na počátku 90. let byla značně nepřehledná. Anketa byla pojmenována po Františku Václavu Sukovi, předním pedagogovi a zakladateli v evropském měřítku unikátní Sukovy studijní knihovny literatury pro mládež. Během několika let, především díky práci knihovnic dětských oddělení veřejných knihoven, anketa získala na popularitě a hlasovalo stále více dětí (cena dětí je udílena na základě hlasování cca 3–4 tisíc dětských čtenářů).

V rámci akce „SUK – Čteme všichni“ jsou udělovány následující ceny:
1. Cena dětí
2. Cena knihovníků
3. Cena učitelů za přínos k rozvoji dětského čtenářství
4. Cena Noci s Andersenem

První dvě ceny jsou anketní a hodnotí knihy pro děti a mládež českých i zahraničních autorů vydané v České republice v roce předcházejícím roku, v němž je cena udělována. Cena dětí a knihovníků se uděluje vždy třem titulům s nejvyšším počtem získaných hlasů.

Cena učitelů za přínos k rozvoji dětského čtenářství je udělována na základě rozhodnutí poroty složené z učitelů českého jazyka a je udělována maximálně pěti českým novinkám bez určení pořadí. Tuto cenu může získat pouze kniha českého autora, která vyšla v příslušném kalendářním roce v prvním vydání, přičemž není rozhodující, zda se jedná o beletrii nebo o tzv. naučnou literaturu. Základními kritérii pro hodnocení poroty jsou literární kvalita textu, celkové zpracování knihy a využitelnost při vyučování, případně při mimoškolních aktivitách.

O ceně Noci s Andersenem rozhodují hlasováním děti, které nocují v knihovnách po celé republice v rámci Noci s Andersenem.

Ocenění získávají autor díla, ilustrátor a nakladatel. Cenu tvoří diplom s emblémem akce (grafika výtvarnice Naděždy Potůčkové), na kterém je uvedena kategorie, v níž je cena udělována, pořadí a jména všech oceněných.

Vyhlášení výsledků probíhá tradičně v Památníku národního písemnictví za účasti dětských čtenářů, autorů, ilustrátorů a vydavatelů oceněných knih na počátku dubna (2. dubna je výročí narození H.Ch. Andersena). Výsledky 21. ročníku ankety „SUK – Čteme všichni“ budou vyhlášeny 10. dubna 2013.

Plakátek a hlasovací lístky jsou ke stažení ZDE.


Novinky za prosinec

Knihy (hlavní fond)
pedagogika
psychologie
ostatní společenskovědní obory

Sukova knihovna (literatura pro děti a mládež)
první čtení
první stupeň ZŠ
druhý stupeň ZŠ
naučná literatura
přečtěte si s dětmi

Články
z českých časopisů
ze zahraničních časopisů

Hana Havlůjová, Dušan Foltýn, Kateřina Charvátová: Výchova ke vztahu ke kulturně historickému dědictví

V příspěvku představíme teoretická východiska výchovy ke vztahu ke kulturně historickému dědictví i konkrétní příklady jejího uplatnění v české školní praxi. Poukážeme také na zahraniční inspirace a paralely a budeme se zabývat podněty, které vyplynuly z mezinárodního srovnání příkladů dobré praxe. Jako jeden z příkladů uvádíme projekt „Ve Štorchových stopách“, který realizovali se žáky šestých tříd učitelé ze dvou základních škol ve Vodňanech ve spolupráci se zdejším Městským muzeum a galerií.


Zdroj: Envigogika 2012/VII/3


…nejčastějším způsobem realizace výchovy ke vztahu ke kulturně historickému dědictví jsou školní projekty, které prostřednictvím rozmanitých metod autentického učení aktivizují všechny klíčové kompetence stanovené rámcovými vzdělávacími programy. Jako jeden příklad za všechny uvádíme projekt Ve Štorchových stopách, který ve školním roce 2007–2008 realizovali se žáky šestých tříd učitelé ze dvou základních škol ve Vodňanech ve spolupráci se zdejším Městským muzeum a galerií.

Jak název projektu napovídá, autoři se inspirovali dílem spisovatele a pedagoga Eduarda Štorcha. Výuku pravěku však obohatili nejen na základě četby jeho slavných děl, ale především „reformním“ pedagogickým přístupem. Tak jako kdysi Eduard Štorch motivovali vodňanští učitelé žáky k poznávání historie prostřednictvím osobních zážitků, emocionálních kontaktů se stopami minulosti, jež žáci objevovali v blízkém historickém prostředí. Během terénních exkurzí do okolí Vodňan navštívili účastníci projektu místa bývalých sídel, pohřebišť a svatyň pravěkých předků. V depozitáři muzea pak zkoumali staré předměty. Postupně se snažili zrekonstruovat zmizelý svět pravěkého Vodňanska podle poznatků odborné literatury i podle vlastních názorů (Parkan a kol. 2008: 119–120).
Podle pedagogů projekt skutečně „umožnil emocionální motivační prožitek, který žáky dobře ‚naladil‘ na další práci. Žáci pracovali s hmotnými archeologickými prameny, zaučovali se v práci s odbornou literaturou, vytvářeli svoje interpretace na základě pramenné základny a odborné literatury a učili se diskutovat o problémech a umět obhájit svůj názor“ (Brom – Šmídová – Velková 2008: 120). Ve druhé části projektu pak žáci uvedené znalosti a dovednosti uplatnili při tvorbě tematických učebních pomůcek, které byly nejprve vystaveny v muzeu a posléze předány k užívání místním základním školám, a dále při vzniku informační brožury Pravěkem Vodňanska, jež byla určena široké veřejnosti a turistům. Za zmínku jistě stojí i fakt, že v rámci školních terénních exkurzí se podařilo identifikovat dosud neznámou archeologickou lokalitu (Parkan a kol. 2008: 122–127).

Přihlédneme-li k prezentovanému příkladu, můžeme říci, že projekt Ve Štorchových stopách přispěl v první řadě k rozvoji žákovských kompetencí k učení. Intenzivně bylo rozvíjeno zejména poznání žáků ve vzdělávacích oblastech Člověk a společnost a Umění a kultura. Jak doložily mimo jiné žáky vytvořené učební pomůcky či informační brožury, žáci byli například schopni charakterizovat život pravěkých sběračů a lovců, jejich materiální a duchovní kulturu, nebo uvést příklady archeologických kultur na našem území. Interdisciplinární přístup však přispěl k rozvoji žáků i v dalších vzdělávacích oblastech jako například Jazyk a jazyková komunikace, Člověk a příroda, Člověk a zdraví nebo Informační a komunikační technologie. Zároveň bylo realizováno několik tematických okruhů z průřezových témat Osobnostní a sociální výchova, Výchova k myšlení v evropských a globálních souvislostech a Mediální výchova (Parkan a kol. 2008: 8–9, 120–121).

Díky rozmanitým úkolům byla posilována kompetence k řešení problémů, neboť žáci byli vedeni ke zvládání zadaných rolí i odlišnému způsobu práce, než byli doposud zvyklí. Jak upozornili vyučující, jejich svěřenci na prvním stupni „téměř nikdy nepracovali v týmech a neovládali žádné strategie učení, kromě učení nazpaměť“ (Brom – Šmídová – Velková 2008: 124). V průběhu projektu bylo proto třeba žáky teprve naučit, jak se učit, jak „kriticky posuzovat informace, vyhledávat informace z více zdrojů atd. Zároveň se žáci […] učili zvládat práci v týmech, přijímat své role v týmu“ (Brom – Šmídová – Velková 2008: 124).

Jsou-li žáci nuceni řešit zcela nové problémové situace a objevovat různé varianty jejich řešení, vzniká řada autentických příležitostí, kdy mohou rozvíjet své kompetence komunikativní (Zahradníková 2008: 9). Tak i v rámci projektu Ve Štorchových stopách žáci uplatňovali komunikační dovednosti v ústní i písemné podobě, učili se rozumět různým záznamům, obrazovým i zvukovým materiálům, využívali všech dostupných informačních a komunikačních technologií (Parkan a kol. 2008: 9, 121).

V oblasti kompetence sociální a personální poukazuje vodňanský projekt na formativní charakter výchovy ke vztahu ke kulturně historickému dědictví. Ze zpětných vazeb žáků i učitelů vyplynulo, že přispěl k celkovému rozvoji osobností žáků v oblasti postojů a hodnot, stejně tak jako ke zdokonalení specifických žákových schopností a dovedností. Pomohl k utváření pozitivního vztahu žáků k sobě samým i ke zlepšení jejich chování vůči sobě navzájem (Parkan a kol. 2008: 9, 121). Účast na projektu žáky motivovala například k samostatnému poznávání regionálních dějin (Parkan a kol. 2008: 127). Řešení společných úkolů přispělo ke zkvalitnění sociálních vazeb ve třídách i mezi vodňanskými školami navzájem (Brom – Šmídová – Velková 2008: 120, 124).

Partnerská spolupráce škol s Městským muzeem a galerií sehrála významnou roli v upevňování kompetence občanské. Jak již bylo uvedeno výše, vycházíme z přesvědčení, že úroveň uchování a dalšího zhodnocení kulturně historického dědictví v naší zemi je v přímé souvislosti s kvalitou fungování občanské společnosti. Výchovně vzdělávací aktivity proto vedly také žáky vodňanských škol k respektování a oceňování kulturně historického odkazu minulosti a aktivně je zapojovaly, právě prostřednictvím spolupráce s místními paměťovými institucemi, do společenského dění v místě jejich života (Parkan a kol. 2008: 9, 122). Při plnění zadaných úkolů nebo při veřejných prezentacích si žáci navíc uvědomovali, že společnost sestává z lidí vybavených nejrůznějšími dispozicemi a možnostmi. Dobré občanské soužití tak bylo podporováno pěstováním vzájemné úcty mezi vrstevníky i napříč generacemi (Parkan a kol. 2008: 9, 124).

Výchova ke vztahu ke kulturně historickému dědictví podporuje v neposlední řadě také rozvoj pracovní kompetence. Projektový způsob výuky vede žáky k participaci na promýšlení, realizaci i vyhodnocování dílčích pracovních aktivit. Praktické činnosti učí žáky hospodárnosti, péči o zvolené materiály i nástroje. Získané zkušenosti a dovednosti mohou žáci využít jak při realizaci výstupů projektu (učební pomůcka, výstava, informační brožura), tak i při dalším vzdělávání. Vzhledem k provázání školních projektů s reálným životem lze také předpokládat významný vliv žákovských zkušeností na volbu budoucího povolání a rozvoj individuálních profesních předpokladů (Zahradníková 2008:9).

Didaktická analýza, byť jen jednoho pilotního školního projektu, dokládá, že také česká výchova ke vztahu ke kulturně historickému dědictví rozehrává celý výchovně vzdělávací rejstřík ukrytý podle Tima Copelanda v kulturním dědictví. Na příkladu projektu Ve Štorchových stopách jsme viděli, že projekt žáky vedl k tomu, aby se o zkoumaných artefaktech či archeologických lokalitách dozvídali nové informace. Kulturně historické dědictví, které se dochovalo na Vodňansku, využily školy jako ústřední téma badatelských i uměleckých činností žáků. Jejich prostřednictvím si pak žáci osvojovali relevantní dovednosti, učili se vyjadřovat své pocity i postoje. Projekt však zároveň vytvořil prostor, aby se všichni jeho účastníci aktivně zapojili do řešení aktuálních otázek, které byly s předmětem jejich zájmu spojeny. Vzhledem k tomu, že v muzeu neexistovala expozice věnovaná pravěku a ani ve školách nebyly k dispozici pomůcky se vztahem k prehistorii regionu, mohli vodňanští žáci, učitelé i muzejníci spojit své síly a vytvořit tematickou učební pomůcku pro základní školy, výstavu a informační materiál pro širokou veřejnost. Díky tomu se žáci zcela autenticky zapojili do péče o společné kulturní hodnoty (Parkan a kol. 2008: 118–128, Havlůjová, 2012a: 17–18) …


Celý text studie si můžete přečíst ZDE.

Jana Hrubá: PANORAMA – Analýza Bílé knihy 2

V souvislosti s přípravou „Strategie 2020“ oživujeme v rámci cyklu PANORAMA seriál připravený na základě textu analýzy Bílé knihy z roku 2009.

Druhé pokračování seriálu, který na základě textu analýzy a oponentních posudků připravila Jana Hrubá. Dnešní díl se týká první strategické linie – realizace celoživotního učení pro všechny. Je opět doprovázen komentářem vedoucí analytického týmu RNDr. Jany Strakové.

Autoři analýzy píší: „Naplňování cílů Bílé knihy v oblasti 1. strategické linie považujeme za zásadní z hlediska vývoje vzdělávacího systému a celé společnosti. Domníváme se, že kvalitu života jednotlivců nemohou a nemají určovat jen podmínky a prostředí, do nichž se jednotliví lidé narodí spolu s náhodnými vlivy, ale že významnou roli zde může (a musí) hrát vzdělávání.

MŠMT má ovšem pouze omezené nástroje, jak tyto cíle prosazovat. Národní program rozvoje vzdělávání byl vypracován v době, kdy MŠMT mělo podstatně větší vliv na realizaci školské politiky. Dnes je plnění úkolů zejména v oblasti předškolní výchovy a základního školství závislé na práci místních orgánů měst a obcí. Za stěžejní a prvořadou proto považujeme práci s veřejností (včetně veřejnosti odborné – učitelů, úředníků). Dále nasměrování finančních prostředků ve vzdělávání v daleko větší míře do oblasti základního a předškolního vzdělávání a využití části těchto prostředků k poskytování podpůrných služeb školám, učitelům, ale i žákům a jejich rodičům. Důležitý je rovněž mechanismus příjímání, přípravy a odměňování učitelů (úspěch inkluzívního vzdělávání závisí i na motivovanosti učitelů i na jejich vybavenosti patřičnými dovednostmi).“

2. díl seriálu si můžete si přečíst ZDE.

Tomáš Feřtek: Jak na důkladnou rodičovskou inspekci? Přečtěte si návod.

Vybíráte na poslední chvíli školu? Nemáte jasno v tom, jak odlišit tu lepší od horší? Nebo už jste vybrali a nevíte, jak kvalifikovaně zjistit, co v ní vaše dítě čeká? Tady je stručný praktický návod, čeho je dobré si všímat a jak posoudit, co z odpozorovaného vyplývá. Prakticky odzkoušeno a ověřeno.


Zdroj: www.rodicevitani.cz 8. 1. 2013

Chodby: Rozhlédněte se. Pokud první, co vidíte, je šik automatů na koly a sladkosti, přinejmenším to značí spíš pasivní rodiče, kteří ani nevědí, že se mají proti podobným věcem bránit. Na rozumnějších školách automaty na sladké pití po dohodě s nimi nejsou, nebo se alespoň ve školním krámku prodávají obložené housky, aby měly děti alternativu.

Nadechněte se. Co cítíte? Školní kuchyni? Tělocvičnu? Záchody? Jasně, to někdy bývá otázka peněz, ale máme víc než dvacet let od doby, kdy všechen tenhle odér byl ve školách samozřejmost. Za tu dobu i velmi chudé školy a obce stihly vyčistit vzduch, pokud jen trochu chtěly.

Projděte se. Je tu nějaké místo, které by respektovalo soukromí dětí? Nějaký zašívací kout, sedačka, matrace v rohu. Nebo jste našli jen ceduli s rozpisem „dozoru nad dětmi“? Když se projdete důkladněji, najdete nějakou možnost hry o přestávce? Něco na lezení, šplhací tyč se žíněnkou, hadrák a bránu, minifotbal, stolní hokej, cokoli. To je osvědčená věc. Když si děti mají možnost o přestávce hrát, líp pracují v hodině.

Když je přestávka, co děti dělají? Chodí se svačinou dokola? To snad už je opravdu výjimečné. Okřikuje je někdo, že třeba chodí z patra do patra, sedí na schodech, nebo se shlukují uprostřed chodby? Pokud ano, pak to znamená, že škola neumí s běžným a očekávatelným chováním dětí zacházet a místo, aby jim nabídla možnost, jak dělat přirozené věci a nepřekážet při tom, vysiluje se neúčelnou represí.

Ve třídě: Když je hodina a vy stojíte na chodbě, co slyšíte? Nic? Mrtvolné ticho bývá jen při písemce nebo frontálním vyučování (učitel mluví, žáci mlčí a pospávají). Jakákoli jiná forma vyučování způsobuje lehký šum a hluk. Jestliže je mrtvo ve všech třídách najednou, je to divné. Zvlášť pokud škola na webu tvrdí, že používá projekty a interaktivní výuku.

Když nahlédnete do třídy, i sami bez návodu si všimnete míry zdevastovanosti, to bývá často projev otrávenosti a agresivity a známka toho, že učitelé nejsou zvyklí pracovat s třídou jako skupinou. Koukněte na výzdobu a posuďte, nakolik je to z povinnosti a nakolik to odráží reálné zájmy děti. Dá se z toho usuzovat, jaký prostor dávají učitelé jednotlivci a nakolik ho umí respektovat.

Jací jsou učitelé? Zvládají s vámi komunikovat jako s dospělým? To je totiž pro část učitelů problém. Jsou tak navyklí na nadřízenou pozici, že komunikovat s někým jako rovný s rovným je pro ně velká potíž. Téhož je dobré si všímat u dětí tak od sedmé třídy výš. Co dělají, když je oslovíte? Jsou zaskočení, bezradní, šklebí se? Znamená to, že také nejsou zvyklí na rovnoprávnou komunikaci. Nebo vám s elegancí zvládnou odpovědět a doprovodí vás do ředitelny? Oboje napovídá, jak asi vypadá komunikace mezi učiteli a dětmi, když tu není „návštěva“


Celý text si můžete přečíst ZDE.

Stanislava Jarolímková: Co možná nevíte o životě našich předků

Kniha o životě poddaných za vlády českých panovníků před nástupem Habsburků. Volné pokračování knih Co v učebnicích nebývá, které přinášely zajímavosti o českých panovnících, přibližuje život obyčejných lidí ve středověku.

Na stránkách této knihy vás nečekají spousty dat, popisy politických jednání ani líčení vyhraných nebo prohraných bitev. Autorka si všímá hlavně každodenního života našich slovanských předků, na nějž v učebnicích dějepisu obvykle bohužel nezbývá místo. Text prvního dílu začíná příchodem Slovanů do nové vlasti a končí rokem 1526, kdy se na českém trůně usadili Habsburkové.

Zabývá se takovými otázkami, proč lidé běhali s keserem, kdy odříkávali do taktu „tata mamu češe“, proč vysazovali ovocné stromy v lesích, dokdy si všichni navzájem tykali, čemu se rovnaly takové míry jako čberník, dlaň, hrnec či látro, proč dostala Plzeň do městského znaku velblouda, co byly mluvící erby a k čemu sloužila a jak vypadala trdlice.

Text doprovází šedesát ilustrací kreslíře Štěpána Zavadila.

Knihu vydává nakladatelství Motto. Ukázku si můžete stáhnout ZDE.


_______________

Stanislava Jarolímková je novinářka a spisovatelka. Vyhledává méně známé zajímavosti z řady oborů – od medicíny a techniky přes flóru a faunu až po historii. Knihy píše od roku 1999, zatím jich napsala 17. Pro nakladatelství Motto napsala Co encyklopedie tají, tři díly Co v průvodcích nebývá, dva díly Co v průvodcích o Praze nebývá, dva díly Co v učebnicích nebývá aneb Čeští panovníci, jak je (možná) neznáte.

Inovace ve vzdělávání: Proč nemění pravidla hry ti, kteří je měnit mohou a mají?

Ron Canuel, výkonný ředitel Kanadského svazu pro vzdělávání (CAE), nedávno nastolil otázku: „Proč jsou ve vzdělávání nutné inovace?"


Zdroj: www.scio.cz, Trendy ve vzdělávání


Spolupracuji s odborným magazínem při CAE, píše na svém blogu David Price, můj zájem zamyslet se nad touto otázkou je proto zjevný. Jedná se o námět zcela oprávněný, i když překvapující. Překvapující, protože je obtížné představit si například šéfy průmyslových podniků, jak se sami sebe ptají: „Potřebujeme vůbec inovace ve výrobě?" Nebo v medicíně, či v technologiích?

Je však pochopitelné, že si takovou otázku pokládá pan Canuel, protože se zdá, že se vzděláváním je spojeno jen málo inovací a v malém rozsahu. Ti, kdo mohou měnit pravidla v tomto oboru, je mění jen zřídka.

Ron sám poskytuje jeden dobrý důvod, proč je zde relativně málo inovací: nastavené rámce odpovědnosti ve vzdělávání neberou inovaci jako standard, který je možné změřit. Proto vzdělávací systém tíhne více k oceňování poslušnosti, konformity a dokonce sebeuspokojení, než experimentování.

Ron má zajisté pravdu, i když to, že nejsme za inovace odměňováni, je nedostatečný důvod pro to, abychom se o ni vůbec nepokoušeli. Ti, kdo vzdělávají, mají morální povinnost snažit se najít optimální způsob výuky pro každého, koho učí, a to by mělo vždy převážit snahu udržet vládu za svými zády. K tomu je samozřejmě zapotřebí odvaha a ředitelé škol, zejména ti nezkušení, potřebují čas, aby si ji vybudovali…

… Zde jsou dlouhodobé důvody, proč jsou inovace blokovány nebo nejsou úspěšně přenášeny. Tyto důvody ale nejsou nepřekonatelné, jak si často představujeme, neměli bychom je tedy nechat stát v cestě. Abych odpověděl na původní otázku, zde je pět nejdůležitějších důvodů, proč podle mě potřebujeme inovace ve vzdělávání:

1. Protože výsledky studentů stagnují ve státech, kde diktát přístupu „udělej víc, pracuj tvrději" spolu s tržním přístupem vlád nahradil inovace strachem. Potřebujeme nové nápady.

2. Protože jako učitelé soupeříme se vzděláním, které mladí lidé získávají jinak, sociálně, neformálně – a z tohoto souboje vycházíme jako druzí.

3. Protože potřebujeme trvalé zapojení profesionálního dialogu o našem povolání, který bude pokládat nové výzvy a vytvářet respekt (zároveň bychom měli trávit méně času vytvářením nesmyslných informací, abychom vyhověli poptávce po měřitelných hodnotách).

4. Protože děti, které samy sebe rozhodně nepovažují za morčata, si užívají účast v nových projektech. Chápou, že účastí v inovacích, které nefungují univerzálně, nebude mít zásadnější efekt na jejich vzdělání – přinejmenším vzhledem k bodu 2. Zásadní je účastnit se, být aktivním spolutvůrcem vzdělávacích inovací.

5. Protože uniformní model vzdělávání nikdy neseděl všem studentům, a ani teď tomu tak není a nebude. Škola budoucnosti potřebuje slučovat nejrůznější modely, které si budou moci studenti i učitelé vyzkoušet a rozhodnout se, který jim sedí nejlépe.


Celý text si můžete přečíst ZDE.

Martin Sedláček: Pedagogické vedení školy v pojetí ředitelů základních škol

V článku je řešena zejména otázka, jaké používají ředitelé strategie vedení v oblasti pedagogického procesu a jak tyto strategie ovlivňují práci a celý prostor ve škole. Autor je demonstruje na třech typech ředitelů. Jsou to Zdena, Vilém a Věra.


Zdroj: Orbis scholae 3/2011, str. 27–42.


Zdena je v našem vzorku dobrým příkladem toho typu ředitelů, který lze nadneseně pojmenovat také jako inovátoři. Její přístup k pedagogickému vedení svého sboru je skutečně silně sycen touhou zlepšovat, zdokonalovat, zkrátka nabízet dětem a jejich rodičům dobrý produkt… Nelze samozřejmě říci, že její škola nemá problémy, že všichni členové sboru jsou aktivními učiteli, že všichni jsou absolutně spokojeni. Její přístup k pedagogickému vedení nicméně znamená, že je to škola, v níž je zřetelná vize související s učením a vyučováním, kterou navíc sdílí, alespoň se tak zdá, většina dospělých aktérů zdejšího prostoru. Je to tedy škola, která dětem, rodičům, i učitelům, kteří o to stojí, má co nabídnout.

Další ředitelé podmiňují pedagogické cíle jednou ekonomickým zabezpečením, jiní zase upozorňují na většinovou neochotu sboru dělat zadarmo něco navíc. Jejich pojetí pedagogického vedení nejlépe vystihuje název „pragmatik“. Pojetí pragmatického ředitele v pozorovaném vzorku možná nejlépe vystihuje ředitel Vilém… Vilém se svým pragmatickým pojetím je ve svých očích úspěšný. Daří se mu školu řídit a vést, nedopustit problémy se zřizovatelem, rodiči. Zároveň je pravda, že cenou je určitá slabší ambice z hlediska cíle posunout školu o kousek dál, zkusit, jako v případě ředitelů inovátorů, nabídnout něco nového. Jeho škola prostě splňuje očekávání „běžných“ rodičů. Větší části učitelů tento přístup vyhovuje.

Posledním, můžeme asi říci vyhraněným, „typem“ vzešlým ze zkoumaného vzorku je ředitel, jehož pojetí pedagogického vedení se nejvíce blíží označení maximalistické… Věra patří k ředitelům, jejichž reakcí na tlak je maximalistický přístup k vedení. Způsob, jakým se vyrovnávají s tlakem příznačným pro roli ředitele, symbolizuje snaha nezklamat. Nezklamat nikoho důležitého, to znamená vyhovět všem stranám… Věra jako příklad „maximalisty“ usiluje ve vedení pedagogické práce o dobrou image školy. V různých školách je image sycena různými obsahovými náplněmi. Tím se „maximalisté“ od sebe odlišují. V případě Věry je to jednak bohatá nabídka dalších aktivit, jednak projektové úspěchy. To se v okolí školy cení, proto to jako dobrá škola vše splníme. Je pravda, že tato snaha být vidět za každou cenu na mnoho z učitelů působí někdy až příliš křečovitě a míjí se účinkem…


Výzkum popsaný v článku dokládá, jak se řediteli volené přístupy k vedení pedagogického procesu promítají do spokojenosti a práce učitelů. Je ukázáno, že ředitelské pojetí pedagogického vedení souvisí s jeho dominantní představou (vizí) o fungování školy, schopností zvládnout tlak zejména vnějších očekávání a také s jeho osobními dispozicemi k roli lídra. Bylo by přitom spekulativní usuzovat, jak a zda vůbec by se měnily ředitelské přístupy k pedagogickému vedení v souvislosti
se změnou kontextu škol.

Druhým sledovaným cílem bylo zdokumentování vlivu strategií pedagogického vedení školy na práci učitele. Je ukázáno, že k přímému ovlivnění práce ve třídě dochází poměrně zřídka. Pouze v inovátorském přístupu je systematičtěji věnována pozornost diskusi mezi učitelem a ředitelem (vedením školy) nad otázkami spojenými s výukou. V ostatních popsaných přístupech dochází k takovému jednání až v situacích, kdy se řeší problém. Je zajímavé přitom sledovat i pozici sborů, kdy získaná data relativně jasně naznačují, že tato praxe je většinou učitelů vítána. Zde se ovšem otvírá prostor pro další hlubší analýzu tohoto postoje, což bude ovšem obtížný úkol.


Celý text studie si můžete přečíst ZDE.

Jana Hrubá: PANORAMA – Analýza Bílé knihy 1

Těsně před demisí vlády v roce 2009 byl dokončen na MŠMT důležitý dokument – analýza Bílé knihy. Bylo to poprvé od roku 2001, kdy se někdo zabýval vyhodnocením relevance cílů BK vymezených v šesti strategických liniích a způsobem jejich naplňování. Ministr Ondřej Liška, který byl zadavatelem, už nestačil dokument dostatečně zpopularizovat, takže zapadl na webu MŠMT bez větší pozornosti. Proto jsme tehdy připravili cyklus z obsahu jednotlivých částí analýzy. Nyní – v době přípravy Strategie 2020 – určitě nebude na škodu seriál oživit v rámci cyklu PANORAMA.

Seriál byl zpracován na základě textu analýzy a oponentních posudků. V první části najdete informace o autorech analýzy, celkové hodnocení Bílé knihy, jeho myšlenkový kontext a hlavní doporučení:

Namísto tvorby dalších a dalších strategických dokumentů doporučuje analytický tým „vybudovat systém strategického řízení ve vzdělávání, zavést postupy, které umožní otevřít a řídit informovanou diskusi o směřování vzdělávacího systému, vytvářet navzájem koordinované programy směřující k naplňování jasně stanovených cílů a tyto programy vyhodnocovat a upravovat na základě změn, které ve vzdělávání nastávají. Zavedení systému strategického řízení musí předcházet profesionální audit současného stavu.“

Tento úvod doprovází také komentář vedoucí analytického týmu RNDr. Jany Strakové.

1. díl seriálu si můžete si přečíst ZDE.

Ludmila Kubelková: Informace z českých časopisů 12/2012

Výběrová rešerše z Pedagogické bibliografické databáze bude tentokrát zajímat především ředitele škol.

Jana Hrubá: Mluvme o vzdělávání!

Hned dvě akce spustily 17. ledna diskusi o vzdělávání. Zahajovací konference MŠMT k přípravě Strategie vzdělávací politiky ČR do roku 2020 a podvečerní vstup do kampaně Česko mluví o vzdělávání – akce EDUin o. p. s. a jeho partnerů.

Oba organizátoři zvolili prostředí moderních budov – ministerstvo Ballingův sál Národní technické knihovny v Dejvicích a EDuin prostory spolupracujícího PwC ČR v ekologicky vyspělé budově City Green Court na Pankráci. Prostředí evokovalo zacílení diskuse do budoucnosti vzdělávání, které se bude odehrávat určitě jinak, než si dnes vůbec dovedeme představit.


Ministerstvo zve k aktivní debatě předem

Ministr Petr Fiala představil vstupní materiál k širší debatě „Hlavní směry Strategie vzdělávací politiky do roku 2020“). Uvedl, že máme 24 platných analytických a strategických dokumentů, avšak navrhovaná opatření většinou zůstávají na papíře. V dokumentech byla vytipována silná a slabá místa vzdělávacího systému, avšak chybí všeobecně přijímaný a srozumitelný strategický rámec. Ten by měl být zpracován v návaznosti na Bílou knihu (2001) a další platné dokumenty. Doporučení je třeba převést do konkrétních a vyhodnotitelných kroků a dívat se přitom až za horizont roku 2020. I když politické prostředí je slabé a nestabilní a v současnosti prožíváme krizi důvěry ve společnost a instituce, je třeba konat. Musíme změnit špatný vztah českých žáků ke škole. Vzdělávání je založeno na důvěře a potřebuje motivující prostředí. Proto potřebujeme strategii, která na základě širší shody shrne cíle vzdělávání.

„ Náš vzdělávací systém má mnoho silných stránek. Má ale také svá slabá místa, na kterých se odborníci a veřejnost v zásadě shodují už mnoho let. Mezi ně patří především nestabilita vládnutí, omezená funkčním obdobím vlády a sněmovny (a s tím související slabá politická podpora pro nutné reformní kroky) a nejasné rozdělení rolí mezi státem, kraji a obcemi. Z toho je zřejmé, že vedle vize je nutné český vzdělávací systém vybavit především fungujícím strategickým řízením. Připravovaná strategie vzdělávací politiky České republiky do roku 2020 by tedy měla být především základním a závazným vodítkem pro stát, kraje, a obce v tom, jak řídit vzdělávací systém,“ řekl ministr. (Nedostatek strategického řízení je přesně to, co českému vzdělávání nejvíce vytýká analýza naplnění cílů Bílé knihy z roku 2009 (Straková J. a kol.).

První náměstek ministra Jiří Nantl rozebral vývoj vzdělávací politiky v letech 1990–2012 a návaznosti Hlavních směrů na Bílou knihu. Řekl, že Strategie 2020 by měla reflektovat hlavní cíle vzdělávání, formulovat nároky společnosti na vzdělávací systém, poskytnout mandát pro dlouhodobé záměry a dát základ pro strategické řízení vzdělávacího systému. Účelem veřejné debaty je získat názory veřejnosti ještě před vznikem nového dokumentu.

Vedoucí oddělení strategií Petr Černikovský seznámil přítomné s formami veřejné diskuse a požádal organizace i jednotlivce, aby poskytli své návrhy, případně zaslali ucelenější názory nebo tipy na literaturu, analýzy či data. Zdůraznil, že Hlavní směry jsou zatím podkladovým dokumentem, který by měl sloužit k vyjasňování stanovisek. Autory vedla snaha vytipovat problémy, které procházejí celou vzdělávací soustavou, strategický dokument nemůže obsahovat všechno. Podněty můžete podávat na portálu www.vzdelavani2020.cz, kde jsou i prezentace z konference.

Na konferenci vystoupili i další panelisté a rozvinula se i debata. Forma byla klasická, ale zájem byl opravdu velký. Kromě pracovníků ministerstva, NÚV a ČŠI se zúčastnili pedagogové z vysokých škol i všech stupňů regionálního školství a další vzdělavatelé, zástupci pedagogických asociací a odborů, zřizovatelů, zaměstnavatelských a neziskových organizací, dokonce i velvyslanectví. Fakt ovšem je, že většinou přišli poslouchat – přišli si pro informace.


EDUin odstartoval kampaň opravdu interaktivně

Směsice účastníků byla zřejmě o hodně pestřejší, „školských“ tváří byla tentokrát menšina. Pozornost vzbudily hned při příchodu improvizované a nápadité bílé „oblečky“ mladých pořadatelů s papírovými ozdobami v barvách kampaně. Účastníci byli (s využitím metodiky FutureLab) zajímavou formou osobního zážitku a posléze shlédnutím krátkých videoklipů vtaženi do debaty, v kterém ze tří typů společností (a jim odpovídajícího vzdělávání) by chtěli žít. Bezprostřední interaktivní forma vedla k velmi otevřenému vyjádření názorů a hned v začátku akce k rychlému vzájemnému seznámení účastníků. Rozhovory silně pulsovaly, zájem budily i prezentace různých projektů, např. partnerské firmy Český Google (www.provzdelavani.cz). Ukázalo se, že představy o budoucnosti jsou velmi rozdílné, a bylo zajímavé se navzájem slyšet. Cílem nebylo názory sjednotit – to ani nebylo u cca 150 účastníků ve vymezeném čase možné – ale problematiku otevřít. Myslím, že na tenhle zážitek ve „futuristickém“ prostředí žádný z přítomných hned tak nezapomene a že většina bude o problému dále přemýšlet a případně se zapojí do dalších akcí a debaty: www.ceskomluvi.cz


Mluvme o vzdělávání!

Je potěšitelné, že nastartování veřejné diskuse o českém vzdělávání probíhá v propojení aktivit ministerských, akademických, neziskových i komerčních. Neměli bychom si tuhle příležitost nechat uniknout, když si připomeneme, že poslední taková diskuse probíhala v letech 1999–2000, kdy se tvořila Bílá kniha. Prostředky vstupu do diskuse byly v té době nesrovnatelné – připomínky byly ve své většině zasílány poštou, běžné užívání internetu bylo tehdy v začátcích. Dnes máme možnost účastnit se opravdu všichni a snadno. Máme příležitost dohnat letitý dluh a vyjádřit se k tomu, jaké vzdělávání pro budoucnost našich dětí chceme mít.


P. S. Situace ve vzdělávání se od doby diskuse k Bílé knize velice změnila – nedá mi to, abych nepřipomněla stručnou názorovou sondu, která byla právě před dvěma lety zpracována (bohužel zbytečně) pro předchozího ministra.

Mimo manželství se v roce 2011 narodilo 41 % dětí, rodičky „zestárly"

Mimo manželství se v roce 2011 v Česku narodilo 41 procent z celkového počtu 108 700 živě narozených dětí. Uvádějí to statistici na svém webu. Počty dětí narozených nesezdaným párům stoupají od konce sedmdesátých let, v posledních letech se nárůst ještě zrychlil. Podle odborníků to souvisí mimo jiné s tím, že páry stále častěji žijí spolu nesezdané, i když pak se o potomky starají společně.


Zdroj: České noviny.cz, ČTK 19. 12. 2012


Z dat statistiků také vyplývá, že rodičky „zestárly", nejvíce matek v přepočtu na 1000 žen dané věkové skupiny bylo ve věku 30 až 34 let. Zhruba 17 procent dětí, celkem 18.500, se narodilo matkám starším 35 let.

Česko se nárůstem rodiček nad 35 let zařadilo mezi mnoho zemí západní Evropy, kde je v této věkové skupině žen nejvyšší plodnost. V evropském kontextu je tento poměr ale stále poměrně nízký, v Nizozemsku, Finsku, Španělsku a Švýcarsku se rodí okolo 20 procent dětí matkám nad 35 let.
Až do roku 1997 byla nejvyšší plodnost u žen ve věku 20 až 24 let. Právě u této skupiny ale nastal nejprudší pokles plodnosti, který stále trvá.

Loni také pokračoval dlouhodobý nárůst podílu porodů císařským řezem, bylo tak vedeno 25 300 porodů, téměř 24 procent. Podle statistiků to souvisí s rostoucím průměrným věkem rodiček, stále větším počtem žen po umělém oplodnění a stoupajícími počty vícečetných těhotenství. To vše přispívá k nárůstu rizikových a ohrožených těhotenství, u kterých by klasický porod nebyl bezpečný. V porovnání s některými zeměmi západní a jižní Evropy ale není podíl porodů císařským řezem nijak extrémní.

Většina rodiček, 86 procent, netrpěla v těhotenství žádnou závažnější komplikací, u 16 procent byla nutná hospitalizace. Během porodu byly podány léky 89 procentům žen, nejčastěji na posílení činnosti děložního svalstva. Pokračoval nárůst spotřeby antibiotik, loni je dostalo 36 procent rodiček, před deseti lety 14 procent. Statistici to dávají do souvislosti s nárůstem porodů císařským řezem.

Úhrnná plodnost žen v ČR klesla loni na 1,43, zatímco v předchozích třech letech byla 1,49. Tento ukazatel udává, jaký průměrný počet živě narozených dětí by připadl na jednu ženu během jejího reprodukčního období za předpokladu, že by specifické plodnosti podle věku zůstaly trvale na úrovni daného kalendářního roku. Specifická plodnost přitom zachycuje počet živě narozených dětí ženám v daném věku na 1000 žen v této věkové skupině.

Jak efektivně vyučovat průřezová témata a současně rozvíjet čtenářství

Občanské sdružení Projekt Odyssea a partneři nabízí na webových stránkách www.ptac.cz zdarma ke stažení vyzkoušené materiály a postupy, jak smysluplně ve škole pracovat s průřezovými tématy a čtenářstvím.


Čtenářství, Osobnostní a sociální výchova, Výchova demokratického občana, Enviromentální výchova, Multikulturní výchova, Výchova k myšlení v evropských globálních souvislostech a Mediální výchova jsou témata, která se povinně snaží školy zapracovat do svých vzdělávacích plánů. Nabízíme materiály i vyzkoušené cesty, jak s nimi ve škole smysluplně pracovat.

„Baví mě číst a hýbat světem“ se stalo mottem projektu, ve kterém jsme ve spolupráci s učiteli 18 škol objevovali cesty, jak rozšiřovat řady žáků, pro které neplatí často slýchané výroky:
– Žáci dnešních škol nepřemýšlejí nad světem, ve kterém žijí.
– Školní předměty jsou pro žáky nezajímavé – nudí je.
– Žáci základních škol nepřečtou za školní rok ani jednu celou knihu.


Nabízíme konkrétní výsledky naší cesty

Inspirativní příklady, jak školy systémově pracují s obsahy vybraných průřezových témat a čtenářství. Příklady dobré praxe můžete stáhnout ZDE.

Vyzkoušené učební jednotky pracující s obsahy jednotlivých vzdělávacích oborů a s konkrétními cíli v oblasti průřezových témat a čtenářství. Konkrétní přípravy a pracovní listy můžete stáhnout ZDE.

Seznamy osvědčených materiálů z oblasti průřezových témat a čtenářství, se kterými pracují učitelé. Materiály i přehled dalších zdrojů k jednotlivým průřezovým tématům najdete ZDE.

Popis podmínek umožňujících smysluplnou realizaci umožňujících smysluplnou realizaci průřezových témat a čtenářství ve výuce a na školách. Podmínky realizace jednotlivých průřezových témat a čtenářství najdete ZDE.

Nabídka akreditovaných kurzů z oblasti průřezových témat a čtenářství. Aktuální nabídka kurzů může chodit přímo do Vaší emailové schránky, pokud se zaregistrujete ZDE.

Objevování cest probíhalo v rámci projektu „Jak efektivně vyučovat průřezová témata a současně rozvíjet čtenářství – vývoj sdružených příkladů dobré praxe pro učitele základních škol“, který byl hrazen z fondů EU a státního rozpočtu ČR. Projekt realizoval tým pěti neziskových organizací. Každá z nich se několik let zabývá některým z průřezových témat a čtenářstvím. Jedná se o sdružení Projekt Odyssea – Osobnostní a sociální výchova, Gemini o. s. – Výchova demokratického občana, Člověk v tísni o. p. s. (program Varianty) – Multikulturní výchova a Výchova k myšlení v evropských a globálních souvislostech, Sdružení TEREZA – Environmentální výchova a o. s. Kritické myšlení – Mediální výchova a Čtenářství.

Výsledkem dvouleté spolupráce s osmnácti základními školami není jen soubor materiálů, postupů a akreditovaných kurzů, ale rovněž výrazný posun ve vnímání průřezových témat a čtenářství všech zúčastněných.

Prof. Milan Hejný na závěrečné konferenci projektu řekl: „Škola by se spíše měla přizpůsobit životu, život se nepřizpůsobí škole.“

Eva Weislová, projektová manažerka, řekla: „Čítanka osobnostní a sociální výchovy (jeden z výstupů projektu), propojuje čtenářství s osobnostní a sociální výchovou. Využívá textů z běžné beletrie k ukázkám příkladů použití osobnostních zdatností či sociálních dovedností v běžném životě. Připravené otázky navozují zájem žáků o vlastní rozvoj v těchto oblastech. Díky odkazům na další materiály může učitel v tomto rozvoji pokračovat.“


Kontakty:
Michal Dubec – odborný manažer projektu, e-mail: m.dubec@kpg.zcu.cz, mobil: 777 299 293
Eva Weislová – projektový manažer, e-mail: weislova@odyssea.cz, mobil: 775 775 375