Skončil první školní rok s Matematikou s chutí

Skončil první školní rok s Matematikou s chutí, projektem, do něhož se zapojilo 98 učitelů z prvního a druhého stupně základních škol ze 13 krajů České republiky. Ve 110 třídách si 2260 žáků vyzkoušelo nové způsoby výuky matematiky, které pro ně připravili jejich vlastní učitelé. Podnikatelé na projekt věnovali 3 miliony korun.

Třídy prošly v září a květnu testováním, jež bude vyhodnoceno v průběhu prázdnin. Každý učitel bude mít k dispozici výsledky svých žáků, aby mohl reflektovat úspěšnost vlastní výuky. Matematika s chutí byla doposud výlučně financována firmami a jednotlivci, kteří ji podpořili třemi miliony korun. Nyní finančně přispělo i Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy. Oproti původním plánům organizátorů se do celého projektu zapojil dvojnásobný počet tříd. Organizátoři Matematiky s chutí udělili u příležitosti prvního ročníku projektu zvláštní ocenění profesoru Milanu Hejnému a podnikateli Zbyňku Frolíkovi za prosazování tvůrčího přístupu ve výuce matematiky.

„Od začátku bylo cílem společně s učiteli a jejich třídami najít nejvhodnější formy podnětné výuky, které mohou být inspirací pro české školství, a to se podařilo. Jsem přesvědčen, že metoda profesora Hejného je skutečně nejpodnětnější a nejrozpracovanější,“ říká podnikatel Zbyněk Frolík, který byl iniciátorem projektu Matematika s chutí. „S vědomím skutečnosti, že o metodu prof. Milana Hejného projevily zájem jiné země, nelze než doufat, že se nebude opakovat historie objevu Otto Wichterleho, který v podobě použitelných kontaktních čoček musel obletět celý svět, aby se po letech vrátil do země svého původu. Nejsme tak velkou a na jiné zdroje tak bohatou zemí, abychom si mohli dovolit plýtvat nápady a idejemi, které dnes představují nejcennější kapitál,“ dodává Frolík.

Již podle dílčích výsledků je zřejmé, že projekt našel a podchytil učitele, kteří učili matematiku zajímavě již dříve a z vlastní iniciativy. „Svědčí o tom nadstandardně kladný vztah jejich žáků k tomuto předmětu již na počátku projektu ve srovnání s celostátním průměrem. V některých třídách se v průběhu školního roku navíc podařilo tento vztah ještě zlepšit,“ vysvětluje David Souček ze společnosti Kalibro, který je jedním z odborných garantů projektu.

„Bylo pro nás příjemným překvapením, že z 98 pedagogů zapojených do projektu metodu nebo učebnici profesora Hejného využívalo 86 učitelů. Není to jistě náhoda, protože i náš projekt staví na předpokladu, že znát neznamená odříkávat naučené, ale především porozumět. Proto jsme se rozhodli na závěr letošního školního roku udělit právě jemu zvláštní cenu,“ říká Simona Weidnerová, ředitelka ISEA. Podle Zbyňka Frolíka by Hejného metoda měla být součástí systémové změny v českém školství, protože může ovlivnit budoucí kvalitu domácího trhu práce, a projekt Matematika s chutí by měl jednoznačně podpořit využívání jeho didaktických přístupů.

Hlavní myšlenka Hejného originální metody spočívá v poznání, že když žák sám řešením vhodných úloh matematiku objevuje, tak jsou jeho znalosti pevnější a hlubší a trvalejší, než když se ji učí tak, že od učitele přebírá hotové poznatky a ukládá si je do paměti. „Matematika není o rychlém a správném počítání. Je o kvalitě myšlení. Rychle a spolehlivě umí počítat každá kalkulačka. Tuto schopnost na trhu práce vaše dítě v budoucnu neprodá. Co je a bude stále více žádáno, je schopnost řešit problémy a komunikovat. Naše metoda učí obojí,“ uvedl profesor Milan Hejný. Zbyněk Frolík podotýká, že se o potřebě změnit výuku matematiky nyní již všude mluví, ale chybí zásadnější kroky.

V rámci projektu Matematika s chutí vyplňovali dotazník i pedagogové. Organizátoři využili dotazník vyvinutý pro zjišťování inklinace učitelů k různým strategiím výuky, komunikace učitelů s žáky a kritérií používaných při hodnocení výkonu žáků. „Výzkum učitelů ukazuje, že i učitelé zapojení do našeho projektu se mezi sebou nejvíce liší právě v intenzitě orientace na konstruktivistický princip výuky, který je společný našemu přístupu i Hejného učebnici. To nám po kompletním vyhodnocení výsledků žáků a jejich postojů umožní zjistit, zda tento přístup skutečně vede k růstu zájmu žáků o matematiku a jejich schopnosti řešit reálné problémy“, popisuje profesor Petr Matějů z ISEA jeden z předběžných výsledků výzkumu učitelů.

Spoluzakladatel společnosti AVAST Software, Eduard Kučera, si myslí, že učitel by především neměl žákům matematiku znechutit a ničit jejich samostatné myšlení. Podotýká, že je dobře, že se v projektu podařilo dětem ukázat praktické využití matematiky na názorných příkladech. „Pedagog, který působí spíše jako ,moderátor´, dokáže lépe motivovat. Pokud k tomu využije projekt, kdy se děti učí zlomky a upečou si při tom pizzu, pak je taková forma výuky pro učitele sice mnohem náročnější, ale podaří se mu aktivovat i děti, které by při běžném výkladu dávno ztratil.“

„Matematika s chutí je skvělým příkladem toho, jako mohou nové technologie v tandemu s kreativitou výuku zefektivnit i zpříjemnit pro obě strany. Kvalitní STEM vzdělávání (tj. vědecké a technické obory včetně matematiky) je zároveň důležitým pilířem znalostní ekonomiky, která může významně ovlivnit konkurenceschopnost naší země,“ říká Janka Zichová, PR manažerka českého Googlu, který tento projekt podpořil v rámci svého programu Google pro vzdělávání v Česku.

Vše zatím nasvědčuje tomu, že výuka matematiky založená na prvcích konstruktivistického principu by mohla strach žáků z tohoto předmětu výrazně zmenšit a současně zkvalitnit osvojování skutečných matematických dovedností. Pro další rozvoj projektu Matematika s chutí je tak lektorský tým profesora Hejného přirozeným partnerem.

„Podporou tohoto projektu jsme se pokoušeli změnit poměry při výuce matematiky na českých školách. Česká republika je nejprůmyslovější zemí v EU a kvalitní výuka matematiky je zcela klíčová, pokud chceme udržet inovativnost a konkurenceschopnost tuzemského průmyslu,“ říká ředitel vnějších vztahů společnosti OKD Petr Jonák. A připomíná, že matematika zatím u nás patří mezi nejméně oblíbené předměty. „Vše zatím nasvědčuje tomu, že výuka matematiky metodou, kterou ověřoval projekt a která má oporu v učebnici matematiky prof. Milana Hejného, by mohla strach žáků z matematiky výrazně zmenšit a současně zvýšit účinnost výuky z hlediska osvojování skutečných matematických dovedností. Je to cesta od drezury k samostatnému myšlení,“ dodává Jonák.

Projekt Matematika s chutí byl pilotním projektem. To znamená, že si nemohl klást o mnoho vyšší cíl, než ukázat cestu, kterou by se Česká republika měla v přístupu k výuce matematiky vydat. Ačkoli kompletní vyhodnocení projektu bude k dispozici až v průběhu října, již nyní lze říci, že hlavního cíle bylo dosaženo, a to především proto, že se přirozeným způsobem potkal tímto projektem prověřovaný konstruktivistický přístup k výuce s metodou, na které stojí učebnice prof. Milana Hejného. Nikdo z organizátorů na začátku projektu nepředpokládal, že 86 z 98 učitelů, kteří do projektu vstoupí, jeho učebnici již k výuce využívají.

Cestu tedy známe, zbývá se po ní vydat. To ale bývá v Česku to nejobtížnější.

Prezentace z tiskové konference o projektu si můžete stáhnout ZDE a ZDE.


Historie projektu

Institut pro sociální a ekonomické analýzy (ISEA) zahájil v únoru 2012 kampaň na podporu projektu Matematika s chutí, který je zaměřen na zlepšení výuky matematiky na základních školách. Zhoršování výsledků povinného vzdělávání v matematice a velmi negativní postoje českých žáků k tomuto předmětu jsou dnes doložitelné řadou mezinárodních výzkumů. Matematické dovednosti jsou přitom velmi důležité pro dlouhodobou konkurenceschopnost české společnosti. Stát v této oblasti tápe, proto skupina podnikatelů přišla ve spolupráci s ISEA s vlastní iniciativou.

Projekt, který probíhá pod záštitou Svazu průmyslu a dopravy, byl finančně podpořen ing. Zbyňkem Frolíkem a následujícími společnostmi a osobami: New World Resources N.V., Česká spořitelna, Nadační fond AVAST, Raiffeisenbank, Google Česká republika, Rezidence Vršovice, 3 kont, Jablotron, Společnost pro strategické řízení, inovace a podnikatelství, Ing. Martin Jahn a Jaroslava Baumruková. Mediálním partnerem je ČRo Radiožurnál.

Více informací naleznete na www.MatematikaSChuti.info

Kontakt:
Simona Weidnerová
ISEA – Institut pro sociální a ekonomické analýzy, o.s.
GSM: +420 602 685 788
E-mail: simona.weidnerova@isea.cz

Arnošt Veselý: Celoplošné zlepšení vzdělávacího systému

Ukázka z prezentace na konferenci SKAV, MŠMT a EDUin Kvalitní vzdělání pro každé dítě v každé škole 14. 6. 2013.


Změny jsou tak snadné
... ale provádět nějaké změny ≠ zlepšovat výuku

Jádro reformy musí spočívat ve zkvalitnění výuky a zlepšení každodenních výukových i řídích praktik ve škole a ve třídě.

Co lze dělat
– Přikazovat, kontrolovat a dávat sankce – „tradiční model“
– Hodnotit, informovat a ostatní nechat na svobodném rozhodnutí všech aktérů – „tržní model“
– Podporovat, pomáhat a pozitivně vést – „pomáhající model“


Celoplošná, pozitivní a udržitelná změna
1. Malý počet ambiciózních, ale dosažitelných cílů
2. Pozitivní přístup k procesu zlepšování ve všech školách a zaměření se na úspěch všech žáků
3. Důraz na zvyšování kapacit
4. Zainteresování a zapojení aktérů na různých úrovních řízení + silný leadership
5. Soustavné vzdělávání + výzkum
6. Zaměření se na klíčové strategie, ale neopomíjení dalších problémů
7. Efektivní využívání zdrojů
8. Velké úsilí vynaložené na implementaci a podporu procesu změny.
(Levin, Ben: System-wide improvement in education, 2012)


Některé konkrétní příklady budování kapacit
– Další vzdělávání přímo „v terénu“ (Místo nefunkčního „expertního modelu“) – setkávání učitelů přímo v terénu, diskuse nad pracemi žáků
– Metodická sdružení okolo jednotlivých předmětů (pro více škol)
– Vytváření sítí a internetových platforem
– Vytvoření pozice uvádějícího učitel
– Pomocný personál – větší využití studentů pedagogických fakult, ale i dobrovolníků
– Podpora vzájemných hospitací
– Trvalá spolupráce s odborníky mimo školu
– Tvůrčí volno (formou grantů)
– Vytvoření pozice „superintendenta“ pro skupinu škol – koordinace, podpora inovací
– Stanovení zodpovědnosti za zvyšování kvality výuky
– Funkční systém dalšího vzdělávání přímo v terénu
– Podpora vůdcovství (leadership) na všech úrovních
– Vytvoření a správa platforem, kde se různí aktéři mohou potkávat a inspirovat (týká se i akademiků!)

Některá možná úskalí zvyšování kapacit
– Formalismus
– Budování kapacit není propojeno se zlepšováním výsledků
– Každá reforma vyžaduje „tlak i podporu“ – budování kapacit zaměřené na výsledky

Celou prezentaci si můžete stáhnout ZDE.
Výstupy z konference a shrnutí kampaně Česko mluví o vzdělávání najdete ZDE.

Petr Černikovský: Shrnutí závěrů veřejné debaty ke Strategii vzdělávací politiky ČR do roku 2020

Ukázka z prezentace na konferenci SKAV, MŠMT a EDUin Kvalitní vzdělání pro každé dítě v každé škole 14. 6. 2013.

Pozitivní ohlasy
– snaha ministerstva o integraci a lepší koordinaci vzdělávací politiky
– snaha o zachování kontinuity vzdělávací politiky, návaznost na starší dokumenty (zejm. Bílou knihu)
– snaha o otevřenost přípravy Strategie

Kritika
– Veřejná konzultace oslovila jen malou část pedagogické veřejnosti
– Podkladový dokument („Hlavní směry“) je příliš obecný a nenabízí jasná řešení
– Je třeba konečně přejít od slov k činům

…a obavy
– nepodaří se udržet kontinuitu vzdělávací politiky mezi volebními obdobími
– přijatá Strategie bude naplňována pouze formálně a nesplní funkci zastřešujícího rámce vzdělávací politiky

K jakým tématům jsme se často vraceli?
1. Cíle vzdělávání, jejich vymezení a vyjasnění funkcí jednotlivých částí vzdělávacího systému.
2. Posilování prvků vzdělávání orientovaného na žáka a směřování k nejvyššímu možnému využití vzdělávacího potenciálu každého dítěte.
3. Budování kapacit pro lepší řízení vzdělávacího systému jako předpoklad posílení strategického řízení v podmínkách výrazně decentralizovaného vzdělávacího systému.

Jaká varování si z konzultace odnášíme?
– Sílí přesvědčení, že některá slabá místa ve vzdělávacím systému získávají chronickou podobu
– Vůle přebudovat radikálněji vzdělávací soustavu je malá
– V řadě důležitých témat obtížně hledáme alespoň elementární konsenzus
– Chybí shoda na základních pojmech: často si nerozumíme
– O řadě procesů ve vzdělávacím systému víme jen málo
– O řadě témat jsme nikdy seriózně nediskutovali

Co z toho plyne pro Strategii?
– Strategie jako stručný a sevřený dokument
– Zachování hlavních navržených směrů
– Omezené množství dobře vysvětlených a popsaných priorit, rámcový popis nejdůležitějších opatření
– Řadu témat budeme schopni nanejvýš pojmenovat, jejich řešení v současné době neznáme


Celou prezentaci si můžete stáhnout ZDE.
Výstupy z konference a shrnutí kampaně Česko mluví o vzdělávání najdete ZDE.

Jana Hrubá: Vzdělávání v letmém pohledu

Organizace pro ekonomickou spolupráci (OECD) vydala koncem června publikaci Education at a Glance 2013, ve které porovnává vzdělávací systémy členských zemí. Dají se tu vypozorovat nějaké nové trendy?

Nevýhodou těchto publikací je zastarávání dat. Než se shromáždí a porovnají, uplynou dva až tři roky. A ještě jsou to data z různých období.

„Uvedené údaje v publikaci Education at a Glance 2013 ohledně poprvé zapsaných studentů, absolventů a platů učitelů se týkají školního roku 2010/11, za školní rok jsou i údaje o podílu populace na jednotlivé stupně vzdělání nebo o počtu žáků na učitele a počtu vyučovacích hodin během roku. Za rok 2010 jsou uvedeny finanční údaje vycházející z jednotlivých indikátorů, za rok 2011 míra zaměstnanosti, nezaměstnanosti a vzdělanost obyvatel,“ píše se v tiskové zprávě MŠMT.

Přesto se při pravidelném vydávání publikace dají vysledovat určité trendy. Některé jsou notoricky známé a dlouho neřešené, např. nízký podíl HDP věnovaný na vzdělávání – průměr OECD 6,3 %, ČR 4,7 %, o třetinu nižší výdaje na žáka v ČR nebo přibližně poloviční výše ročních výdělků učitelů na všech stupních vzdělávání v porovnání s průměrem OECD. Otázkou je, zda dopady dlouholetého podfinancování na kvalitu českého vzdělávání nejsou už více než patrné.

Trendy, které by analytici dat a sociologové jistě dovedli zdůvodnit, politici, kteří se střídají jako apoštolové na orloji, bohužel neřeší a nad příčinami se málokdo veřejně zamýšlí. Zpráva MŠMT například radostně konstatuje, že „Česká republika zajímá první místo v podílu obyvatel ve věku 26 až 64 let s alespoň vyšším sekundárním vzděláním v poměru 92% oproti průměru OECD, který činí 75%.“ Je to dobrá zpráva, ale měli bychom si být vědomi, jak toho dosahujeme. Je to skutečně výsledek touhy obyvatelstva po vzdělání, nebo výsledek situace, kdy léta praktikovaný systém „peníze jdou za žákem“ zároveň s poklesem demografické křivky vyvolal boj o žáka, inflaci míst na středních školách a pokřivil nároky na přijímané žáky kladené? Neprojevuje se to i na mumraji kolem státních maturit? Nejsou stesky pedagogů vysokých škol na klesající kvalitu budoucích studentů (které nakonec přijmou bez zkoušek) projevem stejného jevu? Je jistě dobré, když se mladí lidé vzdělávají zdarma co nejdéle. Ale musí si to také zasloužit prací, jinak hodnota (a kvalita) takto získaného vzdělání klesá. Tento trend je dlouhodobý a svůj podíl na něm má i existence učilišť, která jsou dosažitelná pro všechny děti. Všichni absolventi sice nejsou kvalitně vzděláni, ale aspoň nejsou na pracovním úřadě od 15 let a získávají určitou kvalifikaci. Tedy je to plus, ale je třeba kvalitně a moderně vzdělávat všechny děti (i učně) a zároveň klást nároky.

Nebo zjištění, že terciární vzdělání většinou absolvují ženy – v letech 2005–2011 došlo k nárůstu počtu studentek z 27 % na 53 %, u studentů z 21 % na 29 %. Nic proti tomu, že budeme mít vzdělané matky. Nesouvisí to ale také se způsobem výuky? Dívkám možná víc vyhovuje memorování, jsou přizpůsobivější, pilnější a možná i v daném věku cílevědomější. Vysokou školu nedokončí jen 17 % žen, zato předčasně odchází z terciárního vzdělávání 33 % mužů. Ekonomické ztráty jsou nabíledni. A také nedostatek „mužských“ profesí. Nestálo by za úvahu zabývat se v didaktice otázkou, jak učit zajímavěji chlapce, jak se přizpůsobit jejich stylu učení? Že je často škola nebaví, víme i z mezinárodních výzkumů v základních školách. Tam někde to začíná.

Ženy sice studují na vysokých školách úspěšněji, ale v doktorských programech se objevují méně často než muži. Je to velmi zajímavý a důležitý fenomén, o kterém toho málo víme. Příčinou jistě není jen mateřství, ale i postoj společnosti. Možná se na vysoké účasti žen v terciárním vzdělávání podílí skutečnost, že nemohou jako mladé matky pracovat, protože nemáme částečné úvazky a obecně vytváříme mladým matkám velmi špatné podmínky pro zaměstnanost.

Ženy se stejným vzděláním zastávají nižší pozice než muži a na vrcholu kariéry (v rozmezí 55–64 let) pobírají jen 87 % platu mužů za stejnou práci. Ve školství (kde je žen většina) existuje v té době jen přibližně třetinový nárůst mezd oproti začátečníkům. V zemích OECD je průměrem nárůst 58–62 % podle typu školy. Stačí to českým učitelkám, živí je jejich manželé, nebo si netroufají se ozvat? Je to mimo jiné i výsledek nezdravé feminizace českého školství?

Letmý pohled na čísla o vzdělávání vyvolává různé otázky a nabízí výzkumná témata. Můžeme ale čekat v dnešní politické situaci, že se někdo bude srovnáváním a hlavně příčinami jevů vážně zabývat? „Publikace Education at a Glance 2013 se zabývá také stárnutím učitelské populace. Česká republika je dokonce jednou z deseti zemí OECD, ve kterých je ve vyšším sekundárním vzdělávání podíl učitelů ve věku nad 50 let přes 40 procent,“ píše se v tiskové zprávě MŠMT. To není pro vzdělávání moc optimistické zjištění.

Publikaci České školství v mezinárodním srovnání – stručné seznámení s vybranými ukazateli publikace OECD Education at a Glance 2013 najdete ZDE a ZDE.

Hana Košťálová: Kvalitní vzdělání pro každé dítě v každé škole

Ukázka z prezentace na stejnojmenné konferenci SKAV, MŠMT a EDUin 14. 6. 2013.

Kvalitní vzdělání
– Tvořivost a iniciativnost
– Odolnost a sebeúcta
– Nezávislost a odpovědnost
– Schopnost vytvářet vědění ve spolupráci (učit se)

Péče o duši a péče o společné dobro


Kvalitní školní vzdělávání

Každý žák se v každé hodině učí něčemu pro něj hodnotnému, co přispívá k dohodnutým cílům vzdělávání.


Rozhodnutí
– Chceme, aby se každé dítě v každé škole každý den a hodinu kvalitně vzdělávalo.
– Věříme, že každý náš žák se může učit.
– Věříme, že jsme schopni pomoct každému žákovi v tom, aby se učil.
– Věříme, že jsme schopni pomoct každému učiteli v tom, aby učil své žáky.


Kultura podpory pro učitele
– Učitel je nejvýznamnější systémový prvek z hlediska výsledků žáků
– Na každém učiteli záleží.
– Učitelé potřebují trvající důvěru a podporu, ne tlak a kontrolu.


Zavazující zjištění

Vysoce kvalitní vzdělávání má sílu překonat u žáků nepříznivé vlivy a dispozice.


Celou prezentaci najdete ZDE.
Výstupy z konference a shrnutí kampaně EDUin Česko mluví o vzdělávání najdete ZDE.

Michal Komárek: Vzdělávání – změna paradigmatu

Nepotřebujeme novou velkou reformu a změny zákonů. Potřebujeme zlepšit vyučování v každé škole, v každé třídě. A těch je zhruba 80 000, takže práce je dost. Vypadá to jako samozřejmost, ale spíš to má váhu nového paradigmatu. Shodují se v tom účastníci páteční konference o budoucnosti vzdělávání.

Zdroj: Literární noviny 23. 6. 2013

…Tenhle převrat v přístupu ke změnám v české škole vypadá možná jako utopie, ale je to realistický projekt. Tvrdili to v pátek Veselý, Košťálová a další diskutéři z neziskovek i ministerstva. A ukazovali konkrétní metody inspirované třeba finskou nebo kanadskou zkušeností.

„U nás jsme zatím například stále zvyklí na frontální výjezdní školení – učitelé se sjedou do Prahy, a tam jim nějaký expert předkládá ‚zlatá pravidla‘. Jistě i to může být užitečné, ale příliš efektivní to nebývá,“ vysvětluje Veselý. „Mnohem přínosnější je setkávání učitelů a odborníků přímo v terénu – sejdou se v nějaké škole a řeší konkrétní problém, konkrétního učitele v konkrétní třídě.“

Na první pohled drobná změna, ale soubor takových relativně drobných změn může podle nově naladěných odborníků a pedagogů po čase změnit celý systém. Takových dílčích opatření vypočítali diskutující na konferenci jedenáct, mimo jiné je to třeba podpora vzájemných hospitací učitelů, zavedení studijního volna pro učitele, využívání pomocného pedagogického personálu, vytvoření platforem pro stálou spolupráci učitelů s odborníky. Opět by bylo možno vypočítat celou řadu příliš velkých „ale“, například nedostatek peněz. Nicméně, jde o úhel pohledu: zda skutečně přijmeme zlepšení výuky jako cíl a vážně hledáme cesty, jak ho dosáhnout.

Celý text komentáře si můžete přečíst ZDE.

Jana Klimešová: Centrum pro školní knihovny (CŠK)

Centrum funguje na principu průběžně aktualizovaných webových stránek a je určeno především pedagogům a knihovníkům pracujícím ve školních knihovnách.

Hlavním cílem těchto stránek je pomoci:
– ředitelům základních a středních škol při rozhodování o tom, zda a jak ve škole vytvořit nový typ pracovny – školní knihovnu / studijní a informační centrum školy,
– učitelům a dalším pracovníkům školy, kteří mají na starosti vedení školní knihovny a často si s odbornou stránkou vedení školní knihovny nevědí rady,
– případně i profesionálním knihovníkům, kteří jsou, nebo se právě stali knihovníky školní knihovny nebo vedoucími studijního a informačního centra školy a hledají cesty, jak tuto práci dělat co nejlépe.

Web CŠK je tematicky strukturovaný, nabízí informace z těchto oblastí:
– legislativa vztahující se na školní knihovny
– plánování a budování školní knihovny
– funkce školní knihovny
– práce ve školní knihovně včetně vyučování ve školní knihovně
– vzdělávání knihovníků školních knihoven
– výchova k práci s informacemi
– problematika čtenářství a čtenářské gramotnosti
– odkazy na zajímavé informační zdroje

Centrum pro školní knihovny poskytuje od r. 2009 službu „Ptejte se CŠK“. Zájemci se zde mohou ptát na vše, co s problematikou školních knihoven souvisí.

CŠK spolupracuje s Klubem školních knihoven SKIP, s Moravskoslezskou vědeckou knihovnou v Ostravě, Centrem dětského čtenářství v Brně, Slovenskou pedagogickou knižnicou v Bratislavě aj.

Web CŠK můžete využít i pro propagaci vlastních akcí a zviditelnění své školní knihovny na veřejnosti.

Kontakt:
Mgr. Radmila Indráková
Centrum pro školní knihovny, NPMK – Pedagogická knihovna J. A. Komenského
Mikulandská 5, 116 74 Praha 1
Tel.: 221 966 438, e-mail: indrakova@npmk.cz


Novinky za květen 2013

Knihy (hlavní fond):
pedagogika
psychologie
ostatní společenskovědní obory

Sukova knihovna (literatura pro děti a mládež):
první čtení
první stupeň ZŠ
druhý stupeň ZŠ
naučná literatura
přečtěte si s dětmi

Články
z českých časopisů
ze zahraničních časopisů

Ondřej Kupčík: Reakce žáků olomouckých základních škol na kauzu methanol

Článek podává zprávu o výzkumu provedeném v rámci autorovy diplomové práce s názvem Konzumace alkoholu žáky 9. tříd olomouckých základních škol s ohledem na kauzu metanol (Kupčík, 2013). Výzkum se zabýval zkušenostmi, návyky a postoji žáků devátých tříd olomouckých základních škol ke konzumaci alkoholických nápojů, zaměřil se na změny v jejich chování a konzumaci alkoholu po propuknutí kauzy metanol v polovině loňského roku.

Výzkum, který probíhal formou dotazníku, byl proveden v roce 2013 na vybraných olomouckých základních školách. Zapojilo se do něj 189 respondentů, žáků 9. tříd základních škol, čímž bylo téměř dosaženo reprezentativního vzorku, můžeme tedy usuzovat, že výsledky, ke kterým jsme dospěli, mají vysokou výpovědní hodnotu.

Z výsledků výzkumu vybíráme zajímavá zjištění. Bohužel, v souladu se současnou vysokou společenskou tolerancí konzumace alkoholu dětmi, bylo zjištěno, že 91 % (tzn. 172) žáků devátých tříd již konzumovalo alkoholické nápoje. Průměrný věk prvního kontaktu s alkoholem je však překvapivě vysoký, na hranici 13 let. Osobou, která dětem poprvé zprostředkovala alkoholický nápoj, je, opět v souladu se současným trendem, nejčastěji rodič nebo kamarád.

Téměř 40 % žáků 9. tříd konzumuje alkohol, dle své výpovědi, zpravidla 1–4krát za měsíc. Za alarmující považujeme výsledky zjištěné u téměř 13 % respondentů, kteří uvedli konzumaci alkoholu ve frekvenci 1–6krát týdně. Tyto žáky považujeme, s ohledem na kauzu metanol, za vysoce rizikové v možnosti otravy.

I přes legislativní opatření není pro tři čtvrtiny oslovených žáků problémem si alkoholický nápoj opatřit. Téměř 20 % žáků 9. tříd nebylo doposud při objednávce alkoholického nápoje v gastronomickém zařízení odmítnuto. Pouze velmi málo dětí se po prvotním odmítnutí prodeje alkoholického nápoje již znova nepokusí si alkohol obstarat jiným způsobem (změna restauračního zařízení, nákup přes zletilého kamaráda apod.). Průměrný měsíční příjem žáků činí 300 Kč a je tvořen výhradně kapesným od rodičů. Při přepočtu potenciální útraty respondentů za alkohol zjišťujeme, že výdaje respondentů za alkohol jsou výrazně vyšší než jejich příjem a respondenti nemohou být schopni tyto výdaje uhradit. Vzniká tak otázka, kdo dětem kupuje alkohol?

V souladu se současným trendem „výchovy ke zodpovědnému pití“, kterou propaguje u dospělých konzumentů např. Světová zdravotnická organizace, se pravděpodobně i rodiče snaží regulovat pití svých dětí prostřednictvím dovoleného či tolerovaného pití v přítomnosti rodičů. Téměř 80 % oslovených žáků, a to s výraznou převahou chlapců, uvádí, že již konzumovalo alkoholický nápoj v přítomnosti rodičů, přičemž pouze 19 % z těchto rodičů na konzumaci zareagovalo odmítavě (negativně). Rizikem této pravděpodobně dobře míněné snahy je však negativní výchovný vzor, vznik a upevnění chuťového návyku na alkoholické nápoje u dětí, bagatelizace preventivních legislativních opatření apod. Co je však nejvíce překvapivé, jak velký podíl (41 %) dětí, kterým bylo umožněno konzumovat alkohol v přítomnosti rodičů, tají před rodiči, že alkohol konzumují i jinde, mimo přítomnost rodičů. Co vede děti, které mají rodiči povoleno konzumovat alkohol, k tomu, aby i přesto další konzumaci alkoholu tajilo?

Probíhající kauzu metanol zaznamenaly téměř všechny děti (96 % oslovených žáků 9. tříd základních škol). Nejnosnějším zdrojem informací byla televize (80 %) a internet (12 %). I přes povědomí o probíhající kauze se 4 % respondentů domnívala, že methanol není smrtelně toxický. Alarmující je ovšem zjištění, že více jak polovina respondentů i přes vědomí smrtelné toxicity methanolu nepřestala konzumovat alkoholické nápoje. Pouze třetina respondentů změnila své dosavadní návyky v konzumaci alkoholu, a to přechodem na dražší, a tedy pravděpodobně kvalitnější, tedy i bezpečnější značky alkoholických nápojů. Tato pověra bezpečnosti dražších a především zahraničních značek alkoholických nápojů kolovala v průběhu kauzy metanol obecně mezi konzumenty alkoholu. Celých 64 % žáků však i nadále konzumovala „levné“ značky alkoholických nápojů. Rovněž bylo zjištěno, že až 83 % respondentů kombinovalo při konzumaci alkoholických nápojů více druhů, jakožto médii prezentovanou metodu prevence smrtelné otravy metanolem. Vlivem této metody lze předpokládat i zvýšenou spotřebu alkoholických nápojů, a tedy i vyšší dávky alkoholu v něm obsažené, tzn. i vyšší riziko vzniku závislosti či intoxikace.

Použité zdroje:
Kupčík, Ondřej: Konzumace alkoholu žáky 9. tříd olomouckých základních škol s ohledem na kauzu metanol, 2013. Diplomová práce, Univerzita Palackého v Olomouci.

Mgr. Ondřej Kupčík, kontakt: ondrejkupcik@seznam.cz

Ministr Fiala – Nečasovi jsem věřil, že se snaží dělat politiku, jaká má být

Petra Fialu zřejmě vystřídá ve funkci bývalý ředitel odboru výzkumu ministerstva školství Dalibor Štys. Sám Fiala od premiéra Jiřího Rusnoka nabídku na pokračování v ministerském úřadu sice dostal, ale odmítl ji.


Zdroj: Česká pozice, Martin Rychlík 3. 7. 2013

„Myslím, že fungování Nečasovy vlády – a to se špatně veřejně říká, protože to v současné situaci a po konci vlády není úplně srozumitelné – bylo pro mě jedním z nejpříjemnějších překvapení v politice. Rozhodování vlády, jehož jsem se účastnil, bylo velmi kompetentní; byla to směs odborných a politických postojů a v tomto směru jsem měl dobrý pocit,“ říká v rozhovoru pro Českou pozici končící ministr Petr Fiala, jenž je profesorem politologie na Masarykově univerzitě.

Z rozsáhlého rozhovoru vyjímáme:

ČP: Pro ČTK jste uvedl, že hlavními prioritami, na nichž musí pracovat váš nástupce, jsou kariérní řád pro učitele a Strategie 2020. Proč právě tyto dvě věci?

FIALA: To bylo jen ve stručnosti, úkolů je hodně. Nechtěl jsem zapomenout ani na to, co jsem dělal právě v pátek – předávání vysvědčení na základní škole (smích). Ale jde především o dvě koncepční věci, jež by významně změnily podobu vzdělávacího systému a doplnily to, co v něm chybí. Obojí musí mít širší podporu – jak politiků, tak i odborné veřejnosti, přičemž myslím, že jsme těsně před cílem a širší podpora se ukazuje.

U kariérního systému je to obzvláště důležité, neboť čelíme stárnutí pedagogického sboru, což je skutečně varující. Víme také, že atraktivita učitelství při výběru studia na vysoké škole je nízká. Bez dobrých učitelů nebude dobrých škol, to je jasné. Musíme proto povolání učinit prestižnějším, přilákat mladé lidi, aby se chtěli stát učiteli. Důležité jsou zde pochopitelně peníze, ale nejde jen o mzdy učitelů. Potřebujeme mít nabídku více profesních drah, podpořit pedagogy, kteří metodicky vedou ostatní, musíme ocenit ty, kteří mají výsledky a vzdělávají se. Původním plánem na zavedení řádu v praxi byl rok 2015, možná se to zpozdí, ale dříve či později musí být zaveden.

ČP: A proč je další prioritou právě Strategie 2020? Nebude to zase jen koncepce na papíře, kterých už mají učitelé nad hlavu?

FIALA: Jen já jsem napočítal 24 platných strategií, stovky opatření, vcelku i rozumných, ale nemáme v České republice žádnou koncepci, která by se dívala na vzdělávací strategii jako na celek. Která by se ptala, jaké je místo jednotlivých součástí systému a co společnost vlastně chce od vzdělání, od vzdělávacího sytému v jeho nejrůznějších stupních.

To má právě přinést Strategie 2020 – bez ní to půjde těžko dál, protože si nebudeme vědět rady v jednotlivých částech: co s vyššími odbornými školami, co učit na středních školách, co chceme od maturit, jaké typy škol ji potřebují a podobně. Tento materiál to všechno může postihnout. Věřím, že se Strategii 2020, jež vzniká z moderované diskuse, podaří dokončit bez ohledu na to, jak bude vypadat zdejší politická situace, a ke konci letošního roku bude již hotový materiál k dispozici.

ČP: A co evropské fondy? Když jsme před rokem při vašem nástupu do funkce spolu hovořili, byla kritická situace v operačním programu (OP) Vzdělávání pro konkurenceschopnost, kde byly dokonce zastaveny platby.

FIALA: Povedlo se něco, co je viditelné. Fondy jsou v lepší kondici, než byly před rokem. Nejen že jsou obnoveny platby, běží čerpání, zastavili jsme i problematické projekty IPn, ale získali jsme také důvěru Evropské komise. Jenom nesmíme udělat žádnou chybu. Chyba by mohla spočívat i v jakékoli razantní změně, a proto bych svému nástupci velice doporučoval, aby zůstaly zachovány stávající personální struktury, dovedly se do konce výzvy, nic zvláštního se nevymýšlelo, protože na nic víc už není čas. Stabilita je v oblasti fondů to nejpotřebnější. Evropská komise je v tomto směru velmi pozorná. Nedůvěra, která k ministerstvu panovala, byla extrémní, jak všichni vědí; ztratit důvěru jde hrozně rychle, těžko se obnovuje.

Průlomem je i získání části peněz z OP Výzkum a vývoj pro inovace pro pražské vysoké školy, klíčová je rovněž příprava budoucího OP Výzkum, vývoj a vzdělávání (OP VVV), což je dokladem, že i naše ministerstvo prokázalo, že je nakonec schopno strukturální fondy řídit. Česko nutně potřebuje program, kde se spojí prostředky pro výzkum i vzdělávání, a snažíme se nyní dojednat, aby bylo OP VVV „multifondové“.

ČP: Jaké jste učinil v úřadě chyby?

FIALA: Bilanci ať udělají jiní, nebudu sám sebe hodnotit. Větších chyb si vědom nejsem, i když to takto ode mě zní divně; snad jsme s mým týmem postupovali racionálně, snad kompetentně a rozumně a posouvali věci kupředu. Doba jednoho roku, kterou jsem mohl na MŠMT působit, byla do jisté míry delší, než jsem původně i mohl předpokládat (smích), ale na druhou stranu je samozřejmě krátká. Když mluvím s resortními kolegy z evropských zemí, nechápou, že je vůbec možné něco v resortu udělat, když mandát k výkonu není čtyřletý. Co stihnete za rok? Nicméně doufám, že jsme za ten rok udělali, co jsme mohli.


V čem jsou slabiny vzdělávacího systému

ČP: Když nechcete hodnotit sebe, zhodnoťte jako končící ministr vzdělanost a školství v Česku. Převládá názor a atmosféra, že je vše špatně, že se žáci zhoršují, že se vytrácí vzdělanost... Jsme na tom skutečně tak špatně?

FIALA: Ne, tak špatně, jak se často debatuje, na tom české školství není, ale neměli bychom přehlížet varovné signály. Je pravda, že z dlouhodobého hlediska ukazovaly výsledky našich žáků v mezinárodních srovnáních spíše klesající úroveň. Ovšem v poslední době jsme v některých testech, kde je sledována čtenářská, matematická a přírodovědná gramotnost u žáků 4. tříd, zaznamenali pozitivní změnu. Došlo zde k mírnému zlepšení, ale musíme počkat, jestli se to potvrdí jako trend i jinde. Testy neříkají, že naši žáci mají špatné znalosti, ale že je neumějí dobře používat, protože právě dovednosti a jejich praktické uplatnění testy sledují.

Zde se ukazuje určitá slabina našeho vzdělávacího systému: děti dostávají velmi dobré znalosti, přijímají kvalitní informace a průměrné vzdělání je u nás na vysoké úrovni. Málo však rozvíjíme v dětech kreativitu a individualitu, schopnost použít znalosti a také nemáme dobrou práci s těmi, kteří jsou mimořádně talentovaní, ani s těmi, kteří jsou naopak neúspěšní. Některá systémová opatření jsme už učinili a začíná se zdát, že si s tímto problémem školy vědí rady. Kvalita vždy závisí na učitelích, a jestliže vidím, že máme spoustu výborných motivovaných učitelů...

ČP: A také spousty nemotivovaných kantorů...

FIALA: Ano, i nemotivovaných, a to chceme změnit především. Lidé na pedagogických pozicích musejí vědět, že si jich společnost váží, že mají perspektivu a že se o ně někdo stará. Je těžké být učitelem ve chvíli, kdy se vám zvyšuje byrokracie, narůstají požadavky nesouvisející přímo s učitelským výkonem, povolání nemá perspektivu a prestiž, sotva dosahujete průměrné mzdy a někdo vám stále říká, že to děláte špatně. To je demotivující. Proto jsem učitele vyzýval k tomu, aby se podíleli na potřebných změnách ve školství, a myslím, že by to mohlo i fungovat.


Celý text rozhovoru najdete ZDE.

Na univerzity třetího věku chodí stále více seniorů

Již zhruba čtyřicet tisíc lidí v České republice navštěvuje univerzitu třetího věku. Například na Vysoké škole ekonomické studuje přes 580 seniorů. Necelá polovina z nich má vysokoškolské vzdělání.


Zdroj: www.vysokeskoly.cz, 29. 3. 2013

Studenti díky výuce získají nejen znalosti, informace a dovednosti, ale také možnost využít obohacujícím způsobem svůj volný čas a vytvářet nové kontakty a přátelství.


Aktuální přehled studia pro rok 2012/2013 na Jobs.cz

Ekonomie a management
Humanitní a společenské vědy
Jazyky a mezinárodní studia
Kultura a umění
MBA
Medicína a farmacie
Právo a veřejná správa
Přírodní vědy
Technika a informatika
Učitelství a sport
Zemědělství a veterina
Další vysoké školy

Na výběr jsou přitom nejrůznější obory. Mnoho seniorů využije například kurzy práce s počítačem, kde se naučí vytvářet jednoduché textové dokumenty, vyhledávat na internetu i komunikovat prostřednictvím e-mailové pošty. „Přístup musí být ke studentům trošku jiný. Víc individuální. Takže obcházím, vysvětluji i individuálně, když to někomu vyloženě nejde,“ říká Jitka Koubalíková, která na Vysoké škole ekonomické vyučuje studenty univerzity třetího věku informatiku a práci s počítačem.

Nabídka kurzů je velmi pestrá. V nabídce jsou například kurzy chemie, veteriny, historie, malování i tělocviku. Na univerzitě není potřeba skládat zkoušky ani psát testy. Na konci semestru dostanou studenti potvrzení o absolvování, některé školy organizují dokonce promoci. Asociace univerzit třetího věku chce v budoucnu výuku pro seniory dostat pomocí internetu a videopřednášek také do malých obcí a umožnit tak vzdělávání i těm, pro které je dojíždění do města neúnosné.

V České republice funguje již více než dvacet univerzit třetího věku. Za výuku si studenti platí, ovšem v posledních letech na ni přispívá zhruba dvaceti miliony korun také ministerstvo školství. Nejvíce kurzů nabízí pražská VŠE nebo Univerzita Palackého v Olomouci.


Celý text ZDE.

Vyhlášeny soutěže kvality v dalším vzdělávání

Měřit kvalitu vzdělávání není vůbec snadné. Stát i zaměstnavatelé tak utrácejí značné finanční sumy i za nekvalitní vzdělávání, aniž by dokázali skutečnou kvalitu rozeznat. Cílem Asociace institucí vzdělávání dospělých ČR (AIVD ČR) jako největšího profesního sdružení v oboru je poukazovat na příklady dobré praxe a tyto také oceňovat. Proto v letošním roce asociace udělí dvě ceny kvality ve vzdělávání dospělých: v soutěži Lektor/lektorka roku 2013 a v soutěži Vzdělávací instituce roku 2013.

Po loňském úspěchu druhého ročníku soutěže Lektor/lektorka roku, kdy komise odborníků, zaměstnavatelů a zástupců Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy vybrala v náročném procesu jako vítěze lektorku motivačních poradenských programů pro nezaměstnané Mgr. Janu Uhlárovou ze společnosti Republikové centrum vzdělávání, s. r. o., vyhlašuje AIVD ČR stejnou soutěž i letos.

Postup přihlášení je následující: nominující instituce dodá vyplněný hodnoticí dotazník vyhodnocující práci lektora/lektorky v kritériích týkajících se zvládnutí metodiky vzdělávání dospělých, schopnosti sestavení vzdělávacího programu, práce s didaktickými pomůckami, ovládání komunikačních dovedností, práce se skupinou či osobnostních předpokladů. Dalším materiálem pro hodnocení komise je DVD s desetiminutovou videoukázkou lektorské práce a vzorek studijních materiálů používaných lektorem při výuce.

„Kritéria soutěže jsme nastavili velmi přísně, vždyť naším cílem je poukázat na skutečnou kvalitu ve vzdělávání dospělých a nastavit tak jasné měřítko pro ostatní lektory,“ uvedl PhDr. Zdeněk Palán, Ph.D., prezident AIVD ČR a expert na oblast dalšího vzdělávání.

V letošním roce byl také vyhlášen druhý ročník soutěže Vzdělávací instituce roku 2013, jejímž cílem je upozornit na kvalitu vzdělávacích institucí, stanovit jasná kritéria kvality a nastavit touto soutěží vzdělávacím institucím určité zrcadlo.

V prvním ročníku soutěže se stala vítězem společnost Centrum andragogiky, s. r. o., sídlící v Královéhradeckém kraji, která má tradici od roku 2006 a zaměřuje se na komplexní firemní vzdělávání.

„Soutěž jsme připravovali déle než rok, nebylo vůbec snadné shodnout se na tom, která kritéria jsou pro kvalitu vzdělávacích institucí klíčová. Po řadě jednání a anketě mezi členy asociace se to podařilo a soutěž je tak konsenzem řady odborníků na vzdělávání dospělých napříč obory i regiony ČR,“ doplnila Mgr. Jana Brabcová, viceprezidentka AIVD ČR a místopředsedkyně Pracovní skupiny AIVD ČR pro kvalitu v dalším vzdělávání.


Jak tedy bude probíhat výběr?

„Z došlých přihlášek odborná komise vybere tu instituci, která nejlépe vyhoví všem náročným kritériím. Protože usilujeme o maximální objektivitu, komise bude složena ze zástupců asociace, akademické obce, zaměstnavatelů, Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy, Ministerstva práce a sociálních věcí, Úřadu práce ČR či osobností vzdělávání dospělých,“ vysvětlil Mgr. Tomáš Langer, viceprezident AIVD ČR.

Mezi základní kritéria hodnocení kvality patří prozákaznická orientace; tvorba vlastních produktů a přínos trhu dalšího vzdělávání; kvalita lektorů a jejich rozvoj; kvalita vzdělávání, certifikace, členství v profesních sdruženích; etické chování na trhu i vůči kolegům; metodika vzdělávání a samozřejmě také reference.

Obě soutěže byly vyhlášeny na Valné hromadě AIVD ČR a příjem přihlášek bude probíhat až do 31. července 2013. Následně zasednou odborné komise, které představí výsledky svého hodnocení na konferenci AIVD ČR na téma „Česká společnost a další vzdělávání“ v listopadu 2013 v Praze.

Bližší informace o obou soutěžích naleznete ZDE.

Petra Valentová: K výzvám společnosti vědění adresovaným škole

Studie naznačuje charakteristické znaky, které naše současnost vykazuje a které její označení coby společnost vědění opravňují, pozastavuje se u názorů společenských kritiků, zamýšlí se nad nově definovanou rolí člověka v pracovním světě a naznačuje některé důsledky, které z konceptu společnosti vědění vyplývají pro školu. Autorka naznačuje nutnost změn ve směru k otevřenosti školy coby instituce, k otevřenosti kurikula, interdisciplinaritě, internacionalitě, nově definované roli učitele atd., současně však upozorňuje na odpovědnost společnosti vůči škole, neboť škola je ve společnosti vědění sice ústřední institucí, nepožívá však vždy tomu odpovídající vážnosti.


Zdroj: Pedagogická orientace 2/2013, roč. 23, str. 153–173


Ze závěru:

Ve společnosti vědění vzdělání není uzavřeným zakonzervovaným komplexem předaných znalostí a dovedností stvrzeným příslušným vysvědčením či diplomem, které opravňují k výkonu nějaké přesně definované profese, celoživotní zárukou obživy, ale naopak živoucím otevřeným systémem, pro který je vhodnějším termínem termín vzdělávání akcentující jeho procesuálnost, neuzavřenost a komplexnost. Vzdělávání je celoživotním úkolem. Škola má v plnění tohoto úkolu umožnit, ukázat a dodat potřebné nástroje, učinit ho pokud možno bezbolestným, samozřejmým. Škola má být ve společnosti vědění dílnou vědění, součástí praxe, která sama produkuje další vědění, má být respektovaným centrem společenského dění. Škola není ve společnosti vědění jen jakýmsi služebníkem, ale aktivní složkou ovlivňující celou společnost. Učitel se ve společnosti vědění má stát dílenským mistrem napomáhajícím žákům v jejich vlastní aktivitě, nikoliv neomylným kazatelem, současně má být však přijat coby expert těžící z mnoha vědních disciplín současně, respektovaný klíčový aktér.

Kurikulum pro společnost vědění má být otevřené, flexibilní, přístupné změnám, pružně reagující na individuální potřeby svých adresátů, splňující nárok interdisciplinarity s ohledem na provázanost jednotlivých oborů a internacionality s ohledem na internacionalizaci celé společnosti, respektovat potřeby praxe i nejnovější vědecký výzkum, obojí pak zasluhuje soustavnou reflexi a zkoumání.


Škola společnosti – společnost škole

Škola je ve společnosti vědění v roli prostředníka ukazujícího cesty k vědění, dějištěm ve smyslu Struckovy dílny učení a naší dílny vědění. Současně však přetrvává tradiční úloha školy coby instituce vytvářející kontinuitu s minulostí, zajišťující obecnou vzdělanost bez ohledu na její ekonomické využití, instituce, která má kultivující poslání. Úkolem školy ve společnosti vědění je vést nejen k sebevzdělávání, ale i k sebevýchově. Tento úkol školy je ve společenské diskusi spíše upozaďován zejména v postkomunistické zemi s živou vzpomínkou na jeho někdejší profanaci. Škole však nemá jít jen o zprostředkování takových kompetencí, které umožní obstát na trhu práce společnosti vědění, ale i o přiblížení se sokratovskému ideálu věčného hledačství pravdy, dobra a krásy, problematizování zdánlivě daného, které má za úkol a má i moc ochránit, jak dnes, tak od věků, před riziky jakékoli ideologie – případně tudíž i vyprázdněné ideologie společnosti vědění. Právě pro společnost vědění u vědomí jejích šancí i rizik je nezbytné zachování obou rovnocenných pilířů školy, jak vzdělávacího, tak výchovného.

Výzvu školy vůči společnosti by pak bylo možné formulovat jako apel směřující k uvědomění si faktu, že vzdělání, vědění a kreativita jsou vlastně nejen privátním kapitálem jednotlivce, ale kapitálem celé společnosti s přímou linkou ke zdrojům, což je ekonomickým přínosem dobře prosperujícího školství společnosti. Osobní kvalita života a úspěch v zaměstnání jednotlivce jsou však přímo závislé na úrovni jeho participace společenské, respektive politické, na úrovni proniknutí do společenských sítí, schopnosti kolektivní spolupráce, osobních morálních kvalitách. Výchova jedinců těchto kvalit je lidským přínosem dobře prosperujícího školství společnosti – lidskou dimenzí společnosti vědění. Společnost si tedy musí uvědomit, že školství, kterému se po všech stránkách daří, je pro ni nejen obrovským přínosem, ale s ohledem na výše řečené i podmínkou samotného přežití společnosti, a věnovat škole náležitou pozornost a konkrétní péči, nikoliv jen prázdná hesla.“


Celý text studie si můžete přečíst ZDE.

Vladimír Beneš, Martin Čáp: Cesta do středu mozku

Český lékař–neurochirurg, prof. MUDr. Vladimír Beneš, Dr.Cs, spolu s novinářem Martinem Čápem dává možnost i laickým čtenářům zamyslet se nad fenoménem jménem „lidský mozek“. Sídlí lidská duše v mozku, jak vůbec náš mozek funguje a jaké jsou současné možnosti neurochirurgie…? Nejen o tom se dočtete v této poutavé publikaci.

Knížka je poskládaná z mozaiky různých textů – svou dosavadní cestu životem popsal profesor Beneš, který je prostředním ze tří generací význačných neurochirurgů, sám a schválně ji ponechal v první verzi, která bývá nejčtivější. Další, reportážní část patří Martinu Čápovi a jeho zážitkům z operačního sálu. Rozhovor, který tvoří stěžejní část knihy, spolu protagonisté vedli téměř dvacet let v letech 1993–2012. Závěr pak patří fejetonům profesora Beneše, které píše a publikuje od roku 2007 v různých periodikách.

„Neurochirurgii jsem si vybral jako student a nikdy jsem tohoto rozhodnutí nelitoval. Naopak. Je to nesmírně pestrý a vzrušující obor. Dokážeme léčit velké množství zcela rozličných nemocí, od mozku po poslední nerv prstu, páteř i cévy zásobující mozek. Naši pacienti jsou průřezem celé populace, od novorozenců po devadesátníky. Objevují se již i zprávy o operacích plodu v děloze. Obor má neuvěřitelný rozvojový potenciál daný cílem našeho snažení – nervovým systémem. Manuální i intelektuální uspokojení je neobyčejné, možnosti vědecké práce prakticky neomezené. Obor se ještě zcela nezbavil určité mystičnosti a potenciálních rizik, to oboje zvyšuje aktivitu. Lze v něm uplatnit, ba spíše jsou nezbytné, vlastnosti, kterých si nejvíce vážím. Poctivost, invence, kreativita, slušnost, tolerance, inteligence, imaginace.“ (z kapitoly Vyznání)

Vydává XYZ, 288 stran, doporučená cena 299 Kč.

Objednat si knihu můžete ZDE nebo ZDE.

Přání

Redakce Učitelských listů přeje všem kolegům hodně klidu, regenerace a pohody, ale i času na čtení o prázdninách.

Akademie Libchavy v projektech vzdělává ředitele a učitele škol v koučinku

Přivést inovativní metodu – koučovací přístup – do prostředí škol a školských zařízení v Královéhradeckém a Pardubickém kraji a zvýšit tak jejich sebevědomí – to je smyslem projektů „V zemi Komenského v Královéhradeckém / Pardubickém kraji.“

Do 31. 12. 2014 je pro ředitele a učitele základních a středních škol uskutečňuje Koučink akademie Libchavy. Oba projekty jsou financovány z evropských fondů a ze státního rozpočtu České republiky v rámci operačního programu Vzdělávání pro konkurenceschopnost.

„Ředitelům a učitelům zprostředkováváme koučovací přístup, který mohou využívat v prostředí škol,“ vysvětluje vedoucí projektu Jiří Šmejkal z Koučink akademie Libchavy. „Projekty jsou o posílení přirozených hodnot a o posílení člověka – pedagoga. Aby si rozšířil a upevnil své komunikační a vůdčí dovednosti, uměl se postavit do své síly ve své roli a stal se přijímanou přirozenou autoritou a životním vzorem.“ Jiří Šmejkal uvedl příklad, který mu po prvních setkáních v kurzu vyprávěla jedna z ředitelek: „Přišla za mnou jedna paní učitelka a chtěla poradit nějaké řešení. Věděla jsem, že má na to, aby si našla své vlastní. Vzpomněla jsem si, co jsme se učili na kurzu v Libchavách, a položila jsem jí koučovací otázku: Jak byste to udělala vy? Byla překvapená a vznikl krátký rozhovor, při kterém si na to skutečně přišla sama. Obě nás rozhovor více spojil a posílil.“

Vzdělávací programy jsou určené pro řídící a pedagogické pracovníky škol a školských zařízení, kteří tvoří cílovou skupinu projektů. „Jedním z hlavních přínosů projektů je zvýšení schopnosti sebevnímání ředitelů škol a zvýšení sebevědomí v jejich roli. Ta je zaměřena na řízení školy a vedení lidí a může být posílena koučovacím přístupem,“ říká Jiří Šmejkal. Dalšími přínosy projektů jsou nové, poutavé a kreativní doplňující edukační dovednosti, umění otevřené a respektující komunikace a dále umění vytvářet plnohodnotný vztah s žáky a rodiči.

Témata pro vzdělávání řídících pracovníků jsou: Ředitel koučem – koučovací styl vedení školy, Typologie – různí lidé a různé přístupy, Vedení týmů učitelů, Účinné porady ve školách a Personalistika pro ředitele škol. Témata pro vzdělávání pedagogických pracovníků jsou: Učitel koučem – koučovací styl vedení žáků, Skupinové koučování ve školách a Typologie – různí lidé a různé přístupy.

„Lektoři a ostatní členové Koučink akademie, podílející se na projektech V zemi Komenského v Královéhradeckém / Pardubickém kraji jsou potěšeni a hrdi, že takové projekty byly vybrány k realizaci a oni tak mohou přispět ke zkvalitnění školství v obou krajích,“ uzavírá Jiří Šmejkal.

Lukáš Hendé Djakoualno: Zeptejte se žáků na učitele

Žákovské průzkumy jsou hojně využívané v terciárním vzdělávání jako prostředek hodnocení výuky a výkonu učitelů. Ve skutečnosti jsou často jediným zdrojem zpětné vazby, které se vysokoškolským profesorům dostane. Na základních a středních školách byly až donedávna spíše výjimkou.

Státní i regionální lídři vzdělávacího systému, pokud uvažují o jeho reformě, měli by zahrnout žákovské dotazníky do systému hodnocení učitelů. Z projektu nadace manželů Gatesových Measures of Effective Teaching vyplývá, že studentské výzkumy mají řadu výhod:
1. Souvislost se zlepšujícími se výsledky žáků…
2. Spolehlivost…
3. Zlepšování učebních postupů…
4. Cena a zahrnutí více předmětů a tříd…
5. Emoční význam pro učitele

Jedna z potenciálně silných stránek žákovských průzkumů je to, že jsou měřeny něčím, čeho si učitelé ze své podstaty váží – pohledu žáků. Systém odměn podle výsledků váže finanční motivaci na jiná měřítka – hospitace ve třídě, nebo zlepšení výsledků žáků – jako uměle vytvořenou hodnotu. Nicméně do té míry, do jaké si učitelé přirozeně váží toho, co říkají jejich žáci, a starají se o to, jak je jejich žáci hodnotí v porovnání s ostatními učiteli vyjádřeními jako: „Dobře využíváme čas a neplýtváme jím,“ nebo „Když odevzdám domácí úkol, dostanu užitečnou zpětnou vazbu, která mi pomůže zlepšit se“, finanční pobídky by ke vzbuzení žádoucí reakce učitelů nemusely být nutné.

Je jen málo zdrojů zpětné vazby na výuku a učební postupy jednotlivých učitelů. Měření orientovaná na zlepšení výsledků žáků nebo na „přidanou hodnotu“ jsou jistě cenná tam, kde jsou k dispozici, ale s testovanými třídami a předměty pracuje méně než čtvrtina učitelů. Ředitelské hospitace jsou dalším zdrojem, avšak najímání pozorovatelů mimo školu je drahé. Žákovské průzkumy jsou přirozeným dodatečným zdrojem, který může učitelům poskytnout zpětnou vazbu. Žákovské průzkumy mohou být mimo testované třídy a předměty jediným zdrojem hodnocení učitele, vyjma osoby ředitele. Jako takové by žákovské průzkumy byly cenným zdrojem pro zpřesnění či potvrzení těchto závěrů.

Samozřejmě si musíme být stále vědomi toho, že pokud budou z výsledků žákovských průzkumů odvozovány závažné důsledky, může to s sebou přinést tlak, který tento způsob měření zkreslí. Konec konců, někteří vysokoškolští profesoři jsou známí tím, že se snaží získat vyšší hodnocení od studentů mírným známkováním. Jedna z nejlepších cest, jak snížit tuto tendenci, je použít tam, kde se přijímají důležitá rozhodnutí o učitelích, více zdrojů informací a nikoliv jen jedno měřítko…

Celý text si můžete přečíst ZDE.

Zprávy z výzkumu jsou k nalezení na internetových stránkách www.metproject.org. Původní zdroj ZDE.

Ngo Ngoc Anh: Život mezi dvěma světy – životní příběh jedné zdánlivě obyčejné vietnamské dívky

Narodila jsem se před sedmnácti lety do jedné zdánlivě obyčejné vietnamské rodiny jako druhorozená dcera. Měla jsem být chlapec (ti mají v rodině lepší postavení), ale osud nám dopřál další holčičku. Maminka mě pojmenovala po sobě – Ngoc Anh znamená v překladu perla. Všechno to vypadalo jako dokonalá idyla. Asi ve třech letech jsem se dostala na výchovu do české rodiny.

Tehdy jsem nechápala, proč mě maminka opouští a dává mě k někomu relativně cizímu. Důvod byl prostý – rodina potřebovala vydělávat a ve dvou se to přece lépe táhne. Tehdy jsem tomu nepřikládala význam, malému dítěti je to vesměs jedno. Ale určitý vztah a kontakt s rodinou byl omezen na minimum, což zpětně vnímám jako jednu z věcí, které si v sobě ponesu až do konce svého bytí. Nebyla to maminka, které jsem vyprávěla své zážitky z každodenního života. Nebyla to maminka, která mi foukala bebí, když mi bylo ouvej. Její roli převzala česká teta. Byla jsem tam až do dokončení čtvrté třídy na základní škole.

Už jako malá jsem byla docela šikovná, naučila jsem se téměř hned číst i počítat, jen to psaní mi dělalo problémy. Písanka byl můj největší nepřítel a až v pozdějším věku jsme přišli na to, proč tomu tak bylo – diagnostikovali mi lehkou dysgrafii. Díky ní jsem měla mezery i v geometrii, se kterou jsem se dodnes nepopasovala na výbornou, ale snažím se.

Nikdy jsem nebyla zrovna vzorňák, důtka třídního učitele byl můj nejlepší kamarád. Jsem nepořádná a nerada mám ve věcech až přílišný řád a pořádek. Jsem lemra líná, takže se těžko dokopávám k tomu něco se sebou dělat. Navíc jsem zapomnětlivá, a co si nenapíšu, to nevím. Tyhle problémy mě provází po celou dobu mých studií a asi taky díky nim mi to nejde tak, jak by si asi všichni představovali.

Co se kamarádů týče, nikdy jsem nebyla tím typem, se kterým by se bavili všichni. Držela jsem si odstup a těch pár přátel, které jsem měla v dětství, mám dodnes. Vyrůstali jsme společně, ať už na základce nebo na gymplu a je radost pozorovat, jak se v čase měníme. Co nám život dal a vzal, jak postupujeme dál v našich životech…

Na jedné základní škole jsem strávila čtyři roky. Byla blízko bytu mé české rodiny, ale daleko od bytu našeho. Když se maminka rozhodla vzít mou výchovu do vlastních rukou, zařídili mi přestup na jinou školu. Bylo to tam docela fajn, ale celou dobu jsem si zvykala na neustálou kontrolu ze strany rodičů, na kterou jsem nebyla zvyklá. Všechno se změnilo a já jsem ty změny špatně snášela. Naštěstí to byla pátá třída a já jsem si tehdy podala přihlášku na osmileté gymnázium, protože jsem chtěla odejít. Dostala jsem se, byla jsem třicátá. Naši to sice věděli, ale žádná odezva. Asi s tím počítali.

Přechod na gymnázium mě donutil společně s dalšími okolnostmi k tomu, abych předčasně dospěla. Už to nebyla ta malá rozmazlená holka, ale velká a rozumná slečna, která si šla za svým cílem. Bohužel se mi nepodařilo oproštění od nepříjemných a traumatizujících zážitků z dětství, takže to bylo krušné. Vlastně to pořád krušné je. Lituju toho, že jsem „dospěla“ tak rychle, že jsem to nedokázala postupně a méně bolestně. Bylo by to tak určitě lepší.

Táhla jsem za sebou břemeno své nevalné pověsti, které jsem hlavně v prvních třech letech dávala za pravdu. Měla jsem problém s vyučujícími, docházkou do školy a hlavně sama se sebou. Jednou dokonce táta musel jít do školy na kobereček, podruhé si ho zavolali. Pokaždé to byl velký průšvih, který se mi nikdy nepodařilo uhasit. Rány zahojil až čas, ale jizvy pořád zůstávají.

Jedním z prvních problémů, který vyvstal, bylo rapidní zhoršení ve známkách. Každé čtvrtletí jsem se pravidelně hroutila, protože jsem na TAK špatné známky nebyla zvyklá a nepodařilo se mi je opravit, spíše ještě zhoršit (na to mám opravdu talent). Psychické problémy nade mnou vítězily, chyběla mi citová stabilita a trpělivost, která opravdu přináší růže. Bojovala jsem spíše sama v sobě než se školou, hodně jsem všechno dusila a když přišel výbuch, nikdo to nechápal. Mysleli si (a myslí si to dodnes), že jsem divná.

Ten, kdo někdy nahlédl pod pokličku vietnamskému způsobu výchovy a měl možnost to prožít i zevnitř asi ví, o čem mluvím. Psychické týrání střídalo fyzické, rodiče (zejména matka) byli nepředvídatelní a nikdy jsem nevěděla, na čem jsem. Každý den jsem poslouchala řeči o tom, jaká jsem nevděčná dcera, která si ničeho neváží. Krůček po krůčku byly likvidovány i poslední zbytky mého již tak chabého sebevědomí. Nemohla jsem si dovolit nic říct, odmlouvat rodičům se přece nesmí – za žádnou cenu! Bála jsem se všeho, od nožů (které na mě vždycky brala moje máma), ovladačů (ty po mně ráda házela), obouváku (tím jsem dostávala v případě týrání fyzického) až po nůžky, které mě pokaždé připravily o vlasy. Všechno se to dělo proto, abych si pamatovala, kam už příště zajít opravdu nesmím. Je to opravdu náročné a jen opravdu silná osobnost to může vydržet a neopakovat stejné chyby. Hlavně se to nikdo nesměl dozvědět! Hned by začaly kolovat řeči a byl by z toho malér!

Neustálým dušením a skrýváním se ale situace řešit nedá. Je opravdu těžké se s tím vyrovnat a popasovat. A nejtěžší je to ze sebe dostat. Vysvětlí se tím mnoho věcí, ale můžete spoustě lidí ublížit. Někteří vás pochopí, někteří vám nebudou chtít věřit. Je to střet dvou přístupů – a silnější vyhrává…

Ngo Ngoc Anh, studentka Gymnázia Cheb

Celý text si můžete přečíst ZDE.

Školy pomohou zlepšit životní prostředí ve své obci

Nadace Partnerství udělila 8 školám grant, který přispěje ke zlepšení životního prostředí v jejich obci. Žákům od září začne náročná a zároveň zajímavá práce na projektech, se kterými jim pomohou rodiče, učitelé a další partneři. Nejen děti, ale i dospělí tak budou mít možnost přesvědčit se, že i s velmi rozdílnými skupinami je možné nacházet společná řešení. Škola pro udržitelný život je společný grantový program Nadace Partnerství a Střediska ekologické výchovy SEVER.

„Program Škola pro udržitelný život podporuje každý rok takové projekty, které zapojuje žáky a místní komunitu do rozvoje místa, kde žijí. V letošním roce budou školy například vytvářet přírodě blízké zahrady, budovat kompost, zdobit zanedbanou kapli nebo informovat o životních podmínkách hospodářských zvířat,“ uvádí Zuzana Eliška Veselá z Nadace Partnerství. „Celkem jsme letos podpořili 8 škol z 5 krajů ČR v celkové výši 260 000 korun. Prostředky každoročně poskytuje společnost Toyota Motor Czech,“ dodává Veselá.

„Každá škola má ve spolupráci s místními obyvateli možnost společně řešit problém, který právě vnímají jako potřebný. Aby dokázala co nejlépe zapojit všechny partnery, účastní se nejdříve učitelé dvoudenního vzdělávacího kurzu programu Škola pro udržitelný život. Zde se dozvídají o metodách, jak efektivně zapojit veřejnost do všech částí svého projektu,“ doplňuje Anna Čtvrtníková ze Střediska ekologické výchovy SEVER.

Program Škola pro udržitelný život běží již od roku 2004, začínal nejprve v několika krajích ČR a postupně se úspěšně rozrostl do celorepublikové působnosti. Podporuje školy, které chtějí žáky učit živou zkušeností. Kromě grantů jim nabízí také vzdělávání, konzultace, metodické materiály, výukové programy pro žáky a nejrůznější příležitosti k výměně zkušeností.

Kontakt:
Zuzana Eliška Veselá, Nadace Partnerství, zuzana.vesela@nap.cz, tel.: 515 903 139
Anna Čtvrtníková, Středisko ekologické výchovy SEVER, anna.ctvrtnikova@ekologickavychova.cz

Více informací na www.skolaprozivot.cz a www.databaze.skolaprozivot.cz.

Přehled všech podpořených škol (řazený podle krajů, s kontakty a krátkými anotacemi) si můžete stáhnout ZDE.

Kvalitní systém vyučování – kvalitní učitelé

Stanfordské středisko pro politiku příležitostí ve vzdělávání (SCOPE) zveřejnilo studii, která se zabývá vytvořením všeobecného systému pro hodnocení a pro podporu efektivního vyučování v USA.


Zdroj: SCIO – výběr ze zpráv, novinek, zajímavostí ve vzdělávání z anglicky psaných zdrojů k datu 16. prosince 2012


Obecně je v USA pociťována potřeba přebudovat dosavadní systém hodnocení učitelů. Tento systém nepomáhá učitelům k tomu, aby se zlepšovali, nejsou využívány nástroje, které by rozpoznaly kvalitní vyučování, kritéria a metody hodnocení se značně liší. Zpráva zdůrazňuje rozdíl mezi kvalitou učitele a kvalitou vyučování.

Kvalitní systém vyučování a učení má mít podle autorů těchto pět prvků:
1. společné celostátní standardy pro sledování toho, jak se studenti učí, provázané se standardy práce učitelů,
2. hodnocení výkonu založená na standardech – tato hodnocení by pak byla zásadní pro přípravu učitelů, udělování osvědčení a další vzdělávání,
3. místní systémy hodnocení navázané na stejné standardy, které by sestávaly z hodnocení praktické činnosti učitele, prokazatelného přínosu učitele pro práci jeho kolegů a celé školy a prokazatelného přínosu učitele pro pokroky v učení jeho žáků,
4. podpůrné struktury zkušených hodnotitelů a mentorů a podporu v řídících strukturách,
5. propojení příležitostí pro další vzdělávání se systémem odborného růstu spolu s nabídkou kvalitního koučování a vedení a možností pro sdílení odborných zkušeností a dovedností. Pobídky by měly být zaměřeny na sdílení a spolupráci, nikoli na soutěž mezi organizacemi a v rámci celého systému.

Studie blíže rozebírá otázku, jak měřit pokroky v učení žáků, a přináší následující tři zjištění:
1. modely přidané hodnoty pro měření efektivity učitelovy práce jsou vysoce nestabilní,
2. výsledky měření přidané hodnoty práce učitele jsou významně ovlivněné tím, jaké žáky vyučuje,
3. přidaná hodnota je vždycky závislá na mnoha dalších vnějších vlivech, které hrají větší roli než učitel.

V závěru jsou uvedena kritéria pro efektivní systém hodnocení učitelů:
1. hodnocení založené na profesionálních standardech,
2. hodnocení musí obsahovat různé ukázky vyučovací praxe, pokroku studentů a odborného přínosu,
3. hodnotitelé musí být dobře odborně připraveni,
4. hodnocení musí být spojeno s užitečnou zpětnou vazbou a podporou dalšího vzdělávání,
5. systém hodnocení musí podporovat spolupráci učitelů,
6. zkušení učitelé musí být nápomocni začínajícím kolegům a těm, kteří mají problémy,
7. panely učitelů a vedoucích pracovníků musí dohlížet na proces hodnocení.

Původní článek ZDE.

Další informace najdete ZDE.

Deborah M. Plummer: Učíme děti zvládat úzkost, obavy, stres

Kniha přináší pedagogům základní informace, metodické postupy a jednotlivé listy cvičení, které mohou využít při výuce.

Cílem je naučit dítě uvědomovat si a pojmenovat vlastní pocity i myšlenky a jejich spojitost s určitým jednáním u sebe i u druhých. Rozvíjí schopnost dítěte zvládnout změny, které s sebou nese život, stresující situace i reakce s tím spojené, tj. úzkost, strach, obavy, apod. Při individuálních i skupinových cvičeních děti pracují s představami a pocity, využívají reminiscenční techniky, učí se jak přijímat nové a neznámé. Slovní cvičení jsou kombinována s výtvarným vyjádřením.

Deborah M. Plummer je vysokoškolská pedagožka (De Montfort University, Leicester) a terapeutka, autorka řady publikací pro práci s dětmi i s dospělými.

Více informací a ukázky najdete ZDE. Knihu si můžete objednat také ZDE.

Pomaturitní studium jazyků bude i v příštím školním roce

Sněmovnou prošla ve druhém čtení novela zákona o státní sociální podpoře, která zajišťuje status studenta, a tedy i studentské výhody účastníkům pomaturitního studia. Novelu podporuje většina poslanců vládních stran i opozice, proti vystupují někteří poslanci za TOP 09. Novele je nakloněno i ministerstvo školství.

Postup do třetího čtení uklidnil zejména 5 000 studentů, kteří v současné době skládají státní maturity, a kteří se chtějí příští školní rok zaměřit na intenzivní denní studium cizího jazyka, převážně angličtiny. Oddechlo si také několik stovek učitelů, kteří tyto kurzy vyučují, i zhruba 1 000 starších studentů, kteří se kurzů účastní, přestože pro ně studentské výhody neplatí. Status studenta se totiž vztahuje jen na ty, kteří nastoupí do pomaturitních jazykových kurzů ve stejném kalendářním roce, kdy složili maturitu.

Většina jazykových škol studenty těchto kurzů připravuje na mezinárodní certifikované zkoušky, které jsou důležité nejen pro praktickou znalost jazyka, ale i do životopisu pro první pracovní pohovor.

Argumenty zastánců jednoletých pomaturitních kurzů jsou zřejmé: „Stále se setkávám se středoškoláky, kteří se umí anglicky jen představit, a jakákoliv anglická otázka je přivede do úzkých. Většina maturantů, která k nám přijde, je v komunikativních dovednostech pod úrovní B1 podle Společného evropského referenčního rámce, což by měla být výstupní úroveň státních maturit. Pomaturitní studium dovede tyto studenty minimálně na úroveň B1 a za jeden rok tak zařídí to, na co státní školy promarnily 10 či více let studia,“ uvádí Martin Hejhal, předseda sdružení jazykových škol.

„Denní pomaturitní studium na jazykové škole je příprava na budoucí povolání. Stejně jako studium na VŠ či VOŠ. Nevidím důvod, proč by maturantovi měl být odebrán status studenta a tudíž si musel platit zdravotní pojištění," připojuje se poslankyně Vlasta Bohdalová.

„Zamyslíme-li se nad jazykovou úrovní našich maturantů, měli bychom ty, kteří se nedostali na vysokou školu, podpořit v jejich snaze získat certifikát v jazyce. Je to přece lepší cesta, než kdyby se zaregistrovali na úřadu práce. Mám pocit, že v takovém případě by to stát přišlo podstatně dráž," říká poslankyně Dagmar Navrátilová, místopředsedkyně školského výboru.

Díky schválení novely v prvním i druhém čtení, kladnému doporučení školského i sociálního výboru, signalizované podpoře v Senátu a podpoře MŠMT je vysoce pravděpodobné, že norma bude připravena včas pro následující školní rok 2013/2014.

První české gymnázium v Karlových Varech vyhrálo Oranžovou učebnu

První české gymnázium v Karlových Varech vybuduje moderní laboratoř přírodních věd. Příspěvek 200 000 korun od Skupiny ČEZ získá díky úspěchu studentů v krajských kolech Matematické a Fyzikální olympiády.


O konečném výsledku rozhodl los

Gymnázium, jehož historie sahá až do roku 1924, zvítězilo v soutěži o Oranžovou učebnu. Letos se v ní utkalo čtyřicet sedm středních škol z celé České republiky. Počet žáků v krajském kole Matematické a Fyzikální olympiády určil žebříček patnácti nejúspěšnějších škol, z nichž bylo vylosováno vítězné gymnázium.


Spravedlnost jistí vzoreček

Probojovat se na stupínky vítězů Matematické či Fyzikální olympiády není jednoduché. Lze předpokládat, že studenti specializovaných gymnázií nebo přírodovědných oborů to mají o něco snazší, nerozhoduje proto výsledné pořadí soutěžících. Do finálového slosování postupují školy, z nichž v krajích zápolilo nejvíc studentů. Aby nebyly znevýhodněny ani menší školy, dělí se u každé přihlášky počet reprezentantů v krajských kolech počtem všech studentů v posledních čtyřech ročnících.


Nestrašit, motivovat

„Studenty je třeba k přírodním vědám motivovat, nikoli je technikou strašit. Soutěžní klání k tomu nabízí dobrou příležitost, proto olympiády tradičně podporujeme. Pedagogům pomáháme, aby novou generaci k matematice a fyzice víc přitáhli. Ale nesmí to zůstat jen na nich. Bez kvalitního vybavení tříd se fyzikální jevy vysvětlují těžko,“ vysvětluje Pavel Puff, manažer útvaru strategický nábor Skupiny ČEZ.


Oranžové učebny po celé ČR

Dar 200 tisíc korun gymnáziu poskytne Nadace ČEZ z grantového řízení Oranžová učebna. Po celé republice je takových tříd už šedesát a do konce letošního roku přibude dalších sedm. Speciálně vybavené laboratoře pro fyziku, chemii, matematiku nebo další odborné předměty umožňují provádění různých měření či experimentů. Přírodovědné předměty se tak stávají přístupnějšími. Studenti i pedagogové se například dočkají nových výukových simulátorů a speciální výpočetní techniky.


Studenti potřebují fyzikální vzpruhu

„Úspěch našich olympioniků pomůže také ostatním studentům. Díky moderní učebně vybavené pro laboratorní práce a pokusy se výuka stane názornější,“ usmívá se Zdeněk Papež, ředitel gymnázia a učitel matematiky a fyziky. „Do krajských kol Fyzikální olympiády postupují naši studenti pravidelně ve všech kategoriích. Jen v letošním a loňském roce jich bylo třicet dva. V předchozích letech jsme třikrát reprezentovali ČR na mezinárodní Fyzikální olympiádě, roku 2007 v Iránu, 2008 ve Vietnamu a 2009 v Mexiku,“ vyjmenovává.

První české gymnázium je nejstarším gymnáziem v Karlových Varech, v současné době jej navštěvuje 641 žáků. Nová učebna podpoří i středoškolskou odbornou činnost, v níž škola vyniká. Úspěchy slaví zejména v matematice, biologii a astronomii. „Například v minulém roce jsme v soutěži vyhlášené MŠMT Excelence středních škol, jež monitoruje výsledky žáků z celé ČR v přírodovědných a technických soutěžích, získali šesté nejvyšší ocenění,“ doplňuje ředitel Papež. Na otázku, co v učebně nesmí chybět, odpovídá: „Samostatná pracoviště vybavená stolním počítačem, soustavou měřicích čidel a specializovaným softwarem. Žáci se na ni velice těší, na jejich žádost po prázdninách otevřeme hned tři fyzikální semináře.“


Partnerství energetiků a olympiád

Cílem partnerství organizátorů Matematických a Fyzikálních olympiád se Skupinou ČEZ je kvalitnější organizace soutěže, podpora koordinátorů a větší atraktivita pro soutěžící.

Skupina ČEZ podporuje technické vzdělávání od roku 1992. Například program Svět energie nabízí studijní materiály pro všechny typy škol a zapojuje odborníky z ČEZ do besed se studenty. Energetici také pořádají odborné stáže v elektrárnách (Jaderné a Energetické maturity či Letní univerzitu) a připravuje semináře pro středoškolské učitele. V neposlední řadě spolupracují se středními a vysokými technickými školami. Budoucí elektrikáře, strojaře a inženýry oslovují již v době studií. Síť spřátelených technických škol zahrnuje 48 středních škol a 13 vysokoškolských fakult.


Více informací ZDE.

Soutěž Příběhy 20. století: najděte příběh a vyhrajte 50 000 korun!

Navštivte své babičky, dědečky, rodiče, sousedy či známé a natočte jejich vzpomínky! Třeba o letních prázdninách. Vezměte si kameru nebo diktafon, možná bude stačit váš mobilní telefon a nechte je vyprávět. Můžete vyhrát až 50 000 Kč a k tomu nejmodernější techniku.

Soutěž začíná 1. června a končí 15. října 2013, organizují ji renomované neziskové organizace Post Bellum a Občanské sdružení PANT, mediálními partnery jsou Česká televize, Český rozhlas, MF DNES a iDNES.cz. Soutěž podporují desítky dalších vzdělávacích a charitativních organizací.

Sledujte web www.pribehy20stoleti.cz. Všichni přihlášení účastníci soutěže získávají zdarma DVD rozhlasových dokumentů Příběhy 20. století. Hlásit se můžete už teď na těchto soutěžních stránkách.

Velká prázdninová soutěž nese jméno známého a oceňovaného dokumentárního cyklu, který znáte z vysílání Českého rozhlasu a iDNES.cz. Název také napovídá, o co v soutěži jde. Zapojit se do ní může každý už od 13 let. Organizátoři vyzývají občany ČR, aby od 1. června do 15. října dokumentovali příběhy například svých prarodičů, rodičů, sousedů, známých či kteréhokoliv jiného pamětníka a natočili jejich vzpomínky na video (přípustný je i zvukový formát mp3). Organizátoři pomohou zájemcům s náměty na příběhy, s technickou i odbornou konzultací. Připravují pět velkých setkání účastníků soutěže v pěti městech ČR.

Vítězí nejen nejzajímavější příběh, ale také nejlépe sepsané a zdokumentované vyprávění. Vzpomínky by měly být doplněné fotografiemi, popř. deníky, archivy a podobně. Každý, jednotlivec nebo tým, si zvolí jednu ze tří soutěžních kategorií: 13–15 let, 16–18 let a dospělá veřejnost od 19 let. Přihlásit se můžete už teď na www.pribehy20stoleti.cz, kde také najdete přesná pravidla.

Soutěžící mohou vyhrát neobyčejně zajímavé ceny. Vítězové získají kromě špičkových chytrých mobilních telefonů, tabletů, vzdělávacích kurzů Scio i finanční ceny odstupňované podle soutěžních kategorií: 15 000, 20 000 a 50 000 korun. Celkem bude rozděleno deset finančních a věcných cen včetně zvláštního čestného uznání. O nejzajímavějším příběhu rozhodnou renomovaní historikové, publicisté, šéfredaktoři předních deníků a rozhlasových stanic. Každé vyprávění bude postupně zpřístupněno na mezinárodním portálu Paměť národa a vybrané příspěvky na portálu Moderní dějiny.

Vítězné příběhy publikují přední média. Vítězům navíc neziskové sdružení Post Bellum nabídne pracovní smlouvu pro profesionální dokumentaristy.

K soutěži se partnersky připojily další organizace a přední média: Česká televize, Český rozhlas, MF DNES, iDNES.cz, Ústav pro studium totalitních režimů, Židovské muzeum v Praze, Antikomplex, o. s., Junák – svaz skautů a skautek ČR – Skautské století, Memoria, o. s., Památník Terezín, Conditio Humana, o. s., Liberecká občanská společnost, o. s., a další. Soutěž Příběhy 20. století zaštítil ministr školství, mládeže a tělovýchovy Petr Fiala.

Vědecko-technický jarmark uprostřed města Pardubic

V úterý 18. června se Pernštýnské náměstí v historickém centru Pardubic promění ve vědecko-technický jarmark. Univerzita Pardubice sem "přiveze" svět moderní vědy a techniky s řadou stánků a zajímavých pokusů, interaktivních modelů a ukázek, které si zájemci budou moci nejen prohlédnout, ale také vyzkoušet.

„Všech sedm fakult univerzity připravilo na 20 speciálních zážitkových stanovišť, které návštěvníkům představí nejrůznější vědecké hrátky, pokusy a hlavolamy a ukážou vědu jako zajímavou a lákavou disciplínu," zve na vědecko-technický jarmark jeho organizátorka Ing. arch. Iva Svobodová.

Nakouknout do chemické laboratoře nebo pod šikovné ruce restaurátorů, zdravotníků, historiků, ekonomů, informatiků nebo „dopraváků", tj. dopravního inženýrství či stavitelství, bude možné od 10 hodin po celý den.

Kromě chemických pokusů, odkrývajících záhady každodenního života, se zájemci dozvědí, jak lze získat DNA například z rajčete nebo jak se chovají plísně v potravinách. Objeví princip solární elektrárny přímo, vyzkouší si programování robotů, zjistí, co umí dotyková obrazovka, co je ionosféra, pohrají si s prvočísly a fraktály nebo si vyzkouší pevnost materiálů a měření vzdálenosti. Stanou se z nich na chvíli restaurátoři, budou si moct vyluštit historické nápisy nebo poskládat netradiční puzzle. Zdravotníci jim změří krevní tlak, procento tuku v těle nebo fyzickou kondici. Zábavu si užijí i s obřími bublinami.

„Program celého dne je velmi pestrý. Na děti i dospělé čeká mnoho zajímavostí. V molekulární kuchyni chemiků budou moci poznat chování newtonovské kapaliny, vyzkouší si snímání otisků prstů, seznámí se s principem separování DNA. Aby se vám nestalo, že vám někdo podstrčí falešnou bankovku, seznámí vás demonstrátoři s jejich ochrannými prvky. Kromě toho čekají na účastníky kvízy, hádanky a tvůrčí dílna s malováním 3D barvami," pokračuje Ing. arch. Iva Svobodová.

„Navíc máme připraveno jedno velké překvapení. Budete mít jedinečnou možnost vidět na vlastní oči družici Magion I, která se používala pro výzkum MAGnetosféry a IONosféry, proto zkratka Magion. Vystavený model je plně funkční dvojče satelitu Magion I, který byl vypuštěn 14. listopadu 1978," uzavírá pozvánku na vědecko-technický jarmark uprostřed města za organizátory a univerzitní tým Iva Svobodová.

O tom, že věda je zajímavá a zábavná a že rozhodně není nudná, se mohou všichni zájemci přesvědčit v úterý 18. června mezi 10. a 18. hodinou na Pernštýnském náměstí v Pardubicích, kde se koná Vědecko-technický jarmark uprostřed města.

Jarmark je otevřen všem zvídavým zájemcům bez ohledu na věk. Vědecko-technický jarmark pořádá Univerzita Pardubice v rámci městských slavností Zrcadlo umění, pořádaných Kulturním centrem Pardubice ve dnech 18.–21. června, a v rámci svého projektu Brána vědě/ní otevřená – BRAVO, který je spolufinancovaný Evropským sociálním fondem a státním rozpočtem České republiky.

Pořádaný veletrh vědy tak navazuje na sérii úspěšných populárně-naučných akcí, které univerzita pořádá pro veřejnost – Noc mladých výzkumníků na pardubickém zámku (9. dubna 2013), "road-show" Věda a technika na dvorech škol Pardubického kraje (duben 2013, duben a záři 2012), vědecké kavárny, popularizační přednášky Exempla Trahunt, zájmové kroužky, exkurze a worshopy atd.

Další zajímavé akce připravila Univerzita Pardubice se svými sedmi fakultami také na období letních prázdnin, kdy pořádá letní školy pro děti a mládež (v týdnu od 17. do 23. 8.). Ve stejném týdnu proběhne na Dopravní fakultě Jana Pernera druhý ročník Letní školy technologie a řízení dopravy, kterou v sobotu 17. 8. zahájí exkurze do dopravního sálu fakulty, kterou doprovodí setkání zahradních železnic v areálu železničního Musea v Rosicích nad Labem.

Dvouletý projekt Brána vědě/ní otevřená – BRAVO, CZ.1.07/2.3.00/35.0024, je zaměřený na popularizaci vědy a výzkumu. Formou kontaktních populárně-naučných zážitkových akcí, demonstrací, exkurzí, přednášek, kroužků, besed a dalších akcí chce Univerzita Pardubice aktivně zapojit mladou generaci do poznávání světa a ukázat jí i veřejnosti zábavnou a zajímavou formou svět moderní vědy a výzkumu a rovněž pěstované disciplíny zejména odborných pracovišť sedmi svých fakult.

Podrobné informace ZDE.

Bližší informace k pořádané akci:
Ing. arch. Iva Svobodová
oddělení propagace a vnějších vztahů UPa
telefon: 466 036 482, mobil: 606 694 170
e-mail: iva.svobodova@upce.cz

Ing. Valerie Wágnerová
kancléřka – mluvčí Univerzity Pardubice
telefon: 466 036 555
e-mail: promotion@upce.cz

Tomáš Bouda: Přenesené kompetence jsou obtížně vykonavatelné

Několik poznámek k otázce č.1 kulatého stolu MŠMT „Kvalitní řízení vzdělávacího systému“: Jaké jsou základní a kritické nedostatky v současném způsobu řízení vzdělávacího systému?

Závažným a obtížně napravitelným nedostatkem je rozdělení kompetencí pro řízení školství reformou veřejné správy. Jde o chybně aplikovaný princip subsidiarity, jehož podstatou je přenesení kompetencí na nejnižší samosprávnou úroveň, na které je možné tuto odpovědnost standardně vykonávat. Politikové jednak vnímali pouze první část podstaty uvedeného principu, jednak upřednostňovali regionální, místní a osobní zájmy nad zájmem o vytvoření kvalitní veřejné správy. Už tak rozdrobená subnacionální samosprávná úroveň byla ještě zvýrazněna. Tak vzniklo 14 krajů, jejichž malost předznamenala nepříliš významné kompetence i jejich obtížnou vykonavatelnost, tak všechny obce získaly pravomoc jmenovat ředitele obecních škol a školských zařízení, finančně je odměňovat a tím de facto vést.

Rozdrobenost obcí (v Evropě srovnatelně pouze ve Francii) je závažnějším problémem. Jestliže podmínky k nějakému sledování a vyhodnocování řízení kvality vzdělávání – odbor školství i s odborníky na edukaci, nejen ekonomy, politická a věcná diskuse – mají až města střední velikosti, pak logicky převážná většina ředitelů je odměňována za řízení podpůrných funkcí provozních a administrativních, nikoliv za řízení funkce edukační.

Současný akcent vzdělávací politiky ČR na řízení kvality vzdělávání by se tedy měl opírat o standardní výkon samosprávných kompetencí nebo o posilování kompetencí státních. Lze očekávat přirozenou a dostatečně rychlou integraci samospráv na lokální úrovni – tento vývoj dlouhodobě probíhá v řadě vyspělých států a postupně dochází k dvoustupňové kompetenční struktuře bez krajské (regionální) úrovně – viz např. Skotsko, Finsko. Bez složitých politologických rozborů lze konstatovat, že k tomuto vývoji v blízké době v ČR docházet nebude. Bude vůle posilovat stát, např. změnou přenesených kompetencí na obcích s rozšířenou působností (i těch vzniklo 205 místo plánovaných 179 a jejich současné kompetence v přenesené působnosti jsou mizivé a nahraditelné)? I když vím, že řada starostů by tento vývoj uvítala a zrušení odvětvového řízení školství dosud nepovažuje za správný politický akt, lze v současnosti recentralizaci těžko očekávat.

Pak zbývá, aby decentralizovaný stát dobře zvládal své role a nástroje – vhodná míra přesných a alespoň střednědobých regulativů (legislativa, cíle, standardy), relativní dostatek financí s transparentním a motivačním systémem rozdělování a také iniciace podpůrných mechanizmů – poradenství, vzdělávání, outcorsing.

Tomáš Bouda, ředitel Centra dalšího vzdělávání PdF OU, po konzultaci s kolegy s Krajského zařízení pro další vzdělávání pedagogických pracovníků Nový Jičín

Záznam o kulatém stole si můžete přečíst ZDE.

Veronika Trnková: Třídní klima a školní klima – recenze

Předkládaný text Třídní klima a školní klima se do podvědomí široké veřejnosti dostal v roce 2010. Autorem knihy je Robert Čapek, vysokoškolský učitel na Univerzitě v Hradci Králové.


Čapek, Robert: Třídní klima a školní klima. 1. vyd. Praha, Grada 2010, 328 s., ISBN 978-80-247-2742-4.

Na českém i zahraničním knižním trhu nalezneme mnoho publikací o klimatu školy, resp. třídy. Kniha Třídní klima a školní klima je však charakteristická novým pojetím zpracování, jehož cílem je praktická využitelnost. Domníváme se, že by se posuzovaný text mohl svým charakterem stát studnicí cenných informací a souborem praktických rad pro učitele základních a středních škol.

Recenzovaný text shrnuje odborné poznatky o klimatu třídy, popisuje nejen kategorie klimatu, ale také možnosti jejich zlepšování a aktivního působení na ně, uvádí různé projekty jako příklady zkvalitňování školního klimatu i možnosti posilování klimatu ve třídě. Kniha dále předkládá nástroje na měření klimatu spolu s metodami hodnocení a analyzování. Opomenuty nejsou výsledky starších i nejnovějších šetření. To je navíc doplněné řadou příkladů z praxe.

Publikace je členěna do sedmi kapitol, které jsou logicky řazeny. Každá z jednotlivých částí je přehledně rozdělena do několika dílčích podkapitol. Podkapitoly specifikují danou kapitolu. Čtenáři zajisté ocení přehledné shrnutí jednotlivých kapitol na samotném začátku. Knihu doplňuje úvodní i závěrečné slovo autora, jmenný rejstřík, seznam příloh a zdrojové literatury.

V první kapitole se čtenáři stručně seznámí s autorem a důvodem napsání knihy. Autor zde poukazuje na problematiku propojení praxe s teorií, zamýšlí se nad množstvím pedagogických výzkumů, které nemají praktický dopad pro učitele základních a středních škol a vyvozuje závěry o „propasti“ mezi pedagogickou vědou a pedagogy.

Druhá kapitola je věnována třídnímu klimatu. Autor se zamýšlí nad učitelem, žákem i rodičem jako spolutvůrcem třídního klimatu. Popisuje vyučovací metody a edukační aktivity, zabývá se jejich vlivem na klima třídy. Za nezbytnou složku pozitivního klimatu třídy označuje jednak živou a nejednostrannou komunikaci ve třídě, zároveň i hodnocení žáků. Autor neopomenul význam vztahů mezi žáky ve třídě navzájem.

Ve třetí kapitole tvůrce knihy odpovídá na otázku „Jak měřit klima ve třídě?“, vysvětluje pojem pedagogický romantismus, konfrontuje kvantitativní a kvalitativní metody, pozorování a rozhovor, přehledně odkrývá možnosti využitelnosti standardizovaných dotazníků o klimatu třídy, opomenuty nejsou ani výsledky klimatických šetření.

Čtvrtá kapitola pojednává o klimatu školy. Autor vysvětluje rozdíl mezi klimatem školy a kulturou školy, věnuje se rolím ředitele, žáka a rodiče. Prezentuje ukázky vybraných tuzemských šetření o klimatu školy určené pro žáky, studenty i rodiče. Odtajňuje výsledky klimatu školy na základních školách, gymnáziích i vysokých školách. Přitom některé výsledky výzkumu na českých školách konfrontuje s analýzami výzkumů získaných v zahraničí. V kapitole se rovněž dočítáme o konceptech a významu Zdravé školy, Efektivní školy, Dobré školy a Spokojené školy. Důvodem zařazení těchto podkapitol je slovy autora „…možnost většího množství nástrojů na měření.“ (s. 320).

V páté kapitole čtenáři naleznou odpovědi na otázku „Jak měřit klima ve škole?“. Autor představuje využití SWOT analýzy, předkládá návod na tvorbu vlastního klimatického nástroje, seznamuje s výsledky klimatického zjištění J. Laška a J. Mareše, Pražské skupiny školských etnologů, H. Grecmanové i s výsledky autora samotného, upozorňuje na klimatické mantinely, které pramení zejména v subjektivní a individuální charakteristice respondentů. V závěru této kapitoly autor rekapituluje možnosti kvalitativního či kvantitativního výzkumu a upozorňuje na výhody a nevýhody nejčastějších variant v rámci zkoumání klimatu školy.

V šesté kapitole je velmi stručně zmíněný plán na evaluaci školy, v níž autor upozorňuje na zákonnou povinnost školy věnovat se evaluaci a vybízí čtenáře k výzkumu klimatu tříd a škol.

Sedmá kapitola představuje závěrečné slovo autora, v němž autor stručně uzavírá publikaci výzvou k nutnosti vytvářet pozitivní klima ve všech třídách na všech školách.

Závěrem podotýkáme, že je publikace přehledně uspořádána, jednotlivé kapitoly na sebe systematicky navazují, teoretické poznatky jsou definovány jasně a stručně, poskytovány jsou srozumitelným jazykem a čtivou formou. Všechny teoretické informace jsou vysvětleny na reálných příkladech. V zá¬věru knihy nechybí přílohy, jmenný rejstřík a seznam použité literatury, který je pro zájemce cenným zdrojem dalších informací pro představovanou problematiku.

Textů, které tvoří v pedagogice skutečné přemostění mezi teorií a praxí, není příliš. Objevují se práce čistě odborné, analyzující klima třídy či klima školy v jejím širokém spektru, na druhé straně existují texty spíše praktického či metodického charakteru. Propojení obou rovin bývá spíše výjimkou. Autorovi recenzované publikace se však tuto mezeru na knižním trhu podařilo vyplnit.

Knihu vřele doporučujeme všem, kteří se o problematiku klimatu školy zajímají. Přikláníme se však k názoru, že je kniha určena spíše do rukou „výzkumníků – laiků“, nikoli pedagogickým odborníkům z akademických řad.

Mgr. Veronika Trnková
Základní škola Dr. Peška, Chrudim

Knihu si můžete objednat ZDE.

Jana Straková: Proč je třeba přemýšlet o cílech vzdělávání

Neschopnost přemýšlet o cílech vzdělávání a pracovat s nimi ve vzdělávací politice i v každodenní výuce má pro český vzdělávací systém řadu velmi negativních důsledků. Kdybychom přemýšleli o tom, co chceme děti v rámci jednotlivých fází školní docházky naučit, některé problémy, se kterými se aktuálně setkáváme, bychom pravděpodobně řešili jinak a snáze, a lépe bychom pravděpodobně přemýšleli i o kvalitě pedagogické práce.

Typickým příkladem problému, kde nám přemýšlení o cílech chybí, je koncipování společné části maturitní zkoušky. Kdybychom se zamysleli nad tím, jaké vědomosti a dovednosti by měl mít nositel maturitní zkoušky, pravděpodobně bychom daleko snáze odpověděli například na otázku, zda má být u maturity povinná matematika, případně v jakém rozsahu. Jen budeme-li koncipovat maturitní zkoušku se zřetelem k cílům, jejichž dosažení má ověřovat, můžeme dosáhnout stavu, kdy bude formovat výuku žádoucím způsobem. Tedy kdy bude podporovat výuku k důležitým vědomostem a dovednostem, které mladí lidé budou potřebovat v dalším vzdělávání a na pracovním trhu. Přemýšlení o cílech nám také pomůže si ujasnit skutečnost, že některé z hlediska kultivace mladých lidí důležité cíle vzdělávání nejsou jednoduše měřitelné, u maturity se neobjeví, a přesto je důležité jim věnovat ve výuce velkou pozornost.

Ještě důležitější se mi jeví přemýšlet o cílech středního odborného vzdělávání v kontextu proměny vzdělávacího systému a trhu práce. Úvaha o tom, jakými vědomostmi a dovednostmi má smysl vybavovat dnešní absolventy středních odborných škol, a následná úprava vzdělávacích programů, by rozhodně měla předcházet jakémukoli cílenému náboru mladých lidí do odborného vzdělávání. Uvažování o cílech odborného vzdělávání je zcela nezbytné v situaci, kdy všichni absolventi maturitního studia nastupují na vysoké školy, odbornost získávají tam (a náklady na jejich středoškolské odborné vzdělávání jsou tak znehodnoceny), a kdy se všichni (tedy i absolventi středních odborných učilišť) musí v soukromém i v pracovním životě stále učit novým věcem.

Kdybychom se poctivě zamysleli a cíle a obsahy vzdělávání odpovídajícím způsobem modifikovali, možná by se nám problém s náborem mladých lidí vyřešil sám, neboť by se odborné vzdělání stalo pro ně užitečnějším a tím pádem také přitažlivějším. K těmto úvahám by měli zodpovědně přistoupit také zaměstnavatelé, kteří v současné době na jedné straně silně lobují za posílení odborného vzdělávání a na druhé straně přitom nechávají jeho absolventy v péči úřadů práce. Ti by měli vysvětlit, jaké vědomosti a dovednosti postrádají nezaměstnaní absolventi odborných škol, aby bylo možno tyto mezery v jejich vzdělávání úspěšně zaplnit a aby jim odborné vzdělávání skutečně garantovalo slibované pracovní uplatnění.

Stanovení cílů vzdělávání a práce s nimi zoufale chybí také učitelům v každodenní školní práci. Zahraniční odborníci zdůrazňují, že nejefektivnější výuka probíhá tehdy, když učitelé monitorují, jak se žákům daří dosahovat stanovených vzdělávacích cílů, a poskytují jim pravidelná doporučení, jak se zlepšovat. K tomu je ovšem nezbytné, aby stanovené cíle byly dobře definovány, aby učitelé rozuměli tomu, jak vypadá, když žáci těchto cílů dosahují, a měli k dispozici nástroje k jejich hodnocení (spolu s ukázkami autentických žákovských výkonů). Nic z toho není v našem systému splněno. Absence cílů a procesů k práci s nimi vede například k tomu, že cíle nejsou mezi učiteli sdíleny a sdílena není ani představa o kvalitní pedagogické práci. To mimo jiné zesiluje rozdíly mezi školami, které jsou už tak značné. Považuji za důležité zdůraznit, že stejně jako v případě maturitní zkoušky i zde platí, že vymezení cílů vzdělávání v celé jejich šíři a závažnosti je něco zcela jiného než účelové specifikování požadavků pro plošné testování. Tyto dvě aktivity v žádném případě nelze zaměňovat.


Další názory na cíle vzdělávání najdete ZDE.

Pokud se i vy chcete zapojit do formulování cílů, můžete se připojit do aktivity Napište to politikům na webu kampaně Česko mluví o vzdělávání. Píše se tam: „Výsledný dokument bude popisovat cíle vzdělávání tak, aby byly srozumitelné. Chceme politické reprezentaci sdělit, že uvažování o cílech vzdělávání je důležité. Chceme nabídnout možnost o nich společně a důkladně přemýšlet. Chceme předložit konkrétní návrh, nad nímž je možné vést s politiky diskusi.“

V pražském Karolinu převzalo jmenovací dekrety šedesát pět nových profesorů

Ve Velké aule pražského Karolina převzalo 11. 6. 2013 dekret z rukou prezidenta ČR Miloše Zemana a ministra školství, mládeže a tělovýchovy Petra Fialy šedesát pět nových profesorek a profesorů.

Zdroj: Tisková zpráva MŠMT

„Veřejná diskuse posledních měsíců nám ukazuje, že existuje několik pohledů na způsob ustanovení a nakonec i na funkci profesora. Bez ohledu na to, jaký názor v této debatě obhajujeme, měli bychom mít především na paměti, že profesor je jednou z klíčových složek zvláštního společenství „učících“ a „učících se“, tedy učitelů a studentů, které tradičně vytváří univerzitu. A právě proto musí být základním principem, jimž svoje i jiné názory na pozici profesora poměřujeme, hluboký respekt k autonomii vysokých škol a k akademickým svobodám. To jsou ony hodnoty, které zaručují, že vysoké školy mohou plnit své základní funkce a pozvedat poznání i vzdělanost naší společnosti,“ pronesl ve svém projevu ministr školství Petr Fiala.

Na slova ministra školství Petra Fialy navázal i prezident Miloš Zeman: „Myslím si, že hlavním úkolem vysokoškolských profesorů je získávat své nástupce a být prospěšný nejen sám sobě, ale především druhým," řekl prezident Zeman.

Jmenovací akt ukončil závěrečným slovem náměstek ministra pro vysoké školy, vědu a výzkum Tomáš Hruda.

Nejvíce návrhů na jmenování profesorů předložila Univerzita Karlova v Praze (23), Univerzita Palackého v Olomouci (6) a Vysoké učení technické v Brně (6).

O profesuru se může ucházet člověk, který má docentský titul a prokáže odpovídající kvalifikaci. Po posouzení těchto požadavků jej pětičlenná odborná komise dále navrhuje vědecké radě univerzity. V uměleckých oborech může požadavek vysokoškolského vzdělání vědecká rada uchazeči prominout.

Seznam profesorů jmenovaných 11. 6. 2013 najdete ZDE.


Poznámka redakce: V seznamu je ze známých důvodů jen 64 jmen. Chybí nejen Martin C. Putna, ale i kdokoli, kdo by dostal profesuru v oboru pedagogiky, nedejbože didaktiky. Tento jev se opakuje řadu let. Nesouvisí to tak trochu s pozicí pedagogických fakult a následně se stavem vzdělávacího systému?